wz

ŠUMAVA,

nebe básníků a ctitelů poslední svobodné a krásné Přírody u nás, stále ještě původního kouzla svých hvozdů a slatí zbavena není. Leč co dosud jen oddáleno, dříve či později přikvačí. Již o osudu jejím rozhodnuto chytráky a prospěcháři, lesními experimentátory a v prvé řadě tak zvanými přátely drobného člověka; tito všichni usilují o praktické zužitkování ladem ležícího a prospěch lidu nepřinášejícího šumavského pásma. Co jinde již lidská chamtivost zničila a čeho již v českém zalidněném kraji postrádáme, to posud končiny tyto zde vlastní; tu ještě prapůvodní ráz krajiny trvá, příroda přirozené své divokosti ještě nezbavena a nejpravdivější z bohů tu vládnou. Než většině příslušníků našeho národa na tomto kusu země příliš nezáleží. Vždyť máme na východě kolonii nádhernější a ještě divočejší; zde beztak sídlí jen Němci a většina půdy náleží šlechtici, kavalíru po němž prý stoupencům Holečkovým nic není. Ostatně: inteligence českého národa, uctívající básníky kteří po celý svůj život hor nenavštívili, do lesů nevztoupili, jimž příroda a zájem o ni byla něčím hloupým a zbytečným a kteří čerpali filosofii svoji z papírové plísně, ne-li v alkoholních lokálech měst, o krásu šumavského ráje valného zájmu míti ani nemůže. Není více moderním sem do hor jezditi, leda na lyžích; ku zotavení poslouží lépe Senohraby.
Je docela možným, že podobní bohatýři ducha, vychovaní některým svrchu uvedeným básníkem, určujícím mnohdy ráz celým generacím, přírodě pak se odcizivších a naplněných dekadentními, metafysickými a šovinistickými mátohami, přece jenom jedenkráte šumavské hory navštíví, u příležitosti otevření nějaké nové stezky šumavské, pojmenované dle zvěčnělého básníka, narozeného sic v zdejším kraji, kterému však za živa o turistice ani se nezdálo. Boubínský prales-Josef Váchal: Šumava umírající a romantická ULTIMA THULE BOHEMIAE jest Šumava, onen náhorní kraj hvozdy a slatěmi se nám projevující v tom stavu, jaký byl zde již před věky; v těchto posledních končinách země naší, v černých lesních hlubinách s volným průběhem živlů vody a vichru příroda dosud mnohotvárnou bizarností svou se nám dále ukazuje. V odlehlých těchto místech spatřujeme poslední tvářnost prastarého zápasení vegetace a stromů zvlášť; vyvstávají obrazy tytéž, jaké pradědům našim ráz jich povah a duševních sklonů určovaly v míře nemalé. Zde ještě necítiti rozsévaný člověkem mrazivý dech smrti. V této smutné krajině, trudné a pochmurné z ustavičného zápasení života se zánikem, živlů s vegetací a mlh se sluncem není jistě a nebude míst ku kratochvílím městského člověka s jeho trampingem a lyžařením, jako tu není míst v neproniknutelných houštích pralesa ku stavbě vil a továren. Zatím. Neboť lidská rozpínavost mezí nezná. Ještě tu poslední divoká romantika vládne uprostřed prostopádných stěn a srázů, slatin a vrchů černým lesem smrků, jedlí, bučin a kosodřeviny porostlých. Přátelé tohoto kraje vyhledávati vždy budou krás dobám jejim nejvíce odpovídajících. Za dnů slunných potěší se jinde lépe, než v samotném charakterem svým melancholickém kraji. Někteří schválně sem jezdí, jen aby spatřili s některé vyhlídky v oblacích zjeviví se Alpy; jiní milují plné hukotu a šumu bouřících vod Povydří; druží touží procházeti se poslední nádherou pravěkých hvozdů a opět jiní pouze ze slatí a plání se těší; ti však, z nemnohých nejopravdovějších přátel, kteří šumavskou krajinu s jejími hvozdy a slatěmi v celé její nádheře horské již poznali, zatouží spatřiti jí znovu, v pravé tvářnosti její, totiž uprostřed mlh, příšeří a mračen, s výšinami plnými par a s hvozdy dešti bičovanými.
HORY šumavské, všecky divoké, přírodou i lidmi! A jak malebné! Boky široké lesnatých velikánů, s vrcholy černajícími se proti obloze: čela horská jakoby výše ještě vynášela klenutí nesmírná balvanitých mračen, podpírajících nad to tyrkysově modrou, ve výši téměř temnající oblohu. Předhoří dalekých lánů lidmi obdělávaných v dolině zvlněným mořím se podobají, pěnami kypícím v svítivosti stavení a osad. Nejznamenitějšími dojmy z šumavského ráje bývali ony při slunce východu prožité, zejména na výšinách. Této vzácné podívané doporučiti mohu zvláště s vrcholu Boubína, Kletě, Lysé hory (druhého to vrcholu od Knížecího Stolce,) a s Roklanu; tato jest nejmalebnější. Je počátek srpna, po druhé hodině ranní. Nebe plné hvězd. Rozvodněná Vydra-Josef Váchal: Šumava umírající a romantická Chladno. Vítr jihozápadní, mírný. Balvany pod křížem na vrcholu roklanském jsou dobrým útočištěm. Sedím zde a čekám. Přede mnou ve výši očí neurčitý šerosvit, chundál tmy a mlh, spíše cítěných než zřených; v hloubce pod nohami tichá a pustá propast, obtočená tušeným amfiteatrem lesů, nad něž postupem času pokračujícím pomalu ranním rozedníváním vyzírati počnou z temnot nafialovělé vrcholy blízkých hor. Občas vítr rozechvívá v největší blízkosti temné voje zakrslíků smrčin a dle jemných šelestů soudě i ony v hlubinách nížin pode mnou. Sem tam odloupnutý kámen zarachotí dolů se svaliv a ticho opět se zde rozhostí. Zdá se mi, že počínám rozeznávati, kde obzor od nebe se dělí a kde Boubín s místy, za nimiž slunce vyjíti má. Než, východ dosud zastřen němými parami. Těžkými jsou mlhami dole v hlubinách lesů, kde snivé mlčící smrky v zadumání stojí. Ještě žádný náznak určitého barevného tonu se neukazuje a z šera jiný valeur nevynoří oko upoutávající a rušící tiché pozorování. Stojím zde nehybně v očekávání, spjat s nesmírností panoramatu, čekajícího své osvětlení. Snad stál bych tu nenepodoben jedincům stromů sem do výše se vyšplhavších dále, nebýti obvyklé zde předjitřní zimy a chladu s ranním vlhkem spojené; chladu, příznačného těmto končinám a výškám, působícího právě v těchto hodinách na rozhraní noci a dne povolné doslovně tlení skal a jich znenáhlé rozpadávání. Však již po nebi mátožné šero se rozlévá. Z popředí vystupují jak těla příšer pahrbky a vyvýšeniny, záclonou temnou ledů pokryté: rozeznáváš světlejší velikou plochu v bílou později se změnivší a nejvíce svítící: toť jsou vystupující mlhy nad slatěmi weitfällernskými. Jak duchovitý přízrak visí v šeru tyto bílé tkáně a cáry pak, do výše se zvedající z vody slatí, teplejší než vzduch; nabývají určitějších tvarů pokračujícím sesvětlováním krajiny. Bledý jas zalévá prostor přede mnou a v levo od Boubína jasní se na ztemnělém ještě nebi veliký průlom, naplněný blankytem nejjasnějších škál; rychle se rozednívá. Zavalená dálava schoulením černých chmur se roztrhává a skupiny jednotlivé zdánlivě s šílenou rychlostí letí, zatím na místě dále se jen převalujíce; okraje jich rýsují se dle podložené oblohy, tony žlutí, cadmiových a oranžových: rumělka dosud chybí. Odtržené části mraků na chuchvalce i malé kotouče mlhové přeměněné unikají sodem, zatím co tony jejich usazují se na odhalené obloze pod sesilujícím svitem blížícího se slunce o obzor výše. Obraz velkolepý! Hory tonou stále význačněji v přísvitě fialovém a chvílemi zdá se, že zapalují se záblesky jasně rubínovými. Doplňující barvy ploch tmavomodrých dole tím více tryskají vysoko vzhůru mezi rakety paprsků sněžných a citronových, od cadmií až k růžovostem zalomených mořenových laků. Mohutné víry vzduchové točí se prostřed barvami operujících oblačných dálav, škubajíce a kroutíce celým tím mořem chmur, zaléhajícím ranní záplavu stejně jako obrysy terénu dole. Ve vlhkých propastech údolí drásají slatinné páry a cáry mlh, ženouce je po směru odcházejícího divadla vzkříšení světla mraků, vystřídaných v zápětí kotouči oblaků zrůžovělých, plovoucích již v určitém ostře barevném svitu. Zraku mému dosud zahaleno slunce blíže ku obzoru stoupá. Přírodu spící zvolna paprsky reflexí z mrtvého sna budí, když v temnotách hlubin pode mnou zrozen jest první náznak stínu! Stín, toť míra a váha svítání. Bezvládně klesá tma se skrání hor stále níže a níže, doleji do prohlubní. Náhle ostrý svit vbodne se mi v zrak a paprsek prudký v intensitě své zažehne nad hvozdy lačně příchod jeho čekajícími vznešenou píseň dne: SLUNCE vyšlo! Purpurový ovál, nikoliv koule, neboť neviditelná oblaka slunce splošťují. Klam tento potrvá netnou ještě chvíli. Není barvy, tonu a valeuru, jež by chyběla v sousedství tohoto zázraku. Zdá se, jakoby den sebral veškerou zášť svojí a ubíjeti se jal všemožnými zbraněmi světel zbývající temnotu noční. Dlouhé stíny snují se nyní nerušenosvětlovaných pláních. Horské vrcholy zasmály se pod doteky slunce, nově se zrodivšího dne; den převalil se celou tíhou po zlatými kšticemi Zory polaskaných končinách.
Po východu slunce nastává čarovné ráno. Ráno na rankelské pláni-Josef Váchal: Šumava umírající a romantická Pohřížena jsou však zde dlouho ve stín místa nížin; rokle a slatě zejména v rozlehlém hvozdu pod Roklanem na bavorské straně dosud tonou v šeru a jitřní mlze; velikán tento masivem svým je dlouho do poledne záclonou zabraňující paprskům slunce přístup do hlubin lesů, drží. Všechna údolí vyvýšeninami Roklanu posud zastíněná se ještě v parách utápí a jen na lesy výše položené slunko září, prodírajíce se na české straně dosti záhy i do dolin a propastí, které zalévá širokými pruhy zlata. Pohoří v mlžných dálavách k jihozápadu, až někde za Lesem Bavorským, kde místy probleskuje řeka Dunaj, sluncem nízko stojícím jaksi zvroucnělo a zkrásnělo oproti při západu, neboť perspektiva vlnovitého horského terénu mohutně za okem divákovým ozářena jsouc vzrůstá a stává se zajímavější, byť o jednotlivosti detailů ochuzena byla. Polední a Plesná hora, část Falkensteinu a v dálce růžovící Javor, s po pravé straně Jezerní Stěnou a Horou, toto moře hvozdů nyní má své zeleně bujnou oranží potažené, mocně kontrastující se studenými partiemi lesů v popředí, Steiningem a Prekleitenským hřebenem, temnotou stále ještě zahalených a plných nejrozmanitějších hloubek stínů tak zajímavých, že jen těžce oko se s nimi loučí, aby následovalo hru světel. Podobně tomu i na druhé straně hor. Ze Slatí Plattenhausenských počínám pozorovati teprve nyní se objevivší proti postupujícímu slunci oblaka mlh a par; holá kupa Luzného dlouho krvavě plane, světly vyššími se nezměkčujíc. Počínají se též třpytiti drobná jezírka slatí dole v smutných vždy končinách těchto šumavských Plání, parami obestřená. Připomínají v této časné době, kdy vše měkké a vlivem mlh neurčité, růžové rubíny do středu obrovského ametystu zasazené. Pustota velebná vznáší se nad tímto tichým krajem, melancholickým dále i když slunko po něm se rozlévá. Alpy, jindy tak krásné z roklanské výšiny, obzor jak bílé stráže andělů se zjevivších lemující, toho dne se neukázaly. Opouštím vrchol Roklanu a scházím doleji, kde skalní útes. Pod nohami v hlubině dříme dosud v pravěkém svém snu jezero, jemuž prý již čas a okolí vzalo všechnu jedovatost humusové a dusičné vody, v níž život neobstál. Dnes prý i rybám se zde daří. Obraz jezera však zůstal nepozměněn a stále totéž kouzlo samoty, pověstmi čpícími Zlem a Magií opředené zůstává. Pravá nálada roklanského jezera, odpovídající jeho tvářnosti a poloze, je za dnů podmračných, kdy barva nebe odpovídá tonu vystupujících nad ním skal z ruly dichroitové a bahnitému břehu. ROKLAN chová však ještě jinou malebnost krom svého jezera. Je to mohutná skalní stěna, příkrá a vysoká, sráz divoký a nepřístupný, tvaru a rozlehlosti, jež v ničem nezadá moravské propasti Macochy. Sta smrčin se zde zachytilo a takřka nad propastí visí; tři sta metrů dělí tu vrchol srázu od Jezera dole; jako přilepena prostřed skomírajících stromů, dříve či později dolů se sřítivších, tkví tu lesní kaple, bokem hory přístupná. Pravá toť rokle, Rachel! Nemá šumavský kraj již ničeho podobného; rozervanost falkensteinského boku a některá morenovitá místa v Hvozdu Královském jsou jiného rázu. Jezerní stěna nad Jezerem plöckensteinským ukončená Kazatelnou, je mnohem nižší a pro zavřenost okolních výšin méně zajímavá, stejně jako stěny roklí či druhých jezer. Rokle ráchelská zůstala dosud nezměněna v grandiesní své malebnosti jedině svou nedostupností, bránící lidskému vykořisťování. Mnohá rokle, dolina i údolí vniknutím a usídlením se tu člověka, "pána" přírody, ztratila nejedno své původní kouzlo, ještě před několika desítkami let znamenité. Užitek vytlačil z těchto míst krásu; kde velebnost skupenství hornin, vod a vegetace v spojení s živly Tvůrci svou odvěkou píseň spřádala, tam hučí dnes stroje a benzin páchne poblíže přístavkům odkopávek; brusírny, sklárny, hutě a mlýny právě do míst nejkrásnějších se rozlezly. Hruď moje naplňuje se vždy radostí, připadnu-li za některé své toulky hvozdy na místa bujně kopřivami zarostlá, neklamný to důkaz o stávajícím tam kdys staveních lidských: místa, z nichž člověk, neznámo jakou příčinou ustoupil a přírodě opět dále pole volné k činnosti zde zanechal. Dvacet až čtyřicet let tu ve vlhkém vzduchu stačí, aby dřevěné zbytky stavení opuštěného shnily a zdivo rozpadlé bujnou zelení se potáhlo. A památkou na přirozené funkce lidí dříve tu obývajících je kopřiva, milovnice půdy pohnojené. Však ptejte se zde po nějakých třiceti létech na zaniknuvší tehdy samotu, v rumy dnes obrácenou, stávající třeba nedaleko osad lidských! Nemnoho občanů prášilských dovedlo si předloni jen připamatovati existenci hájovny Fuchslochu na Seebachu pod Seebergem a samoty Seewand či Seechng zvané, o něco výše v lesích ležící a opuštěných teprve počátkem tohoto století. Stěží stop po těchto samotách jsem nalezl. Působí však dojemně také dosud čnějící zdi, namnose klenutím nad okny ještě zachované zříceniny bývalých hutí a brusíren, za nimiž pozadím je temná stěna lesa! Samy divoce zelení obrůstají a rok od roku se zmenšují, pohlcovány jsouce postupující vítěznou plodností Přírody.

Šumavský Samiel

Měl četná štáb, ten lesů Kníže!
Kdo černobýl snes s vínem v rohu,
ten k ohňům sabatním vždy míval vlohu,
směl v honbě ďábelské se rouhat Bohu,
moh´ v divém lovu černým za kohoutem
jet v vlastní pohřeb; neb přečasto se stalo,
dřív v kobku žalářní ho právo jalo
a v ohni řval: Teď pomoz, Samieli, málo!
Jak ledna čas, se zvednou zadušnice,
dubové jmelí složí a slepičí trus,
maškarád únorových znajíce vkus,
což starý cursus paganus.
Než, člověk brázdu kolem vyorá si.
Třezalku, bedrník a jiných více
přichystá léků v staré prognostice,
jíž předkům, vzývačům odkrývá líce
čert, tradiční jenž ve podobě kozla.
Hned z bylin vstává, z blínu, bolehlavu,
svou koňskou vztýčí a supovu hlavu,
v pověře myslivecké oživ v právu.
V noc vlahou májovou, jak na Valpurgy,
na Jana Křtitele a v noc u svaté Tekly
z sfér zodiaku vzlétá ohněm změklý,
když Draku Freye o Sabathu řekly.
V ty noce řimbaby se pálí, mnohý morous;
však v podstatě nad mrtvým naříkání
je u posvátných lesů ohně plání
nad Proklatcem, zbaveným dlaní.
V čistění studánek, než zatočí zle s chmurnicemi,
bohů jde do podoby luňák v křižovatce,
kruh proti kouzlům povaliti hladce
na první máj ve oblévačce.
Tím otevřena podsvětí je katakomba:
uzlík na pásu mrtvého se marně příčí,
i zrno pivoňkové, kámen vlašťovičí;
ta kouzla lidem černá tvář přec zničí!
Kult lípy vystřídá, kdo kýchal s loučí,
stín udrží ho v stěhování s hůry.
Levicí čině návaz ligatury,
upíry vítá, mužíky a můry,
trnový oheň přelétne co markaisb.
Na hrobech pitka, ženitba toť slavná,
úpění nad nebožtíky hudba starodávná,
dirigent kozelnice, taktovka kost dávná.
Ve čtvrtek na přástkách při kolovratu,
jak Donar přijme první sídlo skřítkům.
Kopru a kmínu vyhne se zbytkům,
psotníkem božec chorým dá dítkům,
z mrtvého děcka pak shodí hostii.
Samiel na Sonnbergu-Josef Váchal: Šumava umírající a romantická Jak genius a demon vegetační,
v lesích a hájích po chlebu když zlační,
dí k planetnici: Z mozků věštbou začni!
Kde hospodáříček a praskot ve ohništi,
olova sléváním dá výhost gnomovi
a jídlo ohni, had kde domový,
vrhcábu přidá, kámen hromový.
Strašidlům čtvrtky patří; jsou jim neděle.
Když s klibnou jdou, amulet z kostí
tesknosti kořenu i kozlík zhostí;
však pelyněk kde, tam se čerti postí.
V těch schůzkách čtvrtečních hněv, hody lásky.
Ve chrámy křesťanů čarami vkročí,
nehty a chlupy, výkaly, močí,
jak v faně, calsulae se starých točí.
V křeč modloslužebníci padše masopustu,
mor medoviny schystají si hladce;
kdo pyromantik, čeká na krkavce,
kukačku přivábí si v křižovatce.
Pluh divý lid když táhne ve povětří,
kost umrlčí má vidma v ruce, hnátek,

příšerám proso rozdá v Velký pátek
vlk, na pohřeb jda z hrobu nekřtěňátek.
Vždy srdce lidská čarodějům zachutnala;
je v divý lov na liščí změní kůžku,
měsíci při zatmění ohlodají růžků,
což nectnost Astarty již byla bůžků.
Hvězd sejmou s oblohy neb jejich záři;
závoj, jejž mrtvá předla, musí míti,
by měsíc umořili, zvedli krupobití.
Zajíce dovedou pak k zášti roznítiti.
Zvlášť líbívalo se jim u šibenic,
u hrobu samovrahů, při symbole,
kde srdce pojídali vespod dole
a k neštovicím světlili své hole.
Hůl z jeřabin však proti spektrům
z koflíku věštící zná vidma divá,
i z klokočí že vzchází flamma viva
a jalovec, že myši rozezpívá.
Pod škraboškou zaklínač při křišťálu
v hřbitovní tanec štíra nastrčí;
jak vrabec s vranou tančí, nesmlčí
mu věštba z toho, v večer umrlčí.
Mu nevadí, co pod práh zakopali;
jak kočka-smrt v stavení vklusne,
nápojem očarovaným v sny dusné
i kněze strčí, když s žaltářem usne.
Zvířata vodě přes hránici,
zíváním klid kde komu káže;
byť chtěli tnout, všem zbraně sváže,
kdo pravý čaroděj a SAMIELA páže!

Těch pověr posvátných rozmetáním
jsou theorie nové okultismu,
z nichž, (mrtvol!) čelíš stráží vampyrismu
odvaho, člověku zbyla-li´s mu!

Než ještě ona stará v světě zbývá
již do tohoto zjevil ze onoho
prý Ten, jenž proti tobě, Samieli, velmi mnoho
a jemuž věř, vždy pověrečná lidská vloho!

Kde příroda jak bůh o ústech zavřených,
tam pověra vždy v lebi lidské straší;
přírodních zákonů však vyznavači
Tajemství odemknou a splaší
mlčenice rtů jí,
o Samieli!

Josef Váchal-Šumava umírající a romantická (1931)



Cyklotrasy jsou situovány v různých terénech, někdy po silnici, místy se kolo musí vést. Trasy nejsou vždy po značených cestách. Kilometráž v profilech je uváděna z mystického místa Rohanov.
Sebou vzít mapy KČT 1:50 000 pro zvolenou trasu.
Verze 2.0 je oproti předcházející rozšířena o mapky, fotografie a další text. Je změněna grafika. Postupně jsou stránky aktualizovány na verzi 2.1: doplněn text, fotografie a místní rejstřík.

Pro rok 2007 byl průvodce aktualizován na verzi 2.2.(doplněn text, fotografie, ručně kreslené mapky cyklotras apod.)

Pro rok 2008 byl průvodce aktualizován na verzi 2.3.(doplněn text, fotografie, apod.)

Pro rok 2009 byl průvodce aktualizován na verzi 2.4.(doplněn text, fotografie, cyklotrasa 52, upraven zdrojový kód pro Firefox apod.)

Pro rok 2010 byl průvodce aktualizován na verzi 2.5.(doplněn text, fotografie, cyklotrasa 53)

Pro rok 2011 je průvodce postupně aktualizován na verzi 2.6.(doplněn text, fotografie, cyklotrasy 54 a 55)

Pro rok 2012 je průvodce postupně aktualizován na verzi 2.7.(doplněn text, fotografie)

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013    Počítadlo Web4U.cz