Cyklistův průvodce Šumavou
 |
|
|
|
ULTIMA THULE BOHEMIAE jest Šumava, onen náhorní kraj hvozdy a slatěmi se nám projevující v tom stavu, jaký byl zde již před věky; v těchto posledních končinách země naší, v černých lesních hlubinách s volným průběhem živlů vody a vichru příroda dosud mnohotvárnou bizarností svou se nám dále ukazuje.
V odlehlých těchto místech spatřujeme poslední tvářnost prastarého zápasení vegetace a stromů zvlášť; vyvstávají obrazy tytéž, jaké pradědům našim ráz jich povah a duševních sklonů určovaly v míře nemalé.
Zde ještě necítiti rozsévaný člověkem mrazivý dech smrti.
V této smutné krajině, trudné a pochmurné z ustavičného zápasení života se zánikem, živlů s vegetací a mlh se sluncem není jistě a nebude míst ku kratochvílím městského člověka s jeho trampingem a lyžařením, jako tu není míst v neproniknutelných houštích pralesa ku stavbě vil a továren.
Zatím. Neboť lidská rozpínavost mezí nezná.
Ještě tu poslední divoká romantika vládne uprostřed prostopádných stěn a srázů, slatin a vrchů černým lesem smrků, jedlí, bučin a kosodřeviny porostlých.
Přátelé tohoto kraje vyhledávati vždy budou krás dobám jejim nejvíce odpovídajících. Za dnů slunných potěší se jinde lépe, než v samotném charakterem svým melancholickém kraji.
Někteří schválně sem jezdí, jen aby spatřili s některé vyhlídky v oblacích zjeviví se Alpy; jiní milují plné hukotu a šumu bouřících vod Povydří; druží touží procházeti se poslední nádherou pravěkých hvozdů a opět jiní pouze ze slatí a plání se těší; ti však, z nemnohých nejopravdovějších přátel, kteří šumavskou krajinu s jejími hvozdy a slatěmi v celé její nádheře horské již poznali, zatouží spatřiti jí znovu, v pravé tvářnosti její, totiž uprostřed mlh, příšeří a mračen, s výšinami plnými par a s hvozdy dešti bičovanými. 
Chladno. Vítr jihozápadní, mírný. Balvany pod křížem na vrcholu roklanském jsou dobrým útočištěm. Sedím zde a čekám.
Přede mnou ve výši očí neurčitý šerosvit, chundál tmy a mlh, spíše cítěných než zřených; v hloubce pod nohami tichá a pustá propast, obtočená tušeným amfiteatrem lesů, nad něž postupem času pokračujícím pomalu ranním rozedníváním vyzírati počnou z temnot nafialovělé vrcholy blízkých hor.
Občas vítr rozechvívá v největší blízkosti temné voje zakrslíků smrčin a dle jemných šelestů soudě i ony v hlubinách nížin pode mnou. Sem tam odloupnutý kámen zarachotí dolů se svaliv a ticho opět se zde rozhostí.
Zdá se mi, že počínám rozeznávati, kde obzor od nebe se dělí a kde Boubín s místy, za nimiž slunce vyjíti má.
Než, východ dosud zastřen němými parami. Těžkými jsou mlhami dole v hlubinách lesů, kde snivé mlčící smrky v zadumání stojí. Ještě žádný náznak určitého barevného tonu se neukazuje a z šera jiný valeur nevynoří oko upoutávající a rušící tiché pozorování.
Stojím zde nehybně v očekávání, spjat s nesmírností panoramatu, čekajícího své osvětlení.
Snad stál bych tu nenepodoben jedincům stromů sem do výše se vyšplhavších dále, nebýti obvyklé zde předjitřní zimy a chladu s ranním vlhkem spojené; chladu, příznačného těmto končinám a výškám, působícího právě v těchto hodinách na rozhraní noci a dne povolné doslovně tlení skal a jich znenáhlé rozpadávání.
Však již po nebi mátožné šero se rozlévá. Z popředí vystupují jak těla příšer pahrbky a vyvýšeniny, záclonou temnou ledů pokryté: rozeznáváš světlejší velikou plochu v bílou později se změnivší a nejvíce svítící: toť jsou vystupující mlhy nad slatěmi weitfällernskými.
Jak duchovitý přízrak visí v šeru tyto bílé tkáně a cáry pak, do výše se zvedající z vody slatí, teplejší než vzduch; nabývají určitějších tvarů pokračujícím sesvětlováním krajiny.
Bledý jas zalévá prostor přede mnou a v levo od Boubína jasní se na ztemnělém ještě nebi veliký průlom, naplněný blankytem nejjasnějších škál; rychle se rozednívá.
Zavalená dálava schoulením černých chmur se roztrhává a skupiny jednotlivé zdánlivě s šílenou rychlostí letí, zatím na místě dále se jen převalujíce; okraje jich rýsují se dle podložené oblohy, tony žlutí, cadmiových a oranžových: rumělka dosud chybí.
Odtržené části mraků na chuchvalce i malé kotouče mlhové přeměněné unikají sodem, zatím co tony jejich usazují se na odhalené obloze pod sesilujícím svitem blížícího se slunce o obzor výše. Obraz velkolepý!
Hory tonou stále význačněji v přísvitě fialovém a chvílemi zdá se, že zapalují se záblesky jasně rubínovými.
Doplňující barvy ploch tmavomodrých dole tím více tryskají vysoko vzhůru mezi rakety paprsků sněžných a citronových, od cadmií až k růžovostem zalomených mořenových laků.
Mohutné víry vzduchové točí se prostřed barvami operujících oblačných dálav, škubajíce a kroutíce celým tím mořem chmur, zaléhajícím ranní záplavu stejně jako obrysy terénu dole.
Ve vlhkých propastech údolí drásají slatinné páry a cáry mlh, ženouce je po směru odcházejícího divadla vzkříšení světla mraků, vystřídaných v zápětí kotouči oblaků zrůžovělých, plovoucích již v určitém ostře barevném svitu.
Zraku mému dosud zahaleno slunce blíže ku obzoru stoupá.
Přírodu spící zvolna paprsky reflexí z mrtvého sna budí, když v temnotách hlubin pode mnou zrozen jest první náznak stínu!
Stín, toť míra a váha svítání.
Bezvládně klesá tma se skrání hor stále níže a níže, doleji do prohlubní. Náhle ostrý svit vbodne se mi v zrak a paprsek prudký v intensitě své zažehne nad hvozdy lačně příchod jeho čekajícími vznešenou píseň dne: SLUNCE vyšlo!
Purpurový ovál, nikoliv koule, neboť neviditelná oblaka slunce splošťují. Klam tento potrvá netnou ještě chvíli.
Není barvy, tonu a valeuru, jež by chyběla v sousedství tohoto zázraku. Zdá se, jakoby den sebral veškerou zášť svojí a ubíjeti se jal všemožnými zbraněmi světel zbývající temnotu noční.
Dlouhé stíny snují se nyní nerušenosvětlovaných pláních.
Horské vrcholy zasmály se pod doteky slunce, nově se zrodivšího dne; den převalil se celou tíhou po zlatými kšticemi Zory polaskaných končinách. 
Pohřížena jsou však zde dlouho ve stín místa nížin; rokle a slatě zejména v rozlehlém hvozdu pod Roklanem na bavorské straně dosud tonou v šeru a jitřní mlze; velikán tento masivem svým je dlouho do poledne záclonou zabraňující paprskům slunce přístup do hlubin lesů, drží.
Všechna údolí vyvýšeninami Roklanu posud zastíněná se ještě v parách utápí a jen na lesy výše položené slunko září, prodírajíce se na české straně dosti záhy i do dolin a propastí, které zalévá širokými pruhy zlata.
Pohoří v mlžných dálavách k jihozápadu, až někde za Lesem Bavorským, kde místy probleskuje řeka Dunaj, sluncem nízko stojícím jaksi zvroucnělo a zkrásnělo oproti při západu, neboť perspektiva vlnovitého horského terénu mohutně za okem divákovým ozářena jsouc vzrůstá a stává se zajímavější, byť o jednotlivosti detailů ochuzena byla.
Polední a Plesná hora, část Falkensteinu a v dálce růžovící Javor, s po pravé straně Jezerní Stěnou a Horou, toto moře hvozdů nyní má své zeleně bujnou oranží potažené, mocně kontrastující se studenými partiemi lesů v popředí, Steiningem a Prekleitenským hřebenem, temnotou stále ještě zahalených a plných nejrozmanitějších hloubek stínů tak zajímavých, že jen těžce oko se s nimi loučí, aby následovalo hru světel.
Podobně tomu i na druhé straně hor.
Ze Slatí Plattenhausenských počínám pozorovati teprve nyní se objevivší proti postupujícímu slunci oblaka mlh a par; holá kupa Luzného dlouho krvavě plane, světly vyššími se nezměkčujíc. Počínají se též třpytiti drobná jezírka slatí dole v smutných vždy končinách těchto šumavských Plání, parami obestřená.
Připomínají v této časné době, kdy vše měkké a vlivem mlh neurčité, růžové rubíny do středu obrovského ametystu zasazené. Pustota velebná vznáší se nad tímto tichým krajem, melancholickým dále i když slunko po něm se rozlévá.
Alpy, jindy tak krásné z roklanské výšiny, obzor jak bílé stráže andělů se zjevivších lemující, toho dne se neukázaly.
Opouštím vrchol Roklanu a scházím doleji, kde skalní útes.
Pod nohami v hlubině dříme dosud v pravěkém svém snu jezero, jemuž prý již čas a okolí vzalo všechnu jedovatost humusové a dusičné vody, v níž život neobstál. Dnes prý i rybám se zde daří. Obraz jezera však zůstal nepozměněn a stále totéž kouzlo samoty, pověstmi čpícími Zlem a Magií opředené zůstává.
Pravá nálada roklanského jezera, odpovídající jeho tvářnosti a poloze, je za dnů podmračných, kdy barva nebe odpovídá tonu vystupujících nad ním skal z ruly dichroitové a bahnitému břehu.
ROKLAN chová však ještě jinou malebnost krom svého jezera. Je to mohutná skalní stěna, příkrá a vysoká, sráz divoký a nepřístupný, tvaru a rozlehlosti, jež v ničem nezadá moravské propasti Macochy.
Sta smrčin se zde zachytilo a takřka nad propastí visí; tři sta metrů dělí tu vrchol srázu od Jezera dole; jako přilepena prostřed skomírajících stromů, dříve či později dolů se sřítivších, tkví tu lesní kaple, bokem hory přístupná.
Pravá toť rokle, Rachel!
Nemá šumavský kraj již ničeho podobného; rozervanost falkensteinského boku a některá morenovitá místa v Hvozdu Královském jsou jiného rázu.
Jezerní stěna nad Jezerem plöckensteinským ukončená Kazatelnou, je mnohem nižší a pro zavřenost okolních výšin méně zajímavá, stejně jako stěny roklí či druhých jezer.
Rokle ráchelská zůstala dosud nezměněna v grandiesní své malebnosti jedině svou nedostupností, bránící lidskému vykořisťování.
Mnohá rokle, dolina i údolí vniknutím a usídlením se tu člověka, "pána" přírody, ztratila nejedno své původní kouzlo, ještě před několika desítkami let znamenité.
Užitek vytlačil z těchto míst krásu; kde velebnost skupenství hornin, vod a vegetace v spojení s živly Tvůrci svou odvěkou píseň spřádala, tam hučí dnes stroje a benzin páchne poblíže přístavkům odkopávek; brusírny, sklárny, hutě a mlýny právě do míst nejkrásnějších se rozlezly.
Hruď moje naplňuje se vždy radostí, připadnu-li za některé své toulky hvozdy na místa bujně kopřivami zarostlá, neklamný to důkaz o stávajícím tam kdys staveních lidských: místa, z nichž člověk, neznámo jakou příčinou ustoupil a přírodě opět dále pole volné k činnosti zde zanechal.
Dvacet až čtyřicet let tu ve vlhkém vzduchu stačí, aby dřevěné zbytky stavení opuštěného shnily a zdivo rozpadlé bujnou zelení se potáhlo. A památkou na přirozené funkce lidí dříve tu obývajících je kopřiva, milovnice půdy pohnojené.
Však ptejte se zde po nějakých třiceti létech na zaniknuvší tehdy samotu, v rumy dnes obrácenou, stávající třeba nedaleko osad lidských!
Nemnoho občanů prášilských dovedlo si předloni jen připamatovati existenci hájovny Fuchslochu na Seebachu pod Seebergem a samoty Seewand či Seechng zvané, o něco výše v lesích ležící a opuštěných teprve počátkem tohoto století. Stěží stop po těchto samotách jsem nalezl.
Působí však dojemně také dosud čnějící zdi, namnose klenutím nad okny ještě zachované zříceniny bývalých hutí a brusíren, za nimiž pozadím je temná stěna lesa! Samy divoce zelení obrůstají a rok od roku se zmenšují, pohlcovány jsouce postupující vítěznou plodností Přírody.
Jak genius a demon vegetační,
Verze 2.5 , Mystik 2005-2010