Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 1: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Rohanov - Rabí - Budětice - Zbynice - Ustaleč - Nalžovské Hory - Rabí - Nezamyslice - Soběšice - Rohanov (80 km)

Z Rohanova:

Název vsi snad podle majitele místního dvora(majitel Rohan); dle pověsti podle knížete Rohana, který sídlil nade vsí v místech dodnes zvaném "Na hradě", ovšem to není historicky ani archeologickými nálezy podloženo. (Za to zdejší chalupář a psychotronik P. Kozák uvádí, že zde v roce 2004 vznikl velký energetický vír, srovnatelný se známým vírem (vortex) v arizonské Sedoně, který využívali místní indiáni. Kozák uvádí, že vír je protisměrný-otáčí se střídavě doleva a doprava. Průměr je asi 600 m, střed je na jedné z vrcholových skal. Okraj víru je prý pro citlivého člověka dobře rozpoznatelný, vír může citlivým lidem přinést kontakt s duchovními prostory a bytostmi, vedoucí k mystickým zážitkům a dalšímu duchovnímu růstu. A také prý úlevu při některých onemocněních, vyžadujících regeneraci organismu.)

Ves nepřímo připomínaná roku 1467(Petr Kaplíř ze Sulevic a na Winterbergu v souvislosti sporu o majetek odpovídá Janu z Rožmberka: "Protož, milostivý pane, račte to opatřit podle slušnosti. Také přejal jsem v hold něco lidí a vsí zboží strakonického a volyňského do sv.Havla přieštího a zejména ves Branišov, ves Zdíkova Velkého a Malého a s mlýny ves Radšova, ves Putkov a ves Vlkonice a ves z Nespíc a mlynáře pod Rohanovem...a ves ze Lhotky nad Rohanovem)."
Roku 1528 přejal Kryštof Koc z Dobrše po svém otci mj. i Rohanov, v roce 1609 dědí Jan Adam Koc mj. v Rohanově krčmu. R.1710 dědí po své sestře Aléně Magdaléně Kocové(za svobodna Deymové) dvůr v Rohanově Jan Petr Deym ze Stříteže, po jeho smrti v roce 1717 jeho syn Jan Šťastný. Ten je 17. 3. 1733 povýšen do stavu panského rodu starožitných. Roku 1748 ale umírá jako bezdětný. Deymové pak Rohanov r. 1756 prodali knížeti Josefu Adamu ze Schwarzenberka.
Ve Státním archivu v Třeboni je o Rohanově uložena zpráva z roku 1770. Od tohoto roku nařízeno sčítání obyvatel a číslování domků. Tehdejší vesnice měla 33 čísel popisných se 160 obyvateli. Zpráva obsahuje výčet robotních povinností majitelů jednotlivých usedlostí (stavení, chalup). Místní obyvatelé jsou rozděleni do čtyř sociálních skupin: sedláci - 4, chalupníci - 9, domkáři - 7, podruzi (chalup bez polí) - 13. Sedláci: čp.2 Matěj Rychtář, čp. 18 Tomáš Šišpela - každý tři dny pěší roboty při žních a 12 zl. na penězích za ostatní robotu, čp. 19 Jan Panoš, čp. 21 Pavel Vávra každý dva a půl týdně po celý rok. Chalupníci: čp. 4 Martin Kovář - l den pěší roboty týdně po celý rok, čp. 13 Matěj Kolář - 3 dny pěší roboty o žních a 6 zl. za ostatní robotu, čp. 8 František Mandák, čp. 20 Matěj Kašpírek, čp. 12 Matěj Vokurka - každý 3 dny pěší roboty o žních a 2 zl. 14 kr. za ostatní robotu, čp. 11 Václav Pele - 3 dny pěší roboty o žních, l den při trhání lnu a l den na chmelnici, čp.16 Tomáš Mrázek, čp. 14 Josef Bejček, čp. 9 Martin Kudrna - 3 dny pěší roboty o žních, l den při trhání lnu a l den na chmelnici. Domkáři: čp. 10 Vít Štěpánek, čp. 7 Vojtěch Vávra, čp. 6 Jakub Šišpela, čp.5 Tomáš Lom, čp. 17 Josef Panoš, čp. 15 Šimon Kouba, čp. 3 Jan Volf- každý 13 dní pěší roboty ročně. Podruzi: měli povinnost odpracovat 3 dny o žních a l den při trhání lnu, l den při ošetřování chmelnice, platit 30 kr. ročně.
V roce 1870 přivezeno do vsi první ruchadlo, do té doby pastvina překopána motykou, kamení odneseno na meze, zoráno nákolesníkem. Obilí se na menších polích želo srpama a mlátilo cepama. Když se urodilo málo žita, často se mouka mlela i z ovsa. Po plackách z ovesné mouky chodili lidé jako opilí a často v práci usínali.
V roce 1885 byla katastrofální povodeň. Od Bošic přišla tak velká voda, že chalupa č.44 byla zatopena do výšky 1 m a majitelé museli utéct na půdu. V půli června 1904 vypukl v obci požár, jež zničil 9 domků(č.47, 10, 35, 9, 45, 39, 24, 28 a 25).Oheň se rozšířil ze stodoly domku č.25, kde si děti udělaly ohníček.

V "Místopisu soudního okresu Volyně" (politický okres Strakonice) z r. 1913 je o Rohanově uvedeno následující: Rohanov, místní obec Vlkonice, 17,9 km od Volyně. Má 64 domů a 514 obyvatel. Farou, školou i poštou Vacov. Vetší část staveb jest ze dřeva a některá průčelí jsou velmi úhledně po způsobu staveb horských provedena. K obci náleží několik samot, zvláště nová cihelna z r.1912(zrušena roku 1920 p.a.). Spolek malorolniků má své sídlo ve velkém dobře zřízeném hostinci. Do světa za prací odchází 145 osob, tedy bezmála 30 %, a sice do Německa. V poslední době založena zde i Reiffeisenka. Katastrální vým. 161 ha, č.výn. 1372 K, daň 624,16 K. Celkem ha: polí 50, luk 49, zahrad 0,19, pastvin 25, lesa 30, st.pl. 1,25, neplodná p. 3. Majitelé půdy ha: obec 31, přes 20 ha - l, 10-20 ha - 3, 5-10 ha - l, 1-5 ha - 12, pod 4 ha - 55. Půda jest velmi nestejná, v polohách nižších rodí slušně, ale nad obcí jsou půdy chudé, kamenité. Pode vsí silnice Vacovsko-Oubislavská."
Rohanov byl do r. 1920 součástí obce Vlkonice. Toho roku se stal samostatnou obcí o katastrální výměře 162 ha (1,62 km²). R. 1921 měl 477 obyvatel a 65 domů. Prvním rohanovským starostou se stal Vojtěch Škopek, čp.l (hostinec).

Zvonička původně na domě u Králů, zvon od J.A.Pernera z roku 1832 za II. sv. války rekvírován, později vrácen zpět ovšem prasklý, byl opraven v kovárně v Žáře. Před opravou byl slyšet ve Vacově, po ní nikoliv. Po válce zavěšen na sušičce požárních hadic, posléze zhotovena zvonička.

Ve vsi se zachovaly roubené domy se špýchary, památkami jsou domy č.18, 20, 44; v domě č.p.36 rodiště Václava Hradeckého, agenta známého pod jménem Wally, díky kterému se vzdala německá vojska v Itálii za druhé světové války(po válce zmizel neznámo kam, prý ho ani americká CIA nevypátrala).

Pověsti: K Šišpelům chodil na kus řeči vodník, který byl ale doma v Lomů mlýně (u dnešního koupaliště). U Švehlů kdysi klepali stoleček (vyvolávali duchy), jednoho ducha ale neodvolali a ten v domě tropil neplechu. Musel pak přijít farář a domek vysvětit. Od té doby byl v domě pokoj.

Kolem koupaliště, na Sušinu, polní cestou na křižovatku Sušice-Zálesí, směr Sušice, kolem Biskupa ( v 10. století zde podle pověsti stála vesnice Biskupice, která byla vypleněna, vlevo míjíme kapličku, za kterou se prý podle pověsti udála velká bitva, kde snad byl přítomen i Napoleon, zraněný vysoký důstojník, který se posléze uzdravil, pak nechal vybudovat kapličku, asi 1 km severně od Biskupa historický mezník), do Malče (v zatáčce vlevo chalupa filmového Gottwalda - J.Štěpničky), Nahořánky, Strašín:

Strašín původně vznikl ze samot, které se postupem času rozšiřovaly a sbližovaly se. První dochovaná písemná zmínka o vsi samotné pochází z roku 1254. Z dochované zprávy vyplývá, že zdejší faru spravovali strakoničtí johanité. Ves již tehdy pravděpodobně patřila Vítkovcům, předchůdcům Rožmberků. O vzniku názvu obce existuje několik domněnek. Podle jedné je jméno "Strašín" odvozeno z osobního jména "Stráša" (Strášův dvůr, sídlo). Jiná teorie název odvozuje od základu "stráž", pocházejícího od strážní funkce vsi u Zlaté stezky z Pasova. Nabízí se také teorie, podle které zde v minulosti došlo k nějaké strašné nebo strašidelné události. Dokonce se traduje, že ve staré knize, která byla uložena v žihobeckém kostele, je latinsky zapsáno: "Strašeň locus horribilis" - Strašeň místo hrůzné. V roce 1254 se v dochovaných materiálech objevuje tvar Strahen, r. 1274 Strazen, r. 1380 in Strassin, r. 1405 Strassin, na počátku 17. století Strassen, po roce 1617 Strassyn a do roku 1924 pak Strašeň. V roce 1924 je úřední název obce změněn na dnešní tvar Strašín. Roku 1274 prodává Vítek z Krumlova Strašín se dvěma mlýny a pozemky strakonickému převoru. Dalšími majiteli obce se stávají pánové na Rabí. K roku 1369 je zdejší kostel uváděn jako farní a poutnický. Kostel byl s historií obce úzce spjat - to, že se zde několikrát v roce setkávali lidé z celého okolí, mělo na rozvoj Strašína pozitivní vliv.

V dobách husitských válek se ve Strašíně podávalo "podobojí", ves se tedy připojila ke straně kalichu (husitskému hnutí), a to i přes snahu kněží udržet zde katolický vliv. Husitský správce však nepřál zdejším hojně navštěvovaným mariánským poutím a kostel nechal zamknout. Husitská posádka pak dohlížela, aby se procesí nekonalo. Po pánech na Rabí se ves dostává do majetku rodu Švihovských. Rodina se však postupem času dostala do velkých dluhů, kvůli kterým začala svá panství rozprodávat. Roku 1545 tak Jindřich Švihovský z Reisenberka a Břetislav Švihovský prodali své díly Strašína Bernartovi Kocovi z Dobrše. Oba pánové obec sice záhy vykoupili zpět, hned v roce 1547 ji však byli nuceni prodat znovu, tentokrát Kryštofu Kocovi z Dobrše. Po smrti Václava Koce v roce 1609 se Strašín dostal do rukou Ludmily Kocové. Ves pak byla správně přičleněna k Žihobcům, se kterými pak nadále sdílela své osudy. Novým majitelem obce se stal roku 1616 Jaroslav Bukovanský Pinta. Ten se však během stavovského povstání přidal na stranu stavů a po porážce na Bílé hoře mu byl majetek zkonfiskován. Během třicetileté války obyvatelstvo muselo snášet řadu válečných útrap. Usedlosti ve Strašíně však válka přímo nepostihla, přestože se zde odehrála jedna dramatická událost - v roce 1619 u Strašína přepadlo stavovské vojsko část drancujícího oddílu císařského vojska a Uhrů a všechny císařské pobilo. Žihobecký statek spolu se Strašínem získal válečný dobrodruh don Martin de Huerta, po jeho smrti majetek přešel na dalšího vojenského pána Antonína Lopeze de Gradina a nakonec se dostal do vlastnictví svobodného pána Františka Klaudia Iselina z Lanau. K roku 1677 se váže první dochovaná zmínka o strašínské škole. Kantor se držel při zdejším kostele a přiživoval se tkalcovstvím. 17.1. 1710 Strašín spolu s dalším majetkem koupil pasovský biskup Jan Filip hrabě z Lamberku, jeho rodu pak ves patřila až do zrušení poddanství v roce 1848. V letech 1754 - 1756 byla ve Strašíně postavena nová budova fary. Tereziánský katastr ve vsi k roku 1757 udává 23 hospodářů, výměra polí byla udávána 350 strychů, dále je uváděno 60 strychů obecních pastvin a sena z luk na 121 vozů. Ve vsi byli podle záznamu dva mlynáři a kovář. V roce 1778 byla zdejší škola jednotřídní a docházelo do ní celkem 131 žáků. Koncem 18. století se ve Strašíně začala rozvíjet řemesla a živnosti. Začala také výstavba nových domů, zakládaly se spolky a politické strany. K roku 1849 je v obci uváděno 560 obyvatel, Strašín tehdy čítal 62 popisných čísel. Hospodařilo tu 5 mlynářů, šenkýř, bednář, tkadlec, pernikář, kamnář, tesař, krejčí, švec, kupec, kovář, pazderník a valchář, dále tu svou činnost vykonával farář, kostelník, učitel, revírník, adjunkt, slouha a pastevec. Od roku 1850 začínají v dolní části obce na vykácených mytích pod lesem vznikat nové domy. Z nich se postupně zrodila nová část Strašína s názvem Lazna (od staročeského slova "láz" - pozemek na samotě u lesa).

Roku 1853 byla na zdejší návsi postavena kašna(Od roku 2006 po dlouhých letech v ní znovu teče voda. Opravit ji nechala radnice, která za to zaplatila sto dvacet tisíc korun.). Místní škola, která byla umístěna v domě č.p. 17, v této době přestala vyhovovat stále narůstajícímu počtu dětí. V letech 1854 - 1856 proto proběhla výstavba nové školní budovy. V době jejího uvedení do provozu byla škola dvojtřídní a docházelo do ní na 286 dětí. Počet žáků i nadále stoupal, škola tak byla nakonec v roce 1875 rozšířena na trojtřídní, v roce 1883 na čtyřtřídní a o dalších pět let později dokonce na pětitřídní. Mezitím v lednu roku 1884 založil učitelský sbor ve Strašíně knihovnu. V roce 1908 byl na pravé straně u cesty vedoucí ze Strašína ke kostelu založen nový hřbitov. K roku 1910 žilo v obci na 829 obyvatel, svou živnost tu vykonávali mlynář, pekař, hračkář a truhlář, kolář, kramář, zedník, truhlářský mistr, soustružník a řezbář. V tomto roce byla ve Strašíně zřízena živnostenská pokračovací škola. Od počátku 20. století se v obci také intenzivně rozvíjí spolkový život. V roce 1903 tu byl založen Sbor dobrovolných hasičů, v roce 1904 Ochotnický spolek Kollár, v následujícím roce Vzdělávací sbor a Národní Jednota Pošumavská, v roce 1909 Kampelička, spořitelní a záložní spolek a v roce 1912 Sdružení chovatelů, na který postupně navázal spolek Včelařů. Do poklidného života obce zasáhl v roce 1914 příchod první světové války. Ze Strašína bylo na frontu povoláno 33 branců, 7 nováčků a nastoupilo 8 domobranců. Během války všichni trpěli velkým nedostatkem, potraviny a další zboží byly k dostání pouze na příděl, lidé museli odvádět povinné dávky pro potřeby armády. Bída se stále stupňovala a do konce války obyvatelstvo nejednou poznalo i hlad. Kýžený mír zavládl až v roce 1918. Na bojištích padlo 14 strašických mužů. Těm byl ve vsi roku 1924 odhalen pomník. Po válce se život v obci postupně vrátil do starých kolejí. Ve 20. letech žilo v obci na 971 obyvatel, z živností tu bylo vedle několika obchodů, trafik a hostinců také řeznictví, pekařství, mlýny, pily, truhlářství, kovářství, klempířství, kolářství, krejčovství, obuvnictví, zednictví a svou činnost tu vykonávala i porodní asistentka. Strašín byl v době první republiky obchodním, hospodářským a kulturním centrem pro široké okolí. Po válce se v obci začal rozvíjet společenský život, hned v roce 1918 tu byla založena TJ Sokol, o dva roky později Dělnická tělovýchovná jednota a v roce 1921 Obec čsl. legií. V roce 1928 na vršku Strašína vzniká nová čtvrť zvaná Veselíčko (pojmenovaná podle jmen prvních osadníků).

Konec 30. let s sebou přinesl velké napětí a strach z nacistické hrozby. Dne 6. září roku 1938 na obranu obce nastoupily pohotovostní oddíly "SOS", dále tu byly zavedeny noční hlídky a 40 mužů kopalo zákopy a záseky proti německé armádě. V noci pak obcí projížděla vojska československé armády směřující k hranicím. Dne 23. 9. proběhla částečná mobilizace, při níž zdejší záložníci nastoupili ke svým útvarům. Za necelých 14 dní se však opět všichni vrátili.. V březnu roku 1939 republiku obsadila německá armáda. Následně byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V době okupace ves držela pohromadě, lidé si věřili a pomáhali (výjimku tvořilo pouze několik jedinců, kterým se ostatní většinou vyhýbali). V roce 1944 byla v zuklínském lese objevena tajná vysílačka. Gestapo však na místě objevilo pouze prázdný kufřík. Na rozkaz gestapa pak naši četníci provedli razii v bytě podezřelého pana Borůvky z Prahy (v č.p. 117), dali mu však možnost, aby unikl. V této době byli někteří zdejší občané nuceně nasazováni. V roce 1945 bylo do obce přiděleno 222 německých uprchlíků, většinou ze Slezska. Bydleli ve škole. Ke konci války Strašín zažil několik hloubkových náletů, zaměřených na německé cíle. Obcí také začali procházet němečtí uprchlíci, vojáci i civilisté. Mír přinesl květen roku 1945.

Strašín se po válce z prožitých útrap postupně vzpamatoval a mohlo začít další období jeho rozvoje. Ani ve válečných letech však vývoj obce zcela neustal, v roce 1940 tu byla zřízena Újezdní škola měšťanská, která byla v příštím roce přejmenovaná na Hlavní školu, jejíž ředitelství bylo odděleno od školy obecné. Roku 1948 bylo v celé obci dokončeno zavedení elektrického proudu, hned v příštím roce tu proběhla instalace obecního rozhlasu. V listopadu roku 1949 byla dále v budově Kampeličky zřízena sňatková síň. Dne 17. 4. 1950 byl Strašín sloučen s obcí Nahořánky. V roce 1954 byla v obci zřízena školní jídelna, v roce 1955 pak byla otevřena mateřská škola. Hned v roce 1956 byla zdejší škola opravena a při výročí 100 let jí byl udělen název Osmiletá střední škola Karla Klostermanna. Významným byl pro Strašín rok 1957, kdy byla zahájena úprava domu č.p. 16 na kulturní dům (dokončena byla v roce 1960) a současně bylo založeno JZD. Obec se pak stala okrskem pro JZD Strašín, Věštín, Soběšice, Damíč, Nezdice, Pohorsko, Ostružno a Šimanov. Od roku 1958 byl v obci vydáván strašínský zpravodaj. V roce 1959 byla ve Strašíně dokončena výstavba družstevní stáje a také proběhla kolaudace nového kravína. V roce 1965 byla v obci dokončena nová požární zbrojnice, v jejím prvním patře byl zřízen byt pro učitele a prostory v přízemí se upravily pro mateřskou školu. Ve stejném roce byl pomník obětí první světové války přemístěn do průčelí parku. V roce 1969 byla opravena kaple sv. Barbory, dále byly v obci zřízeny autobusové čekárny. V roce 1971 pak byla zavedena autobusová linka Nezdice-Strašín-Sušice. V této době již probíhala výstavba první družstevní čtyřbytovky. V roce 1973 byl v obci postaven nový kravín, v roce 1974 tu byl vybudován lyžařský vlek a zřízena byla také družina mládeže, na kterou v příštím roce navázala generální oprava školy. V roce 1977 proběhla výstavba nové silnice Strašín-Věštín. Následujícího roku byla ke Strašínu jako osada připojena Maleč. V letech 1983 - 1990 proběhla celková rekonstrukce a modernizace zdejší školy. V roce 1987 se pak obec dočkala domu služeb, ve kterém byla umístěna pošta, řeznictví a uzenářství, pobočka České spořitelny a kadeřnictví.V roce 1995 došlo k rozšíření zdejšího hřbitova. V příštím roce ve Strašíně vypukl požár kulturního domu, díky obětavosti místních občanů však bylo jeho vnitřní zařízení zachráněno. V roce 1999 obec vstoupila do mikroregionu Centrální Šumava. Dne 9. 6. 2004 byl Strašínu udělen znak a prapor. V roce 2005 poskytoval Strašín tyto služby: Zdravotní středisko, lékárna, pošta, knihovna, kadeřnictví a západočeské konzumní družstvo. V obci je základní škola 1. stupně (2 třídy), svou činnost zde vykonává řada spolků - sbor dobrovolných hasičů, myslivecké sdružení, včelařský spolek, rybáři a dámský klub. Další rozvoj obce slibuje atraktivnost zdejšího území pro mladé obyvatelstvo. Vedle bohaté historie se Strašín může pyšnit také řadou významných osobností, které odsud pocházejí (narodil se zde např. František Vlastimil Jáchym, významný spolupracovník Josefa Jungmanna a K. H. Borovského nebo prof. MUDr. Karel Raška DrSc., významný vědecký pracovník). K roku 2004 ve Strašíně žilo na 360 obyvatel(dle Sucháčová, J., Ing. Helíšková, J., Mgr. Hromádková, L.: Strašín ze starobylých končin Šumavy. OÚ Strašín 2004).

Původní obyvatelé byli snad strážci hranic, v nových dobách odcházejí do světa za prací jako světáci viz K.Klostermann-Světák z Podlesí či E.Bass-Cirkus Humberto. Strašín je dějištěm románu K.Klostermanna-Hostinný dům. Lidové zvyky a písně zapisoval Karel Weiss.
Působil zde farář a básník František Daniel Merth(Doba krvavého ateismu postupně větrající do bezbarvého lhostejna a v ní dva velice rozdílné a přece komplementární osudy křesťanů, jimž byl do vínku dán dar básně, jednomu ve verši a druhému v próze. F.D. Merth, kněz-básník-intelektuál, kterého 30. srpna 1948 přišli zatknout až do zpovědnice. Následoval zinscenovaný soudní proces a uranové doly. Po nich zákaz publikování i kněžského povolání, brusírna skleněných čoček a vychovatelství u mentálně postižených. Po roce 1970 mu bylo milostivě dovoleno vrátit se ke kněžství, je však odsunut co nejdál: na polorozpadlou faru v poutním Strašíně na Sušicku. Ve zdejší izolaci nastává vrcholné období jeho tvorby. "Merth je básník-samotář a člověk má pocit, jako by jazyk byl skoro vzduchem jeho samoty. ... Váží každé slovo, hluboce opovrhuje náboženským ornamentalismem a na odiv stavěnou zbožností." (Jaroslav Med) Poesie a meditace se tu prolínají v jediný tvar. Ač neměl s politikou mnoho společného, kromě dvou kratičkých intermezz v letech 1947 a 1970 směl publikovat až po dovršení 74 let věku (dle projektu Kohoutí kříž).

Kostel Narození P.Marie pův. pozdně románský ze 13.st.(první zmínka z 24.1.1254), gotickou úpravou prošel asi roku 1443, barokní úprava z l.1736-39 podle chrámu sv. Štěpána v Pasově (za kněze Tomáše Františka Vaňka). Orientovaná trojlodní stavba je bazilikálního typu pod sedlovou střechou a dvěma pultovými střechami nad bočními loďmi. Soška P.Marie s jezulátkem-mělo kdysi prý na hlavě hadí korunku, dle pověsti místní chlapec korunku hadí královně ukořistil a věnoval světici. Dřevěnou zlacenou sošku daroval v roce 1433 strašínskému kostelu Púta Švihovský z Rýzmberku. Panna Marie sála na půlměsíci, v levé ruce držela Jezulátko a v pravé žezlo. Byla vysoká 1,10 m Dne 8.12. 1990 ji ukradl z oltáře neznámý zloděj. Při spěšném úprku lesem ztratil žezlo, které pak sloužilo jako důkazní materiál a následně se ztratilo i ono na policejním ředitelství. O umístění kostela na vysoké skále uprostřed údolí vypráví několik legend. Podle jedné bylo původní místo výstavby jinde, nadpřirozená síla však postavené bourala a přemisťovala na Hůrku. Když zahřmělo a nebe se otevřelo, všichni tvrdili, že uviděli Pannu Marii, jak kameny přenáší. Po třech dnech a nocích tak nezbývalo než její přání splnit a začít stavět na Hůrce. Další legenda také mluví o pokynu z nebes. Panna Marie se se synáčkem v náručí zjevila knězi na skále za kostelem. Na znamení svého zjevení utvořila ve skále důlek, ze kterého ihned "vyprejštila voda". Skalka byla obezděna a vedle ní postavena kaplička, lidem zvaná kaple Matky Boží Skalní. Pod kaplí je prý umělá jeskyně a pramen, což dnes není vidět, přesti je zde mimořádně silné energetické místo. Skutečně důstojným poutním místem se Strašín stal za správy pana Půty ze Skály a na Rabí, který byl velkým strašínským mecenášem. Nynější varhany jsou ze zlikvidovaného kostela 14 pomocníků z Nýrska. Z původních čtyř (možná i více) osmibokých bašt se do dnešních dnů zachovaly dvě na severní straně areálu. Je to kaple sv. Barbory (ve sklepě jsou patrné zbytky pozdně gotické omítky a dvě zazděné střílny, ve středověku mohl být kostel opevněn obdobně jako v Petrovicích) a kaple s kostnicí. Chrámová síň má rozměry 16 m na 15 m a je rozdělena čtyřmi křížovými pilíři na středovou loď a dvě lodě boční. Nad bočními loďmi jsou empory pro šlechtu. Románská žulová křtitelnice vsoká 94 cm, bez ornamentů. Dřevěná křtitelnice s cínovou nádobou z roku 1762. Hlavní oltář barokní s dvěma páry sloupů s korinthskými hlavicemi. Na oltáři bývala zmiňovaná socha P. Marie, dále zde barokní sochy Boha Otce, ssv. Petra a Pavla, Jana Křtitele a jana Nepomuckého. Dvě barokní zpovědnice s poprsím Máří Magdaleny a kajícího se Petra.Dva pomocné oltáře-oltář sv. Aji a oltář řádu trinitářů (řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců). Kolem kostela se rozkládal hřbitov, zrušený a přesunutý blíže ke vsi na počátku 20. století. Hlavní věž kostela románská. Podle jedné ze zdejších pověstí si zvolily strašínský kostel vlaštovky jako své shromaždiště před odletem na jih. Do okolí kostela se prý slétávají 8. září brzy ráno.

Pověst vypráví, jak dokonce kněz tohoto kostela přešel na stranu husitskou a na poutní slavnost svátku Narození Panny Marie uzamkl kostel a šel pryč. Poutníci z Nezamyslic přišli se svým knězem už k zavřenému kostelu. Protože nemohli dovnitř, klekli si před kostelem a začali mariánskou modlitbu. V té chvíli se kostelní dveře hřmotně otevřely, svíce na oltáři hořely, poutníci vešli a jejich duchovní sloužil mši svatou. Slíbili, že rok co rok připutují ke své nebeské Matce a svůj slib plní.
Z darů poutníků byly pořízeny na velké věži 2 zvony; větší je vysoký 70 cm a široký 91 cm a nese latinský nápis, v překladu: "Léta Páně 1507 tento zvon byl ulit ku chvále Bohu a slavné Panně Marii a všech svatých. Amen". Menší zvon jest 55 cm vysoký a 68 cm široký a nese nápis: "Ke cti Narození nejblahoslavenější Panny Marie. Ulit byl tento zvon nákladem kostela za veledůstojného ctihodného a veleučeného Pána Jana Michaela Leopolda místního faráře roku 1726".
Ve Strašíně sloužili: např. Tomáš Rausselius, František Ptáček, Tomáš František Vaněk, (který obnovil celý chrám v barokním slohu), Josef Budetius. Matka Boží vždy štědře rozdávala těm, kdož k ní putovali. Typický příklad zanechaly písemné paměti z r.1678, kdy v Sušici vypukl mor a město, nevědouc si již rady, vypravilo na den sv. Víta kající procesí do Strašína. Ještě téhož dne mor přestal. Pouti do Strašína nikdy neustaly, ani za Josefa II., který všechna procesí do jiných osad zakázal. Zvláště o hl. pouti na svátek Narození Panny Marie, kdy celou noc byl kostel otevřen a konaly se pobožnosti křížové cesty. Ostatní pouti jsou v pondělí velikonoční, o Sv.Trojici, v den sv. Víta a na svátek Jména Panny Marie. Ale i každou sobotu aspoň jednotliví poutníci z blízka i z dáli přicházejí sem k Panně Marii. Je to zvláště o třech sobotách po sv. Václavu zvaných Zlatých. Kostelík Panny Marie, viditelný zdaleka, i nevěřící oči upoutá a vloží do srdce Pozdrav Panně Marii, zvl. když mnohý obyvatel této chudé krajiny putoval dříve za chlebem daleko do ciziny nebo z ciziny se vracel. I velká uzdravení se tu stala. Církev obdařila toto místo plnomocnými odpustky, které získá ten, kdo na svátek Narození Panny Marie přijme v tomto kostele svátosti a pomodlí se na úmysl svatého Otce. Hlavní oltář je privilegovaný, mše svatá u něho je obdařena plnomocnými odpustky pro duše v očistci. (dle textu P.Fr. Daniela Mertha)

Na návrší Na výškách jihovýchodně od vsi zbytky hradiště: zaniklo nejspíš ve 13. století, lze spatřit zbytky příkopu a zdiva; jeho oficiální název ani osud není znám; traduje se název Krholec nebo Vintířův Háj. Hrad se v historických pramenech přímo neobjevuje, a tak můžeme vycházet pouze z několika listin týkajících se Strašína a z nepočetných archeologických nálezů keramiky, které je možné rámcově datovat do druhé poloviny 13. století. Z historických zpráv pocházejících z tohoto odbobí vyplývá, že kostel ve Strašíně spadal pod správu strakonických johanitů. Z roku 1254 pochází listina, v níž příslušník johanitského řádu Mikuláš slibuje svěřený (strašínský) kostel pečlivě opatrovat pro čest boží a prospěch řádu. Je možné, že o stejném Mikulášovi hovoří i zpráva Vítka z Krumlova z roku 1274 o nedávném prodeji vsi Strašína (Strazen) se dvěma mlýny a pozemky jakési paní Kristině a jejímu synu Mikuláši z Prahy; paní Kristina totiž už roku 1279 vše za 100 marek odprodala strakonickému johanitskému řádu. Johanité ještě nedlouho poté koupili od Vítka z Krumlova za 20 marek část lesa nad Strašínem. Proto se zdá být pravděpodobné, že hrad u Strašína byl původně založen Vítkovci jako opěrný bod, ale z důvodu jejich brzké odprodeje strašínského zboží nebyl nikdy dokončen. Zbytky hrádku jsou skryty na vrcholu lesnaté ostrožny, který je na jižní a částečně i jihozápadní straně chráněn příkopem a valem. Toto opevnění však očividně nebylo dokončeno a zcela pak chybí i na poměrně snadno přístupné severní straně. Na ploše lokality v čele za příkopem stojí asi 2 metry vysoký skalní blok, který však nenese patrné zbytky úprav, přestože se právě zde našlo při průzkumu lokality nejvíce keramických zlomků. Jediným zbytkem zástavby hrádku je pak asi 80 cm vysoká zídka z nasucho kladených kamenů, jejíž zbytky najdete nad příkopem na západní straně. I když se v době návštěvy A. Sedláčka měly v areálu nacházet ještě další podobné zídky, v terénu to již není možné bez provedení výzkumu potvrdit (dle www.hrady.cz).

O zdejším působení faráře Martina Rezka Strakonického(16.století) napsal Josef Pscheidl v Tief drin im Böhmerwald: "Tento duchovní vedl velmi přísný život opravdového kajícníka, živil se toliko chlebem a vodou, v postní době si odpíral stravu vůbec. Spal na udupané podlaze a dělil se s těmi nejchudšími o všechno, bez čeho se mohl jakkoli obejít. Dokázal číst v lidských srdcích. Když se za ním přišel někdo vyzpovídat a chtěl úmyslně zamlčet některý ze svých hříchů, dostalo se mu od faráře vlídného připomenutí. Dokázal také předpovědět mnoho budoucích věcí, zejména pak souvisejících nějak s dějinami rodných Čech. Ta proroctví se zachovala vlastně až do časů poslední války a mnohý starý německý Šumavan měl doma jejich opisy. Když tento svatě střídmý farář skonal, měla prý jeho mrtvé tělo vydávat vůni jako nějaká růžová zahrada. Také prý to tělo ještě předtím, než mohlo být pochováno do země, tajemně zmizelo: legenda vypráví, že ho do země uložil sám nebeský anděl. Bylo prastarým poutnickým obyčejem se na úpatí kostelního vrchu vyzout a kráčet dál vzhůru naboso s botama v rukou. Důkazem o tom byl ostatně obraz na božích mukách, stojících kdysi na mostě cestou ke kostelu. Byl malován na plechu a přestavoval hořící trněný keř. Pod ním stálo německy a česky napsáno: "Wallfahrer, jetzt bist du auf heiligem Boden!" (tj. "Poutníče, jsi teď na půdě svaté!" - pozn. překl.)"(dle projektu Kohoutí kříž)

Pověst: "Na druhý den po Všech svatých, kdy je památka zesnulých, prý se zjevoval u křížku pod kostelní cestou bílý přízrak. Proměnil se v holubici, ta obletěla třikrát strašínský hřbitov a vznesla se nad akátovou alejí. Pak odletěla ke kostelu. Tam kdesi v jeho průčelí zmizela. Každý v Laznech to říkal. Každý ze Strašína to viděl. Nikdo tomu ale doopravdy nevěřil. Až jednou... A lidé si povídali, že o dušičkách uviděli na hřbitově ve Strašeni mátohu se závoji, která se proměnila v bílou holubici. Třikrát zakroužila nad hřbitovem a odletěla ke kostelu. Tenkrát tomu věřili všichni."

Kašna: Pitná voda se opatřovala studnami. Za starosty Jáchyma, kterého občané nazývali "Mašek" (rok 1849-1855), byl zřízen prostý vodovod, sbírající vodu dřevěným vrtaným potrubím o průměru 8 cm, ze stráně Kmotříků-lokalita Hrbeček, do velké dřevěné kašny, kterou postavili na návsi. Vodovod je tehdy stál přibližně tisíc zlatých. Později vybudována ještě druhá kašna. Byla o mnoho menší s dřevěným bedněním. Umístili ji před hospodou čp.l6, na takzvané "malé návsi" a říkali jí prostě kašnička. Sloužila k napájení dobytka, vracejícího se z pastvy. Kašnička po druhé světové válce zanikla. Kronikářka Anna Dušková: "Když byl zrušen panský soud v Žichovicích a úřad převeden do Sušice, koupili si Strašínští za pytel kontribučních peněz od žichovického panství kamennou kašnu, kterou pak na dvou smrkových sochorech dopravili ze Žichovic do Strašína." Vzpomínal pan Prokop Jáchym, zvaný Močidlák. Zpočátku byl přívod tryskající vody obedněn, později dostala kašna kamennou fontánu s vytesaným letopočtem 1853, rokem, kdy byla kašna zbudována. V roce 1919 se dne 11.května konala slavnost, zvaná "stromková", při níž byly zasazeny na návsi u kašny dvě lípy svobody. Slavnostní projev měl tehdy učitel Rudolf Kůs. Roku 1945 strašínští vypustili kašnu a vytvořili pro americké vojáky taneční parket. 16.února 2004 vydalo Ministerstvo kultury Praha rozhodnutí-kašna se stala kulturní nemovitou památkou.

Pod Strašínem odbočíme vpravo, po 300 m vpravo od cesty jeskyně:

Přirodní památka. Přirozená krasová puklinová jeskyně v systému sušicko-horažďovických krystalických vápenců je jediná větší vápencová jeskyně v sušické části Pošumaví. Jeskyni tvoří síň 23 x 12 m s průměrnou výškou 3 m a dva systémy chodeb s celkovou délkou asi 200 m. V nejnižším místě dna jeskyně, svažujícího se k severu, jsou dvě jezírka. Ve stropě a stěnách jsou vytvořeny hrncovité a mísovité prohlubně. Krápníková výzdoba zcela chybí. Vchod do jeskyně byl uměle rozšířen při těžbě limonitu (do r. 1933), který tvoří část jeskynních sedimentů. Jeskyně je významným zimovištěm teplomilných netopýrů. Chráněné území zřízeno okresním úřadem Klatovy v r. 2002. Do území je vstup veřejnosti zakázán. Pověsti: Púta měl odtud tajnou chodbu na Rabí; další pověst o zmizení šlechtice i s kočárem.

Dále pokračujeme přes Rozsedly:

Kaplička na vrchu "Hůrka" nedaleko Rozsedel je zmíněna v knize O kamenech a kopcích : "posvátný vrch Rozsedly - protáhlé návrší ze kterého se zvedá kuželovitý vrchol s kapličkou. Dávno před křesťany, již v období osídlení Kelty se zde konaly obřady a léčily nemoci. Vrchol je energetické místo s vyvěrající pozitivní zemskou energií, která byla formována i s přispěním mimoplanetárních vlivů.

v Dražovicích:

Bývalá tvrz. Roku 1430 žil jakýsi Mikuláš z Dražovic, předek Cerhenských z Dražovic. Roku 1435 jsou připomínáni Vojtěch a Janek, bratři z Dražovic, synové Výškovi. V polovině 16. století vlastní Dražovice Jan Kalenice z Kalenic, který je prodává Břetislavu Švihovskému Břetislavovi Švihovskému z Ryžemberka, a ten roku 1548 tvrz Dražovice s dvorem a vsí Šťastnému z Říčan(ten se utopil a je pochován v bukovnickém kostele). Dále je pak vlastníkem Jan z Říčan a roku 1581 odkupuje Dražovice od Marjany Dubanské z Říčan Jan Markvart Koc z Dobrše, následuje jeho bratr Adam. Tvrz je zbořena snad roku r.1619. Další vlasníci vsi: 1630 Lidmila Cukrová rozená Šlovská, 1652 Anna Kateřina z Kolovrat rozená Kaplířová ze Sulevic, Kryštof Jaroslav Krakovský z Kolovrat, 1656 Michal markrabě z Klavesan. Později je statek připojen k Žichovicům. V roce 1898 píše A.Sedláček, že zbytky tvrze jsou do kruhu založené, příkopy, náspy a sklep do skály vytesané s jednou podzemní šíjí, kterou se chodilo skrze valy k potoku.

odbočíme vpravo přes Čímice:

Poloha a plodnost země byla jednou z nejlepších v tehdejším okrese Sušickém. Původní obyvatelé byli proto nejspíše rolníci. V roce 1357 prodal Bušek z Velhartic tři lány v Cimicích. Původně měla obec dva dvory, patřící panství Žichovickému a Strakonickému. Ty byly později rozparcelovány a roku 1418 je prodává Oldřich z Rožmberka (žichovická část) za 60 kop pražských grošů a další část, strakonickou, prodává v roce 1451 vdova po Markvartovi z Lčocic Ulena z Kraselova, o čtyři roky později ještě ley Lomec a Lipí. Roku 1516 Jan z Rozenberka svolil, aby jeho lidé své statky mohli odkazovat svobodně. V roce 155 byl pánem na Cimicích Adam Labounský ze Strašína, o deset let později pak Zikmund z Hradešína. Od roku 1761 se v Čímicích pálila kořalka (v č.p. 37, od roku 1788 v č.p. 56). Po požáru v roce 1846 byly postaveny tři cihelny, čtvrtá v roce 1873. Bývaly zde dvě hospody. Hořejší "Na Kovárně"(do roku 1760 zde byla kovárna, hospoda pak do roku 1883), kde se prodávalo strakonické pivo a dolejší "U Krčmáře" s žichovickým pivem. Třetí, výstavní hospoda, byla postavena v roce 1885 a to místo bývalé pastoušky, Antonínem Panošem. Do roku 1873 ale nebyl v Čímicích jediný obchodník. V roce 1866 zde sice zkouší štěstí žid Benedikt Goldmann, o tři roky později Josef Halama, ale uchytí se až ve zmiňovaném roce 1873 Josef Voják a o tři roky později zde vzniká i druhý kupecký obchod u Antonína Panoše. Během požárů se v polovině 19. století v rozmezí šestnácti let shořelo 47 stavení, ušetřeno zůstalo jen 16 domů. Požáry byly v letech 1846, 1847 (hned dva), 1850, 1861, 1862. V roce 1813 se přehnala kolem obce obrovská průtrž mračen. Hráz rybníka Litovce, východně od obce, se návalem vody protrhla a valila se na čímický mlýn. V obci napáchala dosti značné škody. Při epidemii cholery zemřelo 13 lidí. Jedna poutnice z Čímic zahynula a 5 jich bylo zraněno při pobožnosti na mostě v Sušici v roce 1859 (viz Sušice). Cholera si mezi lety 1826 - 1844 vyžádala 13 obětí z řad místního obyvatelstva. V roce 1870 místní obyvatelé chovali 50 koní, 180 krav, 110 telat, 1 býka, 8 volů, 300 ovcí, 12 koz, 130 kusů vepřového či 600 hus, 1 000 slepic a 200 kachen. Bylo zde i 40 úlů včel. V roce 1879 žilo v obci 763 obyvatel. Na vrchu Lomec jsou patrny valy, někdy uváděny jako pozůstatky středověké tvrze, spíše je to však ležení z doby třicetileté války. Podle pověsti v místech mezi Lomcem a Na oltářích byla velká bitva, důkazem měly být později zde nalezené spousty kostí, podkov a zbraní. Na návsi stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje, vystavěná ve stylu selského baroka, ze stejného stavebního slohu je i řada usedlostí v centru obce. Poblíž obce se nachází i oblíbené Čímické (Žichovické), vyhloubené při těžbě vápence, z možností koupání. Z návrší ve směru na Chmelnou romantické jsou výhledy do okolí.

do Žichovic:

Prvními trvalými obyvateli Pootaví se stali rýžovníci zlata. Žili zde již řadu století před naším letopočtem. Největší proslulosti z nich dosáhli Keltové, jimž bezpochyby vděčíme za řadu vybudovaných hradišť útočného typu. V místech s příhodnými podmínkami pro zbudování lidských obydlí vznikaly malé osady. Jednou takovou předpokládáme i v údolí nivě na soutoku Nezdického potoka s Otavou, v místě, kde leží dnešní Žichovice. Krajem již tehdy procházela významná mezinárodní obchodní Zlatá stezka. Otavské zlato sloužilo v tehdejších dobách k mnoha účelům, z nichž jmenujme alespoň šperkařství a k výrobě keltských zlatých mincí. Těžba pokračovala v prvních staletích našeho věku, kdy postupně původní keltské obyvatelstvo bylo nahrazeno Slovany. Výrazným dynamickým jevem v rozvoji oblasti bylo založení benediktinského újezdního kláštera v Nezamyslicích. Patřil břevnovskému klášteru v Praze, založeného roku 993. Podle hesla Ora et labor (Modli se a pracuj) působili benediktini jako organizátoři správy osídleného kraje, představitelé duchovního života, vzdělání i české knížecí přemyslovské moci. Právě v souvislosti s Břevnovem bývá uváděna tzv. darovací listina, v níž se poprvé zmiňují jak Žichovice, tak i řada dalších vsí kolem Otavy. Listina je symbolicky uváděna k roku, v němž zemřel benediktinský mnich Vintíř. Listina se datuje k 18. říjnu 1045 (Vintíř zemřel 9. října) a uvedením jména Žichovice dává jasně najevo, že obec již existovala. Roku 1420 byly Žichovice zastaveny pánům z Ryžemberka a roku 1525 je Jakub, opat břevnovský prodal Břetislavovi a Jindřichovi Švihovským. Roku 1565 kupuje od Viléma z Rožmberka ves Žichovice Jan Kavka Říčanský z Říčan. Jeho syn Jan vybudoval u dvora tvrz a tu spolu s poplužním dvorem a ostatním zbožím prodal roku 1603 Jindřichovi Libštejnskému z Kolovrat, po té je pánem na Žichovicích jeho syn a komorník krále Ferdinanda III. Oldřich František Libštejnský z Kolovrat. Po jeho smrti(1650) vlastní ves jeho matka Alžběta z Lobkovic, která je roku 1663 odkazuje Albrechtovi Vilémovi Krakovskému. Ten přestavuje zámek do nynější podoby Od roku 1689 je vlastní jeho syn Jan František. Roku 1707 se pro dluhy panství žichovické dostává kardinálovi, pasovskému biskupovi Janu Filipovi z Lamberka. Uherští Lamberkové byli posléze vystřídáni rakouskou rodovou větví, která si žichovický zámek s poplužním dvorem pronajímaným různým nájemcům, ponechala až do roku 1945. Výrazně se proměnily Žichovice koncem 19. století. Dál z vaziště vorů odplouvali plavci s vory plně naloženými dřívím. Říkávalo se jim hamburáci, neboť onen legendární přístav býval jejich štací. Od roku 1888 jim cestování za prací usnadnila nová vybudovaná železniční trať. Žichovice se ocitly na spojnici měst Horažďovic, Sušice, Klatov a Domažlic. V témže roce začala v obci pracovat další důležitá instituce, pošta. Ta od počátku nového století navíc získala telegrafní stanici. A do třetice roku 1888 - je založen místní dobrovolný hasičský sbor. Jen o rok později začala pracovat první žichovická vápenka. Postupně se výroba rozšiřovala a modernizovala. Jsou zde stará památná rýžoviště, vápenkářská tradice, Otava s bohatou historií voroplavby, perel, lososů a zlata. Spočítat všechny významné osobnosti, které jsou spojeny s obcí rodáckým poutem nebo si Žichovice oblíbili, by byl úkol nadmíru přetěžký. Spisovatelé Karel Klostermann, Ladislav Stehlík, MUDr. Jiří Pejša, filmový režisér Břetislav Pojar. Malíři Bohumil Ulrych, Alois Moravec, Rudolf Bém-Hlava. Dobřívský mlynář Karel Liška, do jehož věhlasné muškařské školy jezdili mnozí významní umělci, politici, průmyslníci. Za všechny další a další jmenujme ještě aspoň jediného - Jana Wericha....
Lidová architektura, špýchar a empírová kontribuční sýpka, j.z jezírko ve skále(koupání)

na Rabí:

Hradní jádro vzniklo patrně již ve 13. století ve formě strážní věže na příhodném místě jako ochrana obchodní cesty spojující města Sušici a Horažďovice. O prvních majitelích hradu neexistují žádné písemné zmínky. Nejnovějším předpokladem historiků je situování románského základu hradu jako nejsevernější části državy hrabat z Bogenu a později Wittelsbachů. Až koncem století se toto území pravděpodobně stalo opět součástí českého státu. Usuzuje se, že v té době hrad, stále ještě v podobě pouze obytně-obranné věže, obývali páni z Velhartic. Do psaných dějin vstupuje Rabí až mnohem později, roku 1380, kdy získali zdejší území koupí nebo prostřednictvím příbuzenských vztahů bratři Břeněk a Půta z Rýzmberka. V roce 1407 zdědili panství Břeňkovi synové, zejména Jan z Rýzmberka, jenž byl znám jako odpůrce husitů. Proto také husitská vojska hrad dvakrát obléhala a dobyla (Při druhém obležení zde Jan Žižka přisel o druhé oko). Po Janově smrti připadlo Rábí Vilému ml. z Rýzmberka a později jeho synovci Půtovi II. Švihovskému z Rýzmberka, který se díky svému nesmírnému bohatství a vlivnému postavení zasloužil o nebývalý stavební rozmach objektu (přestavba probíhala pravděpodobně za účasti předního architekta Benedikta Rejta). Za jeho života Rabí dostalo svoji konečnou podobu a zároveň se stalo střediskem rýzmberského panství v oblasti horního Pootaví. Půtovi synové však byli nuceni rodinné jmění rozprodat, a tak v následujícím období hrad často střídal své majitele. V roce 1570 ho získal Adam Chanovský z Dlouhé Vsi, jehož rod si jej podržel ve svém vlastnictví do prvního desetiletí 18. století. Tehdy přešel objekt, již značně zpustlý a neobývaný, do majetku šlechtického rodu Lamberkú, kteří zříceninu v roce 1920 darovali Spolku pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích za symbolickou 1 korunu. V roce 1954 byl hrad předán do rukou státu a roku 1978 vyhlášen Národní kulturní památkou.

Prvá fáze hradu z 13. století nedosahovala velkých rozměrů. Zřejmě od počátku byl hrad dvojdílný. Příchozí nejprve vstoupil do nevelkého předhradí s hospodářskými budovami a studnou. Odtud, patrně prostřednictvím vstupní rampy, vstoupil branou v okružní hradbě do výše položeného jádra. Jeho střed dodnes vyplňuje obrovská obytná věž o půdorysu téměř 13 x 19 metrů, spojená v úrovni druhého patra padacím můstkem s mostkem, vedoucím do posledního podlaží věžovité stavby, která vystupuje z oválu obvodové hradby. V této úrovni se nacházela velká obytná síň. Vlastní obydlí pána hradu obsahovalo třetí patro donjonu, obtočeného ještě parkánem a vybaveného záchodovým přístavkem. Příchozí musel obejít téměř celé tři strany věže a v interiéru zmíněné čtverhranné vstupní stavby, vevázané do hradby, vystoupat na úroveň vchodu do věže. Patrně koncem 14. století byl hrad rozšířen o druhé předhradí se dvěma hranolovými věžemi v nárožích. Jedna z nich při bráně se dodnes dochovala v podobě vysokého torza, druhou pohltilo mladší křídlo s tzv. Hodovní síní. Pozdně gotická přestavba radikálně zasáhla do podoby všech částí hradu. Jeho organismus byl rozšířen o četné nové obytné stavby a stavby starší se dočkaly pronikavých úprav, které je přizpůsobily vkusu a potřebám bohatého a nádherymilovného stavebníka. Zdaleka nejméně se upravovalo stísněné původní jádro s donjonem. Do jeho ohrazení přibyla pouze drobná patrová stavba. Obytná věž byla vybavena několika novými okny, které lemovaly typické široké a hlazené omítkové rámy, s nimiž se setkáváme i v jiných částech hradu. Zcela se změnilo poslední patro starší věžovité vstupní stavby, které se nyní otvíralo do tří velkých arkýřů. K původní bráně v okružní hradbě se zvenčí připojila nová vstupní budova a byla vystavěna dodnes dochovaná podklenutá vstupní rampa, která k ní vedla z bývalého předhradí. To téměř celé obklopily obytné budovy. Nízké, pravděpodobně hospodářské křídlo se v blízkosti studny připojilo ke skále s jádrem. Vstupní brána dostala novou hvězdovou klenbu. Celé čelo této části hradu zaujala patrová budova zvaná Nové pokoje, jejíž součástí se stalo i křídlo zasahující do prvého předhradí, kde pohltilo starší čtverhrannou nárožní věž. V patře, přístupném opět po kamenném schodišti, bývaly i dva velké sály, z nichž menší patrně obsahoval i arkýřovou kapli. Z původního prvého předhradí byla využita pouze západní strana s tzv. Starými pokoji. Součástí této budovy se stala i kuchyně. Od brány vedle starší čtverhranné nárožní věže vedla podél Starých pokojů krytá cesta ke vstupu do horního nádvoří. Značnou část nádvoří prvého předhradí vyplnila rozměrná nádrž na vodu, před níž stávala další podsklepená budova. Kolem celého rozsáhlého komplexu bylo postupně budováno dokonalé a mohutné opevnění. Na východě se k hradbě střední části hradu přiložila mohutná bateriová věž. Na západní a jižní straně zaujala vrchol valu před starším příkopem mohutná hradba se dvěma baštami, z nichž jedna má zvnějšku polygonální tvar. Na poslední, severní straně byl val zrušen. Hrad zde rozšířilo nové, zvláště mohutné ohrazení, zpevněné obrovským torionem nad vstupem do hradu a protáhlou polookrouhlou baštou ve středu. Do nového opevnění se z městečka, které bylo současně opevněno, vcházelo systémem tří bran. Prvé dvě byly v přihrádku u paty torionu, z něhož bylo možno pomocí můstku vstoupit i do horní části přilehlého kostela. Třetí, věžovitá brána s vpadlinou pro hřeben na vnější fasádě již byla součástí hlavního okruhu opevnění. Korunu několik metrů silné hradby ukončoval široký hrázděný střelecký ochoz, v němž bylo možno postavit děla velkých ráží. Zlepšení výhledu umožňovaly dvě čtverhranné pozorovací věžičky. V blízkosti bašt vedla na ochoz dobře dochovaná zděná schodiště. Stěny bašt i hradbu prolamují komory s dělostřeleckými střílnami. Opevňovací okruh zůstal nedokončen a byl provizorně uzavřen slabší zdí. Pozdně gotická přestavba učinila z Rabí jednu z největších rezidencí v zemi (celková rozloha hradního areálu je 1 hektar a 5 arů). I když systém opevnění zůstal nedokončen, představuje jedno z nejvyspělejších dobových řešení nejen u nás, ale minimálně také v celé střední Evropě. Zdejší torion je patrně nejrozměrnější baštou našich středověkých opevnění. Osudy hradu jsou zároveň klasickou ilustrací ekonomické nemožnosti zvládnout výstavbu kvalitního opevnění v podmínkách vojenství počátku 16. století, i když stavebníkem byl sebemovitější šlechtic. Jeho snaha o udržení kroku s bouřlivě se vyvíjejícím dělostřelectvem, předem odsouzená k nezdaru, zákonitě skončila ekonomickým krachem.

První zmínka o hradu z r.1380, hrad 2x obléhal Jan Žižka, r.1480 získal hrad Púta Švihovský z Ryžemberka, goticky přestavěl, v době stav.povstání vydrancován, po požáru poč.18.st. opuštěn. Kostel. N.trojice po roce 1300, usedlosti z lid.baroka, barokní hřbit.kostel z r.1785.

Židovský hřbitov patrně ze 17.století-začala se zde usazovat židovská komunita-pozůstatky typ.architektury jsou domky č.101 a 102. Pověst: kdo položí kamínek na náhrobek Benjamina, syna Jicchaka Segala z roku 1732(nahoře u zdi) může si něco přát(ne zištné přání či někomu ublížit).

Hebrejský text na Segalově náhrobku praví asi toto (v překladu P. Frýdy): P.N. (zkratka za hebrejská slova po nitman, tj.zde je uložen), rabín Benjamin syn rabína Jicchaka (Izáka) Segala, odešel na věčnost o dni svatého šabatu a byl pohřben v neděli na Roš Chodeš (tj.nový měsíc) 1. sivanu 5493 (tj. 5. 6. 1732). Činil veškerá ujednání v souladu s vírou, obdarovával podle Tóry žáky a z lásky k bližním také věno nevěstám ze svých peněz. Vychovával a podporoval sirotky u svého stolu, odpustil člověku, jenž činil proti jeho vůli, (poslední řádek je špatně čitelný a dnes ne zcela jasný). T.N.C.B.H. (zkratka za hebr.slova tehi nišmato crura bi-cror ha-chajim, tj. nechť je jeho duše vevázána do Svazku věčného života).

Hradu se týkají romány K.Červinky Rodiny, Dědicové, Země. Pod kopcem Líšná(na kopci měl mít poustevnu sv.Vintíř) byla tradičně vysazována Žižkova hrušeň, na místě, kde přišel o druhé oko.

Pověsti: Duben 1420, Jan Žižka se poprvé objevil před hradbami Rabí, aby tu zničil moc svých zapřisáhlých odpůrců. Hrad byl považován za nedobytný, a proto sem byly sneseny z okolí kostelní poklady i panský majetek: klenoty, zlato, roucha, zbroj. Husité obořili se na hrad nečekaně prudkým útokem. Po krátké střelbě přitrhli k hradbám, zapálili některé budovy v hradě, vyplnili příkopy slámou a chrastím a dostali se k hradbám. Zlezli je a vnikli do nádvoří. Posádka byla bezmocná proti husitským štítům a cepům. Ustupovala z nádvoří do nádvoří, až se konečně celý hrad ocitl v rukou rozlícených útočníků, kteří nehodlali nikoho z obyvatel hradu živit. Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skryli, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině pana Půty. Avšak Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snést na hromadu a spálit. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist. Když husité odtáhli, dal Jan z Rýzmberka hrad znovu opravit a pokračoval dále ve svých piklech proti Žižkovi. Proto přitáhl Žižka v červenci roku 1421 k Rabí poznovu. Stoje pod starou hrušní, osaměle v poli stojící, řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl tu z hradeb proti němu šíp, zarazil se do pně a vyrazil z něho třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána byla krutě osudná. Žižka odvezen byl hned do Prahy k léčení, avšak k žalu všech věrných Čechů ztraceného zraku nenabyl. Hradby a věže rabské byly posledním obrazem, na němž v hněvu spočinul jeho orlí zrak. Tento výjev zobrazen byl na rabské bráně, která se odtud nazývá Žižkova. Byl tam namalován Žižka, jak sedí na koni třímaje v ruce palcát, za ním pak táhli pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřelil vladyka Přibík Kocovský. Šíp vletěl Žižkovi otevřeným hledím do přílbice. - (Toto malířské pojetí neodpovídalo ovšem skutečnosti.) Pod obrazem stála slova: Přibík Kocovský: "Ty-li jsi, bratře Žižko?" Žižka: "Já jsem!" Přibík Kocovský: "Krejž holého!" Dne 22.července vrátil se do Prahy, lékařové vytáhli mu sice zástřel, avšak zraku mu nenavrátili.
Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tom pomstu slepého hrdiny. Jiná pověst vypravuje, že zde husité tajně pohřbili Žižkovy ostatky. Marné kopání v označených místech vyvrátilo tuto domněnku.
Tajemná studna. Byl to malý div světa, když byla budována studna na rabském hradním nádvoří. Bylo nutno prokopat celý skalnatý vrch, aby bylo dosaženo vody, jíž by byla zásobena hradní posádka v případě obležení. Švihovští páni nešetřili peněz. Byli bohatými velmoži, zastávajícími výnosné zemské úřady, patřily jim kromě četných statků i bohaté zlaté doly a poříční rýžoviště. Toho se však prý přece nenadáli, že je bude stát studna více nežli celý hrad. Studna budila obdiv a podivení všech, kdo pohlédli do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšet šumění, jako by tudy potok proudil, a časem zjevovaly se tam podoby nevídaných, strašidelných oblud. Po stranách, tak se zdálo lidu, vytesány byly v skále kapličky, v nichž zářilo stříbro a zlato. Obyvatelé hradu rádi by byli věděli, má-li studna nějaký východ a odkud do ní voda vtéká. I vpustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplavala na hladinu rybníka u sousední obce Žichovic. Přešla staletí a studna na nádvoří zmizela, byvši zcela zasypána... Zasypána, či jen zahlcena zřítivším se zdivem? Zatím vybrána byla do hloubky přes dvacet metrů. Co je dále v hloubce, zůstane snad ještě dlouho tajemstvím.
Pan Půta Švihovský přivezl si ze své cesty po dalekých krajích ochočenou opici. Byla velmi přítulná, přivykla si i na hradě Rabí, kde se směla volně procházet komnatami. Pan Půta bavil se jejími šprýmovnými kousky i tím, jak naháněla lidem strachu, neboť ji mnozí měli za čerta. Jednou odejel pan Půta do Prahy. Svěřil opici svému starému služebníku a nařídil mu, aby ji dobře krmil i hlídal. Opice marně hledala pána po všech koutech hradu. V noci uprchla oknem z komory, do níž ji sluha zavřel, spustila se z hradeb dolů a dala se na útěk k řece. Odtud přes most dostala se do lesů na šumavských stráních. V obci Hejné, která byla poddána rabskému pánu, vyšel si jednoho dne pověrčivý občan do lesa na dříví. Jak tak lesem kráčí, slyší pojednou nad sebou v koruně stromu praskání větví. Pohlédl vzhůru a zavrávoral leknutím. Nad ním na stromě seděla černá, chlupatá postava, jiskřila očima a cenila zuby. Bázlivec se pokřižoval, utíkal z lesa domů, sotva mu nohy stačily. Přiběhl na náves a upěnlivě volal: "Spaste duši, čert, čert! Máme v lese čerta!" Občané popadli vidle a cepy, sekery a obušky a hrnuli se do lesa, aby odtud "černého" vyprovodili zpátky do pekla. Přišli do lesa a spatřili čerta. Seděl na stromě, pitvořil se na ně, až se jim hrůzou vlasy ježily. Dodali si odvahy, vykřikli. Čert se lekl a dal se na útěk. Hejenští za ním, obkličují jej, klacky a kamením po něm házejí. Čert hází také, avšak kruh pronásledovatelů stahuje se kolem něho stále těsněji a úžeji. Déšť kamení ho zasypává, bolestí vyráží skřeky a stony a konečně mrtev padá ze stromu na zem. Sběhli se lidé k ubitému čertu, výskali radostí a tančili jako bez rozumu. Zhotovili z větví nosítka, položili na ně čerta a nesli jej do Rabí darem milostivé vrchnosti. Když se pan Půta vrátil z Prahy, byl nemile překvapen zprávou, že opice z hradu uprchla, že po ní nikde v kraji není stopy. Dal přísně potrestat sloužícího, kterému ji svěřil, naříkal si pro ni více, nežli kdyby byl ztratil sto svých poddaných. Tu mu přišli oznámit, že se dostavili na hrad občané z Hejné, že cosi nesou pánovi darem a uctivě ho zvou, aby milostivě přišel na nádvoří. Zvědav, co mu přinášejí, vyhověl pan Půta jejich prosbě a vyšel jim vstříc. Rychtář poklonil se k zemi, promluvil za celé shromáždění: "Přinášíme vaší milosti čerta, kterého jsme dopadli v našich lesích a dali mu na věky na pamětnou!" Pan Půta pohlédl na domnělého čerta, zezelenal zlostí: "Och, vy troupi! Nikoliv čerta, nýbrž mou milou, vzácnou opici jste ubili. Řádnou za ten skutek dostanete odplatu. Ukládám vám novou daň, daň "opičí", kterou mi budete každoročně v tento den odvádět na pamět' svého hloupého kousku. A vaše obec ode dneška slouti bude Hejná Bláznivá!" Smutně vraceli se Hejenští domů, nesli odměnu, která je do smrti mrzela a dosud jejich potomky mrzí. Nejvíce proto, že nevědí, jak k této necti přišli. Nebot' celý ten posměšný příběh měl asi na svědomí hradní písař, který z daně "opicní" (z píce) udělal daň "opičí".
Půta prý nechal zaživa zazdít tři chůvy, přišel pro něj ďábel a odnesl ho dírou ve stropě. Na hradě má být též ukryt velký poklad. Přízrak Půty se má též objevovat v domnělé tajné chodbě z Rábí na Džbán(sídlo rytířů Budětických-jedna větev založila Velhartice).

V roce 1848 patřilo pod panství Žichovice v kraji Prácheňském. Roku 1934 spadalo pod soudní okres Horažďovice a politický okres Strakonice. Starší české pojmenování Rabí a německé Raby. Není vyloučeno, že již v 11. století vznikla v blízkosti pozdějšího hradu Rabí na řece Otavě osada rýžovníků zlata. Protože kolem Otavy vedla navíc zemská obchodní cesta, zvaná Vintířova, vznikly zde postupně předpoklady pro založení městského sídliště. Ještě dříve zde však vznikl hrad, který podle nejnovějšího architektonického rozboru byl postaven již na počátku 14. století. Jeho zakladateli byli patrně páni z Velhartic, kterým patřila okolní krajina. Kolem poloviny 14. století přešel hrad do rukou pánů Švihovských z Rýzmberka. Ti vyzdvihli v podhradí hradu Rabí stejnojmenné městečko, které se v písemných pramenech poprvé připomíná roku 1373. Tehdy je vzpomínáno městečko, které mělo vlastní farní kostel a svými hradbami bylo napojeno na hradní opevnění. Prvním písemně doloženým majitelem hradu byl Půta z Rýzmberka, jehož vnuk Jan vládl na hradě v době husitské a patřil k předním nepřátelům kalicha. Proto bylo Rabí dvakrát obléháno vojskem Jana Žižky z Trocnova, bylo jím i dvakrát dobyto, ale při druhém obléhání zde Žižka v boji ztratil druhé oko. Přestože byli Švihovští z Rýzmberka tradičně katolíky, postavil se Janův syn Vilém mladší v době boje papežské stolice proti Jiřímu z Poděbrad na stranu Jiřího, stal se nejvyšším komorníkem a postupně rozšiřoval rabské panství. To ještě výrazněji rozšířil po roce 1480 Vilémův nástupce Půta Švihovský, který se stal nejvyšším zemským sudím a současníky byl nazýván českým Polykratem. Půta se živě zúčastňoval politického života, takže se jeho hrad stával místem různých porad a jednání. Díky svému ohromnému bohatství začal koncem 15. století velkolepou přestavbu Rabí na pevnost, která měla několik pásů hradeb (ty byly někde až 6 m široké) i dělových bašt a ve své době byla nejmodernější a tehdejšími zbraněmi nedobytná.. Dostavěli ji však až Půtovi synové. Půta také vybudoval z městečka město, pro které získal na králi při svém pobytu v Budíně v srpnu 1499 dvě cenná privilegia. Podle nich bylo Rabí povýšeno na město, mohlo se opevnit hradbami a vykonávat nižší soudnictví a mohly se v něm vedle týdenních trhů odbývat i dva výroční devítidenní trhy. Měšťané směli vařit a prodávat pivo i slad a mohli provozovat všechna řemesla. Necelý měsíc potom udělil Půta svému městu právo města Horažďovic, měšťanům povolil svobodné odkazování majetku i právo volného odchodu z města a z panství, pokud si ovšem za sebe najdou náhradníka. Půta vybudoval před někdejší branou horního městečka tzv. Dolejší Rabí, které má dodnes pravidelný půdorys s pravoúhlými ulicemi kolem čtyřhranného náměstí. Po Půtově předčasné smrti v roce 1504 pokračovali ve výstavbě hradu i města až do roku 1530 jeho synové. Opevnění města zřejmě dokončili do roku 1513, kdy pro Rabí vyprosili městský znak. Nákladnou stavbou hradu však byli tak finačně vyčerpáni, že své statky postupně rozprodávali. Roku 1549 odprodali i vlastní ochuzené rabské panství s městem, hradem a 18 vesnicemi (dříve patřilo ke hradu až 60 vsí!). Na Rabí se vystřídali tři držitelé, ale již v roce 1565 koupil Rabí Adam Chanovský z Dlouhé Vsi, který z něho udělal přední sídlo pro svůj rod. Jeho potomci vládli na Rabí až do roku 1708. Za nich však došlo již na počátku 17. století ke zpustnutí hradu, které bylo dovršeno ještě vypleněním Rabí Mansfeldovým vojskem na počátku třicetileté války. V roce 1708 koupil rabský statek pasovský arcibiskup, kardinál Jan z Lamberka, jehož rodu patřil až do nové doby jako součást žichovického panství. Se zánikem slávy hradu poklesl i význam městského sídliště pod ním, které se znovu označovalo jen jako městečko. Hodně jeho obyvatel získalo stavební materiál pro své domy při rozbírání chátrajícího hradu. Rabí si trvale udrželo zemědělský ráz až do dnešní doby. Jestliže na konci feudalismu mělo 95 domů a 610 obyvatel, dnes zde žije ve 173 domech o něco méně obyvatel. Městečko žije bohatým turistickým ruchem, protože zdejší státní hrad, který je jedním z největších a nejmohutnějších českých hradů (rozkládá se na ploše asi 10 000 m2), je turisty velmi navštěvován.
Ing. Jan Pelant: MĚSTA A MĚSTEČKA ZÁPADOČESKÉHO KRAJE, Pro Státní oblastní archiv v Plzni vydalo Západočeské nakl. roku 1988

Rabí v Berní rule Pracheňska roku 1654
Roku 1654 bylo z daňových důvodů popsáno celé České království. Komise přišla koncem srpna 1654 i do městečka Rabí, které tehdy patřilo pánům-bratřím Janu Vilíma a Janu Albrechtovi Chanovským z Dlouhé Vsi. V Rabí tehdy hospodařili tito tzv. "celí osedlí" :
Jan PEKAŘ 15 strychů rolí, pekař
Matěj PRIMAS 60 strychů rolí
Jiřík BENEŠ 25 str.
Jan MELICH 15 str., řezník
Jan SEDLECKEJ 24 str., sládek
Šimon KOVÁŘ 18 str., kovář
Bartoloměj KOŘENNEJ 18 str.
Jan ČEPICKEJ 36 str. (pohořel 2.8. 1656)
Jan HLAVÁČ 18 str., řezník
Jiřík SKLENÁŘ 18 str.
Matěj TOUCHAL 33 str., švec
Jan JÍRA 27 str.
Jiřík LHOTA 26 str., krejčí
Adam KÁBA 16 str., krejčí
Šimon CEJSL 40 str. (pohořel 2.8. 1656)
Jan MALEJ 16 str.
V Rabí byli také dva hospodáři se zničenými usedlostmi: Šimon MARŠTÁLKA 40 strychů, řezník a PODLEŠOVSKÝ, jehož pole užívala vrchnost.
Dále byli v Rabí tito chalupníci:
Jan FOJTÍK 12 str.
Jan KAPEREC 9 str.
Šimon KARNA 12 str.
Vít CHRTEK 9 str.
Petr KOLÁČ 7 str., kolář
Matouš VONDRÁŠEK 12 str.
Matěj ČERVENKA 13 str., švec
Jan ZAHRADNÍK 11 str.
Domky v Rabí před 350 lety měli:
Ondřej CHARVÁT 0 str. (nic)
Jakub TKADLEC 6 str., tkadlec
Jan NĚMEC 3 str., švec
Mikuláš TEVERNEJ 3 str., švec
Jan VLACH 3 str., zedník
Matěj RYCHTÁŘ 3 str., pekař
Dorota KOVÁŘKA 6 str.
Řehoř DOLÍZKA 3 str.
Pavel BEČVÁŘ 6 str., bečvář
Václav ZÁVORKA 6 str., tkadlec
Václav KOŽELUH 1 strych, koželuh
Anna PODLEŠKA 6 str.
Jakub LOVČÍ krejčí

O hospodářích v Rabí královská komise naspala: "Tito v té jakosti tak prostředně obstáti mohou, pálený páliti jim svobodno jest. Půda dobra, žitná." Roku 1654 žili v Rabí tito Židé:
Josef PRAGER, před rokem se tu dostal, kramář 1 žid přes 20 let
Eliáš HIRŠL, koželuh, před 4 lety sem přišel 1 žid přes 20 let
Eliáš z Prahy, ten se (prý) zase do Prahy vrátí 1 žid přes 20 let

R.Kleinschmidt: O velikém ohni v Rabí roku 1824
Čtyři veliké ohně Rabí zažilo. První roku 1420, kdy Žižka po dobytí hradu tento dal spálit. Švihovští v 10 měsících hrad znovu pevněji postavili. A tu roku 1421 Husité při druhém obléhání, rozezlení zraněním Žižky, opět hradu dobyli a podruhé jej vypálili a rozmetali, takže teprve roku 1427 poněkud znovu upraven, ale teprve ke konci 15. století přestavěn a ze základu vybudován byl. Dvěma rodům panským - Švihovským a Chanovickým - byl sídlem až do roku 1708, kdy po koupi panství kardinálem biskupem pasovským Lambergem všecky budovy hradu rábského založeným ohněm po třetí vzaly za své. Při těchto ohních obyvatelstvo osady rabské vzdor velkému nebezpečí zůstalo uchráněno. Za to při čtvrtém, daleko větším požáru roku 1824 bylo postiženo samotné obyvatelstvo města Rabí. Toho roku 18. září k 5. hodině k večeru vznikl v Rabí dle domnění v Smrčkovském domě čp.15 (zda založen nebo neopatrností, nebylo možno zjistiti) oheň, který tak rychle se rozšířil, že v krátkosti po vzniku i sousední stavení v plamenech stály. Při tom Smrčkovský dům, kterýž krátce před tím panem Josefem De Pauli, soudním aktuárem panství žichovického byl převzat, i s plnou stodolou a stájem zcela vyhořel. Neštěstí toto postihlo ještě následující domy: dům H. Hlavatého č. 14, dům Matyáše Karty č. 13, dům Matyáše Kaykra č. 12, Veystrkovský dům č. 16, jehož tehdejší majitel byl H. Hlavatý. Všecky tyto domy i s plnými stodolami a stájemi lehly popelem. Mimo ně ještě dům Jakuba Mareše č.17 vyhořel, ale stodola plná obilí zůstala netknuta. Konečně obchodníku Frant. Hauenschildovi z čp.85 sice stodola a stáje úplně vyhořely, ale dům, který teprve nedávno nově postaven byl, vzdor nepříznivému směru větru nechytil a ještě sloužil jako ochrana, že oheň dále se nešířil.
Při tomto požáru zvláště se vyznamenali, jak v kronice zapsáno, žichovický direktor Ignác De Pauli, který s malou i velkou stříkačkou a vycvičeným mužstvem k ohni se dostavil a účinně hašení řídil. Dále mužstvo panství horažďovického se stříkačkou pod vedením soudního aktuára Ant. Gollera, dále sušické mužstvo se stříkačkou, které ale již příliš pozdě k ohni se dostavilo. Jako nejhorlivější a nejčinnější ochránci obdrželi pochvalu od krajského úřadu polic. komisař Vojtěch Vališ z Rabí, mlynář podrabský Anton Gsihel a sládek žichovický Jan Staněk. Mimo ně ještě zvláštní pochvaly dostalo se také všemu židovstvu v Rabí, jelikož oni, ač právě sobota byla, bez ohledu na jejich "sabat", s největším úsilím a namáháním až ku konečnému uhašení ohně neúnavně pracovali, a všecku možnou pomoc pohořelým ihned ochotně přinesli. A mezi nimi řezník David Theimer z Rabí nejvíce jak pomocí tak poctivostí se vyznamenal. Když při náhlém leknutí a ztrátě rozvahy obyvatelů ohněm postižených všecko utíkalo, on do domů hořících vbíhal, co mohl zachraňoval. Také do domu obchodníka Hauenschilda vnikla, tam pokoje prohledal, 4 kapesní hodinky a jiné skvosty, které při ruchu ohně snadno mohly být ukradeny, k sobě vzal. Ale ihned po potlačeném nebezpečí, když majitel domu čp. 85 a jeho manželka se ptali, kam se všecky ty věci z pokojů poděly, za přítomnosti faráře budětického Františka Skaly, rodáka rabského, přiskočil a vyprávěl, proč z otevřených pokojů věci k sobě vzal, a ihned je majitelům zase odevzdal. Hauenschild s manželkou i jiní pohořelí, za pochvaly přítomných vřele děkovali poctivému a účinlivému židovi.( Z rabské kroniky)
Rudolf KLEINSCHMIDT: Židovská obec v Rabí
Píši o něčem, co kdysi bylo ale již není. Tak jako v Čechách vůbec, i v Rabí byli židé od nepaměti. A nejenom v Rabí, ale ve všech obcích panství pánů Švihovských byla všude nějaká rodina židovská usazena v panském majetku. Židé v Čechách byli od pradávna pod ochranou královy komory a král měl nad nimi moc. Druhdy také přikazováni byli pánům a jednotlivým městům v ochranu. Zadarmo to ovšem nebylo. Za ochranu a byt jim propůjčený židé musili odváděti značné poplatky. Stávalo se dosti často, že židovská rodina v jednom místě utiskovaná, tajně přesídlila pod ochranu jiného pána. A jsou důkazy, že panstvo ve svých městečkách židy bránilo proti jiným pánům, kteří se "k nim táhli" nebo jim ubližovali, ale bránilo jich zase jen ve svůj prospěch peněžitý.- Že si panstvo těch ochranných platů od židů závidělo, to věrně vyznal roku 1514 pan Zdeněk Lev z Rožmitálu, řka:"Židé jsú krále poddaní a poplatníci i také některých z nás, a poněvadž je na židech několiko set platu (tehdy značný obnos), nemůže to býti příjemné, když by jeden druhého neřádně o ně je připraviti chtěl." Značný příjem z ochranných platů židovských měl i pána rabského, nejvyššího sudí Jana Půtu Švihovského z Rizmburka k tomu , že při zakládání "města" Rabí ku konci 15. století a při stavbě bran a hradeb pamatoval na židy, vykázal pro ně ve "starém Rabí", to je v bývalém podhradí, při samotných hradbách hned od první brány, místo, kde jim vystavěl řadu domů, a ty za ochranný poplatek přivolaným židovským rodinám propůjčoval. A že jak v Rabí, tak i jinde po svém majetku hojně židů v ochraně měl, postavil jim též při hradbách synagogu (modlitebnu), školu pro židovské děti a domy pro rabbiho a kantora. Domy ty i se synagogou a školou tvořily při hradbě řadu až ke druhé brance. A tu za hradbami městskými měli židé již v těch dobách svůj hřbitov, kde pochováni jejich souvěrci z Rabí, tak z okolí. Židů v Rabí brzy přibývalo tolik, že domy jim vykázané byly přeplněny. Rodiny dělily se mezi sebou i o světnice, čímž vznikaly v domech samé malé jizbičky, chodby, podkroví, schody a samé zmatky. Tehdy bylo pro ně postaveno ještě několik domků blízko pivovaru, v nynějších "Židovnách". Že obydlí ta čistotou nevynikala, a jak domy, tak i cesta okolo nich, byly orientálně zanedbány, dosud ukázky se objevují. Když v Rabí řádil mor a v pozdějším století i cholera, bylo židům přikázáno, aby ze svých bytů se nevzdalovali a obchod prováděli jen ve věcech nových, čistých. Židé rabští zaměstnávali se hlavně obchodem a lichvou. Ještě do 15. věku prováděli také řemeslné práce, ale malou měrou a to jen pro židy. V 16. století pro odpor cechů jak "starého" tak "nového" Rabí byli docela od řemeslné práce odpuzeni. Proto dosti často židovští synkové stávali se "ranhojiči" - felčary. Chudí židé byli i muzikanty. Výjimečně jenom řeznictví bylo u židů pro náboženské zvyky propuštěno. A v Židovnách" žid kameník tesal pro židovský hřbitov náhrobní desky s hebrejskými nápisy. Židé v Rabí podrobeni byli městskému pořádku, privilegiemi města určenému, ale mimo to podléhali vedení židovské rady a rabbiho. Rabbi rabský v době výstavby a rozšíření města za pana Půty byl vrchním rabbim kraje prácheňského. Daň královské komoře ze všeho židovstva plynoucí odváděla rabská obec židovská pražským "starším", jimž odváděny i zvláštní dávky na ně vyměřené. Mimo tyto a veliké platy zemi platili židé ještě "pánům" půlletně "šosu" (až 50 kop) a jinak musili pánům vyhovovati půjčkami a koupí panského zboží za určený obnos, jinak bylo zle. K tomu musili ještě přispívati ku všem městským podnikům rabským. Židé mezi sebou hovořili většinou hebrejsky, na zámku a s úředníky německy a s lidem ovšem česky. Co se tkne života jejich, mívali mezi sebou sporů a zlostí dost a dost, ačkoli proti křesťanským sousedům stávali židé svorně jako jeden. Než v čase potřeby nečinili rozdílu a projevili soucit se všemi sousedy rabskými, jak zápisy v kronice svědčí. Dlužno chváliti jejich snahu po vzdělání. Židovské děti pilně navštěvovaly školu, a jak rabbi, i kantor, měli hodně práce, aby jejich dychtění po vědění stačili. A když v 19. století zrušena hlavní škola židovská a zřízena pro všecky děti škola obecná, i tam vynikaly děti židovské podle výkazů školních nad křesťanské návštěvou i učením. Rabští židé podle vyprávění starých pamětníků a zápisů byli velice zbožní a přísní u vykonání svých náboženských povinností. Za pánů Švihovských, Chanovských i Lambergů až do konce 18. století bydleli v Rabí v domech vrchností jim pronajatých. Teprve kníže Lamberg reskriptem ze 17. července 1799, ve Steyru daným, nařídil domy rabské, židy obývané, těmto prodati (mimo synagogu a školu). Vrchnostenský úřad žichovický rozdělil tyto židovské domy na 4 skupiny (z těch třetí ještě na dva díly) a na kontraktní smlouvy prodal jednotlivé díly v dědičný majetek, a to: I. skupinu Davidu Theimerovi za 81 zl. 36 kr., II. skupinu Markusu Špitzovi za 132 zl. 30 kr., III. skupiny 1. díl Jakubu Ohrensteinovi za 86 zl. 57 kr., III. skupiny 2. díl Abrahamu Jampolesovi za 77 zl.4 kr., a IV. skupinu Šimonu Fröhlichovi za 56 zl. 4 kr. Synagoga a škola ještě 1. srpna 1839 pachtována židovské obci na 7 1/2 roku do konce ledna 1847. Zač, neuvedeno. Na tomto pachtovním kontraktě za židovskou obec rabskou podepsali: Michal Fröhlich, představený, Markus Offner, Solka Zewig, Abraham Jampoles, Samuel Ohrenstein, Šimon Seidl, Izák Theimer, Šimon Fröhlich, Abraham Theimer a Benjamin Seidl. Později i synagoga a škola stala se majetkem jejich. Ale židé dlouho svého vlastnictví v Rabí neužívali. Chudé Rabí nedalo židům to, čeho potřebovali. A proto vyprodali se v Rabí a rozprchli se všichni do světa. Jedinou památkou po rozsáhlé židovské obci v Rabí je opuštěný starý "památný" židovský hřbitov a jméno části obce "Židovna". (Horažďovický obzor, ročník XI., č. 9 z 1.9. 1931)

Z Rabí pojedeme mezi kopci Líšná a Spravedlnost:

Na tomto vrchu stávala kdysi šibenice a z tohoto vrchu se zúčastňoval svých astrálních výletů Josef Váchal: Tak jsem nedávno po jisté přípravě-ale žádné mazání rulíkovou mastí!-vylétnul si zas k půlnoci astrálně, uživ k onomu odpoutání se od těla tohodle Cordial Medocu, z Veb Weinbrand Wilthen v Sasku, 35 proc. Vol, flaška 75 Kč, na obvyklý svůj výlet, snesa se tentokrát u Rábí, na kopec Spravedlnost zvaný,...

do Budětic:

Kostel Sv.Petra a Pavla pozdně románský z.l1240-1250, barokně upravený, technická památka-kovárna z 19.st. Starší silnice sušicko-horažďovická vedla od Dobřína přes vrch k Buděticům kvůli hospodě!! V hrobkách pod bud.chrámem odpočívá rodina Chanovských, kteří po Švihovských byli držiteli Rábí. Chanovští měli truhlu(od Karla IV.) ze které vycházel velký hluk, měl li někdo z rodiny zemřít(truhla pak přemístěna do Kraselova). Velká část území obce leží na území přírodního parku Buděticko, který byl vyhlášen v roce 1994 a jeho výměra činí 44 km2. Území parku se rozkládá mezi městem Sušice, obcemi Žichovice, Bojanovice, Vlkonice, Otěšín, Čejkovy, Zbynice a Hrádek u Sušice. Jihovýchodní část zasahuje do Pošumavského krasu. Vápencové vrchy dávají krajině charakteristický ráz a vyskytuje se na nich řada druhů vzácných a zákonem chráněných rostlin,

pokračujeme do Lipové Lhoty:

Lipová Lhota byla až do 16. stol. součástí Rabí. V 16. stol. se stala majetkem rodiny Kousků ze Sobětiček. Později se majitelé střídali a dnes je v soukromých rukou. Zámeček tvoří patrová budova obdélníkového tvaru. V okolí výskyt bílého krystalického vápence se stříbrobílou slídou.

Za ní odbočíme vpravo, před lesíkem opět vlevo, pokračujeme do Čejkov:

hradiště, pozůstatky po gotické tvrzi. Na výšině jz. od obce zbytky pravěkého laténského hradiště, pod výšinou skutálené kameny jako pozůstatek megalitické stavby.

Terénní náznaky na zahradě vlevo při cestě do bývalého JZD, po tvrzi ze 14. stol. postavené snad za Vintíře z Čejkov. V 17. stol. byl statek připojen ke statku Nalžovské Hory, tvrz začala chátrat a v pol. 19. stol. byla stržena. Na vyobrazení z 19. stol. je věžovitá stavba, nejspíš dvojprostorová, chráněná hradbou. V nároží hradby, jižně od hlavní budovy, stála vysoká okrouhlá věž.

následuje Zbynice:

obec připomínaná již r. 1169. Západně kopec Zbyná-slovanské hradiště, patrně z 10.st.,zachována terasa s valem, j.z. od vrcholu skála, ze které byl v roce 1929 pozorován únik páry či kouře.
Kostel Zvěstování Panny Marie, je románského původu. Byl postavený již na sklonku 12. nebo začátkem 13.století. Původní stavba tohoto kostela byla gotická. Zbynický kostel představuje stavbu přesně orientovanou podle světových stran,dříve jistě byl obehnán obrannými hradbami, valy a příkopy, neboť vedle bohoslužebných úkonů sloužily kostely jako útočiště při ohrožení obyvatel kraje Původní románské stavbě zbynického chrámu náleží zdivo lodi a část severní a jižní zdi presbytáře. Mohutná hranolová věž přiléhající k západnímu průčelí lodi byla postavena později. Předpokládá se, že zde existovala nejdříve kaple, pojatá později do kostelní stavby jako jeden ze stavebních prvků. Teprve v době vrcholné gotiky asi v 15. století došlo k zásadní přestavbě, při níž vznikla apsida a byl postaven nový chór s polygonálním více-úhlovým závěrem, a dále boční kaple a sakristie.
Přírodní rezervace Zbynické rybníky byla vyhlášena v roce 1992 a její výměra činí 38 ha. Přístup je zajištěn po účelové komunikaci, která je značena jako cyklotrasa 2084, od části obce Tedražice, nebo Čejkovy Jedná se o nejzachovalejší část soustavy rybníků s přilehlými vlhkými loukami a současně významnou lokalitu sloužící jako hnízdiště vodního ptactva s hojným výskytem obojživelníků a plazů.

Ve Zbynici se vydáme s.z. polní cestou, vpravo míjíme vrch Přemetín, pokračujeme až do sedla mezi kopce Stráž a Vidhošť, kde vyhledáme Medvídka:

vytesaný a barevně omalovaný menhir, předzvěst to parku Prašivice. Poblíž bývalo lesní jezírko. Poblíž se měla kdysi rozkládat vesnička nejranějšího osídlení kraje, jejíž název dodnes nese hora Vidhošť. O medvídkovi napsal psychotronik Pavel Kozák: "Kámen, ze kterého je Medvídek vysochán, byl však menhirem a svůj charakter si udržel, i když nejspíše o trochu energie přišel. Není tu ale sám. Vedle něj vidíme ležet tři další kameny. Jsou to padlé menhiry, alespoň mají stále onu typickou energii. Při ještě bližším pohledu je znát, že čtyři společníci stáli nejspíše v řadě na jakési plošince z malých kamenů a mohli tvořit megalitickou svatyni či léčivé místo."

Vrchol Vidhoště tvoři skála, z níž býval kdysi pěkný výhled. Asi sto metrů od skály v jihozápadním směru jsou hranice tří panství - hrádeckého, kolineckého a nalžovského panství. Na něm jsou vytesaná písmena H, K a N, natřena červenou barvou. Vidhoští se táhne podivná terénní brázda, označována jako Čermenská, na potůčcích se v okolí rýžovalo zlato a vedla tudy v dávné minulosti obchodní stezka. V nedávné minulosti zde byl těžen uran.

Kousek odtud jsou boží muka s obrázkem Panny Marie. Kdysi zde vedl panský hajný nesmiřitelný boj s místními pytláky. Padl jim však do pasti a proti jejich přesile neměl naději. Musel odhodit zbraň. Pytláci mu dali do rukou krumpáč a lopatu poručili vykopat si vlastní hrob. Poté ho hodili dovnitř a zaházeli hlínou a kameny. Něčeho se však vylekali a dílo nedokončili. Hajný se z noční obchůzky nevrátil. Manželka ještě ráno chvilku čekala. Ráno ho manželka se sousedy našla. Na památku zázračného zachránění hajného nechala taaffovská šlechta na místě postavit boží muka. (dle Milana Pokorného)

Těsně pod vrcholem sousedního vrchu Stráž najdeme ve shluku kamení vytesaného hada. Podle vyprávění zde měl myslivecký mládenec v rozmaru a z hlouposti střelit po velké zmiji. Zraněná se začala k mládenci rychle přibližovat. Chlapec nezaváhal a dal se na útěk. Zmije jej stále pronásledovala. Střelce zachránila až krutěnická myslivna, do niž se ukryl.

dále pokračujeme do vsi Ustáleč:

Krajina kolem Ústalče byla osídlena již v 9. - 10. století. Univerzitní profesor Šimek prozkoumal hradiště na vrchu Hradec asi 1 km SZ od Ústalče. Dříve než Ústaleč byla založena osada pod Vidhoští, kde byly tři dvorce a žili zde osadníci Vítkové, Burešové a Podlesáci. Podle ústního podání Burešové později koupili usedlost, ze které vznikla ves Buršice. Ústaleč přešel v roce 1544 k panství neprochovskému. V roce 1588 jej spolu s Tužicemi a Buršicemi dědí Jiří Hasištejnský z Lobkovic, později je obec připojena k nalžovskému panství. Asi v roce 1500 byl nad obcí postaven dvorec Stráž, byla zde i zvonice. Strážáci měli za povinnost střežit obec a při napadení nebo požáru zvoněním přivolat pomoc. Je zde zděný špýchar a barokní boží muka z 18.st.

Poprvé je tato ves připomínána v Deskách zemských až roku 1544, kdy ji koupil ke své neprochovské tvrzi Petr Zmrzlík ze Svojšína. Ke tvrzi Neprochovy patřila ves Ústaleč až do roku 1590, kdy byla po smrti Jiříka Hasištejnského z Lobkovic, majitele tvrze v Neprochovech, připojena k panství nalžovskému. Roku 1591 koupil panství Nalžovy a tvrz s dvorem v Neprochovech (kam Ústaleč patřila) Karel Švihovský z Rýzmberka na Horažďovicích. Ale Karel zemřel již roku 1593 a panství Nalžovy se statkem Neprochovem zdědil jeho strýc Bedřich Švihovský z Rýzmberka. Bedřich prý býval na své poddané laskavý a zároveň dobře hospodařil na svých statcích. Byl také císařským radou a hejtmanem kraje prácheňského. Když začala třicetiletá válka (1618-1648), byl mu roku 1619 uherským vojskem popleněn zámek v Nalžovech a bylo odtud odneseno zlata a stříbra a klenotů za čtyři tisíce zlatých. Několik služebníků, kteří zámek hájili, bylo zabito a nalžovského pána stihla při útěku velká bouře. Jeho kůň se splašil a Bedřich (potlučený pádem) do smrti kulhal. Protože se postavil proti katolickým Habsburkům, měl být potrestán, ale trest mu byl za "pokání" odpuštěn. Zemřel v zimě roku 1625, když ještě předtím přikoupil k Nalžovám statek Čejkovy. Protože byl Bedřich z Rýzmburka dobrým hospodářem, nechal zhotovit roku 1601 gruntovní knihu pro velkostatek Nalžovy, která popisuje převody majetků již od roku 1598.

Z Ustáleče východně na Letovy a Nalžovské Hory:

Název obce vzniknul až roku 1951, sloučením Nalžov a Stříbrných Hor. V Nalžovech připomínaná tvrz v r.1370. R.1380 zde sídlil Jan z Paběnic s manželkou Kačkou ze Štěkně. Osady založili němečtí horníci z Jáchymova, zahájení těžby r.1521, kutací právo dostal první Svojše z Velhartic a to na 12 let. V témže roce zakládá na návrší nad Nalžovy hornickou osadu k těžbě stříbra. Dolování stříbra se úspěšně rozvíjelo, o čemž svědčí fakt, že do roku 1528 bylo na Horách získáno 31 096 hřiven 8 lotů stříbra /1 hřivna = 1/4 kg /. O dva roky později, v roce 1530, je osada povýšena na městys. Ten nese německý název Silberberg ob Ellischau, Hory Stříbrné nad Nalžovy. V 1.polovině 16. století patřily Stříbrné Hory mezi pět nejvýznamnějších středisek v těžbě stříbra v českém království.Na návrší na západ od kostela horníci pracovali až ve 20 šachtách. Ruda se drtila v puchernách, dílnách s velkými kladivy na vodních kolech u blízkých rybníků Korytníku, Zmrzlíkovce a Letovského rybníka. Rozdrcená ruda se vozila do Příbrami k dalšímu zpracování. Kromě hádek mezi majiteli dolů přispěla k úpadku dolování spodní voda.Provoz dolů se přestal vyplácet i pod vlivem přílivu levného stříbra ze španělských jihoamerických držav. Za třicetileté války jsou již doly opuštěny. Když se v roce 1840 stavěla škola u kostela, ještě bylo třeba několik otvorů bývalých šachet zasypat. Dodnes nese návrší, kde se dolovalo, místní název "Halda". Pokusy obnovit dolování v 19. i v 1.polovině 20.století byly neúspěšné. Poslední památkou na dolování byla nedávno zasypaná těžní jáma bývalé šachty sv.Anny, která byla hluboká 159 m. Stříbrné Hory byly na rozdíl od poddanské vsi Nalžov královským městečkem. Měly svého rychtáře, radnici, městský znak a pečeť. Původní městský znak obsahoval modrý štít, v jehož patě byl zelený vrcholek, na němž stál sv.Jan Křtitel. Tento nový městský patron držel v pravici u prsou zelené knížky, na nichž ležel stříbrný beránek s červenou korouhvičkou, levicí přidržoval stříbrný štítek, ve kterém byla zelená pětilistá růže s modrým jádrem. Během sporů Rožmberků se Svojšovými nástupci o výtěžky dolů městečko začalo snad již od 40.let 16. století používat nový znak - červený štít, v němž jsou křížem přes sebe stříbrné hornické želízko a mlátek s násadami. Štít je nahoře držen stříbrným okřídleným andělem, jenž má přes prsa zkříženou zlatou štólu. V roce 1853 byly Stříbrné Hory povýšeny na zemské město. Důležitou roli v hospodářském životě městečka hrály cechy. Nejstarší byl cech krejčovský, který se připomíná již v roce 1587, dále cechy pekařský,mlynářský, kovářský , kolářský, zednický, kamenický, obuvnický, cihlářský a tesařský.Z tohoto přehledu vyplývá i způsob obživy obyvatel. Ještě před 100 lety žilo v městečku 71 mistrů, 21 tovaryšů a 8 učňů. Stříbrné Hory měly mimo jiné i právo hrdelní, které několikrát využily.Poslední poprava byla provedena v roce 1752 na vrchu Lipová, kde se říkalo "Pod stínadly". Popravena byla tedražická mlynářka Johana Vrhelová za to, že podala svému muži otrávený koláč. V polovině 16.století zde Jan Vchynský ze Vchynic zřídil pivovar, v němž podle smlouvy z roku 1568 museli Horští odebírat pivo. Dále doly patřily Janu z Rožmberka, část Oldřichovi Pouzarovi z Michnic, Joštovi a Petrovi z Rožmberka, Švihovským, hrabatům z Pöttingu. V roce 1591 Nalžovy získal staroslavný rod pánů Švihovských. Karel Švihovský panství koupil za 80 000 bílých grošů. Jeho syn Bedřich se na počátku českého stavovského povstání v roce 1618 stal členem direktoria,řídícího orgánu povstání, avšak po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 vzhledem ke své opatrnické politice nebyl vítěznými Habsburky výrazněji potrestán. Patrně proto,že nalžovská tvrz byla v té době poškozena uherským vojskem, postavil Bedřich v její blízkosti nové panské sídlo - renesanční zámek, který se poprvé připomíná v roce 1630. Stará tvrz byla upravena na byty pro služebnictvo na zámku. Bedřichův syn Ferdinand se stal hejtmanem kraje prácheňského a přísedícím nejvyššího královského soudu. Staročeský rod Švihovských vymřel Jaroslavem v roce 1718. Zadlužené nalžovské panství koupili v témže roce hrabata z Pottingu. Pottingové dali zámku barokní ráz, v hornickém městečku nad Nalžovy přestavěli kostel do dnešní podoby. V letech 1769-1937 patřilo panství původně irskému rodu Taafe. Taafové se od 17.století začali výrazně prosazovat v Rakousku. Theobald, člen jejich rodu, se proslavil v roce 1683 při obraně Vídně před Turky, Mikuláš Taafe snad přivezl z Branibor do Čech první brambory v polovině 18.století. Na panství nalžovském se Taafové snažili hospodářsky podnikat a stavět. František Taafe postavil koncem 18.století mezi Hradešicemi a Nalžovy kapli sv.Barbory, patronky horníků. Pod kaplí zbudoval rodinnou hrobku. V současnosti je v těsné blízkosti kaple, která dnes nese název kaple sv.Antonína, známá restaurace. Do historie Nalžov se výrazně vepsal Ludvík Taaffe, vzděláním právník, který se stal prezidentem nejvyššího soudu v rakouské monarchii. K panství přikoupil Kolinec, zakládal rybníky v okolí, v obci nechal obnovit pivovar a vystavěl lihovar.Právě on nechal vtisknout lesu Prašivici podobu anglického parku. Místní kameník Kvíčala upravil kamenné balvany do podoby draka a želvy, v lese vyrostly altánky, umělé jezírko a v nejvyšším bodě lesa Ludvík nechal vystavět umělou zříceninu hradu Ballymotte v Irsku, rodového sídla Taaffů. Stavebními úpravami dostal nalžovský zámek dnešní podobu - věž zámku byla zvýšena, v rozích byly dostavěny tzv. rondely, v průčelí zřízen balkón podepíraný sloupy. Při zámku vznikl rozsáhlý anglický park. Nejvýznamnějším členem rodu Taafů byl bezesporu JUDr. Eduard Taafe. Od mládí byl důvěrníkem císaře Františka Josefa I., postupně vystřídal řadu vysokých funkcí - stal se např. hejtmanem Salzburku, místodržitelem v Tyrolsku, císařským radou v Čechách, několik let byl i ministrem vnitra v Rakousku. Jeho politická kariéra vyvrcholila v 80.letech 19. století, kdy se stal na 14 let /1879-93/ předsedou vlády v Rakousku-Uhersku. Tento konzervativní politik, jehož heslem bylo "co je možné odložit na zítřek, odložíme na pozítří", neváhal k zajištění společenského rozvoje prosadit řadu reforem, které měly směřovat k modernizaci habsburské monarchie. Nalžovský zámecký archiv měl ukrýt z příkazu Frant.Josefa I. dokumenty o smrti jediného císařova syna, korunního prince Rudolfa a jeho přítelkyně Marie Alexandrine Wetserové-záhadné okolnosti jejich smrti na zámečku Mayerling 30.1.1889, badatelé po nich marně pátrají. Na zámku se měla také konat porada o zavedení všeobecného hlasovacího práva do vídeňského sněmu. Taffové vlastnili Nalžovy do roku 1937, kdy panství prodali statkářské rodině Müllerových. Ti pokračovali ve výrobě proslulého nalžovského sýra, při jehož zrání byla využívána přírodní plíseň, kterou Taaffové dovezli přímo z Irska. Karel Müller s rodinou pak v roce 1948 odešel do emigrace.V té době již byla v západní části zámku zřízena měšťanská škola, v polovině 5O.let zbývající část zámku obsadila armáda. Rodině Müllerových byl zámek v restituci opět vydán po roce 1991.Dnešní majitele zámku Nalžovské Hory jsou tři dcery Karla Müllera, bratra Františka Müllera. Dnes žijí v Kanadě a v Mnichově. Paní Markéta Müllerová pred dvěma lety zemřela. Mnichovští dědicové i paní Müllerová z Kanady nyní hledají řešení pro revitalizaci zámku, které bude ku prospěchu i obyvatel Nalžovských Hor.

Školu zde navštěvoval K.Klostermann(k učitelovi Petru Šafránkovi-vysazoval zde moruše- ho dal jeho otec-žichovický zámecký lékař-zanedbaného, skoro negramotného). Zámek z počátku 17.st.. Empír.a novoromant. úpravy okolo 1840, v zámecké zahradě vysázeny liliovníky, jedle kanadská, vejmutovka, ořech kanadský, líska turecká, muky, lilie královská, pivoňky dřevité, šafráníky i kosatce. Kostel Sv.Kateřiny barokní z l.1721-23, náhrobek Johanky Švihovské, ochranitelky českých bratří(musela být do hrobu uložena tajně) Narodil se zde Oldřich Hlaváč, stříbrnohorský rodák známý v uměleckých kruzích pod pseudonymem Alarich napsal humorné knihy z lékařského prostředí "Medicína v županu" a "Medicínské historie". Později žil s rodinou v Letovech. Na začátku 2. sv. války se aktivně zapojil do protifašistického odboje. V dubnu 1940 byl zatčen a 18. 12. 1942 v Plötzensee popraven. Z motáků posílaných z vězení manželce byla později sestavena kniha "Listy z vězení". Doktoru Hlaváčovi a další zdejší rodačce Anně Komárkové, oběti heidrichiády, byla odhalena pamětní deska na pomníku padlých ve Stříbrných Horách. . Žil zde také PhDr. Emanuel Šimek, významný český archeolog žil v letech 1883 - 1963. Stal se univerzitním profesorem v Brně. Ve své činnosti se zabýval zejména dějinami naší vlasti v době, kdy tu žili Keltové, Germáni a nejstarší Slované. Napsal knihy: "Čechy a Morava v době římské", "Keltové a Germáni v našich zemích", dále řadu článků o době knížecí. V několika svých pracech se zabýval i nejstarším osídlením našeho kraje. Zamiloval si rodný kraj svého otce a často pobýval ve své vile v Otěšíně. Vojtěch Frančík se narodil v roce 1853 v Krutěnicích jako syn hostinského. Sám se naučil hrát na housle a později se stal houslistou vídeňského dvorního orchestru, poté koncertním mistrem orchestru pro světovou výstavu v Melbourne. V Austrálii zůstal a stal se tam profesorem hudby. Proslulé byly jeho umělecké zájezdy po všech světadílech, při kterých vykonal celkem pět cest okolo světa. Ke konci života se vrátil do rodné země, usadil se v Praze, kde v roce 1908 zemřel. Ve Stříbrných Horách se narodilThDr. Innocenc Frencl jeho otec byl pekařem. Talentovaného žáka doporučil učitel Petr Šafránek ke studiu na gymnáziu v Klatovech. V roce 1843 byl vysvěcen na kněze a v roce 1851 získal doktorát bohosloví. Byl velkým a zapáleným vlastencem. Jeho přičiněním vyšly první učebnice pro rakouské katolické střední školy - "Liturgika" a "Biblický dějepis". Dále vydal řadu modlitebních knížek, pro kněze sestavil "Biblickou encyklopedii". Po onemocnění plic pobýval opět ve svém rodišti, daroval škole řadu knih . Později se stal ředitelem Dědictví svatojánského. Poslední jeho prací byla "Biblí česká". Zemřel 25. 2. 1862 ve věku 44 let. Na jeho rodném domku byla odhalena v roce 1903 pamětní deska, která je dnes umístěna ve vestibulu Šafránkovy ZŠ. Rodák z Tedražic František Stupka prožil na Stříbrných Horách několik šťastných let svého dětství. Zprvu u faráře Brejchy a po jeho smrti u farářova bratra. Právě farář Brejcha, bratr Stupkovy maminky, naučil chlapce zpívat mnoho lidových písní. Lásku k hudbě u něho prohloubil učitel Linhart, u něhož získal základy hry na housle. F. Stupka se stal významným hudebníkem, byl jmenován národním umělcem. Do naší obce často zajížděl, na zdejším hřbitově jsou pohřbeni jeho rodiče i stýček farář Brejcha. Velké zásluhy o rozvoj vzdělanosti v minulém století měl stříbrnohorský učitel a skvělý muzikant Petr Šafránek. Jeho zásluhou byla v roce 1840 vybudována škola. Ve dvou třídách se tehdy sešlo 275 dětí! Při škole Šafránek zřídil jakýsi internát, kde připravoval nadané žáky na studium na vyšších školách. V letech 1855-57 se stal jeho žákem pozdější spisovatel Karel Klostermann. Tehdejší úřady ocenily Šafránkovy pedagogické zásluhy - v roce 1867 mu byl propůjčen stříbrný záslužný kříž s korunou při příležitosti 5O.výročí jeho učitelského působení. Petr Šafránek zemřel v roce 1871 a je pohřben na místním hřbitově. Ani dnešní generace nezapomněla na jeho pedagogické mistrovství - nová moderní škola postavená v roce 1996 nese jeho jméno.

Nalžovy patřily původně ke kraji Plzeňskému. Když pak panství Hradiště bylo odtrženo od Klatovska a připojeno ke kraji Plzeňskému, dány Klatovskému kraji jaksi v náhradu Nalžovy, čímž se plošný výměra toho kraje o něco zvětšila). Sommer (1839) Topografie Klatovského kraje - v popise nalžovského panství uvádí zajímavou zprávu, podle níž před více než 100 lety bylo v blízkém městečku Stříbrných Horách, k Nalžovům příslušející, 14 krejčí, kteří šili "známé", rákosem nebo kosticí protažené a ztužené šněrovačky pro venkovské dívky a ženy a dopravovali je na trhy v Klatovech, Plzni, Písku, ba až do okolí Týna nad Vltavou. Níže přepsanou velmi důkladnou a obsáhlou zprávu sepsal roku 1825 Silvestr KUMRTH, nalžovský Oberamtmann.
"Z obyčejů zasluhuje pozornosti prastarý pohanský zvyk, jehož význam přemnozí dnes již neznají a o němž učený Frant. Karel Alter, profesor na vysokých školách ve Vídni, píše ve své knize "Beitrag zur praktischen Diplomatik für Slaven, vorzüglich für Böhmen. Wien 1807". Na páté straně této knihy vykládá, jak o neděli laetare (česky "smrtedlná neděle") mládež obojího rodu (pohlaví) zhotoví si a vycpe postavu, která má představovat smrt (alegorický obraz zmírající zimy), pověsí ji na tyč, chodí s ní kolem, hodí ji do vody, zase ji vytáhne, pak za různých obřadů a rozpustilého dovádění znovu vyzdobí hedvábnými šátky a pestrými stuhami, a takto vyzdobenou figuru (alegorický obraz vracejícího se jara) za zpěvu a jásotu nese zpět do vsi. Přitom se zpívají tyto sloky:

Již nesem smrt si ze vsi,
nové léto do vsi,
vítej léto líbezné,
obilíčko zelené ...

Nebo:
Smrt plave po vodě,
nové léto k nám jede,
a ty červené vejce
a žluté pomazance.
(Narážka na blížící se Velikonoce, kdy se vaří
a na červeno barví vejce a pečou žlutě pomazané koláče)
O, ty svatá Markyto,
dej nám pozor na žito,
na to nové obilí,
co nám Pán Bůh nadělí.

Svatá Markéta, jejíž svátek připadá na červenec, tj. na dobu žní, je uctívána jako patronka polních i jiných plodin. Prší-li na den svaté Markéty, říká se, že dala potřísnit ořechy, čímž jich mnoho zčervaví, jak zkušenost učí.) Se "smrtí" obcházejí také děti chudých rodičů (jednotlivě nebo po párech) všecka stavení ve vsi, zpívajíce případné písně, za což se jim dostává dárků. O prostředním vánočním svátku rovněž obcházejí chudé děti ves, zpívajíce před každými dveřmi koledy a přijímajíce za to milodary. O Velikonocích připravuje a daruje téměř každá dívka z lidu svému milenci (má-li jakého nebo tomu, jehož chce získat) několik červeně barvených vajíček, ozdobených vrytými nebo také udělanými figurkami a obraznými představami lásky, věrnosti, touhy i bolu. Nejvíce oblíbenými znaky nebo projevy lásky jsou: srdce planoucí nebo krvácející, nebo pilou rozdvojené, nebo mečem, dýkou probodené, nebo na čekanu visící; také dvě srdce, jejichž plameny do sebe splývají, prsten, číslice 3, ptáček, kolébka, pomněnky, růže nebo jiné květiny. Pro tato vajíčka, česky zvaná "pomlázka", přijde si milenec, za takového již prohlášený nebo teprve nastávající a k návštěvě u vyvolené krásky pozvaný,o prostředním svátku velikonočním docela veřejně a okázale. Přichází slavnostně oblečen, často opatřen metlou, ozdobenou mašličkami ze stuh a soukennými odstřižky, a prohlašuje hned při vstupu, že přichází pro pomlázku. Toto prohlášení činí buď prózou, neustále mávaje metlou, nebo zpívaje píseň. domácí ho přivítají, pozvou ho, aby se posadila jeho miláček mu přinese pomlázková vajíčka ve fěrtošku. Mladík dá přinést pivo. K následující potom pitce shromáždí se často více mladých lidí a obveselují se nevinnými písněmi a žerty.
Často se ale stává, že dívka nebo její rodiče takového nápadníka lásky nebo ženění - není-li pozván nebo je-li jinak nevítaný - odbudou s dlouhým nosem. Ten, jenž byl vlídně přijat a pomlázkou obdarován, odměňuje se své vyvolené tím, že při nejbližší pouti, konané v místě nebo v sousedství, koupí jí stuhu, šátek na krk nebo na hlavu, nebo perník. Tento zvyk panoval zde v okolí za dřívějších časů všeobecně. Selský mladík považoval za pohanu, když mu nebylo dopřáno odnést si pomlázku od svého děvčete veřejně. Nyní používá se veřejnosti stále řidčeji; naproti tomu odevzdávají se velikonoční dárky spíše na odlehlých cestách, při vylouděných schůzkách v tajných skrýších. Při selských svatbách jsou různé zvyky. Hosty zve muž zvláště k tomu zjednaný, k takovým funkcím školený a v umění řečnického žvástání a šprýmařství dobře vycvičený. Říkají mu tlampač. Pozvaní na svatbu deklaruje v žoviálních, zpaměti odříkaných formulkách. Jeho úkolem také je, společně s družbou svatební hosty při hostině obsluhovat a svým čtveráctvím obveselovat. Mezi hostinou konají se různé sbírky: dvě pro nevěstu na domácí zařízení a na povijan, jedna pro kuchařku, jedna pro muzikanty a jedna, a to poslední, pro tlampače. Ale již předtím pošle každý pozvaný host do domu příspěvek penežitý nebo v naturáliích, aby hostina byla zvelebena. Takové příspěvky posílají se i o křtinových hodech; zato si ale nacpe každá žena plný pytel a ještě pytlík koblihami, koláči i pečeněmi na stole zbylými a odnáší to domů příslušníkům své rodiny. Tomu se říká "vejsluha". Po svatební hostině se zahájí tančení, především tancem nevěsty (Brauttanz). Družba přivádí nevěstu nejdříve ženichovi, pak otci nevěsty, tchánovi a postupně podle hodnosti ostatním hostům a přátelům, takže každý užije kousek toho tanečku s nevěstou, začež musí klopit muzikantům.
Později objeví se v místnosti bába, karikatura ženské bytosti, zvaná "divoká nevěsta", padne ženichovi kolem krku, tvrdíc, že je pravá vyvolená nevěsta a prudce ho objímá. Přátelé se ženicha zastanou a z toho vzniknou mnohdy rvačky a fraškovité scény, které přestanou teprve, když divoká nevěsta je vystrčena ze dveří. Později téhož nebo až příštího dne (neboť svatební veselí trvá obyčejně po dva dni) nástává obřad čepení nevěsty. Ženy dovedou nevěstu do komory, před jejímiž dveřmi hraje muzika, kdežto uvnitř za zpěvu, výskání, tance a pilného prázdnění skleniček rosolky, ženy nevěstu korunují čepcem. tento obřad je symbolickým zasvěcením nevěsty do tajů manželského stavu. Očepenou nevěstu přivedou zase do tančírny, kde obyčejně - zvláště děje-li se čepení teprve druhého dne - tancuje se tanec očepák (Haubentanz)v tom samém pořádku jako předtím tanec nevěsty. Při přesídlení nevěsty k ženichovi do jiné osady naloží se její výbava, peřiny, skříň (šatník) nebo truhla na žebřiňák a nevěsta se spřízněnými ženami přisedne. Za tímto vozem následují obyčejně jiné ještě jiné žebřinové vozy, obsazené ženami, svatebčany a muzikanty a průvod se pohybuje za zpěvu, výskání a hudby k bydlišti ženichovu.
Vůdce (Führer)a koně jsou vyšňořeni červenými fábory. Ženy na nevěstině voze mají s sebou prapor a mávají hedvábnými šátky a lahvemi rosolky. Tu a tam položí lid svatebnímu průvodu v cestu "šraňk", tj. zahradí cestu provazy, ostrevami nebo podobnými překážkami, a průvod se musí vykoupit penízem, koláči nebo dostatečným douškem kořaličky. Když dojedou na místo, shledá nevěsta, že dveře jejího příštího bydliště jsou zavřeny, ale na zaklepání se otevřou a ženichova matka, která má nevěstě postoupit vládu nad domácností, vyjde své snaše vstříc a podáví jí chléb a nůž. Nevěsta si kousek ukrojí a hned ochutná. Pak ukrojí větší kus, který rozdělí mezi kolemstojící děti a chudáky. Uřízne-li tento kus poněkud menší,naříká tchýně, že jí nová hospodyně bude rovněž malé porce odměřovat, načež nevěsta ukrojí veliký kus a podělí jím znovu kolemstojící chudáky.
Ukrojí-li však nevěsta hned napoprvé velký kus, raduje se tchýně, vítá a objímá nevěstu a vede ji s hosty dále do domu. Zde se nyní buďto slaví druhý den svatby, anebo, byl-li již oslaven. zakončí se svatba malým pohoštěním a tanečkem. Často bývá svatební hostina v první den vystrojena na obou místech, tj. u ženicha i nevěsty, takže každá strana hostí své přátele odloučeně ve vlastním bytě, načež teprve k večeru odebéře se ženich v slavnostním průvodu s hudbou k nevěstě. Všechny při těchto slavnostech nezbytné průvody či pochůzky, jak ženicha, tak nevěsty, zejména cesta ženichova pro nevěstu a cesta s ní do kostela k oddavkám, dějí se za průvodu hudby, ponejvíce dud a houslí. Často i jednotlivé skupiny svatebních hostí jsou přiváděny s muzikou. Dlužno ještě podotknout, že nevěsta před svatebním dnem pošle ženichovi novou košili, družička družbovi nový, ponejvíce hedvábný šátek na krk a proutek rozmarýny s červeným fáborem.Družba pak posílá droužce pár nových střevíčků. Při svatbě poděluje droužka svatebčany kytičkami a rozmarýny, buď s fábory nebo bez nich. V sousedství, zvláště v německých horských osadách, je dosud obyčej, že kromě tlampače sama nevěsta zve den před svatbou význačnejší hosty a podává jim v citronu (Limonie) zatknutý proutek rozmarýny (jako symbol kyselého břímě, které ji v manželství čeká) a za to dostává často značný dar. Při svatební hostině sedí vedle nevěsty kmotra (Brautmutter), která ji držela při křtu na rukou. Ta se při tabuli zaměstnává výhradně nevěstou, jíž předkládá hojně jídla a usiluje o to, aby ji udržela při dobré náladě. Šestinedělkám posílají kmotři, kmotřičky (Gevattersleute) a přátelé často plné koše "darů do kouta", pozůstávajíc z koblih, koláčů, všelijakých pečiv,drůbeže, vína, rosolek, másla a vajec atd., přičemž ale pokaždé musí být pletená houska, zvaná vánočka (Striezel), často 2 lokte dlouhá a 20 liber těžká. Kromě toho posílají střídavě sousedky šestinedělce vařená jídla a polévky, ponejvíce s celou slepicí."
KAREL WEISS: ČESKÝ JIH A ŠUMAVA V PÍSNI, Budějovického kraje, díl První (celkově 13.), Praha 1937

Dále pokračujeme do přírodního parku Prašivice, s.v.od obce:

lesní park s kamennými plastikami zvířat(drak s dřevěnými zuby,želva)-od kameníka Jana Kvíčaly, s umělou jeskyňkou, jezírkem, altánem, založený r.1840. Umělá romantická zřícenina napodobuje irský hrad Ballymotte, rodové sídlo Taafeů.

pokračujeme kousek po hlavní silnici směr Horažďovice a po 500 m odbočíme vpravo polní cestou(žluté tur. značení), přes Černíč(u kopce Semlina nacházeny popelnicové střepy), Vlkonice(stával zde prý klášter rozbořený Žižkou) zpět na Rabí, Žichovice, vlevo na Nezamyslice:

Starobylá osada, o niž je prvá zmínka r. 1045. Tehdy ji daroval kníže Břetislav klášteru břevnovskému. Po roce 1420 byli majiteli vsi bratři Rýzmberkovi, nato byla připojena k hradu Rabí a roku 1525 odprodána bratrům Švihovským. V 17. století byli majiteli Libštejnští z Kolovrat a od roku 1707 Lamberkové, kteří zde nechali vybudovat rodinný panteon - kapli sv. Erazima.
Hřbitovní kaple sv. Erazima pochází z 1. pol. 17. Století. Dnešní podobu získala po úpravě z r. 1860, kdy byla přeměněna na rodový panteon a hrobku rodiny Lamberků. Rod Lamberků držel panství žichovické od r. 1707. Kenotafy a náhrobní kameny ze 16. století jsou přivezeny ze Salzburku a náleží předkům rodu. V interiéru kaple je soubor(velmi hodnotný) novogotických řezeb(oltář, empora, nástěnná výzdoba). Její nevídané vnitřní vybavení vytvořil v 19. století řezbář Jan Rint. Odborníci se shodují, že komplex vyřezávaného oltáře s lavicemi a kůrem nemá nikde obdoby a představuje Rintovo vrcholné dílo. V průčelí kaple pod pískovcovou rozetou je umístěn bohatý erb rodu Lamberků.

Kostel nanebevzetí Panny Marie je gotická stavba z 13. stol. Ve 14. století byl přestavěn a podle něho se vsi říkalo "Weisskirche" - Bílý kostel. Základy věže jsou ještě starší - románské. R. 1380 přestavěna rovněž chrámová loď, sklenutá sklípkovou klenbou (diamantovou). Pozoruhodnou kamenickou prací je sanktuář. V 18. stol. Byl kostel zbarokizován. Pseudogoticky hlavní oltář zhotoven dle návrhu T. Mookera v 19. století. Velmi významná stavba gotiky s kvalitní výzdobou interiéru. Klášter vystavěný v obci Břevnovským klášterem byl zbořen Žižkou při jeho obléhání hradu Rábí a mniši byli popraveni a sedm z nich upáleno. Klášter stál na místě pozdější budovy školy a nezůstala po něm ani památka.
Místní školu též navštěvoval K.Klostermann(1854-55).

Pověsti: První vypráví o stěhování stavby kostela z Hůrek na Bolečín, druhá se zmiňuje o ukrutné řeži Švédů s místními obyvateli v době třicetileté války a poslední nás seznamuje s krádeži stříbrné rakve dcery kněžny Lamberková zvané "Černá Káča" z rodinné hrobky pod kaplí sv. Erazima.

Od roku 1980 do roku 1992 byla vesnice částí střediskové obce Žichovic. V roce 1992 na přání občanů byly vypsány volby do obecního zastupitelstva a obec Nezamyslice se stala opět samostatnou.

Dále na Lázna, na křižovatce do Kejnice odbočíme doprava polní cestou do Damětic, dále do Mačic:

Původně snad šlo o ves lidí Mákových či Máčkových, což bylo kdysi běžné jméno. První zmínka je z let 1359 - 1368, kdy zde seděl jakýsi Dobec, který měl ve znaku nějakou mříž či rošt. Roku 1418 je zde připomínán Aleš z Mačic. Tou dobou kupují Mačice Heřman a Vojtěch Horčicové z Prostého. Vojtěch je připomínán ještě roku 1460. Dále Mačice drží jeho synové Dobrohost a Štěpán. Ten žije ještě roku 1484 a pomáhá svým pánům - vimperským Kaplířům. Jeho syn Jan měl být sice vznešený muž, ale sblížen byl ze Zdeňkem Malovcem a jinými prý škůdci, za což Táborští roku 1521 tvrz, dvůr i vesnici vypálili. Jan sedí na Mačicích ještě roku 1535. Dále vlastní Mačice Janovi synové Bedřich a Vojtěch. Před rokem 1581 drží už Mačice bratři Diviš, Václav Jindřich a Karel Březští z Ploskovic. Roku 1596 drží Mačice Václav, 1625 Divišův syn Oldřich. Roku 1629 držel Mačice Zdeněk Ježovský z Lub, po roku 1645, kdy zemřel, je zde pánem jeho syn Adam Vilém. Roku 1660 kupuje Mačice Žofie Ježovská ze Lhoty. Poté je statek i zámek(vzniklý z původní tvrze) v držení Říčanských, Malovců a Umvertů. Od roku 1724 do počátku 20. století je majitelem rod Šišků z Jamolice.
V roce 1868 J.A.Gabriel píše, že zde žije 306 českých obyvatel ve 44 staveních, je zde zámek, hospoda, dva mlýny a pila.
Chráněná lípa stará asi 530 let(cestou do Vojnic): vysoká 29 m, obvod ve výšce 1,3 m je 788 cm(r. 2004), ve výšce 2 m rozdělena na dvě hlavní větve
Pivovar: Jan Arnošt Šiška z Jamolice se svou manželkou Markétou Zuzanou, rozenou Knotovou z Knotu, koupil roku 1724 statek Mačice u Horažďovic. Ke statku tehdy patřily tvrz v Mačicích, nový pivovar, dva dvory a vesnice Mačice a Bukovník. Pivovar patřil k těm větším na Sušicku s poměrně velkým výstavem (roční produkcí). Jak ale mačické pivo chutnalo, těžko říci. Možná jen nejstarší občané by mohli vyprávět. Určitě to neví ani pivovarský historik na slovo vzatý, učitel Tomáš Cihlář z Pačejova, který mačickou pivovarskou historii společně s historií ostatních pivovarů na Sušicku, Klatovsku a Horažďovicku zmapoval a napsal, neboť patří k mladší generaci historiků a badatelů kraje. Mačický pivovar měl výstav na šest sudů, kolikrát ročně se vařilo, je uloženo v archivních materiálech. Posledním majitelem byl Josef Taschek. Roku 1910 se stal nájemcem Měšťanský pivovar ve Volyni a zastavil výrobu.

Dále pokračujeme do Soběšic:

roku 1623 náležely Vojtěchu Branišovskému rytíři z Branišova(pán na Frymburku). Ten povstal proti Ferdinandovi II. a byl odsouzen ke ztátě jmění, jeho statky vypáleny a vydrancovány..poté kupuje ves Soběšice Alžběta z Kolowrat; podle pověsti loupeživý rytíř soběšický se svými společníky z Frymburka a z Tažovic přepadával kupce na Zlaté stezce. Povstala proti nim města Plzeň a Budějovice a tvrze jim rozbořila, poblíž sousední vsi Damíč se má v lese nalézat 2,8 vysoký menhir

vlevo na Panské Mlýny, Vísku(lidová architektura), Zálesí

(před rozcestím na Sušici technická památka-vápenka s devíti tahovými otvory; neopomenout hospodu U Puškina),

zpět do Rohanova.

nahoru