Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 10: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Knížecí Pláně - Nové Údolí - Plešné jezero - Černý Kříž - Dobrá - Strážný (70 km)

Od kostela v Knížecích Pláních(CT 8) po tur. červené přes Červený potok Žďáreckou slatí( zachovalé vrchovištní rašeliniště náhorního typu s typickou vegetací ) přes Zadní a Přední Žďárek(CT 9), Horní Světlé Hory(CT 9), Světlohorskou cestou okolo kapličky na hlavní silnici před Strážný, vpravo po ní 1 km, odbočíme doleva přes Řasnici okolo bývalých vesnic Horní a Dolní Cazov:

Krásně, ale smutně píše o Dolním Cazově Karl Gaier: "Na místě, kde se dvojila cesta do kostela v Kunžvartu a bavorského už Bischofsreutu, jdoucí kdysi Dolním Cazovem, stávala kaple, kterou dal v roce 1875 vystavět rolník Franz Xaver Gaier. Na plánu se dá přečíst i příjmení Zobel, patřící zřejmě stavebnímu mistrovi. Půdorys tvořil jako v mnoha podobných případech osmiúhelník, jehož pět stěn bylo plně vyzděno, zbylé tři pak zabíral větší částí okrouhlý vstupní oblouk dveří a dvě boční okna, která měla v kulatém horním oblouku barevné výplně. Obě horní půle vchodových dveří sestávaly z prosté laťové mříže, aby vzduch mohl volně pronikat ven i dovnitř. Do přední strany osmiúhelníka byl vestavěn oltář s oltářním stolem a stupni k němu. Obraz na oltáři představoval Matku Boží, jak je nesena anděly vzhůru do nebes. Byl 160 centimetrů vysoký a 120 centimetrů široký a maloval ho malíř Bock z Lenory (Eleonorenhain), týž, který byl i autorem vyměnitelných oltářních obrazů kostelů ve Volarech (Wallern) a v Horní Vltavici (Obermoldau). Kdo si na ty obrazy s motivem Nanebevzetí Panny Marie dosud pamatuje, má alespoň přibližnou představu, jak vypadal ten z naší kaple. Nás děti přitahoval na něm zvláště jeden andělíček v pravém dolním rohu, který táhl roucho Mariino trochu stranou a usmíval se přitom na přihlížející. Ukazovaly jsme si na něj a říkaly mu: "Engei gucku" (tj. "andělíčku kukuč" - pozn. překl.). Při bočních stěnách kaple stály lavice, děti klečívaly při stupních oltáře. V roce 1934 dal poslední majitel kaple Franz Gaier upravit ji uvnitř znovu malířem Friedlem. Před kaplí dešťová voda naplavovala písek a v něm si za suššího počasí hrávaly děti z okolí. Obvykle se tam objevila i Weberovic Hedvika s děckem na rukou, které donesla až k dřevěné laťové mříži, kudy mohlo nahlédnout dovnitř a vždycky pak začalo křičet právě to: "anděliček kukuč!". Jakmile to viděly a slyšely ostatní děti, musela je Hedvika jedno po druhém taky zvednout na ruku a nechat se podívat, jakož ovšem i zakřičet to samé: "andělíček kukuč!" V květnu se v kapli pravidelně konávaly májové pobožnosti. Přicházela babička a měla na rukou nejmladší dceru Marii, přicházela maminka a teta Anna (v originále Annamoam), byly tu teta Sali) a ostatní ženy, které stály před a kolem dokola kaple a můj otec zapálil svíce a všichni se začali modlit růženec. My děti jsme už dávno klečely na svých místech při oltáři a tatínek pak už nenašel místo aby mohl přikleknout a musel předříkávat slova modlitby vestoje. Ženy nalezly obyčejně místo v lavicích a když přišli muži, stávali vprostřed kaple. Po růženci stáli všichni vespolek ještě nějakou chvíli kolem kaple, řekli si pak pozdravení na dobrou noc a rozešli se pak domů. My děti jsme běžely vší silou před nimi ke stavením. Tatínek vedl ty májové pobožnosti přes půl století. Když umřel, poprosili mého bratra, zda by se mohl pobožností ujmout. Tak bylo vlastně všechno při starém, jen někdejší účastníci postupně scházeli ze světa a růženec se i za ně modlili jiní.
Za války, kdy byl v Kunžvartě farářem páter Hugo Rogmans, přijížděl sem v říjnu týdně a míval v kapli bohoslužby. Po modlitbě se vždycky zpívala píseň: "Geleite durch die Welle..." (známá mariánská píseň s refrénem Maria hilf! Tj. "pomoz, Maria!"- pozn. překl.) Ty pobožnosti byly vesměs hojně navštěvovány a poskytovaly mnohou duchovní oporu. Od roku 1946 stanula tu kaple sama a opuštěná. Okolostojící stavení byla zčásti už stržena, vykradena a spálena, kaple však zůstávala nedotčená, jak se dalo pozorovat z nedaleko ležící bavorské osady Schnellnzipf. I pro ni však nadešel den, kdy měla zmizet i z našich očí, kdy měla být bez milosti srovnána se zemí. Na Svatodušní úterý, dne 31. května 1955, dorazila na místo kolona automobilů a muži, kteří v nich přijeli, vyložili dovezený náklad sudů s benzínem. Jím polili kapli i dosud stojící selská stavení kolem, načež všechno zapálili. Plameny vyšlehly vysoko vzhůru k nebi a v nich vztáhla ruce o pomoc k Všemohoucímu veškerá někdejší radost, veškerá touha zbožných modliteb, všechna důvěra a ostýchavá láska, skrytá tu pod střechami šumavských chalup, všecka jejich starost i nouze. Milovaný Bůh však mlčel a mlčí až doposavad, neboť On umí čekat trpělivěji, než my to dokážeme. Řekl přece: Má je pomsta! A ta bude strašlivá. Smyje naše slzy a učiní v míru zadost právu a spravedlnosti. Často však musím pomyslet na poslední slova jedné německé písně: Poutníku, co tě trápí, můžeš mi říct? - Že nesmím tam k nám domů, ba nemám domov víc!"(dle projektu Kohoutí kříž)

E.Krásnohorská: (Častá-Kunžv.potok-poz.autora)...vtéká do tak zvané Slatinné Vltavy(grasige Moldau)(Řasnice p.a.), vltavského to přítoku, jenž pod návršími, na kterých v záplavě zelených luk a ve věncích olšoví půvabně leží vesničky Sázava Dolní a Horní, obrací se povlovně na východ k dědinkám i krajinkám ještě rozkošnějším, nad kterými se již kulatí daleký, obrovský stín-Boubín.
A.Heyduk-Dolní i Horní Zasov rozložily se svými, po způsobu bavorském sroubenými domky, Dolní na úpatí soujmenné hory, Horní na severním úpatí hor Šilerových, k cestě vedoucí k Šilerberku. Dolnímu Zasovu není obávati se povodně, ležíť 809 metrů nad mořem, kaplička v Horním Zasově 906 metrů nad mořem. Sedmnácte jeho domků může v té příčině klidně spáti, jinak je v čas bouře!,

až na Mlaka(vpravo přechod do SRN pro pěší a cyklisty), rovně po červené přes Krásnou Horu:

První zmínka o osadě pochází z roku 1710, většina osadníků se věnovala pěstování a zpracování lnu. V roce 1910 zde stálo 46 domů, v nichž žilo 387 obyvatel (2 Češi). Byla zde škola(postavena 1874)) a dva hostince. V Krásné Hoře stálo v roce 1939 celkem 67 domů. Osada měla části Horní a Dolní, patřila k ní i místní část Spálenec. Do dnes zbyly už jen dva domy. Do roku 1989 sloužili Pohraniční stráži. Dnes jsou v katastrálním stavu. Při cestě vlevo(proti jednomu z domů) pomníček četnickému strážmistru Jindřichu Vrabcovi, který zde byl 1. července 1928 zabit bleskem. Dále míjíme výklenkovou kapli z roku 1878.

do Nového Údolí:

Nejstarší písemný doklad o obci pochází z roku 1812. V roce 1823 měla osada již 22 domů, v roce 1840 pak 25 domů, což bylo kupř. o 10 více než v sousedním Stožci. V roce 1884 byla na bavorské straně u obce Borský Mlýn (něm. Haidmühle) zřízena celnice. V listopadu roku 1910 sem pronikla z Černého Kříže železnice, čímž se celé jižní Šumavě dostalo přímého spojení s Bavorskem, a dosud poklidný lesní kout rázem ožil. V roce 1920 žilo v Novém Údolí již 273 osob, během následujících deseti let jich přibylo dalších 25. V těchto dobách tvořilo vlastní osadu přes 40 stavení, volně roztroušené polosamoty v to nepočítaje. Ve 30.létech zde byla zřízena stanice četnictva a finanční stráže, v osadě mimo jiné existovaly 2 hostince, taneční parket, schwarzenberský statek a nádraží. I po odsunu německého obyvatelstva po skončení 2.světové války osada ožila; její konec nastal teprve zřízením tzv. hraničního pásma po komunistickém převratu z roku 1948. Železniční spojení do Bavorska bylo přerušeno, a ve vzdálenosti 4 km od hranice směrem do vnitrozemí vyrostla v roce 1951 železná opona. Osadníci obcí Nové Údolí, Radvanovice, Krásná Hora, Horní a Dolní Cazov a dalších byli vystěhováni a vesnice rozbořeny. V obci Nové Údolí přečkala do dnešních dnů jediná stodola, z domů pak žádný. Železniční osobní doprava byla do Nového Údolí obnovena po více jak 20 letech a to 30.června roku 1990, přičemž kraji by jistě prospělo znovuobnovení železničního spojení Volary - Pasov.

"Hospodářské zájmy a s nimi spojená potřeba pracovních sil pro těžbu dříví, vyvážení a plavbu, spolu se stavbou "Plavebního kanálu", dále pak i vhodná situace politická, která představovala ujasnění hranic mezi majetkem knížete ze Schwarzenberku a Pasovského opatství, dává vzniknout v druhé polovině 18. stolení mimo jiné i osadě Nové Údolí. Knížeti Janu ze Schwarzenberku se nepodařilo získat osídlence do tvrdých podmínek pohraničního pralesa v českých zemích, a proto vydal kolonizační nařízení na svých majetcích v Rakousku.Vymezení hranic dává na německé straně vzniknout osadě Haidmühle. Jako datum vzniku se uvádí rok 1795 (podle některých pramenů rok 1793). Původně je uváděn název Spitzberg. Obec se rozkládala na severozápadním úpatí komplexu Plechého a Třístoličníku (Plechý, Trojmezí, Třístoličník ). Hranici s Německem (Spolkovou zemí Bavorsko) tvoří pravý břeh hraničního potoka a tok Studené Vltavy. Nadmořská výška je v rozmezí (stará železniční zastávka Nové Údolí) a (nejvýše položené bývalé stavení č.p.18). Podle uspořádání království českého, platného do roku 1919, patřilo Nové Údolí, stejně jako Stožec, do kraje Budějovického, okresu Plánského (Horní Planá), katastrální obec Nová Pec a farnost České Trouby (České Žleby). Po první světové válce opět kraj Budějovický, politický okres Český Krumlov, soudní okres Horní Planá. Po zabrání Sudet k 1. říjnu 1938 se stalo součástí Hornodunajské župy.

Baštův "Průvodce Šumavou" z roku 1919 uvádí: "Nová Ves" (jeden z používaných českých názvů) - Neuthal - osada založená 1793 se nazývala zprvu Spitzberg (Spitzenberg), 250 obyvatel, mezi nimi něco Čechů. Škola pouze jednotřídka, četnická stanice, finanční stráž, myslivna. V jednopatrovém hostinci Jungbauerově noclehy a dobré stravování. Od roku 1910 vede přes území obce železniční trať Černý Kříž - Haidmühle - Pasov. Některé historické prameny (Praxl) uvádí, že těmito místy procházela i obchodní stezka "Haidweg" z Fürholzu nad Vorderfreundorfem podél studené Vltavy, skrze močály ke strážní věži na Stožci a pak dále údolím Vltavy.

Nyní zde opět přechod do SRN, končí zde železniční trať z Č.Kříže, otevřena 12.6. 1910, dříve pokračovala do Němec, po roce 1948 na něm. straně pro nefunkčnost hr.přechodu zrušena až k Jandelsbrunnu, dnes na býv. náspech již rod. domky. Nyní zde muzeum: je umístěno v historickém vagónu z dvacátých let, který byl určen pro přepravu potravin. Pak byl téta používán jako skladiště. Vagón je zrekonstruován. Muzeum je zaměřeno specielně na šumavské lokálky, jejich historii i současnost. Kromě trojrozměrných exponátů jako jsou různá železniční zařízení, je páteří expozice sbírka unikátních obrazových dokumentů. Raritní pohlednice Vimperského zámku s lokomotivou řady 310, typickou pro lokální dráhy přelomu 19. a 20. století..

"V současné době se rozvíjí Projekt Nové údolí: je plánem na obnovení bývalé mezinárodní železnice Volary - Pasov alespoň v symbolickém rozsahu, a na vybudování železničního miniskanzenu v místech zrušené a snesené železniční tratě v prostoru turistického hraničního přechodu Nové Údolí. Realizace tohoto projektu zároveň zajistí, v návaznosti na existující trať ČD, zachování a údržbu trasy zrušené železnice na území ČR pro případné obnovení standardního mezinárodního železničního provozu. Nejdůležitější součástí projektu je znovupoložení koleje v délce cca 105 metrů mezi českým a bavorským celním úřadem. K dnešku se nám podařilo položit již 85 metrů těsně za státní hranici. Zbývá tedy 20 metrů na německém území, které hodláme obnovit po překonání úředních zádrhelů (koleje již máme připraveny). Kolej je položena na náspu bývalé tratě, který se zachoval, a který je na české straně v užívání spolku. Na straně německé je pak majetkem p. Nachbara, který pro toto použití dal svůj souhlas. Součástí náspu je i hraniční železniční most, který je v zanedbaném stavu a bude postupně opraven. Násep a most byly Okresním úřadem v Prachaticích navrženy k zapsání do seznamu technických památek. Na tomto úseku je provozována symbolická mezinárodní přeprava pomocí zmenšené repliky parní lokomotivy, kterou jsme vyrobili jako "hračku pro velké kluky". Z Čech do Bavor po 50 letech opět vlakem!!! Tato část projektu tak symbolicky spojila železnicí dvě sousední země. Chceme dokázat že silnou vůlí lze dosáhnout i zdánlivě obtížných cílů, působit na veřejné mínění ve prospěch obnovy tratě dále na území SRN a propagovat železniční dopravu jako takovou. Dále jsme položili i krátkou souběžnou kolej, určenou pro předvádění historické šlapací drezíny, kterou právě opravujeme. Souběžně bylo v historických nákladních vozech, umístěných na kolejích položených naším spolkem za konec tratě ČD, otevřeno muzeum pošumavských lokálek. Expozice je zaměřena zejména na trať do Haidmühle a bývalé nádraží v této bavorské obci. Připravena je i expozice výrobních štítků vozidel, historického nářadí pro opravu parních lokomotiv a další technické lahůdky. V dalším voze je provozován prodej lidových výrobků, map, pohledů a podobného sortimentu, z jehož výtěžku je spolufinancován tento projekt. Na ploše před vozy hodláme instalovat sbírku historických traťových značek, závor a návěstí. Spolu s lavičkami, informačními panely, odpočinkovým přístřeškem a osobitou železničářskou variací na tzv. "Šumavský kohoutí kříž" tak vznikne přímo na hraničním přechodu (pro pěší a cyklisty) originální železničnáí areálek nabízející poučení, legraci i místo pro zamyšlení. Doufáme, že náš železniční miniskanzen v Novém Údolí přispěje k popularizaci tratě Černý Kříž - Nové Údolí mezi veřejností. To je pro nás důležité zejména při našem úsilí kontrovat snahám o otevření hraničního přechodu v Novém Údolí a navazující komunikace pro silniční motorovou dopravu." (dle projektu Pošumavská jižní dráha)

Dále do kopce po červ. tur. značce k Rosenauerově nádržce a Schwarzenberskému plaveb.kanálu:

spojuje povodí Vltavy a Dunaje, umožňoval dopravu dřeva z šumav. lesů k Dunaji a Vltavě a železnici. Byl postaven podle projektu les. inženýra, rodáka z Chvalšin Josefa Rosenauera(1735-1804). Tzv.Starý kanál z let 1789-93 od ústí potoka Zwettlbach až do Jeleních vrchů měří 31,6km, nový kanál od Jel. vrchů k Rosen. nádržce v l. 1821-22, včetně 429m dlouhého tunelu, 44km. První zkušební plavba 15.4.1791-dřevo dorazilo do Vídně 23.4. R.1887 zřízen Želnavský smyk-doprava klád až 24m dlouhých k železnici do Nové Pece ukončena def. až r.1966.

Prof. Ing. Josef Hons o kanále napsal: Voda a dříví, dva společné znaky krumlovského panství mocného a bohatého rodu jihočeských Schwarzenberků, se staly koncem 18. století symboly jedinečného plavebního kanálu či průplavu vedeného z povodí Vltavy úbočím Šumavy do Horních Rakous. Z obrovské rozlohy hornatého krumlovského panství zaujímaly asi třetinu lesy, převážně knížecí. Především šumavské hvozdy byly velikou zásobárnou dříví - šlo však o to dopravit je levně jako palivo tam, kde je o ně zájem, tedy v té době přes hřeben Šumavy do Rakous, do císařské Vídně.
V nepřístupných šumavských pralesích padaly v bouřích a polomech věkovité kmeny, tlely bez užitku na horských svazích a ve stržích; přitom lidé v podhůří by za dříví na otop a stavby rádi dobře zaplatili. Cesty však končily na úpatí hor a nezbylo, než hledat pro dopravu šumavského dříví jinou dopravní cestu. Šumava byla nejen královstvím lesů, ale také vod, oplývala blaty, mokřinami a rašeliništi, bystřinami, potoky a potůčky, naplňovanými dravou vodou z tajících sněhů na jaře, z dešťů a bouří v létě. Běhuté vody přímo nabízely možnost využít jich pro dopravu dřeva z hor k velkým řekám: Svést tyto vodní zdroje z nádrží a potoků do průplavu, a po něm plavit polena a snad i kmeny.

V té době už řízením osudu vyrůstal v městečku položeném hodinku cesty od Krumlova chlapec, který pak za touto myšlenkou šel a šel. Dunajsko-vltavský průplav měl své předchůdce, kteří hledali, jak spojit českou Vltavu s rakouským Dunajem přes nevysoké rozvodí obou splavných řek a učinit tak z Prahy "středisko evropského obchodu mezi severem a jihem Evropy". Zprávu o tom zachoval český kronikář, znalý stavby rybníků, Jan Dubravius. Podle jeho Dějin Čech byli vysláni již za vlády Karla IV. na Šumavu měřiči, aby našli vhodný směr takového průplavního spojení, dokonce se prý už začalo stavět. Druhý, už konkrétnější návrh průplavu přes Šumavu, předložil roku 1626 Albrecht z Valdštejna; vedl mezi řekou Mühl, přítokem Dunaje, a naší Vltavou u Frymburka - a to už jsme zpět v krumlovských revírech.
Po roce 1700 podal císaři Leopoldu I. další návrh dunajsko-vltavského průplavu (pro přepravu císařské soli a kupeckého zboží) podnikavý nizozemský vodní stavitel Lothar Vogemonte. Prozkoumal šumavské rozvodí a určil tři možné trasy průplavu: z bavorského Pasova na Dunaji šumavskými údolími k Vltavě (tedy trasu našemu vyprávění velmi blízkou); z Lince, střediska obchodu se solí, údolím řeky Feldaist do údolí Malše u Budějovic, nebo do údolí Vltavy u Vyššího Brodu; z Kremže na Dunaji blíže k Vídni údolím říčky Kamp k hornímu toku Lužnice u Týna nad Vltavou. Tu pokládal za nejvýhodnější. Výškové rozdíly průplavu hodlal Vogemonte překonat stovkami hrází a plavebních komor - ty pokládal za vlastní vynález (nazval ho "Tajemství jak s loďmi proti proudu plouti"). Vogemontův nákladný návrh u císaře Josefa I. neuspěl, neuspěly později ani návrhy průplavu dunajsko-vltavského od vodohospodářských inženýrů doby tereziánské, technicky již dokonalejší, a skončily ve vídeňských archivech. Teprve nyní, koncem 18. století, dostal skromný dunajsko-vltavský průplav pro plavení obyčejných polen šanci díky šumavskému dříví pro Vídeň.
Historie Schwarzenberského plavebního kánalu (říkalo se mu také Švarcenberská stoka nebo průplav) je pevně spjata se jménem knížecího inženýra Josefa Rosenauera, tvůrce tohoto velkorysého a velkolepého vodního díla. Možno říci i geniálního, uvědomíme-li si naplno dobu jeho vzniku: Konec 18. století, kdy věda teprve nesměle nastupovala do řešení technických problémů. Ten kdo sleduje vznik průplavu, život a práci jejího tvůrce, se dočká řady překvapení: Vyrůstal bez otce ve skrovném prostředí čilého jihočeského městečka Chvalšin a jeho původ vzbuzuje pocit tajemství. Naproti tomu byla jeho výchova a důkladné vzdělání zaměřeno jakoby soustavně k jeho jedinečnému životnímu dílu. Překvapuje i to, že v "rosenauerovské" literatuře nebyla věnována soustavná pozornost otázkám technickým, Rosenauerově tvůrčí technické práci. Rád bych tuto mezeru alespoň zčásti vyplnil, i když jsem zjistil, že v krumlovských archivních fondech návrhy (projekty) Rosenauerova vodního díla chybí. Ale teď je potřeba začít od začátku. Ke křtu přinesla chlapce do kostela 26. února 1735 jeho matka Voršila, dcera tesaře Martina Traxlera; stalo se tak v jihočeském městečku Chvalšiny u Krumlova, rozloženém v údolí Chvalšinského potoka v půvabné kopcovité a lesnaté krajině Blanského lesa. Matka prohlásila, že to je synek tkalcovského tovaryše ze vzdálené obce Dobčice Antonína Rosenauera, který ji svedl pod slibem manželství. I stalo se nějak, že bylo chlapci dáno křestní jméno Josef (nikoliv Antonín po označeném otci Rosenauerovi nebo Martin po dědovi), a do rodného listu zapsáno příjmení vonící po růžích: Rosenauer (Růžový luh). Malému Jozífkovi to bylo celkem jedno, ale otec prohlásil jasně, že "jeho otcem není, ani nemůže být". Začala dlouhá historie dvou prostých mladých lidí, a skončila kupodivu až roku 1756 v pracovně císařovny Marie Terezie.
Předtím proběhla řada trapných jednání. Voršila Traxlerová žalovala tovaryše Antonína Rosenauera, že jí slíbil manželství, ale ten tomu odporoval, a ani jednání vrchních hejtmanů panství krumlovského (tam patřily Chvalšiny), a vyšebrodského (Antonín byl poddaným tamního kláštera) nic nerozhodlo - každý stranil svému poddanému. Do sporu o otcovství se v červnu 1836 vložil Antonínův cechovní mistr v bavorském Waldkirchenu: tvrdě nařídil tkalcovským mistrům v okolí, že podle cechovního řádu nesmějí žalovaného Rosenauera zaměstnávat. Kupodivu však stačilo, aby tovaryš (v té době už ženatý), odpřísáhl, že není otcem malého Rosenauera, a spor ztichl. Zasáhl někdo ? Jozífek Rosenauer zřejmě vyrůstal ve Chvalšinách u dědečka Traxlera. Chodil tam do školy stejně jako ostatní děti, spolu s kluky nahlížel o jarmarcích do krámků s perníky, s dřevěným a hrnčířským zbožím, toulal se s nimi podél potoka do nedalekého Červeného dvora, s letním sídlem krumlovských Schwarzenberků. Obdivoval mlýny a pily s obrovskými vodními koly na náhonech, vystupoval o dnech svátečních na Kleť, nejvyšší horu Blanského lesa s jedinečným rozhledem. Nejvíc však přitahoval chvalšinské kluky přece jen červenodvorský knížecí letohrádek s parkem oživeným náhony, vodovody a vodotrysky, a rybník s kolonií bobrů. Zde pozorovali tok a třpyt vod na splávcích a vodotečích, stavěli a budovali stružky obtékající zelené ostrůvky.
Tuto podívanou na běhuté i stojaté vody mohly překonat jen široké a daleké rozhledy z Kletě. Odtud si malý Rosenauer obhlížel a vtiskoval do duše obraz svého jihočeského kraje se zrcadly rybníků, uzavřený v dálkách zelenými horskými pásmy Šumavy, a za nimi skalními hřbety Alp, krášlenými za jasného počasí jiskřícími se ledovci a bílými sněhovými poli. S nádhernou přírodou Blanského lesa poznával chlapec na každém kroku život a práci dřevorubců, rolníků a pastevců, mlynářů a pilařů na náhonech, jihočeských tesařů a zedníků, myslivců a rybářů. Byl nadaný a zručný, začal si vytvářet vlastní obraz světa, sbírat první zkušenosti z lesů a vod, které mu byly nejblíže. Když pak končil v roce 1748 jako třináctiletý dvoutřídní chvalšinskou školu, zvolil si, ať už sám nebo na něčí radu pro své povolání les; byl přijat za učedníka červenodvorského bažantníka Petra Lambachera, aby se staral o své klukovské lesy. Ten chlapce připravoval pro práci knížecího myslivce pěknou řádku let - ukázalo se, že znamenitě.
V roce 1751 byl Rosenauerův vychovatel, myslivec Lambacher, přeložen do polesí Višné (Weixeln, Wyšnie), vsi položené hodinu cesty na sever od Kájova s knížecí lesovnou a hájovnou. Tam s ním zřejmě odešel i jeho mladý myslivec Rosenauer, aby se naučil těžit dřevo a vysazovat paseky, chránit zvěř a udržovat lesní cesty (pobyt Rosenauera ve Vyšné je doložen v letech 1754 až 1759). V tom roce se učitel a žák už museli rozloučit, protože Rosenauer je už veden (od r. 1758) v hodnosti lesního adjunkta knížecího lesního úřadu v Krumlově, kde se začíná seznamovat i s polesími krumlovského panství na Šumavě. Dočítáme se, že pracoval u myslivce v Hiršperkách (v Jelením). Tam poznával pěšky jako "Laufbursch" rozlehlé hvozdy na horním toku Studené a Teplé Vltavy, tam se poprvé nesměle zamýšlel nad tím, jak zpřístupnit rozlehlé želnavsko-stožecké pralesy pro těžbu a odvoz dřeva.
Nevíme, zda, kdo a jak upozornil krumlovskou vrchnost, že v červenohorské bažantnici nebo v hájovně ve Vyšné slouží mimořádně pracovitý, nadaný lesník, zručný i na zeměměřičské práce. Je možné i to, že si Rosenauera povšiml kníže Josef při některé z návštěv. Jisté však je, že ho kníže povolal na krumlovský zámek do služby na vrchním lesním úřadě, a umožnil mu pracovat na významných vodohospodářských stavbách a získávat zkušenosti. Nebylo to kupodivu snadné ani pro samého knížete - v té době byl Rosenauerův nelegitimní původ závažnou překážkou pro jmenování do vyšších služeb. Mohl sice odstranit nesnáz tím, že by Rosenauerův původ sám legalizoval, ale z neznámých důvodů se rozhodl požádat o to roku 1758 samotnou císařovnu Marii Terezii, a ta mu vyhověla. Teď měl lesní adjunkt Rosenauer cestu vzhůru otevřenou. Začátkem šedesátých let byl vyslán na knížecí útraty do Vídně, tam studoval na tamní inženýrské akademii. Zdá se, že studoval důkladně a dlouho, pravděpodobně se dostal i do světa, a teprve v květnu 1770 školu dokončil s výborným prospěchem. Profesor Gerach, ředitel akademie, mu tehdy vydal osvědčení: "... sledoval svůj záměr naučit se kreslení map a vyznat se v mechanice s tak velkým zanícením a pílí a dobrou pozorovací schopností, že mohl být výtečně hodnocen nejen ke svému vlastnímu prospěchu, ale i ke cti a obecnému uznání tak znamenité vědy". Po návratu z Vídně do Krumlova v květnu 1770 musel Rosenauer kupodivu požádat o opětné přijetí do knížecích služeb a přidělení lesního revíru. To se nepochopitelně protahovalo, a teprve když v roce 1771 svou žádost opakoval, usoudil kníže, že by bylo škoda, aby tak talentovaný inženýr byl zaměstnán jako obyčejný myslivec, a jmenoval ho 21. listopadu 1771 knížecím inženýrem. Od té doby bylo jeho služební postavení zcela výjimečné, a kníže ho pověřoval přímo důležitými a náročnými úkoly, hlavně zeměměřičskými. Dostával roční plat 250 zlatých na hotovosti (z toho musel hradit nejen služebnictvo, ale i své pomocníky), a bohaté naturálie: obilí, hrách, sůl, převařené máslo a sýr, pivo a dříví na otop. Zprvu bydlel v myslivně v Novém Dvoře, když se oženil (18. června 1771) s Antonií Břeskovou, přestěhoval se do města, kde se stal spolumajitelem domu č. 26 v Latráně a měšťanem krumlovským. V té době už pracoval bezpochyby nejen na běžných úkolech daných knížetem, ale také na prvním návrhu šumavského průplavu, po němž by se dalo plavit dříví ze schwarzenberských polesí nad horním tokem Vltavy na rakouskou stranu Šumavy, a po Dunaji na lodích do Vídně. Znamenalo to projet a prochodit pěšky přes padesát kilometrů horských svahů mezi Třístoličníkem na pomezí Čech, Bavorska a Horních Rakous, a Vítkovým kamenem na rozvodí Vltavy a Dunaje.

V sedmdesátých letech "tovaryšské" údobí knížecího inženýra Josefa Rosenauera vrcholilo. Staral se o vyměřování lesů, silnic a cest, řídil meliorační práce, odvodňování močálů a bažin, navrhl přečerpávací zařízení pro vodovod do krumlovské zámecké zahrady a vodotrysk v červenohorském parku, v místě svých klukovských her. Je pravděpodobné, že musel převzít i se svými pomocníky úkoly zestárlého geometra ("zemoměřiče") schwarzenberského panství Petra Kašpara Světeckého z Černčic (1708 - 1788), který ve zralém věku pracoval na návrhu na vyměření půdy v Čechách, tedy na pořízení katastrálních map (předložil ho v roce 1777). Přitom byl Rosenauer kolem roku 1775 zaujat naplno přípravou návrhu na umělý kanál pro plavení palivového dříví z nepřístupných revírů na svazích Plechého, Třístoličníku a Smrčiny do pohraničního Zwettelbachu (Světelského potoka) na rozvodí vltavsko-dunajské, a po něm do řeky Grosse Mühl, levostraného přítoku Dunaje.
Po té se plavilo už od roku 1766 dříví ze šumavských polesí premonstrátského kláštera Schlägl (Drkolná) do Pasova, sídla biskupství. Tak jak v následujících desetiletích klášterních lesů ubývalo, rostl zájem o dříví z revírů krumlovského panství na české straně, hlavně pro tak nenasytného spotřebitele, jakým byla císařská Vídeň. Šlo o více než 20 tisíc sáhů ročně (1 vídeňský prostorový sáh je 3,14 m3), o miliónový obchod pro schwarzenberské panství, vždyť ceny dříví ve Vídni a okolí byly daleko vyšší než v Čechách; ale také o desetimiliónové náklady na stavbu a provoz plavebního kanálu, který Rosenauera strašil i v noci. V české oblasti Šumavy patřily rodu Schwarzenberků obrovské rozlohy lesů (na 15 tisíc hektarů), ale valná část se nedala těžit, byla nepřístupná. Nebylo dost lidí na dřevorubecké práce, na svoz dříví, chyběly dobré silnice a cesty. Rosenauer nejlepší znalec šumavských vodních zdrojú věděl, že průplav může umožnit plavení dříví jen s pomocí vod nadržených v nádržích u pramenišť, a divokých vod horských potoků, a navrhl nový vodní systém s náhony a stavidly. Potoky převedl propustmi pod průplavem a plavební vodu vedl náhony se stavidly do průplavu. Ke stažení dříví k průplavu navrhl na potocích smyky zpevněné dřevěnými trámci.
Rosenauerův návrh šumavského plavebního kanálu z let sedmdesátých zatím neznáme, a můžeme se proto jen dohadovat o jeho náplni. Asi bychom ho dnes nazvali studií nebo povšechným návrhem s trasou zakreslenou do dílčích map krumlovského panství nebo jeho revírů, s odhadem délky a výškových rozdílů podle barometrického měření, a z něho stanoveného průměrného spádu, s příčným profilem koryta.Měl obsahovat popis vodních poměrů v této části Šumavy, kterou Rosenauer dokonale znal, způsob plavení dříví, také hrubý odhad stavebních a provozních nákladů a zisku panství. Nedá se předpokládat, že by se Rosenauer mohl v té době pustit do dlouhého a nákladného směrového a výškového zaměření pro podrobný projekt asi padesátikilometrového horského průplavu dříve, než kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu nevídaný a riskantní záměr schválí.
Rosenauer předložil návrh průplavu "svému pánu a dobrodinci" v roce 1776 a tak ho postavil před těžké rozhodnutí, v němž mu měla pomoci ustavená komise svým dobrozdáním o účelnosti stavby. Komise návrh zkoumala, přetřásala, a své dobrozdání k návrhu průplavu, který měl způsobem pro neodborníka těžko představitelným přejít z povodí Vltavy do povodí Dunaje, jen odkládala, neměla k návrhu důvěru. Proti průplavu se stavěly i správy rakouských panství při trase průplavu, obávaly se, že plavené dřevo bude zle poškozovat břehy potoka Zwettel i pozemky kolem. V řídce osídleném území při trase průplavu byl naprostý nedostatek lidí jak na stavbu, tak na těžbu, svoz a plavení dřeva. Kníže by nejraději na Rosenauerův velký sen zapomněl, ale houževnatý Rosenauer knížeti připomněl v roce 1778 svůj návrh a nabídl, že po dobu jednoho roku ponese sám náklady na stavbu průplavu a uhradí si je z výnosu plavby dříví v dalších pěti letech. Říká se, že Rosenauerovo sebevědomí a víra v úspěch podniku imponovalo knížeti tak, že dal souhlas k vypracování projektu a ke stavbě plavebního kanálu od potoka Zwettl vzhůru na českou stranu Šumavy. Cesta k započetí stavby však byla ještě dlouhá, a Rosenauer musel v dalších letech plnit také jiné úkoly a přitom navíc pracovat na složitém projektu svého průplavu. Nevíme, zda se Rosenauerovi podařilo přesvědčit knížete o tom, jak velikým přínosem pro panství byl plavební kanál do Rakouska, ale k zahájení stavby bylo stále ještě daleko. Mnoho úsilí vyžadovala od Rosenauera nejen sama práce na podrobném projektu a jeho schválení, ale i získání císařského plavebního privigelia pro plavení dříví po potoku Zwettl a řece Mühl. Svého času získalo toto plavební povolení pasovské biskupství a využívalo ho čile k plavení dříví, když uzavřelo roku 1766 s klášterem v Drkolné smlouvu o dodání 6000 prostorových sáhů dříví ročně. Za josefínských reforem, kdy kláštery spravoval stát, požádal kníže Schwarzenberg císaře o pronájem drkolenských klášterních lesů, ale nebylo mu vyhověno. Teď šlo však o to, aby císař zrušil privilegium pasovského biskupství na plavbu po řece Mühl a udělil ho Schwarzenberkům, aby mohli po vybudování plavebního kanálu zásobovat "na věky" Vídeň šumavským dřívím. Do Rosenauerových prací na projektu průplavu zasahovaly citelně jiné práce ukládané knížetem. V roce 1778 dosáhl Petr Světecký z Černčic, přísežný zemský zeměměřič ve službách schwarzenberských, věku sedmdesáti let a bylo zapotřebí, aby tuto jeho funkci někdo převzal. Kníže Jan, vládnoucí od roku 1772, vše vyřešil jednoduše: poslal Rosenauera do Prahy s úkolem vyměřit jeho statek v Jinonicích a zároveň se přihlásit ke zkouškám předepsaným pro zemské zeměměřiče. V únoru 1779 je Rosenauer s výtečným prospěchem složil, ale teprve v lednu 1780 mohl složit přísahu jako zeměměřič království Českého (odklad vznikl z toho, že nebydlel v Praze). Bylo to v té době vysoké postavení, v roce 1762 bylo při české komoře ustanoveno jen 17 přísežných zeměměřičů zemských. Od té doby byl oprávněn provádět pro svého zaměstnavatele zeměměřičcké práce, což bylo cílem celé akce. První jeho prací byla "horní česlice" na zachycování dříví plaveného od Vyššího Brodu do Krumlova, dodnes zachovaná.

Stará česká řeka Vltava nesla dříví z jihočeských lesů již od 10. století. Od 16. století byla postupně splavňována od Budějovic do Prahy a Mělníka, kde splynula s vodní cestou labskou mířící do Hamburku. V druhé polovině 18. století se však stále ještě plavilo dříví jen od Vyššího Brodu a po horní Vltavě do Lipna k Čertově stěně na začátku skalnatých a divokých Čertových proudů. "Zde se plovoucí dříví zastavuje, tříští o říční valouny a jeho pravidelná plavba je naprosto nemožná. Proto jsou příčně šikmým směrem zaraženy do řečiště jehly (piloty) v jakés vzdálenosti od sebe. U těch se plovoucí dříví lapá; jest to tak zvaný Lipenský zdvih čili lapák. Vory přitahují se u lapáku na výtoň mohutnými železnými háky, rozebírají se, nakládají se na hojně se střídající povozy, jedoucí do Vyššího Brodu nebo tamo; denně zajisté přes dvě stě vozů. U silnice není kromě hospody, knížecích koníren a kovárny žádné stavení. Vesnička Lipné leží o něco výše nad vodou".
V roce 1780 byl Rosenauer pověřen prací na projektu kanálu pro plavení dřeva, který by obešel Čertovy proudy do Vyššího Brodu. Projekt byl sice vypracován a schválen knížetem i zemskými úřady, roku 1785 se mělo začít se stavbou, ale ukázalo se, že plavení dřeva by se tu nevyplatilo. Ještě v roce 1782 se objevil projekt na splavnění Vltavy u Čertovy stěny a také zapadl. Do osmdesátých let patří i práce na Hluboké, o nichž se dozvídáme ve staré Schallerově topografii Čech: "Obyvatele hllubockého zámku i podhradí odedávna trápily a ohrožovaly škodlivé výpary močálovité Podhradské louky, rok co rok trpěli zimnicemi i jinými nemocemi. Na podzim roku 1786 se rozhodl panující kníže Jan započít s odvodňováním této louky. Pod vedením přísežného zemského knížecího inženýra Rosenauera byl vyhlouben 1 sáh široký a hluboký příkop, jdoucí až na skálu, vydlážděn kameny, skála podle potřeby trhána povolanými horníky, a výtok i odtok sveden pod mlýnskou strouhou do Vltavy nákladem mnoha tisíc zlatých. Dílo bylo dokončeno koncem roku 1787, louka dříve močálovitá teď vyschla do té míry, že ji lze přejít suchou nohou".
To vše byly pro Rosenauera malé ryby, práce vedlejší, prováděné za jeho vedení pomocníky. O práci na jeho mistrovském díle, podrobném projektu plavebního kanálu, o projednání a schválení plánů stavby však záznamy nemáme. Není však pochyb,že se její technické přípravě a zajištění pracovníků věnoval Rosenauer naplno. K tomu přibyly starosti rodinné, když mu po krátkém manželství zemřela manželka Anna; ze čtyř narozených dětí mu tři zemřely malé a zbyl mu jen syn Josef. V té rušné době byl Rosenauer většinou mimo domov, "v poli", a péče o domácnost a syna ho přiměla k tomu, že se roku 1778 podruhé oženil. Dá se říci, že výborně, sňatkem se Rosenauer stal švagrem knížecího stavebního rady Reissingera, který mu mohl svým vlivem i odbornými zkušenostmi pomoci k uskutečnění stavby průplavu.
Poslední požadavek dvorské komise, rozhodující o stavbě plavebního kanálu, byl neobvyklý: Rosenauer měl komisi na místě samém dokázat, že navržené vodní spojení povodí Vltavy s povodím Dunaje je prakticky proveditelné, a to tím, že vybuduje na rozvodí krátký zkušební kanál mezi potoky Ježová (Igelbach) a Zwettl, a provede tu před komisí splávku dřeva do Rakouska. Teprve pak bude vydáno Schwarzenbergovi privilegium pro plavení dřeva po řece Grosse Mühl, potřebné také pro zahájení stavby kanálu.
Dlouho očekávané privilegium, udělené dne 18. června 1790 králem Leopoldem II. Josefu knížeti Schwarzenbergovi (uloženo je ve státním oblastním archívu v Českém Krumlově), "se týká plavení dříví z knížecích českých panství do Vídně"; podepsal ho krom panovníka také Leopold hrabě z Kolovrat, kancléř Království Českého. Platnost plavebního privilegia byla stanovena na 30 let a byl jím dán souhlas k tomu, aby kníže Schwarzenberg převzal ihned plavení dříví po řece Mühl a také - hlavně - zřídil plavební kanál umožňující plavení dříví z českých lesů položených při tomto kanálu, po řece Mühl do Dunaje, a tak mohl přepravovat dříví do císařského sídelního města Vídňě. S tím souviselo i právo výkupu pozemků potřebných pro stavbu kanálu, která měla být ukončena do dvou let. Přitom vedení kanálu nebylo v privilegiu popsáno ani v hrubých rysech, nejsou tu uvedeny žádné stavebně-technické údaje, ba ani zmínka o inženýru Rosenauerovi a jeho odvážném projektu. Naproti tomu jsou podrobně v deseti bodech popsána práva Schwarzenbergů při plavení dříví i jejich povinosti vůči sousedům, jako splavení 1500 sáhů dříví pro klášter Schlängl (Drkolná). Je jim vyhrazeno právo zřídit u vtoku řeky Mühl do Dunaje česle (brlení) pro zachycování plaveného dřeva, s potřebnými budovami a lesní školku, většinou na pozemcích pasovského kláštera. Také právo rozšířit řeku Mühl pro plavení kmenového i stavebního dřeva, současně však i povinnost uhradit škody tím způsobené na jezech, mlýnech a rybníkářství na řece.
Dokud nenajdeme v archivech původní Rosenauerovy návrhy šumavského plavebního kanálu, zůstávají základem popisu jednak tištěné prameny, jednak studium vývoje zeměměřičství a měřičských nástrojů (měření a mapování), a vodního stavitelství. To nám umožňuje sledovat se vší možnou pravděpodobností Rosenauerův pracovní postup, jeho úvahy a návrhy. Velká myšlenka horského "plavebního kanálu", na tu dobu už svou délkou obrovitého, nevznikla naráz, ze dne na den, u pracovního stolu. Začala se rodit už tehdy, kdy myslivec Josef Rosenauer, tehdy mladý "laufr" procházející křížem krážem za každého počasí Šumavské revíry, se seznamoval doslova krok za krokem s tamními lesy, pralesy a hvozdy, hřebeny, svahy a stržemi, pramenisky a močály, potoky a cestami. Své znalosti z mladých let pak doplňoval po desetiletí při služebních cestách už s cílem nalézt to pravé a jediné místo, kde mohl průplav přejít vltavsko-dunajské rozvodí, a s průplavem stoupat až k nejzazšímu a nejvyššímu možnému místu někde pod Třístoličníkem, v království potoků s bystrými vodami pro napájení průplavu. Konečným cílem bylo vytvořit devadesátikilometrovou vodní cestu pro přepravu dřeva, složenou z umělého průplavu asi 45 kilometrů dlouhého, splavněného potoka Zwettl na českém a rakouském území, a řeky Grosse Mühl, ústící do Dunaje u Neuhausu. V sedmdesátých letech už byl Rosenauer tak daleko, že mohl svou průplavní filozofii začít proměňovat v reálný návrh. Základní technické a provozní parametry průplavu odvodil Rosenauer od cíle, který sledoval - a tím bylo levné plavení palivového dříví (polen necelý metr dlouhých a špalků, tedy nikoliv kmenů), ze schwarzenberských šumavských revírů do rakouské řeky Grosse Mühl. Průplav nevyžadoval příliš velké stavební a provozní náklady. Zdánlivě skromný cíl umožnil použít při vedení trasy malých směrových oblouků a vést průplav v úrovni terénu bez velkých zemních prací, tj. bez náspů a hlubokých zářezů. Rosenauer stanovil plavební hloubku na 50 centimetrů, což odpovídalo odhadnuté kapacitě vodních zdrojů (pramenů, potoků a nádrží) v oblasti průplavu; zvolil lichoběžníkový tvar průplavního koryta s nejmenším omočeným průřezem, s potřebnou rychlostí vody a plavených polen; z toho odvodil dobu plavení dřeva průplavem, jeho výkonnost v průběhu toku, a tím i výnosnost průplavu. Ukazovalo se, že bude znamenitá.
Spolu s velikostí poloměrů oblouků průplavní trasy určoval rychlost a plynulost plavení dřeva její podélný profil, tedy spád průplavu. Tady byl Rosenauer od počátku vázán výškovým rozdílem mezi místem přechodu trasy přes rozvodí Vltavy, které vyhledal u Růžového vrchu (Vítkova Kamene), a počátkem průplavu u Nového Údolí pod Třístoličníkem, na Světlé Vodě, pravostraném přítoku Studené Vltavy. Nadmořské výšky těchto dvou základních bodů při práci na prvním návrhu průplavu Rosenauer buď našel v mapách revírů, nebo je změřil sám pomocí barometrického měření tlaku vzduchu. Z odhadnuté délky průplavu (asi 45 kilometrů) a z výškového rozdílu vycházel průměrný spád 2,4 promile, tedy 2,4 metru na jeden kilometr, pouhých 2,4 centimetru na deset metrů průplavu. To kladlo velké nároky jak na přesné výškové zaměření trasy (nivelaci) pro podrobný projekt, tak na přesnost stavby samé.
Práce na podrobném projektu průplavu už kladly na Rosenauera a jeho pomocníky úkoly podstatně obtížnější: přesné polohopisné (situační) i výškové zaměření trasy plavebního kanálu. Je pravda, že to bylo údobí, kdy se - v souvislosti s pokroky v matematice a geometrii - zdokonalovaly měřičské metody a přístroje od kvadrantů k měřičským stolkům s průzory a pak dalekohledy pro měření vodorovných úhlů. Nesnáz byla v nedostatku map Čech, pořízených podle přímého měření území. Právě v letech 1763 - 1772 probíhalo v Čechách první vojenské mapování, zvané josefínské. Postrádalo však zaměření výšek, mělo řadu vad a nakonec mapy nebyly vydány tiskem a skončily v archivech. Naštěstí tam, kde měla bohatá panství a města své zeměměřiče, vznikaly plány panství, lesů a měst jako základ stavebního a hospodářského podnikání. V tom měl Krumlov jakési prvenství, protože už roku 1602 česká komora vynikajícímu zemskému měřiči Šimonu Podolskému z Podolí, aby pořídil mapu rozsáhlého krumlovského panství, které císař Rudolf II zakoupil od zadluženého Petra Voka z Rožmberka; Podolskému pomáhal krumlovský měřič a malíř Bartoloměj Beránek. V době Rosenauerově pak působil na Krumlově zeměměřič Petr Světecký.
Pozadu zůstávalo měření výšek, prováděné za časů Rosenauerových jako časově náročná technická nivelace, tj. měření výškových rozdílů od bodu k bodu pomocí latí a vodováh. Na síť výškových bodů, vztažených na hladinu Jaderského moře u Terstu, a výškové údaje v mapách musely Čechy čekat ještě sto let. Jedna věc však byla ještě důležitější, než správné směrové a výškové vedení trasy průplavu, a to voda pro průplav, získávaná složitým vodním systémem, který by si dnes vyžádal řízení vodního režimu při plavení dřeva pomocí počítače. Aby získal vodu pro průplav, zejména v údobí jarní plavby dříví, zapojil Rosenauer do systému stojaté i běhuté vody celé oblasti, včetně Plešného jezera a patnácti vodnatých potoků, které spadaly z hřebenu Šumavy po svazích do Vltavy a protínaly trasu průplavu. Teprve po sto letech byly zjišťovány soustavným složitým měřením na průplavu a na zdrojích plavební vody přesné údaje o množství vody dodávané z nádrží a z potoků, o rychlosti vody a rychlosti plaveného dříví na průplavu, o plavebních dobách podle úseků. To všechno musel v letech projektových a stavebních prací nahradit Rosenauer podrobnými znalostmi Šumavy, zkušenostmi s vodními zdroji v závislosti na výšce sněhu v zimě, jarních vod a průběhu dešťů v létě, a empirickými znalostmi zákonitostí vodního stavitelství. Mluví-li se o Rosenauerovi jako o geniálním vodním staviteli té doby, pak jde predevším o zvládnutí vodního systému Šumavy více než o vlastní stavbu průplavu, i když i ta měla své zvláštní potíže. K této Rosenauerově genialitě patří i profesionální znalost lesního hospodářství a šumavských revírů promítnutá do dlouhodobého vývoje těžby dřeva v tomto prostoru. Rosenauerovo řešení plavebního kanálu mezi rozvodím a Třístoličníkem jako celku dovolilo přizpůsobit postupně jeho výstavbu měnícím se územním možnostem těžby dřeva a jeho prodeje v Rakousku a Čechách. Tato schopnost předvídat umožnila odložit stavbu horní části kanálu na dobu, kdy bylo dřevo z lesů při "vídeňském" kanálu pro Vídeň vytěženo a na řadu přišly severní revíry, později (po výstavbě Hefenkriegského smyku do Želnavy na Vltavě) vhodné pro zásobování rostoucího jihočeského průmyslu dřevem. V letech příprav dozrál také Rosenauerův návrh na nové osídlení šumavských svahů pracovníky, kteří chyběli pro samu stavbu průplavu, pro letní těžbu dřeva, jeho zimní přibližování k průplavu a jarní plavení. Dal tím obživu lidem, kteří v založených osadách měli i skromná horská hospodářství a znovu oživili kraj těžce postižený třicetiletou válkou.
Bývalý knížecí myslivec Josef Rosenauer, v roce 1789 už čtyřiapadesátiletý všemi uznávaný mistr vodního stavitelství, musel mít obrovskou trpělivost a houževnatost: Uplynulo dvanáct let od doby,kdy předložil knížeti první návrh šumavského plavebního kanálu, a plavební privilegium bylo dosud ve hvězdách. Byl však spokojen, skončily přípravy k zahájení stavby prvního (zkušebního) úseku Vídeňského plavebního kanálu, jak si to dvorská komise vyžádala, a Rosenauer mohl dopisem z 28. dubna 1789 oznámit knížeti: "Protože již roztál sníh v místech, kde v revíru Svatého Tomáše má být postaven jako první 994 sáhů dlouhý úsek průplavu ještě před příchodem c. k. dvorské komise, odjedu tam 29. tohoto měsíce, abych provedl nivelování, zahájil s 80 lidmi práce (stavební), během 14 dnů zřídil zkušební úsek a mohl se zmíněnou nivelací pokračovat neustále dál tak, aby bylo co možná nejdříve dokončit první plavební úsek průplavu. O postupu celého díla budu Vaši Jasnosti zasílat každý 8. den poníženou zprávu". V závěru dopisu děkoval podepsaný "Joseph Rosenauer" knížeti za "projevenou milost" a ujistil ho, že věnuje tak důležitému dílu všechny své síly. Druhý den předložil krumlovský vrchní úřad toto historické Rosenauerovo hlášení o započetí stavby šumavského průplavu knížeti s poznámkou, že podle sdělení myslivců jsou vysoké hory stále ještě pod sněhem, a že bude záležet na počasí, zda Rosenauer výkopové práce na průplavu dokončí před příští pochůzkou komise.
Průplav měl sloužit k plavení palivového dříví pro Vídeň a jen v malé míře pro obce v sousedství kanálu, proto dostal název Vídeňský, nebo dokonce Krumlovsko-vídeňský; po dokončení celého kanálu se o něm začalo psát jako o Schwarzenberském plavebním kanálu. Podélný profil průplavu ve stavu na konci 19. století byl kilometrován od svého začátku na potoce Světlá Voda (nádrž Lichtwasserschwele) po proudu k zaústění do kanalizovaného (splavného) potoka Zwettlbach (44,4 km). (Podrobný seznam všech objektů na průplavu z doby před rokem 1875 je však kilometrován od ústí Zwettlbachu do řeky Grosse Mühl vzhůru proti proudu tak, jak se skutečně stavěl).
Průplav končil u Růžového vrchu v revíru svatotomášském blízko silnice z Dolní Vltavice do rakouského Haslachu, a první jeho stavební úsek, 996 sáhů dlouhý, byl právě oním významným zkušebním úsekem na rozvodí, jehož úspěch měl rozhodnout o tom, zda císařské privilegium pro plavení dřeva z průplavu po splavněném potoce Zwettlbach a řece Grosse Mühl do Dunaje bude či nebude uděleno. Začínal na Zwettelbachu a končil na Ježovém potoce ( Igelbachu či Nickelbachu) na hranici Čech a Rakous. Měl nejmenší spád z celého průplavu, pouhých 1,83 promile. Stavěl se v terénu příznivém, takže byl brzo hotov a proběhly - za účasti komise dvorské komory - úspěšné zkušební splávky dřeva přes dunajsko-vltavské rozvodí. V červnu 1790 došlo na krumlovský zámek dlouho očekávané plavební privilegium císaře Leopolda II. sdělující, že "s ohledem na předtím uvedené důvody jsme přihlédli k nejponíženější prosbě a udělili knížeti Josefu ze Schwarzenberka privilegium k plavení dříví...". To už byla stavba plavebního kanálu na českém území od rozvodí vzhůru v plném proudu.
Z rozvodí Černého a Severního moře u Růžového vrchu v nadmořské výši 780 m n.m. postupovalo čelo stavby vídeňského plavebního kanálu v mírném stoupání od 2,2 do 2,6 promile a v mnoha zákrutách na horských svazích pod Smrčinou a Plechým, přes Zvonkovou, Josefův Důl, Huťský Dvůr, Novou Pec do Hiršperků (Jeleního) a Nového Údolí pod Třístoličníkem ve výši 925 m n.m. Budovaný průplav protínal 27 potoků; z nich patnáct nejvodnatějších zásobovalo - spolu s Plešným jezerem a třemi vodními nádržemi - průplav plavební vodou. Potoky byly obvykle převedeny kamennými propustmi pod průplavem. Křížení potoků s průplavem bylo upraveno tak, že bylo možno vést vodu z potoka náhonem do průplavu, nebo zas průplav vyprázdnit odpadem do potoka; k tomu muselo být vybudováno krom propustí 19 normálních stavidel na potocích, a 23 ponorných stavidel na průplavu. Krom toho si průplav vyžádal stavbu dvou mostů pro silnice do Haslachu a Aigenu, a dvou lapačů písku ve dně průplavu zanášeného pískem, zakrytých dřevěnými mřížovými příklopy Při křížení průplavu s potoky musel Rosenauer zřídit také náhony z potoků do mlýnů, pil, hamrů při průplavu, pro zavlažování luk ap. Plavební kanál byl veden jen asi 120 metrů nad korytem Vltavy, ale s jeho spojením s Vltavou Rosenauer v té době nepočítal a Vltavě přisoudil plavení dřeva pro domácí spotřebu v Čechách. Pro přísun dřeva z vyšších poloh do průplavu měly být potoky splavněny, a v jejich strmých dolních úsecích zřízeny smyky: od počátku průplavu Jezerní (0,9 km) z Plešného jezera, Hiršperský (1,3 km) na Jelením potoce, a Rossbašský (1,4 km). Rosenauer věděl, že šumavský plavební kanál bude mít úspěch jen tehdy, podaří-li se mu postavit ho a provozovat co nejlevněji. Jeho průplavní trasa se co nejvíce přimykala k terénu, aby se nemusely budovat pro průplav drahé náspy, navíc propouštějící drahocennou vodu. Úsporný byl také lichoběžníkový profil kanálu s korytem o šířce 210 cm dole a 280 cm nahoře, s nejmenší plavební hloubkou 50 centimetrů. Koryto (žlab) bylo obvykle zděno na sucho z opracovaných plochých žulových kamenů, důkladněji v obloucích z kamenných desek na ochranu koryta před nárazy plavených polen; místy bylo koryto vytesáno přímo do žulové skály. Pro přítok a odtok vody potřebné pro plavení dřeva byla na potocích budována napájecí zařízení, náhony s mohutnými stavidly, regulujícími přítok plavební vody do průplavu, a zařízení vypouštěcí. Zřizovaly se odvodňovací strouhy pro přívalovou vodu tam, kde prosakovala voda z průplavu. Ten byl dělen stavidly na menší úseky, aby voda mohla být vypuštěna při opravách průplavu. Důležité bylo těsnění jílem.
7,5 kilometru dlouhý plavební úsek na Zwettelbachu s velkým spádem musel být pro plavbu dřeva zregulován; dno bylo upraveno stupňovitě, aby se spád zmírnil a voda zpomalila, boky zpevněny žulovými kvádry. Byl to nejromantičtější úsek celé plavební cesty do Rakous v sevřeném údolí s hučící vodou. Smyky pro plavení dřeva na potocích a ve stržích, rovněž lichoběžníkového průřezu o šířce 50 cm ve dně a 150 cm nahoře a hloubce 70 cm, byly důkladně zpevňovány tesanými kmeny a plochými kameny. Tam kde ústily do průplavu, bylo jeho koryto rozšířeno o nádrž, v níž se hromadilo dříví pro plavení. Základní materiál pro průplav, kámen a stavební dříví, se získával levně na místě, zato stavebních dělníků, kameníků, tesařů a zedníků byl stále nedostatek. Přicházeli z dálky a spolu s dozorci a střelmistry bydleli většinou v prostých přístřešcích s kostrou ze slabších kmenů a střechou z větví. První prací v čele stavby bylo prokácet lesem pruh pro průplav. Za poražení, rozřezání a odstranění stromu se platilo 24 krejcarů, za malé stromy nic. Za dřevorubci postupovali dělníci hloubící rýhu pro koryto průplavu, odstraňující balvany z trasy průplavu a lámající skály. Kameníci otesávali žulové desky pro zpevnění dna a kamenné kvádry pro zdění mnoha desítek propustí, mostů a stavidel. Pracovní úkony byly placeny v úkolové mzdě (v akordu); tak za vykopání jednoho sáhu koryta dostal kopáč 1 zlatý 14 krejcarů, za vyvrtání šesticoulového otvoru pro odstřel skály či balvanu se platilo dva a půl krejcaru.
Tato šumavská Rosenauerova armáda o osmi stech až tisíci lidech, pobízená úkolovými mzdami k rychlejšímu tempu, dorazila v listopadu 1789 k Hefenkriegu (Nové Peci). Po jednoročním přerušení stavba pokračovala, aby se dosáhlo potoků bohatých na vodu: v roce 1790 k Jezernímu potoku a o dva roky později (roku 1793) k osadě Jelení (Hiršperskému smyku). Roku 1891 byl Rosenauer jmenován knížecím plavebním ředitelem, a 16. dubna provedena první velká splávka dříví do Rakous; z revíru Bližší Lhota bylo splaveno přes rozvodí do Neuhausu na Dunaji 12 tisíc prostorových sáhů palivového dřeva - toto množství časem vzrostlo na 22 tisíc sáhů ročně. V tom roce už měl Rosenauer 7 dětí a jeho příjmy se od 9. ledna 1793 zvětšily na 550 zlatých ročně na hotovosti a bohaté naturálie včetně 13 sudů piva a přídělu ovsa pro jezdeckého koně.
V roce 1793 byla dokončena (za 26 tisíc zlatých) stavba třiceti dvou kilometrů "starého" či "dolního" plavebního kanálu, tedy 3/4 celého kanálu podle projektu. Nejbližší léta prokázala, že tento Vídeňský plavební kanál je výnosný sám o sobě: V roce 1795, po pěti letech provozu, se krumlovskému panství vrátily investice vložené do stavby průplavu a ještě zůstal zisk. Navzdory těmto hospodářským úspěchům Rosenauerova plavebního kanálu byla jeho další stavba do stožeckého a želnavského revíru zastavena, odložena. Krom důvodů vyplývajících ze samotného lesního hospodářství v šumavských revírech na tom měly nesporný podíl i Rosenauerovy obavy, že by v této dlouhé horní části prúplavu mezi Hiršperky a Novým Údolím, v písčité a na přirozené vodoteče chudé, prosakovala voda natolik do půdy, že by nestačila k plavení dřeva.
I tak získal Rosenauer za úspěšnou stavbu šumavského kanálu mnohé uznání. Tak hrabě Hackelberg jej pozval, aby mu zařídil plavení dřeva po řece Aist na jeho statcích v Horním Rakousku. Ještě v letech 1799 - 1800 vedl stavbu 14 kilometrů dlouhého Vchynicko-tetovského plavebního kanálu; průplav vyšel od Vchynic, obešel nesplavné slapy Vydry, a nesl ročně tisíce sáhů špalků a polen do Křemelné a po ní do Otavy a Vltavy. Dokončení díla se však Rosenauer nedočkal, 10. března 1804 zemřel v Českém Krumlově ve věku 59 let. V té době žila ještě v Rosenaerově domácnosti jeho matka Uršula, téměř stoletá; dozvěděl se někdy od ní, kdo byl doopravdy jeho otcem ? V dopise Rosenauerovi, psaném v den jeho smrti, děkoval kníže Schwarzenberg svému zeměměřiči a vodnímu staviteli za vydatné služby prokázané knížecímu rodu a ujistil ho, že se otcovsky postará o jeho ženu a děti.

Svou geniální myšlenku Schwarzenberského plavebního kanálu neuskutečnil Rosenauer v celém rozsahu. Ujali se jí však jiní a v dvacátých letech 18. století ji v jeho jménu dovedli do konce. Když v roce 1793 došla stavba Vídeňského kanálu k Jelenímu potoku, zastavila se a dál ke Světlé Vodě na bavorském pomezí nepokračovala. Rozhodly o tom nepochybně záměry knížecí lesní správy stahovat dříví z této oblasti k Vltavě a plavit do jižních Čech, ale spolupůsobila i nedůvěra inženýra Rosenauera k této části projektu ze sedmdesátých let. Tento horní úsek průplavu měl projít na dlouhou vzdálenost písčitým územím, chudým na přirozené vody, a byly obavy, že by voda natolik prosakovala do země, že by nestačila k plavení dříví. Rosenauer stárnul, staral se o plavbu na průplavu a koncem 90. let si dokonce zřídil vinopalnu, zdroj vedlejších příjmů pro svou početnou rodinu. V roce 1801 se Rosenauer dožil nečekané změny: Z krumlovských a vimperských panských lesů na horní Vltavě se začalo plavit po Vídeňském průplavu dříví do Rakous. U obce Spitzenberg, položené asi hodinu cesty od Želnavy na levém břehu Vltavy naproti ústí potoka Hefenkrieg, byly zřízeny česle k zachycování dříví plaveného po horní Vltavě. Zde se dříví vytahovalo na břeh, nakládalo na povozy, vozilo nahoru k průplavu a plavilo do Rakous. Počátkem nového století se však začalo znovu jednat o prodloužení Vídeňského plavebního kanálu vzhůru pod Třístoličník. Těžba dřeva, soustředěná do polesí při průplavu začala postupovat k severozápadu do vyšších polesí s nedotčenými pralesy při potocích, a knížecí lesní správa se ráda vrátila k starému Rosenauerovu návrhu průplavu vycházejícího od Světlé Vody. Bylo však nutno pozměnit vedení průplavu tak, aby získal dostatek plavební vody - tohoto úkolu se ujal ředitel panství Arnošt Mayer spolu s inženýry Janem Krausem a Josefem Faltou; ten spolupracoval s Rosenauerem na starém průplavu, roku 1792 zaměřoval knížecí statky, a v roce 1829 vydal topografickou mapu krumlovského panství. Jejich průplavní trasa se vinula se v zákrutách po horských svazích, přešla potoky Stocký, Ježovku, Hučinu. Neobcházela však velkým obloukem vrchy nad Hiršperky (Jelením), ale prošla tu žulovým nitrem Flössberku. 19 kilometrů dlouhá původní trasa Rosenauerova se tím podstatně zkrátila asi na 12 kilometrů, a tím se zmenšily ztráty vzácné plavební vody v písčitém území. Rozhodnout o prorážce tunelu nebylo tehdy snadné. Bánští odborníci z knížecích dolů v Ratibořských horách u Tábora vnitřek Flössberu prozkoumali a prohlásili, že ve skále není možno razit tunel. Ředitel panství Mayer tu však dal razit zkušební štoly a prokázal, že tunel je proveditelný a tím i jeho krátká "tunelová" trasa průplavu. Při nepatrném spádu nivelety (1,2 promile) vyústil průplav z tunelu u Hiršperků (Jeleního) vysoko nad koncem starého Vídeňského průplavu; tento výškový rozdíl vyrovnali projektanti stokou o délce 305 metrů a prudkém spádu 186 promile; byla vyložena trámy, aby se dříví dolů smýkalo a nárazy na kamenné koryto stoky netříštilo. Dole polena končila svůj let v mírné vodě starého Vídeňského průplavu.
Horní kanál, byl napájen vodou z potoků, z Plešného jezera a tří umělých nádrží: nejvýše položená na Světlé Vodě ve výši 930 m n.m. o objemu 17 tisíc m3 se napouštěla před plavením 2-4 dny a dávala vodu do průplavu 8 hodin; nádrž Hiršperská na Jelením potoce (945 m n.m., 9 tisíc m3) se plnila 10 dní; nádrž Rossbašská (Říjiště) (880 m n.m., 6 tisíc m3) se naplnila za jeden až tři dny. V Plešném jezeře (1090 m n.m.) s přítokem 0,2 m3/s se shromáždilo na 177 tisíc m3 plavební vody a bylo tehdy zdaleka největším dodavatelem plavební vody. Rozhodováni a přípravy ke stavbě horního kanálu trvaly dlouho, ale když byla roku 1821 prodloužena platnost plavebního privilegia pro Vídeňský kanál na dalších 30 let, začaly v červnu tohoto roku stavební práce. Šly rychle kupředu a na jaře příštího roku 1822 tu už proběhly první splávky dřeva. Hlavním a pozoruhodným stavebním objektem horního kanálu byl hiršperský tunel o délce 429 metrů se zdobnými portály u vtoku vody do tunelu a u výtoku do spojovací stoky, končící ve starém dolním průplavu. Horníci ho prorazili při práci ve dne v noci během zimy 1821/22. Tunel o šířce 2,7 m a výšce 2,5 m měl ve dně lichoběžníkové průplavní koryto 1,4 m široké a 0,8 m hluboké, s chodníkem o šířce 1,3 m po straně. Tunel měl v klenbě dva větrací a osvětlovací otvory. Stavební náklady na samotný tunel dosáhly výše 41 tisíc zlatých. Dokončením stavebních prací na horním plavebním kanálu vznikla souvislá plavební cesta od začátku prúplavu pod Třístoličníkem až k ústí řeky Mühl do Dunaje o úctyhodné délce 90 kilometrů podle původního Rosenauerova projektu.
Po skončení prací na horním kanálu v roce 1823, po zkušebních splávkách dřeva a po komisionálním převzetí stavby byla provedena 5. května 1824 první hromadná splávka dříví. Po lesních polomech na Šumavě v letech třicátých a čtyřicátých roční objem plaveného dříví vzrostl až na 138 tisíc prostorových metrů dřeva. Platnost privilegia byla postupně prodloužena do roku 1851, 1871, 1901, a 1912 za stejných podmínek jako původní privilegium z roku 1790. Do roku 1875 bylo po Schwarzenberském plavebním kanálu splaveno do Rakouska na 7 miliónů prostorových metrů dříví. Hromadná splávka dřeva od Světlé Vody k myslivně Hiršperky trvala asi 4 1/2 hodiny. Do roku 1827 se plavila jen polena; v tomto roce byly poloměry oblouků na horním kanálu zvětšeny tak, aby se tu mohly plavit také kmeny, i když omezené délky a tloušťky. Tehdy byl také zkrácen u vtoku průplavu Hiršperský tunel na délku 389 m.
Při splávkách dřeva se potvrdily Rosenauerovy obavy o úniku plavební vody v písčitém terénu horního kanálu. Vody proudící do průplavu se "ztrácely" a bylo nutno otevřít přítoky vždy několik dnů před započetím splávky, aby dno průplavu nasáklo a ztráty plavební vody se zmenšily. Rosenauerovu šumavskou plavební soustavu doplnila a uzavřela v roce 1887 stavba spojovacího smyku Schwarzenberského kanálu s Vltavou mezi Hefenkriegem (u Jiráčka) a Želnavou. Spolu se stoupající spotřebou uhlí místo palivového dříví a s horečnou výstavbou železnic končilo plavení šumavského dříví po průplavu do Rakous, ale stále ještě trvala a rostla poptávka po šumavském dříví v jižních Čechách. Tam mezitím vyrostl a zesílil v městech průmysl zpracovávající dřevo: sirkárny, papírny, tužkárny, stoupala výroba hudebních nástrojů, hraček, dřeváků,nářadí.
Lichoběžníkový spojovací smyk, 3,9 km dlouhý, se spádem až 74 promile a s rychlostí vody 6 m/s, obvykle zvaný Hefenkriegský podle tamního potoka, nebo i Novopecký, byl zpevněn zprvu tesanými kmeny, pak kamennými deskami, měl šířku 0,5 m dole a 1,4 m v koruně, hloubku 0,7 m. Plavilo se po něm nejen polenové dříví, ale i kmeny připlouvající po horním kanálu a směřující do velikého překladiště na Vltavě u Želnavy (723 m n.m.), vsi na silnici mezi Horní Planou a Volary, s knížecí lesovnou a s domem vedoucího plavby na průplavu. Plavení kmenů umožnily směrové úpravy plavební trasy: zvětšení malých poloměrů oblouků na 35 a 54 metrů umožnílo plavit kmeny 19 až 24 metrů dlouhé. Dlouhé dříví se vázalo v Želnavě do vorů a plavilo k lipenskému zdvihu - tahle překážka plavby po Vltavě přetrvala. Po horním průplavu a Hefenkriegském smyku přicházelo do Vltavy ročně až 12 tisíc prostorových metrů kmenového dříví, tisíc prm brusného dříví pro papírny, a 10 tisíc prm palivového dříví. Cesta plaveného dříví od Světlé vody přes Ježový potok, Hučinu, Hiršperský tunel, smyky Jezerní, Rossbašský a Hefenkriegský do želnavského překladiště trvala asi 9 hodin. V Želnavě vytahovali dřevaři kmeny (ještě po roce 1918) ručně pomocí důmyslných lyžin, teprve roku 1926 nahradil jejich dřinu Bleichertův jeřáb. V želnavském překladišti bylo živo i po roce 1892, kdy Želnava získala železniční spojení s Českými Budějovicemi, v dalších letech na druhou stranu do Volar, Vimperka a Prachatic po tratích Sdružených pošumavských drah, a dříví bylo z Vltavy překládáno jeřábem na železniční vozy.
Rosenauer znal dobře Šumavu a věděl, že klíčem k úspěchu stavby a provozu plavebního kanálu nebudou jen knížecí peníze, ale i velký počet stavebních dělníků a dřevorubců pro těžbu dřeva, jeho přísun k průplavu a plavení. Stavbaři, zvyklí na putování za prací se spokojili přístřešky, nebo primitivními sruby, ale dřevaře sem Rosenauer potřeboval přivábit natrvalo - a to se mu stavbou dřevařských osad a kolonií, osídlených "dřevozemědělci", podařilo. Část přistěhovalců tvořili dřevorubci, kterých bylo v lesnatých jižních Čechách a na bavorské straně Šumavy dost, druhou část - plavce pro průplav - si musel teprve vychovat.
Plavit se začalo obvykle na jaře v době tání sněhu, kdy už bylo dříví přes minulé léto vytěžené koňmi staženo, na saních svezeno, nebo po potocích či smycích splaveno z vyšších poloh k skladištím při průplavu, a kdy vody z tajícího sněhu naplnily potoky a nádrže. Pak se plavilo ve dne v noci dokud bylo dost vody, když přišlo sucho muselo se čekat na déšť. Plavení dřeva podle vydaného plavebního řádu svěřila vrchnost už v roce 1791 inženýru Rosenauerovi, jmenovanému plavebním ředitelem; ten rozdělil průplav na šest úseků o délce 8 až 9 kilometrů, z nichž každý řídil dřevařský mistr či plavební komisař se čtyřmi dozorci (2 na den a 2 na noc). O plynulou plavbu v úseku v době splávky se staralo ve dne v noci 20 - 24 plavců, na průplavu celkem na 200 lidí, u hrablí u Neuhausu na Dunaji 300 - 350 lidí. Rozestavěni podél průplavu přesouvali se rychle z místa na místo, a uvolňovali dlouhými bidly s bodci zátarasy z polen vzpříčených nebo nahromaděných v zátočinách. Na zručnosti a pečlivosti plavců závisela plynulost plavby a s ní i množství splaveného dřeva v plavebním údobí a výnosnost plavby.
Sama práce plavců nebyla těžká a dělali ji i šikovní hoši a ženy, obvykle vdovy po dřevařích a plavcích - odstrkávali polena do proudu. Stručně ale výstižně popisuje plavení dřeva na Šumavě básník Adolf Heyduk: "Kol potoka lidí jako mravenců. Plaví se dříví v zimě zdělané, metá se do nádržek a smýká z vrchů. Po břehu běhají dřevaři a kovanými tyčemi odstrkují od břehu zdouvající se množství polen. Práce zvolna ubývá, vody opadly".
Větší počet plavců pracoval vždy u cíle plavby, kde se plavená polena vytahovala z průplavu dlouhými tyčemi s háky na konci a rovnala do nekonečných hranic. Nejvyšší ruch vládl u velikých česlí při ústí řeky Mühly do Dunaje, kde dřevaři vytažené dříví nakládali na prámy nebo lodě plující po Dunaji do Lince a Vídně. Zpět byly vlečeny koňskými potahy - za rok vykonaly až 25 cest do Vídně a zpět, a přivezly do císařského města 6 až 8 tisíc prostorových sáhů palivového a stavebního dřeva.

Teprve asi po stu letech od doby prvních splávek na Rosenauerově průplavu, až po vybudování spojovacího smyku mezi průplavem a Vltavou, byla z podnětu knížecího lesního úřadu v Horní Plané provedeno poprvé soustavné měření rychlosti vody a plaveného dřeva mezi Světlou Vodou a Želnavou. To už hydromechanika, věda o pohybu vod, dosáhla vysoké úrovně, a bylo zajímavé porovnávat výsledky měření s Rosenauerovými předpoklady, založenými na zkušenostech a odhadech. Inženýr Josef Marek popsal výsledky tohoto měření v článku z roku 1936: Rychlost vody závisí na spádu průplavu, na jeho hydraulickém poloměru, tj. na poměru průtočné plochy k omočenému obvodu (čím je více vody v korytě normálního profilu, tím je rychlost větší), na drsnosti dna a stěn (koeficientu drsnosti voleném empiricky). Podružný vliv na na rychlost vody má její víření, pohyb plavenin, vítr a teplota vody. Rychlostí maximální se rozumí rychlost nejrychlejších částeček vody v přímém toku uprostřed šířky průplavu těsně pod povrchem; ke dnu a břehům se rychlost vody zmenšuje. Rychlost plaveného dříví je při normálním spádu průplavu jen o málo menší, než maximální rychlost vody, to platí pro dříví polenové, dlouhé dříví při větších spádech pluje rychleji než voda. Pro plavbu potřeboval průplav 1,8 m3 vody za sekundu (z toho z nádrží asi 0,5 m3/s, z potoků 0,4 m3/s. Na horním schwarzenberském průplavu byly rychlosti jednak vypočteny teoreticky, jednak změřeny při plavení dřeva na volném kanále bez zastávek, a pak při plně využitém průplavu během hlavní (jarní) splávky. Zjištěny byly - při hloubce vody v průplavu 50 - 55 cm - rychlosti plavených polen od 0,8 do 1,4 m/s na průplavu, a 4,3 m/s na Hefenkriegském smyku; dlouhé dříví se řítilo na příkrých smycích rychlostí 40 - 50 km/h. Sledovány byly i tomu odpovídající doby, za něž dopluje plavené dřevo od počátku průplavu (Světlé Vody) bez zdržování, k důležitým místům průplavu jako je vtok Ježového potoka, skluz u Eselau, vtok Hučiny, ústí do Hiršperského tunelu, hiršperská myslivna, smyky Jeleního a Rossbašského potoka, Hefenkriegský smyk, a překladiště v Želnavě. Ukázalo se, že do Želnavy by volně plavené dřevo mohlo dospět za 6 hodin 15 minut, ale ve skutečnosti se při hromadné splávce často dřevo nahromadí, vzpříčí, úmyslně zastaví a je potřeba počítat s dobou až o polovinu delší než při volně plujícím dřevu. Rozhodující pro řízení splávky dřeva z různých míst je rychlost postupové vlny vody od otevření výpusti z výchozí vodní nádrže (Lichtwassersekwelle) k místu na průplavu. Rychlost je větší (a doba plavení menší), když je průplav naplněn stálou vodou z potoků, a dlouhá, když je průplav prázdný, vyschlý, a hodně počáteční vody se spotřebuje na vyplnění bezvodých míst po celé délce kanálu. Postupující plavební vlna se pak splošťovala a snižovala, a k Hefenkrigu se dostala až za 7 hodin 25 minut, tedy o hodinu a čtvrt později než volně plavené dřevo při naplněném kanálu.
Akce věnovaná měření rychlosti a době plavení dřeva na horním kanálu nepochybně umožnila zpřesnit předchozí odhady a tím i zvýšit stupeň využití průplavní kapacity.

Nedílnou součástí a velkým kladem Rosenauerova průplavního díla se stalo oživení horských svahů Šumavy, vylidněných po třicetileté válce. Nejen jednorázová stavba průplavu a jeho údržba, ale i trvalé zvýšení těžby dřeva a jeho plavení dalo zaměstnání velkému počtu lidí. I v Sommerově Topografii království Českého z roku 1841 se dočítáme: "... na Šumavě v prostoru Schwarzenberského plavebního kanálu na spodním okraji šumavských pralesů mezi dunajsko-vltavským rozvodím a Třístoličníkem však žilo lidí pramálo". Šlo o stovky pracovníků, pro které bylo nutno zajistit alespoň bydlení. Rosenauer navrhl, aby dřevařům ze vzdálených obcí přidělila knížecí lesní správa při průplavu pozemky, kde by směli postavit chalupu, hospodařit na kousku půdy a držet pár kravek. Nebo postavila na vhodných místech při průplavu, u vsí a při silnicích osady či kolonie a pronajímala je i s pozemky dřevařům a plavcům. Ti přicházeli s početnými rodinami, aby se tu natrvalo usadili, a kombinace práce v lese a při plavení dřeva,spolu se skromným hospodářstvím dávala těmto "dřevozemědělcům" slušné živobytí a zajišťovala provoz průplavu. Vypomáhali i obyvatelé panských vesnic, odbývali si tu robotní povinnost. Takový dřevař měl stanoveno, kolik dřeva musí v lese zpracovat, a za dřevo navíc dostával mzdu. V Schallerově topografii Čech s poměrně málo údaji (kraj Budějovický z roku 1789) šumavské obce najdeme jen pořídku, ale další - už - podrobná česká topografie Sommerova (Budějovický kraj z roku 1841) změny v osídlení Šumavy zachytila. Vznikaly tu nové dřevařské kolonie či celé osady, nebo se rozšiřovaly staré vsi, vybavené už školou, kostelem i hospodou, mlýnem či pilou. Ve směru, kterým postupovala od roku 1789 do roku 1822 stavba průplavu, to byla zejména: ves Svatého Tomáše, kde průplav končil v potoku Zwettl; v prostoru silnice od Vltavy do Aigenu obec Zvonková s přifařeným Huťským Dolem a s Josefským Dvorem; Nová Pec na stejnojmenném potoce nad Želnavou asi v polovině délky průplavu; dominikální ves Jelení (Hiršperky) u tunelu na rozhraní dolního a horního úseku plavebního kanálu, a nejvýš u začátku průplavu obec Nové Údolí na bavorské hranici.

Výchozím bodem budovatelů průplavu se stala ves Svatého Tomáše, patřící krumlovské vrchnosti, kde byly pozemky panského dvora rozděleny na 25 stavebních parcel dřevařské kolonie; v roce 1840 tu stálo 32 domů s 207 obyvateli. Také na nedalekém Růžovém vrchu zřídila vrchnost domy pro dřevaře. Rušným dřevařským sídlem se stala stará dominikální ves Zvonková (později dělená na Přední a Zadní) s kostelem z roku 1788, panským mlýnem, pilou a hamrem na Červeném potoce. Poprvé se tu usídlili dřevaři už v roce 1670, v roce 1705 tu stálo třicet domů a roku 1791 se obec podstatně rozrostla v souvislosti se stavbou průplavu (v roce 1840 měla 67 domů a 493 obyvatel, v roce 1905 763 obyvatel). V té době vznikla roku 1792 nedaleko Zvonkové, na dolním svahu Smrčiny při průplavu, přifařená osada Huťský Dvůr, když byly pozemky dřívějšího panského dvora přiděleny dřevařům na stavbu domů (roku 1840 měl Huťský Dvůr 57 domů s 519 obyvateli). Třetí dřevařskou vsí této oblasti byl Josefův Důl při průplavu u Medvědího lesa, nejen sídlo dřevařů a plavců, ale od roku 1822 i nové sklárny s výrobou dutého, tabulového, křišťálového a hlavně lékárnického skla, sklárny zásobované dřevem po průplavu. Roku 1840 měla obec 11 domů se 127 obyvateli, roku 1905 měla 284 obyvatel.
Růstu se dočkala i dominikální obec Nová Pec, roztroušená jednak v údolí Novopeckého potoka, jednak při průplavu, a osídlená převážně dřevaři; to vyvolalo v roce 1825 stavbu školy a mlýna. Za další růst děkovala Nová Pec stavbě Hefenkriegského vodního smyku z Nové Pece do Vltavy u Želnavy v roce 1887. V roce 1840 tu stálo 51 domů s 348 obyvateli. Asi až při výstavbě horního průplavu v letech 1820/22 vznikla na rozhraní dolního a horního průplavu obec Jelení (roku 1840 měla 35 domů a 303 obyvatel) současně se stavbou budovy pro správu průplavu. V té době byla osídlena dřevaři i obec Nové Údolí na samém začátku průplavu, s knížecí myslivnou a panským mlýnem (v roce 1840 25 domů s 231 obyvatelem).

Tento výčet není jistě úplný, vliv stavby a provozu Schwarzenberského plavebního kanálu se projevil v celé přilehlé oblasti průplavu, rostl a setrval až do doby ukončení plavby na kanále. Přitom počet obyvatel dřevařských vesnic v 19. století stoupal, a jen výjimečně klesal; podle topografie bydlelo v domku průměrně deset lidí. Podle odhadu bylo v době výstavby Vídeňského průplavu vybudováno na 300 usedlostí pro dřevaře z Bavor a Rakous. Před dvěma sty lety se stal Rosenauerův Schwarzenberský plavební kanál jedinečnou a obdivovanou plavební cestou, která umožnila hospodářsky využít lesní bohatství Šumavy a dát tamním lidem obživu. V průměru bylo za dobu trvání průplavu splaveno každý rok na 75 tisíc m3 polen a špalků. Průplav časem stárl, ale stále sloužil, i když zájem o palivové dříví klesal s rostoucí těžbou uhlí. Ještě roku 1900 se Schwarzenberkové mohli pochlubit šumavským průplavem na světové výstavě v Paříži, ale v srpnu 1916 plavba dřeva do Rakouska po Vídeňském průplavu skončila a dříví se plavilo jen na skládku u Huťského Dvora do roku 1935. V roce 1928 byla Rosenauerova památka uctěna pamětní deskou v jeho rodném domě v jihočeských Chvalšinách, a postavením prostého pomníčku na začátku průplavu v polesí Nové Údolí pod Třístoličníkem. Ostatní plavbu přerušila druhá světová válka, po ní byla plavba obnovena od Světlé Vody do Želnavy do jara 1966, kdy přepravu dřeva převzaly nákladní automobily. Dnes je dvěstěletý průplav přitažlivou technickou památkou v lesích Šumavy, cílem prováděných stavebních úprav a oprav je uchovat důležité části průplavu a obnovit ve vhodném úseku ukázkově plavení dřeva."

podél plavebního kanálu k Hučině, po asf. cestičce až k Plešnému jezeru(též název Balvanité):

1090m.n.m., ledovcové jezero, 7,48ha, hloubka 18,3 m, objem vody 617 tis. kub. metrů, koncová moréna až 40 m vysoká(kamenné moře), čelní moréna uprav. v l. 1790 a 1988. Jezero má elipsovitý tvar o obvodu 1242 m. Od roku 1911 zde stávala Lucemburská chata KČST, později objekt pohr.stráže-1989 byl objekt odstraněn. U hráze kámen s vytesanou korunkou a nápisem(JS3.August 1868)-památka na návštěvu osmiletého prince Jana ze Schwarzenbergu. Jezerní stěna vysoká 288 m, nad jezerem(1311 m.n.m.) památník básníka a spisovatele Adalberta Stiftera z l.1876-77. Na pomníku z ploeckensteinské žuly, 14,5m vysoké, nápisy-mj.Auf diesem Anger, an diesem Wasser ist der Herzschlag des Waldes, úryvky z nejpamátnějšího díla Der Hochwald.. Krásný výhled. Na březích jezera kosodřevina, v jezeře kapradina šídlatka jezerní.

Poprvé Plešné jezero prozkoumal 6. června 1567 rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a rožmberský kronikář Václav Břežan zaznamenal, že Plešné jezero je dlouhé 240, široké 84 a hluboké 50 sáhů. Poznamenal také, že "z jezera vytéká potok, který dává tolik vody, že by stačila na dvě mlýnská kola." Tyto údaje převzal v roce 1679 Bohuslav Balbín do své knihy Velké dějiny království českého. Protože sáh v 16. století měřil šest stop, tedy 1,896 metru, tak přepočet údajů Jakuba Krčína z Jelčan je délka 455, šířka 159 a hloubka 95 metrů. Zatím co délka a šířka zhruba odpovídá, tak hloubka 95 metrů je značně přehnaná.

František Schusser v dubnu 2000 napsal: "Dvacátého osmého ledna 1868 zemřel v Linci "básník Šumavy" Adalbert Stifter. Vídeňský Spolek Němců z jižních Čech chtěl exhumovat Stifterovu mrtvolu a nechat jí pohřbít na břehu Plešného jezera, kde "celý hvozd měl být jeho náhrobkem, lesní květiny úmrlčím věncem a Jezerní stěna jeho pomníkem." Tento záměr se neuskutečnil a tak koncem září 1869 navštívil Jordan Kajetan Markus, frymburský rodák a vícepresident vídeňského spolku s řezbářem Josefem Rinlem Plešné jezero, aby na místě upřesnili stavbu Stifterova pomníku. Dohodli se, že na strmé Jezerní stěně nechají vytesat citát ze Stifterových spisů v podobě pamětní desky. Písmena měla být vysoká dva metry, aby se za pomoci dalekohledu daly číst až z Horní Plané. Ani tento námět však nebyl realizován, protože Jezerní stěna je převislá a postavení lešení by bylo velmi nákladné. Teprve v roce 1876 mohl J.K.Markus začít realizovat třetí variantu pomníku Adaberta Stiftera. Tentokráte to měl být "jen skromný obelisk." Rozpočet zněl na 1 600 zlatých a 12. března 1876 oznámily Linecké noviny, že dosud bylo vybráno 1 047 zlatých. Práci na pomníku zadal Vídeňský spolek knížecímu hajnému a kameníkovi Adolfu Paleczkovi(1837-1910) z Jeleních Vrchů, který si vybral své čtyři spolupracovníky: Johanna a Franze Saumera, Josefa Schröderera a Franze Stinyho. Otec Adolfa Paleczka Josef(1789-1876) byl nejen knížecím mistrem a dozorcem nad plavbou Schwarzenberského kanálu, ale také předákem při stavbě tunelu v Jeleních Vrchách, odkud pocházeli i všichni čtyři spolupracovníci.
Pět kameníků pod vedením Adolfa Paleczka si připravilo nářadí a v květnu 1876 se dali do práce. Z Jeleních Vrchů vyšli ve čtyři hodiny ráno a po třech hodinách chůze po jezerní pěšině došli na staveniště. Jídlo na celý týden si nechali vždy v pondělí dovážet až k jezeru na dvoukolové káře do níž byl zapřažen vůl a od jezera si vynesli jídlo nahoru na Jezerní stěnu. Nejdříve si postavili chatu, kde bydleli vždy celý týden. "Chata byla velmi nízká a úzká a tak byl každý rád, když jí mohl ráno opustit." Za základ obelisku posloužil jeden velký balvan na Jezerní stěně. "Ačkoliv měli vypůjčeny dvě kladky z tuhových dolů v Černé, trvala doprava tohoto základního kamene na místo po dřevěných kolejích šestnáct dnů." Pak si pořídili dřevěné profily pomníku a podle nich přitesávali jednotlivé kameny. Pracovali denně od východu do západu slunce, ale "mnohdy sestupovali do Lackenhäuser, dolů k Rosenbergerovi na holbu bavorského piva." Pomník, který má výšku 14,5 metru byl zhruba dokončen ještě do zimy 1876 a v roce 1877 vyspárovali bloky, vytesali nápis a upravili vyhlídkovou plošinu, pod níž si každý vytesal počáteční písmena svého jména. Adolf Paleczek se po celou stavbu obelisku neholil a tak při dokončení stavby měl dlouhý plnovous. Za stavbu dostal Adolf Paleczek vyplaceno 1 500 zlatých a ten svým spolupracovníkům zaplatil za každý den jeden zlatý.V té době stála veka černého chleba deset krejcarů, takže to byl "velice dobrý výdělek."
Slavnostní odhalení pomníku se konalo 26. srpna 1877. Původně mělo pomník převzít město Horní Planá, kde se Adalbert Stifter narodil. Město však dar odmítlo a tak byl pomník věnován "veškerému obyvatelstvu Šumavy." J.K.Markus napsal a nechal při této příležitosti vytisknout životopis A.Stiftera, "který jeho bratr během slavnosti prodával. Protože ale na prodej neměl úřední povolení, byl později několik dní zavřený." Na slavnosti teklo pivo proudem a také pět kameníků, co pomník stavěli, dostalo velký sud piva. Ti zůstali na Jezerní stěně ještě týden a oslavovali vydařené dílo. "Pivo se muselo vypít, aby náklad z kopce nebyl těžký."
Každoročně pak společně všech pět kameníků vystupovali k pomníku, na místo "kde odvedli kus pořádné, tvrdé práce a vedli dobrodružný život." A když některý z nich zemřel, pak Franz Saumer vystoupil k pomníku a vybarvil černě počáteční písmena jeho jména. Protože ale všechny své spolupracovníky přežil, zemřel až v roce 1937, zůstaly jeho iniciály FS nezačerněné."

V letech 1945 až 1989 bylo Plešné jezero a jeho okolí součástí vojenského uzavřeného území. Pomník nebylo možno navštívit, jen za přísného dozoru Pohraniční stráže bylo vyvoleným dopřáno dojít alespoň k jezeru(v roce 1968 jezdíval autobus). Novější opravy v letech: v roce 1968 se lesníkům podařilo získat zvláštní povolení ministerstva vnitra, pomník navštívit a provést několik oprav na vyhlídkové terase. Zčásti obnovili litinové zábradlí, které v roce 1900 vyrobil kovář Johann Posset z Nové Pece a které lemovalo kamennou terasu. V roce 1969 pak dva prachatičtí ochránci přírody Ing. Francl a kovář Krejsa umístili na pomník kovovou tabulku s reliéfem Stifterovi hlavy s českým a německým textem, který zní: Básníkovi Šumavy - obyvatelé Jižních Čech.
V roce 1990 - malá skupinka nadšenců podnikla zdarma nejnutnější opravy obelisku - pravděpodobně obelisk zachránila před zřícením. 2003: práce v náročném terénu provádí firma Kámen - Zdeněk Horák z jihočeských Slavonic, veškerý materiál včetně vody je zapotřebí vynášet pěšky po známé "žluté" turistické stezce - příkrým úbočím nejméně 2 km vzhůru. Místo lešení používají pracovníci horolezecká lana. Na opravu finančně přispívají Rotary Klub Praha a jeho zahraniční partneři - Rotary Kluby z Nürnberg-Neumarkt a Freyung Grafenau ze SRN a Rotary Klub z Zwettlu z Rakouska.

A.Hejduk: Hladina svitá zlatým odleskem, zeleň pobřežní pohlíží v zrcadlo její. Odtud vše vábno. Jezero spí stráženo jsouc staletými smrky na rozrytých skalních svazích a stěnách, klečí a boučím u pokraje. Spí, jakoby zakleto do divoké té pouště mocným slovem kouzelníka, jako nevysýchající slza samoty. Spí sen hluboký, do něhož ponurými mraky jen zřídka usmívá se laskavá Jeseň, Vlastní to Vesna Šumavská. Jen někdy zjeví se v hloubce jeho ňader nádherná slunce tvář nebo hrdý zjev vznášejícího se sokola, nebo líbezná postať žíznivé srnky. Tajemná jsou ňadra jeho, tajemný jejich žal, tajemná jest hloubka jezera. Spí, jen někdy vymrští se z něho rudoústý pstruh, aby ulovil nízko nad hladinou poletující mouchy a hemžící se hrostíky, pak objeví se malý úsměv na hladké tváři jezera, ale přechází rychle v prvý, němý klid. Pověst: K vodním žínkám patří i divoženky, které přebývají v Plešném jezeře. Rády vábí pocestné a stahují je do hlubin. Vypadají hodně divoce, rozcuchané vlasy jim vlají ve větru a temeno hlavy jim kryje malá červená čepička. Živí se kořenem, který roste v hlubinách a má prý čarovnou moc. S oblibou kradou a zaměňují novorozeňata. Děti, které zanechají místo ukradených, jsou hodně škaredé a po celý den jenom vřeští. Lze se jich zbavit, jenom když máte čarovný kořen. Musí se jím svázat děcku ruce i nohy, párkrát ho švihnout prutem a říct: "Vem si svoje a vrať mi moje!". Divoženku vytrvalý dětský řev dojme a hned přinese ukradené dítě nazpátek. Pověst druhá: "Jednou chtěl jeden muž změřit hloubku Plešného jezera. Vzal si klubko příze, vstoupil do člunu a vyjel na jezero. Na nejhlubším místě zastavil, přivázal k přízi kus železa a spustil ho do hlubiny. Nedosáhl dna ani když vymotal celé klubko příze. Zůstal bezradný a tu se ozval z hlubiny hlas. Změřil jsi mne a za to pohltím tebe! Voda se rozstoupila a nešťastník i s člunem zmizel v hlubinách Plešného jezera."

Od Plešného jezera zpět na Hučinu, vpravo k Hornímu portálu tunelu, odtud druhou!!cestou doleva(po žluté) k památníčku zastřelení posledního medvěda na Šumavě:

zastřelen 14.11.1856, honu se zúčastnilo 122 honců, z toho 46 střelců(slavní střelci-Záběhlický z Černého lesa a Kujdl z Neuthalu), medvědice vážila 230 liber, byla 15 let stará, dnes je mezi exponáty zámečku Ohrada a dostala se i do znaku H.Plané. Pomníček zde umístěn v roce 1880.

Ze zprávy lesmistra Veselého: "V noci ze 7. na 8. listopad 1856 napadlo trochu sněhu, a proto byl za pomoci hajných a dřevařů prohlédnut celý želnavský revír, aby se medvědovi přišlo na stopu. Podařilo se to až k večeru 10. listopadu a stopa naznačovala, že medvěd přišel od potoka Hučice a toulal se v 7. lesním oddělení mezi Jelením potokem a Hučicí. Lesník Janovský uvědomil o tom ještě týž večer želnavského lesního Ziehfreunda, který v noci vzkázal kolegům v Novém Údolí, Bližní Lhotě a Černém lese, aby se i s dalšími střelci dostavili na hon. Pozvaní v počtu 27 střelců přišli do Jeleních Vrchů jedenáctého listopadu dopoledne. Medvěd však v noci změnil stanoviště a muselo se jít znovu po jeho stopě, což trvalo až do poledních hodin. Bylo zjištěno jeho stanoviště ve velké houštině a na poradě byl dohodnut způsob nadhánění. Nadháněče vedl želnavský adjunkt Winzig. Dva staří střelci medvědů, revírník Koydl z Nového Údolí a Záběhlický z Černého lesa se postavili do míst mezi skalami, kde se medvěd nejčastěji pohyboval, ostatní střelci byli vpravo i vlevo vzdáleni od sebe 70 až 80 kroků. Asi uprostřed naháňky sdělil adjunk Winzig smluveným voláním, že medvěd právě opustil brloh a namířil si to do středu střelců. Pak se ale obrátil do lesa k jedné louce, zde se zastavil ve vzdálenosti asi třiceti kroků od jednoho z střelce, ale tomu selhala při ráně zbraň. Potom medvěd odskočil a vrátil se zpět směrem k sousednímu střelci, který na něj střelil z patnácti kroků a postřelil jej, přičemž medvěd slabě zabručel. Podruhé na něj tento střelec zamířil ze vzdálenosti pěti kroků, ale chybil. Na další střelu medvěd nereagoval a prchl směrem k Vltavě. Byly již tři hodiny odpoledne a chystalo se sněžit. Po krátké poradě sledovali revírník Ziehfreund a adjunkt Winzig stopy. Medvěd kličkoval sem a tam mezi stromy a skalami, z kopce do kopce a mrštně jako veverka přelézal ležící stromy. Některé z nich se pod jeho vahou zlomily.
Jak se očekávalo, napadl do rána 12. listopadu nový, více než čtyři couly vysoký sníh a nedala se nalézt žádná medvědí stopa. Naproti tomu 13. listopadu odpoledne hlásil jeden hajný, že přišel na čerstvé stopy, načež se revírník Ziehfreund, lesní Janovský, adjunkt Winzig a lesní praktikant Honzík odebrali do lesa a skutečně medvěda vypátrali v Jakusově lese pod Padesátizlatkovým mostem. Když se večer kolem 20. hodiny vrátil revírník domů, byli neprodleně vysláni do Bližní Lhoty, Černého lesa, Nového Údolí, do Stožce a do tamní továrny na přípravu ozvučeného dříví se vzkazem poslové a 14. listopadu ráno v deset hodin se dostavilo do Jeleních Vrchů 46 střelců a 75 nadháněčů. Ihned se přikročilo k lovu. Počasí bylo hrozné. Nikdo se nepamatoval na lov, který by se uskutečnil za takového nečasu. Zuřila tak silná sněhová bouře s vánicí, že lámala stromy nebo je vyvracela z kořenů. Ctižádost zmocnit se medvěda však překonala u střelců i nadháněčů všechny ostatní starosti a hon se zahájil.
Nadháňka trvala dvě hodiny. Nadhánělo se velmi pomalu z obavy, aby při zavátých cestách, bouři a v tak rozsáhlém lesním úseku mohl přítomný malý počet nadháněčů úkol zvládnout a aby medvěd vůbec vylezl ze svého brlohu. Při této opatrné nadháňce objevil jeden nadháněč medvěda a ten vyrazil ze svého brlohu směrem ke střelcům. Nejprve přišel k jednomu hajnému, ale ten ze vzdálenosti 40 kroků chybil. Potom se medvěd obrátil k čelu rozestoupených střelců. Dva z nich nemohli vystřelit a běželi ke čtvrtému. Cestou jeden z nich upadl a urazil si kohoutek u zbraně. Ve vysokém napadeném sněhu nebyly stopy znát. Čtvrtý střelec srdnatě vypálil na medvěda ze vzdálenosti 40 kroků. Při první ráně jej netrefil, ale při druhé ráně zasáhla kulka medvěda do komory. Za čtyřicátou stopou byl nalezen medvěd mrtev. Byla to medvědice, která po vyvrhnutí vážila 230 liber. Byl to velmi silný exemplář. Šťastným střelcem byl syn knížecího hajného Jan Jungwirt z Riedlovy chalupy v revíru Černý les. Za velkého jásotu se všichni účastníci lovu vraceli domů. Medvěd byl naložen na ruční sáně a odvezen do želnavské myslivny. Během lovu napadla tak vysoká vrstva sněhu, že cesta pro sáně s medvědem musela být prošlapávána."

Medvěd byl za dozoru revírníka Ziehfreunda dovezen do Českého Krumlova, kde na něho již čekali důstojníci 14. praporu myslivců z místní posádky, knížecí úředníci a zástupy zvědavců. Z Českého Krumlova byl medvěd odvezen s velkým průvodem na Hlubokou, kde si jej prohlédl majitel panství se svými hosty. Potom byl medvěd předán k vycpání správci přírodovědného kabinetu na zámečku Ohrada panu Václavu Špatnému, a tam zdobí dodnes sbírky. Šťastný střelec byl přijat a odměněn knížetem. Ještě ve čtyřicátých letech 20. století bylo možno číst na trámu stodoly selského domu v Horách u Horní Plané: "An dem Tod des letzten Bären ist Hütten- Hansl ganz unschuldig!" (Na smrti posledního medvěda nemá Hütten - Hansl žádnou vinu!"

dále pokračujeme tzv.Rudolfovou cestou(po cestě nápisy na kamenech, připomínající cestu korun.prince Rudolfa na schwarzenb. panství-nápisy Rudolfstein 17.7.1873 a Kronprinz Rudolf Steig)do Černého Kříže:

žel. stanice směr Volary-Č.Budějovice. Několik roztroušených stavení na okraji ploché nivy Studené Vltavy při vyústění do údolní kotliny Vltavy, 4 km východně od obce Stožec. Osada známá spíše jako významný v lesích ukrytý šumavský "železniční uzel" tratí (od Volar, Nové Pece a Nového Údolí) se, ve zdejších končinách, nezvykle působící mohutnou staniční budovou. Před výstavbou železniční tratě (v roce 1910) zde stával jen kamenný kříž, podle nějž získalo místo i jméno. V druhé polovině 20. století památný kříž zmizel a byl obnoven až v 90. letech díky Stifterovu pošumavskému železničnímu spolku. Vydržel na původním místě až do jara 2006, kdy ho velká voda svalila na zem. Vzhled původního asi 6 metrů vysokého dřevěného kříže je zachován jen na několika starých pohlednicích. 20.7. 2006 byl na původním místě přesně takový kříž vztyčen. Ručně tesaný dubový kříž zhotovili tesaři Tomáš Indra a Libor Kuzďas z Bohumilic. Do konce roku 2006 by na kříž měl být ještě upevněn ukřižovaný Kristus a celé řemeslnicky a umělecky povedené dílo bude pak vysvěceno.

"Až teprve v desátém roce 20. věku ožil zapadlý lesní kout ruchem stavby železné dráhy a hvizdem parních strojů. Místo,dosud beze jména, stalo se styčnou stanicí prodloužení drah budějovicko - želnavské a volarsko - bavorské. Trať Číčenice - Prachatice - Volary - Nové Údolí - Pasov byla považována za hlavní trať, zatímco spojení přes Želnavu/ dnes Nová Pec/ a Krumlov do Budějovic bylo bráno za trať vedlejší, přípojnou. Provozu byla nová stanice předána dne 12. června 1910 a ještě téhož roku, 15. listopadu, byl naplněn sen, jímž došlo k povznesení celého kraje, ten den bylo zahájeno pravidelné železniční spojení Čech a Bavorska přes Nové Údolí a Borský Mlýn (Haidmühle).
Jak již bylo zmíněno, místo, kde došlo ke spojení nových tratí, nemělo žádného místního jména - tak dokonale bylo ztraceno v přítmí hvozdu - a ba ani žádná osada se nenacházela v jeho blízkosti. I dostala tedy nová železniční stanice název "U Černého kříže", to podle skutečného dřevěného kříže, který stával nedaleko. Kříž temné barvy byl šest metrů vysoký a nacházel se mezi silnicí a pravým břehem Studené Vltavy poblíž brodu u bývalého dřevěného mostu, asi 300 kroků severovýchodně od stanice. O vzniku kříže se dochovalo několik legend. Ty nejznámější hovoří o bratrovraždě skrze lásku k téže ženě, i o památce na panského hajného zastřeleného pytlákem, ale dopřejete-li sluchu hlasům, neseným mlhou z blízkého Mrtvého luhu, uslyšíte jistě i pověsti jiné a možná i barvitější. Inu, jako všude.... "Postavením Černého Kříže pominul značný jedinečný význam stanice Želnavské, jakožto výchozí pro Pleš, ježto jak pohodlnější, tak i v mnohém ohledu vděčnější výstup na tento pohraniční masív skýtají dnes jednotlivé stanice dráhy haidmühlské," píše roku 1913 dr.Josef Bělohlav a uchvácen panenskou krásou okolí podává informace o Černém Kříži způsobem, který je turistům, pro něž byl text určen, takřka k nepotřebě, rozhodně však není nezajímavým: "Poloha této stanice při Vltavě Studené je věru rozkošná", píše dr. Bělohlav" a těžko opravdu rozhodnouti, zda je tu krásněji v létě nebo v zimě. Je to sice pouhé nádraží s hostincem v sousedství, ale útulné a živé. Dokonce má dvojí personál, alespoň v zimě. Neboť kdykoliv jsme tudy projížděli, takřka až k samému vlaku přišla nás přivítat roztomilá srnčí družina z přilehlého na druhé straně lesa." Po více jak 13 letech existence, s platností od 1. ledna 1924, byl úřední název stanice pozměněn na "Černý Kříž" /německy Schwarzes Kreuz/, přičemž pod ni spadal i Stožec, Nové Údolí a Guthausen /tehdy ještě s druhou, nakládací kolejí/.
Od 11.srpna 1936 byla v Černém Kříži zavedena nepřetržitá, tedy i noční, dopravní a komerční služba. Již zmíněný hostinec se nacházel v budově dodnes stojící na druhé straně cesty za nádražím. Nabízel ubytování ve čtyřech dvojlůžkových pokojích a česko-německou obsluhu. Po zabrání Sudet Německem a za protektorátu okolní šumavské lokální tratě paradoxně ožily, neboť všechna nádraží a nádražíčka byla obsazena dopravními zaměstnanci včetně výpravčích a osazena návěstidly. Doprava tak byla značně zdokonalena a urychlena. Zprávy z doby války chybějí. Zachovala se jen jedna, o to však překvapivější a neuvěřitelnější: byly doby, kdy nádražím v Černém Kříži a tedy i po přilehlých lokálkách projížděly - ano - i rychlíky! Konec války je pro Šumavu ve znamení příchodu americké armády počátkem května 1945.
16. června je pak do Volar a do Černého Kříže vypraven zvláštní vlak v národních barvách a oním zvláštním vlakem není nikdo jiný nežli legendární motorový vůz Modrý šíp! Obsazovací komise státních drah nachází stanici Černý Kž zpola zatarasenu transportem 19 vozů obsazených uprchlíky z Uher, kteří se v oné stále ještě vzrušené době snaží dostat na území nyní již bývalé Třetí říše. Správce zdejší stanice odmítá vypravit vlak ke hranici a u americké správy argumentuje tím, že v rozhodný den 5.5.1945 byly vagóny na čs. území, patří tedy ČSD a nesmějí náš stát opustit. Vyjednávání se vleče a šance Maďarů, jimž po strastiplné anabázi napříč Evropou zbývá k vysněnému cíli pouhých osm kilometrů neboli čtvrthodinka jízdy, klesají. Posléze jsou správcem stanice využiti ke sběru borůvek, kterých jsou našim repatriantům do Krumlova odeslány na čtyři metrické centy.
Až po více jak měsíci, 24. července, dochází k rozuzlení a celý transport, v němž se mezitím narodilo i jedno dítě, se vrací přes Volary zpět, takže "ve sběru borůvek nebylo možno pokračovat", jak k tomu smutně poznamenal správce Černokřížské stanice. Dodnes pověstné vyprahlé a neúrodné léto roku 1947 jako by se Šumavy netýkalo. Do strádajícího vnitrozemí bylo jen z Č.Kříže, Nového Údolí, Stožce a Guthausenu odvezeno 510 vagónů sena. Týž rok před vánoci byl zaveden do zdejší staniční budovy vodovod; až dosud byla pitná voda dovážena z hájovny nebo přímo brána z řeky.
5. května 1948 byla na tratích kolem Černého Kříže zavedena tzv. zjednodušená výprava vlaků, která s nevelkými změnami funguje dodnes, a nebyla změnou jedinou. V témže měsíci bylo zřízeno hraniční pásmo, Čímž - jak zaznamenal autor staniční kroniky - "byl turistický ruch v okolí Č.Kříže utlumen". Od 1. ledna 1949 dostala zastávka a nákladiště Guthausen dnešní název Dobrá na Šumavě.
Na jaře roku 1951 se podnes idylická a čirá Studená Vltava rozvodnila tak, že dosáhla až k domům u nádraží a v jejích vlnách utonula manželka hajného. O více jak čtyři desítky let později, v noci z 20. na 21 prosince 1993, přijde díky oblevě a dešťům velká voda dokonce stoletá a ta, tentokrát naštěstí bez obětí na životech, zaplaví i sklepy staniční budovy! A zatímco hasiči i policie stojí před kalným živlem, který si podmanil kraj, bezradní a bezmocní, zůstávají vlaky lokálek pro obyvatele Černého Kříže jediným spojením se světem. Vraťme se ale zpět do roku 1951. Tehdejší povodeň nebyla jedinou pohromou toho roku. V návaznosti na zřízení tzv. železné opony byla v Novém Údolí přerušena trať a v kilometru 69,650 osazena výkolejka. Úvahy o udržení vlakového spojení s Bavorskem tak vzaly za své, zvláště, když o čtvrt století později bylo pak i na bavorské straně sneseno 13 kilometrů tratě (od státní hranice do Podlesí [Jandelsbrunn]).
Po takřka čtyřech desítkách let čilého provozu tedy tak nastal delší a bohužel podnes trvající stav, kdy nelze než obdivovat prozíravost našich předků a kdy by bylo nanejvýš na čase přestat s klopýtáním slepými uličkami, jejichž konce jsou navíc dopředu viditelné, a nestydět se vrátit k tomu, co bylo vymyšleno a uskutečněno v dobách, které dnes kdovíproč pohrdavě označujeme jako "staré" a "překonané".
Z podzimu událostmi nabitého roku 1951 pak pochází i dnes jen těžko představitelný zápis o tom, jak "již koncem září napadl sníh a ležel celou zimu". A ta byla tehdy v Černém Kříži vpravdě "šumavská"; v únoru roku 1952 napadlo tolik sněhu, že jeho vyvážení jen ze dvou dopravních kolejí ve stanici trvalo - za pomoci vojska a zvláštního odklízecího vlaku - tři dny! Trať do Černého Kříže, zcela odříznutého od světa, klestil tehdy sněhový pluh tlačený dvěma parními lokomotivami. Sněhu však bylo tolik, že stroj v něm nebylo vůbec vidět a brigádníci, odklízející sníh u stanice, nemohli po spatření sunoucí se hradby sněhu pro závěje nikam utéci a byli masami sněhu - naštěstí bez zranění - zcela zasypáni. Zaznamenejme ještě krátkou epizodu z období kolem roku 1960, kdy díky přejmenovávací mánii té doby byla romantická lesní stanička přejmenována podle 8 km vzdálené obce na "České Žleby", a nezapomeňme uvést i změny, ke kterým během let došlo na vzhledu nádraží: zmizela kolejová váha a ani dřevěné skladiště na zachovalé rampě již nestojí. Přestože služba výpravčího byla v Černém Kříži zrušena roku 1958 a zdejší provoz řídí výpravčí - dirigující dispečer v žst. Volary." (dle Romana Kozáka z Volar)

podél trati směr Volary přes most přes Studenou Vltavu na silničku k lesu, po ní rovně do osady Dobrá:

dlouhá, jednostranná ulicová ves, soubor šumavského volarského domu s plochou sedlovou střechou, s vyřezávanými pavláčkami, domy pouze přízemní, (pozor na psy!, pozn.autora). Raritou Dobré je dům čp. 10, na jehož střeše je zvonička. Původně jen dřevařská osada, působí jako protipól obce Stožec. Rozkládá se na severním úpatí lesnatého masívu Stožce, 1065 metrů nad plochou nivou Vltavy. Je to jedna z nejmladších šumavských obcí (založena teprve v roce 1816), roztroušená jednostranně podél silničky severním úpatím Stožce až téměř k železniční zastávce Dobrá v délce téměř 5 km. Dnes prakticky jen rekreační osada. V oblasti Šumavy je však tato osada jedinečně dochovaný a podstatněji stavebně ani architektonicky nenarušený téměř "skanzen" takzvaného "tyrolského" roubeného domu, přeneseného do oblasti Volarska již v 16 století přesídlenci z Tyrolska. Osada je dnes chráněna jako památková zóny, zejména bývalý střed osady s objektem školy a místními usedlíky upravenou kapličkou, ale i řada dochovaných dřívějších výrazových prvků jednotlivých objektů umožňuje dojem návratu do staré historie Šumavy. Narodila se zde Margaretha Fischerová(a vyhnána v pěti letech). Z výnosu prodeje její knihy Wege zur Mitte(předmluvu ji napsala Matka Tereza) a peněžních sbírek byla v Indii postavena a roku 2002 i vysvěcena celá ves Anbu Nagar - Guthausen(Dobrá). Dále se zde narodila šumavská básnířka Rosa Tahedlová.

na křižovatku Č.Žleby-S.most, vpravo, po 1,5 km po zelené doleva a po levém okraji Malé nivy(vrchovištní rašeliniště, borovice bažinná i v keřové formě, výměra 90ha, zásoba rašeliny 2,5 mil. kub. metrů, max. hloubka 6,4 m.)nad Lenorou do Hliniště:

A.Hejduk-Ještě západněji u silnice skrývá se v stínu statečných javorů třinácte skrovných domků vesničky Leimgrub, ta, kdyby nebylo pošty, která denně z Kunžvartu do Vltavice Horní a nazpět malým vozíkem rachotí, nevěděla by ani, že jinde také lidé

doleva, po 800 m vpravo po zelené přes zemní hráz býv.rybníka(viz CT 9) do Strážného(CT 9), dále po cyklotrasách směr Kn.Pláně, Polka nebo H.Vltavice či Lenora.

nahoru