wz
Panorama

Cyklotrasa 11:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Černý Kříž - České Žleby - Lenora - Zátoň - Borová Lada - Kvilda (39 km)

Z Černého Kříže(CT 10) podél žel.trati na most přes Studenou Vltavu, u lesa po silnici doleva k odbočce ke Stožecké skále a kapli(vystoupáme asi 1km vzhůru):

950m.n.m., dřevěná kaple P.Marie, před ní vytékal pramen, ke kterému vedly tři kříž. cesty, vznik kaple opředen řadou pověstí: Stožecká kaple o soumarech, loupeživých vojácích, zázračném uzdravování-zde v lese vyvěral pod obrazem P.Marie pramének, který vyléčil ze slepoty volarského kováře Jakuba Klausera, proto nechal postavit malou dřevěnou kapličku, r.1791, nová 1804. R.1815 přibyl obraz P.Marie s růží a děťátkem, od volarského malíře Ignáze Schramla(1762-1846; zvaného Oidl-Nazl). R.1867 navštívil kapli pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg, bratr Jana Adolfa-majitele českokrumlovského panství, který ji nechal rozšířit, r.1914 dřevořezby, 15.8.1920 přišlo na bohoslužby 5600 lidí z obou stran hranice, za totality chátrala, nejdříve postavena r.1985 kopie kaple ve Philippsreutu, v l.1987-88 postavena nová též zde(Jan Kocourek z Prachatic), otevřena 9.11.1988, vysvěcena 25.8.1990.

A.Heyduk: ... vybíhá z ní cesta na Tusetský vrch až k rozvalené Tusetské tvrzi a ke kapličce s obrazem Matky Boží, k němuž posavade zbožní poutníci putují nejen z Čech ale i z Bavor. Troska rozhlíží se daleko široko se skalnatého boku Tusetského lesa, na jehož žulové pleci křižují se rozmanité stezky podloudnické.

Stožecká skála je 974m.n.m. žulové skalisko s 5m vysokým železným křížem a zbytky strážní věže ze 13.st.na ochranu Zlaté stezky, ze skály výhledy na Trojmeznou a Alpy.

Porost pod Stožeckou skálou o rozloze 6,2 hektaru byl vyhlášen v roce 1990 státní přírodní rezervací. Je vývojovým článkem mezi pralesem a hospodářským lesem. Nyní je porost ve stádiu rozpadu s nastupující fází obnovy. V roce 2004 byl oplocen z důvodů jeho ochrany před okusem zvěří. Z původních dřevin zde roste smrk, buk, jedle, javor klen i mléč, jilm, jeřáb. Z bylin má výrazné zastoupení devětsil, kopřiva, kakost či bažanka. Existence hospodářského lesa zde začala někdy na konci 18. století. První zmínka o ochraně zdejšího lesa je známa z roku 1922, kdy byla vydána instrukce, aby se v okolí kaple moc netěžilo.

dále asf.silničkou do Českých Žlebů:

České Žleby-pamětní kámen Ve středověku zde procházela hlavní trasa Zlaté stezky z Pasova do Prachatic, stopy stezky jsou ještě dnes patrny v terénu. Osada ale písemně zmiňovaná až r.1709. Název získaly od koryt, žlebů, ze kterých se napájeli soumaři. Dřívější název vsi byl také České Trouby. Býval zde známý hotel Washington. České Žleby jsou také rodištěm šumavského historika Rudolfa Kubitscheka(29. prosince 1895).

Stával zde kostel sv. Anny. Pocházel z r. 1789 - 1791. Šlo o jednolodní stavbu obdélníkového půdorysu s věží nad průčelím a s presbytářem pětiboce uzavřeným. Loď i presbytář byly plochostropé. Zařízení z 18. a 19. století. Loď kostela měla rozměry 15,17 x 9,67 m. Pětiboce uzavřený presbytář měl rozměry 7,66 (hloubka) x 7,06 m (šířka). Kostel s nízkou dřevěnou věží nad průčelím s jehlancovitou střechou vybíhající v hruškovitou báň byl orientovaný k severu, k presbytáři přistavěna původní sakristie na Z straně a nová (z roku 1850) na V straně, nad presbytářem sanktusová věžička s cibulovitou střechou. R.1787 přichází první kněz, slouží mu malá kaple sv.Anny, tohoto roku zde byl zavěšen zvon, se stavbou nového kostela se započalo 23.6.1788, vysvěcen byl 16.10.1791. Od r.1801 přibyli dva nové zvony od zvonaře Pernera z Českých Budějovic, za první války odvezeny. V roce 1923 provedena sbírka na nové zvony, které ulil Rudolf Perner. Měly nápis "Krieg hat genommen, Liebe gegeben", vážily 183 a 83 kg a stály 8695 Kč, tyto zvony opět odevzdány k válečným účelům 22.12.1941. O zboření se uvažovalo od března 1964, 27.5.1964 požádal o zboření vojenský útvar Prachatice, jeho zboření nařídil ONV Prachatice 28.3.1965. Mělo být provedeno do 30.6.1965, 20.7.1965 ještě stál. Zbořením pověřeno JZD Strunkovice; 31.8.1965 už byl zbořen, ale nekvalitně, MNV ve Stožci žádal dokončení demolice tak, aby zbytky neohrožovaly děti jdoucí do školy. Ve vsi stávala ještě kaple P. Marie na vrchu u obce. Do 2. světové války rozsáhlá obec s více než 1000 obyvatel, významnější než Stožec. Ve 30. letech 20. století zde byly 4 hostince a hotely s ubytováním, 5 obchodů se smíšeným zbožím, pošta s telefonem a telegrafem, finanční stráž, lékař, 35 řemeslníků a živnostníků. Po odsunu převažujícího podílu německého obyvatelstva v roce 1945 až 1946 a vzniku "hraničního pásma" se staly České Žleby jednou z nejodlehlejších šumavských osad se smutným osudem většiny obcí v těsné blízkosti "železné opony". Naplnil se zde také osud bratra Josefa Hasila-krále Šumavy, Bohumila. Když se bratři Hasilovi vypravili 13. září 1950 pro Bohumilova syna, aby ho odvedli do Německa, číhali na ně poblíž Českých Žlebů pohraničníci. Ten den byla mírná mlha a nebýt měsíce, který nasvěcoval šumavské palouky více než kdykoliv jindy, nebylo by vidět ani na krok. Hasila v tmavém oblečení se zeleným batohem na zádech hnala k hranici touha po svobodě, když už byl téměř u ní, uslyšel ale pro tu dobu tak příznačné Stůj! Ruce vzhůru. Pak se ozvala střelba a pohraničníci z Českých Žlebů přesnými ranami ze samopalů Bohumila zastřelili, Josef vyvázl a statečně chodil přes hranice ještě dva roky. Mezitím Bezpečnost z pomsty uvěznila jeho sourozence a starou matku, jedině bratru Juliovi se podařilo uprchnout. Prostřílené tělo Bohumila Hasila(nar.26.9.1920) bylo pohřbeno za zdejší hřbitovní zdí.

Z bývalé zástavby zůstala asi desetina domů. Až v posledním desetiletí byla osada renovována, avšak pouze pro rekreační účely včetně některých zbylých chalup na stráních. Jako jediná nová výstavba po válce byly postaveny řadové rodinné domky pro zaměstnance státních lesů, nepočítáme-li v 80-tých letech výstavbu areálu bývalé Pohraniční stráže za obcí směrem k hranici. Z dochovaných zbytků památek v dnešní osadě stojí za zmínku snad jen hřbitov či kamenná kašna v centru osady. Na okraji vsi(směrem na Kamennou Hlavu) je pramen pitné vody se stolem a lavičkami a pamětní kámen Zlaté stezky. V obci se nachází také informační středisko NP Šumava zaměřené na život lesních savců.

Zdejší rodák(12.3.1942) Karl Swihota, později finační úředník v Deggendorfu a žlebský zpravodaj Böhmerwäldler Heimatbrief napsal(Der Bayerwald-Bote 30.7.2004, s.30):
Roku 1709 byla založena hrabaty z Eggenberku v těchto místech ves, nazvaná při svém vzniku Röhrenhäuser. Aby nedocházelo k záměně s osadou podobného jména u Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný), ujalo se brzy označení Böhmisch-Röhren (České Žleby, dříve i České Trouby či Česká Koryta). Prvními osídlenci se stali dřevorubci ze sousedních Bavor. České Žleby leží na severovýchodním svahu Žlebského vrchu (německy Sulzberg či také Zassauerberg) v nadmořské výšce 930 metrů. Po vymření rodu Eggenberků v roce 1719 zdědili toto území Schwarzenberkové a vlastnili je až do konce války a nastolení nových majetkových poměrů. Obcí vedla kdysi Zlatá stezka z Waldkirchenu do Volar (Wallern) a dál do Prachatic. V Českých Žlebech bylo po překročení české hranice prvé soumarské zastavení, při němž byla především zvířata napojena po úmorném stoupání od potoka Harlandbach (dodnes leží těsně nad ním okrajové chalupy bavorské vsi Marchhäuser - pozn. překl.), jehož tok tu tvoří hraniční čáru. Právě od zmíněných napajedel dostaly České Žleby i své jméno. Roku 1789 bylo tu započato se stavbou kostela, zasvěceného následně svaté Anně. Anenské posvícení bývalo dříve v Českých Žlebech něčím tuze slavným a trvávalo obvykle od soboty až do pondělka. V každé z pěti místních hospod vyhrávala tenkrát muzika k veselé tancovačce. Po tři dny stály vprostřed vsi řady stánků a kramářských bud a mnozí z návštěvníků přicházeli i z bavorského sousedství. Ke zdejší farnosti patřily i osady Na Spálenci (Brandhäuser), Dobrá (Guthausen), Nové Údolí (Neuthal), Horní Cazov (Oberzassau), Radvanovice (Schillerberg), Krásná Hora (Schönberg) a Stožec (Tusset) a politická obec České Žleby čítala koncem války 1200 německých obyvatel ve více jak 140 domech a s čilým podílem živností. Kdysi to bývalo oblíbené letovisko, "vzdušné lázně" (Luftkurort), jak se tehdy běžně říkalo, které mělo dokonce i vlastní reklamní prospekt. Narodil se tu navíc také význačný vlastivědný a humoristický spisovatel, šumavský historik Dr. Rudolf Kubitschek (1895-1945). Po prohrané druhé světové válce byli zdejší Němci násilně vysídleni ze svých domovů. Na podzim 1946 v Českých Žlebech byla záležitost "odsunu" vyřízena s opravdovou důsledností. Dvacet let nato byl 1966 vyhozen do povětří i svatoanenský kostel a o někdejších obyvatelích výmluvně svědčil vlastně jen stále zdevastovanější hřbitov. Je samotné rozesel pak osud až dodnes, živé a také mnohdy už zesnulé, po celém jižním Německu. Kohoutí kříž)

Zdejší hřbitov byl vysvěcen v roce 1791; roku 1934 byl ohražen novou zdí a současně postavena kaple. Po odsunu místních obyvatel byla devastována. Opravena až v roce 1991 rodáky z blízké Krásné Hory-Franzem Kölblem(po odsunu Bischofsreut) a Karlem Drachslerem(po odsunu Jandelsbrunn). Zařízení bylo věnováno volarským děkanem Františkem Honsou či Linde Kralikovou z Lenory a Janem Petraschkem z Ansbachu. Kaple byla znovu vysvěcena již zmíněným volarským děkanem dne 16.8.1991. Na zdejším hřbitově můžeme najít náhrobky Amálie Waldhauserové, babičky učitelky a spisovatelky Rosy Tahedlové z Dobré, která byla nucena po válce opustit své zaměstnání a pracovat v lese(v roce 1964 jí bylo povoleno se vystěhovat do SRN). Rosa Tahedlová věnovala své babičce knihu Die Mali s podtitulem Lebenslinien einer Frau aus dem Böhmerwald. Stejná fotografie jako je na náhrobku zdobí i obálku knihy, nebo náhrobek známého schwarzenberského lesníka Aloise Palečka(1862-1923) z Nového Údolí. Rodák z Černého Kříže, sloužil jako hajný v letech 1901-22 v Huťském Dvoře, v letech 1922-23 v Novém Údolí. Hajnými byli už jeho dědeček i otec.

A.Heyduk: Koryto jest tedy osada stará, neboť že soumarníci a krosnaři také sebe dbali, nelze pochybovati. Braloť prý se tady jen do Prachatic 1000 nákladných soumarů týdně a rovněž 1000 se jich vracelo. Clo ze Zlaté stezky náleželo s polovice proboštovi a kapitule vyšehradské.

Ve Žlebech vpravo, po dvou kilometrech po modré doleva lesem dolů k Obrázku, dále přes most přes Teplou Vltavu do Lenory:

založena jako sklářská osada při huti r.1834 Janem Meyrem, sklárna zahájila činnost 23.9.1834, sklárna a obec dostala název Eleonorenhain na počest kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu, roz. z Lichtensteina(1812-1873), budovatelky nov. zámku v Hluboké/Vltavou, manželky majitele okolních lesů Jana Adolfa ze Schwarzenbergu. Od konce 60. let 19.st. zde pracoval miniaturista Jan Zachariáš Quast, malíř skla a porcelánu(Máchova milenka Lori prohlásila, že jedině Quast namaloval podobiznu Máchy věrně). Lenora-veřejná pec na chleba z 19. století Pod jeho vedením zde byly provedeny malby pro budějovický chrám Sv.Václava. Po odchodu do Vídně ho tam objevil Lobmeyr, majitel firmy pro obchod sklářským zbožím, obchodní společník, přítel a příbuzný Wilhelma Kralika, a přivedl ho do Lenory. Zde zřídil Quast kreslířskou školu s večerní výukou a domohl se na tehdejší poměry opravdu značného týdenního výdělku 30 zlatých, navíc s bydlením, otopem zdarma a hlavně získal podporu v uměnímilovném majiteli skláren Wilhelmu Kralikovi.

V 30.letech 20.st. se zde usadili grafici Vladimír Silovský a Arno Naumann. Zachovány děl.domky, zámeček-sídlo majitelů skláren (na stole stál alpský kravský zvonec, nábytek černé barvy a stoly byly s bílými ubrusy, sbírky rytin, porcelánu a skla, jemných tkanin), veřejná pec na chleba, krytý dřevěný most(rechle)-sloužil k zadržování plaveného dřeva. Nad obcí památník A.Hartauerovi(1839-1915), skladateli písně Tam v krásné Šumavě. 28.7.2007 odhalení znovu obnoveného kamene z českým nápisem před pomníkem A. Hartauera. Tento pomníček byl zničen v padesátých letech minulého století a hlavně zásluhou MUDr. Šmrhy a místostarosty obce A. Chrapana se podařilo jej znovu obnovit. R.1885 postaveno jedno z prvních tur. center na Šumavě. V návštěvní knize lze najít např. i to, že zde byl ubytován Bedřich Smetana. Výchozí vodácké místo pro sjezd Vltavy.

Pověst: Předek majitele sklárny Králíka z Lenory pořádal jednou bál. Bylo to zrovna ve svátek sv.Krista, kdy se vůbec nemělo tancovat. Měl být taky předveden tanec obnažených žen. Když byla o půlnoci dámská volenka, přišla od okna paní, která byla krásnější než všechny ostatní. Vyzvala továrníka k tanci. Dvojice se jednou zatočila dokola a paní najednou zmizela. Ve skutečnosti to byl čert. Továrník ale ležel na podlaze mrtvý. Od těch dob se jeho duch vždy o půlnoci zjevuje a dělá v domě velký rámus. Už hodně lidí tomu nechtělo věřit. Jednou sezvali společnost, která čekala,až se duch objeví. Ve dvanáct hodin opravdu přišel. Prošel místností a zmizel v pokoji, kde zaživa spával. Teprve farářovi z Horní Plané se podařilo přivést ducha ke klidu. Byl to velice zbožný muž. Před zaklínáním se po celém těle natřel posvěceným olejem a na podlaze namaloval křídou velký kříž. Když se duch objevil, nemohl farářovi vyčíst jediný hřích, jedině to, že ukradl mamince vajíčko, protože si za něj ale koupil inkoust do školy, duch s ním nic nesvedl. Než ale navždy zmizel, praštil faráře do nohy, kde se zapomněl natřít. Proto pak chodil farář po celý zbytek života shrbený. Nohu měl pořád ovázanou, a ještě na smrtelné posteli prosil sestru, aby mu ani po smrti obvaz nesundávala.

V roce 1946, na svátek Neposkrněného početí Panny Marie zde několika svědky popsáno následující: U nádraží nad lesem, v místě kde stojí pomník k poctě Hartauerově, spatřili postavu bíle oděné ženy s modrou šerpou, jak stojí na měsíci, kolem kterého je obtočen černý had. Postava měla v sepjatých rukou růženec a v okamžiku, kdy projížděl vlak, sklonila hlavu.

E.Krásnohorská: V šíři bujících lučin kupí se četné domky i budovy větší: Lenory, místo druhdy proslulé svou velikou sklárnou, jejíž výrobky hojně se vyvážely a dosud vyvážejí, ačkoli dnes již Lenory, kdy zde šťastný podnikatel jménem Mayer založil závod i dělnickou osadu, která nyní oživena více než pěti(podle posledního sčítání 517)sty obyvatelů. V pravdě oživena: neboť jest tu i škola, jsou i spolky zábavné, hraje se tu divadlo, vše arci po německu, sjíždějí se tu hosti v panském domě i přichází sem množství cestujících, jejichžto zvědavosti úřednictvo i dělnictvo sklárny s ochotou vyhovuje. Jako z jícnu sopky vystupuje široká plachta dýmu nad budovy, přistoupíš, i zříš, že dým proniká samou dřevěnou střechou po celé její šířce všemi skulinami. Pohlédneš v nitro sopky: před plamennými otvory ohánějí se černé postavy vidlemi hybně jako v šermu, jim přisluhují hoši, dívky menší i větší, také vidlemi podávajíce i odebírajíce skleněné nádoby nejrozmanitějších útvarů. Vedro nesmírné sálá ven, vstoupíš, i kráčíš jako po vrchole Vesuvu, ve žhavém popelu, mezi kotoučky dýmu, vystupujícího zdánlivě ze země, skutečně však z doutnajících oharků, po kterých četné bosé nohy šlapou. Kolem slyšeti všude sykot vody na žhavém skle, kteréž první tvar dostává v dřevěných, mokrých formách, všude cinkot skelných odpadkův, uřezávaných, usekávaných za žeřava zvláštními nástroji, kde ustanovená míra či forma výrobků toho vyžaduje. Tam u pece prvé z roztavené hmoty skelné dělníci foukají trubkami železnými ohromné bubliny, kolísající se jim nad hlavami, onde foukají do forem, z nichž vychází zboží v podobě surové teprve do brusíren...

V Lenoře u rest.Chata odbočíme vpravo přes Kaplický potok(sejpy) do Zátoně:

První zmínka o obci z roku 1359, majetkem pánů z Husi, roku 1404 postavil Sigmund Huller kapli s poustevnou, od roku 1581 poplužní dvorec, v roce 1750 lovecký zámeček. Typická šumavská stavení,východisko na Boubín, myslivna hostívala knížepána při podzimních honech, malíř Oskar Kubin zde vytvořil cyklus grafik. Při zpracování dříví, větrem zkáceného, hned za dvorem Šatavským našli r. 1726 dělníci 2 turecké dukáty, jeden švédský dukát krále Gustava Adolfa, 2 španělské stříbrné peníze a jeden český zlatý zimního krále Fridricha.

Ve zvonici nad někdejší dvorskou budovou zvonek průměru 0.32 m, šikmé výš. 0.26 m, kolmé 0.25 m; na plášti reliéfy Panny Marie s Ježíškem a svaté Alžběty a letop. 1829. Asi 80 metrů nad pilou pod "Kapellen-häuser" odkryty roku 1858 na malém vršíčku, který bylo lze vodou obklíčiti, základy nějaké budovy, jež jsou pokládány za KOSTELÍK P. MARIE, nadaný Zikmundem Hulerem z Orlíka, jemuž král Václav byl zastavil hrad Hus; o kostelíčku činí se zmínka r. 1405. Vršíček, na němž prý stál, jest složen ze štěrku, při rýžování zlata na levém břehu potoka "Kaplického" dobytého, nahoře v prům. 8 metrů široký a někdy 40 metrů dlouhý, k stavbě i menší budovy méně schopný. Název Kapellenbach a Kapellenhäuser ukazuje na někdy zde pozůstávající kapli. Zátoň-opravená lesovna Pod Šatavou před ústím potoka "Kaplického" do Vltavy ležící louka se "Freithofwiese" = louka hřbitovní.(F.Mareš, J.Sedláček: Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, okres Prachatický)

August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého-Díl XI.-Prachensko: "O osudech hradu a panství se nám v následujících 20 letech ani té nejmenší zprávy nedochovalo a utvrzuje nás toto tím více při domnění, že Hus náležela komoře královské. Král Vácslav zastavil Hus se zbožím známému milci svému Zikmundovi z Orlíka k manství ušlechtilému; dotčený pán se pak r. 1393 jakožto patron kostela Záblatského připomíná. K žádosti jeho povolil král Vácslav r. 1400 dne 30. října, aby "městečko Záblatí, které k jeho tvrzi jménem Husi přísluší, poněvadž on naší koruny manem jest, s věžmi, zdmi, příkopy opatřiti mohl, také aby obyvatelé Záblatští městské právo měli, tím způsobem, jakožto Písečtí svá městská práva užívali, jmenovitě také, aby téhodný trh každý pondělí drželi, tak jako jiná města v okolí." Při tom obdržel Zikmund povolení, aby ze Záblatí novou silnici až do Pasová učiniti mohl. Týž Zikmund založil blízko hradu Husi novou kapli Panny Marie na poušti řečené Žátoň, kteroužto však pro brzkou smrť svou opomenul patřičnými důchody nadati. Bylť Zikmund, nabyv nemalé moci v úřadě podkomořském, za sebou nechal peníze, jež byl dal král k vyplacení některých korunních panství, a na to kvitance padělal. To zvěděv král sklamaný, dal jej vězením opatřiti a po krátkém výslechu na radnici Staroměstské mečem popraviti (r. 1405, 23. června). Zikmund měl kromě Husi více statků pozemských, které po něm bratr jeho Oneš z Orlíka, jinak z Vožice zdědil; arci se od dědictví toho odraziti musely ty peníze, jež byl n. Zikmund za sebou zanechal; zdá se, že se králi v penězích těch také panství Husské dostati mělo, ačkoliv Oneš ještě nějaký čas v držení jeho zůstával, poněvadž vyřízení pozůstalosti Zikmundovy tak hned dokonáno nebylo. Oneš se hned po smrti bratrově v panství uvázal a dne 9. listopadu nového faráře do Záblatí podával. Také ihned po uvázání nadání kostelíka Panny Marie na Žátoni s purkrabí svým Mikulášem z Kamene (de Lapide) dokonal. Poustevníkům, kteří při něm bydliti chtěli, dáno 3 kopy platu na vsi Repešíně s dvěma lány role blíže kaple, kdekoliv by si je bratří vyhledali, kromě toho aby si mohli tolik lesa vzíti, co by mohli na pole vyklučiti a z části na louky obrátiti. Přidal jim také potůček Žátoň až k jeho ústí do řeky Vltavy. (Potvrzeno úřadem arcibiskupským r. 1405, dne 3. října. Název potoka nese nyní "Satava" ves, ležící při potoku řečeném Kapellenbach. Základní zdi kaple objeveny r. 1858 na jednom vršku.) Téhož roku ještě král Vácslav Hus na sebe potáhl a úřad purkrabský Mikuláši z Pístného dědičně zastavil."

vlevo po silnici do Horní Vltavice:

Horní Vltavice bývala součástí vimperského panství, patří k velmi starým sídlům. První zmínka o obci je zaznamenána již v roce 1257. Jméno obce Horní Vltavice se však objevuje v roce 1359, kdy Karel IV. do léna Petrovi z Janovic 36 vesnic, mj. i mítso Na Stare Wultavie. Obec ležela na jedné z větví Zlaté stezky, která vedla od Vimperka k bavorskému Freyungu a odtud dále do Pasova. V 16 - 18. století byla v okolí v provozu řada skláren. Přímo v Horní Vltavici je v roce 1618 doložena existence huti na zrcadlové sklo. Vltavický kostel se hřbitovem V roce 1858 na podnět vimperského knížecího lesmistra Josefa Johna byla někdejší část královského pomezního hvozdu, přesněji úpatí západního bočního hřebene Boubínské hornatiny zvaného Pažení, vyhlášena za přírodní rezervaci - Boubínský prales. Rozloha rezervace je v současnosti 666 ha a je třetí nejstarší přírodní rezervací v České republice. Po roce 1945 došlo k vysídlení původního obyvatelstva a obec byla dosídlena Čechy, Slováky a emigranty z Maďarska a Rumunska.

Pův. kaple z r.1714(1724?), založena Adamem Františkem knížetem ze Schwarzenbergů, postavena snad na místě starověké věže(uvádí volyňský archivář F.Teplý), rozšířena o barokní kostel P.Marie, sv.Josefa a sv.Jana Nepomuckého r.1726, vnitřní zařízení z 1. pol. 18.st. -obrazy J.Nepomuckého a sv.Ducha od Petra van Roye-z l.1724-25. Od r. 1728 budova fary. Původně 2 zvony, ke kterým roku 1770 přibyl třetí. R. 1758 vysvěcena křížová cesta, později nahrazena novou od Josefa Bocka z Vimperka. V roce 1829 byla pokryta podlaha prkny, v roce 1872 byly kostelu věnovány věžní hodiny. Současný hodinový stroj byl vyroben později a to ve vídeňské dílně Richarda Liebinga roku 1914. Rodina Kraliků z Lenory darovala kostelu křišťálový lustr, který sloužil do roku 1902, kdy se lustr zřítil. Byl nahrazen novým, ze stejné dílny. Darem Kraliků jsou i obrazy na oknech presbytáře. Asi od roku 1812 jsou zde jednomanuálové klacisistní varhany, nejspíše dílo Gartnera z Tachova; roku 1996 byly prohlášeny za kulturní památku. Pseudobarokní kazatelna pochází z doby rozšíření kostela v roce 1859. V letech 1833 - 1841 byly zavedeny poplatky z každého místa v lavici a později i z účasti na bohoslužbě. V roce 1900 zde žilo479 obyvatel v 64 domech.
Hřbitov s mnoha litinovými kříži inspiroval v srpnu 1946 nositele Nobelovy ceny za literaturu J. Seiferta k stejnojmenné básni:

I vítr, který zlíbá v rány strom
a vane sem a vane tam,
je náš. A kam se podíváš,
je hudba.

Když pramen mluví, mech jej překřičí
a vlna řeky sevře něžně splav.

I stromy lip se navracejí k nám
a v jejich květech slovo matčino
chutná jak v medu omáčený chléb.

I zasmušilý kámen se nám vrací zpět,
aby byl prahem na náš práh,
a jenom cizí úly zlobou vyprahlé,
na jejich dnech jsou mrtvá křídla včel,
jsou plny škvorů.

A co vy mrtvi v keřích šeříků?

Vám vaše rance vítr uváže,
až půjdete jak mlhy nad lesy
za svými živými
a tím rancem tmy a rancem nicoty.

A vezměte okoralý chléb,
jejž zapomněli v jizbě na kamnech,
a přineste jim také misky psí,
jež odkopli, než vyšli ze dveří.

Na žebrech psů, které tu nechali
a kteří vyjí hladem na toulkách, jen prsty
trávy někdy přehrají.

A co je smutnějšího nežli hrob,
který je hrobem hrobu?

V roce 1945 zde byly pochovány tři oběti pochodu smrti. O pár dní později zde pochovaly německého vojáka i s municí a granáty. V roce 1947 nařídili úřady místo označit výstražnou cedulí. Dnes je místo hrobu neznámé. Na hřbitově pochován i známý šumavský lesník Walter Paleček.
Fara s prvky lidové architektury a hřbitov s hrobkou rodiny Kraliků z Meyrwaldu, majitelů lenorských skláren, do obce jezdíval herec Zdeněk Štěpánek, je zde i pochována jeho manželka Soňa. V roce 1955 pomáhal zakládat místní amatérské divadlo; první hra-r.1956-"Talár v městečku"; zaniklo r.1959. Z jeho popudu bylo počátkem sedmdesátých let přikročeno k opravě chátrajícího kostela. V roce 1957 byli ve zdejším kostele církevně oddáni Vladimír Ráž a Alena Vránová(Pyšná princezna). Ministranty byli Martin a Petr Štěpánkovi. Nad vsí při brodu se kdysi vybíralo mýto. Dnes zde most, který je technickou památkou. Most s dolní mostovkou je 35 metrů dlouhý a železobetonové oblouky jsou 6 metrů vysoké. Postavila ho firma Pittel Brausewetter Betonbau Prag-Praha v roce 1926, dokončení stavby o pouti 26.5., a to místo původního dřevěného. Nedaleko mostu stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého z 2. poloviny 18. stol. Poblíž ní se nachází původní zemědělská usedlost s polovalbovou sedlovou střechou.
V obci byl obnoven památníček padlých občanů z I. Světové války.

V polovině devadesátých let bylo zjištěno, že poškození stropních trámů ohrožuje stabilitu celého vltavického kostela a hrozí zřícení stropu. Kostel byl uzavřen a staticky zajištěn. Oprava kostela probíhala postupně, byl opraven strop a krov, vyměněna střešní krytina a bylo provedeno odvodnění kostela a přilehlé hrobky. V roce 2004, při příležitosti 280 let zřízení kaplanství, byl kostel znovu zprovozněn. Zásluhu na tom mají jak místní, tak němečtí rodáci, Fond budoucnosti, dary od návštěvníků Šumavy a na financování oprav se podílel i potomek zakladatele farnosti Karel Schwarzenberg.

Pověst: V Horní Vltavici bylo hodně pytláků: Každou volnou chvíli, zvláště neděle a svátky využili k lovu. Jako krejčí Karel o Dušičkách. Střelil pořádného srnce, ale zvíře nekleslo k zemi, začalo naopak vesele poskakovat a tancovat, přidali se k němu ještě další dva srnci a vrhli se na lovce, ten uslyšel zvonit za zemřelé, rychle se vydal domů, cestou ještě dostal ránu broky od fořta. Už nikdy se neodvážil lovit.

Vltavický rodák Rudolf Tischler o Horní Vltavici napsal: "Obec Horní Vltavice (Obermoldau) ve střední Šumavě (v originále "im mittleren Böhmerwald" - pozn. překl.) byla široko daleko obecně známa pod německým místním jménem "Af da Wulda" (tj. "na Vltavě" - pozn. překl.). Když se tak kupříkladu v širokém okolí někdo místních lidí zeptal, odkud nebo kam vede cesta, slyšel vždy touž odpověď: "Vo da Wulda af d'Wulda". Jak patrno z plánu obce, uveřejněného už ve 25. čísle Böhmerwäldler Heimatbrief z roku 1950, ležela většina jejích domů při tzv. "říšské silnici" (Reichsstraße) z Pasova (Passau) do Vimperka (Winterberg) v délce asi jeden a půl kilometru od Jungbauerova mlýna (Jungbauermühle) až ke statku řečenému "Irkohof". Celá ves se svými 530 obyvateli a 86 popisnými čísly domů neposkytovala níjaký obraz souvislého osídlení. Od říšské silnice směrem k východu odbočující část obce zvaná "Spitzenberg" tvoří sice zčásti uzavřenou zástavbu, ale k řadě stavení jí tvořící náleží i statek "Schererhof", dále v roce 1929 postavený obecní chudobinec (Gemeindearmenhaus) a konečně až se Zátoní (Schattawa) hraničící místní část "Neu-Obermoldau" (tj. "Nová Horní Vltavice" - pozn. překl.) se svými 14 obytnými staveními. Stejně tak se nacházela stavení Sagerových a Haniových na silnici k Mitterbergu (dnes zaniklá osada Račí, jejíž součástí byl i Annenský dvůr /Annahof/, dnes nazývaný Račí dvůr - pozn. překl.) a stavení Reifových a Gubischových při silnici do Kubovy Huti (v originále Kubohütten /Bodscheiderhüttn/ - pozn. překl.). Nad Kubovou Hutí stojí městská hájovna (Stadthegerhaus) čp. 38 a na Lukenské cestě (Lukenstraße) k pralesu Idina pila (Idasäge) čp. 83, na Pažení (Basum) a na Boubíně (Kubany) pak schwarzenberské lovecké chaty (Schwarzenberg'sche Jagdhäuser) čp. 81 a 82 (lovecký "zámeček", jak se jedné z chat říkalo, stojí dnes v hlubocké oboře - pozn. překl.). Na železniční trati Zátoň - Horní Vltavice příslušela k Horní Vltavici zastávka Zátoň jako čp. 69 a na Kubohuťském potoce (Bodscheiderbach) bývalá Magerlova huť (Magerlhütte) čp. 37, vyrábějící kdysi skleněné perly a přeměněná později na schwarzenberskou hájovnu. Jižně od mostu přes Vltavu (Moldaubrücke) vede ještě západním směrem cesta k lesu řečenému "Föhrenwaldl" (tj. "Borek" - pozn. překl.), při které se rovněž nacházejí obytná stavení. Malebná poloha obce, nádherné vltavské údolí s přírodním koupalištěm na Paulikově louce (Paulikwiese), stinné lesy zasahující až k samému okraji vsi se spoustou svých pěších stezek přitahují sem obyvatele měst a činí z Horní Vltavice oblíbené letovisko. Kvetla tu čilá spolková činnost a farář Praxl s řídícím Fugerem jsou nám dodnes nezapomenutelnými oporami zdejšího duchovního a kulturního života. Rok co rok pobývali u nás četní turisté a letní hosté z různých měst Čech i z Vídně, kteří měli na výběr noclehy v hostincích Paulik, Macho, Robl i v hotelích Haselberger a Tauber, vesměs poskytujících kvalitní ubytování a další péči, nepočítáme-li početnou nabídku přijetí a ubytování v soukromí. Horní Vltavice s horou Pažení (Basumberg, 1090 m) a masívem Boubína (1362 m) měla katastrální rozlohu 8800 hektarů a byla jí po Praze největší v Čechách vůbec. Písemně zmiňováma je poprvé k roku 1359 a její obyvatelstvo bylo až do násilného vysídlení po roce 1945 jazykově německé. Po připojení k Německé říši v roce 1938 měli jsme dvakrát denně spojení do Vimperka a do Pasova. Už pro svou centrální polohu byla Horní Vltavice sídlem politické obce, k níž náležely osady Adlerhütte (dnes na mapách Samoty - pozn. překl.), Birkenhaid (zaniklá dnes Březová Lada - pozn. překl.), Elendbachl (dnes zaniklá Polka - pozn. překl.), Lenora (v originále "Eleonorenhain" - pozn. překl.), Filz (dnes zaniklá Slatina - pozn. překl.), Kapellen (dnes zaniklá Kaplice - pozn. překl.), Kubova Huť, Mitterberg, Rabenhütte (dnes zaniklá Havránka - pozn. překl.), Röhrenberg (dnes zaniklé Žlíbky - pozn. překl.) a Zátoň s dohromady téměř 3 000 obyvateli. Píši tyto řádky, poněvadž fakta, o nichž je řeč, nejsou známa ani mladší generaci rodáků, podnětem k jejich vypsání mi však byl i milý pozdrav krajanky paní M. Häuslové, žijící nyní ve Waldkraiburgu, které jsem blahopřál k devadesátinám a která mi v odpovědi výslovně připomněla naše domovské pořekadlo: "Ja, auf da Wulda, do wors gulda" (tj. asi jako "Ba, ve Vltavici, to bejval život zlatej" - pozn. překl.) a opravdu mě tím potěšila u srdce." (dle projektu Kohoutí kříž)

Za Vltavicí vlevo přes Račí(dvůr pěkně renovován, v objektu restaurace a jazzová dílna; projekt dostal cenu krajského hejtmana), okolo přírodní rezervace Pravětínská Lada (vyhlášena 15.6.2000, rozloha 49 ha. Náplní je ochrana biotopů zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, přirozeného vývoje společenstev na mokřadech, rašeliništích a jimi obklopených sušších stanovištích. Ze zvláště chráněných druhů ptáků se v lokalitě trvale vyskytuje jeřábek lesní a bramborníček hnědý, ze zvláště chráněných druhů rostlin je to oměj šalamounek, prha arnika, vstavač májový, rosnatka okrouhlolistá, všivec bahenní, tučnice obecná atd. Přírodní rezervace je po obvodu značena státním znakem a dvěma červenými pruhy. Název rezervace podle bývalé vsi: vznikla roku 1791. Obyvatelstvo se živilo dřevařstvím, zemědělstvím a prací na pile v Zahrádkách. Roku 1930 zde bylo 46 obyvatel a 7 domů.), na Zahrádky(také zde se lidé živili prací v lese a v zemědělství; nebyl zde žádný obchod, pouze podomní prodej lahvového piva. Místní obyvatele zaměstnávala také Spannbauerova pila, jedna z největších v okolí. Vyráběla všechny druhy řeziva, ale například i šindel. Během 2. světové války byl Alois Spannbauer starostou Borových Lad. Podél původní cesty do Horní Vltavice dochovány dva kříže.
Dnes zde pouze veřejné tábořiště.
), rovně Borovou Ladou(CT 9), podél Tep.Vltavy do Františkova:

býv.sklářská huť(od roku 1849) U pivního hrnce, podle tvaru místní skály, později hydroelektrárna, za války výroba náhradních dílů pro letadla wehrmachtu: pracují zde vězni. Pod vsí vlevo za Vltavou pomníček všem převaděčům přes hranice za minulého režimu.

Karl Kraus a Sidonie Nádherná Jakob Kraus ve Františkově roku 1895 koupil objekty bývalé sklárny v údolí Černého potoka při jeho soutoku s Olšinkou a začal tam budovat papírnu. Jeho synem byl známý radikální rakouský satirik Karl Kraus, žurnalista a dramatik, který hluboce ovlivnil celé německé písemnictví především svým břitkým jazykem s množstvím slovních hříček a vtipů. V některých žánrech - aforismu a eseji - zůstává pro literaturu německého jazyka dodnes nedostižným vzorem. Jeho životní láskou byla Sidonie Nádherná(R.M.Rilke jí ale Krause "nedoporučuje"). S Krausem Sidonie podnikla nespočetně cest, ať už vlakem, nebo později vlastním vozem. V denících Sidonie Nádherné je záznam o jejich společné prázdninové pouti letní Šumavou v roce 1921. O tom zda navštěvují také Františkov ale není zmínka.

dále na Kvildu(CT 2), pokračovat možné po cyklotrasách směr H.Kvilda, Modrava nebo Bučina.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013