wz
Panorama

Cyklotrasa 12:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Černý Kříž - Jelení Vrchy - Z.Zvonková - Vítkův Kámen - Přední Výtoň - P.Zvonková - Nová Pec - Černý Kříž (103 km)

Z Černého Kříže po modré tur. značce podél potoka Hučina, Horního a Dolního portálu na Jelení Vrchy:

malá horská osada se stanicí Horské služby, nad osadou zachovaný tunel s portály Schwarz. pl. kanálu, výchozí místo na naučnou

Medvědí stezku-bizarní skalní útvary, vzniklé zvětráváním hrubozrnné dvojslídné žuly, které byli různě pojmenovány. Najdeme zde Dračí tlamu. Na Skalním hradě roste i vzácná kapradina Osladič obecný a "skalní mísa" vznikla zvětráním. Perníková skála je představitelem deskového a kvádrového rozpadu žuly včetně posuvu jednotlivých žulových bloků. Další útvary se jmenují: Pokličky, Přístřešek samotáře, Soutěska lapků, Gotická kaple a Mechová pyramida či Lovecká jeskyně, Lodní příď a Chůdové kořeny, končící Hřibem(v okolí výskyt plavuně pučivé). Ze Skalní vyhlídky je výhled do údolí Vltavy se Slunečnou a na Knížecí stolec. Velkémý viklan je šumavskou geologickou zvláštností, stejně jako Vyhlídka u vodopádů, o které se říká, že zde bývalo zalednění Šumavy. Další skupina skalních útvarů má názvy Pašerácký úkryt, Kamenná kráska, Tele a Obří kostky. Z Medvědí vyhlídky s celou řadou skalních oken vidíme na Jelení horu a Stožec. Ještě před Medvědí vyhlídkou můžeme najít doupný strom s choroši, kterému se říká Hotel datlů.

16. 4. 1935 vyhořel v tehdejších Hiršperkách jeden z nejstarších domků, postavený někdy okolo roku 1792, kdy byla osada založena. Jeho obyvatel, svérázný dřevorubec Václav Pasta ho, za přispění Adolfa Schwarzenberka, v krátké době znovu postavil. O Pastovi se v tehdejším tisku psalo, že se ve svém řemesle dokonale vyzná a chopí-li sebesilnější kmen-samozřejmě vždy za pravý konec-tak s ním dovede pohnout!

Dřívější název Jeleních Vrchů- Hiršperky, přitéká sem Jelení potok, na něm J. jezírko-reten. nádrž pro plavení dřeva: v roce 1835 byla pro zlepšení stavu vody v plavební kanálu postavena umělá nádrž Jelení jezírko. Nachází se v nadmořské výšce 945 m. Maximální objem zadržované vody býval 9 000 m3. Naplňovala se nejméně po dobu 10 dnů a při plném otevření výpusti dodávala 0,4 m3 za vteřinu po dobu 5 hodin. Jelení jezírko spojuje s tzv. starým kanálem Jelení smyk. Tato dlážděná stoka měří od výpusti až po napojení na kanál v Jeleních Vrchách 926 m a překonává výškový rozdíl 85 metrů.
Jezerní potok(křižuje kanál u kapličky)-vytváří směrem k N. Peci pěkné údolí. Již v roce 1728 se zabývala vrchnost myšlenkou založit zde osídlení s dvaceti domkáři. Založení osady však zabránilo rozhodnutí lesního úřadu, který se obával ohrožení při pytlačení jelenů a tak se zde objevují dřevorubci až v roce 1793. Postavili si šest dřevěných domků okolo "inženýrské boudy", postavené na Jeleních Vrchách pro stavbu kanálu. Z dřívější dřevorubecké osady se stalo dnešní centrum turistiky v celé oblasti mezi Stožcem a Novou Pecí.

Jelení Vrchy-Dolní portál tunelu plavebního kanálu A.Heyduk: Les obklopující vodovod jest hustý a vlhký, pln úlomů kamenných a trouchnivějících kmenů, lépe jest dáti se temným vodovodem. Hajný před vchodem bydlící doprovodí chodce hořícími loučemi. Po vyvýšených stěnách stoky vedou stezky až do Hirschbergen, mladistvé ještě vesnice Šumavské. Poutník, vycházející z vlhkého a chladného průvanu, překvapen jest pěkným šťavnatým údolím, po němž letní slunce rádo zlatou pobíhá nožkou, vrhajíc hojnost paprsků na temné olšiny, jež půvabně oplétají zvolna se batolící potok Jezerní. Na svahách strání, po obou březích vody, sloní se pěkná, úpravně zbudovaná povalová stavení, jichž severní stěny celé jsou šindelem pobity....S dobrou se potáže, odpočine-li poutník chvíli v české domácnosti lesníkově a prohlédne-li si pěkně zařízenou stanici pro pěstování lososův a pstruhů,

dále po cestě podél Schwarz. p. kanálu(CT 10) k Rosenauerově kapličce:

empírová z roku 1818.Je to dřevěné konstrukce, která byla v roce 1999 zcela obnovena. Uvnitř je kamenný podstavec, v horní části pak obklopuje její obvodní mříž mariánský obraz, na plechu malovaný s hlavou Madony a Svatého Ducha nad ní v podobě holubice. V roce 1934 obraz renovoval krumlovský malíř Wilhelm Fischer. V roce 2000 nechal kníže Schwarzenberg vyhotovit obraz nový od akademického malíře Jana Vachudy z Prahy. Ten převzal základní motiv dřívější malby, tj. Nanebevzetí Panny Marie a nově ho zpracoval. Vysvěcení obrazu provedli dva duchovní, děkan František Honsa z Volar a Dr. Albert-Peter Rethmann z Pasova. Bohoslužbu celebrovali společně, česky a německy, hudební doprovod prezentoval volarský chrámový sbor a jeho kytaristé. Význam ve spodní části podstavce vytesaných písmen K. M. I. B. se nepodařilo rozluštit. Místo, kde kaple stojí, opřádá řada legend. Původně tu měl viset na jednom ze stromů v blízkosti svatý obrázek, u něhož se prý Rosenauer modlil; podle jiné legendy je místem atentátu, který tu měl šťastně přestát; pachateli posléze odpustil (Joseph Rosenauer, Ingenieur, Gründliche Beschreibung eines mörderlichen Anfalls, Krumau, 30. Mai 1786, Krumau B 5BC - 5 BP 2 h, Fasz. II V popise Rosenauer uvádí, jak byl i s doprovázejícím jej adjunktem z Vyšného (Miesau) dne 20. května 1786 těžce zraněn jedním uprchlým trestancem, který je pobodal nožem. Při soudním jednání se Rosenauer zřekl výpovědi, poněvadž si nepřál, aby kvůli němu došlo k pachatelovu odsouzení. Ten byl poté propuštěn na svobodu. Viz též pověst od Sv.Tomáše.) (dle projektu Kohoutí kříž),

kolem akvaduktu(křižovatka pl. kanálu a Koňského potoka-nejdříve dřevěným korytem a od roku 1805 mostem 345 metrů dlouhým a 7 metrů vysokým se sypanými náspy), vpravo po modré přechod do Rakouska, hr. kamen č. 1/10), míjíme odbočku vlevo do Nové Pece, dále vlevo míjíme Želnavský smyk(CT 10), do Huťského Dvora:

poč. 17.st. zde založil Niclas Preyssler skelnou huť Kaltenbrunn, 1715 zrušena, na místě byl zem. dvůr a osada do 60. let 20 st...

Na počátku 17.stol. zde Niclas Preyssler založil sklářskou huť zvanou Planer Glashütten nebo také Kaltenbrunn(podle chladného pramene, který v těchto místech vyvěral). V roce 1686 se zde jako huťmistr uvádí Mathias Mayr, měšťan v Horní Plané. Sklárna vyráběla okenní terče a sklenice, zanikla roku 1715 pro nedostatek dřeva, později byl na místě zřízen panský dvorec. V roce 1792 zde vznikla díky plavebnímu kanálu osada, která přejala své jméno z názvu staršího dvora, jehož pozemky přidělil kníže Schwarzenberg dřevařům pro stavbu domů. Roku 1840 měla osada 57 domů a 519 obyvatel. Byla zde i pobočka školy ze Zvonkové(nejdříve fungující jen v zimním období, později celý rok). Roku 1890 měla ves 75 domů a 533 obyvatel, v roce 1908 76 domů a 536 obyvatel. Ves zanikla v 60.letech.

V Soupise památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském F.Mareše a J.Sedláčka z roku 1918 se píše: "Pod někdejším panským dvorem roku 1792 patnácti drvoštěpům rozprodaným stojí okrouhlá boží muka: žulový sloupek s hrubou hlavicí a kapličkou, na jejíž pravé straně vysekáno - EIR PW - na levé - MAR F.S.W. - a na zadní - ( křížek ) IHS 1-6-4-9; v přední stranu vsazen nový obrázek sv. Trojice. Ve vsi z části dochované srubové domky č.48 Ruprechta Kollera, č.53 Josefa Jungbauera, čís.55 Františka Springera a čís.61 Vavřince Neubauera."

A.Heyduk: Vesnice Huettenhof ...Jest zde u večer ticho a kdyby blížícího se chodce nedoběhl zavanutý větrem klepot malého mlýnce, kdyby nekmitla se vysokými smrky tu a tam v okénci vzplanulá dračka, ani by nevěřil, že je vesnička obydlena.

Přes Josefův Důl:

skelná huť na barevné sklo založena r.1822 Leopoldem Schnudermayerem, pojmenovanou po majiteli panství knížeti Josefu Schwarzenbergovi. Sklárna měla zužitkovat především odpadové dřevo, které se nehodilo k plavbě kanálem. Výroba dutého, tabulového, křišťálového a především lékárnického skla vyhašena r.1894, ale již o dva roky později provedl nový majitel modernizaci a obnovil pece. R. 1902 zahájila provoz brusírna na benzinový pohon. Během 1.sv.války ( 1917-19 ) sklárna nuceně přerušila provoz. Roku 1840 měla obec 11 domů a 127 obyvatel, r. 1890 14 domů a 183 obyvatel, r. 1905 20 domů a 284 obyvatel, r. 1910 20 domů a 295 obyvatel, r. 1930 22 domů a 118 obyvatel. Roku 1922 zaměstnávala sklárna 180 zaměstnanců a vyvážela výrobky do celého světa, patřila akciové společnosti Stölzle´s Söhne; provoz ukončila až roku 1930 v důsledku hospodářské krize, budovy zničeny v 50.letech 20.st.. Za 1.republiky zde středisko - několik skokanských můstků a běžkařské trasy, turisté využívali hraniční přechod Zvonková-Schöneben. Akvadukt s Medvědím potokem.

A.Heyduk: Huť Josefova leží u pat Vysokých Smrčin a náleží k největším a nejlépe zařízeným v Čechách. Pracuje se zde parou a plynem a vyrábějí se kromě rozmanitých skvostných nádob nejvíce jednoduché láhvičky lékárnické. Malý skok odtud jest samota Josefův Důl, po níž vlastně celá vesnice jméno má.

Dále do Zadní Zvonkové:

místo česko-německého usmíření, ves založena dřevorubci a uhlíři ve 2. pol. 17.st, po zřízení hran. pásma téměř zanikla, kostel sv. Jana Nepomuckého z l. 1788-94, po požáru 1876 obnoven novogoticky v l. 1878-80. V letech 1990-92 obnoven spolu se hřbitovem(100 náhrobků) společností Arge a vysídlených něm. obyvatel, rodákem Johann Micko(nar.1861), dějiště povídek spisovatele pražské německé školy Johanna Urzidila(1896-1970), spisovatele, novináře, diplomata a přítele Jana Zrzavého- pobýval zde 1933-38. V povídce Trauermantel(Černopláštík), líčí mládí A.Stiftera.

Na podzim roku 1940 poskytla Kongregace faráře Engelmara H. Unzeitiga (nar. 1. 3. 1911), jako výpomoc pro farní správu Sudet, lineckému biskupovi, který ho ustanovil farářem v Zadní Zvonkové. Unzeitig ve svých zdejších kázáních opakovaně napadá nacismus a jeho pronásledování Židů a katolické církve. V dubnu 1941 je zatčen gestapem a po krátkém věznění v Linci poslán do koncentračního tábora v Dachau. Koncem roku 1944 v táboře vypukla epidemie skvrnitého tyfu a páter Unzeitig, který se podílel na ošetřování nakažených a kterým také uděloval poslední pomazání, se sám nakazil a 2. 3. 1945 zemřel. 26. června 1991 byl zahájen jeho kanonizační proces.

Již v 1.polovině 14.století tudy vedla jedna z pobočných větví Zlaté stezky z Pasova do Čech. Starožitné nálezy jako mince, podkovy apod. nasvědčují tomu, že již v dřívějších dobách, zejména za třicetileté války, byl průsmyk Zvonková používán jako průchozí cesta pro houfy různých národností. Část zdejších luk se nazývala Švédka. Bývalá farní vesnice měla na začátku 20. století 118 domů a 763 obyvatel. Byla založena v 17. století, když kolem roku 1670 zřídil kníže Johann Christian z Eggenbergu v rozsáhlých hustých a močálovitých lesích této krajiny palírnu dřevěného uhlí. Tuto práci vykonávali 4 muži z Maňavy. Kníže jim později povolil si zde postavit chýše a zúrodnit vykácené lesní plochy. K těmto 4 chýším přibylo další osídlení a tak vznikla jižní část Zvonkové zvaná Staré domky. V pozdější době bylo postaveno několik domů východněji nazvaných Přední Zvonková. Dále pak byly postaveny domky okolo kostela zvané Nové domky. Před zřízením místní duchovní správy byla Zvonková přifařena k Horní Plané. V r. 1705 bylo v obci 30 dřevěných domků, jejichž obyvatelé byli téhož roku po smrti knížete Christiana z Eggenbergu osvobozeni. Za císaře Josefa II. byla ve Zvonkové r. 1785 založena místní duchovní správa a r. 1787 byla obsazena duchovním pastýřem. Bohoslužby se nejdříve sloužili v dřevěné kapli. Už v r. 1788 bylo započato se stavbou kostela, který byl vysvěcen 9. října 1794 k poctě sv. Jana z Nepomuku. 19. dubna 1857 byla místní duchovní správa povýšena na farnost. Od roku 1870 začala mezi Zvonkovou a rakouským Ulrichsbergem jezdit na trase někdejší obchodní stezky pošta. Dne 21. května 1876 kostel vyhořel a na jeho místě byl v letech 1878 - 1879 postaven novogotický kostel. V roce 1893 se v rámci stavby místních železničních drah na Šumavě a v Mühlviertelu objevily úvahy o prodloužení trati Linec-Aigen přes Zvonkovou do Horní Plané a jejím napojení na budějovicko-želnavskou dráhu z roku 1892. Trasa měla vést údolím říčky Grosse Mühl přes Klaffer, vystoupat k hranici a přes Zvonkovou, Josefův důl a Huťský dvůr pokračovat až do Předních Hamrů, kde bylo hornoplánské nádraží. Celá tato plánovaná trať byla dokonce i trasována, ale nakonec z realizace sešlo. Zároveň se založením prvního kostela byla r. 1788 zřízena také škola, která byla zvětšena v r. 1838 a v r. 1899 rozšířena o přístavbu. V roce 1903 to byla čtyřtřídka s celoroční pobočkou v Huťském Dvoře pro prvních 5 školních let. V této době je ve Zvonkové poštovní a telegrafní úřad a je sídlem několika spolků a to dobrovolného hasičského sboru, spolku vojenských veteránů, šumavské svazové skupiny, podnikatelského družstva, školního křížového spolku, spořitelny(Raiffeisenkassa) a družstva pro chov býků.

Po roce 1918 se ves stala vyhledávaným turistickým střediskem, zejména v zimě. Na hraničním přechodu Zvonková-Schöneben byla r. 1925 vystavěna nejprve budova rakouského celního úřadu a v roce 1927 i celnice československá, zbouraná po roce 1989. Roku 1923 fungovalo v obci pět hostinců, tři obchody smíšeným zbožím, dvě trafiky, mlýn a pila, byli zde čtyři pánští krejčí, čtyři obchodníci s dobytkem, tři řezníci, tři obuvníci, dva kováři, hamerník, konzumní družstvo, spořitelní družstvo, porodní bába a řada dalších živností. K r. 1930 stoupl počet domů na 121 a ze 699 obyvatel bylo 677 Němců. Dne 10.11. 1934 byla ve Zvonkové udělena domovská příslušnost manželům Urzidilovým - pražský spisovatel a novinář Johannes Urzidil (1896 - 1970) trávil již rok předtím léto v blízkém Josefově dolu a o tom, že zdejší kraj mu přirostl k srdci, svědčí i několik jeho povídek. Narodila se zde také Ursulina Kary, babička Adalberta Stiftera. Po 2.sv. válce obyvatelstvo vyhnáno; v letech 1990-92 obnoven kostel sv. Jana Nepomuckého, který sloužil dlouhou dobu jako tělosvična či vojenské skladiště, obnoven je i a přilehlý hřbitov se sty původními náhrobky. V domu vedle kostela je muzeum J. Urzidila. V posledním domě zachovalém z původní zástavby dnes penzion Marie.

O vzniku názvu Zvonková se tradují dvě pověsti: Kníže Christian spatřil jednou při návštěvě této krajiny několik žen nesoucích domů ve velkých nůších trávu. Z nich vyčnívaly početné květiny - zvonky. Laskavý kníže se údajně žen zeptal co to nesou. "Zvonky z kopce" zněla prý odpověď. To se knížeti zalíbilo tak, že dal novou ves pojmenovat Zvonková. Druhá pověst zní, že pasoucí dobytče svými rohy vyhrabalo z louky zvon a tak obyvatelé nové osady si podle toho zvolili název své obce Zvonková. Nejpravděpodobněji však jméno Zvonková vzniklo podle tvaru okolních hor.

A.Heyduk: Čtvrt hodiny níže, při stoce, hostí se ještě Gloeckelberk. Dvorce a chalupy jeho sběhly se vždy po několika k sobě. S jeho návrší potěší se oko pěknými pohledy: severovýchodně na rozkošnou krajinu kolem Plané, jihovýchodně na utěšená údolí a vrchy kolem Dolní Vltavice. - Bezprostředně u Gloeckelberku níží se táhlý hřeben Vysoké Smrče(Hochfichtel 1337 m.)až na 860 metrů, za to valně se šíří a rozkládá. Jest to průsmyk Gloeckelberský, dělící dvě nejkrásnější skupiny vrchovin českých: Stěny Ploeckensteinské a pohoří Tomášské. Obyvatelé ovzduší právě líčeného jsou potomci přistěhovalých se Němců z Bavor, Rakous a Štýrska, tomu nasvědčují šat i mluva. Dříve ovšem byly krajiny tyto málo obydleny, ale napořád Čechy. Po třicetileté válce změnila se tvářnost slavného ondy království českého úplně...

Ze Zvonkové přes hr. přechod zpět ke kanálu a po Kanalstrasse až na tur.zelenou, přes Sonnenwald:

Sklo jako produkt zpracování dřeva a kamene nalezlo na Šumavě od 14. století dobrou půdu. Sonnenwald byl kdysi významnou průmyslovou lokalitou. Sklářská huť zde byla uvedena do provozu 1. ledna 1751(ředitel měšťanky v Krumlově Thomas Gallistl v roce 1903 uvádí, že sklárny byly už v provozu v letech 1700 - 1720 a patřily klášteru ve Schläglu), v jejích zlatých časech okolo poloviny 19. století bylo zásobováno císařské hlavní město Vídeň rafinovaným užitkovým a ozdobným sklem. Jen v roce 1854 zde bylo vyrobeno 33 tun skla. Skláři ze Sonnenwaldu byli podle historika Franze Hauduma díky svým zvláštním mravům a zvykům samostatným nárůdkem. Výroba skla byla zastavena v prosinci 1900. V době vrcholné produkce žilo v Sonnenwaldu asi 170 lidí. Dnes jsou obydleny jen tři domy. V kulturním domě v Ulrichsbergu je možno obdivovat nemnohé výrobky někdejších betlmachrů( z francouzského výrazu bouteille - láhev ) ze skleněné minulosti Sonnenwaldu.

Dále cestou můžeme spatřit sáhové kameny. Patřily spolu s korytem a jeho dřevěným či kamenným opevněním, objekty stavidel, propustků, mostků a dalších k inventáři kanálu. Pomoci nich bylo možno lokalizovat určitý úsek. Původně jich bylo 135, byly téměř pravidelně v rozestupu 200 sáhů (379,3 m). Číslování začíná u Světle vody a končí u ústí potoka Světlá, do řeky Grosse Mühl. Sáhové kameny jsou ze žuly. Jsou vysoké 60 - 75 cm, 13 - 23 cm široké, hlava je zaoblená, na přední straně jsou číslice 10 - 12, ale až 20 cm vysoké. V roce 1999 bylo nalezeno označení na starém kanálu v sáhách, které je vtesáno do stěn kamenného opevnění.

Vlevo na hr. přechod Iglbach-Ježová, na červenou(zde rovně přívoz do Dolní Vltavice), po ní vpravo podél Sovího vrchu a Růžového vrchu:

Pověst: O rodinných sklonech k sebevraždě a lidské zlobě vypráví příběh ze samoty nazývané Růžový Vrch, kde žil chudý lesní dělník s mnoha dětmi. Když mu zemřela žena, našli ho v lese oběšeného. Jeho bratr, který si v márnici uvědomil, jaká je to hanba pro celou rodinu, se neudržel a mrtvému vyťal políček. Od té doby ale musel na mrtvého bratra neustále myslet; litoval svého činu i toho, že se nepostaral o bratrovy děti, až se po čase ve své chalupě oběsil. Nejmladší bratr, veden zřejmě rodinnou tradicí, aby zvědavcům kolem ukázal, oč je lepší než mrví sourozenci, dal nebožtíkovi políčky dva. Zlomyslní lidé ho uráželi, nadávali mu a vysmívali se jeho utrpení do té míry, že se oběsil na lípě za vsí. Ani jednomu z nebožtíků nebyl popřán hrob v posvěcené půdě, všichni byli bez kněze zahrabáni na pustém místě. V lese, který obklopoval zříceninu Vítkova Hrádku, i od kostela sv. Tomáše slýchávali lidé v noci volání a nářek. Hajný, který chtěl té věci přijít na kloub, se ukryl nedaleko kostela a o půlnoci uviděl přízrak bez hlavy, jak v kněžském rouše sedí na balvanu a předříkává slova svaté mše. Když kněz ukončil modlitbu, měl už na ramenou hlavu se zarmoucenou a sklíčenou tváří. Uviděl hajného a smutně mu vyčetl, že zmařil sto let jeho pokání. Kaje se prý za to, že jako kněz kvůli ženě znesvětil své kněžské poslání a poté si sáhl na život. Za trest musí tisíc nocí v lese sloužit mši. Na radu faráře se obyvatelé okolních vsí pak začali za zbloudilého kněze denně modlit a od doby noční nářek z lesů už slýchán nebyl.

do osady Sv.Tomáš:

Dominantou obce je gotický kostel sv. Tomáše (dříve Božího těla) z 1. poloviny 14. století (sakristie je údajně částí románského kostela z roku 1252). Od roku 1361 kostel farní, přestavěn v letech 1510-1517 pozdně goticky, postupně vývojově přestavován. Do dnešní doby se zachovala část fresky ze 14. století na severní straně chóru. Součástí inventáře kostela bývala Madona ze sv.Tomáše: plastika z lipového dřeva vysoká 79 cm se zbytky původní polychromie pocházela snad z doby kol. r.1520, korunka na hlavě Madony byla mladšího data. Dnes je součástí Alšovy jihočeské galerie v Hluboké n.Vltavou. Navštívit Muzeum totality již nemůžeme-jeho zhotovitel poslední šumavák P.Ziegrosser již bohužel zemřel. Opodál obce byl lesní zámeček a myslivna; byla to budova ve švýcarském slohu,jednoduše,ale pohodlně Poslední Šumavák P.Ziegrosser, 2003 zařízená a náležela majiteli českokrumlovského panství. Myslivna v osadě se vyskytovala již v r.1722,avšak už tehdy byla naspadnutí a tak v r.1722 byla navržena stavba nové a k její výstavbě bylo přikročeno v r.1766.Ale i tato nová myslivna potřebovala v r.1821/22 znovu důkladnou opravu.V letech 1868-1870 byla postavena myslivna nová, vybavená na tu dobu nákladným zařízením pro ubytování majitele panství. Novostavba si tehdy vyžádala nákladu 29.619 zl. 49 kr. (postavená na místě starého čp.10) a byla nazývána loveckým zámečkem. Ten v r.1990 vyhořel, provizorně zastřešen-oprava. Tři zděné chalupy z 19. století. V blízkosti přírodní památka Svatý Tomáš o rozloze 60 ha, chránící smíšený horský suťový les.

Bývalá kaple mezi kostelem a školou pod myslivnou měla název ještě ve třicátých letech tohoto století:"U svatého pramene". Pramen, podle něhož měla kaple jméno, vzniká asi 100 m od uvedené kaple a zásoboval školu zvláštním vodovodem pitnou vodou. Vodě přičítali tamní obyvatelé léčivou moc při rozličných chorobách a bolestech, zvláště pak při neduzích očních a vyrážkách a ke kapličce putovalo hojně poutníků. V kapličce pak byla jedna zvláštnost. Na straně oltáře byly tam na nitích navlečeny zuby, které si dali místní obyvatelé vytrhnout a obětovali je P.Marii proto, aby ostatní jim zbývající zuby je více nebolely.

Pověst druhá: Jednoho podvečera, listí již spadlo a mezi kameny ležel první letošní sníh, šel od kláštera Schlägl jistým krokem schwarzenberský adjunkt v zelené kamizole směrem k lovčímu zámečku nedalo kostelíka na Svatém Tomáši pod Vítkovým Hrádkem, kam měl dorazit do tmy. Stezku kudy šel, během staletí vyšlapali nejen srnky a jelení, ale i pytláci a pašeráci. A právě tady se to stalo. Mladý, nezkušený pašerák uviděl za pološera lesníka adjunkta Rosenauera a spletl si jej s nenáviděným nadlesným. Nebylo divu, oba byly stejné postavy a při nízkém sluníčku, co se ploužilo borůvčím a vlochyní byla vidět jen postava v myslivecké kamizole. Pytlák a pašerák v jedné osobě měl v ruksaku pašovaný šňupací tabák a tak se lekl, že jej nadlesný pozná a předá četníkům na jedné z obou stran zemské hranice. Vzal lovecký tesák, co stále nosil sebou aby mohl vyvrhnout upytlačenou srnu či jelena, napřáhl a bodl adjunkta Rosenauera. Bodl, vytrhl tesák a bodl. Rosenauer padl jako mrtvý oroseným čelem na ostrůvek prvého sněhu letošní zimy. Byl přesvědčen, že duše co nevidět vyletí z mrtvého těla. Naštěstí pro Rosenauera i pro nás všechny, duše v těle zůstala. Polomrtvý se doplazil až k cestě, která vede lesem od Růžového vrchu k Sovímu vrchu. Zde jej ráno našli dřevaři. Ještě dýchal a tak jej naložili na vůz tažený párem volů, pod hlavu dali větve ze staleté jedle a tryskem ujížděli k lovčímu zámečku, kam měl dojít již včera před soumrakem. Jednou, uprostřed šumavské zimy, kdy zde sněhu bývá až po okna, když se rána po pytláckém tesáku zacelovala, tu se Rosenauerovi v horečce zdálo, že po pěšince plné krve teče polovina jeho krve do Dunaje a druhá do Vltavy. Po uzdravení, to již poslední zbytky sněhu roztály a buky měly již zelené kornoutky nových lístků a bylo po svátku svatého Jiří a Velikonocích, Rosenauer, již zcela zdravý vzal motyku a šel do míst, kde jej dřevaři našli polomrtvého u lesní cesty. Tady našel kapky své krve a prohloubil tuhle cestu tak, že místo krve ve snu ve skutečnosti tekla voda nejen k Vltavě , ale i k Dunaji. Tak začala stavba kanálu k plavení dřeva do Vídně, která Rosenauera tak proslavila a místním dřevařům přinesla nejen práci, ale i chleba pro ně a pro jejich rodiny.

Vystoupáme na Vítkův Kámen:

Původní český název hradu zněl "Vítkův Hrádek" (německy Wittingshausen). Pro označení hradu se používalo také německé označení Wittigstein, přejímaného někdy do českého jazyka jako "Vítkův Kámen". Lze se setkat s oběma označeními téhož hradu. Název hradu dokládá, že jeho zakladatelem byl Vítek, některý z příslušníků mocného jihočeského šlechtického rodu Vítkovců. Podle dobových souvislostí je pravděpodobné, že hrad založil Vítek z Načeradce, jinak z Krumlova, připomínaný v letech 1220 - 1277.
Hlavní a jedinou budovou jádra hradu je velká obytná hranolová věž, ke které na východní straně přiléhá nižší polygonální přestavba s trojúhelníkovými komorami po stranách, z nichž levá měla vchod zvenčí. Velká věž, postavená na nejvyšším místě návrší, byla obdélníkového tvaru (13,7 m x 17,5m), vyzdvižená z vrstvového lomového kamene. Na západní straně býval arkýř, z kterého se dochovaly pouze dva krakorce. Dveře do střední části věže byly původně přístupny po padacím můstku protilehlého stavení, v polovině 16. století začleněného jako vstupní brána do nového opevnění. Věž měla nad plochostropým přízemím, osvětleným z boků pěti úzkými otvory, dvě obytná patra s prevety na západní straně. Vítkův Kámen Do 16. století se datuje vznik nového pětibokého opevnění s hradbami, baštami a branou na východní straně. V hradbách jsou prolomené střílny s ostěním rozevřeným dovnitř. Hradby pravděpodobně měly pro případ obrany dřevěná podsebití, která se však do dnešní doby nedochovala. Při stavbě stanice radiotelefonní sítě v blízkosti zříceniny Vítkova Hrádku byly v roce 1996 odkryty základy zdi z lámaných kamenů na maltu. Mohlo by se jednat o pozůstatky dnes již zaniklého předhradí.

Hrádek od svého založení Vítkem z Krumlova (1220 - 1272) ve 13. století plnil funkci pevnosti a správního střediska panství, které bylo součástí vznikajícího dominia příslušníků rodu Vítkovců, jež se rozkládalo po obou stranách současné hranice Čech a Rakouska. Hlavní část hrádku tvořila obytná věž postavená v nadmořské výšce 1 032 m nad mořem na táhlém návrší posetém žulovými balvany, v blízkosti cesty z Rakous do Čech. Stavbou hradu si Vítkovci chtěli zajistit bezpečné spojení se svými lenními statky v Horním Rakousku. Po vymření krumlovské větve Vítkovců v roce 1302 zdědil hrad Jindřich z Rožmberka. Na sklonku 14. století patřilo ke hradu 15 vesnic a sklářská huť. V té době při sporech mezi českou šlechtou a králem Václavem IV. se stal Vítkův Hrádek jedním míst, kde byl král vězněn během své nedobrovolné cesty do Rakouska v roce 1394. Během husitských válek patřil hrad pánům z Walsee, ale již roku 1464 daroval Reinprecht z Walsee hrad svému strýci Janovi z Rožmberka a tím se Vítkův hrádek dostal zpět do majetku rodu Rožmberků. Během českého stavovského povstání ovládla Vítkův Hrádek na krátkou dobu vzbouřená česká šlechta, ale již roku 1621 měl hrad císařskou posádku. Roku 1622 získali Vítkův Hrádek Eggenberkové. V roce 1719 zdědili hrad spolu s veškerým Eggenberským majetkem Schwarzenberkové. Vítkův Hrádek postupně ztrácel svou původní funkci pohraniční pevnosti a začal pomalu chátrat. Na krátký čas se stal sídlem knížecího polesného, v polovině 18. století byl již zcela opuštěn. Roku 1815 bylo do jihovýchodní části hradu postaveno schodiště s rozhlednou na vrcholu. Při těchto opravách byla naposledy zajištěna koruna věže. Nejnutnější opravy objektu proběhly ještě v roce 1869. Po II. světové válce se celé území vsi Sv. Tomáš i s hradem dostalo do vojenského hraničního pásma, kam byl vstup přísně zakázán. V padesátých letech si vojáci zřídili na vrcholu věže svoji pozorovatelnu. Vedle hradu, který byl ve správě a užívání Československé lidové armády, byla postavena ocelová konstrukce věže - vidová hláska a domek pro její obsluhu. Zástupci armády předali roku 1990 Vítkův Hrádek do majetku obce Přední Výtoň. Do toho roku byla zřícenina hrádku pro veřejnost prakticky nepřístupná. Vítkův Hrádek byl inspirací pro romány Adalberta Stiftera "Vítek"(Witiko) (1865) a Hvozd(Hochwald).

Vlastník objektu obec Přední Výtoň poskytl dlouhodobý pronájem Občanskému sdružení Vítkův Hrádek, které má za cíl zajištění a uchování stávajícího stavu zříceniny hradu Vítkův Hrádek u Svatého Tomáše a umožnění jejího důstojného zpřístupnění široké veřejnosti jako významné kulturní památky. V sobotu 9. července 2005 byl slavnostně otevřen pro veřejnost nově opravený nejvýše položený hrad v ČR (1 053 m n.m.) a na něm obnovená rozhledna.

Pověst: V lese, který obklopoval zříceninu Vítkova Hrádku, i od kostela sv. Tomáše slýchávali lidé v noci volání a nářek. Hajný, který chtěl té věci přijít na kloub, se ukryl nedaleko kostela a o půlnoci uviděl přízrak bez hlavy, jak v kněžském rouše sedí na balvanu a předříkává slova svaté mše. Když kněz ukončil modlitbu, měl už na ramenou hlavu se zarmoucenou a sklíčenou tváří. Uviděl hajného a smutně mu vyčetl, že zmařil sto let jeho pokání. Kaje se prý za to, že jako kněz kvůli ženě znesvětil své kněžské poslání a poté si sáhl na život. Za trest musí tisíc nocí v lese sloužit mši. Na radu faráře se obyvatelé okolních vsí pak začali za zbloudilého kněze denně modlit a od doby noční nářek z lesů už slýchán nebyl.

Sjedeme do Přední Výtoně:

Obec Přední Výtoň byla založena kolem roku 1357, kdy se zde usídlili mniši řádu svatého Pavla a Antonína. Roku 1491 se oba kláštery spojily a v druhé polovině 16. století byly zrušeny. Roku 1785 byla v obci zřízena samostatná farnost a škola. Díky sbírkám byla v roce 1996 dokončena oprava kostela a 17.6. téhož roku byl kostel znovu vysvěcen.

Kostel svatého Filipa a Jakuba - založen roku 1384, přestavěn v roce 1515, obnoven v letech 1883 až 1886. Původní kostel poustevníků řádu pavlánů, založený Janem a Petrem z Rožmberka, se stal farním kostelem až v roce 1785. Prvním farářem zde byl D. Schmidt. Kostel byl v době husitských válek poničen a vypálen. V roce 1592, kdy byl klášter i kostel již delší dobu opuštěn, duchovní správu převzal cisterciácký klášter Vyšší Brod. Dílo zkázy dokončila švédská vojska. Farní pamětnice byla vedena od roku 1786. V letech 1883 až 1886 byl kostel důkladně obnoven, kostelní loď znovu zaklenuta, kostel i věž byly opatřeny novými střechami a současně bylo instalováno nové vnitřní vybavení. Kostel, a zejména jeho inventář, byl zcela zničen komunisty. Znovu vysvěcen byl 17. června 1995. Farní kostel svatého Filipa a Jakuba je pozdně gotická kamenná stavba. Přední Výtoň na dobové Wolfově fotografii Loď má čtyři pole, k nimž přiléhá kněžiště. Z jihozápadního průčelí vystupuje věž a k jihovýchodní straně kněžiště je přistavěna sakristie. Stavbu podepírá devět opěráků. Věž je hranolová, třípatrová, zakončená helmicí. Z vnitřního vybavení se zachovala žulová pokladnička z 16. století. V době vikariátu Vyšší Brod byla Přední Výtoň nejmenší farností. V samotné Přední Výtoni bylo 20 domů a žilo 225 katolíků. K farnosti patřil pouze Hejrov s 60 domy a 499 obyvateli hlásícími se k římskokatolické církvi. V roce 1870 bylo v celé farnosti jen 80 domů, v nichž žilo 724 katolíků.

V Popravčí knize pánů z Rožmberka je u roku 1423 zápis, že Martin z Tupadl "vyznal na mukách, že chodil s Žižkou, měst a hradov dobýval a v pátek maso jedl. I býval na silnicích u Frymburka". Je tedy možné, že jeden z těch, kteří v Heurafflu (Přední Výtoň) poustevníky dílem zabili a dílem vyhnali, byl i Martin z Tupadl. Vraťme se však k frymburské kronice, která pokračuje: "Po tomto hrubém čase bylo osídlení opět obnoveno jinými bratry podle vzoru Pavla osidlovatele a bylo tedy osídleno Pavlovými řádovými bratry". V roce 1474 přichází do Heurafflu další skupina poustevníků, kterou vedl Petr Fáber z dolnorakouského Pöchlarmu. Tento Petr Fáber byl představeným řádu žebravých poustevníků, kteří náleželi k řádu pavlánů a říkalo se jim Řád nejmenších bratří (Ordo Minimorum). Řád potvrdil v roce 1474 papež Sixtus IV., a tak zřejmě pauláni v Přední Výtoni byli jedni z prvních řádových bratří. Na rozdíl od eremitů nosili pavláni černý hábit s velkou dlouhou kapucí, které se říká chaperon. Hábit byl převázán černým cingulem s pěti uzly. Ve znaku měli v modrém poli zlatý nápis Charitas obklopený paprsky. Rozdíl mezi oběma řády mnichů poustevníků byl i v tom, že pavláni měli zakázáno požívat nejen maso, ale i potraviny ze zvířat pocházející (například vejce nebo mléko). S podporou českého krále a Rožmberků dosáhl v Římě Petr Fáber, že papež Innocenc VIII. 27. února 1491 uznal obě poustevny v Přední Výtoni s tím, že každá má žít podle svých regulí. Poustevna pavlánů byla na mokřině, severně od dnešního kostela, a tak její příslušníci vyslovili přání, aby mohly své cely postavit v blízkosti eremitů a žít pod společným vedením. Také tomuto přání papež Innocenc VIII. vyhověl a přikázal bechyňskému arcidiákonu Alexandru 13. dubna 1491 vizitaci obou řádů poustevníků v Přední Výtoni.
Tehdy měla být vystavěna nová společná poustevna se společným dormitářem (ubytování poustevníků) a společný kostel měl mít zvonici se zvonem. Oba poustevnické řády měly žít společně, ale každý podle svých regulí. O čtyři roky později, 29. dubna 1495, vizitátor Alexandr zjistil a potvrdil, že poustevníci obou řádů žijí již jen pod regulí eremitů. Pro výstavbu nového poustevnického kostela a kláštera vydal papež Innocenc VIII. dvoje mimořádné odpustky každému, kdo Heuraffl navštíví a na stavbu chrámu a kláštera přispěje. Udělení mimořádných papežských odpustků vytvořilo z Heurafflu poutní místo a poustevníkům umožnilo započít se stavbou, která poměrně rychle pokračovala. 3. a 4. května 1523 byl kostel i klášter vysvěcen světícím biskupem Bernardem z Pasova. Kostel byl zasvěcen Svaté Trojici a Svatému Antonínovi.
První pouť do nového kostela v Přední Výtoni se konala v sobotu 24. srpna 1523 a byla spojena s poskytováním odpustků, které přinesly další dary. Uprostřed stavby (v roce 1515) pobývalo v Přední Výtoni 14 eremitů. Tento zřetelný odklon od poustevnického života nejlépe ukazuje jejich hospodářská situace. Již v roce 1498 kupují poustevníci z Přední Výtoně od frymburského měšťana Mikuláše Eywana "louku zvanou Haid, ležící za hamernickou kovárnou blízko Frymburka". V roce 1501 jim Rožmberkové přenechávají clo z brodu ve Frymburku a na počátku 16. století jim Barbora Pogenhhoferin z Braunau nad Innem věnuje vzácný klenot. Za to jí poustevníci z Přední Výtoně věnovali "každoroční mši svatou na věčné časy". V roce 1513 získali poustevníci z Přední Výtoně louky u kláštera od Petra Pulsu z Frymburka a o rok později od Rožmberků lesy v rakouském Mühlvierku a u Haslachu.
O bohatství poustevníků v Přední Výtoni svědčí i to, že v jedné listině potvrzují bratři Petr IV. a Oldřich III. z Rožmberka, že jim poustevníci z Heurafflu předali pozlacenou stříbrnou konvici, 299 maďarských quidenů, 100 liber šestigrošových mincí, sto grošů a 84 liber českých grošů. Od roku 1519 pak každoročně dostávali osm džberů kaprů z Třeboně a desátky z obilí v Jasánkách a Dolním Maršláku. V následujícím roce 1520 pak k tomu přibyl úrok "z luk ležících v lese pod Vítkovým Hrádkem". Krumlovská vdova Uršula Haluzna věnovala peníze na založení vinice a také vídeňský měšťan Vít Polinger chtěl darovat vinici. Někdy kolem roku 1527 se poustevníkům v Přední Výtoni podařilo získat další statky v Rakousku, ale příliv poutníků, a tím i peněz začal klesat. Poslední větší dary byly z poutě v roce 1528; od té doby dary od Rožmberků pouze oddalovaly úpadek poustevnického řádu.
V roce 1528 již mniši v Přední Výtoni poustevníckým životem prakticky nežili. Na svátek svatého Jiří 1556 dostali poustevníci z Přední Výtoně od frymburského rychtáře poslední clo z frymburského brodu. O úpadku svědčí i fakt, že ve stejném roce 1556 vyprosil vyšebrodský cisterciácký opat Jan Haider jeden zvon z poustevnického kostela v Přední Výtoni, neboť zvon ve Vyšším Brodu praskl. Prudký úpadek dokládá i porovnání inventáře z let 1568 a 1554. Poslední písemná zmínka o přítomnosti poustevníků v Přední Výtoni je z roku 1556 a brzy na to je "klášter opuštěn". Rožmberský kronikář Václav Březan uvádí, že v roce 1561 přišel poustevník z Přední Výtoně na poustevnu s kaplí Máří Magdaleny na třeboňském panství a o pět let později odsud přišel další poustevník, Jiří Chlupáč. V roce 1592 byl klášter a kostel v Přední Výtoni již delší dobu opuštěn a frymburská kronika uvádí, že "poslední dva mniši zemřeli ve Vyšším Brodě". Poslední zaznamenané úmrtí v Nekrologu z Přední Výtoně je mnich Pavel v roce 1556. Osmého srpna 1597 Petr Vok z Rožmberka odkázal cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě příjmy z kláštera poustevníků eremitů z Přední Výtoně, a za to se vyšebrodský opat Michal Fabritius 23. listopadu 1597 zavázal, že za života Petra Voka z Rožmberka nezřídí na klášterním území žádné nové pivovary, mlýny a rybníky. Z listiny Petra Voka z Rožmberka se dozvídáme, že vyšebrodský cisterciácký klášter spravoval poustevnický klášter eremitů v Přední Výtoni již od roku 1548 a Petr Vok jim předal i všechny dosavadní dary pro poustevníky. Jednalo se zejména o frymburské mýto a desátky, nejen z rakouského Haslachu, ale i dalších vesnic jeho panství na české i rakouské straně hranice. V roce 1613 dal nový vlastník panství Jan Jiří ze Švamberka pro kostel v Přední Výtoni namalovat obraz Svatých tří králů.

Heuraffl je první písemně doložený název dnešní Přední Výtoně a v němčině je tento název používán dodnes. Různí autoři kladou příchod poustevníků do Heurafflu již do roku 1357. V té době začalo intenzivní osidlování pravého břehu Vltavy, o čemž svědčí urbář z roku 1379, kde je poprvé písemně připomínána většina osídlení na území dnešní obce Přední Výtoň. Profesor Augustin Sedláček píše: "Rožmberkové založili několik klášterů na panstvích svých, dva v Krumlově a třetí pro poustevníky sv. Pavla na poušti Vítkova Hrádku blízko Frymburka na Výtoni (Heuraffel) slove..." Všimněme si výrazu "na poušti Vítkova Hrádku", což znamená na pusté krajině tohoto panství. Také německý historik Přední Výtoně Oswald Sonnberger píše o pusté krajině.
Německý název "heuraffl" znamená v překladu "lesní chýše". Poustevnický řád sv. Pavla vedl zcela nenáročný život v naprosté odloučenosti od ostatního světa. V každém případě v roce 1384 založili Jan a Petr z Rožmberka "v lesích pod Frymburkem šest cell a kapli pro poustevníky sv. Pavla, kde se říkalo Heuraffl, a dali k tomu plat dvou kop z rychty a cla z městečka Frymburk". Encyklopedie českých klášterů upřesňuje: "Bratři Petr a Jan z Rožmberka darovali roku 1384 eremitům kapli sv. Pavla a šest cell, ležících na odlehlém místě v šumavských hvozdech. Nadání potvrdil roku 1389 pražský arcibiskup Jan z Jenštejna". Řád eremitů vznikl v roce 1250 sloučením dvou starších skupin uherských poustevníků. V Čechách vznikaly již v době předhusitské jednotlivé poustevny a poustevnické osady hlásící se ke vzoru prvních eremitů. Nejvýznamnější poustevna byla tehdy v Přední Výtoni čili Hejrově. Řádovým oděvem eremitů byl hábit (oděv sahající až ke kotníkům) z bílého sukna, škalpulíř (pruh látky, který se navléká na hábit) s cingulem (provaz, kterým se hábit stahuje) a kapucí (pokrývka hlavy) téže barvy. Ne každý eremita dodržoval požadavek plnovousu. Znakem eremitů byli dva lvi opírající se předními tlapami o palmu, na které sedí havran. Řádovým sídlem byl klášter sv. Vavřince u Budína; řád postupoval proti proudu Dunaje a od této řeky se vší pravděpodobností byl uveden v Heuraffl. V tomto řádu byli nejen poustevníci mniši (cierici monachi), ale i laičtí bratři. Vracíme-li se k pojmu "cell", jedná se o obytnou část určenou jednomu poustevníkovi. Šest cell tedy znamená, že zde bylo od počátku šest poustevníků - mnichů eremitů. V knize Heuraffl im Böhmerwald stojí že: "Petr II. z Rožmberka byl proboštem svaté kaple na Pražském hradě a zemřel 16. listopadu 1384. Jeho bratru Janu leželo blaho mladé poustevny, která se nacházela v jeho lesích, na srdci". Poustevníci z Heurafflu se stali velmi brzy známými, o čemž svědčí i nadace humpoleckých měšťanů Haska a Jakuba z roku 1385. Roční úrok dvou kop pražských grošů měl být frymburským rychtářem vyplácen "ve dvou stejných splátkách v sousedství žijícím poustevníkům". Tato smlouva byla potvrzena Janem z Rožmberka 8. června 1385. Jan z Rožmberka 11. srpna potvrdil závěť, a když 1. září 1389 zemřel, poustevníci z Heurafflu dostali "pozemky, na kterých stálo osídlení poustevníků včetně okolních pasek a úrok ve výši šesti kop pražských grošů, vyplácených z pokladny hradu Rožmberk stejným dílem na svátky sv. Galussi a sv. Georgu. Peníze byly předány převoru Hodyko, nebo jeho následníkovi s doporučením frymburského faráře". Ze závěti Jana z Rožmberka je zřejmé, že v roce 1389 byl představeným poustevníků v Heurafflu převor Hodyko, který zemřel v roce 1416. Pražský arcibiskup Jan z Jenštějna 29. září 1389 potvrzuje trvání poustevny v Jeurafflu a připojuje ji k českému, tedy pražskému arcibiskupství. Toto potvrzení bylo zřejmě vynuceno blízkostí premonstrátů v rakouském klášteře Schläglu, který měl fary v nedalekém Frymburku a v Rychnůvku. Premonstráti a eremité vedli spor o udělení odpustků. Pravděpodobně v letech 1423 až 1425, kdy husitská vojska táhla krajem a vypálila nedaleký rakouský Haslach, "se svými divokými hordami v Heurafflu dílem zabili a dílem zde žijící poustevníky vyhnali". To je psáno v eremití frymburské farní kronice (dle webových stránek obce Přední Výtoň).

Nad Přední Výtoní na Křížové hoře stojí lesní kaple Nanebevstoupení Panny Marie. Byla postavena při původní cestě z Přední Výtoně do Frýdavy v roce 1902 z iniciativy opata vyšebrodského kláštera Leopolda Wačkarze a faráře Ignáce Češky z Přední Výtoně. Kamenný výklenek se soškou Panny Marie - lourdská jeskyňka - byla umístěna na blízkém balvanu v roce 1901. První písemná zmínka o tomto místě je z roku 1384 - v listinách je psáno o lesních bratřích-poustevnících z řádu Eremitů z Přední Výtoně, kterým v místech dnešní kaple sloužil velký dřevěný kříž k pobožnostem. Bydleli zde v létě v jednoduchých dřevěných přístřešcích. Kapli, která byla téměř 60 let bez údržby a hrozil její zánik, opravil v roce 2003 státní podnik Lesy České republiky Hradec Králové - lesní správa Vyšší Brod. Oprava byla financována z vlastních prostředků LS, vyhrazených na Program 2000 - zajištění cílů veřejného zájmu LČR, s.p. - ochrana kulturních památek a péče o ně. Na zahájení opravy lesní kaple mají zásluhu revírníci zdejšího revíru Vítkův Kámen - revírník lesní správy Vyšší Brod Radek Märtl a jeho nástupce revírník LS Pavel Řepa, jejichž iniciativou byla kaple do opravy v Programu 2000 zařazena.

Z Výtoně vlevo podél jezera do Frýdavy:

Dnes rekr. místo, ale zůstalo i několik starých domů. V roce 1910 271 obyvatel a 35 domů, v roce 1950 89 obyvatel a 31 domů

Pověst: Na frydavských polích, u potůčku z Černého lesa byl ďáblův kámen. Chudý chasník z Frydavy se upsal ďáblu, měl se dostavit v určitý den k této skále, aby si ho ďábel odnesl-za to vyhrával v kartách a kuželkách. Když nadešel ten čas, šel k faráři, ten namaloval posvěcenou křídou kruh, do kterého se postavili, ďábel musel ustoupit a vzdát se své oběti. Spasený mladík se dal na pokání, ale brzo potom zemřel.

Je zde převoz do Frymburku.

Pokračujeme podél jezera až do Přední Zvonkové:

ovocné stromy roztroušené po okolních lukách jsou pozůstatky po mnoha obytných domech v okolí. Původní zástavba je zbořena. Dnes typizované domky z 60. let, kolchoz a býv. kasárna. V roce 1910 773 obyvatel ve 115 domcích.

dále do Bližší Lhoty(prám do Horní Plané), rovně přes Smrčinský potok, Želnavský smyk do Nové Pece:

letovisko a východiště znač. cest na Smrčinu a k Plešnému jezeru, žel.stanice, pův. dřevař. osada z 18.st.,

dále po silnici proti toku Vltavy do Ovesné(vlevo na Medvědí stezku), kolem Mrtvého luhu:

Rezervace zřízena r.1948,průměrná roční teplota 4 st. celsia. Přírodní rezervace a údolní rašelniště v 730 m n. m. o rozloze 352 ha, které se nalézá jižně od Volar při soutoku Teplé a Studené Vltavy. Rašeliniště je porostlé borovicí blatkou(Pinus rotundata), klečovitou i stromovou a břízou pýřitou(Betula pubescens) na okrajích či borovice lesní (Pinus silvestris). Příznačné je velké množství erikoidních keříků v čele s borůvkou černou (Vaccinium myrtilus), brusnicí brusinkou (Vaccinium vitis-idaea) a vlochyní bahenní (Vaccinium uliginosum),velmi hojný je i vřes obecný (Calluna vulgaris), kyhanka sivolistá, klikva žoravina a rosnatka okrouhlolistá. Kolem vodních toků dominují různé keřovité vrby.Některé z borovic jsou i 300 let staré a často již odumřelé. Je zde k vidění rozsáhlý "mrtvý les", rašeliniště kdysi vyhořelo. Mocnost rašelinné vrstvy je místy až 7 m. Mrtvý luh je přísně chráněn, ale je přehledný z okrajových míst. Rašeliniště je přírodní útvar vznikající v okolí pramenišť a v místech, kde je zadržována voda. Díky nadbytku vody v půdě se odumřelé rostliny jen obtížně rozkládají a dochází k jejich ukládání a vrstvení v místě vzniku rašeliniště. Díky poměrně plochému reliéfu a vlhkému chladnému podnebí vznikla na Šumavě celá řada řašelinišť různého typu. Snad nejvíce rašelinišť nalezneme v pramenné oblasti Plání (horská vrchoviště) a na dně plochých údolí Křemelné a Vltavy (údolní vrchoviště). Údolní rašeliniště nemá typický vypouklý povrch jako vrchoviště. Vrchoviště leží v I. zóně NP a je tedy nepřístupné. Jeho typické ekosystémy (okrajové části)můžeme dobře pozorovat z asfaltové silnice vedoucí z Černého Kříže do Smolné Pece nebo při jízdě vlakem na trati Černý kříž - Dobrá.

do Černého Kříže, zde dál po cyklotrasách směr Stožec, Dobrá.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013