wz
Panorama

Cyklotrasa 13:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Černý Kříž - Nové Údolí - Třístoličník - Bischofsreut - Mlaka - České Žleby (37 km)

Z Černého Kříže( název dle kříže, který stál nedaleko odtud do 60. let 20. st., r.1997 postaven v tom samém místě nový) podél Studené Vltavy do Stožce:

Stožecko... jeho historie sahá až hluboko do středověku,kdy teprve soumarské stezky, se zmínkami o Českých Žlebech a Zlaté stezce ze 13.století, či strážním hrádku na Stožecké skále ze 14. století na ochranu karavanních tras, vnášejí trochu světla do počátků vzniku a osídlení této oblasti. Stožec na dobové fotografii Dnes největší obec jižní části NP a CHKO Šumava. Známá již od roku 1769 jako obec založená na místě původního dřevařského osídlení ze 16. století. Později významné středisko dřevařské výroby z rezonančního smrkového dřeva, jehož byly okolní lesy vždy bohatým zdrojem (od roku 1855 zde továrna firmy Bienert na výrobu ozvučných desek, přenesená sem z Modravy a známá ze Stožce ještě v roce 1929). Vzestup významu obce na úkor dříve podstatně lidnatějších sousedních Českých Žlebů znamenala zejména výstavba železniční tratě Prachatice - Volary - Černý Kříž - Stožec - Nové Údolí - Waldkirchen - Passau (SRN) od roku 1910, dokonce s přímým vlakovým spojením Praha - Pasov v dobách největší slávy tratě mezi dvěma světovými válkami. V roce 1958 ukončena osobní přeprava, byť pro dopravu dřeva fungovala dále, až do nedávné současnosti. V roce 1976 zrušena na bavorské straně z ekonomických důvodů trať zcela.Obec je rozložena na západním svahu nad pravým břehem Studené Vltavy. Ráz obce bohužel značně narušila výstavba z 60. let. Přestože Stožec nemá historicky významné či chráněné stavby, stojí za zmínku např. půvabný objekt bývalé schwarzenberské lesovny (dnes sídlo Lesní správy Stožec) nad Studenou Vltavou směrem k Černému Kříži, skrytý v zeleni nad Studenou Vltavou. Asi nejznámější budova Stožce je "Hotel Pstruh" při záchytném parkovišti pod železniční stanicí Stožec, ale i některé dřevařské domky či usedlosti roztroušené po otevřeném okolí Stožce.

"Právě Stožec a právě hotel Pstruh se staly v únoru roku 1850 místem největší pytlácké bitvy v Evropě. Bavorští pytláci si tu tehdy vyřizovali účty se svými rivaly. V počtu desítek ozbrojených mužů zaútočili na obec a posléze dlouho obléhali místní lesní personál, který se zabarikádoval v hotelu Pstruh. Množství kulí zavrtaných do trámů roubené budovy bylo nalezeno při rekonstrukci hotelu ve 30. létech tohoto století. Řeči o pytlácké bitvě nejsou báchorkami ani přeháněním - onen konflikt měl i své mrtvé.

V roce 1869 měl Stožec (i s přilehlými osadami) celkem 2654 obyvatel. V roce 1900 to bylo dokonce 2733 duší a sčítání z roku 1930 zaznamenalo rekord: 2811 obyvatel. Důsledkem 2. světové války byla na Šumavě obrovská a zásadní demografická změna. Komunistický režim úspěšně přeměnil obydlenou a obhospodařovanou pohraniční krajinu ve vojensko - policejní rejdiště a leckdy i bojiště. V roce 1950 žilo ve Stožci již jen 599 obyvatel a jejich počet se od té doby již jen snižuje. A to nijak ne nepatrně. V roce 1961 měla obec 378 obyvatel, v roce 1970 jen 254, v roce 1980 dosáhl pokles stavu 213 stálých obyvatel a v roce, který měl předznamenat obrat k lepšímu, žilo ve Stožci pouhopouhých 166 lidí. Ačkoliv v obci je obecní úřad, základní škola, pošta, malá vodní elektrárna a nová čistička odpadních vod, obchod, ubytovací hostinec Pstruh a nový velký pension Mauric, obec nijak zvlášť neprosperuje a stálých obyvatel nepřibývá. Nepříliš odpovídajích pracovních příležitostí a jistá odlehlost lokality hraje velkou roli. Autobusové spojení je minimální a tak jen dosud dosti časté vlakové spojení napomáhá spádovosti obce k Volarům. Právě železnice napomáhá propagaci dnešního Stožce, když jej zviditelňuje již tradičními jízdami nostalgických parních vlaků. Od roku 1993 je každoročně pořádáno "Šumavské léto s párou", což je nejrozsáhlejší akce tohoto typu od dob ukončení parního provozu u nás. Po několik měsíců v roce se nádraží ve Stožci stává základnou historické parní lokomotivy a soupravy dobových železničních vozů, včetně kompletního týlového zabezpečení, když tu probíhají vyhlášené a mimořádně oblíbené jízdy parního vlaku na trase Nové Údolí - Stožec - Černá v pošumaví a zpět. Na druhou stranu je třeba přiznat, že v důsledku přehlížení významu lokálních tratí ze strany vedení Českých drah je právě stožecká staniční budova již několik let v prachbídném stavu a prokazuje službám ČD reklamu veskrze negativní. Ani nedávný prodej do vlastnictví soukromé osoby tuto situaci - alespoň zatím - nezlepšil. Stožec se má i přesto čím chlubit. Krajinné krásy jsou nezaměnitelné a nezpochybnitelné, tradice a ráz místa rovněž tak.

V obci již dlouhá léta žije spisovatel Petr Pavlík, který ve svých knihách ať již přímo či skrytě popisuje začasto právě prostředí Stožce a okolí. Po roce 1990 obohatil navíc nabídku zdejších restauračních služeb o útulnou "Rosenauerovu chalupu", v níž proměnil svůj vlastní dům."(Roman Kozák; dle projektu Pošumavská jižní dráha)

Nedávno došlo v oblasti Stožce k dalšímu zajímavému archeologickému nálezu, i když ne tak starému jako v roce 1841, kdy zde byl nalezen bronzový oštěp z pozdní doby bronzové(J.Bouzek jej roku 1963 zařadil do okruhu knovízské kultury mladší doby bronzové) s dlouhou tulejkou a úzkým obroušeným listem. Hrot byl ulomen, délka 167 mm(uložen v zámečku Ohrada,inv.číslo 731). Stožec-nalezená nádoba z 13. století V srpnu roku 2003 nalezl pracovník Správy Národního parku a CHKO Šumava Š. Labaj u soutoku Studené Vltavy a potoka Světlá střepy nádoby. Místo tohoto nálezu se nachází mezi českým Stožcem a německým Haidmühle, v rozsáhlém vřesovišti u Nového Údolí, na pravém břehu potoka Světlá, těsně před jeho vyústěním do Studené Vltavy. Nález byl učiněn v utrženém břehu po povodních v roce 2002. Následně bylo provedeno, za účasti pracovníků Prachatického muzea, ohledání naleziště. Byla zde vykopána sonda a očištěn profil o délce dvou metrů a výšce jednoho metru, což je výška břehu v těchto místech. Všechny zjištěné vrstvy měly světle šedohnědé zbarvení, s výjimkou té nejspodnější, mocné asi 20 centimetrů, která se od ostatních odlišuje svou výrazně černou barvou. Právě z ní pocházejí nalezené střepy. Pravidelný vodorovný průběh vrstev prozrazuje, že vznikaly v důsledku náplav a nejsou tudíž výsledkem lidské činnosti. Tato terénní akce nepřinesla již další nálezy. Po zpracování v keramické laboratoři Jihočeského muzea se zjistilo, že střepy tvoří jen jednu nádobu, ale ta se zato dochovala prakticky celá. Jedná se o typickou hrncovitou nádobu soudkovitého tvaru s římsovitým okrajem, mírně prožlabeným, prohnutým hrdlem a charakteristickým lomem na podhrdlí. Zbarvení je šedohnědé až hnědočerné. Je zdobena šikmými záseky na rozhraní hrdla a těla a rovněž vícenásobnou šroubovicí v horní části těla. Rovné dno je opatřeno hrnčířskou značkou v podobě mřížky. Nádoba byla již jednou, "během svého života" opravována, jak o tom svědčí dva reparační otvory. Podle tvaru a výzdoby může být bezpečně datována do 13. století. Jediná dochovaná nalezená nádoba tak do značné míry podpořila hypotézu, že původní trasa Zlaté stezky vedla až do počátku 14. století údolím Studené Vltavy. Stálé osídlení je v místě nálezu v té době vzhledem k charakteru území velmi nepravděpodobné a tak jediným logickým vysvětlením, proč se tu nádoba ocitla, je blízkost nějaké komunikace. Můžeme si tedy představit, že ji ztratil nějaký soumar na cestě své karavany někdy v době posledních Přemyslovců.
V této souvislosti je třeba připomenout nálezy archeologa L. Hájka z bývalého hrádku na Stožecké skále z roku 1928 a to úlomky nádob datovaných jím do 14. století(dr. H. Preidel jej zařadil do poloviny 13. století-viz A. Neubauer: Von der Ruine Tusset, Sudeta VI., str.160-161, Liberec 1930). Nálezy se dostaly do sbírek někdejšího německého ústavu Böhmerwaldmuseum v Horní Plané.

A.Heyduk: Dřevařská vesnička Tuset vyběhla si na nejnižší svahy lesnatých sice, leč hluboko rozrytých a skalnatých vrchů, jež na sever a severozápad do širokého slatinatého údolí Vltavy Teplé se kaboní, k jihu však v temně opasovém zdroji Vltavy Chladné ješitně se shlížejí, přioděvše se kypřejší a bujnější zelení horskou. V Tusetu jest velká továrna na ozvučné desky, větší ještě než v Madru.

Bývala zde i pstruží líheň-název hotelu U pstruha.

Dále podél Studené Vltavy do Nového Údolí(CT 10), přes hr. přechod do Haidmühle:

obec vzniklá r.1770, od r. 1910 zde procházela žel. trať Prachatice-Waldkirchen, po 2.sv. válce zrušena, na kopci nad obcí kaple P.Marie u železného plotu se zvonkohrou... Zvonkohra Panny Marie Lourdské hraje od 9 do 21 hodin, každou hodinu. Je to první zvonkohra v Dolním Bavorsku. V roce 1972 ji nechal postavit H.H.Johannes Bischof z Haidmühle(působil zde v letech 1952-1974).

"Nevelká osada zpola ztracená v hraničním hvozdu na úpatí Třístoličníku - tak vypadalo dnes nepřehlédnutelné místo na česko-bavorské hranici. Dlouho této lokalitě vévodil mlýn na Studené Vltavě. Ten dal obci ostatně i jméno, které lze přeložit jako Borský Mlýn ve smyslu "mlýn ve slati" (borka = rašelina, též slať). Dodejme, že na počátku 20. let našeho století se objevil násilný rádobyčeský ekvivalent Samokov. Ten patrně vycházel z toho, že tu existoval také hamr. Haidmühle-bývalý hamr v roce 1900 Vlastní přilehlou osadu tvořilo nemnoho dřevařských chalup. Státní hranice tu původně nehrála zásadní roli a zavdala popud nanejvýš k pašeráckému koloritu. Vzestup obce nastal teprve s proniknutím železnice i do samého nitra Šumavy. Právě údolí Studené Vltavy se stalo místem, kudy železnice překročila hraniční hřeben horstva, aby tak kolejemi spojila jih Čech a Pošumaví s Bavorskem. Trať mezi Černým Křížem a Haidmühle byla provozu odevzdána v úterý 15. listopadu 1910 a stala se tak poslední u nás vystavěnou mezinárodní tratí a jednou z posledních lokálek vůbec. Nádraží v Haidmühle se stalo přechodovou neboli styčnou stanicí. Doslova při samé hranici ležící česká obec Nové Údolí měla jen zastávku s druhou nakládací kolejí.
Haidmühlská stanice měla již klasické rozvětvené kolejiště s několika dopravními a manipulačními kolejemi. Staniční budova nebyla nikterak malá. Posléze, po roce 1918, v ní měly své personální zastoupení i Československé státní dráhy. Ve funkci jakéhosi styčného důstojníka a komerčního zástupce ČSD tu fungoval český výpravčí s jedním pomocným zaměstnancem, rovněž Čechem. ČSD dokonce disponovaly dvěma byty v patře haidmühlské staniční budovy. Ze vzpomínek pamětníků vyznívá, že o dosazení na zmíněný post právě do Haidmühle byl mezi zaměstnanci ČSD na Volarsku značný zájem. Služba zde byla oproti volarskému uzlu klidnější a přitom paradoxně lépe honorována. Železnice procházející obcí spojovala bavorský Pasov s oblastí Volarska, odkud bylo možno po železnici snadno dosáhnout významná střediska české Šumavy a Pošumaví: Prachatice, Vimperk, Český Krumlov, České Budějovice, Strakonice. Přímé vlaky spojovaly Pasov s Prachaticemi, v období 2. světové války bylo dokonce zavedeno rychlíkové spojení Pasova s Krumlovem.
S nástupem turistického hnutí v závěru minulého století se dostává do středu zájmu i Haidmühle. V první řadě coby pohodlné východisko k výstupu na Třístoličník (1332 m), vzápětí je lokalita objevena coby příhodné horské letovisko. Poloha v otevřené kotlině obklopené lesy, na úpatí Trojmezenské hornatiny a na dohled vrchu Haidel (1167 m), v pramenné oblasti Studené Vltavy, se stala důvodem proto, aby se ráz obce změnil. Dřevařství tu nadále zůstalo, avšak objevily se příjmy ze služeb turistům a co především, v obci začaly vyrůstat hotely a pensiony.
Snadná dosažitelnost vlakem a pohodlné výstupy na hraniční hřeben s horami Třístoličník, Trojmezná (1320 m) a Plechý (1338 m - nejvyšší hora české části Šumavy) způsobily velký zájem nejen o Haidmühle, ale i o ostatní místa ležící na zdejší železnici. Samo Haidmühle leží ve výšce 831 metrů nad mořem na souvodí 6 pramenů Studené Vltavy, které vycházejí ze širokého úpatí vrchu Haidel.
K prvním ubytovacím hostincům patřil známý dům "U divokého rybáře", první velké ubytovací kapacity nabízely hotel Bavorský les (24 pokojů s 50 lůžky) a Turistický dům (30 pokojů s 45 lůžky). V soukromí se bylo možno ve 20. letech tohoto století ubytovat třeba u Stuberů, Denkscherzů, Madlů, Linzmayerů, Langů a leckde jinde. Zlomem pro Šumavu byly důsledky 2. světové války a poté nastolení komunistické moci v Československu. Bavorská strana včetně Haidmühle dopadla posléze o poznání lépe. Železná opona neznamenala pro bavorskou pohraniční obec zdaleka to, co postihlo její české sousedy. Vzpomeňme jen vysídlených a posléze doslova z povrchu zemského vymazaných obcí Nové Údolí, Krásná Hora, Radvanovice, Horní Cazov, Dolní Cazov ...
Ze všech bylo vidět věž haidmühlského kostela, ze všech kdysi chodívali osadníci do Haidmühle na tancovačky a na pivo, naopak do všech zmíněných a dalších obcí a osad na české straně chodívali haidmühlští mládenci za děvčaty, za výdělkem či jen tak, poptat se po novinkách a zahrát si karty ... Haidmühle-kaple P. Marie Železniční provoz v Haidmühle ustal nejprve ve směru do Čech, o řadu let později i ve směru k Pasovu. V roce 1974 bylo dokonce 14 kilometrů tratě - až po Jandelsbrunn - vytrháno.
Ve směru do Čech v Novém Údolí hraniční přechod neexistoval. Československým občanům bylo zakázáno ke státní hranici se i jen přiblížit. Zátarasy a střežené vysoké drátěné ploty ji přitom lemovaly ve vzdálenosti 3 kilometrů i více od ní. Pouze prověření zaměstnanci s propustkami mohli vstoupit do tohoto inkriminovaného pásma, například když sem na překladiště v Novém Údolí železnice dopravovala vagóny se dřevem pro německého odběratele. Jeho kamióny přitom paradoxně zajížděly několik desítek metrů na československé území. Obec Haidmühle přitom zůstala oblíbeným místem pro mnoho Čechů. To proto, že ze Stožecké skály (skalního výběžku nad známou Stožeckou kaplí), kam přístup zůstal možný, bylo pouhým okem, natož dalekohledem, možno dohlédnout až do Haidmühle. Hraniční přechod pro pěší a cyklisty byl otevřen v roce 1990. Zároveň byl tehdy obnoven provoz osobních vlaků až do Nového Údolí, když předtím po dvě desítky let volarské motoráky nuceně končily svou jízdu va Stožci.
Obec Haidmühle dnes zůstává typickým bavorským letoviskem uprostřed šumavské krajiny. Nabízí ubytování a rekreaci v soukromí, v menších i větších penzionech. Komplexní služby poskytuje rozsáhlý hotelový objekt nad obcí, který tím tak vynahrazuje svůj nepříliš stylový vzhled. Půvabnými haidmühlskými partiemi jsou slatinné jezírko při hotelu v západní části obce (koupání v ledové slatinné vodě), dále lesní kaple nad obcí poblíž velkostatku s chovem koní (Pony-hof), vodní klausa kdysi užívaná při plavení dřeva na cestě k vrcholu Třístoličníku." (Roman Kozák; dle projektu Pošumavská jižní dráha)

Okolo kaple po červené na Třístoličník:

1311 m.n.m., skupina tří výrazných skal, horský hotel, jediná přístupová cesta k němu je přes naše území, severní svahy patří k nejcennějším zbytkům horských přirozených smrčin u nás. Jde vlastně o předvrchol Hochsteinu(1332m.n.m.) s vrcholovým křížem a kaplí sv.Jana Nepomuka Neumanna, rodáka z Prachatic(1811-1860), biskupa ve Philadelphii, svatořeč.v r.1977.

Na vrcholku je na zajímavé skalní vyvýšenině vybudováno vyhlídkové místo s velmi pěknými výhledy zejména do Německa. Dobře jsou odtud vidět Alpy. Vrch dostal název podle toho, že kamenné bloky, které jsou seskupeny v trojici u vrcholku, vymodelovalo zvětrávání do podoby skalních věžiček s miskovitými prohlubněmi. V době obrozenecké nazýván Řiřuřec. Tato oblast je zalesněná, porostlá kapradinami, kořeny stromů a samorostlými starými lesy. Na úpatí Třístoličníku leží Rosenbergský zámeček "Rosenberger Gut" - dnes mládežnická ubytovna. V letech 1855-1866 navštěvoval tuto usedlost spisovatel A. Stifter a popsal ji ve svém románu Wittiko (Vítek). V jedné části objektu je dnes zřízeno malé muzeum A. Stiftera. Zde také končí hlavní pěší turistická stezka vedoucí přes hraniční hřeben. Místní pozoruhodností je obrovská hromada kamene přírodního původu označovaná jako "Steinernes Meer".

Posvátná horo, tak tiše zvětráváš v prach. Mech tvé žulové říše ještě mám na rukách. Cítím tep v krvi bušit, jít jaro za jarem - svůj časný zánik tuším v tvém míjení prastarém(Hans Carossa, dle projektu Kohoutí kříž) A.Heyduk: Deskovitý žulový balvan temene Třístoličné hory čili Trojstoličníka vypadá tak, že tvoří tři sedadlům podobné prohlubiny. Vyhlídka s temen tohoto mohutného hřbetu horského, vznešeného 1311 metrů nad hladinou mořskou, náleží k nejvděčnějším v Šumavě.

Pověst: Na třech sedadlech sedávali tři knížata-český, bavorský a rakouský, těšili se pohledem do svých zemí, měli družiny jež se bavili rybolovem v jezeře. Chtěli si uvařit ryby, ty ale začaly ve vroucí vodě radostně tančit, z jezera se ozývalo: "Nejsou doma, nejsou doma". Dvořané dostali strach a hodili ryby zpět, nikdo se již nikdy neodvážil zde chytat ryby. Knížata pak proklela místa, kde trávila, v poušť.

Z Třístoličníku zpět do Haidmühle, vlevo po silnici do Bischofsreutu:

obec, kterou založil pasovský biskup(něm.Bischof) r.1705 na trase Zlaté stezky, dříve výroba dřevěných předmětů, šindelů a hraček, dnes televizní věž.

Přes hr. přechod Marchhaeuser (otevřen r.1996; dodnes historická hr.závora) a starý most (z r.1841, když nahradil pův. dřevěný; ve vrcholné době Zlaté stezky zde stával Bischofshut-biskupský klobouk-žulový sloup ohraničující hranici pasovského biskupství; dnes zde nalezneme pouze mezník z roku 1767) přes Mechový potok (asi 150m na východ až 3m hluboké úvozové cesty-zbytky Zlaté stezky), rovně přes Mlaka, okolo Kamenné Hlavy:

Na památku dnes již zaniklé osady je na rozcestí zasazen pamětní kámen. Tato osada, založená roku 1795, zanikla stejně jako ostatní okolní obce v roce 1956. Její existenci připomíná pamětní deska v kameni na nejvyšším místě cesty. Správně patřila pod nedaleké České Žleby. Název vznikl podle velkého balvanu připomínajícího lidskou hlavu. Kolem cesty a na okolních loukách jsou roztroušené žulové balvany roztodivných tvarů - krajina kamenných stád. Chemické zvětrávání je zvětrávání, na kterém se podílejí různé chemické reakce. Hlavními chemickými reakcemi jsou hydrolýza, rozpouštění, vzájemná výměna kationtů, oxidace a redukce. Hlavním činitelem při chemických zvětrávacích procesech je voda. Výsledkem zvětrávání je vznik tzv. zvětralinových plášťů, tj komplexu v různém stupni rozrušených hornin. Zvětralinové pláště se vyznačují značným rozrušením hornin a značnou hloubkou. Chemickým zvětráváním a odnosem zvětralinových plášťů začali vznikat žokovité skupiny balvanů a skalky, které dále podléhaly mrazovému zvětrávání.
Studené období čtvrtohorního zalednění, jež skončilo pozvolna přibližně před 10 000 lety umožnilo v nezaledněných (periglaciálních) oblastech zvýšený vliv mrazového zvětrávání. Zamrzáním vod v puklinách docházelo k trhání skal do bloků a balvanů a vlivem gravitačních a kongeliflukčních pohybů docházelo k vytváření tzv. kamenných moří, jak je známe například z Povydří, z oblasti Luzného, Plechého a z mnoha jiných míst v rulách a žulách Šumavy. Příkladem kamenného moře je i tato oblast bývalé obce Kamenná Hlava.

Rosa Tahedlová v Hoam!, 2005, č. 3, s. 14-15 píše: "Už samo jméno vypovídá o tom, že u místního označení "Am Steinköpfl" (na mapách dnes nacházíme české označení Kamenná hlava, které ovšem vychází z německého právě bez detailní znalosti jeho původu - pozn. překl.) jde o skalnatou výšinu, podle níž se říkalo i skupině domů (Steinköpflhäuser). Výraz "Kamenná hlava" nám připomíná neobvykle výraznou skupinu kamenů, kdysi velmi markantně dominující kusu krajiny kolem Českých Žlebů (Böhmisch Röhren), farní osady rozložené na východním svahu Žlebského kopce (Sulzberg), vysokého 1079 metrů a tvořícího jakési pokračování Radvanovského vrchu (Schillerberg). To jeho východním úbočím vedla kdysi dávno Zlatá stezka; po zastávce soumarů dostala ves České Žleby i svoje jméno. Od ní dál šla ona stezka svahem Žlebského kopce dál k jihu, přes kopec Mlaka (Luckenberg) pomalu klesajíc k Mechovému potoku (Harlandbach), jemuž se tady říkalo mezi lidem spíš "Grenzbachl", s mostem do Bavor.
Celé to území bylo dřív osídleno a obděláváno. Po vysídlení obyvatel nabývalo postupně opět dávného charakteru ryze přírodní krajiny, zejména když za komunistického režimu patřilo po celá desetiletí k přísně střeženému vojenskému pásmu. Vsi a samoty byly srovnány se zemí, pole a luka přenechány návratu lesa. Jde nyní o území chráněné v rámci Národního parku Šumava. Už jen opravdu dobrý místní znalec dokáže tu nalézt stopy někdejších lidských sídel a neobvyklých jinde přírodních památek.
Právě k těm posledně jmenovaným patřila skupina kamenů na svahu rozvodí nad dvorcem zvaným Miklasch-Hof. Stavení bylo číslem popisným jedna vsi Horní Krásná Hora (Oberschönberg) s četnými samotami, mezi nimi i tou nazvanou stejně jako zmíněné už skalní návrší Kamenná Hlava.
Miklasch-Hof sestával vlastně ze dvou usedlostí na svahu napravo od silničky vedoucí vprostřed polí a luk, sahajících až bezprostředně k bezlesému temeni vrchu Mlaka. Nad samotným dvorcem ležely na volném výhledu tři mohutné kamenné balvany vršící se jeden přes druhý, obklopeny menšími zlomky skal. Jako ruka nějakého obra tyčila se celá ta skupina obrovských balvanů vzhůru k obloze. Tvarová podobnost s "pohanskými kameny" (Heidensteine) při Horních Světlých Horách se přímo nabízela. Nikdo se tenkrát ovšem nezabýval žádným geologickým či historickým jejich průzkumem. Je docela možné, že i tady nejspíš jde o dávné pohanské obětiště, nasvědčovaly by tomu alespoň nálezy z doby bronzové v blízkém okolí, které bývaly k vidění v někdejším Šumavském muzeu v Horní Plané (Oberplan).
Kamenná Hlava-pamětní deska Ať tak či tak, markantní skalní věž sloužila kdysi jako oblíbený vyhlídkový bod, z něhož bylo vidět až do údolí Vltavy a na široké lesní hřbety Třístoličníku (Dreisessel) a Plechého (Plöckenstein). Výhled do Bavor a v obdobích fénu až na nádherné panorama Alp už tenkrát znemožňoval vzrostlý les. Na tomto místě hořívaly také vždy o letním slunovratu svatojánské ohně obce a svítily daleko do kraje.
V zimě však vábila hluboko zasněžená luka příkrého svahu ke sjezdu na lyžích a mnozí pamětníci se na ten svištící "sešup" jistě dodnes rádi rozpomenou. Mám dojem, že jsem tu vídala i lyžařské kurzy mládeže, když už jinde tolik sněhu nebylo.
Po vyhnání německého obyvatelstva zarůstá Kamennou hlavu už šedesát let les a křoviny. Miklasch-Hof a všechny domy při cestě od Horní Krásné Hory zmizely. Museli by to být v chůzi si jistí mladí lidé, aby tu chtěli pátrat po stopách předků. I někteří z někdejších Krásnohorských našli však tu starou skupinu kamenů po dlouhém hledání uprostřed lesa. Horní balvany jsou ovšem skáceny a skupina už nepůsobí tak majestátně. Zasáhla tu příroda či lidská ruka - kdo ví? Už tu v každém případě nezaplanou žádné svatojánské ohně ani tu nezasviští lyže při sjezdu. Les přikrývá a zahlazuje stopy starých vzpomínek."(dle projektu Kohoutí kříž)

A.Heyduk: ...Nejvyšší vlna tohoto horského zčeření jest vrch Steinkopf. Mátě zajisté jméno od kulovatého, skalnatého temene, jež k jihu jakoby se uklánělo,

do Českých Žlebů(CT 11). Dále po cyklotrasách směr Hliniště, Soumarský most či Stožec.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013