Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 14: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Rohanov - Svatá Maří - Záblatí - Hus - Volary - Svatá Magdalena - Dobrá Voda - Husinec - Zálezly - Vacovice - Rohanov (102 km)

Z Rohanova přes Peckov(dříve starý mlýn; poblíž menhir z negativní energií) do Vacova:

Nejčastěji uváděná první zmínka o obci z r.1352, náležel různým vladyckým rodům(r.1588 patřil Kocovi z Dobrše) a od 17.st. byl přičleněn ke statku Přečín(r. 1700 ho koupili Schwarzenbergové), kostel sv.Mikuláše z l. 1889-90, novogotický, na místě starého z r.1230, zvon od mistra Brikcího z 16.st., u kostela rostou též hřiby(viz Stachy), Vacov je dějištěm románu K.Klostermanna Ecce homo.
Na základě popisu starého románského původního kostela, který byl r.1888 zbořen, počátky Vacova, jako menšího lidského sídla s kostelem můžeme klást již do staršího období středověku let před rokem 1250. Toto tvrzení vyplývá ze skutečnosti, že starý kostel měl ve své západní části lodi nárožní věž tvaru válce - kulatou, ke které přiléhala tzv. panská tribuna (obdoba stavebního uspořádání starých kostelů v Malém Zdíkově, Lštění atd.) Výskyt této "panské tribuny" napovídá, že s kostelem sousedila kurie, která se později stala základem nevelkého sídla majitele - zemanského sídla pravděpodobně v prostoru současné fary-čp.l, nebo nad ní, blíže k současnému kostelu z. 1890. U středověkého kostela se nacházel hřbitov, který již zanikl. Roku 1839 se na něm přestalo pohřbívat a od ledna 1840 se začalo s pochováváním zemřelých na hřbitově novém - současném, který se stal postupně větším a větším a stále slouží celé vacovské farnosti.

Po poškození věže kostela ohněm roku 1757, byl kostel opraven až v roce 1785. V původním kostele byly tři oltáře: hlavní sv. Mikuláše, vedlejší napravo sv. Martina a nalevo sv. Vavřince, v jehož oktávě se vždy konala ve Vacově pouť. Při stavbě nového chrámu si knížecí rod přál, aby zde byl oltář jejich patrona sv. Jana Nepomuckého a oltář Bohorodičky. Osadníci svolili s podmínkou, že jim budou na náklady vrchnosti postaveny na hlavní oltář sochy sv. Vavřince a sv. Martina. Roku 1886 byl starý kostel zbořen jako nevyhovující a na jeho místě byl postaven v letech 1888 - 1890 kostel nový dle projektu architekta Sedláčka(1848-1916; stejně tak jako jeho nadřízení a kolegové i on projektoval hospodářské stavby - stáje a sýpky v Libějovických Svobodných Horách u Vodňan a stavby ve dvoře Vrchy položeném mezi Opatovickým rybníkem a rybníkem Svět u Třeboně. Navrhl v neogotických formách kostel v Lenoře(nikdy nepostaven), restauroval kostel ve Svatém Tomáši pod Vítkovým Kamenem a vedl v letech 1905-1906 restauraci gotického kostela v Bavorově podle plánů tehdy již nežijícího Josefa Rockera. Početné jsou jeho další renovace kostelů, návrhy škol (Chýnov, Třeboň, Protivín) i dalších staveb. Ale vedle toho bylo jeho zálibou i vědecké zpracování památkového fondu. Vyvrcholením jeho architektonické činnosti je dvůr Vondrov u Hluboké nedaleko hráze rybníka Bezdrev a kostel v Hosíně u Č.B. Spolu se schwarzenberským archivářem Františkem Marešem vydal dva velmi kvalitně zpracované svazky Soupisu památek historických a uměleckých v království českém, věnované politickým okresům Prachatice a Český Krumlov. Na prachatickém svazku je na titulním listu jako spolupracovník uveden sám kníže Adolf Josef ze Schwarzenberka, jemuž František Mareš i Jan Sedláček knihu připsali). Nový chrám Páně byl slavnostně konsekrován českobudějovickým biskupem M. J. Říhou dne 10. srpna 1890. Tak byla i nadále zachována tradice pouti ve Vacově na svátek sv. Vavřince. Náklad na stavbu kostela byl 28 tis. zlatých, z toho např. 3 tis. věnoval vídeňský farář Mráz, vacovský rodák. Vlastní stavbu provedl knížecí stavitel Jan Štěrbík z Vimperka. Kromě četných náhrobních kamenů z let 1588, 1825, 1836 - hroby rytířů z Vrbice, Hrušovských z Hrušova či Chřepických z Modlíškovic - stojí za zmínku původní historicky cenné Brixiho zvony ze 16. století - hlavní zvon vyrobený roku 1588 a umíráček je z roku 1568. Kostelu je daroval Václav Koc z Dobrše. Na větším zvonu je nápis: "Urozený pán Václav Koc z Dobrše s paní Ludmilou z Račína, manželkou svou, jakožto milovník náboženství křesťanského a kolátor záduší kostela sv. Mikuláše ve Vacově, dal jest pro památku svou a také paní manželky své, vedle možnosti pomoc a svolení, aby zvon tento nákladem osadníků k témuž záduší náležejících zdělán býti mohl. Stalo se skrza jednání urozeného pána Jeronyma Čtyřkolskéhoz Volovice, úředníka na jeho Dobrši Léta Páně 1588. Václav Koc z Dobrše a na Dobrši a Žichovicích, Lidmila Kocová z Račína. Brikcí zvonař z Týnberku v Novém Městě Pražském udělal." První zmínka o vacovských varhanách pochází z roku 1706. Byly postaveny horažďovickým varhaníkem Václavem Turnovským. V roce 1861 byly pořízeny nové varhany, které byly po dostavbě nového kostela roku 1890 opět vyměněny. V roce 1929 byla provedena rekvizice cínových píšťal, doplnění chybějících píšťal a celková oprava nástroje.
V 18. století byly poblíž kostela postavena barokní kaplička zasvěcená sv. Nepomuckému. Mešní kaple sv. Barbory byla zbořena v roce 1834 při stavbě silnice do Vrbice.

Kněz František Špalek ze Žáru (1865-1940) působil jako farář v Malenicích, měl jistě možnost studia archivních listin vacovské farnosti, uvádí ve svém pojednání o Vacově, že r.1307 jsou jmenováni patrony místního kostela Předota z Radkovic, Lev z Bukovníka, Mikuláš z Miřetic, Pelhřim z Mladíkova a Beneš z Klenovic. Právě zde uvedený rok 1307 potvrzuje správnost předpokladů, že počátky Vacova jsou staršího datovaní, než stale uváděný letopočet 1352. V pojednáních o dějinách Vacova a okolí, které sepsal v létech po r.1950 pan Jan Koreš, bývalý správce přečínského polesí, je k historickým počátkům Vacova uvedeno toto: "V které době byl původní kostel vacovský postaven, nemohl jsem přesně zjistit. Jen v poznámkách neznámého kněze psaných kurentem bylo uvedeno, že kostel byl postaven na vrchu Vacově r. 1193 a kostel dobršský r.1197. Dle toho, že v poznámkách byl uveden vznik obou chrámů (i jiných hist. poznámek o osudu obou kostelů) bych soudil, že to byly výtahy pro nějaké dějinné pojednání. Po převzetí farních matrik a jiných cirk. dokladů do "lidosprávy" byly poznámky tyto vyřazeny a později rukou nerozumnou zničeny."
Na dalších listech své kroniky píše: " ... úřední r. 1352, kdy byl Vacov založen nezdá se mi věrohodný (viz kostel). Pověst praví, že sv. Vojtěch, biskup kapitulní v Praze navštívil kolem r.995 zdejší kostel na své cestě, když navštívil i kostel ve Lštění - který nese jeho jméno. Doložena pověst ovšem nikterak není. Byl prý zde ve Vacově původní kostelík - vlastně jen poustevnická kaple. Tato byla prý zrušena, a na jejím místě vystavěn románský kostel, který byl r.1885 zbořen a na jeho místě postaven nový gotický (pseudogotický) kostel". V létech 1356-1396 jsou patrony kostela Bozděch a Karel ze Čkyně, Ondřej z Mířetic a Zdata z Hory. V historickém období vlády krále a císaře Karla IV. (vládl 1346-1378) a působení Arnošta z Pardubic (arcibiskupem 1344-1350) je Vacov uveden v listinách správního uspořádání pražské církevní diecéze, která obsahovala archidiakonáty (10) a ty se dělily na menší správní části - děkanáty. Vacov byl v děkanátu volyňském spolu s dalšími (Prachatice, Vimperk, Volyně, Češtíce, Dobrš, Malý Zdíkov, Čkyně, Lštění, Nicov atd.). V soupisu far (plebanií) děkanátu Volyně z r.1399 je uvedeno 24 far s kostely. Je mezi nimi uvedeno plebanie ve Vacově, které tehdy odvádělo daň tzv. papežský desátek 6 gr. Jsou zde jmenovány např. Dobrš - 6 gr., Malý Zdíkov - 9 gr., Češtíce - 42 gr., Winterberg - 21 gr., Lštění - 6-12 gr., Sv.Maří v Lázu - 15 gr., Čkyně - chudá, nedává nic. Volyňský děkanát náležel k archidiakonátu bechyňskému.
Zpráva z r.1406 uvádí, že se ve Vacově vyskytovaly dva dvory. R.1466 (uvádí Fr.Špalek) kostel obdarovali: Petr Štítkovec z Čábuz, Rynát rytíř z Čestic a Přech z Češtíc. Za svědky se podepsali: Sulek ze Zalezle, Ondřej ze Čkyně a Zdata z Hory (Benešovy od r.1920).
Historický údaj z r.1513 udává, že t.r. vlastnil Vacov Vilém Přech z Čestic " Vilém Přech, pán na Češtících, Vacově, Radešově, Dřešíně, Hostících, Chlume". (Majetkem Viléma Přecha byla pravděpodobně čp. 5 - U Škopků a čp.7 - U Koubů. Tvořily jednu zemědělskou usedlost, tzv. Martínkův grunt - později U Truhlářů). V létech okolo r.1588 náležel Vacov k panství Václava Koce z Dobrše. Tak tomu bylo i v první polovině 17.stol. Potom byl připojen k Přečínu. Když r.1700 připadl přečínský statek do vlastnictví Ferdinanda ze Schwarzenbergu, přešel s ním i Vacov do majetku tohoto šlechtického knížecího rodu. (Viz velký znak na kůru kostela. Schwarzenbergové byli jeho patrony a na stavbu nového kostela věnovali jistou finanční částku).

Vacov - původ místního jména (Literatura: Profous Ant.: "Názvy obcí a měst...") Místní jméno je odvozeno od jména Váca (tvaru jména Václav - Váca, Vacza, Váca, může být i zkratkou os.jm. Václav) - Vácův dvůr, majetek. R.1405 - decan.Wolyn: Waczow, r. 1406 - dva dvory v Vacově, r. 1645 Wacžowo, r. 1840 Wacow 1A St.aaw.von Přetschin (údaj vzdálenosti a směru od Přečína). Vacov r. 1839 - majitelé domů: Čp.l - fara, čp.2 - Mráz Martin, hostinský, čp.3 - škola, čp. 4 - Novotný František,obchodník, čp.5 -Škopková Mariana, zemědělec, čp. 6 - Hrneček Jan,kostelník, čp.7 - Škopek Jan, sedlák, čp.8 - Koba František,obchodník potulný s hliněným nádobím, čp. - 9 Beneš František, krejčí, čp. 10 - Kouba František, dělník, čp. 11 -Krof Jan, lékař, ranhojič.
Prvním známým učitelem byl Martin Tejnohorský. Roku 1655 vydává svědectví o páteru Janu Jakubovi Bramburskému, faráři čestickém a dobršském, s nímž zmíněný kantor po osadě čestické a dobršské koledou obcházel. Tenkrát si majitel čestického panství Leopold Claretto stěžoval na svého faráře Jana Jakuba Bramburského. Musel to být povedený páter. Byl to rváč, jakému rovného nebylo. Ve Strakonicích byli vyslýcháni svědkové a první, který vypovídal, byl Martin Tejnohorský, kantor vacovský. Kantor s páterem chodili po koledě a při dělení koledy došlo k nedorozumění. Boží pastýř požadoval větší díl koledy pro sebe. Tomu zase nechtěl rozumět kantor a tak páter po něm mrštil zmrazkem. Aby jeho argumenty byly ještě pádnější, dal kantorovi pěstí do nosu, až prý mu krev vystříkla. To však nebyla jediná stížnost Martina Tejnohorského na bohabojného sluhu božího. Syn Tejnohorského přeháněl dobytek přes jakousi mez a to se nelíbilo panu páterovi. Sebral kámen a jak zápis říká "mého syna kamenem v žebro tak udeřil, že jemu z místa toho krev tekla." Výsledkem vyšetřování bylo zjištění, že páter se nechová tak, jak by se duchovní chovat měl, a proto byl přeložen do Vlachovo Březí, odkud roku 1660 odešel do Vodňan. Zmínka o prvním kantoru roku 1665 by svědčila o tom, že vacovská škola již existuje 345 let. Další zprávy o škole a učitelích na vacovské škole přinášejí farní matriky a dopisy učitelů adresované vrchnostenským úřadům, jež jsou uloženy v třeboňském archivu.Roku 1753 měl již vacovský kantor vyměřen svůj příjem, který je uveden takto: celkový výnos sobotálesu se stanoví na 273 zl., louka ve výměře 1 jitro 520 sáhů, zahrada u školy 1 jitro 40 sáhů, za služby kostelnické 8zl. a 36 krejcarů, za službu varhanickou posnopné : 4 mandele žita, 3 mandele ovsa, 3 strychy a 2 mázy žita a 3 věrtele ovsa ( v prvé části rozuměj ve slámě a v druhé v zrní), za kostelnictví 3 mandele žita, 2 strychy žita, 1,5 mandele ovsa a 1 strych a 2 věrtele ovsa. Roku 1832 bylo ve Vacově již zřízeno místo podučitelské. Zprvu prý se vyučovalo v domku čp.4. Roku 1815 postavil patron, tehdejší kníže J.Adolf Schwarzenbergr novou jednopatrovou budovu s jedinou učebnou. Za starostování Matěje Maršálka z Nespic byla zřízena druhá učebna.

Dnes vlastní Vacov složen ze tří obcí: Vacova, Vlkonic a Miřetic. Vlkonice jsou v historických pramenech uváděny letopočtem r. 1274. Podle tohoto datování jsou nejstaršími osadami současného Vacovska. Toho roku prodal Vítek z Krumlova strakonickým Maltézákům ves Strašen (Strašín) se dvěma mlýny. Na listině, která se k této události vztahuje, jsou napsána jména několika svědků. Mezi nimi jsou jmenováni Vít z Vlkonic, Zdata z Hory, Beneš z Mladíkova a Čechan z Miřetic (další svědkové: Bavor ze Strakonic, Jan z Dubu, Michal z Březí, Štěpán z Češtíc, Habírko z Doubravice atd.). R. 1274 jsou Vlkonice uváděny jako statek Vítův (Vitus de Wliconicz). V roce 1337 jsou v souvislosti s Vlkonicemi jmenováni bratři Janek a Venci (fratres de Wylconicz). V létě okolo r. 1300 bylo městečko Volyně s 20 vesnicemi věnováno probošství u sv.Víta. Mezi vyjmenovanými jsou: Vlkonice, Nespíce, Radčov, Žár veliký, Žírec aj.
K roku 1390 je uváděna řada poddanských vesnic na Volyňsku v souvislosti s dávkami. Vlkonice tehdy platily z 8 a půl lánu, Nespíce ze 4 a půl lánu, Žár z 10 lánů. (Přechovice a Nišovice z 10 lánů, Nuzín ze 6 lánů, Horysedlo z 8 lánů, Radšov 2 kopy 10 gr., Žírec 30 gr. atd). Roku 1569 je historicky doložené tzv. "rychtářství vlkonické", kdy Vlkonice připadly ke Strakonicům a zůstaly jim podřízeny do r. 1850.
Po roce 1600 jsou Vlkonice uváděny ve výčtu tvrzí v okolí Volyně spolu s dalšími: Přečín, Hora (Benešova), Miřetice, Dobrš, Dřešínek, Čestice, Doubravice, Němčíce, Nihošovice atd... Ve Vlkonicích se podle ústního podání tradovalo, že jakási tvrz (sídlo mající podobu "opevněné" usedlosti) se nacházela v prostoru stavení čp.19. Pamětníci uváděli na základě předávaného vyprávění, že zde bývalo dřevěné "přemostění" (krytá chodba), které spojovalo štít staré chalupy čp.19 s chalupou čp.4. (Dokonce se zde připomínala zmínka o jakési podzemní chodbě, která odtud měla vést ke tvrzi v Dobrši).
Podle berní ruly (soupisu pozemkového majetku) z r. 1652-55 měly tehdejší Vlkonice 6 statků menších; největší Ondřeje Macháčka měl 24 strychů, z čehož bylo 16 str. oseto. Tento statek měl l koně, 2 voly, 7 krav, 2 jalovice, 10 ovcí a 6 sviní. Jeden grunt "bylpustý" - Žižkovský, role ležela ladem. Chalupník Matěj Mlynář z Pecková měl 9 str. - 6 osetých. Poznámka: "Tito dosti skrovné pozemky mají - půda písčitá ".

Vlkonice jsou zakresleny na mapě království českého z r. 1744 a označeny názvem Wlkonitz. Vlkonice - původ místního jména (názvu): Vlkonice = ves lidí Vlkoňových. Z osobního jm. Vlkoň - Vlcon. R.1274 - Wliconicz, r. 1337 - Wylconicz, r. 1569 -Vlkonice-rychtářství vlkonické.

V "Místopisu soudního okr. Volyně" z r. 1913 je o obci napsáno: Vlkonice : 50 domů, 367 obyv. K Vlkonicím náleží též osada Peckov s mlýnem na Milíkovském potoce tekoucím z lesa na úbočí Javorníka, vlévá se v Čábuzích do Spůlky. K Vlkonicím náležejí ještě katastry obce Rohanov a Lhota n. Roh. Rolnictví jest málo výnosné, louky jsou mokré, nejsou meliorovány. Z Vlkonic do světa za prací sezónní odchází 72 lidí. V jedné rodině udržela se dosud výroba hraček dřevěných, jež mají typický slovanský ráz. V Peckově, při silnici vacovsko-oubyslavské, jedna chalupa vyniká řezanou lomenicí a úhlednou vížkou-zvoničkou. Katastr, výměra 169 ha, č.výn. 1.724,86 K. Celkem ha polí: 82, luk 54 (32%), zahrad 0,06, pastvin 12, lesa 14, stav.pl. 1,4, neplodná p. 4,7. Majitelé půdy ha: nad 20 - 2, od 10-20 - 5, od 5-10 - l, od 1-5 - 15, pod l ha 25. V místě jest spolek domkářský.

Malou osadu Miřetice připomíná poprvé r.1359 přídomek Lukáše z Miřetic. Tento drobný feudál, jmenovaný v písemných pramenech ještě v letech 1367 a 1375, měl tu zřejmě dvorec se sídlem. Nástupem vladyckého dvorce bylo obnovené hospodářství vzpomenuté v zápisech závěrem 30ti lete války (r.1647). Jeho rozsah po barokních úpravách připomíná dosud katastrální plán z r. 1837 jako pravidelný útvar na obdélníkové parcele. Dvůr byl rozparcelován v druhé pól. 19.stol. na 7 dílů (dnešní čp.l a čp.15 až 20). Ze severního křídla se dochovala černí obytná část (čp.l), navazující díly čp.15 a 16 byly zbořeny a koncový špýchar čp. 17 adaptován k rekreačním účelům. Podobně byla jižní obvodová zástavba dvorce převážně přestavěna a z mohutné stodoly, uzavírající dvorec od západu, zůstávají zbytky obvodového zdiva z lomového kamene.

Do Vacova spadá dnes i Mladíkov. Barokní kapličku nechal postavit po 30.leté válce Malek(č.p. 1), protože se mu z ní vrátil syn. Zvon v kapličce 1809, nápisy malované Čábuze. Strakonice. Nápis štětcem 1967-oprava kapličky, původně byla báň širší v tomto roce poškozená báň ořezána na současný tvar. Kaplička slavnostně vysvěcena po opravě v říjnu 1995, dobršský farář Martin Vích ji zasvětil sv. Vojtěchovi(milénium). Na kopci Ve vršku východně od vsi (754 m.n.m) jsou patrny základy jakési tvrze. Ottova encyklopedie: Mladíkov - ves v Čechách, hejtm. Strakonice, okr. Volyně, fara a pš. Vacov; 12 d., 78 ob. č. (1890); poblíž vápencové lomy.

Z Vacova do Nespic, za Žárem:

nad ním leží vrch Červeňák-má jméno podle nalezeného hrobu francouzských vojáků - červenokabátníků. Pověst: Bezbožný pastýř pásl ovce na Strachynci. Pršelo, žena mu přinesla jídlo, které mu nechutnalo. Hodil misku s jídlem po ženě se slovy: "Bodejž by si ty mrcho i s tím žrádlem zkameněla". Na ta slova udeřilo a pastýř zkameněl i s ovcemi a ženou. Od těch dob tam kameny stojí a nido neví, jak je proměnit na zpátek. Nad vsí je místo zvané U obrázku: schovávali se zde milenci, jimž rodiče nepřáli a zde do nich udeřil blesk.

Nad Žárem bývalo malé hradiště(Bůzorovka, Pozorovka) se strážním vojskem-pozorovací hlídkou. Podle pověsti zde byl i malý kostelík, nejspíše ale pohanský posvátný háj. R. 973 daroval kníže Boleslav II. město Volyni a les od Krušlova k e Zdíkovu pražské biskupské kapitole. Ta zde hned na přelomu 10. a 11. století založila vesnice Krumlov, Nuzín, Horysedlo, Žár, Nespice, Putkov, Račic či Žírec, které byly panství Volyňskému poddány. Žár nebo také Žáro byl velkou vesnicí, na volyňském panství velikostí hned po Litochovicích a Strunkovicích. Hned po založení vesnice zde bylo 8 sedláků, 2 chalupy s poli a 4 bez polí. Hospoda založena 1660. Nejdříve spadal Žár pod rychtu Horysedelskou, později pod obec Nespice. Od roku 1913 byl samostatnou obcí.

Kaple: Nejdříve jen zvonek v lípě na návsi. Roku 1707 postavena zvonice s větším zvonkem. Zvonice stála proti Roučkům na horní cestě. Byla zděná s cibulovitou bání krytou šindelem. Proti Vachlům byl kříž, ke kterému byla v polovině 19. století přistavena malá zděná kaplička. S obrazem Panny Marie, opatřená dřevěnou mřížkou. Základ k postavení nové kaple dal sedlák Josef Kordík, který věnoval na ni 500 zlatých. Na podzim 1913 ujal se konečného provedení zdejší rodák František Blahovec, farář a zemský poslanec ve Volenicích-svolal schůzi občanů, sestavil výbor pro stavbu kaple, staral se o získání subvencí. První plány zhotovil zednický mistr Josef Frühauf z Volyně, které se však nelíbily. Byly zhotoveny nové u místodržitelství v Praze, a to bezplatně. Plány na oltář, rámy obrazů či kazatelnu dle návrhu prof. Úhrady z Prahy vytvořila firma Krejčí tamtéž. Po té je vyhotovil truhlář Antonín Novotný ze Strakonic. Rozpočet na kapli byl 5.000 K, byl překročen o 531 K. Některé práce byly vykonány zdarma. Na jaře 1913 byly stará zvonice a kaple zbořeny a bylo započata se stavbou nové kaple na obecních zahrádkách. Dne 19.10. 1913 byla nová kaple vysvěcena za veliké účasti místních i přespolních: hejtmana Jaroslava Sedláčka ze Strakonic, Josefa Kohouta, vikáře z Čestic, Petra Majera, faráře a Vojtěcha Vávry, kaplana z Vacova, faráře Jana Blažka ze Čkyně (přivedl procesí s družičkami), učitelů z Onšovic(řídící Josef Motlenda a Eduard Hrudka), Vacova(řidící Josef Růžička) a rodáků farářů Františka Blahovce a Františka Špalka z Malenic. Průvod šel v půl desáté, za krásného počasí, ke kapli, kde byl uvítán družičkami, z nichž měla Marie Krýchová ze Žáru slavnostní uvítání. Po té promluvil Fr. Špalek. Po té následovalo vlastní svěcení, na závěr poděkování družičkou Annou Škopkovou. Následovala mše vedená farářem Mayerem. Slavnost ukončena o jedné hodině hostinou. Obrazy koupil Fr. Špalek a křížová cesta byla požehnána kapucínským kvardiánem ze Sušice Richardem Randákem, zdíkovským rodákem. V r. 1914 koupil sochy sv. Josefa a sv. Martina Martin Krejsa. Oltář a kalich věnoval Fr.Blahovec, oltářní zařízení Fr.Špalek. Milodary věnovali také kníže Ad. Jos. Schwarzenberg či kníže Fr. Thun.

vpravo okolo Přírodní památky Háje:

S až SSZ západně orientované svahy bezlesého vápencového vršku v polích jsou zarostlé širokolistými suchými trávníkovými porosty s význačným výskytem vstavačovitých a jalovcem obecným s výrazným zastoupením válečky prapořité. Z dalších významných druhů se na lokalitě vyskytuje úročník bolhoj, vzácná kapradina vratička měsíční, devaterník velkokvětý, vítod chocholatý a violka chlumní.

Do Spůle, přes údolí Volyňky do Bohumilic:

Původní osada už v 10. století v majetku kapitulypražského kostela sv. Víta. Od královny Elišky r.1315 dostaly zákupní právo, další zmínka o obci z r.1353, pův.název Bohumělice, od r. 1367 náležela osada k panství Vimperk.
Od r.1494 Malovcům z Chýnova(Zdeněk Malovec od Petra Kaplíře ze Sulevic). R.1579 jeho syn Jan, který postavil tvrz Skalici. V r. 1620 v držení vojáků Martina de Hoeff-Huerty(viz Velhartice). Po třicetileté válce přestavěna tvrz jako renesanční zámek. Roku 1794 získává Bohumilice František Sickingen. Od roku 1812 opět Malovcové. R. 1818 větší přestavba zámku. Roku 1863 kupuje Bohumilice hrabě František Thun-Hohenstein, které už roku 1878 prodává rodu Lumbe z Malonic(dr. Josefu Lumbe). Poslední přestavba zámku za Arnošta Lumbe-zámek rozšířen o severní křídlo. R.1923 kupuje velkostatek se zámkem Ferdinand Holoubek. V letech 1950-1996 zde Státní staky Vimperk. V roce 1996 dostává zámek zpět rodina Holoubkova, kteří zanedbaný zámek opravují. U zámku stojí lípa 300 let stará, u ní kaplička sv. Jana Nepomuckého. Nad vchodem do zámku erb Malovců.

V okolí nálezy tzv.bohumilického meteoritu(vyorán r. 1829, váha 57,68 kg), největší kus 37 kg uložen v Národním muzeu(další kusy ve Vídni, Berlíně, Chicagu). Meteorit byl nejdříve použit jako patník u zámku.

V roce 1919 založil František Pešek továrnu na psací pera (výrobu později převzal Koh-i-noor). V té době zde 3 hostince (U Staňků, U Jandů, Na Staré hospodě), 3 řezníci a uzenáři, 2 obchody smíšeným zbožím, 1 obchod střižním zbožím., 1 výrobce kartáčových prkének, 1 truhlář, 1 kovář, 1 kolář, 1 sedlář, 2 obuvníci, 1 krejčí, 3 mlynáři, 1 továrna na psací ocelová pera, 1 výrobce dřevěné obuvi, 1 malíř pokojů, 1 obchodník vepřovým dobytkem, 1 sekerník. Byly zde tyto spolky: Hasičský sbor Bohumilice (od r.1888), Odbor Národní Jednoty Pošumavské pro Bohumilice a okolí (1883), Spořitelní a záložní spolek pro Bohumilice a okolí založen roku 1912, Tělocvičný spolek Orel založen roku 1921, Místní organizace česko-slovenské živnostensko-obchodnické strany středostavovské v Bohumilicích, Divadelní ochotnický spolek Heyduk. V obci žilo 480 obyvatel.

K.Klostermann(pobýval zde v domku porostlým psím vínem u Volyňky několik prázdnin) zde psal román Strejček z nebe. Místního faráře Hanžla zvěčnil ve svém románu Ecce Homo.
Maloval zde Stanislav Lolek(žák Mařáka), podle jehož kreseb napsal Rudolf Těsnohlídek Lišku Bystroušku, bydlící v zámečku u Holoubků.

Bohumilice, původně nazývané Bohumělice, se již během desátého století objevují v majetku pražské svatovítské kapituly a bezesporu patří k nejstarším sídlům Vimperska. Kostel založen po roce 1200. Byl zasvěcen sv. Martinu, později Nejsvětější Trojici a Sv. Barboře. Z původní stavby se dochoval románskogotický portál a kamenná křtitelnice. Kostel samotný je v písemných pramenech výslovně zmiňován až v roce 1379, dochované stavební prvky, zejména mírně hrotitý portál v severní zdi lodi, s pětilaločně vykrojeným tympanonem a s talířovými hlavicemi, je datován již do doby kolem roku 1250. Svědkem vrcholně středověké historie kostela je kamenná křtitelnice, zdobená reliéfním panelováním ve tvaru trojlistů, umístěná jako kropenka vedle portálu.
Podle pověsti měl být kostel postaven na soutoku Volyňky a Spůlky. Podvakráte na to místo navezli materiál a podvakráte se do rána ztratil. Holubice pak stavitele dovedla do lesa, kde ztracený stavební kámen nalezli. Místo vyklučili a postavili zde chrám Páně. Podle mínění hydrologů se pod presbytářem kostela nachází silný pramen.
O faře je zmínka již v roce 1352. V roce 1657 vyhořela celá vesnice s kostelem i farou. Kostel byl znovu vystavěn, ale roku 1815 vyhořel znovu. Nynější podoba kostela je z roku 1817-18, kdy byl také opatřen třemi zvony, které byly bohužel odvezeny 26. 3. 1942 z válečných důvodů do Německa. Patronem kostela bývali zdejší páni na zámku Skalice, ti také dosazovali na faru kněze. V některých letech zde působili i tři kněží. V roce 1966 byla položena nová dlažba, nové lavice, vymalován interiér a celkově kostel upraven. V roce 1992 byla udělána nová fasáda a dány měděné okapy. Důkladná rekonstrukce proběhla v roce 2007
Zdejší farnost je velmi stará a v dřívějších dobách byla velmi rozsáhlá. Kromě okolních osad sem patřila nejen Čkyně ale i Vimperk. Prvními patrony byli páni z Janovic, ale v roce 1370 se staly Bohumilice zbožím královským. Patronem byl i král a císař Karel IV. V 16. století byl kostel nějaký čas husitský a luteránský a to díky rodu Malovců, který byl patronem kostela až do roku 1924. Jejich hrobka je u zdi kostela. Za zmínku stojí vzácné náhrobní kameny ze 16. a 17. století umístěné u vnější kostelní zdi. Bohumilice jsou rodištěm bývalého českobudějovického biskupa ThDr. Antonína Lišky(1924-2003). Ten byl synovcem, dalšího významného rodáka(nar. r. 1900 v č.p. 51) PhDr. Antonína Lišky, bývalého ředitele Muzea hlavního města Prahy.

Vlevo před vchodem do kostela(původně na západním čele lodi) náhrobek Malovců s nápisem:
VENERABILI DEO SUIS-           QUE CHARO SACERDOTI
ANTONIO SKAUMAL                 BOHEMO WORLICENSI
                                            QUI
FIDELES BOHUMILICENSIUM ANIMAS PIE
SEDULEQVE PAVIT
UT CAPELLANUS XI UT CURATUS VII ANNIS
DEINDE PLENUS MERITIS DIE XII SEPTEMBRIS
ANNO DOMINI MDCCXCII
AETATIS SUAE XLIV PIE IN DOMINO OBDORMIVIT
HOC SINCERI AFFECTUS MONUMENTUM POSUIT
WENCESLAUS MALOWEC LIBER BARO DE CHEYNOW ET
WINTERBERG DOMINUS IN ALTO HRADEK SKALITZ
ET KLINKOWII        ANNO DOMINI
                                            1794

Pověst o královně Elišce: Z Čech od Volyně přes vesnice Bošice, Zahoří, Štítkov, dále Trhonín k Pravětínu, vedla stezka k boubínskému sedlu do Bavor. První tři obce byly součástí Brda majetku královny Elišky. K této stezce se dodnes váže pověst o útěku královny Elišky do Bavor. Vyprávění pověsti starého Běleckého, 84 letého, z roku 1914, uvedl archivář Teplý v Dějinách města Volyně. Dle této pověsti narodilo se Elišce děvčátko. F.Krejsa ve Zlaté stezce,III.,s.95 se zmiňuje, že ze Zahoří prchala královna Eliška k boubínskému sedlu, provázena svými horaly, kteří ji ukrývali a pak provázeli šumavskými pralesy k hranicím. Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené stručně zaznamenal pověst, že se v Zahoří narodil Karel IV., když jeho matka byla nucena se v těžké chvíli uchýlit do selské chalupy č.4. V jihočeské Ročence na r.1948 rozvedl tuto pověst v povídce učitel Votava, podobně také insp. Mašek v časopisu Hraničář.
Jiná pověst: Královna Eliška prchala se svým synkem po staré stezce přes Zahoří do Bavor. Byla pronásledována a z obavy, aby ji pronásledovatelé nezajali, ukryla se se svým synkem v Zahoří u sedláka Vondry. Sotva že se ukryla, již zde byli pronásledovatelé, s dotazem, zda tu projeli kolem jezdci. Po přisvědčení rychle odejeli dál, zatím co královna byla schována se synkem na posteli.
Vyprávěla paní Martanová z Dolan, pocházející právě z č.4 Vondrů ze Zahoří i jiní další, že ženy ze Zahoří z č.3,5,6,7a 8 a jiní z Kovanína a Zálezel přinesly královně dary a byly odměněny částí půdy z králováckých Brd a č.4 Vondru obdrželi mnohem větší díl půdy vzhledem k tomu, že u nich byla královna Eliška (dle Výběru).

Dále stoupáme do Smrčné:

původní dvůr doložen z r.1381se sickingenským erbem s kamennými koulemi(pověst: jeden ze zám. pánů si nevážil chleba, vyhazoval celé bochníky, jezdil na koni obilím, když jednou chtěl jíst, každé sousto se mu změnilo v kameny až umřel hlady-na památku toho je zazděno několik kamenů zde ve zdi), třípatrová sýpka bývá pokládána za původní klášter templářů.

Okolo Štítkova do Svaté Maří:

Pův.gotický kostel Sv.Maří Magdaleny, přestavěn v 18.st. (barokně), zařízení rokokové, gotické sochy madony, sv.Barbory a sv.Kláry jsou z 3. čtvrtiny 15.st., další sochy sv.Cecilie a sv.Barbory z 1.pol. 18.st..
Farní ves u Vimperka; první konfirmace byla roku 1359. 1414 nadal Štěpán z Čestic kaplana. Od r.1543 patřila k zámku Lčovice. V XVII. století zanikla fara a sv. Máří patřila k Malenicům. R. 1735 zřízena tu fara. Na kostelní budově lze dnes dvě stavební doby konstatovati: pozdně gotickou a barokní. Z doby založení je asi hrubé zdivo jak presbytáře se sakristii, tak lodi. Presbytář původně gotický, jak dosvědčují stopy starých, v době novější rozšířených neb zazděných oken, jest kvadratická a měří i s vítězným obloukem, do půlkruhu sklenutým, 5.30 m + 1.30 m hloubky a 5.74 m šířky. Sanktuář primitivnějšího provedení patři do doby okolo 1500, klenba křížová bez žeber - ač kamenná - do doby barokní asi téže, kdy trámový strop lodi, prům. 16.20 m, dl. 8.00 m široké, nahrazen novým rákosovaným, což se stalo v I. pol. XVIII. století, když zřízena nově fara. V lodi zachovány další stopy starší doby: kamenná got. křtitelnice, desítistranná, se čtyřmi znaky: vodorovné břevno (Budkovský z Budkova), dva klíče {Nebřehovský), růžice a kapr (z Čestic) a kropenka u postranního vchodu do lodi ze stejné doby. Značnější stáří dosvědčuje též u sakristie, valeně sklenuté, malé kruhové okénko. Novějšími přístavbami jsou nestylová věž, kobka, kůr a schody naň. Jakého tvaru byla původní okna v lodi, nelze zjistiti, poněvadž veškeré známky jich scházejí. Vnitřní úprava, nejprostšího provedení, náleží již XIX. století; totéž sv. Cecilie a sv. Barbory, z nichž poslední je z XVIII. stol. starší, avšak také hrubší, zvláště pokud se týče obličeje a Ježíška, jest soška P. Marie z XVI. stol., 1.18 m vys., nověji přemalovaná; další sochy, stejného stáří a provedení, dány odtud do blízké kaple Štítkovské. Varhany stavěl Frant. Jüstl z Krumlova.(Soupis památek, politický okres prachatický-1913) U fary s román. základy rostou lípy srdčité(200 a 350 let staré), nad vsí Mářský vrch(907 m.n.m.)s rozhlednou a kaplí z l.1935-37: kaple sv. Václava ve je tvaru románské rotundy. Iniciátorem stavby byl v roce 1935 archivář a farář František Teplý z Malenic. Rozhledna je vysoká 12 metrů, betonový vyhlídkový ochoz se nachází ve výši 8 metrů. Celý komplex byl renovován v roce 2006. Pod rozhlednou je kamenné moře(syenitový porfyr, přírodní památka)Lysá skála, televizní vysílač. Obec navštívil Jan Neruda. Za komunistického režimu zkrácen název na Máří, Bohumilice chtěli upravit jen na Milice.

Příběh: Před 80 lety ve zdejší faře, za faráře Špačka (1894-1906) za jedné noci tři učitelé, kteří faru hlídali před zloději, z budovy, někdejší tvrze a dosud rozbité chajdy, utekli a nikdo jich nepřiměl, aby čtvrtou noc ve faře (na sále) přespali. Pan farář rejdům myší zvyklý darmo vysvětloval ... ve faře strašilo. Potom mu jistý sladovnický poradil vyhubit myši hořkými mandlemi a tolik jich zahynulo, že rok zde zdi myšinu bylo cítit. Od té doby v budově nestraší: aspoň nynější Svatomařští o tom nic neví.

Svatomářským přezdívají zabelkáři. Zabelka je plevel v žitě. Přezrviskem vystihuje se chudoba horských polí ve Svatomáří, na nichž pro nepříznivé poměry půdy i podnebí se pořádné obilí neurodí.

Ve vsi doleva, po 1km vlevo Skalka(žulová skála s turmalínovými slunci), dále přes potok Naháč, přes silnici PT-VPK, na okraj Buku, vlevo do Cikánského údolí, okolo Machova mlýna, pod přírodní rezervací Čertova stráň(v kaňonovitém údolí Boubínského potoka chráněné území o rozloze 20 ha; v rezervaci je původní přirozený les bohatý na jedle a smrky) přes Trpín do Chlístova:

zbytky tzv. Husovy lípy, staré 750 let, obvod 10 m, měl zde kázávat Mistr Jan Hus(r.1414), lípa měla být kdysi poražena, ale i s pozemkem ji koupil sedlák Fidler z č.p.1 (pocházel z Dobišovského mlýna na Cikánském potoce-podle jedné pověsti zde žila Husova babička; později mlýn vyženil Jakub Aleš, prapředek Mikuláše Alše)a tím ji zachránil. V roce 1900 se zde na veřejném shromáždění sešlo přes 700 lidí. Národní listy pak napsaly: "Přes sedmset osob, mužův a žen, sešlo se z celého a širého okolí, z obcí a osad na 2-4 hodiny vzdálených a rozložilo se táborem na louce, kol lípy Husovy, pod nímž byla postavena tribuna z níž promluveno býti mělo". V roce 1995 vichřice rozlámala korunu, po odborném ošetření roste lípa dále. Poslední ošetření stromu proběhlo v roce 2008.
Zmínka o obci z r. 1384, od r.1509 jedna z poddanských vesnic Prachatic, dřevěné chalupy s polovalbou, patrový špýchar.

Dále do Kratušína:

připomínán r.1389, patřil k hradu Hus, pak k Drslavicům. Mikuláš z Kratušína se připojil proti upálení M.J.Husa, barokní kaple, Pověst: Zde někde u kapličky na rozcestí pěti cest (do Zabrdí, Záblatí, Drslavic, Lažiště a Chlístova) měla porodit Jana Husa jeho maminka poté, když na ni přišly bolesti, jelikož spěchala za svou matkou do Dobišova mlýna.

na vsi doprava, podél Blanice(rýžovnické sejpy) do Záblatí. Nad Záblatím vpravo po žluté přes Hlásnou Lhotu do Křišťanovic:

zmínka z r.1359, obcí procházela Zlatá stezka, dnes rekreační obec, rybník(17 ha) s rašelinou vodou a tábořištěm.

Václav Březan ve své kronice uvádí, že 28. dubna 1595 byl vimperský úředník Jakub Roudnický společně s krumlovským hejtmanem Janem Benýdkem na rybníce u hradu Hus. Tam Jakuba Roudnického ranila mrtvice a byl odtud převezen do Záblatí, kde odpoledne téhož dne zemřel.

dále vpravo na hrad Hus:

V roce 1341 český král Jan Lucemburský povolil bratřím Janu, Vavřinci, Herbordu a Peškovi z Janovic, panům hradu Vimperka, postavit si nový hrad na hoře zvané "Na husi" ("auf der Gans"). Po jeho výstavbě odtud noví majitelé prováděli ochranu Zlaté stezky i kolonizaci okolní krajiny a položili základy ke vzniku celé řady okolních vesnic, které měli svůj název zakončený německou koncovkou -schlag. V roce 1359 náležela k panství hradu Hus městečka Husinec a Záblatí i dalších 23 vesnic. Koncem 14. století se hrad Hus dostal do majetku podkomořího českého krále Václava IV. Zikmunda Hulera, který později upadl v nemilost krále Václava IV. a byl v roce 1405 popraven. Na počátku 15. století se hrad Hus dostal do držení Mikuláše, který se začal psát podle sídla z Husi(předtím z Pístného) a který náležel mezi horlivé přívržence nových husitských reformních myšlenek. Byl husitským hejtmanem a zemřel nešťastnou náhodou v roce 1420 v Praze. Dále vlastnil Hus Jan Smilek z Křemže(zemřel ve vězení Oldřicha z Rožmberka). Hrad Hus během husitských válek zůstal bez majitele. Této situace využil Habart Lopata(Maršík) z Hrádku, který hrad se svou vojenskou družinou obsadil a vytvořil si z něho loupežné sídlo, odkud prováděl výpady na kupce, kteří přicházeli do Čech po Zlaté stezce. Tento Habartův postup škodil prachatickým měšťanům, kteří se spojili s Klatovskými a Sušickými a v únoru 1441 oblehli hrad Hus. Několikaměsíční obléhání nepřinášelo úspěch. Teprve na podzim 1441 Habart Lopata z Hrádku žádal o povolení svobodného odchodu i se svou družinou. Jeho žádosti bylo vyhověno. Po jeho odchodu byl hrad vydrancován, vypálen a rozbořen, aby již nemohl být obyvatelným a nepůsobil škody prachatickým měšťanům při jejich obchodu. I když hrad Hus přestal existovat, udrželo se označení samosprávné jednotky Husské panství až do 16. století.

Josef Pavel ve svých Pověstech českých hradů a zámků napsal: "Mikuláš z Husi byl předním vůdcem strany podobojí na počátku husitského hnutí. Vynikal rozhledem, rozvahou, statečností a moudrostí, pro kteréž vlastnosti se těšil z počátku i oblibě krále Václava IV. Jsa věrným přítelem a následovníkem Mistra Jana Husi, přiměl krále k tomu, že dovolí kališníkům, jimž kaple Betlémská již nepostačovala k shromážděním, spoluužívati některé z pražských kostelů s katolíky. Když později žádali Pražané o trvalé přidělení několika kostelů, vedl Mikuláš ke králi deputaci, která mu tuto žádost měla tlumočiti. Prchlivý král se rozlítil, odbyl prosebníky a Mikuláše vypověděl z Prahy, pohroziv mu, že ho dá oběsiti, jestliže neustane ve své činnosti. Pan Mikuláš se uchýlil na hrad Hus a shromažďoval tu vojsko, s nímž zamýšlel přitrhnouti ku Praze a sesaditi krále s trůnu. Na naléhání Korandovo zanechal tohoto úmyslu. Pozval k sobě svého věrného přítele a druha Žižku a radil se s ním, jak zabezpečiti úspěch rostoucího husitského hnutí. Byl toho názoru, že bude nutno míti nad nepřáteli převahu duševní, že vojsko husitské, aby se ubránilo přesile, musí vyniknouti nad svoje protivníky nejen válečným uměním, nýbrž i pohotovostí a důvtipem. Uvažovali se Žižkou, jaké vojsko postaviti do pole proti železné jízdě panské a těžkým oděncům. Z těchto porad vyplynul nový způsob válčení, jímž byla pak porážena daleko početnější křižácká vojska: válčení pomocí vozových hradeb, okovaných selských cepů a drtivé dělostřelby. Síla a účinnost těchto zbraní byla vyzkoušena jak v boji proti proradnému Oldřichovi z Rožmberka, kterého porazil Mikuláš před Táborem, tak proti Zikmundovým křižákům v krvavých bitvách na Vítkově hoře pod Vyšehradem. Žel, že různost v názorech náboženských rozvadila spojené tábory a Pražany a kopala mezi nimi stále větší propast. Táboři se přidržovali učení křesťanské církve prvotní a zavrhovali vše, co nebylo v evangeliích. Odmítali ctění svatých, uctívání ostatků, zachovávání postů, svěcení svátků kromě neděle. Kněz měl konati mši jazykem českým bez roucha mešního (ornátu). Mikuláš z Husi stál na straně Táborských, nicméně snažil se přiměti obě sporné strany k smíru. Když jeho úsilí vyznělo na plano, rozhněval se na Pražany a opustil Prahu, prohlásiv, že se tam již nikdy nenavrátí. Odjížděl z Prahy koňmo. Když se octl u potoka Botiče, přijíždělo proti němu několik povozů. Kůň se jich lekl, skočil do zmoly vyhloubené povodní, upadl a zlomil panu Mikulášovi nohu. Tak se musil Mikuláš z Husi vrátiti proti své vůli do Prahy, kde byl ošetřen a léčen. Znenadání ho zachvátil starý neduh - záducha, jemuž nemocný zeman podlehl na Štědrý večer r. 1420. Tíha starostí o osud české reformace spadla pak na bedra jeho věrného druha a spolupracovníka Jana Žižku. Hrad Hus zůstal opuštěn, až se ho - neznámo jak - zmocnil Habart z Lopaty. říve nežli obšťastnil jihočeský kraj, působil tento loupežný rytíř na svém hradě Lopatě u Šťáhlav na Plzeňsku. Měl tam na nepřístupné, křemencové skále skryté v lesích neveliký, ale pevný hrádek - pravé dravčí hnízdo. Z něho se vydával se svými loupeživými společníky na plen do okolí, zajímal stáda nenáviděných husitských zemanů, ničil jejich majetek a olupoval i formanské vozy na silnicích. S kořistí zmizel pak v lesích a oddával se se svou nevázanou chasou hrám a hodům. Konečně se proti němu spojili husitští páni i měšťané některých měst v jihozápadních Čechách a v říjnu r. 1432 přitrhli k hradu Lopatě, aby ho dobyli, případně vyleželi. Posádka se bránila zoufale až do února, vrhajíc kamení i dlaždice vytrhané z podlah na hlavy útočníků. Když jí však došly zásoby a když byl i poslední kůň sněden, kázal Habart v noci zapáliti hrad a vyrazil s posádkou z brány. V lesích, ozářených vysoko šlehajícími plameny, strhla se prudká šarvátka a nastala divoká honba za prchajícími loupežníky. Na čtyřicet jich bylo schytáno a po zásluze ztrestáno, jen Habart, náčelník bandy, mezi nimi chyběl. Proklouzl jako lišák kruhem, který svíral jeho hrad, a zmizel, jako by ho peklo pohltilo. Sotvaže minulo několik let, dal o sobě Habart Lopata opět věděti. Uchýlil se tentokráte na hrad Hus a provozoval odtud dále svoje loupežnické řemeslo. Zlatá stezka byla pro něho zlatým dolem, který mu poskytoval bezstarostné a pohodlné živobytí. Ne však na dlouho. Ti, kteří pocítili jeho dravčí choutky, počali proti němu smlouvati výpravu a povolali v její čelo Přibíka z Klenového, jenž řídil úspěšně obléhání hradu Lopaty. V únoru roku 1441 přitrhli spojenci k hradu Husi a sevřeli jej se všech stran. Posádka byla dobře zásobena a proto je uvítala posměchem. Po šesti měsících opakoval se však i tady osud Lopaty. Tentokráte si starý, vychytralý dravec Habart pomohl z tísně jiným způsobem. Vzdal se, vyjednav si volný odchod z hradu, a ušel tak zaslouženému trestu. (8.9.1441) Hněv oblehatelů se vybil na hradě Husi. Aby se již nikdy nestal loupežnickým sídlem, spálili jej a rozmetali do základů. "

Poslední vysoká zeď nedávno spadla. Nebezpečí pádu-pamětní deska, připomín. smrt. pád ml. muže(1983).

Pověst: Bílá paní zde hlídá poklady, v lese pak bludný kořen-kdo ho překročí, bude tři dny bloudit lesem. Jeden uhlíř tady zabloudil, objevil velkolepý hrad s osvětlenými okny, uvnitř mnoho rytířů v družné zábavě, po půlnoci vše zmizelo-uhlíř se ráno probudil na zříceninách hradu.
Další: Bájilo se o Husi, že loupežníci ukryli uloupené peníze a skvosty ve skrýších, jež pak zřítivší se zdivo zasypalo. Někteří tu kopali po celé týdny a zpřevraceli kdejaký kámen, jiní sem chodili s kouzelnými proutky a zlatými kuličkami, které prý samy dovedou člověka v místa, kde se skrývá poklad. Nenašli nic, co by mělo cenu. Nejednou utíkal odtud hledač pokladů zsinalý hrůzou, vyprávěje, že se mu zjevila na hradbách Bílá paní. I báli se pak lidé vkročiti do hradu a zanechali na čas hledání pokladů. Nejvíce lidí se pídilo po zlaté huse, jež prý sedí kdesi ve skále na zlatých vejcích. Vejce prý mají takovou cenu, že by se za ně koupilo celé panství, náležející k hradu. Zoufalí marným hledáním volávali, až se to údolím rozléhalo: "Zlatá huso, dej nám svoje zlatá vejce!" Ozvěna se pošklíbla jejich volání, skála svých pokladů nevydala.
Nebo: je zaznamenán příběh židovské dívky, která pobývala na Prachaticku s matkou před emigrací do Anglie v roce 1938. Chodívala často na Hus a jednou ji na zpáteční cestě svezl forman, se kterým jímavě pohovořila o životě, prý to byl samotný Mikuláš z Husi.

Klesáme k mostu přes Blanici, dále vzhůru kolem pseudokrasových jeskyněk do Cudrovic:

procházela zde Zlatá stezka, obec zanikla v 50. letech 20.st., r.1993 upraven hřbitov a vysvěcen kříž.

Stál zde kostel Korunování Panny Marie, roku 1894 u něj byla zřízena fara. Do farního obvodu patřily Cudrovice, Mlynářovice, Plešivec a Blanický Mlýn. V témže roce byly z Českých Budějovic z dílny Rudolfa Pernera přivezeny tři zvony (podle velikosti - Marie, Laurenz a Ferdinand). Během 1. světové války v roce 1916 byly dva větší zvony odevzdány pro vojenské účely a nové byly vysvěceny a zavěšeny až v letech 1923 a 1928. Veškeré náklady nesla farní obec a místní mecenáši. Křížová cesta byla na základě sbírky obyvatel pořízena do kostela i do kaple v Mlynářovicích na počátku století. K zařízení kostela patřily i varhany, které byly zakoupeny a přivezeny z kostela v Chrobolech v roce 1909. Kostel i s přilehlou farou dlouho nepřečkal odchod německých obyvatel z Cudrovic v roce 1946. Stavba byla zbořena v roce 1956 a obec zanikla. 20.6.2009 byly slavnostně vysvěceny opravené kapličky "u Kasrů" (horní, nad cestou k Plešivci) a "u Reichlů" (spodní). Třetí kaple "u Fuchsů" na pastvinách jižně od vsi zanikla v 90. létech. Cuudrovickou tradicí bývalo procesí, které chodívalo od kaple ke kapli až do Mlynářovic a na Plešivec 25. dubna na sv. Marka. Žehnání cudrovickým kapličkám spolu provedli dr. Albert Peter Rethmann, profesor teologické fakulty v Praze a volarský Otec Jindřich.

Dále po asfaltce vpravo, první cestou za odbočkou modré doleva, po 1,5 km po silnici z Mlynařovic doleva do Volar:

Jméno Volary se poprvé objevuje v roce 1359, kdy mezi prachatickými měšťany je uváděn Ondřej z Volar. Založení města souviselo s celkovou kolonizací Šumavy ve XIII. a XIV. století. Obyvatelé vzniklých sídel byli převážně Němci z Bavorska. Do husitských válek patřily Volary vyšehradské kapitule, od roku 1503 se majiteli města stali Rožmberkové, od roku 1600 císař Rudolf II a po roce 1719 Schwarzenberkové. Hlavním zdrojem příjmů, až do začátku 18. století, byl obchodní ruch na Zlaté stezce. Volary byly největší soumarské sídliště na české části prachatické větve Zlaté stezky a prožívaly velký rozmach. Sloužily jako místo odpočinku a přenocování soumarů, kteří na "nákladních" koních dováželi po významné středověké dopravní cestě z Pasova do Prachatic sůl a jiné zboží. Trase stezky se přizpůsobil i ulicovitý tvar náměstí. Ve vrcholné době, v 16. století, tu bylo 13 hostinských, 4 kováři a sídlila tu řada soumarských rodin. Na přelomu 16. a 17. století využívali Volarští listiny Petra Voka, podle níž směli odebrat vozy s nákladem i koně kupcům, kteří se odchýlili z předepsaného směru stezky a vyhnuli se Volarům.
V době po husitských válkách se ve Volarech usadilo i několik českých rodin. V okolí Volar se hlavně v letech 1618 - 1620 několikráte bojovalo. Město bylo cílem útoků stavovských i císařských vojsk. Tvrdý byl boj u Soumarského mostu o opevnění (šance), které chránilo důležité spojení Čech s německým Pasovem. Válečné útrapy skončily teprve vestfálským mírem. Nezávislost na šlechtických pánech přinesl i Volarům revoluční rok 1848. Dobytkáři ze Štýrska a Tyrol, kteří se zde usadili v 16. století, zde zavedli intenzivní metody chovu po alpském vzoru. Dlouho se udrželi jako rázovitý živel, který se od ostatních obyvatel Šumavy výrazně lišil. Především zvyky, odíváním a typem domů. Tito hospodáři si ve Volarech a blízkém okolí stavěli roubené usedlosti, pro něž bylo charakteristické soustředění celého hospodářství - obytných místností, chlévů, stodoly i dvorku - do jediného celku pod společnou střechu. Volary byly po staletí typické svými roubenými nebo poloroubenými domy. Představme si je jako širokou rozsáhlou stavbu poschoďového rázu , s celokamenným či částečně kamenným přízemím, mající podkrovní světnici, v průčelí nejméně tři okenní osy, pavlač, často s vyřezávaným zábradlím, sloužící ke skládání sena, a roubené patro v předsazeném vyřezávaném štítě, kryté nízkou a velmi širokou sedlovou střechou. S tím však souvisela i četnost požárů, při kterých např. v roce 1863 shořelo 59 domů, škola i kostel. Do současnosti se těchto unikátních staveb dochovalo jen několik a Volary jsou jedinou lokalitou, kde můžeme podobné stavební klenoty vidět. V jednom z těchto historických domů můžeme navštívit Volarské muzeum, které je otevřeno od května do září.

Volary měly várečné právo již v 16. století, ale přesto pivo odebíraly ze sousedních panství. Po povýšení Volar na město (v roce 1871), došlo i k výstavbě pivovaru. První veřejné čepování volarského piva se pak konalo v červnu 1879. Při následných oslavách byla naproti pivovaru zřízena pivní zahrada s kulečníkem, kavárnou či lavičkami, vyhlídkovou věží a hudebním pavilonem. Na skále byla umístěna pamětní deska. Poslední pivo bylo vyrobeno v letech 1960/61, kdy byl pivovar zrušen. Pivo bylo známé pod značkou Volarské Hradčany.

Dominantou náměstí je raně barokní kostel sv. Kateřiny, o němž jsou první zmínky z konce 15. století, vybudovaný na místě původního pozdně gotického v letech 1669 - 1690 podle projektu J. Canevalla. V 18. století stavbu několikrát těžce poškodily požáry, způsobené zásahem blesku. Dnešní vzhled je výsledkem přestaveb v letech 1757 a 1863. Původní gotickou stavbu připomíná portálek v podvěží a část dodatečně zazděného pozdně gotického sanktuáře v průčelí. V roce 1973 byly pořízeny nové věžní hodiny a elektrické zvonění. Původní hodinový stroj je k vidění ve volarském muzeu. V současnosti nese věž volarského kostela čtyři zvony. Zvon Marie je původní, další tři byly pořízeny v roce 1994. Nesou jména Kateřina, Václav a Josef. Téhož roku bylo rovněž obnoveno tzv. soumarské zvonění v létě o desáté hodině večerní, které dle pověstí z dob Zlaté stezky navádělo soumarské karavany k městu. Poslední úpravu vnějšího vzhledu prodělal kostel v roce 2000. Dočkal se opravy fasády, nástěnného obrazu na vstupním průčelí a objeveny byly i sluneční hodiny na jižní stěně Tusetské kaple. Od 27. dubna 2001 je kostel v noci nasvícen.

Volarům, povýšeným na město rozhodnutím císaře Františka Josefa 30. dubna 1871, byl ponechán jeho starý znak, který má na stříbrném štítě čtyři vzrostlé jedle, střední vyšší, krajní nižší, v přirozených barvách na zelené kamenité půdě na důkaz svého starého práva volně v lesích pásti dobytek a kácet stromy. Od roku 1995 má město Volary také městský prapor, kde je na zeleném poli bílá heroltská krokev ve tvaru zalomeného břevna. Tvar zalomeného břevna odpovídá segmentu stylizovaných jedlových větví z městského znaku. Zalomené břevno rovněž zvláště při svislém vlání evokuje iniciálu "V" - Volary. Barva pole i figury je odvozena z městského znaku, kde jsou rostoucí jedle v přirozené barvě.

Menhiry vztyčené 28. dubna 2007 nad volarským Starým městem jsou skutečnými menhiry. Pocházejí z předkřesťanské doby a jejich věk je odhadován na několik tisíc let. Menhiry mají opracované základny a na některých jsou dobře patrné i ronové rýhy, které vznikají dlouhodobým vystavením kamenů dešti; směr ronových rýh dokazuje, že kameny stály ve vztyčené poloze. Menhiry pocházejí z bezejmenné náhorní plošiny v Krušných horách.

S historií Volar jsou zcela neodmyslitelně spjaty také poslední dny 2. světové války. Dne 4.března 1945 byl likvidován koncentrační tábor v Helbrechstu -Bavorsko, kde bylo z různých koncentračních táborů soustředěno asi 650 žen (většinou židovského původu) z Polska, Maďarska a menší část z Německa. Tyto ženy byly pěšky transportovány pod dozorem příslušníků a příslušnic SS z Bavor do protektorátu. Transport šel přes Volary dále na Prachatice. Ženy byly vyhladovělé, nedostatečně oblečené, nemocné a pochodovaly až do úseku u Bierbrucku (samota u Blažejovic), kde je zastihli američtí hloubkoví letci. Shozené pumy zasáhly zadní část transportu a při tom byla usmrcena jedna žena, příslušnice SS doprovázející transport, a dvě z nich těžce zraněny. V důsledku toho na místě zastřelili příslušníci SS 6 žen z transportu. Tyto ženy pochovali místní občané na okraji lesa Na Rozvodí a místo označili šesti břízkami. Část transportu se pak vrátila do Volar. Byly to ženy, které nebyly další chůze schopny. Ostatní šly dále do Prachatic. Ve Volarech byly pak nemocné ženy soustředěny v prozatímní nemocnici, když je zadrželi Američané, kteří zatím obsadili město. Dostalo se jim lékařského ošetření a některé se pak vracely do svých domovů. Z celkového počtu 202 transportovaných bylo pak v lesích a příkopech nalezeno 96 mrtvých účastnic, které byly pochovány na zvlášť zřízeném hřbitůvku ve Volarech. Obyvatelé to místo nazývají Hřbitovem pochodu smrti.

Na svahu vrchu Kamenáč byla v roce 2008 restaurována křížová cesta (Korecký, Hosnedl). Křížová cesta má 14 zastavení a začíná zastavením pod velkou kaplí z roku 1759. Nápis na podstavcích soch Panny Marie a sv. Jana Evangelisty nad schodištěm dvanáctého zastavení zní "Francisca, Georgh Sitter olim consulis uxor, errectis 1821" (vztyčila Františka, manželka starosty Jiřího Sittera) Na kamenném kříži, jímž toto zastavení vrcholí, je letopočet 1881. Z toho vyplývá, kdy jím byl nahrazen původní, patrně dřevěný kříž. Dochované dioritové kapličky pocházejí až z 80. let 19. století. Jsou provedeny v novogotickém stylu a zhotoveny z dioritu nejspíše z Křišťanovského. Vnitřky kaplí byly osazeny plastickými reliéfy s figurálními výjevy. Byly vyvedeny v barvách a pro volarskou křížovou cestu byly pořízeny až v Mnichově. Při chátrání křížové cesty po roce 1945 byly poničeny jako první; torzo jediného zbytku je uchováváno v krajanském spolku rodáků. Čtrnácté zastavení neboli Boží hrob, mělo rovněž starší a prostší podobu. Uvnitř zdobeného výklenku s kamennou sochou Krista je totiž na stěně německý nápis "Gewiedmet von Wenzl Gayr 1901", který určuje jméno donátora a rok úpravy hrobu. Ze středu města byly ke křížové cestě na Kamenáči vysázeny dvě aleje. Jedna vychází od kapličky u pivovaru, druhá vede pod hřbitovem. Spojují se u výklenkové kaple stojící zhruba v polovině cesty od kostela k vrcholu křížové cesty a patří k nejpůsobivějším stromořadím horské Šumavy. Dnes do svahů Kamenáče vede z města i oficiální značení Klubu českých turistů: jednak žlutá turistická značka, jednak souběžně i místní červený vycházkový okruh. Zastavení stojí na dohled od sebe; písčitá cesta vede postupně a serpentinovitě od jednoho zastavení k druhému. Od zastavení č. 11 se otvírá působivý pohled do prudkého svahu se širokým kamenným schodištěm lemovaným stěnami skalní soutěsky. Vrchol schodiště je po stranách završen podstavci soch Panny Marie a sv. Jana Evangelisty, středu kompozice vévodí vysoký kamenný kříž ve čtverci vzrostlých stromů. Právě kříž na nejvyšším místě je zpodobněním 12. zastavení "Ježíš na kříži umírá". Od kříže vede cesta vlevo k dioritové kapličce č. 13 představující předposlední zastavení "Ježíš snímán z kříže". Pak zbývá už jen sejít několik kroků níž a jakoby zpět ku 14. zastavení, jímž je skalka s Božím hrobem. Zmíněné sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty jsou zhotoveny z tzv. organogenního vápence. Bohužel jsou příliš poškozeny, a proto jsou dnes jejich torza uložena ve volarském muzeu. Stejně tak tomu je s fragmentem sousoší Bičovaného Spasitele z přilehlé barokní kaple.(dle Romana Kozáka)

Zmínka z r.1359, do hus. válek patřili vyšehrad. kapitule,r.1503 Rožmberkům, r.1600 císaři Rudolfovi II., r.1719 Schwarzenberkům, od 15. st. městečko, ve znaku čtyři jedle(právo volně kácet stromy), kromě příjmů ze Zlaté stezky i příjmy z intenzivního dobytkářství-"volaři", v 16.st. přišli osadníci ze Štýrska a Tyrol, dlouho se lišíce svými zvyky a obydlími(tzv.volarský dům-dům alpského typu s plochou sedlovou střechou, zatíženou kameny, patrové s pavláčkami, obytná i hospod. část pod jednou střechou, kamenné přízemí a roubené patro), 30.4.1871 povýšeno na město, požáry v l.1679 a 1863-shořelo 59 domů, fara, kostel a škola. Kostel sv.Kateřiny(v r.1496 postaven dřevěný, do 1688 malý gotický, zbourán) vysvěcen 8.10.1690, postaven dle návrhu Jana Canevaleho, r.1757 přestavěn(Martinelli), poslední úpravy v r.1863, na hřbitově kaple z r.1709. Volarákům se přezdívalo "šumavští Číňané", polední zvonění bylo o jedenácté kvůli dojení, na pouť se pekl sýrový koláč zvláštní chuti a velikosti, spisovnou němčinou se nebylo možno domluvit-Karel Čapek o zdejším nářečí prohlásil, že se "někdy podobá němčině". Volaráci byli kostnatí a snědí s fousem, s mosazným cvočkem v uchu, který měl chránit před očními neduhy. Rádi pili silné bavorské pivo, milovali veselost, muziku; o pouti stříleli do hliněných holubů a vítězové byli dekorováni papírovými pozlacenými hvězdami. Oblibě se u ženichů těšily volaté nevěsty(die Kropfete), jež "se nikdy nevyvdaly z Volar, aby neroznesly volarské jmění z hnoje a dříví do světa"(Karel Čapek-Obrázky z domova). Nezamykali dveře, věřili v poctivost, ale na druhou stranu se s náruživostí oddávali pytláctví.

Z mlýnů byl nejznámější Horní mlýn také zvaný Achatzův mlýn. Ležel severně od města. V roce 1616 je zde zmiňován jakýsi Ambros horní mlynář(Obermüller). V roce 1654 Georg Schober. Rod Achatzů přišel z okolí Berchtesgadenu a nejdříve se usadil ve Zbytinách. Jejich dům měl č.p. 16 a nazýval se Ochitzhaus. Roku 1661 kupují bratři Peter a Johann Achatz usedlost od vdovy Kunigunde Schoberové ve Volarech. Peter a Johann pak převádějí nemovitost na Veita Achatze ze Zbytin. Cechovní list má dataci 21.5.1662. Dále jsou uváděni jako majitelé Simon Achatz (1709), Johann Achatz a jeho syn (1773, 1784). Jako poslední majitel Franz Achatz.
Mlýn měl na čelní stěně měl dataci 1733. Původně snad dřevěný, přestavěný ve zmiňovaném roce, v 1. patře byl pokoj s komorou. Do pokoje vedly výstavní dveře, stolem, skříní a sbírkou, kterou majitel uchovával po svých předcích: cechovní list schvalovací k provozování mlynářství Veita Achatze z roku 1662, skleněný džbánek s rytým sv. Michalem z 18. století, malby na skle či starší obleky s obuví.(dle F.Mareš, J. Sedláček-Soupis památek historických a uměleckých v království českém-okres Prachatický 1913). Definitivně zbořen někdy v 70.letech 20. století.

Rodiště malíře a grafika Roberta Stubnera(nar.1911), pochováno 94 obětí(žen) pochodu smrti(4.5.1945), na okolních loukách bývalo velké množství seníků, dnes plavecký bazén.

Heinrich Moritz Willkomm v roce 1878 ve svém díle Šumava a její obyvatelé píše: "Volarští čili obyvatelé města a městského okrsku Volar jsou svérázným, rovněž však praněmeckým nárůdkem neznámého původu (v originále "ein eigenthümliches, aber ebenfalls urdeutsches Völkchen von unbekannter Herkunft" - pozn. překl.). Podle vlastního svého podání přišli sem ze Švýcar (uváděl se kanton Oberwallis - pozn. překl.), ve prospěch čehož by se zdála svědčit jejich záliba v chovu dobytka, zvláště pak ušlechtilých plemen skotu; podle jiných jsou zase pozůstatkem německých praobyvatel Čech, kteří prchli sem do šumavské divočiny před pronikajícími českými kmeny, dokonce by prý snad mohlo jít o římské kolonisty, kteří se tu skryli před nepokoji provázejícími stěhování národů. Podle dalšího ještě názoru, který by mohl být pravdě nejblíže, měly by samy Volary za svůj vznik děkovat "Zlaté stezce", vedoucí přes toto místo do Prachatic, při čemž se tu mohli usazovat či být usazováni jihobavorští či jiní cizí soumaři. Jisté je toliko, že Volary patří k nejstarším šumavským osadám vůbec a že se jejich obyvatelé co do řeči a mravu od ostatního německého obyvatelstva Šumavy podstatně liší. Muži jsou vysokého vzrůstu, silné kostry, hubení a velmi snědí, s černými vlasy a očima, zahnutého nosu; ženy, v mládí většinou pěkné a spíše plné postavy, po vdavkách velice rychle stárnou i hubnou. Volarští se odjakživa přísně uzavírali obyvatelům sousedních míst a nestrpěli mezi sebou nijaké cizince, pročež byly sezdány a spřízněny navzájem téměř všechny zdejší rodiny. Jejich uzavřená odloučenost a houževnaté lpění na starých zvycích, obyčejích a mravech, jak je zdědili po předcích, přisoudily jim škodolibou spíše přezdívku "šumavští Číňané", kterou je poprvé obdařil prachatický německý autor Josef Meßner (rovněž jeden z autorů Kohoutího kříže - pozn. překl.), přezdívku, kterou Volarští špatně snášejí a ještě dnes by cizinec při jejím vyslovení mohl ve Volarech sklidit řádný výprask. Vůbec jsou volarští mladíci (v originále "Bursche" - pozn. překl.) vyhlášeni tím, že nemají daleko k činu, natož jdeli o nějakou rvačku, což ovšem víceméně platí o mužském mládí všeho německého obyvatelstva, zejména ovšem o jinošské selské chase německy hovořící Šumavy. Volarští v tomto ohledu vynikají obzvláště a vesnická tancovačka či posvícenská zábava se sotva obejde bez krvavé bitky, kterou odnesou rozbořená kamna, rozbitá okna, lavice i stoly a při níž slouží za zbraň rozbité půllitry, nohy od židlí jakož nezřídka i nože. Až příliš často končívá taková povedená zábava těžkými zraněními či dokonce zabitím. Volarští se v tom ohledu rovnají bavorskému sousedstvu z hraničních oblastí Šumavě přilehlých, jehož mužské chase se rovněž zdá být venkovská rvačka ne snad jen zvykem, nýbrž přímo jakousi potřebou, při níž obligátní bodnutí nožem, způsobující často těžké poranění i smrt, platí věru eufemisticky za něco jako "malý špás" (v originále "für einen kloanen G'spoas" - pozn. překl.). - Volarští mají dále výjimečně silnou zálibu v loveckých radostech a poněvadž jim okolnosti zřejmě neposkytují dostatek podmínek pro pěstování ušlechtilé záliby myslivecké, věnují se pytláctví. Pytláci z Volar byli kdysi po celé Šumavě pověstní svou odvahou, ostrozrakem i střeleckou jistotou a budili tím hrůzu panských lesníků i myslivců. Potulovali se v celých bandách a šířili své rejdy až do Bavor a někam k Vyššímu Brodu, při čemž nezřídka mezi nimi a osobami k lovu oprávněnými docházelo k rozhořčeným a krvavým střetům. V novější době tato loupežná tažení ustala a Volarským byla zostřenou kontrolou zbrojních pasů, ba opakovaným "odzbrojením" jejich vlastníků velice ztíženo provozování zapovězeného lovu. Nehledě na zmíněnou rváčskou a pytláckou "vášeň" jsou Volarští velice bodří a veškeré cti hodní lidé (v originále "kreuzbrave und ehrenwerthe Leute" - pozn. překl.). Zloději se mezi nimi vyskytují jen opravdu vzácně, pročež své domy nezamykají ani v noci, ani když z nich někam odcházejí. Ty volarské domy byly dříve výlučně ze dřeva, "bavorského" slohu a se střechami kameny zatíženými; po velkém požáru ovšem, který roku 1862 zničil i zdejší kostel, vyrostlo tu však množství moderních domů, krytých taškovými a břidlicovými střechami. Přesto se zachovala pozoruhodná část starých Volar, která zmíněnému požáru unikla. Domy roubené z mohutných přes sebe kladených kmenů, podezděny velkými kamennými bloky, na nichž jako by se nedokončeny vznášely nad zemí, tlačí se k sobě štíty do ulice obrácenými navzájem tak těsně, že se pohodlně dá po jejich souvisle se dotýkajících střechách přejít po celé délce zmíněné ulice. Přitom jsou ty spíše bychom uličky řekli tak křivolaké a uzoučké, že mezi protilehlými štíty s jejich daleko dopředu vybíhajícími střechami zůstává jen nepatrný, štěrbině podobný prostor, který se dá opět z jedné střechy na druhou lehce přeskočit či překročit. Staré Volary vypadají tak, viděny shora z ptačího pohledu, jako jedna jediná velká šedivá želva. Hlavním zaměstnáním Volarských je, jak už výše zmíněno, chov dobytka, zejména pak skotu, kterému se daří na širokých a šťavnatých lukách pokrývajících celou zdejší údolní kotlinu. K uchování bohaté sklizně sena je celá ta obrovitá zelená plocha jako poseta stovkami seníků (v originále "Heustadln", "hölzerne Schupfen" - pozn. překl.). Volarští pěstují vedle ušlechtilých plemen skotu i mnoho jatečného skotu. Ročně bývá prodáno do Prahy na 400 až 500 krmných volů. Kromě chovu dobytka a nepříliš významné zemědělské produkce je hlavním zdrojem příjmů zdejších lidí podomní obchod, zejména se lněným plátnem. Volarští podomní obchodníci (v originále "Hausirer" - pozn. překl.) rádi putují za zákazníky daleko do kraje, zvláště hloub až do Rakous (v originále "Deutsch-Oesterreich" - pozn. překl.), vždy se však opět vracejí do svého drsného šumavského domova. Dříve obchodovali s malými pestrými kulatými zrcátky, která se vyráběla v nedaleko ležící a dnes dávno zaniklé Stögerově Huti (Stögerhütte), rovněž tak se skleněnými perlami ze Stach, které měly hrát významnou roli jako směnný předmět při obchodu s otroky. Proslulí jsou i pekaři z Volar se svými znamenitými výrobky. Zvláště výborné pověsti se těší alespoň tu v okolí neobvyklé sýrové pečivo, ve Volarech nazývané "Fleck". Nějaký osobitý, pozoruhodný kroj Volarští nemají; tím svéráznější je však jejich nářečí, kterým spolu hovoří navzájem, čili jejich "Haussprache", tj. "domácí řeč". Ta je pro cizince čímsi naprosto nesrozumitelným a má v sobě mnoho ozvuků staroněmčiny. Vyznačuje se protahováním samohlásek (vokálů), hromadným polykáním souhlásek a mnohými zdrobnělinami končícími na -ai či -al (např. "Dirnai" či "Dirnal" pro malé děvčátko, "Lenal" či "Lenai" pro Leničku, Lenku, spisovně německy Lenchen). Mnohá slovní označení jsou velmi nezvyklá (např. "Grant" pro studnu se žlabem /spisovně Brunnemtrog/, "Drischhübel" pro práh dveří /spisovně Türschwelle/, "Drischel" pro cep /spisovně Dreschflegel/, "Pfeit" pro košili /spisovně Hemd/, "Knechtel" pro dítě /spisovně Kind/), jiná jsou zřejmě vypůjčena z češtiny (např. "Hussi" /spisovně německy Gänse/, "Babablatsch" podle českého výrazu pavlač). Možná by zevrubné studium tohoto místního nářečí, stejně jako dosud zachovalých lidových pověstí a zvyků vneslo více světla do nejasností kolem původu tohoto svérázného nárůdku, o němž nelze zatím činit nijaký závěr. Budiž konečně připomenuto, že mezi Volarskými jsou ještě víc než mezi ostatními šumavskými venkovany oblíbeny posměšné přezdívky a jsou tu něčím tak běžným, že se alespoň dříve po někom z Volar nedalo vůbec doptat jeho vlastním jménem. Také nezvykle znějící křestní jména ženská jako Scholastica, Emerentia, Euphrosyne, Hermenegild, Bibiana (v originále zřejmě chybně Babiana! - pozn. překl.), z mužských zase třeba Severin, Peregrin, Kosmas (v originále zřejmě chybně Kosmos! - pozn. překl.), Isidor aj. tu došla obecného rozšíření, což prý pochází od toho, že jeden z volarských farářů poté, co se marně snažil vymýtit předtím oblíbená jména "Seppl" a "Franzl" pro chlapce, potažmo "Annemarie" či "Mariafranzl" pro děvčata, vnutil prostě každému z pokřtěných novorozenců jméno toho svatého v katolickém kalendáři, na jehož den narození dítěte právě připadlo."(dle projektu Kohoutí kříž)

Anna Anderl Sitterová o volarských svatbách a pohřbech píše: "Svatby se slavily u nevěsty. Ta měla na sobě bílé svatební šaty se závojem. Ženich byl v černém. Můj otec měl o své svatbě v roce 1898 dokonce k fraku ještě na hlavě cylindr, maminka byla oblečena v nádherných šedých hedvábných šatech. I hostina se držela u nevěsty. Dopoledne se dával pajšl (Beuschel, tj. "plíčky", Lüngerl), koláče (i německy se jim ve Volarech /Wallern/ říkalo Gulatschen či Kolatschen!) a pivo. K obědu se pak nesla na stůl hovězí polévka s játrovými knedlíčky, hovězí pečeně, vepřové, srnčí, řízek, pečivo, bábovka (Guglhupf), dorty, pudink (v originále Götterspeise), víno a sekt. V osm hodin večer se mnozí z hostů loučili a odebírali se domů. Samotný obřad se konával kolem desáté hodiny dopolední. Jezdilo se už i autem, o naší svatbě roku 1940 nebyl ale žádný benzín, poněvadž trvala válka. A tak se všechno odvozilo na vyšňořených dřevěných žebřiňácích s kočím a s koňmi. Na mojí svatbě bylo dohromady 40 osob. Před cestou do kostela měl svatební svědek proslov o smyslu manželství a o manželské věrnosti. Pak poklekli nevěsta a ženich na nízkou stoličku a rodiče páru pokropili oba svěcenou vodou.
Když někdo umřel, byl nebožtík dva dny vystaven doma na loži. V nohou ležel mrtvému růženec a do rukou mu dali úmrtní křížek. Vedle postele hořela zapálená svíce. Po dva večery se doma u nebožtíka modlilo. Přišli všichni z příbuzenstva, sousedé i známí. Modlitba sestávala ze tří růženců s litaniemi. Když umřel nějaký mladík, neslo rakev osm mládenců a vedle nich neslo šest bíle oblečených dívek hořící svíce. Když umřelo děvče, neslo osm bíle oblečených dívek její rakev a vedle opět šest bíle oblečených dívek hořící svíce. Když zemřel muž, byla rakev nesena muži. Když zemřela žena, nesly rakev černě oblečené dívky. Při pohřbu hrálo obyčejně tak 20 muzikantů. Tři nebo čtyři zpěváci zpívali u hrobu třeba tu se slovy:

"Heute rot und morgen tot,
heute noch mit roten Wangen
morgen schon zu Grab gegangen."

Vojákům se střílelo z hmoždířů. Na hrobě každý ze zesnulých mívával obvykle nějaký dojemný nápis jako například:

"Du ruhst hier still
an diesem Ort
doch unvergessen
bleibst du uns
immerfort."
(dle projektu Kohoutí kříž)

Pověsti: Dva sekáči z Volar po sečení šli večer spát do seníku, museli ale přes nebezbečný les, na stromě tam uviděli ohromné množství krys, radši šli oklikou. Ve stodole dali nohy do pytlů a usnuli. O půlnoci uviděli šedivého stoletého mužíka, jak si pro sebe říká: ,,Něco takovýho jsem ještě neviděl, dvě hlavy a jedny nohy, musím to jít říct svý prabábě"a odpajdal se pryč. Muži už v seníku nikdy nespali.
Východně od Volar je skála,v níž je zakopán velký poklad hlídaný silným černým psem.Často se nad místem pokladu zjevoval plamen.Jiný poklad je zakopán na jz.konci města na mírném návrší,pod nímž stával kdysi mlýn.

F.A.Borovský: Volaři jsou lid otužilý, pracovitý a poctivý, ale neobyčejně surový a rvavý. Odlučující se i od nejbližších svých sousedů, brousí mrav a vtip svůj jen v obcování se sobě rovnými, ký div tedy, že v ohledu tom zůstali na stupni velmi nízkém. Téměř za zradu na domově považuje se, vydá-li někdo dítě do cizí obce, nebo přižení-li se někdo na volarský statek. Žádný mladík z okolí neodvážil by se za děvčetem volarským a nejméně k muzice. Rvačka, při níž krev teče a nezřídka i život se utratí, jest jim pouze "a kloan G´spoass"-malý žert.

Z Volar po červené přes Rozvodí do Dolní Sněžné a ke Svaté Magdaleně:

Souč. domy slouží k rekreaci, lípy a javor 200 let staré, pěkný výhled, Svatá Magdalena: poutní místo, pouť se koná vždy v neděli po svátku sv. Magdaleny (22.7.). Dříve zde stávala vesnice a sklárna, v 16 st. kaple, která byla v letech 1752 - 54 přestavěna dle plánů stavitele Ant. Martinelliho na kostel sv. Magdaleny. Po II. světové válce vesnice zanikla. Na jejím místě se v roce 1989 nacházely jen trosky zničeného kostela, který byl v letech 1994 - 95 zásluhou německých rodáků a spolku Adalberta Stiftera z Augsburgu opraven.

přes Blanici do Zbytin:

Nejstarší písemná zpráva se zachovala z roku 1388 ve formě Switin. V roce 1395 se objevuje nový tvar Czwittina a Sbytyn. Kolem roku 1400 Zbytyny a Hayd. V roce 1654 je doložen název německý Oberhait a v roce 1789 Oberhayd, v 19. století Oberhaid. V roce 1600 zde žilo 23 usedlých, byl zde také kostel, fara a krčma. V roce 1870 zde žilo 46 osob v 55 domech. Počet obyvatelstva stoupal a v roce 1930 dosáhl počtu 633 osob a 104 domů. V roce 1946 odešlo na odsun 558 obyvatel německé národnosti. Do obce přišli noví osídlenci - reemigranti z Rumunska, teří postupně z obce odcházeli do vnitrozemí. Počet obyvatelstva klesal a v roce 1988 dosáhl pouze 215 osob.

Existence původně gotického kostela je doložena poprvé v roce 1388, kdy zde působil kněz Ondřej. V roce 1513 prachatická měšťanka Anna Rautlebová odkázala 2 kopy grošů míšenských "k svaté Kateřině do Zbytin". Toto je nejstarší doklad zasvěcení kostela. Od r.1395 patřili klášteru ve Zlaté Koruně. Fara zanikla v 17. století a docházel sem kněz z Volar. Teprve v roce 1702 zde bylo zřízeno kaplanství, v roce 1786 lokalie, která byla v roce 1891 povýšena na faru. Později došlo ke změně patrocinia na sv. Víta. Obec navštěvovaly četné požáry. V roce 1738 shořelo 46 domů s kostelem(vystavěn nový, z původní stavby zůstal západní portál), v roce 1887 to bylo 5 domů a v roce 1927 dalších 11 domů. V roce 1899 přijel do obce první vlak a byla otevřena železniční trať Prachatice-Volary. V roce 1928 došlo u obce k železničnímu neštěstí. Již koncem 17. století je doložen první známý učitel a v roce 1732 byla postavena budova školy, která byla přestavěna v roce 1881 a 1928. Německá obecná škola zanikla v roce 1945, Česká škola byla otevřena v roce 1945. V roce 1903 byla zde otevřena poštovna a v roce 1907 byla zřízena v obci samostatná pošta. Na hřbitově litinové kříže, fara-starý horský dvorec,

dále do Blažejovic:

Nejstarší písemná zpráva se zachovala z roku 1393, kde se uvádí ve formě Blasetstift. V roce 1437 se poprvé uvádí název Černý potok, který vznikl podle označení potoka, který se vlévá do říčky Blanice. Tento místní název se udržel až do 17. století. V roce 1483 se objevuje také označení Blažejovice. Od poloviny 17. století se objevuje německé znění Blahetschlag, později Plahetschlag. V roce 1600 zde bylo pouze 6 osedlých. V roce 1870 zde žilo již 128 osob a stálo zde již 15 domů. Potom počet obyvatelstva kolísal a v roce 1930 dosáhl již 139 osob a 24 domů. Žilo zde převážně německé obyvatelstvo, které bylo v roce 1946 odsunuto, z obce odešlo 152 osob. Počet obyvatelstva postupně klesal a v roce 1988 zde žilo pouze 95 osob. Šumavský dům s valbovým štítem,

vpravo po hl.silnici směr Prachatice, po 1,5 km vlevo na Albrechtovice:

Pod vsí u Farského potoka byla v roce 2010 otevřena Hornická naučná stezka. Rožmberský kronikář Březan zmiňuje v Kronice posledních Rožmberků doly na zlato v okolí Záblatí, kde se mělo těžit v roce 1561. Další zprávy pochází z 18. století. Poslední činnost proběhla v roce 1820, ze které pochází i zdejší štola dlouhá 38 metrů. Na osmistech metrech je šest zastavení a náštěvník se zde seznámí z historií dolování zlata v tomto regionu. Může si prohlédnout vstupní portál štoly nebo pozůstatky po těžbě, jako jsou třeba stoupy, koryta a zaniklá vodní nádrž.

a Dobrou Vodu:

V první polovině 17. století zde došlo k objevení pramenů léčivé vody. Asi v roce 1646 byla u studánky postavena kaplička. Podle zvyku tehdejší doby lázně vysvětil záblatský farář v roce 1691. Na počátku 18. století byla postavena lázeňská budova, kterou představovala koupelna s přístřeškem pro přenocující návštěvníky. V r. 1751 se začalo se stavbou nové lázeňské budovy, jejíž plány vypracoval knížecí stavitel Josef Fortini. Nová lázeňská budova byla jednopatrová. Lázně pronajímala vrchnost jednotlivým zájemcům. Pokles zájmů o lázně a neustálé potíže vedly správu panství k tomu, že v roce 1788 lázni prodala jednomu záblatskému měšťanu za 100 zlatých. K dalším přestavbám došlo koncem 19. století, kdy se zde léčily kožní nemoce, dna a revmatismus. Funkce lázní zanikla po roce 1945. V červenci 1954 došlo k opravám budovy v Dobré Vodě a v srpnu 1954 zde byla zřízena cikánská škola. Později zvláštní škola, která ovšem vyhořela. Budova byla přestavěna a modernizována pro účely školy v přírodě pro děti z okresu Teplice Lázně v Čechách. Její slavnostní otevření se konalo 1. října 1974. Kaple byla opravena v roce 1993 z darů bývalých farníků pod vedením pana Rubenwolfa. Opravu provedla rodina Rossů z Volar. Znovu vysvěcena byla 16. 7. 1994.

dolů do Záblatí:

První známá písemná zpráva o existenci osady Záblatí se zachovala z roku 1337, kdy český král Jan Lucemburský dal zdejší rýžoviště do zástavy Petru z Rožmberka. V roce 1359 náležela k panství hradu Hus dvě městečka (Husinec a Záblatí) a dalších 23 vesnic. Pro další rozvoj Záblatí měla význam listina, kterou 30. října 1400 vydal král Václav IV., který povolil osadě opevnit se, užívat písecké městské právo a dovolit jim užívat obchodní cestu z Pasova do Záblatí se všemi dalšími právy. Udělení týdenního trhu každé pondělí( tyto práva rozšířil král Ferdinand I. v roce 1529 listinou, kterou povoloval zde konat výroční trh na sv. Kateřinu s osmi dny). Jako na jiných místech při řece Blanici se i v Záblatí ve středověku rýžovalo zlato, které přinášelo městečku zisk. Koncem 14. století se hrad Hus dostal do majetku podkomořího českého krále Václava IV. Zikmunda Hulera (později upadl v nemilost krále Václava IV.-zpronevěřil peníze a byl v roce 1405 popraven). Na počátku 15. století se hrad Hus dostal do držení Mikuláše, který se začal psát podle sídla z Husi a který náležel mezi horlivé přívržence nových husitských reformních myšlenek. Nešťastnou náhodou v roce 1420 v Praze zemřel. Po roce 1441 byl hrad Hus vydrancován, vypálen a rozbořen, přesto se udrželo označení samosprávné jednotky Husské panství až do 16. století.

Na počátku 15. století bylo Záblatí v majetku Smila Kremže jehož se protiprávně zmocnil v roce 1439 Oldřich z Rožmberka a odvezl ho do vězení na Český Krumlov, kde byl v roce 1447 popraven. Panství se po jeho smrti zmocnil Oldřich z Rožmberka, který padělal listinu, podle níž mu císař Zikmund Lucemburský 21. prosince 1421 zastavil Prachatice a Volary s příslušnými vesnicemi za 300 kop gr. Od roku 1457 do roku 1467 držel zboží Oldřichův syn Jošt, biskup vratislavský. Po něm získal panství bratr Jan, který je zastavil Janovi ze Vamberka, nejvyššímu převorovi. Konečně bylo panství v roce 1491 propuštěno z manství bratřím z Rožmberka. V roce 1550 bylo spojeno Husské panství se statkem Drslavice, který byl koupen od Zikmunda Rombhapa za 1200 kop grošů českých. Během 16. století vzrostla v Záblatí řemeslná výroba. Nejstarším cechem byl společný cech krejčovský a ševcovský který byl zřízen listinou Viléma z Rožmberka v r. 1573. Téhož roku byl zřízen v Záblatí tkalcovský cech. V roce 1580 Vilém z Rožmberka povolil Záblatským na jejich žádost vařit bílé a ječné pivo za roční poplatek 50 kop grošů míš. V roce 1596 Petr Vok z Rožmberka rozšířil tuto výsadu povolením prodávat pivo i mimo město za poplatek 6 grošů míš. z věrtele. Dále se v této listině uvádí, že Záblatským se nemají zvětšovat jejich roboty, za které mohou zaplatit 6 groš. míš. za den práce.

V roce 1562 se uvádějí jako členové městské rady Filip Vondrášek , starší, Lorenc Leitl, Marek Švec, Urban Koželuh, Zikmund Kohout, Jan Koukol, Pavel krejčí a Martin řezník. Na počátku 17. století tvořilo městskou radu v Záblatí již 12 osob, z nichž každý byl čtyři týdny purkmistrem. Povinností purkmistra bylo svolávat zasedání městské rady a řídit jeho průběh, dávat hlasovat o usneseních, zastupovat městečko při různých jednáních s vrchností, s jinými městy nebo jinými stranami. Odpovídal za stav městské pokladnice a po ukončení své čtyřtýdenní činnosti skládal účty z hospodaření s obecními finančními prostředky. Měl v úschově městské pečetidlo, odpovídal za jeho bezpečné uložení a měl ho zabezpečit před zneužitím nebo případnou ztrátou. Purkmistr měl dbát o rádnou a bezpečnou úschovu městských privilegií, městských knih a dalších městských písemností. Členové městské rady skládali přísahu do ruky zástupce feudální vrchnosti. Schůze městské rady se konaly v radnici. První doklad o její existenci v Záblatí se zachoval z roku 1569. Městská radnice utrpěla válečnými útrapami v letech 1618-1620. V roce 1630 došlo ke koupi nové budovy, která byla proměněna na radnici. Radnice vyhořela společně s celou řadou dalších budov v roce 1788. V letech 1789-1790 došlo k její výstavbě. V letech 1828-1834 byla postavena nová radnice, která vyhořela opět v roce 1874. Záblatí užívalo svůj vlastní městský znak, jehož přesné datum udělení není známo. Poprvé je doložen na městských pečetích ze 16. století. Městský znak tvoří na zlatém štítě stříbrná sekera s hnědým topůrkem, ležící šikmo, hlavou vzhůru do leva, napříč přes ní leží hnědé břevno na horním konci hořící, v přirozených barvách. I když nebyl dosud vydán uspokojivý výklad obsahu znaku, lze jej s největší pravděpodobností spojovat s dolováním v okolí Záblatí v 16. století. Záblatí užívalo svůj vlastní městský znak, jehož přesné datum udělení není známo. Poprvé je doložen na městských pečetích ze 16. století. Městský znak tvoří na zlatém štítě stříbrná sekera s hnědým topůrkem, ležící šikmo, hlavou vzhůru do leva, napříč přes ní leží hnědé břevno na horním konci hořící, v přirozených barvách. I když nebyl dosud vydán uspokojivý výklad obsahu znaku, lze jej s největší pravděpodobností spojovat s dolováním v okolí Záblatí v 16. století. Nejstarší písemná zpráva o existenci městského písaře v Záblatí se zachovala z roku 1556, kdy se připomíná v této funkci Šebestián Cythius Crumlovianus. Již jeho latinská podoba příjmení ukazuje na předchozí školní vzdělání. Záblatí prošlo velmi zajímavým národnostním vývojem. Od 16. století se zachovaly městské knihy, v nichž můžeme velmi zřetelně sledovat boj českého německého obyvatelstva o přístup k významným městským úřadům. V 50. letech 16. století převažují německé zápisy, avšak v letech 1568-1571, 1591-1608 jsou zápisy naopak české. Podobně je tomu v příjmeních obyvatel. Připomínají se Matěj Papoušek (1592), Martin pekař (1593), Beneš švec (1592), Jakub kovář (1591), Jan koželuh (1604) a další. Obyvatelstvo Záblatí bylo v 16. století značně národnostně smíšené. Ke změně národnostního složení obyvatelstva Záblatí dochází teprve v 17. století, kdy po třicetileté válce přichází do města značný počet obyvatelstva německé národnosti, které později převážilo, a Záblatí se stalo ryze německým městem. Nejstarší zpráva o existenci školy v Záblatí se zachovala z roku 1565, kdy se uvádí učitel Václav Bureš. V roce 1796 navštěvovalo školu v Záblatí 142 školních dětí a učitelem byl Jakub Richter, který měl roční peněžní příjem ve výši 162 zl. První písemná zpráva o dosazení faráře ke kostelu v Záblatí se zachovala z rolu 1359. V 16. století se v Záblatí rozšířilo nekatolické vyznání. V roce 1592 zde působil kněz jménem Germania, který je pravděpodobně totožný s knězem Germanem Eberlem, který se uvádí v Záblatí v roce 1595. Tehdy žilo na farní osadě 300 katolíků a stejný počet podobočích. V roce 1624 sídlil v Záblatí kněz Eliá Frischmut, který odtud spravoval ještě katolické fary v Šumavských Hošticích, Vimperku, Volarech a ve Zbytinách.

V 16. století se v okolí Záblatí provádělo dolování. První zprávu přinesl rožmberský archivář Václav Březan, který uvedl v roce 1561 mezi vyjmenovanými rožmberskými doly i místo "nad Záblatím u Šneideršlagu" a při "hořejším Záblatí u sv. Trojice." Tehdy se zde ještě dolovalo. Další údaje pocházejí z přelomu 16. a 17. století. Z doby kolem roku 1593 se zachoval dopis prachatického měšťana Josefa Milpergera, který psal Petru Vokovi z Rožmberka, že "v hoře...slove Švihov, kterážto šachta před 30 lety, když se ruda k ní k šmelcování na Krumlov vozila a dobré paměti otec můj na ni nakládal, hojně v stříbře se jest ukázala." V roce 1603 psal Petru Vokovi z Rožmberka Šimon Honšperger, že "nade vsí Švihovem jest jedna štula po svrchu odevřená a dřívím okolo povrchu vycimrovaná a ňákej začátek toho dolu někdy před lety bejti musel, nebo mnoho země není znáti, aby se ještě vyvezlo." Další zprávy se zachovaly z roku 1683, kdy čtyři důlní podnikatelé - Šimon a Jan Gallin, Kryštof Wohlgemuth a Tomáš Hirschius žádali knížete Jana Kristiana z Eggenberka za spolupodnikatele. Kníže sice přislíbil, že dá důl podrobně vyšetřit kašperohorským rýžovníkem zlata Eliášem Groblochem a podle jeho nálezu se dále zařídí. I když se dobrozdání Groblochovo nezachovalo, neslibovalo asi žádné dobré vyhlídky a proto kníže Eggenberka dovolil shora zmíněným kverkům neomezené dolování. Další zprávy o dolování v okolí Záblatí se zachovaly z 18. století. Ještě v roce 1764 existoval zlatý důl sv. Antonín u Záblatí. Poslední pokusy o dolování se konaly v letech 1816-1820 u Zvěřenic, ale pro špatný výsledek byla těžba zastavena.

Za doby třicetileté války procházeli i Záblatím vojáci a požadovali stravu pro sebe i pro koně. Městečko mělo s jejich pobytem vždy mimořádné výdaje. Ve dnech 25. června - 24. července 1646 v Záblatí pobývali vojáci generála Gallase. Jejich pobyt kromě naturálií stál měšťany celkem 62 zl. 47 krejcarů.

V roce 1655 žilo v Záblatí například 16 tkalců, 9 ševců, 3 koželuzi, 2 krejčí, 1 punčochář a 1 soustružník. V roce 1790, zde stálo celkem 74 domů, v roce 1838 87 domů a v nich 700 obyvatel, v roce 1846 731 osob, v roce 1930 402 obyvatel z toho jen 15 Čechů. V roce 1603 prodal Petr Vok z Rožmberka Husské panství s Drslavicemi Volfovi Novohradskému z Kolovrat. V roce 1627 se dostalo Záblatí s celým panstvím do vlastnictví Jana Oldřicha z Eggenberka, který je v roce 1630 připojil k vimperskému panství, jehož součást tvořilo až do roku 1850. Dne 3. července 1685 kníže Kristián z Eggenberka povolil Záblatským další dva výroční trhy - na den objevení sv. Kříže a v den Stětí sv. Jana Křtitele.

23. listopadu 1788 vypukl v domě čp. 8 požár, který se rychle rozšířil. Během čtvrt hodiny stál v plamenech tento dům radnice a domy čp. 63 a 64. Další požár 17. července 1864. Oheň vypukl v domě čp. 19 a během půl hodiny zničil 22 domů. Jiný 4. července 1874: vznikl v domě čp. 17 a za hodinu stály v jenom plameni kostel, fara a radnice. Plameny ničily domy až k čís. 41 a k čís. 2 a 75. V noci z 18. na 19. prosince 1888 shořely v Záblatí domy čp. 1, 2 a 75. V roce 1909 lehla popelem dolní dřevěná část až k faře. Před ohněm tu byly dřevěné chaloupky, které vyhořely až do základů.

Ještě v první polovině 20. století bylo Záblatí městečkem s rušným hospodářským životem. Po druhé světové válce byla část obyvatelstva vysídlena a obec rabována. Ze Záblatí byl první odsun proveden v únoru 1946 a potom následovaly dva další transporty v dubnu a květnu a ukončen byl v červnu 1946. Její nová historie začala v padesátých letech 20. století s příchodem nových obyvatel. Noví obyvatelé přišli většinou z okolních obcí Buk, Šumavské Hoštice a Lažiště. V obci gotický kostel svatého Jana Křtitele, který pochází z poloviny 14. století. V první čtvrtině 16. století byl přestavěn v dvoulodní. R.1874 vyhořel kostel i fara(zmiňovaná v r.1359, u držela se i po Bílé Hoře), obnoveny r.1875, pozdně gotické malby, oltář ze 17.st., kostel doplněn v l. 1729-33 kaplí Jana Nepomuckého, v ní obraz připisovaný P.Brandlovi.

Dvoulodní kostel Umučení Jana Křtitele pochází z poloviny 14. století. Plebánie od roku 1360. Na přelomu 14. a 15. století uzurpuje zdejší duchovenstvo majitel panství a hradu Hus Zikmund Huller, mj. nechal popravit tři zdejší duchovní, načež ho arcibiskup prohlásil za největšího nepřítele Boha i církve. Obehnal město dřevěnými hradbami. Každou středu se zde koná trh. Huler zde zřídil i horní soud, aby časté bouře a spory byly umlčeny. Na náměstí byla postavena šibenice, kde byli rebelanti veřejně popravováni. Ani šatlava prý nikdy nezela prázdnotou. Mnoho rýžovníků se chtělo obohatiti zlatem a pak město opustit. Ti kteří byli dopadeni, byli pohnáni před soud a sudí nad nimi vyřkl rozsudek smrti. Na konci 16. století zde působí kněz German Berle a ve farnosti žije 300 katolíků a stejný počet podobojích. V roce 1624 zde působí kněz Elias Frischmut. V roce 1664 zhotovil Vavřinec Khümiller nový oltář. V roce 1725 je kostel vydlážděn kamennými plotnami a v letech 1729-33 přistavěna kaple sv. Jana Nepomuckého. Původní oltářní obraz z roku 1829 malovaný Felixem Faberou byl nahrazen v roce 1910 obrazem malíře Maschkem. Postranní oltáře jsou zasvěceny sv. Janu Paduánskému a sv. Janu Nepomuckému. Kazatelnu i oltář opravil českokrumlovský řezbář L. Schönbauer v letech 1910-11. Varhany pocházejí z roku 1773 a jsou dílem F. L. Richtera z Freistadtu a stály 330 zlatých. V kostele se dochovaly pozdně gotické malby z 80. let 14. století, které byly v roce 1973 restaurovány. Oltář v kapli je z roku 1859 a je prací malíře Václava Kindermanna a řezbáře Engelberta Rittera z Volar. Ve věži bývali tři zvony, dodnes se dochoval (puklý) jen umíráček (puklý). V roce 1874 vyhořel kostel i s farou, krovy postaveny následujícího roku. Dnes se zvoní se na malý zvonek od Pernera právě z roku 1875, který je umístěn v sanktusu. V letech 1995-99 byla opravena střecha a fasáda. Byly restaurovány oltáře (Kafka, Kolmanová) a odkryta další nástěnná malba (Čech) na severní straně. Před kostelem stojí kamenný kříž z roku 1876. Naproti kostelu stojí fara z konce 15. století. Uvnitř je dochovalý pozdně gotický kamenný pás a kamenné ostění.

Pověst o klekánici: Když skončila třicetiletá válka, měl Jiřík Šimků právě patnáct let. Byl z osmi dětí nejmladší a jediný syn. O jeho narození se vypráví takováto pověst. Jeho táta se jednou vracel z Prachatic. Do Záblatí přicházel už za setmění, právě zvonilo klekání. Cestou proti němu šla postava, ošuntělá a nečesaných vlasů. - Aby tak klekánice, mihlo se mu myslí, ale pozdravil pěkně po křesťansku. Ať byla, kdo byla, dala se do povídání. "Vím, co tě trápí a vím také, jak ti pomoci." Tkadlec kroutil nevěřícně hlavou, vyslechl však další řeč. "Ty máš doma sedm holek a nevíš, kdo tvou živnost zdědí. Zrovna teď má tvoje žena těžkou chvilku a ty bys rád chlapce, viď?" Byla to pravda, tak Matěj svěřil babce i jinou starost. Že jsou chudí a tolika dětem jeden kmotr nemůže stačit. V Záblatí je sedm sousedů tkalcovského stavu a všichni už při křtu jeho děvčatům byli. A tak nemá, koho by ještě o kmotrovství požádal. "Může být, povídá stařena, nebudeš-li se za mně stydět, dáš mi syna sám do náručí a jemu jméno Jiřík, nebude dítě mít škodu." Ujednáno, uděláno. Doma Terezce nic neříkal, jen za kloučka pěkně poděkoval. Druhý den spěchali ke křtu, kmotra byla a Jiřík potom rostl jako z vody. Od třinácti pomáhal tatíkovi tkalcovat. Škoda, že už za dva roky se na starého Matěje chystala zubatá, tak těžce se rozstonal. Ještě před posledním pomazáním k sobě povolal Jiříka a všechnu starost o matku a dvě neprovdané sestry mu předal i všechna ponaučení. Nakonec vyprávěl o podivné kmotře. Že ji sice od křtu neviděl, ale je-li spravedlivá a Jiřík má do plnoletosti ještě pár let, měla by se objevit a pomoci. Vystrojili pohřeb, čas zahojil smutky. Jiřík, pamětliv otcova odkazu, pracoval často dlouho do noci. Jednou už na něj šla únava a tu uviděl nějaké zjevení. Nevěděl, je-li to pravda, nebo sen. U kamen seděla podivná stařena a tiše vypravovala: "Je to hodně dávno, co jsem dělala bábu babicí. Jedna hříšná panička mi dala hodně peněz, abych jejímu novorozeněti z nevěrného lože počatému zmařila život. Tak moje duše nemohla najít klid a musela jsem být za klekánici. Před takovou každý děti chrání. Teprve, až by mi někdo svoje dítě sám s důvěrou podal a bude-li mít jméno toho nebožátka, měla jsem dojít odpuštění. Tys ten můj kmotřenec a víckrát už se ti nemohu ukázat. Ale že ti líp, než pozemská kmotra budu nápomocna, tomu věř." Jak se objevila, tak zmizela. Čas plynul, mladinký tkadlec dávno dospěl a jisté je, že ve třiceti měl se svou ženou Kateřinou dva zdravé synky, dílo se dařilo a on mohl rodinu dobře zaopatřit. Kousek pole byl, kráva, dvě ovce i prasátko a Jiřík si často vzpomněl, proč mu asi štěstí přeje.

Pod obcí sejpy.

u mostu přes Blanici vpravo po žluté do Sedlmína, Zabrdského mlýna(na protějším svahu jeskyně a stěna s horolez.úchyty), údolím Blanice přes Podedvorský mlýn, Rechle, nad Husineckou přehradou:

Blanice působila časté zhoubné povodně, zaplavující okolní pozemky. Tyto okolnosti vedly k tomu, že zemský výbor Království českého vypracoval studii údolní přehrady nad Husincem. Dne 28.srpna 1910 se konala schůze v Záblatí, kde vicesekretář německého melioračního svazu Meissner promluvil o důležitosti a významu zřízení přehrady na Blanici. Poté byla přijata rezoluce, aby přehrada byla zřízena na Blanici nad Záblatím. Důvodem zde byly zejména otázky národnostní, protože Husinec byl ve sféře vlivu české národnosti. Dne 11.října 1910 se konalo v Husinci u městského úřadu první úřední jednaní, při němž zemský stavební rada Frant.Stupecký seznámil přítomné zástupce státních orgánů s projektem výstavby údolní přehrady. Za místo přehrady byl zvolen prostor asi 2 km nad Husincem pod dolejší vojenskou střelnicí. Hráz měla být 31 m vysoká, v základech měla sahat do hloubky 10 m, šířku v základech měla mít 35 m a délku v koruně 215 m. Zatopená plocha měla obsahovat 760.000 m2 a plocha zabraných pozemků 86 ha a délka vzdutí mela dosáhnout 3,4 km. Stavební náklady se tehdy odhadovaly na 2 miliony korun. Po jednání v Husinci se účastníci odebrali na zvolené místo. Někteří účastníci si ještě prohlédli místo nad Záblatím o němž však bylo rozhodnuto, že je nevyhovující a nevhodné. Ke stavbě vlastní přehrady na Blanici nedošlo. Za necelé čtyři roky vypukla první světová válka, rakouské mocnářství mělo jiné starosti a jiné výdaje. Ani v prvních letech po ukončení války to nebylo lepší a realizace projektu byla stále odkládána. Teprve 23.října 1931 se konala v Husinci první veřejná informační schůzka, svolaná Jihočeským národohospodářským sborem,na níž podali zprávu o významu přehrady ing.Čech, Ing.Jirásek, dr.Cikán a Ing.Prossl.
Důležitost příští přehrady se ukázala dne 30.května 1932, kdy po velikých deštích se zvedla hladina Blanice o 130 cm nad normál. Nejvíce byl při tom poškozen zahradník Jileček, jemuž rozvodněná řeka odplavila a vymočila prsť a téměř úplně odnesla dva skleníky. Konečně 2.července 1934 byla slavnostně zahájena stavba údolní přehrady za účasti tehdejších vládních představitelů. Náklad na stavbu nádrže byl propočten na 14.100.000 Kč, který měl být z 65% kryt státem, z 30% zemi a ze 4% místními zájemci. Dokončení stavby bylo plánováno na r.1938. V době stavební sezóny bylo na stavbě zaměstnáno 280 - 320 osob, v zimních měsících pak sotva 50 - 100 lidí. Práce pokračovaly podle plánu a stavba byla dokončena v r.1938.

vlevo do Husince:

Dle starých kronik kníže Boleslav I. roku 942 poslal do zdejší krajiny všechen poddaný lid, který nechtěl přijmouti víru křesťanskou, aby zde rýžoval zlato, z něhož si kníže vymínil desátek. Roku 1291 zasedal u zemského soudu Jindřich Vok z Borku a Husince. První písemná zmínka z roku 1359 o povýšení Husince na město. Po založení hradu Hus u Záblatí ve 14. století byla obec Husinec s řadou okolních obcí připojena pod správu tohoto nově vzniklého feudálního panství. V roce 1359 je poprvé připomínán kostel(filiální ke kostelu veVlachově Březí). Ze stejné doby pochází i zmínka o neopevněném městečku Hussenicz.
Roku 1455 prodal rytíř Smílek ze Lnář panství Hus Oldřichu z Rožmberka, 1491 Husinec uváděn jako městys. Od 16.st. k panství Vimperk. Z roku 1503 zde žilo 61 usedlých rodin: 4 mlynáři, 1 kovář, 1 koželuh, 1 sládek a 1 tkadlec. V 16. století poprvé též dobytčí trhy. Roku 1557 připomínána dvanáctičlenná městská rada. Z roku 1587 městská pečeť: sv. Mikuláš plující na loďce; pravicí utišuje rozbouřenou vodní hladinu a v levici drží biskupskou berlu(sv. Mikuláš byl patronem plavců a ochraňoval proti povodním - Husinec mu byl svěřen pod ochranu). Roku 1596 potvrdil Petr Vok městečku všechny jeho starodávné svobody a obdarování, nýbrž mu také milost udělil, aby zase jako jindy pšeničné a ječné pivo vařiti a vyšenkovati mezi sebou smělo.
Městem procházela jedna z odboček Zlaté stezky. V roce 1601 prodal Petr Vok Husinec, jako součást vimperského panství, Volfovi Novohradskému z Kolovrat. V roce 1630 pak panství koupil Oldřich z Eggenberku. V roce 1611 přišel Husinec v ochranu pana Joachyma Novohradského z Kolovrat, jenž se ujal spojeného panství Vimpersko-Drslavického. Poté kraj trpěl při třicetileté válce - např.v roce 1620 byly generálem Buquoyem dobyty Prachatice. V roce 1651 zde žije 178 osob: 7 koželuhů, 7 krejčích, 4 tkalci, 4 hrnčíři, 3 řezníci, 3 ševci, 1 barvíř, 1 kožešník, 1 mlynář, 1 pekař, 1 tesař, 1 truhlář. Anna Marie z Eggenberka, husineckým dne 22. března 1655 vydala poslední privilegia - spojená panství Vimperské a Drslavické připadla knížecí rodině Schwarzenberské, pod jejíž ochranou městys Husinec setrval až do roku 1848, kdy císařským patentem od 7. září roku 1848 právo poddanské a ochranné bylo vyzdviženo (aufgehoben) a Husinec se stal samostatným městysem.

Obecní kroniku založil písař a kantor Jan Leopold Germani, zvaný také Niemecz, který nastoupil do služby 1.5.1665. Kroniku ovšem založil až roku 1686: "Léta šestnáctistého osumdesátého šestého, za ouřadu purkmistrského pana Tomáše Pišvejce, primátora toho času pana Antonína Krále, rychtáře Filipa mladýho Votavy, staršího obecního pana Melichara Kotouna, koupena tato kniha z Krumlova z nákladu obecního městys tohoto Husince. Do kteréžto všelijaké paměti nynější i budoucí zapisovati a kládsti se mají. Založena skrze mě tehdejšího písaře radního Jana Leopolda Germani, rodilého z královského města Písku, léta svrchupsaného a dne 20. října." Nová škola byla postavena v roce 1697 na místě staré fary a Germani se téhož roku do ni i nastěhoval. Nová fara byla pak zřízena v roce 1745. Mezi další husinecké písaře patřil Jindřich Václav Schubhartský (1704-1708) a od roku 1708 do roku 1717 Jan Václav Šipounský, který byl též učitelem a ještě k tomu vykonával zapisovatele při vybírání daňových poplatků. Za to dostával od obce 20 zlatých, 7 strychů žita a dříví. Roční odměnu dostával i od cechů. Za jeho působení byl roku 1717 založen samostaný cech tkalcovský v němž bylo sdruženo 42 mistrů(místních i přespolních) a 2 vdovy. Od roku 1717 byl písařem Jan Jakub Mikánek. Od roku 1749 do roku 1763 pak Adama Matěj Schmidt. V letech 1763 až 1772 Matouš Lakemayer z Netolic. Další 4 roky byl písařem i učitelem Jan František Wagner, narozený na protivínském zámku. Byl to prý velmi učený a vážený občan. Ovládal několik jazyků. V letech 1776 až 1784 byl písařem a učitelem Karel Jan Schwarz z Mirovic. Jako 24letý nastoupil v roce 1784 do služby písaře husincký rodák Jan Pehel. Osvědčil se i jako výtečný muzikant. V Husinci se i oženil, když si vzal za manželku Annu, dceru krumlovského důchodního Kybíka. Za jeho působení byla v roce 1789 sbourána stará škola a na jejím místě postavena nová. Po zrušení starého konšelského řádu Josefem II. získal Husinec magistrát až v roce 1797 a to zásluhou Jana Neužila, který se stal i prvním purkmistrem nového magistrátu. Pehelovi zůstal i písařský post a ročně si tak přišel na 100 zlatých. V roce 1825 založil Pehel i cechovní kroniku, kde krom české historie zapsal i historii husineckou a přepsal stará husinecká privilegia. Tato kronika se pak stala základem ke Grünwaldově (obecní tajemník Matyáš Grünwald) spisku "Husinec, rodné město Jana Husi".

Požáry v letech 1654, 1691, 1759, 1765, 1776 a 1802. V roce 1763 žije ve městě 635 obyvatel, v roce 1840 již 1173 obyvatel mj.: 9 hrnčířů, 5 koželuhů, 13 krejčích, 7 pekařů, 26 punčochářů, 8 řezníků, 11 tkalců a 12 tesařů a truhlářů. V 19. století se zde vyrábí fezy, klobouky, punčochy, je tady i strojírenská výroba. V roce 1886: 1731 obyvatel. 7.9.1848 se císařským patentem stal Husinec samostatným městysem. Městká práva potvrzena výnosem Františka Josefa I. v roce 1905. Oslavy tohoto 1. a 2.července 1905. V roce 1930 počet obyvatel 1189. Nárůst opět za Protektorátu: 1800. Po 2. světové válce zde působí podniky Šumavan, Jihokov a Lišovský nábytek, oděvní a pekařské učiliště.

Původně gotický rodný domek M.Jana Husa č.p. 36 je přístupný od roku 1873. Nad vchodem do domku je medailon od B. Schnircha z roku 1869. Od roku 1991 i pamětní síň malíře Josefa Krejsy. Národní kulturní památka.
Husova socha na Prokopově náměstí z r.1958 od Karla Lidického, pův.gotická radnice přest. v 16.st..

Pův. gotický kostel Povýšení sv. Kříže je postaven na gotických základech(poprvé zmiňován r. 1359), jeho dnešní podoba pochází z doby po požáru v roce 1802. Na počátku 17.stol. zde působil i nekatolický farář. Na počátku 15. století byla zde filiálka fary Lažišťské. R.1630 prosí husinečtí o pomoc, aby mohli chrám Páně stavěti. Kostel farní roku 1654 shořel(nebo zbořen za válek), roce 1663 se dostavoval. Podle dopisu nalezeného v archivu byla místní rada na zámku ve Vimperku 4.srpna 1663 vyzvána k posílení podpory výstavby kostela Pozdvižení sv.Kříže. V roce 1715 byl sem dosazen první sídelní kaplan, podle listiny ze dne 21.srpna 1745 založil v Husinci farnost. R. 1753 stržena dřevěná věž, zvony sňaty, kostel dostal rákosový strop; r. 1765 kryt šindelem. V roce 1794 založeno místo kaplana. 29.9. 1802 vypukl požár. Zničil kostel(i zvony se roztavily), faru, školu a dalších 48 domů. ŠKoda 78 tis. zlatých. Opravy do podzimu 1804. Z finančních důvodů nebylo na oltáře, tak bratr zdejšího rady, Matěj Šíma namaloval tři oltáře na stěny. V kostele mají být tři památné předměty: stará gotická monstrance, papežský kalich a římský obraz sv. Anny. Gotickou monstranci nechal v Praze opravit(spolkem "Vlastimil v Praze" r. 1872 od pražského pasíře Karla Zimmera) tehdejší farář, P. Jan Šwéda. Je z mědi a mosazi, v ohni zlacená, z konce 14. nebo na začátku 15. století. Na noze má čtyřstranný relikviář, nad nímž vypíná se obdélníková skříňka pro sanctissimum, obklopená fiálami a zakončená čtyřbokou věžičkou s novým křížkem. Papežský kalich byl kostelu darován papežem Piem IX. roku 1877. Starý obraz(73x98 cm) sv. Anny na Mariánském oltáři pod kůrem je původní dílo italského malíře Francesco Romanelliho(zemř. 1662). Tento obraz farnímu kostelu věnoval darem krajan, Msgr. Jaenik v Římě, r. 1880, kdy jej sv. Otec Lev XIII. napřed posvětil. Zásluhou vdp. Msgra Adolfa Rodlera, čestného papežského komořího, tehdejšího (1877 - 1884) faráře, spirituála v biskup. semináři v Budějovicích, t. č. zemského poslance za okres Prachatice - Netolice, byl farní kostel ozdoben novým pseudorenesančním oltářem Povýšení sv. Kříže(1870, dle návrhu arch. Bauma a Münzbergera v Praze, obrazy sv. Mikuláše a sv. Floriána od Emanuela Zillicha), obnoveny dva vedlejší oltáře(sv. Jana Nepom., a sv. Václava), pořízena nová kazatelna, zpovědnice, lavice, zřízena nová kopule na věž a věž pobita plechem. Za tyto zásluhy jmenovalo obecní zastupitelstvo v Husinci Msgra Adolfa Rodlera čestným měšťanem. Kostel byl znovu opravován ke konci 20. století.
Kvadratická presbytář (6,10 x 6,45 m) pochází ze 14. století, klenba i sakristie ze 17. století. Loď je obdélníková o rozměrech 13,5 m x 9,3 m.

Hřbitovní kostel sv.Cyrila a Metoděje novorománský z r.1870 byl posvěcen r. 1870 dne 11.září biskupem budějovickým Janem Valeriánem Jirsíkem, jenž při svém příchodu do Husince dne 4.října 1864 jmenován čestným občanem Husince. Dala jej postavit obec na nápad tehdejšího fařáře p. Jana Šwédy, později děkana v Prachaticích. Značnější částkou přispěl též zdejší rodák, vop. p. Bartoloměj Sládek, tehdy farář a osobní děkan ve Zlaté Koruně. Na hřbitově pochováni tragicky zahynulí letci bratři Rysové(náhrobek s vrtulí)-mladší Vlastimil zahynul v Praze Na hřebenkách při nácviku monogramu TGM na Všesokolský slet, druhý starší Miloš pak při polním cvičení u Českých Budějovic či akademický malíř Cyril Chramosta. Freska od J.Krejsy.

Při cestě do Dvorů stojí kaplička pod památnou lípou. Kaple má obdélníkový půdorys. Zdivo je na čelní straně profilováno hlubokým výklenkem. Zastřešení kaple je tvořeno taškami, na vrcholu střísky v jejím středu je umístěn kříž. Na zadní stěně čelního výklenku jsou patrné fragmenty s původní malbou. Kaple byla postavená v první polovině 19. století.

0,5 km od obce Husova skála-místo, kde odpočívával J.Hus., valy středověk. hrádku. R.1905 povýšen na město, v okolí se rýžovalo zlato, později dobytčí trhy, od 18.st.punčochářství, starý most se sochou sv.Jana Nepomuckého z 1. pol. 18.st.. Lípa stará 250 let. Rodákem malíř Josef Krejsa(sgrafity na husineckých domech, nejraději maloval na Babí hůrce). U mostu přes Blanici stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století. Naleznete zde soukromou hvězdárnu bývalého starosty města Husince pana Ludvíka Friedbergera

Na Vráži byl roku 1881 postaven zděný jehlanec z kamene na paměť sňatku J. C. V. korunního prince Rudolfa s J. K. V. Stefanií Belgickou. V předvečer sňatku 9. května 1881 byly uloženy do zdi jehlance pamětní listiny obecní, duchovní a školní zprávy o Husinci a veškeré běžné mince, na straně pak východní, přímo pod pamětní deskou byla uložena jiná krabice, obsahující zprávu o založení a vystavení silnice z Husince přes Vráže k Vimperku, která byla dostavena téhož roku od nájemců stavby, Josefa Osvalda a jeho zetě Matyáše Rysa z Husince.

Roku 1893 byla zahájena výstavba železniční trati Čičenice-Prachatice, náklady byly vypočteny na 2,2 miliónu tehdejších korun. Trať měla vést ze Strunkovic přes Husinec podél rybníka a v Prachaticích mělo být nádraží nad bývalými kasárnami. Pro neshody s majiteli pozemků však byla trasa vytýčena jinak. Koncem září roku 1893 byla celá stavba dokončena. 14.října 1893 se konala slavnostní jízda prvního vlaku na trati Číčenice - Vodňany - Bavorov - Prachatice a to za účasti předních představitelů státní moci a dalších významných osobností regionu.

"Správa knížecího velkostatku v Krumlové plaví každoročně po řece Blanici velká množství polenového dříví ze šumavských lesů do skladu ve Vodňanech. V šumavských lesích každoročně sdělané dříví bývá v zimní době svezeno na známých šumavských sáňkách do údolí k řece a zde se potom, jakmile sejde sníh, hází do řeky na vodu a u vesnice Křišťanovice nad zříceninami hradu Husi zřízena nádrž, do níž se to dříví nachytá. Podle stavu vody pouští se pak z nádrže průplavem do řeky, obyvatelstvo, bydlící u řeky ve všech místech až k Vodňanům, vytahuje si dříví z řeky, ve Vodňanech pak zachytává se dřevo zase do rybníka a vystavuje se ven. Plavba ta každoročně z jara oživuje Husinec. Zde jest od počátku sídlo plavby vedoucího a komisaře, zde se zdržuje hajný a knížecí granatýři, zde se vyplácí lid a přijímají raporty od hlídačů. Před lety se plavilo na tisíce sáhů měkkého i tvrdého polenového dříví. Husinečtí vyhazovali dříví měkké, lepšího druhu a hoblovali z něho dřevěný drát na sirky /dřívka na sirky/ a dělali šindel, průmysl ten vyživil mnoho lidu, někteří si jím pomohli i k zámožnosti. Největší závod na výrobu sirokového drátu má posud firma Ludvík Friedberger, dříve Vojtěch Friedberger, která vyváží své výrobky ponejvíce do Uher. V nynější době se plaví dříví již méně, přesto je ta plavba zajímavým zjevem v Husinci. Zajímavý je i příchod "botařů s koncem", dále měření dříví od dlouhých let zde známého velkého Petra /Petra Vuška/, zasloužilého knížecího hajného, který měří husineckým dříví již po 35 let. Jindy obcházel hranice s dlouhou sáhovkou, která mu k jeho velké postavě dobře slušela, nyní však, že se časy mění, se otáčí již poněkud pomaleji s novověkým metrem a háčkem na konci metru poznačuje míru hranice, jakož i polénka obrací, jež se mají shoditi, aby byla míra spravedlivá. Plavbu samu vede také zde již po mnoho let pan nadlesní z Kristianberku, Jan Rulf. Zdejší občanstvo si vyhazuje potřebné dříví, to pak J. J. kníže ze Schwarzenberka poskytuje proti záruce obci na úvěr. Vybírání splátek obstarává jeden ze sousedů, který svým jměním obci ručí. Měšťan ten, zvaný kavent, vydává lístky, komu udělí úvěr. Je-li nepříznivé počasí /málo vody/, trvá plavba několik týdnů, je-li stav vody prostřední, jsou zde brzy s koncem. Za posledním na vodu hozeným dřevem jdou pak "botaři", muži to vysoké postavy, praví Šumaváci, s vysokými botami, držíce bidlo, na němž je přidělán železný háček, šourají se řekou a vyhazují polena zachycená kameny nebo křovím do proudu a na břehy hážou ta, jež byla ponořená na dně řeky. Tyto potápky, je to dříví nejhoršího druhu, se kladou na hromádky a prodávají se laciněji, tak od oka. V Husinci vyházené potápky dostávají místní chudí, kteří již s dychtivostí čekají na konec. A jest to podívaná na ty staré babičky, jak si odnášejí i těžká polena /když jsou zdarma/ a jak čiperně si při tom počínají. Rok od roku se však plaví dříví méně a dá se očekávat, že i tato plavba se časem zastaví, jakmile bude Šumavou projížděti železnice."(Matyáš Grünwald, r.1888)

E.Krásnohorská a F.A.Borovský: Rodný domek Husův, starobné, jednoduché stavení, vyhořel několikrát a byl obnoven, světnička Husova však jest tu dosud v původní své podobě, neboť jako zázrakem vždy ostala nedotknuta ohněm. Hořívá prý vždy v městečku, jak praví dosud pověst, kdykoliv některého syna zdejšího vysvěcují na kněžství.

Pověsti: Na ostrohu nad Blanicí stával nevelký hrádek(14.-15. století), zjevuje se tu Bílá paní, čeká na odvážlivce, jenž by ji osvobodil ze zakletí, které má trvat až do devátého kolena. Pod tvrzí byly hluboké lochy a chodby vedly až k prvnímu stavení, k Lochovským(č.p. 26).

Na soutoku náhonu a Blanice Pod sady měl svůj domov husinecký vodník. Vždy u tůně někoho vystrašil a jednou se dokonce zamiloval do panny Muceny. Říká se také že, když si vodník někoho oblíbí a nebo ho i navštěvuje, štěstí se tam usadí. V Husinci se tak štěstí usmálo na řezníka Flajšmona. Lidé přemýšleli proč neustále bohatne, až jim došlo, že za to může vodník. Často ho u něho vídali. Byl to malý suchý mužíček ze zeleným fráčkem a z levého šosu mu stále kapala voda. Na hlavě měl červenou čepičku. Chodil si kupovat maso, a uměl si vybrat vždy nejlepší kousek. Zlé jazyky roznesly rychle zprávy o podivném kupujícím po celém městě. Řezníka Flašmona ty řeči velmi mrzely a tak se rozhodl, že se vodníka zbaví. Zkušení sousedé mu poradili, ať vodníkovi usekne prst. A zak se stalo. Řezník vyzval nic netušícího vodníka, ať prstem ukáže na nejlepší kousek masa - a v tom zasvištěla vzduchem sekyra - a vodníkův ukazováček se válel po zemi. Vodník zasykl bolestí, pohrozil Flajšmonovi malou pěstičkou a z krámku zmizel. Zmizel natrvalo nejen z krámku, ale i z tůně Pod sady. Od té doby provázelo řezníka jedno neštěstí za druhým, peníze se rozkutálely a řezník se musel odstěhovat do Budějovic. Ale i tam ho pronásledovala vodníkova kletba. Prodal tedy ještě zbytek všeho, co mu zůstalo a živil se dohazováním dobytka, které většinou pašoval z Bavor. I Husinec pocítil vodníkův odchod: přišlo více bídy, mnoho občanů na mizinu přišlo. Zapříčinil to řezník Flajšmon, který vodníka a tím i štěstí z města vypudil. V tůni se už žádný vodník neusadil, takže jí zanesl písek a balvan na soutoku, kde rád vodník sedával za měsíčních nocí, ční opuštěn. Ani není známo, kam se husinecký vodník odstěhoval, ale snadno bychom poznali: schází mu ukazováček pravé ruky!

Z Husince do Vlachova Březí:

První písemné známky o založení osady Březí se datují z 12. století. Obec byla založena zřejmě na počátku 13. století a jednou z prvních prací na území dnešního Vlachova Březí byla výstavba tvrze, která tvořila základ příští vesnice, jejímiž držiteli byli vladykové zvaní z Březí. Jméno jednoho člena tohoto rodu nese obec podnes (Vlach).
Oldřich Vlach ze Březí byl věrným příznivcem Jiřího Poděbradského a připojil svou pečeť ke stížnému listu proti upálení M. Jana Husa v roce 1415. Za jeho panování ve Březí byla tvrz několikrát vypálena a Březí vyrabováno, ale Oldřich se svými příznivci se vždy vzchopili a postavili ji znovu. Zemřel roku 1474. 10.5. 1538 je Březí povýšeno Ferdinandem I. na městečko, kdy dostalo i svůj znak (modrý štít s kozlem) a získalo právo pečetit zeleným voskem, svobodu trhu a řemesel a mohlo konat tři výroční trhy-na den sv. Apolináře (23.7.), sv. Ludmily (16.9.) a sv. Mikuláše (6.12). V tomtéž století se osada začala jmenovat Vlachovým Březím po jednom majiteli panství. V pozdějších dobách se majitelé Vlachova Březí často střídali a stav zámku se stále zhoršoval, což patrně vedlo k tomu, že byl starší dvůr v polovině 18. století přestavěn v pravidelně architektonicky řešený barokní velkostatek (zámek), jehož majiteli se stali r. 1858 Herbersteinové, kteří byli vlastníky až do roku 1945. Dnes patří areál zámku obci, která jej hodlá komerčně využít pro různé podnikatelské záměry, které by vytvořily nové pracovní příležitosti a zajistily příliv turistů.
Roku 1868 povýšil císař František Josef I. Vlachovo Březí na město, v těchto časech tu žilo i nejvíce obyvatel (3000). První polovina 20. století přinesla s sebou rozvoj podnikání a živnosti i pozitivní změny urbanistické. Období socialistické éry poznamenalo život města značnou migrací obyvatelstva i neblahými zásahy do architektury. V současné době se plně obnovila síť obchodů a služeb, ve Vlachově Březí pracuje i několik větších firem - to vše v soukromém vlastnictví. V roce 1997 byly dokončeny stavby kanalizace, plynofikace a nového mostu přes Libotyňský potok.

V obci se nachází zdravotní středisko, lékárna, síť prodejen, atd. Obecní úřad vykonává správu stavební, přestupkovou, matriku, atd. Barokní kostel Zvěstování P. Marie /pol. 17. stol./ s gotickou křtitelnicí a největším zvonem Karlem (1592): Farní chrám Zvěstování Paní Marie stojí na místě bývalého kostela z doby románské (z roku 1359), jak o tom svědčí ve východní zdi část tesaného pažení vedle vchodu na kruchtu, objevená při poslední opravě. Nynější chrám dal postaviti pán panství Karel Leopold hrabě z Millesimo s pomocí své manželky, šlechtičny Frant. Eusebie Hýzrlové z Chodů v letech 1657-70. Ten skutek dosvědčuje spojený znak obou manželů, namalovaný na vítězném oblouku při chrámové klenbě. O budovatelích renesanční lodi a věže podávají jisté zprávy křestní matriky. Tak r. 1657 stál kmotrem dítěti primasovu Lorenzo - Vlach, italský stavitel, jejž si hrabě z četných Italů, působících v naší vlasti, ke stavbě povolal. Na bohatou stropní štukovou výzdobu, Boha Otce s anděly v oblacích nad kněžištěm pozván r. 1666 dlící zde Jakob Mauer, štukatér. Jeho dítěti, zde narozenému, stáli za kmotry pán panství hrabě z Millesimo a p. Oldřich Malovec na Zalezlích a Zdíkově. Varhany "pozytyf", stavěl r. 1671 varhaník a měšťan z Prahy Daniel Crory neb Groszl či Groci. V roce 1811 je nahradil nástroj, sestavený nám neznámým varhanářem. Tyto varhany byly již značně ztrouchnivělé, a tak sem byly v roce 1958 převezeny varhany ze zrušeného kostela v Dolní Vltavici. Tvůrcem těchto varhan byl Leopold Breinbauer a pocházeli z roku 1896. Staré varhany byly rozebrány a použitelné součástky nabídnuty jiným farním úřadům k použití. Malířsky vyzdobili nový chrám dva tehdy známí čeští malíři: Petr Anton Anýž z Českého Krumlova a Jiřík Vojtěch Kubát z Chrudimi. Po jejich pracích však nezbyly stopy. Snad to byly prozatímní freskové oltáře, malované na stěnách. Obě postranní kaple sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory, vynikající ušlechtilým slohem barokním, jež souměrně k hlavní lodi se připojují, tvoříce uvnitř jakoby příčnou chrámovou loď, postaveny byly až kolem r. 1735 stavitelem umělcem zajisté vynikajícím, jehož jméno dosud nebylo zjištěno. Tyto poboční kaple postaveny za faráře P. Felíře, když chrámová loď pro obě spojené osady, vlachovobřezskou a předslavickou nepostačovala. Na stavbu tu vynaložil kostel všechny své kapitály, ba i z chrámu předslavského si musel vypůjčiti, nad to i do knížecího důchodu za stavební materiál zůstal dlužen. Skupoval za tím účelem se značnou slevou i zádušní dluhy. "R. 1736 Tomáš Foyt povinen byl platiti k záduší vlachobřezskému 90 Rýn. 36 kr., činí na kopy míš. 75 R 30 gr. 6 denně jež si na vystavení zpustošeného domu svého (čp. 11) vypůjčil. Že pak k stavení kaple při chrámu Páně zapotřebí následuje, jakož i na uctivou žádost předjmenovaného hospodáře urozený pan hejtman Johan Václav Hniedetz s jednosvorným usnesením dvojí cti hodného J. Mt. pana faráře Josefa Prambhofera (Braunhofer) tu povinnost, totiž jmenovitě 73 kop 32 gr. jemu p. Tomáši Foytovi prodali, kdežto on Tomáš Foyt, jsouce žádostiv své hospodářství vyplatiti, bedlivost svou k tomu přičinil a za tu nadjmenovanou sumu hotových peněz 20 Rýn. (tj. za méně než čtvrtinu), na které, jakož i napředjmenovanou sumu od urozeného pana důchodního Maximil. Lautzkýho náležitě kvitirovaný jest. " (St. grunt. kniha).
Na místě pravé, jižní poboční kaple stávala dříve o samotě na hřbitově kaple sv. P. Barbory se zvonkem, jímž se při. pohřbech zvonívalo. Malby na klenbách obou nových kaplí, obrazy ze života sv. Jana Nepomuckého s sv. Barbory, byly při opravě chrámu r. 1897 zabíleny a novou výzdobou nahrazeny. R. 1776 dokonán hlavní oltář z odkazu faráře Jana Huberta a daru hraběnky Marie Anny z Zuckeru, paní na Dubu. Obraz Zvěstování P. Marie byl malovaný ve Vídni na náklad knížete Karla z Dietrichsteinu. Z darů zhotovil řezbářskou práci Jan Ignác Homer z Dobré Vody u města Březnice. Trojokní za oltářem dal farář Brixa zazdíti ke škodě vnějšího vzhledu. V lodi stojí dva poboční oltáře, navštívení P. Marie se sochami sv. Petra a Pavla z r. 1774 a po pravé straně sv. Linharta, se sochami sv. Blažeje a sv.Mikuláše. Tento oltář postaven r. 1743 na odvrácení pádu dobytka, tehdy po válkách zuřícího. Oltář Cellenský, postříbřený, dal postaviti r. 1760 P. Jan Huber na náklad svůj a z darů poutníků mariacellských. Velké oltáře v pobočních kaplích, sv. Jana Nepomuckého se sv. Václavem a sv. P. Barbory byly prý sem přeneseny z Mikulova, dietrichsteinského panství. Kazatelna zhotovena od Řezbáře Vojtěcha Tillera v Třesku r. 1754 za faráře Hubera za 50 zl.
V kostele pod podlahou jsou tři hrobky, sklípky, do nichž ukládána po starém zvyku těla patronátních pánů, pak úředníků vrchnostenských a příslušníků jejich rodin, dále i zdejší faráři, pokud zde zemřeli. Ve hrobce před hlavním oltářem první v novém chrámě pochován r. 1664 zemřelý pan Anton Log z Netky, spolumajitel Lipovic a r. 1673 jeho manželka pí. Magdalena Benigna, rozená Častolárová z Dlouhé vsi, majitelka panství Lipovického. Přála si zde spočinouti i r. 1366 zemřelá Anna Strakova, J.M.P. Lva Diviše Žákavce na Želibořicích hofmistrně, odkázavši záduší zasloužilých peněz 5 rýn. zl. R. 1677 uložena ve sklípku paní Kateřina Kynclová, matka faráře Jos. Jiřího Kyncla. R. 1868 3. 9. zemřel a pochován zde Jan Matěj Nejedlý z Khornberka hejtman panství vlachovobřezského a r. 1697 pan Pavel Ignác Sádlo z Vražnýho, jeho nástupce. R. 1693 zemřelý farář zdejší P. Václav Tadeus Fratnz Černý. R. 1703 uložena v kryptě před mříží paní Markéta Maršáková, obroční a téhož roku paní Johana Barbora Groszová, hejtmanka. R. 1704 zemřelý farář Jiří Antonín Chmelenský a před ním zemřelá jeho sestra Lidmila. R. 1731 zemřel a zde pochován P. Matěj Felíř z Felsenthaul a r. 1742 jeho nástupce farář Jos. Braunhofer. Ve hrobce v nové kapli sv. P. Barbory k spánku uložena pí. Barbora, manželka Václava Hnědce, vrchního panství, který se o kostel i kapli velice zasloužil. Poslední z farářů v chrámu uložených byl P. J. Ant. Huber, který r. 1745 uložen před oltářem cellenským, jenž jeho snahou; byl zřízen. Věž kostela stavěna byla zároveň s lodí a až do let 60tých min. stol., byla zakončena cibulovitou bání červeně natřenou a hodinami na čtyři strany hledícími. Hodiny však náležejí obci, která také platí člověka, který je spravuje. Zábradlí na pavláčce bývalo původně ze sloupků dřevěných, ale r. 1818 byvši sešlé nahrazeno bylo novým, z cihel stavěným. Zde na věži bývala také světnička pro hlásného, jenž v noci požár ohlašoval. Když r. 1860 uznala krajská komise, že svršek věže jest chatrný, byla horní část její přestavěna a cibulovitá báň nahrazena vysokou jehlanovitou střechou ve slohu sice odlišném, ale přesto tvarem originální a vkusem dobře působící.(Filip Sellner)

Ve věži kostela jsou zavěšeny čtyři zvony. Nejmenší Alois a je dílem zbraslavského zvonařství Manouškových, kde byl odlit v roce 1970. Jeho hlavním tónem je dvoučárkované D a při průměru věnce 66 cm je jeho hmotnost 187 kg. Prostřední je zasvěcen Panně Marii a stejně jako nejmenší zvon v této věži je i on dílem zbraslavského zvonařství Manouškových, kde byl odlit v roce 1970. Při průměru věnce 80 cm a hmotnosti 335 kg zní hlavním tónem jednočárkované H. Jistou zajímavostí je, že autorem výzdoby obou těchto zbraslavských zvonů ve věži farního kostela ve Vlachově Březí je sochař Oldřich Drahotušský. 24 Největší a nejstarší ze tří zvonů zde zavěšených, Karel, byl odlit v roce 1592 mistrem Brikcím z Cimperka a kromě reliéfních figur sv. Tomáše, Jakuba, Filipa a Judy můžeme na jeho čepci najít zajímavý nápis, z něhož se dozvídáme, že tento zvon nechal odlít urozený a statečný rytíř pan Karel Černín z Chudenic, po kterém také nese zvon jméno. Průměr věnce tohoto zvonu činí přesně 1 metr a při hlavním tónu jednočárkovaném g odhadujeme jeho hmotnost na 700 kg. Tento zvon patří k velmi cenným zvonařským památkám Pošumaví a jeho hlas je velmi působivý. Posledním zvonem vlachobřezské kostelní věže je pak umíráček, jenž do roku 1945 visíval v kapli u Sv. Ducha. Nese na sobě nápis "Martin Gindra w Klatovech tento zwon slywal r. 1581".

Kaple sv. Ducha. Roku 1702 ji nechal vystavět kníže Walter Xaver Ditrichstein. V roce 1997 byla křížová cesta obnovena a restaurována. Obraz panny Marie daroval papež Klement IX. r. 1702. Původně byl určen do kaple sv. Ducha v Hradci Králové. Nesl jej Faltýn (měl v městečku příbuzné) a na místě dnešního kostelíčka, odpočíval. Povídá se, že nemohl dál, protože byl obraz strašně těžký a nemohl ho uzvednout. Místní fara s tím nechtěla mít nic společného, když se tázal, co s tím má dělat. Pak došlo k jednání mezi biskupstvím budějovickým a královehradeckým. Nakonec zůstal obraz zde ve Vlachově Březí. Na tom místě vystavěna zprvu jen dřevěná kaplička a asi po 10 letech se vybudovala kaple v barokním slohu, kterou vymaloval rodák Boška. Protože se spěchalo, aby se všechno stihlo na pouť, maloval na čerstvou omítku a malba stále zvolna oprýskává. Později byla přistavěna sakristie a dále kostelní loď. K obrazu je přidáno zlacení (koruna p.Marie), což svědčí o tom zázraku a o mimořádnosti obrazu, který byl dříve majetkem papeže. Obraz byl asi třikrát opravován. Křížová cesta byla postavena na náklad obce na výšině sv. Dušské v r. 1853 za purkmistra Jana Tischlera a děkana P. E. Achwitze se svolením knížete Fr. Jos. Dietrichsteina Obrazy z utrpení Krista maloval zprvu Fr. Mikule z Jinína u Strakonic a později, když malba sešla, znovu na plechu malovali místní malíři Fr. Matoušek, po otci vůbec Kadlátko zvaný, lidový umělec Jindřich Boška a Jan Boška. Sochu těla Kristova v Božím hrobě řezal samouk Matěj Kubašta, jeden z obou bratří řezbářů, hluchoněmý z Podedvorského mlýna. Obci náleží právo ochrany.

Židovský hřbitov ze 17. století (v současnosti opraven)
Kovárna se štítem Jakuba Bursy č.p. 21
Dům s hvězdou

Výstavbu pomníku padlým z první světové války zajistila Řemeslnická beseda Plánek. Pomník vytvořil kamenický mistr Křivánek z Českých Budějovic. Je to na podstavci stojící pískovcový balvan, na kterém se sklání žena v žalu a skládá věnec k bronzové desce se jmény 68 obětí světové války. Nad její postavou byly umístěny znaky zemí Československé republiky. Pomník je umístěn v sadu před hřbitovem. Slavnostní odhalení se konalo 13. 6. 1926 za účasti místních spolků. Program slavnosti začínal polní mší na náměstí a před pomníkem měl slavnostní projev místní děkan Karel Smrčka. Pomník stál 13 412 Kč a obec přispěla částkou 500 Kč.

17. září 1899 byla ve Vlachově Březí slavnostně otevřena první budova školy pod Svatým Duchem. Na pozemku, který darovala městu paní hraběnka Terezie Herbersteinová, postavili pan Karel Náhlík, stavitel z Volyně a pan Matěj Bursa, zednický mistr a syn Jakuba Bursy, jednopatrovou školní budovu, kterou prachatický děkan pan Jan Švéda nejprve vysvětil, poté předal pan starosta města František Kroupa starší klíče panu řídícímu učiteli Františku Kopečkovi a žákyně VI. třídy Gabriela Strická přednesla báseň.

Sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1794 dal postavit knížecí rada František ze Sonnenfelsu z daru kněžny, manželky Karla z Dietrichsteina, autorem je Ignac Homer z Dobré Vody na panství březnickém. Socha Immaculaty před kostelem byla zřízena roku 1774 na náklady obce.

Zámek je třípodlažní dvoukřídlá budova na půdorysu tvaru "L". V přízemí původní kamenné zdivo tloušťky 2 metry s valenými klenbami v románském stylu. V prvním patře je již patrná novější architektura se štukovými stropy ve stylu barokním. Na fasádě zámku je reliéfní pamětní deska, která připomíná zdejší pobyt Jana Nerudy r. 1878, kdy sem jezdil za Aničkou Tichou, dcerou správce zdejšího statku. Při vrátnici zámku bývaly dva aresty, Záblovna a Stejcovna, nazvané podle jmen význačných vězňů. Žid Zábl byl řezník a počínal si prý tak odbojně, že musel být spoután a železy opatřen. Dnes v zámku sídlí kanceláře státního statku Vlachovo Březí, který je v likvidaci. Vhodné využití tohoto objektu by mohlo být pro kanceláře, reprezentativní místnosti, popř. v přízemí kavárna, vinárna apod.

Panský pivovar - rozsáhlá, v přízemí do křížů na pilířích sklenutá budova, v jejímž středu je velká, do obou pater sahající sklenutá síň. Střecha je sedlová, zakončená barokními štíty. Fasáda je členěná pomocí pravoúhlých obrazců, jejichž vystupující prvky mají barvu červenou, ostatní plochy jsou natřeny bíle. Pivovar se rozkládá na ploše 1284 m2. Dnes je tato budova využvána jako sklad náhradních dílů státního statku a v části je soukromá pekárna.
Panský pivovar Vlachovo Březí či Hraběcí Herbersteinský pivovar Vlachobřezí(Wallischbirken), pracoval od 17.stol. do roku 1924, kdy byl provoz zastaven, 1929 zrušen; max. 3 900 hl. Poslední majitel byl hrabě Herberstein, pivovar pronajímal. Ve Vlachově Březí byl ještě jeden pivovar(cestou k židovskému hřbitovu)a to Schmiedův pivovar. Byl v provozu v letech 1856 - 1935; max.4 000 hl; majitelem byl rodina Schmiedů, pivovar pronajímán; štíty pivovaru z roku 1711 jsou technickou památkou.

Slavní rodáci: Jan, Jindřich st. a ml. Boškovi - slavný rod lidových malířů. Jindřich Boška ml. /1931/ posunul svou tvorbu do oblasti umělecké. Václav Boukal - ak. malíř /1922/ - ilustrátor mnoha Jiráskových románů, v současnosti se soustřeďuje na malování lidových tradic. Prof. Josef Brož /1866/ - národopisec, autor mnoha historických studií. Josef Drechsler /1782/ - hudební skladatel a kapelník vídeňského Burgtheatru. Jan Matulka /1890/ - malíř světového jména, jenž svého uznání došel až v U.S.A.. Jan Vlastislav Pánek /1789/ - vlastenec a buditel, přítel F. L. Čelakovského

Zmínka z r.1274, nalezena zde učitelem Krsem bronzová sekera ze starší doby bronzové-únětická kultura, vladycké sídlo bratří z Březí(Oldřich), r.1380 uváděn Linhart z Březí jako purkrabí na Helfenburku(z tohoto rodu kněz, který zde křtil J.Husa-snad Oldřich), od r.1383 Malovci z Chýnova, po Vlachovi(Vladislavovi) Malovcovi dostalo Březí r.1415 své jméno, od 16.st. městečkem(r.1538 Ferdinandem I.). Na místě tvrze vladyků stojí zámecká budova (barokní ze 17.st.), pivovar-technická památka, ze zač.18.st.(r.1711), na místě rom. kostela v l. 1656-69 postaven kostel Zvěstování P.Marie. R.1735 přistaveny kaple sv.Jana Nepomuckého a sv.Barbory. V l.1860-65 přestavěn do dnešní podoby. Oltář z r.1773 dílem Ignáce Hammera. Rodný domek Jana Vlastimila Plánka(1789-1865), div.ochotníka a přítele F.L.Čelakovského, pobýval zde i J.Jungmann a Jan Neruda(v době návštěv Aničky Tiché-dcery správce statku-Nerudova bratrance), působil zde i F.Turinský-spisovatel. R.1868 městem, stavby v lidovém baroku od zednického mistra Jakuba Bursy, r.1831 byl zde přijat do zed. cechu, r.1884 zde umírá v chudobinci. Nad zámkem kaple sv.Ducha barokní z 18.st., kaple sv.Anny z 18.st., na zdejším hřbitově odpočívá Páter Radost(Vendelín Zbonek)z Klostermannova románu Ecce homo, židovský hřbitov-barokní náhrobky ze 17.st...Asi náš nejkrásnější javor mléč roste na místním židovském hřbitově, a je to Davidův javor. Kmen se ve dvou metrech dělí na sedm hlavních kosterních větví, takže připomíná sedmiramenný židovský svícen menoru - symbol naděje. Obvod stromu je 425 cm, výška stromu 25 m, průměr koruny, která dosahuje až k zemi je 25 m, stáří 260 let. Roste v nadmořské výšce 580 m.

Pověst: Na chodbách zámku a U Matulkoc kříže se, poté co zemřel na choleru, zjevoval přízrak zlého vrchního správce panství, za jeho života se mu říkalo Červený. Jednalo se o vrchního Truxese, který zde působil okolo r.1830. Jak mušketýr, maje lískovku na knoflíku zavěšenou, uměl na robotách pracujícím nadávat a je pohánět. Na choleru zemřel on a silák Rumpita z Chluman, Truxes byl posledním, dále pak na choleru již nikdo nezemřel. Dalším vyhlášeným silákem byl zdejší rodák páter Němejc. Byl faráři Ašvicovi 20 let kaplanem a ani jednou spolu nepromluvili, vše si dopisovali. Němejc sám dokázal zvednout převrácený vůz ze senem nebo když se Staňkovi z pily převrátil vůz z mlýnským kamenem, poslal syny pro sochory a náhodně kolem jdoucí páter Němejc sám mlýnský kámen naložil. Farář Ašvic zde sloužil 56 let, měl slušný příjem, přesto po něm nic nezbylo. Lidé mu rozkrádali obilí z pole i ze stodoly. Jednou mu o tom řekl Kokejl a farář mu odpověděl: "Když jste mi to řekl, je to dobře, ale kdybyste byl nepověděl, bylo by lepší, vím to..." V domku "Na vyhranej" č.p. 168 je ukryt poklad.

Na Libotyňském potoce bývalo několik mlýnů: Starý (Mejdův), Buchtů, Mlinkojc, Chánů. Nástupci starého Mlinky neměli prý na mlýně štěstí. Vyprávělo se, že starému Mlinkovi chodil na hrách hastrman. On si na něj počíhal, sebral mu proutek, kterým ho našlehal a nevrátil. Marně vodník prosil o vrácení proutku, neboť ho potřeboval: vždy než skočil do rybníka, musel šlehl proutkem do hladiny. Byl proto na mlynáře rozloben a vyřkl na něho svou kletbu: "Na tom mlýně nebude mít žádný štěstí až do devátého kolena." A skutečně po mlynářově smrti se tu prý vystřídalo devět mlynářů a žádný tu dlouho nezůstal.
Žila zde i hastrmanka. Přicházela často do mlejna pro chleba a vždy ho dostala. Někdy na hrázi prala i plínky. Jednou hastrmanka ležela v posteli a chtěla na děvečce, aby jí šla za kmotru. Ta nechtěla a hastrmanka ji neustále domlouvala, že se u ní bude mít dobře. Udělala jí pak velkou buchtu. Ta holka si buchtu schovala do truhly, pořád z ní ujídala a buchta neubejvala. Pacholek ji viděl, dostal se do truhly a buchtu snědl. Neměli potom oba nic a mohli mít až do smrti.

Shazování kozla
Vlachobřezští řezníci zachovávali dlouho do devatenáctého století starodávný zvyk shazování kozla s věže. Každoročně 25.7., na svátek svatého Jakuba, se shromáždily na náměstí před kostelem zástupy diváků. Řezníci přivedli opentleného kozla k věži a vytáhli jej po schodech nahoru na věž. Za zvuků. hudby vystrčili jedním otvorem mezi pilířky prkno s kozlem a za velkého jásotu lidu jej shodili dolu. Dole mezi hlučícím davem čekali druzí řezníci a rychle kozla dořízli. Krev se pak draze prodávala jako dobrý lék na různé nemoce. Často se jí prodalo více než kozel měl. Také maso se dobře prodalo. Někdy se přihodily při těchto představeních i rozmarné příhody. Nejednou prý skočil kozel do blízkého rybníka, který byl na náměstí až do 30-tých let 19.století. Jednou kozel utekl řezníkům dokonce do nedaleké vesnice Lhotky Chocholaté. Tento barbarský zvyk byl zakázán již ve 40-tých letech ale přes přísné zákazy úřadů se udržel až do roku 1859. Původ tohoto zvyku sahá už do dob pohanských a měl asi ten význam, že smrt hříšného kozla smývala všechny viny, jichž se diváci toho roku dopustili.

Ještě ve 20. letech 20. století se zde udržoval starý zvyk, kdy 12. března chodili z Březí po okolních vsích, od chalupy k chalupě, koledníci tzv. Řehořové. Zpívali útržky starodávné žákovské hry zvané Řehořovo vojsko. Tato hra vznikla na památku patrona mládeže Řehoře I. Velkého už v roce 830. Ve Vlachově Březí hru nejvíce zpopularizovala učitelská rodina Kopečků. Hned po vánocích vybral vždy učitel 10 nejschopnějších žáků, se kterými nastudoval zpěvu a přednesu říkanek. Každý žák měl svou úlohu, byly nacvičeny i vojenské cviky a povely. Doma pak celá rodina vybraného žáka připravila pestré vojenské čáky (musely být co nejpestřejší a největší), vyrobila dřevěné šavle a kvéry, zde rádi pomáhali dědové, staří vojáci. Vojsko doprovázely družičky s košem nebo i bába s nůší.

Dále do Dolních Nakvasovic:

rodiště Jakuba Bursy(1813-1884), jeho zdejší stavby mají barokní a renesanční prvky, ztvárněny okouzlující naivitou a neumělostí, štíty plné figur a ornamentů často i s texty(někdy i chybně psaná písmena).

P.h. Václav Starý: "Dne 21.Července 1813 byla rodina Jana a Anny Bursových v Dolních Nakvasovicích čp.17 rozšířena o dalšího člena, pokřtěného po jeho kmotru Jakubovi Chalupoví z Bušanovic na jméno Jakub. Jakub navštěvoval dvojtřídní triviální školu ve Vlachově Březí. Podle dochovaných výkazů pilnosti žactva 1.třídy letního kursu vlachovobřezské školy z roku 1821 /uložených dnes v OA v Prachaticích/, Jakub Bursa nenáležel k pilným žákům a jeho docházka byla nevalná. Zde nutno hledat vysvětlení v těžkých rodinných poměrech. Otec zedník musil v letních měsících za prací do okolí i vzdálené ciziny. Tehdy musel jako nejstarší syn vykonávat potřebné domácí práce, hlídat mladší sourozence a jistě také vypomáhat v hospodářství.
Zedníkem se vyučil u svého otce. V roce 1831 byl přijat do zednického cechu ve Vlachově Březí. Po svém vyučení začal Jakub Bursa pracovat v okolí svého bydliště jako zednický mistr. V roce 1833 mu zemřel otec.
Když se životní poměry rodiny trochu zlepšily, oženil se Jakub Bursa 28.února 1838 s Annou Fundovou z Milíkovic; z tohoto manželství se mu narodily čtyři děti. Ale v rodinném životě štěstí neměl; již 22.záři 1854 mu odešla prvá manželka. Značný počet nedospělých dětí a snaha o jejich další výchovu donutily Jakuba Bursu, že se již 21.listopadu téhož roku oženil podruhé a to s Klotyldou, dcerou Kajetána Baudysa z Vlachova Březí. Sňatkem získal Bursa dům čp.29 ve Vlachově Březí, do něhož se také záhy přestěhoval. Ale již 13.srpna příštího roku /1855/ mu jeho druhá manželka zemřela. Teprve po delší době se pak Jakub Bursa oženil potřetí s Kateřinou Šafránkovou.
Nezbytným znakem jeho díla bylo ve štítu umístěné, paprsky ozářené boží oko, v polokruhovitém nebo trojúhelníkovém poli. Stavby Jakuba Bursy se zásadně vyznačuji bohatou výzdobou. V průčelích i na štítech domů je mnoho drobné ornamentíky. Jednotlivé štíty mají i bohatou reliéfní výzdobu: na kovárnách byly obyčejně vymalovány odznaky řemesla, jak je tomu například v Libotyni na domě čp.24. Na vesnických hospodách zobrazoval obvykle stůl se sklenicemi piva i kořalky i s pečivem. Tak vyhlížejí hospody v Radhosticích čp.23 a v Kovaníně čp.15.
Jakub Bursa pracoval s velikou láskou - a tvořil přímo na lešení, jakýchkoliv plánů. Jeho výtěžek ze stavby nebyl nikdy veliký, nikdy však neupustil od doplňování lidových staveb drobnou, nákladnou a značně pracnou reliéfní výzdobou.
Některé Bursovy práce podlehly již zkáze a stav jiných je velmi.chatrný. Avšak ty, které přetrvaly nepřízeň času a nezájem lidí, hovoří zcela přesvědčivě o neobvyklých schopnostech, velkém nadáni a uměleckých sklonech Jakuba Bursy. Rádi se tím mezi nejlepší jihočeské lidové zedníky -umělce. Jeho stavby jsou vynikajícími projevy české lidové architektury v Pošumaví. Za jeho života nedošla jeho práce patřičného oceněni - a Jakub Bursa zemřel téměř zapomenut a zcela chudý ve Vlachově Březí dne 19.srpna 1884 ve věku 71 let. Poslední léta svého plodného života trávil však v obecním chudobinci..."

dále okolo Benedy(vlevo za křižovatkou nálezy křišťálu), do Zálezel:

Nejstarší písemná zmínka o Zálezlech pochází z r. 1370, kdy se připomíná jejich majitel Jan (Joh. de Graff de Zálezl) jako spolupatron kostela v blízké Čkyni. V následujících letech jsou doloženi Drslav a Bedřich ze Zálezel a po r. 1381 Sulek ze Zálezel, který zřídil r. 1406 při malenickém kostele kaplanství. Roku 1396 převzal Drha ze Zálezel od krále dědictví po Maršíkovi zemřelém ve Větřní. V roce 1408 dluží Sulek ze Zálezel spolu s dalšími vdově Přibě celkem 210 kop pražských grošů a slíbili, že jí je splatí během jednoho roku. Od poloviny 15. století až do sklonku 16. století patřila ves s tvrzí členům rodu z Prostého: r. 1461 se uvádí Heřman Horčice z Prostého, v l. 1515-1523 Heřman Zálezský, který byl v rožmberské službě, a po r. 1540 jeho syn Petr, za nějž se poprvé výslovně uvádí zdejší tvrz s dvorem, které si společně s několika okolními vesnicemi nechal r. 1544 zapsat do obnovených desek zemských. Ani jeden z jeho synů pravděpodobně nezanechal mužského potomka, a tak poslední z nich Mikuláš odkázal po své smrti (r. 1583) veškerý majetek dceři Barboře, později provdané Vratislavové z Mitrovic. Od ní koupil Zálezly známý cestovatel Jindřich Michal Hýzrle z Chodů, autor knihy "Život, v němž se ukazují některé jízdy a tažení", v jehož cestopise se objevuje mimo jiné i zajímavé vyobrazení zálezské tvrze z r. 1612. Roku 1618 bylo celé zadlužené zboží z nařízení zemského soudu prodáno Anežce Říčanské z Hodějova; r. 1651 se pak jeho držitelem stává Jan Oldřich Malovec z Chýnova a na Vimperku, v letech 1659-76 hejtman prácheňského kraje, majitel Zdíkova a zboží Vysoký Dvůr v dnešní Čkyni. Po r. 1696 za Bejšovců byly Zálezly (Jan Václav Býšovec z Býšova získal v roce 1697 ves Zálezly; r. 1708 se naposledy při prodeji statku uvádí zdejší tvrz) odkoupeny a připojeny k Černěticím; r. 1791 je získala majitelka lčovického panství hraběnka Františka Sickingenová, která nechala bývalý zálezský statek i s tvrzí rozparcelovat. Tvrz stávala v mírném svahu na jižním okraji vsi a od návsi ji dnes oddělují stavby v místech rozparcelovaného hospodářského dvora; jejími nejvýraznějšími pozůstatky jsou č.p. 45 - patrové stavení, obsahující zdivo středověkého mázhaus, velká síň, paláce o rozměrech 9,5 x 14,5 m - a třípatrová budova č.p. 63 se zvalbenou střechou a krakorci po prevetu ve druhém patře jižního průčelí, tedy novější, původně raně renesanční palác z 30. let 16. století. Velmi významné pro poznání podoby nejen zálezské tvrze, ale i obecných zásad a podoby českých tvrzí a jejich stavebního vývoje, je vyobrazení tvrze v pohledu od severu z r. 1612, jak jej nakreslil Jindřich M. Hýzrle z Chodů. Velmi dobře jsou patrné budovy pozdně gotického i renesančního paláce, hradby s baštou a (dnes zcela zaniklé) rozměrné hospodářské předpolí s věžovou branou; pozoruhodné architektonické detaily zahrnují vysazená polopatra paláců, zděné pavlače, podobu krytých hradebních ochozů či sgrafitovou výzdobu fasád. (F. Kašička, B. Nechvátal: Tvrze a hrádky na Prachaticku, OM Prachatice 1990)

Podle staré ústní tradice prý vypracoval plány místní školy stavitel Národního divadla v Praze Josef Zítek, který byl majitelem nedalekého zámečku ve Lčovicích. Stavba trvala dva roky a řídil ji správce lčovického statku Adolf Lippert; v nové školní budově bylo započato a vyučováním dne 1.října 1872. Stavební materiál poskytla bezplatně vrchnost, jeho dovoz musili obstarat místní občané, kteří také vykonali všechny ruční práce. Celkový náklad na stavbu školy dosáhl částky 4.000 zl.r.č. Vnitřní členění jednotlivých místností školní budovy sice doznalo brzy potom určitých změn, vnější vzhled budovy však jimi nebyl porušen. V roce 1972 se škola dočkala nové střechy.

do údolí Volyňky, vlevo míjíme vrch Věnec:

skalnatý vrch(765 m) s hradištěm z doby halštatské a laténské, podle některých historiků sídlo proslulého krále Markomanů Marobuda, hradiště je národní kulturní památkou.

Pověst: Je zde ukryt Marobudův pohádkový poklad. Najde ho ten kdo z Věnce uklidí kamení a na vzniklém poli vypěstuje ječmen. Podle jiných pověstí ho lze dobýt jen na Velký pátek v době, kdy se čtou v kostele pašije. Jiná verze říká, že je zde ukryta pokladna a klíče od ní občas v noci poletují lesem jako ohnivá světýlka. Jeden z klíčů se údajně podařilo chytit staré ženě z Budilova a tam byl dlouhá léta chován(stavení č.7). Jiná pověst tvrdí, že poklad na Věnci zmizel a nenajde ho nikdo jiný než mládenec, který zorá celý vrch dřevěným pluhem, do něhož budou zapřaženi dva černí voli s bílou lysinou na hlavě. Obě zvířata nadto musí být od jedné stejně zbarvené krávy.

Ve vzdálenosti 2 km jihovýchodně od osady se na vrchu "Věnec" (kóta 765 m) nachází rozsáhlé hradiště z doby pozdně halštatské a laténské (tab. IV : 1). Rozkládá se na částech lesních parcel č. 1046, 1047, 1050 a 1051 katastrálního území Lčovice, části parcely č. l kat. území Hradčany a na částech parcel č. 1757, 1758 a 1813 kat. území Zálezly. Pojmenování "Pržmo" má nižší, neopevněná část dvojhroté hory. "Věnec" je oddělen údolími potoků Hradčanského, Radhostického a dalším bezejmenným tokem, vesměs pravobřežními přítoky Volyňky, od okolních vrchů Bavorovské a Vimperské vrchoviny. Ty poněkud zastiňují výhled k Šumavě, zato zvláště severovýchodním směrem by se z nezalesněného vrcholu rozevíralo široké panoráma krajiny na Volyňsku a Strakonicku. Základní kostru hradiště tvoří skalní stěny, táhnoucí se v přerývaném pásu od SZZ k JW v délce téměř 270 m. Na ně navazuje umělé opevnění - kamenné hradby, zachované po zborcení v podobě valových náspů - které využívá terénních svahů, srázů a dalších přírodních překážek, především rozpadlých žulových bloků a suťových polí. Ze souvislé 10-15 m vysoké kolmé stěny v ústřední části vycházejí dvě ramena valů, vymezující vlastní vnitřní hradiště, ze všech stran vyvýšené a obklopené rozsáhlým předhradím, jež B. Dubský (podal dosud nejlepší popis složité situace) dělí na dvě části: jižní a severovýchodní. Obvod srdcovité akropole, včetně 54 m dlouhé skalní stěny, činí podle něho 281 m a vnější opevnění měří 1529 m. Vnitřní hradiště je na jihu otevřeno háčkovitou branou s křídly vtaženými dovnitř, jeho severozápadní nároží chrání přirozená skalní bašta "Velký kámen" a v zahloubení doliny s novodobou studnou lze předpokládat pravěkou jímku na vodu(cisternu). Východní část předhradí, rovinatější a vyšší, je zakončena opět skalními stěnami, jižní klesá příkřeji k vnějšímu valu, západní část je nižší a tvoří stráň. Severní výběžek s vybíhajícím ostrohem "Malý kámen" by bylo možno poměrně samostatně hájit. Obvodový val jižního předhradí , snáze dostupný, je na západní straně zdvojený, a z důvodů posílení obrany se rovněž na jihu dvakrát rozdvojuje. Jeho vnitřní odbočky, v plném průběhu nesledovatelná trasa se vždy zatáčejí ke skalní ose. V přímé linii pak navazuje jižní fronta druhého předhradí v poněkud dovnitř prohnutém oblouku až k východní skalní výspě, jejíž stěny jsou zahrnuty do pevnostní soustavy.
Odtud se pak nad táhlým svahem obrací zpět k severozápadu (porušená část) k severní výspě ,kde se lomí a po západním obvodu pokračuje k jihu valem ,až se připojuje ke skalním stěnám jižního předhradí. Lze předpokládat, že dnešní hradby jsou druhotným útvarem, vzniklým po zřícení původních hradebních zdí se dřevěnou trámovou, tzv. komorovou konstrukcí. Komory byly vyplněny kamením. Místy patrné lícování hradeb z kamene kladeného nasucho je však výsledkem až novodobých úprav. Na akropoli jsou viditelné čtvercové základy rozhledny z 19. století (?) a na jihovýchodní straně urovnaný terén v místě bývalého útulku lovců. Novějšího původu jsou také některé vstupy: na vnitřním Hradišti ve východním valu upravené schody, vchod v západním křídle a další čtyři recentní průchody ve vnějším opevnění. B. Dubský se zmiňuje, že v západní části předhradí zjistil původní pravěký vstup chráněný skalami a napojený na stezku od severovýchodu na plánu však toto místo nevyznačil a jeho poloha není známa. A. Stocký považoval za původní vchod do předhradí rozsochu ve valu.
Hradiště bylo známo již topografu Českého království J. G. Sommerovi ve 40. letech minulého století. Zajímal se o ně strakonický okresní tajemník A. Č. Ludikar, který navštívil "Věnec" roku 1867. První podrobný popis a plánek pochází z pera univ. profesora J. N. Woldřicha, který pokusně kopal na třech místech na akropoli. Ve výzkumu většího rozsahu mu však zabránil tehdejší majitel lčovického panství, význačný architekt J. Zítek. Rovněž J. V. Želízko, který neměl na hradiště z rodné Volyně daleko, se při svých návštěvách musel spokojit s pouhými sběry. V letech 1919-1921 kopal na "Věnci" B. Dubský. R. 1922 se datuje pořízení podrobného výškopisného a polohopisného plánu zásluhou univ. prof. A. Stockého, jemuž poskytli pomoc dr. K. Prokop a studující techniky Prokop a Sieber . 15. července 1924 se na "Věnci" sešla na popud Státního památkového úřadu komise, jíž se zúčastnili zástupci okresních politických správ ze Strakonic a Prachatic, lčovického velkostatku a okolních obcí, aby stanovili závazný ochranný režim této památky. Dalším krokem k památkové ochraně hradiště byl návrh na vyhlášení archeologické rezervace, podaný Archeologickým ústavem ČSAV v Praze ministerstvu kultury ČSR dne 30. 8. 1968.

Woldřichovy výkopy postihly tři místa ve vnitřním hradišti. Nálezy Želízkovy, zobrazené v práci z roku 1913, pocházejí z různých míst v jižním předhradí. B. Dubský provedl vetší odkryv v jižní třetině východní části akropole, kde zachytil místy dvě kulturní vrstvy s totožnou nálezovou náplní, jež zasahovaly až k hradbám. Podle zjištěného ohniště lze soudit, že šlo o zbytek chaty. Ve všech úrovních byly hojně nacházeny oblázky, přichystané jako "munice" pro potřebu obránců. V 1. a 2. předhradí zjistil Dubský jen slabou sídlištní vrstvu. Pouze v západní části severního předhradí narazil na větší keramické shluky a pomýšlel zde proto na další chatu, rozrušenou snad dřevaři v 17 a 18. století. Z drobných nálezů z "Věnce" je třeba jmenovat kromě početných zlomků nádob z rozhraní doby halštatské a laténské, zbytky hliněného podstavce k roštu a cedníku nebo vykuřovadla, nejméně osm přeslenů sloužících jako součást vřetena k soukání koudele(je z hadce, ostatní keramické) a kamenný brousek. Další kamenné nástroje - část klínu a pazourkový nožík, snad používaný jako křesadlo- by mohly být případně náznakem osídlení vrchu již v pozdní (?) době kamenné, pokud sem nebyly druhotně přineseny v době železné. Jediným bronzovým předmětem z "Věnce" je závěska s pěti kroužky. L. Jansová soudí, že se podobá článku bronzového řetězu, na jakém byl v pozdně halštatské mohyle v Nemějicích u Písku umístěn kultovní kruh s výjevem pijících ptáků.
Část žernovu z hrubozrnné žuly se dochovala v poškozeném stavu. Z volyňského muzea se s označením "Věnec" uvádí část železného předmětu, patrně nože. Osídlení hradiště nepřekročilo časově mladší dobu železnou, k nejmladším prvkům z doby laténské patří na kruhu točené nádoby z tuhové hlíny, zdobené svislými rýhami, provedenými nástrojem podobným hřebenu . V mladších obdobích, zvláště v době slovanské, zůstal "Věnec" neosídlený. Želízkovo chybné určení některých nálezů do slovanské doby hradištní opravil B. Dubský.

Ladislav Stehlík: Abys pochopil duši kraje, musíš vystoupit od lčovických "tejn" na Pržmo, jedno z nejrozsáhlejších hradišť v celých Čechách. Už na louce pod horou můžeš trhat žlutou kejklířku, mezi stromy kvetou náprstníky a na samém vrcholu se bělá mezi kamením drobný květ mařinky vonné. To jsou svědkové, kteří přežívají všechny změny času a lidských osudů. Nebudeme se plést do práce archeologům, jejichž zrak je vidoucnější a poučenější než naše zadívání, ale i tak působí Pržmo mohutným dojmem na naše smysly. Předhradí, podhradí a Vyšehrad, na něm zbytky věže a studně, a zase jiné studně pod skalami "tejn", to vše, obehnané velikými valy kolem dokola, svědčí o velikém rozmyslu dávných obyvatel, kteří si zde pracně vybudovali nedobytnou pevnost i útočiště, kam by mohli převést na delší dobu své rodiny i svá stáda. Veliká rozloha hradiště, opevněná s použitím přírodních srázů, na svou dobu úžasně plánovitě budovaná, vedla historika Emanuela Šimka k odvážnému soudu, že zde vlastně musíme vidět Marobudum, hlavní vojenské sídlo markomanského krále Marobuda. Archeolog Bedřich Dubský nalezl zde keramiku provinciálně římskou a vzdáleněji u řeky Otavy na vrchu za Přešťovicemi i rozsáhlé pohřebiště z této doby. Ještě dnes jsou viditelný z dálky ohromné valy, kruhovitě obepínající zdejší akropoli, kterou lid nazývá Věncem.

a do Lčovic:

zmínka o obci z r.1321, pův. renes. zámek postavený okolo r.1600, v 18.st. zvýšen o patro, průčelí s arkádami, kolem zámku park(okrasné dřeviny) z r.1660 s kaplí (barokní z l.1668-69 )a vyhlídkovým pavilonem; bývala zde i jeskyně(grotta). Při vstupu, u schodiště do patra, dochováno gotické ostění bývalé tvrze. Domácí kaple Nejsvětější Trojice byla zbourána v roce 1984, když zámek provozovalo OPBH Praha 6. Již předtím ovšem zmizel (nebo byl zničen) renesanční deskový oltář, zobrazující původně 12 apoštolů (jedna deska ztracena již dříve). Jejich vznik byl kladen do 16. století.

S působením Jindřicha Hýzrleho na zdejším zámku je spojena také jeho barokní přestavba a stavba osmiboké kaple, dokončená tři roky po jeho smrti. Kaple má vysokou kopuli s lucernou a byla bohatě zdobena ornamentální i figurální štukaturou nejspíše italskými umělci. Dnes je kaple sice nově zastřešena a venkovní zdivo ošetřeno, ale vnitřek kaple je v žalostném stavu a na opravu tak vzácné památky moc času nezbývá. V první polovině 20. století byla kaple popsána i nafocena, takže při případném restaurování je z čeho čerpat. Kaple je osmiboká na kamenném soklu, zděná, zevně bez detailů. Přístupná je dvěma půlkruhem zaklenutými vchody proti sobě a osvětlena stejně širokými a půlkruhem zakončenými okny. Střecha je pagodovitě na okrajích prohýbaná, kopulovitá, krytá prejzy a zakončená osmibokou lucernou a pagodovitou bání. Uvnitř střídavě ve stěnách mezi okny a vchody niky a konchou, mušlí vyplněnou. Archivolty jsou profilované, zdobené štukovými palmetami. Nad nikami je profilované kládí v jehož vlysu je nápisový pruh. Nad tím římsa zdobená vejcovem a palmetami. Klenba je osmiboká, zdobená festovy a rozvilinami. V jednotlivých polích zalamované, štukové rámy, tvořené lištou z drobných listů. V nich jsou grisajové obrazy sv. českých patronů, silně poškozené. Nad rámy oválné kartuše a v nich reliéfní anděl, orel a antikizující postavy. Nápis EXTRUCTUS EST FONS ISTE IN HONOREM MYSTERIORUM GADISORUM IMMACULATAE GENITRI CIS MARIAE ET SS PATRONORUM R. B. A ME HEINRICH MICHAELE LIPEBO BARONI DE CHODAU DOMINO IN ELCZOVIC ET BUDKOV---SCM-SUPREMO --- EQUITE SEREN. ARCHI.DUCIS LEOPOLDI AUSTRIAE NEC NON MAXIMILIANI ELECTRORIS BAVARIAE CAMERARIOQUE CHRISTIANE MILITIAE ORDIS EQUITE UNA CUM CONIUNGE MEA KATHARINA MAXMILIANA HYSERLIN NATA DE SCHONAU DOMINA IN BUDKOW ANNO DOMINI 1668 30 SEPTEMBRIS je silně poškozen. Na kupoli v kartuších jsou nápisy a štukové reliéfy rovněž silně poškozené: sv. Ludmila, nad ní alegorie spravedlnosti, sv. Václav, nad ním drak, sv. Vít, nad ním lev, sv. Zikmund, nad ním alegorie Víry, sv. Prokop, nad ním hlava andílka, sv. Ivan, nad ním blíženci, sv. Norbert, nad ním blíženec. Původní dláždění bylo cihlové, původně byl střed kaple vyhlouben, později zalit betonem, a útvar studně tím zcela zničen. Lovecká věž nedaleko odtud je prostá, bez vnitřní výzdoby, nad vchodem nese alianční erb Hýzrlů z Chodů a jeho ženy Eleonory Alžběty z Donína. Na půlcesty mezi kaplí a loveckou věží bývala ještě grotta, uvnitř osmiboká s bazénem a se zaklenutou kupolí. Ta už bohužel nestojí.

V 30. letech 17. století zde žil velitel císařské posádky v Českých Budějovicích Jindřich Hýzrle z Chodů. "Otužilý žoldák, politický dobrodruh, odvážný cestovatel, hýřivý císařský důstojník, propasovský zrádce, nelítostný vypočítavec, cynický kořistník, hluboký a okázalý mariánský ctitel. To je pouhý zlomek interpretačních nálepek, jimiž je možno počastovat život a dílo Jindřicha Hýzrla z Chodů. V jižních Čechách bychom jej mohli potkat poměrně často. Na různých místech Prácheňského kraje se vyskytoval a na pravou katolickou víru obyvatelstvo nekompromisně obracel již v první polovině dvacátých let 17. století, v době saského vpádu (1632) byl jmenován velitelem císařské posádky Českých Budějovic (tehdy bylo město dočasně centrem království!) a po celá třicátá léta se vracel do lčovického zámku. Lčovice na Prachaticku, které získal v čase rozsáhlých majetkových přesunů po Bílé hoře, chápal jako své tuskulum, svůj domov. Hýzrleho literární dílo dnes známe ze tří rukopisných svazků: odborného pojednání o zemské obraně a především dvou paralelních verzí memoárů. Jedné české a jedné německé. Vyvstává nám v nich fascinující ale nadobyčej krutý obraz světa třicetileté války, světa, v němž se nikdo nepozastavuje nad stovkami zmařených životů, kalužemi vyhřezlých tělních tekutin a strašlivou bídou těch nejmenších a nejprostších. Je vskutku paradoxem, že právě skrze tento text můžeme být přítomni zázračnému krvácení obrazu nekonečně slitovné Matky? Stalo se tak na lčovickém zámku ve chvíli, kdy Hýzrlova manželka přiváděla na svět potomka. Milostné zobrazení Bolestné Panny Marie, které tehdy bylo zavěšeno v jejím pokoji, je dodnes k spatření uvnitř kapucínského klášterního kostela v Sušici. Snad jedině před ním a na kolenou je možno nahlédat na hříchy našich bližní, včetně hříchů krvavého pana Jindřicha."(dle projektu Místa setkávání)

"Poněvadž manželka moje k porodu se chystala, dal jsem jí zřídit v jejím pokoji oltář s obrazem naší Paní Bolestné, aby mohla mít denně - se svolením Jeho Eminence pana kardinála z Harrachu - svou mši. Když pak naše milé dítě na svět přivedla a když je umyli a s pomocí Boží pokřtili, obrátila moje manželka oči ze svého lůžka na oltář a k obrazu naší milé Paní a spatřila tam zázrak ... Zavolala mě, abych se podíval, co to je. Jak k tomu přijdu, vidím, že je to krev, ale věřit jsem tomu nechtěl. Dotknul jsem se tedy toho prstem a na něm kousíček krve zůstal, který byl jako prst dlouhý a jako stéblo slámy tenký. Strčil jsem prst do vody a vidím, že to je opravdu krev."

Jedním z majitelů byl architekt Josef Zítek. 5.9.2009 mu byla na vstupní bráně odhalena pamětní deska. Velkostatek o výměře 385 ha patřil od roku 1859 c.k. rytmistrovi Janu Adolfu Lippertovi a jeho choti Marii Leopoldě, roz. Kreutzerové z Podbořan; do Zítkova spoluvlastnictví přešel statek sňatkem s jejich dcerou Bertou 28.8.1881. Při sňatku v dnes již zbořené domácí kapli byl nevěstinným svědkem Emanuel hrabě z Waldsteinu, pán na Česticích a ženichovým Dr. Václav Niklas, praktický lékař z Volyně, bratr architekta Josefa Niklase.

Zámek navrácen potomkovi Lobkowitzů Alexanderu de Riedelovi. V současnosti vlastní objekt Zámek Lčovice s.r.o.. Pod zámkem kaple sv.J.Nepomuckého z pol.18.st., nad obcí kaple sv.Antonína Paduánského z r.1714. R.1629 tvrdě potlačené nevolnické povstání.

přes silnici VPK-ST( kolem mezníku z roku 1816) do kopce (vlevo V Hájích retranslokační věž a pod ní bývalá poustevna; vedle ní poustevníkovy sluneční hodiny) do Nahořan:

zem. usedlosti z pol. 19. st. s vykrajovanými štíty, r.1585 nahořanský rychtář Fučík, chtěje zahnat krupobití, vyhazoval sekeru naproti mračnům.

"Ves Nahořany, která byla součástí volyňského újezdu, je poprvé zmíněna v listině české královny Elišky Přemyslovny z 11. srpna 1314, jímž "chudým našim lidem" prodává v právo purkrechtní 139 lánů mělnické míry každý za šest kop grošů pražského rázu a povoluje jim, aby je "drželi a jimi vládli právem píseckým", tj. uděluje jim samosprávu. Král Jan Lucemburský potvrzuje listinou ze 7. června 1316 všechna dříve daná privilegia a rozšiřuje je o právo honební - "lovy zvěři čtvernohé, dvénohé též také v řekách ryb chytáním a lovením."" Daná práva a svobody byly znovu a znovu konfirmovány českými panovníky. 10. června 1385 je potvrdil český král Václav IV. Roku 1361 nařídil český král a římský císař Karel IV. svobodným královským sedlákům, aby nadále odváděli stanovené platy na královský hrad Kašperk, jehož purkrabího učinil popravcem Prácheňského kraje. V důsledku zástavy hradu Kašperk v předhusitském období byli svobodní královští sedláci podřízeni hradu Hluboká. Nahořanští hospodáři odváděli panovníkovi, resp. držiteli hlubockého panství, stanovené poplatky a jejich privilegia udělená jim českými králi zůstávala zachována. Práva volyňských svobodných královských sedláků konfirmoval listinou z 28. května 1543 císař Ferdinand I. Avšak již 6. srpna 1550 je císařem dovoleno držiteli hlubockého panství Ondřeji Ungnadovi ze Suneku rozšířit panství o Dívčice a Novosedly a zaplatit trhovou cenu za tyto statky odprodáním části volyňských a pamětických dědičných vsí. V roce 1552 získal volyňské vsi Vilém z Rožmberka. V roce 1585 udělil císař Rudolf II. volyňské vsi do dědičného držení a zrušil veškerá jejich privilegia. Nahořanští sedláci se stali ze svobodných královských sedláků vrchnostenskými poddanými.

V 17. století náleží ves Nahořany ke lčovickému panství patřící Hodějovským z Hodějova. V roce 1622 je lčovické panství zkonfiskováno Janu Jiřímu Hodějovskému z Hodějova za účast v "ohavné rebelii". Novými jeho držiteli se stávají v době pobělohorské Hýzrlové z Chodů. V poslední čtvrtině 18. století se lčovické panství ocitá v držení starého německého rodu pánů ze Sickingenu.V polovině 19. století dochází k výraznému ekonomickému vzestupu vesnického obyvatelstva. Zvýšená poptávka po zemědělských produktech má za následek, že zemědělské obyvatelstvo drží ve svých rukou značný kapitál. Vesnická elita přistupuje v polovině 19. století k přestavbě svých usedlostí ve stylu tzv. jihočeského selského baroka, vynikajícího především výzdobou průčelních štítů.. Výstavní grunt se stává znakem společenského postavení. V blízkých Zechovicích působil zednický mistr Jakub Bursa (1813-1884) z Vlachova Březí, který zde přestavoval a zdobil selské usedlosti. Při výzdobě, kterou nanášel bez nákresů přímo do omítky, použil ornament, pásy, pilastry, římsy, oblouky, rostliny a nápisy s letopočtem. V Nahořanech byly v této době přestavěny zemědělské usedlosti č. 1, 13, 15, 16 a 17 na návsi. Štíty lidového baroka jsou zde poměrně jednoduché. Autorství Jakuba Bursy nelze doložit. Lze se domnívat, že zdejší stavby nepocházejí přímo od Jakuba Bursy, ale jeho vliv je dostatečně patrný. Dle půdorysného členění je ves Nahořany návesním sídlem staršího původu, tzv. okrouhlicí.

Uprostřed návsi stála zvonice, kaple postavená asi kolem roku 1750, která snad byla zasvěcena sv. Anně, jejíž kult byl v celém šumavském Podlesí značně rozšířen. Její stav byl poměrně špatný a její opravy vyžadovaly vysoké náklady. Z toho důvodu bylo rozhodnuto, že se na jejím místě vystaví kaple, v níž by bylo možno sloužit mše svaté. Architektonický projekt kaple vytvořil p. Turek z Volyně a jeho provedení bylo svěřeno zednickému mistrovi z Nahořan Tomáši Smolovi. Dne 24.dubna 1884 byl položen základní kámen kaple. Na stavbu se dostavil předseda výboru a vyzval přítomné občany a dělníky k modlitbě, aby toto dílo konalo se s Boží pomocí. Po modlitbě podal stavitel Tomáš Smola řídícímu učiteli zednické kladivo a ten jím třikrát uhodil do základního kamene a zvolal: "Jménem nejsvětější Trojice". Do základního kamene bylo zaděláno několik mincí, přichystaných řídícím učitelem. Postavená kaple byla zasvěcena podle přání čestického faráře Matěje Kubíčka a na základě usnesení nahořanských občanů slovanským věrozvěstům sv. Cyrilu a Metodějovi."(dle webových stránek obce Nahořany)

Pověst: u vsi na tzv.Humíncích leží Čertův kámen a poblíž za vrchem jiný, zvaný Babí kámen, říká se, že je zde upustili ďábel s čarodějnicí, kteří byli překvapeni ranním kuropěním, když nesli ze šumavského Bobíku balvany, aby zasypali Pražský hrad.

Kousek pod Čertovým kamenem v Dobré Vodě najdeme léčivý pramen: Kamenem vyložená studánka s chladivou, temnou vodou, nikdy nezamrzající, nikdy nevysychající, pod kamenným překladem, na kterém je postaven obyčejný porcelánový hrníček s motivem kytičky. Již před více než sto lety chodila ke studánce procesí věřících z celé čkyňské farnosti, aby v suchých letech prosila o vodu. Ruce si tu podávala víra v přírodu i v Boha. Pohanskou přírodu zastupovala léčivá voda ve stínu obrovského smrku, víru křesťanskou dvě dřevěné skříňky se svatými obrázky na tento smrk připevněnými. V roce 1867 zde byl vztyčen železný Kříž. Ke stavbě kapličky(ač byl už navezen materiál) ale nedošlo, stejně jako plánované vedení vody do Čkyně. Roku 1961 velké povětří vyvrátilo smrk se svatými obrázky. Hodnota radonu je 485 Bq/l. Právě jeho vysoký obsah způsobuje údajné léčivé vlastnosti pramene.
Velice nízká je hodnota dusičnanů, 3 mg/l, což ze zdejší vodu činí vodu více než kojeneckou (hodnota dusičnanů pro kojeneckou vodu je do 10 mg/l). Podloží šumavského podhůří, spolu se značným zalesněním území výrazně ovlivňuje pH vody, které dosahuje pouze hodnoty 6. Poměrně nízký obsah vápníku (28 mg/l) a hořčíku (7 mg/l) způsobuje tvrdost zdejší vody pouze 1 mmol/l, což v šestibodové stupnici (od velmi měkké po velmi tvrdou vodu) znamená, že je měkká a tedy velice vhodná pro přípravu čajů, kávy a podobně.
Co se týče bakterií, byly zjištěny hodnoty 0 KTJ (kolonií tvořících jednotku) /l00 ml u Escherichia coli a stejně tak 0 KTJ/100 m u coliformních bakterií. Důvodem je nejspíše opět velká samočistící schopnost a rychlá obměna vody díky vydatnosti pramene, vliv může mít i vysoký obsah radonu. Sjedeme-li ještě kousek níže ke Čkyni, vlevo v lese jsou zajímavé kamenné snosy.

vlevo přes Krušlov:

jakkoli vesnička malá, získal si proslulost i v celostátních sdělovacích prostředcích pro jedinečně umělecké dílo, kterým je hned na kraji vsi včelin Josefa Macha- Tento lidový umělec byl nejen vynikajícím včelařem, dobře známým a ceněným í v odborných kruzích, ale pro svoji řezbářskou zručnost je ctěn a vážen i kruhy uměleckými. Řezbami zdobený včelín i prostory v něm jsou skutečným unikátem. Mezi pochvalnými zápisky v pamětní knize bychom našli i jména hodně exotická - doslova z celého světa. Krušlovu můžeme pochválit i jeho pěknou kapličku na návsi i rozhled po široširém kraji, který se tu nabízí očím.

do Vacovic:

samostatnou obcí až po roce 1850, kdy měly dvě osady-Chvalšovice a Dřešín. Samostatnost obce přetrvala až do roku 1964, kdy Vacovice byly sloučeny s Nahořany. Samostatnost byla obnovena v roce 1991. Uprostřed vsi stojí kaple zasvěcená Nejsvětějšímu Srdci Páně, jejíž stavba byla zahájena v r. 1911 a dokončena po 1. světové válce. V kapli se nachází barokní oltář pocházející z kostela v Dobrši. V obci a jejím okolí nalezneme řadu udržovaných křížků. Lidová architektura je zastoupena stavením č.p. 6 - hned vedle kaple - postaveným kolem roku 1865 s krásným štítem nad vjezdem do dvora, v nice je uložena soška sv. Jana Nepomuckého pocházející ze Svaté Hory u Příbrami. Myslelo se, že odtud pochází známý rod Ojířů Sasků-viz Zuzana Vojířová a Rožmberkové, což A. Sedláček vyvrátil, ale kdo ví...

vlevo po modré(v Peklovech historický mezník-hledej šmudlo!) okolo Ptákovy Lhoty:

stojí zde Žižkova sosna, před lety byl strom zelený, dnes jen suché větve hledí vstříc neodvratnému osudu. Nikdo ji neporazil z úcty k pověsti, která se k ní a okolí váže. Tak se vypráví, že zde táhl vojevůdce Jan Žižka se svými vojenskými druhy a že se zde zastavil při dobývání hradu Dobrše. Nedaleko je vhodné místo, odkud prý dobývání hradu pozoroval. Vypráví se, že tehdy pobyl u "Škopků" v Ptákově Lhotě a vyslovil předpověď o sosně, že bude tak dlouho zelená, pokud bude žíti poslední potomek rodu Škopků(vymřel na konci šedesátých let). Dále staré javory, lidová architektura, sluneční hodiny,

do Vacova a Rohanova.

nahoru