wz
Panorama

Cyklotrasa 15:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Alpská vyhlídka - Lipka - Kubova Huť - Boubín - Volary - Arnoštov - Libín - Prachatice - Husinec (67 km)

Od alp.vyhlídky rovně přes Smrčí k Lipce, vpravo v lese Světlohorská nádrž(CT 8), vlevo dole je Michlova Huť a místní část zvaná Velký Dům:

sklářská huť, kde její huťmistr Michal Müller r.1683 objevil technologii křídového skla-křišťál, snad i hyalit.

V místě dnes jako Velký Dům nebo Helmbach označovaném, slavná skelná huť Partl zvaná stávala, a v zemských registrech již l.p. 1531 zapsána byla. Huť tato pak měnila jméno dle držitelů svých na Krump, Wlczku, Zíkowa, Janouškowa, ba i po dolním potoce Helmbacher jí říkáno. Huť tuto v r. 1671 koupil Michal Müller od sv. Anny v Královském Hvozdu. Ten zde, kde svou nohou právě spočíváš, v r. 1683 jak dělati křišťálové a hyalitové sklo vymyslel a jeho výrobu tak zavedl a proslavil, že křišťál z Helmbachu syn jeho Jan, obchodník sklem z Wimperka, všudy do Evropy vůkol voziti, ba i papežovi do Říma zvláštní sklenice a do Indie Velkému Mogulovi celé nerozbité sklo na stůl dodávati musel. Takto zbohatnuv, Michal Müller roku 1693 novou, větší huť i s dvorcem postavil, kde právo pivo vařiti, prodávati i píti, obilí mlíti, chléb péci a dobytčata porážeti a z nich kusy svým lidem vysekávati i prodávati a jiné svobody od vrchnosti získal. Huť tato nedaleko odtud na odpolední straně se nalézá a jméno po Michlovi zakladateli dodnes nese. Čacký junák Michal Müller odešel z tohoto světa 26. dne měsíce ledna l.p. 1709 u věku 70 let. Huť zdědil druhý jeho syn Valentin Antonín, tento však nevedl si dobře. Proto chtěl Adama Františka knížete Schwarzenberga při vizitě panství jeho střelbou z hrubých kusů notně přivítati a mysl jeho tak oblouditi. Při zkoušce prachu však tento Müllerovi všecek vtom okamžení chytl a silně bouchl, huťmistr celý se popálil a hned zchladiti se chtěje do kádě s vodou skočil. Však z kádě když lezl, kůže jeho se v cárech z něho svlékala a on sám dne následujícího 2. října l.p. 1720 za strašných bolestí skonal. Marie Klára, manželka jeho, i v obličeji popálená neohroženě huť až do své smrti v létech páně 1723 vedla. Pak syn její právě zletilý Jan huť převzal, ale nařízení knížecí vrchnosti v létech 1725 konec huti i výrobě skla rázně učinilo. Familie Müller v rodinné kapli Čtrnácti pomocníkům zasvěcené, kterou zdejší Michl toho jména na Wimperském krchově postaviti řídil, v Pánu odpočívá(text z místní cedule).

Zóna povrchových dobývek při cestě podél SV úbočí Světlé hory svým rozsahem odpovídá spíše než těžbě křemene pro sklárnu v Michlově Huti pozůstatku po dobývání rud. V úlomcích na obvalu převažuje žilný křemen se záteky limonitu, svědčícími o podílu sulfidů ve výplni žíly. Mineralogické a chemické složení vzorku, které pomůže určit složení žiloviny i důvod těžby, bude určeno po laboratorním zpracování vzorků haldoviny. Není však vyloučeno, že místní zájem o křemen ignoroval i další užitkové složky v rudnině, a na druhou stranu přirozený obsah kovů pomohl vytvořit nové barevné varianty skla. (Veronika Štědrá-Česká geologická služba)
),

rovně do Lipky:

horská rekreační osada, nákladiště dřeva na železnici, poblíž bývala jediná lokalita v Čechách výskytu všivce žezlovitého(naposledy 1966)-v roce 1894 objevil Chadt,

z Lipky po žluté až na rozcestí s červenou, po ní doleva pod Obrovcem(vpravo tzv. Svatební kámen), nebo podél železniční tratě pod Šeravou až na Kubovu Huť:

Pův. sklářská osada vznikla r.1728 a byla pojmenována po zámeckém hejtmanovi Gubovi, respektive po lese, jehož jméno nesl. V roce 1728 obdaroval kníže Adama František vimperského měšťana Jana Podschneidera(Padescheyder), který již 22 let pracoval na Janouškově huti, 160 strychy lesa pod Gubovým lesem, aby zde postavil huť s příslušenstvím a byty pro sebe a dělníky, a po vytěžení dřeva ke stavbám, mu dovolil zde udělat pole, louky a pastviny. K výrobě potaše-k dělání popelu mu určil Mlynařovický a Šatavský revír. Za to mu vyměřil činži gruntovní 10 zlatých a lesní 35 zlatých, kterou měl Podschneider začít splácet až po 6-ti letech. 12. září 1729 byla huť hotova. Vyrábělo se zde tabul., zrcadlové i bílé sklo. Ovšem Podschneiderovi se nedaří a roku 1736 je huť zrušena.

26.2. 1860 se ve zdejší lesovně narodil Jan Evangelista Chadt. Od roku 1881 lesní adjunkt na vimperském panství, v roce 1902 vrchní správce polesí Obora u Loun. Později jmenován docentem dějin lesnictví a lovu na Vysoké škole zemědělské. Od roku 1883 do roku 1925, kdy zemřel, mu vyšlo přes 90 odborných publikací o lesnictví, lovectví, květěně a historii.

Dnes lyžařské středisko s nejvýše položenou žel. stanicí v Čechách(995 m.n.m.), stoupání trati ze Zátoně je 28 promile.

Procházela zde vimperská větev Zlaté stezky. O samostatné vimperské větvi máme první nespornou zprávu z roku 1312. Tehdejší majitel Vimperka Bavor ze Strakonic se v tomto roce dohodl s proboštem na biskupsképevnosti Oberhaus v Pasově na společné ochraně kupců a obchodního provozu na cestě z Vimperka do Pasova.
V první polovině 14. století došlo na území kolem vimperské větve k založení několika osad ( Solná Lhota, Zátoň, Horní Vltavice,...). Po celé 14. století provoz na této nové větvi stoupal. Prachatičtí sledovali tento vývoj s nelibostí a na sklonku 14. století docházelo mezi provozovateli sousedních větví Zlaté stezky ke sporům. Jeden z nich mezi vyšehradským proboštem Václavem a vimperským Janem Kaplířem ze Sulevic rozhodl v roce 1404 král Václav IV. ve prospěch prachatické vrchnosti a důsledkem tohoto rozhodnutí bylo omezení provozu na vimperské větvi. Nadále po ní smělo z Pasova do Vimperka přicházet pouze 12 krosnářů se solí týdně jako dosud.
Je však velmi pravděpodobné, že tudy procházeli mimo rámec úmluvy další lidé i kupci,snad i s naloženými koňmi. Dobou největšího rozkvětu vimperské větve Zlaté stezky se stala druhá polovina 16.století. Solný obchod i na této větvi postupně zaniká po třicetileté válce. V roce 1736, nedlouho po zániku Zlaté stezky, navštívil bývalou vimperskou větev tým kartografů Františka Antonína Leopolda Kloseho. Podrobně zmapovali tehdejší stav tétokomunikace. Jejich cílem bylo nalézt a vytipovat vhodné trasy pro moderní dálkové komunikace. Právě vimperská větev Zlaté stezky byla tehdy vybrána jako nejvhodnější spojnice českého vnitrozemí s Podunajím. Skutečně tu vznikla a dodnes existuje mezinárodní silnice do Německa.
V oblasti Kubohuťského systému pozůstatků Zlaté stezky byla tato silnice vybudována naprotilehlém svahu nad Arnoštským potokem, protože původní trasa po svahu Boubína bylazřejmě příliš vlhká a nevhodná pro moderní dopravu. Díky této skutečnosti můžeme tedy v terénu vysledovat zbytky tzv. Kubohuťského systému. Skládá se ze dvou skupin izolovaných pozůstatků Zlaté stezky. Menší z nich začíná u Arnoštského potoka, pokračuje doprudšího svahu a má hlubší a užší koleje. Dlouhá je téměř 250 metrů. V blízkosti tohoto úseku se zachovalo několik "sejpů", pozůstatků středověkého rýžování zlata. Druhá, hlavní část, ke které dospějeme po dnešní lesní cestě, zvolna stoupá po zalesněném svahu Boubína v celkové délce cca 900 metrů až k lesní silničce u Kubovy Hutě, kde zaniká. Ústřední úvozová cesta jejedním z nejmohutnějších pozůstatků v celém systému Zlaté stezky. Většinou je 6-8 metrů iroká a ve spodní části až 2 metry hluboká. Provázena je souběžnými a vzájemně se křížícími kolejemi menších rozměrů. (dle Kubů-Zavřel 1998)
Areál byl postupně prozkoumán detektorem kovů. Byly nalezeny podkovy soumarských koní, kování a drobné kovové předměty.

U starého jasanu přejedeme přes žel. přejezd, za ním silničkou vlevo, po 3,5 km přejedeme červenou, postupně zatáčíme doprava na Lukénskou cestu (vybudována v l.1857-59 jako spojnice Zátoně a Včelné-přes pralesovité části zv.Lucken) po ní vzhůru na rozcestí červené, modré a zelené, tady vpravo na Boubín:

1362m.n.m., je tvořen migmaty, přeměněnými rulami, na vrcholu obelisk s nápisem "Kardinal Fürst von Schwarzenberg, 3.8.1867" na paměť návštěvy pražského arcibiskupa.
Boubín, staročesky Búbín, je připomínán v darovacím dekretu císaře Karla IV. z roku 1355. V roce 1581 píše rožmberský lékař Jan Matioli: "Jak J.M. pán můj na Kratochvíl přijeti ráčil, ihned sem se na J.M. pánu mým na ty hory vyprosil, chtíc Boubín spatřiti a některé koření vyhledati, což jsem tak učinil a dne včerejšího až na vrchu nejvejše i všudy okolo něho sem chodil. Však protože sem nejprve tam i s vozíkem jeti dobře mohl, bedlivě sem šetřil, zvláště maje zprávu o jednom koření i bylině martagon jménem, neb o tom koření, že jest vpravdě, se našel jeden turecký doktor, ten jest za jistý jej dostal...". Název vrcholu je odvozen od kmene bob - jako nabobtnalý - vystouplý. Německé označení "Kubani" známe teprve ze 17. století a nejspíše pochází od jména Kuboberg, tj. Kubova hora.

Boubín-vrcholový kámen Pověsti: Sídlil zde nejmocnější čaroděj země-Žídek, nedošel klidu v hrobě a zjevoval se hřmotem na úbočí Boubína, s pověstmi o čaroději prorůstají pověsti i o divitvorném boubínském doktorovi a jeho zázračném léčení. Na hřebenu Boubína bylo Obrové hradiště, které se propadlo do země. V nitru Boubína je věčný oheň a osvětluje síně plné drahého kamení, zlata a stříbra, poklady hlídá devítihlavý ohnivý drak, nebo trojhlavý obrovský pes, jemuž ze tlam šlehá oheň. Podle jiné pověsti ho hlídá královský lev se lvíčaty. Z Boubína vede podzemní chodba na Bobík, v ní poklady, probíhá jí černý pes s ohnivýma očima a žhnoucím jazykem. Kdokoliv na něj pohlédne,zkamení. Je zde balvan, skrývající vchod k svatováclavskému vojsku, které vyjede až bude Čechám nejhůř.

Na Boubíně žili i poustevníci. Založení Kaplice u Zátoně se připisují poustevníkovi, který měl poustevnu na západním úbočí Dlouhého hřbetu (Langenruck Berge). Údajně objevil v potoce, vytékajícím z pralesa, zlatý písek. Rýžovníci, kteří se pak do míst vypravili, založili osadu, které bylo dáno jméno Kaplice podle kaple, v níž poustevník sloužil bohoslužby. Jiná poustevny prý stávala na východní straně Boubína, další potom u Fefrů a u Lštění, která byla patrně nejznámější, neboť v 15. století zde žil slavný z poustevníků Matěj Poustevník: "Z těchto spůsobil největší hnutí v lidu Pražském Matěj poustevník, který opustiv samotu svou na hoře Boubíně blíž hranic bavorských (1519), jal se kázati po ulicích, po březích a jinde mimo kostely a odvracovati lid od kněží jak strany pod obojí tak pod jednou".

E.Krásnohorská: Jako čaroděj v magickém kruhu stojí před námi Boubín ve svém rajském okolí, ať s kterékoli strany, ze kterékoli dálky se všine v rozhled, vždy na něm trůní velebností královskou a vždy u jeho podnoží rozložen obraz neskonalé svěžesti a líbeznosti. Schreiner(Bobík, pozn.autora) pak odkudkoli se objeví v jeho sousedství zraku se svým jednostranným trčícím zubem, vždy jest pravidelné kupě Boubína malebným na obraze doplňkem.

Na úpatí prales s jezírkem: jezírko vybudováno roku 1836 v nadmořské výšce 920 m, jako nádrž k plavení dřeva do lenor. sklárny r.1836, rozloha 0,37 ha, hloubka 4m. Jezírko je napájeno Kaplickým potokem, který pod jezírkem plnil úlohu plavebního kanálu. Dřevo se zde plavilo ještě v roce 1957. Na hrázi leží torzo Vidlicového smrku, který byl poražen v roce 2005 jako odumřelý (dlouholeté napadení tesaříkem). Byl vysoký necelých 54 m a jeho obvod byl 4,5 m. Prales, př.rezervace z r.1858(oficiálně 31.12.1933), rozloha 666 ha, zásluhu na zřízení má vimperský knížecí lesmistr Josef John, nejstarší stromy staré 300-400 let, král smrků padl 4.12.1970, obvod 508 cm, výška 57,2 m, objem 30 metrů kub.. Korun. princ byl skácen 1939, dopraven do Lenory, železnicí do Berlína, tam v Tiergarten vztyčen a 1.5.1940 pod nim řečnil A.Hitler. Tzv. Křížová smrč byla vysoká 57,72 m, objem 37 plm, skácena r.1895. Dnes prales celý oplocen a nepřístupný!!

Na úpatí Basumu byla v roce 1985 vyhlášena přírodní památka o rozloze 8 ha Jilmová skála. Vlivem houbového onemocnění-grafiózy-jilm ze zastoupení dřevin zmizel, ale opět se postupně objevuje v přirozené obnově. Porosty květnatých bučin jsou s velkou pravděpodobností první generací lesa po původním pralese.

Od vrcholu Boubína směrem k Bobíku se táhne horské pásmo zvané Dlouhý hřbet (Langenruck). Na něm od Křížového smrku je řada mezníků se jmény buď mysliveckého rázu, např. Bärenstand (medvědí stanoviště), Geyerrud (supí hejno), Ansitz (Lovecký posed), Windhöhe (větrná výšina), Senkenberg (Pokleslá hora), Farrenberg (kapraďová hora). Tato řada nedošla až na Bobík. Tam na jednom vrcholovém balvanu je jen v náznaku vytesána knížecí korunka a datum 1898. V zátoňské části silnice na jihovýchodním svahu vznikla při stavbě silnice svislá, několik metrů vysoká skalní stěna, které se říká Soví skála. Na ní je vytesána rovněž knížecí korunka a datum 12. August 1859 (12. Srpna 1859), což je zřejmě dokončení zátoňské části Lukenské silnice. Vedle uvedeného data je ještě datum 12. VIII. 1889 s písmeny A. A. Datum 1889 je totožné s prvým datem na památníku pod boubínským jezírkem a vzhledem k tomu, že obě místa jsou spojena silnicí zvanou Amortova silnice, dá se předpokládat, že v roce 1889 byla tato silnice dostavěna a že na jejím vybudování se zasloužil zátoňský nadlesní A. Amort, jeho iniciály jsou rovněž na Soví skále. (dle webových stránek Českých lesů ČR)

A.Heyduk: Čarovný jest pohled na boubínský prales z jasného, měsíčného večera, nebo za prvního svitu ranního, kdy ozývá se z houští houknutí sovy pralesní a se skály skřek ostříže, nebo když objeví se jelen, krásnou hlavu s mohutnými parohy vhůru vzpínaje, nebo když uplašená družina srnčí lehkými nožkami odkvapiti toužíc uvázne bezvolně v pokryté mechem práchni žalostně blekotajíc.

Boubín je nejvyšší a nejznámější vrchol vnitřní části české Šumavy. Je složen převážně z ruly a je z většiny pokryt smrkovým porostem. Na jihozápadním svahu se nachází nejznámější přírodní rezervace v Čechách Boubínský prales. Byl založen schwarzenberským hajným Josefem Johnem roku 1858. Nynější rozloha rezervace je 666,4 ha . Na 47 ha se rozkládá jádro rezervace. Porost je složený především ze smrků, jedlí a buků starých 300 až 400 let. "Král smrků", starý 450 let, vysoký 57,5 m a měřící 5 m po obvodu, padl při silném větru 4.12.1970. Vlastni jádro rezervace je oplocené a není tam dovolen vstup. Po obvodu pralesa vede naučná stezka, měřící 4 km, s 8 zastávkami, kde je možno na panelech získat informace o floře, fauně, podnebí, zvěři a pod. Stezka vychází od "Boubínského jezírka", které bylo vybudováno v 19 století a jeho vody sloužily pro plavbu vytěženého dřeva. Na vrcholu postavený žulový obelisk připomíná výstup pražského arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberka 3.8.1867.

Křížová smrč. Je to kamenný pomníček připomínající strom "Křížovou smrč", ke které se váže následující pověst. V polovině 19. stol. se v.těchto místech scházela lupičská tlupa ze Strážného, vedená mladým Jungbauerem. Ten si zde vybíral společnost k cestě do Vimperka-pro prach a olovo. Přitom si připravoval svoji pušku, kterou chtěl vyzkoušet. Přitáhl si pušku na kolena,nasypal prach na pánvičku a zamířil do vrcholu stromu, kde sedělo hejno vran. Vtom některý z rozjařených lapků do něho vrazil, rukou mu trhl a vyšla rána V tutéž dovíti jeden z lapků zaúpěl, byl to mladý Kraml. Dříve než se pašeráci vzpamatovali z leknutí, zaúpěl mladý Kraml, zahlcen krví rozhodil naposledy pažemi zkroucenými smrtelnou křečí. Po měsíci se zde tlupa zastavila a vůdce do kmene smrku vytesal na památku kříž. Odtud dostal strom svoje pojmenování, stalo se to roku 1823 a tehdy již Křížová smrč byla přes třista let stará. Stála ještě déle jako připomínka lidské tragédie a odolávala přírodním živlům, ani brouček ji nepokořil. Přežila i říjnovou noc roku 1870, kdy se na šumavské hory přihnala vichřice takové síly a divokosti, kterou nikdo nepamatoval. Co se nepodařilo vichřici ani záludnému "broučku", provedl čas a smrč stařena, se vyvrátivší se z kořenů, klesla na svah pod Lukenskou cestu. Byla tehdy 395 let stará a vysoká 57 m. Její tělo, jak udává zápis vydalo téměř 38 krychlových metrů dřeva. Trojhranný kamenný sloup, stojící na jejím místě nese její jméno a je zároveň pomníkem statečné obryně... Krom toho připomíná geografický bod,kde se stýkají bývalé polesí včelenské, zátoňské a mlynařovické...

Lovecká chata Zámeček a kaple sv.Huberta. Boubínský lesní komplex patřil až do 1.pozemkové reformy významnému šlechtickému rodu Schwarzenberků. Boubín-Lovecká chata Zámeček Boubínské lesy byly kromě vysoké kvality porostů proslulé i chovem jelení zvěře, jež byla do této oblastí (po vystřílení kolem roku 1827) koncem 19. století opět vysazena. Ovšem stavy jelení zvěře se díky neexistenci přirozených nepřátel rychle zvyšovaly a záhy byly patrné velké škody na mladých porostech a také na sousedních zemědělských pozemcích místních obyvatel. Proto Schwarzenberkové přistoupili kolem roku 1900 k vytvoření obory. Její součástí se stal také lovecký zámeček, jež pro vzácné hosty nechal kníže Adolf vybudovat již v roce 1902. Kromě vlastního zámečku byly v následujících letech vybudovány v jeho bezprostředním okolí i další objekty pro zajištění chodu zámečku - chata pro služebnictvo a stáje. Na louce pod zámečkem byla zřízena střelnice, kde lovci mohli ověřovat své zbraně, zkoušet a zdokonalovat své střelecké schopnosti. V roce 1905 byla postavena dřevěná kaple, zasvěcená Sv. Hubertovi - patronu myslivců, ve které byly před zahájením lovu slouženy mše svaté. Lovecký zámeček ožíval každoročně především na podzim v době jelení říje. Po zestátnění Boubína přemístili v roce 1931, dle tehdejší úmluvy, Schwarzenberkové lovecký zámeček a údajně i kapli sv. Huberta na své statky v Hluboké nad Vltavou do míst dnes známých jako Stará obora. Zde na Boubíně zůstaly pouze podezdívky po těchto stavbách, stáje a chata pro služebnictvo. Tato chata byla po převzetí československým státem nadále využívána až do dnešní doby především jako zázemí pro lovecké hosty. Ovšem z důvodu špatného stavu dřevených konstrukcí (napadení dřevomorkou, celková sešlost lovecké chaty) přistoupily Lesy České republiky s.p., lesní závod Boubín v roce 2000 ke komplexní rekonstrukci stavby, neboť je toto místo turisticky, z hlediska kulturního a historického, velice zajímavé a vyhledávané. Prvotní úvahy se ubíraly směrem k místu původního loveckého zámečku, ale z finančních důvodů se od toho záhy upustilo a rozhodlo o zbouraní stávající lovecké chaty a na jejím mistě vybudováni nové. Kromě chaty tento projekt v rámci programu 2000 zahrnuje i další objekty - opravu části podezdívky původního loveckého zámečku, která slouží jako terasa pro odpočinek s nádherným výhledem do kraje směrem k hraničnímu hřebeni s Plechým, Trojmeznou horou a Třístoličníkem, za dobré viditelnosti lze spatřit také mohutné alpské štíty.V roce 2001 byl projekt završen obnovou kaple sv. Huberta na místě kaple původní. Snahou bylo, aby se vzhled kaple co nejvíce blížil původnímu vzhledu, proto byla projektová dokumentace zhotovena dle dobových fotografii. 3. řífna 2001 kapli sv. Hubena slavnostní vysvětil Msgr. Kavale, generální vikář českobudějovického biskupství a l. listopadu 2001 byla provedena kolaudace celého areálu nového "Zámečku". Tímto dnem byl zároveň předán do užívaní odborné i laické veřejnosti a rozhodné se vyplatí toto místo navštívit. Chata je celoročně v provozu s možností ubytování pro individuální i rodinnou rekreaci.

Johnův kámen Je trojhranný kamenný obelisk, tyčící se asi 2 km pod vrcholem Boubína na turistické cestě na Kubovu Huť. Byl postaven na památku vimperského lesního Josefa Johna, který se zasloužil o záchranu Boubínského pralesa a Lukenské cesty. Postavení tohoto pomníčku není náhodné, ale představuje styk tří dřívějších polesí a to včelenského, zátoňského a kubovohuťského. Stojí kousek pod bočním hřbetem Boubína a Pažení(Basum).

Lukenská cesta byla postavena v letech 1857-1859 schwarzenberským lesním, Čechem Josefem Johnem v místech bývalé pašerácké stezky. Spojovala včelenskou a zátoňskou myslivnu. Na jižním konci Lukenské silnice je na upravené skalní stěně zvané Soví skála rovněž vytesána knížecí korunka a datum 12.August 1859, což je zřejmě datum dokončení výstavby zátoňské části Lukenské silnice. Vedle uvedeného data je jěště datum 12.VIII.1889 s písmeny A.A. Toto datum je totožné s datem na památníku pod Boubínským jezírkem a vzhledem k tomu, že obě tato místa jsou spojena silnicí zvanou Amortova, dá se předpokládat, že tato silnice byla dobudována v roce 1899 a na jejím vybudování se zasloužil zátoňský nadlesní A.Amort.

Rozhledna Na vrcholu stával do 70.let 20.století dřevěný triangl. V roce 2004 začala výstavba nové dřevěné rozhledny a v roce 2005 byla otevřena.

Z Boubína zpět na křižovatku, vpravo po modré pod býv. Loveckým zámečkem, na první křižovatce po asf. silničce doleva k Obrázku, rovně pod Jedlovou na Stögerovu Huť:

vpravo 500 m u silnice pomníček(odhalen 4.5.2002; návrh pomníku inicioval R.Košíček z Vlachova Březí)) Charlesi Havlatovi, americkému vojákovi(českého původu), padlému zde 7.5.1945(7h 45 min). Střetla se zde 2. a 3. četaprůzkumné roty 803.protitankového praporu americké armády s příslušníky 11. pancéřové divize SS. Americký obrněný kolový vůz M8 byl zasažen pencéřovou pěstí.

Zmínka o místní sklářské huti je v urbáři panství Prachatice vedena roku 1585. Roku 1591 byl podle listu Viléma z Rožmberka z 18. ledna osvobozen majitel zrcadlové huti u Volar, Sigmund Štegar, od úmrtí a bylo mu přiznáno právo odběru dříví a právo pastvy vyhražené volarským. Po jeho smrti se vystřídala na huti řada majitelů a huť postupně upadala. V roce 1643 ji převzal volarský občan Ambrož Stögbauer. V kronikách se dočteme, že v roce 1654 choval 1 koně, 12 volů, 11 krav, 26 kusů jalového dobytka, 20 ovcí a 6 prasat a platil 10 zlatých lesní činže.
Pro huť potřebný popel byl pálen v lesích panství neomezeně co do místa i doby pálení. V roce 1655 vykázal eggenberský hejtman Dětřich z Germersheimu každé huti zvláštní okrsek. Štegarově huti bylo přiděleno území mezi stezkou vedoucí z huti do Horní Sněžné a Pěkné v délce asi 3 míle a o šířce asi 1 míle za roční plat 1 kopy grošů míšeňských. Popel byl povolen pálit od sv. Havla (16. října) do sv. Jana Křtitele (24.června), aby rozmanitá vzácná vysoká zvěř zdržující se v těchto lesích plašena nebyla.
V roce 1860 byly k návrhu lesmistra Tunkla zvýšeny na Vimpersku a Krumlovsku platy z hutí. Stögbauerovi byl vyměřen z huti plat 60 zl. ročně a kromě toho předepsán ročně plat 1 zl. z každého kusu dobytka s výjimkou jalového dobytka a koní. Uvedený plat byl posléze zrušen, když Stögbauer prokázal, že huť užívá pastvu z titulu práv městečka Volary. V té době začal Stögbauer vyrábět zrcadlové sklo, které mělo odbyt do Norimberka, Pasova, Hamburku a Benátek. Jednu třetinu popela potřebného k výrobě odebíral z píseckých lesů, protože tamní popel byl pro výrobu zrcadlového skla vhodnější. Když přešlo panství Krumlov na Schwarzenbergy, bylo zjištěno, že Stögbauer v lesích špatně hospodaří a rozšiřuje svůj hutní obvod. Zeměměřič Svoboda proto změřil a ohraničil pozemky náležející k huti. Činže byla huťmistrovi zvýšena ze 60 na 70 zlatých ročně. V následující době se pak Stögbauer snažil rozšířit svůj hutní obvod. Byly mu přiděleny lesy, které patřily k zaniklé Mízavské huti. V polovině 18. století dodávala huť sklo do knížecích skleníků ve Vídni, do Červeného dvora a do zámečku Bolarie v Krumlově. V roce 1778 žádá Stögbauer, aby mu bylo povoleno přenést huť na hranici panství Krumlov - Vimperk z důvodu, že nemá v blízkosti stávající hutě vhodné dříví k pálení popela. Bylo mu povoleno postavit huť na takzvaném Edelbachu (Elendbachu) dělícím obě panství. Huťmistr využil tohoto povolení pouze potud, že bral z nového okresu dříví a huť ponechal na původním místě. Když i na tomto místě bylo vhodné dříví vytěženo, byla huť po smrti Jana Michala Stögbauera zrušena. Huťmistr Stögbauer zemřel v roce 1807 a s ním vymřel i rod známých volarských sklářů (upraveno podle webových stránek Městských lesů Volary).

Na hlavní silnici Volary-Lenora, vlevo do Volar(CT 14), z Volar po zelené přes Horní Sněžnou a Spálenec-Sedmidomí:

Bývalá obec Spálenec představuje rozptýlené osídlení na jižním výběžku granulitového pohoří. Spálenec se dělí na Sedmidomí (940 m n. m.), Mlýnský kout, Moderwinkel, Čtyřdomí, Hou Brenntert a Wolfsgasse. Dřevorubecká obec byla založena v roce 1700 knížetem Johannem Christianem z Eggenbergu na panství Krumlov. Původní osídlení spadá již do 16. století. V té době byly po požáru pralesa na Dlouhém hřbetu pozváni z Tyrolska k mýcení bavorští dřevorubci, kteří se usadili na území Sedmidomí. K obci Spálenec patřila i zastávka na železniční trati Volary - Prachatice. K této zastávce vedla lesní úzkokolejná železnice, která byla vybudována z důvodu rychlé likvidace polomů v okolí Knížecího stolce, po které se i ze sklárny Arnoštov dopravovaly sklářské výrobky a dřevo ze Schwarzenberských lesů na Dlouhém hřbetu. Na zpáteční cestě se po železnici přivážely suroviny pro sklárnu. Obec Spálenec patřila k farnosti Zbytiny. Kaple v Sedmidomí byla postavena na památku třiceti dvou padlých v první světové válce. V roce 1932 byla kaple přestavěna za podpory obyvatelů Sedmidomí a slavnostně vysvěcena. Spálenec-Sedmidomí: kaple V Sedmidomí kvetl v této době společenský život (hudba, divadlo, sport, kuželky atd.) stejně jako veškerá řemesla. Nacházely se zde čtyři hospody, dva mlýny a pily, čtyři krámy, mlékárna a spořitelna -Raifeisen. Obec se pyšnila i základní školou (trojtřídkou). Osada Sedmidomí nebyla ušetřena ani tragických následků ohni 26. května 1910, kdy shořelo 15 domů a 79 lidi zůstalo bez střechy nad hlavou. Ke zmírnění tohoto neštěstí přispěla pověstná sousedská pomoc spočívající v peněžní sbírce a příspěvku pražského zastoupení. Obyvatelé hovořili vlastním bavorským dialektem, do kterého se občas se přimísila i slova česká (Gulatschen - koláče, Ribiseln - rybíz...) Na polích se pěstovaly brambory, žito, zelí, turín a ve 30. letech i jarní pšenice, oves a jetel atd. Pěstování lnu představovalo po staletí významný zdroj příjmů. Nástupem 30. let se do obce vkradlo pozdější období velkých obětí. Na základě Mnichovské dohody v roce 1938 bylo také území Spálence přičleněno k Německu, pod správu Bavorska (Deutsche Gau Bayerische Ostmark). Již rok poté vypukla 2. světová válka a většina otců a synů byla povolána do německé armády (Wehrmacht). Válečná doba, zvláště pak léta 1943 - 1944, znamenala ztráty mnoha životů. Celkem ze všech osad dnešní obce Zbytiny padlo 121 mužů. Počátkem roku 1945 se válečné hrůzy zesílily náporem uprchlíků ze Slezska a hrůzným poznáním dopadu násilí v koncentračních táborech na příkladu židovských žen na "Pochodu smrti" do Volar. Americká armáda osvobodila území Spálence 7, 5. 1945 a celé území bylo převzalo opět do českých rukou. Během roku 1946 zakryl území Spálence stín vysídlení německého obyvatelstva do Německa-většinou do Švábska. Obyvatelé české a slovenské národnosti začali hospodařit na opuštěných německých dvorech. Z těchto osídlenců zůstal v osadě jen malý počet a rozbořené domy včetně školy byly v 60. letech srovnány se zemí. Na neúrodných zemědělských plochách se rozšířil les, bývalá pole, louky a pastviny byly zceleny, aby se umožnilo použítí těžké zemědělské techniky. Na obhospodařování zemědělských ploch se nejdéle podílely státní statky. V současnosti hospodaří na zemědělských plochách ve Spálenci zemědělská společnosti a soukromý zemědělec Jan Uhlíř z Dolní Sněžné. Chov zvířat se zde zaměřuje na masný skot a ovce. Lovná zvěř je v péči mysliveckých společnosti Tetřívek a Magdaléna. V rozsáhlých lesích silní postižených v roce 2007 orkánem Kyril l hospodaří Vojenské lesy a statky Horní Planá a Lesy České republiky . Po zrušení obce Spálenec spadá území pod správu obce Zbytiny. Celu území Spálenec spadá do Chráněné krajinné oblasti Šumava a částeční do Národní přírodní památky Blanice. Zatímco v roce 1942 žilo v obcí 555 stálých obyvatel ve 105 domech. v současnosti bydlí trvale ve Spálenci 3 občané ve 2 domech. Zbývajících l 3 domů je využíváno pouze k rekreaci. K radosti šetrných turistů zůstává na místě zmizelých osad a domů půvabná krajina protkaná sítí drobných sakrálních památek zachovaných a obnovených díky společnému úsilí bývalých i současných obyvatel Zbytinska. Krajina poznamenaná násilím minulosti je výzvou k hledáni šťastnější budoucnosti (text z kaple v Sedmidomí).

do Arnoštova:

býv. sklářská huť v l.1808-1945.
Pozůstatky hlavní 12 km dlouhé žel. trati(rozchod 760 mm)ze Spálence k polesím pod Knížecím stolcem(Zlatá) a dvou vedlejších o rozchodu 600 mm a délce 6 km, kde se souprava pohybovala po spádu samotíží až rychlostí 10-12 km/hod, proti spádu ji tlačili dělníci. V provozu 1918-63, zřízena ke zpracování polomů v l.1917-18(lesy zničené na 380 ha), tři parní lokomotivy(Wilma,Ludvík a Lisel), 82 podvozků, jeden vlak vezl až 32 podvozků a 45 tun, zřízena též parní pila v l.1918-22.

Odtud po silnici přes Vyšný(dnes pěkná vyhlídka, dříve osada, jejíž začátky sahají až do roku 1393; v letech 1602-1793 zde zrcadlová huť, zboží se vyváží do Norimberka; 1956 osada zaniká; v okolí výskyt šafránu, prstnatce, pětiprstky, sedmikvítku či chřástala nebo tetřívka. V okolí též výskyt granátu-almandinu.) do Křišťanova:

osada založena r.1694, 1787 zřízena lokalie, o rok později povýšena na faru, klasicistní kostel Jména P. Ježíše z l. 1798-99, 17.11.1799 byl slavnostně vysvěcen. V roce 1910 zde stálo 182 domů a žilo 947 obyvatel, z nichž se jen dva přihlásili k češtině. Chráněné staré lípy, javory a duby(nejstarší lípa 500 let, obvod 600cm).

Pod Vysokou Mýtí a nad Lučním potokem v místní části Kranklberg býval někdy od roku 1920 známý kamenolom. Lom vznikl na dioritové žíle s obsahem amfibolitu,apatitu, biotitu a oligoklasů. Tmavý diorit byl krásný po vyleštění. Proto se z něho vyráběla nejen koryta, kamenky na vodu, na zelí, náhrobní kameny, ale i bloky k výrobě pomníků padlých a památníků. Kámen pak putoval i do Č. Budějovic nebo až do Vídně. Lom byl knížecí a správa pro lom byla v Psím Korytě. V lomu pracovalo 15 kameníků, jeden písmokameník a mistr. V dolní části lomu byla dílna na nářadí a kovárna. Na památku před odsunem si každý z kameníků vytesal na horní skalní stěnu jméno či iniciály. Těžba v lomu byla po válce již jen sporadická.

"Počátek vesnice této dán od knížete Jana Kristiana z Eggenberku. Pán tento rád honíval v lesích okolních a bydlel vždy v myslivně, nyní nádherně postavené. K jeho obveselení přicházíval sem jakýsi Janek, který znamenitě napodobil kokrhání kohouta a při tom různé šprými prováděl. Za odměnu dal mu kníže tolik pozemků, ovšem lesem pokrytých, co by chtěl. Janek si jich zabral co nejvíce a časem jich větší část odprodal; tak položen základ vesnici, která v brzku vzrůstala. ...Obyvatelstvo zdejší živí se kácením dříví, děláním šindele a dřevěného drátu neb lámáním granulitu a jeho spracováním ve žlaby, schody a dveřeje neb pomníky." KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ (Jan Elias 1906)

Vlevo do Zbytin(CT 14), možná také varianta přes Koryto:

dříve Hundsnurch, Psí Koryto, s postupně opravovanou dochovanou původní zástavbou.

Nejstarší písemná zpráva se zachovala z roku 1393 ve formě Hunczurisch. V roce 1393 je poprvé doložen i český název Koryto, který se udržel do 17. století. V roce 1600 zde žilo 15 osedlých a byla zde i krčma. Od roku 1850 osada obce Skříněřov. V roce 1870 zde žilo již 185 a bylo 24 domů. největšího počtu obyvatelstva bylo dosaženo v roce 1890, 210 osob. Potom počet obyvatelstva v roce 1946 odešlo celkem 136 osob. V roce 1988 zde žilo pouze 22 osob. V roce 1837 zde byla postavena budova jednotřídní obecné školy, která v roce 1933 byla rozšířena na druhou třídu. Německá obecná škola ukončila svou činnost v roce 1945. V roce 1946 byla otevřena česká obecná škola, později Národní škola, základní devítiletá škola, která byla zrušena v roce 1970 pro nedostatek žactva. V roce 1875 budova školy vyhořela podobně jako při dalším velkém požáru v roce 1908. Od roku 1960 osadou obce Zbytiny.

rovně po zelené do Sviňovic:

Nejstarší písemná zpráva o Sviňovicích z roku 1393: zmiňovány jako Zwanestift. Existuje ale domněnka, že přes Sviňovice vedla do 14. století prachatická větev Zlaté stezky. V r. 1395 zmiňovány jako Swanestift (v květnu 1395 byly po vleklých sporech s vyšehradskou kapitulou předány vesnice Blažejovice, Koryto, Skříněřov, Sviňovice a Zbytiny zlatokorunskému klášteru, konkrétně je převzal opat Arnold.), r. 1437 název Swenyowicze. Kolem roku 1440 poprvé se objevuje název Sviniovice a v roce 1483 Sviniovice. V roce 1600 zde žilo 15 usedlých a byla zde rychta a krčma. V roce 1789 se objevil název Schwinetschlag, který se od této doby udržel nezměněn až do roku 1945. V roce 1870 zde žilo 198 osob ve 20 domech. Největšího počtu obyvatelstva bylo dosaženo v roce 1880, 210 osob, a od tohoto roku počet obyvatelstva klesal. V roce 1900 28 domů a 163 osob. Výroba dřevěnek, dřevěného zboží pro hospodáře a domácnost. V roce 1930 zde bylo pouze 157 osob ve 35 domech. V roce 1933 došlo k oddělení od obce Skříněřov a vznik samostatné obce. V roce 1946 bylo odsunuto 160 osob. Noví osídlenci z Rumunska později obec opustili a přestěhovali se do vnitrozemí a zůstalo pouze několik rekreačních chalup. V letech 1955-1962 zde byla zřízena samostatná škola, která zanikla. V roce 1954 byla obec připojena k obci Libínské Sedlo a od roku 1971 k obci Zbytiny. K 1.3. 2001 neměla osada žádné trvale obydlené domy. Historický lexikon obcí 2005: SVIŇOVICE v r. 1869 obec v okr. Prachatice, v r. 1880-1890 osada obce Skříměřov v okr. Prachatice, v r. 1900-1921 osada obce Skříněřov v okr. Prachatice, v r. 1930 obec v okr. Prachatice, v r. 1950-1971 osada obce Libínské Sedlo v okr. Prachatice, od 26.11.1971 část obce Zbytiny v okr. Prachatice.

a Libínského Sedla:

dříve Fefry, první zmínka z r.1351, procházela tudy Zlatá stezka, pozdně gotický kostel sv. Anny ze 16.st., byl r.1732 barokně přestavěn, na sev. oltáři got. sochy z konce 15.st., stavení s polovalbovými střechami pod vlivem blatského domu.

Malby v kostele sv. Anny byly odkryty v roce 2001. Restaurování bylo dokončeno na podzim 2003. Malba v lodi kostela je pozdně gotická s námětem Posledního Soudu. V horní části Kristus a andělé s nástroji umučení. Níže vlevo část postavy Panny Marie a pod ní zástup vyvolených se sv. Petrem. Vpravo fragmenty plamenů pekelných. Dále vpravo malba Korunování Panny Marie-ochranitelky. V presbyteriu kostela se dochovalo ve fragmentech několik vrstev maleb. Nejstarší gotická vrstva pocházející patrně zdoby založení kostela koncem 14. století prezentovaná výjevem Krista v Zahradě Getsemanské v horní části pravého pole severní stěny. Ostatní malby pocházejí z období pozdní gotiky. Obraz v levém poli severní stěny s námětem Klanění Tří Králů je renesanční, stejně jako fragment vpravo za oltářem. Na jižní stěně presbytáře jsou fragmenty nejstarší gotické vrstvy silně poškozeny. Může se jednat o úmyslné oškrabání malby v husitském období.

Po modré na Libín:

1096m.n.m.. Latinskou listinou, danou na Vyšehradě 7.července léta 1370,vysadil probošt Jan z Rabštejna město Prachatice s vesnicemi Starými Prachaticemi a Ostrovem podle práva emfyteutického a zároveň daroval měšťanům hory Libichov, Osek a Denici s příslušenstvím. V nejstarší pamětní knize prachatické ze 16.století, je tato listina opsána a hora Libichov je zde psána tvarem "Libichowpergk"... V třeboňském archivu je vidimovský opis oné listiny z roku 1666 (signatuta II C 5 A S Nro 1a) a dotyčná hora zve se tu "Lubiechow Pergk"... V druhém vidimusu téže listiny z roku 1721 C sign.V AS Nro 1) je jméno hory psáno tvarem "Liebichow Pergk"... Pokud známo, je v téže listině z roku 1370 první zmínka o Libichovu a je příznačno, že - ač jde o listinu latinskou - užívá se tu tvaru zřejmě českého Libichov a nikoli tvaru Libin.

Rozhledna 27 m vysoká z r.1883, vybudována místním turistickým klubem na počest návštěvy korun. prince Rudolfa v Prachaticích 16.7.1871 a pojmenována "Věž korunního prince Rudolfa". Stavitelem byl Adalbert Reichart. V domku při rozhledně bydlel městský hlídač Hans Krasa. Výhledy na Šumavu, Budějovicko, Alpy.

Libín-rozhledna Dr. Skalička, vládní komisař města Prachatic, protokolem sepsaným 24.července 1935 na vrchu Libíně (1091 m), předal městskou hájenku čp.221 s rozhlednou a příslušenstvím do nájmu a správy Klubu čsl.turistů, jehož ústředí v Praze zastupoval Ing.Karel Kozák, za odbor KČsT v Prachaticích štkpt Josef Peterka a jednatel Fr.Vlček.Přítomen byl také Fr.Bílek, podnájemce a zkušený chatař, který se svou manželkou po provedení úprav, provozoval na Libině koncesi hostinskou a výčepní, udělenou KČsT okresním úřadem v Prachaticích, až do svého vystěhování před příchodem nacistů. Tehdy, 16.září 1938, oznámil ústředí KČsT, že zachránil ložní prádlo - a státní vlajku.

Pověst: V místech zvaných Ježíšova skála je ukryt poklad, kdysi o velikonocích našel mladý oráč ve vykotlaném stromu klíč, dotkl se skály, ta se rozestoupila, zde byl poklad, který hlídali tři spící starci, nasbíral plné kapsy zlata a cenností, ale do roka zemřel.

O.Mokrý: U vytržení pohlížíme přes vlny kosmatých větví na velebný ten obraz, který rozkládá se tu před našimi zraky, s radostným zanícením sčítá oko naše ty drahé hlavy věrných strážců českého jihu, jichž hrdé, vzdorovité skráně pokrývá plíseň lesů.

Odtud zpět do Lib. Sedla, vpravo po bývalé Zlaté stezce do Prachatic:

první zpráva o osadě na středověké cestě z 12.st., archeol. nálezy ze st.10., v 11.st. náležela osada vyšehradským proboštům(až do r.1420), nové město vzniklo mezi 13.a 14.st.. Městská práva r.1323 od J.Lucemburského. R.1601 prodal Petr Vok město císaři Rudolfovi II., který je povýšil na město královské. Největší rozkvět města v 16.st.(týdně sem přijíždělo 1300 soumarů s náklady, město koupilo i helfenburské panství, mělo rybníky, sladovnu, vařilo pivo, vyrábělo pálenku), po Bílé Hoře úpadek. R.1692 zakázán dovoz bavorské soli. Od r.1620 vlastnili město Eggenbergové, od r.1719 Schwarzenberkové, požár v roce 1832 poškodil 137 domů, od r.1875 trvalá voj. posádka, žel. z Vodňan r.1893, 8.10.1938 obsadili město Němci, v květnu 1945 osvoboz. americkou armádou. Prachatice-náměstí Písecká brána, na got. náměstí domy zdobené sgrafity, kašna ze 16.st. se sochou Spravedlnosti z r.1583(stavitelem mistr Ondřej Vlach Torniaka z Bondu), renesanční radnice z r.1571, kostel sv.Jakuba, zal. ve 14.st.(v zdejší sakristii bylo za J.Žižky upáleno 75 německých měšťanů, na ulicích 230 pobito, ženy a děti vyhnáni z města), dokončený až r.1513, got. portál z r.1410, sochy sv. Petra a Pavla z r.1520. Za kostelem na zdi domu č.p.31 sgrafitový obraz Večeře páně z r. 1563-nejkrásnější sgrafito ve městě. Zachovalé měst. opevnění, bašty-nejznámější Helvít. V Prachaticích se narodil Křišťan z Prachatic-Husův přítel, nejznámější rodákem je Jan Nepomuk Neumann(28.3.1811-1860), který naplnil své kněžské poslání ve Philadelphii. Kanonizován., oslavy svatořečnění v Prachaticích 19.6.1977, v letech 1903-6 zde působil houslový virtuóz Otakar Ševčík(léčil se v blízkých Lázních sv.Markéty). Žižkova skalka s vypreparovanou křem. žilou, odtud ostřeloval J.Žižka r.1420 město a r.1620 Karel Buquoy, za skalkou boží muka z 19.st...

Již na počátku raného středověku leželo území pozdějšího Českého království na křižovatce evropského vnitrozemského obchodu: od jihu k severu procházela moravskými úvaly prastará "jantarová stezka", od západu k východu putovaly zeměmi karavany kupců do oblastí východních. Kromě těchto hlavních tepen obchodu spojovala Čechy se sousedními zeměmi řada stezek, patrně velice starých. Jednou z nejvýznamnějších byla později zvaná "Zlatá stezka", spojující Čechy s Bavorskem, která protínala šumavský prales. Především ve středověku získala stezka neobyčejný význam díky obchodu s bavorskou solí, dopravovanou soumary z biskupského Pasova do Prachatic. V době začínajícího obchodu na stezce a v souvislosti s kolonizací šumavských hvozdů pravděpodobně existovala osada (nyní Staré Prachatice), kterou ve 2. polovině 12. století daroval Vratislav I. kapitule vyšehradské. Vedlejší osada - na místě pozdějšího města - vznikla pravděpodobně po polovině 13. století v kotlině, která je obklopena pěti kopci - na jihu s nejvyšším z nich Libínem - a postupně se stala lokálním centrem. Prosperita nového města byla zabezpečena, když vyšehradský probošt Jan pronajal r. 1323 Prachatičanům mýto na "Zlaté stezce" za 18 hřiven stříbra a když město získalo právo trhu (týdenní trh každý čtvrtek). Podrobnější informace o prehistorii Prachatic viz. archeologie. Stejně jako u jiných, tehdy založených jihočeských měst se v Prachaticích stalo středem založení zhruba čtvercové náměstí, kolem něhož se rovnoměrně rozložilo ostatní město. Ulice jednak spojovaly dvě vstupní brány, jednak vytvářely okružní ulici, opisující uvnitř města křivku podél hradební zdi, která tehdy pouze v jednoduché linii obepínala celé město. Dvě brány - Písecká (zvaná Dolní) na severu a Pasovská (zvaná Horní) na jihu - tvořily původně jediný přístup do města. Obě brány se skládaly z průchodní věže v linii hradeb a nižšího otevřeného předbraní.
Pravděpodobně již na počátku 14. století byl v severovýchodním koutu náměstí založen kostel sv. Jakuba Většího, patrona poutníků a obchodníků. Kostel byl vystavěn v gotickém slohu a zejména díky pozdějším dostavbám je řazen mezi nejvzácnější architektonické památky jihočeské pozdní gotiky. Kostel sv. Jakuba je pravděpodobně jediná stavba, která se zachovala ze 14. století. Ale i tak lze předpokládat čilý stavební ruch.
Solní obchod zajišťoval městu nepřetržitý příjem. V roce 1382 potvrdil Václav IV. o rok starší privilegium Viléma z Landštejna, kterým byla městu rozmnožena práva především o právo solního skladu. Prachatice byly jediným městem, kde směla ostatní města nakupovat bavorskou sůl. O 17 let později po zřízení solného skladu v Prachaticích, byl zřízen sklad na bavorské straně v Pasově a obě města tak byla spojena pevným obchodním svazkem.
Práva měšťanů hájil pevný pořádek, který stanovil, kdy který měšťan smí sůl kupovat a prodávat. Stejně tak jako se solí obchodovali prachatičtí měšťané také s obilím, které skupovali ve vnitrozemí a prodávali opět do Pasova. Obchod s Pasovem tak podnítil v Prachaticích nebývalý rozkvět sladovnictví. Přítomnost cizích kupců zvyšovala také význam a výnosnost městských trhů (od roku 1394 také trhů výročních v svatojakubském týdnu). Své vůdčí postavení mezi městy na "Zlaté stezce" získaly Prachatice také díky skutečnosti, že na cestě od zemských hranic až k Písku byly tou dobou jediným opevněným městem a poskytovaly tak obchodníkům nejbezpečnější ochranu.
Král Václav IV. dále ustanovil, že veškeré zboží přivážené z Bavorska do Čech či do Bavorska vyvážené musí projít Prachaticemi. Toto privilegium se stalo důležitým argumentem v pozdějších, takřka neustálých, sporech města s městy okolními. Největším konkurentem byly již ve 14. století Kašperské Hory, jejichž obyvatelé počali r. 1366 budovat tzv. "Zlatou cestu" přes Aussergefield (Kvildu) do Pasova.
Zároveň s rozkvětem hospodářského života se v Prachaticích rozvinula i obecná vzdělanost. Škola v Prachaticích pravděpodobně existovala již v poslední třetině 14. století a z jejích řad vzešla řada tehdejších učenců. Na sklonku 14. a počátku 15. století působili na pražské universitě: magistr Václav Menšík z Prachatic - pozdější rektor, hodnosti rektora dosáhl také Křišťan z Prachatic (od roku 1390 magister university, proslulý hvězdář a lékař vnitřních nemocí), Michal z Prachatic byl kolem roku 1406 notářem university, v čele university stál ve 40. letech 15. století lékař Václav z Prachatic. Podle tradice navštěvoval prachatickou školu i Jan Hus.
V průběhu husitských válek bylo město jako důležitý strategický bod dvakrát dobýváno husitskými vojsky - poprvé 25. dubna 1420, podruhé 12. listopadu 1420. Druhý útok byl pro město a jeho obyvatele tragický - většina obyvatel byla pobita, někteří byli upáleni v sakristii kostela. Prachatice se tak dostaly do rukou táboritů, kteří zde zanechali početnou posádku. Po vyhlášení kompaktát Prachatičtí uznali Zikmunda Lucemburského za krále a 18. prosince 1436 dosáhli toho, že město bylo přijato mezi města královská. Zároveň byla císařem potvrzena všechna starší privilegia týkající se zejména solného obchodu a skladu.
Výsada královského města však nezůstala městu dlouho. V roce 1437 je císař Zikmund zastavil Janu Smilovi z Křemže. Pod novou vrchností však nezůstalo město dlouho: Smila se v roce 1439 zmocnil Oldřich z Rožmberka a držel ho v zajetí na Krumlově až do roku 1447, kdy dal zajatce popravit. Na základě padělané listiny, podle níž mu císař Zikmund 21. prosince 1421 zastavil město Prachatice a Volary s příslušnými vesnicemi, prokázal Oldřich z Rožmberka svůj nárok na město. Později prodal Oldřich Prachatice bratřím Prokopovi a Janovi z Rabštejna. Pod Rabštejny zůstalo město až do roku 1493, kdy je Ladislav z Rabštejna prodal nejvyššímu zemskému písaři a hofmistru Janu z Roupova, od něhož je pak roku 1501 koupili bratři Vok, Petr a Oldřich z Rožmberka.
Zachované stavební památky ukazují, že století patnácté nepřineslo městu pouze zkázu v podobě útoků husitských vojsk. Počet obyvatel ve městě byl po válkách dokonce větší než na počátku století, a proto bylo třeba rozšířit počet městských domů. Nové domy tak byly v uzavřeném okruhu města vystavěny na východní straně tehdejšího náměstí. Domy na náměstí, pravděpodobně první budované z kamene, lze podle slohu kamenných portálů datovat do 2. poloviny 15. století.
I přes četné spory s okolními městy a městečky bylo 16. století pro Prachatice obdobím rozkvětu. Obchod na stezce dosáhl v 1. polovině 16. století vrcholu: Prachaticemi procházelo týdně 1200-1300 soumarů nesoucích náklad z Pasova do Čech a obráceně. Městský důchod byl mimo příjmu ze soli obohacen i o příjmy z prodeje kaprů z obecních rybníků, másla, sladu, vyhlášené žitné pálenky a také piva. Ostatně v okolí města byly zakládány mnohé nové chmelnice. Roku 1575 dokonce nařídil Vilém z Rožmberka Volarům a 32 poddanským vesnicím odběr piva pouze z Prachatic. Městu patřila i sklářská huť u Volar, která vyráběla zrcadla prodávaná až do Norimberka. Vrcholem hospodářského rozkvětu města byla koupě celého panství helfenburského s Bavororem a Strunkovicemi od Petra Voka z Rožmberka roku 1593. Město samo bylo také častým věřitelem své vrchnosti. Nejlépe je bohatství a rozkvět renesančních Prachatic doložitelný na počtu zachovaných stavebních památek. Po roce 1507, kdy město zasáhl ničivý požár, bylo 16. století dobou nejživější stavební činnosti, často za účasti vlašských (italských) stavitelů. Ve dvacátých letech byla podél celého města vystavěna nová linie hradeb. Před původními gotickými průchozími branami byly zbudovány brány nové. Písecká (Dolní) brána s cimbuřím a s obrazem rožmberského jezdce na širokém průčelí je dodnes nádherným příkladem pevnostní stavby té doby. Uvnitř města byly přebudovány všechny veřejné stavby. V letech 1570-1571 byla vybudována radnice (Dnes nazývaná Stará radnice). Její průčelí s renesančními okny je pokryto malbou (tzv. chiaruscem) na téma soudnictví. Rozšiřování domů směrem do ulice (ve formě klenutého mázhauzu), dílčím přestavbám či úpravě vnitřních prostor domu věnovali pozornost i samotní majitelé domů. Krásnými renesančními malbami byla zdobena řada průčelí i vnitřních místností domů přímo na výstavném náměstí (Rumpálův dům, Sittrův dům, Bozkovského dům, Knížecí dům, dům nyní zvaný "U sv. Kryštofa") či v přilehlých ulicích (tzv. Haydlův dům, tzv. Husův dům, domy v Horní ulici).
V roce 1601 prodal poslední vladař rožmberského dominia Petr Vok Prachatice císaři Rudolfu II. Císař město podporoval, v roce 1609 se město stalo opět městem královským. 11. března 1620 město přísahalo věrnost králi Fridrichu Falckému a postavilo se tak na stranu českých stavů. Většina jižních Čech byla v moci císařské strany a Prachatice, podstatně vzdálené od základen stavovských vojsk, očekávaly útok nepřátelských vojsk. V květnu 1620 bylo město neúspěšně dobýváno vojsky plukovníka Baltazara Maradase. Druhý útok vedený v září císařským generálem Karlem Buqoyem byl pro město tragický. 27. září 1620 podlehli obránci mnohonásobné přesile a dvoudenním dělostřeleckým útokům. Mnoho měštanů bylo povražděno, městu bylo uloženo výpalné ve výši 4500 zl. a znehodnocena privilegia.
Nedlouho po dobytí Prachatic bylo české stavovské vojsko poraženo v bitvě na Bílé hoře (8.listopadu 1620). Odbojné Prachatice ztratily všechny výsady a samozřejmě i svůj majetek, včetně helfenburského panství. Město bylo připojeno k panství krumlovskému a ztratilo práva města královského. 23. prosince 1621 udělil Ferdinand II. Habsburský celé panství svému nejvyššímu hofmistru - Janu Oldřichovi z Eggenberka.
Ještě v polovině 17. století bylo ve městě přes 70 zbořenišť a pustých domů. Takřka neustále v průběhu 30.leté války ve městě kvartýrovaly oddíly císařského vojska. V únoru 1641 přitáhli do města Švédové, kteří požadovali od obce výpalné 5000 říšských tolarů. Aby útrap nebylo konec, v roce 1647 bylo město postiženo morovou epidemií.
Obchod na stezce neustále upadal. Již dříve začal být Habsburky protěžován dovoz císařské soli z rakouských zemí uvalením vyšších cel na sůl bavorskou (pasovskou). Již v červnu 1564 byl vyhlášen monopol císařské soli pro území na východ od Vltavy. Po dobu třicetileté války císař dovoz bavorské soli zásadně neomezoval, neboť mezi dodavateli byla řada jeho politických spojenců. Doprava byla však i tak velice silně ovlivněna válečnými událostmi, zejména pak trvalým nedostatkem koní a povozů. Odhadem byl výnos z obchodu na "Zlaté stezce" na konci 17. století o dvě třetiny nižší než kolem roku 1670. V Prachaticích byl dokonce zřízen sklad soli císařské, později doplněn zákazem vozit sůl bavorskou do měst se skladem císařské soli (tedy i do Prachatic). Pasov tak logicky odpověděl zastavením nákupů obilí, sladu a pálenky z Prachatic. V roce 1706 byl solní sklad císařské soli přenesen do Českého Krumlova, obchod na stezce se však již nepodařilo oživit. Solný obchod byl vlastně zničen dvěma nařízeními: patentem Ferdinanda II. z roku 1630, kterým bylo dovoleno dovážet do Čech sůl rakouskou a patentem Leopolda II. z roku 1692, kterým uvalil na pasovskou sůl vysoké clo.
V roce 1719 zemřela poslední příslušnice rodu Eggenberků, kněžna Marie Arnoštka, a celé krumlovské panství přešlo i s Prachaticemi na Adama Františka ze Schwarzenberka.
Situace politická i hospodářská se projevila i v oblasti měšťanského podnikání. Důsledkem pak byla velice slabá schopnost stavebně upravovat (či stavět) nové domy. Z měšťanských domů byl tak v barokním slohu obnoven jen málokterý. Mezi stavebními památkami pocházejících z 18. století tak na území města nalezneme pouze barokní kapličky sv. Jana Nepomuckého (u Dolní brány) a sv. Antonína Paduánského a sv. Jana Nepomuckého (v prostoru před bývalou Horní branou).
Rok 1832 přinesl Prachaticům opět zkázu v podobě velkého požáru. Bylo poškozeno celkem 137 domů, včetně kostela sv. Jakuba. Po zrušení poddanství bylo ve městě zřízeno okresní hejtmanství a okresní soud. Až v samém konci 19. století lze pozorovat opětovný stavební ruch související s postupným vytvářením hospodářské základny. Významnou událostí bylo vybudování železničního spojení mezi Prachaticemi a Vodňany v roce 1893, později pak spojení s Volary. Byl tak dán podnět rozvíjejícímu se podnikání: zejména se rozvíjí obory dřevozpracující.
Samotná stavební činnost na přelomu století se na obrazu města podepsala významným způsobem: vznikly nádherné stavby německého gymnázia, studentského domova a především Nové radnice (z roku 1903 ve stylu německé novorenesance). Určitou dominantou se stala kasárna, na Dolním předměstí byla v roce 1906 otevřena nemocnice, pod svahem Libína byly vystavěny lázeňské budovy Lázní sv. Markéty.
Díky stagnaci hospodářského života v 17. a 18. století tak Prachatice nabízejí návštěvníkům a obyvatelům svou renesanční atmosféru, zastřenou jen částečně novějšími empirovými přestavbami. Zachovalé historické budovy byly důvodem proč bylo historické jádro města vyhlášeno v roce 1981 Městskou památkovou rezervací.

Patron hasičů, sv. Florián, dohlíží na historické jádro Prachatic. Radnice umístila jeho 103 centimetrů vysokou sošku z lipového dřeva v nice domu číslo popisné 114. Autorkou sošky je prachatická řezbářka Dana Nachlingerová.

Lázně sv. Markéty byly založeny v roce 1783 při prameni vyvěrajícím z lesnatého masívu Libína v nadmořské výšce 635 m. Léčebný účinek pramene Sv. Markéty byl využíván již v 17. století. V lázních se provádělo léčení studenou vodou a byly využity všechny způsoby moderní vodoléčby (Prissnitzovy a Kneippovy léčebné metody). Lázně byly zaměřeny na léčbu nervové soustavy a pohybového ústrojí. Mezi léčebné kůry patřil pitný režim, běháni v ranní rose. šprůdlování (probíhání dřevěnými vantroky s pramenitou vodou), upřednostňován byl pohyb na čerstvém vzduchu, bylinné, rašelinné a uhličité koupele, sluneční o elektrické procedury, včetně masáží. Klientelu lázní tvořili hlavně Rakušané a Němci. Hlavni lázeňská promenáda vedla od kolonády, kde byl vyveden léčebný pramen, západním směrem a zde navazovala na pěší procházkové lesní stezky k serpentině silnice a podél Feferského potůčku. Lázně měly své zahradnictví a hospodářský statek. Lázeňský kočár byl určen nejen pro přepravu pacientů k železniční zastávce Markétiny Lázně, ale i k projížďkám. Časté byly i nedělní návštěvy lázní prachatickými obyvateli. Lázeňský provoz skončil v roce 1935 a budovy se nadále využívaly jako rekreační letovisko. Ve směru od Prachatic lemuje příjezdovou komunikaci chráněná kaštanová alej, pečlivě udržovaná místními občany.

Na odbočce k lázním stojí Hüblerova kaple Panny Marie di Loretto. Podél této kaple vede Zlatá stezka. Kaple byla slavnostně vysvěcena 5. října 1861 a pravidelně se k ní konaly poutě a to pravidelně vždy na svátek Navštívení Panny Marie, tedy 2. července (nebo následující neděli po tomto dni). Kromě toho byly v kapli v průběhu církevního roku konány bohoslužby a z prachatického chrámu sem byly konány i prosebné a jubilejní průvody. Kaple je postavena v novobarokním stylu. Přední strana je dlouhá 3,64 m, boční strany 5,20 m a zadní strana je zakulacena. Výška kaple je přibližně 8 m. Boční a zadní strana jsou částečně zasazeny do terénu. Ve stěnách je celkem 5 kulatých nezasklených oken. Fasáda má minimální členitost, největší výstupky nepřesahují 15 cm. Na střeše je postavena malá zvonička a tzv. lucerna, která přiváděla do kaple světlo. Poslední větší oprava kaple se uskutečnila v letech 1989-1990. V roce 2007 byla opravena střecha, věžička (lucerna přivádějící světlo na oltář pod ní), provedeny infuzní clony k odizolování proti zemní vlhkosti. Další opravy se protáhly až do roku 2010. Střechu nově doplnil pozlacený kříž a hvězda, opraven byl i oltář.

Pramenná oblast zdejšího okolí sloužila jako zdroj vody pro Prachatice již od 2. poloviny 16. století. Vodovodní řad z borových trub přiváděl neupravenou surovou vodu podél silnice Prachatice - Libínské Sedlo do kašny na Velkém náměstí a dalších kašen ve městě. Teprve o 300 let později, v roce 1895, byl tento renesanční vodovod nahrazen novým systémem, který jímal vodu pomocí zasakovacích zářezů doplněných Fiedlerovou štolou z Libínského a Černohorského prameniště. Je funkční dodnes jako významný doplňkový zdroj pitné vody pro město. Nad lázněmi na svahu Libína křížová cesta ke kapli sv. Filipa Neri neboli Patriarchy. Filip Neri (1515 - 1595) u nás méně známý světec, Florenťan, zakladatel kongregace oratoriánů - filipinů byl svatořečen v roce 1622. Pro svou veselou povahu je označován za patrona humoristů.
Ke vzniku kaple se váže pověst, podle které přinesl obraz sv. Filipa Neri jeden selský synek a umístil ho na kůl u pramene v blízkosti obce Rohanova. Ctitelé světce se po pobožnosti u vody osvěžovali. Tím samo- zřejmě docházelo k pošlapání trávy na vedlejší louce,a to se jejímu majiteli - sedlákovi nelíbilo. Proto studnu zasypal kameny a obraz, který nechtěl zničit, vynesl do libínského lesa, kde jej pověsil na starý strom. Podle pověsti sedlák zakrátko přišel o zrak a rovněž starý strom zmizel a s ním i obraz. K všeobecnému údivu byl obraz nalezen o několik let později v lese pod mechem a větvemi zcela nepoškozený. Starý, na plátně namalovaný obraz, byl podivuhodným způsobem uchráněn před zkázou, a zbožní měšťané se rozhodli postavil pro tento obraz a k boží slávě na místě nálezu dřevěnou kapli. Původní dřevěná kaple byla v roce 1803 nahrazena zděnou. Místo bylo často navštěvováno poutníky.
Důvodem byla nejen kaple, ale také pramen s mimořádně studenou vodou a údajně léčivými účinky. Dvakrát ročně bylo ke kapli pořádáno procesí (26. 6. na svátek sv. Filipa Neri a na svatodušní pondělí). U sv. Filipa Neri hledali pomoc prachatičtí občané, když ve městě propukla cholera. 29. 6. 1850 uspořádali procesí, které mělo vyprosit ochranu proti této zhoubné chorobě.
Svoji dnešní podobu získala kaple v letech 1859 - 1861. Na základě žádosti prachatických občanů tehdy rozhodla městská rada o náhradě v té době již zchátralé kaple. Plány zpracoval zednický mistr Josef Moser. Rozpočet na kapli přesahoval finanční možnosti radnice, a proto bylo rozhodnuto o sbírce mezi občany. Kromě toho nechal nájemce lázní sv. Markéty, měšťan Anton Pachlhofer, cestu ke kapli vyzdobit 14-ti kapličkami křížové cesty. Nová kaple byla slavnostně vysvěcena 9. 7. 1861. Následujícího dne Město Prachatice převzalo rozhodnutím úřadu starosty nad kaplí patronát. Kaple se stala cílem vycházek návštěvníků lázní sv. Markéty. Lázně navíc vyu- žívaly pramen pod kaplí jako jeden ze zdrojů vody pro svůj provoz. Po skončení činnosti lázní po druhé světové válce upadá i význam kaple a ta postupně chátrala.
Nadační fond města Prachatice pro rozvoj kultury a péči o památky, zalo- žený v roce 1999 městem Prachatice, si stanovil za cíl získat prostředky na opravu této kaple. Celková rekonstrukce kaple a jejího okolí včetně křížové cesty byla odhadována na zhruba dva miliony korun a probíhala několik let (Ing. Vladimír Hrabák, člen správní rady nadačního fondu).

Památky: Renesanční radnice byla vystavěna v letech 1570-1571 na místě předpokládaného rožmberského zámečku. Prachatice-stará radnice Na stavbě se podíleli vlašští stavebníci, výzdobu prováděl malíř Jan Březnický. Již v době svého vzniku byla stavba zcela vyjimečnou. Významná je zejména námětová výzdoba vztahující se k soudnictví. Malba byla provedena metodou chiaroscura a je jedinou tohoto druhu ve městě. Od roku 1850 sídlil v budově Okresní soud, od roku 1974 Okresní národní výbor. V roce 1992 se radnice dostala zpět do majetku města. Během stavebních úprav mezi léty 1994-1997 byla provedena rekonstrukce renesančních arkád a podzemních prostor. Při restaurátorském průzkumu byla objevena v interiérech řada maleb a nápisů. Dnes v budově sídlí Městský úřad Prachatice.

Hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla, nacházející se 1 km severně města, je nejstarší prachatickou stavbou, dle dochovaných zbytků románského kvádříkového zdiva pochází ze 12. století (objeveno v roce 1971). První písemná zmínka o kostele až z roku 1408 (vdova Cecilie Feglerová odkazuje chudým 24 grošů z louky, kudy se jde ke sv. Petru). Jako celek je však kostel řazen mezi raně gotické stavby s barokními úpravami. Slavnostně znovu vysvěcen byl spolu se hřbitovem v roce 1595 (podle pověstí a i odkryté pozdější malby vysvěcen v roce 995 sv. Vojtěchem). Za pozornost jistě stojí červenou hlinkou psané zápisy žáků prachatické školy ze 16. a 17. století, které je možno spatřit v kobce pod věží. Na venkovní zdi je možno spatřit náhrobní desku Jiřího Rosenthalera z roku 1570. Na hřbitově jsou pohřbeni i rodiče sv. Jana Neumanna. Hřbitovní kaple ssv. Petra a Pavla s hrobkou prachatických děkanů. V rané gotice byl kostel přestavěn a rozšířen, další úpravy pocházejí ze 16. a 17. století. Kostel byl poškozen husity tak, že ještě v roce 1468 se píše, že "bylo tu viděti obrazy oštěpy a šermováním poškozené". V roce 1579 zapálil blesk krov na kostele. Kostel opravován v letech 1687, 1723, 1771 (střecha místo prejzů pokryta šindelem, prkenný strop nahrazen rákosovým). Hruškovitá báň s lucernou opravena a zvýšena 1756 Fortinim (až když dokončil přestavbu volarského kostela) a v roce 1891 vyměněna za jehlancovou. Další oprava v roce 1909. Hlavní oltář byl zhotoven českokrumlovskou dílnou Petra Antonína Anneise na objednávku tří prachatických měšťanů (postaven Johannem Matiegem, Josefem Pellykanem (mlynář) a Karlem Frieaufem na vlastní náklady) v roce 1696. Druhotný nápis, patrně z 19. století, na zadní straně zděné menzy zněl: "Tento chrám Páně posvětil swati Wogtech 995". Oltáře (i boční) zde byly až do 60. let 20. století. Boční oltář Čtrnácti svatých pomocníků pocházel nejspíše z 30. let 18. století (z roku 1645 zhotoven netolickým řezbářem Franzem Veithem za 58 zlatých?). Druhý boční oltář byl umístěn do kostela někdy ve druhé polovině 18. století a byl zasvěcen ukřižovanému Kristu. Dnes se jedná o jednolodní stavbu s užším, na východě navazujícím pravoúhlým presbytářem se sakristií, severní předsíní a západní zvonovou věží ze 16. století, přistavěnou mimo osu. Klenba presbytáře je tvořena dvěma poli masivní žebrové klenby a jeho stěny zdobí gotické nástěnné malby z 15. a 16. století. V interiéru hlavní lodi je uloženo 19 znakových a figurálních náhrobníků místní šlechty a prachatických měšťanů (Juliana Ježovská z Malovic-1580, Anna Ježovská z Doupova-1604, Šebestián Strachotínský-1562, Žofie Volffartová-1562, Václav Holý-1563, Žofie Boubínská z Oujezda, Jiřík Strachotínský-1548,...). Z venkovní strany zazděn náhrobek Jiříka Rosenthalera z roku 1570, zdejšího měšťana, varhaníka a německého městského písaře. Ve věži osazeny tři zvony: nejstarší z nich je pozdně gotický a byl vyroben roku 1496 v Praze dílnou mistra Jana Konwarze, mladší barokní zvon pochází z roku 1665 od zvonaře Štěpána Pricqueye z Klatov. Nejnovější pak zvon Nejsvětější trojice z roku 2008 z brodecké dílny Marie Vávrové-Dytrychové.

Na levé zdi presbytáře z části odkryta zajímavá freska: "Poslední soud" z 16. stol. Uprostřed stojí anděl, který z hrobu vstávající poukazuje do nebe nebo pekla. Po pravé straně otevřená brána nebeská s andělem a P. Marií v otevřených dveřích, v jejichž koutech pětilistá růže. Na schodech k bráně a v oknech jejích očekávají andělíčkové duše vyvolených, které před branou sv. Petr přijímá. Po levé straně tři ďáblové s kozími rohy a jeleními parohy na hlavě odevzdávají duše hříšné Luciferovi okřídlenému jako netopýr a vidlicí v rukou házejí do ohně pekelného. Znázorněny zde opilství konví a korbelem, lichva měšcem v rukou ženštin; mimo to taženy čertem vzpírající 2 ženštiny mladé, jedna s bílým šátkem na hlavě, druhá se splývajícími černými pásy v před i v zadu těla (jeptišky?) k peklu. Nahoře trůní Bůh otec, jen z části odkrytý, pod ním viděti praporeček s křižem vítězství Spasitele, pod nímž níže vede anděl s křížem v ruce děti do nebe. Nad branou nebeskou a nad peklem znatelný okraje šatu asi andělů neb svatých, dosud neodkrytých. Roku 1468 bylo tu viděti "obrazy oštěpy sšermované a poškozené". (Soupis památek, politický okres Prachatický)

Jeden z nejvýznamnějších pozdněgotických kostelů v jižních Čechách byl založen již ve 14. století a zasvěcen sv. Jakubu - patronu poutníků a kupců. Gotická dostavba trojlodního chrámu skončila v roce 1513. Svou nynější podobu získala tato dominanta města v 19. století, kdy požárem zničená věž byla přestavěna do podoby minaretu. Klenba kostela je síťová, na vítězném oblouku je vymalován znak města společně s erbem rožmberským, bádenským a brunšvickým (znaky první a třetí manželky Viléma z Rožmberka). Datace značí prováděné rekonstrukce kostela. Hlavní oltář je barokní, v roce 1653 byl zhotoven kašperskohorským řezbářem Janem Webrem. Umělecky cenný je kamenný sanktuář z roku 1508, umístěný na levé straně při zdi. Z pravé lodi vejdeme do kaple sv. Jana Nepomuka Neumanna, prachatického rodáka. Z původní kaple sv. Barbory byla zřízena v roce 1992, vysvěcena pak v roce 1993 českobudějovickým biskupem ThDr. Antonínem Liškou. Stroj starých věžních hodin byl objeven náhodou v roce 1990. Na můstku pro kyvadlo je vyseknut letopočet 1786. Po zpustošení husity byl kostel opravován až do roku 1500, aby hnedv roce 1507 vyhořel znova. Důmyslný krov z roku 1475 nad hlavním trojlodím jako zázrakem požár přežil a můžeme ho vidět dodnes. Kostel je dílem rožmberské huti. Klenba nad hlavní lodí je 15 metrů, výška věže pak 53 metrů. Půdorysné rozměry kostela jsou zhruba 40 x 22 metrů. Výstavba věží probíhala od 14. století, cibulovitý tvar získala v 17. století a do nynějšího tvaru byla zpracována po požáru v roce 1832 (shořel i umíráček). Krajský úřad v Písku souhlasil s přestavbou kostelní věže, která byla dokončena v roce 1843, kdy 3. června byla zasazena pozlacená šesticípá hvězda a po ní císařský orel. Definitivní tvar má pak z let 1910-1912. V letech 1936 až 1938 byla provedena celková obnova chrámu. V roce 1937 došlo k výměně a opravě báně na kostelní věži. V letech 1991 až 1994 byla provedena generální oprava pláště kostela. Věž byla zpřístupněna v roce 2006.
Na vnějším zdi presbytáře jsou mezi opěrnými pilíři zachovány části nástěnné malby Ukřižování Krista z roku 1516. Velmi cenné jsou také pozdně gotické lavice či kamenný sanktuář z roku 1508, se sochou svatého Václava na nároží a reliéfy Zvěstování, Narození Páně a Tří králů na podstavci. Ze stejné doby pochází i almužní pokladnice u vchodu do kostela. Hlavní oltář je barokní z první poloviny 17. století od kašperskohorského řezbáře Jana Webera, některé reliéfy a sochy pocházejí ze starého gotického oltáře - Zvěstování Panny Marie, Narození Páně, Svatí tři králové a Smrt Panny Marie. Střed oltáře zdobí raně barokní sochy Panny Marie, sv. Dominika a sv. Kateřiny Sienské ze začátku 18. století od F. Ramblera. Kazatelna pochází z 18. století. V roce 2009 byly odkryty v presbytáři nástěnné malby z počátku 16. století. Jedná se o zobrazení Pekelné tlamy, Posledního soudu, sv. Václava a dalších zatím nezařazených maleb.

Tzv. Husův dům č. 71 - nachází se po levé straně Husovy ulice. Podle vyprávění zde bydlel Mistr Jan Hus za svých studií. Původně gotický dům byl v 16. století přestavěn do renesanční podoby s krásnými štíty. Od roku 1966 je zde umístěna okresní knihovna. Dům s nádhernou sgrafitovou výzdobou na východní straně náměstí patřil do roku 1588 zámožnému měšťanu Šebestiánu Rumpálovi. Rodina vlastnila dům až do roku 1671, kdy ho prodala městu za 1.400 zlatých. Posléze byl v domě zřízen městský pivovar. Za pozornost stojí podélný obraz zobrazující bitvu antických pěších bojovníků a jezdců, mezi okny se nachází vyobrazení pištce, bubeníka, vojína s mečem, praporečníka a kopiníka. V současné době je dům v majetku města.
Brána, zvaná také Písecká, byla společně s dnes již nezachovalou Horní branou (Pasovskou) součástí městského opevnění. Hradbami bylo město opatřeno již ve druhé polovině 14. století. Brána vlastní se skládá ze dvou částí: vnitřní část pochází z konce 15. století, vnější získala podobu čtyřboké věže s cimbuřím v 16. století.
Bašta Helvít - jako součást městských hradeb se nachází v ulici Zahradní, která navazuje na ulici Husovu. Pokračujeme-li podél hradeb, dojdeme k městskému parku vybudovanému roku 1881.

Za Skalkou začíná Svatopetrská naučná stezka a také křížová cesta ke kostelu sv. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích. Cestou, kromě 12-ti zastavení, můžeme spatřit také trojboký žulový profilovaný jehlan s koulí a křížem na vrcholu, který připomíná konec životní pouti třicetišestiletého prachatického řeznického mistra v době napoleonských válek. Německý nápis na jehlanu udává: "Dne 3.12. 1803 v osm hodin byl odtud odnesen umírající Linhart Šťastný a kolem deváté hodiny zemřel. Bože, dej mu věčný klid". Další pak: "Nic není jistějšího než smrt, ale den a hodina jejího příchodu jsou nejisté"

Pověsti: Pod náměstím zachovalé podzemní chodby, v muzeu ve Žďárském domě je 1,3 m vysoký menhir neznámého původu(domněnka, že jde o sousedovický menhir zvaný Alžběta). R.1566 zde žil alchymista Leonhard Vychperger z Erbachu.

P.František Josef Sláma, vydavatel první historie Prachatic zaznamenává ve svém Obraze minulosti starožitného města Prachatic /1838/, přítomnost jezuity a českého historika Bohuslava Jana Aloise Balbína v Prachaticích následujícími slovy: "Tři léta později /1650/ zdržoval se tu dle Schallera, také náš starý, dobrý Balbín, co misionář, vychovávaje to divé pachole, ježto se bylo v lese u Helfenburka blíže Javornic chytilo", Schaller vypráví případ, který právě Balbín zaznamenává ve svých po známkách: Roku 1650 zjistili lovci v okolí Helfenburku mládence, který se hrabal v podzemních chodbách tehdy již pobořeného hradu. Živil se z lesních a polních plodin a když jej lovci konečně zadrželi zjistili, že se jedná o člověka v podobě opice, celého dlouhým vlasem porostlého, majícího nehty v podobě drápů. Nemluvil a na dotazy odpovídal jen zvuky, řeči nepodobnými. Přivedli ho k Balbínovi do Prachatic - Balbín byl tehdy kaplanem na zdejším děkanství - který se snažil z tohoto divocha udělat skutečného člověka. Hoch však nezanechal dosavadní způsob života, utekl několikráte do své lesní divočiny, až konečně se podařilo Balbínovi velkou láskou a ještě větší námahou, získat náklonnost chlapce, takže pak zůstal stále již u Balbína, který ho též naučil řádně mluvit. Další osudy tohoto mladíka nejsou známy.

V letech 1797 až 1800 v Prachaticích působil jako kaplan spisovatel Antonín Jaroslav Puchmajer. Byl zapsán v bratrstvu literáků a byl členem i společnosti Cecilianské, pečující o zvelebení kostelní hudby. Přičinil se o založení čtenářského kroužku. Jako fundační kaplan zde v letech 1818 až 1825 také působil František Josef Sláma, přáteli se s vlachovobřezkým farářem a buditelem Vojtěchem Karešem a po jeho smrti v roce 1824 i s jeho nástupcem Frantškem Turinským, známým českým vlastencem, básníkem a skladatelem. Řidicím učitelem zde býval Vincenc Šofferle, autor knížky Od Zlaté stezky.

O.Mokrý: Dějiny Prachatic sáhají téměř až do báječného pološera české minulosti. Jméno "Prachatice" samo o sobě prozrazuje ctihodné historické stáří, jestiť kmen jeho blízce příbuzným se stejnozvukými názvy prastarých míst jihočeských(vzpomeň jen Prachně). Třeba by vřadili vážní historikové domysl tu i tam se vyskytující, že zakladatelem Prachatic byl první znamenitý jich obyvatel "Prachata"-v říši důvtipných bájí, tolik jest jisto, že kolébka starodávného města stála již v dobách prvního vzniku žup staročeských, jež nesly jména svých pohlavárů-osob to nyní již veskrze jen mythických.

Dále po silnici pod Šibeničním vrchem na Husineckou přehradu(CT 14) a po červené kolem bývalého Hrádku(ve 14.-15. století zde na skalnaté stráni stával malý hrad z něhož zůstalo část náspu a příkopu; kamenné gotické ostění z Hrádku snad ve Dvorech č.p.11) a Husovy skalky do Husince(CT 14). Zde po cyklotrasách směr Vimperk, Vl.Březí, Č.Budějovice.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013