Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 16: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Rohanov - Čábuze - Čkyně - Volyně - Hoslovice - Zálesí - Rohanov (47 km)

Z Rohanova do Benešovy Hory(CT 2), vlevo dolů do Čábuz(CT 2), tam doleva přes Mladíkovský potok, za ním po modré vpravo údolím Spůlky okolo bývalého hamru-dnes rekreační objekt-do Vítovců:

při cestě 100 m vlevo kříž, který údajně označuje hrob francouzských vojáků, kteří padli v sedmileté válce. Na kříži je nápis v humanistické majuskule ATS.. KV..ANOS MDESATE JEZDIL WE SVETE POSMRTI NAHLE TVTO. Pod ním je IHS a tři hřeby z kříže. V dolní části nápis pokračuje NARODIL SE ROKU 1738 DNE 23 LISTOPADU. Pověst: Prý zde zmrzli vojáci, když je lidé ze strachu nepustili do svých chalup... Podle jiné: Ve Vítovcích v hospodářství "U Pánů" (Frků) žili tři bratři. Jeden z nich náhle zemřel, když šel z Vacova z kostela. Jeho bratři mu tam na památku postavili kříž. Kříž byl přeražen dobytkem při pastvě.

Do Mlýnů, Na Drahách vpravo kolem Dřevostroje na hlavní silnici Vimperk-Strakonice, po ní vlevo(vpravo 1 km Sudslavice: lípa stará přes 600 let, obvod necelých 12 m, silné větve v koruně spojují lana a stříška kryje otvor po odlomené větvi, lípa je nazývána i Husovou, pověst vypravuje, že pod lípou mistr Jan kázal; jeskyně s nálezy diluviálních zvířat, naučná stezka), do Čkyně:

obec připomínaná r.1243 jako majetek Bedřicha ze Čkyně, původní název Čakyně odvozován od čekané na formany na obchodní stezce, r.1422 připojena celá k vimperskému panství. V roce 1537 /21.května/ vydal český král Ferdinand I. důležitou listinu, jíž povýšil dosavadní ves Čkyni na městečko, udělil mu právo znaku, právo pečetit své písemnosti zeleným voskem. Týdenní trh se měl konat každou sobotu, Čkyně dostala právo také dvou výročních trhů: na den sv.Maří Magdaleny a na den sv.Mikuláše s 8 dny. Městský znak se popisoval v listině takto: "Štít červený, v němž jest věž bílá, čtyřhranná na zeleném kopci stojící a u spodku vrata železné zavřené, nad těmi vraty vokno křížové, a nad tím štítem kranec a stíny, mezi kterýmižto stíny krov s křidlicí přikrytý se dvěma makovicí a po pravé i po levé straně toho krovu muož zbrojný neboližto oděnec stoje, ten muož po pravé straně toho krovu drží kámen v pravé ruce, a ten po levé ruce též drží kámen v levé ruce". R.1742 zde svedena francouzsko-rakouská bitva, na pr. břehu Volyňky bývalá štola(snad na zlato), v obci zámeček přestavěný v 2. pol. 19.st. v novogotickém slohu, kostel sv.Maří Magdaleny, pův. gotický z doby kolem r.1370, přestavěn v r. 1789 a r.1850.

Židovské osídlení: Několik ž. rodin žilo ve Č. už koncem 16. stol., za třicetileté války jejich počet vzrostl. R. 1643 tu žilo 8 rodin (a pravděpodobně existovala ŽO), r. 1783 už 22 rodin (snad 100 osob), r. 1825 to bylo 151 osob ž. vyznání (22 % obyvatel), r. 1880 už jen 80 osob (9 %), r. 1930 pouze 11 osob (1 %). - Od poloviny 19. stol. se ž. rodiny stěhovaly do měst a r. 1897 bylo i sídlo ŽNO přemístěno do Vimperka. Zdejším rodákem byl Alois Zucker (1842-1906 Praha), významný právník a děkan pražské právn. fakulty, člen České akademie pro vědy a umění, první předseda Národní jednoty českožidovské (ustavené r. 1894). Ve Č. nebylo typické ghetto, skupiny ž. domů byly rozptýlené po celé obci. Největší skupina 8 domů však před polovinou 19. stol. (kdy ž. rodiny bydlely ve více než 40 domech) sousedila s novou synagogou. Stará synagoga snad z 18. stol., umístěná v areálu panského dvora na S okraji městečka, byla po r. 1827 změněna na stodolu a nejpozději r. 1977 s celým hosp. dvorem zbořena. Nová synagoga čp. 105 v J části obce, mezi hlavní silnicí a železničním nádražím. Postavena r. 1828 v prostém klasicistním slohu. Pravidelné bohoslužby do r. 1895, příležitostné do 1. svět. války, později budova adaptována na řemeslnickou dílnu. Po r. 1991 postupně restaurována, plánuje se využití pro regionální ž. muzeum, koncertní a výstavní síň. Hřbitov se nachází v obci, 600 m JJV od zámku, při silnici do Hradčan nad železnicí. Hřbitov byl založen v poslední čtvrtině 17. století, v 19. století byl rozšířen. Nejstarší dochovaný náhrobek je z roku 1688. Poslední pohřeb se zde konal roku 1942. Na márnici z 19. století je hebrejský nápis a pamětní deska připomínající židovskou komunitu a oběti holokaustu. Na hřbitově je speciální dětské oddělení. Celkem se zde konalo asi 500 pohřbů. Hřbitov byl průběžně restaurován v letech 1982-92.

Stávala zde tvrz Vysoký Dvůr: zaniklé panské sídlo v dnes již neexistující vsi Vysoká, která stávala při severozápadním okraji Čkyně, asi 6 kilometrů severovýchodně od Vimperka. Později tu však byl jen poplužní dvůr, který patřil vimperské větvi Malovců, z nichž někteří na něm sídlili již kolem roku 1500. Z toho roku o něm také pochází první zmínka. Počátkem třicátých let ho vlastnil Jan starší Malovec, který si v něm po prodeji Vimperka roku 1534 vystavěl novou tvrz. Ta byla za jeho potomků spojena se sousední Skalicí, později se statkem Zálezly. Od sester Františky a Kateřiny, rozených z Malovic, koupil Vysokou roku 1696 Jan Václav Býšovec z Býšova, roku 1736 byla definitivně spojena se čkyňským statkem. Tvrz byla založena v severozápadním nároží poplužního dvora Janem starším Malovcem po roce 1534, který na ní po té sídlil. První písemná zmínka o tvrzi pochází z roku 1549. Majitelům sloužila jen do 17. století, poté byla změněna ve správní objekt. Jednalo se o obdélné patrové stavení kryté zvalbenou střechou, mající na podstřešní římse údajně nápis "Renova 1700". Budova byla zbořena bez průzkumu počátkem roku 1977, na jejím místě byl postaven panelový dům čp. 265 (dle Úlovce-Zaniklé zámky, hrady a tvrze po roce 1945).

Při cestě na Vimperk, po pravé straně pod skalou ve Zdůlí je kaplička Bolestné Panně Marii. Nechala ji postavit matka francouzkého vojáka, který v roce 1741 spadl s koněm ze skály a zraněním podlehl. Nová byla postavena v roce 1904: "Konečně splněno přání všech osadníků, máme novou kapličku Bolestné P.Marii v Důlí čili Sedleckou. Umřela zde slečna Marie Vozobulová, schovanka p.Prokopa Kuneše a Rozálie jeho manželky, bývalého řídícího učitele ve Čkyni. Z jejích úsporů dala p. Rozálie Kunešová 675 K 38 h na stavbu kapličky, na niž předem již 100 K věnovala. Později přidala ještě na zvon a sochu sv. Prokopa 390K tak, že celkem p. Kunešová věnovala 1165 K 38 h.Jiní dobrodinci dali 446k 58h tak, že vcelku bylo pohotově 1611 K 96 h.Josef Matějíček, zednický mistr ve Čkyni, udělal prozatímní plánek a jelikož se mnoho nelíbil, obrátil se p. Dr. Richard Claudi, ministerský koncipistaa velkostatkář zdejší t.č. ve Vídni na svého přítele Egona z Leutzendorfu ve Vídni, který vyhotovil plán nový, dle něhož se stavělo. Tento architekt daroval mříže do oken a do dveří z kutého železa. Stavbu provedl p.Josef Matějíček, zednický mistr ze Čkyně úplně zdarma. Kamen a cihly dovezli osadníci zdarma. P. František Jonáš, panský kočí spolu se služebnými v zámku daroval sochu do výklenku v ceně 44 K. Celkem stála kaple i s vnitřním zařízením 2043 K 08 h. Nejdůstojnější ordinariát udělil právo sloužiti tam mši sv. d.d. Č.Budějovic z dne 16/IV 1904. S povolením nejdůst. Bisk. konsistoře vysvětil dne 8.září 1904 farář čkynský kapli tuto za asistencí pp. farářů Františka Špalka z Malenic, který měl i venku kázání a Jana Hanzla, faráře z Bohumilin. Poněvadž nebyly všechny výlohy kryté na stavbu té kaple, obrátil se farář spolu s představenstvem s prosbou na Jeho Veličenstvo o nějakou podporu, než nebylo tentokráte žádosti vyhověno. Žádost vyhotovil a vše obstaral Dr. Fr. Wien, advokát v Praze." (z farní kroniky)

Velmi cenný hřbitov s více než 400 náhrobky jihočeského barokního typu.

Za návsí vpravo směr Prachatice, za mostem přes Volyňku doleva podél Volyňky do Dolních Lčovic(CT 14) a dál podél řeky do Malenic:

Pohled na nejstarší dějiny Malenic nám poskytuje archeologický výzkum, podle něhož lze usuzovat, že k osídlení zdejší krajiny došlo teprve ve vyspělejší civilizaci doby železné. V jejím hospodářství hrál významnou roli chov stád užitkového skotu, pro který zde byly příhodné podmínky. Již v pravěku mohly budit zájem zlatonosné uloženiny podél Volyňky a jejích přítoků. Poslední zbytky rýžoviště se nacházejí např. u mostu v Malenicích. Pro nedostatek přímých nálezů však nelze stanovit stáří těchto sejpů a dobu využití místních druhotných ložisek zlata, protože těžba probíhala hluboko do středověku. Pokud jde o historii archeologického výzkumu, víme, že po roce 1870, vyoral chalupník Hájecký v trati "Na pádcích" ("Na spádcích") bronzovou nádobu a prodal ji do neznámé pražské sbírky. V nedaleké poloze "Nemírovy" měla být nalezena popelnice, jejíž další osudy rovněž neznáme. Tyto zprávy zachytil ve svých spisech archivář František Teplý. Jinak jsou však některé představy archiváře Teplého v rozporu s některými pozdějšími vědeckými poznatky. Skutečný archeologický průzkum byl na Malenicku zahájen před 75-ti lety, když roku 1927 prozkoumal univ. Profesor Albín Stocký, společně s ředitelem tehdejšího Státního archeologického ústavu Karlem Buchtelou, dvě pravěké mohyly "Na Frkojc hůrce". Jde většinou o nálezy z doby staroslovanské.
Další dvě mohyly zde prokopal krajinský archeolog Bedřich Dubský pro strakonické muzeum v srpnu 1931. Nový zájem odborných pracovníků Archeologického ústavu Čs. Akademie věd o naleziště u Malenic a Černětic se projevil v posledních desetiletích, kdy dr. Klement Benda (1959) a dr. Jarmila Justová (1973) opět registrovali mohyly na "Bukovci". Pavel Břicháček (1974) zde při povrchovém průzkumu objevil čtyři pravěká sídliště a Antonín Majer (1976, 1978) bukovecké mohyly podrobně zaměřil, Kdy tedy lze hovořit o prvních stopách lidského osídlení na Malenicku? Nejstarším nástrojem, vyrobeným lidskou rukou je čepel ze šedožlutého pazourku, nalezená prof. Stockým v mohyle č. VIII na "Bukovci". Mohla by pocházet již z mladší nebo pozdní doby kamenné. Kamenné nástroje se však našli i na "Věnci" a v Marčovicích, takže není vyloučeno, že další objevy posunou počátky rozvoje lidské společnosti na Malenicku hlouběji do minulosti. V 7. a 6. století před změnou letopočtu se domácí obyvatelstvo v kraji seznámilo s železem jako s užitkovým kovem, který postupně převládl ve výrobě nástrojů a zbraní. Soubor hmotných pozůstatků po tomto lidu ze starší doby železné se označuje pojmem halštatská mohylová kultura (podle naleziště v Rakousku a způsobu pohřbívání). Z krajiny mezi dolní Otavou a Lužnicí, kde postupně došlo k přelidnění, se proudy zemědělců a pastevců rozšířily po celém středním Pootaví. Na Volyňce patřila právě malenická kotlina k nejzazším výspám jejich postupu. Ochranu osadám u Malenic poskytovalo mohutné hradiště "Věne" u Lčovic, které vzniklo v 5. století před naším letopočtem. Tato horská pevnost, považovaná za téměř nedobytnou, byla založena v neklidné době velkých kmenových pohybů a válečných výprav, které zachvátily široká území severně od Alp na počátku doby laténské. V této době se počínají výrazně archeologicky projevovat i jednotlivé kmeny národa Keltů, mezi něž patřil i jihočeský mohylový lid. Okolí Malenic zůstalo podle dosavadního stavu poznání neosídleno po celou dobu římskou (1. - 4. století) i ve vzrušeném úseku stěhování národů (5. - 6. století).(ze stránek obce)

První osídlení již v mladší době železné, v okolí pravěké mohyly(na svahu Bukovce: Na západním svahu vrchu Bukovec se nalézalo celkem 14 mohyl, uspořádaných do západovýchodních řad. Většina násypů byla prozkoumána ve 20. letech našeho století jednak Albínem Stockým, jednak Bedřichem Dubským. Podobně jako v Kožlí obsahovaly mohyly i zlomky laténské keramiky. Výzkumy odhalily část kamenného " věnce" a rozsáhlé spáleniště na původní úrovni terénu. Spálené kůstky se nalézaly jak při vrcholech a na svazích, tak pod mohylami. Část mohylových násypů byla zcela zničena lesními úpravami v roce 1981. Záchranný výzkum, prováděný následně Janem Michálkem z muzea ve Strakonicích, zachytil v buldozerem "odhrnuté" mohyle ! kromě zlomků keramiky a několika spálených kostí i drobnou i bronzovou záušničku.).

V jeskyni v nedaleké Jiříčkově skále byly nalezeny kosti tundrové zvířeny, připomínány již ve 13. st. jako majetek vladyk z Dobeve i r.1318, rodákem Michal z Malenic, řečený Čížek-roku 1413 rektorem pražského učení. R.1629 povýšeny na městečko, hřbitovní kostel sv.Jakuba Většího, ranně gotický, dřevěná loď nahrazena r.1708 zděnou, upraven r. 1885 a r.1928, zbytky got. maleb z 1. pol.14.st., v blízkosti kostela pochován Josef Zítek(1832-1909), stavitel Nár. divadla(busta na jeho hrobce od Stan.Hamzíka, hrobka upravena Jaroslavem Frágnerem), pochován zde i archivář Fr. Teplý(1867-1945), podle jeho návrhu postavena zmenšená kopie rotundy-kaple sv.Václava, při vchodu na hřbitov kaštan starý 130 let, v obci bydlíval režisér V.Podskalský, jeho rod zde žil od 17. století.

31.10. 1865 se narodil v Žáře u Čkyně František Špalek. Od roku 1895 působil 39 let jako farář v Malenicích. "Špalek neobyčejnou bystrostí a nadáním náležel mezi kněze prvního řádu diecéze : málo bylo mu podobných vlohami v naší vlasti. Působil požehnaně nejenom jako nevyrovnatelný katecheta, kazatel, ale též ve veřejném životě Volyňska a hospodářském ve své osadě, kterou zejména založením Kampeličky a vedením po dlouhá léta finančně velice pozdvihl. Stal se hlavou, duší svých osadníků, kteří ho srdečně milovali a poslouchali. Paměť "na jemnostpána Špalka" u nás přežije věky. Špalek ovládal i mistrně pero. Svědčí o tom vesnické kroniky v Zálezlech, Malenicích, nebo národopisné statě v časopise "Strakonicko" (1935-40)". (Z Kroniky národa Lufťáckého v Malenicích)

Na okraji obce tech. památka-hamr s kolem na spodní vodu 200 let starý, v provozu do r.1961, též stará kovárna, v okolí rýžoviště zlata. Severně od obce se vyskytuje granát-almandin jako červenohnědé čtyřiadvacetistěné deltoidové krystaly.

Dál existuje několik variant: kolem Volyňky do lomu, přes lávku do tábořiště, do stráně, mezi chatkami zpět na cestu, po ní do Nišovic nebo turistické červené pod vrcholem Betaně do Nišovic a nebo po silnici do Černětic:

obec jižně od Volyně, nedaleko Volyňky. V obci barokní zámek z přelomu 17. a 18. století. Jednopatrová dvoukřídlá stavba. Zemědělské usedlosti č.p. 4 a 24 se štíty selského baroka z pol. 19. století. V obci je kaplička sv. Vojtěcha z r. 1832, štít s volutami a křížem. Při cestě na Malenice po levé straně vrch Bukovec (639 m) na západním svahu dvě skupiny mohyl z doby železné a blíže k vrcholu pravěké mohyly. Při údolí Volyňky lomy na kámen. Na křižovatce památná lípa: Lípu nechali zasadit v blízkosti kapličky sv. Vojtěcha v roce 1787 tehdejší majitelé černětického zámku Zádubští ze Schöntalu: Obvod kmene ve výšce 130 cm nad zemí: 400 cm, výška stromu: 26 m, šířka koruny: 12 m, stáří dřeviny: 145 let, strom vyhlášený za památný v roce 1999. Údaje z roku 1941: obvod kmene: 295 cm, výška stromu: 20 m. Rodiště básníka Josefa Hrubého.

a vlevo kolem kapličky sv. Vojtěcha (kterou maloval v roce 1912 Max Boháč, když mu tam hrál na housle starý Tomášek) do Nišovic:

do poloviny 14. století střídavě ve vlastnictví královny či církve, poté až doby císaře Josefa II. v držení církve. Na Volyňce bývalo několik mlýnů, pila či cihelna (do roku 1927 stál u cihelny smírčí kříž s nápisy, poté uložen do volyňského muzea). V roce 1900 měla ves 460 obyvatel (2007: 230 obyvatel). V letech 1974-91 byla obec připojena k Volyni. Stavby ve stylu lid. baroka čp. 17, 19, 30; kaplička. 300 m severně od vsi Seberův mlýn -z r. 1852-usedlost se štíty s nápisem, božím okem a letopočtem; rýžoviště zlata. Za vsí vlevo boží muka postavená někdy po letech 1740-42. Další kaplička postavena na Malsičce. Spojnice obou pak představovala linii zdejšího střetnutí francouzských a rakouských vojsk v těchto letech.

V katastru obce pod Betaní leží povalený kámen s reliéfem kříže. Možná se jedná o kříž postavený v místech, kde byl v roce 1617 zabit Jan Nosislavský.

Dál po červené do Volyně:

Volyně, město nad Volyňkou, jež se dostalo ve 13. stol. král. darováním proboštu kapitoly Pražské. L. 1299 vysazeny obyvatelem role a městské živnosti, a asi v ty doby vystavěn zděný hrad. L. 1390 obnoveny svobody. Cís. Zikmund zapsal V. 1436 Přibíkovi z Klenového. Jošt z Rožemberka, velký převor, vyplatil V. s král. povolením, držel V. ke Strakonicím, vyjednal městu majestát na trh výroční (1462) a potvrdil svobody (1464). Svobody ty rozhojněny od následujících převorův 1514, 1587 a 1596 a 1550 vyjednán majestát na druhý trh. L. 1619 obsazena V. stavy. Po bitvě Bělohorské ujal V. probošt a převora 1629 penězi odbyl. L. 1638 založeny kost. knihy. L. 1742 leželi tu Francouzi a skrze ně spůsoben velký oheň. L. 1850 stala se Volyně sídlem c. k. úřadův. Erb: Štít červený na něm stř. hradba se stínkami, branou otevřenou a mření vytaženou; po stranách hradby věže, každá s dveřmi, okny, cimbuřími, černou střechou a zl. makovicí. Mezi nimi za hradbou obraz sv. Václava, držícího štít a korouhev s orlicí. V 9.st. kmenové, později knížecí hradiště, r. 1271 poprvé zmiňována, r.1299 jako majetek pražské kapituly povýšena na město, ve 14.st. centrem kolonizační oblasti, právo várečné, soud, lázně, v 15.st. soukeníci vyráběli šerky, pekařský cech od r.1513, tvrz -stavba typu zeman.sídla, dnes muzeum, gotický kostel Všech Svatých ze 14.st.(r.1327), zevně zbarokizovaný, obraz na oltáři ze Škrétova okruhu, renes. radnice ze 16.st. se sgrafiti z r.1927(F.Průša).

Kaple Anděla Strážce z r.1858 od Josefa Niklase-vých. od města, výhled na Šumavu. Původně zde stála malá kaplička. Sbírka na výstavbu nové kaple organizovaná roku 1858 měšťanem Hödlem přinesla 1072 zlatých a 22 krejcarů. Původní oltářní obraz namaloval volyňský rodák Maxmilián Boháč starší. Pověst: Byl zde zachráněn při pasení ovcí syn rodiny Prokopovy, kterého napadl had. Pastevec, po upozornění psem, hada zabil. Na památku tohoto zachránění postavila zde rodina Prokopova původní malou kapličku.

Hřbitovní kostel Proměnění Páně(na vrchu Malsička), založila paní Ludmila Dršťková ze Švihova, pozdně renesanční z l. 1580-1618 s novorománskou věží(dle návrhu V.Vogarelliho), později upravovaný.

Mariánský sloup na náměstí vystavěla obec až r. 1760, záměr ale byl v městské radě už r. 1713, kdy zasáhl mor Prácheňsko. 5 m vysoké sousoší je nejspíš prací italských sochařů. Na soklu křížového půdorysu stojí sochy sv. Floriána, Barbory, Josefa a Jana Nepomuckého, na vrcholku socha Immaculaty(Neposkvrněné P.Marie). V oktávu sv. Jana Nepomuckého se u sloupu konávaly pobožnosti, spojené s procesím od kostela.

Židovský hřbitov pochází ze 17. století(původní se nedochoval) na Hradčanech, nalézají se tady pomníky i 300 let staré-nejstarší z roku 1689. Nejstarší náhrobky jsou z bílého mramoru, barokní a je na nich patrný vliv lidového umění. Jsou zdobeny většinou poměrně velkými a neumělými rostlinnými ornamenty. Jsou zvláštním typem, který se z Volyně rozšířil na celkem asi 15 židovských hřbitovů v širokém okolí. Pomníky jsou většinou z vápence z nedalekých Zechovic. Mezi zajímavosti prý patří dvojnáhrobek milenců sebevrahů-jako jediný otočený k západu-mohlo jít spíše o neodborné postavení padlých náhrobků laiky či prostřelený náhrobek během třicetileté války-zde lze ovšem též pochybovat-spíše to jsou přepravní otvory. O souvislém židovském osídlení se dá mluvit až od roku 1521, roku 1724 zde žilo již 92 osob židovského vyznání, roku 1930 51 osob. Původně židé obývali předměstí Hradčany, v 17.-18. století musely přesídlit do nově zřízeného ghetta ve východní části města. Do 19. stol. bylo toto ghetto přístupné z Dolního náměstí jen průchodem v jednom domě. Další židovské domy při cestě do Nišovic. Synagoga v dnešní Žižkově ulici byla postavena v letech 1838-40 na místě starší, interiér byl upraven kolem r. 1890. Po roce 1946 byla přestavěna na kino. Tato klasicistní stavba má nad východním průčelím štít s plastickou figurální výzdobou-lvi a hodinami. Klasicistní aron ha-kodeš je uložen v městském muzeu.

Dávná historie osídlení místa na levém břehu řeky Volyňky je zahalena tajemstvím. Archeologické nálezy, jimž je věnována rozsáhlá expozice v městském muzeu, svědčí o slovanském osídlení již v 7. století. Menší hradiště - provincie Wolinich - se v písemných pramenech objevuje ale až v r. 1271. Původ jména dodnes není znám; souvislosti se slovanským kmenem, sídlícím kdysi na Ukrajině, jsou pouze hypotetické.
Toto hradiště bylo později nahrazeno kamennou stavbou, předchůdkyní dnešní tvrze, která je sídlem Městského muzea. V roce 1299, kdy byla Volyně povýšena jako součást majetku kapituly pražské na město, se datuje její rozvoj. V r. 1327 byl dostaven farní kostel a městské opevnění. Koncem 14. století tu byl soud, lázně a téměř v každém domě se vařilo pivo. V té době tu působil Mistr Martin, věrný přítel Husův a vykonavatel jeho poslední vůle. O významu místa a právech měšťanů v té době svědčí fakt, že v 15. století vedlo město Volyně dlouholetý a nakonec vítězný spor s královským městem Písek o dovoz soli a placení mýtného.
V letech 1521-1529 byla na náměstí vlašskými staviteli postavena budova radnice - půvabná renesanční stavba s loubím a věží,jejíž celé průčelí je pokryto sgrafity Původní výzdoba však byla o 350 let později těžce poškozena ohněm a nynější výzdoba pochází z r. 1927 od Františka Průši. V současné době zde sídlí Informační centrum. V roce 2009 proběhly vnitřní úpravy, při nichž byly objeveny a následně restaurovány erby generálních převorů Matouše Děpolta Popela z Libkovic a na Strakonicích a Kryštofa staršího z Vartenberka. Další erb, Václava Zajíce z Házmburka čeká na zrestaurování. Na restauraci se podíleli L. Hrinda a M. Cehlová.
16. století přineslo rozvoj řemesel, z nichž nejpočetnější byly cechy soukenické, koželužské (související s tehdy rozšířeným chovem ovcí) a pekařské. V r. 1618 byl na vrchu Malsička dostavěn renesanční sálový kostel Proměnění Páně. Zachované malby dokazují, že v té tobě vrcholila zámožnost městečka. Kolem kostela je hřbitov s urnovým hájem, kde najdeme hroby mnoha významných osobností - archeologa Jana Vratislava Želízka, básníka a spisovatele Čeňka Bendla, astronoma a matematika Jindřicha Svobody, básníka a přítele Wolkerova Jaroslava Hůlky, malíře Aloise Lhoty, architekta Josefa Niklase či trojice bratrů Boháčů, malířů a sochařů.
Třicetiletá válka přinesla plenění, požáry, násilím vybírané poplatky. I léta poválečná přinášejí povodně, požáry, epidemie, průjezdy cizích vojsk. Přesto se v té době město rozrůstá za hradby. Na pamět hrozivé morové epidemie byl v r. 1760 postaven uprostřed náměstí mezi lipami mariánský sloup.
V 19. století se tvář městečka začíná výrazně měnit. Byly položeny základy městské kanalizace, vydlážděno náměstí, začínají se stavět nové patrové domy. V r. 1849 tu byl založen poštovní úřad, o rok později soud a berní úřad. V roce 1885 byla dostavena všeobecná nemocnice (dnes léčebna dlouhodobě nemocných, Volyňská léčebna, s.r.o.), o 8 let později byl zahájen provoz na železniční trati Strakonice-Vimperk. Další snahy o vybudování průmyslu však neměly trvalého výsledku, a proto se město v následující době věnovalo rozvoji školství a spokojenosti výletníků. Počátkem 20. století se objevují budovy měšťanských škol a od r. 1933 se městečko chlubí areálem střední průmyslové školy. Dnes je Volyně sídlem školy mateřské, základní, umělecké, střední odborné, státní jazykové školy, střední průmyslové i školy vyšší, a dokonce největší školy v přírodě v celé republice. Průmyslem zůstala téměř neodtčena, a tak je již od doby 1. republiky vyhledávaným cílem rekreantů.

Na hřbitově pochován J.Hůlka(1899-1924), spisovatel Wolkerovské generace Václav Čeněk Bendl(1832-1870), první překladatel Evžena Oněgina, náhrobky ze Štursova ran.období. Židovský hřbitov na Děkanském kopci(z r.1724). Empírová synagoga z r.1839(bylo zde kino). Volyňským rodákem byl i Mistr Martin, Husův přítel a vykonavatel jeho poslední vůle i Mistr Trcha, básník, podával podobojí. Klasicistní děkanství z r.1821. 1 km mohylové pohřebiště z 5.až 3.st.př.n.l.. Jezdívali sem, krajinář Alois Kalvoda, Ota Bubeníček, Karel Štěch...
Narodil se zde Josef Kaizl, český politik, univerzitní profesor a odborník na národohospodářství a finanční vědu. S T.G. Masarykem a K. Kramářem vedl politické uskupení realistů, kteří usilovali o obrození veřejného a politického dění, národní české zájmy hájil jako poslanec říšského sněmu za stranu staročeskou a později za mladočechy. Byl prvním českým ministrem financí v rakouskouherské vládě. Napsal Národní hospodářství, Finanční věda I-II. České myšlenky a řadu studií. Mezi jeho blízké přátele patřil nejen T.G.Masaryk a další politické osobnosti, ale i vynikající představitelé českého kulturního dění jako básník J.Vrchlický a architekt J.Fanta. Během svého krátkého života podstatné ovlivnil český politický vývoj a spoluvytvořil podmínky pro založení novodobého českého státu.(dle pamětní desky na rodném domě, obnovené 2002)

Zajímavou postavou byl hostinský Poš, který byl posledním výrobcem tradičních sýrových homolek v Prácheňském kraji. Jelikož jeho pracovní den vydal za dva, tvrdíval, ač šedesátiletý, že je hostinským 78 let.

E.Krásnohorská: Ještě se zvedá po obou březích říčky předhoří Šumavy, když ji přepíná most vedoucí v starožitné, přívětivé městečko Volyni, skupené na levém pobřeží jejím z půltřetího asi sta domů a domků, obyvatelů v nich 2742 duší. Starý děkanský chrám Všech Svatých pochází ze XIV.století, praví se, že ve věži jeho byly nalezeny mince svědčící, že již za Václava III. byl založen, blíže děkanství na návrší zachovány-ale prosaicky za sýpku zneužívány-jsou zbytky bývalého hradu. Prastaré upomínky k Volyni se víží, neboť bývala hradem župním již za původního zemského zřízení Čech, Volyňská župa dosahovala na jihozápad až k bavorským hranicím, na sever až k pobřeží Otavy, východně k řece Blánici.

Dále podél Volyňky po červené do Němětic:

Připomínány již r.1315. Bývala zde tvrz. V roce 1698 Jan Ferdinand Chřepický z Modliškovic prodal nemětický statek Bernardu Věžníkovi z Věžník. Roku 1733 Nemětice získala pražská svatovítská kapitula a připojila je k Volyni. V té době se už tvrz nepřipomíná.
Stavby lidového baroka, kaple z 18.st., hradiště halštatského původu(6 st.př.n.l.)na ostrohu Hradec, podruhé osídlené v 9. a 10 st.Slovany(dobyto a vypáleno).

Zkoumáno na přelomu 19. a 20. století J.V Želízkem, prof. B.Dubským ve 20. letech 20. století a naposledy a J.Michálkem v 80. letech 20. století. Hradiště bylo chráněno od jihovýchodu 10 - 25 m srázem k Volyňce, na druhou stranu příkopy a palisády. Bylo velké 70 x 140 m. Opevnění nad strmými svahy a srázy na východní a jižní straní existovaly snad jen lehčí formy dřeveného ohrazení. K vnitřní zástavbě patřil větší kůlový dům a několik menších zahloubených příbytků. Dvorec plnil svoji úlohu zhruba v 6. století před Kristem v pozdně halštatském období. Asi po 1300 letech bylo na stejném místě vybudováno raně středověké hradiště. Halštatský příkop nejspíše nebyl obnoven, zhruba v místech, kde ve starší době železné probíhala palisáda, byla nově vybudována dřevohlinitá hradba s výraznou kamennou úpravou. Opevnění bylo téměř zcela rozoráno a ze zachovaných zbytků lze jen teoreticky uvažovat o roštové konstrukci hradby s čelní kamennou zdí. Na rozdíl od staršího opevnění vedla hradba i po východní hraně ostrožny, srázy na jihu výrazné , opevnění postrádaly (opět lze uvažovat o lehkém dřevěném ohrazeni). Uvnitř areálu byl příkop (o šíři až 8 metrů, a hloubky až 1,3 metru), lemovaný palisádou, kterým byla celá pevnost rozdělena na dvě části. Na vnějším Hradišti (označovaném jako předhradí) se nejspíše nalézal jediný raně středověký obytný objekt. Je situován do jihozápadního nároží, tj. do míst, kde lze předpokládat vstup do opevněného areálu. Výrazné stopy osídlení zaznamenaly dosavadní výzkumy na ploše vnitřního hradu, který lze nejspíše označit za raně středověký dvorec, tj. z plochy Hradiště vyčleněné sídlo nobility. Centrální část zaujímal jeden, případně i dva rozlehlé objekty s nasucho kladenou kamennou podezdívkou, snad sídlo vládce či shromažďovací prostor. Ostatní obytné a hospodářské objekty byly zajištěny v nejlépe hajitelném místě podél hradby při severovýchodním obvodu akropole-dvorce. Požárové vrstvy, spálené domy i hradby svědčí spolu s nálezem téměř jednoho sta hrotů šípů o silném ozbrojeném útoku, který zapříčinil zánik tohoto raně středověkého Hradiště. Vzhledem k náhlému opuštění Hradiště se z vypálených domů podařilo získat poměrné velké množství nálezů, především běžných předmětů denní potřeby, Hradiště je datováno od 2. poloviny 9. století, jeho násilný zánik kladen na přelom 9. a 10. století (dle J.Michálka). Z leteckých snímků je bývalé Hradiště pořád dobře patrné.

Vlevo do Nihošovic:

Obec s tvrzí připomínána prvně roku 1348, tvrz dále roku 1403. Roku 1543 kupuje Nihošovice Jan Malovec. Arnošt mladší Vitanovský z Vlčkovic(byl ženat s Annou Kocovou (Kocinkou) z Dobrše) dostal (1563 až 1569) statek Nihošovice jako nápadní rodinný od téhož Jana Malovce z pacovské větve rodu. Po něm zdědil Nihošovice roku 1615 jeho syn Petr Ctibor. Ctibor byl odsouzen pro účast v rebelii k manství, přijal léno na statek Nihošovice (1626). Jeho synovi Jindřichovi Vilémovi Nihošovice z manství propuštěny a ten roku 1670 prodává Nihošovice Chřepickým z Modlíškovic. Za nich byl současný zámek přistavěn ke starší tvrzi někdy v letech 1670 - 1675. Z roku 1683 se zachovala kaple sv. Máří Magdalény. Jednoduchou patrovou budovu zdobí pouze klasicistní portál. Při opravách fasády se na několika místech objevila původní barokní a klasicistní omítka. První patro s plochými stropy sloužilo k bydlení. V zámecké kapli sv. Máří Magdalény byly v roce 1866 ukryty ostatky sv. Ludmily, převezené sem z Prahy v době pruské okupace. Zámek má renes.portál (dříve se slun.hodinami, dnes satelitní anténou).

Jižně od obce, dříve holém, dnes kopci porostlém lípami a borovicemi stojí kaple sv.Antonína:
Kostel, nebo spíš honosná kaple, postavena v roce 1693 a koncem 17. nebo začátkem 18. století ji pěkným zařízením, včetně varhan, vybavil František Chřepický z Modliškovic. Chalupa nedaleko kostelíka(zvaná Poustka) byla kdysi poustevnou, jednou ze dvou, které jsou na Strakonicku prokázány. Poustevník, který zde kdysi dávno žil(ještě v roce 1782), dle některých tvrzení patřil k řádu sv. Ivana, dle jiného k Františkánům. Kaple je čtvercového půdorysu (ze čtyř stran přiléhají loď, kněžiště a dvě boční kaple) se dvěmi věžičkami s cibulovitými báněmi. Na kazatelně jsou namalováni církevní učitelé - sv. Jeroným, držící knihu a berlu, sv. Augustýn, sv. Tomáš Aquinský, sv. Vojtěch, sv. Cyril a papež (Sylvestr nebo Řehoř). Na hlavním oltáři je velký obraz světce, sv. Antonína Paduánského, bohatou výzdobu mají i dva boční oltáře Neposkvrněného početí panny Marie a Utrpení Kristova. V kapli se dochovaly také původní varhany. Většinu maleb opravil a výmalbu kostela provedl v roce 1895 volyňský malíř Maxmilián Boháč. Původně měl kostel šindelovou střechu, později v polovině 50. let minulého století eternitové šablony, dnes jsou na střeše pálené tašky, nová je i fasáda a vchodové dveře.

Nad vsí kaplička sv. Ludmily: Když vezl kočí(pradědeček Josefa Matějky z Volyně)) roku 1866 ostatky sv. Ludmily ukryty ve fůře slámy do zdejšího zámku, zastavil a chtěl se napít ze studánky(50 m od nynější kapličky; dnes zasypána), sběhli se lidé z polí, nevěříce, že ostatky jsou mezi nimi. Na památku setkání zde rodina Uhlíků(kovář z Nihošovic; pozemek patřil jim) vystavěla kapli. Dle psychotronika Pavla Kozáka se zde astrál sv. Ludmily stále zdržuje. V kapli bývaly obrazy sv. Ludmily a sv. Václava od V. Pikolona, později od volyňského naivního malíře F. Špírka-všechny zničeny.

Nálezy ve Vůstré(vrch Ostrá 595 m n.m., severně od obce; neplést s Ostrým vrchem) u Nihošovic na pahorku zvaném U devíti králů byly považovány za kruhové kromlechy. Někteří badatelé považovali oba nálezy za přirozenou konfiguraci kamenů. Jiní se domnívají, že to jsou nevelké kameny(1-1,5 m) z kamenného věnce, jaké lze často nalézt kolem pohřebních mohyl. Kamenný kruh byl však později zničen, rozebrán a kameny zakopány v poli. Majitel pozemku roku 1866 pahorek i s kameny rozkopal a rozvezl - překážel mu při polních pracích. Jeho zbytky zkoumal roku 1935 Bedřich Dubský. Pahorek byl prý přirozeného původu, zcela bez nálezů. Podle pověsti se zde sešlo 9 panovníků z celého světa, aby vyjednali mír na zemi. Na památku bylo postaveno osm kamenů s devátým uprostřed(možná deset kamenů-zdejší králové tu však prý navíc společně obědvali z kamenné mísy. Znamená to, že uprostřed Devíti králů stával kdysi i desátý kámen?). Až se zase těch devět králů sejde, nastane soudný den. To vyprávěl roku 1926 sousedovický starousedlík Mareš archeologovi Bedřichu Dubskému. Ten jeho vyprávění roku 1949 zahrnul do svého Pravěku jižních Čech.
Nihošovických Devět králů objevil v 60. letech 19. století pro vědu amatérský badatel August Česlav Ludikar.

Po silnici ( vlevo míjíme Zbudov, dvůr, zsz. od Volyně, krystalický vápenec, zlato bylo dolováno na "Zlatnici". Práce byly v 18. a 19. stol. Obnovení prací bylo r. 1907. Žíla zlatonosného křemene patří pruhu kašperskohorskému) do Doubravice:

kamenná dvoupatrová věž z lomového zdiva, omítnutá s novější valbovou střechou, užívaná jako sýpka. Tvrz stála na vyvýšenině levého břehu potoka Peklov, která uzavírá přístup k Česticům a dál na západ k šumavskému Podlesí. Jako držitel tvrze v Doubravici se připomíná již v roce 1251 Habrek, který se objevuje jako svědek na královské listině. Z pozdější doby známe Markvarta a Bohunka z Doubravice kol roku 1406. Hmotné a společenské postavení nižší šlechty se projevilo za krále Jiřího i stavbou nebo úpravou jejího sídla a jednou z této skupiny je i Doubravice. Později jsou pány na Doubravici slavní Přechové z Češtíc, z nichž jeden, Václav, byl lapkou. Tak dlouho se svými kumpány přepadával kupecké výpravy i vsi znepřátelených pánů, až mu spojená vojska královských měst Vodňan, Pisku a Budějovic v roce 1520 tvrz zbořili. Zůstala jen věž, její zdi jsou přes metr silné. Co bylo ze dřeva, spálil dle pověsti počátecký ohnivý muž. Václav Přech z Čestic a na Doubravici z toho tenkrát vyšel dobře - pan král dokonce uhradil vzniklou škodu. Píše o tom i Palacký ve svých Dějinách národu českého.

Pověst: Pod Doubravicí, u potoka Peklov je les Smrčí. Kousek odtud v místě pojmenovaném "Na hraběnce" bylo kdysi vybudováno koupadlo. Potok byl přehrazen dubovými trámy a břehy vyzděny kamením. Jezdívala se sem z Čestic koupat někdy na konci 19. století hraběnka Waldsteinová. Povoz měla vskutku neobyčejný: kočárek tažený dvěma kozly. Krásná hraběnka se koupávala nahá, takže místo "Na hraběnce" bylo velmi často cílem chlapů z okolí.

Nad vsí je polorozpadlý ovčín založený v 19. století hraběnkou Rey. V 30.letech 20. století ho koupil pan Benedikt, který ho modernizoval. V 50. letech mu byl vyvlastněn (příběh s ukrytým a následně zemřelým Angličanem), všichni muži s rodiny byli zavřeni a posláni do Jáchymova, paní Benediktová byla za nejasných okolností nalezena oběšena. Ve volyňské škole vykládá učitel Voska ve 2.třídě, kam chodí i vnučka pana Benedikta, vymyšlený příběh o tom jak byli kvůli kvalitní vlně zabíjeny březí ovce. Vnučka je nešťastná a přeje si učitelovu smrt, ten opravdu za dva dny umírá. Mezitím objekt používá JZD, stodolu zajímavou svým velkým sponem JZD likviduje a trámy použije předseda JZD pro svoji vlastní potřebu. Po roce 1989 je ovčín navrácen potomkům pana Benedikta v dezolátním stavu a nejspíše bude zbořen.

Na špici rovně přes Střídku(Jak přišla Střídka k svému jménu: kdysi prý tu byla postavena tvrz, v niž králův člověk měl třídit věčné spory mezi pány Němčickými a Čestickými. Ti se u pana správce královského museli střídat a odtud Střídka) do Němčic:

První zpráva o této obci pochází z roku 1204, kdy Přemysl Otakar I. daroval některé poplatky z této osady klášteru sv. Jiří na pražském hradě. Němčicko bylo tehdy málo osídlené, v okolí hluboké lesy plné divoké zvěře. Ve 14. a 15. století zde byla jen menší vladycká sídla. Koncem 15. a začátkem 16. století patřila celá tato krajina, Němčice a ostatní okolí obce (Zahorčice, Hodějov a Hoslovice), pánu z Rožmberka. V průběhu 16. století byly statky zkoupeny a v roce 1544 vlastnicky patřily k zámku v Dobrši. Roku 1582 daroval Václav Koc z Dobrše celou osadu Němčice rytíři Adamovi Chřepickému z Modlíškovic, který v roce 1594 přikoupil další vesnice. Jemu nebo jeho synu Václavovi vděčí tato obec za zbudování tvrze. Kolem roku 1640 sídlila na tvrzi vdova Anna Chřepická - paní na Němčicích, Nihošovicích a Dobrši a jejích šest dcer. V roce 1667 byly Němčice prodány Ctiboru Václavu Chřepickému z Modlíškovic a byly načas připojeny k Dobrši. Po něm byl pánem na Němčicích František Albrecht Chřepický. Od něj pak koupil statky němčické Jiří František Věžník z Věžník. Po jeho smrti v roce 1685 spravovala statek vdova Lidmila jako poručnice. Syn Bernart Václav Věžník jej v roce 1696 prodal Janu Ignáci Dlouhoveskému - proboštu a biskupu pražského svatovítského chrámu za 31.000 rýnských a 100 dukátů. Ten Němčice připojil ke Kraselovu. Později byla správa statku opět práva statku opět přenesena z Kraselova do Němčic, kde pozdně renesanční tvrz ve svahu měla již spíše charakter zámečku bez opevňovacích článků. Na přelomu 17. a 18. století byla tvrz přestavěna na raně barokní zámeckou rezidenci (dendrologickým průzkumeme zjištěno smýcení dřeva krovu v letech 1635/1636). Po Janu Ignáci Dlouhoveském se pány na Němčicích stali jejich příbuzní Chanovští z Dlouhé Vsi. Významně k rozvoji obce přispěl Jan Felix Chanovský, který k přestavěnému zámečku roku 1727 - 1729 přistavěl kapli sv. Jana Nepomuckého a tu opatřil velkým vyřezávaným oltářem, varhany a od pražské arcibiskupské konsistoře i privilegium ke konání veřejné bohoslužby. Na stavbě kaple se podílel slavný schwarzenbergský stavitel Pavel Ignác Bayer. Jan Felix nechal zhotovit i velké hodiny ve štítu zámku a vybudovat zámeckou zahradu.

Současná obdélná budova dodnes ukrývá původní renesanční tvrz, a to, podle síly zdiva, zřejmě až do výše 2. patra. Tato tvrz byla tvořena běžnou pětiprostorovou dispozicí a dochovaly se z ní valené klenby s hřebínky a výsečemi v komorách přízemí. Při raně barokní přestavbě Dlauhoweských na přelomu 17. a 18. století byla budova rozšířena na jihozápadní straně a v interiéru vzniklo nové široké trojramenné schodiště. Stavbu také ujednotila fasáda se štukaturou a bosáží v přízemí a v patrech pilastry a frontony. Průčelí s portálem je devítiosé, okna jsou štukově rámována, nesou trojúhelníkové nadokenní římsy. Na jižním rohu ve výšce patra je neporušená soška vyjícího loveckého psa.

Ve 20.letech 18. století byl u zámku upraven rozlehlý, 3,25 ha velký park, který dnes udivuje mohutnými stromy. V parku najdeme i krásnou studánku - na pěšině k ní ovšem straší, ne bílá, ale černá paní. Má ve vlasech věnec růží, chodí pozpátku a mizí na zadním zámeckém schodišti. Nikomu neubližuje a místními lidmi v ní byla rozpoznána Alžběta Chanovská, která zemřela v roce 1861. Studánka Panny Marie je neustále plná vody, vytarasená kamenem v táhlém svahu nad potůčkem. V minulosti byla na mohutném překladovém kameni, popsaném významnými letopočty ze života zámeckých pánů, socha Panny Marie. Socha již není a kámen je zabořen do malé bažiny, vznikající odtokem vody ze studánky. Voda ze studánky neobsahuje žádné Escherichia coli ani koliformní bakterie, má 30 mg/l dusičnanů a mírně kyselé pH 6,3.

V parku u zdi je i zřícenina někdejší kaplanky v podobě věže. Byli tu ubytováni zámečtí kaplani, mezi nimi v letech 1834 - 40 vlastenecký šiřitel českých knih, P.Josef Schmidinger. Dnes ho připomíná na stěně zámecké kaple pamětní deska. V parku také býval kulečník či alchymistická dílna. V hospodářském dvoře zámku najdeme okrouhlou stavbu. Kdysi to byla šatlava, sloužící potřebám zdejšího vrchnostenského soudu. Někdejší budova staré pošty, na jejíž fasádě se dochovaly původní malby, včetně erbu Dlauhoweských, slouží od roku 1991 klientům komunity SANANIM, kteří se zde léčí z drogové závislosti.

Dalším významným pánem z rodu Chanovských byl František Xaver Chanovský, který roku 1834 zaměstnal Josefa Schmidingera, kněze ze Strakonic, jako zámeckého kaplana. Už tehdy byl Schmidinger známým šířitelem českých knih a zarputilým vlastencem. Od té doby se v němčicích silně vlastenčilo. F. X. Chanovský měl na české národní obrození větší vliv, než se dosud ví. Nelze přehlédnout hlavně jeho velkorysý dar knih a starožitností Českému muzeu - bylo jich 44 beden a jejich cena byla vyjádřena sumou 60.000 zlatých. Rytíři z Dlouhé Vsi se výrazně zapsali do historie českého národa, církve i literatury. Byli státníky i umělci, vojáky i učenci. Velice přáli vzdělanosti, měli rádi krásné věci, knihy, vyznali se v botanice a v léčitelství. Jen pro zajímavost u zámečku založili i fíkovnu a měli zde i dobře vybavenou lékárnu.

Baron Karel Dlauhoweský (1876-1956) za sebe a syny Jana Ignáce (1909-1996) a Karla (1910-1976), majitele statku a zámku v Němčicích, podepsal v roce 1939 prohlášení české šlechty. Po roce 1948 byl rodině zabaven majetek. Po roce 1989 majetek navrácen, mimo jiné se rodině vrátil zámek Němčice. Majetek převzal po Janu Ignácovi jeho starší syn Václav (*1946), mladší Jan (1948-1971) zahynul při motocyklové havárii.

V obci byly i dva mlýny, pivovar a lihovar a od 30. let 19. století i cihelna (byla navržena k památkové ochraně).

Pověst: Zjevuje se tu baronka Alžběta Chanovská(zemř.r.1861)v dlouhých černých šatech a s růžemi ve vlasech a děda Kováříků s fajfkou.

Vlevo do kopce do Hoslovic(v Podhoslovičkách částečně roubený vodní mlýn-cenná památka; v srpnu 2005 u obce postavena telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou. Kruhový výhled z výšky asi 30 metrů (nad okolním lesem) skýtá pohledy na Šumavu, ale i vnitrozemí, zejména Horažďovicko a Strakonicko. Z vyhlídkového ochozu uvidíte také vrcholek Boubínu či hrad Kašperk. ), za Hoslovicema vpravo,po 1 km vlevo do Kváskovic(jeden z nejcennějších souborů lid. architektury na Prácheňsku), rovně do Zálesí(CT 1), na Sušinu, přes Rohan.koup.do Rohanova.

nahoru