wz
Panorama

Cyklotrasa 17:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Rohanov - Parýzek - Boží kámen - Kbíl - Drážov - Dobrš - Rohanov (49 km)

Z Rohanova přes koupaliště na Sušinu, rovně na křižovatku Vacov-Zálesí-Sušice, vlevo k rybníkům U Biskupa, za hrází vpravo do samot Růždí(pod velkým balvanem při cestě prý úložiště špatných energií, měli ho sem umístnit obři ze Sedla nebo Obřího hradu; na podzim se zde scházejí shromáždění divoženek v šatech z mlhoviny ozdobených ocúny a hastrmanek v zelených šatech z máty a plavuní .. běda tomu kdo je vyruší .. Honza Matoušek, když šel z hospody ze Zálesí, tady potkal k ránu uhrovitého Krista..)

podél Růžďského potoka do Parýzku:

Hospodský na Parýzku, zvaný Starý Parýzek nebo Herr von Parýz, kdysi vyprávěl, že na jižní straně Lhůty pod Kůstrým stával zámek, vedle něho prý stávala sklárna a myslivna. Příkop v tom lese říká, že by pověst mohla být pravdivá, dosud se tomu místu říká V Zámeckém lese; hospodský také tvrdil, že na podzim, když padne mlha, v tom lese straší a dějí se věci podivné...

Při cestě podél Růžďského potoka vlevo na, po orkánu Kyrill 18. - 19.1.2007, holém svahu, najdeme dochované tvrziště o průměru asi 20 metrů se znatelnými valy a příkopy; ve vnitřním valu pozůstatky zdiva. Místo je na mapách též označováno jako Šance.
J. Úlovec v Encyklopedii českých tvrzí(díl II., ARGO 2000) píše, že historické zmínky o lokalitě nejsou dosud k dispozici, od r. 1382 je uváděna pouze ves Maleč, náležející dlouhodobě k majetku panství v Dobrši. Negativní byly zatím i pokusy o získání keramiky či jiných nálezů umožňujících dataci vzniku a období využívání sídla.

Vpravo po silnici do Panských mlýnů a Strašic:

První písemná zpráva o Strašicích je z roku 1365. Dle pergamenu z 22. 8. 1368 prodal Mikuláš z Kejnic prioru Hermanovi a subprioru Hermanovi z konventu johanitů ve Strakonicích polovinu dvora ve Strašicích. Podle listiny strakonických johanitů vysvědčuje Pertolt z Frymburka 9. září 1413, že prostřednictvím Sulka ze Zálezel, Zikmunda z Frymburka a na Krejnicích, Armala a Daška ze Strakonic uzavřel s velmistrem johanitů Jindřichem z Hradce smlouvu o prodeji platu, který vynáší mlýn pod Strašecí. Část vesnice patřila na čas i mešťanům královského města Písku (ti si dali 6.5. 1542 obnovit do desek zemských, po jejich schoření, vklad na svůj majetek a mezi statky jmenují také 2 selské ve Strašicích). Roku 1546 si dali zapsat právo na Škůdru, část Vojnic, Kanic, Kladrub a Strašic. Pro vzpouru proti Ferdinandu I. byly r. 1547 Písku právě tyto vesnice zabaveny a r. 1549 je královská komora prodala Adamu Kocovi z Dobrše a na Ohrazenicích.

V polovině 14. století se kolonizace území téměř zastavila a vesnice dostaly dnešní ráz zástavby, která vyplývala ze systému dělení pudy. Běžná velikost středověkých vesnic byla asi 10-12 usedlostí. V takovém rozsahu byly zřejmě i vsi Strašice a sousední Škůdra. Podle berní ruly z r. 1652 měla ves Strašice 6 statku osedlých a 2 pusté, Ondřej Prachař měl při chalupě mlýnec o jednom kole.

V roce 1864 byla postavena ve Strašicích nová školní budova, v níž se začalo vyučovat o rok později. Po rekonstrukci v roce 2006 je dnes využívána jako obecní úřad a knihovna. V obci je hostinec s prodejnou potravin. Památkou je i kaple Panny Marie Sedmibolestné (s poledním a večerním vyzváněním) postavená na návsi mezi lípami a některé domy v lidové architektuře z 19. století či pomník padlých vojínů z 1. světové války. Mlýny, které byly na potoku Kolčava již řadu desetiletí nemelou, staly se z nich rekreační objekty.

Roku 2009 byl obci schválen obecní znak a prapor. Prapor je šikmo dělený, žerďová část má modrou barvu a dolní vlající pole žlutou. V horní žerďové části v modrém poli je zlatá ostrev položená souběžně s dělením, ve žlutém poli pak tři černá mlýnská kola. Znak je také šikmo rozdělený, pravé pole má modrou barvu, levé zlatou. V modrém poli se nachzí zlatá ostrev a ve zlatém poli tři černá mlýnská kola. Obec se skládá z osady Škůdra připomínané roku 1045 kdy kníže Břetislav věnuje vesnici Scodru (obec Škůdra) Břevnovskému klášteru, odtud tedy v modrém poli zlatá ostrev. Tři mlýnská kola odkazují na existenci tří mlýnů (Rejškův mlýn,Prachař,Smitka) na potoce Kolčava( Novosedelský potok) na správním území obce Strašice.

U Strašic leží v přírodním prostředí při Kolčavě kemp s koupalištěm. Na mostě přes Kolčavu je také kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého. Nad Strašicemi pak stojí památná lípa přes 200 let stará.

Vpravo po zelené do Smítky (nebo přes Škůdru: V roce 1045 český vévoda Břetislav daroval ves Škůdru (Scodra) břevnovskému klášteru. Návesní kaple pochází z r. 1831. Severním směrem cca 300m od návsi na kopci se nachází stará kaplička, která podle legendy byla postavena snad na památku zahynulých švédských vojáku v 17. století.) a Zvotok (nad cestou vpravo na kopci Hůrka prý svatyně druidů-obřadní a astronomická),

ve Zvotokách:

Původní název Dvocotloci pochází od dvou potůčků původně protékajících obcí. Kronikářka obce Hana Krejčová: "Leží v jednom z tichých údolí šumavského podhůří, jímž protéká malá horská říčka Kolčava(s úředním názvem Novosedelský potok),asi 4 km západně od nejvyšší hory strakonického okresu - Mladotického vrchu. Podle doložených historických pramenů je to jedna z nejstarších obcí zdejšího kraje, jejíž vznik spadá až do období 1.tisíciletí, snad až do zášeří dob pohanských. První zmínka o ní je v darovací listině knížete Břetislava I. s datem 18.října 1045, kterou kníže daruje ves spolu s jinými klášteru Benediktinů v Břevnově u Prahy. Postupem času se páni obce měnili - ves patřila ve 14. a 15.století k panství vimperskému, později k panství dobršskému, strakonickému a volyňskému. Obyvatelé obce nalézali obživu především v zemědělství.Z historických pramenů se dovídáme, že o skrovnou úrodu z kamenitých políček se dělili se svými pány i s církví. Také první světová válka si v obci vybrala svou daň ve formě deseti životů zvotockých mužů. Období první republiky znamenalo rozkvět a oživení obce.V roce 1920 byla zřízena škola, v roce 1928 pro ní byla postavena nová školní budova. V obci tehdy prosperoval žulový lom na vrchu Tyterci, kde se těžila velmi kvalitní žula, zvláštní modré barvy, a dodávala se na stavby v širokém okolí. Dnes je lom zatopen a malé jezírko pod skálou vytváří prostředí jako stvořené pro strašidelnou pohádku. Období socializace poznamenalo Zvotoky stejně jako jiné malé vesnice: vzniklo zemědělské družstvo, starší lidé zde zůstali pracovat, jejich děti odcházeli do města za lepším životem.Obec se vylidnila. Dnes má 41 popisných čísel s 76 stálými obyvateli.18 domů je využíváno jako víkendové chalupy. Přesto v posledních letech dochází k částečnému oživování. Budova bývalé školy upravena na hospodu a obchod. V obci prosperuje truhlářská dílna pana Hejla, pstruhová farma pana Mikeše, zahradnictví pana Reichla a autodoprava pana Martínka.Především však u nás hosté najdou krásnou přírodu, čisté lesy, březové háje, stráně a remízky, čistou vodu v potoce a spoustu dobrých lidí."

Ve vsi kaplička Anděla Strážného z konce 18. století. Stojí zde také starodávná lípa. 1 km severně na kopci zmiňované jezírko Tyterce. Severovýchodně od obce v lese u samoty Skalka (mezi obcemi Zvotoky a Tažovice) byly nalezeny řady z kamenů. Jde zřejmě o dávné ohraničení polí, i když většina řad směřuje k severu ve směru Božího kamene a ústí kolmo k potoku, dlouhé 50 i více metrů. V lokalitě jsou stopy po kamenické činnosti.

vlevo podél Novosedelského potoka do Tažovic:

ves s tvrzí připomínaná r. 1360, barokní zámek z r. 1695, upravený koncem 18.st.(empírově), zahrada z r. 1700, upr. v l. 1830-40, rokoková úprava za Jana Markvarta Koce z Dobrše na přání jeho manželky, bývalé dvorní dámy na dvoře fr.krále, Tažovice-barokní most jejich svatba stála 280 000 zlatých(dle L.Stehlíka), kamenný barokní můstek na pilířích z r.1815.

Již v roce 1360 drželi obec zemané Oldřich Tažovec z Ohrazenice a Petr z Tažovic (v erbu dva klíče). Roku 1520 vlastnil Tažovice Václav Chřepický z Modlíškovic, prodal je Petru Sedleckému od Dubu. Dalšími majiteli byli Jan st. a Jan ml. ze Sedlice. Poslední jmenovaný prodal svou polovinu Janu Markvartu Kocovi z Dobrše a druhá polovina se dostala do majetku Malovců z Malovic. Tu pak koupil Jan Kryštof Koc a opět spojil majetek dohromady. Největší dominantou obce je komplex barokního zámku se zahradou představující v době své největší slávy jihočeské Versailles. Prostornější sídlo v roce 1695 získal Jan Kryštof Koc z Dobrše přestavbou původní tvrze, která se připomíná už v roce 1360. Nádvoří před zámkem je ohrazeno zdí, na níž stojí šest soch z řecké mytologie. Uprostřed nádvoří se nachází kašna z roku 1688 se znakem Koců z Dobrše a Vojnických z Branišova. Zámeček byl kolem roku 1800 empírově upraven. Kaple Panny Marie je z roku 1846. Zahrada se skládá ze tří částí: okrasné, štěpnice a užitkové. Okrasná, vytvořená v 18. století, je v terénu třikrát stupňovitě zvýšena a ozdobena dvěma sochami. V zahradě byl vytvořen vodní systém. Zahrada je přísně symetrická na střední osu, která souhlasí s osou zámku. Kamenný dvouobloukový můstek na pilířích přes Novosedelský potok je z roku 1815 a je technickou památkou. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1771. Obec se nachází v nadmořské výšce 485 m.

Roku 1680 kupuje Tažovice Jan Kryštof, příslušník rozvětveného a známého jihočeského rodu Koců z Dobrše, s erbem mlýnského kola. Za vlády Koců dochází k rozkvětu Tažovic. Je vybudován nový zámek s nádhernou rokokovou zahradou, panství prosperuje, je založen ovčín, pivovar(zrušen okolo roku 1900), pila, lihovar. Ale výnosy panství nestačí krýt nákladné stavby. Kocové se zadluží a jsou nuceni statek prodat. Posledními vlastníky panství se stávají v polovině 19.stol.manželé Jan Viktor Mayer a Anna Mayerová. V držení tohoto rodu zůstává velkostatek až do roku 1950, kdy ho přebírá stát.

Zámek leží na terase, západně od hospodářských budov, z nichž zaujme nejčastěji průčelí sýpky s branou, obrácenou k cestě k severu. Plocha je členěna na přízemní se soklem a dvoupatrový štít, ukončený půlkruhovou římsou, dosedající na ploché leseny. Obytná budova zámku, stavěná do písmene L, uzavírá malé nádvoří, ozdobené 6 sochami z řecké mytologie. Uprostřed nádvoří je kašna, datovaná r.1688 s aliančním znakem Koců z Dobrše a Vojnických z Branišova. Hodinové cimbály na věžičce zámku jsou datovány 1761. Při zámku byl zachován soubor renesančních zahrad: užitkové, štěpnice a okrasné. Okrasná zahrada byla vytvořena návozem v 18.století, je v terénu třikrát stupňovitě k západu zvýšena, měla 2 fontány, vyhlídkovou podestu a byla zdobena 11 pískovcovými sochami. V zahradě byl vytvořen vodní systém, je přísné symetrická na střední esu, která souhlasí s osou zámku. Odečteme-li 5 nejbohatších parků v našem kraji /Hluboká, Chlum u Třeboně, Český Krumlov, Orlík a Vráž/, patřila ještě v roce 1973 tažovická zahrada mezi deset nejcennějších menších zahrad v kraji, měla 14 druhů jehličnanů a 55 listnáčů, některé z nich opravdu velmi vzácné /Cornus pubescens, Eleagnus macrophyla - není ani v Průhonicích a v Praze na Slupi - a Eleagnus parviflora/.

Ve vsi vpravo do kopce, po 1,5 km ještě ve stoupání odbočit doleva, cestou v lukách k lesu, tam vystoupat na Boží kámen:

621 m n. m. - dle Kozáka se jedná o jednu z nejsilnějších přírodních svatyní, jeho energie je proti průměrným bodům trojnásobná. Energetický bod prý působí nejvíce při první návštěvě a pobyt v tomto místě by neměl trvat déle než půl hodiny. Místo se nachází na vrcholu, kde jsou nakupeny granitové balvany. To správné místo najdeme snadno, neboť kámen je na něm ošlapán. Na člověka, který není otevřen věcem duchovním, prý nepůsobí. Návštěvnost Božího kamene se v poslední době stále zvyšuje. Na okraji lesa u Tažovické Lhoty, na úpatí Boží hory najdeme i Boží stopu: Jde o prohlubeninu ve formě stopy s plochým a hladkým dnem (velikost 11 - 12),

sjedeme zpět na silnici, rovně do Kraselova:

Roku 1356 zde sídlí Racek Mazanec z Kraselova (ve znaku dva klíče). Později Lipolt z Drasova, byl předkem Kraselovských z Kraselova (ve štítě půl koně). Synové jeho Vojtěch, Jan (podepsal "stížný list" kostnickému koncilu proti upálení Mistra Jana Husa) a Lipolt byli purkrabími na rožmberských hradech a měli řadu statků v jižních Čechách. Gotický kostel připomín. r. 1384, barokně upravený v l. 1684-88, ve východním štítě freska sv. Vavřince; cenná gotická truhla(viz CT 1, Budětice), vnitřní úpravy z r.1936, oltář z r. 1700. Roku 1748 se v Kraselově objevila hejna kobylek (viz Čestice-Na Kobylce). Na návsi fara z roku 1645. Při vjezdu do areálu zámku kamenná socha sv. Jana Nepomuckého na kamenném podstavci v životní velikosti.

Kraselov je stará osada, jedna z nejstarších na Prácheňsku. Původně zde stál pouze hrad, jehož dějiny jsou zachyceny již jen v pověstech a bájích. V dobách knížete Vojena žila ve zdejších krajinách krásná a bohatá paní Řepice, která měla spoustu zlata a pozemků, ale i spustu milovníků a ctitelů. To se nelíbilo manželi Kraselovi, opustil ji a na jednom vhodném místě postavil si hrad, kde se usadil se svými přáteli a služebníky. Kronikář Beckovský zmiňuje se při roce 816 o této paní takto: .. v kraji píseckém byl muž krásné postavy a velmi bohatý ve vsi Kraslice jemuž jméno byl Krasel, kterýž toho roku umřel, zanechav po sbě ženu hojného vzrostu a krásné tváře, kteráž také svou sílu před mnohými lidmi ukazovala k podivu všem obyvatelům a nazvána byla Řepice. Na počátku 12. století držel prý Kraselov staročeský rytířský rod Kotoučův(dle svého erbu, kotouče). Jejich původním sídlem byla Dlouhá Ves u Sušice a proto se záhy začali psát Dlouhovesští z Dlouhé Vsi. Například Ježek z Dlouhé Vsi provázel krále Vladislava II. na výpravě do Itálie 1158, kdež účastnil se vynikající měrou dobývání Milána.(padající mříž opevnění přeťala jeho koně vejpůl-Dlouhovesští dostali ho pak do znaku). Okolo hradu vznikla ves, roku 1384 je zmiňován farní kostel sv. Vavřince, v té době drží Kraselov Bohuslav Kraselovský z Dlouhé Vsi, nejvyšší komoří království Českého; podle některých pramenů se mu připisuje i založení kostela, ale spíše ho obnovil nebo postavil kamenný. V roce 1482 je na Kraselově Ladislav Kraselovský z Dlouhé Vsi, jímž starší větev tohoto rodu po meči vymřela. Statek přešel pak na jeho dceru Annu Marii, která provdala se roku 1500 za Václava Leskovce z Leskova. Brzy na to dostal se hrad rytířům Řepickým ze Sudoměře a od těch pak Boubínským z Újezda, kteří zde byli až do bitvy bělohorské 1620. V té době byl hrad dobře opevněn a zabezpečen i vodním příkopem. V roce 1619, kdy zde seděl Bohuslav Boubínský z Újezda, zastánce Bedřicha Falckého, sem vtrhla od Strakonic část armády Buquoyovy a hrad, který byl nedostatečně branným lidem opatřený, dobyla a vypálila. Týž osud postihl i osadu. Bohuslav Boubínský uprchl a byl v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, cti i statku. Tento rozsudek byl ovšem 16.9.1622 potvrzen jen co do konfiskace všeho jmění: Kraselov, tvrz a ves s dvorem poplužním, ves Lhota Pechlatova(Lhota u sv. Anny) s jedním osedlým, dvěma chalupami a dvěma dvory Peckovským a Pechlatovským s příslušenstvím-jak to Boubínský od Jana Řepického roku 1616 za 3000 kop míšeňských koupil. Komora česká prodává pak toto dne 16.2.1623 za 8 500 kop míšeňských Václavu Koutkovi Nečanskému(6000 kop mu bylo darováno za služby vojenské od císaře). Koutek záhy prodal statek Adamovi Záborskému z Brloha, který r. 1645 zdejší kostel sv. Vavřince důkladně opravil. Z trosek hradu nechal vystavět neveliký zámeček, při němž založil pivovar (Balbín ale v roce 1700 přirovnává tvrz k zřícenině). Byla zde též provedena katolická protireformace-předtím zde podobojí od poloviny 16. století-např. husitský farář Dusík(do roku 1582), v letech 1538-1541 básník Petr Fuks, řečený Vulpinus. Po Záborských vystřídali se pak na Kraselově Jan, svobodný pán z Brissislu (1671), jeho dcera Magdalena, provdaná za Jana Jiřího Haugvice z Biskupic, jeho syn Jan Jindřich prodal pak roku 1679 Kraselov Janu Ignáci Chanovskému z Dlouhé Vsi, proboštu metropolitního chrámu sv. Víta. Ten přikoupil ke Kraselovu Zahorčice, Němčice a Hodějov a vše spojil pro svého příbuzného Adama Chanovského-Kraselovského z Dlouhé Vsi. Ten pak přeložil sídlo své i správu statků do Němčic. Roku 1710 zrušen i pivovar. Dnešní zámeček snad z roku 1837. Dodnes patrno klasicistní článkování průčelí.

Kostel ve tvaru kříže, kazatelna pochází z 2. poloviny 17. století, busty českých patronů z 18. století, cínová křtitelnice z roku 1731, nejznámější pověstná truhla, ve které Karel IV. přivezl ostatky svatých z Říma. Truhla se pak stala majetkem tehdejšího probošta vyšehradského Bedřicha Chanovského z Dlouhé Vsi, který ji pak daroval svým příbuzným na Rábí(nejdříve na zámku v Oselcích), kde byla až do roku 1696, kdy byla přenesena na Kraselov, kde je dosud pod mariánským obrazem v pravé příční lodi kostela. Je prý z dřeva lipového, má silné železné kování a na přední straně čteme tento český nápis starým písmem i pravopisem: "Slavná a vznešená od znamení smrti truhla zachovává se tuto v Kraselově v chrámu páně farním svatého Vavřince, v kteréžto truhle s mnohými příhrady někdy svátosti, totiž relikvie a ostatky svatých od Karla toho jména Čtvrtého, krále Českého schované a od Fridricha z Dlouhé Vsi, probošta Vyšehradského, kancléře království Českého opatrované byly. Ta již déle než třista let pánům z Dlouhé Vsi, totiž stavu a rodu Chanovským, rodu Dlouhoveským a rodu Častolovskému, všem z Dlouhé Vsi se píšícím, darována, znamením, totiž silným a hřmotným klapnutím vždy příští smrt některému z těch jmenovaných rodův zvěstuje a předpovídá." O pověsti této, že silný šramot a bušení v truhle zvěstuje smrt některého člena rodiny Chanovských, zniňuje se také Balbín. Jiná pověst: V neobydlených síních hradu se objevovalo jasné světlo vždy když rodině hrozila nějaká pohroma. V kostele dva staré náhrobky: Kateřiny Boubínské, dcery Zdeňka Boubínského z Oujezda a na Třebomyslicích z roku 1613 a Petra Ezechiela Boubínského z Oujezda a na Kraselově z roku 1614. Je zde i rodinná hrobka pánů Chanovských. Nový hřbitov od roku 1680, starý hřbitov u kostela zrušen definitivně roku 1771.

Roku 1769 poprvé vysázeny brambory na panském poli, nejspíše z podnětu hraběte Václava z Pötingu, důvěrného přítele Josefa Chanovského. Za veliké neúrody 1771 byli jimi podarováni i chudí lidé a od té doby začali se šířiti jako potravina. R. 1793 převzal rodinné statky Jan Karel Chanovský a nechal přestavět zdejší školní budovu a nechal přelít v Budějovicích zdejší zvony. V době cholery 1832 vystěhovali se se zdejší krajiny četní ptáci, jmenovitě špačci, kavky a teprve po zaniknutí nemoci opět se vrátili (Kronika Kraselova resp. Věstník školského ročníku 1892 č.9 a 10, řídící učitel z Horažďovic Josef Hora)

Ottův slovník: Farní ves u Volyně, byly ve 14. st. farní kostel a tvrz, původiště Kraselovských z Kraselova. Z rodu toho prosluli Lipolt z Drasova (1363-1375) a synové jeho Hrdoň, Oldřich, Vojtěch, Jan a Lipolt (1390-1418) bratři Jan, Adam a Lipolt (1414-1430) pak Markvart (1466 atd.). Když se I. 1536 synové tohoto dělili, dostal Kraselov Zdeslav (+1543), po němž jej držel bratr Václav (+1544) a tohoto dcery. Dědictvím se dostal do rodu Boubínských z Újezda L. 1623 zabrán, patřil napřed Václavovi Koutkovi z Minic: snad nemanželský potomek některého z předešlých a legitimovaný. Týž sloužil více než 18 let při dvoře cís. Rudolfa. Synové jeho Václav, Matěj a Daniel sloužili věrně domu Habsburskému, konajíce mu služby proti povstalcům, falckrabí Bedřichovi a Turku. Pro tyto zásluhy všichni tři majestátem daným z čes. kanceláře 20. srpna 1623 povýšeni do stavu vladyckého, dán jim název a erb Nečamských z M. a erb polepšen takto: Červený štít, na něm vzhůru postavená kotvice železná, na ní položeno zlaté kolo (starý erb) a na něm vlk své barvy ležící, přikryvadla červená a bílá, zl. koruna, dvě křídla a mezi nimi dvě ramena objímajíci korunované písmeno F, levé držící dělovou kouli, pravé meč. K tomu jim přidána devisa "Pro lege et rege". Václav jsa rytmistrem v pluku generála de Marradas koupil r. 1623 Kraselov, který až do r. 1629 držel.

Kraselov-poutní kostel sv. Anny Kousek za vsí(1 km severovýchodně od Kraselova, 623 m n.m.) poutní kostel sv.Anny, barokní z r.1682 uprostřed čtyřbok. ambitu s osmibokými kaplemi v nárožích. Byl postaven na malém návrší, na místě původní kaple (svědčí o tom to, že zvonice v ambitech je starší , než kostelík uprostřed) a ještě staršího kultovního místa. Již pocitově jde o lokalitu s velmi silnou energií soustředěnou na nejvyšším místě, tedy v kostele. Kromě zemské a kosmické energie je zde přítomna i energie starých obřadů a také síla mimozemského původu. Velmi dávno, patrně v dobách cromagnonců, se tu možná událo něco, co středověk nazýval zjevením a co bychom dnes nazvali cílené ovlivnění lidské kultury mimozemšťany. Tam je počátek existence místa jako božiště. S kostelem a tradicí sv. Anny (původně staroirská bohyně Danaan) je spjata socha světice, která měla v kostele své místo. Byla velmi stará a opředená zajímavou legendou. Podle ní byla součástí majetku sv. Prokopa, jednoho ze tří patronů české země. Prokop byl silnou osobností, žil nějaký čas o samotě jako poustevník a pravděpodobně vycházel z nauk, které zanechali druidi(P.Kozák). Soška (někdy se uvádí datace 1510) byla nedávno odcizena. V kostele je barokní zařízení či dřevěná kruchta. Kostel přístupný v den pouti ke sv. Anně (26. července či následující neděli).

Kostel sv Anny vystavěn roku 1682 Janem Ignácem Dlouhoveským, pražským proboštem. Později ke kostelu přistavěny 2 kaple. Okolo kostela ambity se 4 kaplemi vystavěny r. 1726 Janem Felixem Chanovským z Dlouhé Vsi. Na hlavním oltáři socha sv. Anny, jíž prý sv. Prokop projevoval zvláštní úctu. Po jeho smrti obdržela tuto sošku rodina Talmberská, poté odvezena roku 1669 do kostela sv. Apolináře v Praze. Jan z Talmberga věnoval ji Janu Dlouhoveskému, proboštu vyšehradskému, který ji roku 1682 zaslal do tohoto kostela. Od kostela k severovýchodu táhne se staré lipové stromořadí se studánkou s léčivou vodou-léčí např. dnu. Několik kroků níže leží bývalé lázně vystavěné r. 1761 rytířem Janem Chanovským, které se těšívaly velké oblibě. Později zanikly, budova přeměněna na byty. Budovu koupil r. 1924 Antonín Rataj od Karla Dlouhoveského za 5000 Kč. Ten ji roku 1929 prodal Petru Boudovi, zdejšímu rodákovi, kapitánu čs. vojska ve výslužbě též za 5000 Kč. Bouda si budovu upravil na letní sídlo (z kroniky Kraselova). Za války zde sídlilo gestapo.

Pod kostelem ve Lhotě v lesíku v kameni Otisk p. Marie. Po 2. sv.válce v okolí tajně zabiti Němci. Tělo jednoho z nich leželo, prý bez bot, ještě dlouho v serpentýnách pod sv. Annou.

Z Kraselova rovně do Švejcarovy Lhoty(roubená lidová architektura), nebo vlevo přes Kamennou babu(557 m n.m.):

Na tento vrch vede jihozápadním směrem turistická trasa zelená. Vrchol tvoří skalky, balvany, pokroucené borovice. Podle pověsti byl vrch Kamenná baba znám všem neplodným ženám z celého okolí. Věřily tehdy, že se dostanou do požehnaného stavu, když zde usednou na velký kámen, mající ženskou podobu. Někdy se uvádí, že na Kamenné bábě se naši předkové v počátku 20.století rozhodli postavit rozhlednu. Avšak co je od tohoto záměru odvedlo, nikdo neví,

a vpravo na Kbíl:

To co nás zde zajímá je asi 160 m západně od vrcholové kóty. Zprávu o dolmenu na vrchu Kbíl přinesl A.Č. Ludikar v roce 1866. Hovoří o 3 dolmenech, dva z nich byly brzy nato zničeny přes Dolmen na Kbílu zákaz maltézského velkostatku ve Strakonicích, takže roku 1868 zbyl pouze jeden. Dolmen má délku asi 2,5 m, šířku 1 m, výšku 0,7 - 0,8 m. Na dvou balvanech spočívá kamenná deska o délce 3 m, šířky 1,5 m. Od 19. století se vedou spory o jeho přirozený či umělý původ. J.N. Woldřich jej v roce 1896 prohlásil za přirozený skalní útvar. E. Šimek v roce 1913 přirozený původ částečně vyloučil i přesto, že chyběly na místě archeologické nálezy. Prof. Albín Stocký v roce 1926 v "Pravěku země české" označil dolmen za přirozený útvar. Pokud jde o pravý útvar, vzhledem k jeho blízkosti k sousedovickým menhirům lze uvažovat o jejich příbuznosti.

Povrchové větrání žulových balvanů vedlo k představě, že jde o megalitické dolmeny, v okolí jich bylo několik, nejznámější kolem roku 1656(1659?), kdy lid začal kámen pokládat za zkamenělou ženu, putovali sem lidé ze Sušicka i Prachaticka s dary, aby se uzdravili, převor nechal v tomto roce kámen odstranit. Další dva menhiry byly rozbity na štěrk r. 1913. To se týká i kamenu, považovaného za menhir na Hradišti, který byl znám od poloviny 19.století, kdy se kolem jeho původu vedl vědecký spor. Kámen Alžběta měl dramatickou historii, až se nakonec ztratil, přičemž není vyloučeno, že se dnes nachází v muzeu v Prachaticích, kam byl dopraven vojáky z Lipenska(!?).

Dolmen z Hradiště na obrázku J.E.Wocela z roku 1868 Zkamenělá žena nebo Alžběta, měl antropomorfní rysy. Srovnáván se slovanskými bohy. Byl na místě dnes zvaném Kamenná baba (555 m n.m.). "Při provádění protireformace přišlo se zhusta na lidi různým pověrám oddané a pověstem přístupné. Sám kardinál Harrach, jeda r. 1646 z Vídně do Prahy, slyšel pověst o dubu u Milevska, kolem něhož za bílého prý dne tancovaly čarodějnice i ďáblové, a jeden sedě na stromě na dudy jim k tomu hrál. Jiná pověst "o zkamenělé ženě", došla k úřadům r. 1656, i vydáno nařízení, aby věc náležitě se vyšetřila. "Zkamenělá žena" nalézala se u vsi Sousedovic blíže Strakonic. Dle zprávy zachované v arcibiskupském archivu v Praze předvoláni dne 7. dubna 1656 obyvatelé ze Sousedovic k úřadu a dáno jim pod přísahou výpověď činiti měli. Potom vyslechnut Sousedovský rychtář Jan Mareš, kterýž vypověděl, že nalézá se blíže vsi kámen, kterýž pokládají za zkamenělou ženu. Vypravuje se o tom, že jednou nesl kněz velebnou svátost k nemocnému a potkal cestou společnost ze svatby se navracující. Při níž byla též žena jedna těhotná, kteráž k velebné svátosti se neuctivě zachovala, začež kněz klatbu na ni vyřkl, a ona ihned v kámen na způsob ženy těhotné se obrátila. Brzo potom začalo se ke zkamenělé ženě putovati, od Sušice, od Prachatic i odjinud na mnoho mil. Zvláště těhotné ženy braly sem útočiště a vykonávaly zvláštní ceremonie, kladouce na kémen šaty, roucha a různá "opásání". Kdo tak učinil, jistě prý se pozdravil. Kdo však šatstvo se "statue" snímal ("přijímal"), upadal v nemoc. Byv Mareš dotázán na velikost zkamenělé ženy, odvětil, že jest kámen, který by sotva šest koní uvésti mohlo. Kdy pověst vznikla či lépe řečeno, kdy ona událost se sběhla, nedovedl pověděti, poněvadž o tom prý pamětníka nebylo. Po Marešovi vyslechnut byl 70letý stařec Bartoloměj, kovář ze vsi Zborovic, kterýž potvrzoval údaje Marešovy. Dodával k nim toliko, že i vůz s koňmi i s lidmi tehdáž prý zkameněl, že však toho kamene užito bylo ke stavbě převorství ve Strakonicích. Pak vyprávěl další pověst, kterak jednou kámen těhotnou ženu představující byl od pastevcův vyvrácen a poražen; soused jeden z Libětic šel brzo potom kolem kamene, kterýž lidským hlasem k němu promluvil, řka: "Dojdi k rychtáři Sousedovskému, aby mne na své místo zase dáti hleděl, sice nestaneli se tak, potká ho zajisté něco horšího." Potom vyslechnut 80letý stařec Matěj Kukačka ze Sousedovic, jsa podnapilý, nedal kameni pokoje, začež v louži několikráte zmočen byl. Proto bál se choditi kolem za doby noční a obcházel raději po lukách, když domů šel. Konečně vyslechnut ještě 60letý Bartoloměj Kříž neboli Cárta ze Sousedovic, kterýž nevěděl nic nového, leč jen udával, že netoliko žena, ale i celý průvod zkameněl, když "pro nevěstu jeli". Tedy ne po svatbě, než před svatbou se dle něho událost sběhla."(dle Antonín Rezek: Časopis Musea království českého Ročník LXV/1891)
"Obyvatelé Strakonic, kteří neměli dříve mnoho idolů k uctívání, hledí nyní na podivuhodné věci. Za zdí kostela Sv. Prokopa, tisíc dvojkroků na jih, je blízko cesta, která vede k Volyni. Směrem k lesu s názvem "Hole" stojí jakási hrubá skála, podlouhlá větší postava, která vypadá jako člověk. Podle starobylé zvyklosti si na ni lidé dodnes ukazují. Mělo by se raději vysvětlovat, že se jedná o osekaný kusý válec, něž o sochu zhotovenou lidskou rukou. Blázni a kdejací pastýři zatloukají železné hřeby do obočí, nosu, brady i kamkoliv jinam do sochy. Pro ženy toto konání zaostalých obřadů snadno může vést k vytvoření nového kultu. Množí se právě takové výmysly o uctívání velké Alžběty, ženy rodičky, blízké všem lidem, kdy se hlavně v nočních hodinách shromažďují tisíce lidí se svícemi, v některých hájích pod hvězdami. Mezi nevzdělanými vesničany nelze zjistit, jak dlouho (před rokem 1659) je tento omyl rozšířen. Nelze určit jak dlouho tato špatnost uctívání Alžběty trvá. Tuto temnou věc má právo osvětlit ctihodná arcibiskupská konzistoř v Praze, ale nyní raději nic nevysvětlovat a z nařízení církevní komise zavést vojenský pořádek, hlavně ve Strakonicích. Panstvo by se před tím mělo v krytých vozech odebrat za hradby strakonického hradu."(dle Bolelucký: Rosa Bohemica z r.1668 str.203-205; překlad Karel Dudek; Matěj Benedikt Bolelucký z Hradiště studoval jezuitské gymnázium a filozofii v Praze. Pokrokově smýšlející kněz. Od mládí udržoval přátelské kontakty s B. Balbínem, T. Pěšinou z Čechorodu a dalšími osobnostmi vědeckého života. Farář u sv. Vojtěcha v Praze. - Autor spisu Rosa bohemica sive vita S. Woytechi.)

Dnes jediný zachovaný sporný kámen najdeme asi 200m západně od vrcholu-tzv. Kbílský dolmen, nízký, při lehnutí pod něj, prý působí kladná energie, poblíž však žádné stopy, svědčící o působení člověka nejsou, i když na protější kótě (604 m.n.m.) bylo hradiště halštatského původu(6st.př.n.l.) později osídlené Slovany(8.-10.st.), v okolí vrcholu Kbílu spoustu zajímavých skalních útvarů.

Sjedeme východně na silnici Libětice-Úlehle(zde pěkný výhled na Šumavu), přes Úlehle do Radkovic, zde vpravo do Zahorčic, nad nimi vlevo směr Němčice, po necelém km polní cestou vpravo pod Mladotickým vrchem(krásné výhledy)do Škrobočova, Hodějova, a ním úvozem vpravo do Hoslovic, za Hoslovicemi doleva do Drážova:

první zmínka o vsi z roku 1318, na návsi památkově chráněná šestiboká kaplička s vysokou šindelovou střechou s bání, pošum. stavení s lomenicí-č.p. 7. Průměrná nadmořská výška Drážova je 660 m. n. m. Na návsi je autobusová zastávka a požární zbrojnice. Drážov má obytnou, kulturní, správní i výrobní funkci. V sídle je obecní úřad spolu s lidovou knihovnou a smíšená prodejna. U požární nádrže na jihozápadním okraji Drážova je sportovní hřiště. Nejvíce obyvatel měl Drážov ve druhé polovině 19. století a na začátku 20. století. Poté stav obyvatel klesl. Katastrální území Drážova se rozkládá na 305 ha,

rovně, nad Drážovem vlevo na Dobrš:

obec vzniklá ve 13.st. kolem tvrze Koců z Dobrše(někdy uváděn r.1377), ve znaku zlaté kolo o čtyřech loukotích v modrém poli. Český vladycký rod z Dobrše, kde se předek rodu Přibík uvádí roku 1377. V 15. století se rod rozdělil na Dobrš-zámek(škola) a tvrz několik větví sídlících na Dobrši, Ohrazenicích, Bystřici, Tažovicích aj. Většina členů katolického rodu Koců byla zproštěna konfiskačních pokut v roce 1621. (Č) Diviš z bystřické větve rodu, hejtman Plzeňského kraje, byl roku 1629 povýšen do panského stavu. Roku 1634 získal hraběcí stav. Potomci rodu opustili v roce 1945 Čechy. Rod vymřel po meči v roce 1979. Gotická věžovitá tvrz byla zničena r.1421, přestavby renes. v 16. a barokní v 17.st. vytvořily zámecký celek s arkádami ve dvoře, sgrafitovým kvádrováním a křížovými hřebínkovými klenbami, hřbitovní kostel Zvěstování P.Marie románsko-gotický z pol. 13. st., roku 1420 byl vypálen Husity, roku 1561 byl dostavěn architektem T. Rossim z Medrisia. Je tu krypta. (pod prostorem kněžiště), kde jsou pohřbeny ostatky členů rodové šlechty, která měla během historie Dobrše v držení (Kavkové z Říčan, Malovcové z Malovic, Kocové z Dobrše, Chřepičtí z Modlíškovic). Za faráře Bohatého kolem roku 1900,byla krypta otevřena, rakve vysypány a ostatky následně s celou kruchtou zasypány. Když se kolem r. 1970 dělala v kostele nová podlaha, tak se v tom místě našly kosti; již dnes zesnulý farář Vích říkal, že je dal do "uzlíku a nechal je tam".

Text podle kněze a faráře v Malenicích Františka Špalka narozeného v Žáře 31.10. 1865 a zemřelého 26.5.1940, z kroniky Žáru o kostele na Dobrši: "Kostel byl postaven již v 1l.století od Koců. Roku 1159 byl v něm pochován Jindřich Koc, jak svědčí nápis na kamenu nad kryptou v kostele(což je ovšem sporné p.a.). Byly v něm 3 oltáře: Panny Marie. sv. Josefa a sv. Antonína. Původní kostel byl malý. Ve válkách husitských byl spálen a pobořen a teprve r. 1561 byl od Krištofa Koce znovu postaven a zvětšen, bylo presbyterium zachováno a ostatní přistavěno. Od barona Chřepického byla r. 1624 přistavěna ke kostelu kaple sv. Kateřiny, kde byl ještě oltář sv. Jana Nepomuckého. Kostel dobršský má tři zvony. Největší Maria váží 96 centů a věnoval jej Krištof Koc a jeho manželka Kateřina r. 1561, Zpočátku nebylo snadné jím zvonit a muselo nejméně šest mužů jej rozhoupávati. V r. 1707 byla ložiska jeho upravena tak, že dva muži uvedli jej v pohyb. Druhý zvon Jana věnoval r. 1596 Václav starší Koc a jeho manželka Lidmila a třetí Antonín věnoval František Albrecht Chřepický r. 1679. Oba poslední byly přelity ze starých zvonů. Mimo těchto ještě malý zvonek na kostele, starší než tyto tři, Patron ustanovoval k těmto zvonům zvoníky, jichž bývalo šest a dostávali od zvonění na velký zvon Maria 20 grošů, od Jana a Antonína 8 grošů a od zvonu na kostele 6 grošů. Kostel dobršský byl kostelem poutním a proslaveným. Přicházelo zde 6-10 tisíc poutníků ročně v 18. století. K zázračnému obrazu P. Marie Dobršské přicházeli hlavně v soužení a nemocech mnozí páni, hejtmani z měst jihočeských. Kostelu doslalo se také četných a cenných darů, které tvořily poklad kostelu, jenž se ke konci 18. st. rozstratil. Zázračná socha P. Marie pochází z 12. st. asi od Jindřicha Koce a byla asi zhotovena od jednoho sochaře, jenž tutéž sochu dělal pro poutní kostel v Kájově u Krumlova. V 19. st. pouti na Dobrš začaly ochabovati a nyní přicházejí sem jen z blízkého okolí, nejvíce na slavnosti Zvěstovaní P. Marie, sv. Jana a Pavla a Mariánské svátky."

V klenebním křížení kostela je tzv. Zelený muž(starý předkřesťanský dobrý duch vegetace a strážce lesa-později zobrazován hlavně v kostelích zasvěcených P.Marii), obklopený hnědými hvězdami, další Zelený muž nalezen na severní straně lodi pod konzolou ve společnosti fantasních tvorů a zvířat. V r. 1969 byly v hlavní lodi objeveny gotické nástěnné malby a původní gotická okna. Restauraci provedl Aleš Martan z Prahy. Kostel je malbami vyzdoben nejen uvnitř, ale snad také zvenku. Nejstarší malby jsou z konce 1. poloviny 14. století. Zbytky polychromie nalezeny i na žebroví presbytáře. Malby přecházely i na hluboké špalety úzkých oken. Protože nová klenba vystavěná Tomášem Červeným byla níž než původní, zachovaly se části maleb i na půdě (hlava sv. Kryštofa a Jezulátka). Zajímavé je, že tehdejší zedníci, aby nejspíše malby uchránily, vložili mezi starou a novou zeď vrstvičku sena. Jedna z maleb znázorňuje smrt Panny Marie, kolem níž jsou shromážděny všichni apoštolové (krom Jidáše). Malba je provedena technikou al fresco v jednoduché slohové barevnosti.

U kostela je hřbitov, barokní přístavba kaple z r.1660. Před kostelem 30.6. 2002 odhalen pomník O.F. de Waldtovi. Na návrší kaple sv.Jana a Pavla z 13.st., s románským vstupním portálem prý na bývalé svatyni boha bouře pohanských Slovanů, renes. přestavěná T.Rossim, který ji zvýšil o zvonici v patře(zvon Maria od Brikcího z roku 1561, je zavěšen na původních dubových trámech; zvonění proti bouřce, zvon prý byl slyšet až do Prahy; zvony z let 1596 a 1668 byly za války zkonfiskovány, po roce 1948 byly znovu zavěšeny. Na zvonu je kromě dedikačního textu a reliéfu s námětem zvěstování Panny Marie dialog: "Zdrávas Maria, milosti plná, Pán Bůh s tebou"- " Ej děvka Páně, staniž mi se podle slova tvého", u zpodobnění donátorů zvonu klečících před krucifixem: "Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Sv. Jan Evange. v III. kap." u medaile s Kristovým poprsím: "Já jsem cesta, pravda i život, vzkříšení" a také "Ej beránek boží, jenž snímá hříchy světa. Ioh.I". Na obdélné plaketě s Kristen je napsáno:"Símě ženy potře hlavu hada" a také "Adam v ráji", na spodním kraji zvonu se volně nachází text:"Kristus umřel za hříchy naše, vstal z mrtvých pro ospravedlní naše".).

Hrad byl založen ve 14. století, byl opevněný vodním příkopem. Původně měl 2 věže. Roku 1377 Přibík z Dobrše, zvaný Kocík, ustanovil ke kostelu faráře. 1390 - 1435 Byli Kocové jako nižší šlechta ve službách johanitů, 1454 ve službách rožmberských. Roku 1512 je Dobrš prodána Buškovi z Újezdce. Poté se roku 1528 ujímá dobršského panství Kryštof Koc. Za Václava Koce roku 1590 je v kapli sv. Jana a Pavla pořízen zvon s vynikající reliéfní výzdobou. K Dobrši náležely mimo jiné i Žihobce s tvrzí. V 16. století byl majetek Koců již velký. Kocové vládli na zdejší tvrzi až do roku 1607. Smlouvou z roku 1609 se tvrz ocitla v majetku částečně Miletických - pivovar, příkop, chmelnice a díl zámku s dvorem. Další část vlastnila větev Ohrazenická, následně Anna Říčanská, která sňatkem opět majetek sjednotila. Kolem roku 1692 začal Hubert Zikmund stavět nový zámek, v letech 1690-1707 je zámecký areál v držení rodu Althanů. Ten jej roku 1707 prodal Adamovi Františkovi Schwarzenberkovi. Zámek i hospodářské budovy byly zdobeny psaníčky. Brána z roku 1579 je dnes opravena a je chloubou obce. Zámek postupně upadal, byl přeměněn na sýpku, část na obydlí poddaných. Ze dvou věží byla ponechána je západní. Příkopy byly zasypány. Kdysi tu býval i špitál, ale pak nebyly prostředky. Roku 1780 byla zrušena zámecká zahrada, jsou tu jen zbytky ohradních zdí. Roku 1800 je zámek rozprodán na byty. 1838 je v předním křídle umístěna škola. Roku 1910 chodí do školy 320 žáků, V roce 1911 škola údajně vyhořela. Říká se, že jsou tu tři tajné chodby, které jsou dnes zasypány.

V úředních prostorách dobršského farního úřadu bylo možno spatřit renesanční epitaf Kateřiny Tomkové z Kynšperka (1599). Nedávno byl renovován akademickou malířkou Vendulkou Látalovou z Litomyšle, a následně uložen v depozitáři biskupství v Č.Budějovicích. Nad vchodem do hlavní lodi kostela zvěstování P. Marie visí nástěnný obraz, tzv. alianční erb z r.1669 znázorňuje štítonoše - anděle, držící erby dvou slavných šlechtických rodů - Kaplířů ze Sulevic a Chřepických z Modlíškovic. Malba byla provedena snad při příležitosti sňatku příslušníků obou rodů v tomto kostele. I tento obraz byl nedávno restaurován MgA. J. Ronovským a MgA. M. Krčmářem. Na stěně pod kruchtou je umístěn krucifix z dílny J.a J.Dietrichů (autoři Samsonovy kašny v Č. Budějovicích).

Na hřbitově byl v roce 2011 odhalen pomník fařáři Martinu Víchovi od sochaře Tomáše Vejdovského.
Na vnější stěně kostela je několik starších náhrobníků:
1. vsazený do jižní zdi kaple sv. Kateřiny, kámen (61x81 cm) s hořejšími rohy dovnitř vykrouženými, nahoře reliéfní postavy pohřbených, dole ležící nebožtík, nápis po stranách: Na znamení synovské lásky a vděčnosti tento pamětní kamen otci svému a matce své v pravdě i lásce k životu věčnému vyhotoviti dal Vaclav Mach. Uprostřed: Tomáš Mach z Dražova / an II. prasynce 1734 zrozen ae / 13. února 1815 na wecnost se odebral / manzelka jeho Mariana magic / věku 71 let v roku 1806 zemřela / oba pohřbeny jsou zde / a odpočivagi v Panu. Na pásce kolem nebožtíka: Slituj se nad nami Boze podle milosrdenství svego.
2. na jihovýchodní stěně presbyteria zasazen kněžský náhrobek, bílý mramor (103x58 cm), nahoře ukončený dvěma k sobě přiléhajícími volutkami, pod kterými je reliéfně vytesán kalich, obklopený snopkem klasů a vinou révou, nápsi: HIC JACET EXIGUAS / KASIMIRO WINTER IN URNA. / PLORANT PASTOREM GREX DERELICTA SUUM. / ZDE ZEM TVRDÁ WINTRA TLAČI / DUCHOVNÍHO PSTÝŘE / SIRY OSADNÝKY NUTÍ K PLÁČI / KTERÉ CVIČIL VE VÍŘE / LET KONAL ZDE POVINNOSTI / SLOVEM SKUTKEM ROZSIVAL JEST CNOSTI / VŽDY S UPŘIMNOU VLIDNOSTI. / ODPOČIVEG BOHU LIDEM MILÝ / V SLADKÉM CITU ZASLUH SVÝCH / GIZ SI PŘIPLOUL K PŘEŠŤASNÉMU CYLI / K SIDLU WSSECH VIVOLENYCH. / NARODIL SE 1757 22. PRASINCE / ZA KNĚZE VISVĚCEN 1786 8. SRPNA / UMRZEL DNE 2. LEDNA 1823.
3. tamtéž kamenný náhrobník faráře Václava Břečky (zemřel 26. dubna 1856).
4. tamtéž náhrobník (56x50 cm), pískovec s nápisem: Láska syna níže psaného / poroučí nábožné prosté ovci Krista / tuto / 3. čerWna poChoWané / paní MagDaLeny / narozené 13. března.
5. náhrobník kněze (50x110), kamenný, komponovaný ve třech dílech nad sebou, Dobrš-detail Jílkova náhrobníku nahoře reliéfní kalich, ze str. klečící figury a svícny, od úst osob jdou pásky s nápisem: Pane UsLKss MoDLITby Werne a WoLanI WzyWagiCI Wssech / Na Weky ať ziW gest Pan / Mateg Gilek sLoUha Krysta Werny / an DeWatenaCteho / carNA zesnUL / s nebesstany stejny / snazně prege bratr Jan Winter / geho fararz. Dole na pásku, který tvoří klenbu hrotu: OtpoCInUtI WgeCne Deg MU pane / sVetLo neskonané po Wssechny Weky ať / sWitI / Ježiš Maria stujte při něm. Pod ním leží mrtvola kněze v rodutě a kvadrátku, chronogram obsahuje let. 1748 a 1813.(dle Alžběta Birnbaumová - Vilém Václav Kremer, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Strakonickém)

V bývalé hospodě U Drážných se dosud dochovaly opony Čtenářsko-ochotnického spolku Svornost namalované ak. malířem Mrkvičkou, jednodílná s motivem věštící Libuše, dvoudílná s panoramatem Dobrše a nápisem Svornost (1997 využity v Divadle Járy Cimrmana v pořadu Jak se baví na Podlesí).

Poslední majitel zámku Menšík(poč. 20.st.) sebe nazýval posledním rytířem a na trzích a poutích v kraji se objevoval v brnění a na koni. Zpráva z 19.2.1936 v časopisu Večer: ...Na Dobrši usadil se před 19 lety, zakoupiv od Schwarzeberků část rozvalin asi za 1000 Kč. Stal se tak nástupcem rodu Koců z Dobrše. Za tu dobu vžil se nenapravitelný romantik plně v hradního pána. Bohužel snáší proto od svých spoluobyvatelů vesnice různé křivdy. Sedláci, kteří před jeho příchodem věnovali se beze vší úcty vybírání rozvalin, nemají ho v lásce. Proto,že hrad koupil a že u Památkového úřadu zakročil proti nešvaru... Srnce Hášu, patnácteráka, chová dosud v prvém patře svých komnat, v prostoře dost omezené, jak píše a zazlívá mu K.Weis ve svém právě vyšlém díle "Český jih a Šumava v písni"/dvojdíl 11-12/. Vstoupili jsme branami do nádvoří, dychtiví, s očima navrch hlavy, toužíce co nejdřív setkat se s rytířem. Silné,vyřezávané dveře, opatřené erbem a visitkou hradního pána se otevřely a z temna hradu vyklopýtal vousatý, bosý muž, vleka otep chvoji. Těsně před námi zakopl až v kostech zapraštělo. -Sakra, málem bych si urazil palce-prohlásil docela neosobně a nerytířsky, směje se na nás. Rytíř Menšík!Posunul široký, na jednom místě proražený slamák do týlu, vyklepl z vyřezávané dýmky popel a bodře nás uvítal. Za ním vyšla paní rytířka, rovněž bosa, v záplatované sukni, s hadrem v ruce a na schodech se mihlo několik rytířčat. Pozval nás do své residence. Bydlí v bývalé kapli, přezděné na dvě části a v patru, kde zařídil jakési museum věcí, sebraných z různých koutů světa. Vykopávky, křemenné krystaly, vycpaní ptáci, hole, obrazy svaté i necudné, lenošky, fotografie, peníze z německé inflace, dřevěný krokodil, staré zbraně, americký slamák, stoly, varhany, dva své obrazy v životní velikosti v brnění, s vousy i bez vousů, cedulky: na nic nesahat! A mnoho, mnoho jiných věcí. Jeho láskou však je zbrojnice, obsahující zbraně různých dob a národů, vykopané kosti a lebky, část brnění, helmice. V oddělené místnůstce ošetřuje s pýchou nebývalou své brnění, koupil je kdesi ve Francii a těžce propašoval přes Bavory domů.

O Dobrši je i vyprávění malířské dvojice B.Ullrycha a A.Moravce Dobrodružství Pumpa a Hejla či Heydukova báseň O dobršské zvonici:

Na Dobrši v mladém lese
Starodávná stojí věž,
Třeseš se-i věž se třese-
Na vrchol kdo vylezeš;
S vrcholu však mnohou míli
Vidíš v žírnou šíř i dál,
Že bys tady-krásou spilý-
V dumách s jitra v soumrak stál.

Ve zvonici z dávné doby
Vážný zvon je zavěšen,
Na něm staré skvostné zdoby
S řadou skvostných českých jmen
Jako velmož se tu hostí,
Ale jeho mužný hlas
Zvučí z ňader hlubokosti
Ve sváteční pouze čas ...


Pověst: V zámku ve studni má být ukryt poklad Bílé paní. Jiná pověst vypráví o vzniku kocovského panství za knížete Oldřicha, napadl ho zdivočelý kanec, zachránil ho mlynář Kocík, Oldřich mu daroval celou krajinu a určil mu do znaku mlýnské kolo. Z Dobrše měla vést tajná chodba až do přečínského zámku a pod kostel.

Vysoce urozený pan pan František Albrecht Chřepický, svobodný pan z Modliškovic, skutečný komorník J. Mil. císařské, někdejší pan na Dobši, a co sám viděl, v tomto psaním, které pro lepší víru tuto chovati za dobré se zdá, vypisuje vlastní rukou psaným psaním vysvědčuje:
"Před mnoha lety, 27. Januarij okolo třetí neb čtvrté hodiny v noci před slunce východem, veliké světlo v kostele vzniklo, velkou mocí z oken kostelních ven se tlačící, nejináč než jak by vnitřku nejjasnější slunce neb měsíc byl a z nejhustčími papršlkami ven tlačil se, což mnozí že viděli, sám já osobně za věc jistou jsem slyšel. Item jindy okolo hodiny 3. neb 4. po poledních v létě chvály boží jazykem českým zpívané v kostele zdejším, když zavřen byl, slyšané byly verbi gratia: "Ze všeho zlého vysvoboď nás." Ittem: "Amen, staniž se tak Všemohoucí Pane etc." Item jiného času spatřeno bylo světlo divné na způsob veliké hvězdy nadtabernaculum a před obrazem Rodičky boží svítící, od nížto papršky šly až k stropu, kterážto čím dál se menšíce, posledně jako jiskra souce, zmizela a přítomného kostelníka, klekání zvoniti majícího, v nemalém podivení a strachu postaveného zanechala."

E.Krásnohorská: Největší slávy-však smutné pro nás paměti dosáhl z rytířů Koců z Dobrše pan Diviš, jenž za stavovských nepokojů i za pilného řízení po bitvě bělohorské takých zásluh si získal proti odbojnému národu, že císař r.1637 jemu i jeho potomkům propůjčil titule urozeného hraběte. Rod jeho vymřel však již ve století následujícím.
Jiného mínění je ale věda: Český vladycký rod z Dobrše u Vimperka, kde se předek rodu Přibík uvádí roku 1377. V 15. století se rod rozdělil na několik větví sídlících na Dobrši, Ohrazenicích, Bystřici, Tažovicích aj. Většina členů katolického rodu Koců byla zproštěna konfiskačních pokut v roce 1621. (Č) Diviš z bystřické větve rodu, hejtman Plzeňského kraje, byl roku 1629 povýšen do panského stavu. Roku 1634 získal hraběcí stav. Potomci rodu opustili v roce 1945 Čechy. Rod vymřel po meči v roce 1979.

U kaple sv.Jana a Pavla natáčeny scény filmu I.Vojnára-Cesta pustým lesem. Dobrš-Waldtův pomník Na faře stará knihovna ze začátku 18.st. shromažďovaná O.F.de Waldtem(či J.K.Wintrem). O Waldtovi napsal v roce 1940 Jakub Deml: "Ano, ano, Ondřeji de Waldtovi je kázání vždy duchovním dramatem, do něhož strhuje všecko a úlohy přiděluje nejen osobám, lidem a duchům, nýbrž i zvířatům, živlům, přírodě, kalendáři, Bibli, historii, básníkům, pořekadlům, nadávkám, vtipům, světským i církevním obyčejům, liturgii, zlozvykům, vědě, ba i gramatice! On se nesměl příliš dlouho zadívati na jedno stéblo, hned mu z něho sršelo sto klasů a z klasů hned celý lán a v něm kvítí a křepelky a nad ním skřivani a slunce a obloha a svatí a všeho toho Stvořitel. De Waldt je kouzelník básník, čehokoli se dotkne zrakem, všecko oživuje, všecko v jeho paměti, představě i srdci se rozehrá, rozezvučí a zpívá. ... Je si dobře vědom tíhy a zásahu každého slova, on se učil u velkých mistrů, on sám jest mistr, ale tak pokorný, tak upřímný, tak srdečný, že jest nenapodobitelný. I velkého básníka možno napodobit, ale de Waldta napodobit nelze."

dále směrem na Chvalšovice, pod Dobrší u kapličky P. Marie(podle pověsti se kníže Oldřich napil z blízké studnice a nikdy už na Dobrš nezapomněl..."; nástěnné malby Panny Marie, Sv. Jana Křtitele a Sv. Josefa, vodu dodnes využívají, samospádem tekoucí, v chvalšovickém lomu), doprava k býv.rekr.Spojů(U lvice), vlevo po žluté do Přečína:

ves v l.1609-1700 majetkem Koců z Dobrše, zámek přestavěn v 16. st.z tvrze, připomínané r.1395, úpravy r.1700 a v.pol. 18.st.. Domy špýchar.typu, část.roubené. Barokní výklenková kaple při zámku: Kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého, byla vystavěna v r. 1863, k níž každoročně v den svátku toho světce chodívalo procesí z Vacova. Po celý květen konaly se tu v podvečer májové pobožnosti, které naposledy vedl "Nedbal"(vl. jm. Šefčík) z čp. 25. Místní se vždy scházeli v hojném počtu. Ku čtení modliteb sloužila lucerna připevněná na kříži, ale starý "Nedbal" světla nepotřeboval. Ten uměl všechny modlitby a písně zpaměti. Působilo to prý dojemně, když večerním májovým tichem nesly se prosby zdejších zemědělců o úrodu zemskou. Po smrti Nedbalově tento zvyk upadl.

Vedle hlavní silnice stojí bývalá sýpka-dnes obytný dům zvaný židovna, postavená někdy po roce 1788. Ta dosloužila a v roce 1833 byla prodána okresní hospodářské záložně a taji v roce 1844 prodala Bernardu Kleinovy a ten ji přestavěl na obytný dům a hostinec-taneční zábavy byly v 1.poschodí. Později si zde zařídil i koloniální obchod. Od roku 1890 do roku 1925 v 1. patře sídlili četníci. Klein byl prý člověk dobrý, přičinlivý hospodář a každému rád pomohl; Kleinovi zemřeli v letech 1924, resp. 1927. V roce 1928 zdědil dům Kleinův zeť Václav Hokr.

Od konce 17. století je Přečín spjat s rodem Schwarzenberků. Nástupcem Jana Adolfa I. se stal jeho syn Ferdinand ze Schwarzenberku (1652-1703). I on byl v císařských službách a podstatně rozmnožil majetek jednak na německém území svým sňatkem, jednak koupěmi v Čechách. Po převzetí velkého děditcví od svého tchána se psal hrabě ze Sulzu a lantkrabě v Kleggau. Erbovní znamení těchto přídomků pak přešla do schwarzenberského znaku. Z Ferdinandových nákupů to byly statky Jinolice s Butovicemi a Smíchovem (1684), statky Čejkovice a Křenovice (1687, připadly k Hluboké) a panství Postoloprty se statky Bitozeves, Blažím, Selibice,Toužetín, Lipno a Kounov (1691), statek Vlč (1698, připadl k Toužetínu), statky Kestřany a Skočice, panství Drahonice a statek Přečín (1700) a řada panství a statků v zahraničí. Schwarzenberkové v Přečíně nikdy nebydleli, měli zde jeden zařízený pokoj, který používali za byt většinou v době velikých honů. Obytné místnosti sloužily pro správce a zaměstnance; kancelářské místnosti byly na zadní straně a později z nich byly byty pro nájemníky. Ve veliké místnosti se konaly odvody. Vojenská míra se zachovala do doby správce Koreše, kdy se ztratila. Odvádělo se na 12 let. Archiv byl v poslední místnosti. Archiválie byly odvezeny po konstituci v r. 1848 do Vimperka. Patronátní úřad byl z Přečína r. 1851 přeložen do Vimperka. Dne 2.12. 1936 byl zdejší velkostatek i s Polesím předán okresu strakonickému s platností od l .10. 1936.

Na počátku 20. století byly zrušeny sady, které měly i v dalekém okolí velmi dobrou pověst. Ovocným stromkům z nich se dobře dařilo a nepodléhaly rakovině(vyhlášená i hruška "buchyně" či višně od kapličky k Dobrši). Pěstoval je svědomitý zahradník Majer, který zbytek svého života ztrávil v zámku na pensi a pochován je ve Vacově.

Schwarzenberský pivovar Přečín zrušen 1885; výtoč 300 hl. Posledním sládkem byl Mirtl, jehož syn Ladislav dal postavit v r. 1874 na rozcestí se silnice k Miřeticům kříž, poněvadž prý se mu na tom místě v noci zjevilo strašidlo, černý pes. Pivovar zbourán v r. 1900 za správce Stinného; byla zbourána várna a kotel v tehdejší míře asi 10 sudů byl prodán. Várnu boural tesař Jaroslav Chalupný se svým synem Jaroslavem. Zbylého dříví použil Václav Menšík z Přečínských chalup na stavbu své chalupy čp. 70. Byl zde zřízen sklad vimperského piva.

Kašna umístěna na nádvoří nese sice letopočet 1865, ale není zdejším výrobkem. Byla přivezena odněkud od Vimperka.

Přečín-zvonička Zvonička: S inventářem žívým (koně) i mrtvým odstěhovali v roce 1936 Schwarzenbergové do Vimperka i zvonek ze zvoničky, který podle vyprávění svolával poddané v dobách roboty do panské práce. Marně se snažil Dr. Pernegr, farář z Vacova, aby zvonek zde byl ponechán. Po 10 letech byla zvonička "obydlená" znovu. Zvon, který byl dříve zavěšen na sloupech u Kyznarů a který za války musel být odevzdán, nacházel se v roce 1945 nerozbit v Praze, zpět ho dovezl Miloslav Lešák z Vrbice. Téhož roku byl za veliké účasti zdejšího lidu a hasičského sboru znovu před kaplí sv. Jana vysvěcen a zavěšen do osiřelé zvoničky. Bylo mu dáno jméno Václav a za kmotry mu byli: Jiroušek, Lang st., Božena Trefná a Chumová Antonie. Zvonila paní Linhartová. Po vysvěcení byla na parketu taneční zábava. (dle přečínské kroniky) Po prodání zámku v 90.letech 20. století byl sejmut a uschován hasiči, aby nadále zůstal v Přečíně.

Dříve nazýván Přečinov. R. 1362 zmiňován Tvrdek z Předčína, jakýsi Tvrdek žije i r. 1395 a ten roku 1411 s chotí svou Anežkou učinil jakési nadání kostelu Vácovskému. Petr z Přečína byl r. 1448 ve vojště Jiříka z Poděbrad, když tento Prahu ztekl. Brzy nato přešla tvrz na Koce z Dobrše a tvrz zpustla, jelikož tu nebydlívali. R 1517 se připomíná Jan Koc z Dobrše v Přečíně. Roku 1544 je už tvrz opět pustá. 14.7.1609 získává tvrz a okolní vesnice Adam Koc. Po úmrtí Koců získává Přečinov Sibylla Pešíková rozená Hradištská z Hořovic. Po její smrti získává ves její dcera Anna Saloména Zeberková rozená z Komárova a ta prodala statek Colloredovi z Wallsee, pánu na Opočně za 16 650 fl.rh. Od toho kupuje Přečinov 17.6.1656 Mikuláš Diviš Antonín Radkovec z Mirovic, cís. rada a soudce zemský za 18 000 fl uherských a připojil je ke svému drahonickému panství. 25.7.1700 prodala hrabata z Vrtby panství drahonické a tím i Přečinov Ferdinandovi knížeti ze Švarcenberka pánu krumlovskému. Přečinov zůstal sídlem statku k němuž pak Dobrš a Rohanov přikoupeny. Tvrz udržována v dobrém stavu a ponenáhlu se proměnila v zámek(Sedláček).

V roce 1842 je správcem přečínského statku František Špatný, který v roce 1856, zahájil vydávání prvního českého mysliveckého periodika pod názvem "Zábavy myslivecké".

V roce 1836 se do Přečína přistěhoval známý český loutkoherec Matěj Kopecký. Nejspíš do č.p. 18, obecní pastoušky Matěj Kopecký na kresbě Mikoláše Alše (v roce 1853 zde žije Antonín Kopecký; v roce 1910 Antonín Kopecký, ročník 1842; archivář Teplý z Volyně uvádí, že v Přečíně žil Matějův syn Václav, spisovatel jeho her-ten zemřel 14.7.1871 v chudobinci ve Volyni). Když se chtěl později vrátit, odmítli ho radní v Miroticích vzít zpět do obecního svazku. Těsně před smrtí se vzdal licence k marionetovému divadlu ve prospěch nemajetného občana z Obříství. V posledním období svého života žil v Kolodějích nad Lužnicí u svého přítele Václava Šonky, s jehož dcerou se oženil nejmladší syn Antonín. Zde také roku 1847 zemřel. V úmrtní matrice byl zapsán jako "komediant z Mirotic, vdovec a žebrák". Byl pochován mezi nejchudšími u zdi hřbitova v Týnu nad Vltavou. V roce 1905 mu byl na hřbitově u boční stěny kostelíka odhalen symbolický památníček, nad nímž ho ve slavnostním projevu ředitel Národního divadla František Adolf Šubrt nazval "rozsévačem slova českého a pomocníkem k národa povznesení". Měl 15 dětí, dospělosti se dožilo jen šest. Tři z nich - synové Josef, Václav a Antonín - se také věnovali loutkářství.

Dále po žluté do Vacova(CT 14), Peckova a Rohanova.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013