wz
Panorama

Cyklotrasa 18:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Žichovice - Prácheň - Strakonice - Libětice - Čestice - Rohanov (49 km)

Ze Žichovic(CT 1) po zelené podél Otavy do Velkých Hydčic:

lidové barokní stavby, na vrchu Radvanka velkolom na vápenec dopravovaný lanovkou do vápenky, usedlosti z 1.pol. 19.st. klasicistního rázu přecházej. do blatského domu, kaple z r.1813, vesnický barok, barokní oltářík z konce 17.st, při Otavě sejpy po rýž.zlata.

Velké Hydčice jsou zmiňovány roku 1045 a v té době patří břevnovskému klášteru. Prvotně tu byli dva Hydčici a po nich dvě osady, jež se později přídavky Velké a Malé rozeznávaly. Klášteru patřili až do roku 1420, pak se dostaly v zápisné držení ke hradu Rabí. Roku 1543 byly dědičně prodány a při prodeji panství rabského roku 1549 byly ponechány při panství horažďovickém. (Místopisný slovník historický Království českého, August Sedláček)

V roce 1654 připadly Hydčice do prácheňského kraje. Podmínky pro hospodaření v důsledku třicetileté války byly velmi nepříznivé, mnoho hospodářů ze svých usedlostí zběhlo, někteří pak i ukončili svůj život. Například hospodář Matouš Karšík z Velkých Hydčic se roku 1672 oběsil. (Berní rula Prácheňského kraje)

Koncem 17. a začátkem 18. století jsou zmínky o obci Velké Hydčice, že patřila školou do Malého Boru. Zemřelí obce byli pochováváni na hřbitově kolem prácheňského kostela, na němž se pochovávali i zesnulí obcí Boubín a Veřechov. Svého času se zde pochovávali i osadníci z Bojanovic. Velké Hydčice, ves na pravém břehu Otavy, úř. 1854 Hydčice velké, Hydčice malé, v r. 1884 Hyčice Velké a Hyčice Malé. (Profous - Místní jména v Čechách vydáno r. 1947 v Praze)
Do roku 1924 se obec jmenovala Velké Hydčice a od roku 1924 nařízením Zemské politické správy v Praze změnila název na Velké Hydčice a stanice dráhy na Hydčice. Hydčice-kaple Z novějších dějin se dozvídáme až o stavbě nové dráhy z Horažďovic Babína do Klatov v roce 1883. Veřejné dopravě byla odevzdána v roce 1888. Jakmile byla dána dráha do provozu, získala obec výhodné spojení se světem. To využili Karel Falkenberg a Jaroslav Fürst a postavili společně ve Velkých Hydčicích plynovou vápenici. V roce 1903 obec zalesnila vrch zvaný Hora. Stalo se tak po poskytnutí státní subvence ministerstva orby na zalesnění pastvin a strání. Snaha o zřízení samostatné školy v obci nebyla nikdy uskutečněna. Komisionelní šetření bylo sice provedeno již v roce 1912 na základě žádosti obecního výboru z roku 1907, ale stavba školy se nikdy neprosadila. Za dobu trvání první světové války narukovalo z obce přes 60 mužů, z nichž se deset nevrátilo. V roce 1920 jim byl postaven na návsi u kapličky pomník. Všem vojákům byla věnována vzpomínka v "Pamětní knize vojínů z Velkých a Malých Hydčic ze světové války 1914 - 1918", jež byla zřízena na popud rodáka z Týnce, Jana Kotrby, člena senátu národního shromáždění v Praze a kterou uspořádal spisovatel Břetislav Ludvík. Po dobu války dostávali lidé lístky na životní potřeby, které byly kryty minimálním množstvím potravin. Obec musela odevzdávat každý měsíc 5 kusů hovězího dobytka, takže byl nedostatek potahů. Chalupníkům byl ponechán jeden kus na 2 ha a v případě potřeby si se spřežením vypomáhali. V roce 1924 byla založena obecní kronika. Prvním kronikářem byl František Šůs, majitel usedlosti č.p. 20. Obec měla 48 popisných čísel a 316 obyvatel. Politickým okresem patřila do roku 1929 do Horažďovic, od roku 1929 do Strakonic. Soudním okresem, berním úřadem a děkanským úřadem patřila dále do Horažďovic. V tomto roce se rozparceloval dvůr Prácheň a zemědělcům z Velkých Hydčic bylo přiděleno 15,2 ha orné půdy. V roce 1925 se začalo se stavbou silnice z Velkých Hydčic do Horažďovic za cenu 160 tis. Kč za kilometr, kde dělníci pracovali za mzdu 1,30 - 1,50 Kč na hodinu Silnice byla dokončena roku 1928. V kronice jsou zaznamenány i velké živelné pohromy, které často způsobovala řeka Otava, protékající v těsné blízkosti obce. 11. srpna 1925 stoupla hladina řeky v důsledku průtrže mračen řeky tak, že mezi tratí a řekou byla jedna hladina, po které plavalo hospodářské nářadí, obilí, brambory a dříví. Co neodplavila voda, zničili kroupy. V roce 1926 převzala obec do vlastní režie rybolov, který od nepaměti musel být pronajímán ve veřejné dražbě. Téhož roku byly pronajaty vápencové lomy panu Trnkovi za hodnotu 500 q bílého kusového vápna. Firma Bubla z Horažďovic provedla v obci v roku 1928 částečnou kanalizaci za 37 tis. Kč. Josef Měřička postavil na katastrálním území Velkých Hydčic továrnu na pletené zboží. Se vzrůstajícími nároky na dopravu vzniká potřeba přemostění řeky Otavy z Velkých do Malých Hydčic s návazností na silnici Sušice - Horažďovice. Již v roce 1923 okresní správní komise zakoupila polovinu železničního mostu v Hradci Králové a mínila jej za pomoci okolních obcí umístit přes řeku Otavu tak, aby spojoval obce Malé a Velké Hydčice. Obce Hejná, Velké Hydčice, Bojanovice, Týnec a Újezd se zavázali přispět na amortizaci nákladů obnosem 500 Kč ročně po dobu 50 let. Obec Malé Hydčice ale projevila s projektem nesouhlas a podala stížnost zemskému správnímu výboru, čímž celé řízení skončilo a most byl umístěn mezi obce Horní a Dolní Poříčí, které s podmínkami souhlasili. Těžká doba po mnichovské dohodě dolehla i na obyvatele obce. Počínaje měsícem září 1939 byly zavedeny lístky na potraviny. Na osobu a týden stanovena na 100 kg, z toho bylo nařízeno odevzdat 4 kg škvařeného hřbetního sádla do sběrny. Samozásobitel mohl semlít 21 kg chlebového obilí na osobu a měsíc. Od září roku 1940 se smělo mlít pouze 16 kg. Odevzdávané produkty (mléko, vejce) sbírali sběrači k tomu určení a vše se přísně kontrolovalo. Cikáni, nacházející se na katastru té které obce z 31. 1. na 1. 2., získali v ní domovské právo. Tuto noc se konaly hlídky po obvodu katastru obce, aby žádný cikán domovské právo v naší obci nezískal. V roce 1942 musel být odevzdán na rozbití zvonek z kapličky. Vážil necelých 20 kg, byl 33 cm široký a 26 cm vysoký. Od 1. 6. 1942 byl přidělen celý soudní okres Horažďovice k politickému okresu Sušice. 5. května 1945 přijela americká armáda také na Hožďovicko. Začali se vracet obyvatelé obce, kteří byli nasazeni na nucené práce v Říši a z koncentračních táborů. Z konfiskovaného majetku hraběte Kinského bylo přiděleno z velkostatku Prácheň do Hydčic 12,5 ha půdy. Čtyřem deputátnickým rodinám na Práchni byly přiděleny budovy velkostatku a 21 ha půdy. Započalo se s elektrifikací obce a nákladem 885 tis. Kčs byla v roce 1947 ukončena. V tomto roce koupen a slavnostně vysvěcen nový zvonek a pokřtěn Václav - Ludmila.

V důsledku náhlých změn počasí byla obec často postihována povodní. V únoru roku 1985 řeka zamrzla a při oblevě ledy zatarasili koryto řeky a přilehlé břehy. Kry se natlačili až na pole pod nádražím, dosahovaly až 70 cm tloušťky a úctyhodných rozměrů. Tály na březích ještě v dubnu o prácheňské pouti. Ovšem největší povodeň (stoletá voda) byla 22. 12. 1993, kdy nastala obleva na Šumavě, rozvodnily se všechny přítoky a hladina řeky během několika hodin stoupala tak, že byly zaplaveny rodinné domky okolo řeky a místní komunikace až ke staré hospodě.

Dále po silnici na Prácheň:

gotický hrad Bavorů ze Strakonic z doby po r. 1315(v tomto roce darován Bavorovi III.J.Lucemburským) vznikl na místě župního hradu založeného již v 10. st(dřevěný s hliněnými valy). Prácheň-hrad V 11. a 12.st. byl odtud spravován Prácheňský kraj(1045-1268), jako kasteláni zde měli působit předci Rožmberků-Vítek z Prčic(r.1184) a Šternberků-Diviš z Divišova(r.1220), v dalším století přenesena správa do Horažďovic a později do Písku. Hrad Bavorů, přestavěný ještě Půtou Švihovským, je od r.1558 uváděn jako pustý, dochovány mohutné zbytky věží, hradeb a čtyř flankovacích bašt. Kostelík sv.Klimenta původně z konce 13.st.(na místě starého dřevěného-vůbec devátou křesťanskou stavbou u nás), novogoticky upraven r.1859, opravován 1938-40. Národní přírodní rezervace(27ha)přirozeného smíšeného lesa(lípa, javor, borovice), v podrostu vstavače, lilie zlatohlávka a kruštík. Byl odtud plaven jeden ze zákl. kamenů Národního divadla.

Pracheň, n. starožitný hrad u Horaždovic, který soudíc s posvěcení kostela sv. Klimentu, pochází z pradávných dob. V letech 1184-1164 sídleli tu knížecí a královští popravce, ale potom opuštěn kromě faráře, který zůstal při kostele. Král Jan daroval horu P. Bavorovi ze Strakonic (1351), kterýž (aneb bratr Vilém) tu nový kamenný hrad vyzdvihl, ponechav okolí kostela mimo ohradu. Hrad ten drželi z téhož rodu Vilém (+ c. 1350), Bavor (1364-1386)a v l.1394-1404 Breněk (mezi tím 1389 Zdeněk z Rožmitála). Páni Hradečtí tu nesídlívali a pozdější držitelé panství bydleli v Horažďovicích. A tak hrad v 15 st. opuštěn po druhé. Na hradě Práchni sídleli purkrabě 1184 Vítek, 1220-1222 Diviš a 1. 1264 Purkart. Moc jejich vztahovala se nad děkanstvím Prachenskému a Bozenskem, pokud nepatřilo ke Kamýku. Po opuštění Prachně darován soud krajský Vyšehradské kapitole, později byl týž soud v Sušici a proto slove kraj i Sušickým. V příčině berní bylo spojeno s P. i Netolicko od davných dob a p. v nejširším smyslu vztahovalo se pak od Příbramě až k jižnímu konci Čech (již 1276). L. 1361 vysazena poprava pro týž kraj na hradě Karlšperce, kromě toho ji vykonávali někteří páni a popravce od krále ustanovovaní. Při rozdělení Bechyňska v 18. st. přidán k podílu Budějovskému jižní cíp P., které pak přes to patřilo ještě k největším krajům. Název P. udržel se až do r. 1850. Děkanství P. neb kraj děkana P. obsahovalo ve 14. a 15. st. fary a kostely: Pracheň, Horažďovice, Hoštice, Katovice, Jepici, Strakonice, Zborovice, Volenice, Nezamyslice, Bukovník, Žíhobce, Strašín, Kašperské hory, Nové město Rajský, Dlouhou ves, Albrechtice, Sušici, Svojšice, Vilhartice, Petrovice, Kolínec, Zbynice, Vzdouň, Mlazov, Zavlekov, Těchonice, Kvasenovice, Hradešice, Budětice, Záboří a Větší Bor. V téže rozsáhlosti objevuje se dkěnaství P. také r. 1574 a udrželo se, jak se zdá, až do zřízení vikariatů.

Pověsti: U kostelíka jsou poklady, je možné je spatřit pouze o půlnoční mši na Štědrý den. Hlídá je zlatá sova s rubínovýma očima. V kostele sv.Klimenta měli pod sklem kus opotřebované metly. Tou metlou kdysi dítě bilo svou matku ve V.Hydčicích. Když zemřelo, vystrkovalo prý ruce z hrobu, ale matka jej tak dlouho mrskala metlou, až se opět stáhlo pod zem. V kostele byla metla pro výstrahu dětem. Východní svah Práchně je rejdištěm duchů. Přízrak pana Půty Švihovského se nevlídně chová k tomu, kdo ho uctivě nepozdraví. Ví o ukrytých pokladech a kdo vyzdvihne poklad, který mu ukáže zemře do roka. Prácheň má i svou Bílou paní bloudící kolem vrchu, u Svatého Pole i tiše kráčívá nad Otavou nebo nehnutě stojí na lukách a na koho upře svůj pohled toho potká pohroma.

S kostelem sv. Klimenta na Práchni je spojena pověst o nenasytném panu Pútovi z Rýzmberka. Byl to člověk vznešený, zbožný a vykonával úřad zemského sudího. Měl však jednu velkou neřest, neboť byl veliký skrblík. A tak, když se rozhodl zvelebit starobylý kostelík na Práchni, dlouho přemýšlel, jak by to jeho nestálo moc peněz. Nakonec našel řešení: Nechal ulít zvon, který se měl zavěsit do nové věže kostela, dal ho vystavit na Práchni a poručil naplnit ho penězi, aby bylo z čeho kostel opravit. Pomalu se trousili poddaní, aby pánovi donesli často poslední penízky, které měli ve svém ubohém životě ušetřené pro nemoc či špatné časy. Panský písař je pečlivě zapisoval, aby nezůstal ani jediný, který by na kostel nepřispěl. A ten, kdo dlouho nešel, byl panským drábem pohnán k povinnosti. Přesto ale se zvon plnil velmi pomalu: Nebylo mezi poddanými mnoho peněz. Když však pán pohrozil těm, co peníze zatím nepřinesli, vězením, zase se začaly grošíky - a sem tam i dukátek - do zvonu kutálet. Zvon se pomalu naplňoval a už chybělo jen opravdu málo, aby byl penězi zaplněn tak, jak si to pán přál. A tu dráb přivedl nemocnou vdovu po jednom chudákovi. Marně ho vdova zapřísahala, že nemůže pánovi žádné peníze dát. Marně prosila za své tři děti, pro které měla stranou tři ubohé grošíky na nejhorší časy. Dráb prohlédl prostě zařízenou světničku, grošíky objevil a vdovu přinutil, že sama musí peníze na Prácheň přinést a do zvonu hodit. Ubohá žena šla těžce do kopce, v hadříku zabalené nesla jako svátost své poslední tři groše, chvílemi ji musel dráb podpírat, aby vůbec došla a když si připomněla, že nese nenasytnému pánovi svůj poslední majetek, ani žít se jí nechtělo. Tak došli až na samý vrch a tu, když vdova uviděla zvon až po okraj plný peněz chudáků a představila si svoji bídu v dalších dnech, narovnala se, hněvem se jí v očích zablesklo a vykřikla: " Kéž by ses propadl i se svým bohatstvím!" A v tu chvíli se země zachvěla, otevřela se, a zvon plný peněz se s rachotem zřítil do hlubiny. Od té doby do dneška ho nikdo neviděl, ale když přijdete na Prácheň v pěkný tichý den a budete pozorně poslouchat, z hlubin zaslechnete jemné cinkání, jako by někdo přepočítával peníze. Třeba je jednou někdo z příchozích najde...

Kosmas použil název Práhen.

J.J.Toužimský: Kostelík ten na horském sedle pracheňském jest skutečným překvapením krajině té, jinak jakby odumřelé. Lid okolní tvrdí, že chrám ten zbudován byl od vévody českého Bořivoje v starobylém městě pohanském, jež rozkládalo se od hradu na temeni vrchu po východních sklonech pracheňských až k Otavě a ve kterém Bořivoj prvně zavedl křesťanství.

Z Práchně po zelené dolů do Horažďovic:

(druhdy i Horaždějovice, po starém spůsobu kancelářském Harawicz, Horawicz), město, které založeno bylo ve 13. st. (před r. 1279) skrze pány ze Strakonic a l. 1293 od krále Václava vyňato z moci úřadú krajských, tak že na roveň postaveno městům král. Bavor ze Strakonic (+1317) daroval kostelu zdejšímu sv. Petra, kterýž skrze předky byl vyzdvižen a křižovnikům Svatomářským odevzdán, l. 1298 les Babiny. Krále Rudolfa I. 1306 voleného neuznával, pročež tento vytáhl proti němu a jiným protivníkům a město H. (patrně již opevněné) oblehl. Avšak tu se král rozstonav zemřel ještě v mladých letech (1307). Po Bavorovi následoval bratr Vilém, který statek kostela zdejšího potvrdil (1318) a rozhojnil. L. 1330 založen jest od Jetřicha mečíře špitál. Horažďovice-pozůstatek městského opevnění H. patřily pak k pánství hradu Prachně po: r. 1315 nad nimi postaveného až do vymření Bavorův. Poslední z nich Břeněk protivil se králi Václavovi, pročež kázal král Václav IV. město oblehnouti. Stříleno na ně z velikého děla, ale není známo, jestli bylo dobyto. Nástupcem jeho byl (I. 1409 již) Jan starší z Hradce. Když začaly války husitské, vzepřeli se H-sti své vrchnosti a přidali se dobrovolně k bratrstvu Táborskému, jemuž byli pro opevnění svého města dobrou záštitou. Když l. 1434 velký zástup Táborů u H. poražen byl od lidu Menharta z Hradce, poddali se H-stí tomuto svému pánu dědičnému. Po r. 1437 zmáhal se blahobyt v městě, že i statky po- zemské kupovati mohli. Okolo léta 1458 vyšly H. z držení pánův Hradeckých a dostaly se v držení Jana a Racka bratří z Kocova. K prosbě Rackově potvrdil král Jiří svobody města a udělil mu výroční trh Havelský (1463). Od Racka bezpochyby tvrz na místě nynějšího zámku postavena. Protože Racek mír rušil, obležen jest na H. skrze jisté pány a vojsko městské (1477). Po dlouhém obléhání, při němž měšťané pánu svému vzácnou věrnost zachovali, vymočeno město hladem, tak že se poddalo. (Za vzácnou věrnost dostalo město od krále 1502 právo pečetiti červeným voskem.) Páni dobyvše města náklady svoje hradili z prodeje panství, jež se dostalo potom v držení Půty z Ryžemberka. Tento potvrdil a rozsířil (1497, 1503) svobody města, stavěl klášter a nadal a postavil kostel klášterský, v němž (+1504) pohřben. Synové jeho dokonali stavbu kláštera a rozdělili se tak, že Břetislav měl jednu polovici H. a Jindřich druhou. (Před tím nějaký čas držel H. Zdeněk Lev z Rožmitála.) Po smrti Jindřichově (+ 1551) rozdělili se o polovici jeho tři synové Jan, Václav a Michal, tak že každý měl šestinu města, avšak Václav podědil po bratřích a přikoupil léta 1561 polovici Břetislavovu (1561). Tento pak krátce před smrtí se synovcem práva města (zejména vaření piva) slavně potvrdil. Avšak Václav a Michal potom obec utiskovali, tak že po mnohých ústrcích ke smlouvě došlo (1570) z poručení císaře samého. Václav pak 1578 a 1587 svobody obce potvrdil a u císaře (1586) majestát na clo a mýto vyprosil (+ 1587). Syn jeho Karel zase sousedy utiskoval, v právech zkracoval a dějiny jim bral. V té příčině byla učiněna smlouva l. 1589 (+. 1593). L. 1598 postaven kostel sv. Jana Křtitele. Po Karlovi držel H. strýc Děpolt (+1616), jehožto syn Ferdinand Karel po bitvě Bělohorské ujel a u města Amiens zahynul (1622). L. 1619 dobyty H. od císařských, vydrancovány a vypáleny. L. 1620 dne 3. října opanovány od nich po druhé. Panství zabrané prodáno l. 1622 Adamovi ze Šternberka (+ 1623), jehož vdova sousedy obracela na katol. víru. (Do l. 1676 se to úplně nepovedlo.) Svobody zabrány obci, která za navrácení (1638) 1000 zl. podávala. Frant. Matyáš, syn Adamův, potvrdil svobody obce l.1647. Syn jeho Václav Vojtěch zavedl v obci dobrý řád a vyprosil na císaři třetí výroční a téhodní trhy. L. 1666 dostal H. na svůj díl Ignác Karel nejml. bratr, ale prodal je I. 1676 Václavovi Vojtěchovi, jenž obci zase svobody potvrdil. Týž postavil nový zámek a dal tu vítězství nad Mongoly u Olomouce vymalovati (okolo l. 1690). L. 1689 město vyhořelo. Dědičkou Václavovou (+ 1708) byla manželka Klára Bernardina z Malcánu (+1719). L. 1721 k. H. Eleonora z Mansfeldu, po níž následoval I. 1748 syn Jindřich. Od něho k. H. (1755) Marie Karolina kn. Löwenstein-Wertheim (+l.1765), po níž manžel Karel Tomáš o po něm druhá manželka jeho Marie Jozefa následovala. Skrze tuto dostaly se H. do rukou Rumerskirchů. Od nich koupil H. l. 1834 kníže! Rudolf Vchynský ze Vchynic, jehož rodu panství dosud náleží. L. 1790 povýšena jest fara na děkanství. Léta 1814 zrušen zdejší klášter, ale I. 1854 zase odevzdán školním sestrám. L. 1850 staly se H. sídlem zeměpanských úřadův. V H. narodili se Tomáš Budecius, opat Zbraslavský, a V. Herites, probošt kost. Praž. Erb: štít modrý a u jeho zpodu vrch skalnatý, na němž stojí dvě stříbrné věže, každá s jedním oknem a cimhuřím beze střechy a červ. štítkem, na němž jest zavinutá střela (má býti prostá střela pp. ze Strakonic). Mezi cimbuřími věží jest zlatá hvězda o šesti špicích.

Prosperitu ovšem přerušil neuvážený postoj měšťanů zainteresovaných na formanství, kteří v polovině 19. století odmítli napojení na tehdy budovanou železniční trať z Plzně do Českých Budějovic. Hospodářský růst se značně zpomalil a město vlastně zůstalo na okraji zájmu, jemuž valně nepřispěla ani později vystavěná trať na Sušici a Klatovy. Velký význam pro celý kraj měla v této době stavba železnice z Českých Budějovic do Plzně. Provoz na ní byl zahájen v roce 1868. Horažďovice se, tak jako jiná města, nejprve této stavbě bránily a tak železnice vedla asi 2 kilometry od města. O to důležitější byla pak stavba další tratě přes Horažďovice směrem na Sušici a do Klatov v roce 1888. Spojení města se světem přispělo výrazně k rozvoji obchodu, zakládání továren a různých podniků, byť ne vždy úspěšných. V roce 1872 byl v Horažďovicích postaven cukrovar, ale již po dvou letech zanikl. V prázdné budově zřídil v roce 1879 Samuel Kohn sirkárnu, která byla v provozu pouze do roku 1897. Opuštěný objekt chátral a v letech 1927 - 1930 byl rozebrán na materiál pro stavbu rodinných domků. Do roku 1834 se v Horažďovicích vyráběl v Rosenaurově papírně ruční papír. V roce 1834 byla papírna přestavěna na mlýn. Roku 1889 postavili podnikatelé Fürt a Gans u řeky novou papírnu, kde se vyráběl papír ze slámy. Podnik však za několik let vyhořel a nebyl už obnoven. Noví majitelé objektu - Steiner, Friedler a Geschmay v něm zřídili škrobárnu. Po mnoha rekonstrukcích, přestavbách a modernizacích pracuje tento podnik dodnes. Ve městě pracovalo celkem šest mlýnů. Obec vlastnila cihelnu za městem a druhá cihelna patřila statkáři Naxerovi. U Jarova bývalo přístaviště pro vory a Zářečský mlýn byl v druhé polovině 19. století přeměněn na pilu, která patřila Čenkovi Bubeníčkovi a zpracovávala především dříví plavené po Otavě. Dříví z okolních lesů se zpracovávalo na Maškově pile postavené v roce 1910. Na náměstí sídlila firma bratří Münzů, kde se vyráběl ocet a především žitná pálenka, tzv.Münzovka. Určitou zajímavostí v podnikání bylo zahradnictví Josefa Kandra založené v roce 1880 na poli proti nádraží. Josef Kandr se věnoval pěstování růží, za něž získal na různých výstavách řadu ocenění a medailí.

Rod Kinských zde sídlil až do roku 1945. Koncem 2. světové války bylo město 6. května 1945 osvobozeno americkou armádou generála Pattona.

Původní název Horaždějovice od názvu slov. kmene(Horazd byl učedník sv.Cyrila, Gorazda je starobylé místo bosenské), osada připomínaná r.1251. Majiteli města byli od r.1293 Bavorové, Šternberkové, Mansfeldové. V r.1307(4.7.) zde zemřel na úplavici král Rudolf I., když se Bavorové postavili proti němu, r.1399 se město(syn Bavora IV.) postavilo na odpor Václavu IV., při jeho dobývání poprvé v Čechách použita děla(tzv.velké pušky). Od r.1483 až do Bílé Hory drželi město Švihovští z Rýznberka. Horažďovice-zámek Půta Švihovský založil minoritský klášter v jehož kostele byl i r.1504 pohřben, za třicetileté války velká část města vyhořela(r.1619 -22.7.-Buquoiem vypáleny a vydrancovány, požáry v l.1627, 1635, největší r.1689). V 16.st. vodovod, město kupovalo vsi. Šternberkové vystavěli zámek, radnici i kostel, ke konci 18.st. zámek v držení hrabat Rumerskirchů a od r.1834 Kinských ze Vchynic, v pol. 18.st. přesun hosp. života do Strakonic, později také proto, že se město odmítlo napojit na žel.trať Budějovice-Plzeň(z obav o ztrátu výnos. formanství). Opevnění města gotické ze 13. a 14.st., Červená a Prachatická brána, zámek (na místě býv. tvrze ze 13.st.) barokní s renes. vlivy ze 16.-17.st. (it. stavitel Salomini), ve velkém sále nástropní malby z r.1690-bitva pod Vyšehradem, zám.zahrada ze 17.st.. Kostel sv.Petra a Pavla raně gotický z l.1260-73, hřbitovní kostel sv.Jana Křtitele renesanční z r.1598, zámecký mlýn s pozdně renes. štítem, barokní špitál z r.1631, Mariánský sloup z r.1723, gotická kašna z r.1503. Židovský hřbitov z 2. pol. 17.st.. V klášterním chrámu renesanční epitaf Půty Švihovského, pobuřující mrav ctihodných panen-kameník musel provést na kamenném rytíři vyžádanou kastraci. Rodiště básníka B.F.Guldenera(1836-77), houslového pedagoga O.Ševčíka(1852-1934).

Na místě gotické tvrze ze 13. století stojí barokní zámek. Z původního hradu, přestavěného za Švihovských na renesanční zámek, se dochovalo pouze do skály zahloubené sklepení a zbytky věže. Ve většině zámeckých místností sídlí od roku 1920 městské muzeum ( roku 1991 znovuotevřeno). Nynější expozice muzea popisují dějiny Horažďovic od pravěkého osídlení po dnešek. Expozici je doplněna výstavou minerálů z okolí. V prostorách věže se každoročně konají různé výstavy. Mezi nejvýznamnější památky patří také zbytky městského opevnění. Jeho původní délka bývala přes 1300 metrů. Za hradbami uvnitř města se také nacházel příkop, který byl později zasypán, zvaný parkán, býval široký až 14 metrů a sloužil jako součást opevnění. Poblíž hradeb se setkáme i se sochou sv. Floriána, která dříve stávala před zámeckou sýpkou. Další součást městského opevnění, Červená brána (Pražská), z roku 1252, je druhá nejstarší v Čechách. Před branou býval příkop přes padací most. Na severní stěně brány spatříme městský znak, užívaný již od 13. století. Je tvořen dvěmi stříbrnými věžemi s gotickými okny v modrém poli. Mezi věžemi je zlatá šesticípá hvězda, věže stojí na hnědé skále. Pod oběma okny jsou červené štíty se stříbrnou střelou, znak původních vlastníků Horažďovic, Bavorů ze Strakonic. Další z původních městských bran je nejmenší zvaná Branka (ze 13. století), která vedla k mlýnu a v dobách požárů zde nosili vodu, protože to byla nejkratší cesta k Otavě. Dominantou náměstí je děkanský kostel sv. Petra a Pavla, vystavěný v letech 1260-73 (přestaven v roce 1316). Kostel bývá otevřen denně od před bohoslužbou, nebo i dle domluvy. Původní věž byla roku 1836 nahrazena věží novou. Uvnitř kostela můžeme obdivovat gotickou křtitelnici v podobě kalicha a na oltáři pozdně gotickou Madonu z roku 1775. V letech 1991 - 2000, z podnětu Spolku rodáků a přátel Horažďovic, proběhla sbírka na obnovu zvonů. V roce 1993 zde byly umístěny nové zvony, zasvěcené sv. Václavovi a sv. Vojtěchu, spolu s původním umíráčkem z konce 15.století. Další zvon, věnovaný Msgr. Karlem Fořtem, je zasvěcený sv. Gorazdovi, novému patronu města, a do kostela byl umístěn v roce 1997. Poslední ze 4 zvonů, 980 kg vážící Petr a Pavel, byl do města přivezen v prosinci 2000 a poprvé se všechny čtyři zvony slavnostně rozezněly nad městem o půlnoci z 31. 12. 2000 na 1. 1. 2001 v kompletním enharmonickém ladění F1 - Gis1 - H1 - D2. Z terasy za kostelem je pěkný výhled na řeku Otavu i na nad ní se vzpínající vrch Prácheň. Poblíž kostela najdeme i morový sloup se sochou Panny Marie a v Hradební ulici Masné krámy z 18. století, jichž tu do požáru v roce 1689 stály dvě řady proti sobě. Prohlédnout si je můžeme po předběžné dohodě. Ve středu Horažďovic se dochovalo také spousty gotických, renesančních a barokních domů. Další známou památkou je klášterní areál s kostelem Panny Marie stojícím na místě kaple sv. Michala ze 14. století(r. 1330). Na jejím místě byl roku 1550 postaven kostel sv. Michaa a klášter Minoritů. Od roku 1862 vlastnil objekt řád Školských sester, pro druhé světové válce sloužil celý objekt jako kasárna. V současnosti je v objektu několik školních a zdravotnických zařízení a v druhé patro hlavní budovy bylo, po rekonstrukci, navráceno sestřičkám řádu de Notre Dame. Jejich generální správa pro celé území Čech tu sídlila už před sto lety. Kongregace školských sester de Notre Dame se ve své činnosti zaměřuje na výuku a výchovu dětí. Boží muka pod Brankou, postavená roku 1738 obecním starším Tomášem Pitnerem byla v roce 1998 zrestaurovaná. Zobrazují na jedné straně svatého Vojtěcha, po straně druhé Pietu. Jihovýchodní branou, nazývanou Dolní, vedla cesta k padacímu mostu přes Otavu, směrem k Práchni. V její věži, odstraněné v 18. století, bývalo i městské vězení, jehož zbytky jsou tu dodnes. Na Husově náměstí stojí pomník, který připomíná upálení Mistra Jana Husa.Poblíž stojí také Sbor církve Československé. Tento dům byl přestavěn z bytového podle návrhu architekta Štrébla z Plzně a věžička sem byla přenesena z původní radnice. Slavnostní otevření proběhlo 15. července 1928. V modlitebně jsou fresky významného horažďovického rodáka Karla Němce. V dnešní Ševčíkově ulici č. p. 24 je umístěna pamětní deska houslového virtuosa Otakara Ševčíka, který se v tomto č. p. narodil. Na náměstí stojí budova radnice z roku 1927, která je již čtvrtou radniční budovou na stejném místě. Její předchůdkyně, vystavěná roku 1690, byla radnicí 236 let. I dnes je zde sídlo Městského úřadu. Ze staré radniční budovy zůstal zachován kamenný znak města, který je umístěn v patře radnice a velká deska, která se v roce 1996 vrátila na průčelí radnice. Proti radnici stojí morový sloup Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1725, v roce 1994 byl zrestaurován. Na náměstí stojí i kamenná kašna z roku 1560.

Kousek od Červené brány stojí pomník osvobození města roku 1945, který jsem byl postaven v roce 1990. Na Josefském náměstí před vstupem na hřbitov stojí sloup sv. Josefa z roku 1708. Na hřbitově stojí nově zrekonstruovaný kostel svatého Jana Křtitele z roku 1598 s devíti barevně vitrážovými okny. Z dalších drobných sakrálních památek stojí určitě za pozornost zrestaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého na křižovatce ulic Mayerovy a Plzeňské či boží muka z roku 1705 na vrchu Loreta. Nedaleko se nachází židovský hřbitov z přelomu 19. a 20. stol..

Lov a chov(od r. 1775-za vel. sucha přeneseno 12000 perl. do náhonu) perlorodek v mlýnském náhonu až do 2. sv. války, lovy v pěti až desetiletých intervalech, později každé 3 roky, r.1867 se našlo 30 velkých a 130 menších perel. Výlov byl organizován pouze vrchností a v letech 1809 a 1818 se ho účastnil i císař František I. Při posledním výlovu v roce 1944 bylo vytaženo 20 tisíc kusů a získáno několik desítek kusů perel.

Osobnosti: Osudy Horažďovic jsou také spojeny s celou řadou vynikajících osobností, které se zde narodily, nebo zde alespoň nějaký čas žily. Například jedna z legend říká, že se zde narodil pozdější český král Jiří z Poděbrad. Roku 1607 se zde narodil významný lékař a filozof Jan Sofronius Kozák. Dále můžeme jmenovat kněze, národního buditele a spisovatele Romana Voříška, botanika Františka Celerina, básníka a dramatika Bernarda Guldenera, zakladatele českého hasičstva Matěje Mayera, cestovatele Richarda Štorcha. Prácheňský hřbitov je také místem posledního odpočinku spisovatele Josefa Pavla a významného regionálního historika Karla Němce. Z celé galerie postav jmenujme nakonec dvě nejznámější a nejvýznamnější. První je vynikající houslový pedagog Otakar Ševčík, který se zde narodil roku 1852. Druhou osobností je slavný český rytec a grafik Václav Hollar. On sám se zde sice nenarodil, ale pocházel odtud rod Hollarů. Otec Václava Hollara se přestěhoval do Prahy a tam roku 1600 získal šlechtický titul a erb s přídomkem "z Práchně". Během svého dlouhého života v cizině jej užíval i jeho syn Václav.

Pověsti: Na zámku má být poklad hlídaný vzteklým černým kocourem, poklad zazdila Eleonora z Mansfeldu, za dob bojů francouzů proti Marii Terezii. Na svátek sv.Tomáše jezdí přes náměstí až na hřbitov ohnivý kočár, tam čeká na všechny mrtvé Tomáše, naloží je a jezdí s nimi po mostě, v ruce drže ohnivý bič.

J.J.Toužimský: Pověst přičítá Horažďovicům, že ve zdech města toho spatřil světlo světa nejslavnější z českých králů, Jiří Poděbradský. Anna z Vartemberka, manželka Viktorina Bočka z Kunštátu, jsouc na cestě z Velhartic stala prý se v Horažďovicích matkou 6.dubna 1420. Se synem vydala se prý potom teprve do Poděbrad.

Z Horažďovic po červené ke kapli sv.Anny:

kostelík u lesa Slavník ze 16.st., r.1753 zde město postavilo lázně na prameni léčivé pověsti, léčebný proces prováděn koupelemi i pitným režimem. Roku 1762 už ale lázně zanikly. Místo prodáno roku 1792 Janu Vaněčkovy z Plzně.Později zde vznikl hostinec a ten přebudován roku 1963 na objekt sloužící k rekreaci dětí. Kaple postavena roku 1760 Karolínou z Löwensteinu, přestavěna 1814. Vznik kaple souvisel s léčebnými účinky pramene vyvěrajícího z vrchu Slavníku a tekoucího pod kaplí.

Po červené přes Kozlov:

První známý majitel osady byl Chval z Hoštic, který postavil v Kozlově tvrz. V roce 1347 rozprodal část pozemků obyvatelům Hoštic a tím při tvrzi vznikla ves Kozlov, která byla nadána významnými výsadami.Koncem 14. Století vlastnili tvrz i ves páni ze Želče, kteří je rozprodali a tak tvrz ztratila funkci feudálního sídla. Roku 1445 daroval ves převor Beneš z Bračic,řečený Mnich, strakonickému špitálu u sv. Markéty a tvrz patrně zanikla. Na návsi se nachází jednolodní kaplička sv. Václava s otevřenou baldachýnovou předsíní, pocházející z roku 1826.

Ke Kozlovu se váže historka z dob zlaté horečky. Při tvrzi pána Havla žili poctiví sedláci a dole u řeky bydlela zlatokopecká cháska, kterou neměl pán rád. Když pak jel pán na obhlídku panství, tak ho ta cháska na louce Strádalce(dnes louka na katastrálním území Veřechova) utloukla k smrti. Sedláci ho dopravili do Strakonic jeho bratrovi, který jim za to udělil různá privilegia. Tyto výsady dal sepsat a kozlovští rychtáři je po staletí střežili v truhle, která se otvírala tajným způsobem. Tyto výsady se četly vždy v kapličce při posvícení a při tom se zvonilo. Truhla se pak ztratila, ale říká se, že je ukrytá někde v kapličce...

Do Střelských Hoštic:

(nehezky Střelohoštice z něm. Stahl-Hostitz), dvě vesnice u Horažďovic z nihž jedna Zadní slove. V předních byla tvrz a ve 14. století farní kostel. První písemná zpráva o Hošticích pochází z doby kolem roku 1320, kdy zdejší tvrz vlastnil Oldřich z Potštejna. Z vladyk se přip. l. 1347 Chval, syn Bohunka z Mladějovic, 1368-174 Přech pak Jan Prčice (+c.1395) a 1402-1433 jiný Jan Prčice, který se stal patronem zdejšího kostela. Od 15. století seděli tu Kraselovští z Kraselova (1462 Lipolt, 1523 Mikuláš, pak Kunaš (+1563). Po nich pak dědili Pešíkové z Komárova, kteří zde pravděpodobně budovali zámek, který se stal nástupcem původní středověké tvrze ze 14. století. Ujal je Šabastian P. Potomku Petrovi zabrány (1622) a se Střelou prodány. Pešíkové se drželi odbojných českých stavů a po bitvě na Bílé hoře jim byl majetek zkonfiskován a spolu se zámkem Střela byl prodán Jindřichu Libštejnskému z Kolovrat. V roce 1624 získal objekt Jezuitský řád, který výrazně zasáhl do úprav zámku. Jezuité zde působili až do zrušení řádu v roce 1773. Významnější rodinou, která zasáhla do dějin obce byli němečtí Obstovi, kteří panství koupili v roce 1807. Od roku 1885 do roku 1923 se na panství vystřídalo dalších sedm majitelů. V tomto roce převzal zámek se statkem Podpůrný spolek haléřový dělníků akciové společnosti, dříve Škodovy závody Plzeň. Spolek zde zřídil ozdravovnu pro děti svých zaměstnanců a zámek zvýšil o jedno patro. Od roku 1949 obývala zámecké prostory Vojenská správa. Podpůrnému spolku byly nemovitosti státem vyvlastněny v roce 1956. Střelskohoštický zámek se stal sídlem armády - Karpatského ženijního pluku až do roku 1991. Obec celý objekt (zámek s hospodářským dvorem) odkoupila v roce 2001. V zámeckém areálu se nachází špýchar s barokními štíty. Od té doby patřily Hoštice k zámku Střele, odkudž později úřady do Hoštic přeneseny. Teprve za naší paměti došlo zase k rozdělení obou.

Připomínány ve 13.st.(r.1274), ve 14.st. tvrz s kostelem, zámek z 2. pol. 16.st., přestavěn r.1721, obnovený 1928, kostel sv.Martina klasicistní z r.1822, velká barokní sýpka, v okolí mohylové pohřebiště(halštatské) a sídliště z pozdní doby kamenné. První písemná zmínka o hoštickém kostele pochází z roku 1384. O původním kostele se však nedochovaly žádné bližší informace. Jeho pozůstatkem po ničivém požáru v roce 1653, kdy vyhořel celý Kozlov a z Hoštic zůstaly tři usedlosti, může být kamenná křtitelnice zapuštěná po pravé straně hlavního oltáře. Oprava kostela byla dokončena v roce 1680. Následovala jeho úplná přestavba počátkem 18. století. V roce 1819 kostel znovu do základů vyhořel včetně varhan a věže. K jeho nové výstavbě došlo v roce 1822. Kostel je klasicistní stavbou s jednotným novogotickým interiérem a je zasvěcen sv. Martinovi.

V současné době užívá obec svůj znak a prapor, které byly obci Střelské Hoštice uděleny Parlamentem ČR, rozhodnutím č. 23 předsedy Poslanecké sněmovny ze dne 18.6. 2003. Znak - v modrém štítě zlaté kosmé břevno provázené nahoře stříbrným kozlem ve skoku se zlatou zbrojí, dole kosmou vztyčenou zlatou střelou se stříbrným opeřením. Prapor - modrý list se žlutým kosmým pruhem vycházejícím z první čtvrtiny horního okraje do čtvrté čtvrtiny dolního okraje listu. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

První známky osídlení Pootaví se datují do sklonku starší a do střední doby kamenné (15 000 - 5 000 let př.n.l.). Trvalejší osídlení prokazují až pozůstatky vesnických sídlišť a mohylové hroby ze starší doby železné 7. - 5. stol. př.n.l). Na území obce jsou evidovány čtyři lokality mohylových pohřebišť. Nálezy jsou uloženy v Národním muzeu v Praze, v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, ve Vídni a v místním Muzeu řeky Otavy a voroplavby. Zámek je původně renesanční stavbou z 2. pol. 16. století s barokními úpravami. Nástavba druhého patra byla realizována v letech 1927 - 1928. V té době zde Podpůrný spolek haléřový dělníků akciové společnosti, dříve Škodových závodů v Plzni, zřídil ozdravovnu pro děti a ženy. Ostatní objekty byly k zámeckému jižnímu křídlu přistavěny v padesátých letech, když objekt získala do své správy armáda. Karpatský ženijní prapor zde sídlil až do roku 1991. Obci se podařilo získat celý objekt o deset let později. Od té doby je areál zámeckých budov a přilehlého hospodářského dvora pomalu revitalizován. V současné době je v přízemní jižního křídla otevřeno Muzeum řeky Otavy a voroplavby s galerií. Pro veřejnost je v prvním a druhém patře otevřena tělocvična a klubovna s posilovnou. Muzeum bylo v místním zámku slavnostně otevřeno 13.5.2006. V rámci finanční podpory z programu LEADER ČR bylo zrekonstruováno v roce 2005 cca 250 m2 výstavní plochy. Plavení dřeva na Otavě věrně připomíná devítimetrová maketa celého pramene svázaného z pěti vorových tabulí. Expozice je věnována řece Otavě a základním údajům, přírodním poměrům, fauně a flóře, rýžování zlata, perlorodce říční a nezapomíná ani na turistický projekt Otavské plavby. Své místo má v expozici samozřejmě historie místního zámeckého objektu a zmíněni jsou také slavní rodáci - Julius Hugo Benoni (hudební skladatel), Josef Pilka (učitel v Písku, sbormistr), PhDr. Jaroslav Ludvíkovský (universitní profesor, klasický filolog), legionáři, mjr. Jaroslav Zahrádka (pražský kriminalista), JUDr. Josef Drobil (místní historik) a Ing. Rudolf Květoň (místní malíř, badatel v oboru archeologie a ochotník). Kromě upomínkových předmětů je zde možno zakoupit i dostupnou literaturu, která se svým obsahem vztahuje k řece Otavě. Pomník akademického malíře Aloise Moravce je na místním hřbitově. Celý život zasvětil především malbě krajiny a zvláště si oblíbil jihočeskou. Do Střelských Hoštic se přistěhoval v 9 letech, když se jeho otec stal učitelem v místní obecní škole. Autorem pomníku Padlých v 1. svět. válce je ak. sochař Vilém Glos z Klatov. Pomník byl na návsi odhalen 23. října 1932. V roce 1946 byl v lese Dominka (u silnice ve směru na Horažďovice) odhalen pomník třem ruským zajatcům zavražděných Němci 25.4. 1945.
(dle webových stránek www.strelskehostice.cz)

Dále po červené přes Poříčí (Pověst: v lesích se zjevoval bezhlavý myslivec, obklopený smečkou bezhlavých psů, místo hlavy mu svítilo světélko), kolem Žižkova mostu (Potok teče ale opodál. Mostek je dokladem toho, kde asi voda tekla, a důkazem stavitelského umění našich předků. O samotném mostku se zmiňuje v Zemi zamyšlené spisovatel Ladislav Stehlík. Děj lidové pověsti sem zasadil i F. L. Čelakovský ve svých verších pod názvem Svatební den) a pod Katovickou(Kněží) horou:

493 m.n.m., slovanské hradiště z 8.-9.st., v 10.st.opuštěno, na základech halštatského, zbytky štol na tuhu-1912-22, chov muflonů, Fr. Čelakovský sem umístnil pověst o dceři rytíře Žicha Ludmile-zde se z ženichem propadli do země.,

Kněží hora, někdy též zvaná Katovická, se nalézá severozápadně od městečka Katovice. Její pojmenování pochází od posledních majitelů této hory. Byli jimi ve středověku jezuité a v dobách novějších pak fara v Katovicích. Na vrcholku Kněží hory (493 m n. m.) se nacházejí valy slovanského hradiště, datované do 8. až 10. století. Jednalo se o jedno z největších hradišť v regionu Strakonicka a je zde domněnka, že bylo jedním ze strážních bodů v krajině spolu s hradišti na kopci Hradec u Strakonic (513 m n. m.) a Hradištěm u Předních Zborovic (604 m n.m.).Prostředníkem mezi nimi byl kopec Kuřidlo (546 m n. m., na severozápad od Strakonic), který získal své jméno právě podle kouřových signálů. Kněží hora-vstup do štoly Hradiště na Kněží hoře mělo trojité valy s klešťovitým uzávěrem a v jeho středu se nalézalo samotné oppidum. Archeologické vykopávky tohoto hradiště prováděl i arch. B. Dubský, který zde nalezl dvě hrnčířské pece. Pro hrnčířské výrobky snad bylo využíváno i zdejší naleziště grafitu. Valy hradiště jsou ještě dnes velmi dobře patrny a model hradiště je umístěn ve strakonickém muzeu, obraz s vypodobněním hradiště by měl být údajně umístěn v obřadní síni obecního úřadu v Katovicích.. Hradiště zaniklo zřejmě za nástupu vlády Přemyslovců, kdy vznikaly při řece Otavě nové hrady, konkrétně u nás Prácheň. Poprvé je v roce 1859 popsal zakladatel moderní české archeologické vědy a první profesor archeologie na pražské univerzitě Jan Erazim Vocel (1802 - 1871) jako hradiště a valy na Kněží hoře u Katovic.
Snad nepřístupnost hory ze strany od Otavy spolu s církevními majiteli a jejich opatrným hospodařením nám zachovaly na vrcholu a svazích Kněží hory původní teplomilnou doubravu obsazenou hlavně duby a některými specifickými rostlinami, které jsou pro tato bylinná společenství charakteristická. Složení zdejšího roslinného společenstva je natolik zajímavé, že jej uvádím jako odkaz na celodenní botanickou vycházku s panem Chánem dne 26.5.2001.

Další ze zajímavostí Kněží hory u Katovic jsou zdejší pozůstatky důlní těžby grafitu. Grafit je zde vázán v pararulách s občasnými peckami křemene nebo vápence. Tomu se také přizpůsobilo rostlinné společenství. Zkušebně se zde začalo těžit po roce 1903. Oficiálně však byl důl na tuhu otevřen roku 1913 a po tomto období dosahoval až 500 tun grafitové suroviny ročně.. Zdejší grafit však nedosahoval kvalit pro tužkařský průmysl a proto byl využíván hlavně ve Škodovce v Plzni pro výmaz slévárenských forem. Těžba zde byla otevřena ve 3 štolách, z nichž se zachovaly v přijatelném stavu pouze dvě. Grafit byl dopravován od štol lanovkou přes řeku do malé zpracovny, na jejímž místě stojí dnes rodinná vilka. Základy pilířů lanovky jsou patrny kousek pod spodní štolou. První štola se rozvětvuje po několika krocích na levou a pravou větev. Pravá větev zakrátko končí nerubanou stěnou. Levá větev je z části zavalená a do dalších prostor je možno proniknout asi 8 m dlouhou plazivkou. Potom je již dostatek prostoru, aby se člověk postavil a prohlédl si celé důlní dílo. Za plazivkou dochází opět k rozvětvení na levou a pravou větev, z nichž levá větev opět končí závalem, pravá větev pak odbočuje do míst, kde je ukončena štachtou vedoucí vzhůru a spojující první štolu se štolou druhou. Šachta je asi 8 m vysoká a na jejím dně je dříví, větve aj. Zřejmě jsou to pozůstatky po návštěvnících, kteří se snažili tuto šachtu přejít. Druhá štola je umístěna nad štolou první, snad jen vchod je více doprava a vstup do ní je možný pouze po čtyřech. I tato šachta se rozvojuje na levou a pravou větev. Levá větev pokračuje jen krátce a končí závalem. Pravá větev je prostorná se dvěma výklenky. Dalo by se říci bez nebezpečí, avšak právě za těmito výklenky s prostornou plošinou se skrývá již zmiňovaná šachta spojující štolu 2 se štolou 1. Za šachtou štola mírně zabočuje doprava a končí nerubanou stěnou. Asi 10 m nad druhou štolou je díra tak pro silnějšího člověka, směřující do hory a jdoucí ve směru propadlé půdy (jáma asi 4 x 4 m). Zde je asi pozůstatek po 3. štole. Celková délka chodeb v Kněží hoře se odhaduje na 60 m (je pravděpodobné, že chodby za závaly ještě pokračují). Tedy žádné velké důlní dílo. Avšak i přesto je nutno vyzvat návštěvníky, které tyto chodby zlákají, k velké opatrnosti. Hora žije, jak dosvědčují závaly a propadlý strop třetí štoly. Rovněž i šachta mezi první a druhou štolou si vyžádala svou lidskou daň a nelze toto nebezpečí podceňovat. V celém důlním díle se můžeme setkat s valouny křemene, rulou, lesklou břidlicí a hlavně grafitem v šupinkové formě . Tím je zde prostoupen snad každý kámen, a tak když důl opustíme, odneseme si jeho část na oblečení i rukou,

do Katovic:

rozloženy po obou březích řeky Otavy. Na jejím východním okraji se do Otavy vlévá Novosedelský potok a pří Kněží hoře pak potok Březový. Osada Katovice, která byla chráněna hradištěm při brodu přes řeku Otavu, existovala již v 11. století. Tak jako mnohá lidská sídliště při Otavě, žily i Katovice z rýžování zlata. Hrůbata po těžbě zlata jsou dosud patrna za vtokem Novosedelského potoka směrem k Pracejovicím a na protějším břehu směrem ku Střele. Ve středověku bývaly Katovice poddanskou obcí hradu Střela. Před rokem 1505 byla povýšena dekretem krále Vladislava II. na městečko. V průběhu třicetileté války byly Katovice několikrát vypáleny. V roce 1638 dostaly od císaře Ferdinada majestát na výroční trhy, který jim byl však pro neplacení tax roku 1788 odňat. V 17. století patřily Katovice jezuitům. Předtím měly Katovice různé majitele (rod Rýzmerských, Kraselovských, Boubínských, Liebštejnských). Po zrušení poddanství se v roce 1848 staly Katovice svéprávným městem, které mělo i purkmistra. Hlavní stavební památkou je raně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba ze 14. století. V letech 1580 až 1582 byl renesančně přestavěn stavitelem Tomášem Červeným z Mendrisia. Průčelí jeho věže člení renesanční slepé arkády s vloženými reliéfními postavami proroků. Hlavní loď, rozšířená o severní valeně klenutou boční loď, je zaklenuta renesanční valenou klenbou s masivními štukovými žebry. Za držení Katovic Petrem Boubínským došlo k přestavbě kostelní věže a přibyly na ní postavičky proroků. Barokně byl kostel upravován roku 1716 a později pak v roce 1761 a jeho věž byla zvýšena v roce 1847. Zařízení kostela pochází z 18. století, hlavní oltář pak z roku 1759. V chóru se dochoval renesanční náhrobek Petra Boubínského z Újezda z roku 1600. Mezi obecním úřadem a kostelem potom můžeme nalézt záhadný katovický kámen a středověký pranýř. Erb mají Katovice tvořen modrým štítem a v něm věž s otevřenou branou, oknem, cimbuřím, cihlovou střechou a zlatou makovicí.

Obec existovala již v 11.st., písemně připom.r.1318, r.1505 městečkem, v pol. 17.st.(r.1654)vlastnictvím klat. jezuitů, sejpy, kostel sv.Filipa a Jakuba raně gotický z 13.st., ren. přest. v l. 1580-82(T.Rossim z Mendrisia), úpravy r.1761 a r.1880, barokní fara.

Cínovou křtitelnice nechal na svůj náklad roku 1599 pořídit zde tehdy působící kněz a spisovatel Václav Porcius Vodňanský. Nápis na křtitelnici prokazuje hlubokou víru tohoto kněze i jeho pastorační horlivost: V přepisu zní: "Kriste, jenž jsi se dal křtíti, tím jsi ráčil posvětiti křtu našeho, jímž jsme křtěni. To vše z tvého dobrodiní." Protože křtitelnice nebyla kvalitně udělána, nechal Václav Porcius roku 1611 křtitelnici opravit od konváře Vavřince Strakonického. Na křtitelnici připsali: "Dej, ať jsme všichni spaseni pro Tvé hořké umučení, pro Tvou smrt, slavné vzkříšení přiveď věčné kralování".

Katovice mají ve znaku městskou věž a od Vladislava II. měly právo vybírati clo z kupeckého zboží, platilo to i za M.Terezie r. 1746. U kostela pranýř. Původně stával při jižním portálu kostela; zpronevěřilé ženy byly odsuzováni státi u něj, když lidé přicházeli na mši, pro veřejnou hanbu a potupu. U kostela stojí též tajemný kámen, opředený různými pověstmi s tabulkou s tímto textem:
Katovice-tajemný kámen TATO DESKA NAZÝVANÁ LIDEM "TAJEMNÝ KÁMEN" BYLA OPŘEDENARŮZNÝMI POVĚSTMI. LEŽELA PŮVODNĚ U KOSTELA, ODKUDŽDOPRAVENA NEZNÁMO KÝM A KDY POD KNĚŽÍ HORU. NÁPIS NANÍ BYL ČÁSTEČNĚ ROZLUŠTĚN. ZNÍ:"LETHA ... SLOVUTNÝ PÁN WOBILL MIESSTIANN MIESTA...NA PAMÁTKU DAL TUTO CESTU...NA SVUJ VLASTNI NA...PAN BŮH RACZ GEMU WIERNU...ODPLATU BEYTI A NA KAZDEHO NA TÉTO CESTĚOD ZLEHO ZACHOWATI...". "AMEN".O JUBILEJNÍM ROCE 500. VÝROČÍ POVÝŠENÍ KATOVIC NAMĚSTYS BYLA PŘEVEZENA NA TOTO MÍSTO, ABY BYLAUCHRÁNĚNA PŘED ZNIČENÍM.
O samotném kameni je možno se domnívat, že je děkovným epitafem za zřízení cesty. Snad právě souvisí se vznikem tzv. Žižkova mostku u Kněží hory. Je nutno si uvědomit, že cestování ve středověku nebylo asi příjemné a odehrávalo se po nezpevněných cestách. Pak taková údržba či vystavění cesty mohlo být darem vskutku požehnaným.

Na samotné zdi kostela si můžeme ještě všimnout pietní desky věnované páteru Josefu Jílkovi, který společně s primářem strakonické nemocnice Karlem Hradeckým a nadporučíkem četnictva Felixem Peřkou tvořil za 2. sv. války jádro ilegální skupiny Karel. Působení všech těchto mužů v odboji skončilo tragicky. Jílka a Hradeckého zatklo gestapo a Peřka spáchal sebevraždu ze strachu, že by při případném uvěznění prozradil své spolupracovníky. Jílek a Hradecký byli Němci popraveni. O faráři Josefu Jílkovi byl natočen plzeňským režisérem Milanem Kazdou filmový dokument "Statečný kněz".

V Katovicích můžeme buď přes Otavu,za mostem vlevo do Pracejovic:

Počátkem 11. století zde vzniká osada, podle jejíhož názvu lze se domnívat, že se v ní usadil rod Pracejův. Pracejovice náležely ve 13. století Bavorům ze Strakonic, kteří tehdy patřili mezi nejbohatší šlechtu Čech(mj. rýžování zlata u Pracejovic). První písemná zmínka o Pracejovicích je z 22.1.1308, kdy Bavor III. prodává ves i s rýžovištěm, rybníkem a lukami taktéž johanitům. Samostatnou ves spravovali johanité prostřednictvím purkrechta.

Kaplička Panny Marie je postavena uprostřed návsi v lidovém baroku a byla slavnostně vysvěcena 4.9. 1898. Mezi další památky patří špýchar u č.p. 17, nejstarší zdejší stavba-má úzká střílnovitá okénka a prejzovou střechu, či Švehlův dům-č.p. 13.-s bustou bývalého Masarykova ministra A.Švehly, dům byl postaven s jeho podporou V domě č.p. 21(pamětní deska odhalena 1999) se narodil roku 1887 známý agrárnický politik Rudolf Beran-po Mnichově 1938 předsedou č.-sl. vlády. Později vězněn gestapem, poválečnou vládou i komunisty. Zemřel v Leopoldově 1954. Významně se zasloužil o rozvoj zdejšího kraje.

Poblíž přírodní rezervace Bažantnice z roku 1985-zbytky lužního lesa. Kulturní památkou jsou východně od vsi středověká rýžoviště zlata na ploše necelých 7 hektarů.

opět vlevo a kolem letiště do Strakonic nebo přes Střelu:

Hrad Střela byl postaven na strategicky velmi příhodném místě pravděpodobně před polovinou 13. století. V r. 1242 se připomíná Martin ze Střely. R. 1262 byl majitelem Zdeněk ze Střely, který měl ve znaku oslí hlavu. Jeho bratr Zdeslav vlastnil v té době Kasejovice. Patřila-li obě místa ke společné državě, nelze pro nedostatek písemných pramenů zjistit, ale ještě v 17. století patřily ke střelskému panství vesnice, které leží téměř na přímce spojující Střelu a Kasejovice (Hlupín, Slivonice, Komušín a Čečelovice). Střela-zámek Hrad Střela a dvůr jsou prvně doloženy r. 1318 (Bleh ze Střely). Potomci Zdeňka ze Střely měli hrad téměř celé 14. století. Teprve v r. 1393 se připomíná jeho nový majitel Mikuláš z Landštejna a Borotína. Jeho synové se postavili za husitských válek na stranu táborů, a tak Střela spolu s Řepicí byly jedinými panstvími v těsném sousedství strakonických johanitů, která se přidala k husitské revoluci. Páni z Landštejna měli Střelu až do druhé poloviny 15. století.
R. 1646 patřila Střela Lvu z Rožmitálu, který přikoupil ves Novosedly. Jeho dědicové hrad důkladně přestavěli. Na konci 15. století koupil hrad s panstvím Půta Švihovský z Rýzmberka (+1504). Jeho synové je prodali r. 1514 Václavu Kraselovskému z Kraselova, po jehož smrti (1544) získal Střelu Václav z Leskovce. R. 1536 je zpráva o dolním a horním hradu, což naznačuje přestavbu. Horní hrad byl původní, dolní stál pod ním na jižním svahu na místě nynější kaple. Oba hrady byly opevněny společným příkopem, přes nějž vedly dva mosty, a spojeny chodbou. K dolnímu hadu přiléhaly obytné a hospodářské budovy přistavované postupně směrem dolů po jižním svahu v místech severozápadní části dnešního zámku. Oba hrady zanikly v třicetileté válce. R. 1619 je dobyl a zpustošil Martin de Hoeff-Huerta. Dílo zkázy pak dokonalo švédské vojsko r. 1645, kdy hrad Střelu vypálilo.
Dědicové Václava Leskovce vyměnili Střelu koncem 16. století s Boubínskými z Újezda za statek Dub. Avšak ani ti nedrželi Střelu dlouho, protože pro účast v protihabsburském povstání z l. 1618 - 1620 propadl jejich majetek konfiskaci. R. 1623 koupil střelské panství Jindřich Libštejnský z Kolovrat. Jeho dědic Václav Libštejnský, jezuita, odkázal panství r. 1654 jezuitskému řádu.
Střelské panství, k němuž patřilo městečko Katovice a sedm vsí, spravoval nejprve řádový probošt, od r. 1661 pak klatovská jezuitská kolej. Na místě zničeného hradu postavili klatovští jezuité zámek. Nejprve byla na zbořeništi tzv. dolního hradu vystavěna kaple a k ní později jižním směrem po svahu přistavěn barokní zámek dokončený před r. 1720. Zámek sloužil jako obydlí pro hospodářské úředníky i jako letní sídlo. Tomu odpovídá jeho dispozice. Všechny místnosti obytného křídla jsou přístupné pouze zvenku, z otevřené chodby a terasy.
V majetku jezuitů zůstala Střela až do zrušení řádu v r. 1773, pak připadla studijnímu fondu. Zámeckou budovu s přilehlými zahradami koupil r. 1777 strakonický vrchnostenský správce Josef Kraus. Od jeho rodiny získal střelský zámek Erasmus Obst, který již předtím koupil střelské a hoštické panství. Ve druhé polovině 19. století dali Obstové zámek celkově opravit, jeho vzhled však nebyl narušen. Rodina Obstů měla Střelu až do r. 1889. Poté se zde až do r. 1945 vystřídalo několik majitelů.
Zámek je jednopatrová budova o půdorysu písmene D s pozdně barokním průčelím. Jeho rovnou severní stranu tvoří kamenná terasa a s ní souběžně barokní kaple sv. Jana Křtitele (nyní skladiště). Obytné křídlo se obloukovitě několikrát zalamuje kolem dvora s nepravidelně rozloženým arkádami. Vjezd do dvora je na východě klenutým průjezdem. Zámek je obklopen parkem. Severně od zámku na vrcholu kopce nad údolím Otavy jsou zachovány trosky středověkého hradu. Je to zřícenina většího objektu obdélníkového půdorysu, obklopená hlubokým, strmým příkopem a valem. Na jižní straně byl příkop a val zrušený při pozdějších přestavbách.

Pověst: Po r. 1654patřila Střela jezuitské koleji. Ve zříceninách je prý ukryt velký poklad, zvláště pak dvanáct stříbrných soch apoštolů, které byly při dobývání hradu spuštěny do hluboké hradní studně. Zmiňuje se o nich kupní smlouva z r. 1809, podle níž, budou-li poklady nalezeny, mají připadnout prodávajícímu. Byla zde i tajná podzemní chodba, která vedla až na Podskalí. Dosud jsou tam dva otvory, lidově nazývané Žižkův průchod.

Šibenice je kopeček severovýchodně od Střely. Jeho nadmořská výška je 443 m. Jak již název napovídá, stálo zde popraviště... Vedle něj směrem k Dražejovu je nepatrný kopec se jménem Banina. Údajně se zde zkušebně těžil lignit. Nadmořská výška Baniny je 424 m.

Na okraji Dražejova, podél Otavy(Podskalí) do Strakonic:

připomínány r.1225, r.1300 označovány jako městečko(Horní a Dolní), r.1367 povýšeny na město, u brány Dol.města stál špitál řádu johanitů(později maltézský), kteří se r.1402 získali celé panství, po 30.leté válce úpadek, město opustilo velkopřevorství, r.1716 založen pončochářský cech, v 19.st. fezárny, r.1919 zbrojovka. Hrad společně s klášterem založen rodem Bavorů(ti přišli z Moravy po r.1167 spravovat Prácheňsko) v l.1220-25, na hradě kostel sv.Prokopa(pův. sv.Vojtěcha)vystavěný pod vlivem jakub. kostela v Řezně, od r.1402 ovládli celý hrad johanité, r.1449 zde ujednána tzv. Strakonická ujednání šlechty proti Jiřímu z Poděbrad, přestavby v 17. st., rekonstrukce v l.1931-32. Masné krámy, býv.radnice se sgrafity dle M.Alše, kostel sv.Markéty renesanční z l.1580-83(na místě se 14.st.) od V.Vogarelliho s got.okny, hřbitovní kostel sv.Václava gotický ze 13.st., loď barokní z l.1720-30, rodiště F.L.Čelakovského(1799-1852), J.Skupy(1892-1957), historie využita ve hře J.K.Tyla-Strakonický dudák, dodnes dud. festivaly. Pivovar z r.1649.

Město, prvotně ves, jež děkuje vznik svůj Bavorům ze Strakonic, jichž sídlem se stalo. Bavor I. založil tu hrad, jehož polovici i s farním kostelem a vesnice daroval okolo let 1240 křížovníkům řádku sv. Jana. Jim také Bavor II. mnohá dobrodiní činil. Po jeho smrti spravoval Strakonice napřed Bavor III. a pak se dostaly za díl (okolo let 1308) bratru Vilémovi. Tento učinil křížovníkům také znamenité dary, tak že té doby snad více měli v Strakonicích něž páni. Bavor IV. obdařil město (1367) Horažďovským právem a zemřel okolo leta 1380. Dědicem jeho byl Zdeněk z Rožmitála a potom snad (1394) následoval Břeněk, poslední z Bavorův. Po r. 1400 držel Vykeř z Jenišovic panskou polovici a město, jež prodal 1402 Jindřichovi z Hradce nejvyššímu převoru. Řád odtud držel město s panstvím do roku 1850 a zámek s cennými uměleckými památkami od 13. století začínajíc pocházejícími podnes. Po roku 1420 staly se Strakonice předním místem řádu a sídlem nejvyššího převora, který odtud zván býval mistrem Strakonickým. První tu sídlel Václav z Michalovic (+1451), jenž 1435 svobody obce potvrdil. Jošt z Rožemberka (+1467) potvrdil 1461 svobody obce a pečliv byl o zlepšení důchodův. Jan ze Švamberka (+1516) vysadil obci radní dům, daroval ji dědiny a udělil 1512 důležité svobody. Po Janovi z Rožemberka (+1532) následoval Jan z Vartemberka (1532), jenž obci 1538 důležité svobody udělil. Potom následovali Zbyněk Berka z Dubé (+1554), Vilém Zajíc z Hazemburka (+1578), jenž léta 1576 svobody města potvrdil. Kryštov z Vartemberka (+1590) a Matouš Děpolt z Lobkovic. Za něho Strakonice 1619 od císařských obsazeny, ale král Bedřich jej pod svou moc uvedl. Při tom zámek tak vytlučen a kněži rozehnáni, že do r. 1666 kněze při zámeckém kostele nebylo. Po Lobkovském (+1620) následovali 1626 Vilém Vratislav z Mitrovic, jenž poddané k víře pod jednu přivedl a svobody městské potvrdil. Rudolf hrabě Kolloredo (1637 až 1657), za něhož město od nepřátel vytlučeno (1641) a 1645 svobody města potvrzeny. Kolloredo a nástupcové jeho oblíbili si zase Prahu za své sídlo. Od Františka hrab Vratislava (1666-1684) zkoušeli měšťané velká příkoří. Také Ferdinand Libšteinský z Kolovrat (1684-1707) byl na ně krutý. Proti oběma se městský úřad statečně držel. Ferdinand Leopolt Dubský z Třebomyslic (1714-1721) vystavěl léta 1715 residenci při zámku a Václav Jáchym Čejka z Olbramovic (+1751) ji 1745 obnovil. Tento pro povznesení živností více učinil než několik jeho předchůdcův. Tím jako i moudrou vládou za následujících let povznášely se Strakonice tak, že zde chtěla vláda umístiti krajský úřad Prácheňský. Od počátku 19. století vzmáhal se tu průmysl čepičářský. Léta 1850 staly se Strakonice sídlem c.k. úřadův. V Strakonicích se 1799 narodil F. L. Čelakovský. Podle pověsti hrával ve Strakonicích Švanda, zmáný dudák. Erb: Modrý štít, u jehož zpodu stříbrná hradba se stínkami, střílnami, branou otevřenou a mříží vztaženou, nad tím věž s červenou střechou a zlatými makovicemi. Vpravo od ní červený štítek se sříbrným křížem Svatojánského řádu, vlevo červený štítek se stříbrnou řůží.

Největší dominantou Strakonic je bezesporu strakonický hrad. Ten vznikl roku 1235 na místě původního hrádku na soutoku řek Otavy a Volyňky. Strakonický hrad Hrad se původně skládal ze dvou celků. Ve východní části to byla johanitská komenda s dominatní stavbou dříve kostela sv. Vojtěcha, dnes sv. Prokopa, která přechází přes ranně gotické ambity na západě v tzv. kapitulní síň s románským portálem. Kostel sv. Prokopa situovaný ve východní části hradního celku je z větší části v původní románsko gotické podobě. Kostelu dominuje hranolovitá věž, rovněž románsko gotického původ. Vznik kostela je možno spojovat s rokem 1243. V kostele sv. Prokopa se z maleb zachovaly jen postavy sv. Jana Křtitele a pět postav apoštolů na západní stěně kruchty sousedící s ambity. Strop kostela sv. Prokopa je místy ozdoben erby. Vlastních ambity jsou zaklenuty křížovými klenbami s terakotovými žebry. V letech 1320-30 byla křížová cesta vyzdobena cyklem christologických fresek pocházejících od dvou mistrů. První ozdobil jižní křídlo ambitu (Kristovo veřejné vystoupení a Madona Ochranitelka, postavy sv. Filipa a Jakuba v kapitulní síni). Druhý pak ozdobil severní a západní část ambitu pašijovými výjevy a kruchtu kostela postavami sv. Jana Křtitele a apoštolů. Kapitulní síň napojená na kostel sv. Prokopa ambity, je vyzdobena freskami, jejichž nejstarší část (postava biskupa na špaletě západního okna jižní stěny) je snad z let před rokem 1300. Další výjevy (Kristus Trpitel, dvojice proroků po straně oken, proroci a řádový světec na východní stěně sv. Filip a Jakub pocházejí z doby kolem roku 1340. Je zde i cenný christologický cyklus z roku 1320-1340. Pod vlastní kapitulní síňí (dnes kaplí sv. Jiří) se nalézá starší objekt z nichž jeden patří k období osídlení v ranném středověku a druhý snad souvisí s nejstařím osídlením hradu. Tyto jedny nejstarších památek ve Strakonickém hradu - kapitulní síni, byly zkoumány v 80. letech 20. století. Druhá část hradu "Bavorovská", pak byla stavěna v druhé polovině 13. století. Byla původním sídlem zakladatele a majitele hradu. Je charakterizována především podélným palácem na západě ukončeným obytnou věží. V 70 letech 13.století pak zřejmě vznikala mohutná hradba na západě a na severu. Ve středu západní strany hradby je nynější dominanta hradu - věž Rumpál. Věž měla původně dva ochozy, její podobu je možno odhadnout až v období 15. a 16. století. Původní již částečně porušenou podobu věže je možno spatřit na vyobrazeních Rumpálu ještě v 19. století a počátku 20. století. Současnou podobu věže jí vtiskla až úprava ve 20. století. V 15. a 16. stolelí také vznikla i věž Jelenka a hrad byl v této době rozšířen o další nádvoří na severní straně směrem k Otavě. Obranu tohoto nádvoří zajišťovaly dvě dělostřelecké bašty. Nádvoří bylo na západní straně ukončeno předsunutou bránou. Ještě ve 30. letech 20. století byl hradní příkop v oblasti věže Jelenky a Rumpálu zatopen. Voda se v něm zdržovala ještě do 70 let 20. století. Tolik stručně ke stavbě hradu. Na hradě si můžeme všimnout těchto zajímavostí. Jednou z nich je románský portál kapitulní síně, potom jsou to ambity s křížovou gotickou klenbou, drobné rajské zahrady, fresek v kapitulní síni. V ambitech se nalézá také zvon a několik náhrobních kamenů. Pokud se podíváme po střechách hradu, můžeme obdivovat stavbu některých komínů a nebo řešení střech. Zajímavé jsou rovněž oblouky nad vstupní branou mezi druhým a prvním nádvořím. Rovněž sv. Prokop poskytuje zajímavé architektonické prvky v podobě románských oblouků a gotických oken a nebo zajímavě řešeného vstupu na věž. Jinou zajímavostí jsou sluneční hodiny na druhém nádvoří. Přímo proti druhé hradní bráně je v severní hradbě úzká branka, nazývaná švédská, kudy vnikli do hradu Švédové, když je tudy pustil mlynářský chasník.

Do hradního areálu vstupujeme z východní strany, novějším průjezdem v jeho nejmladší části, velkopřevorské rezidenci. Průčelí rezidence směřuje k východu, severní křídlo jde souběžně s tokem Otavy. Původní vjezd připomíná kamenný portál a nad ním vytesaný znak stavebníka rezidence Ferdinanda Leopolda Dubského z Třebomyslic. Pod znakem je v kameni vytesáno jméno velkopřevora a letopočet 1715. Na východní i západní straně budovy jsou balkóny a nad nimi malé štíty s hodinami. Západní štít, menší, obrácený ke kostelu má klasicistní tvar, větší štít, východní, je zbarokizovaný. Nad nynějším vjezdem je barevný štukovaný znak dalšího stavebníka rezidence, velkopřevora Václava Jáchyma Čejky z Olbramovic.

Kostel sv. Markéty vznikl v roce 1583. Byl postaven na místě kaple nebo svatyně. Stavba kostela byla započata r. 1580. Stavbu provedl italský stavitel Vogarella povolaný z Českých Budějovic a stavba byla dokončena roku 1583. Nynější stav kostela pochází z četných přestaveb, současný stav je z roku 1777. Poslední větší venkovní úprava je z 30. let 20. století (1929), kdy byla zbourána malá sakristie při Mlýnské stoce. Vedle ní stávala při mostu kaplička. Zanikla zřejmě při zrušení mostu a protilehlého mlýna při stavebních úpravách v 70. letech 20. století. Pohřbívalo se dříve ve Strakonicích kolem hradního prokopského chrámu, kolem kostela sv. Markéty, ve vsi Lomu u kostela sv. Václava postaveného ve 13. století a také na hřbitůvku na dnešní Kalvárii. Zde stála kaple sv. Kříže, kde měl být údajně pohřben i legendární Švanda Dudák.

Hřbitovní kostel sv. Václava je druhou nejstarší stavbu v městě. Původně byl gotický a postupně byl přestavěn renesančně a později ještě barokně. Kostel byl založen Bavorem III. v letech 1300-1310 ve vesnici Lom a sloužil jako farní kostel právě této obci. Dnes ze vsi Lom kromě kostela nezůstalo vůbec nic. Kostel byl farním do roku 1787. Kostel je jednolodní stavba. Dnes používaný vchod se nachází na severní straně kostela. Štítovou stěnu zdobí znak maltézského řádu. Nejstarší částí je patrně dnešní sakristie ( původně kaple ) a věž. V roce 1945 byl kostel poškozen náletem a musel být opraven. K další opravě došlo v 70. letech 20. století. Kousek nad kostelem je chráněná Václavská lípa (viz dále).)

Jedním z uváděných zázraků při kanonizaci Jana z Nepomuku bylo zachránění šestileté Rozálie Hodánkové před utopením v ledové vodě a rozdrcením mlýnským kolem. Stalo se to 22. února 1718 nedaleko Strakonic. Rozárka uklouzla na zledovatělé lávce a spadla do Otavy, která ji nesla k náhonu Pětikolského mlýna. Údajně se jí pod vodou zjevil Jan Nepomucký, v jedné ruce kříž, v druhé palmovou ratolest a na hlavě kněžský biret, právě tak, jak bývá zobrazován, a ujistil ji, že nezemře. Dívenka vyvázla bez větších zranění a neutopila se, i když prý byla pod vodou okolo půl hodiny.

Památkou na častý výskyt moru v českých zemích a Strakonicku je morový sloup. Mor si zařádil v roce 1582. V roce 1597 trvala potom morová epidemie takřka dva roky. V těchto časech (1585) také vznikl ve Strakonicích morový sloup, který se stal základem pozdějšího mariánského sousoší z let 1720-1740. To stálo na tržnici Velkého města naproti dnešní Komerční bance a České spořitelně na místě zrušeného městského pranýře. Na dobových snímcích 19.-20. století je patrno, že sloup byl v těchto místech umístěn na svažitém terénu a doplněn o lucernové osvětlení. V průběhu II. světové války bylo rozebráno a převezeno na Palackého - Malé náměstí (1944). Letopočet 1586 byl přetesán na toto sousoší z původního sloupu. Na sloupu můžeme vidět tyto sochy: centrální sloup nese sochu Panny Marie. V rozích podstavce sloupu jsou umístěny sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Josefa, sv. Antonína a sv. Vojtěcha. Mezi těmito sochami jsou sošky andelíčků. Starý vytesaný nápis je bohužel dnes již nečitelný, pod ním snad letopočet 1612? Nedávno prošlo celé sousoší kompletní opravou.

Židé zde žili nejspíše od 15. století. První zpráva o ž. osídlení z roku 1509. Židovské domky stávali oproti hradu, při obou stranách Volyňky(Bezděkov). Nejvíce Židů asi v roce 1890-326. První továrnu na fezy založil r. 1811 Wolf Fürth. Ze Strakonic pochází i další významní židé: biochemik Otto von Fürth, ředitel milánské konzervatoře Ricardo Pick-Mangiagalli či americký spisovatel Owen Elford. Původní dřevěná synagoga(opravena po požáru 1741) se zřítila roku 1858. R. 1860 postavena krásná zděná-za 18 tis. zlatých, ta zbořena v roce 1976, na jejím místě dnes OD Labuť-za ním malý památníček z roku 2007 od Davida Andrlíka. Židovský hřbitov z roku 1696 při cestě na Pracejovice(za kasárnama). Nejstarší náhrobek z roku 1736. Celkem na 250 barokních a klasicistních náhrobků.
Pověst: V r. 1509 (či v r. 1511) byli ve Strakonicích dva židé "chyceni a souzeni, že křesťanského hocha umučili, hlavou dolů jej pověsivše a silně pobodavše, krev z něho čerpali. Při mučení prý se přiznali. Přes to, že královská komora za odsouzence se přimlouvala (prý sám král Vladislav Jagellonský se přimlouval), velkopřevor - byl to Jan ze Švamberka, muž jinak nábožensky snášenlivý, proto i od papeže daný v klatbu - nepovolil a rozsudek byl vykonán, délinkventi byli nad hřbitovem sv. Václava spáleni." Podle pověsti nad tímto místem popravy byla na památku zasazena lípa. Je li mohutná lípa vedle silnice k Podsrpu táž, co sem tehdy na památku byla zasazena, byl by tento strom úctyhodný stařec, starý 500 let.(Josef Havrda; upraveno). Pozn.: Václavská lípa: Tilia cordata, obvod kmene ve výšce 1,30 m 547 cm, výška 25 m, šířka koruny 20 m, stáří 300 let, strom za památný vyhlášen roku 2000. (v roce 1941: obvod kmene 425 cm, výška stromu 20 m)

Osobnosti: F. L. Čelakovský" se narodil 7. 3. 1799 ve Strakonicích. V letech 1804 - 1812 navštěvoval v rodišti hlavní školu. Pak odešel na gymnázium do Českých Budějovic. Zde se spřátelil s J. K. Chmelenským a s J. V. Kamarýtem. O prázdninách roku 1816 se seznámil s J.V.Plánkem a přijal vlastenecké jméno Ladislav. Kvůli nedostatečnému prospěchu musel roku 1817 (v pololetí 4. ročníku) přestoupit na gymnázium do Písku. Tady v něm vzbudil zájem o češtinu profesor Alois Uhle. Téhož roku začal Čelakovský studovat filozofii v Praze. Druhý ročník navštěvoval na lyceu v Českých Budějovicích, odkud byl pro četbu Husovy Postily vyloučen. V letech 1819 - 1820 druhý ročník opakoval a dokončil v Linci. Roku 1820 se v Praze na filozofické fakultě připravoval ke gymnaziální profesuře, avšak při závěrečných zkouškách 1822 propadl z logiky. Šest let pak působil jako soukromý vychovatel. Roku 1829 se stal jazykovým subredaktorem a korektorem Časopisu pro katolické duchovenstvo, kde působil třináct let. V letech 1827 - 1831 měl v úmyslu odejít do Ruska a získat tam místo bibliotékáře. V této době využíval materiální podpory hraběte Rudolfa Kinského. Roku 1833 se stal redaktorem Pražských novin a České včely (dříve Rozmanitostí). Roku 1834 se oženil s Marií Ventovou ze Strakonic. Koncem téhož roku se mu narodil syn Ladislav (pozdější botanik). Na podzim 1835 byl F. L. Čelakovský přijat na pražskou univerzitu jako suplující profesor české řeči a literatury, avšak již v prosinci téhož roku byl této funkce i redaktorství zbaven (pro kritický komentář projevu cara Mikuláše I. k Polákům). Po tři roky byl odkázán na příležitostné výdělky a podporu přátel. V prosinci 1836 se mu narodila dcera Ludmila. Roku 1838 získal místo knihovníka u rodiny Kinských a na podzim téhož roku se mu narodila dceru Ludvika. Roku 1840 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk. V únoru 1841 se stal otcem dcery Marie. Roku 1842 byl jmenován profesorem slavistiky na vratislavské univerzitě, kde se stýkal mj. s J. E. Purkyněm. V březnu 1843 se mu narodila dcera Hedvika, která však po třech týdnech zemřela. V dubnu 1844 mu zemřela i manželka Marie. Čelakovský se rok poté oženil s Antonií Reissovou, publikující pod jménem Bohuslava Rajská. Z druhého manželství se mu v březnu 1846 narodil syn Jaromír (pozdější právní historik), v dubnu 1848 syn Bohuslav. Posledním dítětem Čelakovského byla dcera Anna, která roku 1850 brzy po svém narození zemřela. Roku 1847 byl Čelakovskému udělen čestný doktorát pražské univerzity, o dva roky později získal na téže univerzitě profesuru slavistiky. V Praze se aktivně účastnil veřejného života. Stal se např. členem komise připravující nové gymnazijní osnovy I Učebnice, pracoval v Matici české, ve filologicko-historickém odboru Královské české společnosti nauk apod. Manželka Antonie zemřela v květnu 1852. Čelakovský skonal nedlouho poté, 5. srpna 1852. Oba jsou pohřbeni v Praze na Olšanech. Literární činnost (hlavní díla) Poezie a sbírky lidové slovesnosti: Smíšené básně (1822, rozšířeno 1830), Slovanské národní písně I-III (1822, 1825, 1827), Litevské národní písně (výbor ze sbírky L. Rhesy, s překladem 1827), Ohlas písní ruských (1829), Pomněnky vatavské (časopisecky in: ČČM 1831), Ohlas písní českých (1840), Růže stolistá (1840), Spisů básnických knihy šestery (1847), Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Připojena jest sbírka prostonárodních českých pořekadel (1852). Překlady: J. G. Herder: Listové z dávnověkosti (1823), J. W. Goethe: Marinka (1827), Panna jezerní (W. Scott, překlad 1828), Augustin, svatý: O městě Božím kněh dvamecítma (5 sv., 1829 - 1833). Ostatní: Dodavky ke Slovníku Josefa Jungmanna (1851), Čtení o srovnávací mluvnici slovanské na univerzitě pražské (1853) aj.

"Josef Schmidinger" ( též psáno Schmiedinger či Šmidinger ) se narodil 24.října 1801 strakonickému kupcí Janu Schmidingerovi a matce Karolině, mladovožické rodačce, v domě č.p. 55 ve Strakonicích. V současné době stojí na místě jeho rodného domku Česká spořitelna u jejíhož vchodu je Schmidingerova pamětní deska. Stejně jako mladý Čelakovský zíkával první základy vzdělání v německé strakonické hlavní škole, aby potom, stejně jako budoucí básník Čelakovský, přešel do píseckého gymnázia. Jeho touha po svobodě nebo alespoň po větší volnosti, rostoucí uvědomění lidí mluvcích stále častěji a častěji českým jazykem, vedla občas k vzplanutí bouří a nepokojů. Roku 1824 se mladý Schmidinger zúčastnil demonstrace v Praze po představení Štěpánkovy hry "Čech a Němec" a za svoji účast na nepokojích v pražských ulicích byl odveden na vojnu. Dosáhl sice u vojska poddůstojnické hodnosti, ale pro plicní nález později z vojny odešel, což pro něho bylo vysvobozením. Dokončil bohoslovecká studia a při svém knežském povolání se horlivě zabýval kolportáží českých knih a časopisů, jež roznášel po českém venkově v širokém plášti s nesčetnými kapsami. Touto vlasteneckou činností posloužil Aloisu Jiráskovi k vytvoření postavy Matouše Vrby v pentalogii " F.L.Věk ". Josef Schmidinger působil též jako učitel na strakonické hlavní škole, odsud odešel do rodiny barona Dlauhoweského z Chanovic, kde vykonával práci vychovatele na němčickém zámku u Volyně. Později na přechodnou dobu byl i ve Voleniciích jako kněz-vychovatel v rodině baronů Veithů. V té době založil ve Strakonicíh knihovnu, která po dlouhá léta nesla jméno Městská knihovna Schmidingerovská v Strakonicích. Nakonec Josef Schmidinger zakotvil jako duchovní v Hostomicích pod Brdy kde po tříletém působení zemřel 2. února 1852 a kde je také pohřben. Ve své závěti odkázal pilným učedníkům strakonickým 200 zlatých, české knihovně strakonické 1000 zlatých a chudobinci a nemocnici ve Strakonicíh rovněž 1000 zlatých. Zaštitu nad jeho pohřbem převzal hrabě Lev Thun. O odkaz mrtvého se vedly spory s bratrem a sestrou zesnulého. Trvaly tak dlouho, že odkaz pro Matici Českou, který byl rovněž 1000 zlatých, vzrostl úroky do roku 1867, kdy byl konečně vyplacen, na 2000 zlatých. Na hostomickém hřbitově byl zřízen pomník, na který Strakoničtí přispěli 50 zlatkami. Přestože páter Josef Schmidinger neměl za sebou literární činnost, měl velký význam jako buditel národního uvědomění ..." Knihovna tedy v současné době nese jméno opravdu příznačné - jednak vzdala hold svému rodákovi, jednak pokračuje v jeho tradicích a jednak se vrací k takřka původnímu názvu ...

Josef Skupa - narodil se ve Strakonicích v roce 1892. Zemřel roku 1957. Byl českým loutkářem, původně profesor kreslení a matematiky. V letech 1917 - 1930 režisérem a dramaturgem Loutkového divadla feriálních osad v Plzni. V roce 1930 založil vlastní loutkové divadlo - Divadlo Spejbla a Hurvínka. Toto bylo do roku 1949 jedinou profesionální loutkovou scénou v ČSR (od roku 1945 v Praze). Tvůrce Spejbla a Hurvínka.

Pověsti: Dudák Švanda vraceje se od muziky v Dražejově hrál v lese společnosti černě oděného pána, házeli mu zlaťáky do čepice. Ráno se probudil na šibeničním vrchu, okolo se houpali viselci-hrál nebožtíkům. Dal dudy do kostela na zámku, kde se vždy v ten den kdy hrál ďáblům a umrlcům samy rozezněly. Na hradě se zjevoval přízrak Bílé paní, který donutil pány znovu rozdávat kaši chudým. Na druhém hrad. nádvoří je kam. stůl, kde se kaše do r.1784, před 15.srpnem vždy rozdávala. Tohoto roku panstvo založilo nadaci z pozemků pod nádražím, kde se dosud říká Na medové kaši. V zámeckém sklepě byl vymalován jelen a nápis-Kam ten jelen běží, tam ten poklad leží-dosud ho ale nikdo nenalezl.

J.J.Toužimský: První a nejslavnější jest Bavor I. ze Strakonic r.1225, jehož moc sáhala daleko široko po krajině otavské, a jenž náležel k nejmocnějším rodům v jižních Čechách. Byl nejvyšším číšníkem a potom nejvyšším komorníkem královským. Zval se nezvyklým v Čechách jménem toparcha čili lantkraběte, t.j.vládce krajinského. Po jeho smrti roku 1260, následoval syn jeho Bavor II., příjmím Velký, jenž pojal za manželku Anežku, poboční dceru krále Otakara II., a byl roku 1277 nejvyšším maršálkem královským. Syn téhož, Bavor III.(od roku 1289-1318)byl hlavním odpůrcem strany rakouské po vyhynutí rodu Přemyslova po meči. V boji proti němu zahynul také Albrechtův syn, Rudolf I. r. 1307 v táboře pod Horařďovicemi. Od bratra jeho Viléma Bavora byla osada na levém břehu otavském r.1367 na město povýšena.... Vilémem Bavorem ze Strakonic, rod ten úplně vymřel.

Z města opět k letišti, před ním doleva do Mutěnic:

ves a poplužní dvůr daroval Bavor ze Strakonic v roce 1243 maltézskému řádu. Později zde cihelna, mlýn, továrna na fezy akciové společnosti z Vídně. Kaplička je z druhé poloviny 19. století, v roce 2004 až 2005 byla nově zrekonstruovaná-je vyzdobená novou kachlovou křížovou cestou. Na domě čp. 1 visí pamětní deska zahradníka a sadaře, profesora Františka Suchého.

Při polní cestě do Předních Zborovic se nalézá v rule křemenná žíla s různě zbarveným kazivcem, křemenem a zelenavě žlutým strakonicitem. Stával zde lom a šachta asi 8 metrů hluboká, která se rozšiřovala asi na 8 m šířku. Fluoritová žíla se vytrácela směrem k západu. Protože v Evropě se těžil fluorit lepší kvality v Harzu, byla těžba koncem 19. století zastavena. Říká se však, že s kvalitou fluoritu z Mutěnic to nebylo tak zlé, protože údajně se používal i na vysypávání vycházkových cestiček ve vídeňském Prátru. Dnes je však na místě tohoto důlního díla jen malý lomek a šachta je zasypána. V nedalekém lomku, který dnes zarůstá křovinami a stromy, je však možno při trošce štěstí nalézt horninu a v ní drobné, někdy až 1 cm velké krystalky kazivce v zelené nebo nafialovělé formě. Staří autoři geologických prací uvádějí, že fluorit v Mutěnicích je většinou zelenavé barvy, krystalizuje v osmistěnech, někdy i krychlích. Jeho krystaly jsou prý až 8 cm veliké, avšak nejčastější je v kusové formě. Doprovází jej často různě veliké krystaly křemene nebo zvláštní vejířkovité lamely křemene. J.V. Želízko uvádí na této lokalitě i výskyt vzácného ametystu. Dutiny mezi kusy minerálů vyplňuje zemitý červený až hnědý okr - limonit, který vznikl částečně ze zvětralého pyritu. O fluoritu v Mutěnicích se psalo často. Psal o něm J. V. Želízko roku 1902 ve Vesmíru, dále F. Faktor a z posledních prací jsou to práce E. Kočárka, Z. Trdličky z roku 1967 a Stanislava Chábery.

Sousedovic:

První zmínka zroku 1243-Bavor I. daroval část strakonického hradu s několika vesnicemi,mj. Sousedovice, konventu řádu sv. Jana Maltézského. Kaple zrekonstruována v roce 2002-zavedeno elektronického zvonění a večerní osvětlení. Pomník padlých vojínů v 1. světové válce postaven v roce 1936, zhotovilel Jan Hlinka z Hodějova.

Nad vsí významné hradiště se stejnojmeným názvem ze starší doby železné ( 4.stol.př. n.l), obehnané kamennými valy. Osídleno do 2.stol. př.n.l.. Poté v 7. - 10.století n.l. bylo hradiště obnoveno slovanskými kmeneny(Zličané), kteří hradiště rozšířili o jižní předhradí. Nálezy: střepy keramiky, nože, přeslen, kosti zvířat atd. V 60. letech 19. století zde objevil A.Č.Ludikar a popsal J.E.Vocel menhir(zničen 1913) a kamennou mísu.

Dále do Libětic, Úlehli, rovně přes Radkovice do Čestic:

(prv. Častici), farní ves u Volyně, který se připomíná již r. 1243, jsouc sídlem Janovým a r. 1251 Vitmarovým. R. 1274 seděl tu Štěpán se syny svými Hrdoněm, Hypolitem a Bohuslavem. Od 14. stol. byl tu farní kostel. Od r. 1366 vládli tu bratří Rynart (r 1366-1384), Přech (1375-1400), Štěpán, Jan (+ 1392) aj Veclin, pak synové Rynartovi Štěpán (1393 až 1434), Vilém a Mikuláš. Po Mikuláši následovali synové Přech (1463-1487) a Jindřich a Vilém (1519-1544), Přechův syn. Po jeho bezdětné smrti uvázal se v C. Přech Lčovický z Čestic (+ 1570), po němž je dědila dcera Johanka s mužem svým Bernartem z Hodějova. Rodu jeho 1622 zabrány a prodány Jindřichovi Mich. Hysrlovi z Chodův, jenž zřídil r. 1626 kalvárii u Česticím. K rodu tomu přiženil se Karel Leop. hr. s Millesimo, (c. 1660) a ten jej prodal za děti své (1679) Benigně Kateřině Hochauzerové. R. r 1690 k. je Petr Hynek z Říčan, jehož rodu do r. 1745 patřily. Odtud byly v držení Malovcův z Chýnova až do r. 1798. Následovali pak hrab. ze Sickingen, r. 1819 hr. Rej, pak po některém vystřídání rod hr. Malabailův.

Obec připomínaná ve 13.st. při tvrzi Česticů, Jan z Čestic se připojil ke stížnému listu do Kostnice r.1415, od r.1908 městečkem, raně barokní zámek z konce 17.st., uprav.v 18.st., kašna ren. ze 17.st., pův. románský kostel sv.Jana Křtitele, několikrát upravovaný, naposledy v l.1843-44. V kostele stará kamenná křtitelnice. Hlavní oltář je barokní od řezbáře Jana Hammera z roku 1737. Na oltáři obraz stětí Jana Křtitele od Julia Luxe z 18. století. Vitráže v oknech od Miloslava Troupa. U vchodu kostela pamětní deska faráři Jílkovi. Na hřbitově hrobka rodu Chanovských a Dlauhoweských, zbudována pro Alžbětu Chanovskou; jsou tu pochováni Josef Kohout-čestický farář, Karel Náhlík-stavitel či Antonín Kochta-politik, který se zasloužil o elektrifikaci Česticka. Kaple křížové cesty přestavěné r.1820, poustevna z l.1820-30(na Kalvarii nad kostelem). V zámku dnes sídlí obecní úřad a je zde také muzeum (Pamětní síň).

Čestice-Kalvárie Nad obcí Kalvárie: V roce 1622 rytíř a věrný císařský sluha Jindřich Hyzrle z Chodů koupil čestické panství jako konfiskát a na zdejším návrší místo dřevěných křížů nechal vybudovat 2 poutní dřevěné kaple. Za 100 let na tomto místě nechal Karel Šebestián ze Říčan postavit 5 kaplí z kamene. Mikuláš Malovec je v r. 1753 opravil a rozšířil. Od této doby se Kalvárie stala památnou a o poutích v září sem přicházeli poutníci z dalekého okolí. V letech 1815 - 1827 celé Čestice i s okolím přebudoval francouzský šlechtický pár hrabě Reye s rnanželkou Doroteou. Na zvelebení Čestic obětovali celé své jmění. Manželka Dorotea jako dík za uzdravení dala zbudovat na Kalvárii kostelík "Povýšení sv. kříže" a výklenkové kapličky s křížovou cestou. (Základní kámen k této stavbě byl položen l. května 1820). Dřevěnou poustevnu s freskovou malbou dal přitom vybudovat hrabě sám.

Vpravo od cesty směrem na Vacov je osada Radešov s bývalou starou hospodou, sochou sv. Floriána. U štítu čp.1 je křížek, který připomíná vyhnání zlého ducha ze zdejší chalupy: Každou noc na půdě lomozil a dupal, až ho vyhnala děvečka pomocí zaklínadla. Duch se sice provlékl okénkem ve štítu, ale dopadl před dům už jako hromádka popela do míst, kde je dnes onen křížek. U kapličky kdysi krajinář Alois Kalvoda našel pohozené cenné sochy, které posléze vyměnil za svůj obraz. Ten je v Česticích uložen na Obecním úřadě. Ze silnice na konci Čestic je vidět v pozadí kaplička(při cestě do Němčic), vystavěná na začátku 18. století na památku děvčete rotrhaného vlky. Na západ od Čestic postavena v roce 1999 40 m telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou v 7 m, počet schodů: 65

Pověst: Čestická Kalvárie chrání před nakažlivou nemocí, náhlou smrtí, válkou, hladem a ostatním zármutkem. Poblíž samota Na kobylce: Bývala to osada uhlířská. V blízkém lese bylo dost a dost základní suroviny pro stavbu milířů a tedy pro výrobu dřevěného uhlí. Začátkem 18. století přepadly tu do té doby bezejmennou osadu kobylky, celá mračna, hotová zhouba. Bylo to nejspíš naposled, co se v tomto kraji objevily po předchozích několika v kronikách zaznamenaných náletech. Podle němčické kroniky měly prý kobylky na křídlech nápis: Prosíme vás, neničte nás, neb my jsme od Boha poslány na Vás.

E.Krásnohorská: ...leží zámek a dědina Češtice, připomínající nám jednu z nejušlechtilejších povah, jimiž se stará šlechta česká honosila: Jana staršího Hodějovského z Hodějova, pána vynikajícího jak vzdělaností vlastní, tak i velkomyslným mecenášstvím, jímž podporoval duševní snahu jiných. Byliť Hodějovští rodem původně rytířským, později ve stav panský povýšeným, původ jich pamětí rodových byl v Češticích, pročež se z počátku psávali "z Češtic", dle nedalekého Hodějova(as o hodinu severně ležícího)jméno své změnili.

Ottův slovník naučný: "Hodějovský z Hodějova, jméno vzácné staročeské rodiny vladycké, jejíž erb byl na modrém štítě zlatý kapr a téhož znamení nad helmem. Od příbuzných sobě vladyk z Čestic lišili se erbem tak, že tito měli stříbrného kapra. Erb ten byl podle pověsti dán mythickému Bernartovi, synu Soběslavovu, při výpravě milanské. H-vští byli odnoží vladyk Čestických, která se usadila na dvoře Hodějově u Volyně. Předek jejich Hněvek vyskytuje se v pamětech jako služebník pp. z Rožemberka a spolupatron kostela čestického v l. 1378-1400. Potomky jeho byli Bernart (neznámého roku purkrabě helfenburský) a Bušek s třemi syny svými. Nepřetržitý vývod začíná Janem starším, jenž r. 1454 Hodějov prodal. Měl dva syny, od nichž pocházely větve:
A) Vlksická. Jan mladší seděl napřed na Drastech (1457), pak sloužil pánům Hradeckým a konečně koupil r. 1497 Vlksice. Měl tři syny. Nejmladší Mikuláš převzal Vlksice, jež se po jeho smrti (+1523) skrze Markétu z H. (+1537) zase v držení Tetaurův dostaly; druhý bratr Václav zemřel po r. 1549 bezdětek a nejstarší Jindřich měl napřed Křešice a potom dvorec v Klokočově. Jeho zchudlí synové Jan (1534 až 1572) a Jindřich zemřeli bez potomkův a tím větev tato vyhynula.
B) Větev Chotěřinská. Smil, druhý syn Janův (1452-81), purkraboval napřed na Strakonicích, pak (1469) na Zvíkově a koupil r. 1474 Chotěřiny s vesnicemi (+1485). Z manž. Alény z Kraselova zůstavil 4 syny: Rousa, Jana , Přecha a Mikuláše. Jan, vypověděn byv z domu, odešel do Uher, Přech ujal Chotěřiny a zemřel r. 1519. Od ostatních byly dvě pošlosti
a) Řepická. Rous spravoval napřed Chotěřiny a zavražděn r. 1502. Zůstavil z manž. Anny Korkyňky z Drahkova syny Jana a Smila, z nichž tento r. 1531 bezdětek zemřel. Jan narodil se r. 1496 v Chotěřinách a vzdělání nabyl ve Slezsku a v Sasích. R. 1537 stal se místosudím, ve kterémž úřadě po 18 let zůstával. Prodav Chotěřiny (1542), koupil některé malé statky a r. 1548 polovici Borotína, kterou pro mrzutosti s držitelem druhé polovice r. 1552 prodal. Za to koupil t. r. Řepici, která byla sídlem jeho do smrti. Zde obnovil zámek, rozšířil dvůr a založil pěknou zahradu, tak že patřila Řepice k nejpříjemnějším sídlům v Prácheňsku (viz "Osvětu" r. 1883). Náhrobek Jana staršího Hodějovského v Řepici H. byl po několik let středem tehdejšího duševního ruchu. Jsa pán neobyčejně vzdělaný a učený, nejen sbíral paměti k poznání práva českého, nýbrž i pilně čítal básně od vrstevníků latinských skládané. Sám mezi humanisty tehdejšími jsa přední, přece miloval přirozený jazyk po předcích zděděný. Podporovatelem jsa všeho šlechetného, ctíval spisovatele dary a podporami. Sám dal podnět k sepsání Hájkovy kroniky. Jsa velkým milovníkem básnictví, založil r. 1550 stolici básnictví duchovního při vysokém učení pražském (Šeb. Přeštický) a ctěn býval od literárních přátel svých mnohými básněmi příležitostními, jichž většinu tiskem vydal (viz Farrago). Vzdav se r. 1555 místosudství, žil pak v soukromí na Řepici, kde založil velkou knihovnu, bavě se ušlechtilou prací, snůškami vědeckými a dopisováním se svými přáteli (zvláště Kolínem). Náboženství byl katolického z přesvědčení; neb, ač poznal odchylná vyznání, "všech těch rot pokusivše, dal jsem jimi o zem". Zemřel 11. ún. 1566 a pohřben v kostele řepickém. Ženat byl čtyřikráte (1. Regina z Vratišova +1531, 2. Anna Žabkovna z Limberka +23. bř. 1554, 3. Voršila Jeníškovna z Újezda +1562 a 4. Majdalena z Brloha). Z dětí přečkala jej jediná Aléna (manž. Mikuláš Dým ze Stříteže) a na ní pošlost řepická přestala.
b) Chotětická pošlost založena Mikulášem, synem Smilovým, jenž bojoval r. 1488 ve Slezsku, po r. 1495 usadil se na Moravě a r. 1519 koupil Chotětice (+již 1544, manž. Markéta z Kostník). Syny měl tři: Smila, Arkleba a Bernarta. Bernart byl úředníkem králové při dskách zemských (1556-59) a měl syny Jana, Bernarta a Bartoloměje, z nichž Bernart držel zástavně Řepici. Zemřel r. 1622 a jmění jeho propadlo konfiskaci. Arkleb, prostřední syn Mikulášův, držel Markvarec a statky na Moravě, kdež proslul jako řečník a naposled (1563-66) byl komorníkem menšího práva morav. Z manž. Johanky z Osečan měl syna Oldřicha, jenž ujal Řepici od místosudího strýci jeho Smilovi, téhož synovi a jemu odkázanou, odbyv Alénu Dýmovou, která jí do života užívati měla a strýce své. Přečkal syna svého Oldřicha, nadaného mladíka, jenž žil u místosudího na Řepici. Otec pak zemřel na Řepici 10. dub. 1578 a tu pohřben. Bratr Bernart (pak nejstarší) ujal Repici, kterouž však, jsa v zavadách, zastavil strýci Bemartovi. Zemřel za čas vzpoury a odsouzen r. 1622 všeho jmění (manž. Kateřina Kavkovna z Říčan). Bratr jeho Jan (starší) držel statky moravské, bojoval r. 1587 v Polsku a byl v l. 1601-07 hofrychtéřem moravským. Syny měl Oldřicha a Tomáše Dětřicha, z nichž onen měl Markvarec (+1637). Oba ztratili při konfiskaci velkou čásť jmění. Synové Oldřichovi byli Jiří a Smil, kteří byli v cís. službách vojenských. Sestra jejich byla Eva vd. Vencelíkova. Největšího bohatství dosáhlo potomstvo Smila, syna Mikulášova. Smil, vyženiv peníze s Anežkou Mitrovskou z Nemyšle, přikoupil drahně drobných statků k Chotěticům a účasten byl v l. 1541-57 mnohých jednání veřejných (+ 1567). Kromě dcer Kryzeldy (manž. Jaroslav Stranovský z Sovojevic), Anny (vd. Vlčkovské) a Žofky (manž. Adam Řepa z Neveklova) přečkal jej jediný syn Bernart; nebo druhý syn Bohuslav, jenž nabyl řádného vzdělání a stavem kněžským opovrhnul, zemřel r. 1552 na vojenském tažení u Treviru. (Život tohoto nadaného básníka v ČČM. 1884 str. 173.) Bernart, oženiv se s Johankou z Čestic (+1573), zdědil všechno jmění čestické, po švakrovi Adamovi zdědil Tloskov s velkými statky, přišetřiv pak peněz, sám koupil Milevsko (1581), Maršovice (1589) a jiné drobné statky. Byl milovníkem literatury, jmenovitě měl sbírku starých biblí českých a podporoval učené muže. Také býval v 1. 1569-75 účasten jednání veřejných. Zemřel 6. kv. 1595. Dcery měl Elišku (vd. Bechyňovou) a Anežku (manž. Heřman Kavka z Říčan) a syny Jana a Přecha. Jan, jenž měl smysl pro literaturu a knihy lékařské, zemřel brzo po otci (13. kv. 1595) a tak byli dědici rozsáhlých statků Přech se synovcem Smilem, synem Janovým. Při rozdělení dostal Smil Tloskov a Vlksice, před tím koupené. Smil, dostav pečlivého vychování, skládal básně, činně se účastnil vzpoury roku 1620 a krutému trestu unikl jen útěkem. R. 1622 bydlil v Haagu. Přech po příkladu předkův svých jevil lásku k literatuře a pro zásluhy svého rodu přijat jest r. 1604 do stavu panského. On a manželka jeho Dorota Hrzánka z Harasova (+22. list. 1613) byli výteční hospodáři a tak rodu získány Benice (1597), Konopiště (1603) a Týnec n. S. (1607) Opustiv víru předkův, dal se okázale na učení bratrské a usilovně se účastnil (1608-09) tehdejšího hnutí politickonábož. (+4. dub. 1610). Kromě dcer Johanky (manž. Vilém z Roupova) a Markéty (manž. Adam ml. Budovec) přečkalo jej 5 synů, kteří se rozdělili tak, že dostali Bernat Milevsko, Jan Jiří Čestice a Lčovice, Přech Konopiště, Bohuslav Benice s Nedvězím a Adam Týnec n. S. Přech zemřel r. 1617 a ostatní pro účastenství ve vzpouře přišli o vše jmění. Bemart, Bohuslav a Adam vystěhovali se z vlasti. Adam, byv ve službách dánských, velel r. 1628 sedlákůrn, kteří se vzbouřili v Kouřimsku, Bernart, slouživ Švédům, vrátil se do vlasti a zemřel r. 1646 na Moravě. Bohuslav měl z manželky Rejny z Talmberka jedinou dceru Dorotu Kuničku, která se za Adama z Ríčan vdala a jako poslední tohoto vzácného rodu zemřela."
(přispěním Jana Hodějovského vznikla Hájkova kronika, on sám byl i spisovatelem, je pohřben v Řepici u Strakonic.poz.aut.)

Dále přes Dřešín:

První písemná zmínka pochází z roku 1407. Je velmi pravděpodobné, že dříve nesly jméno Dřešín hned tři vesnice. Nynějšímu Dřešínu se říkalo Velký, Dřešínku Prostřední a Hořejšicím Hořejší Dřešín. Dřešín spadal v roce 1850 pod okres Volyně. V roce 1869 až 1900 osada obce Vacovice, v okrese Strakonice. V roce 1910-1930 obec v okrese Strakonice. V roce 1950 obec v okrese Vimperk, v roce 1961 až dosud obec v okrese Strakonice.

Zajímavosti z okolí: boží muka ve Dřešíně - 1. na kraji obce naproti Fialům, 2. při staré cestě do Dobrše nad Viků - 19. stol.; boží muka u Hořejšic při cestě na Drážov - 19. stol; boží muka mezi Dobrší a Dřešínkem; roubenka čp. 35 ve Dřešíně; funkční turbína u mlýna čp. 18 ve Chvalšovicích u tzv. Lepů rybníka; významný krajinný prvek - údolní niva potoku Peklov; 4 památné stromy - 1 lípa + 3 ořešáky černé: lípa "Svobody" zasazená 28.10.1918 bývalým starostou Lepou na volném prostranství u mlýna, ořešáky vysázeli dominikáni, kterým panství patřilo; tzv. Velký kámen v lese mezi Dřešínkem a Hoslovicemi - pozitivní a negativní energetické zóny,

Chvalšovice:

První písemná zmínka pochází z roku 1359. V roce 1850-1869 obec pod názvem Chvališovice v okrese Volyně, od roku 1869 osada Chvališovice obce Vacovice v okrese Strakonice, v roce 1880 - 1890 osada Chvalsovice obce Vacovice v okrese Strakonice. Od roku 1900 - 1930 osada Chvalšovice obce Vacovice v okrese Strakonice. V roce 1950 obec v okrese Vimperk. V roce 1961 - 1970 osada obce Dřešín v okrese Strakonice. Nad vsí u cesty boží muka z 18. století),

Přečín(CT 17), Vacov(CT), Peckov do Rohanova.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013