wz
Panorama

Cyklotrasa 19:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Hoslovice - Tažovice - Volenice - Želenov - Bukovník - Žihobce - Ostružno - Nezdice - Javorník - Rohanov (43 km)

Z Hoslovic(CT 16) dolů do Zvotok, Tažovic(CT 17) a rovně do Volenic:

Vesnice se zde nacházela již v 10. století. Během staletí vystřídala mnoho majitelů sídlících na tvrzi ve Frymburce a na Rabí, největšího rozkvětu dosáhla pak za pánů Koců z Dobrše a na Ohrazenicích (1504 - 1777). Obec od r. 1228 majetkem pražského Jiřského kláštera, usedlosti v lid. baroku, kostel sv. Petra a Pavla původně románský před r.1250-zachováno zdivo, přestavovaný zejména v 2. pol. 16.st.(síť.klenba od T.Rossiho z Mandrisia), věž z l.1770-80, V letech 1815-20 prošel kostel úpravou vnějšího vzhledu a získal jižní předsíň. Poslední významná oprava proběhla roku 1909 podle projektu Kamila Hilberta. Vnitřní zařízení pochází většinou z II. poloviny 18. století, středověká křtitelnice.
Na hřbitově hrob obětí vlaku smrti, který v r.1945 zastavil v Katovicích.

Volenice-kostel sv. Petra a Pavla Hlavní dominantou je kostel sv. Petra a Pavla, který v sobě spojuje prvky hned několika slohů - románského, gotického, renesančního i barokního. Zajímavostí kostela je goticko renesanční klenba hlavní lodi, vytvořená architektem Tomášem Červeným z Mendrisia v roce 1577. V kostele se také nachází hrobka rodu Koců z Dobrše, jejíž vchod je přímo před oltářem. Již v roce 1384 je kostel uváděn jako farní, později děkanský. Působil zde dlouhá léta P. Franitšek Šmidinger, který proslul svou dobročinností. Byl bratrem P. Josefa Šmidingera, vlasteneckého kněze a buditele, zvaného "apoštol české knihy". Další významnou osobností byl P. Václav Chalupský, katecheta ve volenické škole, autor knihy "Cesta českého kněze pod sekeru". Je to biografie P. Josefa Jílka, faráře v Katovicích a pak krátce v Česticích, vlastence a mučedníka, který byl popraven v káznici v Brandenburku v posledních dnech II. světové války. Poblíž Volenic leží tři samoty: Mrkošín, Přípilka a Šebelovský mlýn. Na samotě zvané Přípilka býval zájezdní hostinec. Obec se nachází v nadmořské výšce 468 m. Při poslední úpravě návsi vzal za své rybník, zůstala jen kašna. Voda do ní přiváděna pramenem z bažinatých luk západně od vsi, nazývaných Jedlovky.

První zmínka roku 1204, kdy král Přemysl Otakar I. Dává desátky některých obcí, mezi nimi Volenic, klášteru sv. Jiří na hradě Pražském. V roce 1344 je zmínka o zdejší plebánii(faře). Na sklonku 14. století se zde utváří bratrstvo Božího těla. Patronem kostela v té době je Stach z Bubna na Frymburku, jemuž patří právě i Volenice. V roce 1456 jsou Volenice majetkem krále Jiřího, od roku 1462 zastaveny Vilémovi z Rýzmberka. Roku 1532 ves zastavena Adamu Kocovi. 25.2. 1634, v sobotu před masopustem vtrhli do Volenic Švédové, ves zpustošili, kostel vyloupili a všechny bohoslužebné nádobky odnesli, krom kalichu, který našel sedlák Polák na svém poli pohozený a jejž kostelu vrátil. (zmínka ve farní kronice: když šel voják z chrámu s uloupeným kalichem, obtížil se mu kalich tou měrou, že prý se nemohl z místa hnouti. Byv napomenut druhým vojákem, kalich zahodil a ihned mohl ve své cestě pokračovati.). Po tomto vyplenění byl kostel zcela opraven až r. 1665. V roce 1635 byla vystavěna škola Janem Markvartem Kocem, pánem na Ohrazenicích. Týž Markvart nechal pro svůj rod ve zdejším kostele postavit roku 1636 hrobku. Při kopání nalezeny dva obrovské zuby, které byly pokládány za lidské. Patrně při požáru fary se ztratily. První varhany byly zřízeny r.1650 paní Lidmilou Kateřinou Kocovou. Prvním varhaníkem byl Jan Řehoř Kavka, správce štěchovický. Velký zvon sv.Petra byl přelit roku 1652 zvonařem Janem Prikoveyem. Vážil 14 centýřů 50 liber. R. 1666 ulit nový zvon sv. Pavel týmž zvonařem. Třetí zvon sv. Jan byl ulit r. 1736 nákladen paní Marie Josefy Kocové, rozené Bechyňové. R.1729 nechal pan Jiří Lukařský z Řenec zřídit malou věžičku a do ní zavěsit malý zvon sv. Vavřince. Roku 1730 bylo na volenecké farnosti napočítáno 1760 duší. V okolí Volenic, zvláště u Tažovic nalézají se staré hroby. Pravděpodobně patří francouzským vojákům, kteří v l. 1741-42 v tomto kraji tábořili přes zimu a mnoho jich zemřelo nakažlivou nemocí. Po roce 1777 střídají na Ohrazenicích a Tažovicích Koce Rummerskirchové(ve znaku věže), po nich r. 1808 Guldenerové. Roku 1824 je střídají Šafaříkové (hrobka na hřbitově)-poslední vrchnost. Od roku 1869 drží statky Tažovice a Ohrazenice Mayerové, páni prostého rodu, ale aristokratického smýšlení a německého vychování. Od roku 1872 pošta přičiněním sedláka Jana Bendy(Potočného). Původně přes Volenice měla vést železnice z Katovic do Sušice. Na jižní straně vsi býval do druhé poloviny 18 století panský dvůr, který byl r. 1786 rozparcelován a drobným zemědělcům prodán, kteří si zde svoje obydlí zřídili, kterážto z většiny v původní podobě se zachovala ku kráse obce, ovšem že bez viny jich majitelů, nikterak mnoho přispívajíce. Do dneška se zde "Ve dvoře" říká. Původní hřbitov býval kolem kostela. Nový byl zřízen roku 1787 a r. 1895 rozšířen. V domě č. 15("U Turků") bývala v prvním poschodí židovská modlitebna , která byla r. 1914 majitelem dotyčné nemovitosti vypovězena pro nečistotu polských židů, válečných to uprchlíků v prvním roce války sem usídlených., a tím zanikla. Židé zde neměli na růžích ustláno již dříve, roku 1863 za starosty Jana Košána došlo k protižidovským demonstracím. Postrašení Židé jsem přivolali vojsko z Písku(italský pluk) a to pak stálo obec velký obnos a další nepříjemnosti. Před lety se zde pod vrchem Vinicí a při cestě k Novým Dvorům nad samotou Přípilkou dolovat tuha. Práce dolovací byly vždy zastaveny, ač znalci tvrdili, že jest zde dostatek tuhy.

Muzeum selského statku, otevřeného v roce 2008, tvoří obytná část, stodola a chlévy. Celkové náklady dosáhly 2,5 miliónu korun. Muzeum nabízí autentický pohled na životní podmínky venkovských obyvatel v jihozápadních Čechách zhruba před sedmdesáti lety. Třeba v kuchyni tak uvidíte dobové nádobí s kredencem, ve světnici kromě jiného zaujmou bytelné skříně, prastarý šicí stroj i rádio. Ve stáji je nářadí a náčiní, které sedláci dříve běžně používali na polích a při chovu hospodářských zvířat. Stodola ukáže nejrůznější stroje, kromě jiných i mlátičku obilí. Otevřeno je v červnu až září denně kromě pondělí.

Za Volenicemi vlevo do Frymburka(dříve také Želenov):

osídlení známé již z doby bronzové, v obci hrad Frymburk, založený poč. 14 st.. Frymburk-kaplička v místech bývalé tvrze Obec Želenov, která se v poslední době vrátila ke staršímu názvu Frymburk, leží od Rabí poměrně blízko, kronika vypráví, že husitským vojskům kdysi ten pochod nezabral víc, než dvě hodiny. Na nízkém kopci nad malebným rybníkem tu stávala tvrz, dnes už je dávno veta po dřevěných hradbách, zůstala jen nevelká kaple, kterou je vidět zdaleka. A do dálky se ještě před nedávnem rozléhal i zvuk zdejšího zvonu, než ho někdo ukradl.
Hrad pobořený vojskem Jiřího z Poděbrad r.1467, ještě r. 1580 obnoven, ale r.1623 trvale opuštěn. Na hradišti novogotická kaple z konce 19.st., zbytky příkopů a valů, součástí opevnění byl i dnešní rybník. Renesanční tvrz z 2. pol.16.st(r.1578), založená rytíři z Branišova, upravena r.1826, zachovány valené klenby, sklepy a štít.

A.Sedláček: Nezamyslické farnosti postaven ve 13. století hrádek, kterýž obdržel podlé panující obliby německé jméno Friedenburg, což od Čechů zkomoleno a Frymburg vyslovováno. Při hrádku byl dvůr a povstala nynější ves Frymburk. Zbytky bývalé tvrze již skrovné, vlastně jen tvrziště, lze viděti u dvora. První nám známí držitelé byli erbu osličí hlavy a předkové potomních vladyk z Frymburka. Okolo 1. 1318 byl v držení Sezemy a Protivy, bezpochyby bratří, z nichž každý měl polovici. Sezema prodav svou polovici seděl 1. 1341 na Kasejovicích. Protiva žil ještě 1. 1349, kdež mu svěřena od kláštera Vindberského oprava nade vsí Albrechtcem. Polovici Frymburka koupil od Sezemy Pertolt z Lipého, probošt Vyšehradský, který ji dal v manství 1. 1341 Drslavovi ze Šelmberka. Co se potom s ní dalo, není nám známo.
Svojše měl syny Karla a Protivu (l. 1368 atd ). Protiva měl také syny, ale byli ještě synové třetího bratra nebo bratrance. Kromě totiž synů Sezemových připomínají se bratří Bašek a Svojše (r. 1356-1378) a bratří Bušek, Jaroslav a Pertolt (r. 1356-1377). Ti totiž připomínají se mezi spolupatrony kostela v Kasejovicích, odkudž rod osličí hlavy měl svůj vznik. Kteří z nich na Frymburce seděli, není nám známo. Zdá se, že po prodání první prodání i druhé polovice brzo následovalo. Léta 1384 držel Frymburk Pavel z Vimberka z rodu pánů z Janovic, jenž téhož roku učinil dobrodiní kostelu Nezamyslickému, poněvadž tam manželka jeho pohřbena byla. Později seděl na Štěkni, a Frymburk se dostal v držení Stacha z Bubna. Nacházíme jej 1. 1396 jako patrona kostela ve Volenicích a soudíme odtud, že byl pánem na Frymburce, poněvadž synové jeho Držkraj Stoklasa (r. 1408), Vácslav Varlych a Racek Buben z Frymburka také tu pány podacími byli. Dotčení bratří založili l. 1415 oltář a kaplanství při kostele Volenickém, k čěmuž dali dvorec ve Volenicích a platy v Bílenicích a Frymburce. Držkraj byl l. 1437 již mrtev, snad i bratr Racek, který se ještě 1. 1420 připomíná, ale Vácslav ještě žil. Jako nástupce jejich v držení Frymburka připomíná se Racek Varlych z Bubna od r. 1456, jenž 1. 1465 sloužil Kazimírovi králi Polskému. Když pak se bojovné povahy své nezapíraje králi Jiřímu vzepřel, přitáhl kníže Jindřich s vojskem královským ke Frymburku a dobyv ho spálil a rozvalil. Později mu Fymburk navrácen a byl v držení jeho ještě 1. 1484, kdež prodal dvě vesnice ke kaplanství ve Vilharticich. Sice ještě 1. 1490 žil. Asi tehda přikoupen Frymburk k panství Rábskému. Při Rábí zůstával pustý zámek Frymburk s dvorem pustým a vsí až do 1. 1574. Tehda odprodal Vilém z Rožemberka Frymburk samotný a ves Kejnice Janovi Vojslavovi s Branišova. Tento postavil ve Frymburce novou tvrz buď ve dvoře nebo na místě bývalého hrádku. Zemřel 1. 1612 zůstaviv vdovu Barboru z Lišvic a syny zletilé a vnuka Jana ze syna Mikuláše, již před tím zemřelého. Ve Frymburk uvázal se Jan Vojslav starší, nejstarší z bratří. Ten jej měl ještě léta 1614, ale léta 1617 nacházel se již v držení Vojslava, druhého bratra, který zemřel 1. 1623. Za těch dob tvrz podruhé spálena a vydrancována od lidu vojenského. Statek Frymburský zabrán potom k dobrému fisku královskému a prodán Alžbětě Kolovratové z Lobkovic. Tato byla manželkou držitele Žichovic, k nimž pak Frymburk připojen.

F.F.Toužimský: Východně za Nezamyslicemi přijdeme na Frimburk. U panského dvora viděti tu neznačné rozvaliny znamenitého druhdy hradu v šumavském předhoří, kterýž Karel IV. uvedl mezi ty, kteréž by nikdy neměly odníti se od české koruny. Hrad ten byl prvopočátečně sídlem pánů Sezimů z Frimburka a náležel na počátku XV.věku Držkrajovi, řečenému Stoklasa z Hrádku, po němž přešel hrad na Václava Varlycha, jehož nástupce Racek Varlych z Bubna uchopil se r.1460 zbraně proti Jiřímu Poděbradskému, následkem čehož byl hrad od syna jeho Hynka r.1467 dobyt a zbořen. Po bitvě bělohorské byl statek ten rodině Branišovských z Branišova zabaven.

V lese mezi obcemi Bukovník, Mačice, Frymburk jsou ještě pozůstatky po těžbě uranu (haldy hlušiny a občas obvodové základní zdivo).

Kdysi se zde prý odehrál divný příběh. Starousedlíci vzpomínali na tradovanou pověst o muži, který sekal trávu a přímo z louky zmizel. Sousedé ho šli hledat, ale našli na louce jen kosu, hrábě a dřeváky. Po čtyřiceti letech se objevil znovu. Hledal někoho z příbuzných, ale žili jen vnuci, kteří ho nemohli poznat, nakonec se dovtípili. Staří potvrzovali, že taková událost se kdysi opravdu stala, potvrdili totožnost dotyčného i pravdivost jeho vyprávění. Říkal, že se dostal až kamsi na onen svět, kde hoří celá armáda svící života. Viděl, kdo má jak tu svou dlouhou, podle ní může odhadnout zbývající délku života u takové osoby. Když navíc prohlásil, že tuto schopnost vidět dosud neztratil, způsobil poprask. Všichni chtěli vědět jak dlouho budou ještě živi. Zasáhl až vikář s rychtářem, muže předvolali, zakázali mu rázně o onom světě hovořit a věštit lidem věk. Nakonec ho museli uvěznit, aby lidem nic neprozrazoval. Ještě se v pověsti praví, že se po návratu z onoho světa objevil přesně na stejném místě, z něhož před čtyřiceti roky zmizel. Bohužel, nikdo už v pozdějších letech nevěděl, kde to bylo. Příhoda se měla odehrát někdy na počátku 19. století.

V srpnu 1994 byla zde objevena 130 m dlouhá rýha v pšeničném poli a zachyceno svědectví 74 leté paní Marie R., která 9.8.l994 pozdě večer viděla z tohoto pole start oválného a zářivého předmětu a spolu s dcerou pozorovali objekt i dalekohledem! Klasy polehlé v jednom směru, spíše stlačené pšenice, některé ohnuté po vzoru žihobeckých obrazců. Vedle "rýhy" se nacházely zpočátku asi po 3 metrech podivné otisky v půdě.

Z Želenova vlevo do Mačic(CT 1), rovně do Bukovníku:

Nacházela se zde tvrz, v místech dnešního farského pole. Tvrz byla postupem času rozebrána na stavební materiál. Osada s tvrzí připomínaná r.1251 jako vladycké sídlo pánů z Bukovníka, kostel sv.Václava románský(zachov. polokruhov. apsida a okénko na sev. straně) z pol.13.st., barokně uprav. koncem 17.st., v roce 1620 přibyla i kaple sv. Josefa, nahrazená v roce 1690 kaplí Panny Marie, opravený r.1971. Plebanie r. 1260. V letech 1620 - 1703 administrováno z Nezamyslic. R. 1703 samostatná fara, matriky od r. 1672.
Poč. 17.st. zde literárně tvořil D.Hortensius, v 19.st. znám Bukovník loutkáři, kteří odcházeli do světa. Od kostela pěkný výhled. Sýpka (směrem na Mačice) je vidět již z dálky a je v soukromém vlastnictví. Vedle sýpky jsou umístěny tři kříže, které připomínají někdejší hřbitov, který se nacházel na poli pod sýpkou. V bukovnické kronice je označován jako "Krychůvek". Franz Taschek (1844-1878) a následně jeho dědici vlastnili kromě zámku v Mačicích také Bukovník i přilehlých 342 ha zemědělské půdy. Jsou pohřbeni na zdejším hřbitově.

Dále (nebo vpravo přes Bílenice a doleva přes Bešetín a do Žihobců) rovně do Žihobců:

obec připomínaná r.1045 jako majetek břevnovského kláštera, pův. název Sivohibice(Živohybice), dříve stávala i tvrz, renesanční zámek Koců z Dobrše z 2.pol.16.st., přestavěn barokně za F.Iselina r.1688, v parku empírová jízdárna z doby kolem r.1800. Kostel Proměnění Páně z l.1872-76. Je dominantou obce. Byl vystavěný v letech 1872 - 1876. Když byl zbořen zcela zchátralý gotický kostelík sv. Matouše, vypracoval architektonický návrh nové stavby v pseudorománském slohu táborský inženýr P. Jirges. Ten pak realizoval volyňský stavitel Matěj Turek. První mše v novém kostele se pak konala na sv. Štěpána v roce 1876. Přišlo na ní 600 lidí! Kostel Proměnění Páně s vysokým přístupovým dvouramenným schodištěm s parapetem, je mimořádným významným dokladem řešení stavby v období historických slohů ve druhé polovině 19. století. Vysoká štíhlá věž opřená o horizont zámeckých zdí a zeleň parku s věnečkem návesních domků činí Žihobce jedním z nejmalebnějších míst v Pošumaví. Kostel je národní památkou. V roce 2010 byl nákladem 18 milionů korun opraven a 21.11. byl veřejnosti předán slavnostní bohoslužbou, kterou spolu s dalšími duchovními celebrovali diecézní biskup Jiří Paďour a generální vikář Adolf Pintíř, žihobecký rodák.

V kostele zavěšen zvon, který zadal ulít Václav Koc z Dobrše roku 1601 u Dionyse Schulthese (ještě do Zdíkovce). Dionysius Schulthes byl dělolijec a zvonař z Pasova (pocházel z Řezna, jak je patrno z nápisu na jednom jeho zvonu). Jeho zvony mají prý průměrnou zvukovou a kovoliteckou kvalitou. Mívají sextový nebo septimový typ žebra spojený s horší kvalitou zvuku-zvuk je tlumený-a jsou stejně tak hůře lity. Výška zvonu je 0,36 metru, průměr pak 0,49 metru. Nápis zní: Pan Waczlav Kocz dal mnie Dionizowi Sultesovi sliti zvon s Pasova 1601. Na plášti jsou dva pěkné otisky listů šalvěje.

August Sedláček: Žihobce (původně Živohybice) jest jedno z nejstarších míst kraje Prachenského; r. 1045 je daroval český kníže Břetislav I. klášteru Břevnovskému. Kdy zdejší tvrz povstala, není známo; v 14, století snad stála a patřila vladykám z Žihobec erbu kola. Macek z Žihobec připomíná se v letech 1350 - 1368 často v rozličných jednáních soukromých též jako spolupatron kostelů v Bukovníce a Kádově, jiný Racek žil od r. 1406 a mezi tím časem také dva bratří Jakub a Purkart z Žihobec. Také Vyntíř z Kádova, jenž se r. 1406 z Žihobec píše, k rodu tomuto náležel. Nad tyto vladyky zvláště Jakub vynikal. Roku 1403 jsa již mistrem podával 18. dubna s Purkartem, Vyntířem a s Janem řečeným Světnice nového faráře ke kostela v Bukovníce, potom dosáhnuv hodnosti doktora dekretů koupil r. 1405 dva dvory kmecí v Žihobcích od Petra z Kamenice dolejší a svěřil správa zboží Žihobeckého Vyntířovi, jenž tudíž r.1406 jako poručník Jakuba, Racka a ostatních bratří jeho nového kněze ke kostelu v Žihobcích podával. Léta 1412 vyskytuje se Racek sám jako pan na Žihobcích. Žihobce-znak rodu Lanau nad vchodem místního zámku Zdali vladyky Housata z Žihobec v 15. století připomínaní patřili také k rodu dotčenému, neumíme dokázati. Praotec jich Jan řečený Hůse podepsán jest jako svědek v listě okolo 1. 1420 daném. Jako oprávce příměří vyskytuje se tehda, a zejména r. 1429, Smil z Žihobec. Jestli bychom věřiti mohli zdejší památní knize farní z r. 1799, znali bychom i příběhy zde zběhlé za husitských válek. Žižka prý obléhaje hrad Rábský držitele a kněze Žihobecké (dominos et sacerdotes Žihobecii) zavraždil a tvrz zdejší z kořene vyvrátil. O spoustě v Žihobcích mluví také zápis k r. 1461, ale zdali se vše tak zběhlo, jak tuto křiklavě vylíčeno jest, nerozhodnutým zůstavujeme. Najisto víme, že na dvoře pustém "v Žihobicích" seděl asi v ty časy Jošt se svou manželkou Jitkou, po nichž dědictví to r. 1461 spadla na krále Jiříka a od toho darováno jest Janovi řečenému House z Žihobic. Týž jest r. 1462 úředníky dvorskými zveden na pustý dvůr. Brzy však se Jan králi svému odměnil nevděkem; přidržev se jednoty Zelenohorské zjevně vstoupil na odboj proti panovníku svému. Za tou příčinou králův syn, kníže Jindřich, vypraven byv r. 1467 do Plzeňska a Prachenska dobyl hradu Frymbnrka a Žihobec, a jest obé vypáleno a rozvaleno. Zdali kdy ještě nikdo na místě tvrze této, jíž se ani známky nenacházejí, bydlil nebo zdali se udržely zříceniny její až do 17. století aneb to byly snad zříceniny jiné tvrze, nelze již rozluštiti Zvěst z Málkova postoupil zboží Žihobeckého s tvrzí pustou Břetislavovo z Ryžmberka, jenž nezřízeným svým hospodářstvím o větší čásť statku svých přišel. Roku 1541 zapisoval Kryštofovi a Vácslavovi bratřím Točníkům z Křimic dluh 925 kop na Žibobcích dvoru poplužném, polovici vsi, polovici Dražovic a vsi Ješetinách a prodal potom r. 1548 zboží své Dražovské i s tvrzí pustou v Žihobcích Janovi Šťastnému z Říčan. Ten podržev si Dražovice prodal potom r. 1556 tvrz pustou Žihobce, dvůr poplužný s poplužím, polovici vsi, tudíž s podacím a se vším příslušenstvím Kryštofovi Kocovi z Dobrše na Dobrši za 85o kop grošů Českých, jenž ihned zapsal zboží to manželce své Kateřině z Běšin k užíváni, aby se v ně mohla uvázati a je až do smrti své držeti. Pustá tvrz s příslušenstvím spojena jest nyní se zbožím Dobršským a zůstávala při něm až do počátku 17. století. Tehda od dědictví po Vácslavovi Kocovi cedulemi dílčími odděleny jsou Žihobce ještě s některými vesnicemi od panství Dobršského a vystavěna jest tu nová tvrz (snad na místě nynějšího zámku), čímž povstal statek Žíhobecký. Držitelé jeho tehdejší Jan Bedřich, Diviš, Jindřich, Přibík, Humprecht, Vilém, Adam Havel a Heřman bratří Kocové s Dobrše prodali 1. 1613 tvrz Žihobice s dvorem, pivovárem, kašnou, ovčínem, cihelnou, vápenicí, lomem vápenným a t. d, mlýn Lomecký, podací v Žihobcích a Strašíně, vsi Žihobce, Rozsedlo, Strašeň, Ždanov, Věštino, v Kačicích, Šimanově, Ostružně, Nezdicích, Malči dvory kmecí Lidmile Lokšanové rozené a Chudenic na Březnici mateři své. Od paní Lidmily koupil Žihobce 1. 1617 Jaroslav Bukovanský Pinta z Bukovan a na Řetci. Týž zúčastnil se povstání stavů r. 1618 -1620 a odsouzen jest nálezem soudní komise r. 1623 polovice statku svého; hned potom jest jemu statek Žihobecký skonfiskován a prodán I. 1627 Martinovi de Hoef Huerta. Po smrti tohoto zabrán zase a koupil jej cizozemec Antonín Lopez de Gradin, JMC. nařízený nejvyšší. Ten poručenstvím svým r. 1630 ve dsky vloženým odkázal "statek Zihovice" manželce své Barboře rozené Parisové. Statek zdědil potom r. 1635 schovánek obou manželů Mikuláš de Nogrell císařský plukovník; ale když tento r. 1641 v bitvě proti Švédům padl, zdědila jeho manželka Anna Šlechtična Desfours dle závěti zemřelého, dané v Praze dne 29. července r. 1641, statek Žihobce, jenž jí od Ferdinanda III. dne 34. listopadu r. 1642 k dědictví přiřčen byl. Provdala se potom podruhé za pana Františka Klaudia Iselina svobodného pána z Lanau pána na Rolandě v Burgundsku, císařského plukovníka kyrysníkův a generalmajora, jenž se smlouvami svatebními stal spoludržitelem zboží Žihobeckého. Tento svobodný pán Iselin dobyl u Chbě 17 švédských korouhví, kteréž panovníku svému osobně podal; císař ozdobil jej vlastní rukou zlatým řetězem řka: "Chceme rozhorčenosť tvou proti našim nepřátelům upevniti". Později provázel Iselin arcikníže Leopolda do Bruselu, kde pod velitelství prince ďAehrenberg vstoupiti měl; cítě se tím uražena býti odřekl se svého důstojenství a vzdálil se se svou chotí na své statky v Burgundsku. Zemřel r. 1661 na dnu a pochován jest u dominikánů v Mont Boisonu; choť jeho (... 1. 1673) odpočívá v dominikánském kostele v Beanconu. Žihobce-kostel Proměnění Páně Františkův syn Ferdinand, podplukovnik v pluku prince Croyského, uvázal se v Žihobce r. 1683 v červnu, byl dvakráte ženat; s první manželkou Petronillou hraběnkou z Grandmont-Chatsilonu měl dceru Hyacintu, kteráž potom na Rolandě v Burgundsku provdána žila; druhá jeho choť Anna, rozená Maignin, porodila mu dvě děti, Františka Justina, později setníka v císařské službě, a Markétu Alžbětu, napotom provdanou baronku Serini. Ferdinand vystavěl nádherný zámek Žihobecký, jak vychází z nápisu se znakem lilie a letopočtem 1688 v druhém poschodí téhož zámku, z předu mezi okny položeného. Týž držel zboží Žihobecké, Strašínské a Stradalské až do r. 1700, kteréhož zemřel, po čemž smlouvou trhovou mezi nařízenými k tomu komisaři s jedné a pozůstalou vdovou jeho Annou de Maignin s druhé strany ad bonum pupilare učiněnou a dne 14 dubna r. 1701 ve dsky zemské vloženou přešlo zboží výše jmenované na paní Annu svrchu psanou, která je až do r. 1710 držela; trhem však dne 17. ledna r. 1710 ve dsky vloženým prodala statek Žihobecký a Stradalský Janovi Filipovi hraběti s Lamberka, kardinálovi a biskupovi Pasovskému, který zboží to přivtělil k panství svému Rábskému a Žichovskému.

Lamberský rod byl pánem na Žihobcích déle než dvě stě let. Lamberkové byli rodem starým, slavným a mocným. Leč Gustav Jáchym, svérázný Lamberg, jenž v roce 1834 převzal celý knížecí majetek, našel zalíbení v prosté dceři žihobeckého šafáře Hrádka a pojal ji za choť. Vytrpěl za to své on i jeho děti. Gustava Jáchyma dodnes připomíná rozlehlý park s kamenným lehátkem, častým to místem jeho odpočinku, budova bývalé zimní zahrady, kde pěstoval subtropické stromy, bývalá škola, na jejíž stavbu značně přispěl. V podvědomí místních však nejvíce zůstává romantický, leč skutečný příběh kněžny - husopasky, žihobecké kněžny Černé Káči.

Roku 1919 obec zakoupila budovu bývalého zámeckého skleníku, přestavěla ji a Žihobce se staly jednou z mála, ne-li jedinou vesnicí v Čechách, která měla budovu určenou výhradně divadlu. Žihobce byly první vesnicí bývalého okresu Sušice, v níž byla zřízena měšťanská škola. Stalo se tak v roce 1921. Ve stejném roce zde vznikla i dvouletá živnostenská škola pokračovací. Dominantou obce je velkolepý kostel. Vysoká štíhlá věž opřená o horizont zámeckých zdí a zeleň parku s věnečkem návesních domků činí Žihobce jedním z nejmalebnějších míst v pošumaví. Dnes mají Žihobce 313 obyvatel, patří k nim osada Bešetín a vesnice Bílenice, Rozsedly, Kadešice a Šimanov. Je zde hostinec, dva obchody, koupaliště a sportovní areál s tenisovými dvorci a fotbalovým hřištěm. V zámeckém parku je taneční parket.

F.F.Toužimský: V chrámu žihobeckém jest pozoruhodný obraz sv.Erazma, jenž sem přinesen byl z kostela nezamyslického. V pamětní knize chrámové zpomíná se, že Žižka dobyv Rábí rozkotal i hrad žihobecký, jenž stával v místě, jež zovou "Na hradě".

V obci nově funguje galerie Netopýr (název podle výskytu asi 20 druhů netopýrů v okolí zámku a parku) Jaroslava Froulíka. Je to vesnická šumavská galerie, která se zaměřuje na původní rukodělné práce. V budoucnu se zde chystají výstavy řemesel a umění týkající se například zpracování lnu a vlny, sklářství, lidových podmaleb na skle a podobně.

V budově zámku bylo 1. 5. 2012 otevřeno Muzeum Lamberské stezky. Je v něm naistalováno několik expozic, které se věnují nejen životu na zámku, ale i okolním vesnicím či přírodě.

V srpnu 1994 zde na poli v pšenici objeveno 12 polehlých kruhů. U obrazců byly pociťovány jisté obtíže, které vedly i k výzvě občanům, aby se nezdržovaly v těchto kruzích.

Z Žihobců po modré do Rozsedel, rovně přes Šimanov a Kakánov, vlevo do Ostružna:

pošum.lid.dům, v okolí byly lomy na mramor, výskyt syenit. porfyru, jedna z vesnic tzv.Podlesí)

a dolů do Nezdic:

obec prvně připomínána roku 1396. Týkají se jí Klostermannovy Pošumavské rapsodie, bývaly zde usedlosti špýcharovitého typu. Roubenou pošumavskou vesnickou stavbou je č.p. 112. Původní název obce poukazuje na to, že místní stavby byly nezděné-dřevěné. Přestavěná renesanční tvrz je dnes penziónem. Bývalá rychta č.p. 1 ukrývá v sobě bývalý špýchar s renesančním sgrafitem. Na návsi stojí kaplička z r. 1898, původně byla zasvěcena P. Marii, později sv. Antonínu. Zvon je z roku 1728.

za mostem přes Zuklínský potok vpravo do Laznů:

za vsí rulové kamenné moře-1,86ha, mrazový srub

a vzhůru přes Podzuklín nebo z Laznů vpravo do Pohorska:

nová kaple sv. Prokopa vysvěcená 4.7.2001; nechali ji postavit manželé Kodetovi z Pohorska, architektem Jan Soukup z Plzně; dále k zámečku Lamberků v Zaluží: Lovecký zámeček se nachází v nadmořské výšce 800 m.n.m.. Vystavět jej nechal kolem r. 1860 kníže Gustav von Lamberg, respektive jeho fořt Lev a později sloužil jako hájovna, kde bydlel revírník Moravec, o němž píše Karel Klostermann v Prázdninách na Šumavě: "Vizme myslivnu zálužskou, jež leží jako rudý karneol v zeleném obroubení... . Bydlí tu pan revírník Moravec. Snad se nedopusím neopatrnosti - řeknu-li, že pan revírník je nejkrásnějším mužem, jakého jsem kdy viděl. Rád bych si představil efekt, jaký by učinil, kdyby kráčel po pražských Příkopech nebo bulvárech pařížských...". Revírník Moravec zde vybudoval proslulou líheň s chovem pstruhů, sivenů. Byl i milým hostitelem; naproti myslivně měl sklípek se soudky piva, vínem a jablečným moštem vlastní výroby. Nákupy platil panským dřívím-mohl si to dovolit, u vrchnosti byl velmi oblíben. Možná ho tu ještě někdy zahlédnete, ale jen v pozdních nočních hodinách, jak si to uhání ve své bryčce tažené koníkem Frickem;

zpět do Pohorska, vlevo po žluté na silnici na Javorník k odbočce na Zuklín:

Odtud pěkný výhled směrem k Rábí. Písemně se ves, resp. tvrz připomíná až r 1631-majitelem Jan Kryštof Kavka z Říčan, poté jeho manželka Anna; dále zuklínský statek vlastní: Zdeněk Ježovský z Lub, jeho syn Adam Vilém, od roku 1634 Jan Markvart Koc z Dobrše, od roku 1681 komorník dvorského soudu František Eusebius Khuen z Belassy, od roku 1711 hrabě Václav Ignác Vratislav z Mitrovic, od 1773 jezuitská kolej v Klatovech. Téhož roku byl zrušen jezuitský řád, statek získává studijní náboženský fond. Dvůr a půda rozdělena mezi nové majitele v letech 1783-87; do roku 1790 jen dva domy, ale už po roce 1803 má Zuklín 22 domů a 163 obyvatel; 6 sedláků a 12 chalupníků provozovalo zemědělství a lesnickou činnost, ostatní vyráběly dřevěné výrobky. Od roku 1809 kupuje statek správce na statků hraběte Kolovrata v Rychnově nad Kněžnou Erasmus Obst. Obstové v Podzuklíně někdy ve 40. letech 19. století zřídili pivovar, který zde fungoval skoro 50 let. V roce 1892 vyhořel. Roku 1885 kupuje Zuklín Muck z Muckenthalu za 165 000 zlatých, téměř obratem je prodává vídeňákovi Adalbertu Dubovi(nadává na vše české). Po Dubovi vlastní ještě statek Fridrich Kronmüller a Nathan Bloch z Kašperských Hor. Roku 1908 kupuje statek Jan ze Schwarzenberka. V okolí se říkalo, že V Zuklíně rostou na stromech místo ovoce dřeváky; dnes - dle tabule - zde končí evropská unie. V místní části Podzuklín, v mlýně se narodil Matěj Studnička(1739-1813), jež proslul výrobou kapesních dřevěných hodinek. Jedny jsou dodnes uchovány v pražském Umělecko-průmyslovém muzeu.

vlevo šikmo asi 250 m, tzv. Měsíční kámen:

Pavel Kozák: "Kámen je v umělé poloze, do které byl pravděpodobně v prehistorii postaven a jde tedy o menhir. Výraz menhir je keltský a znamená "vztyčený kámen". Měsíční kámen u Zuklína Menhiry náležely k takzvaným megalitickým stavbám, které vznikaly koncem pravěku po celém světě, nejvíce v západní Evropě, severní Africe a západním Středomoří. Jejich účel souvisel s kultovními a dalšími praktickými potřebami tamějších osídlení. Tvar Měsíčního kamene je ve srovnání s většinou menhirů netypický, přesto však i v Čechách existují podobné. Terén u kamene naznačuje, že zde mohlo být v minulosti kopáno, nejsou však známy výsledky žádného archeologického průzkumu. Při psychotronickém průzkumu v roce 1994 bylo zjištěno vyzařování energie typické pro část menhirů, které se novodobě nazývají aktility, to jest zářící kameny. Energie kamene, která v nich vzniká, se šíří do určité vzdálenosti v podstatě všemi směry. Prehistorický původ kamene, patrně předkeltský, je v souladu s přítomností dalších aktilitů a s četnými pohřby v okolí, zvláště na severním a severozápadním svahu Javorníku, ale i v blízkosti samotného Měsíčního kamene. Název kamene je mimo jiné zvolen podle uměle vyznačeného půlměsíce na jeho západní straně. Takovéto části povrchu více či méně výrazné se často na aktilitech vyskytují a vžilo se pro ně označení "oko menhiru". Jsou svým vyzařováním výrazné silnější, než okolní plocha, i jednotlivé strany kamene se v tom směru od sebe liší. Nejvíce energie má strana s "okem", naopak užší jižní má v tendenci z člověka, který je v její blízkosti, sílu odebírat, což je pociťováno nepříjemné a vzniká dojem záporné polarity. Nestůjte tedy u této strany zbytečně. Z aktilitů vychází několik energetických linií. Jsou to přímky přenášející silu míst či kamenů mezi jednotlivými lokalitami, v Anglii známé pod názvem ley lines. Mimo jiné směřují z Měsíčního kamene paprskovitě na Kůstrý, čestickou Kalvárii, aktilit v blízkosti Peckova, do místa, kde stojí novodobá javornická rotunda a vrchol kopce u Žihobců, na jehož svahu byly v létě 1994 jedny z prvních šumavských piktogramů v obilí. Okolo kamene je ve vzdálenosti asi 20 m kruh záporné síly, který možná sloužil jako ochrana či vymezení kultovního okrsku kolem menhiru. Návštěvníkovi poskytuje kámen možnost posílení jeho vlastní tělesné energie, nejlépe u západní sírany s "okem". Také lze u něj vyzkoušet svou psychotronickou schopnost, či citlivost na působení jeho energii."

Kámen též asi 500 m pod vsí - Sluneční kámen - v minulosti mezník panství, a východně od vsi Větrný kámen - stojí ve spodní části pravěké svatyně staré několik tisíc let, kde se dle P.Kozáka provádělo věštění počasí a lidé se zde harmonizovali s živou přírodou.

Na Javorník, doleva do Bošic

(šumavská roubená i zděná architektura),

přes Lhotu nad Rohanovem:

první písemná zpráva o vsi z roku 1467: Petr Kaplíř ze Sulevic a na Winterbergu v souvislosti sporu o majetek odpovídá Janu z Rožmberka: "Protož, milostivý pane, račte to opatřit podle slušnosti. Také přejal jsem v hold něco lidí a vsí zboží strakonického a volyňského do sv. Havla přieštího a zejména ves Branišov, ves Zdíkova Velkého a Malého a s mlýny ves Radšova, ves Putkov a ves Vlkonice a ves z Nespíc a mlynáře pod Rohanovem...a ves ze Lhotky nad Rohanovem)" V roce 1910 měla Lhota s Bošicemi a Milíkovem 51 domů, 392 obyvatel. Rozloha katastru byla 890 ha, z toho pole 58 ha, louky 48 ha, pastviny 16 ha a les 763 ha. 82 % pozemků vlastnil Velkostatek Přečín(96 % všech lesů). Obyvatelstvo se živilo převážně chovem skotu. Na práci do světa odcházelo 90 lidí. Ostatní hledali obživu jako dělníci v panských lesích, jiní obráběli dříví a své výrobky jako hrábě, kosiště, hrabice, dřevěnky, topůrka, skřipce na prádlo roznášeli po blízcích i vzdálenějších trzích.
V letech 1902 - 1960 zde byla malotřídní škola. Roku 1920 se Lhota odloučila od Vlkonic a stala se samostatnou obcí s částmi Lhota, Bošice a Milíkov. Samostatnost trvala do konce 60. let 20. století. Lhota a Milíkov připojeny k Vacovu, Bošice k Javorníku. Nejvíce obyvatel měla Lhota nad Rohanovem(i s Bošicemi) v roce 1930 - 338 ve 45 domech; v roce 2000 jich měla pouze 59 ale za to v 54 domech.

do Rohanova(CT 1).

nahoru

Verze 2.7 , Mystik 2005-2012