Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 20: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Řetenice - Žlíbek - Mouřenec - Dobrá Voda - Stodůlky - Rejštejn - Řetenice (40 km)

Z Řetenic(CT 6) po silnici směr K. Hory, po 2km u penzionu(Winklbauer; U Šnečků) vpravo nahoru na cestu od býv.Ždánova:

Osada patřila až do roku 1848 pod žichovické panství. Obyvatelé pracovali v okolních panských lesích. Také pomáhali na sousedním svobodném statku Peklo, zacož jim majitelé dvora půjčovali koňské povozy. V pozdějších letech našli práci hlavně v továrnách v Kašperských Horách. V osadě byl hostinec, obchod a švec. Pod osadu patřil i hotel Winkelbauer, postavený v roce 1869 u hlavní silnice.

Pověst vypráví, že jedna žena šla lesem z Pohorska přes Ždánov do K.Hor, uviděla na cestě oheň, šla k němu, spatřila truhlu plnou zlata, hrábla po mincích, ty držely ale pevně u sebe, tak jich utrhla jen pár, poté truhla zmizela. Lidé tvrdí, kdyby hodila na truhlu pár drobtů chleba nebo růženec, mohla si vzít kolik chtěla. Truhlu prý vidělo více lidí, ale nikdo ji nevyzvedl, poklad byl uloupen za husitských válek na Rábí,

vlevo, přes hlavní silnici, osadou Žlíbek až na rozcestí zelená, červená tur. značky před Kašperkem, 200 m po červené, pak rovně na žlutou do Nového Dvora, šikmo přes pole pořád po žluté přes Trnové Dvory do údolí Otavy na hl. silnici K.Hory-Sušice, po ní 500m vlevo a přes most vpravo do Annína(CT 7), po červené vzhůru na Mouřenec:

kostel sv. Mořice, pozdně románský z l.1230-40, upr. v pol.15.st., kdy presbytář zaklenut hvězdicovou klenbou, z rom.období sdružená okénka věže a apsida, barokní kostnice z 18.st.( Barokní kostnice prý obsahuje 3 458 femurů; asi 5 tisíc koster. pozůstatků nejas. původu-snad z okolí-farní oblast mívala přes 2000 obyvatel-nebo pozůst. švéd. vojáků z l.1641-8-na pozůst. ovšem nejsou žádné rány z boje, kostnice byly či jsou ještě na Zdouni, Nezamyslicích a Strašíně-zde po renovaci kostela pohřbeny na dno hřb. kaple),v okolí měl být šumav. skanzen, na faře žil farář, který měl povoleno nosit vousy od samotného papež, máry za Josefa II, kdy se muselo pohřbívat v pytlích, měly připevněnou rakev upravenou propadlem, kdy po odchodu pozůstalých, vypadl pytel z tělem do hrobu.

Půvabná krajinná dominanta raně středověkého kostela sv. Mořice na Mouřenci vznikla pravděpodobně v druhé čtvrtině 13. století, na místě opředeném starou pohanskou pověstí. Chrám v původní podobě obsahoval stávající presbytář s apsidou a téměř čtvercovou loď. Zajímavostí apsidy je její půdorys, kde vnitrní a vnější obrys nejsou souběžně křivky. Příčina tohoto řešení není známa. Současně s lodí byla nad presbytářem postavena věž, což v českém prostředí představuje zajímavou zvláštnost. Pravděpodobná se zdá být těž hypotéza připouštějící dodatečné zvýšení věže někdy po polovině 13. století. Gotický původ je předpokládán u výstavby sakristie, schodiště je dodatečné. V gotice byl zřejmé kostel zvýšen a prodloužena loď. Pozoruhodná byla svatyně před zvýšením. Prostor lodi byl zřejmé otevřen do prostoru krovu. Časově určit gotické zásahy neumíme. Nabízí se vysvětlení, že se přestavba kostela uskutečnila v pozdní gotice najednou. Presbytář byl tehdy zvýšen, zaklenut a zřízen vyšší, triumfální, lehce lomený oblouk s oknem na jižní stranu. Další etapa zhodnocení chrámu se realizovala v baroku, druhé čtvrtiny 18. století. Jejím projevem jsou barokní oltáře a empora nad sakristií přístupná nově přistaveným schodištěm. Z tohoto období pravděpodobně pochází také kostnice. Panská empora naznačuje zvýrazněnou iniciativu patrona kostela, vrchnosti, která zřejmě zřídila pod sakristií zachovanou hrobku, s dříve přístupnou nečitelnou náhrobní deskou v ose presbytáře (dnes opřena o zeď pod kruchtou). Dokladem o úpravě průčelí je rámování severního okna lodi. Z této doby, pokud nevznikla v klasicismu první třetiny 19. století, pochází snad i současná zpěváčka kruchta. Přibližné kolem poloviny 19. století byla přistavena jižní kaple. Někdy na počátku 20. století vznikl přístavek sakristie. Celková rekonstrukce a obnova poškozeného kostela proběhla ve třech etapách od roku 1991 až do roku 1993. Kostel je zasvěcen sv. Mauriciu. Tento světec a mučedník se narodil ve 3. století v Egyptě a později byl velitelem římské legie. Kostel byl goticky přestavěn v 15. století, současná podoba je barokní. Pouze věž je původní, románská. Chór je zaklenut hvězdovou klenbou, původní románská loď byla čtvercová. Při rekonstrukci kostela byly objeveny ranně gotické malby kresebného stylu. Na jedné z nich je znázorněn archanděl Michael vážící duše, na další je zachycena legenda o třech živých a třech mrtvých. Na dnes prázdných šálách mohl být dříve třeba nápis: "Co jste vy, byli jsme i my a co jsme my, budete i vy." V románské apsidě je malba ze 70. let 14. století znázorňující ukřižování Krista. Zajímavostí je, že jeho nohy jsou upoutány provazy, čímž bylo při jeho mučení dosaženo ještě většího utrpení-neobvyklé ztvárnění. Malba byla provedena technikou fresco-secco. Krista přibíjí na kříž tři ctnosti, kopí Longina drží ctnost Láska. Okolo Krista stojí ještě tři Marie s Janem Evangelistou s různě barevnými nimby. Postava v židovském klobouku ukazující na Krista může být Josef Arimatijský. Na pravé straně malby je zobrazen setník s vojáky a snad sv. Máří Magdaléna a ukřižovaný lotr. Ve spodním pásu malby je namalováno devět proroků. Na levém okraji pásu je zobrazen nejspíše donátor obrazu.

Pověst: Za švédských válek lidé v kostele sv. Mořice zazdili monstranci, neboť ji nechtěli ze svatostánku odnášet. Jenže všichni, kdo o úkrytu věděli, zahynuli. Monstranci nikdo nemohl najít, dokud se jednomu zbožnému člověku úkryt ve snu nezjevil.

F.F.Toužimský: Báje, která obestřela původ jeho, nasvědčuje, že jest z prvních chrámů zde postavených. V dávné, dávné době, kdy ještě národ okolní věřil více v Černoboha, byla-jak pověst dí-první osada, jež ctila pravého boha křesťanského, dědinka Rajsko, od níž pod chrámem se nalézající vesnice má své jméno. Vyznavači pravého boha dostali se do sporu s přívrženci černé moci, jižto tvrdili, že bůh jejich jest mocnější. Rajští chtěli osvědčiti moc boha svého tím, že postaví mu chrám v místě, kde dříve ctěna byla černá moc. Nedovede-li ďábel jej zničiti, že jejich bůh jest silnější. Již kdy první zasazen rýč do země, vystoupila malá postava, jež rostla a rostla, až hlavou sáhala k obloze a hrozila zhubit křesťany, avšak hrom z nebe sdrtil ji a ona rozplynula v niveč. Na místo pak, kde vystoupila, zasazen ihned kříž.

Pověsti: Mouřenec měl být podle pověstí také obřadním místem obrů ze Sedla a Obřího hradu, skalní hřeben před vrcholem je prý místem záporné zemské síly a zdržuje se zde démon. Pův. chrám byl opevněn hradbou, pamětní knihy a matrika mouřen. fary shořely při požáru r.1681(dle faráře Jana Gerla z r. 1740 shořely již za války třicetileté), v r.1686 farář Puchinger zaznamenal, že dle pověsti byl chrám založen před 500lety rýžovníky zlata. Podle jiných pramenů založen r.1170 klášterem v Dolním Alteichu(knížaty z Bogenu).

V přist. kapli měla hrobku skl. rodina Müllerů, po E.Müllerově ženě Anně pojmenována ves(Annathal), hrobka vyloupena vandaly, nad vsí též hrobka sklářů Schmidů(z r.1886), kteří též vlastnili ann.sklárnu(kde byly vyrobeny skleněné housle, na které hrával Jan Kubelík, Schmid vlastnil fonograf vyrobený samotným Edisonem). Od r.1990 se kostel býv. vysídlenci renovuje.

Od kostela po červené, okolo Švédských hrobů, dále rovně po asfaltce do Palvínova:

První zmínky o vsi Palvinov se dochovali až ze 16. stol, kdy roku 1540 ji Břetislav Švihovský prodal Pavlovi Tomkovi a jeho strýcům Janovi a Václavovi Tomkům z Čejkov. Nejspíš právě za Tomků z Čejkov vzniklo v Palvínově ve druhé polovině 16. stol první panské sídlo, jehož podoba není známa. Snad na stejném místě či jeho přestavbou vzniklo v 17. stol. nové sídlo, kdy roku 1672 byla budova popsána jako podsklepená z části hrázděná.
Úlovec Jiří, Hrady, zámky a tvrze Klatovska, Libri, 2004,

Dnes chov koní, zámek, alej, lípa stará 300 let,

Památná lipová alej je také v sousedních Vatěticích (a ruiny hospodářských budov bývalého zámku a lihovaru):

ves připomínaná poprvé roku 1542. Tvrz je připomínána roku 1644 (založena snad o 10 let dříve). Roku 1656 se však již píše o pustém místě. Později byl dvůr obnoven a jako panské sídlo sloužil až do roku 1832, kdy byly Vatětice spojeny s Palvinovem. V roce 1790 čítala jen šest čísel, ale stál tu onen zámeček. Ves byla převážně německá, roku 1910 se ze zdejších 97 obyvatel hlásilo 90 k němčině. Bývala zde sklárna, která zřejmě ještě v polovině 18. století zvládala výrobu zlatého rubínového skla, tehdy řídkou a pozapomenutou. Na zámečku provozoval V. Müller pivovar s ročním výstavem 300 hl (zanikl 1905). Müller zde měl také lihovar a cihelnu. Ke vsi patřily ještě dva mlýny na Sloním potoce. 3. dubna 1883 se zde narodil historik, archeolog a pedagog Emanuel Šimek. V obci stojí památná lípa (obvod kmene 740 cm dle měření z r. 1998).

Na Sloním potoku (dnes Radešovský potok) pod Vatěticemi vznikla papírna roku 1793. Josef Ossendorf zde koupil pastvinu k vystavění papírny. K postavení papírny se vrchnost zavázala dodat dříví za určené ceny. Papírník měl povolení v sobotu a ve středu sbírat v lese dříví a pást dva kusy dobytka na panských pastvinách. Musel se také zavázat, že bude žít s rodinou jako řádný katolík a nestane se podezřelým z podloudnictví. Vrchnosti musel dodávat ročně určité množství kancelářského a poštovního papíru a pod trestem konfiskace musel odebírat pivo z vatětického pivovaru. Papírna ve Vatěticích nebyla velká a také její produkce byla ve srovnání s jinými poměrně malá. V roce 1798 vyrobil pouze 43 balíků papíru-poštovního, kancelářského a dalšího. Roku 1800 prodal Josef Ossendorf papírnu i se zařízením zdejšímu usedlíkovi Ondřeji Pleningerovi(Bleminger či také Pfleminger). Produkce papírny v této době však klesla ještě více-na 32 balíků ročně. Jeho syn Michal Pleninger prodal papírnu roku 1816 manželům Šlechtovým z Jistce, kteří po bývalém majiteli převzali i dluhy ve výši 1000 zlatých. Majitelé se později rychle střídali - 1832 koupil papírnu v exekuční dražbě Emanuel Weber, syn myslivce ze Schlössenwaldu, s manželkou Karolínou-dcerou mlynáře z Vatětic. Ten papírnu rozšířil a po roce 1840 produje již přes 200 balíků papírů. V roce 1873 je jako majitel uváděn jeho zeť Jan Feichtinger, v roce 1878 je zde papírníkem Bohumil Geiszler, syn ředitele továrny ve Velkém Meziříčí. Zde je zajímavostí, že jeho společníkem měl být známý vídeňský vrah Hugo Schenk. Ten se svoji bandou podával fingované inzeráty, ve kterých hledali služebné. Naivní ženy ze všech koutů monarchie se dostavily na smluvené místo, kde byly zpravidla zavražděny a oloupeny. Schenk některé vozil sem do papírny, kde je oloupil, zavraždil a zakopal v sadě u papírny. Podle jiné verze zde Hugo Schenk se svým bratrem Karlem a jistým Schlossarkem měli být tovaryši a ženy vraždit ve sklepních místnostech papírny. Nejznámějším případem se pak stala Josefína Timalová, kterou Hugo Schenk zavraždil v roce 1883 a tělo hodil do Hranické propasti. Jisté je, že byli ale v roce 1884 dopadeni a 22.4.1884 na dvoře č.1 vídeňského zemského soudu popraveni. Ještě před rokem 1880 koupil papírnu Václav Jung a proměnil ji na obilní mlýn. Budova papírny měla více pater, strmou střechu s vikýři, v jejích půdních prostorách se sušil papír. Stoupa byla poháněna vodním kolem s vrchním náhonem (upraveno dle Františka Zumana Pootavské papírny).

rovně do Kundratic:

Leží v kraji tzv. "ovesných baronů", drobné šlechty, která zde žila z držby zemědělských a lesních pozemků a z provozu nevelkých hospodářství. První zmínka o Kundraticích je z roku 1360. Ve středověku zde osadníci rýžovali a dolovali zlato, později se většina obyvatel věnovala zemědělství. Zámek je jednopatrové stavení obdélníkovitého půdorysu s trojúhelníkovými štíty v severním a jižním průčelí. Majitelé zámku byli i držiteli okolního statku. Dnešní zámek vystavěl na místě původního staršího objektu šlechtic František Karel Villáni. Villániové získali tento statek již roku 1729 od Kolowratů. Karel Maria Drahotín Villani je autorem básně "Vystěhovalec-Zasviť mi, ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok". Ta se po zhudebnění stala jednou z nejpopulárnějších písní, dodnes hrávaná na českých pohřbech. Villani Ignác Maria; Skutečné jméno: Villani de Castelo Pillonico Karel Ignác; 23.01.1818 Sušice + 24.03.1883 Střížkov; benešovský starosta, národní buditel, poslanec a spisovatel. Absolvent Vojenské akademie ve Vídni. Do r. 1846 sloužil v c.k. armádě, poté z armády odešel na protest proti potlačování polského povstání. - Obránce českých práv. Účastník pražských událostí v r. 1848. V r. 1865 zvolen prvním benešovským starostou. Prosadil stavbu nemocnice, trati Praha - Tábor aj. První starosta benešovského okresu. Od r. 1867 volený poslanec českého zemského sněmu za Benešovsko, Vlašimsko a Neveklovsko. Signatář státoprávní deklarace českých poslanců na zemském sněmu na protest proti vídeňskému centralizmu a rakousko-uherskému dualizmu. Organizoval v Benešově a okolí sbírky na stavbu Národního divadla. - Autor básnické sbírky Lyra a meč aj. - Pohřben v Okrouhlici.

Dnes zámek vlastní dcera českých emigrantů Eliška Hašek - Coolidge, která stála blízko pěti americkým prezidentům, od Kennedyho až po Cartera

dál rovně pod Hamižnou na hl. silnici Hartmanice-Ž. Ruda, vlevo do Dobré Vody:

pův. název Březnice. Kostel sv. Vintíře dal v roce 1706 postavit na místě staré kaple baron František Karel Villani. Socha sv.Vintíře z 15.st., dnes umístěna v kašperskohorském muzeu: Ta socha údajně byla původně umístěna na stromě v místech poblíž poustevny svatého Vintíře u Dobré Vody u Hartmanic. Vyprávělo se o ní, že lidé ji chtěli přemístit do některého kostela v okolí. Chtěli ji přemístit například do Petrovic, do Hartmanic a do dalších kostelů. Ovšem socha se vždycky vrátila na své místo. Dali ji do truhly, tu truhlu zpevnili různými řemeny a řetězy. Socha opět překonala všechny tyto překážky a vrátila se na původní místo. Proto tedy se lidé rozhodli, že vystaví pro tuto sochu - k úctě sv. Vintíře - kostel v Dobré Vodě, který stojí dodnes a je dodnes cílem poutníků. Vedle kostela pramen slabě mineralizované vody, kterému je připisována zázračná moc. Kdysi tu podle pověsti prozřela slepá kráva statkáře Gerla (viz ČT 4), sušický Rosacius naopak tvrdil, že to byl slepý kůň z Kundratic, který prozřel. v okolí výhledy, kdysi tu stávalo 25 stavení včetně školy, pekárny, řeznictví, hotelu, pohostinství aj. Například do místní základní školy docházelo denně kolem 50 dětí z okolí.

Býval zde cyklus maleb ze 17. století znázorňující legendu o svatém Vintíři od sušického děkana Karla Františka Rosacia.

Kostel s farou(od r.1754), hospoda a 136 něm. obyvatel. Po roce 1945 obec bývala správ. střediskem voj. újezdu.

V rodném domě Dr. Šimona Adlera, významného rabína, pedagoga a učence(zahynul v roce 1944 v Osvětimi), je zpřístupněna muzejní expozice a informační středisko NP Šumava. Dne 9. 7. 1997 bylo slavnostně otevřeno Muzeum na paměť 110 židovských komunit v západních Čechách zaniklých v období holocaustu. Do Dobré Vody, kde po dlouhá desetiletí žili společně tři etnické skupiny: česká, německá a židovská a kde se po válce téměř zastavil život, se po roce 1989 navrací původní obyvatelé a turisté. Vrátil se sem také syn Šimona Adlera - Matityahu Adler, který byl spolu se svým bratrem rabínem Sinajem Adlerem iniciátorem vzniku muzea. Realizovat myšlenku zřízení muzea se podařilo i díky podpoře města Hartmanice, zejména pak starosty města Jiřího Jukla. Slavnostnímu otevření muzea byl kromě celé řady významných hostů přítomen i velvyslanec Izraele v ČR Jeho excelence Raphael Gvir. Úvod expozice je věnován Adlerovu životu a osudům jeho synů - Sinae a Matytiahu, žijícím v Izraeli. Druhá část seznamuje se životem a kulturou židovských obyvatel v příhraniční oblasti. Předposlední část představuje návštěvníkovi především židovské sakrální předměty ze sbírek Západočeského muzea. Dokumentace života židovské rodiny je rozdělena na nejdůležitější mezníky: narození, obřízka chlapců, bar - micva, svatba a závěr života. Závěr expozice tvoří rekonstrukce interiéru, dokumentující každodenní život Židů na přelomu 19. a 20. století. Muzeum vzniklo z iniciativy a za finančního přispění Matytiahu Adlera, viceprezidenta Touro College Jerusalem / New York, Města Hartmanice a ministerstva kultury ČR. Jeho součástí je auditorium pro 50 návštěvníků, kde se pořádají zajímavé výstavy, přednášky a semináře. V budově je dále umístěna expozice historie Hartmanic a okolí, včetně ukázek tradičních šumavských řemesel.

V roce 2001 zde vytvořeno Vladěnou Tesařovou ve zdejším kostele unikátní oltářní retabulum: oltář: 4,5×3,3×0,4 metru, 5 tun, 35 figur, je svázaný ocelovou nerezovou konstrukcí; křížová cesta: každé zastavení 1,2×1,0 metru, 120-140 kg (poslední zastavení je umístěno v bavorském Rinchnachu jako symbol obnovené vzájemné spolupráce mezi Čechy a Němci z obou stran Šumavy); materiál: kompoziční sklovina s 15 % PbO.

Vladěna Tesařová(1958): "Při vzniku oltáře jsem byla vázaná liturgickou komisí na biskupství. Nemohla jsem si vybírat světce. Jejich výběr byl podřízen tomu, že jsme na hranicích. Moje koncepce, tedy česko-němečtí a nadnárodní světci (Jan Křtitel nebo patroni Evropy Cyril a Metoděj), byla přijata. A každý světec má svůj atribut, což jsem také musela dodržet. Přizpůsobila jsem se tomu, co požadovala liturgická komise a prostoru barokního kostela. Oltář jsem dělala osm měsíců, což byl neuvěřitelně krátký termín. Projekt byl zčásti financován z programu EU Phare, proto bylo třeba dodržet všechny stanovené podmínky, včetně časových. Vlastní práce začaly až v dubnu 2001. Dělala jsem pořád, od rána do noci, skoro každý den, kromě neděle. To mi farář zakázal a já jsem byla docela ráda, protože jsem si mohla alespoň v tu neděli odpočinout. Je samozřejmé, že ve skutečnosti jsem začala mnohem dříve. Měla jsem už hotové skici, rozpracované modely. Nejdůležitější je udělat hliněné modely, které se potom odlévají do sádrových forem. To je nejvíc práce. Vintíře jsem dělala jako prvního. V předstihu jsem měla hotového i Štěpána a Gizelu. Soch je na oltáři celkem 35 a každou musíte chladit dva až tři týdny podle velikosti. Tavila jsem ve třech pecích (v Dobré Vodě, na Zbraslavi a v Chýnici, kterou jsem si pronajímala), protože každá pec je blokovaná dlouhým chlazením. Vše nakonec dobře dopadlo a celý oltář se slavnostně rozzářil 14. prosince 2001." V roce 2010 přibyl do kostela Betlém o rozměrech 3,3 m krát 2,8 metru, který váží skoro 2 tuny. Dále ještě půltunová menza a ambon v barvě lesního skla.

Kostel byl doplněn mříží u vstupních dveří tak, aby mohl být sakrální prostor celoročně přístupný všem poutníkům. Obnovení zvonů zůstává zatím otázkou budoucnosti. V kostele sv. Vintíře se každoročně pořádá množství bohoslužeb, z nichž dvě jsou již po staletí součástí kulturního života Dobré Vody. Jedná se o česko-německé bohoslužby, kdy první je sloužena vždy u příležitosti slavné poutě ke sv. Vintíři na Dobrou Vodu (první červnová neděle), druhá pak při výročí vysvěcení kostela, tzv. patrocinium, vždy v nejbližší neděli k 9. říjnu (den úmrtí sv. Vintíře). Původní hřbitov sloužil svému účelu až do konce čtyřicátých let 20. století. V období, kdy byla Dobrá Voda součástí vojenského újezdu, hřbitov zcela zpustl a dokonce byly poškozeny některé originální litinové kříže. Po roce 1991 se vyčištění a úklidu hřbitova ujali bývalí rodáci z Dobré Vody a okolí ve spolupráci s Městským úřadem v Hartmanicích. Dnes je na hřbitově v Dobré Vodě umístěn památný Kříž smíření na události z posledních desetiletí. Od 18. století začali do Dobré Vody pravidelně putovat tisíce poutníků, kteří zde doufali v přímluvu a pomoc sv. Vintíře, a odnášeli si odtud zázračnou vodu. Do dnešních dnů se zachovaly stovky záznamů o zázračných uzdraveních (především zraku) v místní "Knize zázraků"("Miraklbuch"). Léčivá síla pramene může dle vědy pocházet z mírně radioaktivních látek, které jsou v jeho vodě obsaženy. V roce 2002 byla dokončena rekonstrukce fary na tzv. Dům sv. Vintíře: opravy a provoz zajištuje stejnomenný spolek z Bernhardswaldu u Regensburgu, který má členy jak z české, tak z německé strany, a jehož cílem se stalo vytvoření poutního domu setkávání Čechů a Němců. Partnerem se mu stala Kolpingova rodina Praha 8, která v této oblasti působí již delší dobu v rámci svých dalších aktivit, jakými jsou např. tradiční letní setkání české a německé mládeže, při kterém v minulých letech pomáhali mladí lidé při údržbě církevních památek na Dobré Vodě, Srní a Kašperských Horách, či 33. Mezinárodní mírové putování na Srní, kterého se zúčastnilo přes 300 cizinců z celé Evropy (Občanské sdružení Kolpingova rodina Praha 8 je součástí Mezinárodního Kolpingova díla, které je katolickým sociálním svazem s působností po celém světě).

Na zdejším hřbitově byl 11.8.1938 pohřben Wenzel Baierl, nacistický přívrženec, který zemřel po hospodské rvačce v Horrerově hostinci v Höhalu se sociálním demokratem Robertem Hoidenem. Z pohřbu se stala provokační protičeská akce, které se zúčastnilo 4 500 členů SDP v čele Konrádem Henleinem a tehdejším poslancem K.H.Frankem.

Dále po modré přes Pustinu:

V polorozpadlém domě, s nápadným sloupovím přední fasády, se 19. dubna 1860 v čp. 146 narodil Hermann Johann Baptist Veith, později významný rakouský lesník a ve dvacátých letech minulého století prezident Lesnické společnosti pro Tyrolsko a Vorarlbersko, podle záznamů v Plzni uložených matrik narozených (sign. Dobrá Voda 7, s. 35) syn majitele té usedlosti Jaromira (?) Veitha a vnuk Wenzela (Václava) Veitha, manžela hraběnky Amálie rozené Deymové ze Stříteže. Rodákem z Roviny je i Ludwig Haydn, autor sbírky šumavských písní a tanců uložených v knihách Deutsche Tänze aus dem Böhmerwald a Mein Böhmerwald (Lieder und Tänze). O Šumavě dokonce používal jako zručný fotograf při přednáškách diapozitivy a filmy vlastní výroby o Adalbertu Stifterovi, Hansi Watzlikovi a Zephyrinu Zettlovi (dle projektu Kohoutí kříž),

Po válce v tomto domě žil MUDr. Kostrouch, přezdívaný "doktor na koni". Koně totiž používal v tomto nehostinném kraji k dopravě za pacienty. Jeho žena Helena, také lékařka, byla dcerou Otly Davidové, sestry spisovatele Franze Kafky. Nyní dům vlastní paní Hašková z Kundratic.

a Malý Babylon(odbočka k Sněžným jámám), zkopce bývalou střelnicí do Stodůlek:

v r.1614 uvádí Sedláček název Šimonovy stodoly, doplněné údajem Stadler gericht, v berní rule r.1654 uváděno 12 chalupníků a 12 tzv.zahradníků(129 rolí, 3 koně, 58 volů, 94 krav a 114 ks jalového dobytka)-i když zatajování počtu obyvatel kvůli daním. Bývalá královácká rychta, největší v Král. hvozdě, v 2.pol. 19.st rozlohou druhá největší obec(po Velké Praze)v Čechách, v r.1868 měla 36 stavení, kapli sv.Šebestiána, školu, dva mlýny a pilu, k obci patřilo 19 osad a samot, celkem měla 1815 něm.obyvatel, chovalo se zde 29 koní, 1674 ks hovězího, 80 ks vepř. dobytka, 479 ovcí a 128 koz, v r.1935 zde žilo 1650 obyvatel, v r.1938 zde bylo 38 stavení(domy mají kamennou podezdívku, jsou dřevěné, kryté šindelem, nově i břidlicí), v sedmi se svítilo elektřinou, každý dům měl svou tekoucí vodu z vlastního pramene, v Křemelné je hodně pstruhů a lososů, okolo domů 184 třešní, 10 višní, 102 jabloní, 23 hrušní a 12 švestek. Na začátku 20. století v někdejší Rychtě starostodůlské (Altstadlergericht) žilo ve 284 domech přes 4 000 stálých obyvatel. . Dějiště Klostermannových Pošumavských rapsodií. Domy se po roce 1945 staly cíly střelby československé armády, oblast zahrnuta do VVP a obec zlikvidována.

F.F.Toužimský: Druhdy bývaly zde hluboké lesy a králováci měli zde tři středy vojenské a samosprávné, ve Zhůří, Kochanoně na Javorné a ve Stodůlkách. Jako jinde v Čechách tak i zde doba pobělohorská a velké převraty třicetileté války měly osudný účinek na změnu národnosti, zvláště když Královský hvozd přese všechny své od panovníků zaručené svobody upadl v moc pověstného jenerála císaře Ferdinanda II., dona Martina Hof Huerty, jejž ne marně nazýval český lid "metlou boží". Týrán pro své náboženské přesvědčení a uváděn v tuhé nezvyklé nevolnictví svobodný lid králováků buď hynul nebo prchal odtud, a znenáhla potom z Bavor a Švábska cizí osadníci přicházeli do země.

Největší usedlostí ve vsi byla rychta, zvaná Batthashof, č.p.54, sídlil zde rychtář, který podléhal vrchnímu rychtáři na Zejbíši. Patřila rodině Schmidtů, posledním rychtářem byl Johann a posledním osadníkem Rupert(odsunut r.1946). V rychtě se scházeli Králováci, aby zde s rychtářem řešili svá práva a povinnosti. U vchodu stála plastika kříže s Kristem v nadživotní velikosti z pol. 19.st.,s nádechem do zelena naznačující mystičnost, s obličejem vyjadřujícím hlubokou vznešenost a vyrovnanost. Ve světnici se čtyřmi okny byly vedle kříže obrazy Jana z Nepomuku(na skle) a sv.Rozálie(olej na plechu, s rámem a signaturou r.1821). V horní části chalupy byla světnice, kde zasedal rychtář-měla dvě okna, v místnosti bylo přítmí, ve skříních sklo, porcelán, truhla s výbavou selky, stříbrné příbory. Na stěně jelení hlava s parohy a lovecké zbraně, olejomalby na dřevě ze života šumavských osadníků a světců-obraz sv.Vintíře na úmrtním loži ve skále(jeho ruce drží kříž a růženec, na podložce modlitební kniha a džbán, u lože sedí kníže Břetislav a dva urození páni, vlevo drží sluha koně a štít s českým lvem), obraz sv.Prokopa se zabloudivším českým knížetem Oldřichem(sv.Prokop mu podává nápoj), obraz s lesním jezerem, kde vesluje hoch s dívkou, na jiných stěnách obrazy s lov. scénami, malba zříceniny, obrazy sv.Floriána, sv.Vendelína a sv.Leonarda. Skvostem byl strop s monogramem IHS(Iesus Hominum Salvator), obklopený paprskovitým věnečkem z dřev. lišt a dvěma hlavičkama andělíčků, vše ve světlé barvě se zlatými hvězdami na modrém podkladě. Ve skříních uloženy modlitební knížky z l.1667-1711 a královecké pergameny a právo. Obrazy malovány v l.1820-1850 sklářem Sekalem z Ascherhütte(mezi N.Hůrkou a Gerl.Hutí).

Ze Stodůlek vlevo po vrstevnici po zelené do Zadních a Předních Paští:

kdysi celkem 17 stavení pod horou Křemelná, pod vsí Paštěcké skály. V roce 1426 jsou v okolí doly na zlato, jmenovitě důl a nálezná jáma sv. apoštola Pavla nad řekou Otavou, důl sv. Panny Doroty na Paštích a důl zvaný Na Babylonu. Od 16. století zde pracovala i sklárna (nejspíše v Prostředních Paštích), v roce 1606 je zde zmiňován sklářský mistr Hans Hasenkopf a o dva roky pozdiji ji kupuje od Martina Zoglauera. Mezi další zdejší sklářská jména patří Matěj Hasenkopf nebo Veith Haas. Mezi známé usedlosti patřily Bon Polibauern, Boierl, Dürmeier, Gunteri Koarlhof či Grankbauer První osadníci přišli do Zadních Paští někdy okolo roku 1600, o něco později v roce 1630 i Wenzel Scheinost. Tato rodina zde žila až do jejich poválečného odsunu a mj. se zasloužila o postavení kapličky. V původní kapličce ze 17. století byly obrazy sv. Vendelína a sv. Leonarda. Při epidemii chřipky před svátkem sv. Martina 1918 zemřelo na Paštích právě nejvíce členů rodiny Scheinostů. Právě pro tuto událost byla kaplička zacvěcena sv. Martinovi. Okolo zdejších dvorců stávaly malé dřevěné špýchárky zvané Troidböden, které už za první republiky byly památkově chráněny. Bohužel se dochovaly pouze na fotografiíích. V Předních Paštích byly nejznámější usedlosti Lettlhof (u bývalého statku stojí jedna z nejsilnějších líp na Šumavě) a Hofmannshof. V místní pazderně byla od roku 1865 i jednotřídní škola. Právě zdejší učitel Albrecht se zasloužil o výstavbu nové cesty a mostu na druhou stranu Otavy v 30. letech 20. století. Do té doby se používala lávka naproti Myším Domkům (dodnes jsou zde pilíře). Nad Paštěmi stával královácký dvorec Ebenwies, kde v noci na rozcestí, jak píše Walter Zettl, "sedávaly duše nebožtíků a jako bludičky na umrlčích prknech čekaly na své vykoupení". Zdejší krajinu zpopularizovala, díky několika knihám, zdejší rodačka Marie Malá, roz. Hofmann. V roce 2011 zde nechala postavit "minikapličku" Panny Marie Pomocné. Nedaleká kaple P. Marie Pomocné u bývalých dolů na Rotmosbergu či kaple sv. Martina na Zadních Paštích byly opraveny také v roce 2011.

a prudce dolů k Otavě přes Paštecký most na silnici Srní-Rejštejn, vlevo do Rejštejna(CT 6), vpravo do kopce do K.Hor(CT 7), a po st. silnici do Řetenic, dále po cyklotrasách směr Stachy nebo Červená.

nahoru