wz
Panorama

Cyklotrasa 21:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Rohanov - Chalupy - Studenec - Popelná - Zhůří - Kozí Hřbet - Kašperské Hory (30 km)

Z Rohanova do Benešovy Hory(CT 2), přes Úbislav(CT 7), ve vsi doleva, silničkou na úpatí Suchého vrchu na silnici Stachy-K.Hory,3 00m po ní vpravo, odbočit vlevo do Chalup(přízemní roubený šumavský dům s rozložitými štíty), rovně okolo Krousova(z německého Grosshof) do Studence, za vsí na křižovatce doleva do Popelné:

horský hotel(býv. mlýn a pila) v údolí Losenice pod Popelní horou a z druhé strany pod Obřím hradem, při vrcholu Popelní hory pravěké mohylové pohřebiště, porost jalovce obecného na severní straně-Národní přírodní památka Pod Popelní horou: Porost jalovce na bývalých pastvinách. 50 m nad tur. cestou kamenná skalka V žábě - tvarově podobná žábě, pod ní má být poklad a chodba na Kašperk. Poklad od dětství hledá jistý bývalý hokejový rozhodčí. Původně měl být kámen uložen na jakých si válečkách a pouhým tlakem prstu se měl posouvat - pod ním pak byl poklad.

Jedním z nejpozoruhodnějších českých hradišť je tzv. Obří hrad, jinak též zvaný Riesenschloss, který se nachází v katastru obce Stachy, obec Studenec v Prachatickém okrese. Je to zřejmě nejvýše položené české hradiště s nejvyšším bodem okolo 980 m n.m., které je umístěno v oblasti v pravěku řídce osídlené. Hradiště objevil v roce 1926 univ.prof.dr.Emanuel Šimek, od kterého pochází i první popis. Šimek zde nezískal žádné nálezy a podle systému opevnění zařadil hradiště do pozdní doby laténské. V roce 1955 zde provádí výzkum dr. C. Streitová. Nalezla zde pouze několik časně novověkých střepů. Archeolog Bedřich Dubský hradiště prozkoumal až v r.1949; avšak rovněž nezískal žádné nálezy. V roce 1954 se ujímá výzkumu hradiště Národní muzeum v Praze pod vedením dr.Jiřího Břeně, jehož výsledky nebyly dosud publikovány. Pouze v souborné knize "Pravěk Československa", vydané r.1960 Národním muzeem, je fotografie valu hradiště s textem, že se jedná o hradiště pravděpodobně stradonické. V roce 1971 jsem hradiště navštívil s dr.J. Kudrnáčem z Archeologického ústavu v Praze a geologem J.Machartem z píseckého muzea. Provedený povrchový průzkum opět nepřinesl archeologické nálezy, které by umožnily lokalitu přesně datovat.

Obří hrad-valy hradiště Hradiště Obří hrad se nalézá 500 m severozápadně od osady Popelná, na severním vrcholovém hřebenu vrchu Valy (kóta 1010 m). Z východní a severní strany je obtékáno horním tokem Losenice (Riesenbach). Vlastní hradiště, vyvýšená akropole dlouhá asi 170 m, dosahuje v nejvyšším bodě výšky 970,8 m a je chráněna z východní a severovýchodní strany příkrými skalami a srázy a od severozápadu k jihu dvojitým valem. Ze západní části, kde bylo nepochybně strážní místo, je nádherný výhled údolím Losenice na ústřední část Šumavy, na hrad Kašperk, vrchy Ždánov, Královský kámen atd. Na jednom místě na jižní části valu byl některým z předchozích výzkumů odstraněn sesutý materiál a obnažena lícovaná kamenná konstrukce. K jižní části akropole se připojuje rozsáhlejší předhradí, táhnoucí se po širokém hřbetu a stoupající od severu k jihu. Mezi předhradím a akropolí je v prvním valu vchod. Na jihu předhradí dosahuje hradiště nejvyššího bodu okolo 980 m, tedy nikoliv uváděných 1009 m. Jižní val předhradí je vzdálen 470 m severní od vrcholové kóty 1010 m, odkud je po hřbetu nejpohodlnější přístup k celému hradišti. Předhradí tvaru nepravidelného kosodélníka je dlouhé přes 200 m a uprostřed široké 85 a. Na jihovýchodním cípu kamenných valů je přírodní skalní srub, na který je napojen jižní a východní val. Skála byla budovateli hradiště částečně upravena a značně vyčnívá nad valy. Na skále bylo patrně strážní místo nad přístupovou cestou k předhradí. V jižním valu je vchod, který byl nepochybně zbudován v nedávné době pro cestu do předhradí. K jižnímu valu je totiž pohodlný přístup z otevřené krajiny, takže umístění brány lze těžko předpokládat. Východní val předhradí je úplný, západní je částečně přerušen v poměrně velké délce. Zde byl val patrně rozebrán německými kolonisty při stavbě usedlostí dole u Losenice, odkud sem vede nahoru cesta. V těchto místech snad byla i původní brána do předhradí. Asi uprostřed východního valu vyvěral podle E.Šimka pramen a další prameny byly nedaleko, západně a jižně od hradiště. Voda byla jedním z hlavních předpokladů pro založení opevněného hradiště právě na tomto místě. Celé hradiště má plochu asi 2,5 ha a je poseto velkými kameny, které do značné míry znesnadňuji archeologický výzkum.
Vyvstává otázka, proč hradiště bylo založeno právě zde, v drsné části Šumavy, v oblasti nevhodné pro zemědělství. Podle naprostého nedostatku nálezů lze usuzovat, že nebylo trvale osídleno, mělo být pouze útočištěm pro místní obyvatelstvo v době nebezpečí. Všeobecně se soudí, ze mělo sloužit na ochranu šumavských rýžovišť zlata. Keltské rýžování zlata bylo prokázáno B. Dubským na řece Otavě u Modlešovic na Strakonicku. Nejbližší dodnes zachovalé sejpy jsme zjistili 2,3 km vzdušnou čarou od hradiště u Karliny pily. Další mohutné sejpy jsou 1,5 km níže po proudu Losenice. Vzdálenější sejpy jsou na Mladíkovském potoce u Čábuz, při řece Otavě u Rejštejna, Radešova a dále po proudu, na Rýžovnim potoce, na Volšovce, Ostružné, Radešovském potoce a dalších přítocích Otavy. Většina šumavských sejpů však patří již době historické. V okolí Kašperských Hor a Sušice byly rovněž ojediněle nalezeny zlaté keltské mince, tzv. duhovky. Tyto mince byly v jižních Cechách nalezeny již jen u Novosedel na Strakonicku. Hradiště mohlo mít i význam jako strážní místo nad obchodní cestou vedoucí přes Šumavu do Cech. Keltové totiž dováželi na naše území sůl ze Solné komory v Rakousku. Stejnému účelu jako Obří hrad sloužilo patrně i nedaleké hradiště na vrchu Sedlo u Albrechtic, datované nálezy z doby laténské.(Frolich)

Pověst: Tři muži se hádali, kdo vyzvedne poklad na P. hoře. Do místnosti vešel cizí lovčí, že jim poklad ukáže, ale že jeden z mužů bude jeho. Muži souhlasili. Na určeném místě uviděli poklad, v tom se ze zadu ozvalo: "Ten poslední patří mně". Ten zahodil lopatu a motyku a s výkřikem: "Proboha, to by sem byl já", prchal pryč i s ostatními. Ze vzteku málem zbabělce umlátili. Poklad ale už byl pryč.

Asi 1 km vzhůru leží nejvýše položené pravěké hradiště u nás(1006m.n.m.)-Obří hrad, vzniklo jako keltská pevnost mezi 2. a 1.st. př.n.l. o rozměrech 370 x80 m, bylo obehnané kamennými valy zvýšenými dřevěnými palisádami, nálezy keltských mincí, rezervace porostu borovice na suťovém svahu.

Pověst: Měli tu žít obři, jednoho obra žena si přinesla v zástěře sedláka s voly a pluhem domů, jací,že to červíci lezou po zemi, obr povídá: "Jen ho nech malého, kdes ho našla. Tihle lidi nás nakonec zprovodí ze světa".Dle psychotronika P. Kozáka byli vysocí jen 3,2 m.

(nebo před Popelnou vpravo po modré do bývalého Mílova a přes Bajerov do Červené(CT 6), vlevo k Losenici)dále po červené údolím Losenice kolem kam. moře a bývalého mlýna Riesenschleif (dochovány zbytky lednice a torzo hřídele mlýnského kola, v 80. letech 19. století zde vyráběl Jan Vrhel cilindry na sirky; pod mlýnem na druhé straně potoka bývalá hydroelektrárna) na silničku od Červené doleva přes most, až k ústí Pěnivého potoka, u něj vlevo vzhůru po silnici až na Zhůří:

v 16.-18.st v okolí drobné sklárny, dříve těžba rašeliny ze Zhůřské slati(42 ha, zásoba raš. 620 tis.m kub., kleč. forma borovice blatky, v okolí bez úspěchu vysázena Banksova borovice a vejmutovka), výhledy na Roklany, Alpy, dříve zde voj. radiolokátory, budovy po voj. činnosti.

Zhůří bylo založeno pravděpodobně okolo roku 1720 při sklářských hutích(Stará Huť). První písemná zmínka o obci(Haydl) je z roku 1785. V té době patřilo Zhůří jako samostatná obec k okresu Kašperské Hory, po roce 1869 bylo Zhůří uváděno jako osada obce Kozí Hřbety. Od roku 1880 bylo osadou obce Horská Kvilda, od roku 1961 je osadou obce Rejštejn.
V roce 1900: 20 domů s 168 obyvateli, katastrální rozloha: 313 ha, z toho: 30 ha polí, 101 ha luk, 12 ha pastvin, 165 ha lesů. Ke Zhůří patřily ještě části Neuhas a Tiefenau, ležící západně od osady. Na severním konci obce stála kaple sv. Václava - kaple s půdorysem 4,5x7 m s trojúhelníkovými štíty na obou stranách a sedlovou střechou. Věžička byla asymetricky posunuta k severnímu štítu, vchod byl v této štítové stěně. Na bočních stranách bylo vždy jedno obdélníkové okno, zakončené nahoře obloukem. Kaple byla zbořena v roce 1954. V letech 1945-47 odsun německého obyvatelstva; pokus o osídlení obce přistěhovalci ze Slovenska a Rumunska. V roce 1952 byla oblast obsazena vojskem a vesnice zbořena. V nově postavených kasárnách jihozápadně od obce a na ploše těsně pod vrcholkem Huťské hory sídlilo radiolokační stanoviště 522. roty 52. radiotechnického praporu PVOS. Byly zde instalovány dva radary sovětské výroby (po jednom přístroji P-20 a P-3a) používané 158. hlásným plukem. Od 1.12.1984 do roku 1986 zde také měly základnu vrtulníky Mi-24D 11. vrlt (11. vrtulníkové letky) k ochraně státních hranic. Po roce 1989 vojáci místo opustili. Z některých budov rekreační objekty.

Na sev. svahu Zhůří je malý pomníček připomín. leteckou katastrofu z 24.12.1937(17.40 hod.). Podél drátů s el. vedením u sloupu číslo 34. Poblíž něj směrem vlevo narazíte na směrovku ukazující do hlubokého lesa. V něm vás po několika minutách pěšina dovede k malému pomníčku postaveném z místních placáků. Najdete na něm tři jména: František Lehký, Pierre Austruc a Karel Flanderka. Zhůří-pomníček v místech leteckého neštěstí Na Štědrý den 1937 odpoledne startuje z vídeňského letiště letoun společnosti Air France na pravidelné lince Bukurešť - Vídeň - Praha - Paříž.Třímotorový šestnáctimístný stroj Wibault-Penhoet 282 s imatrikulačními znaky F - AMYD pilotovaný šéfpilotem Československých aerolinií Františkem Lehkým, navigovaný francouzským radiotelegrafistou Austrucem a obsazený jediným pasažérem právníkem Karlem Flanderkou nabírá výšku 1900 metrů a rychlostí až 250 kilometrů v hodině míří na Prahu. V nastupující tmě se letadlo naviguje sítí goniometrických stanic, které přijímají rádiový signál letícího stroje. Před Prahou se počasí zhoršuje, přesto na úrovni Říčan se zdá ještě vše v pořádku. Ruzyň nařizuje držet kurz 326 stupňů a zahájit sestup do hladiny 700 metrů. O chvíli později Austruc ještě hlásí: Nalevo vidím Vltavu, napravo Kbely. Vzápětí ale zapisuje do palubního deníku osudné hlášení: Gonio Praha - Ruzyň nařizuje - vezmete kurs 215. Bereme kurz 215. Ruzyň totiž předpokládá, že letoun Prahu přeletěl a nalézá se v prostoru Mělníka. Nový kurz jej má otočit a dovést zpět na letiště. Pro letoun, který tak daleko ještě není, je to však doslova smrtící zpráva. Nová trasa jej vede do jihozápadních Čech, posádka ztrácí orientaci, opravené hlášení podle všeho radiotelegrafista nezachytil. V dalších minutách zaznamenávají neobvykle nízký průlet letadla svědci v Sušici a posléze v Kašperských Horách. V dalším okamžiku se stroj roztříští uprostřed lesa v místě tehdy zvaném Knappenberg. Pád letounu je sice zpozorován, ale nepřístupný terén, psí počasí a zřejmě i čas svatvečeru vylučují okamžité pátrání. Trosky letounu a tři bezvládná těla nalézá až druhý den ráno syn místního hajného.Dnes je tato nešťastná vánoční událost prakticky zapomenuta. Ve své době ale vzbudila značný rozruch. Letecká doprava totiž teprve nabývala na rozmachu a podobné neštěstí bylo velmi nevšední událostí. Nehoda se navíc stala ve velmi rozjitřené době v podstatě jen pár měsíců před odstoupením rozsáhlých území fašistickému Německu. Objevily se dokonce spekulace, že šlo o záměr. Letoun anebo dokonce přímo právník Flanderka mohly přivážet informace kompromitující samotného Hitlera. Odvážné domněnky podpořil i fakt, že letadlo se zřítilo v místech obývanými takřka výhradně Němci. Tisk zaznamenal i historky, podle kterých není vyloučeno, že do průběhu letu mohla zasahovat goniometrická stanice německé luftwafe z letiště poblíž Straubingu. Tragickou nehodou se zabýval krajský soud v Klatovech, ministerstvo veřejných prací, ministerstvo pošt zabýval se jí Senát Národního shromáždění.

Ze Zhůří buď po zelené přes Flusárnu a Kozí Hřbety:

Dvojí ves(Malý a Velký Kozí Hřbet), která v 15. století náležela k panství hradu Kašperka. V r. 1458 a později tudy procházela Zlatá stezka kašperskohorská, významná to obchodní cesta spojující Bavorsko s Čechami. Platilo se tu mýto(v 15. století 3 denáry z koně). V roce 1853 postihla Kozí Hřbet a okolí vsi těžká tyfová epidemie, při které zemřela asi polovina obyvatel. V r. 1930 zde bylo celkem 320 domů. Obyvatelé byli vesměs zemědělci nebo dřevorubci. Dnes je Kozí Hřbet rekreační osadou.

Alois Josef Anderle v knize Královští svobodní sedláci(Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 464-466) píše: Ta obec sestávala vlastně ze tří osad: Velký Kozí Hřbet (Großziegenruck) se samotami Plzenec (Pilsenhof), Kornmühle a Scherlmühle, Malý Kozí Hřbet (Kleinziegenruck) s místními částí Dobronín (Nimpfergut) a samotami Mooshaus a Luigerwiese, posléze Svojše (Zwoischen) se samotami Vysoká Mýť (Hochreuth), Bergerhütte, Puchingerův dvůr (Buchingerhof), Wasserreuth a Jelenov (Hirschenstein). (Pozn. překl.: česká místní jména nevypovídají nic o národnostním složení - znamenají toliko, že existovala vedle německých, resp. že trvají i po odchodu německých obyvatel a udržují se na mapách.) Obec měla rozlohu 1618 hektarů a čítala ve 102 domech 696 obyvatel; náležela k farnosti a poštovnímu okrsku Rejštejn (Unterreichenstein) a k soudnímu okresu Kašperské Hory (Bergreichenstein). V obci existovaly dvě dvojtřídní obecné školy.
Zda vsi kolem Kozího Hřbetu vznikly už za zdejšího panování hrabat z Bogenu (1184-1194) či vévodů dolnobavorských (1190-1273), není z nijakých pramenů známo. V roce 1345 byla Horská Kvilda (Innergefild) darována českým králem Janem Lucemburským hornímu městu Kašperské Hory. Horská Kvilda a Kozí Hřbet tvořily až do roku 1850 jeden správní celek. V roce 1406 bylo na třech místech Horské Kvildy započato s těžbou drnové rudy (hnědele), z níž se ve vysoké peci na místě a pod zaniklým Vogelsangem (dnes Podlesí) tavilo železo; známá tamní papírna byla až do roku 1699 vysokou pecí.
Německé místní jméno Ziegenruck pochází z nové doby; v lidové řeči zní ostatně "Zimruck" a to jméno původnímu snad odpovídá nejlépe. Ve své knize Namen der Heimat míní Rudolf Kubitschek, že označení vsi pochází od slova "Ziehe", což je staré označení pro borovici. Jiní se domnívají, že tu kdysi snad stávala nějaká pojízdná salaš pro tažný dobytek dávných havířů, "etwa Gezimmertes", tj. něco od tesaře zrobené, odtud pak "Am Zimmertruck" (Truck je německé označení pro "otevřený nákladní vůz" - pozn. překl.), "am Zimmruck". Ve starých listinách se ty vsi nazývají "Zimruck", a dokonce i čeští hospodářští úředníci panství Kašperk užívali ve svých písemnostech označení "Cimruky Větší" a "Cimruky Menší".
Ves Svojše má své jméno po zástavním držiteli Kašperka, totiž po rytíři Zmrzlíkovi ze Svojše (rozuměj ze Svojšína), který tu založil sklářskou huť. Mezi pomístními jmény se při Kozím Hřbetu vyskytuje i označení "Hüttenäcker" (tj. "huťská pole). Dalo by se z toho usuzovat, že prvá sklárna Zmrzlíkova stála právě někde tady. Mezi samotou Mooshaus a Dobronínem se jedné pastvině říkalo "Am kalten Ofen" (tj. "na chladné peci"). Také toto pomístní jméno svědčí o provozu sklářské huti.
V roce 1355 vydal Karel IV. pokyn zbudovat stezku do Pasova, načež se Kašperskohorští k císaři obrátili s prosbou, aby mohli provozovat obchod s bavorskou solí. Když byla konečně stezka vyhlášena za schůdnou, dal Karel osm let nato (1363) do Bavor razit cestu druhou. Stezka do Pasova byla později nazývána "Zlatou", té druhé do bavorského Grafenau se říkalo i "Butterstraße" (tj. "máselná") či "Guldenstraße". Obě cesty vedly přes Huťskou horu (Knappenberg) dolů na Kozí hřbet, první z nich odbočovala odtud do Kašperských Hor, druhá do Rejštejna a Sušice (Schüttenhofen). Později zřejmě soumaři putovali prostě přes Vogelsang a Lidlovy Dvory (Liedlhofen) do Kašperských Hor. Poté co Kašperskohorští získali roku 1366 stvrzení svých práv k obchodu solí a vznikl Kašperk k ochraně solné stezky, putovalo po ní někdy až 35 i 40 koní denně; na "Cimrukách" panoval živý ruch (dle projektu Kohoutí kříž).

nebo kolem pomníčku leteckého neštěstí okolo bývalých skláren Stará Huť (výše položená huť z druhé poloviny 18.století byla v nadmořské výšce 1100 m a dochovaly se pozůstatky dvou pecí, dnes zakonzervovány stříškou, hutní hala měla rozměry skoro 15 m na 13 m a měla roubenou konstrukci, poblíž stála obytná podsklepená budova; dodnes zde nalezneme zbytky skla-dutého užitkového, páteříků či tabulového. Pár set metrů severněji byla sklářská huť již někdy na počátku 18. století, také zde najdeme torza budov-č.p.47 s dochovalým komínem, zbytky pecí, skelných úlomků či lomu na křemen) přes Vogelsang(Podlesí):

zaniklý zámek ve vísce, nazývané dříve Vogelsang, která se rozkládá přibližně tři a půl kilometru jižně od Kašperských Hor, na severním úbočí Huťské hory. Vogelsang-bývalý Panský dům Panský dům či zámek byl založen jako obydlí majitelů pravděpodobně na přelomu 17. a 18. století za Sebastiána Floriána Gerla, člena proslulé sklářské rodiny. Jako zámek a sídlo nájemců sklárny pak sloužil až do závěru její činnosti, k čemuž došlo za Schmidtů počátkem devadesátých let 19. století. Sklárnu se zámkem poté koupili roku 1892 Schwarzenberkové a připojili je ke svým majetkům. Za pozemkové reformy prováděné ve dvacátých letech nebyl dvůr se zámkem již vrácen Schwarzenberkům, ale naopak odprodán soukromému vlastníkovi.
Katastrální mapa z roku 1837 zachytila Podlesí jako malou vísku, jejíž severní část představoval poplužní dvůr. Jeho jihozápadní křídlo tvořila obytná budova nepravidelného půdorysu - zámek, zbytek zástavby pak další obytné a hospodářské budovy. Severně ode dvora, při vjezdu, stála kaple sv. Barbory, jižně ode dvora zbylá část vesnické zástavby. Vlastní zámek tvořila obdélná budova s menší obdélnou přístavbou ve dvorním průčelí a dalším přístavkem v severozápadním průčelí, vstupem orientovaná k východu, odkud se do ní přicházelo po několika stupních. Nalevo od vstupu se tyčila obdélná vížka,projevující se na katastrální mapě jako drobný přístavek ve vstupním průčelí. Přístavba v severním průčelí byla někdy po roce 1837 zbořena.
V poslední fázi existence tvořila zámek patrová budova rozměrů asi 15 x 25 metrů, s hranolovou věžičkou se vstupem ve východním průčelí. Ze vstupní prostory vedly samostatné vchody do okolních místností a schody do patra. V trojdílném přízemí byly v jižní části tři místnosti různých velikostí, situované jižně a západně od vstupní prostory. Původně byly zřejmé všechny zaklenuty valené s lunetami. Střední část přízemí tvořily dvě místnosti, z nichž menší bývala kuchyní s dochovaným kouřovodem. Konečně severní část přízemí tvořila další trojice místností, zaklenutých původně valené s výsečemi. Zámek sloužil po roce 1945 obytným a hospodářským účelům. V osmdesátých letech však stál opuštěný a prázdný, takže se během roku 1990 jako neudržovaný objekt zcela rozpadl.(Úlovec)

V sušickém muzeu je uložena Pieta z Podlesí (Vogelsang) z počátku 16. století. Pozdně gotická polychromovaná plastika z lipového dřeva od neznámého autora. František Kotrba, který provedl její restaurování a umělecko historický rozbor ji zařazuje do oblasti jihočesko-podunajského výtvarného okruhu. Je pravděpodobná její souvislost s tvůrčím okruhem "Mistra zvíkovského Oplakávání". Vogelsang 2004-ranč Plastika pochází původně ze statku Podlesí (Vogelsang) u Kašperských Hor. Statek se stal po roce 1945 majetkem sušické sirkárny SOLO. Plastika byla při úpravách statku odvezena do sušické továrny, kde byla určena k použití za palivové dříví. Pozorností dělníka továrny byla zachráněna v posledním okamžiku a předána do sušického muzea. V roce 1961 byla plastika restaurována předním českým restaurátorem a uměleckým historikem Františkem Kotrbou.

Ladislav Stehlík zde hledal kámen se znamením vtisknuté ruky: Za třicetileté války Švédové obklíčili Vogelsang a švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás přiměje k útlocitu." Tu najednou povolila tvrdá skála a ruka Švéda se zabořila do kamene, v okamžiku měkkého jako máslo. K smrti polekán nad tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.

Dnes zde soukromý ranč: Ranch Svobodná země VOGELSANG se nachází cca 5 km jižně od Kašperských Hor, v atraktivním prostředí Národního parku Šumava. Ranch S.Z. Vogelsang je provozován jako rodinná farma ve westernovém stylu, zaměřená zejména na poskytování ubytovacích služeb a chov koní, spojený s jejich následným využíváním pro agroturistické vyjížďky v okolí. Doplňkovým programem je zemědělská činnost - chov ovcí, koz, ale také zde můžete vidět bizona amerického, pštrosa emu a další zajímavá zvířata.

Poblíž stála sklárna Stará Huť(respektive na dvou místech): Byla v provozu v druhé polovině 18. století, potom se výroba vrátila zpět do Podlesí. Huť stála u prameniště potoka v nadmořské výšce 1100 metrů. V areálu se unikátně dochovaly základy hutní haly vnějších rozměrů 14,7x13 metrů s podezdívku z nasucho kladených kamenů, širokou asi 65 cm. Na ní původně spočívala dřevěná konstrukce haly. Po ukončení výzkumu byly pozůstatky pece konzervovány a zastřešeny a čekají na turistické zpřístupnění v rámci předpokládané naučné stezky. Je zde možno spatřit i vodní náhon, který začínal v prameništi, je 2 km dlouhý a sloužil k pohonu brusírny v Podlesí.

do údolí Losenice vlevo, na soutoku se Zlatým potokem vpravo kolem rekr.objektu Min.vnitra, za ním vlevo do Kašperských Hor(CT 7). Dále po cyklotrasách směr Stachy, Kašperk, Radešov nebo Červená.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013