Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 22: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Rohanov - Churáňov - Horská Kvilda - Filipova Huť - Březník - Modrava - Antýgl - Horská Kvilda (52 km)

Z Rohanova do Benešovy Hory(CT 2), vlevo do Čábuz(CT 2), vpravo po hlavní silnici na Stachy(CT 9), rovně přes Michalov, Říhov, Kůsov(vpravo Klostermannova skála se skoro zarostlou vyhlídkou) kolem Pucherského mlýna na Churáňov:

pův. horská ves(usazovali se zde skláři z okol. hutí) s názvy Churáčov či Churanov zanikla po r.1890, dnes významné středisko letní i zimní rekreace v nadmoř. výšce okolo 1000 m. Vleky, sjezdovky, můstky, hlavně běž. tratě. Stavení u Churáňů č.p.14 z r. 1746, jedna z nejst. dochovalých usedlostí na Šumavě, naučná stezka, meteorologická stanice 1. řádu s mezinár. kódem(jedna z 11 v ČR, měří se zde i radioakt. spad či dopad glob. záření).

Pověst: Na svazích Churáňova je občas v noci slyšet zvláštní podzemní dunění. Údajně se tu zjevuje přízrak zlatého kočáru.

Z Churáňova po modré na Zlatou Studnu:

od r. 1799 tu bývala sklářská huť(stavení s polovalbovou střechou, krytou šindelem, s pavláčkou v bedněném štítu, stěny část. kryté též šindelem) na výrobu páteříků a dutého skla s malbou sakrálních motivů, patřila majit. sklárny v Kl. Mlýně, později k Annínu, provoz do r.1880, kolem r.1830 dostávají zdejší výrobky mnohá ocenění(za čirost skla, jemnost brusu, barevné kombinace). V huti se vyučil A. Hartauer, pozdější majitel huti v St.Poelten, autor písně "Tam v krásné Šumavě" (autorem čes. textu K.Weis). R. 1843 měla osada 138 obyvatel a školu, dnes křižovatka tur.tras. Kdo by chtěl spatřit typickou šumavskou louku obklopenou monokulturami smrků, měl by zajít právě ke Zlaté studni. Zdejší louka vznikla vykácením lesa, člověk zde krátce hospodařil a pak území nechal ležet ladem. Les se sem vrací jen velmi pozvolna. Díky chladnému klimatu se semena stromů z okolí jen těžce prosazují. Někdy se jim podaří vyklíčit, ale jejich růst je během zimy rázně ukončen.

Dále po modré na silnici Kvilda-H.Kvilda, vpravo do Horské Kvildy:

roztroušená horská osada, kde se ve středověku rýžovalo zlato(při Hamerském potoce sejpy, rýžoviště patřila kašperskohorským měšťanům), ke zpracování železa sloužily zaniklé vodní hamry, před 2. sv.válkou zde bylo 70 domů, 685 obyvatel, škola a na horním konci obce Polaufův hostinec-počátek děje románu K.Klostermanna "V ráji šumavském". Na Horské Kvildě také naleznete kamenný silniční most o jediném velmi plochém, segmentovém oblouku pětimetrového rozpětí. Vrchol oblouku se nalézá ve výšce 2 metrů nad hladinou pod mostem protékajícího potoka. Nadloží mostu z neomítnutého kamene je až dvoumetrové, horní okraj parapetu je zakončen řadou kamenných desek. Most velmi dobře zapadá do celkového rámce krajiny. Nosnost mostu je úctyhodná, je omezena až 40 tunami.

Zalesněný horský porost, který se rozprostírá od Zhůří přes Zlatou Studnu na jih až k Černé hoře a řetězem hor Tetřev (Hanifberg), Lapka (Diebstein), Antýgl vyznačují od nepaměti známý lesní kraj "Gefielde" neboli pláně (nivy, louky). Tento divoce romantický kraj a vysoká rovina o průměrné výšce 1050m.n.m. byla staletí neporušena a příslušela k držení Českého královského dvora. Zatímco jižní část lesa r. 1318 patřila ke klášteru Johanitů ze Strakonic, připadla severní část r. 1345 skrze darování králem Johanem svobodnému zlatému hornímu městu Kašperské Hory. Při tomto dělení území byla poprvé řeč o vnější a vnitřní nivě, takže i toto označení bylo přeneseno na vznikající obce vnější - Aussergefild a vnitřní Innergefild.
Katastrální území Horské Kvildy se rozkládá od Zlaté Studny, Ranklova přes Zhůří, Turnerovu chatu na Vydře, Výhledy, kopec Antýgl, k Filipově Huti části Korýtko a k Vydřímu mostu na Hamerském potoce na Horské Kvildě celkově zahrnuje 3074 ha.
Horskou Kvildu lze považovat za nejmenší (co do počtu obyvatel) a nejvýše položenou obec okresu Klatovy a zřejmě i Čech. Leží na samé hranici dvou okresů a krajů Klatovy (Západočeský) a Prachatice (Jihočeský). Představuje typickou horskou, šumavskou obec s roztroušenou zástavbou,která se stává stále častěji navštěvovaným koutem této centrální Šumavy. Již svou polohou na úpatí hory Antýgl a svým položením po obou březích Hamerského potoka dává obci specifickýráz. Nadnořská výška i poloha kolem 1050m.n.m. í zajišťuje dostatek sněhu na ideálních běžkařských terénech, pro které je tolik oblíbená a vyhledávaná. A nejen v zimě. Je křižovatkou turistických tras na náhorní planině a má svou dávnou historii. První historické zmínky a osídlení jsou datovány do 14.století a jsou spojeny jednak se zřízením obchodní stezky ze Sušice přes Kašperské Hory dále do bavorského Pasova, která procházela Horskou Kvildou a dále s rýžováním zlata z Hamerského potoka, po kterém zůstaly po obou jeho březích kopečky jalového písku tzv. sejpy, hrůbata. Na Zlatou stezku upomínají dosud i její zbytky, které starousedlíci jmenovali "soumarskými stokami" nebo kolebkovými cestami pro jejich tvar v terénu a které jsou nejvíce patrné, půjdete-li po turistické značce od Polaufova hostince na Zhůří. Obci dominuje bývalý Polaufův hostinec. Zde se chlubil Podhamerský sedlák z Klestermannova románu V ráji šumavském svým bohatstvím a jeho pýchu krotil Rankelský Sepp, když sváželi klády k pile nad Rejštejnem.
V románě je tento víc než dvoumetrový obr, spřízněný a stejného příjmení se spisovatelem, líčen po pravdě jako člověk veskrze hodný, skromný a nadaný velkou silou.Rank Sepp se narodil a žil v osamoceném dvorci ve výši 1100m.n.m. v odloučení od světa uprostřed Rankelské roviny, bičované vichřicemi a sněhem, o níž spisovatel tvrdí, že není drsnější krajiny na celé Šumavě. U odbočky ze silnice, naproti řezbářství, už jen základy prozrazují, že zde kdysi stál výstavný dvorecU Daniele, odkud pocházel děd spisovatele Karla Klostermanna. Dnes cestě, která kolem prochází se říká Danielova. Historie Horské Kvildy stejně jako i dalších šumavských obcí je neodmyslitelně spojen s lesem. Těžba dřeva představovala pro osídlence jednu z mála pracovních příležitostí. Mezi další pak patřilo drobné zemědělství, sklářství (páteříci), hamernictví, ale např. také těžba rašeliny. Zlom pro rozvoj obce znamenala II. světová válka a zejména poválečný odsun německých obyvatel.

U obchodu vlevo po silničce na Filipovu Huť:

Filipova Huť byla založena roku 1785 jako sklářská osada . Vznikla v místech obchodní cesty z Kašperských Hor do Pasova, zbudované Karlem IV. V roce 1785 zde plavci dříví ze Schlosselwaldu Franz Denk a Franz Weber zřídili skelnou huť na duté sklo s jednou pecí. Výstavbu hutě na svých pozemcích povolil tehdejší majitel, hrabě Filip Kinský , jehož jménem byla také huť pojmenována. Skelná huť však nikdy významně neprosperovala a tak její poslední majitelé přijali nabídku knížete Schwarzenberga k jejímu prodeji. Ten však měl pramalý zájem na jejím provozování. Huť zrušil a chalupy kolem ní osadil dřevařskými rodinami. Z Filipovy Hutě se stala typická dřevařská osada, která svůj největší rozmach zažila okolo roku 1880 , kdy zde žilo 1620 obyvatel. V současné době není patrné ani místo, kde skelná huť stála.
S rozvojem lesních prací souvisí vznik části Filipovy Hutě, která se nazývala Praislaiten , stávající západním směrem k Modravě. Dnes již není po této osadě památky, mimo náhodných rozvalin v hlubokých lesích. Narazit můžeme i na zbytky pravidelných kamenných zídek ohraničující pole. U hutě bývaly tři chalupy, koncem 19.st. zánik sklárny(po koupi Schwarzenberky), příchod dřevařů, rozptýlená zástavba, stavení s polovalbami a pavláčky, šindelem kryty i části stěn, kam. rampa pro svoz sena až na půdu, v r.1939 zde bylo 85 domů s 500 obyvateli, většinou Němci, obec měla fin. stráž,četnickou stanici, dvě školy a lesní správu. Výhled na Roklany.

Vlevo po žluté a silničce okolo Lovčí skály, Ptačí nádrže(býv. nádrž sloužila k zadržování vody pro plavení dřeva, u nádrže vrchovištní rašeliniště porostlé klečí-58 ha, hloubka 3,5 m, zásoba raš. 256 tis. kub.metrů)dál na silničku od Modravy, vlevo na Březník:

Po vybudování Vchynicko - Tetovského plavebního kanálu se rychle zvyšoval objem těžby dřeva v dosud nepřístupných oblastech Prášilského panství, proto bylo nutné přistoupit k vytvoření nového revíru , kterému byl dán název Březník (Pürstling). Nachází se v nadmořské výšce 1126 metrů. V roce 1804 byl postaven prvý , dřevěný objekt lesovny. Roku 1856 byla pro revírníka postavena nová kamenná stavba a starý objekt sloužil nadále jako hájovna. Správu tohoto polesí , které mělo výměru 2314 hektarů zabezpečovali 3 zaměstnanci - lesní revírník , příručí a hajný. Od založení Březníku v roce 1804 se zde do roku 1865 vystřídalo pouze 5 revírníků.Do tohoto prostředí, umístil spisovatel Karel Klostermann děj svého románu Ze světa lesních samot. Bylo mnoho polemik , zda lze skutečné obyvatele Březníku identifikovat s postavami románu s velkou pravděpodobností lze však předpokládat, že konkrétní osoby a především místa spisovatel osobně znal a ve svém díle nám zanechal autentickou vzpomínku na přírodu a život lidí na staré, dnes už dávno zaniklé Šumavě.Žilo li v minulosti na Březníku 35 lidí, dnes je tato část Šumavy zcela opuštěna. Vlastníkem historické fořtovny je Správa Národního parku Šumava. Schwarzenberská hájovna je poslední dochovanou stavbou tohoto druhu v rozsáhlé oblasti šumavských plání. Dům má podélnou dispozici - v jedné řadě následuje za levou obytnou částí (pohled od jihu) pravá hospodářská část. Obytná část (původně 4 pokoje, kuchyně, + zázemí) má rozměr 12x22 m, hospodářská 10x25 m (původně sýpka, přípravna, stáje pro koně a dobytek a velká stodola). Celá stavba je kryta originálním původním vaznicovým krovem s hambalkovými prvky (nyní je dobře vidět ve stodole). Na severní straně se zachovala kamenná ostění vstupních dveří, exteriér stavby byl (a je znovu) prostý a omítnutý. Střecha je valbová a byla obnovena původní krytinou - dřevěným šindelem.

Samota a bývalá hájovna byla opravena v roce 2002(24.5.2002 sl.otevření). Celkové náklady činily zhruba 12 milionů korun. Expozice K.Klostermanna; občerstvení v letní sezoně, dříve zde byla možnost stravy a noclehu, v 50.l. 20.st rota PS, místo děje románu K.Klostermanna "Ze světa lesních samot", kde líčí kůrovcovou kalamitu v l.1870-6, místo s vysokými srážkovými úhrny a nízkou teplotou(roční průměr srážek činí 1500 mm), výhled na Luzný. V roce 2006 byl zkušebně(na šest víkendů po 500 osobách) otevřen hraniční přechod pro pěší Modrý sloup. Akce byla monitorována s ohledem na rušení zde se vyskytující populaci tetřeva a výsledek(a znovu otevření přechodu) bude oznámen. Dříve zde nakuřovali bolavé zuby kravským hnojem.

Karel Klostermann-Ze světa lesních samot(1891): "Bůhvíjaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186? do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň - lukami zelenými, šedým mechem porostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu "křivé" řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není, vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižní pláň uzavíraje. Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desetiletí."

R. 1869 se do myslivny dobývali bavorští pytláci, aby potrestali lesního mládence, který jim zastřelil společníka. Mládence útok zdárně přečkal, schován v sudě se zelím.

V hospodářském plánu revíru Pürstling (Březník) z roku 1863 o stezce čteme: "Nedaleko Luzného vedla za starých časů u bavorského kamene soumarská stezka. Protože v okolí nebylo místa, kde by si putující mohl obstarat jídlo, zřídilo bavorské město Grafenau v místech, kde stezka zemskou hranici přetínala, jakýsi sklad chleba. Zde si každý pocestný mohl chleba vzít - ovšem za peníz, který musel vhodit do připravené pokladničky. Nedaleko stála šibenice, která měla odběrateli připomenout jeho povinnost. Kdo byl usvědčen, že si chléb vzal a nezaplatil, byl na této šibenici pověšen." Kdoví, co je na tom pravdy, ale v roce 1884 tady bylo skutečně nalezeno větší množství lidských kostí...

Býval zde zavěšen zvonek, který oznamoval návštěvníkům či zaměstnancům polohu hájovny za tmy či při nepříznivém počasí. V roce 1951 ho předal k úschově lesní rada Vojtěch Kaisler lesníkovi Bohuslavovi Vrabcovi a tím ho vlastně zachránil. 17.6.2008 předala paní Vrabcová zvon řediteli NP Šumava k následné znovuinstalaci.

Zpět kolem Modravského potoka(cestou menhir lichoběžníkového tvaru), nebo po zelené kolem Trampusova křížku(na Březníku v letech 1832-46 hajným Augustin Trampus, který si osvojil Josefa Stadlera, adjunkta v Modravě, později hajného Roklanského revíru a v Borové Ladě-tři synové i vnuci Josefa Stadlera-Trampuse byli rovněž lesníky ve službách Schwarzenberků ), Cikánské slati, bývalých Plohaushütten(samota ztvárněna v Klostermannově Zmizelé osadě) na Modravu:

horská obec a rekr. místo, vznikla jako rybářská osada r.1737, o 20 let později jen dva rybáři, v 1. pol. 19.st. zde byla postavena továrna na rezon. dřevo(vhodné na výrobu klávesových nástrojů , konkrétně rezonančních desek , žebrování pro stavbu křídel a pianin a jejich klávesnic): r.1827 Franz Bienert(1788-1866), rodák z Warnsdorfu zakoupil podnikatel František Bienert od majitele panství Josefa Schwarzenberka starší pilu, kterou adaptoval na vhodný tovární objekt. Dřevo se kácelo v zimě, rozštípalo se, na jaře se několil týdnů máčelo, sušilo a štípalo na strunné nástroje či řezaly desky pro klavíry,znovu se 4 týdny máčelo, sušilo a bělilo na slunci, vyváželo se do celé Evropy a Ameriky.
V roce 1832 Bienert získal císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu 10 let , další pak pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. Počáteční spotřeba činila 500 plm ročně , později kolem 1000 plm ročně.V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě v tuto dobu zaměstnával na pile a v lese 50 - 100 lidí. Platnost privilegií byla pak po dvou letech prodlužována až do jeho smrti , kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a polom , který roku 1870 zničil mnoho starých porostů zapříčinil , že rezonanční dříví muselo být dováženo z daleka. Vdova pily roku 1871 prodala Schwarzenbergovi , který Modravskou pilu zlikvidoval a závod roku 1880 převedl do Stožce .
V současné době se z továrny zachovala pouze část pro ukládání a sušení vyrobeného materiálu , která slouží jako rekreační zařízení Lesů České republiky.

Rozvoj těžby po r.1801(dostavení plav. kanálu) do r.1870(většina dříví zničena kalamitou), plavení dřeva pomocí systému několika nádrží, naposledy se dřevo plavilo r.1958, později pila, zachoval se katr, druhé křídlo a hrázděné stavba s věžičkou. Klostermannova chata postavena r.1924 dle projektu arch. Bohuslava Fuchse jako chata KČST(nákladem 1 041 500 Kč, měla 28 pokojů s 57 lůžky a 2 nocležny s 22 lůžky, za války rekr. středisko Hitlerjugend). Restaurace "U pstruha" bývala místem setkání pašeráků a pytláků(pašování tabáku Brisil, cukerín, dobytek, později souč. do rádií, lidí i z Němec do Čech). Po válce odešli obyvatelé ještě před odsunem. Válečné období popsal F.Frýda v knize Hořký úděl. Soutokem Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka zde vzniká Vydra.

E.Krásnohorská: A tam,kde tato dvě vodní ramena se svírají, obmykají svou náručí malé místečko Mádr. Pravější lesní dědinky nad tuto ani na Šumavě nebylo by snadno nalézti. Jest to rozběhlé stádce nečetných domků dřevěných, pod strání, na stráni se tulících, vše v samém lese skryto, zaplaveno jeho stínem, jeho vůní, svěžím podrostem jeho pokrajů.

V Modravě přes Roklanský potok a stezkou po červené pod bývalými Vchynicemi a Tetovem(ze vsi nic nezbylo, můžeme ji zahlédnout ale ve filmu Divá Bára) kolem Brenntenských samot(kde zabloudil J.Váchal: Krom všeho dalo se z hustého chumle mlh do deště: na pět kroků nebylo viděti. Oblast okolních černých slatin sama propouštěla těžké páry a vlhký chlad, zdálo se nám že děsivé mátohy se plouží po černém houští až nahoru po pních obalených lišejníky. Tvar této mlhy, neznámo zda z oblak kanoucí či ze země se sbírající byl místy průsvitný a jinde olověný, někde se srážely a materialisovaly jak fluida kol media, vláčejíce se vlastní tíhou po příšerné pláni s kostlivci stromů. Tento rej duchů z vod byl nám ukazatelem, že jsme poblíže nějakých slatin, obávajíce se někam až k slatím Fischerovým sejíti, dali jsme se východněji), dál k Plavebnímu kanálu a na Rokytu(ukázka šum.hornin), po silnici vpravo na Antýgl:

osada se připomíná r.1500, kdy náležela rychtě ve Stodůlkách, v l.1523-1818 zde byla sklářská huť(zpočátku s jednou pánví-Ein Tiegel-odtud název), vyrábějící duté sklo a páteříky založená Janem Fuchsem ze Svojše. Pův. královácký dvorec a později hostinec tvoří skupina roubených a zděných stavení, stavby z 18.st. mají polovalbové, šindelem kryté střechy, štíty s vyřezávaným bedněním, kapličku a zvoničku. Úpravy z r.1964. Odehrává se zde děj románu K. Klostermanna "V ráji šumavském". Dnes sezónní občerstvení s 54 lůžky.

Králováci byli svérázný lid, který strážil hranice státu a obchodní stezky v oblasti Šumavy. Stejně jako známější Chodové měli od krále řadu privilegií. Měli také svůj kroj jehož nedílnou součástí byl klobouk s barevnou stuhou. Barva stuhy ukazovala příslušnost k určité královácké rychtě. Těchto rychet bylo na Šumavě osm (např. Stachy nebo Hojsova Stráž). V rychty se sdružovali jednotlivé královácké statky. Komplex na Antýglu je ukázkou jak v minulosti královácký statek (můžeme také říci dvorec) vypadal. Dvorec byl tvořen skupinou roubených a zděných stavení. Skládal se z vlastní chalupy, podružského domku, stodoly a kaple. V okolí každého dvorce si stavěla své chalupy čeleď, která zde pracovala. I dnes můžeme vidět šindelovou střechu a široké nízké štíty s vyřezávanými obrazci. Pro královácké dvorce byla typická kaplička se zvoničkou. V případě špatného počasí zde vyzváněli, aby poutníky dovedli do bezpečí. Vikýřům tvaru, jaký je na Antýglu, se říká volská oka.

Za mostem přes Vydru vlevo a hned vpravo po modré upravenou cestou podél Hamerského potoka(údajně nejhezčího v Čechách, v okolí sejpy)na Horskou Kvildu. Dále po cyklotrasách směr Kvilda, Churáňov či Zhůří.

nahoru