Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 27: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Prášily - Formberg - Hůrka - Laka - Zlatý Stoleček - Přední Ždanidla - Dolní Ždanidla - Prášily (18 km)

Z Prášil(CT 6) vzhůru po zelené přes bývalý Formberg (založen 1804), Vysoké Lávky:

na stráni nad Křemelnou zde stávalo 17 stavení, které zde sloužily jako cvičné cíle střelnici, stará vrba námětem dřevorytu J.Váchala,

vlevo po asfaltce a žluté přes bývalou Starou Hůrku(na Jezerním potoce zde stávala sklářská huť) do Hůrky(CT 3), po modré k jezeru Laka(CT 3), po červené ke Zlatému stolečku(cesta z Prášil na Zlatý stoleček je v době, kdy samice tetřeva sedí na vajíčkách a má mláďata, uzavřena z důvodu jejich ochrany. To je obvykle v období od 1.3. do 30.6. ) :

Původně odstraněn při stavbě cesty. (Navrácen zpět v rámci opravy drobných kamenných památek na Šumavě) Byla to vlastně obrácená, svým hrotem v lesní půdě tkvějící čtyřboká kamenná pyramida, která navrch obrácenou rovnou plochou skutečně tvořila cosi na způsob stolu. Kámen byl pravidelně, byť nahrubo po čtyřech stranách přitesán a čněl nad zemí tak 80 centimetrů. Právě tolik měřila i každá ze stran stolní plochy. Stoleček měl sloužit za starých časů směně zboží i peněz mezi z Čech i Bavor putujícími kupci a honáky soumarů, kteří se právě tady za tím účelem setkávali. Na kamenné desce mělo být ukazován a nabízen obchodní artikl, dohadována výše jeho ceny, uskutečňována výměna či prodej, vyplácena usmlouvaná suma. Povídá se ale také, že snad pod tím kamenem má ležet velký poklad zlatých a měděných mincí.

Josef Blau o něm napsal: Nejde tu snad o nějaký motiv z pohádkového vyprávění, nýbrž o prastaré památné místo a připomínku dávných bavorsko-českých hospodářských vztahů, podobně jako je tomu v případě Zlaté stezky, na jejímž nejvyšším vůbec bodě, tj. 1200 metrů nad hladinou moře, stál ještě v roce 1932 vztyčen ten kamenný objekt nedaleko rovněž kamenného mostku přes hraniční potok Mahrbach (dnes na mapách Marchbach, tj. vlastně "Hraniční" potok - pozn. překl.) dole pod Horními Ždánidly (Obersteindlberg). Býval a je pod názvem Zlatý stoleček (der Goldene Tisch) zakreslen jako význačná lokalita na turistických mapách. Často jsem o něm slýchal. Dne 10. srpna roku 1932 jsem pak s vlastivědným badatelem Karlem Zettlem, učitelem v Prášilech (Stubenbach), prošel právě ten nejvýše položený úsek staré Vintířovy stezky (Gunthersteig) od Dřevěné hole (Hohenstock, 1205 m) až k Mahrbachu u příležitosti mých přípravných prací na knize Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwald.
Už od Prášil cesta prudce stoupala a z nejvyššího bodu celé cesty na povlovně spadajícím severním svahu Ždánidel (Steindlberg, 1308 m) se nám otevřel přes jeden z lesnatých hřebenů návrší pod námi daleký výhled na šumavské předhůří. U našich nohou ležel Svatobor (Heiliger Hain, 845 m) u Sušice (Schüttenhofen) s věží své vysoké rozhledny. Více na severovýchod pak starý kostel v Albrechticích (Albrechtsried), místě s nejstarším německým jménem v Čechách, patřícím až do roku 1803 bavorskému klášteru Windberg. Nad Albrechticemi se zvedá Sedlo (Hefenstein, 902 m) se svými kruhovými valy, jehož německé jméno nejspíš odkazuje k mnoha nálezům pravěkých nádob (Häfen, Töpfen, tj. hrnce) na svém temeni jakož i na blízkém vrchu při někdy opevněném kostele v Petrovicích (Petrowitz), kde se našlo v početných hrobech tolik hliněného nádobí, že mu české obyvatelstvo okolí říká Hrnčíř (tj. německy "der Hafner", 622 m).
Šli jsme dál a hleděli pak z Dřevěné hole na odtud už ponenáhlu klesající průběh Vintířovy stezky, která z údolí po obou březích Jezerního potoka (Filzbach) stoupá opět až k Vysokým Lávkám (Hohen Stegen) a vede směrem napůl východním k náhorní terase Roviny (Ebene), odkud se pak už dále sklání přes Dobrou Vodu (Gutwasser) a Hartmanice (Hartmanitz) dolů k Sušici (tento její průběh jsem popsal ve své knize Geschichte der künischen Freibauern, která vyšla v Plzni roku 1934, na s. 38 a 39 a na s. 462 téže knihy je přiložena i kopie staré mapy z roku 1732).
U Dřevěné hole se naše cesta směrem od východu k západu křížila se stezkou jdoucí jak právě zmíněno od jihu na sever. Zabočili jsme tu vlevo a sledovali zřetelně patrnou stopu cesty, která nás vedla jižním směrem do hvozdu na západním úbočí hory. Brzy jsme došli k prameni zvanému Farberbrunn a ještě o hodný kus dál jsme pak stanuli před pověstným Zlatým stolečkem. Byla to vlastně obrácená, svým hrotem v lesní půdě tkvějící čtyřboká kamenná pyramida, která navrch obrácenou rovnou plochou skutečně tvořila cosi na způsob stolu. Kámen byl pravidelně, byť nahrubo po čtyřech stranách přitesán a čněl nad zemí tak 80 centimetrů. Právě tolik měřila i každá ze stran stolní plochy.
"Není odtud nijak daleko k zemské hranici", vysvětloval můj průvodce. "Lidé z okolí si vyprávějí, že stoleček měl sloužit za starých časů směně zboží i peněz mezi z Čech i Bavor putujícími kupci a honáky soumarů, kteří se právě tady za tím účelem setkávali. Na kamenné desce mělo být ukazován a nabízen obchodní artikl, dohadována výše jeho ceny, uskutečňována výměna či prodej, vyplácena usmlouvaná suma. Povídá se ale také, že snad pod tím kamenem má ležet velký poklad zlatých a měděných mincí." Šli jsme ještě krátký kus cesty dál až k hraničnímu potoku napříč křižujícímu stezku a pak jsme se obrátili k cestě nazpátek, tentokrát údolím Prášilského potoka (Stubenbach). V mnoha popisech Vintířovy stezky vedou ji badatelé znalí jinak zdejších míst tím hlubokým, bahnitým a vodnatým úvalem jen proto, že na jejich mapách ležatým písmem stálo vyznačeno slovo Stubenbach! Tu potoční divočinu zpřístupnil však až 800 let po zrodu Vintířovy stezky, přesněji řečeno roku 1749 sklářský mistr Laurenz Gattermayer z Poschingerova dvora v Zejvízu (Seewiesen, dnešní Javorná), který tu založil sklářskou huť, odvodnil bažiny a vybudoval cesty. Samotné náklady na požadované vyměření jeho pozemků, které měly nebývalý rozsah, přišly ho natolik draho, že pozbyl nejprve veškerých svých peněz a posléze i celého majetku vůbec.
Když jsem za několik let po shora vylíčené návštěvě hledal Zlatý stoleček poznovu - přišel jsem do těch míst tentokrát od Železné Rudy (Markt Eisenstein) přes Debrník (Deffernik) a jezero Laka (Lakasee) - už jsem ho nespatřil, alespoň ne na prvý pohled. Kdo ale ví, ten i vidí! Našel jsem brzy nato kamennou pyramidu blízko v příkopě odvalenou a zpola v zemi zasutou. Ten starý památník chvalné minulosti tu ležel přede mnou zneuctěn a téměř zničen! Na zpáteční cestě jsem se zastavil u správce zdejšího revíru v Hůrce (Hurkenthal) a optal se ho po příčině vandalského zničení ctihodného Zlatého stolečku. Dověděl jsem se, že jeho dřevorubci v naději na vydobytí bájného pokladu kámen vyvrátili a prohrabali naruby zem pod ním. Mělo ovšem dojít k usazení kamene do původní polohy, jenže jak jsem se později - bohužel už příliš pozdě dověděl - nedošlo k tomu.
O tom, kdy a kdo ten kamenný stůl v šerém dávnověku na tom místě vztyčil, nemáme žádných zpráv. Snad to byl sám svatý Vintíř, snad pochází od rýžovníků zlata, které kdysi daleko doleji na písečných březích zlatonosné Ohe či také blíže odtud na Otavě (Wottawa) měl ve svých službách klášter Niederaltaich a jejichž kořist drahého kovu tu byla na kamenné desce předávána a ohodnocována - anebo je to pamětník časů ještě ranějších, snad dokonce keltského obchodování se solí a s kovy v době bronzové.
Nám lidem ze Šumavy nijak už z domova zvláště nezáleží na starých věcech, které dnes nemají viditelně patrný účel, z nichž se nedá nic vyzískat a o nichž se tak jako tak vlastně nic kloudného neví, jako jsou právě takové pravěké nálezy, staré neužívané už dopravní cesty, rozpadlé hradní zříceniny, pokud se jich nedá použít zrovna jako kamenolomu a pokud pod nimi není snad zakopán zlatý poklad. Bylo také z téhož důvodu vynaloženo poměrně málo úsilí k objasnění historie takových památek. Leda tak pár študiózů, tak řečené vlastivědě propadlých, si s tím láme hlavu, popíše o tom spousty papíru a tu a tam pro ukrácení chvíle ctěného posluchačstva pronese na to téma nějakou přednášku. Je to nakonec přece jen rozkošné povyražení, řekne si pak někdo z toho publika, putovat v duchu proti proudu času.
Minulost naší věkovitě dávné lesní stezky, mířící z Čech sem k nám dolů k Deggendorfu a dál do Bavorska po vysokých březích řeky Isary, postavil do správného světla prehistorik Dr. Karl Dinklage. Jeho práce "Der frühmittelalterliche Handelssteig von Böhmen ins bayerische Isartal (Schüttenhofen-Deggendorf)" vyšla roku 1942 v časopise Altböhmen und Altmähren, vydávaném tehdy v Lipsku (Leipzig). Na základě nálezů zbraní z raně merovejských a karolinských časů mohl autor určit stáří cesty jako značně vysoké. Cesta, která kdysi měla pro naši krajinu daleko větší význam nežli kterákoli dnešní železniční trať, sahá svými počátky daleko nazpět do předhistorického a raně historického období dějů naší domovské lesní končiny. Při Deggendorfu dospívá u strážní věže a pozdějšího zámku Findelstein k proudu Dunaje, po němž primitivní přívoz zajišťoval její pokračování na druhý břeh. Horská cesta se tu větvila starou odbočkou vedoucí ke klášteru Niederaltaich. A nyní opět na téma Zlatý stoleček! Když Dr. Dinklage kolem roku 1940 procházel stezku a sledoval její průběh až k Sušici, dosáhl i jejího nejvyššího místa, na kterém až do roku 1932 a snad krátce potom stával náš kamenný stůl a které neslo na mapách pro něho tak záhadný a těžko vysvětlitelný název. Tu ani jeho zřejmě nikoli odtud pocházející průvodce, ani on sám neměli o významu zpola zahrabaného a nijak nápadného kamene při cestě to nejmenší tušení. Vypomohl si proto trochu nuceným vysvětlením: "Na vyvýšeném sedle mezi Ždánidly a Plesnou (Lakaberg) nacházíme ploché místo, zvané "Zlatý stoleček" (1200 m), které zřejmě sloužilo k odpočinku a k posilujícímu občerstvení po namáhavém výstupu." Starý kamenný stůl leží až do příchodu lepších časů na své osamělé výšině napůl zahrabán v lesní půdě a čeká trpělivě na svůj den posledního soudu, až ho ti, co se vrátí sem domů, znovu vztyčí a budou provždy ctít jako svědka slavné minulosti a připomínku lidového světce Vintíře, který tu často prodléval. Bude toho i jinak tolik co napravovat po zkáze způsobené mnohou zvůlí a ještě více pak zlým záměrem! Pak se nám však nově navrácený domov stane skutečně jedním zlatým stolem! (dle projektu Kohoutí kříž)

dolů přes bývalá Přední Ždanidla dále po červené k Prášilskému potoku, doleva přes Dolní Ždanidla:

Spolu s Předníma zde stávalo 25 chalup a mlýn. Narodil se zde Franz Haas, básník píšící v prášilském nářečí. Ze šumavského domova si po odsunu přinesl i přezdívku po chalupě Hosnschneiderfranzl a věru si ve svých verších nemusil nijak zvlášť vymýšlet: to, co mu utkvělo v paměti z dob venkovského dětství, vystačilo na docela slušnou měrku poezie.

D'Ratschnbuam

Wenn Glock'n schweig'n toan um an Turm,
Do kimmt de Zeit für d' Ratschbuam.
Vo Haus zu Haus zuign's in da Schoar,
Sog'n fromme Sprüchla af im Choar.

Scho am Koarfreitog in da Früah
Hört ma a Gschwörglat vor da Tür.
Und mit oan Schlag da setzn's ei
In jeda Tonoart grob und fei.

Koa Oaschicht is de Buam net z'weit,
Drum sans eah a recht donkboar d'Leit.
Gfabte Oia gebm's eah grod gnua
Und a poar Kreuzer no dazua.

Am Koarsomstog so um a drei
Is s' Ratschngeh für d' Buam vorbei;
A jeda trogt bescheid'n
Sein Hut voll Oia hoam mit Freid'n.

Řehtačky

Do Říma sotva zvony uletěly,
řehtačky kluků vsí se rozezněly.
Vod domu k domu táhli pěkně v hejnu,
dům vod domu řikanku vedli stejnou.

Brzo po ránu na Velkej Pátek
rány na dveře budily první statek.
A rázem za tim rozlehlo se sborem
řehtání zhurta horem dolem.

Vobešli včetně samot celou vesnici
a lidi v ní byli k nim jářku přející:
dali jim k vejcim malovanym postaru
navrch eště pár krejcarů.

Na Bílou Sobotu tak kolem třetí
řehtání jak dyž utne - no a děti
se domu vracely vesele po louce
a každý mělo plno vajec v klobouce.
(dle projektu Kohoutí kříž)

do Prášil:

E.Krásnohorská: Z tvrdých polí a pastvin, uprostřed jejich pahrbů šeří se neveselé, malé místo Prášily ze zprohýbaným obzorem pohorským nad samými střechami, vedou cesty přes lada i staré paseky do strání k černavým skvrnám, tmícím se mezi obrysy kleneb i propadlin té půdy šedé dálkou, modré lnem a plavé ovsem, jejíž chudobu osvěžuje kol jen zeleň pažitu. Ony černavé skvrny-to jsou prastaré hvozdy prášilské, hnízdící ode věků v roklinách, odkud vyrůstajíce ven na setlelích pokoleních předchůdců svých, pokrývají širá prostranství v dolinách i na svazích, ba vystupují jako potopa až na temena nejvyšších hor.

Dále po cyklotrasách směr Srní, Poledník či Skelná.

nahoru