wz
Panorama

Cyklotrasa 28:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Hartmanice - Rovina - St.Huť - Keply - Kochánov - Petrovice - Hartmanice (26 km)

Z Hartmanic(CT 4) po žluté přes Peklo a Karlov:

Území Karlova patřilo Královácké rychtě kochánovské, později náleželo do bývalého Vojenského újezdu Dobrá Voda.
Počátkem 19. století byla na místě staré kolonizační usedlosti postavena nová horská usedlost, nazývaná po majiteli Karlohof - Karlův dvůr. Usedlost zakoupil tehdejší rakouský ministr železnic Henschl se záměrem postavit zde malý zámek. První přístavbou k usedlosti (1810) byla konírna a byty pro šafáře a kočího. Teprve kolem roku 1842 bylo započato s vlastní výstavbou zámku, později několikrát upravovaného, kdy konečná podoba je z roku 1868.
Další stavbou byla kaple a kašna v parku z r. 1898. Poslední přístavbou byl postaven domek zahradníka, skleník a hájnice (1905). K rodinnému majetku Henschlů patřil též zámeček v Kojšicích, statek Jiřičná a horská usedlost Rovina. Zámeček byl využíván majiteli hlavně v letním období. Zámeček Karlov Za první republiky Dr. Georg Henschl majetek silně zadlužil a zřejmě z finančních důvodů se oženil s dcerou vídeňského obchodníka s kávou Meinla. V pohnutých dobách kolem roku 1938 byl zámeček střediskem místních nacisticky smýšlejících Němců, usilujících o odtržení pohraničí a rozbití Československé republiky. V této době byla naše armáda v oblasti Hartmanic, Dolního Krušce a Annína připravena v pohraničních opevněních (bunkrech) odrazit německý útok. Po podepsání mnichovského diktátu došlo k evakuaci obyvatel z této oblasti. Henschl se projevoval jako fanatický zastánce nacismu a když 8. října 1938 vstupovala hitlerovská německá armáda do Hartmanic, byl první, kdo ji uvítal. Před koncem hroutící se hitlerovské říše, bylo úpatí Hamižné hory (853 m n.m.), Vysokého hřbetu a i okolí Karlova obsazeno jednotkami německé armády, které zde měly vybudovat strategicky významnou šumavskou pevnost (!). Mezitím pod tlakem postupujících vojsk spojenců (USA a SSSR) prchaly elitní jednotky s archívy a cennostmi z kundratického a karlovského zámku kolem jezera Laka a Černého jezera přes hraniční hřebeny do Bavorska. Ve dnech 3. a 4. května 1945 za podpory letectva prorazily první první jednotky 12. armádního sboru spojenecké armády USA ze Železné Rudy přes Slučí Tah, Zhůří a Mochov na Hartmanice. Další jednotky postupovaly ve směru Skelná Huť (nyní Skelná), Dobrá Voda a dosáhly 4. května 1945 Karlova. Po likvidaci posledního vojenského odporu na Hamižné hoře postupovaly tyto jednotky z Karlova směrem na Hartmanice. Henschl, místními zvaný sušický Frank, byl těmito vojsky zatčen a rozsudkem lidového soudu v Klatovech v roce 1946 popraven. Jeho žena poté emigrovala do Rakouska. V poválečných letech objekt karlovského zámku často střídal majitele: Učňovská škola v Sušici, Horské pastvinářské družstvo Hartmanice, Státní statek Hartmanice. Od 1.1.1952 po zřízení Vojenského újezdu Dobrá voda byl objekt postoupen Ministerstvu národní obrany, které jej předalo národnímu podniku Vojenské lesy a statky v Hartmanicích k hospodářskému využívání. Roku 1964 byla původní usedlost v místě dnešního dětského hřiště rozbořena. Téhož roku byl objekt převzat jako vojenské rekreační zařízení svazku SNP v Sušici., svépomocí příslušníků svazku upraven a přizpůsoben k rekreaci. V r. 1975 byla budova hájnice zrušena a přestavěna na rekreační objekt Vojenských lesů a statků v Sušici. Objekt zámku byl postupně přebudován na úroveň současného rekreačního zařízení. Byl postaven bazén, lyžařský vlek, hřiště, sklípek, další rekreační budova, upraveno parkoviště a zámecký park. Do seznamu státem chráněných památek je zahrnut objekt zámku, kaple s neobvyklou cibulovitou bání, zámecký park a kachlová kamna v jídelně, mistrovské dílo sušického kamnáře Rokytského. Ostatní hodnotné práce jsou dílem zdejších řemeslníků. Celý areál je umístěný v neporušené krajině s možností sběru lesních plodin. V bezprostřením okolí se nachází původní zdroj pitné vody z 19. stol zvaný Helga.
(dle Petra Vaculčíka a www.hrady.cz).

Na Rovinu(CT 6), zde vpravo po zelené do Staré Huti(CT 4), rovně po silnici do Kepel:

kdysi zde bylo 6 domů při cestě do Hlavňovic, po 2. sv. válce vesnice využívána vojskem, sídlo statku. Obec Keply se měla stát ukázkou moderní socialistické vesnice, kdy původní domy byly zbořeny a obyvatelstvo bylo sestěhováno do jednoho "moderního činžáku".

zde vpravo po modré přes Kepelský potok k umrlčím prknům:

poslední dvě dochovalá umrlčí prkna na české straně ve volné přírodě(umístěna roku 1936), Kochánov-umrlčí prkno Anny Schreinerové sedláka a selky Anny a Josefa Schreinerových, prkna udržoval pan Stadler. Původní prkna byla zhotovena z lip. dřeva s malbou sv. Anny a sv. Josefa, bohatě vyřezávaná, nápis psaný švabachem. Okolo roku 1963 byla zhotovena nová, smrková, popsaná latinkou:

Auf diesem Brette hat geruht
JOSEF SCHREINER
Ausnehmer in Oberkochel
geb.am 20.1.1852-gest.am 3.4.1935.

Dále po modré přes Kochánov:

Byla zde jedna z 9 šumavských rychet. V roce 1878 napsal Dr. Heinrich Moritz Willkomm ve svém průvodci Der Böhmerwald und seine Umgebungen (Ein Handbuch für Reisende):
"Králováci neobývají toliko po nich nazvaný Královský (v originále ovšem "künische", tj. "královácký") hvozd, ale i podstatnou část nikoli zcela souvislého území od hory Ostrý až po český už Zdíkovec (v originále "Klein-Zdickau"). Toto rozsáhlé území bylo původně rozděleno do devíti rychet, jmenovitě Svatá Kateřina (Sankt Katharina), Hamry (Hammern), Hojsova Stráž (Eisenstraß), Javorná (Seewiesen), Zhůří (Haidl), Kochánov (Kochet), Stodůlky (Alt-Stadeln) a Stachy (Stachau). Králováčtí svobodní sedláci měli zejména právo volit si ze svého středu vlastního rychtáře, jakož i vrchního rychtáře, jemuž příslušelo i vedení dávek a soupisů (v originále "die Führung des Steuer- und Conscriptionswesens"), zatímco jiné záležitosti administrativy obstarávala panství Prášily (Stubenbach) a Bystřice nad Úhlavou (Bistritz an der Angel). Sedláci byli zproštěni robotních povinností, směli vařit pivo a pálit kořalku, užívali i privilegia svobodné honitby a rybolovu na svých pozemcích a ve svých vodách. Po zrušení roboty a patrimoniální jurisdikce samozřejmě staly se tyto staré svobody a výsady čímsi pochybným, něčím, co přísluší od nynějška i všem ostatním šumavským sedlákům, zbaveným roboty a svobodným teď stejně jako někdejší Králováci. Nicméně domnívají se posledně zmínění, příslušející nyní v soudním ohledu ke třem c.k. okresním soudům v Nýrsku (Neuern), Sušici (Schüttenhofen) a v Kašperských Horách, být v jistém smyslu onačejšími než ti zbývající a donedávna ještě robotní rolníci, na které svobodní sedláci starého zrna shlížejí s touž pohrdavou přezíravostí, s níž hledí svobodný pán starourozeného šlechtického rodu na novopečeného barona z řad "finanční aristokracie". Vskutku tvořili a tvoří ještě dnes někdejší Králováci něco na způsob selské šlechty, která trvá pevně na starých právech a nepřeje nijakým novotám - snad s výjimkou těch z oblasti zemědělského hospodaření - čímž se co do konzervativismu svého založení může měřit i s těmi nejkonzervativnějšími kruhy aristokratickými. Královácká hrdost není bez oprávnění. Nehledě na samo vědomí, že jejich předkové byli odnepaměti svobodnými vlastníky půdy, poddanými toliko českému králi, těší se většina z nich významnému jmění a blahobytu a v důsledku toho i značnému vzdělání, kterým znatelně převyšují ty ostatní svého stavu. K tomu je třeba přičíst, že královácké dvorce, z nichž mnohé zůstávají už po staletí v držení jednoho a téhož selského rodu, leží často při těch půdou nejlepších a proto i nejvýnosnějších pozemcích, obklopeny obvykle (alespoň ty největší z nich) staveními, které svobodní sedláci, neschopni své pozemky obdělávat vlastními silami, zřídili pro ty "pozůstalé", kteří pro ně musejí konat práce za denní mzdu. Každý větší "svobodný dvorec" ("Freihof") představuje tak malý panský statek (v originále "Rittergut") s panským domem a obydlími zemědělských "dělníků" a během staletí se musil z patriarchálního poměru mezi majitelem a na něm závislými, v jistém smyslu mu poddanými pracovníky vytvořit pocit panské nadřazenosti, který stále ještě dokáže rozohnit nefalšovanou krev svobodného sedláka. Ještě dnes se dají nazývat "pány" a usurpují si predikát "vysoce urozených", který jim dříve i podle zákona náležel." (dle projektu Kohoutí kříž)

V Horním Kochánově stojí tzv. Zajíčkova kaple. Lurdská kaplička se nachází na úbočí Kochánovského vrchu. Postavil ji Johann Leroch jako poděkování za ochranu Panny Marie v první světové válce; vysvěcena byla až v roce 1931. Pouť se sem koná vždy poslední neděli v květnu. V Dolním Kochánově je opravena kaple sv. Václava.

Přes Rovnou(památkově chráněná usedlost, býv. č.p.3) a Vojetice:

V lese u Vojetic najdeme jako pozůstatek minulých dob zajímavé pasti na chytání vlků. Dodnes se jim říká "vlčí jámy". Pasti jsou válcovitého tvaru, hluboké kolem 4 m a široké asi 1,5 m. Jsou vyzděny na sucho z lesního kamene. Byly vybudovány při stezkách, kudy zvěř probíhala. Otvor byl zakryt chvojí tak, aby splynul s terénem. Nad otvorem se pověsila návnada. Vlk, který do hluboké pasti spadl, se nedostal ven a zahynul. Dvě takové staré pasti, ještě poměrně zachovalé, najdeme v lese poblíž "Farmářské stezky" asi jeden km od Vojetic.

Rovně do Petrovic:

Členitá krajina s lesy a pastvinami zde dosahuje nadmořské výšky od 600 do 1000 m. Prvními trvale usedlými obyvateli kraje byli keltští rýžovníci zlata, kteří pronikali za drahým kovem při řece Volšovce až k Pstružnému potoku. Místy se dodnes nacházejí zbytky starých sejpů, pozůstatků rýžovnické činnosti. Petrovice 1850 V té době vzniklo poblíž dnešní vsi Jiřičné útočištné hradiště Hrnčíř se zázemím hospodářského dvorce a prvotní větší osídlení v podkostelní části současné obce Petrovic. Drobná sídla rýžovníků byla rozeseta po úbočích nebo přímo v nivách zlatonosných potoků. Od konce 11. století můžeme předpokládat čilý obchodní ruch na odbočce zlaté solné stezky, vedoucí z Hartmanic směrem k Velharticím a dále do vnitrozemí. Nejstarší část Petrovic, dolní náves, pochází z 12.-13. století a svědčí o slovanském původu. Asi 14 dřevěných domků bylo postaveno do tvaru podkovy, která se uzavírala na východní straně při cestě k Sušici. Na severozápadě se domky přimykaly ke kostelní hradební zdi. První písemná zpráva o Petrovicích z roku 1319 uvádí, že na hradu petrovickém byl zajat rytíř Albert ze Schönsteina a dán do strakonického vězení. Písemná zpráva o Vojeticích je již z roku 1290. Ve středověku se Petrovice rozrůstaly severním směrem při cestě do Kněžic, kde měli sídlo majitelé kněžického statku a kde byla až do roku 1589 fara. V roce 1848 měly Petrovice 35 stavení s 239 obyvateli. Společně s okolními vesnicemi náleželi k panství kněžickému.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 patřily k obci Petrovice vesnice Vojetice, Chamutice, Trsice, Pařezí a Rovná. Dnes se obec Petrovice se skládá z těchto částí: Břetětice, Částkov, Dolní Kochánov, Františkova Ves, Chamutice, Jiřičná, Kojšice, Maršovice, Nová Víska, Pařezí, Petrovice u Sušice, Posobice, Rovná, Strunkov, Svojšice, Trsice, Vojetice, Žikov. Katastrální území obce je protkáno sítí cyklotras. Tematicky zaměřená farmářská stezka spojuje zemědělské usedlosti v okolí. V roce 2002 bylo upraveno koupaliště v Petrovicích, na návštěvníky čeká několik rekreačních zařízení. Obec Petrovice u Sušice je schopna přivítat v rámci cestovního ruchu i náročné zájemce.

Petrovice pojmenovány údajně po jednom ze čtyř bratří, předků pánů z Velhartic, připomínáni r.1178, kostel sv.Petra a Pavla, raně gotický se starší románskou věží s poč.13.st., barokní úpravy, gotická brána je zbytkem středověkého opevnění kostela(hrad připom. v 13.st.), obrazy apoštolů mylně připisované P.Brandlovi, kostel stojí na místě raně středověkého hradiště. Náhrobek M.W.von Birnitz +1862. Mlýn č.p.19 s barokními štíty, mlýnicí, stodolou a můstkem přes bývalý náhon. Památkově chráněna i sýpka č.p. 21 či budova fary č.p.16 se stodolou a ohradní zdí. Kaplička na dolní návsi v Petrovicích u Sušice, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému, byla postavena v 18. století. Čtyři lípy vysazené kolem ní o tom svědčily. Při rozšiřování silnice přes Petrovice v létech 1959 - 1960 byly lípy poraženy a kaplička přestěhována k zahradě u čp. 24 (Matějků). Při jejím převážení zdivo popraskalo a musela být na novém místě opravena. Zde stála až do roku 2001. Na podnět místního faráře P. V. Holého byla zásluhou obecního úřadu obnovena na původním místě těsně u silnice. Dne 24. června 2001 byla vysvěcena k poctě Jana Nepomuckého. Petrovice-zámek Kněžice Zámek Kněžice z 18. století, secesně upraven ve slohu Ludvíka XVI. r. 1907. V roce 1939 tábor pražských woodcrafterů(skautů). Zámek s obrovským parkem a zahradnictvím vlastnil jejich náčelník M. Seifert. Časté návštěvy skautů a mnohé besedy. Zámek je patrová dvoukřídlá budova, která má v přízemí klenuté prostory. V minulých letech zde byl zřízen domov důchodců, v současné době koupil dánský investor NB Kněžice s.r.o. se záměrem vybudovat zde relaxační a vzdělávací centrum.

Petrovické zvony: Před první světovou válkou bylo v Petrovicích u Sušice pět starých zvonů. Nejstarší pocházel z roku 1607, byl 90 cm vysoký a jeho průměr činil 120 cm. Kolem koruny měl renesanční vlys - lví hlavičky, dva kotouče s révovými ratolestmi, mezi nimiž byly vsunuty rohy hojnosti. Na hladkém boku byly umístěny dva nápisy ve staročeštině: "Léta Páně 1607 v neděli po svatém Jakubu apoštolu Páně dáno na pomoc na tento zvon jedno sto kop míšenských ode mne Hans Handricha Seberga na Kněžicích ke cti a chvále Pánu Bohu všemohoucímu ke kostelu svatého Petra ve vsi Petrovicích." Druhý nápis: " Tento zvon jest ode mne Martina Jindry, měšťana města Klatov 1607 ". Zvon byl zabrán pro válečné účely koncem první světové války. Jeho hlas byl slyšet do velmi širokého okolí Petrovic. Druhý zvon co do velikosti byl slit v roce 1772. Měl výšku 50 cm a průměr 61 cm. Korunu zvonu obepínaly čtyři festony, mezi nimiž byly umístěny štítky zvonaře "Jocob Wilhelm Seitz in Pilsen". Na plášti zvonu byl umístěn letopočet "Anno 1772" a plakety ukřižovaného sv. Vavřince a sv. Floriana. Zvon vážil 125 kg. Třetí zvon byl slit v roce 1871 Annou, dcerou Karla Bellmanna v Praze. Tento zvon s názvem "Bohuslav" byl přelit ze starého prasklého zvonu nákladem Bohuslava Hubatiusa, majitele statku Kněžice a patrona petrovického chrámu. Z téhož roku 1871 pocházel čtvrtý zvon "Karel", který byl slit rovněž u Bellmannových v Praze pro hřbitovní kapli nákladem P. Karla Wintra, faráře v Petrovicích.
Tyto dva zvony "Bohuslav" a "Karel" byly posvěceny o pouti 29. června 1871 ve 4 hodiny odpoledne biskupem Janem Valeriánem, který tento den udílel v Petrovicích svátost biřmování 1200 biřmovanců z farností petrovické, svojšické a hlavňovické. Zvon Karel byl ještě týž den zavěšen do hřbitovní kaple, která byla jako novostavba rovněž vysvěcena.
Pátým zvonem - nejmenším je "umíráček", který přežil všechna strádání a války. Svým výrazným, pronikavým hlasem loučí se se zemřelými už od roku 1727 dodnes. Zvonek je vysoký 19 cm, jeho průměr měří 23 cm. Na jeho plášti je latinský nápis " Anno Domini 1727 Honori St. Petri Apostoli". V průběhu první světové války /1914-1918/ byly postupně odebírány zvony pro válečné účely, nejvíce v letech 1916 a 1917. Dne 24. listopadu 1916 byly sňaty z věže petrovického kostela dva zvony. První byl z roku 1772, vážil 125 kg. Vojáci jej shodili s okna věže tak, že dopadl ke schodům vedoucím na kůr. Byl označen číslem. 552/a. Druhý menší zvon vážící 42 kg snesl jeden vojín na rameni. Tento zvon s názvem "Bohuslav" z roku 1871 byl označen 552/b. Farní kronika uvádí, že před sejmutím zvonů se půl hodiny vyzvánělo na rozloučenou. Mnoho lidí při tom plakalo. Velikou ztrátou pro petrovickou farnost a široké okolí bylo odebrání nejstaršího a největšího zvonu pocházejícího z roku 1607. Stalo se tak 6. října 1917. Když tehdejší petrovický farář P. Karel Kotrouš oznámil při bohoslužbě, že velký zvon bude sňat, rozléhal se v kostele hlasitý pláč. Na kostelní věži zůstal koncem roku 1917 jen "umíráček". Petrovice-Umíráček z roku 1727 Byl sem proto přemístěn zvon "Karel" ze hřbitovní kaple, který na věži zůstal až do roku 1924. Brzy po válce se ve farnosti začalo přemýšlet o tom, jak pořídit zvony nové. Snažil se o to zvláště tehdejší farář P. Václav Jirsa, který na petrovickou farnost nastoupil v roce 1920. Za války sloužil v rakouské armádě jako polní kurát. Dne 16. října 1924, na Havelské posvícení, byly tři nové zvony slavnostně vysvěceny sušickým prelátem P. Rendlem. Zvony byly pojmenovány - největší "Sv. Václav", prostřední "Panna Maria", nejmenší "Sv. Jan". Byly ulity firmou Herold z Chomutova a stály 22 000 Kč. Spláceny byly postupně ze sbírek občanů. Bylo použito též 5 000 Kč, které dostal farní úřad za staré zvony odebrané armádou v první světové válce. Zbytek dlužné částky za nové zvony byl zaplacen až v roce 1942 farářem P. Josefem Mošničkou /1 500 K/. Zvon "Sv. Václav" : vysoký 86 cm, spodní průměr 83 cm, váha téměř 400 kg, na plášti reliéf sv. Václava a nápis "Sv. Václave, nedej zahynouti nám". Zvon "Panna Maria" : vysoký 73 cm, spodní průměr 70 cm váha přibližně 160 kg, na plášti P. Marie a nápis "Stůj při nás v každý čas". Zvon "Sv. Jan" : vysoký 62 cm, spodní průměr 63 cm váha asi 100 kg, nápis "Sv. Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku ".
Zvon "Sv. Jan" Svěcení zvonů bylo spojeno s důstojnou církevní slavností. Zvony převážel z fary ke kostelu na ozdobném voze taženém koňmi pan Hána ze Strunkov. V průvodu doprovázeném dechovou hudbou šli malé a velké družičky, školní mládež, Stráž pošumavská se spolkovým praporem, hasiči z Petrovic a Volšov, orlové z Velhartic a mnoho občanů z Petrovic a širokého okolí.
Celá farnost byla šťastna, když slyšela vyzvánět nové zvony. Všichni byli přesvědčeni, že už zůstanou na kostelní věži navždy, že války skončily a svět bude žít v míru. Hřbitovní zvonek "Karel", který byl po odebrání zvonů v první světové válce přemístěn na kostelní věž, byl vrácen zpět do hřbitovní kaple. Naděje na život v míru zmařila třicátá léta a druhá světová válka. Nové zvony, na které petrovičtí občané těžce skládali peníze, nevyzváněly dlouho. Dne 11. dubna 1942 byly sňaty pro válečné účely z kostelní věže největší zvony "Sv. Václav" a "P. Maria ". Odebrán byl též zvon "Karel" ze hřbitovní kaple vysoký 26 cm se spodním průměrem 31 cm, vážící 16 kg. Tento zvon měl na plášti reliéf Sv. Václava na koni a nápis "Od faráře Karla Wintra z roku 1871". Všechny tři odebrané zvony vážily celkem 579 kg. Na kostelní věži byl ponechán "umíráček" z roku 1727 a zvon "Sv. Jan " z roku 1924. V okolních vesnicích byly zabaveny pro válečné účely všechny zvony vážící přes 20 kg. Zvony "Sv. Jan" a "umíráček" zůstaly na věži petrovického kostela do roku 1977. V tomto roce byl zásluhou tehdejšího faráře P. Jana Hrubeše pořízen nový zvon "Sv. Jan Křtitel". V roce 1975 po souhlasu okresního církevního tajemníka byla ve farnosti, zahájena sbírka na nový zvon, jehož cena byla předběžně stanovena na 40 000 Kčs. Do fondu přispěla většina občanů z Petrovic a okolí. K získání peněz se využilo i různých příležitostí. Při poutních bohoslužbách 23. května 1975 v kapli P. Marie Lurdské v Kochánově bylo na zvon vybráno 1 500 Kčs.
Nový zvon ulila v roce 1977 rodina Manouškova ve svém. atelieru v Praze - Zbraslavi. Zvon byl prvním samostatným dílem jejich syna Petra, který tím započal třetí zvonařskou generaci Manoušků.
Zvon váží 475 kg. Byl vysvěcen dne 17. srpna 1977 v l6 hodin na Zbraslavi kardinálem ThDr. Františkem Tomáškem, biskupem a administrátorem pražským. Zvon byl slavnostně ozdoben věnečky ze smrkových větví a červenobílou stuhou. Z Petrovic byli svěcení přítomni P. Jan Hrubeš, petrovický farář, Jiří Turner a Alžběta Kirchnerová. Dne 23. listopadu 1977 byl zvon speciálním vozíkem vytažen na kostelní věž. Tuto práci prováděli převážně členové Jednotného zemědělského družstva Petrovice: Miroslav Kratochvíl / v roce 1983 byl vysvěcen knězem/, Stanislav Karaus, Václav Potužák, Josef Matějka, Jan Kirchner, Karel Kučera, Antonín Lerch, Jan Zíbar a dále František Šperl, Václav Pena, Josef Pšajdl.
Zvon zavěsil ve věži 27. listopadu 1977 pan Kukačka z Příbrami a 18. května 1978 jej zapojil na elektrické zvonění. Elektrické zvonění bylo zařízeno v létech 1966-1967. Nejdříve byl zakoupen el. motor za 505 Kčs a vlastní el. vyzvánění dne 1. dubna 1967 nákladem 2 916 Kčs. Takové byly životní osudy petrovických zvonů. Tlukot jejich srdcí byl válkami dvakrát násilně ukončen, jen umíráček z roku 1727 všechno přežil (kronikář obce Petrovice Josef Koudelka).

Pověst: Na vrchu Hrnčíři je ukryt ohromný poklad zlata, hlídaný černým psem s ohnivýma očima. Každý rok se posunuje hlouběji a k západu. Kdysi dávno stával na vrchu Hrnčíř u Petrovic krásný hrádek. Z jedné strany byl chráněn hlubokými valy, z druhé strmou skálou při říčce Pstružné, která zásobovala vodou i přilehlý rybník. Rytíř, který na Hrnčíři žil s rodinou a služebnictvem, střežil zde zlato narýžované v potocích Pstružném, Kepelském a Kalném. Tři hezké, ale rozmazlené dcery měly s přibývajícími léty na otce stále větší požadavky. Jejich rozmařilost nebrala konce. Ten jim chtěl nahradit matčinu lásku a plnil všechna jejich přání. A tak v době, kdy krasavice začali obletovat bohatí nápadníci, požadovaly na otci další neobvyklý dárek. Chtěly, aby jim pekař upekl střevíčky z chlebového těsta. Otec se zdráhal, snažil se dcerám neobvyklý nápad rozmluvit, ale nakonec souhlasil. Sotva si dcery střevíčky z chleba obuly, obloha se zatáhla, blesky ji křižovaly a vítr lámal stromy kolem hradu. Když tato vřava skončila a obloha se vyjasnila, zbyla z hradu jen hromada kamení. Pod ní nalezl smrt pán hradu. Dcery se proměnily v kachny a žalostně kejhaly na rybníce pod skálou. Tak byly potrestány za rozmařilost. Čas od času se tu pořád objevují. Zlatý poklad zůstal uzavřen ve skále. V zámku panoval ještě dlouho zvyk, při němž si potomci předávali klíče k tajemnému pokladu, aniž bylo možno najít dveře, ke kterým patří. (Druhá varianta: Klíč od truhlice je uložen na zámečku v nedalekých Kojšicích.) Každý rok na Velký pátek se skála otevírá, ale pro poklad se žádný odvážlivec zatím nevydal.

Dále po silnici do Jiřičné(36), Světlé, Dolního Chlumu a Hartmanic(CT 4). Z Hartmanic po cyklostezkách směr N.Městečko, Kundratice nebo Dobrá Voda.

nahoru

Verze 2.7 , Mystik 2005-2012