Panorama

Cyklotrasa 3:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Nová Hůrka - Hůrka - Laka - Vlčí jámy - Debrník - Železná Ruda - Gerlova Huť (18 km)

Z parkoviště v Nové Hůrce:

vznikla po roce 1766, osada při sklárně(zrcadlová huť-benátská zrcadla a sklady Abelů) měla v roce 1890 314 obyvatel v 15 domech, počátkem 20.st. 350 obyvatel, byla zde hospoda, pila, mlýn, sklárna vyhašena 1904(poslední vedoucí F.Schrenk). Život v Nové Hůrce poisuje Josef Václav Frič ve svých pamětech. V roce 1843 ji navštívil spolu s bratry Náprstkovými. V roce 1938 19 domů s 288 německými obyvateli. Po roce 1945 využívána vojskem, do roku 1991 největší základna VVP Dobrá Voda, býv. zrcadlová huť se sklady, hospodou, mlýn a pila, v r.1938 19 stavení s 288 něm. obyvateli. Pomníček vojína Hodboně (zemř. 23.8.1950).

stoupáme asf. silničkou vzhůru k Hůrce:

kdysi obec se 38 staveními a 596 obyvateli. Celé území bylo r.1732 prodáno Eleonorou s Mansfeldu Janovi Jiřímu Hafenbraedlovi, který zde vystavěl skelnou huť a později majetek rozdělil dalším sklářům, kteří vystavěli další hutě. R.1801 byly všechny díly opět spojeny a koupeny Jiřím Kryštofem Abelem. Od jeho dědiců přešel majetek na Karla, knížete Hohenzollerna(12.11.1852). K huti přibyli hladírna, brusírna skla a hospoda. V hůrecké sklárně pracoval známý rytec skla Dominik Biemann či malíř skla Vincenc Janke.

Kostel Sv.Čeňka(St.Vincenz), postavený r.1788 - 89 Ignácem Hafenbrädlem a jeho syny. Tehdy se dělníci podle zápisů z farních kronik museli bránit nejen vlkům, ale i medvědům. Když Ignác Hafenbrädl v roce 1792 zemřel, byl pochován v hůreckém kostele, překlad jeho německy psaného náhrobku zněl:
Zde odpočívá vzácně vznešený a vysoce ctěný pan Ignác Hafenbrädl, umělecký skelmistr, první majitel hutě na Hůrkách, které z pusté divočiny proměnil v úrodnou zem. Poctivý a věrný občan. Pravý křesťan, který v prostotě srdce kráčí před bohem. Dobrodějný otec chudých a zakladatel tohoto ctihodného Božího domu jedenkaždým vysoce vážený a milovaný odešel do domu Věčnosti 18. června 1792 v 75. roku svého věku. Čtenáři. Dnes bylo na mně. Zítra na Tobě.
Hlavní oltář pocházel z býv. dominik. kostela v Klatovech. Oltářní obraz byla snad práce umbrijské školy, autor neznámý a letopočet 1789 udával datum vzniku. Další z majitelů hutí Jiří Kryštof Abele pak nechal v roce 1819 přistavět štíhlou, šindelem pobytou věž, která byla zakončena cibulovitou bání. Interiér kostela byl skromný: na stropě presbytáře byla namalována freska s motivy znázorňující oběti Kaina, Abela a Izaka. Na stropě lodi pak svatý Ignác, na památku zakladatele kostela. Svítilny a dva lustry ze zdejších hutí byly důkazem dovednosti místních sklářů. Pestrobarevná okenní skla propouštěla málo světla do chrámového prostoru a černý závěs jako opona za oltářem působil prý nezvykle. Za závěsem byla scéna Ukřižování s postavami v nadživotní velikosti, zhotovenými ze dřeva, postříbřenými a pozlacenými. Spasitelova tvář, rozrytá bolestí, působila dojemně svým truchlivým vzezřením. Dřevěné máry, smuteční věnce a stuhy zaplňovaly zbylé místo za oltářem. Pod kruchtou byl na dřevě malovaný obraz, jehož stáří bylo odhadováno na více než tři sta let a pocházelo prý od nějakého význačného mistra.

Od roku 1857 zde fara. Vystřídala se zde řada farářů mj. Václav Tesař, který zemřel na rakovinu jako 45 letý v roce 1914. Na jeho zdejším hrobě byl nápis: "Liebe Pfarrkinde, im Himmel auf Wiedersehe!" A je ho nástupcem byl dr. Ignác Březina, mimo jiné přítel Karla Klostermanna. Vyprávělo se oněm, že si bral skleničku se šňupavým tabákem i k oltáři. Nezachovával celibát a se svou hospodyní Julií Alferi z Rejštejna měl dceru Annu či dva syny s předchozí hospodyní. Na faře tehdy nacházeli nocleh poutníci i studenti, kteří podnikali túry k jezeru Laka, jehož byl velkým propagátorem. Jeho kázání byla i přes horší němčinu vždy hojně navštěvována. Působil zde až do roku 1938, poté v Mladé Vožici a Šebířově - zde je také pohřben. Za války zde působil farář Max Seybold, který měl problémy s gestapem. Po válce převzal farnost do správy děkan Jan Motl ze Sušice. V roce 1946převzal inventář kostela administrátor z Železné Rudy Karel Janeček a v pátek 2.srpna 1946 zhaslo v kostele věčné světlo svítící zde od roku 1789. Na vánoce 1950 proběhla poslední mše sloužena děkanem Kubínem. Poté byl kostel vyrabován a sloužil jako stodola, později po zřízení vojenského újezdu Dobrá Voda byl rozbořen.

V roce 1830 začal Jiří Kryštof Abele stavět svůj vlastní dům v bavorském Ludwigsthalu podle plánů von Zobela z Prahy. Stavbu vedl stavební polír Christian Lexa z Trpist u Stříbra. Stavba včetně hospodářských budov a připravenému přízemí k bydlení byla hotova za 7 měsíců. Ozdobou stavení byla bílý, zinkovým plechem pobitá věžička, kterou zhotovil klempířský mistr Joseph Lincke, působící v Sušici.

Později, za 1. republiky, je hůrecký starý panský dům obýván chudými dřevorubci, kteří často zvali kolemjdoucí turisty dovnitř, aby si mohli prohlédnout tento starý chátrající dům i uvnitř.

Nechal též vystavět tzv.Turecký dům pro turecké obchodníky, aby se cítili jako doma. Byla zde postavena též velká budova(pro svatbu Jiřího Kryštofa Mikuláše Abela s Františkou Urbanovou, dcerou majitele pivovaru, 4.10.1836) s velkým sálem, pěti zrcadlovými okny a spoustou zrcadel-jejich hodnota 3000 zlatých-později přeměněna na divadlo.

Hůrka-interiér opravené kaple Vedle kostela vystavěl Abele rodinou kryptu s kaplí Sv.Kříže z roku 1820, s kruchtou a varhanami(její torzo-dnes opravované-je jediným zachovaným objektem v obci). Uvnitř krypty byla vsazena do podlahy velká kamenná deska s nápisy:
Abelische Familiengruft
Von den dankbaren Kindern den teueren irdischen Resten ihrer hier
ruhenden Eltern
Herrn Christian Ferdinand Abele
Frau Katharina Rosner
Und vom trauernden Gatten der Hülle seiner, ihm durch frühen Tod
Entrissenen unvergeßlichen Gattin
Frau Susanne Abele, geb. Freiin von Hafenbrädl
Geweiht und errichtet im Jahre 1820.

Auf des Glaubens Sonnenberge
Sieht man ihre Fahnen weh'n,
Durch den Riss gesprengter Särge
Sie im Chor der Engel steh'n.

V zadní části kaple byly dřevěné schody, které vedly do krypty. Ve dvou řadách vedle sebe a nad sebou byly vystaveny rakve. Některé rakve časem pukly, stejně jako rakev předčasně zesnulé Susanne Abelové, roz. Hafenbrädlové, později zmizelo i víko. Dnes se divíme, že vzácný perlový náhrdelník(perly z Otavy), zarostlý do zmumifikovaného těla mrtvé, zůstal neporušen na svém místě. Rakev byla později potomky rodiny obnovena a znovu zakryta víkem.
Bývalý interiér hrobky V kryptě kaple byli pohřbeni ve skleněných rakvích na mramor. deskách s nápisy zmumifikovaní členové sklář. rodin Hafenbraedelů(vůbec první zde pohřbena Marie Zuzana Hafenbrädlová, vdova po majiteli sklárny) a Abelů (mj.otec K.Klostermanna-Karla Abelová, dcera J.K.A.,byla tchyní Josefa Klostermanna: také Klostermannovu rakev poničil čas a jeho vnučka Kateřina obnovila rakev s dědečkovými ostatky na své vlastní náklady. Dala ji i vypolstrovat sametem. Tvrdila, že když za života neměl na růžích ustláno, ať má ustláno alespoň po smrti; za první republiky jsem hojně chodili i Češi-jezdili jsem celé třídy s učiteli, položit květiny k hrobu otce svého oblíbeného spisovatele). Karel Klostermann psal kdysi faráři Březinovi, že by zde chtěl být také pohřben. Kdyby k tomu došlo, možná že by osud kaple byl jiný. Pohřbena zde byla i bývalá manželka Johanna Meyra-známého majitele skláren ve Vimperku a Lenoře-Catharina Abele(manželství bezdětné a málo šťastné; podruhé provdána za MUDr.Polzera z Nepomuku). Catharina zemřela 29.3.1831 na mrtvici v necelých 49 letech. Okolo krku měla pak ve skleněné rakvi pravé otavské perly ve třech řadách, z nichž jedna výrazně zářila. Karel Klostermann ji pak navždy ztvárnil ve svém románu Skláři(coby Lucilku Chableovou; pozměnil i její osud-utopení v jezeře Laka-ve skutečnosti se zde utopila jiná dívka se zdejšího stavení na Vysoké holi (Hohenstock)).
V roce 1920 byly rakve (kvůli nedostatku místa)) ukotveny nad sebou do železných traverz. Při kotvení traverz se jeden kámen nedal rozbít a traverza musela být zkrácena. Zednický mistr se nad tím velice podivoval, že do tak tvrdého kamene ještě nesekal.
Rakve byly po odsunu německých obyvatel rozbity a těla přibita na prkna posloužila našim(jejich!!)pohraničníkům jako terče. MUDr. Otto Kaskoun zde na podzim 1953 přistihl skupinu opilých osob, hrajících na harmoniku a tancujících s mumiemi. Už předtím se ovšem ztratila ona zářivá perla i s ostatními. Kovové části rakví vojáci naložili a prodali do sběru. Krátce na to velitel těchto vojáků tragicky zahynul a zbylých šest vojínů prý zemřelo do půl roku na záhadnou nemoc-měli znetvořenou tvář nějakou vyrážkou. Hudebník, spisovatel a malíř J. J. Neduha se událostí inspiroval a napsal o ni povídku Boží mlýny. Kaple dále chátrala, v roce 1998 bylo rozhodnuto o její rekonstrukci. 14.9.2003 byla slavnostně znovuvysvěcena. Je v majetku římskokatolické církve, správou je pověřena sušická fara. Nalezené náhrobky v okolí byly pietně upraveny.

Objekt bývalé sklárny shořel po zásahu bleskem 11.8.1925. V r.1938 byly domy kryty šindelem a eternitem, pitná voda rozváděna dřevěným potrubím z Jezerního potoka a pramenů, svítilo se petrolejem, hotel Schmid měl svou elektrárnu. Hotel Schmid, později Hůrka shořel 11.1 1947, uhořel zde ubytovaný 15 letý Karel Křiva. Na Hůrce se odehrává román K.Klostermanna Skláři a Vánoce pod sněhem a v okolí se točil film Divá Bára. Hlavní hrdinka ztělesněná Vlastou Fialovou se měla koupat v tajuplném jezeře Laka. Nakonec se samotná herečka v ledové vodě nekoupala, ale byla zastoupena Aničkou Mauelovou, dcerou brusiče skla z Železné Rudy. Filmaři prý ani tak jezeru příliš nevěřili, tak pro koupání vyhradili malý prostor: pod vodou ohrazený starými umrlčími prkny.

dále pokračujeme podél Jezerního potoka až k jezeru Laka:

jedno z osmi šumavských jezer, nejmenší-2,78 ha, obvod jezera 870 m nejmělčí(zvolna zarůstá), ledovcového původu s plovoucími ostrůvky, u jezera uměle zvýšena hráz, 1096m.n.m., max. hloubka 3,9 m, průměrná 1,43 m, objem zadržované vody 40 000 m kubických, sběrná oblast 1,346 čtverečního kilometru(největší z českých šumavských jezer). V okolí výskyt žebrovice různolisté, vrby ušaté, rosnatky okrouhlolisté, kokoříku přeslenatého, dřípatky horské, či vachty trojlisté. Na plovoucích ostrůvcích roste zábělník bahenní, sítina cibulkatá, tuřice šedavá. Pozvolná jezerní stěna. Žebratka různolistá O okolní krajině píše J.Vrchlický:...pustíme se dolů do Hůrek směrem k hoře Plesné a k jezeru stejného jména. Jdeme lesem rázu pralesovitého, hustým, stinným, jímž burácí divoký ručej budě steré ozvěny ve stráních.Půda jest vlhká a boří se neustále.Okolí nabývá tvářnosti divoké, více parku podobný ráz lesů převládající v okolí eisensteinském mizí, a cestující cítí, že vstupuje roznenáhla na místa tknutá jen nohou myslivce nebo dřevorubce. Hluboká, jen kvílením větrů v starých stromech rušená samota a vlhká, místy bahnitá půda, dodávají i v jasných dnech ústraní tomuto ráz pochmurné divokosti... V bahnité kotlině, obklíčené do kola lesnatými břehy, leží tiché pošmurné Pleso. Břehy jsou samé bahno, vysoké po pás sítí bují v něm a šumí žalostně při každém zavanutí větru. Jednotlivé ostrovy třtin zakotveny jsou až v prostředku na tiché hladině kalné, nehybné vody. Sem tam vyčnívá osušený neb ohnilý kmen a pařez. Celek dýše hlubokou melancholií, kterou divoká poušť lesnatých strání ještě zvyšuje. Jezero má tvar podlouhlý, kryje plochu asi 3,5 hektarů , která se ovšem z třetiny ztrácí v hustě zarostlých slatinách a sítinách. Jezero toto jest bez odporu jedno z nejdivočejších a nejrázovitějších v celé Šumavě.

Od jezera Laka přejdeme po povalkové cestě a stoupáme po červ. tur. značce až Vlčí jámy, kde začneme prudce klesat okolo bývalé roty(budova zbourána) pod Polomem až k Debrníku:

Zaniklý zámek v obci, která stávala asi kilometr jižně od Železné Rudy. Původně zde bývala skelná huť patřící k sousednímu statku Železná Ruda, kterou koupil roku 1776 včetně okolních pozemků s lesy Jan Jiří Hafenbrädel a roku 1785 ji odkázal své dceři Marii Alžbětě. Po Hafenbrädlech patřil Debrník od roku 1828 rodině Ábelů, po několika dalších majitelích získal statek roku 1852 Jan Antonín Ziegler. Později se jeho majitelé opět několikrát vystřídali, po roce 1945 připadl státu.
Debrnický zámek založila roku 1779, jak dokládal nápis nad vchodem do kaple, Marie Alžběta Hafenbrädlová(po ní název osady Alžbětín, dcera Jana Jiřího). Tvořila jej obdélná patrová budova krytá mansardovou střechou, v jejímž užším, severním průčelí byl patrový nástavec s arkýřem zakončeným osmibokou věžičkou s cibulovitou bání. Přízemí budovy dělila střední chodba na trojtrakt. V jeho severovýchodní části se rozkládala pětice místností se schodištěm do patra, v severozápadní části byla umístěna kaple Blahoslavené Panny Marie, jejíž obdélná loď byla sklenuta valenou klenbou s lunetami.(poz. Naše lidová armáda zde umístila svou politicko-výchovnou světnici) Debrnický zámek sloužil po roce 1945 různým účelům. Jeho využití bylo limitováno skutečností, že ležel v hraničním pásmu. To se mu nakonec stalo osudným. Nepomohlo mu ani ocenění uměnovědců, podle nichž to byla jedna z mála dočkávaných budov, připomínajících světoznámé sklářství, které se v bývalém Královském Hvozdu rozvíjelo od konce 15. do začátku 20. století". Přestože byl zachován v relativně dobrém stavu,jednotky pohraniční stráže ho na podzim 1989 bez milosti zlikvidovaly. V místech, kde stával, je dnes prázdné místo.(dle Úlovce) V l. 1744-1889 zde byla zrcadlová huť, na kraji lesa stála Velká jedle, poblíž hospoda, kde se hráli kuželky a střelnice, údolí potoka Debrník vytváří při státní hranici hluboký kaňon s peřejemi a vodopády(Bärenloch).

Z Debrníku po zelené sjedeme do Železné Rudy:

Obec vznikla v 1. pol. 16.st. při královské zemské stezce založené Přemyslem Otakarem II. ve 2. pol. 13.st. a spojující řezenské biskupství s Prahou. Majitelem panství byl hrabě Jindřich Nothaft z Wernecku, zakladateli osady byli kupci Konrád Geisler a Melchior Fiedler z Pasova, zřídili na nalezišti železné rudy její tavírnu, hutě v 18.st. zanikly. R. 1526 zde byl huťmistr Adolf, po čase výrobu železa znovu obnovil Albrecht z Gutštejna a na Rýznberce. R.1542 náležel statek Rudský Pavlu Kozkovi. Základ k osídlení, ale dal až Wolfgang Jindřich hrabě z Wernbergu, který se r.1676 oženil s jednou schwarzenberskou šlechtičnou. V okolí bylo 11 sklář. hutí, jedna z nejv. na Šumavě byla Alžbětínská-vynikala tabulovým sklem. Dědici r. 1771 zemřelého bezdětného hraběte z Klenové prodali Ž.Rudu sklářskému mistru Janu Jiřímu Hafenbrädlovi, od jehož potomků ji zakoupil 20.6.1852 za 250 000 zl. Hohenzolernové. Tito přikoupili okolní statky Debrník, Hůrky, Bavorský Eisenstein a les pod Ostrým. Železná Ruda do r.1850 spadala pod Zejbišskou rychtu. Teprve v roce 1850 se Železná Ruda stala samostatnou obcí s vlastní radnicí a starostou. Stalo se tak výnosem císaře Františka Josefa I. Bylo to i v souvislosti s událostmi r.1848. V době německé okupace (1938 - 1945) zřídily německé říšské orgány v Železné Rudě okresní úřad.

Zámeček je nejstarší zachovalou budovou v Železné Rudě, postaven r. 1706, původně jako letní sídlo hrabat Nothaftů, kteří sem jezdili na lovecké výpravy. Tehdy se zde vyskytovala zvěř vysoká (jeleni), srnčí, tetřevi, tetřívci, jeřábci ,ze šelem pak byl v té době ještě hojný medvěd, vlk a rys. Při podzimní migraci se objevovali i losi. Později se ze zámečku stalo sídlo správy knížecích lesů a statků. Za první republiky zde sídlila správa státních lesů. Zámeček byl dlouho v katastrofálním stavu. Nyní je rekonstruovaný a nachází se v něm muzeum historických motocyklů, expozice loutek a restaurace.

Barokní kostel Panny Marie Pomocné z let 1729-1732 postaven, na místě dřevěné kaple z r. 1694, hrabětem Johannem Heinrichem Nothaftem z Wernberka, majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šestícípou hvězdu a i mohutná cibulovitá kopule je zakončena, místo obvyklým křížem, hvězdou, protože kostel je zasvěcen právě Panně Marii Pomocné z Hvězdy. Stavbu kopule provedl zdejší tesař Matthiß Lehner. Vnitřní konstrukce velké kopule je nesená otesanými kmeny šumavských stromových velikánů, které se bez nosníků a opor pnou křížem krážem nad celým vnitřním prostorem kostela jako mistrné dílo starého stavebního umu předků. Podle pověsti-na počest zdejšího sklářství-měla být kopule skleněná. Údajně také na místě kostela byla sklárna a stavitel využil původní základy této sklárny. Zvonice s hlavním vchodem byla dostavěna až v roce 1777 a i ta má "cibuli" ukončenu hvězdou (též dlažba uvnitř kostela). Tři staré kostelní zvony byly zakoupeny v roce 1788 (cena činila tenkrát 488 zlatých), věžní hodiny roku 1892. V letech 1995-1998 byla započata nákladná a náročná rekostrukce. Město rovněž zakoupilo nový hodinový stroj včetně bicího mechanizmu a nového zvonu. V roce 1873 byla zbořena zeď kolem kostela.
Na hlavním oltáři je obraz Panny Marie pocházející z roku 1854 a je kopií obrazu Lukáše Cranacha st.. Železná Ruda-oltáře kostela P. Marie Pomocné Originál tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Insbrucku. Další kopie tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Pasově, kde ho znají pod názvem Panna Maria Pasovská. Sochy na oltáři představují sv. Jindřicha II. v královském ornátu s korunou a žezlem a jeho manželku sv. Kunhutu, kteří byly patrony zakladatelů kostela a sklářů. Kříž nad svatostánkem je z rubínového skla s výbrusy a je zlacen. Byl zhotoven v brusírně skla Eichinger. Nad oltářem je socha Boha Otce Stvořitele, oltář Boha Syna - Vykupitele je napravo a symbol Ducha svatého v podobě holubice je na kazatelně. Nad kazatelnou je socha Krista dobrého Pastýře. Z dalších bočních oltářů vyniká zvláště ten vpředu vpravo. Je to oltář sv. Kříže s Bolestnou Pannou Marií je krásnou barokní prací neznámého mistra. Další oltář vpravo patří sv. Magdaleně se sochami sv. Zachariáše a Alžběty, rodičů sv. Jana Křtitele. Vzadu vpravo je oltář sv. Floriána, patrona hasičů a ochránce před ohněm. Boční oltář vpředu vlevo je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.
Dominují mu sochy sv. Jana Křtitele a sv. Antonína z Padovy. Před oltářem je křtitelnice vytesaná ze šumavské žuly. Na ní je sousoší představující křest Páně v Jordánu. Vzadu vlevo je oltář sv. Šebastiána. Schránky s ostatky svatých, umístěné na obou zadních oltářích, jsou orámovány benátskými zrcadly. Křížová cesta je keramická práce ze čtyřicátých let dvacátého století. Obrazy na zábradlí kůru představují 12 apoštolů: zleva sv. Ondřej, Šimon, Juda, Tadeáš, Matouš, Jan, Pavel, Petr, Jakub st., Jakub ml., Filip, Bartoloměj, Tomáš. Lustr je dílem zdejších brusíren skla. Náhrobní kameny ve stěnách kostela patří většinou členům rodiny Hafenbrädlů. Tato rodina pořídila vnitřní zařízení kostela. Druhý kámen vlevo od vchodu patří slečně Marii Alžbětě, majitelce Debrníku, zakladatelce osady, po ní nazvané, Alžbětín. Jiný náhrobek patří J.J.Hafenbrädlovi, který za své sklářské umění dostal jako jediný šumavský sklář od panovníka predikát barona. Na náhrobku Johanna Georga Hafenbrädla můžeme číst (v českém překladu Jana Mareše):

Čtenáři, v úctě přistup blíž,
muže počestného tu zříš
spát, ryze německý to rod.
Uměl poctivě dostát slovu
a zbožnost věru opravdovou
zachovat sobě pro život.
Měl v smrti šťastný obličej,
nic neděsil ho její děj.
Pokoj v Bohu tu budiž panu
vysoce urozenému milostivému pánu
Johannu Georgu šlechtici z Hafenbraedlů
pánu na Hofmärke Au, Marchu,
Stachesriedu a Železné Rudě
České i Bavorské.
Zesnul dne 12. července léta Páně
1786. Dej mu Pán Bůh nebe.

Varhany pochází z roku 1871. Byly vyrobeny varhanářskou firmou v Regenu. "Oliveta" vlevo od vchodu je lidová práce představující Krista trpícího úzkostmi před nastávajícím mučením a ukřižováním. Spící postavy znázorňují apoštoly Petra, Jakuba a Jana. Kristu se zjevuje anděl a posiluje ho.

R.1877 krach místních skláren. Dokončení železnice a návaznost na bavor. dráhy 20.října r. 1877-rozmach turistiky. Za účelem zkvalitnění obchodního propojení mezi Čechami a Bavorskem, především pak pro dopravu uhlí ze severočeských dolů, byla v sedmdesátých letech devatenáctého století zprovozněna železniční trať Plzeň-Železná Ruda.

Stavitelé prorazili šumavský masiv několika tunely. Mezi zastávkou Brčálník a stanicí Špičák prochází trať pod Špičáckým sedlem tunelem dlouhým 1 747 metrů. Tunel byl postaven v letech 1874 - 1877 jako první železniční tunel v tehdejším Rakousku-Uhersku. K jeho stavbě byli povoláni "Bosňáci, Dalmatinci a Taliáni", aby postupovali proti sobě ze dvou stran a ze dvou svislých šachet, prokopaných do hloubky devadesáti metrů ze strání Špičáku. Jako památka na "baraby", kteří zde zahynuli, zůstaly kříže na železnorudském hřbitově. Dodnes je tunel nejdelším svého druhu v České republice (druhý nejdelší je tunel mezi Hlavním a Smíchovským nádražím v Praze). Na stavbě pracovali dělníci z celého Rakouska-Uherska a Itálie. Prvním ze tří tunelů trati je 165 m dlouhý v nalézá se mezi stanicemi Dešenice a Zelená Lhota. Druhým je Špičácký tunel.. Dalším tunelem pak vlak projíždí mezí stanicí Železná Ruda město a Železná Ruda - Eisenstein a je dlouhý 198 metrů. Pověst: Jeden Ital měl již odjet domů za svou milou, jenže zahynul při závalu v tunelu. Mnoho lidí pak vidělo Italův přízrak stát v tunelu a mávat vlakům. Dnes již v tunelu nestává, ovšem lidé, kteří chtěli tunelem nedávno projít, byli varováni před přijíždějícím vlakem tajemnými hlasy... Nádražní budova společná, nádražní budova symetrické koncepce se dvěma dvoupatrovými stavbami na křídlech a spojovací částí, je přesně ve svém středu rozdělena státní hranicí. Společně s nádražní budovou je takto rozděleno i kolejiště. Nádraží bylo otevřeno v roce 1877, za přítomnosti rakouského císaře a jeho bavorského královského kolegy. Společné nádraží fungovalo i po vzniku Československa až do roku 1938, kdy bylo na základě Mnichovské dohody zabráno Německem. V červnu 1945 byl provoz společného nádraží znovuobnoven. Po roce 1948 byla celá oblast i s nádražím veřejnosti nepřístupná. A dne 3. září 1953 byl zrušen železniční přechod Železná Ruda - Alžbětín, česká osobní pokladna byla zazděna, budovu i nádraží přeťaly zátarasy. Po podpisu oficiální dohody v dubnu 1990 byla za jediný rok uskutečněna rekonstrukce tratě i společného hraničního nádraží. 1. června 1991 byla česká část znovu otevřena. Oslavy probíhaly za přítomnosti předsedy české vlády Petra Pitharta a německého kancléře Helmuta Kohla.

Na poč. 20.let 3000 obyv., vlastní pivovar. Sklářské muzeum od roku 1877. Rodinná vila sklářské rodiny Abelle s expozicí skla ve sklárnách této rodiny vyrobeným a skla, nábytku a předmětů touto rodinou používaných. Dále výstava o zdejším hamru, nábytek malovaný - typický pro Šumavu a náčiní pro zpracování lnu a mléka. V této vile pobýval i Karel Klostermann (příbuzný Abellů) a napsal zde román Skláři. (Otevírací doba Ú-So 9.00-12.00 a 12,45-17,00 a v Ne 9.00-12.00 celoročně). V obci kaple Barabů-italských tunelářů, pracujících na stavbě tunelu pod Špičákem(tehdejší magistrát v obavách před nepokoji a epidemiemi nedovolil provádět obřady v hlavním kostele). Kapli najdete pod železniční zastávkou Železná Ruda - město, při silnici směrem na Špičák. Typická stavba pro zdejší kraj je prvně písemně doložena v letech 1836-1839, kdy se provádělo vyměřování katastrálního území Železná Ruda. Již tehdy se jednalo o zděnou stavbu, která patřila k vedle stojícímu Kopperlovu statku. Kaple Barabů Při výstavbě špičáckého tunelu sloužila kaplička k pohřebním obřadům obětem neštěstí na stavbě tunelu, neboť tehdejší magistrát v obavách před nepokoji a epidemiemi nedovolil provádět obřady v hlavním kostele. V okolí a na stěnách kapličky byla upevňována tzv. "umrlčí prkna"(Totenbretty), což byl obyčej typický pro Šumavu-v zimním období byli zemřelí pokládáni na prkno, na němž zůstávali v podsklepení či dom. kapli, do doby než sníh roztál a zesnulé bylo možno pohřbít. Tato prkna, původně z nedostatku peněz, sloužila namísto rakve k uložení zemřelých a k jejich přenesení do hrobu. Poté byla prkna ozdobena obvykle třemi křížky, zlomenou svící, jménem zemřelého, prosbou mrtvého, aby na něj bylo v dobrém vzpomínáno a podobně a umístěna do míst, kam dotyčný rád chodíval, nebo na rozcestí, k božím mukám, či kapličkám, jako výraz úcty k památce zemřelého a aby mrtví symbolicky chránili majetek. Později, kdy již k pohřbívání byly obvyklé rakve, zůstal obyčej stavění prken na památku zachován. Chudší lidé si prkna zdobili sami, jiní to zadávali řemeslníkům na toto specializovaným, zejména v oblasti Fleků u Nýrska. V rodině Harwiga Hauera, syna Franzisky Kuchlerové, sestry posledního majitele kaple se dodnes nachází lněný přehoz vyjmutý z kaple. Je opatřen nádhernými výšivkami a nápisem Sv. Antonín. Umrlčí prkna (*JK) Po rekonstrukci byla kaple 6.6.1999 zasvěcena českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou svatému Antonínu a svaté Barboře, patronce horníků. Křížová cesta - Na křižovatce u Městského úřadu se dejte směrem nahoru a dále kolem hotelu Strnadovy boudy, pak po 100 m Vás šipka navede vpravo vzhůru. Vystoupejte mezi ploty asi 50 m a vlevo mezi břízami uvidíte první zastavení. Po trase křížové cesty postupujte až ke kapli. Od kaple je pak možno dojít vpravo vzhůru k hotelu Belveder a asfaltovou silničkou zpět do středu Železné Rudy. V dochovaných zmínkách o této křížové cestě je uvedeno prvé vysvěcení v r. 1815. Cesta byla zřízena z iniciativy železnorudského faráře J.W. Kobecka. Do roku 1992 zbyly z celé křížové cesty jen žulové sloupky - poškozené, bez obrázků, bez křížků, po kapli ani památky. Z iniciativy paní Mileny Vobrové ze Železné Rudy a Helgy Huttner - Hasenkopf z bavorského Zwieslu začala probíhat rekonstrukce, financovaná z prostředků shromážděných sbírkou hlavně v Bavorsku. Podle starých fotografií byla v původním místě vystavěna i kaple. Při odkrytí původních základů byla nalezena nepoškozená dlažba a nyní je opět v kapli. Obrazy jsou kopie originálů malovaných Johanem Georgem Wittmannem. Tyto i oltářní obraz v kapli namalovala rodačka ze Železné Rudy paní Helga Huttner - Hasenkopf olejovými barvami na hliníkový plech. Zhotovila i okna z barevných segmentů spojených olovem. 30.9.1995 byly obnovená křížová cesta a kaple sv. Anny na Hladovém vrchu v Železné Rudě slavnostně vysvěceny.

"Kam jinam než doprostřed magické Šumavy mohl umístit děj románu Ježíš na Šumavě dnes téměř zapomenutý a uhrančivý autor Robert Michel. Příběh je to opravdu nezvyklý. Vyšel roku 1927 ve Vídni, v českém překladu roku 1938. Bizarní parafrázi biblického příběhu autor zasadil mezi Železnou Rudu a cípy šumavských hor. V divoké krajině, v atmosféře přežívajících praktik lidové magie, vystupuje na světlo boží legenda o dítěti z chudých uhlířských poměrů. Blouznivá matka se ve svých viděních prorocky dívá na úspěchy své rodiny. Cítí se být znovuzrozenou Pannou Marií, svého vymodleného potomka vychovává jako Ježíše. Přesvědčuje chlapce o jeho výjimečnosti. Ten kolem sebe shromáždí zástup stejných nuzáků - novodobých apoštolů, sám se postaví do čela. Malý Ježíš z hor se tak stává pastýřem bez zázraků a božího požehnání. Jen chlapcova síla osobnosti dokáže přemoci násilí; strach z divočiny, nebezpečí, ba i krutost loupežníkovu. Nový "Spasitel" nedopadne dobře. Matčina blouznivost, fanatická posedlost vírou a ideálem Svaté rodiny je nakonec příčinou hochova skonu; předehrou předčasné smrti v plamenech. Není divu, že román se v určitých kruzích dočkal kritiky a odsouzení. Šumavský románový Ježíš prý stále běhá za svou extatickou matkou. Když za větrných nocí šumavská vichřice kvílí krajinou, ozývá se dětský pláč, následovaný naříkavým ženským hlasem. To nepravá Maria volá nepravého Ježíše a jeho chudé apoštoly Protože všichni zhřešili, potulují se odlehlými končinami a čekají na svá vysvobození..." (Spirit 2003)

J.Vrchlický: Celkem dělá Eisenstein dojem chudého městečka pohorského. Hrbolaté náměstí, lze-li tak zváti malé prostranství kolem kostela, křivolaké , dosti nečisté ulice poskytují obraz ne právě utěšený, kterému jen občasné trhy neb v neděli návštěvy okolních přifařených horalů dodávají nějakého ruchu a větší živosti. I kostel formou tak bizarní vnitřku ničím nepoutá a nepřekvapí. Je sice čistě vybílený se stropem slušně omalovaným, ale nic více. Na oltáři mají obraz Madonny, říkají, že od Kranacha, zdá se však,že to jen dosti dobrá kopie. Pověst o mrtvé kočce: Před jedním domem v Ž. Rudě kdysi hodně dlouho ležela mrtvá kočka. Selce to vadilo a poručila čeledínovi, aby ji pohřbil. Vzal tedy motyku a zkoušel vykopat hrob, narážel na skálu, jen s velkým úsilím se mu to podařilo. Po několika dnech přinesli děti domů stříbrnou jehlici, kterou na tom místě našli. Selka se divila, poslala čeledína kopat znovu, ale půda byla najednou měkká a kočka zmizela.

V průvodci Šumavou z r. 1907 se píše: "Poměry národnostní: Čechů je v Rudě 310 ,Němců 2446 (dle sčítání úředního 48 Čechů a 2708 Němců)." V období první republiky byly národnostní poměry v Rudě podobné. Češi byli zaměstnáni především ve státní službě . Dle sčítání z r. 1936 bylo v Rudě cca 330 Čechů a asi 4200 Němců. V r. 1945 byli téměř všichni Němci odsunuti a přišli sem dosídlenci z vnitrozemí Čech, Češi z Volyně i odjinud. Díky politickému vývoji zde obyvatelstvo velmi prořídlo, téměř všechny horské statky a usedlosti v okolí zanikly, mnoho domů se zde později stalo rekreačními středisky různých továren a závodů. V r. 1996 měla Železná Ruda (opět celý správní obvod, včetně Špičáku, Alžbětína, Hojsovy Stráže, Debrníku a Pancíře) 1.888 stálých obyvatel. K tomu je ovšem nutno připočítat mnohé zaměstnance hotelů a penzionů. Pokud je využita i lůžková kapacita cca 4.500 lůžek pro hosty, je v Železné Rudě v sezóně cca. 8.000 lidí. K tomu je dnes nutno připočítat cca 800 až 1000 Vietnamců. Pomník voj.vzpoury z r. 1919(bolš.), v r.1934 zde zemřel malíř A.Kašpar, hamr z 18. st provozovaný do r.1947, přestavěn na rekr.objekt, krov kostela zhotovil místní tesař Matyáš Lehner. Jezdil sem malíř Josef Hodek, herci Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta, režisér O.Vávra, houslista A.Plocek, spisovatel Jiří Mucha(Umělecké léto 1947-organizoval farář Janeček).

Dále pokračujeme po st.silnici do Gerlovy Hutě:

původně sklářská huť z r.1693, do roku 1865.Viz Javorná(CT 29) Zde můžeme pokračovat po cyklotrasách buď směr Hofmanky, St.Brunst nebo směr Nová Hůrka.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013