wz
Panorama

Cyklotrasa 31:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Špičácké sedlo - Hojsova Stráž - Nýrsko - Sv.Kateřina - Hamry - Špičácké sedlo (53 km)

Ze Špičáckého sedla po modré asi 2,7km, zde po cyklostezce vlevo na úpatí Pancíře a Můstku do Hojsovy Stráže:

první zmínka o obci z r.1614, dříve dobývání žel. rudy, sídlo Královácké rychty, kostel Neposkvrněného početí P.Marie z l.1824-26 vznikl přestavbou původní starší kaple Panny Marie Růžencové z let 1760 - 61. Oltář je z původní kaple od dešenického mistra Jakuba Brandta z roku 1762. V kostele se slouží bohoslužby. Na návětrné straně kryt šindelem(dříve bohatě vyzdoben lid. řezbami a lid. cech.korouhvemi-vykraden). Stromy u kostela jsou památné stromy . Dvě lípy velkolisté (Tilia platyphyllos) a dva jasany ztepilé (Fraxinus excelsior) rostou před kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie. Všechny stromy mají výšku mezi 20 až 22 m, obvod kmene jasanů je 450 cm a 332 cm, kmeny lip mají obvody 336 cm a 318 cm (měření 2003). Stromy jsou chráněny od roku 1995 jako krajinná dominanta a pro svůj vzrůst. Barokní fara z pol. 18.st., zahrada fary je ohraničena kamennou zdí, v severozápadní části pozemku jsou dochovány základy hospodářských budov. Dnes zde možnost ubytování.

Na hřbitově kované kříže z 18.st.z místního hamru rodiny Denkschertzů(poslední hamerník Ferdinand Denkschertz, který ještě v 60.letech pracoval na hamru v Městišti, pálil v milíři uhlí, jeho otec vystavoval své výrobky na Jubilejní výstavě v Praze r.1891). Na Vyhlídce dvě lípy malolisté, staré 300 a 400 let, obvod kmene 620 cm. Pod čističkou čtyři lípy velkolisté (Tilia platyphyllos) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) rostou nad silnicí u autobusové zastávky pod čističkou. Jasan má obvod kmene 469 cm a dosahuje výšky 26 m (měření 1995). Lípy mají obvody kmene 430, 528, 487 a 540 cm, jejich výšky jsou 30, 34, 27 a 30 m (měření 2003). Všechny stromy jsou chráněny od roku 1995 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta. Ve svorech na j. a sz. obce grafitické horniny a pyrit, výhled na kary jezer. Nyní středisko zimní rekreace.

Přes velký strach z hadů byli vždy jedinci, kteří se jich nebáli a dokonce s je využívali. Věřili, že hadí plemeno, sídlící v hlubinách zemských, střeží bájné poklady. Na Šumavě se šeptem šířily zaručené ochranné formule proti uštknutí dokonce prý někteří lidoví mágové dokázali po vzoru fakírů s hady komunikovat, ovládat je a využívat. Takových schopných bylo velmi málo, o to více se o nich vyprávělo. Všichni bez rozdílu toužili také získat mocnou hadí korunku. Nosila ji na své hlavě hadí královna (nebo král), občas prý byla i odkládána. Jedno z kouzel znělo: "Vezmi svatební nevěstin šátek a rozprostři na louku, kde bývá královna spatřována. Odříkej zaklínací formuli, vyčkej potichu celou noc. Ráno korunku najdeš, ale pokud promluvíš jediné slovo, zemřeš." Hadí královnu lze dostihnout i pronásledováním o svatém Janu. Bylo nutno počítat meze, sedm se jich přeplazí, na osmé korunku sejme. Nebylo to jednoduché, hadí družina, provázející královnu, odvážlivce obvykle potrestala.
Také prý kdesi u Hojsovy Stráže na Železnorudsku žil vychloubačný znalec hadí magie. Tvrdil, že příštího dne všem ukáže pravou královskou hadí korunku. Šel v příhodný čas do hlubokých lesů, aby ji opravdu přinesl. Svěcenou křídou nakreslil na plochém kameni kruh a stoupl si do středu. Vyvolával hady podle druhů a jejich tajných jmen. Připlazily se i velmi černé zmije. Když se ukázala rudá, celý se začal potit hrůzou. V tu chvíli se hadi na něj vrhli a uštípali ho k smrti. Had, zakousnutý do vlastního ocasu byl vždy symbolem koloběhu, věčnosti, moudrosti a mystiky.

Z Hojsovy Stráže 500m zpět vlevo po cyklotrase přes Jižní Stráň, Denkův Dvůr, k žel. stanici Zelená Lhota, vlevo dolů na hlavní silnici, vpravo, pod vodní nádrží Nýrsko(CT 7)doleva a podél Úhlavy pod hradem Pajrek:

zřícenina hradu ze 14.st., založen rodem Janovických, od r.1472, po vypálení při vpádu Bavorů, pustý, r.1504 ještě opraven, Zřícenina hradu Pajrek loupežnické sídlo do r.1520 kdy byli Jindřich Kostomlatský a Jan Herštejnský zajati a sťati na pražském hradě, od pol. 16.st. natrvalo opuštěn, v 30.letech 20. století získala Pajrek obec od posledního majitele knížete Wilhelma z Hohenzollernů-Sigmaringen.

Hrad byl vystaven ve výšce 627 m n. m. na výběžku hřebenu Hraničáře. Hrad se nacházel při staré stezce do Bavor, odtud i jeho název pocházející z německého slova Baiereck, což mohlo znamenat hrad na Bavorských hranicích. Německá lidová pověst vysvětluje jeho jméno tak, že ho postavil jakýsi bavorský rytíř, jehož jméno lid neznal, a proto hrad nazval "Bayer in der Eck", to je "Bavor v Koutě". Pajrek byl založen na začátku 14. století, roku 1360 se dle něho psal Něpr z Pajreku, řečený z Janovic. V držení tohoto rodu byl hrad do roku 1512. V 15. století se pánem hradu stává Racek z Janovic, stoupenec krále Jiřího z Poděbrad. Tento majitel porazil v roce 1467 bavorské křižácké vojsko v bitvě u Nýrska. V roce 1472 vtrhli však Bavoři opět do Čech, hrad dobyli a vypálili.Hrad opravil až Jindřich Kostomlatský z Vřeskovic, Pajrek byl v jeho vlastnictví od roku 1512. V roce 1520 byl Kostomlatský na pražském hradě sťat, tento loupeživý rytíř byl obviněn jako zemský škůdce.Od této doby hrad pustl, od poloviny 16. století byl trvale opuštěn. Z bývalého obranného hradu se zachovalo pouze několik trosek obytného stavení, věže a příkop. Celý hrad nese obranný charakter. Čtvercová věž měla obrannou i obytnou funkci, na východě se k ní přidružovala samostatná věž. Na zdech je možno spatřit otvory po trámoví a v prvním poschodí uzoučký vchod pro jednotlivce. K němu vedlo dřevěné schodiště z nástupní skály. Hlavní věž spojoval padací můstek s menší věží, jež sloužila pro vstup na ochoz a zásobování vodou. Ta se získávala z nádrže pod skálou. Opevnění využívalo skalnatého terénu, v němž jsou vytesány obranné příkopy. Na východní a severní straně, kde chyběly přirozené srázy, následovala ještě hradba s baštou. Odtud vedl i příchod do hradu úzkou šíjí, chráněný dvěma hlubokými skalními příkopy.

Stejně jako současné šumavské vojenské vidové hlásky, tak i zdejší hrady jsou jakousi unifikovanou řadou. Svojí dispozicí "velká čtverhranná věž a nic moc víc" z řady Vítkův Kámen - Kunžvart - Přimda nevybočuje ani Pajrek nad Nýrskem, umístěný na konci hřbetu vybíhajícím z hory s příslovečným názvem "Hraničář". Leč zbytky věže (donjonu) jsou úctyhodné a i poloha jako brány Šumavy je jímavá. U jižní paty donjonu je vstup do jakéhosi zasutého sklepení, donjon je pak z obou stran odseknut od skalnatého bradla, ze západní strany dvakrát, přičemž ještě před 1.příkopem je náznak jakési zemní bašty. Z opačné strany donjonu zbyl střep věžice, která zpevňovala roh hradby obepínající nevelký prostor okolo J stěny donjonu.(Pegi Kmínek von Trautnberk)

August Sedláček: Jižně od Nýrska vybíhá ze Šumavy táhlé lesnaté návrší, volně spadajíc k severu a strmě se skláníc k jihu, kdež stojí na boku jeho vesnička Pajrek. Hřeben jeho, na němž již zdálí se spatřují zříceniny Pajreka, nebyl tudíž od přírody mnoho opevněn. Tedy zakladatel vybral pro hrad střed nejvyšší hřebenu, západně a východně od něho vytesal ve skále hluboké příkopy, k nimž přidělal ze skály valy. Poněvadž pak k východní straně byla úplná rovina, přidělána tu byla tak že dílem užito skály, dílem země nasypána; a tak učiněn hrubý val podoby podkovité, na němž byly dřevěné sruby. Na severní a jižní straně byly bezpochyby hradby pouhé; na jižní ještě jsou některé zbytky, ale na severní straně není ani známky po zdech a přece tu byla velmi slabá strana, poněvadž se tu vrch jen malounko sklání. Jediným znamenitějším zbytkem Pajreka jest vysoké věžovaté stavení, založené do čtyřhranu pravidelného, ale nikoliv na rovině, jako vůbec na celém Pajrece je málo prostor rovných a ty jen malé rozsáhlosti. A tak vidíme, že se dno tohoto stavení od severu k jihu silně schyluje. Na třech stranách stojí ještě vysoké zdi, zvýší asi tak, jako bývají dvoupatrové domy. Severní a západní strany stojí celé, z východní hodný kus a jižní se kromě kusu zdi úplně sesula; bezpochyby se sesuly ty části, kde byla okna, nejdříve, neboť nikde na ostatních zdech nevidí se okno, jen na západní straně, velice již rozpukané, nejvýše nahoře, jak se zdá, zbyla spodní polovice okna. Na téže straně jest ve výšce asi prvního poschodí vysoký a úzký otvor, bezpochyby bývalý vchod, a v něm jest na jižní stěně ústupek ve zdi snad proto učiněný, aby se mohl jeden vyhnouti, kdyby se tu dva potkati měli. Že by otvor tento mohl býti starodávným vchodem, souhlasí s tím, že ve stejné výšce všude zdi od své spodní hrubosti ustupují, tak že patrně ve výšce té branky byla podlaha, pokrývající spodní komory tmavé. Východně od tohoto velikého stavení stálo menší stavení věžovaté, od prvního jen soutkou (úzkou uličkou) oddělené. Zbyla z něho jedině západní zeď, na jejížto vnitřní straně se posud starodávná omítka spatřuje. Kromě toho vidí se tu dvoje řady děr pro trámy a podlahy a nejvýše malé čtyřhranné okno. Přidáme-li k tomu, že severně od velikého stavení dokopali se nějaké šíje, všechny znamenitosti Pajreka jsme vyčerpali. Pajrek obdržel jméno své (Baiereck) v 14. století podlé zvyku tehdejšího, dávati hradům jména německá. V českých ústech se slovo Payerecke záhy skomolilo a čteme proto Pawrek, Payrek, Peyrek, Peryk ano i Peyryk. Krajina vůkolní asi původně pokryta byla lesem a podlé našeho zdání patřila k panství Janovskému, poněvadž oboje nad paměť lidskou jednomu rodu patřívalo. Oddělení obou stalo se před rokem 1356, kteréhož roku byl Racek samostatným pánem na Janovicích, kdežto Pajrekem vládl Něpr z Pajreka a z Janovic. Ti oba se strýci svými Petrovskými vyskytují se r. 1360 jako páni podací kostelního v Hradešicích. Roku 1379 seděl s Něprem na Pajrece Ondřej a drželi k němu Velké Petrovice, Nýrsko hořejší, Lhotku Velkou, Lhotku Starou a Lhotku u Výrova. Od počátku 15. století drželi Pajrek bratří Jan, Tomášek a Vácslav. Jana, nejstaršího, jenž za své mladší bratří statek spravoval, najal r. 1412 Jindřich z Rožemberka k službě a k pomoci proti Rackovi Ryžemberskému z Janovic. Jan spolčiv se s Jindřichem zavázal se mu, že jemu a čeledi jeho má hrad svůj otvírati, Jindřich však dlužen byl, kdykoliv hradu užíval, i svou i Janovu čeleď pitím a stravou chovati. Asi r. 1419 se pak bratří ti, pojavše ženy, mezi sebou rozdělili, tak že každý čásť hradu a statku dostal. První čásť držel Jan, jenž se byl oženil s Eliškou z Ryžemberka a propustiv bratra svého ze všeho nedílenství, jí r. 1419 věnoval na dvorech kmecích ve Lhotě Staré, Prostřední a Zadní, na městečku Nýrsku a dvoru poplužném v Petrovicích. Ve válkách, jež příštím rokem nastaly, stál Jan vedlé Žižky a Táborův a veřejně se vyskytuje tak roku 1424, 10. září, jsa rukojmí v příměří Táborův a Oldřicha z Rožemberka. Netrvalo však dlouho, a již kolísal ve věrnosti. Postaven jsa s hradem svým při hranicích Bavorských, snadno mohl sluchu svého nakloniti buď sladkým slibům buď pohrůžkám sousedů svých. Roku 1426 zradil cestu Bavorským a Švábským žoldnéřům, kteří až do okolí Klatov pálili a loupili. Z těch příčin jej katoličtí roku 1427 ke svým přívržencům čítali, ačkoli jej před tím "ein rechter Husse" nazývali. Když nabývali Kališníci převahy ve zdejším kraji, Jan se opět k nim přiklonil. S panem Oldřichem z Rožemberka obzvláště míval půtky, podporován jsa v tom sousedem svým Přibíkem z Klenového. Roku 1432, 31. července vstoupily obě strany v příměří od dání listu až do sv. Jiří nejprv příštího a každý své rukojmě postavil. Přibík a Jan napsavše list svůj na Klenovém zaručeni jsou Dluhomilem z Dražovic, Jankem, purkrabí Klenovským, Janem z Beztuhova a Markvartem z Lipovice. Oldřich dal svůj list na Krumlově a ručili zaň služebníci jeho, purkrabí na Zvíkově a Krumlově a dva jiní vladyky. Ale jakmile lhůta příměří vypršela, nepřátelství z obou stran zase začalo a teprv roku 1434, když se již počal mír v celé zemi připravovati, vstoupil Jan 10. prosince v příměří ten den celý do západu slunce a pak konečně v úplný mír, jehož zápis se však nezachoval. Kdy zemřel, není známo, ale známe syny, které se svrchu psanou chotí svou splodil; jmenovali se Jan, Ojíř, Břeněk a Ondřej. Ti obdrželi s držitelem třetího dílu zápis na druhý díl od strýce svého Vácslava (r. 1440) a dosáhli tudíž polovice hradu. Máti jejich Eliška ještě dlouho potom žila a dosáhši r. 1461 znamenitého stáří zavadila v 150 kopách synu svému Břeňkovi věno své ve Lhotkách, Hořejším Nýrště, Petrovicích a lesích Dršteinských. Roku 1461 žili jen již Břeněk a Ojíř a tehda čásť svou prodali. Břeněk držel potom r. 1468 tvrz manskou Lhotu s příslušenstvím. Druhou třetinu držel Vácslav z Janovic, jenž v tichosti statky své spravoval, proto se také ve veřejných zápisech nevyskytuje. Roku 1440 zapsal v 150 kopách díl svůj na Pajreku, na vsích Petrovicích, Doršteinu (nedávno, tuším, založeném) a na Lhotě Prostřední a Zadní Rackovi, synu bratra svého Tomáše, a čtyřem svrchu řečeným synům Janovým. Roku 1446 byl již mrtev a tedy se napřed uvázali v dědictví jeho bratří Jan, Břeněk a Ondřej a r. 1447 tak i Racek učinil. Tím se rozdělení na třetiny proměnilo v rozdělení na polovici. Třetí čásť patřila Tomáši z Janovic; ten měl k manželství Elišku z Týnce, jíž věnoval r. 1419 na dílu svém v Prostřední a Zadní Lhotě a městečku Nýrsku. S ní zplodil syna Racka, jenž obdržel od strýce svého r. 1440 zápis na nápad po něm; potom se oženil s Barborou z Běšin, jíž r. 1454 na polovici hradu Pajreka, na dvoru poplužním, na městečku Nýrsku a vsích Vysoké Lhotě a Doršteině 250 kop věnoval. On konečně obě polovice zase spojil, neboť Břeněk a Ondřej díly své na Pajreku hradě, Dorštein ves celou, v Prostřední Lhotě 3 dvory kmecí pusté a Petrovice ves celou prodali r. 1461, 21. prosince Rackovi z Pajreka bratru svému strýčenému za 200 méně 20 kop, a podrželi si toliko čásť svou pustou Hořejšího Nýrska, ves celou Starou Lhotu, v Prostřední Lhotě dvory kmecí, v Zadních Lhotách huť a mlýn pustý, jež potom do r. 1489 Břeněk sám držel, bratra svého přečkav. Řečený Racek byl rozdílný od strýce svého taktéž řečeného, jenž na Ryžemberce seděl, ale, tuším, rovněž nepokojný jako on byl. Ale králi svému věrnosť zachoval. Když se byli křižáci Bavorští v několika tisících mimo vědomí a vůli knížete Ludvíka sebrali a roku 1467 do Čech mezi Domažlice a Klatovy vtrhli, proti nim postavivše se rytíř Janovský (který ?) s pomocníky královými a s Klatovskými i Domažlickými dne 22. září porazili je u Nýrska na hlavu, zabili pana Kyvolfa a zjímali jich do dvou tisíc, tak že bohatá kořisť nahradila hojně škody od nich spáchané. Který to Janovský byl, již se neví; možná, že Břeněk, možná, že Racek. Racek, jenž ještě r. 1468 žil, jsa hejtmanem v Klatovech, zemřel nedlouho po tom, zanechav vdovu Barboru z Běšína, jež věno své 250 kop na polovici hradu Pajreka s příslušenstvím prodala r. 1470 Mikuláši z Běšin. Syn po něm zůstal, ale jména jeho neznáme, domníváme se však, že se jmenoval jeden syn Vácslav a druhý Jindřich. Jeden z nich (snad Vácslav) dostal se r. 1472 do Bavorského zajetí. V červnu toho roku vtrhl do Čech jakýsi Prakendorfer, poddaný knížete Oty, zmocnil se Pajreka, vypálil hrad a syna Rackova zajatého zavezl do Bavor. Věc ta způsobila u dvora Pražského rozhořčení. Král hned psal Klatovským, aby se ujali zajatého; ti pak o to dopsali dne 24. června knížeti Albrechtovi, aby se stala náprava, ale dověděli se z odpovědi jeho, že se od poddaných jeho žádná škoda nestala. Když pak r. 1481 povstala pře mezi Bavory a pány ze Šternberka o zaplacení nějakého dluhu, zabit jest v té rozepři "mladý pán z Pajrek", ale neznámo jest, který. Vácslav žil i potom a koupil r. 1497 ty vesnice, kteréž byl Břeněk Janovi z Klenového prodal. Po Bavorském vpádu zmocnili se někteří strýci Janovští panství a bez vůle a vědomí Jindřicha z Pajreka a bratra jeho, pravých dědiců, zboží manská prodávali, zanedbávajíce při tom léno od krále přijímati. Tuť Jindřich, který byl časně léno na Pajrek přijal, krále Vladislava prosil, aby mu nápad dal po těch, kteří prodávali bez povolení a potvrzení králova, a obdržel tak listem r. 1501, 5. února daným v Budíně. Následovalo ihned provolání dědin v obojím Nýrsku, Petrovicích a Staré Lhotě takových, které byly již v držení cizích rodů. Mnoho-li při tom Jindřich pořídil, není nám známo. Potom k manželství pojav Alžbětu z Nebílov a z Netunic jí r. 1504 na Pajreku hradu pustém, Nýrště městečku, Doršteině, Prostřední a Zadní Lhotě vesnicích pustých 100 kop věnoval. On byl poslední svého rodu na Pajrece, neboť r. 1512 o sv. Stanislavě prodal "zámek svuoj dědičný manský Peyrek" s celým panstvím Jindřichovi Kostomlatskému z Vřesovic za 125 kop a stal se r. 1530 cogmistrem nad děly krále Českého. Ačkoliv byl hrad r. 1504 následkem vpádu Bavorského pust, přece zase v ty doby byl opraven a obnoven a zůstal neporušen až do připojení svého k Bystřicku. V nepokojných dobách r. 1518 a půtkách trvajících mezi Janovským a městy pustil se Jindřich se sousedem svým panem Heršteinským v boj a přechovával na svém hradě odpovědníky. Z té příčiny byv jat seděl více než rok v Daliborce a r. 1520 na hradě Pražském sťat jest; společníka jeho sťali za Daliborkou. Statek jeho všechen, jmenovitě Pajrek hrad s jeho příslušenstvím přišel na krále, protože týž Henrych odpovědníkem JMK. a království Českého byl, a nápad ten provolán jsa zároveň v Klatovech, udělen r. 1522 Albrechtovi ze Šternberka na Zelené hoře. Albrecht však v držení jeho se nedostal z těchto příčin: Jindřich pojav manželku Kateřinu z Dobrše, vdovu po panu z Vidhostic, obdržel po ní 500 fl. věna a připověděl ji obvěniti 1000 fl. uh., jakž vdovám obvěniti náleželo. Když tedy po smrti jeho vdova se o věno domlouvala před soudci zemskými, rozkázali ti, aby se v hrad Pajrek uvázala a jestliže by za to věno dosti nebylo a jací dluhové po něm k vyupomínání byli, aby je sobě vyupomínala. I uvázala se v Pajrek a držela jej do smrti. Když pak umřela, drželi jej synové její Bohuslav a Podivín z Vidhostic také do smrtí svých, a po jejich smrti užívala ho Eva z Vidhostic, jako sestra těch bratří a přijala naň léno r. 1528. Bratr Jindřichův Kryštof z Vřesovic na Kostomlatech vyprosil si r. 1538 na králi Ferdinandovi znovu spravedlnosť a manství po n. Jindřichovi a obdržel ji s tou výminkou, aby povinnosť manskou zachovával a cožkoli Eva z Vidhostic na tom hradě má, aby jí spravil a úplně vyplatil. Hned potom také Evě z Vidhostic, jež se byla zatím za pána Chanovského z Dlouhé vsi provdala, dáno věděti, že jsou ty dědiny provolány. Ve při tím povstalé nalezl soud dvorský r. 1539, že má Eva zůstati v držení hradu, poněvadž dskami dvorskými prokázala, že jest jí na ten "statek zámku Peryku" léna podáno r. 1528, a od toho času vždy bez nářku v jeho držení byla. Eva vzdala roku 1541 právo své ke zboží Pajreckému synům svým Petrovi a Adamovi z Dlouhé vsi; ti měli s bratry svými Jiříkem a Mauřicem také Chanovice a Sviradice v držení. O všechny ty dědiny se asi roku 1547 podělili a Jiřík potom vše právo své na Chanovice a Sviradice, Hořejší Nýrsko a zámek Pajrek prodal Adamovi, bratru svému. Týž se potom vyskytuje po několik let jako samojediný držitel Pajreka; než r. 1554 prodal zámek Pajrek se vším příslušenstvím, totiž městečko Hořejší Nýrsko, Tyrštein ves a Prostřední Lhotě 3 dvory kmecí Janovi Kocovi z Dobrše na Bystřici za 600 kop grošů českých. Téhož dne Koc králi učinil slib manský zbožím koupeným. Koc držel zboží to jako manství čtyři léta k Bystřicku, nic se o opravu starého sešlého hradu nestaraje; bezpochyby tu nikdo nebydlel a ponecháván jest docela spoustě. Roku 1556 popisuje se již jako pustý a že v něm žádného stavení není, že jsou k němu pěkné lesy a pustiny. Když tedy král Ferdinand dědictví to na prosbu Janovu r. 1558, 1. prosince ve dsky zemské jako dědictví zpupné vložil, uvádí se tam již "pustey zámek Peryk", kterýž od těch dob zůstal při Bystřicku. Zříceninu s dvorem pod ní ležícím prodal r. 1796 kníže Karel Josef z Palmu a Gundelfingen vrchnímu Bystřickému Ant. Feldmanovi, a od těch dob zůstala v rukou soukromých.

Pověst: V hradním sklepení na Pajreku je ukryt poklad v železné truhle, kterou hlídá ďábelský černý pes. Klíče od něho jsou ve studni na hradě Klenová. Kdysi se tři občané Nýrska pokoušeli poklad vyzvednout, ďábel si ale žádal jednoho z nich, nemohli se dohodnout a o poklad přišli.

Na Pajreku sídlil v dávných dobách obr. Byl tak mohutný, že si jen těžko představíme jeho velikost a sílu. Dojíti za pouhou hodinu do Bavor a vrátiti se zpátky - bylo pro něho hračkou, jako by měl sedmimílové boty...Dupl-li v hněvu nohou, duněla země, jako by do ní praly hromy. A vzkřikl-li na Pajreku, třásla se okna až dole v městě Nýrsku. Nýrští měšťané žili s ním v dobré shodě. Neškodili mu a on jim také v ničem nepřekážel. Naopak, jestliže potřebovali jeho velikého kladiva, ochotně jim je zapůjčil. Rozpřáhl se, máchl rukou a buch! - kladivo dopadlo v Nýrsku na náměstí. Na svém hradě se obr cítil velmi osamělým. Bylo tehdy obrů pořídku, neměl nikoho, s kým by si mohl potřásti ruce. Až v Koutě bydlel druhý obr a k tomu chodil náš pajrecký na návštěvu. Za poctu, jíž se mu tam dostávalo, odvděčoval se "brisilem" - šňupavým tabákem - pro nějž si docházel do Bavor. Obrova dcera, která spravovala otci domácnost, nevycházela nikdy z hradu. Nevěděla nic o světě, nestarala se o lidi. Zdáli se jí tím, čím byli lidem malí, drobní skřítci. Jednou, když se jí v hradě pozastesklo, vyšla si dolů do údolí. Podivovala se drobným políčkům, pozorovala s úsměvem, jak se lopotí na jednom z nich sedlák s párem hnědých koní. Zalíbili se jí jeho koníčkové, udělala krok do stráně, shýbla se, rozevřela dlaň a šups! - strčila sedláka s potahem do zástěry.
Doma vysypala svou živou hračku na hradním nádvoří a počala si s ní hráti. Smála se koním, kteří směšně kopali po jejích prstech, když je sem tam postrkovala, smála se sedlákovi, který šlehal bičíkem tak prudce, že se jí ovíjel okolo prstů jako hádě. Smála se tak srdečně, že obr pohleděl tázavě z okna, co ji tak rozveselilo. Zahlédl sedláka s potahem, zakabonil líce. "Hned mi odnes člověka s koňmi na místo, kde´s jej vzala!" rozkázal dceři. "Člověk je sice malý tvor, ale je jich na světě více než mravenců a mají takový důvtip, že není radno si je znepřátelit, nechceme-li být od nich zahubeni!" I strčila obrova dcera zase človíčka do zástěry a odnesla vše zpátky do údolí. Osud obrů tím však nebyl odvrácen. Museli ustoupiti drobounkým lidským stvořením. Vymřeli, vyhynuli.(Josef Pavel-Pověsti českých hradů a zámků)

Když prchali Švédové před blížícím se císařským vojskem, nechali v hospodě pod Pajrekem svého zraněného důstojníka. Přikázali hostinskému, aby se o něho pečlivě staral, zanechali raněnému měšec zlatých peněz, aby měl na výživu i na léčení. otvaže zmizeli za horami, zabil lakotný hostinský raněného Švéda a zmocnil se jeho měšce...Leč i on vzal brzy svou odplatu. Když sestoupil jednoho dne do sklepa, aby se potěšil uloupeným zlatem, sklep se sesul a země ho zasypala. Přes bortící se zdivo Pajreku přešla dlouhá řada let. Hospoda byla přestavěna a bydlel v ní hostinský z jiného rodu, který neměl tušení, co hrozného se tu kdysi odehrálo. Děvče, které sloužilo v hospodě, vešlo jednoho dne do sklepa a spatřilo tu - k hrůze - trčeti ze země zvadlou lidskou ruku. Ruka držela měšec. "Ber, ber!" ozval se sklepem prosebný, temný hlas a peníze v měšci zazvonily. Jako šílená vyřítila se služka ze sklepa, jektala zuby, nebyla mocna slova. Neřekla hostinskému nic, pospíšila pověděti otci, chudému baráčníkovi, co zažila ve sklepě pod hospodou. Otec šel s děvčetem, sestoupil s ním dolů do sklepa. "Hleď, hleď, otče," ukázala rukou do šerého kouta. Třásla se jako osika, zmírajíc strachy. "Nevidím nic," odvětil otec. "Snad se ti jenom něco zdá." "Ne, nikoliv, nezdá...Nyní zase říká: Ber! Což, otče, neslyšíš?" "Neslyším," zavrtěl otec hlavou. "Vidíš-li ty a slyšíš, nic se neboj a vezmi, co ti dává!" Dcera si dodala odvahy, vytrhla měšec ze vztažené ruky. "Zaplať Pánbůh!" zaznělo sklepením a o vlhké zdi zatřepotal se radostný povzdech duše, vysvobozené ze zakletí. Vztažená ruka, již vedla lakota k vražedné ráně, zmizela v zemi. Baráčník koupil za peníze statek, vzal dceru ze služby domů. Stal se váženým mužem a jeho dcera bohatou, hledanou nevěstou.(Josef Pavel-Pověsti českých hradů a zámků)

Mistr Urian - pekelný brach, který se potuloval po světě a sváděl lidi k hříchu - měl pro své svody uložen veliký poklad i na hradě Pajreku. Spočíval tam v podzemním sklepení ve veliké truhle, kterou hlídal dnem i nocí černý pekelný pes. Když sedlák Greger kupoval pustou zříceninu, měl především na mysli Urianův poklad, který stál bratru za tisíckrát těch sto rýnských, jež podle mínění svých sousedů vyhodil Greger zbůhdarma do povětří. Greger dobře věděl o pokladu, avšak jak zahnati pekelného psa? - Nezbude mi nic jiného - pomyslil si - nežli citovat Uriana a donutit ho, aby mi vydal poklad. K citování čerta musí býti tucet lidí a mezi nimi i duchovní, který by čerta držel na uzdě, kdyby chtěl komu uškoditi. I sezval Greger do hradu jedenáct mužů - sám byl dvanáctý - mezi nimiž byl i jeden kněz, a počali citovati čerta. Kněz přečítal kouzelnou formuli, ostatní ji říkali za ním sborem. Urian cítil, že bude s pokladem zle, nerozežene-li včas shromáždění. Proto zavolal na pomoc divokého lovce. Kde se vzal, tu se vzal, snesl se nad hrad temný mrak, v mraku to zahučelo, zaštěkali psi, bouchly rány... "Divoký lovec, divoký lovec!" vzkřikli společníci, a jako když do vrabců střelí, prchali na všechny strany ze šerých zřícenin zpustlého hradu. Od té doby se již nikdo z Pajreckých neodvážil citovati mistra Uriana. Již proto ne, že Greger zemřel v několika dnech po onom osudném shromáždění na hradním nádvoří.(Josef Pavel-Pověsti českých hradů a zámků)

Rozšířeným typem hradů, objevujícím se zhruba ve stejné době jako bergfritový styl, byl hrad donjonového typu. Donjon, francouzsky obytná věž, sloužil k bydlení, a byl tedy lépe vybaven než strohý bergfrit. Byla už i na Přimdě, i když se zde jedná o případ, který o více jak 200 let předběhl svoji dobu. V prvním patře byl většinou rytířský sál, který sloužil k hostinám a důležitým jednáním, nahoře byly ložnice. V případě ohrožení se však donjon těžko bránil. Jedna z největších obytných věží u nás je na hradě Pajrek u Nýrska. Dodnes má rozměry 16,5 x 16,5 metru. Posledním majitelem byl potomek husitského hejtmana a loupeživého renegáta Jakoubka z Vřesovic, pan Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, taktéž občanským povoláním loupežník. Když byl Pajrek roku 1472 dobyt, byl Jindřich na Pražském hradě popraven mečem. Hradu se vyplatí v noci zeširoka vyhnout, protože v něm straší hned pět strašidel - z toho tři životu nebezpečná. V jeho sklepeních si prý schoval poklad čert Urian. Hlídá mu ho zde velký černý pes. Když si hradní zbytky koupil později sedlák z Nýrska a dozvěděl se o pokladu, rozhodl se ho zmocnit. Zařídil se podle rady místního kněze a pozval si v noci na pomoc dalších jedenáct mužů včetně velebníčka. Jakmile kněz začal odříkávat kouzelnou formuli, poznal čert, že pokud něco ihned neudělá, přijde rychle o svůj poklad. Přivolal si tedy na pomoc divokého lovce. Ten přiletěl za hrozného lomozu, a shromáždění zlatokopů se rozprchlo. Ve zříceninách můžeme také potkat zakletou dceru hradního pána, která v podobě zmije s korunkou čeká na své vysvobození. Svého času tu žil i obr, jenž vlastně nebyl žádným strašidlem. Lidem neškodil, naopak, když si od něj někdo potřeboval půjčit obrovské kladivo, šel za ním, a obr pomohl. Dokonce se svým přítelem, žijícím na zřícenině blízkého Rýzmberku (také obrem), postavili společně kostel v Loučimi. Každé ráno si obři navzájem podali ze svých hradů ruce - na vzdálenost dobrých 30 kilometrů...

Zásluhou učitele Josefa Blaua byla pod hradem počátkem 20. století zřízena přírodní ptačí rezervace o rozloze 5 hektarů. Bylo zde umístěno na 300 ptačích budek, bylo vybudováno terárium a v oboře se chovali bílí jeleni. Voda byla svedena do rybníčku a odtud potrubím k cestě, kde stával vodotrysk a malý mlýn s pohyblivými figurkami. Na kopci stávala rozhledna. Později byla postavena i hospůdka s tanečním parketem. Rezervace byla zlikvidována koncem druhé světové války a po válce vše zaniklo. Dnes nám rezervaci připomíná pouze několik kamenů a pamětní deska. Můžeme zde spatřit i tzv. Ptačí kámen: kdysi tu za silného mrazu v květnu pomrzla nebo hlady zahynula spousta ptáků.

do Nýrska:

městečko při zemské stezce do Bavor(Výšinná a stezka pod Pajrekem), připomínané r.1327, rozděleno na dvě části- Horní(patřilo k hradu Pajrek, jehož vlastník Racek Janovský, porazil u Nýrska 22 září r.1467 bavor. křižáky, táhnoucí proti Jiřímu z Poděbrad- o této bitvě píše něm. historik nýrský rodák Josef Blau, švagr skladatele Jindřicha Jindřicha) a Dolní(patřilo k Bystřici/Úhlavou). Sjednocením r.1558(Jan Kotz z Dobrše) připadlo k bystřickému panství. Městské výsady po r.1593.

Gotický farní kostel sv.Tomáše ze 14.st.(připom.r.1352), barokně upravený. Věž je asi o 100 let starší. Ke gotické stavbě byla na počátku 18. století přistavěna kaple P. Marie a věž. Barokní oltáře z let 1777 -1779 jsou dílem truhláře a řezbáře Jakuba Brandla z Nýska. Součástí exteriéru je dřevěná soška Madony z 15. století.
Nýrsko-kašna pod kostelem sv. Tomáše Barokní kostel Čtrnácti svatých pomocníků, z počátku 18. století, postavený italským stavitelem M. A. Gilmettim (nákladem hraběte Koce z Dobrše) a vysvěcený roku 1712. Vnitřek byl zmenšenou kopií dominikánského kostela v Klatovech. Kostel byl vystavěn z lámaného kamene s jednoduchým dvojpatrovým štítem, který měl uprostřed polokruhové okno a po stranách výklenky. Podélné stěny měly čtyři okna, nahoře polokruhem zakončená. V roce 1974 byl kostel zbořen (varhany z kostela dnes ve Strašíně). Raně got. radnice z r. 1684 s vysokým štítem a erby Koců z Dobrše(Václava Vojtěcha a jeho manželky) a Karlů ze Svárova. Na protilehlé straně náměstí stojí budova městského úřadu z roku 1907. Byla postavena podle plánů vídeňského stavitele V. Tscheppera. Barokní dům č.p.2, a barokní fara.

V l.1906-45 zde učil německý spisovatel Hans Watzlik, vila W.Zierhuta, něm. agrárního poslance za 1. republiky. V 19.st centrum výroby modrotisku, optická továrna přeložená sem z Vídně r.1895.

Na místním hřbitově je hrob a památník 108 obětí transportu smrti z konce 2. světové válkou. Před druhou světovou válkou bylo 10 procent obyvatel města židovského původu (nejvíce asi v roce 1910: 207). Bývalé židovské ghetto s židovskou školou(dnes č.p. 136) a synagogou (zbořena 1958) se nacházelo u nynější Rybářské ulice (Judenwinkel). Na vršku Lohe nedaleko města, poblíž silnice na Železnou Rudu, se nachází velký židovský hřbitov (0,18 ha). Zřízen byl kolem roku 1430 (první zmínka o žid. osídlení, ale až roku 1713). Nejstarší pomníky jsou z 18. století (čitelný r. 1715). Hřbitov je uprostřed pole a nevede k němu žádná cesta.

Pohraniční osada Nýrsko vznikla na zemské stezce vedoucí do Bavorska, pod zalesněnými výběžky Šumavy, na obou březích Úhlavy. Dobu vzniku odhadujeme na 12. století, ale první písemné záznamy o Nýrsku se zachovaly z r. 1327. Dle této zprávy bylo Nýrsko opevněnou osadou, která byla pověřena výběrem cla. Osídlení a první rozvoj souvisel s vybíráním cla při cestě do Bavor. Na skále nad Úhlavou byla zbudována opevněná kostelní tvrz, a uprostřed dřevěný kostel. Ten byl v r. 1300 přestavěn v gotickém stylu a z větší části se stavba dochovala do dneška. Kolem tohoto útvaru začala vznikat historicky starší část Nýrska - Horní Nýrsko. To do roku 1558 patřilo k nedalekému hradu Pajreku. Ke tvrzi v sousední Bystřici nad Úhlavou patřilo pak Dolní Nýrsko, které založil rod pánů z Bystřice kolem roku 1300 a nacházelo v místech dnešní radnice Po třicetileté válce využila židovská obec prostoru mezi náměstím a řekou k výstavbě synagogy a několika obytných domů. V roce 1554 byly obě části Nýrska spojeny, Horní Nýrsko bylo přikoupeno k bystřickému panství. V roce 1593 udělil císař Rudolf II městu právo týdenního a výročního trhu. V roce 1850 se Nýrsko stalo sídlem okresního soudu. Teprve v polovině 19. stol. došlo k zastavění prostoru mezi nimi a vznikl tak základ pro městečko, jak ho známe dnes. Do vývoje města zasáhly husitské války a dá se říci, že tehdejší Nýrsko zasáhlo do průběhu husitských válek. V památné bitvě u Nýrska dne 22. září 1467 porazil majitel Pajreku a Horního Nýrska Racek z Janovic spolu s měšťany z Domažlic a Klatov bavorské křižáky táhnoucí proti králi Jiřímu. Město bylo však křižáky vypleněno.(Bavorští křižáci vtrhli bez vědomí knížete Ludvíka do prostoru mezi Klatovy a Domažlice).
16. století bylo v příhraniční oblasti provázeno lokálními spory o vytýčení hranic se sousedním Bavorskem, vznikem a osidlováním okolních vesnic českým obyvatelstvem a rozmary přírody - velká sucha či morová epidemie. První polovina 17. století a třicetiletá válka a bělohorská porážka r. 1620 měly na Nýrsko vliv negativní. Byla provázena pustošením a loupením bavorských či švédských vojsk.
V roce 1600 bylo v Nýrsku šedesát domů. V r. 1654 zde fungovala již první škola, v r. 1680 byla postavena fara u kostela sv. Tomáše. V roce 1684 byl dostavěn panský hostinec, jehož barokní sloh můžete obdivovat dodnes. Již rok předtím, než byl dostavěn hostinec, byla modernizována městská šibenice (v místech vlakového nádraží), což svědčí o moudrosti tehdejších radních.
V 18. století došlo k mírnému rozvoji města i nárůstu počtu obyvatel. R. 1727 byla postavena nýrská papírna. V r. 1771 mělo Nýrsko 126 domů, z toho 14 židovských. V roce 1797 byla postavena židovská synagoga, která však rok poté při velikém požáru vyhořela. Spolu s ní dalších, převážně židovských, 24 domů. Jako projev solidarity byla uspořádána sbírka z celých Čech. Počátek 19. století nebyl pro Nýrsko vlivem nepřízně počasí šťastný. Oddíly vojsk, které se při svých přesunech dostaly až sem (bitva u Ulmu), prohlubovaly zkázu oblasti. Státní hospodaření a jeho výsledky se též nepříznivě odrážely na sociálním postavení obyvatel. V polovině století docházelo k vystěhování některých rodin do Ameriky.
Rozhýbání ekonomiky nastalo až v druhé polovině století, kdy začala stavba silnic, v r.1843 byla zřízena pošta. V r. 1876 byla slavnostně otevřena trať Plzeň - Železná Ruda. Tímto byl položen základ pro významnější rozvoj výroby a služeb ve městě. V r. 1895 sem byla převedena výroba vídeňské továrny na optiku Wilhelm Eckstein a spol., údajně kvůli levnější pracovní síle. Vzhledem k tomu, že se výroba stěhovala původně (v r. 1887) z Prahy do Vídně, zní tento argument logicky.
Koncem 19. století žilo v Nýrsku přes 1500 obyvatel a byly zde továrny na zápalky a prádlo, koželužna, parní pila, dva mlýny a brusírna skla. V roce 1895 je z Vídně do Nýrska přestěhována optická továrna W. Ecksteina a spol., předchůdce dnešní Okuly. Přelom 19. a 20. století byl ve znamení zakládání nových podniků, tvorby pracovních míst, stavebního rozvoje města ale i počínajícího napětí mezi německým a českým obyvatelstvem. To eskalovalo v době počátku 1. světové války, kdy při odjezdu branců na frontu se zřetelně vymezila podpora Srbsku na české straně a podpora Rakousku na straně německé. Logickým důsledkem byla řádná rvačka a zatýkání Čechů.
Ochladnutí těchto sporů znamenalo až setkání s prvními válečnými oběťmi a raněnými. Celkem na bojištích padlo 79 nýrských občanů.Po konci války a vyhlášení Československa se Nýrsko, i přes převahu a roztrpčení německého obyvatelstva, stalo součástí republiky.
Meziválečné období bylo ve znamení průmyslového rozvoje nejen Nýrska, ale celého nového státu. Nástup fašismu, vznik Sudetoněmecké strany a jejich projevy v Nýrsku zapříčinil první odchody lidí, kteří se cítili nejohroženější, do vnitrozemí. Krátkou stabilizaci situace a naději přinesl až příjezd vojáků Československé armády v květnu r. 1938.2. světová válka a její začátek znamenal tragický osud pro židovské obyvatelstvo a všechny, kteří vyjádřili nesouhlas s nástupem nových poměrů.
Samotný konec války byl poznamenán terorem posledních zbytků oddílu SS a jeho ambiciózního velitele Reipena, který přikázal místnímu obyvatelstvu hájit Nýrsko do posledního kamene. 3 němečtí obyvatelé Nýrska ve snaze zabránit tomuto rozkazu se mu postavili a pokusili se ho zlikvidovat. Byli však prozrazeni a zastřeleni v lomu na Hamrech. Později byli ze společného hrobu vyzvednuti a pohřbeni na nýrském hřbitově.
Neděle 29. dubna 1945 a příchod americké armády znamenalo bombardování a dělostřelecké ostřelování optické továrny, po němž, vzhledem k tomu, že první nálože dopadaly do obytných domů poblíž kostela, zůstala na ulicích řada mrtvých a raněných. Nad významem likvidace této továrny v posledních dnech války, kdy o jejím osudu bylo již nade vší pochybnost jasno, zkuste zauvažovat raději sami. Ranně poválečné období, vracení dluhů německému obyvatelstvu, není z těch, čím bychom se mohli chlubit. Bylo ale naprosto zřetelným důsledkem, který vyplynul z letitého teroru celého národa a jen asi výjimeční lidé v této době dokázali zachovat onen nadhled, který získáte po odstupu padesáti let.

Reálně socialistické hospodaření v Nýrsku znamenalo architektonickou devastaci Dolního Nýrska, kde r. 1958 byla demolována synagoga, v r. 1973 byl zbořen kostel na náměstí a zaniklo i židovské ghetto. Tvář náměstí i celého Nýrska ozdobilo několik, v této době asi povinných, panelových domů.
Bývalé lesní divadlo nalezneme na jižním okraje města, Nýrské lesní divadlo v dobách největší slávy při řece Úhlavy (asi 300 metrů za koupalištěm). Stavba divadla byla dokončena v roce 1935. Divadlo bylo zajímavě technicky řešeno, součástí scény byla skála za jevištěm. Pod celým jevištěm se nacházely podchody a propadliště. Do hlediště se vešlo 1480 diváků. Po 2. světové válce bylo ochotnické divadlo v Nýrsku na vysoké úrovni. Nacházely se zde dva ochotnické soubory, soubor Sokol a soubor J. K. Tyla, dohromady se 120 členy. Největšího věhlasu dosáhlo představení Maryši, ve kterém jako hosté účinkovali herci Národního divadla Jaroslav Vojta, Stela Májová a Zdeněk Štěpánek. V sedmdesátých letech byla činnost divadla ukončena, v objektu funguje penzion.

J.Vrchlický: Na nevysokém pahorku, který však srázně spadá ku pravému břehu řeky, trůní starožitný farní chrám a kolem něho na stráni rozkládá se Nýrsko hořejší. Pohodlná ulice, stinnými stromy porostlá, vede kolem šumné řeky do Nýrska dolejšího, již v údolí položeného, kdež uprostřed dosti prostranného náměstí zbudován jest kostelík čtrnácti pomocníků. Nevšedního půvabu dává městu řeka, středem jeho proudící. Výstavnosť jest novější, jen radnice honosí se vysokým štítem renaissančním. Podivný osud zahrál sobě s klidným na pohled městem. Dnes jest Nýrsko sídlem rozhodného němectva, ačkoli založeno bylo jako osada česká a po dlouhé doby český svůj ráz udrželo.

Z Nýrska vlevo přes Skelnou Huť:

Obec získala svůj název podle sklářských hutí, které se zde nacházely. V okolí Skelné Hutě se nachází vojenská opevnění, která měla sloužit k obraně ve druhé světové válce. Členové vlastivědného muzea z Nýrska v okolí nalezly zbytky po bojích mezi osvobozeneckými jednotkami a jednotkami německé armády. Vyrábělo se zde vypouklé okenní sklo, kterým bylo normálně vidět ven, ale špatně dovnitř.

Vlevo na úpatí vrchu Hraničář leží Suchý Kámen:

je zřejmě jedním z nejstarších zdejších sídel, poněvadž už v roce 1321 osvobozuje král Jan Lucemburský jeden zdejší dvorec, náležející domažlickému měšťanu Albrechtu Tureyerovi, ode všech dávek. Pěkný výhled na Jezvinec a okolní vrchy. Okolo rostou památné stromy.
Hraniční buk: Vitální buk lesní (Fagus sylvatica) roste na hranici katastrálních území Suchý Kámen a Stará Lhota a jde o hraniční strom. Obvod jeho kmene měří 272 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 30 m.
Smrk na Suchém Kameni: Smrk ztepilý (Picea abies) roste na křižovatce lesních cest. Obvod jeho kmene měří 412 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 25 m.
Buk nad fořtovnou: Zdravý buk lesní (Fagus sylvatica) roste pod cestou na Starou Lhotu. Obvod jeho kmene měří 268 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 30 m.
Buk pod penzionem: Buk lesní (Fagus sylvatica) roste nad cestou na Starou Lhotu. Obvod jeho kmene měří 291 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 33 m. Měření proběhlo v roce 2003. Stromy jsou chráněny pro svůj vzrůst, jako krajinná dominanta či hraniční stromy od roku 1995,

a do Uhliště:

ves správně spadala pod Starou Huť, od roku 1911 byla samostatnou obcí. Kostel sv.Linharta, patrona rolníků a stájí z let okolo 1440, Uhliště-kostel sv. Linharta gotický presbytář křížově sklenut a jeho pět oken má kamenné kružby. Poškozen požárem r.1934. O tom kostele psali Hans Watzlik (ten jej nazývá Rosskirche, Koňský kostel) a Josef Blau, dva velcí šumavští autoři. Bylo prý v něm možno spatřit početné votivní figurky zvířat, kovářské práce ze železa, které zřejmě sloužily jako obětní předměty, když došlo k onemocnění domácí němé tváře a prosilo se tak o její uzdravení. Pálilo se zde dřevěné uhlí pro blízké sklárny. Blízko kostela je uzavřená štola, kde se kdysi těžila železná ruda.

Poutní kostel sv. Linharta (sv. Leonarda, patron dobytka) byl vybudován v letech 1420 - 30 a patří k nýrské farnosti. Kostel byl několikrát zničen-během švédských válek, 11.7. 1934 vyhořel, nejspíše od žhavé roury od kamen, zůstaly pouze obvodové zdi a klenba. Znovu vysvěcení pak 15.9.1935. V roce 1990, kdy byl kostel v katastrofálním stavu vznikla německo-česká záchranná akce, za kterou stáli: páter Nýrska Josef Šimsa, faráři Otto Struppe, Ulrich Murr, ing. Albert Multerer, rodina Judova, Erwin Bambl a Alfred Zierhut. Obnova kostela stála díky sponzorským darům "pouhých" 115 tis. marek. 4.7. 1994 byl kostel opět vysvěcen. Bohoslužbu celebroval plzeňský biskup F. Radkovský, páter města Nýrska Josef Šimsa a farář z Neukirchen bei Heiligen Blut Otto Struppe.

Hans Watzlik: "Na úpatí Ostrého v oblasti králováckých sedláků s vrozenou láskou ke koním se konávají slavné sváteční jízdy. Mladí sedláci a čeledíni časně ráno na druhý svátek velikonoční objíždějí kostel svatého Linharta u vsi Uhliště (Kohlheim). Ve sněhobílých rukávcích konají se jízdy svatodušní, závody s nepostrojenými a neohrabanými tažnými kobylami, při nichž vítěz získává berana. Při tancovačkách krouží hraničáři se svými děvčaty po domácku v tancích s krásnými názvy "kolovrat" (Spinnradeltanz), "medvědí" (Bärentanz), "mlýnské kolo" (Mühlrad), "letní vínek" (Sommerblume) a "zimozelen" (Wintergrün)" (dle projektu Kohoutí kříž).

Místním rodákem byl Alfred Zierhut. Působil jako organizátor krajanských setkání, na nichž recitovával také své verše, rozhodujícím způsobem přispěl po roce 1989 k opravě památného kostela v Uhlišti, za totality hrozivě zdevastovaného. K němu se po otevření hranic pak mohly obnovit dokonce selské jízdy ze vsí z okolí i bavorského, odedávna provázené svěcením votivních sošek koní a dobytka, což právě v minulosti bývalo významným místním zvykem.

do Sv.Kateřiny:

torzo někdejší Královácké rychty, založena na nejnižším místě Král. hvozdu, při staré zemské stezce, známé v pol. 15 st.jako "deutscher Weg". R. 1617 zde bylo 17 stavení. Plat byl odváděn z pálení popela a z pily, byla zde vápenka a dva mlýny. R.1604 založen kostel sv. Kateřiny s cibulovitou bání s polokruhovými okny a třemi zvony(z l.1682,1769 a 1886) byl rozšířen a několikrát restaurován, později stáj a posléze srovnán se zemí. Škola od r.1816, fara od r.1857(z pův. lokalie z r.1788). V r.1930 zde bylo 98 domů a 583 obyvatel(jen dva Češi,15 cizozemci). Nejvíce zde bylo 696 obyvatel, kteří obhospodařovali 1 200 ha pozemků. Stály zde 2 pily, 1 mlýn, 1 výrobna šindelů, 2 obchody se smíšeným zbožím, 4 hospody. Pracovali zde 2 kováři, 1 kolář, 2 ševci a 2 krejčí. Měla zde pobočku spořitelna a byl zde také zemědělský sklad. Od roku 1896 zde působil spolek protipožárního pojištění pro S. Kateřinu i okolí. Poslední němečtí obyvatelé opustili ves v roce 1948. V r.1982 jen 7 domů a 26 obyvatel. Dnes celnice.

Dnes v místech kostela a hřbitova pietní místo.

Za Sv.Kateřinou po značené cyklostezce vlevo okolo st. hranice okolo Zadních Chalup, Pod Lovečnou na Stateček, vlevo dolů po modré do Hamrů(CT 7), zde vpravo po silnici do Zadních Hamrů, Úhlavským údolím

(vlevo na stráni Brčálník jehož statek Frischhof mu dal i německé jméno-Frischwinkel; pod ním severní portál Špičáckého tunelu)

až na Špičácké sedlo. Odtud po cyklotrasách směr Ž.Ruda nebo Hofmanky.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013