Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 33: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Nýrsko - Chudenín - Všeruby - Brůdek - Orlovice - Nýrsko (36 km)

Z Nýrska(CT 31) po cyklotrase do Chudenína:

První zmínka roku 1578. Chudenín má svou vlastní samosprávu. Pod Chudenín spadají okolní vesnice jako jsou Hadrava, Skelná Huť, Fleky a Uhliště. V Dne 2. srpna 2003 zde byla otevřena nová víceúčelová budova. V ní se nachází knihovna, kancelář starosty, 2 rodinné byty, společenská místnost se stálou výstavou fotografií z historie a hasičská zbrojnice.

Pověst o pasáčkovi, kterému se celé stádo krom tří volů proměnilo v havrany, navečer se proměnily zpět, nikdy nevyšlo najevo, kdo je zaklel

přes Liščí háj, okolo kapličky sv.Bernarda:

nebo též Medvědí kaple. Kaple byla původně s kulatým obrysem a pochází z konce 18. století. Podle pověsti zde byl napaden jakýsi Kohlbec z Liščí velkým medvědem, kterého po boji zabil. Po roce 1948 kaple zpustla, opravena byla až v roce 1992. 60 m jižně od kaple se nachází uspořádání kamenů svědčících o tom, že toto místo bylo považováno za posvátné už před postavením kaple. Svatyni tvoří kameny uspořádané da tvaru hranatého U, v jejichž středu jsou pak dva kameny, snad menhiry. Toto uspořádání pochází snad ze středověku. Místo je rovněž geologickou zvláštností a přírodní památkou (od roku 1990). Předmětem ochrany je skalní výchoz horniny-amfibolického gabronoritu, který je charakteristickou horninou jižní části kdyňského masívu. Lokalita je významná pro poznávání vývoje geologické stavby domažlického krystalinika.

2 km jihozápadně od kaple je zaniklá osada Červené Dřevo:

Osada založena s kostelem a farou kolem roku 1680 na koutském panství, správně spadala pod Fleky. Podle pověsti stával u údajně léčivého pramene v místě již dříve červeně natřený strom s vyřezávaným mariánským obrázkem, odtud pak vznikl název celé osady. Nad pramenem byla r. 1834 vystavěna poutní kaple. V osadě stávalo v roce 1921 12 domů ve kterých žilo 59 obyvatel. Dnes zůstal jediný.

O Červeném Dřevě napsal kdysi Friedrich Bernau (vl. jménem Přemysl Cyril Bačkora): "Ves sama je vedle kostela a fary novějšího původu. Celá zdejší krajina měla být dříve pokryta jen lesem, užívaným obyvateli Fleků i k pastvě dobytka. Jeden zbožný pastýř prý vydlabal ve výši lidské postavy kmen mohutně se tyčícího stromu, natřel vzniklý výklenek podobný kapli uvnitř i na jeho okrajích červenou barvou a ukryl v něm ze dřeva vlastnoručně vyrytou sošku Panny Marie, před níž se pak o nedělích a svátcích modlíval. Friedrich Lamminger z Albenreuthu, salcburský a řezenský kanovník, který v koutských polesích holdoval lovu, objevil náhodou i strom s mariánskou dřevořezbou uvnitř a poté, co od svých průvodců zvěděl její idylický původ, dal tu zbudovat prostorný kostel, kolem něhož brzy vznikla i ves, na památku svého původu nazvaná právě Červené Dřevo. Mělo se tak údajně stát roku 1676." (Kohoutí kříž)

Stával zde farní (pro Liščí i Fleky)) kostel Panny Marie Bolestné z let 1676 až 1680. Kostel vyhořel 3.5. 1953 a 18.-20. 12. 1957 byl zbourán. V letech 1990-91 došlo k odkrytí základů kostela a k úpravě hřbitova. Rekonstrukce základů proběhla v roce 1996 s podporou bývalých farníků v čele s Antoninem Haasem a farní obce Neukirchen bei Heiligen Blut. Narodil se zde arciděkan Leopold Klima, který si právě podle jména své obce (Rothenbaum) zvolil pseudonym Baumroth, narodila se zde i básnířka Maria Schmidt-Klimaová a významný šumavský autor Sepp Skalitzky. Do zdejší školy kdysi chodíval sám klasik a zakladatel šumavského místopisu Josef Rank. Ve zdejší škole učíval i Josef Blau.

přes Pláně, říčku Koubu(Cham) do Všerub:

Všeruby bývaly před 30-ti letou válkou české, po ní se zde usadilo obyvatelstvo ze sousedních Bavor. Ve Všerubském průsmyku bývalo vždy čilo, byla to jediná cesta do Řezna a Mohuče, jezdila tudy i česká knížata spjata s rodem Bogenů, kteří sídlili blízko českých hranic na hradě Burgstallu. Osada Všeruby zde vznikla někdy před rokem 1382, později nazývaná Neu Marck vor dem Walde či Zum Böhmischen Weyer (dle rybníku v obci), František Palacký nazývá osadu Nový Trh.
Všeruby trpí za nájezdů křižáků do Čech v letech 1467 a 1468. R. 1581 připadly Janu Vilémovi z Rýzmberka, r. 1586 je odkupuje Jan z Videršperka. Roku 1626 přecházejí do majetku rodiny Koců z Dobrše-větve bystřické. Diviš Jindřich Koc je za věrné služby povýšen císařem Ferdinandem II. roku 1629 do stavu panského a roku 1634 do stavu hraběcího. Roku 1665 umírá Diviš Albrecht Koc, jako poslední člen větve bystřické a panství přebírá Václav Vojtěch Koc z větve ohrazenické. Roku 1676 kupuje Všeruby Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, vdova po něm Polyxena z Lobkovic je pak roku 1697 prodává baronu Jindřichu Stadionovi z Würzburgu. Rod Stadionů pak Všeruby a celé koutské panství držel až do svého vymření v roce 1908, kdy zemřel Filip Stadion.

Městečko ve Všerubském průsmyku, připom. kolem r. 1550, r. 1570 udělen novému městečku, ležícímu na území panství hradu Rýznberka, znak(stojící medvěd ve žlutém poli) a právo užívání zelené pečeti, vdova po zakladateli městečka Jiřím z Gutštejna je prodala r. 1586 Janu Videršpergárovi z Videršperka na Mutěníně, r.1697 je koupily Stadionové a připojili ke koutskému panství, tehdy začalo pěstování lnu a výroba a vývoz plátna, v l.1628-50 postaven kostel Archanděla Michaela, přestavený r.1852(po vyhoření), při stavbě schodiště na věž byla použita umrlčí prkna z rozcestí i od kapliček, po léta zanedbávaná stavba byla opravena v létech 1990 - 1991. R.1832 manufaktura na kameninové zboží až do zač. 20.st...
Manufakturu založil bývalý velmi úspěšný všerubský rychtář Antonín Fischer. Podnikavost provozovatele i poloha manufaktury (příhraniční město na obchodní cestě Plzeň - Regensburg) umožnily velký růst výroby a vysokou prosperitu. Technické vybavení všerubské dílny bylo srovnatelné s úrovní menších továren. Ozdobné vzory však nebyly originální, jednalo se o napodobeniny ždánovských vzorů a vzorů z Beiereku. Rodina Fischerů vedla manufakturu úspěšně až do roku 1946, kdy po odsunu německého obyvatelstva odešla řada odborných pracovníků.

V letech 1847-48 zde žila B.Němcová(sloužil zde jako respicient celní stráže její manžel Josef)-pamětní deska-odhalena při 100. výročí jejího pobytu v r.1947, původní název Český Rybník. Na hřbitově je pochován Joachim Löbl Weisel(zemř.1873)-lékař a národopisec. V r. 1930 zde žilo 837 obyvatel z toho 110 Čechů, ve 143 domech, po 2. sv. válce osídleny jen částečně, hr. přechod do SRN. Dne 4.5.1945 se ve Všerubech vzdalo 9000 hitlerovských vojáků necelé tisícovce amerických vojáků, když před tím spolu sváděli neúprosné bitvy v hraničních hvozdech.

O prvních Židech ve Všerubech je zmínka v roce 1720, ale jedna rodina zde prokazatelně žila již o sto let dříve. Na počátku 18. století zde žije 6 ž. rodin. Roku 1815 přibylo tolik židů, že jim vrchnost musela postavit školu, a to na místě staré modlitebny. Ta byla celá opravena a zřízena škola společně s modlitebnou. 10.7. 1852 vypukl ve Všerubech velký požár, který zničil tuto školu a modlitebnu společně s katolickým kostelem, farou i dalšími 34 domy. Židé si pak postavili novou synagogu. Stavěl ji Vilém Glauber, inženýr z Vídně spolu s místním sochařem G.Lembergerem, domažlickým malířem Sommerem, všerubským truhlářem Weberem a zednickým mistrem Braunem ze Schneiderhofu. Slavnostnímu otevření v roce 1868 byli přítomni okresní hejtman či katoličtí kněží ze Všerub. Po 60 letech byla zase prázdná a sešlá. V roce 1930 žili zde jen 4 židovské rodiny. Všerubští židé byli především velkoobchodníky. Obchodovali s peřím, vlnou, zvěřinou či na dobytčích trzích atd.. Např. na podzim byla nesčíslná hejna hus hnána do Bavor a husy byly dodávány až do Mnichova. Černá zvěř, zajíci, bažanti či koroptve byli skupováni po okolí a prodávány dále do Bavor nebo až Saska a to hlavně v zimě, kdy se zvěřina nekazila. Židovští obchodníci dali práci i obyčejnému lidu, např. je zaměstnali při výrobě krabiček na sirky, zvláště těch starých s fosforovými hlavičkami. Předpokládá se, že při této výrobě si obyvatelstvo Všerubska přišlo až na 15 tisíc zlatých. Nejznámějším všerubským Židem byl lékař a spisovatel Jiří Leopold Weisl, který sice upadl v zapomění, ale ve 20. letech 20. století ho znovu objevil Josef Blau. Velký vliv na jeho literárním vývoji měla Božena Němcová za jejího zdejšího pobytu a to takový, že jeho Zapomenuté historky daly podnět Aloisu Jiráskovi k sepsání Psohlavců. Kuriozitou pak je, že Weisl zemřel na první nemoc, kterou v životě onemocněl a to ve svých 69 letech.

Vánoce na Všerubsku popisuje rodák z Brůdku Ernst Quitterer: "Štědrý den nám alespoň za časů našeho dětství připadal z celého roku dnem ze všech nejpomalejším. Hodiny se vlekly, denní světlo jako by nechtělo ustoupit soumraku, který nekonečně otálel se svým příchodem. Pro moje sourozence i mě samotného by bylo prostě nejkrásnější, kdyby svatvečer nadešel hned poté, co jsme ráno vstali.
Konečně jsme ten nekonečný den přestáli a nadešel Štědrý večer. Ještě před sváteční večeří si maminka sourozence i mě zavolala k sobě. Společně jsme šli do komory, které se u nás říkalo "moučná" (Mehlkammer), to že se v ní opatrovala mouka na pečení chleba i se vším nářadím, které k tomu patřilo. Vzali jsme odtud chlebovou ošatku, zvanou v nářečí kraje kolem Všerubského průsmyku (Neumarker Pass) "Brautkor", ve které se jinak nosilo chlebové těsto k peci i čerstvě upečené bochníky od ní. V maštali jsme do ošatky nabrali z truhly při koňském žlabu oves. My děti jsme do něho přidaly i pár kostek cukru, poněvadž jsme věděly, jak je naši koně rádi mlsají. Za žebřinou na zdi nad žlabem jsme ubrali notnou náruč nejpěknějšího sena a maminka potom šla ošatku položit před náš dům do sněhu hned u vrátek a to seno vedle ní. Ovsa muselo být vrchovatě a ani senem jsme o Štědrém večeru rozhodně nijak nešetřili, poněvadž to všechno bylo pro Ježíškovy koně, co přece táhli sáně plné vánočních dárků i k nám do vsi. A čím déle budou ti jeho koníci požírat u našeho stavení nachystané seno i oves, tím víc bude mít sám Ježíšek času k nadělování a tím víc darů od něho můžeme čekat. Po té naší nadílce jsme také hned běželi podívat se ven před vrátka. Ošatka na sněhu byla prázdná, zmizelo i seno a cukr. Nikdy jsme alespoň naši maminku, která ten starý obyčej s obzvláštní láskou udržovala, nepřistihli, že by něco nesla zpátky do stájí.
Jak vůbec ale přišlo nebeské dítě k těm svým koním a ti zas k našemu krmení na sněhu? Nevěděli jsme tenkrát ovšem nic o starogermánských pohanských pověrách, které se v křesťanském rouše udržely až k našim časům: neboť tato noc byla i pro naše dávné předky neobyčejná. Budila v nich posvátnou hrůzu jako noc čaromocná, zvaná "Rauhnacht". Otec bohů Wodan táhl krajem na svém osminohém oři Sleipnirovi a za ním zástup zpustlých přízraků. Pro všechno živé platilo přikrčit se a schoulit ve vší poníženosti a poslušnosti vyšším mocnostem, aby ten "divý hon" ušetřil dospělé i děti, němou tvář, dům i dvůr, pole i luka od škody a zkázy, kterou s sebou nesl. Ti Ježíškovi koně se k nám dochovali z toho podivného průvodu a naše ošatka byla jako dřív pokornou obětí, mající nás uchránit před nevůlí a hněvem vyšší moci a naladit ji vůči nám vlídněji. Ten prastarý pohanský zvyk došel v líbezném přestrojení až do dnů mého šumavského dětství a změnil cestou obsah i smysl svého poselství."(dle projektu Kohoutí kříž)

Dále přes Hájek(u čerpací stanice pohonných hmot, je památník 310 obětem Železné opony, těm, kteří neprošli a položili životy při přechodu státní hranice. Kámen je z orlovických lesů, kudy vedla cesta ke hranicím, je symbolem totalitního komunistického režimu, zdánlivě monolitního a tíživého. Pomník je nasměrován k vysílači Svobodné Evropy, jehož antény jsou na kopcích Hoher Bogenu za hranicí v Německu, protože právě tato rozhlasová stanice sehrála významnou roli při osvobozování Československa od totalitního komunistického režimu.) do Brůdku:

zde slavná bitva mezi Břetislavem I. a Jindřichem III. r.1040. Na místě dal postavit kostelík, nahrazený ve 14 st. gotickým, v l. 1669-71 přestavěn barokně.

Úspěchy knížete Břetislava I. při polském tažení roku 1039 popudily Jindřicha III., německého císaře. Dne 14.8.1040 pochodují německá vojska k českým hranicím do Všerubského průsmyku. K bitvě zde došlo 22.8.1040, při níž statečnost českých vojsk připravila útočníkům těžkou porážku. V roji padlo mnoho předních německých šlechticů i velitel, a říšská korouhev se dostala do rukou vítězů. Zbytek vojsk zachránil a převedl zpět do Bavor poustevník Vintíř. Na severu Čech proniklo saské vojsko nakléřským průsmykem až k dnešnímu Mostu. Zpráva z domažlického bojiště však ukončila i zde další operace. Na bojišti dal vítěz zbudovat kapli k poctě sv. Václava. Původní dřevěná stavba byla ve 14. století přestavěna z kamene. Od roku 1669 náleží kostelík, opět v nové podobě, všerubské farnosti. V souvislosti se zdejší bitvou v kronice Dalimilově jsou zde prvé zmínky o pohraničních strážcích-Chodech.

Bitvu svedl český kníže Břetislav I. s německým císařem Jindřichem III . Břetislav proslul jako panovník, který v Čechách konsolidoval ústřední moc, ale je to taky "ten" Břetislav, který vystupuje jako hrdina vyprávění o únosu německé slechtičny, "panny Jitky", z kláštera v Bavorsku. Byl zdatný vojevůdce a v roce 1040 se mu tehdy podařilo odrazit německý vpád na zemské stezce vedoucí z Řezna do Čech Všerubským průsmykem. Učinil tak způsobem, který v kronikáři Kosmovi, jenž událost zaznamenal, probudil takový soucit s poraženými Němci, že o nich nechtěl vůbec psát: "Jest nehodno písmem to líčit, neboť bylo tam porubáno takové množství urozených mužů, jakého nebylo ani mi pláních emathejských, ani za času Sullových, ani za žádného moru, ani prý nikdy nezahynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty."
Kostel sv. Václava se stal symbolem tohoto slavného vítězství. Domněnku, že původní kostel nechal na počest vítězství na bojišti vystavět sám kníže Břetislav, může potvrdit skutečnost, že z téže doby pochází i kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi, postavený Břetislavem roku 1046. Několik středověkých archeologických nálezů vykopaných v okolí Brůdku stejné jako obrovské množství lidských kostí nalezené při opravách kostela podporují myšlenku, že se opravdu jedná o nejstarší svatováclavský kostel. První doložené zprávy o kostelu jsou z roku 1360, kdy zde stávala tajemná středověká vesnice Zdemily, zaniklá za nejasných okolností. Podle nalezených cihelných dlaždic, je ale kostel jednoznačně starší. Současný tvar kostela pochází z roku 1669, kdy měla být svatyně "nově zřízena a v řádnější formu uvedena". Pozoruhodný a jedinečný je i středověký charakter interiéru kostela. Z r. 1890 pochází hlavní oltář s obrazem sv. Václava od Ignáce Amerlinga. Z barokního vybavení svatyně přežívá pouze dřevěná kruchta zdobená malovanými postavami světců. Přes všechny tylo skutečnosti je kostel v ústraní zájmu státu i církve. Dezolátní stav střechy, poničená okna, vlhké omítky jsou známky zoufalého stavu kostela. Z těchto důvodů Občanské sdružení Brůdek zahájilo aktivity na záchranu kostela. Hlavním cílem sdruženi je upozorňovat na současný stav kostela , aktivizovat komunitu místních obyvatel, pořádáni různých kulturních akci Jejichž výtěžek bude použit na opravu kostela, podával žádosti o přiděleni různých grantů. Dále sdružení vyhlásilo finanční sbírku na záchranu kostela. Bitva u Brůdku je znázorněna obrazem A. Liebschera "Vítězství u Domažlic v r. 1040" a obraz je v jednací síni domažlické radnice.

J.Vrchlický: 15. srpna stála velká dvě vojska německá na hranicích, větší z nich pod vedením samého krále, v lůně jeho květ německé šlechty, vrhlo se v průsmyk kdyňský. Břetislav byl však dobře připraven a přivítal nezvané hosty v hlubokých lesích zásekami, kde v zálohách čekalo vojsko jeho. Dne 22. srpna podnikl korouhevník hrabě Wernher útok na záseky české. Déšť šípů jej přivítal a přinutil k pochodu zpátečnému. Dne 23. vyrazil markrabě Otta Svinibrodský, bratr Jitky, choti Břetislavovy, na záseky, byl však rovněž zatlačen, ano i korouhev německá padla v ruce vítězů. Němci dali se na útěk. Prospěšný jim při tom byl v krajině usídlený německý poustevník Vintíř, přechovávaje mnohé v skrýších lesních jemu známých, neb ukazuje jim cesty schůdné k hranicím.

Nejvíc doma se v Brůdku cítí duch Stilzela (Samiela), jak píše Hans Watzlik: "Stilzel vyrostl na odlehlém mlýně ve farnosti Červené Dřevo. Jeho prvým ouřadem bylo posluhovat svému otčímovi s dřevěnou nohou, čertovu zaprodanci, kolem něhož se pořáde ometal. Díky svým zlomyslným kouskům byl však ze mlýna otčímem vyhnán. Sedláci ze Srubů si ho najímali za pastevce, ve Švarcavě měl na starost dobrých sto koní. Aby si ulehčil opatrování tak velkého stáda, vzal si do služby samého čerta. Když ten na něm chtěl, aby se mu upsal, vyzrál na něj Stilzel tím, že si čerta ruče ocejchoval třemi křížky na zádech. Pekelník dumal o pomstě a omámil smysly pastevcovy. Stilzelovi jednou při návratu z pastvy jako by chyběl jeden z koní. Znovu a znovu je počítal, zapomněl však vždy připočíst toho, na kterém právě seděl. Vyrazil se zoufalým zaklením do divočiny a hledal zaběhlé zvíře, až se k smrti uhnán nakonec v záchvatu hněvu a beznaděje sám oběsil na řemínku svého biče.
Sebevrahové však nemají v hrobě klidu. Tak Stilzel obchází kolem a bič, na kterém si upletl oprátku, visí mu kolem hrdla. Stilzelův duch vábí a děsí. Krhavě hledí v noci do oken samot, odtahuje s sebou do bouře furiantské ochmelky beroucí jeho jméno nadarmo, láká lidi i povozy do neschůdných močálů a mizí po spáchaném šibalství s pekelným smíchem. S jeho bytostí je spojeno cosi, co jako tíživá můra dosedá na šíji lesního chodce či pro změnu roztančí nůši s trávou na zádech báby ze vsi. Někdy si zase někdo s velkou námahou dotáhne domů pařez na zimní otop a když ho pak chce rozpoltit sekerou, odvalí se začarované dřevo a zmizí v dáli s úšklebky a vřeštěním, poněvadž to nebyl nikdo jiný než náš potměšilý čtverák. A jindy opět najde čeledín v podrostu těžký lesklý řetěz a vleče se s ním ke dvoru, když už je však málem u cíle, ucítí náhle prudké trhnutí a řetěz je pryč. "
(dle projektu Kohoutí kříž)

Od Brůdku zpět po červené na Tannaberg ke kostelíku sv.Anny:

K nejkrásnějším dominantám Všerubského průsmyku náleží vrch Tannaberg se stavbou poutního kostela sv. Anny s oválným půdorysem. Kostel byl postaven z popudu všerubského faráře Schüebela v letech 1712 - 17 italským stavitelem Markem Ant. Gilmettim z Klatov(pracoval ve službách chudenickoho panstva), na místě kapličky z roku 1705. Barokní stavba tvoří v základě elipsu, k níž po celém obvodě přiléhá ambitový ochoz. Rotunda chrámu je vysoká 19 metrů, je zakončena atikou, na níž byly barokové vázy a sochy světců: Archaděl Gabriel, sv.Roch, Václav, Florián, a Šebestián. Pod chrámem je hrobka patronů kostela, hrabat stadionů z Tannhausenu. Malby pocházejí z let 1725 - 27. V roce 1865 kostel vyhořel, při opravě byla pod kostelem vyhloubena hrobka Stadionů, střecha lodi byla upravována v r. 1897. Atika nad lodí bývala osazena plastikami a vázami. Pohraniční stráž si zde později udělala konírnu(1948-50). V r. 1967 došlo ke zřícení části střechy i s atikou, při níž byly sochy zničeny. V roce 1968 byla svatyně zčásti opravena a zohavené ostatky Stadionů si odvezli jejich příbuzní Schönbornové do Německa. Základní obnova kostela se uskutečnila až v létech 1978 - 79. Generální opravy fasád interiérů a pokrytí střechy měděným plechem však proběhly až v letech 1992 - 95. Po r. 1990 byly rovněž obnoveny anenské poutě, které se konají vždy v neděli po 26.7. na Svatou Annu.

Pověst vypráví, že 25.7. r. 1703 na tomto místě spatřil záhadnou záři a zázračně se uzdravil učitel a kostelník ze Všerub Franz Payer. Ten pak zde z vděčnosti nechal postavit malou dřevěnou kapli, ke které záhy začali docházet poutníci z okolí. I někteří z nich prý prožili zázrak uzdravení a popularita místa rychle rostla. Proto z podnětu klatovských jezuitů došlo ke stavbě poutního kostela. V r. 1723 nechali koutští hrabata Stadionové u kostela zřídit poutnický dům, pozdější hospodu (1914). Později, v r. 1747 zde nechali vystavět faru s nadací pro 2 kněze. Od roku 1816 zde fungovala i škola. Kostel dnes obklopují staré lípy. U cesty ke kostelu je pomník příslušníků Stráže obrany státu Vojtěcha Retta a Jaroslava Laudy, zavražděných nacistickými ordnery 8.10.1938.

na vrch Na ráji(výhled), vpravo přes Novou Ves, Chodskou Lhotu na úpatí Orlovické hory do Orlovic:

z Orlov. hory výhledy, na svahu rezervace Jezvinec: Jezvinec ( 739 m.n.m.) je nejvýše položené místo Všerubské vrchoviny, které se zvedá severozápadním směrem od města Nýrsko. Na zalesněných stráních kopce se daří především bukům. Tyto stromy, které tu rostou dosahují stáří 200 let. Kromě buků tu rostou smrky, jedle, javory, lípy, jilmy. Dole pod stromy se daří česneku medvědímu a mařince vonné. V roce 1955 byla kolem vrcholku kopce vyhlášena přírodní rezervace jejíž rozloha zaujímá plochu 11 hektarů. Předmětem ochrany je starý suťový les s bohatým podrostem měsíčnice vytrvalé a dalších hájových druhů rostlin. Přírodní rezervace leží na výrazném kuželovitém suku s příkrými svahy. Horninový podklad tvoří amfibolity, zčásti i olivínicko-pyroxenické gabro. Flóra přírodní rezervace je značně pestrá, zejména tam, kde jsou mělčí půdy, v nichž dochází k silnějšímu vyplavování částic podloží. Vzhledem k vysokým stromům rostoucím na úbočí kopce není z vrcholku výhled do okolí. Na jižní stráni vrcholku Medvědí vrch ( 620 m.n.m.), který se zvedá východním směrem nad osadou Liščí, je golfové hřiště.

Pověst: V okolí Orlovice se potuloval duch-český muž, svého času posunul i hraniční kámen. V noci často volal. Když na něj ale někdo zavolal: "Českej chlape přijď!", skočil mu na záda a dlouho ho štval dokola. Jednou čeledín zvolal: "Českej muži,ke mně!", v mžiku ho měl za krkem, vlasy mu stály hrůzou, dřel se celý zpocený, že snad má na zádech celý boží svět. Zloducha se zbavil, když dorazil k božím mukám.

Při cestě z Orlovic je svatý obrázek k němuž se váže následující pověst: Je tomu více jak jedno sto šedesát pět let. Psal se rok 1829. V dnešním lhoteckém obecním lese, kde se doposud říká V mrchovišti, stával dřevěný srub jako obydlí pro rodinu pohodného. Tento rod měl za úkol likvidovat veškeré mršiny dobytka ze širokého okolí. V té době vykonával pohodného jistý Knůodl a jeho synové Rolf Franz a mladší Sepl. Tento mladý a statný muž se zamiloval do služebné dívky Marie, která sloužila jako posluhovačka u tehdejšího fořta Althemsse ve vsi Silberbergu, dnešních Orlovicích. Pocházela z nedaleké vesničky Friedrichsthalu, Klaubenu, nyní Chalup u Hyršova, proto jí také její pán, fořt Althemss posílal často s výslužkou na hyršovskou faru, aby se mohla cestou stavit u svých rodičů. V té době se již stavěl v Hyršově nový kostel Dobrého pastýře. Na zářijový svátek Marie poslal fořt služebnou Marii opět na onu faru s bažanty a dovolil jí, když má svátek, že se může až do večera zdržet u svých rodičů. Marie tedy s radostí pospíchá z Orlovic k Hyršovu, když zanedlouho potkala povoz, který kočíroval její milenec Sepl, jenž jel do Orlovic pro zdechlou jalovici. A co víc scházelo, než aby se oba mladí milenci domluvili na schůzce tento den. Sepl slibuje, že se v Orlovicích nezdrží a že na svoji milou počká. Marie pospíchá, aby odevzdala výslužku a brzy se mohla vrátit. Ale stalo se, že Sepl se zdržel v Orlovicích o mnoho déle, než předpokládal. Pan fořt jej požádal, aby, než naloží mršinu, mu ještě přivezl z pole u Výrova fůru žita. Sepl toto nemohl odmítnout a odjíždí splnit uložený úkol. Přiváží kvapem obilí a až toto smetal ve stodole, nakládá mršinu na vůz a v očekávání radovánek se svojí milou se vrací směrem k domovu. Co se však mezitím stalo? Marie přišla zpět dříve, než se Sepl stačil vrátit a tak se rozhodla, že na něj počká nedaleko odbočky k mrchovišti. Usedla proto poblíž cesty pod dub a čeká naplněná rozkoší z nastávajících radovánek se Seplem. Neodpočívala však dlouho. Jako zjevení se k ní přiblížil cizí mnich a usedl k ní, řkouc, že je z cesty velmi unaven, že byl s poselstvím z Nových Kostelů až v Loučimi a že se vrací domů. Dívka nabízí unavenému mnichu buchtu, kterou dostala od své matky. Mnich buchtu s chutí přijal a začal vést prapodivné řeči. Vykládal jí, že sama boží prozřetelnost tomu chtěla, aby se setkali, že on sám byl vysvěcen samotným převorem mnichovským a že vše, co on činí, jakoby sám Bůh činil. Vyzvěděv na ní jméno, počal vykládati o Panence Marii i o Duchu Svatém, o jejím početí, až onu neznalou dívku, která byla tak zmámena a ohlupena, přiměl k povolnosti. Došlo k tomu, oč usiloval. V tom divokém reji ani nezpozorovali, že k nim přijel povoz a před nimi nestojí nikdo jiný, než zhrzený milenec Marie - Sepl. Ten sundal koni opratě a v hrůzném mlčení přistupuje ke strachy zkoprnělým aktérům. V mžitku přivazuje opratí ke stromu a bez rozmyšlení, jako ve zlém snu se vrací k vozu, sundavá z něj silný provaz, se kterým vytahuje zdechliny na vůz a přistupuje před oba hříšníky přivázané opratí ke stromu. Nikdo ani slova nepromluvil. Sepl jako smyslů zbavený přistupuje blíže k mnichovi a obratně mu přivazuje provaz kolem krku, druhý konec provazu přehazuje přes větev a jíž jako šílený táhne za provaz. Ani si neuvědomil, že mnich je ještě připoután ke stromu. Pouští mnicha ještě k zemi, odpoutává jen od stromu, Marii nechává přivázanou a již opět zběsile táhne provaz i s mnichem vzhůru. Mnichovy nohy v posledním vypětí kopají do obličeje Marie, která snad již v polovědomí vůbec nechápala, co se vlastně stalo a co se děje. Sepl stojí mlčky u svého díla a snad si začal uvědomovat svůj čin a ze zuřivosti začal ještě větší silou škubat provazem oběšence, když tu náhle mu přejde zrak na zneuctěnou Marii. Uvědomuje si, že už není a ani nemůže být láska a že všeho je svědek Smrt! Rozhoduje se hned! Motá si druhý konec provazu kolem svého krku, vyskakuje na nízko položenou větev nešťastného stromu, přidržuje se za něj za jednu ruku a druhý konec provazu domotává volnou rukou. V tom již jeho ruka, držíce se ještě stromu polevuje pod vahou Seplova těla a tělo padá vší vahou k zemi. Nedopadlo. Oběšený Sepl zůstal viset hlavou u tváře své milenky. Seplovy koně tímto dějem se sami rozjely k domovu. Otec Seplův spatřiv koně s potahem bez kočího, svého syna, ve zlé předtuše se vydává po stopě vozu. Tak také objevuje tu strašnou tragédii. Mnichu ani jeho synovi již nebylo pomoci a tak Seplův otec odvazuje položivou, polomrtvou Marii, která jen lomí rukama a zběsile utíká do lesů. Nikdo v životě už onu nešťastnici nespatřil. Starý drnomistr spěchá však na Orlovice, aby o všem podal fořtovi zprávu. Fořt pak jako zástupce šlechty zařizuje ostatní. Šetřením se ale později zjistilo, že údajný mnich z Nových Kostelů vůbec žádným mnichem není a nikdy nebyl. Jednalo se o obávaného a dávno hledaného zločince Jacoba Hoppa, který si za vraždu své matky odpykával doživotní trest, a který při transportu do Brna strážím utekl. Na útěku podřezal žebravého mnicha, vzal si jeho kutnu a ubíral se k místu, kde zavraždil svojí matku, nedaleko Červeného Dřeva. Proto tak dobře znal okolní kraj. Na místě oné strašné události, na dub, který byl svědkem, otec Seplův pověsil svatý obrázek Josefa, pěstouna Ježíšova, aby připomínal všem kolemjdoucím onen příběh lásky, nevěry a zklamání. Dnes již ani strom, ani původní obrázek dávno není, ale vypráví se, že strom byl zasažen bleskem a rozštípnul se na tři díly, jakoby sám Bůh dal rozřešení těmto nešťastníkům. Obrázek byl pak dán jako upomínka vedlejší strom, kde je snad doposud. Vypravovalo se ještě dlouho, že člověk, který kolem prochází, nesmí udělat tři křížky, ale jen dva. A to na čela a na srdci, jinak prý své cesty nedojde. Faktem zůstává, že se k tomu místu váže ještě jeden příběh, který vypráví o tom, že zde byl zasažen bleskem dřevorubec, nebo byl zasažen padajícím stromem, tato událost se snad traduje až do třicátých let tohoto století. Ale pověst o splašených koních a převráceném kočáře jednoho z potomků Stadionů a tehdejšího pána této oblasti, maltézského rytíře Františka Serafínského není ničím doložena, třebaže takováto událost by jistě neunikla pozornosti některého kronikáře, zvláště, když se jednalo o šlechtu.(Karel Zajíc)

Po modré přes Hadravu:

obec založena roku 1600. 13.5.1878 položen základní kámen ke kostelu sv. Josefa (původně dřevěný kostel sv. Anastázie). Hlavní zásluhu na stavbě nového kostela měl rodák Josef Stuiber, duchovní správce z Lang Enzersdorfu u Vídně. Pochován na zdejším hřbitově. V roce 1910 zde žilo 238 obyvatel v 33 domech. Místní němečtí osadníci byli vyhlášenými moudrými hospodáři a proslulí vzorným chovem dobytka. Německy Hadruwa, 14.2.1918 zde zemřel farář a básník Augustin Kaplický, publikující pod pseudonymem Jaromír Chod, který působil v zapadlých německých pošumavských osadách, mj. i v Kepelském Zhůří; psal básně a literární zamyšlení, přispíval do časopisu Svatobor; pochován je v Loučimi vedle přítele a též básníka Rudolfa Mayera). Setkání zdejších rodáků se koná pravidelněposlední červnovou sobotu.

Zpět do Nýrska. Dál po cyklotrasách směr Špičácké sedlo, Děpoltice nebo Klatovy.

nahoru