wz
Panorama

Cyklotrasa 34:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Nýrsko - Bystřice/Úhlavou - Janovice/Úhlavou - Klenová - Strážov - Dešenice - Nýrsko (27 km)


Z Nýrska(CT 31) podél Úhlavy do Bystřice/Úhlavou:

první zmínka r. 1339, původně zde býval hrad(patřil Kocům z Dobrše), barokně přestavěný na zámek(r.1710), v l.1848-52 novogoticky s parkem v angl. stylu Ign. Ullmannem(patřil Hohenzollernům).

Kaple sv.Trojice raně barokní z r.1697 na pahorku(501 m n. m.), pod nímž porazili r.1467 Klatovští a lid z okolí, bavorské křižáky, u kaple lípa stará 300 let. Kapli nechal postavit poslední z hraběcí větve bystřických Koců, Diviš Albrecht a vysvětil ji klatovský děkan. Kaple vévodí okolní krajině na kopci nad vesnicí.Je odtud nádherný výhled po okolní krajině. Za dobrého počasí je vidět i kostel v Přešticích. Kaple je otevřena pouze na pouť. Naproti vchodu do zámku stávalo šest barokních soch světic a světců. Dnes jsou umístěny na hradu Klenová u Janovic a i další výzdoba je odvezena, protože kaple byla již několikrát vykradena(naposledy zloději zcizily okrasné sloupky z oltáře). Kaple má tvar pravidelného šestihranu a je zaklenuta šesticípou hvězdicí. Oltář je barokní. Pod kaplí stojí rozsáhlá budova zdravotního zařízení okresní sociální péče pro děti a mládež.

Za 1. svět. války byli v Bystřici střeženi zajatí italští důstojníci. Na zámku se justiciárovi(úředníkovi vybaveného soudní pravomocí), Randovi narodil roku 1834 syn Antonín(jako jedno z dvanácti dětí), pozdější ministr ve Vídni, portrétovaný M. Švabinským. Bystřice nad Úhlavou-zámek 2004 V zámku se setkal nedlouho před vznikem I. světové války německý císař Vilém se starým rakouským c. a k. monarchou Františkem Josefem I., aby mezi čtyřma očima ujednávali dohody, o jejichž dusledcích tehdejší poklidný předválečný svět neměl ani tušení a o jejichž obsahu nám není známo nic ani dnes. V obci také býval klášter ženského církevního řádu školských sester se soukromou německou dívčí školou. Dnes objekt slouží opět dětem, které opatruje ústav sociální péče.

Na místě tvrze ze 14.stol. se nachází novogoticky upravený zámek. Na proti vstupní bráně se nacházel soubor barokních plastik z 18.stol. , který byl z důvodů rekonstrukci silnice v 70.letech přemístěny na druhou stranu silnice. Po té byly odvezeny na zámek Klenová kde jsou k vidění. Původní tvrz připomíná zbytek bašty. Tvrz v Bystřici nad Úhlavou nacházíme v listinách již roku 1339, kdy Sezema z Dolan kupuje zboží Bysterské. Během let se tam střídali majitelé a roku 1490, kupují panství bratři Kocové z Dobrše. Finanční prostředky zřejmě získali za výsluhu ve službách bavorského vévody.
Přes dvě stě let drželi Kocové tento majetek, ale po smrti Libora Diviše v roce 1717 musela rodina panství pro předlužení prodat. Následovali další majitelé a posledním byl od roku 1839 Karel Antonín kníže z Hohenzollern - Sigmaringen. V padesátých letech minulého století byla tvrz přestavěna na zámek jako vdovské sídlo kněžny, která ale dala přednost pobytu v Římě. Dvoupatrová zámecká budova má obdélníkový půdorys, střední rizalit a boční křídlo. Bystřice byla po staletí správním střediskem vrchnostenských statků. Zámek měl velký zrcadlový sál, zámeckou kapli a řadu místností. Květinová zahrada přecházela v anglický park. Vchod do zámku a jeho dvora procházel pseudogotickou jednoposchoďovou vstupní bránou s hohenzollernským znakem. Odtud, ale ještě z tvrze, v roce 1598 vyjeli na známou zahraniční cestu Kryštof Harant s hrabětem H. Černínem, popsanou v knize CESTA Z KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO DO BENÁTEK, ODTUD PO MOŘI DO ZEMĚ SVATÉ, ktará byla vydána v roce 1608. Autor cestopisu, K. Harant, v něm projevil na tehdejší dobu nebývalé znalosti dějin, zeměpisu a přírodopisu. Projevil se také jako zručný kreslíř, neboť si ji sám ilustroval. Okolo roku 1853 byl zámek přestaven v novogotickém slohu.
Posledními majiteli byl rod Hohenzollernů, kteří během 2.světové války získali německé občanství. Po roce 1945 byl zámek zkonfiskován. V 50.letech zde byly zřízeny vojenské kasárny. Od té doby zámek chátrá.

Pověst: Místní bílá paní oznamovala neštěstí, vycházela ze zámku a vcházela do věže

J.Vrchlický: Na úpatí výšiny odehrál se kus české slávy: hrstka klatovských měšťanů, spojivši se s lidem okolním, pobila na úpatí kaple té a na drahách k Dešenicům se šířících vrahy zlopověstné, zdobené posvátným křížem znamením, kteří v nedalekém Kolovči dětskými hlavičkami jako míči po sobě házeli.

Po silnici přes Petrovice do Janovic/Úhlavou:

raně gotický kostel sv.Jana Křtitele z konce 13.st., barokizován r.1764, kdy byla přistavěna i věž, nástěnné malby z 1. třetiny 14. st.-posl. soud, apoštolové-renovované Fr. Kotrbou-na seznamu památek UNESCO, na starém hřbitově zbytky vodní tvrze - základní zdi se zbytkem původní bašty v severním nároží a mohutný příkop. Původní hrad založen ještě ve 13. století, kdy na něm sídlil Jan z Janovic; pánům z Janovic patřil až do svého zničení v 17. století. Od poloviny 17. století již nesloužil za panské sídlo, v roce 1788 byl na jeho místě vystavěn hřbitov a v předhradí vznikl pivovar. V pivovaru zachována pozdně gotická brána a některé budovy.
Obec vznikla jako podhradí, první zmínka r.1290, městečkem ve 2.pol. 14.st., židovský hřbitov z r.1723(1 km zpět na Nýrsko), v blízkosti kostela se nachází pozůstatek původní architektonické zástavby - památkově chráněný polosrubový domek. Stará radnice. Mezi nejslavnější rodáky patří matka jednoho z popravených 28 českých pánů Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, která pocházela z rodu Janovských z Janovic. Dále pak Prof. Dr. František Lom, děkan Vysoké školy zemědělské a Karel Pacner, novinář a autor mnoha knih o kosmonautice. Procházela zde Výšinná cesta(Světelská-z bav. Světlé vycházela).

Z historie místní školy: V janovické kronice se uvádí, že podle zjištění ředitele školy J.Brože byla v obci farní škola již v roce 1384. Existenci školy lze bezpečně doložit až v roce 1848. Ve dvacátých letech se v Janovicích vyučovalo na šesti místech. Dle pamětníka p. Aloise Seidla to byla velká škola u kostela, nejstarší dvojtřídka u náhonu /dnes p. Kroupa/, u Linzmajerů /předposlední domek vlevo ve směru na Klatovy/, u Vitáků /dnes již zbořený domek na náměstí proti staré radnici/, u Zajíců /rohový domek vedle sokolovny/. Ve školním roce 1925/26, tedy před postavením nové školy, navštěvovalo v Janovicích obecnou školu 154 žáků, měšťanskou školu 164 žáků. Ve školní kronice je uvedeno:
"Na schůzi místní školní rady v Janovicích nad Úhlavou 31.prosince 1924 bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy školní pro školu obecnou i měšťanskou. Stavba byla zadána p. Václavu Benešovi, staviteli v Klatovech. Postavena má býti do 31.prosince 1926."
"Dne 1.září 1926 byla nově postavená budova školní úředně prohlášena za způsobilou, aby se v ní mohlo začíti vyučovati. Jedinou shledanou závadou byl nedostatek zdravé pitné vody. Budovy staré školy byly prodány místní školní radou za obnos Kč 94.000,-"
Na podzim roku 1937 usnesla se místní školská rada požádat ministerstvo školství a národní osvěty o propůjčení názvu MASARYKOVA ŠKOLA. Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 17.března 1938 získala obecná a měšťanská škola v Janovicích právo užívat čestný název MASARYKOVA ŠKOLA. V dobách nesvobody nesměla škola tento čestný název užívat, krátce byl obnoven v roce 1968, trvale dne 3.září 1990 z rozhodnutí ministra školství Petra Vopěnky.

J.Vrchlický: Slavný zemanský rod Janovských z Janovic, blízce zbratřený s Klenovskými, psal se po tvrzi té. Za válek husitských smutnou hrál úlohu Racek z Janovic(válčil i s Václavem IV., prodal na mučení a upálení do Bavor husit. kněze Jana Nákvasu. Kališníci jej po bitvě pod Vyšehradem zajali a ubili-poz.autora). Ještě pověstnějšími stali za obou Jagajlovcú Heřman a syn jeho Oldřich Janovští z Janovic. Letopisy tehdejší a rodinný jejich archiv oplývají zprávami o nezbednostech a škůdnictví, které otec a syn beztrestně po 20 let v západních Čechách páchali. A když konečně škůdníkem neméně nebezpečným, Petrem Sudou z Řenec, se své tvrze sehnáni byli, utekli se k někdejším úhlavním svým odpovědníkům ku Klatovským, kteří se Sudou se nesnadili, a plenili i pálili dále. Suda nešinil jináče a tu strhla se městská vojska, v čele Klatovští se svým hejtmanem Pavlem Jelítkem, i jala se o posvícení roku 1520 na Sudu v Janovicích hnáti útokem. Suda s hradu utekl, soudruzi jeho byli však jati, tvrz zapálena a sbořena. Po třech letech umluvil král jménem vší země s Janovskými mír a vrátil jim zboží bohatě rozmnožené. Hrad sám více obnoven nebyl.

Židovské obyvatelstvo bylo už zmiňováno v roce 1466, ale nepočetné, nejvíce asi v roce 1880 58 židů. Ghetto bylo v dnešní Klenovské ulici. Od roku 1723 zde stávala i synagoga - dnes hasičská zbrojnice. Židovský hřbitov na kopečku 1,5 km jihozápadně od města, nejstarší náhrobek z roku 1705, celkem na 260 náhrobků. Památník zahynulým 24 místním židům během 2. světové války.

S Janovicemi se téměř spojilo Veselí nad Úhlavou s bývalým zámkem Stadionů, v jehož prvním patře osmiboké věže míval hrabě Bedřich své muzejní sbírky. Zámek ve Veselí se nachází při pravé straně silnice vedoucí z Janovic na Běhařov. Veselí nad Úhlavou-zámek 2004 Zámek byl postaven na místě bývalé tvrze ve druhé polovině 19. stol. Základem se stalo obvodové zdivo bývalé tvrze snad ze 14. stol. K západnímu průčelí byl přistaven objekt s plochou střechou, cimbuřím a věžičkami. Na severovýchodní straně byla postavena třípatrová osmiboká věž s ochozem v nejvyšším patře. Vzhled zámku se od jeho výstavby prakticky nezměnil, protože všechny pozdější úpravy byly zaměřeny na změny vnitřního uspořádání.
Ve vsi Veselí již ve druhé polovině 14. stol. existoval samostatný statek a předpokládá se, že i tvrz. Tvrz stála na vyvýšeném místě, chráněná z jihovýchodu záplavovým uzemím Úhlavy, kde byly založeny rybníky. Od severu a západu byla chráněna příkopem. Zjištěné zbytky obvodového zdiva, které jsou součástí zámku, jsou datovány do 16. stol a nacházejí se na ploše o rozměrech 30 x 13 m. V roce 1863 se majitelem veselského statku stal Fridrich Stadion-Thannhausen, který nechal tvrz stavebně upravit a přestavět na zámek. Panství vlastnil až do roku 1885. Později se majitelé střídali. Poslední majitel před rokem 1940 byl židovského původu a v roce 1941 byl jeho majetek Němci zkonfiskován. Po válce se do roku 1948 hledal majitel či oprávněný dědic a po roce 1948 se zámek stal majetkem Československého státu. Byl využíván zemědělskými podniky jako kanceláře a později byl upraven i na byty. Dnes se zámek rozpadá a je v rukou zahraničních vlastníků:
V roce 1997 vlastnili zámek Peter Ludwig Bechinie von Lazan, Andreas Oliver Bechinie von Lazan a Wenzel Gabriel Alexander Bechinie von Lazan. Od roku 2000 je jediným vlastníkem Andreas Oliver Bechinie von Lazan. Má zájem zámek opravit.

Pověsti o bílé paní na zámku, objevující se na sv. Štěpána a sv. Jana.

Z Janovic vpravo do kopce po zelené na Klenovou:

zřícenina hradu, jehož nejstarší část je raně gotická, poprvé je z "Klenového"uváděn r.1291 Bohuslav. V l.1440-60, za Přibíka z Klenové(v hladomorně umučil dva mnichy, odpůrce volby Jana Rokycany arcibiskupem), hrad nově opevněn, Klenová-podvečerní hrad v 16. st. za Harantů byl renes. upraven, předhradí(budovy ze 17.st.) bylo v l.1832-38 Stadiony novogoticky upraveno na zámeček(vnitřek nechal upravit majitel Heliodor Heidl). Dnes v něm sbírky českého malířství. Na nádvoří moderní plastiky. V domě pod hradem galerie V.Vrbové-Kotrbové s expozicí restaurátor. prací Fr.Kotrby. Maloval zde Josef Navrátil. Hrad rodištěm Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic(1564-1621) a Přibíka z Klenové, husitského hejtmana a později katolíka. Rod z Klenové byl spojován s podvrhem-Zelenohorským rukopisem-s mýtem o Chrudošovi a Šťáhlavovi. Majitelem byl i Zdeněk Lev z Rožmitálu.

První zmínka o pánech z Klenového pochází z roku 1287. Počátky zdejšího hradu se proto kladou do druhé poloviny 13. století. Z té doby se zachovala spodní část severní zdi paláce a hranolová věž v nejzápadnější části areálu. Její spodní kruhová část, dnes zčásti ukrytá pod terénem a přístupná otvorem v klenbě, sloužila jako hradní vězení. Věž byla přístupná prvním patrem po můstku z hradby přilehlého paláce. Hrad byl obklopen příkopem, který se dosud zachoval téměř kolem celého hradu s výjimkou prostoru před zámkem, kde byl zasypán v souvislosti se stavbou zámku v třicátých letech 19. století. V období 14. a 15. století se na Klenové vystřídalo několik generací pánů z Klenového a Janovic. Za vlády Lucemburků předpokládáme intenzivní stavební činnost, zejména v severovýchodní části horního hradu nad zachovanými sklepy. Do té doby lze klást parkánový ochoz kolem celého hradu, který musel být na severní straně založen na klenutých obloucích, dodnes patrných z pohledu od hradního příkopu. Dnešní podoba jihovýchodní části paláce, dnes nejzachovalejší části hradního torza, byla podle zachovaných článků vytvořena v době Václava IV. V prvním patře byl vybudován nový sál s tzv. husitskou kaplí, přiléhající k terase, zřízené v 19. století. Ve svorníku její křížové žebrové klenby, dnes chráněné novodobou střechou, která se výrazně uplatňuje v siluetě hradu, je dodnes viditelná kamenická značka. Tehdy také vznikla polygonální nástavba asi starší kulaté věže, v níž byla umístěna hradní kaple. Po jejím zřícení byl prostor opět v 19. století upraven na vyhlídkovou terasu. V první polovině 16. století skončilo na Klenové panství rodu Klenovských a přes několik dalších majitelů hrad r. 1553 získal Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, nezámožný šlechtic, který však působil jako vysoký úředník v císařských službách. Ten na Klenové znovu obnovil panské sídlo. Stavební práce se týkaly zejména horní části hradního paláce. Jedinou dodnes zachovanou částí je budova tzv. purkrabství, tehdy přestavěná z pozdně gotické kuchyně. V sálovém prostoru v patře byl před polovinou 20. století objeven freskový vlys s erby majitelů panství a spřátelené šlechty. Podle tradice se na Klenové narodily některé z mnoha dětí Jiřího Haranta, mezi nimi i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, významný renesanční politik, cestovatel, hudební skladatel a spisovatel. Ten panství převzal po roku 1584 spolu se svým bratrem Adamem. Adamova část zůstala v harantovských rukou, zatímco Kryštofova se dostala jeho švagrovi, opět Přibíku z Klenového. V roce 1646 byly obě spojeny v rukou hraběte z Martinic. Zhruba od této doby se datuje pustnutí. V roce 1737 se hrad připomíná jako trosky.

V 19. století byla Klenová kromě několika hospodářských stavení v předhradí zcela zpustlá. Roku 1832 panství zakoupil hrabě Josef Filip Eduard Stadion-Warthausen und Thannhausen. Jeho rodina vlastnila nedaleké panství Trhanov, on sám panství Chlum u Třeboně. Hrabě Stadion započal obnovu Klenové v duchu dobového romantismu. V prostoru jižního opevnění vybudoval zámek, do kterého zahrnul starší stavby, což určilo jeho podobu, sestávající ze tří zřetelně oddělených částí. Z nich nejpozoruhodnější je část západní, kde se nacházelo reprezentativní sídlo majitele, která byla vyzdobena v novogotickém slohu jako jeden z velmi časných příkladů jeho užití v Čechách. Hradní ruina byla užita jako romantická kulisa. Hrabě Stadion zde upravil vyhlídkové terasy a vyspravil také velkou hranolovou věž, kterou završil střechou s ochozem. Zasypáním příkopu a vyrovnáním terénu vznikl dnešní prostor mezi hradem a zámkem, kde byl založen park. Hrabě Stadion dále vybudoval spodní bránu, v patře horní brány zřídil kapli, v prostoru před velkou věží vystavěl kočárovnu v novogotickém stylu. Ale náročné stavební práce jej pravděpodobně vyčerpaly, takže 1836 musel Klenovou postoupit svému bratru Franzi, který se v roce 1848 nakráko stal rakouským ministrem vnitra, a roku 1838 bylo panství prodáno Františku Václavu Veithovi. Ten dokončil zámecké interiéry, jejichž dekorativní výzdobu (iluzivní táflování stěn) pravděpodobně zadal proslulému českému malíři Josefu Navrátilovi, který pro něj a pro jeho příbuzné pracoval též na jiných místech v Čechách, například na zámcích Jirny či Liběchov. Podrobný popis zámku v již definitivní podobě známe z proslulé publikace Františka Antonína Hebera o českých hradech a tvrzích z roku 1848. Za dalšího majitele zámku Heliodora Heidla, který někdy po roce 1849 zámek získal a držel jej až do r. 1880, bylo západní novogotické křídlo upraveno v novorenesančním stylu a sjednoceno se zbývajícími částmi. Podobně byly vyzdobeny byly též interiéry, které dostaly bohatou štukovou výzdobu, byly vytapetovány a dveře i okna byly orámovány dřevěným ostěním s římsami a rozeklanými nástavci. Za Heidla byl v šedesátých letech zasypán příkop na jižní straně, na zásypech založena zahrada. Drobné úpravy pokračovaly i za dalšího majitele Felixe z Heintscheln, rytíře z Heineggu, který v podhradí vybudoval tzv. Vilu Paula, později přejmenovanou na Vilu manželů Kotrbových. Po jeho smrti nechala manželka na jeho památku postavit na nedalekém návrší, kde se dříve nacházel předsunutý hrádek, novogotickou kapli sv. Felixe. V soukromých rukou zámek zůstal do r. 1951, kdy byl hrad a zámek odevzdán do správy Národní kulturní komise.

Jako poslední majitel je uvedena malířka Vilma Vrbová - Kotrbová: patří k významným portrétistům 20. století v Čechách. Narodila 14. října 1905 v Kutné hoře. Její rodiče se jmenovali František Vrba a Anna Vrbová, rozená Snížková. Dětství Vilma Vrbová Kotrbová prožívala na Klenové, což ji ovlivnilo i do budoucna. Po studiu na gymnáziu na Vinohradech studovala mezi lety 1921-1924 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Klenová-Rónova plastika za sýpkou poblíž energetického místa Profesoři, v jejichž ateliérech studovala ji velmi ovlivnili. Pro její tvorbu byl nejvýznamnější profesor Vratislav Nechleba, v jehož ateliéru studovala v roce 1930. Jejím hlavním tématem byla dětská podobizna a portrét, kterému se věnovala až do své smrti. Značnou část jejího díla Vilma Vrbová Kotrbová velkoryse věnovala Galerii Klatovy/Klenová. Vilma Vrbová Kotrbová zemřela 22. prosince 1993 v Praze. Urna s jejím popelem byla uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Týnci. V roce 1963 byla na Klenové zřízena galerie výtvarného umění. V exteriéru je stálá expozice soch a plastik, v interiéru jsou výměnné výstavy současného výtvarného umění. Galerie obsahuje významná díla českého výtvarného umění 19. a 20. století (V. Brožík, J. V. Myslbek, V. Hynais, J. Čermák, J. Mařák, J. Mařatka, V. Špála, V. Beneš, E. Famíra, J. Kodet, O. Kubín, V. Tittelbach, A. Fišárek, V. Nechleba, K. Svolinský a J. Bauch). Expozici v interiérech zámku doplňuje ještě současná exteriérová figurativní plastika rozmístěná v prostoru zahrady uprostřed živé přírody. Dále byla v zámku zřízena svatební síň a stylová vinárna. V létě se v hradním areálu konají koncerty a divadelní představení.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621) je nejvýznamnější osobností, spojovanou s Klenovou. S největší pravděpodobností se totiž narodil právě zde, neboť Klenová byla v té době sídlem jeho otce. Dostalo se mu pečlivého vychování z části u domácího učitele, z části na škole v Plzni. Obsáhlé vědomosti a dovednosti získal v kulturním prostředí innsbruckého dvora arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského, kam přišel roku 1576 na otcovo přání. Naučil se latině, řečtině, italštině a němčině, vzdělával se v historii, zeměpise, státovědě, politice, teologii, hudbě, matematice a přírodních vědách. Společenský ruch, styky se zahraničními hosty, jakož i provázení Ferdinanda na cestě do Itálie položily základy k jeho cestovatelské zálibě. Po otcově smrti roku 1584 se ujal správy rodinných statků. 1594 až 97 se účastnil protitureckého válečného tažení, během něhož osvědčil vojenský talent i věrnost císaři. Po návratu mu zemřela manželka; pod vlivem této události a zároveň veden ctižádostí blíže poznat země obývané Turky se rozhodl pro pouť do Svaté země. Odjel na jaře 1598 doprovázen svým švagrem rytířem Heřmanem Černínem z Chudenic. Cestu, která vedla přes Bavorsko a Tyroly do Itálie, dále na Krétu, Kypr, do palestinské Jaffy, dnešního Tel Avivu, Jeruzaléma a do Egypta, popsal v cestopisu Putování aneb Cesta z království Českého do města Benátek, jednom z nejslavnějších děl českého písemnictví. Od podzimu 1599 pobýval Kyrštof Harant střídavě na tvrzi Bělá a v Plzni, kde se osobně seznámil s císařem Rudolfem II. Od roku 1600 patřil k jeho úzkému kruhu. 1603 byl povýšen do panského stavu. Po smrti Rudolfa II. působil krátce ve službách Matyášových. 1614-15 byl vyslán s diplomatickým poselstvím do Španělska. Cestu přes západní Evropu údajně popsal v německém cestopise, jehož rukopis se nedochoval. Po návratu odešel z habsburských služeb, žil na hradě Pecka, který získal 1603 druhým sňatkem, věnoval se hospodářství, literatuře a především hudbě jako skladatel a zakladatel zámecké kapely. Dodnes se zacovalo několik Harantových skladeb. 1618 z ne zcela jasných důvodů přestoupil k víře podobojí a aktivně se zapojil do stavovského povstání. 1619 dokonce velel dělostřelbě při obležení Vídně. Za vlády Fridricha Falckého vykonával různé funkce u dvora - královský dvorní a komorní soudní rada, prezident České komory. Pro účast v odboji byl po porážce povstání v únoru 1621 zatčen a odsouzen k smrti stětím. Poprava byla vykonána 21. června na Staroměstském náměstí v Praze. Pohřben byl do kostelní hrobky na hradě Pecka.

Ottův slovník: ves v Čechách, hejt. a okr. Klatovy, fara Týnec, pš. Janovice n. Úhl.; 47 d., 338 ob. č., 4 n. (1890), škola, 2 mlýny. Alod. statek (365,43 ha) náleží se zámkem, dvorem a mlýnem dědicům Felixe Heintschela šl. z Heineggu (+1896). Samoty: Harantovský a Kosmocský mlýn a Papírna. Nade vsí strmí na nevysoké kuželovité skále (537 m n. m.) malebné zříceniny hradu klenovského, jenž vl. 1834-36 k částečnému obývání přestavěn. Ve hradě mešní kaple se vzácným obrazem Matky Boží a hluboká do skály vytesaná studně. [Klenové] bylo pův. sídlem staročeského rodu z Klenového a z Janovic, vyskytující se ve XIII. st., z nichž mnozí v dějinách českých vynikli, jmenovitě Přibík za válek husitských. Po Janu z [Klenové]-ho (1490) seděl tu Vilém Švihovský z Ryžemberka (1534), Zdeněk Lev z Rožmitálu, Adam ze Šternberka (1547), Jiřík Harant z Polžic a Bezdružič (1553), jehož potomci Kryštof a Adam rozdělili se (1583) o zboží klenovské. Jedna polovice zboží dostala se později na nějaký čas původním majetníkům p. z [Klenové]-ho. Jan Jiří ml. Harant z Polžic přistoupil na poč. války 30leté ke konfederaci odbojných stavů, začež odsouzen k manství, r. 1626 přijal léno a obnovil (1638) přísahu manskou na statek [Klenové], polovici zámku, městečka, nyní vsi s dvorem popl. a několika pustými vesnicemi. Po smrti jeho spadl statek klenovský právem odúmrtním lenním na krále a dle expektance na něho udělené postoupen (1637) Jiřímu Adamovi Bořitovi hr. z Martinic, jemuž 1646 z man. ství byl propuštěn. Po hr. z Martinic (1656) uvádí se tu rodina ze Salmů, Ignác Karel ze Šternberka (1669-73), rodina Morzinů, načež se vystřídalo více majetníků a r. 1721 přikoupen statek klenovský k panství bystřickému; r. 1744 od něho opět oddělen, stal se samostatným zbožím, jež od r. 1832-38 drželi hr. ze Stadionu Thannhausenu, pak Fr. Václ. Veith, od r. 1849 Karel ryt. z Throthy. R. 1880 koupil [Klenové] od p. Heindla Felix z Heintschelu ryt. z Heineggu, jenž vystavěl v [Klenové]-m školu, přes Úhlavu železný most a na všelijaký jiný způsob zvelebil statek klenovský. Pod vrchem Harantský mlýn.

J.Vrchlický:Než tu vyrojila se děsná bouře, plameny války rozlily se po nebohé zemi a Harant, jenž z přesvědčení vroucího přestoupil právě k učení pod obojí, tasil meč za svobodu vlasti. Po boku Thurnově zašel do Rakous a tam obléhal Vídeň, mistrem jsa hrubé střelby, na Klenovém posádka Mannsfeldova se usadila, chtějíc odtud čeliti zástupům Marradasovým. Pověsti: Po hradě se toulá duch mladé šlechtičny, která zemřela pro majetkové neshody. Pomůže jí politování a pochopení křivdy. Léčivé místo je za galerií(sýpkou), uprostřed mezi třešní a plastikou(ženské nemoci). Zdejší paní hradu byla ve spojení s ďáblem. Když umírala, vyznala se ze svých činů a na důkaz svých slov dupla bosou nohou na podlahu. Z prkna vyšlehl plamen a v podlaze zůstala vypálená stopa, která se zde dlouho ukazovala. V noci tu bývá slyšet pláč a nářek duší mnichů nevinně odsouzených na tomto hradě(viz dříve).

Z Klenové po zelené na úpatí Rovenské hory(laténské hradiště, zbytek valu na okraji lesa)do Rovné(sídliště z doby železné a ml.laténu) do Opálky:

první zmínka o tvrzi z r.1392, za Buška z Opálky(v erbu kohout), obrana Výšinné cesty, renes. přestavba provedena Šternberky v 2.pol. 16.st., barokní úpravy od Morzinů z l.1673-1721, v 17. st. Zdeněk Kolovratský z Kolovrat(později vyslancem u špan. dvora), prodal Juditě Kolovratové ze Šternberka(Huerta prý tak daleko obmyslnostmi svými španělskými přišel "že jest i Judyt z Kolovrat na Opálce vlastní dceru uloudil a ji snížil"), dále majitelem Jiří Adam Bořita z Martinic(vyhozený z oken pražského hradu při praž. defenestraci před Bílou horou), obytná hranolová věž je typem jednoduché venkovské tvrze se zachov. příkopy a valy. V předhradí barokní kaple sv.Anny z 18.st..

Gotickou tvrz tvořila minimálně patrová hranolová obytná věž o stranách 12x10 m. Věž obíhala ve vzdálenosti cca 5 metrů hradba tvořící tak na třech stranách úzký parkán, pouze na východní straně se rozšířila a vytvořila zde rozlehlé nádvoří zakončené na okraji skalního výchozu čtverhrannou dovnitř otevřenou baštou. Do jihozápadního kouta hradby byla do hradby vestavěna čtverhranná bašta se zaobleným nárožím, která zde chránila vstupní bránu v jižní obvodové hradbě. Při renesanční přestavbě v XVI. století vyplnil severní parkán obdélný objekt, další dvoutraktová jednopatrová budova vznikla na opačné jižní straně, kde pohltila jihozápadní baštu a svým jižním traktem předstoupila před obvodovou hradbu do nyní zasypaného jižního příkopu. Opálka-tvrz Při dalších pozdějších úpravách byl zastavěn i západní parkán, budova v severním parkánu dostala klenby v prvním patře, renesanční palác byl rozšířen k východu. Tvrz v Opálce postavil v 80. letech XIV. století Bušek ze Strážova či jeho stejnojmenný syn, poprvé je zmiňována roku 1392. Během první poloviny XV. století Opálka z historických pramenů mizí a setkáváme se s ní až v jeho druhé polovině, kdy již patřila rytířům z Dražovic a Opálky. Mezi roky 1476 a 1480 ji neznámým způsobem získal Bedřich Škorně z Malonic, on a jeho syn byli pány na Opálce dalších 60 let. V letech 1538-40 získala Opálku Alžběta z Pacova po jejíž smrti ji převzal manžel Jan Tunkl z Brníčka. Po roce 1557 tvrz zdědila Markéta ze Šternberka, její syn a vnuk zde sídlili cca do roku 1590, kdy ji jako úhradu za nesplacené dluhy převzal Jan st. z Lobkovic. První tři dekády XVII. století držela Opálku Judyta z Kolovrat, roku 1630 bylo panství pro dluhy prodáno Jiřímu Adamovi Bořitovi z Martinic. Ve druhé polovině století se majitelé několikrát vystřídali až Opálku roku 1673 koupil Pavel z Morzinu, po roce 1701 se majitelé opět střídali až byl za Palm-Gundelfingenů roku 1760 opálecký statek připojen k panství Bystřice nad Úhlavou, jehož osudy nadále sdílel. Tvrz přestala být panským sídlem a sloužila jako obydlí úředníků, později byla pronajata drobným držitelům k bydlení. V letech 1923-4 byl během pozemkové reformy opálecký statek tehdejšímu majiteli Vilémovi Hohenzollern-Sigmaringen zabaven a přidělen aktuálním nájemců. Ve 40. letech XX. století byl zámek zestátněn a sloužil zemědělskému družstvu. Dnes je objekt navrácen do rukou původních majitelů, kteří jej postupně opravují.

dále vlevo do Strážova:

od r.1379 městečko, r.1524 město-znak: dvě bílé věže s červenými střechami, mezi nimi brána s vytaženou mříží, s šípem prostřelenou liškou držící bažanta, nad ní střelec. Město mělo hrdelní právo-vrch Šibenec. Těžba stříbra, galenitu, možná i zlata, do štol přístup ze sklepů v nejstar. části-Hradčany(č.p.28,111), zbytek kruhové haldy 1 km jz. od obce(lesík u Jelenky)-tzv. Strážovská hrudka(velký obsah krevele, v 60.l. 20 st.odvážen do ejpovických pecí), v 18. st. paličkování krajek, 1936-53 zde byla odborná krajkářská škola. Raně gotický kostel sv.Jiří z konce 13.st., domy pův. zástavby z poč. 19.st., pozůstatky po bývalé židovské čtvrti, v 19.st. též výroba modrotisku.

Strážov vznikl pravděpodobně v polovině 13. století. Na ostrohu nad Strážovským potokem byla vystavěna pomezní a strážní tvrz, od níž dostala obec svoje jméno. Strážní místo vzniklo k ochraně světelské obchodní stezky, vedoucí z bavorského města Zwiesel železnorudským průsmykem dále do českého vnitrozemí. První písemná zmínka o Strážově pochází z roku 1352, kdy je jmenován jako příslušenství k blízkému hradu Opálka.
V polovině 15. století byly pod samotným Strážovem objeveny ložiska stříbra a možná ještě dalších nerostných surovin. S dolováním byl spojen velký rozmach Strážova, který v době své největší slávy dostal od krále Ludvíka Jagellonského některá městská práva (hrdelní, trhové a samosprávní). Z této doby pochází také erb Strážova, který symbolicky vyjadřuje obranný význam proti loupežným vpádům Bavorů. Po vyčerpání stříbra ve zdejších dolech, ke kterým dochází někdy v 16. století, nastává pomalý úpadek bývalého významného obchodního střediska. Další rána, ze které se již Strážov nevzpamatoval, byl rok 1641, kdy bylo městečko vypáleno a vydrancováno Švédy. I přesto se dochovaly některé pozůstatky po dolování: vchody do štol ze sklepů některých domů v nejstarší části obce (tzv. Hradčanech) a Hrudka (tj. halda odpadů z dolů, 1 km jižně od Strážova, při Městišťském potoce).
Od 18. století se na Strážovsku rozšířila výroba paličkovaných krajek. V roce 1896 zde byla dokonce založena odborná krajkářská škola. Zručnost zdejších žen byla oceněna na mnoha mezinárodních výstavách a jemné krajky se staly velmi žádanými (zámořské zakázky, obrovská krajka pro Národní divadlo v Praze, apod.) Krajkářská škola byla sice v roce 1953 zrušena, ale tradice mezi lidmi stále zůstává, o čemž svědčí úspěšné výstavy v klatovském muzeu. Významnou úlohu v dějinách Strážova zaujímá řemeslná výroba. Živnostníci se sdružovali v cechy a později vznikaly první výrobní družstva. O jednu z prvních továrních výrob na Strážovsku se zasloužil Žid Feigl, majitel koželužny, která se pak přeměnila na dnes významný Kozak Klatovy. Zakladatel koželužny byl jedním z příslušníků strážovské židovské komunity, která v době svého největšího rozkvětu představovala více než šestinu obyvatel Strážova a byla největší v okolí. Synagoga od roku 1680(dřevěná), nová od 1808 do 1954. Ghetto bylo v severozápadní části obce(Č.p.180-199). Bývalá škola č.p. 189. U domu č.p. 25 bývalé mikve. Místo u pramene Perlovka se nazývalo V lázni. Dnes zde je holubník a chlívky. Hřbitov 1,5 km východně od obce, asi 600 let starý s 250 náhrobky od poloviny 18. století.

V roce 1945 bylo místními řemeslníky založeno Kovodružstvo. To se ve své více než padesátileté historii stalo hlavním zdrojem nabídky pracovních příležitostí pro místní občany. Hlavní výrobní program tvoří vzduchotechnika, zahradní nářadí a zakázková výroba.

Památky: Strážov-kostel sv. Jiří Gotický farní kostel sv. Jiří, který tvoří typickou dominantu Strážova, pochází z konce 13. století. Nejstarší památky jsou renesanční křtitelnice a kropenka. Téměř padesátimetrová věž byla do dnešní podoby přestavěna v minulém století. Radnice s věží a hodinami na východní straně náměstí byla postavena v roce 1858 na místě původního vyhořelého radního domu. Interiéry radnice zdobí rozměrná plátna loveckých zátiší, která obecnímu úřadu věnoval akademický malíř Václav Soušek.

Pamětní deska Václava Souška upomíná na akademického malíře, rodáka z nedalekého Javoříčka, a je umístěna v průčelí radnice. Pamětní deska Josefa Jana Kalivody byla nedávno odhalena na rodném domě romanopisce, který poprvé literárně objevil zdejší kraj. Pamětní deska Václava Křížka je umístěna na samotě v Loužku u Strážova, kde se narodil významný pedagog, poslanec zemského sněmu a autor strážovské hymny. Lidová architektura v obci je mnoha typů a pochází z různých období: původní zástavba pohorského městečka (č.p. 5 a 21), zástavba bývalé židovské čtvrti (č.p. 181, 182, 185 v tzv. Židovské ulici), typické šumavské roubenice (č.p. 140, 150, 10). Před radnicí stojící socha sv. Jana Nepomuckého je pozdně barokní a pochází z počátku 19. století. Památník padlých v 1. a 2. světové válce je umístěn v malém parčíku u autobusové zastávky.

Při cestě ze Strážova do Zahorčic prochází cesta kolem starého mlýna, dnes přebudovaného na luxusní dům a blízké koupaliště. Místo se nazývá "Na strašidle". Kdysi se tu odehrála tragédie - na místě, kde stojí boží muka mezi silnými stromy, došlo k vraždě. Ale místo dostalo svůj název až ve 20. letech 20. století. Tehdy se tudy vracela skupinka mladíků - zlé jazyky tvrdí, že měli něco vypito - jisté je, že pod dojmem velkého strachu vyprávěli o setkání s podivnou postavou. Byl to zmučený duch zavražděného nebo něco jiného - to již dnes nikdo nemůže říci.

Ze Strážova jz.do Záhorčic přes Želivský vrch do Žíznětic, Dešenic(CT 7), přes Milence do Nýrska. Dál po cyklotrasách směr Špičácké sedlo, Všeruby nebo Sv.Kateřina.

nahoru

Verze 2.7 , Mystik 2005-2012