Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 35: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Velhartice - Hory Matky Boží - Jindřichovice - Malonice - U Svatého Bartoloměje - Běšiny - Úloh - Velhartice (27 km)

Z Velhartic(CT 7)na východ přes Ostružnou a Drouhaveč do Hor Matky Boží:

hornická osada vzniklá počátkem 16. st.(osada vedená jako Montes Mariani), první doly zakládány po r.1520, kdy byl majitelem města(r.1522 povýšeny na královské horní město)Zdeněk Lev z Rožmitálu, horníci osvobozeny od poddanství, rozkvět trval pouze 20 let, po r.1541 úpadek, těžba ukončena v 18.st., poslední pokus v r.1828. Stopy důlní činnosti patrny v lese severně od obce i na stráních vrchu Křížovka. Kaple z r. 1843 na návrší Kalvárie stojí v místech kříže, u něhož se havíři modlívali. Poč.20.st. proslula ruční výroba bot. Jednolodní raně barokní Kostel Jména P. Marie z r.1637, úpravy r.1737, na oltáři hodnotná socha. Do roku 1910 zde byl i pivovar(200 hl). P.Marie z 16.st.. V obci je koupaliště napájené místním potůčkem.

Další názvy: Stříbrné Hory u Velhartic, Mariánské Hory (Montes Mariani) či Městečko naší milé Paní (Bergstadtl unserer Lieben Frau, Muttergottesberg, Frauenstadt). Jí byla Kristova matka Marie, do jejíž ochrany horníci jako své patronce svěřili své životy, zasvětili jí kostel a jejím jménem nazvali i své město. Již v průběhu 10. až 12. století se v obci a jejím okolí rýžovalo zlato, což dokazují zbytky rýžovnických sejpů, nebo také "hrůbat" podél říčky Ostružné a jejích přítoků. Další zbytky rýžovnických sejpů jsou v mokrosuckém údolí podél potoka a cesty do Mokrosuk v délce asi 3,5 km ve směru sever - jih, na které navazují z pozdější doby také hornické haldy a obvaly. Také podél potoka, tekoucího od Hor Matky Boží k Drouhavči jsou zbytky rýžovnických prací až po jeho ústí do Ostružné.
První zmínky o dolování jsou doloženy zápisem v "Horní knize" z 19. 11. 1519, kde je uvedeno, že dolová pole na jámě Sv. Anny byla propůjčena panu Baltazaru Bohuchválovi a několik dní poté byla dolová práva na "Náleznou jámu Matky Boží"propůjčena panu Jiřímu Popelovi z Lobkovic. Snad právě název této jámy Matky Boží se stal základem pro pojmenování celého důlního revíru jako "matkobožský". V roce 1520 je už použit název osady Hory Matky Boží u Velhartic.
V okolí Hor Matky Boží jsou rozsáhlé zbytky po dolování stříbrných, olověných a ojediněle i měděných rud a také zlata. Přesto, že písemné zprávy o hlubinném dobývání rud se zachovaly až z počátku 16. století, lze podle nepřímých důkazů předpokládat rozkvět dolování již ve 14. století. Za vlády Jana Lucemburského byly ze zdejšího zlata raženy mince.
Doposud se nepodařilo lokalizovat řadu dolů a štol, které byly v provozu v první polovině 16. století. Mezi tato stará díla patří první dědičná štola sv. Kryštofa, Svatánálezná jáma, jáma sv. Anny, Jáma Matky Boží, zvaná také jámou Naší milé Paní, dále pak šachty sv. Barbora, sv. Václav, Marie Magdalena, Abraham, Mauritius, Mikuláš, Zikmund, sv. Trojice, Zabořená stará šachta, Na svini, kde se vyskytovaly i železné rudy a Stará nálezná jáma. K nim také patří později otevřené jámy Apolonia, Nálezná jáma David, Šachta Pěti bratří, Nálezná jáma u Červené žíly, důl Osel, sv. Jiří, Suchý smrk, Nebeský Pán, sv. Merten, Selský důl, Švihovský důl, sv. Michal, sv. Trojice a sv. Kateřina. Poslední dva byly již v roce 1551 zatopeny.
Hluboká dědičná štola byla podle předpokladů ražena z údolí pod obcí západním směrem ke střední skupině dolů. Její jméno, ani ústí na povrch se nedochovaly. Dalšími štolami byly dědičné štoly Vavřinec a Šmelcířská. Z tohoto výčtu důlních děl je možno oprávněně usuzovat, že také v první polovině 16. století bylo dolování velmi úspěšné.
Nejvýznamnější doklady o starém dolování jsou patrné v terénu jižně od obce, směrem k východnímu úpatí vrchu Křížovka, kde je dosud zachováno 16 velkých obvalů, propadlin a hald 8 až 10 m vysokých. Toto pásmo se táhne od cesty z Pozorky k hájovně Žďár. Dědičná štola odváděla vodu z dolů na Křížovce do Kalného potoka, tekoucího do Svojšic. Na uvedené obvaly navazuje řada rýžovnických sejpů v pásmu dlouhém asi 300 m.
Ke Křížovce směřuje ještě další pásmo propadlin a to od silnice do Mokrosuk. Toto menší pásmo je jihovýchodně od obce. Severovýchodně od Křížku při cestě do Lešišova je osamělá halda a u cesty do Drouhavče jsou dvě asi 3 m hluboké propadliny s haldou.
Na jihovýchodním svahu kopce Kalvarie, severně od obce,jsou také zachovány zbytky po starých hornických dílech, převážně v okolí kapliček Křížové cesty, která kruhem obchází kapli Proměnění Páně. Vedle kaple je nevysychající studánka, napájená pravděpodobně vodou vytékající ze staré opuštěné štoly. Východně, těsně u turistické cesty do Kolince lze spatřit odval bývalého dolu Antonína Paduánského. Severním směrem od kaple, pod hřebenem směřujícím ke kopci Holub se na pokraji lesa a sousedící louce nachází sedm velkých propadlin v délce asi 100 m. Největší z propadlin má průměr kolem 6 m a je 4 m hluboká. Pravděpodobně bylo v tomto prostoru ústí štoly dolu sv. Michala.
Ve dvacátých letech 16. století byla pod Křížovkou postavena stříbrná huť, jejíž stavební objekty se však nedochovaly. Po roce 1562 byla již většina dolů opuštěna a hornické práce začaly upadat. Úpadek dolování trval až do počátku 18. století, kdy zde dolování úplně zaniklo.
Ve druhé polovině 19. Století byly zahájeny pokusy o obnovu dolování. Pod vrcholem kopce Holub byl vyhlouben důl Antonín Paduánský a na severním svahu kopce Křížovka byla hloubena jáma Františka Serafinského, zvaná také dolem Jana Křtitele. Další důkaz byl otevřen u cesty do Drouhavče a zbyla po něm 2 až 3 m hluboká propadlina s haldou. Všechny uvedené pokusy o obnovu těžby však nebyly úspěšné.
Roku 1914 bylo obnoveno jedno z ústí štol pod Křížovkou, ze kterého vytéká čistá důlní voda. Tento zdroj kvalitní vody je po řadu let využíván k napájení místního koupaliště.
Doklady o historické hornické činnosti lze nalézt i v širším okolí, např.podél cesty od obce Petrovice k Velharticům v Pichelském údolí jsou patrné zbytky po rýžování a rýžovnické sejpy jsou téměř v nepřetržité řadě i podél Ostružné od Velhartic ke Kolinci. Na hlubinných dolech byly dobýváno již ve 13. století což dokládají staré doly na na úbočí kopce Borku (Jáma Trojice a Nálezná III a štola sv. Martina) a v okolí osady Horního Staňkova. Rozvět dolování spadá do období poloviny 16. století, kdy byla v údolí Ostružné postavena stříbrná huť. Koncem 16. století nastal úpadek dolování a již nikdy k oživení nedošlo. Zbytky dolování nalezneme i v okolí Mokrosuk, Drouhavče, Svojšic a Kašovic. Dolování v matkobožském revíru však nemělo dlouhého trvání a jeho rozmach je datován na počátek 16. století, kdy majitel velhartického panství, kam nově vzniklá osada Hory Matky Boží správou patřila, pan Zdeněk Lev z Rožmitálu, svým vlivem u dvora a na základě dobrých výsledků dolování rozvoj šachet urychlil. Významnou podporou rozmachu dolování v revíru bylo udělení výsad malé hornické osadě, kdy ji český král Ludvík Jagellonský dne 12. listopadu 1522 povýšil na královské horní město s mnohými právy, jako např. přidělení městského znaku a vlastní pečeti, pořádání trhů, právo pivovárečné, opevnění města (obr.č.4) apod. Výstavba města se uskutečnila v letech 1522 - 1530 jehož základem je velký obdélníkový rynek s kostelem Jména Panny Marie na východní straně náměstí. Na konci 16. století však došlo k úpadku těžby, horníci odešli na příbramsko a do opuštěných domků se stěhovali řemeslníci s okolí, v převážné míře tzv. králováci - svobodní lidé z blízkých královských rychet, znalí rukodělných prací potřebných pro venkov. Katastr města zahrnoval převážně pozemky pro těžbu a postrádal pozemky pro zemědělské využití. Ty byly v držení sousedních obcí. Součástí hmotného kulturního dědictví obce je i kaple Proměnění Páně z roku 1842 s Křížovou cestou postavenou v roce 1863 na popud p. faráře Pavla Fortunáta okolo kaple na jižním svahu kopce Kalvarie (dříve Vrch, nebo Holubí vrch). Jednotlivá zastavení křížové cesty jsou tvořena zděnými kapličkami. Od roku 1980 jsou Hory Matky Boží osadou ve správě obce Velhartice. (J.Bernard)

Muzeum vlastivědného typu. Specializace: historie hornictví v královském horním městě Hory Matky Boží; historie obce; světnička výminkáře; etnografie obce a okolí. Téměř pět set let historie kdysi hornické osady povýšené roku 1522 na královské horní město je připomínáno ve sbírkách místního muzea v Horách Matky Boží. Kromě památek na hornickou minulost ilustrují exponáty muzea široké spektrum dalšího života městečka. Muzeum v Horách Matky Boží bylo otevřeno v srpnu 1995 jako stálá výstava historie bývalého královského horního města a západní části šumavského regionu v okolí Sušice. Podnětem ke zřízení muzea byla snaha soustředit a pro budoucnost zachovat upomínky na způsob života tohoto kdysi hornického a později řemeslnického městečka, obklopeného převážně zemědělským krajem. K této snaze přispěla i nastalá situace využít objekt bývalé školy po uzavření Mateřské školy Exponáty muzea tvoří jednak již zmíněné stopy po hornické činnosti v regionu rozmístěné v okolí obce a začleněné do naučné stezky, jednak exponáty a dokumenty o historii města ve vlastním muzeu.
Hlavním exponátem, který byl také podnětem ke zřízení stálé výstavy, je divadelní opona z roku 1900. Oponu namaloval zdejší rodák, malíř pokojů Jan Valdman ve svých jednadvaceti letech, když předtím namaloval 14 obrazů do kapliček jednotlivých zastavení Křížové cesty na Kalvarii. Opona zachycuje pohled na Hory Matky Boží ve středověké podobě a je zajímavým dokumentem o vývoji obce. Návštěvník může spatřit velké náměstí ve tvaru obdélníku vymezené řadovou zástavbou přízemních domků bez dvorů a hospodářských objektů. Nejsou zde ani žádné výstavné budovy, snad jen "horní úřad s horním hejtmanem", který sídlil v objektu dnešní fary, jak by o tom mohl svědčit dřívější název "na havířské", je honosnější budovou. Místní havíři a později řemeslníci bydleli ve skromných domech.
O četnosti a různorodosti řemesel vypovídá místopis z roku 1836. V něm je možno zjistit, kdo v domku bydlel, čím se živil, jak četná byla rodina, jak se kde říkalo po chalupě apod. Jsou uváděna řemesla: punčochář, zedník, švec, truhlář, pekař, bednář, trakslíř (soustružník), krupař, tabáčník, papírník atd. Exponáty v muzeu připomínají některé tyto činnosti. Pro hospodáře z okolních vesnic se spřádala ovčí vlna (kramplování) a pletly se punčochy, kazajky a spodní prádlo. Rozšířena byla i ruční výroba obuvi s bohatou vlastní historií. Jako doplněk byla i výroba dřevěné obuvi - dřeváků (nejšle). Z dovážené rohoviny se vyráběly cigaretové špičky a špičky k fajfkám. Pro potřeby tesařů, truhlářů, ale hlavně pro potřeby státních drah vyráběla rodina místního kováře Milforta kalibrované nebozezy o průměru až 120 mm (vrtání potrubí, pump, železničních pražců). Po domácku se vyráběly perleťové knoflíky a krabičky na sirky pro sušickou sirkárnu. Z příležitostných sezóních prací lze jmenovat "mravenečkářství", tj. sběr mravenčích kukel, chození s mlýnkem (na lněné semeno), sekání trávy v Alpách atd. Návaznost prací na široké okolí vytvořila z Hor Matky Boží přirozené středisko tehdejšího života. Do vzniklé farnosti byly zařazeny okolní osady Mokrosuky, Lešišov, Pozorka, Cihelna a Drouhaveč, které patřily do Hor školou a poštou. Rovněž služeb "Spořitelního a záložního spolku v Horách Matky Boží" využívaly občané širokého okolí. O životě farnosti vypovídají četné exponáty sakrální, tak i fotodokumentace. Školu, dnes již zrušenou, připomínají výpisy ze školní kroniky a drobné školní předměty. Dále je zde zdokumentována i činnost dobrovolných hasičů, tělovýchovné jednoty Sokol a dalších spolků a hudebních těles. Život obyvatel pošumavského kraje přibližuje instalovaná výminkářská světnička včetně opisu postupní smlouvy, která právní formou zajišťovala starým lidem klidné dožití.
Samostatnou část výstavy představuje pohled do minulosti městečka spojenou s hornickou činností, která svým prudkým vývojem dala vzniku městečka základ. Je zde opis listiny českého krále Ludvíka Jagellonského z 12. Listopadu 1522, kterou povyšuje Hory Matky Boží na královské horní město s popisem městského znaku a vyobrazení městského pečetidla z roku 1560. Rozsah důlních prací přibližují důlní mapy matkobožského revíru. Nalezené hornické nářadí, repliky kahanů, dobové zobrazení nářadí a postupu prací, názvy šachet a štol, vzorky hornin - to vše vypovídá o úrovni a způsobech tehdejšího kutání. Na závěr prohlídky muzea lze shlédnout dvě videokazety o historii městečka a některých již zapomenutých řemeslech. Muzeum se nachází na náměstí. V lesích na sever od vsi stopy důlní činnosti.

Naučná stezka - důlní činnost v okolí Hor Matky Boží: Na část muzeálních sbírek a exponátů týkajících se hornické činnosti v regionu navazuje naučná stezka, která úvodní tematicky zpracovaný blok informací o důlní činnosti doplňuje ukázkami jejích pozůstatků přímo v terénu. Jedná se o pásma sejpů, nebo také hrůbat po rýžování zlata, pásma pinek a odvalů (obvalů) na výchozech žil po hlubinné těžbě stříbrných rud, ale také ukázka středověkého těžního zařízení - rumpálu, podle kreseb báňského odborníka té doby Georgia Agricolly. Trasa naučné stezky navíc zahrnuje i zdejší kulturní památky (kostel Jména Panny Marie a kaple Proměnění Páně, Křížová cesta) a většina zastavení z celkových 12 poskytuje krásné šumavské scenérie v okolí vrchů Kalvárie a Křížovka (Rozhledna Svatobor, hrad Velhartice, kostelík Zdouň atd.). Za jasného počasí lze zahlédnout vrcholky Alp, hrad Kašperk a další pozoruhodnosti. Naučná stezka začíná souhrnnou informační tabulí na náměstí proti kostelu, prvním zastavením je stálá výstava a expozice muzea. Na každém zastavení je informační tabule s upozorněním na subjekty zájmu a vysvětlení souvislostí. Na několika krajních zastavení jsou osazeny lavičky k odpočinku a relaxaci. Naučná stezka byla otevřena v roce 2000 zásluhou několika nadšenců a sponzorů s přispěním obce a evropského fondu (1000 euro PHARE).

F.F.Toužimský: Za Ostružnou jižně pod Kolincem rozkládá se na vrchu osada s hrdým jménem královského horního města, k němuž od Velhartic podle Borku vede silnice. Jsou to Hory Matky Boží, jímž lid pro zašlou jich slávu přezdívá Zlámané hory. Město má i skvělý erb představující štít s obrazem Matky boží s jezulátkem, s anděly po obou stranách se vznášejícími a u noh s dvěma stojícími havíři, nad štítem s rytířskou helmicí s královskou korunou a nad tím dvěma perlíky.... Jako nad Volšovkou tak i nad Ostružnou zachovaly se mnohé pověsti o skrytých pokladech v lesních hlubinách neb o místech, kde stávaly staré hrady, bývaly příčinou i mnohého pátrání.

Z obce po žluté vzhůru přes Kalvárii Spáleným lesem dolů do Kolince-Ovčína(CT 7), vlevo do Jindřichovic:

renesanční zámek přestavbou tvrze(připom.r.1381) v 16.st., v 1. pol.18.st. přistavěno dvoupatrové zámecké křídlo. Dnes možnost ubytování. Na zbytku bašty letité čapí hnízdo, roubená stavení šumav. typu na podezdívce(č.p.16,17). O bývalé kapličce a lípě při polní cestě mezi Jindřichovicemi a Mlázovy psal a kreslil J.Váchal: Svár dvou rolníků odtud, usmířená jich a tahání losu, kdo onu kapli vystavěti dá. Soused, který to prohrál, aspoň vsazení lípy u kaple prosadil, řka, že když ne on, tedy jeho vnukové se dočkají, že kaplička bude jednou v hajzlu(Tak to tam bylo vytištěno doslova, protože lid přišel na to, že tučná slova k lidovosti patří). A taky jo. Za šedesát let stála kaplička položena na boku, neb kořeny lípy ji vyvrátily(J.Váchal nejdříve lípu s povalenou kapličkou nakreslil, o pověsti se dočetl v Pečírkově kalendáři na rok 1965). V roce 1952 si děti udělaly v kořenách lípy ohníček. Od něho lípa chytla a hořela. Poškozena žila ještě 10 let a těšila kolemjdoucí svou krásou, byť poskvrněnou. Zahynula v roce 1962, když na podzim ji větrná smršť rozlomila. Dnes zde roste už zase lípa jiná.

První zmínka o vsi je z roku 1381, kdy tu zemřel Drha, kterému se přezdívalo Černobýl a Dobrohost. Část vsi vlastnil také Přibík, který zemřel roku 1382. Ze vsi pocházel i Oldřich, kterého zajal Oldřich z Rožmberka. Oldřich z Jindřichovic byl vězněn na Novém hradě. Posléze byl propuštěn. Drslav z Jindřichovic byl v letech 1397-1418 purkrabím ve Velharticích. Drslav byl pravděpodobně synem Oldřicha. Jan Jalovic z Jindřichovic si roku 1411 vzal Lidmilu, která věnem získala Újezd. Bydlel tu Petr z Jindřichovic, řečený z Velhartic, roku 1455 tu žila šedesátiletá panna Kateřina, Jan z Jindřichovic držel roku 1450 Hradec. Od poloviny 15. století vlastnil statek a tvrz Stach z Běšin. Po něm se statek stal majetkem Mikuláše z Ledče, který byl prvním královským písařem. Roku 1479 vlastnil statek Vyntíř z Vlčkovic. Roku 1516 byla tvrz rozdělena mezi Vyntířovi syny. Mareš a Beneš si rozpůlili tvrz, dvůr, ves Jindřichovice a ves Brod. Mareš koupil později i druhou polovinu. Celý majetek prodal Mikuláši Ucháčkovi z Krčína, který roku 1543 zemřel a zanechává po sobě dvě dcery Uršulu a Dorotu. Dorota získala Jindřichovice, Uršula Brod s velkým rybníkem. Uršula si vzala Sezimu Protibořského z Vrtby.
Jindřichovice získal její syn Václav z Vrtby. Po Václavově smrti vlastní statek jeho bratr Jan. Ten roku 1609 předal Jindřichovice tvrz, dvůr a ves, vsi Brod, Sluhov, Úloh a Hory Matky Boží svému synovi Janovi Hroznatovi, který se účastnil povstání. Od roku 1631 vlastnili statky bratři Jan Adam a Sezima Jan. Později vlastnil Sezima statky sám. Sezima Prostibořský nechal tvrz v druhé polovině 16. století přestavět na dvoukřídlí renesanční zámek. Je to patrová bloková budova nepravidelně rozdělenými okny s krátkým severním křídlem o jedné okenní ose, krytá dvojvalbovou střechou spojenou mansardovou spojnicí. Klenba v přízemních místnostech je valená s plackami a lunetami, schodiště je klenuté hřebínkovou křížovou klenbou. Z původní tvrze se dochovala okrouhlá věž, kterou dělí od zámku úzká ulička. Věž je částí nového zámku. Po něm nastoupil jeho synovec Beneš Hroznata, který byl pánem v Třebomyslicích. Beneš Hroznata zemřel roku 1686, statek měl získat jeho syn Jan Václav. Než se stal Jan Václav plnoletým, byly Jindřichovice roku 1689 prodány Jiřímu Vojtěchovi Janovskému z Janovic na Oselci a Kotouni a jeho manželce Markétě z Dobrše. Janovští z Janova vlastnili statek od roku 1689 do roku 1796. V první polovině 18. století postavili blízko starého renesančního zámku barokní zámek. Oba zámky odděluje úzká ulička. Půdorys zámku má tvar písmena L. S delším ramenem sousedí hospodářské budovy bývalého panského dvora. Krátké rameno zakončuje barokní štít. K rameni přiléhá stará okrouhlá věž, která má kuželovitou střechu. Věž je pozůstatkem bašty staré tvrze. V okolí se nachází park, kde kdysi bývala romantická studánka.
Od roku 1796 vlastnili statek Kryštof Volkman. Jeho syn František prodal statek roku 1826 Aloisii Helversenové z Helvershaimu. Roku 1908 koupil statek Karel Novák a v roce 1914 koupil tvrz Václav Chroust, statkář z Kolince. V roce 1951 byla tvrz zabavena státním statkem a JZD. Tvrz byla vrácena roku 1991 v rámci restituce Václavu Chroustovi v zdevastovaném stavu. Postupnou rekonstrukcí a renovací je tvrz vrácena do její poslední historické podoby. Tvrz má již opravenou dvojitou sedlovou střechu. Statek a nový zámek vlastnil Jan Novák, který byl donucen v roce 1951 opustit ČR. Za hospodaření statků a JZD se stala postupně z nového zámku ruina. V roce 1999 byl zámek vrácen synovi původního majitele. Od něj v roce 2000 zámek odkoupili manželé Jiří a Veronika Chroustovi a začali s rekonstrukcí na apartmány. V adaptovaném zámeckém sále jsou různá školení či rodinné oslavy.

Kaplička sv. Václava z druhé poloviny 19. století se nachází při okraji zámeckého parku východně od zámeckého areálu. Je vyjmenována mezi posvátnými a poutní místí českobudějovické diecéze, snad v souvislosti se studánkou, která byla poblíž v zámeckém parku(zanikla). Kaplička obdélníkového půdorysu, v soupisu památek polokruhový odsazený závěr. Štít trojúhelný, na okrajích zdoben obloučky. Vstup nevýrazný, obdélníkový. Střecha sedlová na hřebeni se zvoničkou.

Za vsí při cestě do Sluhova se nachází památkově chráněná pozdně barokní kaplička u sv. Anny postavená roku 1762 předky místní rodiny Boublíků.

Nový zámek byl postaven v 18. stol. V té době byl statek v majetku potomků Jiřího Vojtěcha Janovského z Janovic na Oselcích, který usedlost koupil zadluženou v roce 1688 a jeho potomci zde seděli téměř až do konce 18. stol. Původně se jednalo o dvoukřídlou patrovou budovu, ke které bylo v polovině 19. stol. přistavěno další, třetí křídlo. Dnešní podobu zámek získal při úpravách z počátku 20. stol. kdy vznikla při západním křídle válcová vížka, východní křídlo bylo upraveno k hospodářským účelům a zbývající dvě křídla s klenutým přízemím byla upravena na provozní místnosti. V patře, které bylo obytné byly zřízeny i reprezentativní místnosti. Posledními majiteli byla rodina Nováková. Statek koupil v roce 1908 Karel Novák, který jej převedl na syna a poslední majitelkou od roku 1944 do roku 1955, kdy byl statek znárodněn, byla Ludmila Nováková. Dodnes se dochoval celý komplex tvrze přestavěné na zámek, Nového zámku, poplužního dvora a parku. Dnes je v soukromých rukou a z části upraven na penzion. (Jiří Úlovec, Hrady, zámky a tvrze Klatovska, Libri, 2004)

Asi 1,2 km za vsí doleva do Malonic:

připomínány r.1318 jako sídlo Jetřichovo, renesanční zámek(přestavěn v kulturní dům-bývalá knihovna byla umístěna v blaten. zámku-Cestopisný fond zámecké knihovny Malonice je cenný tím, že dokumentuje zájem o vědecké poznání oblastí vnitrozemí Střední Asie. Tato oblast byla důkladněji poznávána teprve nedlouho před vypuknutím druhé světové války, jak ukazují například malonické knihy Die nackten Nagas. Dreizehn Monate unter Kopferjaegern Indiens od Christopha von Führer-Haimendorf vydaná v Lipsku v roce 1939 či kniha Emila Trinklera Im Land der Stürme pojednávající o německé expedici do Střední Asie uskutečněné v letech 1927-1928. Kniha, doprovázená akvarely autora, vyšla v Lipsku roku 1930.), narodil se zde Balbínův žák páter František Boryně ze Lhoty, žil mezi indiány kmene Mexos v Peru až do své smrti r.1722. Zámek opraven r.1867, křížové, hřebínkové a valené klenby, portál s ostěním zdob. reliéfy, památné lípy, dvě z největších v Pošumaví, stáří 800 a 900 let(obvod 780, resp.850 cm), modříny. Mohutná lípa stojí na návsi v místě zvaném "U Radnice". V r. 1928 byla stažena železnými pásy a dutina v kmeni zazděna. V současnosti je dutina otevřená, konzervovaná a koruna stažená pružnou vazbou. Tvrdí se, že je zbytkem stromořadí při někdejší zemské stezce do Bavor.

Ves má trojúhelníkové náměstí. První zmínka o vsi je z roku 1318, kdy ji držel Jetřich. Dále se připomíná Lev z Malonic. Zmínky o něm jsou z roku 1360 a 1395. Píše se i o Otíkovi, kterému se říkalo Koláček z Malonic a o Janu z Malonic. Několik dalších majitelů vsi není známo. V 15. století vlastnili ves Škorňové. Za Bedřicha Škorně byl v Malonicích postaven renesanční zámek. O jeho původní podobě, ale žádné zmínky nejsou. Toto období připomíná jen klínák s letopočtem 1500, který nalezneme ve vstupní bráně do dnešního zámku. Od poloviny 16. století do roku 1636 vlastnili statek Štěnovští z Kadova. Před rokem 1636 dali na místě původního zámku postavit dnešní nejstarší střední část zámku, jak to připomíná nápis na klenáku na vstupní bráně, nesoucí jmena Aleny (tj. Anny Ludmily) Kadovské z Robčic, Zikmunda z Kadova a Evy Kadovské z Vidršperka. Renesanční zámek byl jednopatrový. V přízemí bychom nalezli světnici s velkou klenutou místností, pod níž je velký sklep. V přízemí byla ještě velká světnice, která byla později rozdělena příčkami na menší. V patře bychom spatřili předsíň se schody na půdu a velkou světnici. Zámek měl také půdu.
Roku 1636 byl statek prodán Annou Ludmilou Kadovskou z Robčic Evě Polyxeně Hájkové z Robčic, která se provdala za Tuněchodského. Ta roku 1662 prodala Malonice Ferdinandovi Vilémovi Boryněmu ze Lhoty, který statek brzy prodal. Do počátku 19. století statek vlastnilo ještě osm majitelů. Od roku 1693 do roku 1740 držel statek, dosti dlouho, Jan Václav ze Svárova, který ho odkázal svému nevlastnímu bratru Františkovi Rochovi z Běšin.
Tento majitel postavil dnešní jižní barokní část zámku se sedlovou střechou. V přízemí se nacházely tři menší místnosti. Jedna z nich fungovala jako domácí kaple. V prvním patře byly vybudovány dvě velké místnosti. Roku 1796 získal statek Josef Ennis z Atteru. Začal přistavovat severní křídlo zámku. Statek prodal roku 1800 pražskému obchodníkovi Benediktu Kohlerovi. Severní křídlo bylo před rokem 1807 dokončeno v empírovém slohu. Byla to zase patrová budova. V přízemí se nacházela kuchyně s příslušenstvím, v poschodí společenské místnosti. Benedikt Kohler postavil nad velkou klenutou místností nejstarší částí zámku, tedy na místě půdy, obytné patro o čtyřech místnostech. Benedikt Kohler byl zemědělským odborníkem. Dochovala se i jeho korespondence s K. K. Andréem, který vydával časopis Oekonomische Neuigheiten. Na zámku měl knihovnu o 8000 svazcích. Založil anglický park, který přiléhal k severnímu křídlu. V něm se nacházelo mnoho exotů, z nichž se dosud dochovalo pár kavkazských modřínů. Od roku 1817 vlastnil statek Kohlerův zeť Rudolf Fürstl, od roku 1846 dr. Josef Lumbe, doktor, ředitel pražské polytechniky, po mnoho let prezident Vlastenecké hospodářské společnosti, byl za zásluhy a rozvoj průmyslu a zemědělství v Čechách povýšen roku 1867 do šlechtického stavu a obdarován erbem a přídomkem "z Malonic".
Roku 1879 dědil statek jeho syn Rudolf. Po roce 1867 bylo strženo empírové křídlo zámku a postavena nová jednopatrová pseudorenesanční zámecká budova. Půdorys zámku má tvar písmena L, hranolovou věžičku v nároží, fasády jsou členěny hřebínkovými klenbami s výsečemi. Patro je plochostropé. Pivovar statku Malonice; Malonitz 1731 - výroba ukončena 1918; 1 000 hl; poslední majitelka byla Marie Lumbe z Malonic.
Zámek byl opraven, stal se majetkem malonického ZD. Zámek sloužil jako kulturní dům. Byly tu byty, kanceláře. Dnes vlastní zámek kolinecká obec. V zámku je taneční sál a hospoda. V této stylové "hospůdce", kterou má v pronájmu p. Matoušek z Malonic, se můžeme občerstvit a odpočinout. ZD Kolinec tu má kanceláře(Milan Janeček 1999).

ve vsi vpravo k nádraží, zde vlevo do Podolí:

První zmínka je z roku 1360, kdy ji vlastnil Držek z Podolí. Podolí tedy existovalo už za vlády císaře Karla IV. a na Držka nás upamatuje název nedaleké vsi Tržek. Nad Tržkem bývalo donedávna živo. Existovala zde jedna vojenská sovětská základna. Z vlaku je dobře viditelná dlouhá betonová zeď na hřebenu hory a budova bývalých kasáren. To vše odhalila vichřice v roce 1979, která smetla stromy kolem postavených objektů.
O mnoho majitelích drobného statku Podolí nic nevíme. Roku 1528 se připomíná držitel Vít ze Rzavého. Počátkem 15. stol. statek vlastnil Otík Koláček z Malonic a později bylo Podolí připojeno k panství Běšiny. Součástí tohoto mohutného statku zůstalo až do roku 1670. Tehdy se od běšinského statku odtrhly vesnice Podolí, Hořákov a Střítež. Maxmiliána Františka Kocová z Dobrše prodala tyto vsi Terziům di Sissia.
Zámek postavila šlechtická rodina Terziů v roce 1789. Zámek je malý, jednopatrový, barokní. Je to jednoduchá obdélná stavba. Střecha je valbová s věžičkami. Připomíná se v Schallerově topografii Klatovského kraje. Na konci 18. století připojili Terziové podolský statek ke kolineckému. Když Terziové přesídlili do Kolince, zámek v Podolí postupně chátral až zanikl. V roce 1838 statek koupil Václav Veith a Podolí opět osamostatnil. Ten nechal v západní části Podolí v areálu poplužního dvora postavit nový zámek, který se prakticky ve stejné podobě dochoval dodnes. Následovala pak řada dalších majitelů (např. Taaffe či rodina Fruweinů z Podolí).
Původní barokní fasádu zámku odstranila některá úprava. Zámek byl majetkem JZD, sloužil jako byty zaměstnancům. V poslední době zámek chátral. Ani zde ještě není restituce dořešena. Část zámku vlastní paní Luňáková. Pan Matoušek z Podolí má zámek zatím v pronájmu. Stará se o paní Luňákovou a chce zámek koupit. Nyní zámek opravuje(dle Milana Janečka 1999). Od roku 2004 je naproti zámku westernový ranč.

Podolského mlýna, po červené ke sv.Bartolomějovi:

zřícenina gotického farního kostela obce Podolí ze 14.st., jednolodní, zpustlý v Josefovské době, kostel v gotickém slohu, ve kterém se od samotného založení obce konaly bohoslužby. V roce 1579 tento kostel vyhořel, v roce 1788 byl zrušen a potom zbořen. V minulosti snad staroslovanské obětiště, místo je na 19 km dlouhém hřebeni nad Drnovým potokem, je jedním ze tří pásem Strážovské vrchoviny, pod sv.Bartolomějem je lesní údolí Zlomihlav se strmými svahy. Výhled k jv..Dnes místo vyčištěno od náletu. Od roku 2004 se zde opět konají poutě z Běšin a slouží se zde mše.

Od kostela severně na tur. žlutou, vlevo dolů do Běšin:

v mladší době kamené(1200l.př.n.l.)zde pohřebiště ze žárovými hroby milavečské kultury, připomínány r.1379 jako původní sídlo rytířů Běšinů(znakem medvědí tlapa a buvolí roh), vládli zde 200 let, tvrz z poč. 17.st., renesanční sídlo Koců z Dobrše, v 18.st. upravena na sýpku, po pol.19. st.na lihovar, roubené lidové stavby(č.p.33, "U Sládečků"), u kostela (upr. po r.1781 na místě barokní kaple z r.1654, obraz na hl. oltáři připisován Škrétovi) památná Žižkova lípa.

Památník 42 obětí pochodu smrti: Dne 27 dubna 1945 stál necelý jeden kilometr před zdejší železniční stanicí vlak, v němž byli vězni různých národností. Když se o tom dozvědělo místní obyvatelstvo, nosilo těmto ubohým polévku, chléb a kávu. Dárcům pak slíbeno, že vězni vše obdrží. Ale z pozdějšího dopisu jednoho z vězňů pana Rudolfa Šišky, přednosty ze Šťáhlav, bylo nám sděleno, že vězňové z darovaných potravin neobdrželi ničeho. Dle jeho sdělení byli tímto vlakem transportováni vězni z Flossenbergu. Když 13. dubna 1945 se k tomuto zajateckému táboru blížili Američané, byli prý vězňové po 120 nacpáni do vozů a odtud vezeni nejprve do Saské Kamenice, kde k nim byl připojen transport asi 2500 žen. Dále jeli přes Ervěnice, Horní Břízu, Plzeň, Stod, Domažlice, Janovice a Nýrsko. Tam však dostali Němci zprávu, že Železná Ruda je již obsazena Američany. Proto odjíždí zpět na Janovice, Klatovy a Běšiny. Odtud pak do Horažďovic, Českých Budějovic, Lince a Mathausenu, kde měli být zlikvidováni plynem. Byli však ještě včas osvobozeni Američany. Celá jejich cesta je poseta hromadnými hroby. Také zde vidělo obyvatelstvo z povzdálí, jak blíže trati u strážního domku čp. 27 byla vězni kopána na louce rolníka p. Karla Presla z Kozí jáma si 4 metry dlouhá a 3 metry široká, do níž na nosítkách byla odnášena mrtvá těla. Když vlak kolem dvacáté hodiny večerní vyjel směrem na Sušici, vyskočilo z něho několik vězňů, z nichž jeden Karel Plocienník z Chmelníku v Polsku byl od stráže raněn třemi střelnými ranami do zad a pod pravou lopatku. Byl se svým bratrem Moňkem nalezen na kraji lesa u obce Úloh a odveden k rolníku Stanislavu Kolářovi, který dne 29. dubna dopravil raněného k Dr. Krůsovi do Velhartic, kde byl ošetřen. Po ošetření zdržoval se raněný u pana Koudelky, rolníka v Rajském. Když stav zraněného se horšil, povolal zmíněný rolník k němu pí Dr. Ludmilu Hátlovou z Čachrova, která seznala, že jeho stav je životu nebezpečný. Dne 3. května také uprchlík podlehl svému zranění. Pochován byl dne 8. května na zdejším hřbitově.
Když naše vlast byla od Němců osvobozena, byl uvedený hrob na louce pana Karla Presla otevřen a mrtví dne 4. června 1945 do jednotlivých hrobů na hřbitově v Běšinech pohřbeni. Celkem bylo v tomto hrobě nalezeno 42 těl, z nichž bylo 26 mužů a 16 žen. Totožnost mrtvol nebylo možno zjistit. U některých byla zjištěna čísla, která byla vytetována na rukou, u jiných čísla přišitá na oděv. Některé ženy měly uřezané prsy. K pracem při vykopávání těl z hromadného hrobu bylo použito osob z Krajského soudu v Klatovech. Pohřeb měl slavnostní ráz za účasti vojska, četnictva, úřednictva, hasičstva, zpěváckého spolku z Klatov, školních dětí a několika tisíc lidí z místa a okolí. Účast se odhadovala na 5000 lidí. Proslov měl předseda ONV Klatovy pan Čermák. Celý smuteční obřad byl skutečným uctěním památky nejen těch, kteří byli pochováni na zdejším hřbitově, ale vůbec všech obětí nacismu na celém světě.(Z kroniky Běšin)

Při Drnovém potoku, 2km sev. rýž. pole se štěrky a písky sejpů(obsahují rutil).

Běšiny, ležící jihovýchodně od Klatov v rozkošném údolí při Drnovém potoce na trati dráhy Domažlice-Horažďovice, jsou původu prastarého, neb od dávných dob stávala zde zemanská tvrz, z níž zachovala se dodnes budova panské sýpky. Ostatní budovy dnešního zámečku původem svým sahají do století XVI. Jedna z nich, jež k východu byla obrácena, dávno jest zbořena. Tvrz byla důkladně podsklepena a chodby táhly se daleko za kostel a k rybníku. První písemná zmínka o Běšinech činí se roku 1379, kdy ves patřila zemanům Častovoji, Sudovi a Drslavu. V té době jsou uváděny pod názvem BESSIN, po roce 1400 pak BIESCHINY či BIESSINY. Staršího data než BĚŠINY je tvar BĚŠÍN. Teprve v XV. století se objevuje tvar množného čísla BĚŠINY.V roce 1382 byly Běšiny majetkem pana Jeníka Mnicha z Běšin, v jehož erbu, ve dvě půle rozděleném, vidíme černou medvědí tlapu ve zlatém poli a stříbrný buvolí roh v poli černém. Roku 1395 držel Běšiny Milota z Běšin, po němž v majetek otcovský uvázali se roku 1404 synové Jiřík a Jan řečený Hlávka.V letech 1423 - 1444 vládli zde Jan starší a Jan mladší, 1444 - 1465 Vilém, 1465 - 1484 Milota a Václav. V letech 1484 - 1519 spravovali zboží běšinské bratři Jiřík, Zbyněk a Jindřich zvaný Jeptiška. Po nich Milota a Jindřich, za něhož roku 1578 vyhořel kostel sv. Bartoloměje, který jako farní kostel při Podolí již před rokem 1370 se připomíná. Syn Jindřichův Adam zemřel roku 1591. Nástupcem jeho stal se Jindřich, za jehož dědiců přešly Běšiny r. 1612 v majetek německého rodu Lamingarů z Albenreithu, v jichž držení byly až do roku 1626. Poté uvázali se v držení Běšin páni Kocové z Dobrše a na Úloze a užívali jich do roku 1678. V té době patřilo k majetku běšinskému: tvrz, dvůr a ves Běšiny, záduší svatého Bartoloměje, dvory Hubenov, Úloh, Javoří, Rejský, Zahrádka a Tvrdoslav, což vše roku 1678 koupil pan Vilém Albrecht Kolowrat a připojil k panství Týnec. Jedním s posledních majitelů obce byl pan Jindřich Kolowrat z rodu Kolowrat-Krakovský. V době jeho panování byl v obci vystavěn veřejný vodovod a sokolovna s rozsáhlými cvičišti.V držení tohoto rodu byly Běšiny do 1. listopadu 1924.

Původně v Běšinech stávala zemanská tvrz, která byla v 1. polovině 17. století přestavěna na renesanční zámek, z něhož se dodnes zachovala budova panské sýpky. Nad vchodem do 1. poschodí jsou znaky Koců z Dobrše a Nebilovských z Drahobuze. V polovině 19. století byl v těchto prostorách zřízen lihovar, který je v provozu dodnes. Kromě obilného lihu z žita a pšenice se zde vyrábí vyhlášená Běšinská ovocná pálenice z vlastně dodaných druhů ovoce - jablka, hrušky, švestky apod.
V Běšinech byla postavena řada chalup v rázovitém stylu lidové architektury. Dvě staré historické vesnické chalupy s doškovými střechami se rozebraly a odvezly do budovaného skanzenu šumavské lidové architektury, který se dnes nachází v podhradí státního hradu Velhartice.
V současné době v obci, jejíž správní území zahrnuje obce Běšiny, Hořákov, Hubenov, Kozí, Rajské a Úloh o celkové rozloze 16,02 km2, žije trvale 825 obyvatel.
Obec Běšiny je obcí střediskovou s velmi vyvinutou infrastrukturou a dopravní obslužností - vlakové i autobusové spojení, V místě je pošta, kadeřnictví, škola a mateřská škola. Obec jepřipojena na plyn.
V současné době žije obec čilým cestovním ruchem, zejména díky nově vybudovanému areálu Eurocampu, který byl ze 75 % financován z prostředků Evropské unie. Přestavba začala počátkem devadesátých let. Nyní má kapacitu 320 osob. V areálu je hostům k dispozici restaurace, moderní sociální zázemí, koupaliště, tenisové kurty s umělým povrchem, minigolf a sauna.
V roce 2002 obec začala budovat v areálu Eurocampu Školicí, vzdělávací a informační centrum. Finanční prostředky na jeho vybudování byly z 90 % poskytnuty EU, programu SAPARD. V současnosti Eurocamp Běšiny nabízí nejen celoroční ubytování s možností výletů do oblasti západní a střední Šumavy, ale i pořádání školení a využití sportovního vybavení.

J.Vrchlický: Když po bělohorské bitvě převeliká čásť šlechty české, statků svých pozbavena jsouc, v chudobě se ocítila, utíkali se mnozí šlechticové do hor a spokojovali se i s kmetcími statky, jež později i do desk zemských bylo lze vložiti. Tak vznikly známé a při sněmovních volbách nejednou i pověstné malé deskové statečky šumavské, jimiž okresy klatovský, sušický a hartmanický nejhojněji obdařeni jsou.

Pověst: Od doby, kdy Žižka pobořil kostel sv.Bartoloměje nad Běšinami, se zde každoročně ve výroční den zkázy zjevuje černá postava mávající černým praporem. Ten, kdo prý ji spatří, zakrátko zemře.

Z Běšin podél Drnového potoka do Úlohu:

připomínán ve 14.st.. V roce 1352 byla obec uváděna pod názvem Vloh, později Ouhlo. V roce 1414 se vyskytuje jméno pan Drslav Úložský-Úlehle z Úloha, v roce 1567 Hynek Svatoslav z Ouloha. Název vznikl pravděpodobně ze slova úlehl - pole ležící ladem. V roce 1924 byla provedena změna názvu z Ouloh na Úloh. Kostel sv.Petra a Pavla postaven v gotickém slohu, r.1763 barokizován, r.1781 zrušen, upraven na sýpku, později obydlí(č.p.29). Náhrobník Běšínů z Běšin ze 16.st., pošumavská roubená stavení s lomenicí(č.p.9)

Okolo žel. st. Nemilkov ke dvoru Chrástov, vlevo po žluté na červenou tur. značku, vpravo po červené až do Velhartic. Dále po cyklotrasách směr Kolinec, Čachrov nebo Hlavňovice.

nahoru