Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 36: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Sušice - Nuzerov - Nové Městečko - Dolejší Krušec - Petrovice - Hlavňovice - Horní Staňkov - Svojšice - Volšovy - Sušice (36 km)

Ze Sušice(CT 5) po červené proti proudu Otavy do Nuzerova:

Z Nuzerova se otvírá impozantní výhled na celou Dlouhou Ves, pásmo vrchů s hradem Kašperk i na vzdálený vrchol Sedla (902 m n. m.) se zbytky starého keltského hradiště. Vrchy nad Nuzerovem se jmenují Stráže. Kdysi měly tvořit součást ohňových signálních míst. Na vrších se v případě ohrožení země vpádem nepřátelských vojsk zapalovaly stráže připravené hranice dříví. Zní až neuvěřitelně, že během několika mála hodin světelné poselství dorazilo do Prahy.

Les, který se rozkládá vpravo při cestě z Nuzerova, ukrývá dvě zajímavosti. První, k níž se dá odbočit na vrcholovém bodu cesty, se nachází asi 400 metrů vlevo. Jedná se o zdivo bývalé lesní kaple. Místní pověsti hovoří o hlásce hradu Kašperku. Doložena je epizoda poustevnická. Na kraji lesa přímo u vsi se nacházejí dvě vlčí jámy. Jedna je vcelku zachovaná, druhá zčásti zaházená. Do těchto důmyslných pastí pomocí návnady, tzv. újedě, chytávali lidé dříve vlky. Z Nuzerova klesá stezka zpět k Otavě. Řeky se těsně dotkne na Pátečku, kde stával v minulosti vyhlášený Dirnhoferův hamr. V sousedních Červených Dvorcích žil řadu let významný hudební skladatel Jaroslav Křička.

buď vlevo dolů přes pastviny(špatně znatelné značení) znovu k Otavě a na st. silnici, po ní do Nového Městečka(CT 7), zde vpravo 1 km, znovu vpravo do Dolejšího Krušce a nebo rovnou přes úbočí Stráže do Dolejšího Krušce:

dvoukřídlý zámek, barokní z doby kolem r.1710 vystavěl na místě původní tvrze Gottfried Daniel Wunschwitz( kupuje panství 1709). V roce 1781 věž a křídlo se stájemi nechal upravit hrabě Villani. Kaple snad z roku 1832 byla zasvěcena sv. Janu Nepomuckému, na oltáři stávala dřevěnná kopie jeho sochy z Karlova mostu. Typické venkovské šlechtické sídlo bylo tak účelově upraveno. V zahradě býval kamenný reb Wunschwitzů z roku 1722 a nad vchodem do zámku pískovcová deska se sdruženými erby Wunschwitzu a Schumannů a stextem. V letech 1938 až 1949 v majetku Františka a Anny Broschových.
Lipová alej stará 290 let vede od zámecké zahrady. Krušecká lipová alej je chráněné stromořadí. Čtrnáct lip malolistých (Tilia cordata) roste podél cesty od barokního zámku k bývalé kapličce u lesa, v nadmořské výšce 500 m. Alej byla vysazena na přelomu 17. a 18. století. Obvody kmenů lip měří od 320 do 600 cm, koruny stromů dosahují do výšky 30 až 35 m (měření 1977). Stromy jsou chráněny od roku 1978 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta. Obce známy svým obchodem ze solí ve středověku(Krušec = Koernsalz), asi mylně se zde udávala těžba soli(Jan Teplice z Dlouhé Vsi r.1435 prodává dvůr v Trpešicích s povinností při změně majitele odvést sloup soli), spíše zde byly podloudné sklady pasovské soli. Nalezena zde popelnice a mramor. deska s řeckým nápisem, kaple z l.1832-33. Pivovar s výtočí 200 hl před 1702 do roku 1888 (Gottfried Daniel Wunschwitz, Theodor Zvěřina). Například v roce 1711 se v něm uvařilo jen sedm sudů - tedy 17,5 hektolitru. Úplně vařit přestává před rokem 1890, od kterého budova slouží ke zcela jiným účelům: hartmanická škola tu zřizuje svoji expozituru. V Dolejším Krušci byla zřízena 1. září 1935 česká menšinová škola s 13 dětmi, z toho 6 dětí z Loučové, která je přiškolena do Světlé, kde jest česká škola. Dvě děti jsou německé.

F.F.Toužimský: Vesnice a zemské statky k západu na úbočích k Volšovce: Loučová, Kojšice, Chamutice, k severu Volšov, dále Františkova ves, Trsice, Stanikov a Dub hlásí se k české národnosti, na jihu Dolní a Horní Krušec, též zemské statky, dále Střední Krušec a východně nad Otavou ves Nuzerov k německé. Dle zápisu J.Pollanda z r.1865 se poněmčily rodiny na některých zámečcích: Kordíkové na Čachrově, Schreinerové v Nemilkově a Dolním Krušci, Kocové v Hlavňovicích, a na Kněžicích. Za to se počeštily rodiny Gabrielů na Loučové, Apltaurové na Žikově, Elederové na Těšově a Pollandové na Kunkovicích.

Přes Prostřední Krušec:

Přibližně šest kilometrů jižně od Sušice, těsně u severního okraje vesnice Dolejší Krušec, leží víska Prostřední Krušec (okr. Klatovy). Její historie doposud prakticky nebyla zpracována, neboť se mimo jiné nepředpokládalo, že také v ní bývalo panské sídlo. To zde však skutečně stávalo. Počátky Prostředního Krušce nejsou doposud příliš jasné. Nejstarší zmínky v pramenech hovoří od 14. století vždy jen o vsi Krušec. jelikož je více než pravděpodobné, že se jedná vždy buďto o Hořejší nebo o Dolejší Krušec, tedy vsi významem daleko důležitější, můžeme je pominout. Ves Prostřední Krušec vznikla pravděpodobně až někdy v 15. - 16. století, poprvé je však zmiňována až v době kolem poloviny 16. století. Tehdy podle tzv. plánských análů žil Sebastián ze Žeberka a Plané na Prostředním Krušci (Senft 1932, 70). Tato zpráva - přestože dosud není ověřena písemnými prameny - se zdá být velice pravděpodobná. Je známým faktem, že rod Plánských ze Žemberka se po rozrození počátkem 16. století zčásti vystěhoval před polovinou století do oblasti pomezí Klatovska a Prácheňska, kde členové tohoto rodu drželi různé majetky (např. Velhartice, Kněžice aj.). Sebastián se tak možná stal zakladatelem nové boční linie rodu, sídlící na Prostředním Krušci téměř jedno století. Sám Bartoloměj Paprocký připomíná, že za jeho života žil Sebastiánův nástupce Albrecht ze Žeberka - "z Egberka" - a na Prostředním Krušci (Paprocký 1602, 336). Po Albrechtovi nastoupil v držení Prostředního Krušce jeho syn Jiřík, píšící se z Eberka "a w prostržednim Krussczy". Nevíme sice přesně, kdy převzal otcovský statek, stalo se tak však jistě ještě před rokem 1603. Tehdy totiž Jiřík vložil sobě a svým potomkům do zemských desek svůj majetek a dědictví, totiž "w prostřednim Krusscy dwa dwory s diedinami lukami slesy y spastwisstiemi s rybniczky ktiem dworum dwiema przinaleziegiczym, item wes Swietlau s krczmau s mleynem rziczkau y struhau kdera na mleyn gde, item dwur we wsy Kundraticzych alidmi kterez wtez wsy ma. Itt(em) Jakubicze dwa dwory puste, itt(em) wsy Sstiepaniczych lidi poddane kdere tu ma, item we wsy Smrczim lidi poddany cztyry kdere tu tež ma, s dwory kmetzymi s platy..." a s veškerým dalším příslušenstvím (SÚA -DZV 252 C 27). Jak již bylo řečeno výše, nevíme dosud, kdy převzal majetek po otci. On sám si však do desk nechal vložit zápis s tím, že Prostřední Krušec s příslušenstvím drží po otci Albrechtovi již mnoholet.

Jiřík je zmiňovaný opět roku 1603, a to v soupisu poplatníků Království Českého, v němž byl zapsán opět pod predikátem "a na Prostředním Krušci" (Marat 1898, 49). Ze stejného zdroje víme, že tento majetek držel ještě roku 1615 (Sedláček 1869, 41, č. 6). Dále doposud nevíme přesně, jaký vývoj v držbě statku následoval. Je známo pouze tolik, že po Jiříkovi Prostřední Krušec vlastnil Jan Jiří ze Žeberka, snad jeho syn, majitel nedalekého statku Kněžice, který pak roku 1653 prodal svůj majetek "pržednie dwur poplužni we wsy Prostřednim Krussczy se wssim geho stawenim, s diedinami ... s krcžmau weysadni, we wsy Kundraticzych czoš tu ma qqq" s veškerým příslušenstvím, což vlastnil dříve Jiří ze Žeberka, Jiřímu Eichhornovi z Reichenbachu (SÚA - DZV 317 C5v.-6v., zápis z roku 1667). Tímto datem tak skončilo vlastnictví této větve Žeberků nad krušeckým statkem. Jiří Eichhorn roku 1646 přikoupil k Prostřednímu Krušci od Humprechta Račína sousední statek Dolejší Krušec (SÚA - DZV 305 O5v.-8v.). Oba statky pak vlastnil více než tři další desetiletí a až roku 1679 prodal dolnokrušecký statek "item w Krussczy slowe prostržednim dwur pansky poplužní s poplužím, s stawenim k tomu przinaležegiczym s sstiepniczy, s zahradkau qqq" a dalšími majetky Alexandru Mikuláši Šofmanovi z Hamrlesu, který tak získal rovněž části vsí Štěpanice, Kundratice, Smrčná a celou ves Trpěšice (SÚA - DZV 396 H15-20). Ten si však statky ponechal jen krátce a již roku 1682 prodal Dolejší Krušec "item w Krussczy slowe prostržednim, dwur pansky poplužní s poplužím a stawenim ktomu pržinaležegiczym" Janu Kryštofovi Kocovi z Dobrše a jeho manželce Polyxeně Kateřině (SÚA - DZV 396 H20v.-24v., zápis z roku 1683). Oba manželé však již roku 1683 prodali dolnokrušecký statek "item w Krussczy slowie prostržednim, dwur pansky poplužní s poplužím, s stawenim k tomu przinaležegiczym" Vilému Alexandru Běšínovi z Běšin na Novém Čestíně a Kundraticích (SÚA - DZV 396 N10v.-14).
Až Vilém Alexandr a jeho nástupci, jmenovitě syn Maxmilián Václav, drželi oba statky delší dobu. Teprve roku 1708 prodal druhý z nich oba statky, tedy tyké "dan auch einen Mayerhoff zu Mittlern Kehrnsaltz genandt mit allen darzu gehörigen gebäuen, gärten..." Janu Jiřímu Schumannovi (SÚA - DZV 410 K15v.-19v., zápis z roku 1709). Jan Jiří držel majetek krátce, neboť již roku 1709 začal vést první jednání a roku 1713 pak prodal oba statky, tedy rovněž "auch einen Mayerhoff zu Mittlern Kehrnsaltz genandt mit allen zugehörigen gebeuden, garten..." a s dalším příslušenstvím Gottfriedu Danielovi Wunschwitzovi, svému zeti (SÚA - DZV 490 E19-21v., totéž DZV 686 A19v.-22v.). Gottfried byl totiž ženat s Marií Františkou rozenou Schumannovou, dcerou Jana Jiřího. Ten si však ponechal část prostředněkrušeckého statku, neboť až roku 1722 odprodal Gottfriedovi rovněž čtyři poddanské usedlosti, patřící původně k nedalekému statku Loučová (SÚA - DZV 497 D19-21).
Oba manželé drželi statky více než třicet let. Gottfried se však koncem života dostal do dluhů, takže roku 1748 byli jeho dědici nuceni z finančních důvodů prodat oba statky paní Marii Rozině, rozené Herbesteinové, ovdovělé Daunové a podruhé provdané Herbertinové (SÚA - DZV 241 F29-30). Avšak rovněž tato dáma se posléze dostala do nepříjemné finanční situace takže roku 1762 byly oba statky, totiž Dolejší a Prostřední Krušec - prodány komisionelně panu Janu Kryštofu Villani (SÚA - DZV 595 B26-28v., zápis z roku 1763).
Jan Kryštof byl dalším majitelem obou statků, který v jejich vlastnictví zůstal přes třicet let. Až roku 1794 uzavřel dohodu o jejich prodeji s manželi Janem a Barborou Medlingerovými, k čemuž došlo nakonec roku 1800 (SÚA - DZV 773 M15v.-20). Manželé vlastnili statky společně do roku 1810, kdy Jan odprodal svou část majetku manželce Barboře (SÚA - DZV 873 M20-N6). Barbora se tak nakonec stala samostatnou držitelkou krušeckého zboží. Nevlastnila je však nadlouho, neboť záhy po roce 1810 zemřela. Její dědicové pak prodali už roku 1817 Dolejší a Prostřední Krušec Mathiasovi Kremserovi (SÚA -DZV 1024 F11v.-13), snad - podle nedoložených zpráv - nevlastnímu synovi Jana Medlingera (Sommer 1840, 276). Mathias vše držel až do roku 1827, kdy vše prodal Ignáci - Hynkovi Schreinerovi (SÚA - DZV 1140 D16-23, zápis z roku 1828). Hynek byl členem rozvětveného rodu, jehož příslušníci vlastnili řadu statků v okolí (tak např. Jiřičnou, Přestanice, Horní Staňkov a Nemilkov). Zemřel až roku 1860 a majetek po něm přešel na syna Františka. Tomu však byl zapsán do desek až roku 1863 (SÚA - Hlavní kniha DZV K VIII, pag. 70). Již roku 1870 však tento nový majitel odprodal oba statky, tedy Dolejší a Prostřední Krušec, panu Theodoru Zvěřinovi (tamtéž pag. 70). Tento majitel a jeho potomci pak vlastnili Prostřední Krušec, či lépe řečeno statek, ještě počátkem 20. století (Tittl 1906, 813).
Z výše nastíněné historie plyne, že zřejmě od poloviny 16. století byl Prostřední Krušec samostatným zemským statkem, který drželi rytíři ze Žeberka. Všechny písemné zprávy z této doby však hovoří pouze o nich, žádná se nezmiňuje o jejich sídle. Na jeho existenci můžeme usuzovat pouze na základě predikátů majitelů, píšících se "... a na Prostředním Krušci", což nás k tomuto tvrzení zcela opravňuje. Vždyť v Čechách existuje celá řada lokalit, v nichž se panské sídlo dochovalo dodnes, přestože o něm písemné zprávy 16. století vůbec nehovoří (např. tvrz v Odolené Vodě aj.).
V 17. století nastává situace poněkud jiná. Při prodejích statku počínaje rokem 1635 je prameny zmiňován ve vsi se nalézající "dwur poplužní", později dokonce "dwur pansky poplužni s poplužim". Z této formulace je zřejmé, že ve vsi ležel poplužní dvůr, základ vrchnostenského hospodaření. Název "panský" poplužní dvůr, vyskytující se v zápisech od roku 1679, pak zřejmě signalizuje, že byl využíván rozhodně jako rezidenční dvůr, tedy sídlo. Není jasné, proč se v pramenech slovo či sídlo jiné podobné označení panského sídla drobné šlechty nevyskytuje. Koneckonců není to však nic nezvyklého. Vždyť je známou věcí, že např. v německy psaných pramenech je využíváno kromě jiných k označení panského sídla rovněž termínu "Vorwek", tedy poplužní dvůr (např. Schönstein aj.). Není tedy použití tohoto termínu žádné novum.
Můžeme proto shrnout, že v 16. století vzniklo v Prostředním Krušci panské sídlo neznámé podoby, využívané jako rezidence majiteli ještě ve století následujícím. Po spojení statku s nedalekým Dolejším Krušcem samozřejmě tato úloha přešla na dolnokrušecký zámek a u sídla v Prostředním Krušci vzala za své. Sídlo bylo zprvu využíváno zřejmě jen k hospodářským a obytným účelům v rámci dvora, jeho pozdější osudy však neznáme. Je zajímavé, že jako první o panském sídle v Prostředním Krušci uvažoval již roku 1868 J. A. Gabriel. Přímo uvádí na stránkách své knihy, že "V Prostředním Krušci na místě, kde nyní stojí hospoda, stál v 16. století zámek" (Gabriel 1868, 183). Po něm se pak na jeho myšlenku zapomnělo, takže toto sídlo zůstávalo v anonymitě až do současné doby.
O lokalizaci tohoto sídla je možné se pokusit na základě indikační skici vsi z roku 1837 (SÚA - IS Prácheňsko 276, Dolejší Krušec(. Z ní je patrné, že vlastní ves byla vystavena u rybníka a potoka, v mírné sníženině, kdežto západně od vsi ležel na vyvýšenině shluk různorodých staveb, bývalý - a roku 1837 již rozparcelovaný - poplužní dvůr. Nedaleko od něho se nacházela drobná kaplička. Z budov dvora je nejznámější jeho severní a jižní křídlo, neboť východní a západní zcela chybí. Jižní křídlo je tvořeno několika menšími objekty, vzniklými rozdělením původní jižní zástavby dvora. Je dobře patrné, že se při tom jedná o objekty různé kvality co do použití stavebního materiálu, totiž o objekty z nehořlavého i hořlavého materiálu. Oproti tomu severní křídlo je tvořeno jedinou, dosti rozlehlou budovou z nespalného materiálu (tedy zděnou). Jelikož pak objekt uprostřed dvora je z materiálu spalného a je příliš skromných rozměrů, je zřejmé, že v případě severního křídla dvora máme před sebou buďto původní sídlo majitelů statku Prostřední Krušec, nebo jeho nástupce (to je však málo pravděpodobné). Na jednu otázku však - bohužel - zřejmě už nikdy neodpovíme: totiž jak sídlo vypadalo. Po ztrátě jeho rezidenční funkce sloužilo zřejmě dále pro potřeby dvora a nakonec v něm byla umístěna hospoda. tento objekt však byl někdy na přelomu 50. a 60. let našeho století rozbořen, jeho sklep využit jako skládka odpadků a poté zahrnut, takže dnes v těchto místech rostou jen stromy, vysazené novými majiteli parcely. Dle vzpomínek pamětníků to byla rozlehlá budova vystavená z kamene, s velmi silnými zdmi a rovnými stropy v přízemí i patře.
Je velká škoda, že se toto sídlo nedochovalo. Vždyť právě o panských sídlech tohoto typu, patřících příslušníkům nižší šlechty a majících velmi skromnou podobu i výzdobu, toho doposud víme jen velmi málo. Bohužel se nedá předpokládat, že v písemnostech archívu velkostatku by byl nalezen nějaký nový písemný či ikonografický materiál, neboť dle starší zprávy "veškeré se zde nacházející doklady a spisy v zám. archivu (tj. v archívu krušeckého statku, umístěném v místnostech dolnokrušeckého zámku, pozn. aut.) byly od tehdejšího správce statku roku 1922 - 1924 spálené" (Částečná kronika). Něco nového snad napoví starší vyobrazení bývalého dvora v Prostředním Krušci, obraz z tohoto století (dnes v soukromém majetku). Ani on však nebude schopen podat nám svědectví o stavební podobě, dispozici a stáří bývalého sídla v Prostředním Krušci.

pod Ptačím vrchem po zelené na žlutou tur. značku, zde vpravo do Loučové:

v zámečku se narodil Josef Ambrož Gabriel, vlastenec, přítel Tyla, za svědka na svatbě v Sušici s Marií, bývalou láskou J.V.Friče, mu byl K.H.Borovský

do Kojšic:

pseudogotický zámeček ve švýcarském stylu, v dezolátním stavu. Chrán. lípa-Kojšická lípa Tilia platyphyllos v r.1984 obvod 620 cm, v r. 1998 670 cm.

Za zakladatele panského sídla v Kojšicích je považován Racek z Kojšic, zmiňovaný roku 1424 jako služebník pražského acibiskupa Konráda z Vechty a pozdější mincmistr v Kutné Hoře. Roku 1465 jsou ve vsi Kojšicích připomínáni bratři Kunrát a Jan (Profous 1949). Později se majitelé střídali(V 1. polovině 16. století vlastnil Kojšice Vilém z Rýzmberka a ze Švihova, který je prodal roku 1544 bratřím Bedřichovi a Vojtěchovi Horčicům z Prostého) a podrobnější informace pochází až ze 17. stol. Počátkem 17. stol. získali Kojšice členové rodu Častolárů z Dlouhé Vsi (roku 1615 Jaroslav Častolár z Dlouhé Vsi, který zde vlastnil osm poddaných). Ti zřejmě v Kojšicích založili mladší panské sídlo. Poslední z potomků rodu prodal roku 1676 Kojšice s poplužním dvorem a tvrzí Barboře Heleně Hozlauerové z Hozlau. V polovině 18. stol. je mezi majiteli zmiňován i Jan Kryštof Bořek Dohalský z Dohalic a Kojšice poté patřily Dohalským až do počátku 19. stol. v té době bylo panské sídlo významně přestavěno. Mezi dalšími majiteli je jmenován František Josef Desfours, který Kojšice držel jen krátce, po něm Kojšice patřili Eusebiovi z Pöttingu a od roku 1829 byl majitelem Václav Veith, za něho bylo panské sídlo rozšířeno o jižní trakt a velký podsklepený sál. Od roku 1873 je majitelem kojšického statku Emanuel Forster, ten v letech 1877-90 nechal sídlo přestavět v duchu novoromantismu. Ve čtyřicátých letech 20. stol. bylo sídlo spravováno Georgem Oskarem Felixem Emanuelem z Heintschelu, rytířem z Heineggu, ten se však jako člen nacionálně socialistické strany dopustil prokazatelných zločinů a roku 1946 byl za své činy popraven a jeho majetek byl převeden na stát. Novým majitelem kojšického zámku se stal Sokol Sušice (dle Úlovec Jiří, Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech, Libri, 2003).

Po roce 1945 se stal majitelem Sokol Sušice(dodnes zapsán v Katastru nemovitostí jako majitel) a posledním uživatelem Školský úřad v Teplicích. (Zajímavost: azalku ze zámeckého parku můžeme spatřit v Novém Dvoře u Petrovic-2006).

Patrový zámek na čtvercovém půdorysu s velkou valbovou střechou. Z ní nad středem jihozápadního průčelí vystupuje věžovitá nástavba završená cimbuřím. U paty této "dominanty" zámeckého stavení existuje vstup do objektu, jehož předpolí kryje přístavek s plochou střechou, využívaný na úrovni druhého podlaží jako obytná místnost. Hmota přístavku je vynášena mohutnými pilíři, které vymezují vlastní prostor zádveří. Fasáda objektu je novogotická. Bohatě je členěno jižní a východní průčelí, orientované do bývalého zámeckého parku. Dispozici prvního podlaží objektu lze charakterizovat jako příčný trojtrakt s komunikační částí, užitnými prostorami na severní a velkým sálem na jižní straně. Místnosti ve střední a severní části jsou zastropeny plackami pasů, sál segmentovou klenbou se sklopenými čely. Plochostropé patro objektu bylo využívané k obytným účelům. Z prostoru podkroví je přístupná místnost ve věžové nástavbě. Velký sál v přízemí objektu je v celém rozsahu podsklepen. K severozápadnímu rohu objektu je přisazen přízemní přístavek. Objekt panského sídla se vyvíjel v několika stavebních fázích. Jádrem je pravděpodobně střední a severní trakt stavení. Výškově je nejstarší část omezena spárou na rozhraní prvního a druhého podlaží. Zdivo prvního podlaží je kamenné, na vyšší úrovni cihelné. Jádro objektu nelze spolehlivě datovat. Zastropení místností pochází pravděpodobně z přelomu 18. a 19. století. Snad na počátku 19. století byl přistavěn, případně radikálně upraven podsklepený jižní trakt. Na plánu stabilního katastru je již objekt znázorněn v dnešních dimensích. V téže době snad již existoval i jihovýchodní přístavek. Severozápadní přístavek je nejmladší částí objektu (dle O. Brachtel - V. Švábek).

buď vpravo do Chamutic:

Otto: ves v Čechách, hejt. a okr. Sušice, fara a pš. Petrovice u Hartmanic; 12 d., 95 ob. č. (1890), alod. statek, má 61, 32 ha, k němu náleží zámeček a dvůr v Chamuticích, majetek Vojtěcha Říhy. R. 1623 prodal Chamutice Jan Jiří Livský Albrechtovi z Valdštýna, jemuž byly konfiskovány a prodány Janu Jiřímu ze Zeberka, jenž je prodal (1637) Vilému Hart. z Říčan, po něm následovali: Jan Detleb Bejček z Nepečova r. 1658, Anna Regina Bejčková r. 1676, Lad. Vil. Kousek ze Sobětic, Karel Ferd. Khun hr. z Belasi a Lichtenberka r. 1720 a jeho potomci. Jan Málek r. 1792, Josef Spirka r. 1799, jehož syn r. 1853 prodal Chamutice sušickému měšťanu Stanislavu Říhovi.

Při cestě do Petrovic proti křížku památná 26 m vysoká lípa velkolistá s obvodem kmenu 470 cm.

a pak vlevo do Petrovic(CT 28), nebo rovnou na hlavní silnici a přes Jiřičnou:

Za nejstarší doby byla rozdělena asi na dvě části. První patřila Zdeboru Čejkovi z Čejetic a druhá Vladykům z Miloňovic. V průběhu 16. stol. se na Jiřičenském panství vystřídali mnozí majitelé mimo jiné i známější Jiřík Harant z Polžic. V roce 1717 kupuje Jiřičnou Jan Hynek Wiedersberg, který 19.1.1719 získává od Vatikánu zvláštní papežskou bulu, jíž se povolovala nová úprava kaple. O toto povolení požádalo tehdejší bratrstvo N.N. jména Ježíše, Marie a Josefa, jehož členem byl nejen tehdejší majitel Jiřičenského panství, ale také jeho manželka Maximiliana Veronika. Za tři roky a to 9.10.1722 byla již nově upravená kaple slavnostně vysvěcena a zasvěcena sv. Anně. K této příležitosti vytvořil tehdejší mistr českého baroka Ignác Raab nový oltářní obraz sv. Anny, který tuto kapli zdobí dodnes. V ten den bylo také stvrzeno, že pro budoucí časy jsou péčí o kapli pověřeni majitelé zámečku Jiřičná. Dle pověsti, která se k tomuto místu váže, má každý majitel klíče od pokladu v kopci Hrnčíř.

do Petrovic a po silnici do Hlavňovic:

ves uváděna již ve 14.st., patřily k velhartickému hradu, r.1598 je získal Dětleb z Dobrše, barokní zámek ze 17.st. (Kocové z Dobrše) s pozdějšími úpravami, stylová chalupa-dřevěnice, č.p.26., kostel sv.Jana Nepomuckého pozdně barokní z l.1799-1808, celé aleje jeřábů nechala vrchnost vysázet kvůli kvíčalám-v zimě stříleny a posílány za hranice, na faře býval pan děkan Jukl-měl zde obrázky od A.Slavíčka i sbírku lid. obrázků na skle, vlevo obec Zvíkov s nejatraktivnější šumavskou chalupou.

Obec je nejvyšším položeným místem na hlavní silnici trasy Sušice - Klatovy v nadmořské výšce 688 m. Nejvyšší bod na území obce Hlavňovice se však nachází "na vrchu u Keplů", leží ve výšce 975 m n. m. První zmínka o obci pochází již z 11. století. Historie některých osad je však podstatně starší. V 15. století koupil Hlavňovice Menhard z Hradce, dále pak patřily rodu Doupovců z Doupova.

Zakladatelem tvrze v Hlavňovicích byl Zikmund Doupovec z Doupova. Nejspíše ji nechal postavit ve druhé polovině 16. stol., neboť podle zprávy z roku 1566 sídlil ještě na Plzeňsku a podle zprávy z roku 1572 se psal již s přídomkem na Hlavňovicích. Když roku 1577 koupil panství Blatná, prodal Hlavňovice Anně Kocové, rozené Bohuchvalové z Hrádku, manželce Dětleba Koce z Dobrše na Volšovech. Hlavňovice zůstaly v rukou potomků Dětleba Koce z Dobrše do konce 19. stol. Tvrz byla nejspíš během druhé poloviny 17. století nahrazena zámkem. Poslední z rodu, jež držel Hlavňovické zboží, byl Ferdinand Koc z Dobrše, který je převedl na svoji ženu Valérii Kocovou a ta v dubnu 1905 uzavřela smlouvu s dcerou Marií Valérií, provdanou Pelikánovou, které hlavňovické zboží předala. Od roku 1919 do roku 1946 držel statek její manžel Otomar Pelikán. Po roce 1946 mu byl majetek znárodněn a areál poplužního dvora se zámkem pak sloužil již jen hospodářským a bytovým účelům. Zámek je obdélníková dvoupatrová budova asi 30 x 15 m s průčelím obráceným do dvora, s portálem umístěným uprostřed. Přízemí zaklenuto, patro je plochostropé. V 18. stol. byl zámek upravován, zřízeno nové schodiště. Pří úpravách dvora byla okolo roku 1780 postavena při zámku kaple. Ta však byla krátce na to zrušena, když na přelomu 18. a 19. stol. byl v Hlavňovicích nově postaven kostel svatého Jana Nepomuckého. Koncem 1. pol. 19. stol. byla budova zámku opatřena přízemním rizalitem před hlavním vchodem a k jejímu západnímu průčelí přistavěn patrový přístavek se záchody. (dle Úlovec J.: Hrady, zámky a tvrze Klatovska, Libri, 2004)

Obec Hlavňovice se v současné době skládá z 15 sídelních jednotek: Cihelna, Častonice, Čeletice, Hlavňovice, Horní Staňkov, Javoříčko, Libětice, Milínov, Pích, Přestanice, Puchverk, Radostice, Suchá, Zámyšl, Zvíkov a z několika pro Šumavu tak typických samot. Ze zdejších památek stojí za zmínku pozdně gotický kostel sv. Jana Nepomuckého, postavený v letech 1799-1808. Nedaleko kostela přes silnici stojí stylová šumavská chalupa - dřevěnice. Zajímavou, ale v současnosti značně zchátralou památkou, je místní zámeček. Kolem něhož se rozkládá park se starými duby, sosnami a javory. V obci se dále nachází kulturní dům a k dispozici všem příznivcům míčových her je také sportoviště. Přítomnost přírodního parku Kochánov láká v létě k nenáročné pěší i cykloturistice, v zimě nabízí vhodné terény pro lyžařské sporty. Zdejší lesy jsou vyhlášeným houbařským rájem. Mezi zajímavosti obce Hlavňovice patří také dvě farmy s chovem jelenů.

Ve vsi vpravo do Přestanic(rodiště Alžběty Hrbkové, matky P.Brandla), zde vlevo do Horního Staňkova(V r. 1981 koupil spolu Jan Švankmajer s manželkou zdejší zámek a vytvořili zde Surrealistickou uměleckou dílnu. V bývalé tvrzi prý kdysi byla alchymistická laboratoř), zde vpravo po červené přes Cihelnu, Skalku do Svojšic:

pojmenovány po Svojšovi, jednom z bratří, domnělých předků pánů z Velhartic, kteří připomínáni r.1178, tvrz Cílů ze Svojšic postavená poč. 14.st., uváděna r.1366, pův. dvoupatrová věžovitá stavba s dřevěnou nástavbou na krakorcích, tvrz obklopoval vodní příkop s padacím mostem, v 17. st. přeměněna na sýpku. Vedle barokní zámeček z 18.st.. Zámeček, tvrz i okolní pozemky vráceny původním majitelům-rodině Valentově. Gotický kostel sv. Jana Křtitele na hřbitově z doby kolem r.1270, barokní přístavba a opravy v r.1787, plastika Madony z poč.16.st., roubená lid. stavba se špýcharem, lomenice s kabřincem, brána s nikami -č.p.15.

Netypické informační tabule ve Svojšicích vznikly z nápadu řezbáře Jana Brodila za podpory rodiny Valentovy, Obecního úřadu v Petrovicích u Sušice a farního úřadu sv. Václava v Sušici. Textovou část zpracoval Milan Pokorný. Tabule, sloužící turistům, jsou zhotoveny v podobě dřevěných sloupků, kde se pod stříškou skrývá tabulka s nápisem. Upozorňují na místní kostel sv. Jana Křtitele a středověkou tvrz. Další poutač v místě bývalého rýžoviště zlata na Kalném potoku (viz. foto) je zaměřen ekologicky a obsahuje text známé Modlitby lesa k člověku. Dřevěné informační tabule ve Svojšicích upozorňují na zachovaný Kocíkův statek a na významného českého herce Tylovy družiny a prvního velkého českého komika Jana Kašku. Ten byl ve Svojšicích pohřben.

Přes Částkov(stavení špýcharovitého typu č.p. 7 z 2. pol. 18.st., rozložitá s barokním štítem s nikami)rovně do Žikov (zámek, tzv. panský dům, upraven klasicistně v 2. pol. 19.st.), dolů na hlavní silnici, doleva do Volšov:

původní názvy Ulišov, Volišov, obec připomínaná r. 1045 jako majetek břevnovského kláštera, tvrz Koců z Dobrše ze 16.st., přestavěna za Dohalských v 2.pol.18.st. na barokní zámek, dříve též sirotčinec, při Volšovce rozsáhlé rýžoviště od doby laténské až do 15.st.(nálezy středověk.nářadí). Jakob Veith roku 1807 získal ještě šumavský statek Albrechtice (Albrechtsried) a pro syna Wenzela Veitha pak rovněž šumavské Volšovy (Wolschow) u Sušice (Schüttenhofen). I ten si pro svou lidskou vstřícnost získal na svém majetku tu nejlepší pověst. Pobýval zde mladý Klostermann.

Pivovar Volšovy byl zrušen asi 1890; 1 000 hl; Dr. G. Obst.

Dnes na zámků sídlí Česká katolická charita. Pořádá zde různé kulturní akce.

Pověst: V zámku ukryt poklad.

Dále rovně do Sušice. Zde po cyklotrasách směr Rabí, K.Hory, Kolinec nebo Albrechtice.

nahoru