Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 38: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Volary - Mlynařovice - Milešice - Řepešín - Drslavice - Dvory - Dolní Kožlí - Lštění - Uhřice - V.Březí (36 km)

Z Volar(CT 14)na sever do Mlynářovic:

zachováno několik mohutných šum. statků, kaple P.Marie z r.1860, renovovaná v roce 1937 malířským mistrem Nuskem a jeho synem ze Záblatí-na zadní straně oltářního obrazu, namalovaného právě Nuskem seniorem je letopočet 1881, kaple znovuvysvěcena 19.7.1993. V lese mezi Mlynařovicemi a Milešicemi nalezena bronzová mince císaře Constanse I.(z l.335-350), poblíž domu č.p. 20 stojí tzv.Maruščina boží muka, připomínají zázračnou pomoc P.Marie dívce, kterou zde zranil blesk(nápis Ave Maria je čitelný jen v určitou hodinu, podle úhlu dopadu slun. paprsků), další boží muka asi 350 m před Mlynář. myslivnou-na památku zastřeleného lesního pytlákem.

Rovně do Krejčovic, zde vlevo do Milešic:

osada složená ze dvou částí, horní dnes za plotem obory, neobydlená. Osada byla známá rýžováním zlata. Na svahu mezi Boubínem a Bobíkem je Milešický prales-velmi cenný zbytek původního smíšeného horského lesa, pásma kyselých bukových smrčin. Rezervace vyhlášena 21.12.1989. Rozloha 8,93 ha. Rezervace je ponechána svému přirozenému vývoji. Od roku 1976 je rezervace oplocena proti vnikání jelení zvěře z okolní obory. Vstup do rezervace není povolen.

V Milešicích vpravo po modré a poté vlevo do Řepešína:

usedlosti s polovalbami a dřev. bedněním ale už s jihočeskými branami(č.p.3), lípa 500 let stará-obvod 820 cm, pod vsí sejpové pole. Poblíž v Saladíně se v 50.letech dosud zachovával ten zvyk, že svobodní mládenci, nespokojení s chudým štandem, mohli při svatebním veselí v hospodě otevřít dveře a rozházet pomocí obilního mlýnku po sálu mour smíchaný s ovesnými plevami, aniž by za napáchanou škodu na oděvech vesničanů a především bílých šatech nevěsty byli potrestáni. Byla ostuda ženicha, že byl při štandu na mládence skoupý.

přes Cikánský potok(U Bartlů) do Kratušína(CT 14), vpravo do Drslavic:

první zmínka z r.1384, sídlem vladyků z Drslavic, později vladyků z Újezda. R.1415 se Petr Z Drslavic připojil ke stížnému listu do Kostnice. Další majitelé-Rožmberkové, Volf z Kolovrat a Jan Oldřich z Eggenberku(připojil Drs. k panství Vimperk), pozdně gotická tvrz, přeměněná r. 1771 na sýpku, v součastnosti obnova do pův. podoby rodinou Švejdů. objekt v rekonstrukci, prohlídka možná pouze pokud jsou přítomni majitelé. Pověst o propadlém zlatém kočáře.

Roku 1538 byl do zemských desek vložen prodej tvrze, dvora a vsi Drslavice Volfu Wienarovi z Murau. To je první přímá zmínka o panském sídle, které bylo v té době téměř dvě století staré. Podle archeologického průzkumu vzniklo někdy v první, nejpozději ve druhé polovině 14. století, kdy se také po ní psali vladykové z Drslavic, kteří nejspíše příslušeli k rožmberské služebné šlechtě. Prvním, o kterém víme, byl Štěpán z Drslavic, který roku 1384 platil ze vsi desátek pro kostel v Bavorově, o rok později další poplatek do bavorovské kaple sv. Ducha a zemřel roku 1390. Roku 1395 byla prohlášena královská odúmrť po Petru z Drslavic, jiný Petr řečený Rychart z Drslavic jako jeden z mnoha roku 1415 pečetil stížný list české šlechty proti upálení Jana Husa v Kostnici. Jeho pečeť je v řadě hned za pečetí Čeňka z Vartmberka, který byl tehdy poručníkem mladého Oldřicha z Rožmberka. I to tedy může naznačovat blízké vztahy k rožmberskému dominiu. Zatímco dospělý Oldřich z Rožmberka změnil stranu a stal se až fanatickým katolíkem, Petr z Drslavic setrval na kališnické straně i v dalších letech a naposledy se s ním shledáváme roku 1424, kdy spolu s táborským hejtmanem Janem Smilkou z Křemže bojoval proti Oldřichu z Rožmberka.
Na další půl století se Drslavice z dochovaných pramenů vytratily až do roku 1479, kdy zde sídlili bratři Jaroslav a Petr Boubínští z Újezda. Ti vedli drobnou válku s pasovským biskupem, jehož bavorští vojáci podle Sedláčka onoho roku Drslavice vypálili. Petr držel Drslavice ještě roku 1493, po něm převzal majetek syn Diviš zmiňovaný na Drslavicích roku 1522, kdy svědčil u soudu v sousedském sporu. Právě on spolu s dalšími statky někdy ve třicátých letech 16. století prodal i Drslavice a v uvedeném roce 1538 nechal prodej zapsat do zemských desek.
Volf Wienar (Binar) z Murau držel Drslavice až do své smrti roku 1548. Ještě ve své závěti z 26. října 1548 odkázal tvrz i s domem v Českých Budějovicích dceři Maryně, v případě její smrti v nezletilosti pak manželce Anně ze Vztuh. Vzápětí je však nucen prodat tvrz prostředníkovi tehdy nezletilých Rožmberků Viléma a Petra Voka Zikmundu Robmhápovi ze Suché. Ten za ně o tři roky později obdržel 1200 kop grošů jak zaznamenal rožmberský kronikář Václav Břežan. Rožmberkové zde samozřejmě nesídlili, a tak se do popředí dostala především hospodářská funkce přilehlého dvora, zejména pak pivovaru. Již k roku 1548 se o něm zmiňuje Břežan ve své kronice: "Vařila se také piva i na Drslavicích za písaře Jana Klatovskýho". V dalších letech je zde podle Sedláčka doloženo několik panských úředníků, roku 1549 Jan z Ploskovic, který o rok později uprchl s penězi zpronevěřenými na Drslavicích. Poručníci Viléma a Petra Voka z Rožmberka jej nechali stíhat, až byl dopaden v Salzburku, zdejší soud jej však nechtěl vydat. Dalším úředníkem byl Jan Černý, který roku 1551 nechal v drslavickém pivovaře vařit pivo a kromě Drslavic spravoval z hradu Vimperk i nedaleké panství hradu Hus. Jako drslavický a vimperský správce je uváděn ještě roku 1566. Z uvedených zmínek vyplývá, že pivo se v Drslavicích vařilo jen občas, jak Březan k říjnu 1558 píše "zase k tomu se měli, aby na Drslavicích k ruce Jeho Milosti páně vařili (nebo, jakž napřed oznámeno, byly várky panské přestaly)". Roku 1560 následoval Šimon Vodička z Plzně, 1561 Linhart Holub, 1572 Petr Skála. Roku 1575 se Vilém z Rožmberka dohodl s prachatickými měšťany, že do roka zastaví vaření piva v Drslavicích a místo něj budou do krčem vystavovat z Prachatic. Ve dvou splátkách za to měl obdržet 2000 kop míšeňských grošů. Posledním drslavickým úředníkem byl roku 1595 Bedřich Čejkovský. Téhož roku zastavil Petr Vok z Rožmberka prosperující drslavické panství za 25000 kop grošů českých Adamovi Hrzánovi z Harasova, do roku 1602 byla zástavní částka vyplacena a rožmberským úředníkem zde byl Šimon Hanšpergar z Hanšperka.
Již o rok později prodal Petr Vok z Rožmberka Drslavice s připojeným panstvím pustého hradu Hus za 7000 kop českých nejvyššímu sudímu Volfovi Novohradskému z Kolovrat, který tak ve svých rukou spojil tři sousedící panství Drslavice, Hus a již roku 1601 získaný Vimperk. Po Volfově smrti (+1609) zdědil Drslavice jeho syn Jáchym a roku 1618 je prodal Jetřichovi Malovcovi z Malovic na Hluboké za 77 000 kop grošů míšeňských. Polovinu částky Jetřich ihned složil k zemským deskám, stavovské direktorium, které převzalo vládu v zemi do zvolení nového krále, však peníze použilo na krytí svých výdajů. Proto byl také vzápětí prodej zrušen a Drslavice navráceny Jáchymovi z Kolovrat. Ještě před tím, 10. června 1619, se nechal velitel stavovských vojsk hrabě Mannsfeld vlákat do léčky a v krvavé bitvě u Záblatí byl poražen slabším vojskem císařského generála Buquoye. Vítězné vojsko se pustilo do plenění širokého okolí a 20. června vypálili císařští husaři i Drslavice včetně tvrze, tehdy uváděné jako zámek, a pivovaru. Požár však nejspíš nebyl příliš rozsáhlý nebo byl brzy uhašen, soudě podle toho, že se v severní budově dochovaly původní okenní rámy a snad i mohutné stropní konstrukce. Přesto dokázal tvrz natolik zpustošit, že byla podle nedatovaného prodejního odhadu neobyvatelná: "... od Uhrů naskrz vypálená, vydrancovaná, tak že v té k bidlení pokojů (krom sklepy klenuté dva) není". Jáchym z Kolovrat nebyl příliš dobrým hospodářem a pro dluhy přišel o veškerý svůj majetek. Roku 1627 byla jmenována komise, která prodala tvrz Drslavice a městečka Husinec a Záblatí. Novým majitelem Drslavic se stal rádce a horlivý diplomat císaře Ferdinanda II. Jan Oldřich kníže z Eggenberku. Jeho věrné služby mu už roku 1622 vynesly sousední Vimperk. Drslavice byly opět a tentokrát již definitivně připojeny k vimperskému panství, jehož osudy nadále sdílely. Eggenberkové byli dobrými hospodáři, již za Jana Oldřicha byly Drslavice obnoveny, úpravy se však týkaly především hospodářského dvora, tvrz díky své omezené využitelnosti zůstávala pustá. Po dalších 150 let písemné zmínky o tvrzi v Drslavicích opět mizí, ani pivovar se panská správa nesnažila udržet a celý komplex do konce století degradoval na řadový poplužní dvůr s pustým panským sídlem.

Teprve koncem 18. století se pozornost panstva znovu obrátila k Drslavicím. To již je vlastnili knížata ze Schwarzenberku, kteří roku 1710 dědili po vymřelých Eggenbercích. Kníže Josef I. Adam roku 1776 při osobní navštěvě Drslavic shledal patro a podkroví staré tvrze vhodným k využití jako sýpka pro žito a oves. Následně vydal pokyny svým úředníkům, aby vypracovali plány "starého zámku" a odeslali je za ním do Vídně. V květnu následujícího roku od něj přišly výkresy s navrhovanými úpravami. Díky dochovaným plánům i návrhům úprav víme, že ve spodním patře se měly zřídit komory na nářadí a jiné potřeby, v patře pak sýpka o kapacitě asi 5000 strychů obilí. Jeden strych odpovídal podle místa asi 93 (Praha) až 125 (Vimperk) litrům, vezmeme-li za míru vimperský strych, měla sýpka pojmout asi 625000 litrů, tedy 625 m3 obilí. Bývalý pivovar měl být upraven na byt šafáře a chlév pro 44 dojnic a telata, v patře opět se sýpkou. Během následujícího roku byly úpravy provedeny. Nad přízemím byla celá tvrz přepatrována na dvě sýpková podlaží, zdiva z vybouraných příček bylo využito k postavení dalšího podlaží nad všemi křídly kromě východního. O další čtvrt století později došlo k další radikální změně využití. Objekty tvrze i dvora byly roku 1804 rozprodány po malých dílech schwarzenberským poddaným. Severní křídlo tvrze bylo při tom rozděleno na dva díly, v jednom z nichž nový majitel přestavěl část sýpky na doposud dochované typické krajové obydlí. Pouze západní křídlo si vrchnost ponechala jako sýpku (uváděna ještě roku 1894) a prodala jej teprve roku 1931 Josefovi a Marii Švejdovým, majitelům hospody čp. 1, jejichž potomci počátkem 90. let celý objekt tvrze restituovali. Od té doby jej v rámci svých možností uvádějí do původního stavu.

Složitý čtyřkřídlý komplex drslavické tvrze vznikal postupným vývojem v průběhu dvou století. Jak již bylo řečeno, za celou tuto dobu neznáme žádné zmínky v pramenech, proto můžeme vycházet pouze ze stavebně-historické analýzy objektu, která nutně ponechává odpovědi na některé otázky sporné či úplně nezodpovězené. K poznání vývoje tvrze přispěl především Stavebně historický průzkum, který provedli roku 1992 Jan Muk a Luboš Lacinger. Jeho výsledky jsou veřejnosti přístupné ve Státním ústředním archívu v Praze. Mnoho poznatků přinesl i ne zcela přesný plán schwarzenbeské přestavby na sýpku.
Drslavická tvrz z druhé poloviny 14. století představuje jednoduchou variantu charakteristické stavby tohoto období, jejíž dominantní budovu tvořil obvykle obdélný palác. Ten byl svými stranami zapojen do obvodové hradby, kterou převyšoval a mohl se tak podílet na obraně tvrze. Takovéto řešení plně odpovídá tehdejšímu trendu, který v klidných poměrech lucemburské vlády preferoval pohodlné obytné budovy často na úkor obranyschopnosti objektu, jak můžeme nejvýrazněji vidět kupříkladu na novostavbách hradů či tvrzí doby Václava IV. (Krakovec, Točník aj.). Palác v Drslavicích zůstal zachován v dnešním západním křídle. Z obou nároží jeho východního průčelí vybíhala obvodová hradba, která uzavírala malé nádvoří. Průběh hradby nelze spolehlivě rekonstruovat, mladší zástavba jej zcela překryla. Pouze jeden úsek zdiva v severovýchodním nároží přízemí jižního paláce považuje L. Svoboda ve své analýze za současný se západním palácem. Východně od něj byla hradba proražena pravděpodobně jednoduchou kulisovou bránou. Popsanému typu odpovídá i předpokládaná absence příkopů, které byly snad jen zčásti nahrazeny upravenými terénními hranami. Tato jednoduchá tvrz však nemusí být nejstarším sídlem v Drslavicích, Zmíněnému paláci mohla předcházet starší budova jím bez patrné stopy nahrazená. V této souvislosti se jeví zajímavou spára ve dvorním průčelí paláce, která naznačuje že nejprve byla postavena jižní část budovy a poté část severní. Časový odstup mezi oběmi fázemi nelze určit, mohlo tedy jít o dvě mikrofáze následující vzápětí po sobě, severní část budovy však také mohla při neznámé přestavbě nahradit nějaký starší objekt.
Někdy v průběhu 15. století byla jednoduchá brána prolomená v hradbě nahrazena obdélnou věžovitou stavbou s průjezdem v přízemí a obytnými prostory ve vyšších podlažích. Východní stranu nádvoří zaplnil dnes téměř zaniklý východní objekt. Vzájemný vztah a stáří obou budov nelze po zániku jejich společného nároží jednoznačně určit. L. Svoboda v Encyklopedii českých tvrzí považuje za starší jižní palác se vstupní bránou, který řadí ještě do 15. století, zatímco východní objekt datuje někdy do první poloviny 16. století. Oproti tomu J. Muk se spíše přiklání k variantě považující východní budovu za starší a současnou se západním palácem, jižní palác s bránou pak podle něj vzniknul až ve druhé gotické fázi. K východnímu křídlu byl později ve dvou fázích přistavěn nádvorní trakt, jehož jižní část je ještě pozdně gotická, zatímco severní část již renesanční. Jednoznačně nejpozději byla postavena severní budova již od počátku sloužící jako sýpka s provozními prostory kuchyně a stáje v přízemí. Ta je již renesančního původu a vznikla pravděpodobně ve druhé polovině 16. století za rožmberských majitelů (dle projektu Hrady, zámky, tvrze a jiné památky).

Rovně do Švihova(staré lípy), vpravo do Lažiště:

osada vznikla ve 13.st., první zmínka z r.1362 jako zboží hradu Hus, jedna z vesnic panství Vimperk, lidové stavby šum. typu, špýcharovitého typu, původně románská stavba kostela sv. Mikuláše z 2. čtvrtiny 13. stol.(obvodové zdivo lodi), pozdější přístavby gotické a barokní, restaurovány v l. 1935-37, vnitřní zařízení kostela je z 1. pol. 18.st. a z 19.st., v okolí rýžovnické sejpy(z činnosti v 2. pol.14. a zač. 15.st.).

První zmínka o kostele z let 1220-40. Nejspíše šlo o románský tribunový kostelík, později goticky přestavěný. V kostele jsou zachovány fresky nesoucí znaky pánů z Růže. V boční kapli je empora. Z roku 1352 se dochovala zpráva o odvodu poplatků papeži místním knězem. Sv. Mikuláši byl kostel zasvěcen v roce 1402. To zde působil (v letech 1372-1404) farář Bernard z Věžic, který byl důvěrníkem vyšehradského probošta a který měl i zvláštní privilegium přímo od papeže Bonifáce IX.-mohl si zvolit zpovědníka. Po jeho smrti je dosazen neblaze proslulým Zikmundem Hulerem kněz Jaroslav. V roce 1433 zde působí jakýsi kněz Ondřej, roku 1592 kaplan Jan Volyňský. V době pobělohorské zde působili jezuité, málo znalí místních poměrů a stěžující si na náboženskou vlažnost věřících. Od roku 1870 zde působil opat František Vaclík a za jeho působení došlo k opravě fary i kostela. V roce 1887 byly zakoupeny varhany od Josefa Fišery z Českých Budějovic, přispěl na ně i kníže Jan Adolf Schwarzenberg. Za faráře Majera došlo k vystavění křížů na hřbitově, ve vsi i v okolních přifařených obcích. V roce 1899 byl dán do věže, mezi dva starší, nový zvon. Za první svět. Války byly rekvírovány tři zvony: sv. Jakuba (prům. 72 cm, váha 206 kg, z roku 1496-přelit Pernerem v roce 1897), Panny Marie (prům. 58 cm, váha 122 kg, z roku 1776 od lineckého zvonaře Silvia Kreuze), umíráček (průměr 27 cm, váha 10 kg, z roku 1764) a sv. Mikuláš (průměr 80 cm, od pražského zvonaře Mikuláše Löwa z roku 1675). Od roku 1917 zde sloužil farář Václav Kupejšek. V roce 1921 byly pořízeny dva nové zvony-větší byl uhrazen ze sbírek, menší pak zaplatil Kubašta ze Dvorů. V roce 1923 byl kostel i fara znova opraveny, v roce 1925 vymaloval kostel vlachovobřezský malíř J. Božka za 3 000 Kč. Mléka na vymalování nanosili lidé tolika, že ho musel pan farář používat i ve své domácnosti. V roce 1927 byla opravena věžní střecha. Na jaře roku 1928 si postavil nový domek hrobař Adolf Pop vedle nové školy a za to, že si krov položil na hřbitovní zeď, musel farnosti odvádět poplatek 1 Kč ročně. V roce 1930 přešel kostel ze schwarzenberské správy pod správu ministerstva zemědělství. V témže roce poškodil věž blesk. V roce 1932 byla pořízena zpovědnice do kaple sv. Jana Nepomuckého, o rok později přibyl do věže nový zvon, darovala ho rodina Mixova z Melesína, a do kostela vsazena dvě barevná okna darem Petra Kůse ze Žárovny. V roce 1941 byly zvony opět rekvírovány (krom malého klimbálka). V roce 1951 byly osazeny varhany ze Šumavských Hoštic.

"Podhorská obec Lažiště se nachází na rozhraní Boubínské hornatiny,v malebně tvarovaném věnci, ozdobeném kolem kopci ve výši 700-900m. Tato oblast byla osídlena již 5 tis. let před n.l., z archeologických nálezů potvrzující pravěké osídlení je zvláště pozoruhodná, skvostná bronzová jehlice z doby asi 1700 let před n.l. , nalezená v sejpu po rýžování zlata.na nedalekém potoce mezi Zábrdím a Dvory. Od 7. století toto území osidlovali Slované. Stojí za zmínku, že některé slovanské kmeny přecházely na Šumavu z Horního Rakouska a Bavorska. A právě tyto kmeny přinášely s sebou zvláštní typ obydlí. Šlo o roubené špýcharové domy, kde obytná část byla spojena pod jednou střechou s černou kuchyní, komorami, sýpkou i chlévy obvykle v patrové zástavbě.
Název Lažiště pochází od slova "láz" , čímž se označovala půda získaná vypálením lesa. Původní název byl Lažiště. Podle odhadů archeologů na mírném návrší, dominujícím návsi, bylo pravděpodobně slovanské hradiště a pohřebiště. Ve 13. století nastupuje nová vlna osídlení a zakládání nových vesnic.Mezi nejvýznamnější stavby té doby a státem chráněnou památku první kategorie je kostel sv. Mikuláše a hřbitov s ohradní zdí. První zmínky o kostele pochází z let 1220 a 1240. Z jeho stavebně historického vývoje lze usuzovat, že původně šlo o románský tribunový kostelík později přestaven v gotickém slohu. V kostele jsou zachovány vzácné fresky nesoucí znaky pánů z Růže. V boční kapli je "empora" , místo vyhrazené pro šlechtu. Podle historických dokladů malé popularitě se v pobělohorské době těšili první faráři, kteří náleželi k cizí jezuitské větvi. Byli málo znalí místních poměrů, opakovaně si stěžovali na náboženskou vlažnost věřících a obviňovali je z přechovávání kacířských knih. Během 17. a v polovině 18. století vedli několik soudních pří vůči místním lidem o majetková práva fary. Naopak za historicky slavného je považován farář Bernard z Věžic, který působil v Lažišti v letech 1372-1404. Byl důvěrníkem vyšehradského probošta a dostalo se mu osobně od papeže Bonifáce IX. zvláštního privilegia, zvoliv si zpovědníka. Mezi významné náboženské osobnosti katolické církve patří též lažišťský farář, současný kardinál M. Vlk. První písemná zpráva o Lažišti je z r. 1352. Český král Jan Lucemburský dal v roce 1341 k pánům z Vimperka souhlas k postavení nového hradu, který dostal jméno Hus. Mezi 23 vesnicemi, které patřily k pánům z Husi, je uvedeno i Lažiště. Panství bylo po nějakou dobu spravováno pány z Drslavic a v r. 1603 celé panství zakoupil Petr Vok z Rožmberka.
Od začátku 13.století do začátku 17.stol. se celá oblast těšila příznivému hospodářskému rozvoji. Historická pojednání, která se zabývají podmínkami života šlechty hovoří o "zlaté době". Třeba objektivně přiznat, že příznivý hospodářský vývoj se odrazil na výstavbě vesnic a životě prostého lidu. Na rozvoj obchodu i zemědělství měla vliv zejména známá "Zlatá stezka", do jisté míry naleziště zlata a stříbra a to i na území obce Lažiště. Podle písemných zpráv z roku 1593 byl na nedalekém kopci u Švihova důl na zlato a stříbro. K dolu vedla 30m dlouhá šachta a vlastní štola byla vydřevěna. Vytěžená ruda se odvážela ke zpracování do Českého Krumlova. Archeologický ústav ČSAV provedl v roce 1976 průzkum většího počtu sejpek, na rýžovišti zlata na Žárovském potoce, nad současným koupalištěm a fotbalovým hřištěm a nacházel zde četné zlomky keramiky ze 14. století a i částečky zlata.
Lažiště je v turistické literatuře zmiňováno jako sídlo památného gotického kostela a jako vesnice, kde se udržela šumavská lidová architektura. V údobí zmíněných 4 století " Zlaté doby" bylo Lažiště podle předpokladů zastaveno roubenými špýcharovými domy, které si zachovaly původní slovanský ráz, ale navenek přebíraly prvky alpské lidové architektury. Šlo zejména o široké a bohatě zdobené čelní štíty s pavláčkami. V roce 1553 vznikl vinou neopatrnosti sedláka Vondry ve vsi velký požár a vyhořelo 8 dvorů, prakticky celá levá strana návsi. První typický špýcharový statek šumavského typu, který unikl požáru je dům čp. 15, který je registrován Státní památkou péčí jako památka lidové architektury I. kategorie. Jde o objekt, který se podařilo zachránit před zchátráním.Stejně doslova na poslední chvíli se podařilo zachránit před demolicí roubenou chalupu čp. 16, která je rovněž památkou I. kategorie. Dále jsou jako památky II. a III. kategorie chráněné roubené usedlosti čp. 20 a čp.22 a zděné domy jihočeského typu s ozdobnými štíty čp. 6 a 9.
Těžká doba v Lažišti, stejně jako v celé oblasti nastala po Bílé Hoře. Vítěz bral vše. Cizí šlechta zabírala majetky českých pánů a císařská vojska drancovala a loupila po vsích. Tak se z historických záznamů dovídáme, že lažišťský sedlák Matouš Němec byl vojáky z posádky císařských vojsk, která se usadila v Drslavicích "zajat a zemřel". Tři roky poté byl rychtář Stuchel, jehož rod je ve špýcharovém domě čp. 15, doložen po 300 let "...pro odmítání stravy a píce od lidu vojenského i s manželkou z tohoto světa zprovozen." A dokonce ještě v r. 1629 byl sedlák Jíra Jiroušek od lidu vojenského nanejvýš uprán /zbit/ a schůzen pasem se udusil / oběšen/.
Podle prvního oficiálního zemského soupisu nemovitostí, tzv. "berní rule" bylo v r. 1655 v Lažišti celkem 27 usedlostí. Z toho jen 8 rolníků ""osedlých"" mělo výměru polí, luk a lesů od 15 do 20 strychů /tj. přibližně od 4 do 6 hektarů/. V této souvislosti stojí za zmínku, že každý ze starousedlíků v Lažišti má vedle vlastního příjmení a eventuelní přezdívky ještě jméno po chalupě. A tak se dnes ve vsi běžně používají jména uvedena ve zmíněné berní rule jako např. Stuchel, Jiroušek, Otmar, Jirkal, Hleděnec, Miksa, Šíma, Mikulda atp.
V 17.-19. století se dozvídáme z náhodných historických poznámek o Lažišti většinou jen o katastrofách, jako povodních, požárech,. krupobitích a o útlaku se strany feudální správy. V roce 1624 vyšel císařský patent, kterým se zakazovalo nekatolické náboženské vyznání. Z lažišťského kostela musel odejít poslední utrakvistický/husitský/ kněz. Kostel byl po nějaký čas bez faráře a dle potřeby sem dojížděl děkan z Prachatic.
V roce 1685 mělo Lažiště svého vlastního samostatného učitele. Po selském povstání ve Východních Čechách se v roce 1775 údajně z Lažiště začaly šířit zprávy, které rozšiřoval nějaký navrátilec z vojenské služby, že poddaní se nesmějí trestat ranami bičem a karabáčem a že robota nemá být více než 3 dny týdně. Správce vimperského panství Malec žádal o vyslání vojsk k potlačení rebelie. Vojska vyslaná nebyla, rebelanti byli zbiti, uvězněni a lažišťané i okolní vesnice museli pracovat na panském nadále mimo neděle celý týden. V roce 1870 při dalším berním soupisu bylo v Lažišti 40 domů. Po vyhlášení samostatné Československé republiky, bylo zákonem každé obci nařízeno vést vlastní kroniku. Lažišťská obecní kronika má za léta 1922-1942 jen 15 stran. Záznamy v ní jsou velice stručné a věcné. Je v ní zaznamenaná výstavba 13 nových domů, obecní kašny, památníku padlým v l. světové válce, hasičské zbrojnice a svěcení nové hasičské stříkačky. V listopadu 1938 kronikář zaznamenává, že " ... naše krásné šumavské hory, které vytvořily tisícileté hranice, byly darovány kancléři Hitlerovi..." A dne ..."... 15.března 1939 prezident Hácha složil osud českého národa a české země do rukou Adolfa Hitlera. Vůdce 3. říše přijímá český národ pod ochranu Německa, zaručuje autonomní národní život a vlastní svébytnost." Za doby Protektorátu Čech a Moravy bylo Lažiště poslední českou vesnicí. Stejně český Kratušín už patřil k německé říši.
Dne 6. května 1945 byl Vimperk a celá oblast včetně Lažiště osvobozena 252. americkou motorizovanou divizí. V poválečném údobí se Lažiště stalo spádovou obcí, pod kterou spadaly Kratušín, Zábrdí, Drslavice, Švihov, Dvory a Podedvory. Obyvatelé těchto vesnic se jako vždy v minulosti orientovali na rozhodující otázku, zajištění obživy. V kraji, kde půda rodí především kamení to nebyl snadný úkol. Postupně za nelehkých podmínek a osobních útrap a obětí, byla prosazena myšlenka zemědělské družstevní velkovýroby. Po prvních letech skutečného strádání, kdy družstevníci pracovali za minimální finanční odměnu a ty nejnutnější naturálie se lažišťské družstvo stalo prosperujícím podnikem. Skončila éra odcházení za prací, jako zedníci, muzikanti neb "světští" i za hranice země a naopak zástupci družstva vyjížděli na nábor nových mladých pracovníků, kterým nabízeli nejen finanční příspěvky, ale i moderní bydlení.
Ráz obce se ovšem měnil nezbytnou výstavbou hospodářských budov a komplexů a i výstavbou činžovních domů." (dle materiálů Mikroregionu Vlachovo Březí)

Pověsti: Lažiští chtěli přestěhovati celý kostel! A to doprostřed návsi. Aby poznali místo, kde až má kostel stát, položili tam starosta a radní své kabáty: až nebudou kabáty vidět, budou pod kostelem a kostel na kýženém místě. Při práci prý se stále pobízeli: "Tvačme, tvačme, abysme kus popotvačivi!". Šel prý za kostelem nějaký vandrák a kabáty ukradl. Když pak po chvíli se radní podívali a kabátů neviděli, domnívali se, že je kostel na kýženém místě a přestali "tvačit". Také obyvatelům tamním říkali "lažičtí svaci", ježto si říkali místo švagre "svaku".

Dále do údolí Němčického potoka a do Dvorů:

osada založená ve 14.st., v 1.pol. 16.st. do majetku Rožmberků a k panství Vimperk, návesní kaple Nejsvětější Trojice, v obci stavby v selském baroku-Jakub Bursa, č. p. 11 z r.1855; ve vstupu do téhož č.p. použito gotické ostění z blízkého Hrádku u Husince. Jv. od obce patrny zbytky valů po slovanském hradišti z 10. st. a středověkém tvrzišti. Hradiště rozkládající se 600 a jižně od vesnice Dvory bylo v literatuře registrováno již v minulém století. Jeho popis uveřejnil Josef Brož ve Zlaté stezce (roč. IX, 1935-1936). Archeologický výzkum zde zatím nebyl proveden a tak jediným vodítkem k datování je povrchový průzkum dr. Beneše (BZO 1, 1963, 15 č.33). Uvedl, že hradiště bylo obydleno v dosud blíže neurčeném pravěkém období a ve středověku. V roce 1976 byl zde místním JZD proražen buldozerem ve valu nový vchod ke snazšímu příjezdu nu pole uvnitř hradiště. Tím byla hrubě narušena tato památka. Při prohlídce zničené části valu bylo nalezeno několik středověkých střepů. Val je v těchto místech navršen z kamení a hlíny, ohněm do červena vypálené. V okolí Blanice rýžovnické sejpy.
Pověst: Poddaní odváděli ročně po třech koších třešní na hrádek Brdo u Dvorů. Nebo: za vsí směrem na Pěčnov zmrzl kdysi člověk. Byl pohřben v Lažištích, v rakvi rozmrzl a dlouho pak škrabal do víka rakve.

Ze Dvorů severně do Pěčnova(nový fotbalový areál, výstavba rodinných domků), rovně přes hlavní silnici do Dolního Kožlí:

pravěké hradiště s valy a mohylové pohřebiště(400 m sev.-vpravo po zelené-Na hájku), objekt objeven J.N.Woldřichem, snad z mladší doby bronzové, kaplička z r.1922. Jedna z nejchudších vesniček zdejšího kraje, leží na kamenitém svahu, políčka bývala ubohá a celý kraj v zimě hojně sněhem zapadává. I tyto poměry neušly lidovému vtipu, říká se, že v Kožlí sází se oves (jiné obilí se tu nedaří) šídlem, to jest, že dělají nejprve dírky šídlem a pak do těch dírek že vkládají zrna ovesná, jinak že by ho nezasázeli pro samé kamení. A zajíce prý tam mají kované, ježto nekovaní by po zmrzlém sněhu po svahu nemohli běhat, stále by klouzali a padali. Mejkovo, Dáchovo, Kožlí. O chudobě těchto tří vesniček svědčí i toto říkání: "Mejkovo, Dáchovo, Kožlí, to jsou tři vesnice možný, mají jen jedno jehně, to má jen kousek vlny na jednom stehně."

Na výletě, doprovázen vlachovobřezským zámeckým vrátným Rudolfem Mikulem, zde byl i Jan Neruda, aby si zde užil zdejších dalekých výhledů k Boubínu či Knížecímu stolci a Třístoličníku. Když se v hospodě po něm poohlížel nejspíše místní učitel, kterému nejspíše vrtalo hlavou, kde by se tu náš literární velikán vzal, Neruda rychle zaplatil a odešel, nechtěje býti poznán.

Po modré do Horního Kožlí (nad Dáchovem) a Mojkova:

ves v roce 1911 celá vyhořela: "Rok 1911 byl velmi suchým. Od 17.května 1911 do listopadu zde nepršelo. Toto dlouhotrvající sucho mělo nepříznivý vliv ne úrodu, do stodol bylo sklízeno jen nízké obilí. Takovou smutnou vzpomínku na tento rok mají i obyvatelé osady Mojkov u Dolního Kožlí /okr.Prachatice/. Dne 10.srpna 1911, asi kolem 11. hod. dopolední, začalo hořet suché chvojí v uličce u domu Josefa Nárovce čp.15. Velké sucho a silný vítr byly velmi dobrými pomocníky začínajícího požáru. Velká většina vesničanů v té době byla na poli a než se stačili vrátit, stály - díky této nepříznivé okolnosti dřevěné domky v plamenech. K požáru se sice dostavili členové hasičských sborů z Lažiště, Šumavských Hoštic, Vlachova Březí, Záblatí a Žárovny, ale nedostatek potřebné vody mařil účinný boj proti zuřícímu požáru. Důsledek katastrofy byl ohromující: do základů vyhořelo všech 14 domů v obci a ušetřen zůstal pouze odlehlý statek Barbory Ševcové čp.10. Uhořela l jalovice, 3 kozy, 3 telata, 7 prasat, l vůl a mnoho drůbeže. Celková hmotná škoda byla odhadována na 60 - 70.000 K a jen z nepatrné části byla kryta pojištěním. Teprve druhého dne byly nalezeny čtyři uhořelé mrtvoly: manželky sedláka Petra Velíška a její tři děti ve stáří od 3 do 5 let. Velíšková po vzniku požáru se vrátila domů, aby za chránila dobytek, ale šířící oheň jí již nedovolil se vrátit. Matka se s dětmi ukryla ve sklepě, kde se všichni udusili. Pohřeb oběti požáru se konal dne 13.srpna 1911 ze velké účasti lidu. Ve prospěch postižených byly konány veřejné sbírky, které poskytly první pomoc Zahlazení následků zhoubného požáru však trvalo mnoho let a vyžádalo si značného pracovního vypětí všeho obyvatelstva."

na vrch Běleč(translokační věž) a Lštění:

starší název Svatý Vojtěch podle zd. kostela-poutní místo, první zmínka o obci z r.1352, osada patřila vladykům ze Lštění, od 16.st.(r.1531) k panství Vimperk. V 16.st. zde poustevna, r.1579 uváděn poustevník Mikuláš Rybák Putovský. Pův. kostel sv.Vojtěcha postaven v 2.pol. 13.st., nově barokně v l.1739-1741(doba silného vojtěšského kultu), dle plánů E.A. Martinelliho, kamenické práce provedl M.Plánský z Č.Krumlova, oltáře se sochami čes. patronů z r.1775, kazatelna z 1. pol. 18.st. a kamenná křtitelnice z 2. pol. 13.st., zach. presbytář pův. kostela s polokruhovou křížovou klenbou, pod kostelem snad valy po hradišti(na poli pod farou nalezen 24.4.1964 jeden keramický zlomek z mladší doby slovanské a zlomky pozdního středověku), vých. od kostela pramen Dobrá Voda s kaplí z 18.st., fara pův. z 15.st. krytá šindelem, přestavěna v 18. století. Kostel se stal poutním místem. Jsou v něm uchovány staré poutní korouhve, které bývaly nošeny v čele procesí ke svatému Vojtěchovi. Vydávaly se sem čtyřikrát ročně: na velikonoční pondělí, na svatého Vojtěcha (23. duben), na svatodušní pondělí a na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpen), zástupy poutníků.

Na severní stěně kostela náhrobek Jana Popovského z Božejovic a na Popovicích z roku 1521. V podlaze pak náhrobek zdejšího faráře Adama Hlaváče z Klatov z roku 1743. Adam Hlaváč se nakazil skvrnitým tyfem, když zaopatřoval nebožtíky v Buku (za půl roku jenom v Buku na tyf zemřelo 31 lidí). Desku mu pořídil jeho bratr Václav, farář v sousední Svaté Máří.

Kostel sv. Vojtěcha se hřbitovem, farou a kaplí byl vybudovaný v letech 1739-1741 podle plánů stavitele A. E. Martinelliho byl vystavěn na místě původního gotického kostela, z něhož se zachovala část zdiva nynějšího presbytáře. Hlavní oltář kostela zhotovil v roce 1755 sochař J. Muck a malíř J. Putz. Hřbitovní zeď starobylá, upravená v 19. století. Kaple Panny Marie Klatovské je včleněna do hřbitovní zdi, pochází z 18. století a obsahuje zbytky původního oltáře. Součástí původní hřbitovní zdi byl i ambit, který byl koncem 19. století zrušen. Před kostelem kamenný kříž z roku 1857. Pod farou osmiboká zděná kaple sv. Vojtěcha, vybudovaná v 18. století. Kaple je vystavěna nad pramenem, ve které je dle pověsti zázračná voda. Syn hraběnky Arnoštky z Eggenberku po umytí touto vodou opět nabyv zraku, nechala matka jeho vystavět zde kostel sv. Vojtěcha. Kaple Nanebevzetí Panny Marie stojí pahorku západně od kostela a vznikla v první polovině 18. století jako čtyřboká mešní kaple. Je zaklenutá křížovou klenbou s nárožními pilastry. Uvnitř je malovaný křídlový oltářík se sochou svaté Barbory. Dle pověsti z tohoto místa žehnal svatý Vojtěch, vraceje se z Říma, své rodné vlasti. Jeho bratr tu býval prý poustevníkem. Poustevna snad stávala v místech dnešní kaple sv. Vojtěcha. Tam prý světec zarazil biskupskou berlu do země a hned odtud vytryskl mocný pramen, na nímž stojí dnes zmíněná kaple. Poustevna je doložena i historicky-jeden z poustevníků, Jan Popovský z Bezejovic a na Popovicích má v kostele náhrobní kámen (zemř. 1521).

Palacký uvádí, že zde žil známý poustevník a literát Matěj ze Žatce. Často si dopisoval s Lutherem a ze Lštění poslal utrakvistické konsistoři ostrý a velmi obsáhlý list. Matěj Kožešník, zvaný Poustevník, přišel do Pošumaví v roce 1508. Usadil se nedaleko kostelíku (někde bývá uváděno jako místo pobytu i Boubín). Studoval zde táborské traktáty, Bibli a kazatelství. V roce 1519 odešel do Prahy, kde svými názory získal ohlas širokých vrstev obyvatelstva, protože vystupoval proti válkám, kritizoval šlechtu a poměry mezi kněžími a lidem. Proto byl v roce 1525 vsazen do klády za to, jak píše Komenský, že "po ryňcích a ulicích lid velikými houfy se sbíhající k Boží bázni a pokání napomínal, ačkoli mu toho kněží, ale daremně, zbraňovali". Po propuštění v roce 1526 odešel na Moravu, kde založil Habrovanskou sektu, která hlásala, že "Písmo svaté samo jest učitelkou a že netřeba duchovenstva". Po jejím rozpadu odešel do Boskovic, kde v roce 1542 zemřel.

Původní fara v místě existovala již ve 14. století a má se zato, že tato fara byla totožná s bývalou poustevnou v rohu hřbitovní zdi. Před třicetiletou válkou nebyla již fara obsazována, dlouho ji spravovali církevní administrátoři z Vimperka a v letech 1655 - 1666 spravoval kostel duchovní z Bohumilic. Církevní správce se na faru ve Lštění vrátil v roce 1718 za přímluvy Marie Arnoštky kněžny z Eggenbergu. Dnešní faru s polovalbovým štítem nechal v roce 1668 postavit vimperský hejtman J. L. Breverius. Nazývala se také "Panský dům", protože zde během poutí byly ubytováni významní hosté a také pronajímala.

Lštěnské nazývali "vojtěšskými almužníky". Farář rozdával místním chudým almužnu (obyčejně zlatku) z kasy chudých, kterýž zvyk v jiných osadách nebyl. Když někdo ze Lštění přišel do jiné vsi, říkávali jim: "Á, vojtěšští almužníci jdou."

Když na výletě po okolí chtěli Jan Neruda a zámecký vrátný Mikule ve zdejším hostinci poobědvat, nic nedostali, neb nebyli v hospodě na hosty připraveni. Nechali si tedy chytit kuře a to si pak pekli sami. Neruda rád naslouchal rozhovorům zdejších lidí a vše si pečlivě zapisoval. Zdejším rodákem je i slavista a lektor českého jazyka na varšavské univerzitě Bohumil Vydra, mezi jehož cenná díla patří Popis a rozbor nářečí hornoblanického. Do zdejšího Taliánova hostince rád chodíval i Adolf Heyduk, jenž Lštění ve sbírce Zpěvy pošumavského dudáka věnoval báseň Mraky. Jezdíval sem i Karel Klostermann či vodňanský rodák a spisovatel František Herites. Za vodárnou je skalka kam rádi chodívali volynští malíři bratři Boháčové.

Ze vsi po červené přes Dvorce do Radhostic:

lid.stavby v selském baroku od J.Bursy z pol. 19.st. Na kraji vsi stojí bývalá hospoda, kterou stavěl Jakub Bursa. Výzdoba je na štítu a nad vchodem. Na štítu je nápis RENOWACY STALO SE LETA PANE ROKU 1842. Štít je dále vyzdoben stylizovanými lizénami a stromky. Nad vchodem je v půlkruhu nápis MOZEFLESEK WYSTAWYTEL TOHO a RUMERO METU23. Bursa zde zaměňuje J za M a slovo WYSTAWYTEL píše s Y. Radostickým říkávali "jehňata", ježto tam chováváli hojně ovcí. Dříve se tu zvonilo, stejně jako v okolních obcích, aby se rozehnaly mraky a odehnala bouřka či krupobití. Ve Dvorcích, Radhosticích či Libotyni se pak ještě, ze stejných důvodů, někdy do 1. světové války troubilo na mušle tzv. tritonky. Ulita byla asi 3 dm dlouhá, závitovitě do nálevky točená, barvy nažloutlé a červeně žíhaná nebo kropenatá. V úzkém konci měla škeble ulomený hrot, kterýmž otvorem přiložila se k ústům,

vpravo do Libotyně:

Ves připomínána r. 1352, v 16.st. k vimp. panství. Též stavby J.Bursy, č.p. 24-býv. kovárna(z r.1842). Na štítu je zde emblém s kovářskými symboly, typické stromky a nápis RENOWACY GB LETA PANE18 42 RUO24. Kaple se zvonicí z r. 1844(plochý pilastr nahrazen již baňatým sloupkem) či dům U Dudáků č.p. 6. Na ploše štítu je velký reliéf Ukřižování i se všemi nástroji (podoba s kohoutím křížem). Současná podoba je po rekonstrukci po požáru. Nápis na štítu: WISTAWITEL GAKUB DUDÁK STALOSE WISTAWENI TOHO DOMU LETA PANE 1845 ROKU TOHO.

I zde dlouho troubili na tritonku: "V Libotyni chová se ulita v živnosti č. 1 u Tomanů, jejichž předkové bývali rychtáři. Podle vypravování starého hospodáře přišly sem ulity s přínosem nevěst z Dobišova mlýna pod Repešínem u Záblatí. Zázračné škeble byly prý přineseny až od moře a v Římě byly svěceny. K Tomanům do Libotyně přinesla ji babička hospodářova, nynějšího výměnkáře. Účinek troubení na tohoto "šneka", jak ji i teď nazývají, jest prý neomylný, a ve vsi jest v ně pevná důvěra. Nezmeškají-li prý a v pravý čas začnou troubiti, počnou se mračna pomalu rozháněti, až se rozejdou. Trubač musí troubit silně táhlým a mocným hlasem, jenž zní v ovzduší parami naplněném v šeru mračen dunivě až příšerně. Bývá ho slyšeti až do sousedních osad. Troubíval z pravidla starý hospodář, a nebyl-li doma, chopil se toho, kdokoli jiný z obce, jenž dovedl z hluboka foukat, nejlépe, byl-li muzikant. Když zaslechli ve Dvorcích, výše položených troubení, začli ihned také, vyběhli za ves na kopec, postupujíce proti mrakům, od západu se ženoucím. Lid se při tom nábožně modlí, starý hospodář Toman vypravoval dále, že byl zde u sv. Vojtěcha farář velice přísný, který tušil v tom pověru a žádal, aby se mu z podezření viny zodpovídal, než po pravdivém vylíčení věci více nenaléhal. Od starých pamětníků slýchalo se, že v Libotyni nikdy nepotlouklo, neboť vždy se podařilo včasným zakročením pohromě předejíti. Až před dvěma léty (1920) tu velice silně stlouklo, a to prý nebyl žádný doma. Bylo o senách, všechno bylo na lukách, přišlo to tak ranou, že čas promeškali a pokus jejich nebyl už nic platný. "

Národní přírodní památka U Hajnice Vyhlášena v roce 1992. Výměra: 0, 46 ha., v katastrálním území obce. Lesní louka v lesním komplexu Hradiště 0,9 km jihojihovýchodně od obce Libotyně a 4 km západojihozápadně od Vlachova Březí. Společenstva květnatých mezofilních luk a krátkostébelných smilkových pastvin s početnými populacemi vstavačovitých druhů, zejména kriticky ohrožené měkčilky jednolisté.

Za vsí vlevo po žluté do Uhřic a dále do Vlachova Březí(CT 14). Dále po cyklotrasách směr Lčovice, Husinec nebo Tvrzice.

nahoru