Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 39: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Malenice - Bušanovice - Tvrzice - Jiřetice - Helfenburk - Dub - Lipovice - Vlachovo Březí (30 km)

Z Malenic(CT 16)východně do Stráňovic, rovně do Benedy, vlevo do Bušanovic:

připomín. koncem 13. st., stavby lid. stavitele J.Bursy z pol. 19 st.-štíty na č.p. 27 z r.1847(stejné jako na hospodě v Miloňovicích) a č.p. 13 z r. 1860(jedny z posledních Bursových prací), při stavbě kravína nalezena popelnice.

První zmínka o Bušanovicích, resp. o jejejich nejstarší části Želibořicích se v písemných pramenech objevuje k roku 1329, kdy je zde doložen vladyka Bohuslav ze Želibořic (Bohuslaus miles de Zeliboricz); roku 1366 pak darovali bratři Kosoř a Bedřich ze Želibořic plat píseckému klášteru. Roku 1382 se připomíná Dunovec ze Želibořic a ve 30. letech 15. století prodal Mikuláš mladší ze Želibořic dvě louky jednomu z místních sedláků. Mikulášův syn Zikmund se stal purkrabím na nedalekém rožmberském hradě Helfenburku, kde vykonával úřad ještě roku 1450. Po smrti poslední z rodu želibořických Alžběty někdy po roce 1502 koupil od Oldřicha Muchka z Bukové dvůr s částí vsi Petr Zálezský z Prostého a Želibořice byly na více než sto let připojeny k sousedním Zálezlům. Roku 1612 došlo k dělení zálezského zboží a Želibořice získal jako samostatné zboží Bernard Hýzrle z Chodů, který si zde nechal vystavět novou tvrz. Roku 1661 koupil od jeho syna Ferdinanda Arnošta celé zboží Diviš Lev Žákavec ze Žákavy a o několik let později se stalo součástí vlachovobřezského panství hraběte Karla Leopolda Caretto-Millesimo, takže želibořická tvrz přestala být využívána jako panské sídlo a pomalu chátrala. Při prodeji panství r. 1680 se již uvádí jako pobořená a nedlouho poté byla při celkové přestavbě hospodářského dvora rozebrána, takže dnes ani nelze přesně určit místo, kde stávala. August Sedláček ji popisuje jako kamennou stavbu se čtyřmi světnicemi, komorami a sklepy. Původní rozsáhlý dvorec je sice od 20. let 20. století rozdělen na několik samostatných usedlostí, jeho základní půdorysné rozvržení však zůstalo zachováno a odpovídá situaci v 17. století. Budova zbořené tvrze stávala podle nejisté místní tradice někde uprostřed prostranství, v prostoru dnešní cesty. Zřejmě nejstarší dnes stojící stavbou dvora je tak mohutná obdélná sýpka krytá zvalbenou střechou, stojící v severní části původního areálu dvora. A právě na jejím dvorním (jižním) průčelí lze spatřit jediný dnes dochovaný pozůstatek bývalého panského sídla, i když druhotně použitý: pozdně gotický žulový sedlový portál z pravoúhlých kvádrů s ozubem. Unikátní jsou reliéfy proti sobě hledící mužské a ženské hlavy, vytesané do sedel portálu pod nadpražím a představující zřejmě stylizovanou podobu dávných majitelů. Sýpka byla podrobněji zkoumána, nebyly však nalezeny žádné důkazy dokládající její existenci do doby před r. 1600, takže ji na základě současných poznatků nelze označit jako součást areálu původní tvrze (dle F. Kašička, B. Nechvátal: Tvrze a hrádky na Prachaticku, OM Prachatice 1990). Na začátku 20. století patří panský dům vystavěný na zbořeništi a spáleništi panu Herbersteinovi, velkostatkáři ze Vl. Březí.

Pověsti: Jméno Želibořice pochází od zemana Želibora, který v dávných dobách obýval zdejší tvrz. Pod zbořeništěm tvrzi jsou hluboké sklepy a v nich nashromážděno velkých pokladů. Kdysi se jeden odvážlivec chtěl k pokladům prokopat, ale nenašel co očekával. Později při kopání základů našli se střepy popelnic.
V dávných dobách tudy procházela stezka z Prachatic do Volyně. Boží muka na vršku při cestě do Předslavic jsou vystavěna na památku obětem, kdy zde v době pobělohorské přepadla banda loupeživých rytířů kupce jedoucích od Prachatic, pobila je a zboží sebrala (dnes už je zde bohužel jen zborcený základ těchto muk). Na témže vrchu 21.3.1629 přepadli sedláci ze Želibořic oddíl 25 jezdců a 55 pěších císařských. Koně pod důstojníky zabili, ale následné přesile neodolali a rozprchli se po okolí. Následovala odveta ze strany vojáků-v hospodářství vše pobrali, muže ztloukli či zabili, ženy znásilnili.

V únoru 2007 zde byla uvedena do provozu tehdy největší sluneční elektrárna v Česku i ve východní Evropě. Patří firmě Korowatt a dokáže zásobovat energií 172 domácností. Její maximální plánovaný výkon bude 600 kW. Výstavba zařízení stála 85 milionů Kč, na projekt přispělo téměř 30 miliony Kč ministerstvo průmyslu a obchodu. Fotovoltaické panely elektrárny, jež mění světelné částice na elektrickou energii, se rozkládají na ploše 6170 metrů čtverečních. Elektrárna plánuje ročně vyrobit 620 tisíc kWh elektřiny. Čtvereční metr panelů přitom vyprodukuje za rok tolik energie, která se údajně rovná zhruba 250 kilogramům uhlí. Uspoří také 750 tun oxidu uhličitého za rok, který by se provozem jiné elektrárny dostal do ovzduší. Ve srovnání s temelínskou jadernou elektrárnou je její sluneční sousedka "energetickým trpaslíkem". Roční produkci elektrárny v Bušanovicích zvládne Temelín vyprodukovat za zhruba 25 minut.

Za Bušanovicemi vpravo pod vrchem Bičoňovec (jméno od běsů-zlých duchů, jež se zde skrývali v době pohanské) a na hlavní silnici vlevo do Tvrzic:

ves zmiňována r. 1315 při volyňském újezdu královny Elišky Přemyslovny. V r. 1490 je uváděna jako osada patřící k hradu Hluboká(?). V roce 1595 získal Tvrzice Jindřich Chřepický z Modlíškovic, který při západní straně obce postavil renesanční tvrz. Hospodářský dvorec okolo tvrz byl později přestavěn v barokní velkostatek. V roce 1666 statek kupuje Karel Leopold Caretto - Millesimo. V roce 1676 pak kupuje Tvrzice Matyáš Wunschwitz. V roce 1680 se stal majitelem Gundakar Ditrichštejn. Ditrichštejnové dali tvrz koncem 17. století zbourat. Poslední vlastník statku byl pan Pektor,který prodal areál firmám "ARET" a "LIVA". V současnosti má obec 126 obyvatel. Věkový průměr obyvatel obce je 35let. V obci je obchod a hospoda. Kroniku obce vede pan ing. Dvořák. Kronika je vedena od roku 1968 a je k dispozici na obecním úřadu v Tvrzicích.

Ve vsi stavby J.Bursy z pol. 19.st.(č.p.7 z r.1860, býv. hostinec č.p. 9 z r.1862, č.p. 11 z r. 1862)

z Tvrzic vlevo do Předslavic:

Název obce snad vznikl od vlastního jména Předslav. Původ osídlení sahá do dob pohanských, na polích se donedávna nacházely slovanské popelnice. Obec někdy vznikla v 9. století a náležela ke šlechtickému zboží. Procházela tudy tzv. německá cesta, kudy soumaři vozili zboží z bavorského Freyungu do Písku. První kostelík stával na nedalekém kopci, který se dodnes nazývá Kostelec a je na něm zbudována malá rotunda. Současný kostel sv. Václava je prvně písemně zmiňován v roce 1350 a náležel pod volyňské děkanství. Kněžiště pochází z 15. století, později byla budova rozšířena. První podací právo k chrámu bylo od vladyků z Tupes, kteří později sídlili na Táborsku. Dále obec patřila Linhartovi z Češtic, který byl purkrabím na Helfenburku. Roku 1398 je zmiňován Veclín, jeho syn Jan z Předslavic podepsal roku 1415 stížný list ke kostnickému koncilu. Roku 1491 se objevuje rod Řepičtí ze Sudoměře. V období třicetileté války několikrát zimovali ve vsi vojáci. Podle kronik museli sedláci často opustit domov a uchýlit se do lesů - Mlak nebo k Vojtěchu, aby zachránili životy. Podle vyměřených daní v roce 1654 zde bylo jen 11 usedlostí, ostatní neobydleny. Volyňský děkan Zikmund Hýzrle, když se stal kanovníkem Vyšehradské kapituly, nechal v roce 1684 rozšířit místní kostel a pořídil nový oltář. Později musel pro dluhy statek v Předslavicích prodat a ten se dostal do majetku rodiny Herbersteinů, ve kterém setrval až do dvacátého století. V roce 1922 při parcelaci měl statek asi 95 ha. V roce 1720 byl do kostela dosazen kněz, čímž přišla fara ve Vlachově Březí o část důchodů, kostel byl též zasvěcen Nejsvětější Trojici Boží. Nejcennějším předmětem v kostele je barokní monstrance sv. Václava a sv. Vavřince. Chrám je vybaven třemi zvony, nejstarší je sv. Vavřinec z 15. století, dále sv. Václav a nejmenší je zvon Panny Marie. Škola je prvně připomínána v roce 1687. Nová budova vznikla v roce 1838. Písemné prameny uvádí například v roce 1846, že dětí školou povinných bylo 196 ze 16 vesnic. V roce 1887 se učilo ve třech třídách. Budovu postihlo neštěstí, když v roce 1902 vyhořela. Nová budova sloužila do roku 1950.

Připomínány v l.1352-99. Jan z Předslavic se připojil ke stížnému listu do Kostnice, na návsi jedny z nejlepších prací J.Bursy č.p.4, 18. Nad vraty nástavce se sloupky, plastickými reliéfy, obrázky a nápisy(nad vraty u č.p.4 :Starý selský rod Malinů drží tento statek již před rokem 1655). Nejslavnější jihočesky zedník Jakub Bursa se nesmazatelné zapsal v Předslavicích dvěma stavbami: vjezdem do domu čp.18, který je velmi dobře udržován a patří k nejcennějším a protějším domem čp,4. Také zde z původní usedlosti prakticky zbývá jen vjezd a nápis pod korunní římsou: "TOMU DOMU WISTAVIL SEMNEVIM KOMU GEDINE SAMÉMU PÁNU BOHU LP. 1848" - Na domě hospodařil od roku 1655 rod Malinů, který vymřel po meči a dům zdědili dědicové, kteří v Předslavicích nebydlí. Kostel Nejsvětější Trojice a sv.Václava pův. románský z 1.pol. 13.st. (doch. spodní část věže a tribuna), got. přestavěn ve 14.st.(doch. portál z l.1320-30, pozdně gotická křtitelnice), barokně v l.1655-1660. Věž z r.1839. Fara jednopatrová s valbovou střechou, kamen. portálem pod profil. římsou.

V okolí vede naučná stezka zvlněnou pošumavskou krajinou a seznámuje se zdejší faunou a florou i místními památkami. Na stanovištích naučné stezky jsou zabudovány informační tabule s mapou.

Ve vsi vpravo do Marčovic:

v roce 1906 měly popisných čísel 17 a 108 obyvatel. Ves obdržela jméno po zakladateli proboštu Markovi, který žil v letech 1068-1098. Při potoce zde založil tvrz Markovice, jejíž stopy bývaly patrny při někdejší živnosti "u Myklasů". Původně sem byli přivedeni 4 usedlíci, podle volyňského urbáře ze 14. století již zde bylo více velkých usedlostí. Jedna z nich stávala "na sedlišti", jak dosvědčil nález českých grošů. V roce 1633 zde bytoval vojenský pluk a vesnice byla zřejmě vypálena. Při cestě do Bušanovic přepadli sedláci v roce 1629 císařský oddíl o 25 jezdcích a 55 pěších. Koně sice zabili, ale přesile vojáků už neodolali a rozprchli se po okolních lesích. Na místě torzo božích muk. Ve vsi stojí kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1887 (oprava v roce 1934). Pamětní deska na rodném domě č.p. 5 faráře Hošticích Táborských, archiváře a spisovatele, který se zabýval historií Volyňska Františka Teplého, který se zde narodil 5.2.1866.

Kámen zvaný pata už u Michálků není: "Kámen pata býval u každého domu. Když stavěli, vybrali největší a jako sedátko jej ke dveřím zazdili. Mluvilo se i věřilo, dokud ten kámen pata zůstane ve zdi, potrvá rod hospodáře, jenž budovu stavěl. Hne-li se kamenem nebo dočista odstraní-li se, rod zakladatelův brzo vymře." To zmiňovanému Teplému vyprávěl místní písmák Matěj Vševěra. Dalším lidovým umělcem byl František Chvosta, který ručně psal a maloval modlitební knížky.

Rovně do Kakovic:

v roce 1906 měly popisných čísel 19 a 103 obyvatel. Název je odvozeno od jména zakladatele Káka. Ve 14. století měla ves 8 lánů. Uvádí se, že v roce 1467 sedláci Jímadlo, Kolda a Votruba "zaplatili na Vimperk jistý hold, aby Petr Kaplíř vesnici nevypálil". Zajímavá je zmínka o selce Martě Kopencové, která byla v roce 1638 pohnána před soud protože "nectně vyšla na pány soldáty", ale byla v právu, protože vojáci kradli ve vsi dobytek. Probošt slíbil sedlákům náhradu, ale až v roce 1644 na základě proseb starosty Petra Jehlíka. Kakovice se počítaly za nejbohatší ves na volyňském panství. Na návsi byla později postavena kaple sv. Anny.

Zde buď vlevo do Litochovic:

vznik okolo roku 1400 jako jedna z vesnic volyňského panství proboštského statku pražské hradní kapituly; zemědělská usedlost čp.2 se štítem selského baroka a nástavcem nad vraty; malby na fasádách domů čp.2 - krajina s větrným mlýnem a čp. 13 - Jan Hus a Jan Žižka; na vsi starý správcovský dům ze 16. st. se zachovalým ostěním; poblíž se těžily pegmatity ke sklářským účelům; kaple sv. Floriána

a vpravo do Čepřovic a nebo rovnou do Čepřovic:

dříve Čepřejice, připom. r.1315 při volyň.újezdu, r. 1585 mezi královskými vesnicemi, ukázky sel.baroka, např. č.p. 17: uzavřená usedlost s obloukovým vjezdem s nástavcem, štít s volutami. Na bývalé tvrzi nástěnné malby z 2. poloviny 17. století-alianční znak, špatně čitelný nápis či zbytky ornamentální výzdoby. Budova č.p. 33 z roku 1785 patří mezi najstarší zděné v jižních Čechách (přestavěná).

Ves Čepřovice se v písemných historických pramenech objevuje poprvé roku 1315, kdy byla v majetku královny Elišky Přemyslovny a jako součást Volyňského újezdu držela výjimečná práva a výsady (Královácká obec). Od 16. století patří k rychtě milejovické. V témže století je získává Vilém z Rožmberka. Zdejší panské sídlo vzniklo však mnohem později, neboť statek byl po dlouhou dobu součástí větších zboží a samostatnosti nabyl teprve roku 1593, kdy Čepřovice zakoupil od Petra Voka z Rožmberka Arnošt Vitanovský z Vlčkovic. Právě on byl pravděpodobně zakladatelem renesanční tvrze. Za třicetileté války byla ves zle poničena. Již roku 1685 koupil ves Čepřovice s tvrzí majitel nedalekého Vlachova Březí Gundakar z Ditrichštejna a připojil ji ke svému majetku, takže tvrz přestala sloužit jako sídlo vrchnosti. Roku 1723 navíc podlehla požáru a byla nejprve provizorně a na konci 18. století již celkově opravena a částečně přestavěna. V současné době je dvojdům rozdělen mezi dva soukromé majitele a jeho jižní, lépe dochovaná část, byla v nedávné době opravena (dle L. Svoboda Encyklopedie českých tvrzí, I. díl, ARGO 1998).

Vpravo do Jiřetic:

pod les. pásmem Mlaka, připom. r. 1490, stavby J. Bursy v lid. baroku např. č.p. 4(z r. 1843)-uzavř. usedlost se štíty nad vjezdem, obyt. stavením a sýpkou, figurální výzdoba, č.p. 12(r. 1852)- baňaté sloupky a štuková výzdoba.

Dále rovně přes Koječín až k parkovišti u hájovny, zde vlevo na Helfenburk:

hrad zbudován ke správě bavor. panství, ke stavbě dostali Rožmberkové povolení od KarlaIV.r.1355. První stav. etapa ukončena r.1369, druhá do konce 14.st., přestavba do konce 15.st. za známého válečníka Václava Vlčka z Čenova mezi l. 1477-83, koncem 16. st. hrad opuštěn. Hrad měl tvar kruhu, obehnán příkopem a vysokým valem, věžovitou branou a padacím mostem. Hradní jádro ukazuje český hradní typ 14.st.: dvě rovnoběžná palác. křídla svírala nádvoří, paláce věžovité, o dvou patrech, v každém podlaží dvě plochostropé místnosti, oddělené příčkou, velká okna s kamen. kříži(viz Karlštejn).

Výhledy na Boubín, Libín, Českobuděj. pánev. Okolí zachyceno v románu Bohumila Havlasy Tiché vody.
Fr.A.Borovský: Roku 1351 koupili bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan, synové Petra z Rožmberka, od Viléma ze Strakonic, dědice Bavora III. a manželky jeho Markéty rozené z Rožmberka za 1000 kop českých grošů statek Bavorov. Poněvadž v době té starý hrad Bavorovský, který stával u městečka na kopci Hradiště, byl již zbořený a Rožmberkové na odlehlém tomto svém panství potřebovali pevného místa, odkud by poddané své i soumary tudy po zlaté stezce táhnoucí před hrabivými sousedy chrániti mohly, obrátili se jmenovaní bratří z Rožmberka prosebně již r.1355 k císaři Karlu IV., který byl právě na korunovační cestě v Italii, aby dovolil jim vystavěti na hoře "Malošínské" pevný zámek. Svolení císařovo datováno jest v Pise v den 21. máje roku 1355, v osudný den vzbouření Pisanského, z něhož Karel stěží, ale šťastně vyvázl. Prvním purkrabím byl Jaroslav, majitelem Jindřich z Rožmberka, nepřítel Václava IV.(smír 24.6.1405 na Vyšehradě), za hus. nepokojů Oldřich-katolík, hradu se ale Žižka vyhnul. Syn jeho Jan prodal r.1458 hrad i statek Janu z Lobkovic, ale 1461 koupil zpět. Jan se přidal k Matyáši Korvínovi. Jiříkovi oddaní vyplenili mu statky, ale ani Roubík z Hlavatec r.1470 hrad nedobyl. R.1475 prodal Vok z Rožmberka Janu ze Švamberka(velkopřevor strakonický), ale již r.1477 ji získal Václav Vlček z Čenova, přívrženec Vladislava II., jenž odtud pánům z Rožmberka, z Lichtenšteina a Budějovickým škodil. Ti se snažili koupit hrad zpět od Jindřicha Prueschenka ze Stetenbergu, který hrad koupil r.1484 . Téhož roku ho dostali do zástavy a r.1503 koupili zpět. Od r.1580 neobydlen, 1593 ho koupila obec Prachatická. Po Bílé Hoře zkonfiskován, r.1628 darován Ferdinandem II. Janu Oldřichovi z Eggenberka, po jejich vymření r.1719 zdědili hrad Švarcenberkové.

Roku 1355 povolil Karel IV. čtyřem bratřím (Petr, Jošt, Oldřich a Jan) z Rožmberka vystavět pro správu nově nabytého bavorovského zboží hrad; jeho jádro postaveno v letech 1360 - 1370. Husité Helfenburk nedobyli. V rožmberském majetku byl s krátkými přestávkami (např. v letech 1475-1503 náležel Švamberkům) až do roku 1593, kdy byl prodán Petrem Vokem městu Prachaticím. Koncem 16. století uváděn jako pustý. Od roku 1622 patřil Eggenberkům, roku 1719 ho zdědily Schwarzenberkové. Po pozemkové reformě v roce 1919 ve státním majetku. Hrad obklopen valem, příkopem a mohutnými hradbami. Vstup vede přes dřevěný most do první brány, dále druhou branou do tzv. přihrádku. Třetí brána s předbraním, znaky Rožmberků, i se zbytky ostění ústí na rozsáhlé nádvoří. Nad nádvořím na vrcholu hřebene stojí třípatrový obytný palác obklopený úzkým parkánem. Uprostřed paláce čtvercový dvůr, v přízemí dochován gotický oblouk, konzoly a dále v jednotlivých patrech zbytku ostění a trámů. Na konci ostrohu válcová věž.

Krajina přiléhající k hradu byla součástí majetku, jehož nejstaršími vlastníky byli od druhé poloviny 13. století Bavorové ze Strakonic. Získal je Petr z Rožmberka od své sestry Markéty, vdovy po Bavoru III. ze Strakonic, zprvu jako zástavu, r.1351 na základě královského povolení dědičně. Protože toto nejzápadněji položené panství, poměrně vzdálené od centrálních rožmberských držav, postrádalo vhodné správní a obranné středisko, povolil král Karel IV. r.1355 na žádost rožmberských bratří Petra, Jošta, Oldřicha a Jana, oceňuje jejich pomoc při korunovačním tažení do Říma, postavení nového hradu na vrchu Malošíně severozápadně od Bavorova. Stavba hradu pokračovala poměrně rychle. R.1357 byl jmenován první purkrabí Jaroslav, který patrně dohlížel na práce. R.1364 se mluví o Helfenburku výslovně jako o hradu, takže lze předpokládat, že v tom roce byla stavba alespoň v hrubých rysech dokončena. Práce ovšem pokračovaly dál. Jejich datování pomáhají upřesnit kamenné alianční znaky Jana z Rožmberka a jeho manželky Elišky z Halsu, zasazené (od r.1967) v předhradí třetí brány a ve zdi paláce. Politické zápasy, které zachvátily koncem 14. a v 15.století české země, zanechaly své stopy i v dějinách hradu Helfenburka. V období prohlubující se roztržky mezi pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna a králem Václavem IV. poskytl hrad v l.1384-1397 arcibiskupuvi bezpečný útulek před odchodem do Říma. Bylo to v době, kdy k odbojným pánům, kteří nebyli spokojeni s různými opatřeními krále, patřil též Jindřich z Rožmberka. Ozbrojená střetnutí, která časem nabývala charakteru místních válek, sice hrad bezprostředně neohrozila, ale nepřátelské vpády do okolí hradu dokonale zpustošily celé helfenburské panství. O politickém významu hradu svědčí několik jednání o příměří a výměně zajatců, která zde tehdy probíhala. Když Jan z Rožmberka na naléhání papežského legáta Rovarelly přistoupil v r.1468 k jednotě zelenohorské a okolní města věrná králi Jiřímu zahájila proti Helfenburku drobnou válku, nařídil Rožmberk purkrabímu na hradě, aby opatřil 60 střelců na zesílení hradní posádky. Za takové situace nemohlo být helfenburské panství pro Rožmberky výnosnou državou, a tak v r.1475 prodali bratři Vok, Jindřich a Petr z Rožmberka hrad Helfenburk s městečkem Bavorovem a přilehlými vesnicemi strakonickému velkopřevoru Janovi ze Švamberka, který jej o tři léta později prodal Václavu Vlčkovi z Čenova. Tento proslulý válečník, vojenský praktik i teoretik (po r.1490 napsal vojenskou učebnici) byl horlivým stoupencem krále Vladislava II.Jagelonského a vytvořil z Helfenburka vojenskou základnu, z níž podnikal výpady a tažení proti přívržencům uherského krále Matyáše Korvína. Do doby jeho držby (1477-1484) je nutno klást významné stavební úpravy hradu. Václav Vlček jako profesionální válečník měl dostatečné znalosti i zájem o to, aby zdokonalil opevnění hradu, ať již vzhledem k nepřátelským vztahům k Rožmberkům nebo vzhledem k poloze Helfenburka na hranicích, kteréžto skutečnosti patřičně využíval k vojenským výpravám do Rakous. Vlčkovi lze tedy připisovat zdokonalení hradního opevnění podle modernějších vojenských zásad. Severní vnější předhradí bylo zesíleno třemi nárožními baštami, které měly sloužit pro postavení těžkých děl. Na jižní straně v rozšířené části vnějšího valu byl postaven dřevěný srub, k němuž byl přístup z hradu úzkou výpadní brankou v jižní hradební zdi. Nepřátelství, které Václac Vlček z Čenova projevoval otevřeně Rožmberkům, jim nemohlo zůstat lhostejné a tak očividně z jejich popudu a v jejich zájmu koupil v r.1484 Helfenburk štýrský truksas Jindřich Pryšenek ze Štetenberka se svým bratrem. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že ještě téhož roku si Jindřich vydlužil od Rožmberků kupní cenu (8000 zl.) a dal jim helfenburské panství v zástavu. V r.1503 vyplatili Rožmberkové panství od Jindřichova syna hraběte Oldřich z Hardeku a stali se znovu majiteli hradu i panství. Od počátku 16.století význam hradu po stránce vojenské upadal, posádka se zmenšila a purkrabí se postupně stával hospodářským úředníkem. Úpadek pokračoval za posledních Rožmberků, zejména když si Vilém z Rožmberka nechal v 80.letech 16.století nedaleko odtud postavit zámek Kratochvíli a úředníci přesídlili do Netolic. V r.1593 prodal Petr Vok z Rožmberka hrad Helfenburk již jako pustý s městečkem Bavorovem a přilehlými vesnicemi městu Prachaticům. Na hradě občas bydlel hajný a okolní obyvatelstvo rozebíralo postupně ruiny na stavbu svých obydlí. V r.1622 získali panství s pustým hradem jako pobělohorský konfiskát Eggenberkové a od nich v r.1719 Schwarzenberkové, kteří je vlastnili do r.1922.

Helfenburští purkrabí:
1357 Jaroslav
1369-1375 Buzek ze Lhoty
1376-1380 Rynart z Čištic
1385-1387 Jaroš z Drahonic
1390 Jan Hrůza z Vlhav
1395-1397 Ondřej z Bílska
1403-1410 Mikuláš Kosoř z Nihošovic
1410-1412 Vojtěch z Kraselova
1413-1419 Jan z Kraselova
1419-1421 Jan Šic z Drahenic
1421 Hrůza z Vlhav
1423 Markvart z Buksic
1430 Žákovec
1434-1436 Václav Vlašek z Miloňovic
1437 Jan mladší z Kraselova
1438 Jindřich Žákovec z Lažan
1445-1447 Mikuláš Přešek z Čestic
1450 Mikuláš z Želibořic
1452-1454 Václav Vlašek z Miloňovic
1457-1458 Jan Truksa z Vrábí
1462 Mikuláš Přešek z Čestic
1462 Zikmund Kába z Rybňan
1462-1468 Václav Vlašek z Miloňovic
1468-1469 Adam z Drahonic
1469-1470 Jan z Vlksic a Václav Vlašek z Miloňovic
1471 Jan Heřman z Vlksic
1475 Heřman z Čestic - 1479 Jindřich ze Všechlap
1484-1490 Jan Sokolík z Dubé
1495 Albrecht Eitenhart z Flinsbachu
1496 Jan Sokolík z Dubé
1500 Albrecht Eitenhart z Flinsbachu
1508 Adam z Drahonic
1515-1518 Ladislav Želízko z Tourového
1519 Beneš Dubský z Třebomyslic
1525 Jindřich z Mladějovic
1526 Václav Želízko z Tourového
1528 Hynek z Kestřan
1529 písař Vít a Janda
1543-1550 Václav Chřepický z Modlíškovic
1552 hejtman Hynek Tučáp
1553 písař Jiří Bavorovský
1556-1559 Jiří Bavorovský z Vosule
1559-1564 Volf Behr z Vejdu 1564-1566 hejtman Zikmund Kába z Rybňan
1579 Ondřej z Veveří
1582 hejtmani Mikuláš Býšovec z Býšova a Adam Vesecký z Vesce
1589 Daniel Bavorovský

I přes neskromná očekávání tato monumentální zřícenina překvapila: Její hradní jádro je dosud tak kompaktní, že lze "dobýt" pouze branou. Trochu však překvapí absence klenutých prostor, a to i valeného sklepa podchyceného půdorysy v odborné literatuře. Tento aspekt však bohatě vynahradí ve východním cípu jádra vystavěná hláska, do dnešních časů poskytující kruhový rozhled od Boubína a Kleť až po svojeho soka - Temelín, a tudíž opatřená dřevěným schodištěm a citlivým zastřešením. V nádvoří pod dvoupalácovým jádrem se nachází uzavřený "srub" podivného, možná komerčního určení. Patrně se zde schyluje ke "státohradectví".(Pegi Kmínek von Trautnberk)

Pověsti: Hrad měl být spojen tajnou chodbou z býv. hradem na Hradišti(podle jiné verze ze sklepem hotelu Šumava v Bavorově). Pod zříceninami hradu ukryt zlatý poklad. Hlídá ho Divoký muž a odstrašuje zájemce, kterých bylo již mnoho. Dcera majitele hradu se zamilovala do kněze, kněz odešel, otec ji vyhnal, narozené dítě utopila v rybníku. Poté se šílená toulala krajem. Když se kněz vrátil našel ji u rybníka, kde se oba utopili.

Kočičí bál: Dudák Jíra z Předslavic, proslavený svým uměním v širém kraji, si jednou přinesl ze vsi Kojčína pod Helfenburkem černé kotě. Měl z něho velikou radost, neboť bylo neobyčejně čilé. Také se mu líbilo, že mu svítí oči ve tmě jak dva žhavé uhlíky. Často si s kocourkem hrával, ba dovolil mu i to, aby si k němu vlezl do postele a hověl si vedle něho na peřině.
Zato však hospodyně ho nemohla vystáti a přisuzovala mu všechny nectnosti. Když bylo po žních, držel se dudák málo doma. Začínaly se venkovské muziky, dudák vyhrával lidem do tance. Kdo ho slyšel, neodolal a musil si zakřepčiti, jako by Jírovy dudy čarovaly.
Kocourkovi se doma bez dudáka stýskalo. Vyběhl z chalupy, a jak říkala hospodyně - někde po čertech se toulal a domů se vracel hubený a upachtěný, jako by ho někdo honil.
Jednou - bylo to již po posvícení - se dudákovi valně nedařilo. Lidé byli syti muziky, šetřili každým grošem. Proto se Jíra rozhodl, že se vrátí domů. Aby si zkrátil cestu, pustil se pěšinou, vedoucí vedle Helfenburka. Byl v neveselé náladě, klopýtal cestou, hromoval na tmu, která mu ztěžovala cestu. Když se octl pod "pustým zámkem", tu - jako by se ze země vynořil - stál před ním černě oděný chlapík, třímající v ruce rudou svítilnu. "U sta hromů, to mi přicházíte jako na zavolanou!" zvolal Jíra, když se vzpamatoval z leknutí. "Jdete-li stejnou cestou, nemusím se starat, abych tu někde nezlomil hnáty."
"Copak vás tak rozladilo, kmotře Jíro?" zeptal se neznámý chodec pozlobeného dudáka.
"Pah, darmo mluvit!" hartusil Jíra dále. "Už nejsou ty časy, jaké bývaly. Už ani o dudáka lidé nestojí. Brzy půjdu se svým kozlíkem na výminek." "No, no - však nebylo ještě nikdy zle, aby zase nebylo lépe," konejšil ho průvodce. "Někdo by rád platil, jen kdyby mu chtěl kdo hrát do tance." "Kdo na příklad?" zeptal se Jíra.
"Já sám," odpověděl cizinec. "Vyděláte si mnoho peněz, půjdete-li se mnou na Helfenburk a tam mně i mým přátelům zadudáte k tanci." "To rád půjdu," nabídl se Jíra bez rozpaků.
"Nuže, ujednáno!" řekl černý muž. "Pojďme nejkratší cestou vzhůru. Kamarádi tam už na nás čekají. Zahrajte jim pěkně do skoku, nikoho se na nic neptejte, nic neříkejte, do smrti pomlčte o všem, co teď na hradě uvidíte, nechcete-li, aby vás pak potkalo neštěstí!"
Za chvíli stanuli na hradním nádvoří. "Tady se postavte a spusťte!" poručil mu průvodce, postavil svítilnu na zeď a zmizel jako duch.
Jírovi přeběhl po zádech mráz. Opanoval se, nadmul měch, spustil veselou kalamajku. Do nádvoří počali hned skákati se zdí tanečníci a pouštěti se v rej. Jíra hrál a hrál, neodvažoval se pohlédnouti, jací jsou to tanečníci. Domníval se, že jsou to lupiči, kteří ho pozvali, aby jim zahrál k tanci...Tu však, když si dodal odvahy a rozhlédl se po nádvoří, poznal, že hraje k tanci kočičím párům. Úžasem ztrnul, přestal dudati. I přiskakovali hned k němu černí kocouři se zlatými dukáty v drápech a házeli mu je do čepice.
Zahrál kalamajku, dostal znovu zaplaceno. Jen jeden z kocourů nechtěl platiti. Postavil se opodál Jíry, díval se na něho zelenýma, svítícíma očima, jako by se mu smál do tváří.
"I stafraporte" - pleskl se Jíra do čela - "ať mě trefí šlak, když tohle není náš Macek!"
"Mňau-" zamňoukal kocour a skočil mezi svoje rozdováděné druhy. Jíra se zastyděl, že se tak zahodil, že hraje kočičímu národu. Dohrál, popadl čepici s penězi.
"Už dál nehraji. Zaplať Pánbůh za peníze!"" řekl na rozloučenou a chtěl odejíti z hradu. V tu chvíli světlo zhaslo, kdosi k němu přiskočil a dal mu ránu, až se zapotácel. Vzpamatoval se, sáhl do čepice, aby si přendal peníze do kapes, ale v čepici bylo jenom samé kamení. Vysypal je na zem, pelášil domů. "Počkej, Macku," sliboval v duchu kocourovi, nevěda na kom jiném by si vylil zlost, "za tohle darebačení sklidíš řádnou odplatu."
Ráno, když se Macek vrátil z toulky, poslal Jíra pro pohodného, aby si odnesl kocoura v pytli a hned ho utratil. Ale Macek, jakmile zhlédl pohodného, vyskočil z chalupy a jako divý se hnal k Helfenburku. Od té doby ho již Jíra nikdy nespatřil. Teprve později napadlo dudáka, že si ho tehdy nepozvali na bál kocouři, nýbrž čerti, kteří na sebe vzali kočičí podobu. (Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků)

Skřítek u pokladu: Lidé, kteří přišli na Helfenburk o Květné neděli, kdy se otvírají poklady, viděli tam tančiti po skále modravý plamen. Nedovedli jej však zastaviti a přinutiti, aby jim ukázal místo, kde se poklad skrývá pod zemí. Jindy zase slýchali návštěvníci Helfenburka v rozvalinách hradu tichý pláč, jakoby z podzemí vycházející. Ozývaly se tak poklady, jimž se chtělo vyjíti z podzemí na světlo boží.
Jednou zaslechl takovéto tajemné zvuky chalupník Kazda z Javornice. Šel po hlase, až přišel ke skále. Skála se před ním otevřela. Vstoupil do úzké, tmavé chodby, spatřil před sebou rozsáhlou stáj, v ní dvanáct statných, stejných krav. Krávy se po něm otočily a temně zabučely. Chalupníka posedl strach, až se mu čelisti rozklepaly. Obrátil se, utíkal z chodby. Byl svrchovaný čas, neboť sotvaže se octl venku, skála se za ním zasula.
Stejně zle pochodil jiný hledač pokladů, soused Barták ze vsi Kojčína. Opatřil si růženec, vyzbrojil se motykou a šel na Velký pátek na Helfenburk zkusiti štěstí. Slýchal, že se ozývají poklady nejčastěji v skále pod vysokou věží. Postál pod skálou, napjal sluch i zrak, aby nepropásl pravou chvíli. Když začal kněz v kostele čísti pašije, ozvalo se pod zemí dunění, cosi tam zasténalo - a ze skály vyskočil modrý plamen.
Barták vhodil do plamene růženec, plamen poskočil k trhlině v skále, zastavil se, zaplápolal a vskočil zpátky do skály. "Hej, mám tě!" zajásal Barták a pustil se hbitě do kopání. Vyvalil několik plochých kamenů a v skále se objevila podzemní sluj, na jejímž konci zářila hromada zlata.
Vlezl do sluje a chtěl si nabrati do čepice peněz, tu však před sebou spatřil vousatého, zamračeného skřítka, který na něho hrozil. Barták nečekal, co se bude díti dále. Obrátil se jako na obrtlíku, utíkal cestou necestou z Helfenburka domů, jako by mu za patami hořelo. Touha po pokladu ho od té doby přešla navždycky. (Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků)

Na Helfenburku žil někdy na začátku 19. století poustevník Janda. Chodil po vesnicích, kde mu ve statcích dávali mléko, máslo, vejce i další potraviny. Bydlel v jeskyni, kde měl lože z kamene a mechu. Lidé, kteří chodili na Helfenburk, říkávali, že obyvatelé na tři hodiny cesty z hradu jsou šťastní, neb mají mezi sebou tak svatého muže. Ukázalo se však, že jeho život je jen málo svatý, a když jeho všechny neřesti vyšly najevo, zmizel z jeskyně i okolí. Jeskyni se ještě dlouho říkalo Jandova bouda.

Jeden slouha šel na Velký pátek, v době, kdy se čtou pašije hledat na hrad poklad, Vešel do otevřené díry, ale uviděl tam dvanáct velkých krav. Lekl se a utekl. Ale jeden prsten si přece ven vynesl.

Jednou šli nějací kluci na hrad. Zuli si boty a jeden hodil druhému boty do lidomorny. Kluk, kterému boty patřily plakal, ale potom přeci jen dokázal vlést až na dno lidomorny. Bylo zde spoustu žab a jiných potvor. Vyklepal z bot žáby, s velkou námahou vylezl zpět. Když se vrátil domů, pořád ho v botě něco tlačilo. Myslel si, že je to malá žabka, ale z boty vyndal nakonec malou kuličku zlata. Když se to kluci dozvěděli, běžely na hrad a naházeli své boty do lidomorny. Ale nebylo jim to nic platné, v botách našli jen samé žáby.

Z hradu po červené do Javornice a Dubu:

připom. r.1274(sídlem Jana z Dubu a pánů Dubských z Třebomyslic, kteří získali hodnosti hlavně za Václava IV. a Ladislava-v 15.st. se usadili na Moravě, po nich rytířové Boubínští z Újezda-Petr Boubínský vynikal v družině Viléma z Rožmberka, později vlastnictvím rytířů z Henikšteina-ti dali zámku novogot. podobu), r.1869 povýšen na městys. Zámek(bývalé SOU zemědělské)novogotický z l.1854-60 od J.Niklase na místě tvrze(přebudovaná v 17.st. Říčanskými z Hodějova v pozdně renes. zámek, z něho uvnitř dvě renesanční ostění), park angl. typu s cizokrajnými dřevinami, v ohradě sochy z 19.st., kostel Rozeslání sv.Apoštolů pozdně barokní z r.1789, věž z r.1807, vých.v lese žid.hřbitov, synagóga přestavěna na obytný dům. Obec je položena při toku Dubského potoka v nadmořské výšce 479 m. V roce 1848 bylo zrušeno poddanství a došlo také k zániku feudálního partimoniálního zřízení. Na místo panství se staly základem správy městské a venkovské obce, které se spojovaly do okresů.
V roce 1850 došlo v Dubu ke zřízení obecního úřadu a byl zvolen také první starosta.Obec byla připojena pod správu politického okresu Strakonice a soudně náležela obvodu okresního soudu ve Volyni. Podobně jako celá řada okolních obcí ani Dub nebyl ušetřen různých požárů. Velice podrobně jsme informováni o dvou. V roce 1865 požár zničil 7 domů (čp. 24-30) a stodolu čp. 31. Později v roce 1872 v ranních hodinách vypukl požár v domě čp. 42 a vyhořelo celkem 43 domů. Vyhořely celé ulice Kostelní, Dolní a Židovská.
Mezitím došlo k jedné změně v Dubu.Císařským rozhodnutím Františka Josefa I. ze dne 29. října 1869 byl Dub povýšen na městys. Tu dobu docházelo postupně ke změnám v držitelích panství.
Za zmínku stojí že dne 12. srpna 1917 koupil zdejší velkostatek Dr. Josef Bromovský, řídící správní rada spojených strojíren dříve Ruston. Nový majitel se 30. září 1917 také do Dubu přestěhoval. V pozdější době tento zámek byl v užívání státu do roku 1994, kdy byl vrácen původním majitelům. Od nich zámek koupila rodina Battagliova, která objekt, necitlivě upravený na zemědělskou školu, postupně uvádí do původního stavu. Z původního vybavení nezůstalo skoro nic, prý i každá domácnost ve vsi toho má ze zámku víc než jeho majitelé. Pořádají se zde příležitostně výstavy a v případě zájmu Vás zámkem ochotně provedou.

Predikát "z Dubu" se v místních historických zprávách objevuje již v letech 1274 a 1390, a někdy od počátku 15. století zde sídlili Dubští z Třebomyslic. Tvrz s dvorem a příslušenstvím je však výslovně uvádí až roku 1543, kdy ji zakoupil Diviš Boubínský z Újezda; po roce 1570 pak získali dubský statek výměnou za zámek Střela Leskovcové a po nich se zde na počátku 17. století usadil Pavel Kavka z Říčan s manželkou Anežkou, rozenou Hodějovskou. Pavlu Kavkovi byl statek pro účast na stavovském povstání v letech 1618-20 konfiskován, ale jeho manželka jej po vyplacení jedné čtvrtiny jeho hodnoty získala již roku 1622 zpět. Jejich potomci tak drželi mezi sebou i nadále celé dědictví s tvrzí, dvěma dvory, vsí Dub a šesti dalšími okolními vesnicemi, až vše postupně skoupil a spojil roku 1689 hrabě Karel Filip Buquoy, majetkem jehož rodu zůstal Dub s malou přestávku po dalších padesát let.
Poté se začali majitelé měnit poměrně často: roku 1741 zde sídlil Erasmus Zucker z Tannfeldu a po jeho smrti druhý manžel jeho vdovy Jan František Armand sv. pán z Linkern, který ovšem Dub zanedlouho prodal majiteli blízkých Černětic Janu Zádubskému ze Schöntalu. Roku 1799 se stal novým majitelem panství Dub Jakub Veith; roku 1810 už je však kupuje Ondřej Neuhold, aby o dalších 10 let později znovu změnilo pána a stalo se majetkem Jana Nádherného. V roce 1839 získal Dub rytíř Mořic Hönigstein, který nechal v letech 1854-1860 zámek nákladně novogoticky přestavět a vtiskl mu tak jeho dnešní podobu. Plány přestavby vypracoval dokonce sám Josef Niklas, známý profesor architektury na České stavovské technice v Praze (dle F. Kašička a B. Nechvátal Tvrze a hrádky na Prachaticku, Muzeum Prachatice 1990).

Zdejším rodákem je pedagog a spisovatel František Tesař (1818-1885) (psal též pod pseudonymem Dubský). Působil v zastupitelstvu města Prahy. Založil Posla z Budče a redigoval Komenského či Budečské zahrady. Počeštil školu u sv. Jiljí. Mezi jeho hlavní díla patří Základové vychování a Ze starého deníku učitele Zdusila.
Dalším rodákem Václav Vondrák (nar. 1859), významný český slavista, filolog a pedagog. Působil na vídeňské univerzitě a v Brně. Mezi nejvýznamnější práce patří Slovanská mluvnice srovnávací a Staroslověnská mluvnice.
V Dubu se odehrává děj románu Tiché vody Bohumila Havlasy. Románovou postavou je i jeho otec, který byl lékařem v blízkých Strunkovicích. Krom něho se zde setkáme i z majitelem dubského panství Moricem Heniksteinem, jeho chotí a jeptiškou Amátou. Ta se v zámku opravdu zastřelila a leží pochována na dubském hřbitově.
V Dubu působil i vlachovobřezský rodák děkan Karel Traxler, slavný šachista evropského významu.

Při svatbách se zde až do třetiny 20. století udržoval zvyk házení svatebních koláčů dětem. Proto byli svatebčani netrpělivě vyhlíženi, a děti čekaly až koláče, jak místní říkali, "začnou lítat".

Z Dubu přes Lipovice:

ves připomínaná r.1274 a 1386, r.1693 připojeny k panství V.Březí, malá vladycká gotická tvrz ze 14.st. s renes.krbem(obytná místnost se špýcharovou komorou, později upravena na sýpku, portál pozdně gotický kolem r.1500, okna se sedátky)-také zde Velkoobchod s ovocem a zel.. 0,5 km záp. od vsi skupina asi 13 mohyl ze slovan. období, v obci nálezy keramiky z 8.-9.st. se slovanským dekorem. Č.P.4: štít v lid.baroku z r.1857, kaple též od J.Bursy z 1.pol. 19.st. s oltáříkem. Nejstarší zmínka o vsi Lipovice je z r. 1386, kdy byla majetkem vladyky Jana z Lipovice. Za válek husitských zde žije Chval z Lipovice, jenž roku 1435 svědčí svému sousedu Petru Vlachovi ze Březí při prodeje hory Vráže vsím Chlumanům, Pěčnovu a Heroltům (Horouty), jak nacházíme v zachované listině Aleše Netbalce z Herold. Po Chvalovi následuje Michálek, který je ale roku 1454 také mrtev. Po něm se později (1461) uvádí další Chval z Lipovice. Ten je ve službách Rožmberků. V roce 1513 se zde setkáváme s Lipoltem Chvalem z Lipovice. Ten má bratra Vojtěcha a syna Ondřeje. Roku 1544 drží zboží Lipovice, kam patřili krom Lipovic ještě vsi Žárovná a část Kosma, společně Jan starší, Jan mladší, Lipolt a Václav z Lipovice. Ti jej tohoto roku prodávají Diviši Boubínskému z Újezda. V roce 1556 tvrz vlastní jeho syn Jetřich. Tvrz přestavěl patrně Divišův stejnojmenný vnuk, který zboží vlastnil po otcově smrti v roce 1591. Diviš vyplatil své dva bratry (ze šesti) po 130 kopách míšenských a přebýval tu se svou manželkou Evou, rozenou Robmhápovou ze Suché. Pro účast na stavovském povstání v l. 1618 - 1620 byl odsouzen ke ztrátě poloviny svého majetku. Nároky jeho bratra Petra byly odmítnuty a česká komora prodala r. 1623 tvrz s dvorem a vsí Janu Časolarovi Dlouhoveskému z Dlouhé Vsi za 3287 kop míšenských, ačkoli měl statek cenu čtyřnásobnou. Po jeho smrti v r. 1655 zdědila statek dcera Magdalena Benigna, provdaná za Antonína Václava Loga z Netky. R. 1665 koupil statek Lipovici s vesnicemi Kosmo, Žárovnou, Vojslavicemi a Újezdem Václav Michal nejstarší Hýzrle z Chodů, majitel sousedního statku Budkova.
V poslední čtvrtině 17. století se majitelé lipovického statku několikrát vyměnili, přičemž se vzdálení příbuzní bývalých držitelů Lipovice pokoušeli o znovuzískání dřívějšího majetku. Tak r. 1672 získal Lipovici Adam Václav Lipovský z Lipovice, ale již r. 1677 koupila tvrz, dvůr, pivovar a vesnice Lipovici, Žárovnou a Kosmo Zuzana Markvartová z Hrádku. Ani nová majitelka však statek dlouho neudržela. R. 1682 prodala Zuzana Maximiliána, znovuprovdaná Smrčková z Mnichu (rozená Chřepická z Modliškovic) Lipovici Magdaleně, rozené Chřepické z Modliškovic a na Starém Smolivci. Od ní koupil r. 1683 lipovický statek její syn František Karel Lipovský, ale v r. 1693 je prodal hraběti Ferdinandu Ditrichštejnovi, který statek připojil k svému panství Vlachovo Březí. Tvrz pak sloužila jako sýpka.
Někdejší dvoupatrová tvrz stojí na malé vyvýšenině na okraji obce. Gotickým portálem se vchází do klenutého přízemí. V prvním patře je zazděný starší gotický lomený portál, v síni renesanční krb. Ve druhém patře jsou široká okna se sedátky, v západní stěně zazděná střílna. Pod vnější omítkou pronikají zdí zbytky renesanční rustiky. Příkop mezi dnešní silnicí a objektem je již dávno zarovnán (dle Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Čechy).

Rovně na hlavní silnici od Volyně, doleva do Vlachova Březí(CT 14). Zde po cyklotrasách směr Husinec, Libotyně nebo Zálezly.

nahoru