Cyklistův průvodce Šumavou
Důl na Babylonu a důl sv.Panny Doroty. Kašna z 1.pol. 19.st.. Za první republiky byl vodovod, elektrické osvětlení, německá i česká
škola. V r.1938 811 obyv., z toho 42 čes..
V bývalé Blochově(majitel továrny na staniol v Chlumu)vile byly terasy
s exotickou flórou. Bylo zde sídlo "brusinkové burzy" i "statkářské kasino". Isak Bloch (narozený v Kunraticích
postavil(1863) velký patrový dům (zvaný prý "Blochárna") na křižovatce při hlavní silnici v severní části města; před tímto domem stála do 90. let 20. století kamenná kašna ("Blochova kašna"); v r. 1997 byla už kašna
přemístěná o kus západněji, před novostavbu hotelu). Těsně za katastrální hranicí, na katastru vsi Kundratice: po pravé straně silnice z Hartmanic do Nového Městečka, před rozcestím do Palvínova je židovský hřbitov z roku 1870(židovská obec Kundratice koupila kus pole (asi 517 m2) ke zřízení hřbitova); roku 1938 demolován a náhrobky odvezeny náhrobky prý byly použity "ke stavbě a štětování" silnice v Kundraticích, některé snad byly použity celé, nerozbité, jeden náhrobek stál "jako patník" za kundratickým zámkem, na rozcestí silnice vedoucí k Cechu (ke Štěpanicím) - v roce 2006 přemístěn před synagogu;
roku 1945 do společného hrobu tu bylo 29. dubna pohřbeno 12 žen, které zemřely během noci v Hořejším Krušci (procházel tudy pochod smrti asi 500 židovských žen z Polska, Maďarska a Československa, pochod vedl z Helmbrechtu v pruském Slezsku a od Hartmanic pokračoval do Volar); po r. 1990 daly Hartmanice na hřbitov umístit "trnovou korunu", proti čemuž prý ale protestoval pan Matitjahu Adler - [vyprávění hartm. starosty roku 1994]; 1997 hřbitov se stal součástí lesa, jeho hranice se dají přibližně odhadnout jen podle porostu hřbitovního barvínku, dochovány minimální zbytky obrubníků po hrobech, 1 zlomek(vrchol) novodobého hebrejského náhrobku bez data (Chajim Kraus) a společný hrob žen z pochodu smrti (byl provizorně označený dřevěnou úzkou "stélou" ve tvaru tradičního šumavského "umrlčího prkna") hřbitov je navržen k zapsání do státního seznamu památek.
V latinských textech bývaly nazývány Hartmanicium, v německých Hartmanitz.
První zmínka o Hartmanicích je uváděna roku 1219 ve spojitosti se jménem Petra z Artmanic, další pak roku 1228, kdy měl být držitelem Hartmanic Oldřich z Rýzmberka.Rozvoj a růst významu obce začíná až po roce 1273, kdy Přemysl Otakar II. natrvalo připojil pomezí k české koruně a do Hartmanic přeložil celnici z Březníku na Vintířské stezce,
Důležitými byly zlatonosné křemenné žíly. Úspěšná těžba zlata vynesla Hartmanicím povýšení - králem Janem Lucemburským - roku 1320 na "královské svobodné zlatohorské město". Od Rudolfa II. obdržely Hartmanice 15. 6. 1607 městský znak, právo pečetit zeleným voskem a právo na týdenní trh a dva trhy výroční. Tehdy byly Hartmanice městysem s filiálním kostelem. 2. dubna 1608 zde byla založena a až do roku 1641 česky vedena tržní kniha, což je důkazem českého osídlení.
Třicetiletá válka zpustošila Hartmanice tak, že zůstaly několik let bez života. Teprve ve druhé polovině 17. století byla obec postupně osidlována švábskými Němci a Hartmanice se stávají téměř zcela německými až do roku 1918, kdy dochází k oživení českého živlu. Přispěla k tomu i česká obecná škola, na níž bylo zahájeno vyučování 1. února 1920. V roce 1938, dne 8. října, obsazuje Hartmanice německé vojsko a rozvoj obce opět stagnuje. Nový rozmach nastává až po květnu 1945, kdy také došlo k podstatnému snížení migrace obyvatel.
Narodil jsem se na tom statku 13. července 1923 i já. Moje matka byla totiž dcerou "králováckého svobodného sedláka" Franze Seidla právě na Scheschulkahofu. Zesnula sedmdesátiletá daleko odtud v bavorském Mnichově 12. listopadu 1963.
Můj otec Zephyrin Beywl byl stavitelem v Hartmanicích (Hartmanitz) a koupil ve třicátých letech v Kochánově statek nazývaný Kriegseisenhof čp. 22. Měl při sobě 151 hektarů půdy a chovalo se tam tak kolem 40 kusů dobytka. Statek měl vlastní honitbu a také rybolov. Malá vodní elektrárna vyráběla proud pro vlastní spotřebu. Patřila sem i kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici. Poté, co otec roku 1935 usedlost koupil, zgruntu ji obnovil a zmodernizoval. Také tu na ní v 61 letech věku na sklonku světové války zemřel 11. prosince 1944.
Pole patřící k Scheschulkahofu měla až 75 cm hlubokou vrstvu úrodné humusovité půdy. I tato usedlost měla vlastní honitbu. Roku 1864 byla po požáru vybudována zcela znovu. Pila Scheschulkasäge měla celoroční provoz. Trochu výš položený Jogltonihof s Žežulkou tvoříval kdysi po nějaký čas jediný celek. Mezi oběma usedlostmi stála obecná škola Scheschulka-Mochau (Mochov). Školní budova byla vystavěna někdy kolem roku 1885 a tvořila školní obvod, k němuž náležel Scheschulkahof, Kubitschkahof (Kubičkův dvůr), mlýn Schöpfermühle (Kubičkův mlýn), dále samota Hinterhäuser (Zadní Chalupy), osada Mochau, Ratgebern (Radkov) a náš Kriegseisenhof. Předtím navštěvovaly děti tohoto školního obvodu školy v Dobré Vodě (Gutwasser), Těšově (Teschau), Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg) nebo v Hartmanicích. Škola byla přízemní a měla valbovou střechu, krytou šindelem. Šindelem byly kryty i její venkovní stěny a obklopovala ji školní zahrada. Uvnitř tajila velkou učebnu, kabinet a také byt pro učitele. Na východní straně k ní přiléhalo dokonce i hřiště. V letech 1936-1940 to byla dvojtřídka. Druhá učební místnost se pak nalézala v obytné budově pily Žežulka. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století tu působil přímý a pracovitý učitel Weber, jehož devíza zněla: Boj se Boha, konej správně a nelekej se nikoho. Následovali po něm učitelé Fleißner a Pleyer. Když musil posledně jmenovaný narukovat do první světové války, vyučování bylo dočasně přerušeno a děti musely chodit do těšovské školy. Učitel Diebold pak výuku na Žežulce opět obnovil. Po něm sem nastoupil Hans Salzer, v letech 1923-1927 Franz Aigner, pak Gustav Motika a v letech 1931-1934 Hermann Hofmann. Na už zmíněné dvojtřídce od roku 1936 působili učitelé Heinz Podlipsky a Hans Wolf, ve školním roce 1938-1939 Josef Bayerl a Anna Thurnerová, 1939-1940 Marie Kunzová a Helma Häuslerová. Za učitelek Erny Zoglauerové, Barbary Hofmannové, Irmhildy Zettlové a Emilie Duchetové byla to už opět jen škola jednotřídní.
Její budova byla stejně jako oba okolní statky napájena elektrickým proudem z pily Žežulka.
Druhá světová válka přinášela ve stále rostoucí míře utrpení, oběti a posléze pro nás Němce i strašlivý konec.
Bez výraznějšího odporu německého wehrmachtu bylo okolí osady dobyto v prvých květnových dnech roku 1945 americkou armádou. Americké jednotky tu ovšem jen prošly. Bezprostředně po nich odtud zmizely i tzv. "pracovní síly z Východu" ("Ostarbeiter"), z Kriegseisenhofu konkrétně polský čeledín se svou početnou rodinou, vybaven na dalekou cestu od majitelů statku koněm a lehkým povozem včetně nezbytného proviantu. Několik dní nato začal pro výlučně jen německé obyvatelstvo zdejší končiny čas nepředstavitelného utrpení. Ozbrojené české bandy většinou o 4-5 osobách, mezi nimi jednotlivě i ženského pohlaví, zčásti uniformovány i součástmi stejnokroje německého wehrmachtu, táhly v nepravidelných časových intervalech od statku ke statku a konaly "domovní prohlídky", při nichž vyhrožovaly často zcela bezbranným obyvatelům jednotlivých usedlostí a braly, co se jim právě zamanulo.
Po několika týdnech se na Karlově (Karlhof) usadilo jakési komisařství na způsob úřadovny českého "národního výboru" se dvěma komisaři a jednou ženou, od té chvíle jedinými pány nad životem a smrtí a samozřejmě i majetkem zdejších Němců. Přijeli sem na koních, ozbrojeni pistolemi, z nichž stříleli divoce kolem, také na domácí zvířata a drůbež. Po pansku nařizovali, kdo co má kam dodat, což se neobešlo znovu bez ran a četných výhrůžek. Od zmíněných už band z prvního období se sotva nějak odlišovali. V domnění a bláhové naději, že všechna ta zvůle má pouze přechodný charakter a poměry se budou brzy opět normalizovat, pracoval každý z Němců dál na svém místě, pokud na něm byl ovšem ponechán a nebyl násilně deportován někam do vnitrozemí.
V květnu a v červnu roku 1946 začala po "divoké fázi odsunu" ta úřední. Nejprve výzva dostavit se na shromaždiště k přepravě do sběrného tábora v Dlouhé Vsi (Langendorf), následně "odsun" v dobytčích vagonech z nádraží v Sušici (Schüttenhofen). Prvý transport s Kochánovskými dorazil v srpnu 1946 do Řezna (Regensburg). Největší část vysídlenců se ocitla v srpnu 1946 v oblasti kolem Heidelberku (Heidelberg am Neckar) a téměř stejný počet pak v září téhož roku v Karlsruhe a okolí. Některé rodiny byly přepraveny do Würzburgu a také do okolí Bamberku (Bamberg) a Coburgu. Pak byly transporty načas přerušeny. Začátkem roku 1947 byli staří lidé, kteří nebyli z různých důvodů uznáni za schopné přepravy, shromážděni k odvozu do severočeských sběrných "táborů smrti", kde podlehli po kratším či delším utrpení svému konci. Byli zasypáni do hromadných hrobů. Obětí této "akce" byla i 78letá selka ze statku zvaného Scheschulkahof paní Marie Seidlová, rozená Baierlová
(dle projektu Kohoutí kříž).
Bystřické panství povolilo 8. října 1753 zhůrecké rychtě vybudování skelné hutě. Založil ji skelmistr Anton Löffelmann a patrně již v roce 1754 v ní začal pracovat. V roce 1754 zakoupila zhůrecká rychta od kněžny Eleonory von Mansfeld na dobu 30 let les na Höhalu (PS-áci ho později přejmenovali na Hejhal), aby zde mohla kácet dřevo na provoz hutě. A. Löffelmann zemřel 14.7. 1761 a v práci pokračoval jeho syn Andreas.
Po smrti Andrease Löffelmanna (ve 32 letech) 24.1.1773 převzal huť Jakob Löffelmann, který ji v roce 1787 nechal vyhasnout a s celým osazenstvem přešel do Schmauzovy hutě (dnešní Zadní Šmauzy).Verze 2.5 , Mystik 2005-2010