wz
Panorama

Cyklotrasa 4:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Hartmanice - St.Huť - Zhůří - Hofmanky (23 km)

Vyjedeme z Hartmanic:

Z doby Jana Lucemburského jsou zachovány dvě listiny, ve kterých jsou Hartmanice zmíněny: první z roku 1315, kde se o Hartmanicích hovoří jako o vsi (villa), druhá je z roku 1331, je v ní zmiňováno mýto, které zde bylo vybíráno. V listině z roku 1406 se o Hartmanicích hovoří stále jako o vesnici. Osada vznikla při celnici na Březnické stezce, vedla tudy i odbočka Zlaté stezky-vybíráno zde clo. Rozkvět přinesla těžba zlata ve 14. století na vrchu Hamižná a okolí, která podléhala hornímu úřadu v Kašperských Horách. Pozůstatky patrné v terénu-naučná stezka, od 16.st. městečkem, erbem věž s branou a v ní prostice soli.
Kostel sv.Kateřiny, pův. gotický, v 18.st. zbarokizován, u koup. památná lípa. Na horním náměstí pod 400 let starou lípou stojí socha sv. Jana Nepomuckého a uprostřed náměstí kamenná kašna z poloviny 19. století. Lidovou architekturu zastupuje selská usedlost s pavláčkou a černou kuchyní.

Bývalá synagóga, postavená kolem roku 1883, 2006 znovu otevřena po rekonstrukci(7 mil Kč). Historie chátrajícího objektu není dlouhá, avšak je smutná. Synagogu postavili počátkem 90.let 19.století. Ve 20.letech osiřela a za války byla přestavěna na truhlářskou dílnu. Zcela zmizelo vnitřní vybavení a průčelí do ulice bylo zbaveno všech viditelných židovských znaků (kamenné Desatero na štítě, Davidova hvězda nad dveřmi ad.). Stavba byla postupně znehodnocována radikálními zásahy: byl stržen štít na hlavním průčelí, loď byla přepažena podélně i napříč, byly odstraněny sloupy podpírající ženskou galerii, vestavěn nevkusný komín, přestavěno schodiště, došlo ke zrušení půlkruhových záklenků oken a v místě, kde stával aron byl vybourán vchod na zahradu... Výčet necitlivých zásahů by mohl pokračovat ještě dále. Vše se odehrávalo nejen za války, ale také v následujících letech, kdy byla budova coby německý majetek konfiskována. Později ji využíval místní státní statek a vojákům sloužila jako skladiště pneumatik. Nikdo stavbu neopravoval, nikdo se o ni nestaral, a tak byla v 80.letech určena k demolici. Na štěstí k tomu díky revoluci nedošlo. Synagoga byla navrácena Židovské náboženské obci v Plzni, která ji však pro nedostatek financí nabídla k odprodeji. Majitel se změnil několikrát, naposledy v roce 2002 koupil objekt Michal Klíma a založil občanské sdružení Památník Hartmanice. Tříletá restaurace historické budovy byla ukončena v roce 2006.Je zde originální expozice, která mapuje soužití Čechů, Němců a Židů. Dále je zde kulturní sál pro pořádání koncertů, seminářů, divadelních představení, sociální zařízení, apod. K otevření Památníků Hartmanice došlo na jaře 2006. "Projekt obnovy se zpracovával podle historického snímku. Našli se i některé původní stavební prvky, např. patky nosných sloupů, dřevěné výplně kruhových oken ve tvaru osmicípé hvězdy, zbytky zábradlí ženské galerie a to nejcennější kamenné desky Desatera," uvedl Klíma s tím, že náklady oprav dosáhnou, i za významné finanční podpory Česko - německého fondu budoucnosti a dalších sponzorů, zhruba sedmi milionů korun. Na dvou těžkých deskách o rozměrech 70 krát 40 centimetrů, které představují zmenšenou kopii stejných žulových desek na největší židovské synagoze v Plzni, je text desatera napsán v hebrejštině. Restaurátoři je opět umístili pod štít synagogy, které osud dopřál,aby se po necelých sedmdesáti létech mohla proměnit v symbol přátelství národů.

Na devastaci obce se velkou měrou podíleli socialističtí mocipáni, ale i zloději, kteří zcizili barokní sochu sv.Jana Nepomuckého. Na vrchu Hamižná(854 m.n.m.), který je od roku 1995 přírodní rezervací, je šumavský ochranářský koutek s malou naučnou stezkou, která je vedena na seznamu UNESCO - pozůstatky po těžbě(zbytky jam-pinky a mlecí kámen), výskyt hořců a orchidejovitých, vyhlídka Julia Komárka-průkop. ochrany přírody, dva lyž.vleky. Hartmanice-kostel V okolí další doly: důl na Babylonu a důl sv.Panny Doroty u Předních Paští. Kašna z 1.pol. 19.st.. Za první republiky byl vodovod, elektrické osvětlení, německá i česká škola. V r.1938 811 obyv., z toho 42 čes.. V bývalé Blochově(majitel továrny na staniol v Chlumu)vile byly terasy s exotickou flórou. Bylo zde sídlo "brusinkové burzy" i "statkářské kasino". Isak Bloch (narozený v Kunraticích postavil(1863) velký patrový dům (zvaný prý "Blochárna") na křižovatce při hlavní silnici v severní části města; před tímto domem stála do 90. let 20. století kamenná kašna ("Blochova kašna"); v r. 1997 byla už kašna přemístěná o kus západněji, před novostavbu hotelu). Těsně za katastrální hranicí, na katastru vsi Kundratice: po pravé straně silnice z Hartmanic do Nového Městečka, před rozcestím do Palvínova je židovský hřbitov z roku 1870(židovská obec Kundratice koupila kus pole (asi 517 m2) ke zřízení hřbitova); roku 1938 demolován a náhrobky odvezeny náhrobky prý byly použity "ke stavbě a štětování" silnice v Kundraticích, některé snad byly použity celé, nerozbité, jeden náhrobek stál "jako patník" za kundratickým zámkem, na rozcestí silnice vedoucí k Cechu (ke Štěpanicím) - v roce 2006 přemístěn před synagogu; roku 1945 do společného hrobu tu bylo 29. dubna pohřbeno 12 žen, které zemřely během noci v Hořejším Krušci (procházel tudy pochod smrti asi 500 židovských žen z Polska, Maďarska a Československa, pochod vedl z Helmbrechtu v pruském Slezsku a od Hartmanic pokračoval do Volar); po r. 1990 daly Hartmanice na hřbitov umístit "trnovou korunu", proti čemuž prý ale protestoval pan Matitjahu Adler - [vyprávění hartm. starosty roku 1994]; 1997 hřbitov se stal součástí lesa, jeho hranice se dají přibližně odhadnout jen podle porostu hřbitovního barvínku, dochovány minimální zbytky obrubníků po hrobech, 1 zlomek(vrchol) novodobého hebrejského náhrobku bez data (Chajim Kraus) a společný hrob žen z pochodu smrti (byl provizorně označený dřevěnou úzkou "stélou" ve tvaru tradičního šumavského "umrlčího prkna") hřbitov je navržen k zapsání do státního seznamu památek. V latinských textech bývaly nazývány Hartmanicium, v německých Hartmanitz. První zmínka o Hartmanicích je uváděna roku 1219 ve spojitosti se jménem Petra z Artmanic, další pak roku 1228, kdy měl být držitelem Hartmanic Oldřich z Rýzmberka.Rozvoj a růst významu obce začíná až po roce 1273, kdy Přemysl Otakar II. natrvalo připojil pomezí k české koruně a do Hartmanic přeložil celnici z Březníku na Vintířské stezce, Hartmanice-erb Důležitými byly zlatonosné křemenné žíly. Od Rudolfa II. obdržely Hartmanice 15. 6. 1607 městský znak, právo pečetit zeleným voskem a právo na týdenní trh a dva trhy výroční. Tehdy byly Hartmanice městysem s filiálním kostelem. 2. dubna 1608 zde byla založena a až do roku 1641 česky vedena tržní kniha, což je důkazem českého osídlení. Třicetiletá válka zpustošila Hartmanice tak, že zůstaly několik let bez života. Teprve ve druhé polovině 17. století byla obec postupně osidlována švábskými Němci a Hartmanice se stávají téměř zcela německými až do roku 1918, kdy dochází k oživení českého živlu. Přispěla k tomu i česká obecná škola, na níž bylo zahájeno vyučování 1. února 1920. V roce 1938, dne 8. října, obsazuje Hartmanice německé vojsko a rozvoj obce opět stagnuje. Nový rozmach nastává až po květnu 1945, kdy také došlo k podstatnému snížení migrace obyvatel.

F.F.Toužimský na ke konci 19.st.: Hartmanice, jak podivné to místo na pohled! Zdá se, jako by každé chvíle posunouti se mělo po šikmém horském svahu dolů k Sušici. Ani jedna ulice není rovná, všude jest ti jíti buď do kopce nebo s kopce. Ostatně nebyla to osada obyčejná, jak již samo jméno svědčí(od har-hora a hartman-horník), nýbrž hornická. Nepochybně někdy v XIII.věku povoláni sem byli horníci z Němec, kteří však jako namnoze jinde se počeštili. Také jméno původu německého nalézá se již na starých listinách přizpůsobeno českou koncovkou jménům českým. V kraji mezi Hartmanicemi a Železnou Rudou bývalo 23 hospod, několik velkých kapel(nad 20 muzikantů) a chovalo se zde 4500 kusů dobytka.

Dne 11. října 1992 byly Hartmanice slavnostně povýšeny na město spravující 22 osad, jejichž historie v některých případech sahá až do 11. stol. V následujících letech byl v Hartmanicích vybudován moderní systém centrálního vytápění na bázi spalování dřevního odpadu, aby se snížilo znečištění ovzduší ve městě ležícím na hranicích Národního parku Šumava. Hartmanice nabízejí i sportovní možnosti využití volného času: najdete tu koupaliště, Fitnesscentrum, k dispozici je lyžařský vlek, v Kundraticích a v Palvínově pak možnost vyjížděk do přírody na koních.

Pověst o vzniku pramene na Dobré Vodě: V Hartmanicích měl domkář Gerl slepou krávu, neměl srdce ji zabít, pustil ji, ať si jde kam chce, pod Vintířovou skalou zapadla-ještě dnes jsou tam vidět stopy ve skále, šla dál, měla žízeň, hrabala, vytryskl pramen vody do očí-kráva opět prohlédla. Tak vznikl pramen s léčivými účinky v D.Vodě.

V létě 1999 byl v okolních lesích nalezen sestřelený německý letoun Messerschmitt Bf-110 G 2 Werk-Nr: 420009(2N+FP). Letoun byl zasažen u Plzně 22.2.1944, pilot Obfw Franz Meissl i telegrafista Uffz Paul Metz vyskočili u Železné Rudy a letadlo dopadlo do lesů. Kompletní fotodokumentaci nálezů má k dispozici Pražský letecký archiv.

Vzhůru po st.silnici směr Ž.Ruda, nad obcí odbočíme asf.cestou vpravo mírně do kopce, posléze klesáme k osadě Peklo:

na pravém břehu Pekelského potoka 3 jeskyně(nepřístupné): Portálová, otvor 9 krát 4 m, rozšířená těžbou vápence, hned u cesty, délka 8 m. Uvnitř pramen a mělké jezírko. Peklo II. 15 m po proudu od prvé, celková délka chodeb této jeskyně kolem 50 m. Síň velká 6 krát 6 m, vysoká 3 m. Peklo III. leží 30 m ve svahu nad Peklem II. délka chodeb okolo 20 m. Jeskyně prozkoumávány plzeňskými speleology. Dutiny jsou vytvořeny na styku vápence s okolními nekrasovými horninami. V nádrži v lese výskyt úzkolistých rostlin rodu Potamogeton.

Odtud vzhůru kolem Kubíčkova dvora, Žežulky:

Kotyškův Úplný místopisný slovník Království českého píše o Žežulce jako o osadě se 6 domy, náležející k obci Kochánov, okresu Hartmanice a hejtmanství Sušice. I zde je však hned v záhlaví za místním jménem Žežulka v závorce označení Žežulkahof. Starší podoba z předminulého ještě století devatenáctého zněla přitom podle Retrospektivního lexikonu obcí 1850-1970 dokonce Žežhulka! Dnes to krásné české jméno Žežulka kupodivu označuje po zániku dvorce, který je hrdě nosil a zašel k hanbě nás všech, protilehlý mlýn německy kdysi zvaný Sterzmühle. Kriegseisenhof má dnes jméno Busil a provozuje se v něm ekologické zemědělské hospodaření v tom nádherném údolí Pstružného potoka (Forellenbach). Ostatní domy, včetně Beywlem tak podrobně popisované školy a Kubitschkova dvora, z něhož zbylo na nejnovější mapě opravdu už jen to staré místní jméno, zmizely dávno ze zemského povrchu, který se tu přesto stále vlní v roztodivné kráse Přírodního parku Kochánov. Na rozcestí nazývaném Sova (Eule) stojí několik umrlčích prken, na celé české Šumavě prý dnes jediných. V českém sborníku Sušicko z roku 1938 se v kapitole o Hartmanicku píše i o "mohutné lípě u domu Z. Beywla" ve městě Hartmanice. To byl dům stavitele Zephyrina Beywla staršího (dle projektu Kohoutí kříž).

Zephyrin G. Beywl mladší o statku Žežulka vypráví: Narodil se na tom šumavském statku roku 1862 Georg Seidl, zesnulý ve svých 67 letech ve Vídni, kde byl naposledy dvorním radou na rakouském ministerstvu obchodu. Získal si mnohou zásluhu jako technický náčelník poštovního ředitelství Černovice/Bukovina ve staré monarchii a během první světové války jako přednosta centrálního telegrafního depa v rakouském Hirschstätten, které vybavovalo všechny telegrafní a telefonní centrály v západní části dunajského soustátí. Byl duší i tělem úzce spjat se šumavským domovem. Výsledkem jeho geologických studií od Vítkova Kamene (Wittinghausen) až k Ostrému (Osser) byla jím vytvořená geologická mapa Šumavy. Zajímala ho i botanika, mykologie a ornitologie. Byl skvělým vypravěčem a blízkým přítelem Hanse Schreibera, význačného odborníka evropského jména v oblasti výzkumu rašelinišť. Seidlova manželka Marie, rozená Scheinostová, byla dcerou majitele sirkáren v Sušici (Schüttenhofen). Scheschulkahof (říkalo se mu i Kuckuckshof) měl v obci Kochánov (Kochet) popisné číslo 18. Stál naproti svahu návrší zvaného Sterzmühlerhübel, na němž se slunil mlýn ovšemže jménem Sterzmühle. Šumavský dvorec Scheschulkahof ležel tedy na rozložitém svahu obráceném naopak k severu. Nebylo ojedinělým jevem, že příchozí odjinud nazývali po Žežulce celé to údolí Pstružného potoka. Scheschulkahof Narodil jsem se na tom statku 13. července 1923 i já. Moje matka byla totiž dcerou "králováckého svobodného sedláka" Franze Seidla právě na Scheschulkahofu. Zesnula sedmdesátiletá daleko odtud v bavorském Mnichově 12. listopadu 1963. Můj otec Zephyrin Beywl byl stavitelem v Hartmanicích (Hartmanitz) a koupil ve třicátých letech v Kochánově statek nazývaný Kriegseisenhof čp. 22. Měl při sobě 151 hektarů půdy a chovalo se tam tak kolem 40 kusů dobytka. Statek měl vlastní honitbu a také rybolov. Malá vodní elektrárna vyráběla proud pro vlastní spotřebu. Patřila sem i kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici. Poté, co otec roku 1935 usedlost koupil, zgruntu ji obnovil a zmodernizoval. Také tu na ní v 61 letech věku na sklonku světové války zemřel 11. prosince 1944. Pole patřící k Scheschulkahofu měla až 75 cm hlubokou vrstvu úrodné humusovité půdy. I tato usedlost měla vlastní honitbu. Roku 1864 byla po požáru vybudována zcela znovu. Pila Scheschulkasäge měla celoroční provoz. Trochu výš položený Jogltonihof s Žežulkou tvoříval kdysi po nějaký čas jediný celek. Mezi oběma usedlostmi stála obecná škola Scheschulka-Mochau (Mochov). Školní budova byla vystavěna někdy kolem roku 1885 a tvořila školní obvod, k němuž náležel Scheschulkahof, Kubitschkahof (Kubičkův dvůr), mlýn Schöpfermühle (Kubičkův mlýn), dále samota Hinterhäuser (Zadní Chalupy), osada Mochau, Ratgebern (Radkov) a náš Kriegseisenhof. Předtím navštěvovaly děti tohoto školního obvodu školy v Dobré Vodě (Gutwasser), Těšově (Teschau), Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg) nebo v Hartmanicích. Škola byla přízemní a měla valbovou střechu, krytou šindelem. Šindelem byly kryty i její venkovní stěny a obklopovala ji školní zahrada. Uvnitř tajila velkou učebnu, kabinet a také byt pro učitele. Na východní straně k ní přiléhalo dokonce i hřiště. V letech 1936-1940 to byla dvojtřídka. Druhá učební místnost se pak nalézala v obytné budově pily Žežulka. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století tu působil přímý a pracovitý učitel Weber, jehož devíza zněla: Boj se Boha, konej správně a nelekej se nikoho. Následovali po něm učitelé Fleißner a Pleyer. Když musil posledně jmenovaný narukovat do první světové války, vyučování bylo dočasně přerušeno a děti musely chodit do těšovské školy. Učitel Diebold pak výuku na Žežulce opět obnovil. Po něm sem nastoupil Hans Salzer, v letech 1923-1927 Franz Aigner, pak Gustav Motika a v letech 1931-1934 Hermann Hofmann. Na už zmíněné dvojtřídce od roku 1936 působili učitelé Heinz Podlipsky a Hans Wolf, ve školním roce 1938-1939 Josef Bayerl a Anna Thurnerová, 1939-1940 Marie Kunzová a Helma Häuslerová. Za učitelek Erny Zoglauerové, Barbary Hofmannové, Irmhildy Zettlové a Emilie Duchetové byla to už opět jen škola jednotřídní. Busil-Kriegseisenhof Její budova byla stejně jako oba okolní statky napájena elektrickým proudem z pily Žežulka. Druhá světová válka přinášela ve stále rostoucí míře utrpení, oběti a posléze pro nás Němce i strašlivý konec. Bez výraznějšího odporu německého wehrmachtu bylo okolí osady dobyto v prvých květnových dnech roku 1945 americkou armádou. Americké jednotky tu ovšem jen prošly. Bezprostředně po nich odtud zmizely i tzv. "pracovní síly z Východu" ("Ostarbeiter"), z Kriegseisenhofu konkrétně polský čeledín se svou početnou rodinou, vybaven na dalekou cestu od majitelů statku koněm a lehkým povozem včetně nezbytného proviantu. Několik dní nato začal pro výlučně jen německé obyvatelstvo zdejší končiny čas nepředstavitelného utrpení. Ozbrojené české bandy většinou o 4-5 osobách, mezi nimi jednotlivě i ženského pohlaví, zčásti uniformovány i součástmi stejnokroje německého wehrmachtu, táhly v nepravidelných časových intervalech od statku ke statku a konaly "domovní prohlídky", při nichž vyhrožovaly často zcela bezbranným obyvatelům jednotlivých usedlostí a braly, co se jim právě zamanulo. Po několika týdnech se na Karlově (Karlhof) usadilo jakési komisařství na způsob úřadovny českého "národního výboru" se dvěma komisaři a jednou ženou, od té chvíle jedinými pány nad životem a smrtí a samozřejmě i majetkem zdejších Němců. Přijeli sem na koních, ozbrojeni pistolemi, z nichž stříleli divoce kolem, také na domácí zvířata a drůbež. Po pansku nařizovali, kdo co má kam dodat, což se neobešlo znovu bez ran a četných výhrůžek. Od zmíněných už band z prvního období se sotva nějak odlišovali. V domnění a bláhové naději, že všechna ta zvůle má pouze přechodný charakter a poměry se budou brzy opět normalizovat, pracoval každý z Němců dál na svém místě, pokud na něm byl ovšem ponechán a nebyl násilně deportován někam do vnitrozemí. V květnu a v červnu roku 1946 začala po "divoké fázi odsunu" ta úřední. Nejprve výzva dostavit se na shromaždiště k přepravě do sběrného tábora v Dlouhé Vsi (Langendorf), následně "odsun" v dobytčích vagonech z nádraží v Sušici (Schüttenhofen). Prvý transport s Kochánovskými dorazil v srpnu 1946 do Řezna (Regensburg). Největší část vysídlenců se ocitla v srpnu 1946 v oblasti kolem Heidelberku (Heidelberg am Neckar) a téměř stejný počet pak v září téhož roku v Karlsruhe a okolí. Některé rodiny byly přepraveny do Würzburgu a také do okolí Bamberku (Bamberg) a Coburgu. Pak byly transporty načas přerušeny. Začátkem roku 1947 byli staří lidé, kteří nebyli z různých důvodů uznáni za schopné přepravy, shromážděni k odvozu do severočeských sběrných "táborů smrti", kde podlehli po kratším či delším utrpení svému konci. Byli zasypáni do hromadných hrobů. Obětí této "akce" byla i 78letá selka ze statku zvaného Scheschulkahof paní Marie Seidlová, rozená Baierlová (dle projektu Kohoutí kříž).

Dnes chov huculských koní v Sterzmühle: postaven někdy v první polovině 18. století. První záznam v pozemkové knize z roku 1780 (v mapě zakreslen 1760), kdy jej koncem dubna Marie Dohalská z Dohalic, majitelka statku, prodává Tomáši Thurnwaldovi. Dům se nazývá Mochauer nebo Sterzmühle v Mochově, a má zde číslo popisné 10. Thurnwaldům patří až do roku 1873. V roce 1966 mlýn koupil JUDr. Václav Hrabánek (nar. 1915) z Prahy, který tehdy ruinu opravil. Světnice má rozměry 6x6 m a výšku 2,2 m, okny orientovaná k jihovýchodu, zatímco menší komora k severovýchodu. Ve světnici stojí velká pec. Strop je původní, natřený volskou krví. Stropní trámy jsou vysoké okolo 40 cm, trámy roubení mají výšku od 26 do 43 cm. V chovu koní dnes pokračuje Mgr. Václav Hrabánek, syn pana doktora. Stádo tvoří v současnosti šest chovných, plemenných klisen, reprezentujících huculské kmeny Gurgul, Oušor a Hroby.

kolem Busila do Staré Hutě:

dnes zaniklá osada se čtyřmi domy na rozcestí cest od Keplů do údolí Křemelné a od St.Brunstu do Těšova.

Pokračujeme rovně krásným údolíčkem Křemelné a jejího přítoku do Zhůří:

Kdysi rychta v Královském hvozdě na již. svahu Javorné. První zmínky o této obci (rychtě) pocházejí z roku 1613 o hovoří se o ní v souvislosti s rychtářem Thomasem Löffelmannem. V roce 1684 zde nechal vrchní rychtář Georg Schmidt vystavět na své vlastní náklady dřevěnou kapli. Byla zasvěcena sv. Trojici a stála ve středu obce. Počátkem 18. století byla kaple přestavěna a zvětšena, stále však nedostačuje. A tak roku 1761 požádali pražského arcibiskupa o svolení ke stavbě kostela. Stavba byla zahájena na místě dosavadní kaple v následujícím roce. Protože obec neměla na stavbu dostatek finančních prostředků přispěli i jiní, např. Georg Löffelmann daroval jěště 500 zlatých a na svůj náklad dal zřídit malou oratoř. Z iniciativy místních králováckých sedláků byla roku 1762 zahájena stavba nejspíše dřevěného kostela, 23. října 1763 byl kostel děkanem Weissenregnerem ze Sušice slavnostně vysvěcen. Kostel stál na stejném místě jako původně kaple a byl též zasvěcen sv. Trojici. R.1766 založena farnost, matriky od r.1784. V roce 1789 byl zvolen rychtářem, Johann Georg Schmidt, sedlák i učitel ve Zhůří - byl jím až do roku 1820. V následujících letech kostel několikrát vyhořel(1809), vždy byl znovu obnoven. V roce 1809 ho nechal vystavět znovu majitel bystřického panství Josef hrabě von Palm Gundelfingen, tentokrát kamenný (věž dokončena 1823). Na kostel instaloval montér Karel Kolář z pražské firmy Ludvík Heinz ve dnech 12.-16.11.1907 bicí hodiny. Na opravu interiéru kostela přispěl i JUDr. Daudlebsky von Sterneck z Prahy(byl v příbuzenském vztahu s rodinou Kralik von Meyrswalden z Lenory), generální ředitel Ringhofferových továren v roce 1911 částkou 100 K. V letech 1940 - 45 farnost spravována z Pasova. Posledním starostou byl místní vedoucí NSDAP Franz Aschenbrenner, zdejší obchodník. Posledním německým zhůřským farářem byl Heinrich Krampe, jenž zde působil až do odsunu v roce 1946. Páter Karel Flossman působil ve Zhůří nedlouho po svém vysvěcení (po roce 1949). Kostel narychlo uzavřen r.1952(poslední bohoslužba-páter Flossman stačil ve spěchu vzít z kostela pouze kalich a patenu), r.1953 je celý zdevastován-vytlučená okna, rozbité sochy, píšťaly varhan vytrhány a prodány do šrotu, a pak spolu s celou vesnicí srovnán se zemí(asi 1955). R.1999 postavena kaplička Nejsvětější Trojice na původním místě kostela.

Významná osobnost: Působil zde(i v Prášilech či Hůrce) PhDr.ThDr.Ignác Březina, na počátku 20.stol, kněz, vlastenec, iniciátor a podporovatel českých menšinových škol, zastánce dřevařů, ať Čechů či Němců proti zvůli panských úředníků.

Zhůří-nová kaple Bystřické panství povolilo 8. října 1753 zhůrecké rychtě vybudování skelné hutě. Založil ji skelmistr Anton Löffelmann a patrně již v roce 1754 v ní začal pracovat. V roce 1754 zakoupila zhůrecká rychta od kněžny Eleonory von Mansfeld na dobu 30 let les na Höhalu (PS-áci ho později přejmenovali na Hejhal), aby zde mohla kácet dřevo na provoz hutě. A. Löffelmann zemřel 14.7. 1761 a v práci pokračoval jeho syn Andreas. Po smrti Andrease Löffelmanna (ve 32 letech) 24.1.1773 převzal huť Jakob Löffelmann, který ji v roce 1787 nechal vyhasnout a s celým osazenstvem přešel do Schmauzovy hutě (dnešní Zadní Šmauzy).

V r.1868 63 stavení, kostel sv.Trojice, fara, škola, 2 hospody, mlýn s pilou, hamr, hladírna skla a 505 něm. obyvatel. V roce 1938 obyvatelé žili v domech ze dřeva krytých šindelem, zděný kostel a starostův dům, vodovod, elektr. osvětlení, 2 vodní elektrárny, 96 domů, 623 obyvatel, z toho 16 Čechů, pošta s telef. spojením, četnická stanice, něm.škola-v roce 1899 uhodil do školy blesk, rozbil okno a dveřmi vyletěl ven, 11 spolků(hasiči, vysloužilci, pěvecký spolek, Bund der Deutschen, Boehmerwaldbund). Existovala zde také firma na výrobu sušených hub (Steinpilze, Champignons) S.Adler. K obci náležely části: Dorfmühle, Haidler Schleifwerk, Hofmannmühle, Schepfenstrich, Rutsch = Nové Zhůří. V roce 1900 bylo ve Zhůří: 5 koní, 486 kusů skotu, 72 ovcí a 32 prasat.

Hadí vrch-krásný výhled z holého kopce vpravo od cesty.

Vesnice se zapsala do historie jedním z posledních bojů druhé světové války . Tenkrát, kdy američtí vojáci "čistili" lesy od zbytků německé armády, se tu střetla hlídka 90. pěší divize, začleněná do XII. sboru legendární I. armády generála Pattona, s oddílem příslušníků SS a vojenských kadetů, kteří se tu skrývali. Stali se ale obětí léčky. Spatřili totiž ve vsi americké vojenské vozidlo a netušíce, že jde o léčku, rozjeli se tam zcela nechráněni, a tak se dostali do přímé palby nepřátel. Nepřipravení vojáci, chystající se na setkání se svými druhy. Deset jich padlo, mnozí byli raněni. Následovala rychlá odveta, dokonce bez podpory těžkých zbraní a dalších oddílů. Došlo k tvrdému "boji muže proti muži, bojovalo se téměř o každý dům, sedm stavení zcela vyhořelo a o střechu přišel i kostel Nejsvětější Trojice. 24 německých důstojnických kadetů a příslušníků Hitlerjugend v boji přišlo o život, 76 bylo zajato. Na straně Američanů bylo kromě deseti mrtvých dalších 10 zraněných. Malá mramorová destička s dvojjazyčným nápisem na kamenném kvádru.

Dále pokračujeme buď dolů po žluté rovnou na Rozvodí nebo rovně na Starý Brunst:

bývalá osada s 10 domky, mlýnem, hospodou a kovárnou u mostu přes Křemelnou. Na dnešním Starém Brunstu byly koncem 16. století vypalovány lesy za účelem získání popela k výrobě potaše pro skelné hutě. Místo, kde byl les vypálen se nazývalo Brunst(česky byl název nesprávně přeložen v 50 letech 20. století na Říje, což se německy řekne stejně). Roku 1698 zde založil Jan Jakub Eyssner skelnou huť na výrobu okenního skla. Pracoval v huti Johanna Preisslera v Zejbiši a celý Brunst vyženil sňatkem s jeho dcerou Annou Marií (20-ti letou vdovou!). Huť posléze patřila Hafenbrädlům či Adlerům. Huť byla vyhašena s největší pravděpodobností roku 1830. Stávala na levém břehu Křemelné, po levé straně silnice na Železnou Rudu, kde je nyní skládka škváry. Roku 1835 koupil Starý Brunst Ferdinand Abele. Po jeho smrti v roce 1861 "proslavila" jeho statek manželka Johanna(dcera leštiče zrcadel z Hůrky Fuchse), když chovala slepice na pokraji lesa a které postupem času zdivočely-když spatřily člověka létaly vysoko do větvoví stromů. V roce 1864 na ně podnikli lov a v pražských novinách se psalo, že maso z nich chutnalo jako bažantí. V roce 1907 se stal majitelem vrchnostenský správce Sigismund Wohlrab s manželkou Annou. Od roku 1917 vlastní statek majitel pily z Železné Rudy Salomon Adler. Roku 1929 jej prodává Antonu Adlerovi. Salomon Adler si odvezl i starý nábytek po předchozích majitelích. Po roce 1938 uprchl do Británie, kde vstoupil do čs. armády. Po válce se vrátil do Rudy a přijal jméno Jan Orlík, byl vyznamenán pamětní medailí. V roce 1948 mu byla pila znárodněna a dělníci mu ukradli peníze určené na jejich mzdu! Tehdy opustil ČR natrvalo. V dražbě v roce 1937 kupuje statek Konstantin Kubeš a jeho sestra Helena, příbuzní JUDr. Ladislava Nekvasila, majitele Gerlova. Povinností nových majitelů bylo starat se o rodinnou hrobku Abelů na Hůrce. Statek definitivně zmizel v roce 1959, kdy zcela vyhořel.

Pod vrcholem Javorníku (1089 m n. m.) je štola ze 16. století, kde se těžil křemen pro skelnou huť ve Starém Brunstu. Na levém břehu Křemelné stálo několik domků včetně hostince "Zum Auerhahn", malé vodní elektrárny pro statek, který se rozprostíral vlevo silnice směřující na Železnou Rudu. Po toku Křemelné pod mostem bývala pila a mlýn.

dále pokračujeme po st.silnici na Rozvodí, kde odbočíme vpravo po žluté, rovně přes rozcestí tur.tras, kolem prameniště Řezné, pod rozhlednou Pancíře na Hofmanky:

ubytování, zastávka lanovky, výhled na Alpy.

Zde můžeme pokračovat dolů na Špičácké sedlo či po modré na Pancíř a z něho po červené na Špič. sedlo nebo po modré směrem do Ž. Rudy, po 2 km vpravo po Sklářské stezce na Špičák (Stojí tu doposud jeden z nejstarších dvorců v okolí Girglhof a k němu postavená kaple sv. Antonína Paduánského. Statek nese svůj název po křestních jménech synů zakladatele dvorce Schreinerovi. Pozdější majitel a starosta Ž. Rudy Josef Fuchs postavil poblíž i sklárnu, pojmenovanou po své manželeze Teresii. Dvůr vyhořel těsně po vybudování železniční tratě od zalétlé jiskry z parní lokomotivy a byl zcela přestavěn.) a po zelené do Železné Rudy

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013