Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 40: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Vlachovo Březí - Chocholatá Lhota - Budkov - Běleč - Osule - Zlatý potok - Nebahovy - Žernovice - Těšovice - Žichovec - Vlachovo Březí (37 km)

Z Vlachova Březí(CT 14) východně do Chocholaté Lhoty:

připomínaná r.1514, po požáru r.1861 proběhla rozsáhlá přestavba domů v lid. baroku-posl.období tvorby J. Bursy, štíty složitě členil. Býv. sýpka-pův. renes. tvrz po r.1594, uprav. v 17.st. má zbytky renes. sgrafit. kvádrování. Tvrz nechali po roce 1594 vybudovat Budkovští z Budkova. Za Ditrichštejnů byla tvrz kolem roku 1680 upravena na sýpku. Dům č.p.3 míval gotické ostění z Helfenburku(po likvidaci brány byl zabudován v rekreačním objektu akad.malíře J.Sivka v Provodíně, okr.Česká Lípa)

Dále rovně, po 2 km vpravo do Budkova:

připom. r.1354, patřil Budkovským z Budkova, r.1675 připojen ke zboží Vl. Březí. Tvrz(sýpka)got. původu ze 14.st., malé vladycké sídlo-spojené obydlí se špýcharem, stavba obnovena po požáru r.1484, barokně přestavena, sedlový pozdně got. portál s přetínavými profily, zbytky kleneb. Kamenný most z 16.st., zděný mlýn renes. původu z r. 1557 s raně barok. štítem(mlýn byl postaven v bažině a podložen dubovými kmeny, v 50.l. 20.st. se tady oběsil mlynář-objekt pak dlouho nenašel kupce-nešťastník zde po smrti prý dlouho strašil), včelíny při č.p. 14-dřevěné, řezané z r. 1910. Lípa stará 300 let, obvod 560 cm. Jižně od vsi na kraji lesa 16 slovan. mohyl. Na výšině Hájek zbytky valů.

První zmínka o vsi Budkově je z r. 1356, jejím prvním známým majitelem byl Albert z Budkova ( 1370 - 1373). Za vpádu německých křižáků z Bavor v r. 1468 do Plzeňského kraje byla také vypálena tvrz Hynka Budkovského z Budkova. To je první zpráva o ní. Byla však zase v r. 1483 obnovena. V l. 1485 - 1518 se uvádí jako držitel statku Hrzek z Budkova. R. 1545 vložil Vilém Sádlo z Kladrubce jako poručník sirotků po Mikuláši Budkovském z Budkova do zemských desk tvrz s dvorem, vsi Budkov a Kožlí a díly vesnic Vojslavic a Lhotky. Poslední majitel Budkova z rodu rytířů Budkovských, Mikuláš, se zúčastnil stavovského povstání v l. 1618 - 1620 a byl proto odsouzen ke ztrátě jedné třetiny majetku. R. 1622 byl statek prodán Anně Maximiliáně Hýzrlové z Chodů, rozené ze Šnova. R. 1675 prodal rytmistr Václav Michal Hýzrle z Chodů Budkov hraběti Karlu Leopoldu Caretto-Millesimovi, který jej připojil k svému panství Vlachovo Březí. V r. 1676 koupil Vlachovo Březí Matyáš Wuschwitz. Od něho získali vlachovobřezské panství hrabě Gundakar Ditrichštejn a jeho manželka Alžběta Konstancie, rozená z Questenberka. Tvrz tehdy již sloužila jako sýpka. Bývalá tvrz je jednopatrová budova s vysokou střechou, podsklepená, s klenutým přízemím. Vstupní pozdně gotický portálek pochází z přestavby tvrze v r. 1483. Za protější sýpkou je rybník, zbytek obranného systému tvrze. Majitelem budov bylo JZD Chlumany, dnes je v soukromém vlastnictví (Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku).

Národní geomagnetická observatoř se nachází u vsi Budkova na Prachaticku. Kvalitní digitální registrace časového průběhu magnetického pole je v současné době nutným požadavkem výzkumu magnetického pole Země včetně provádění terénních měření. Přístroje na observatoři jsou schopny zaznamenávat změny magnetického pole již v sekundových intervalech s přesností 0.1 [nT] avšak standardní nepřetržitá registrace pracuje s intervalem 1 minuta. Od roku 1996 observatoř splňuje nejvyšší mezinárodní standarty a je certifikovanou observatoří INTERMAGNET. Kromě historické analogové registrace (je následně ručně digitalizována) jsou změny zaznamenávány moderním tříosým čidlem NAROD (viz obr.), které je řízeno počítačem a umožňuje tak získávat digitální data v reálném čase. Registrace je doplňována každých 10 dní absolutním měřením magnetického pole pomocí nemagnetického theodolitu CARL - ZEISS doplněného jednoosým čidlem BARTINGTON (D and I Flux - viz obr.). Tradiční výzkum se tak mění v moderní způsob získávání dat a stává se jedním z pilířů předpovědí geomagnetické aktivity. Data jsou dodávána do světového centra dat v Boulderu (USA) a do jednoho z mezinárodních center INTERMAGNET v Edinburgu (Skotsko).

Ze vsi jihovýchodně na úpatí vrchu Podlipí do Těšovic:

připom. r.1356, v l.1530-51 v zástavě Prachatic, v 17. st. při panství Prachatice-Volary. V okolí rýžování zlata. Na vsi štíty v lid. baroku(č.p.14,15,17,22,35), kaple z 1.pol. 19.st., na oltáři got. sochy z doby kolem r. 1500, ukřižování-zlidovělá barok. plastika. Hanušův mlýn, zděný ze 17.st.(č.p.34), na horní vodu(od r.1808-1866 zde kašperskohorským měšťanem provozována papírna, poté opět mlýn).

V Těšovicích na Prachaticku jsou dosud zachovány zbytky staré papírny, jejíž počátky sahají již do počátku 19.století, kdy v r.1808 požádal měšťan z Kašperských Hor Wolfgang Wurscher o povolení zřídit papírnu v Těšovicích, ve mlýně. Jeho žádosti bylo vyhověno a bylo započato s provozem. Jeho nástupcem byl Karel Wurscher, jemuž v roce 1832 zamřela manželka Marie. V roce 1834 si stěžoval husineckému magistrátu na chování zdejšího souseda Jana Pečeně. Ve své stížnosti uváděl příčiny a průběh sporu. Došlo k tomu tak, že dne 15.srpna 1834 Jan Pečené říkal v kostele při bohoslužbě svému sousedu o Karlu Wurscherovi, že chodí s flintou a krade mu brambory a řípu. Tato slova zaslechl i Karel Wurscher a po ukončení bohoslužeb si počkal před kostelem na Jana Pečeněho. Ihned se ho dotazoval, kdy a kde ho zastihl při krádeži na jeho poli. Karel Wurscher se sice doznal, že jednoho dne šel sice podle jeho pole a tehdy ho spatřil Pečeňův syn, ale ihned se bránil, že tehdy nic nebral. Rozzlobený Jan Pečené se nic neohlížel na přítomnost početného zástupu husineckých sousedů a okolních sedláku a spustil na Karla Wurschera: "Ty jsi jeden špatný chlap, chodíš celé noci a lovíš lidem jako zloděj v poli a jsi jeden lumous přede mnou." Tato obvinění tak překvapila Karla Wurschera, že se nezmohl ani na slovo odporu a obrany. Slova, která byla pronesena na veřejném místě za účasti tolika lidi, se Karla Wurscnera citelně dotkla a byla važným nebezpečím pro jeho dobrou pověst. Byl totiž vdovec a velmi se obával, že by to mohlo mít nepříjemné následky při jeho snaze najit si nevěstu a příští manželku. Proto žádal husinecký magistrát o vyšetřeni a zjednáni potřebné nápravy (Starý).

Po tur. modré přes Blanici a žel.trať do Bělče:

kaple z r.1935, bývalá tvrz ve stavení č.p. 21 z r.1362, od r.1514 v držení Malovců z Malovic. Dne l. srpna 1876 vypukl v Bělči zhoubný požár z nepozornosti při převařování másla. V té době vál silný severovýchodní vítr, který rozšířil požár,jemuž padla za oběť skoro celá obec. Zůstala stát pouze hospoda stojící uprostřed návsi, panský dvůr a kovárna.

Při cestě do Hracholusk vrch Kozlov, složením granit s turmalínem a amfibolickým pegmatitem. Allanit v X až 3 mm velkých, černých, smolně lesklých. Granát z granulitů. Chondrodit, kalcit, mastek, růžová zrnka rhodonitu v bílém vápenci. Titanit až v 6 mm X nebo v zrnech, turmalín v granulitu na Babí.

zde vlevo po silnici až na křižovatku před Hracholusky(zde místo a památník setkání 5 armád v r.1945), zde vpravo do Vitějovic:

První písemná zmínka je z roku 1283, kdy tuto ves získal Jan z Michalovic od krále Václava II. V r. 1298 se připomíná Bruno z Vitéjovic, v r.1312 bratři Přibík, Racek a Vernéř, z nichž poslední se zavázal, že bude pečovat o bezpečnost na Zlaté stezce. Tehdy již nepochybně stál hrad na vrchu Osuli. Bratři působili ve službách vyšehradské kapituly jako lokátoři v okolí Prachatic. Roku 1317 ves v majetku bavorovského panství, pak helfenburského, od 16.st. libějovického. Zachovány stavby ze 17.st.-sýpka u č.p. 2, z 18.st. stará škola(č.p. 60) a srubová stavba(č.p.6), z 19.st. č.p. 8,30,4 a 12-býv. pivovar. Č.p.32 z pol. 18.st. patřil k největším špýcharovým domům v Čechách. Zůstaly valy po tvrzi ze 16.st.(u mateř. školky), boží muka ze 16.st., Buergrův mlýn, č.p.44, ze 17.st., barok. jádro, ozdobné vjezdy. Kostel sv.Markéty, barokní, postavený v l.1743-46 zed. mistrem Greizweillem na místě gotického(z něj mřížka sanktuáře). 1,5 km jz. od vsi na kraji lesa slovanské mohyly z 9.-10.st., 0,7-2 m vysoké, 3-5 m široké. J.z.po 100 m další skupina mohyl. Při Zlatém potoku rýžoviště zlata. Romantickým, několik kilometrů dlouhým údolím Zlatého potoka vede zelená turistická značka. Nalezneme zde barokní kamenný most, přírodní rezervaci Kralovické louky, technickou památku Forků mlýn, renesanční 16. století s původním zařízením mlýnice z r. 1750 i tzv. "svalený jägerhaus", zbytky bývalé myslivny, kde prý straší. Památkou na dobu středověkého rýžování zlata jsou vytěžené kopečky hlíny na březích potoka, tzv. "sejpy".

Pohřebiště o zhruba 15 mohylách leží na severním okraji lesa "Kluzí" .Často velmi mohutné násypy (některé dosahují výšky téměř dva metry, nalezneme zde i několik výrazně oválných mohyl) jsou v několika případech obklopeny zřetelnými, až 80 centimetrů hlubokými příkopy. V roce 1995 prozkoumal Jaromír Beneš z prachatického muzea jednu menší mohylu. Měla průměr asi 7 metrů a původně dosahovala zhruba metrové výšky. V roce předcházejícím ji totiž někdo barbarsky rozkopal. Naštěstí se ve svém "zlatokopeckém" snažení soustředil jen na vykopání středové vykrádací šachty. Výsledky výzkumu nebyly tudíž zanedbatelné. Objevili jak velice výrazný kamenný " věnec" (velké množství kamenů lze ostatně pozorovat i v některých dalších narušených násypech tohoto pohřebiště), tak dřevěný "dům mrtvého". Jeho nároží směřovala do hlavních světových stran, "stěny" byly tvořeny až čtyřmi pásy zuhelnatělého dřeva. Mezi spálenými dřevy byly uloženy rozdrcené spálené kůstky a několik nevýrazných zlomků keramiky.

Obec asi deset kilometrů západně od Netolic, se rozkládá na návrší nad Zlatým potokem pod vrcholem Osule s rozsáhlou zříceninou nedostavěného hradu ze 14. století. O jejím pradávném osídlení svědčí 18 nalezených slovanských mohyl. Historické jádro obce prohlášené vesnickou památkovou zónou je tvořeno návsí s areálem barokního kostela sv. Markéty, obehnaného ohradní zdí. Přímo na návsi stávala od 16. století tvrz, dnes zaniklá. Naopak se zde, snad nejlépe z celého Pošumaví, dochovaly lidové stavby s roubenými obytnými částmi ještě z "předštítového" období. Ves je tak mimo jiné důležitou a zatím málo známou pokladnicí starobylých stavebních zvyklostí v uspořádání usedlostí či domů, užitých konstrukcích a povrchových úpravách. V domě se sýpkou čp.15 se v obrovské roubené a omazané obytné místnosti nachází jeden z nejstarších vesnických obytných prostorů v Čechách vůbec, který navozuje představu vysokých středověkých místností. Unikátní je stavební konstrukce špýcharového domu čp. 32 z druhé poloviny 18. století, který je jedním z největších u nás, podobně jako o století mladší stavba čp. 18. Statek proti kostelu čp. 2 se může pochlubit renesanční sýpkou se střílnovými okénky ještě z počátku 17. století a zbytky valu původní tvrze. Stará barokní škola čp. 60 pochází z 18. století, stejně jako srub čp. 6. Statky čp. 8 a 30 zdobí štíty ve stylu tzv. selského baroka. U silnice na Žernovice stojí objekt bývalého pivovaru čp. 4 (je jedním z nejstarších roubených domů v Čechách, podle dendrologické expertízy bylo jeho dřevo zmýceno v r. 1491) a 12. Na Zlatém potoku je zajímavou kulturní památkou bývalý Bürgerův či Panský mlýn z 16. století, přestavěný 1877, s barokním jádrem a ozdobnými vjezdy. U křižovatky se silnicí na Prachatice stojí kamenná gotická Boží muka. K těm se vztahuje pověst, že byl místní rytíř pronásledován cizím rytířem a boje se přemožení proklál se vlastním mečem.

Po modré vystoupáme na zříceninu hradu Osule:

záp. od Vitějovic, hrad ze 14.st.. Větší část Pošumaví od Sušice až po Kaplici byla od 12. století v držení Bavoroviců, kteří měli ve svém znaku okřídlenou střelu. Z tohoto společného kmene se postupem času rozvětvily další rody. Byli to především Bavorové ze Strakonic, kteří byli povýšeni do panského stavu, dále příslušníci nižší šlechty Dubenští z Chlumu, Benedové z Nečtin, Komářičtí, Boršovští, Srdovští či Újezdští, Poříčtí, z Drahonic a z Vitějovic. Úzce spjat s historií hradu Pořešín a města Kaplice byl vladycký rod Z Vitějovic, později z Pořešína. Jako prvý genealogicky známý předek je uváděn Bruno z Vitějovic sedící na zdejší tvrzi. Pravděpodobně on nechal nedaleko Vitějovic na lesnatém návrší postavit pevný hrad Osuli. Jeho synové Verner, Racek a Přibík vstoupili do služeb Vyšehradské kapituly. Společně s Bavory ze Strakonic zajišťovali bezpečnost dopravy zboží a osob na staré obchodní cestě - tzv. Zlaté stezce vedoucí z Pasova do Prachatic. Svědectví nám dává listina z počátku roku 1312, kdy český král Jan Lucemburský svěřuje právo ochrany Zlaté stezky Bavorovi III. ze Strakonic a Vernerovi z Vitějovic. Jako služebníci Vyšehradské kapituly se také podíleli na kolonizaci jejího dosud pustého území. V okolí Prachatic založili zmínění bratři několik nových osad - a jejich osidlovací činnost směřovala do povodí Zlatého potoka. Urození bratři slíbili nové vesnici svou ochranu, protože - jak se výslovně v listině uvádí - chudí lidé často pociťovali od klášterních lidí různé útisky a obtěžování. K uskutečnění tohoto úmyslu již nedošlo, protože ještě v průběhu roku 1317 byli bratři z Vitějovic přinuceni svým synovcem Bavorem III. ze Strakonic k jinému řešení. O Bavorovi III. je známo, že byl velký příznivec kláštera ve Zlaté Koruně, kterému v roce 1315 věnoval Černici a několik vesnic u Velešína - a také byl v jeho zdech pohřben. V tomto případě rozhodoval Bavor III. opět ve prospěch kláštera. Směnil s ním pořešínské panství u Kaplice za jejich vesnice Vitějovice a Frantoly. Dne 2. září 1317 byla slavnostním způsobem vydána listina v Blanici a poddaným byla oznámena změna jejich feudálního majitele. Tento nepředvídatelný odchod Vernera z Vitějovic narušil rozvoj Prachatic a přerušil také plánovitou výstavbu nového města. Bratři z Vitějovic pokračovali ve své kolonizační činnosti i na novém působišti - Pořešíně. (Hajer)

Podélný, dvouvěž. typu jako Kašperk, s předhradím, stavba patrně nedokončena. Při arch. výzkumu v r. 1985 část zdiva odkryta. Hrad zřejmě založil Přemysl Otakar II., po jeho smrti se stavba zastavila a rozest. objekt zůstal v majetku královském až do r.1283, kdy ho získal Jan z Michalovic. Počátkem 14.st. jej páni z Újezda vyměnili z Bavorem II. ze Strakonic za hrad Pořešín. Poté hrad opuštěn.

Ves Vitějice leží v údolí na všech stranách vysokými horami zavřeném, jen k severu jest otevřeno, a tu se rozevírá rozhled na okolí Blanice a Bavorova a pohoří za tím stojící. Nad údolím potoka vypíná se k znamenité výši vrch Vosule (Osule) homolovitého tvaru, který jest borovým lesem porostlý. Od jihu a východu vystupuje hora tato příkře, k ostatním stranám kloní se mírněji v jednotvárnou pláň.
Na západním boku jest několik domků, které se jmenují po vrchu Vosulí, neboť tak se hoře již ve 14. věku říkalo. Od Vitějic vine se nahoru stará cesta, kudy se s hradu do vesnice a do kostela jezdívalo, ale na vrchu samém ji nelze již znáti. Na temeně totiž úzkém a nepříliš dlouhém stával hrad, po němž zbyly jen praskrovné známky. Pokud souditi lze z jediného zbytku, byl z kamene a vápna postaven, ale nynější rozvaliny vyhlížejí tak, jako by to byly zbytky kamenných valů. Pokud lze prošlakovati hradiště mlázím zarostlé, šly zdi do čtverhranu, zavírajíce prostoru nevelikou, z níž čásť byla obydlím. Před tím jest prázdné městiště úzké, jako nějaké předhradí.
Před léty se tu mnohem více vídalo. V Poutníku od Otavy (II. 1. str. 260.) popisují se ještě zbytky takto: "Zdá se, že měl podobu podlouhlého čtverhranu směrem od severu k jihu. Na severním konci po pravé straně bývalé brány vypínala se mohutná okrouhlá věž o samotě na prostranném, pevnými hradbami zahrazeném předhradí, kdež se ještě některé stavby stopovati mohou. Vlastní hrad, jehož vnitřní rozdělení naznačují sem tam až 2 1/2 sáhu vysoké zbytky základních zdí, stál na straně jižní výše než předhradí; Je odděloval od onoho hluboký, nyní již částečně zasypaný příkop. Na jižním konci hradu stála druhá okrouhlá pevná věž. Obě věže se svými přes 2 sáhy širokými zdmi posud dobře lze znáti a svědčí o někdejší pevnosti hradu. Mimo východní stranu, kdežto strmé skály kolmo do údolí sestupují a tedy zde od přírody samé o nedobytnosť hradu postaráno, obkličoval na stranách ostatních hrad tento hluboký, nyní vyrovnaný, zarostlý a jen na několika místech znatelný příkop. Délka od severní k jižní věži jest 39, šířka pak 16 sáhů." Kdo by nyní sem přišel, hledaje části v tomto popise uvedené, sklamal by se velice. Jest k neuvěření, jak čerstvě mnohé památky hynou. Na hradiště tlačila prý se voda s vysokého vrchu řečeného Šalaby, v němž jest výdatný pramen studené vody; z vodovodu našly se hliněné trouby. Sestoupíme-li s Vosule do úhledné vesnice Vitějice, okolo pěkného kostela sv. Markéty se rozkládající, můžeme tu spatřiti ještě jedno zaniklé panské sídlo. Ve vsi stávala tvrz u čísla 2. (u Zikmundů); k potoku má tvrziště strmý bok a tak byla jedna strana chráněna, na ostatních stranách byly v podobě podkovy násep a příkop, z nichž zbyla jen polovice, poněvadž ostatek jest rozkopán. Tvrziště proměněno jest v pole. Před léty prý se tu kůň propadl, a když to místo dobře ohledali, byl tam trám a v něm tesačka zaseknutá. Jednoduchosť částí hradu Vitějického, jak se objevuje v dotčeném popise, svědčí o velikém stáří. Dvě věže, hradby a neveliké obydlí spatřuje se u nejstarších hradů, které nebyly proměněny v prostranná panská sídla. V té příčině se podobají Vitějice Velešínu, Starému Heršteinu aj. Ale r. 1283 přece ještě tu hradu nebylo neb aspoň se nepřipomíná, když darovány byly Janovi z Michalovic. Ale za nedlouho došlo k založení hradu na této hoře: snad se to stalo skrze nějakého pána erbu střely, jehož synové: Vernéř, Racek a Přibík z Vitějovic na počátku 14. věku se připomínají. Vernéř připověděl r. 1312 s měšťany Prachatickými, že bude ostříhati cesty mezi Pasovem a Prachatici. S klášterem Korunským nastaly jim spory o hory a lesy, když v nich založili novou ves Freudenthal a klášter se k tomu gruntu jako k svému připovídal. Pře ta uklizena r. 1315 takovým způsobem, že klášteru přiřčeny grunty, užívání jich však bratřím do života ponecháno. Roku 1317 pak srovnány hranice mezi obojím panstvím, a bratří měli dotčenou čásť i s lesem Strobole (Chroboly) do života držeti. Ale nábožný pán Bavor z Bavorova chtěje klášteru pomoci, učinil s bratřími (r. 1317) směnu takovou, že převzal od nich Vitějice a dal jim směnou za ně hrad svůj Pořešín, od kteréž doby nazývali se pány z Pořešína. Vitějice připojeny jsou potom k panství Bavorovskému a opuštěny nějaký čas potom. Již r. 1318 připomíná se v těch místech les Vosule. Ale i po roce 1317 bylo sídlo při Vitějicích, neb se potom připomínají rozliční zemané, kteříž odtud jméno své měli. Tak např. l jest r. 1364 zmínka o vdově n. Medvěda z Vitějovic, za niž se sloužívala mše zádušní v Bavorově. A roku 1386 připomíná se Přibík z Vitějovic, služebník rodu Rožemberského, kterýž byl t. r. od pána vyslán, aby odměřil obci Krumlovské pastviny jí patřící. ten podlé zdání našeho seděl ve vsi tam, kde jest tvrziště, snad jako správce popluží panského, neb páni tu měli přes 2 1/2 lánu dědin a sad. Vitějice zůstaly pak při panství Helfenburském až do jeho prodání, pak připojeny jsou k Libějicům." (A.Sedláček)

I když by nás zde na homolovitém vrchu delší déšť potrápil, i mezi přeháňkami sem pospěšte. Kuriozitou zřícenina není nic dlužna svému názvu: Svým "čtverečkovaným" půdorysem mezi dvěma válcovými věžemi připomíná panáka, kterého jsme skákali v dětství. Zříceniny jsou všude stejně vysoké, jakoby seříznuté, což vedlo předchůdce k domněnce že nejde o zříceninu, ale o nedostavěný hrad. Zříceninami by pak byly jen kusy vnějších zdí povalených na SV srázu, tak dobře stmelených, že by i toto hovořilo pro domněnku nedostavěnosti hradu, který by se jinak nezřicoval tak rychle jako jiné hrady. V opačné, JZ poloze, je špatně svázána vnější zeď s příčkou: To by buď svědčilo o amatérismu stavitele, nebo o pozdějších přístavbách. Koho ani "ň" z mého popisu nezajímá, měl by na hrad vylézt aspoň proto aby se potěšil vyhlídkou ze SZ věže. (Pegi Kmínek von Trautnberk)

E.Krásnohorská: Jiný dávný hrad, z něhož se jen nepatrné trosky zachovaly, Vitějice, zvedal se nedaleko k jihovýchodu: při vesnici stejného jména na blízkém návrší Osuli. O vzniku, osudech a pádu této tvrze zachovaly se jen nepatrné památky, -tolik pouze jisto, že proud událostí zemských i jej vyvýšil a pak v základy jeho narážel, až jej i pobořil a v bezdno zapomenutí odplavil. Ač něma jest ta zřícenina pustá, přece duch dějin českých i ji opřádá výmluvnými zvěstmi.

Na zříceninu je nejlépe jíti na podzim,aby byl co nejlepší přístup a bylo toho co nejvíce vidět. Pravděpodobně místní obyvatelé sem přinesli informativní tabuli a prostor hradu trochu zvelebili. K zhlédnutí jsou zde dvě nedostavěné(jakožto celý hrad)okrouhlé věže a útržky palácových křídel. O nedostavenosti hradu názorně vypovídají rovné koruny vystavěného zdiva i spoustu kamení připraveného jako stavební materiál.

Zpět do Vitějovic, po modré údolím Zlatého potoka(divoké kaňonovité údolí se stopami po rýžování zlata), po 5 km po modré na hlavní silnici Lhenice-Prachatice. Zde buď dál údolím Zlatého potoka do Frantol:

29 d., 2 obyv. č., 165 n. (1900); olejna, šindelna, valcha, hamry s pilou, a v bizarrní úžlabině Zlatého potoka Parádův mlýn, jenž podle práva emfyteutického býval statkem dominikalním. Samoty: Žlín (Sehönhof) a Uhelník (Koller). Opodál k severovýchodu na lesnaté výšině obrovský žulový balvan, "Mločný kámen" (=Vysoký kámen)) zvaný, se železným křížem na temeni, s něhož jest čarovná vyhlídka na šumavské chlumy. Ves tato, ležíci v romantickém údolí granulitovém, připomíná se v listinách již r. 1315 jakožto "plantatio nova, sic dicta Freudenthal", ve sporu o porušení hranic, povstalém mezi jejími zakladateli, bratry Wernerem, Rackem a Přibíkem z Vitějic a na Vosuli, a mezi Dětřichem, opatem zlatokorunským. Hlavní zvon ve věži kostela sv. Filipa a Jakuba podle nápisu českého ulit byl r. 1556 od Jošta, konváře z Vodňan.

Vysoko nad Frantoly (Frauenthal) při cestě do Lažišťka stojí v lese kaple zvaná kdysi německy "Schutzengerl" (tj. vlastně "andělíček strážníček", jak ho známe z české dětské modlitbičky - pozn. překl.). Podle pověsti tu byly kdysi pastviny na lukách, které patřily sedláku Biehunkovi (po chalupě "Jouchala") z Frantol. Tomu vyháněl pasáček dobytek z jeho statku právě sem. Jednoho dne se pasáčkovi zjevil malý mužíček a zahnal mu krávy z louky pryč. To se dělo pak i ve všech dnech následujících, až pasáček dostal strach a chtěl službu vypovědět. Sedlák se v nouzi rozhodl postavit tu kapli, na které stojí římskými číslicemi psaný letopočet MDCCCXXXIII (tj. 1833). Od té doby měl sedlák i jeho dobytek zase klid. Kaple byla vždy častým cílem návštěv lidí, kteří museli opustit zdejší své domovy. Zapisují se do sešitu, který je v ní k dispozici, připojí ke vzkazu podpis a datum. Loučí se často tichou modlitbou nebo starou mariánskou písní v naději, že se s tím místem příštího roku opět shledají. Kaple Anděla strážného byla místními Čechy v poslední době renovována. Pověst mi zapsanou předal rodák ze zaniklého Malonína Franz Strobl (po chalupě "Filppn Franz"). (dle projektu Kohoutí kříž)

a přes Jelemek do Nebahov nebo rovnou vpravo do Nebahov:

V době patrimoniálního zřízení patřila tato ves k libějovickému panství a duchovní správou, s výjimkou let nacistické okupace, přináleží po celá staletí k prachatickému děkanství. Uprostřed protáhlé nebahovské návsi stojí mešní kaple v podobě, kterou získala po svém rozšíření roku 1902. Návsi dominuje lípa stará 300 let, obvod 560 cm.(nalézá se na konci návsi při odbočce silnice k Jelemku před statkem č.15 "U Štuců")

První zpráva pochází z roku 1317. V roce 1351 patřily k panství bavorskému, ale po založení hradu Helfenburk byly Nebahovy odloučeny pod jeho správu. V roce 1620 připadla ves Buquoyům, kteří ji připojili ke svému panství v Libějovicích. Po roce 1850 byly Nebahovy zprvu v soudním okresu Netolice, ale od roku 1886 byly začleněny do soudního okresu Prachatice. V letech 1938-1945 byly v soudním okrese Netolice. Od roku 1945 znovu pod Prachatice. Před lety se zde dobývala tuha, ale po vniknutí vody do dolů, se přestalo těžit. Na začátku září 1901 vyslala společnost horníky z Chvalovic do Nebahov. Byla otevřena nová šachta. Ve veliké hloubce dělníci našly tuhu, ale také prameny vody. Tuhové žíly se ukazovaly dosti značné směrem k obci Nebahovy. Tuha byla dobré jakosti. Pro špatné obchody a nedostatek financí bylo dolování zastaveno v únoru 1902 ve hloubce 20 metrů. Zmínka o škole je datována k roku 1839. Do roku 1869 učil děti v místní škole vysloužilý vojín Josef Babůrek z Bělče.

březovou alejí do Zdenic

lípa stará 300 let, roubená škola č.p. 19. Naučná stezka Pod Vyhlídkou. Zaměření: přírodně naučná + ekologická výchova (péče o ptactvo, genofondové plochy, učebna pod širým nebem...). Prochází přírodní památkou Pod Vyhlídkou. Solární vařič je jedním z funkčních exponátů naučné stezky v areálu Stanice mladých ochránců přírody. Délka dvou okruhů je 1,2 km a je zde 59 zastávek. Místo je první školní přírodní rezervací v ČR.

vpravo za Kobylí horou přes Hořejší Chalupy do Žernovic, rovně přes Bělečskou Lhotu do Bělče, rovně po modré do Těšovic, rovně do Žichovce(autokemp,koně). Za vsí na křižovatce vlevo zpět do Vlachova Březí. Odtud po cyklotrasách směr Zálezly, Libotyně, Tvrzice nebo Husinec.

nahoru