Panorama

Cyklotrasa 41:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Prachatice - Chroboly - Záhoří - Lhenice - Smědeč - Ktiš - Chroboly - Prachatice (40 km)


Z Prachatic(CT 15) po hl.silnici okolo Kandlova mlýna:

Původně zde stál jeden z předměstských mlýnů, jehož existence je písemně doložena již v 16. století. Docházelo ke změnám držitelů a v 18. století byl jeho vlastníkem prachatický měšťan Kandl a po něm jeho potomci. Po těchto majitelích si mlýn zachoval i své jméno. Na konci 19. století mlýn koupil Čeněk Bedřich Danzer. Nový majitel provedl řadu stavebních úprav, avšak výroba ve mlýně se nevyplácela. Proto došlo k jeho zrušení a Kandlův mlýn se stal po dalších stavebních úpravách letním sídlem pro hosty. Majitel tímto způsobem vytvořil z Kandlova mlýna známé letovisko, jehož kvalitní služby a krásné klidné okolí vyhledávala i řada významných českých osobností kulturního života z přelomu 19. a 20. století. Navštěvoval je spisovatel F. X. Šalda, herec Eduard Vojan a z dalších např. Julius Zeyer, F. X. Svoboda, který zde napsal svůj román Tři dvory. Na Kandlově mlýně se konaly pravidelné literární a hudební večírky. Kandlův mlýn sehrál významnou úlohu i v organizaci prachatického společenského života a pomáhal k vytvoření kulturních tradic města. U opraveného mlýna jsou dodnes pozůstatky bývalého mlýnského náhonu. V náhoně se kdysi vyskytovaly perlorodky říční (Margaritifera margaritifera).

Vpravo míjíme Leptáč:

něm. Rohn, vystavěna z podnětu Zlatokorunského kláštera roku 1393 pod názvem Pukedrom, až v roce 1464 jméno Leptac. Leptáč byl správní obcí pro Rohanov a Lažíštko. V obci stála kaple, hostinec č.p.11,škola č.p.9,

a Rohanov(uváděn v roce 1502, původně 18 domů, dnes jen 7 rekreačních-vesnické usedlosti čp.18, 20, 44. památkově chráněny, nad vsí bývalá poustevna, výhledy směrem k Temelínu a přírodní památka U poustevníka-o rozloze 4,45 ha, vyhlášena v r. 1992, chráněny jsou podmáčené smrčiny a olšiny s výskytem chráněných druhů rostlin) do Chrobol:

r.1317 zde uváděn les Strobole, osada vznikla poč. 14.st. při kolonizaci prováděné klášterem ve Zl. Koruně, Chr. pak patřily k českokruml. panství, gotický kostel Nanebevzetí P.Marie připom. r.1360, barokně přestaven a rozšířen v l. 1754-58; měl původně jehlanovou věž krytou prejzy, roce 1754 dostala podle plánu stavitele J.J.Fortina cibulovitý tvar a byla pokryta šindelem. Got. sedl. portál vezděn do sev. strany sakristie, pozdně got. plastika Madony. Vesnice Chroboly patřila počátkem 14. století zlatokorunskému klášteru. Císař Zikmund v roce 1437 zapsal Chroboly Smilkovi z Křemže, ale Oldřich z Rožmberka připojil statek chrobolský opět ke klášteru. Matriky jsou od r. 1646. Kostel je původně gotický, v letech 1754-58 byl zbarokizován a rozšířen. Chroboly byly poutním místem k němuž patřila i kaple v lese, zbudovaná začátkem 20. stol. u níž se nachází studánka s pramenitou vodou. Po odsunu Němců se farnost stala téměř mrtvou. Bohoslužby se zde konají pouze 1 x za měsíc s návštěvností asi 5 místních farníků a 10-15 hostů z jiných farností, zvl. z Prachatic. Na Zl. potoce Keplův mlýn s věží se střílnami.

Před obcí vlevo tzv. Chrobolské tisy-nejv. výskyt tisu červeného u nás(do středověku běžný strom). Tis v rezervaci Chrobolské tisy Tis červený je vyhláškou 395/1992 Sb, kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, prohlášen za druh silně ohrožený. Tím, že z lesů, v nichž se na specifických stanovištích dříve vyskytoval, v průběhu staletí prakticky vymizel, přestal být obecně tis chápán jako naše lesní dřevina. Je vnímán spíše jako prvek zahradní architektury - parkový strom. Hlavní příčiny jeho vymizení z lesů, spočívající ve způsobech hospodářského využívání lesů, přetrvávají! Pro záchranu tohoto druhu se do nedávné doby, snad kromě "klasické" konzervační ochrany, občasných dílčích inventarizací jeho výskytu a monitorování jeho úbytku, aktivně prakticky téměř nic nedělalo! V ČR je pouze několik málo lokálních populací tisu s takovou početností a denzitou výskytu, že při zabezpečení úspěšného vývoje jejich přirozené obnovy nehrozí do budoucna vážnější rizika oslabování či zániku těchto populací. Většina zbývajících lokálních populací tisu v ČR má již tak omezený počet jedinců, že bez podpůrných revitalizačních opatření hrozí jejich zánik během relativně krátké doby. Z celé řady populací tisu přežívají již jen žalostné zbytky. Nemá-li být jejich genofond nenávratně ztracen, je nutno tyto fragmenty posílit jinými vhodnými (příbuznými) populacemi tisu, nebo - nejsou-li v dané lokalitě vhodné podmínky pro jeho další existenci, tímto genofondem posílit populaci jinou. Zvlášť závažný je tento problém vzhledem ke dvoudomosti tisu. Vzrůstem je tis červený - Taxus baccata (generativního původu) obvyklemalý strom. Často má i keřovitý vzrůst. Je dřevinou hlubokokořennou. Charakter růstu tisu je ovlivněn biotopem, ale i dalšími faktory, např. poškozováním pastvou dobytka, okusem zvěře, ořezem ozdobného klestu apod.
U vegetativně množených jedinců závisí charakter růstu do značné míry na tom, ze kterého místa mateřské rostliny byl materiál k množení odebrán. Jedinci množení řízkováním mají zpravidla charakter rozkladitého keře (zejména pokud byly řízky odebrány ze starších postranních větví, terminální řízky, řízky z mladých jedinců nebo řízky odebrané z výmladků na kmeni rostou často podobně jako jedinci semenného původu). Pro tis červený je charakteristický výskyt vícekmennosti. Frekvence výskytu vícekmennosti a keřovitých jedinců se u různých populací tisu liší. Vícekmennost tisu do značné míry souvisí s jeho mimořádnou schopností zakládat adventivní pupeny a z nich tvořit výmladky i na starých kmenech, pařezech a kořenech. Může být jednak primární - podmíněná geneticky, nebo sekundární - způsobená okusem zvěře nebo pastvou dobytka (ta je výškou okusu omezena na bazální části kmene). Rozděluje-li se kmen (bez zjevných příčin, např. mechanického poškození) opakovaně ve více kmenů i ve vyšších partiích, lze usuzovat na primární vlohu k vícekmennosti. Různé prameny uvádějí rozdílnou maximální výšku, jíž tis červený dorůstá. Obvykle se udává v rozmezí 10 - 20 m, např. 12 - 20 m udává SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. a kol. (1988); rozpětí výšek 17 - 18 m udává KLIKA J., 1947, dále však uvádí, že u nás "zřídka dorůstají stromy 10 m"; až 18 m (na Kavkaze až 20 - 27 m) udává PILÁT A., 1964; výšku 10 - 15 m udává SCHULTZE-MOTEL J. (in DANERT S. a kol., 1971); JIRÁSEK V. a ZADINA R. a BLAŽEK Z., 1957 udávají výšku stromových tisů v rozpětí 5-15 m, "nezřídka však také jako košatý keř 2-3 m vys." ; rozpětí výšek 8 - 12 m (zřídka dorůstá 20 m) uvádí BUGALA W. (in BIALOBOK S. a kol., 1975).
Rychlost výškového růstu tisu v mládí je velmi obtížné hodnotit v terénu, pokud není tis důkladně chráněn před škodami okusem působeným zvěří. KLIKA J., 1947 udává "do 6. roku ročně přirůstá do výšky o 2 - 3 cm, pak roste poněkud rychleji. " KLIKA J. (1953) uvádí, že v 10 letech dosahuje až 2 m výšky. MRÁČEK Z., 1959 v grafu sestaveném pro smrk, buk a jedli z údajů růstových tabulek a pro tis podle J. Hofmana (podrobněji necitováno) udává u tisu do cca 20 let rychlejší růst než u jedle. Pak jej jedle předrůstá. Ostatní dřeviny rostou rychleji od počátku. Dle uvedeného grafu dosahuje tis výšku 10 m kolem 100 - 110 let, pak se jeho výškový přírůst prakticky zastavuje.

Dna 31.května 1808 vypukl v dopoledních hodinách zhoubný požár v Chrobolech. Vyhořelo při něm 7 statků velkých sedláků,5 chalupníků a 2 domky malých zemědělců. S velkým úsilím byla fara, kostel a škola zachráněné před živelnou pohromou.

Chroboly-kaple P.Marie Lurdské V lese severně od vsi poutní kaple P.Marie Lurdské z r.1902, zpustlá, opět opravena. "V kopcovité, bohatě zalesněné krajině jihovýchodně od Prachatic leží obec Chroboly s kostelem Narození Panny Marie, v němž byla uctívána pozdně gotická milostná soška Panny Marie. Začátkem 20. stol. se poutě přenesly též ke kapli Panny Marie Lurdské, nově vystavěné u starého pramene ve stráni nad údolím potoka asi 1,5 km severním směrem od obce. Chroboly (něm. Chrobold) byly před r. 1946 osídleny převážně německým obyvatelstvem, jde tedy o obec, kde již nežijí potomci těch, kteří stáli u vzniku tohoto poutního místa.
Kaple se skrývá v hustém lese a poutník ji musí pozorně hledat. Soupis památek F. Mareše a. Sedláčka ani Pocheho Umělecké památky Čech tuto stavbu neuvádějí. Dnes jde vlastně o zříceninu kaple, neboť prohnilý strop se zřítil, okna jsou vytlučena, veškerý mobiliář vydrancován. Zarostlá zřícenina bujnou vegetací poskytuje neobyčejně romantický a zároveň smutný pohled (r. 2006 opravena, od r. 2007 zvon Rosalia darovaný německými rodáky jako výraz porozumění a míru).
Výstavbu mešní kaple z odkazu Rosalie Zierlingerové (21. 5. 1838 - 19. 8. 1901) organizoval tehdejší chrobolský farář P. Václav Šílený. Nevelká budova byla stavěna v neogotickém stylu v letech 1902 - 03. Má podobu jednolodního kostelíka s polygonálním presbytářem, lodí na obdélníkovém půdorysu a s jehlancově zakončenou věžičkou v průčelí. V interiéru se částečně zachovala ornamentální výmalba s některými symboly, na jediné nezřícené klenbě presbytáře je omítka s výmalbou hvězdiček na modré obloze. Z archivních materiálů víme, že kaple byla postavena podle plánů R. Mosera z Prachatic a posvěcena 10.5. 1903. Původní pseuodogotický oltář z r. 1902 pocházel z dílny od L. Schönbauera z Českého Krumlova a měl sochu Panny Marie Lurdské od F. Demetze z Grödenu v Tyrolsku. Finanční rozpočet stavby včetně prací byl vyčíslen částkou 7843 koruny a 31 haléř.

Provedení stavby v ceně finančního rozpočtu zadal farář Šílený zednickému mistru Johannu Reindlovi z Malonína s podmínkou, že zaměstná pokud možno pouze lidi z farnosti. Vlastní stavba byla započata 14. dubna 1902 a pokračovala velmi rychle. Sníh a chladné počasí v květnu toho roku sice zvolnily tempo výstavby, ale již 9. července byl osazen kříž na špičce věže a 9. září do ní byl vyzdvižen zvon. Novogotický oltář z dílny českokrumlovského Ludwiga Schönbauera byl instalován 25. října 1902. Na něm umístěná socha Panny Marie Lourdské byla vytvořena akademickým sochařem Ferdinandem Demetzem ze St. Ulrichu v Tyrolích. Před kaplí bylo po obou stranách přístupové cesty vysazeno celkem šest lip, které P. Šílený přivezl od zahradníka z Kratochvíle. Slavnostní vysvěcení mešní kaple Panny Marie Lourdské v Chrobolech bylo provedeno za velké účasti lidí 10. května 1903 prachatickým vikářem Janem Švédou (dle dr. Magera).

Na svatodušní pondělí sem chodívalo procesí z Chrobol. Kaple pustla po vysídlení původního obyvatelstva v době komunistické totality, k největšímu poškození došlo v 70. letech 20. století, na němž se do značné míry podílela místní mládež.
Těsně při kapli vyvěrá ze země slabý pramen vody, který místní obyvatelé již dávno před stavbou kostelíka považovali za léčivý a nazývali jej "svatý pramen". Voda prospívala zejména očním chorobám. Studánka je kryta jednoduchou kamennou kaplí a místní obyvatelé jí každoročně čistí, avšak o zasvěcení či historii kaple se zajímá zřejmě jen málokdo. Smutnou zříceninu dnes zřejmě nejdůvěrněji znají ptáci a lesní zvířátka. Poutníku, který sem zavítáš, pomodli se za obnovu české země..."(Černý Jiří.: Poutní kostely a kaple v českobudějovické diecézi. seriál o živých, zaniklých a zapomenutých poutních místech-2000)

Josef Dichtl, nářeční básník, vysvěcený na kněze roku 1933 v Českých Budějovicích, byl po skončení války jako farář obce Chroboly (Chrobold) odvlečen spolu se svými farníky do prachatického sběrného tábora a poté vysídlen. Ty chvíle zachycuje ostatně dojemné veršování z roku 1947 o chrobolské mariánské poutní kapli jako cenné svědectví z doby bezprostředně po "odsunu":

S'heilige Brünnl das Wallfahrtkirchlein von Chrobold im Böhmerwald

Steil am Hang das Kirchlein zart,
Zufluchtsort von besonderer Art.
Im Kreise breiten sich Hügel und Tal,
die Wälder und Wiesen ohne Zahl.

Durch eine herrliche Lindenallee die Prozessionen gingen,
es werden sich alle noch daran erinnern.
zum heiligen Brünnl, das Stätte der Wallfahrer war,
zu ihm zogen die Menschen Jahr für Jahr.
Im Steinbildstock das Marienbild,
war für uns alle Schutz und Schild.
Darunter ein kleines Brünnlein floss,
jeder Besucher das kühlende Wasser genoss,
das zudem noch heilende Wirkung versprach,
oder sogar bei Augenleiden half.
Jeder, der zu Maria mit seinen Anliegen kam,
Zuversicht und Hoffnung mit nach Hause nahm.

Dann wurden wir aus der Heimat vertrieben,
nur die Erinnerung ist uns geblieben.
Ohn' Hab und Gut mussten wir gehn,
welch großes Unrecht ist uns geschehn.
Da wir noch einmal kurz vor Maria standen
und unseren Blick ihrem Bilde zuwandten,
in unseres Kirchleins trauten Raum,
draußen umrauscht vom Lindenbaum.
Die Äcker, die Heide, der Goldbach dazu,
wie weh ist Sehnsucht - ohne Rast und Ruh'.

Der heilige Zufluchtsort selig und schön,
wird wohl immerin unseren Herzen bestehn.
Wir kehren in der Erinnerung zur Heimat zurück,
welche Gnade, welch Freude, welch seliges Glück.


Posvátný pramen u šumavské mariánské poutní kaple v Chrobolech

Kostelík a dolů prudký svah,
tiché místo nebi na dosah.
Údolí a vrchy činí kolem kruh,
lesy, luka, provoněný vzduch.

Procesí sem kráčívala stinnou alejí,
vůní lip vzpomínky dodnes duši zahřejí.
Posvátný pramen, místo dávné poutě,
po letech ještě lidé vzpomenou tě.
Kamenná boží muka, kolem nichž muselo se jít,
nesla obraz Matky Boží coby ochranu a štít.
Pod nimi ze země tryskal pramínek,
každý nabral z něho vody, chladí dosud z hloubi vzpomínek.
Oční nemoci prý léčil, hojil rány,
prosící tu brala Matka do ochrany.
Každý, kdo sem za ní s prosbou přispěchal,
domů naději a důvěru si vzal.

Potom vyhnali nás z rodné končiny,
domov ve vzpomínce září, provždy samojediný.
Jako by nám vzali všechno, tehdy z Šumavy
když nám kázalo jít kruté bezpráví.
Před obrazem Matky ještě mnozí zastavili,
slzou nejednou se oči zarosily.
Plný naposledy byl náš tichý kostelík,
na rozloučenou jenom ty lípy šuměly.
Ta pole, ty stráně, Zlatý potok k tomu,
jak nás vyprovázely, zas volají nás domů.

Místo svaté krásy, my s sebou vzali si tě,
navždy v našich srdcích budeš trvat skrytě.
Vracíme se k tobě ve vzpomínce zpátky,
k místu radosti a štěstí, k Srdci Božské Matky.

(dle projektu Kohoutí kříž)

Dál po silnici do Záhoří(dochovalý soubor pošumavských německých patrových zděných domů z 19.st. s valbovými střechami), za vsí po červené doleva pod vrchem Vrata(zbytek valu ze strážiště zemské stezky z Čech do Lince, původně snad halštaltské hradiště bylo obývané i Slovany a určitý význam si udrželo až do 13. století, kdy bylo označováno jako Drslavův hrad ), přes Borovku do Lhenic:

připom. r.1263, r.1544 městysem, od husit. válek patřili Rožmberkům, později městu Tábor(v l.1437-1547), opět Rožmberkům a od r.1628 pod panství Netolice. Barokní panský dvůr z r.1610(č.p.156), uprav. v 2.pol. 18.st.(r.1766), kazetový strop z jeho sálu přemístěn r.1909 na zámek Hluboká.

Pův. got. kostel sv.Jakuba Většího ze 14.st. upravován v l.1734-40, kdy prodloužena loď a pořízeny lunetové valené klenby. Lhenice-kostel sv. Jakuba Většího R. 1783 zvýšena věž. Kostel sv. Jakuba je nejvýznamnější památkou Lhenic. Nejstarší zprávy o svatyni pocházejí již ze 14. století. Je zajímavé, že nebyl zasvěcen paně Marii, jejíž kult cisterciáci šířili, ale sv. Jakubu. Kostely, které byly zasvěceny tomuto světci, byly stavěny v místech se silným obchodem. Svatý Jakub býval patronem poutníků a obchodníků. Kostel má raně gotický původ. V roce 1560 utrpěl kostel i s věží bleskem velké škody a byl poprvé stavebně upravován. Postupem doby přestal vyhovovat zvýšenému počtu farníků a muselo být proto přistoupeno k jeho rožšíření. Došlo k němu ve třicátých letech 18. století kdy byl chrám barokně přestavěn. Byla prodloužena loď a presbytář byl sklenut lunetovou valenou klenbou. V r. 1783 byla zvýšena kostelní věž a opatřena novým jehlancovým krovem. Další opravy kostela byly provedeny v r. 1833, kdy byly z kostelní věže a střechy sneseny prejzy a nahrazeny trvanlivějšími taškami. Věž byla opatřena plechem. V r. 1904 došlo k větším stavebním úpravám, byl prodloužen presbytář a byla postavena nová sakristie s oratoří.Vybavení kostela je barokní z poloviny 18. stol., nejstarší památkou je kalich z r. 1530. Originální tvar má křtitelnice, jejíž mušlovitou nádobu nese andílek, je z 18. stol. Pod presbytářem je klenutá hrobka s rakví faráře Karla Dicenta, kněze Zlatokorunského kláštera a v lodi je pochována 5 farárů, jejichž jména neznáme.

Další zajímavostí lhenického náměstí jsou socha sv. Vojtěcha a kašna Karla IV. Socha stojí před budovou bývalé radnice, kašna se nachází 10 m od sochy přes cestu směrem ke kostelu. Socha byla postavena v r. 1802, dokládal to i nápis S. ADALBERTVA 1802 AP na soše, který již není čitelný. Kašna byla postavena na konci 19. století. Obě tyto památky dokreslují vzhled lhenického náměstí a stojí za shlédnutí, i přesto, že jsou prakticky umělecky bezcenné.
Důstojnou dominantou Lhenic je nově renovovaný renesanční panský dům, původně zemanská tvrz (po lhenicku zámek), který se nachází na vyvýšené terase severozápadně pod kostelem. Byl postaven v 1. pol. 17. století. Počátečním stavitelem byl zřejmě Martin Grejnar, a dále pokračoval Petr Vok. V roce 1766 byl stavebně upraven a r.1782 prodán Janu Gregorovi. Současným majitelem je pan Karel Gregora. V 1. patře se dochoval kazetový strop, který byl roku 1909 přenesen na zámek Hluboká nad Vltavou. Na začátku 20. století zde byla objevena jáma, tehdy považovaná za propadlé sklepy hospodářských budov. Údajně kolem roku 1920 zde byly nalezeny i jakési tesané kvádry. Chodby vedou pod celými Lhenicemi až na Hradce, a Grejnarov. Bohužel v roce 1950 byly zasypány. Další dominantou a ozdobou lhenického náměstí je budova bývalé radnice. Je postavena ve stylu jihočeského lidového baroka. Základní kámen stavby byl položen v r. 1814, a celé dílo bylo dokončeno v průběhu roku 1815. Stavitelem byl netolický zednický mistr Ondřej Šandera. Budova byla již několikrát zrekonstruována a v současné době slouží pro potřeby knihovny.

Na vrchu Stráž býval strážní hrad stezky do Lince. Ovocnářství.

Původně patřily Lhenice, stejně jako celý zdejší kraj, samotnému králi. V polovině 13. století je však Přemysl Otakar II. daroval i s okolím tehdy nově založenému klášteru Zlatokorunskému, tím se staly majetkem cisterciáckého opatství, v jehož archivních spisech se také dochovala první písemná zmínka o Lhenicích z roku 1283.
Vesnice byla součástí zlatokorunského kláštera až do r.1420, kdy císař Zikmund zastavil celé zboží Oldřichovi z Rožmberka. V r.1437 císař Zikmund zapsal zboží kláštera zlatokorunského s vesnicemi Lhenice, Újezdec, Vadkov a Vodice městu Tábor. V době předhusitské je také již doložen lhenický kostel a z místní rychty bylo spravováno deset okolních vsí.
V roce 1544 český král Ferdinand I. vydává v Praze listinu, kterou povyšuje dosavadní vesnici Lhenice na městys. Uděluje mu znak, právo pečetit zeleným voskem, svobodu trhu (povoluje konat výroční jarmark na den sv. Jiljí (1. září) s osmi dny a týdenní trh ve středu). Tím se začíná období "městečka" Lhenice. Za účast na nezdařeném povstání v r.1547 byly městu Tábor zkonfiskovány některé statky, mezi nimi i Lhenice s vesnicemi Újezdec, Vadkov a Vodice, které koupil hrabě Albrecht z Guštejna na Žirovnici jako poručník po Joštu z Rožmberka. V r.1511 Lhenice s okolními vesnicemi byly postoupeny Vilémovi z Rožmberka.
V majetku rožmberského rodu bylo městečko až do r.1600, kdy jej Petr Vok z Rožmberka postoupil svému úředníku Martinu Grejnarovi z Veveří a na Mysletíně za 500 kop gr.českých. V r.1605 vrátil Grejnar Lhenice zpět Petru Voku z Rožmberka, který je připojil k libějovickému panství. Po vymření Rožmberků v r.1611 zdědil panství Jan ze Serinu a po jeho smrti v r.1612 se stali majiteli libějovického panství Švamberkové. Petr Švamberk se zúčastnil povstání v letech 1618 - 1620 na stavovské straně a r.1620 byl zavražděn. V r.1622 daroval císař Ferdinand II. panství Netolice se Lhenicemi Janu Oldřichovi z Eggenberka. V držení tohoto rodu bylo městečko až do r.1719, kdy se jejich nástupci stali Schwanzenberkové.
V roce 1848 zrušeno poddanství, a staletou epochu feudalismu nahradil kapitalismus. Městečko je svobodné a v r. 1849 se stává částí podkrajského úřadu, který má sídlo v Prachaticích. Od roku 1855 jsou Lhenice částí nově vzniklého netolického okresu, a od roku 1868 jsou připojeny do správy prachatického okresu, jehož součástí jsou vyjma válečných let do dnes. V roce 1945 osvobodila městečko 26. pěší divize armády spojených států. Po útrapách druhé světové války začalo městečko rozkvétat do dnešní současné podoby. Základem půdorysu Lhenic je nevelké obdélné náměstí, přes které kdysi procházela obchodní cesta z Českého Krumlova do Netolic. Dominantou náměstí je kostel sv. Jakuba s farou, panský dům, bývalá radnice a domy postavené ve stylu jihočeského baroka. Lhenice-renesanční Panský dům Bohužel stavební úpravy 50. let dosavadní urbanistický vývoj Lhenic deklasovaly a městečko přišlo o svou dosavadní malebnost. Památkový výraz si zachovaly jen jednotlivé domy, především okolo náměstí a podél cesty do Českého Krumlova.

V roce 1544 český král Ferdinand I. vydává v Praze listinu, kterou povyšuje dosavadní vesnici Lhenice na městys. Tím uděluje městečku znak. O původu znaku, se dochovali nejrůznější pověsti. Jedna z nich vypráví, že v Českých Budějovicích vypukla morová epidemie, takže se nikdo z okolí ani neodvážil do města vstoupit. Jen Lheničtí prý neohroženě a vytrvale zásobovali celé město ovocem. Proto prý je ve znaku, lhenická jabloň a budějovické hradby. Jiná pověst vypráví o vznešeném cizinci, který projížděl Lhenicemi. Lheničtí mu nabídli míšeňská jablka. Ať už jsou pověsti jakékoli, jisté je, že lhenický znak dokládá tradici ovocnářství, jejíž kořeny sahají už do 16.století. V té době se ve Lhenicích začaly pěstovat jablka a hrušky, které byly dodávány i do sídla feudální vrchnosti. Tato tradice se v obci a jejím okolí dochovala dodnes. Popis původního znaku: Na modrém štítě je stříbrná hradební zeď s cimbuřím na obloučkové podklenutí. Ve stínkách jsou střílny. Nad hradbou vzrůstá jabloňový štěp v přirozených barvách se žlutočernými jablky. Sočasný znak se od původního liší barvou hradební zdi, která je zlatá, a barvou jablek, které mají červenou barvu.

1283 - z tohoto roku, se dochovala první písemná zpráva o Lhenicích. Obsahuje informace o tom, že vesnice Lhenice byla přípojena do pozemkové církevní držby, a stala se majetkem cisterciáckého opatství ve Zlaté Koruně .
21. 1. 1544 - Povýšení Lhenic na městečko. Stalo se tak 21.ledna 1544 listinou krále Ferdinanda I., který na žádost purkmistra a rady města Tábora povýšil dosavadní vesnici Lhenici na městečko, kterému udělil právo konat trh na den sv.Jiljí /l.září/ s osmi následujícími dny, povolil mu pečetit písemnosti zeleným voskem a určil mu také znak:: "Štít modrý neboližto lazurové barvy, v něm štěp jabloňový a ovocem stojí". Znak je také v listině barevně proveden. Originál listiny je uložen v okresním archivu v Prachaticích.
6. 7. 1560 - kostel sv. Jakuba je poprvé opravován. Ve Lhenicích došlo k přírodní katastrofě. Úder blesku silně poškodil věž na kostele, a kostelní zvon. Oprava na kostele trvala 6 let.
1568 - písemný doklad o začátku stavby první radnice ve Lhenicích pochází z tohoto roku. Stavbu povolil Vilém z Rožmberka. Jak dlouho však lheničtí radnici stavěli se zatím neví.
29. 6. 1596 - lheničtí měšťané mohou poprvé svobodně vařit a čepovat pivo. Povoluje jim to Petr Vok z Rožmberka. Nic není zadarmo, z každého věrtele piva musí lheničtí odvést do rožmberské pokladny 6 grošů.
1596 - z tohoto roku pochází první písemná zmínka o lhenické škole. Bylo zvykem, že učitelem byl městský písař. Přímý doklad toho, že tomu tak bylo i ve Lhenicích, však zatím schází.
17. 1. 1619 -Lhenice poprvé ve své historii žádají habsburskou císařkou armádu v čele s hraběm Buquoym o ochranu před stavovskými vojáky (v roce 1618 totiž vypuklo v Praze stavovské povstání). Tím se dávají, jako jedno z mála měst ve svém okolí, na stranu Habsburků.
29. 1. 1620 - městečko je poprvé vypáleno. Lhenice jsou přepadeny stavovským vojskem, obyvatelstvo je zbaveno svého soukromého majetku, a jsou odcizeny dvě měděné pánve z městského pivovaru. Naštěstí pro Lhenice bylo stavovské povstání potlačeno bitvou na Bílé hoře, a život v městečku se vrátil do starých kolejí.
1689 - z tohoto roku, se dochovala první písemná zmínka o tom, že se ve Lhenicích pěstují třešně.
1849 - zvolen první lhenický starosta. Jmenoval se František Praunhofer a funkci zastával 11 let
20. 1. 1860 - první lhenická stříkačka je na světě. Byla to ruční tříkolová stříkačka s 12 sáhy hadic. Stříkačka poskytla vydatnou pomoc při celé řadě požárů jak ve Lhenicích tak i v okolí.
10. 8. 1861 - poprvé v historii městečka došlo k obrovskému požáru, který v průběhu dvou hodin zničil 23 domů s hospodářskými budovami a stájemi, v nichž byly uloženy zásoby nedávné sklizně obilí a zvířectvo. Celková škoda byla 64 000 zlatých. Sbírka na Lhenice se konala po celých Čechách, bylo vybráno 800 zlatých.
1868 - Lhenice jsou poprvé připojeny do správy prachatického okresu, jehož součástí jsou vyjma válečných let doposud.
1869 - v městečku zřízena první samostatná pošta. Prvním poštmistrem se stal Arnošt Gregora.
15. 9. 1879 - poprvé v městečku založen sbor dobrovolných hasičů. K jeho založení vedly časté požáry. Sbor však přestal vyvíjet činost a byl rozpuštěn, k opětovnému založení došlo v r. 1884.
1895 - zřízena první pojízdná pošta ze Lhenic do Netolic dvakrát denně.
1904 - městečko má poprvé obecní vodovod. Je zbudován u pramenů na Čížků louce na "Kužvartě" a je poháněn čerpací a tlakovou pumpou s větrným motorem
30. 4. 1925 - byla zřízena první telefonní linka. Linka spojovala Lhenice a Prachatice, a celkové náklady byly 23 000 Kč.
1927 - ve Lhenicích zřízena první pravidelná autobusová linka. Zasloužil se o to Jan Bárta (obchodník se smíšeným zbožím), který koupil autobus značky Praga-AN, lidově zvaný Anka (17 sedadel, 15 mist k stání, cena 65 000 Kč). První lhenický autobus jezdil na lince ze Lhenic, přes Netolice do Českých Budějovic. Trasa byla dlouhá 38 km. Jízda v jednom směru trvala 90 minut. Ze Lhenic vyjížděla Anka ráno v 6.00 hod, odjezd nazpět do Lhenic byl ve 13.30 hod. Jízdné pro obě cesty stálo 28 Kč. Doprava byla provozována denně i ve svátek, ne však v neděli.
4. 9. 1931 - Vývoj městečka Lhenic silně zaostával za rozvojem průmyslových oblastí Čech. Byl to důsledek nedostatku pracovních příležitostí, komunikačního spojení a zemědělské malovýroby. Dlouho osvětlovaly domácnosti Ihenických obyvatel petrolejové lampy. První pokusy o zavedení elektrické energie do městečka započaly sice již v roce 1926, byly však spojeny s řadou překážek. Bylo třeba mnoha intervencí u různých úřadů. K dokončení výstavby elektrické sítě došlo teprve v roce 1931. Linka byla vedena do Lhenic z Lužice a stavěl ji Elektrárenský svaz v Českých Budějovicích, vnitřní vedení uliční i domovní prováděl Jihočeský povltavský elektrárenský svaz, v Českých Budějovicích. Za uliční vedení zaplatila obec částku 140 000 Kč a domovní přípojky si vyžádaly nákladu 141 000 Kč. Dlouho očekávaný den prvního rozsvícení elektrického světla nadešel dne 4.září 1931 večer. Poprvé se tehdy rozzářily elektrické žárovky v domácnostech a po ulicích se rozlilo jasné světlo městského osvětlení, na náměstí ze dvou pouličních stožárů. Kronikář si poznamenal: "Věru, památná, nezapomenutelná chvíle! Kus historie Lhenic. V občanstvu byla zřejmá všeobecná radost, místy i nadšení, do jisté míry i překvapení z tohoto snad nečekaného pokroku v obci".
22. 2. 1944 - nad Lhenicemi se odehrál jeden z prvních leteckých soubojů v ČR za II. Sv. války. Německá stíhačka pronásledovala americké bombardovací letadlo B-29, které se vracelo z náletu na Drážďany na leteckou základnu do Itálie. Letadlo spadlo asi 500 m od školy a zcela shořelo. Desetičlenná posádka vyskákala s padáky a jednotlivý členové přistáli na různých místech na Lhenicku. Následně byli zajati Němci.

Nad městečkem u lesa nalezneme také hřbitov u sv. Jana Křitele, který tvoří spolu s křížovou cestou zajímavou krajinnou pozoruhodnost. V r. 1732 byla pořízena nad městečkem socha světce Jana Nepomuckého, jež za několik let dostala i úkryt ve zbudované kapli, kolem níž se od r. 1787 začalo pohřbívat, z důvodů předpisu o pohřbívání mimo lidská sídliště. Hřbitov má dva vchody, jeho dominanty jsou: již vzpomínaná kaple sv. Jana Nepomuckého, hrobka rodiny Špeltů - Vondrášků, hrobka rodiny Gregorových, velký kříž v samém středu hřbitova a nevzhledná márnice kde se dříve pohřbívali sebevrazi a nekřtěnci. Náchází se tu 700 hrobů.
Zajímavou církevní památkou je křížová cesta, která se nachází v přírodním prostředí nad městečkem u lesa. Její vznik je datován do druhé poloviny 19. století. Základem křížové cesty je kaple v Brabcích, kterou dal zbudovat v letech 1865 - 1866 lhenický lékař, František Nemastil, na památku své zemřelé dvacetileté dcery Marie Pátkové. O rok později založil rod Nemastilů další kapli (druhé zastavení) a během příštího roku došlo k postavení dalších kapliček, které rozšířily jejich počet na 14 zastavení. V roce 1928 došlo k opravám všech kapliček, do nichž byly pořízeny nové obrazy, které namaloval malíř Tomáš Peterka. V roce 2000 byla cesta znovu opravována. A současné obrazy jsou kopie mistra Peterky, neboť originály již nebylo možné restaurovat. O současné obrazy se zasloužily výtvarníci manželé Kunešovi z Prachatic.
Další zajímavostí v našem městečku je lípa u Pepíčků, která je stará více než 270 let. Strom se nachází na jižním okraji obce. Vsazen byl roku 1730, a od r. 1976 je chráněn státem. Obvod jejího kmene je 580 cm, výška 25 m, a průměr koruny je 19 m. Kmen stromu je vyhnilý a dutý i v počátcích větví. Ve výši 3 m je rozdělen do dvou mohutných větví. Na západní straně u kořenového náběhu má trojúhelníkový otvor o výšce 70 cm. V roce 1991 lípa vzplála, ale včasným zásahem hasičů nebyla nijak výrazně poškozena. Na jaře příštího roku se opět zazelenala. Lípa je symbolem dávných časů a po tři století sleduje život městečka a osudy lidí v něm.

Zdejší významné osobnosti:Alois Elhenický - narodil se v r. 1844 ve Lhenicích, zemřel v r. 1915. Český stavitel a úspěšný starosta pražského Města Smíchova na přelomu 19. a 20. století.
Lubor Friedrich - narodil se v r. 1923 ve Lhenicích. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy - obor výtvarná výchova. Významný český loutkářský výtvarník. Je autorem asi 200 divadelních výprav. Působil v loutkových divadlech v Českých Budějovicích (Malé divadlo), na Kladně (divadlo Spejbla a Hurvínka) a v Divadle S+H. V současné době vyučuje kresbu a grafiku na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity.
Jaroslav Hájek - narodil se v r. 1941 ve Lhenicích. Je vynikajícím českým violoncellistou. Vystudoval Vyšší vojenskou školu v Kroměříži a hudební konzervatoř v Brně. V r. 1961 nastoupil v symfonickém orchestru v Olomouci jako violoncellista. V r. 1968 dostal možnost nastoupit hudební dráhu v Nizozemském Maarsenu, kde je členem holandské filharmonie.
Theodor Kössl - narodil se v r. 1886 ve Lhenicích a zemřel v r. 1969 v Kouřimi. Český hudební skladatel. Vystudoval právnickou fakultu UK, a v r. 1929 byl jmenován notářem v Kouřimi, kde také žil a tvořil. Napsal řadu vokálních, komorních a symfonických skladeb, z nichž některé provedla i Česká filharmonie, symfonický orchestr FOK a jiná hudební tělesa. Byl jmenován čestným členem a dirigentem symfonického orchestru města Plzně. Je pohřben v rodinném hrobu na lhenickém hřbitově.
Jan Mayer Kőnigsreiter - narodil se v r. 1917 ve Lhenicích, zemřel v r. 1917. Byl vynikajícím znalcem hornictví a odborným spisovatelem. Vystudoval techniku v Praze a ve Vídni a Horní akademii v Příbrami. Jeho nejúspěšnějším působištěm byly doly na Ostravsku - Karvinsku. Řídil 8 závodů s 12 jamami. Napsal množství vědeckých prací z oboru hornictví a také zkonstruoval zařízení pro práci v dolech, zejména pro její bezpečnost proti třaskavým plynům. Byl jmenován c.k.dvorním radou a v roce 1897 mu byl udělen rytířský řád železné koruny. Je pochován v kapli Špeltů a Vondrášků na lhenickém hřbitově.
Bohuslav Zahradník - narodil se v r. 1947 v Třešňovém Újezdci, zemřel v r. 1987. Český klarinetista. Byl jednou z nejvýraznějších uměleckých osobností orchestru Česká filharmonie. Absolvoval plzeňskou konzervatoř a pražské AMU. V roce 1974 zvítězil v mezinárodní soutěži Pražské jaro. Měl rozsáhlý koncertantní i komorní repertoár a uskutečnil řadu gramofonových nahrávek, z nichž Mozartův klarinetový kvintet A dur, natočený s Talichovým kvartetem pro francouzskou firmu Calliope, získal v roce 1981 v Paříži cenu Grand Prix du Disque, cenu známé Akademie v Paříži.
Adolf Branald - narodil se v r. 1910 v Praze. Je významným českým prozaikem a dramatikem. Začínal ve 30. letech jako autor ochotnických veseloher, které psal společně se svým otcem Richardem. Je autorem mnoha románů, např. román Stříbrná paruka, který byl i z filmován. Dne 8. 5. 1965 při slavnosti osvobození ve lhenické sokolovně jmenován čestným občanem Lhenic. Jindřich Jindřich - narodil se v r. 1876 v Klenčí pod Čerchovem, zemřel v r. 1967 v Domažlicích. Významný český hudební skladatel, klavírista, etnograf, sběratel lidových písní a zakladatel Muzea Chodska. Později jmenován národní umělcem. V r. 1896 působil ve Lhenicích jako učitel hudební výchovy na místní škole. Byl mj. učitelem našeho rodáka, hudebního skladatele Theodora Kössla, v jehož rodině během svého působení ve Lhenicích bydlel.
Václav Krška - narodil se v r. 1900 v Písku a zemřel v r. 1969 v Praze. Byl významným filmovým režisérem a scénáristou. Režíroval např. filmy Noční motýl, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr a řadu dalších. Kdysi lhenický chalupář. Lhenické třešně mu prý chutnaly natolik, že si je nechal vozit až do Prahy.
Václav Muška - narodil se v r. 1966 v Prachaticích. Vystudoval pražskou ČVUT, a na Ježkově konzervatoři vystudoval obor tanec. V roce 1995 se zúčasnil ms v aerobiku. Je profesionálním tanečníkem. Vystupuje v hudebně zábavných pořadech(např. Silvestr 2000) a muzikálech (např. Pomáda, Drákula, Krysař, Hrabě Monte Christo). Současný lhenický chalupář.
Josef Thér - narodil se v r. 1930 v Praze, zemřel v r. 2002 ve Lhenicích. Filozof, politolog. Působil jako učitel na Právnické fakultě UK. Lhenický chalupář, po lhenicku známý pod přezdívkou profesor.
Jezdíval sem herec J.Hrzán.

Ze Lhenic na jih po silnici přes Vadkov(strážiště připomín. r.1263 na zales. vyvýšenině, zbytky hlin. i kamen. valů,) do Smědče(soubor mohutných patrových domů z 18.-19.st. s valbovými střechami nebo barok. štíty),zde vlevo do Ktiše:

založen po pol. 14.st. (před r.1369)klášterem ve Zl. Koruně, r.1420 ji Oldřich z Rožmberka připojil k českokruml. panství, Ktiš-kostel sv. Bartoloměje raně got. kostel sv.Bartoloměje(z r.1310) se dochoval v části zdiva, přestavěn a rozšířen v l. 1687-90 G.Canevalem, upraven r.1781, věž zvýšena r.1878.
V Ktiši u Prachatic píše Antonín Jaroslav Puchmajer první vlastně novočeské básnické sbírky. Bylo to na přelomu 18. a 19. století.

U Ktiše se nacházejí minerály granátových migmatitů - kinzigitů. Hlavním minerálem je zde almandin, nafialovělé barvy, který tvoří zrna až do 10 mm. Maximální zastoupení almandinu v hornině je 60%. V lomu se nacházejí i další minerály, ale ve velice malém množství. Vlastní lokalita, čili lom, se nachází pří silnici z Ktiše do Smědeče - z náměstí jdětě směrem na smědeč a za kopcem (ještě před lesem) odbočte doprava u velké cedule z velkými písmeny LOM.

Ktiš leží v místě, které projektanti vybrali pro výstavbu obrovského lyžařského areálu Chlum. Za projektem je Jihočeský kraj společně s firmou Lipno Servis, která provozuje Lyžařské středisko v Kramolíně u Lipna. Lokalita u Ktiše je pro lyžaře nejvýhodnější. Je nejvýše položenou oblastí z Boleticka, sníh se zde drží nejdéle. Nedaleký vrcholek hory Chlum má nadmořskou výšku bezmála 1200 metrů. Rozkládá se na severní straně vojenského prostoru. Ze zamýšleného lyžařského areálu s desítkami sjezdovek by vedla dopravní cesta právě přes Ktiš do vnitrozemí směrem na Příbram a na Prahu. V plánu je stavba železnice, která propojí Ktiš s Prachaticemi a Krumlovem. Pro investory je oblast něco jako bájné Eldorádo pro zlatokopy.

Ve Ktiši vpravo pod Ktišskou horou(nad cestou Dobrá Voda u Ktiše s opravenou křížovou cestou a bývalá kaple Panny Marie Pomocné, přestavěna na chatu; ještě výše bývalá osada Ktiška: chráněné tisy a lípa) přes Křížovice, pod Ostrou horou, na silnici PT-ČK, vlevo do Chrobol a zpět do Prachatic. Odtud po cyklotrasách směr Volary, Husinec nebo Těšovice.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013