wz
Panorama

Cyklotrasa 42:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Přední Výtoň - Lipno - Loučovice - Vyšší Brod - Přední Loučovice - Lipno - Alpská vyhlídka - Frymburk - Frýdava - Přední Výtoň (36 km)

Z Přední Výtoně(CT 12) podél Lip. nádrže až k Lip. přehradě:

hráz(727 m)údolní přehrady postavená v l. 1950-59 k využití energ. spádu mezi Lipnem a V.Brodem(190 m), hráz 25 m vysoká, sypaná, zpevněná kesony, délka jezera 40 km, plocha 4659 ha, šířka až 16 km, nejdříve dvě Francisovy turbíny, pak 3,5 km dlouhým tunelem ke Kaplanově turbíně(vyrovnávací nádrž Lipno II.). V zátopovém území se nalézalo původně přes 700, většinou kamenných, objektů, různého charakteru a účelu. Byly to většinou konfiskáty, které se po r.1946 neosídlovaly. Byly demolovány všechny objekty nad kótou 718 m n.m... Objekty pod touto kótou byly ponechány po odstranění dřevěných částí. V zatopené oblasti se ocitly i 2 hřbitovy (ve Frymburku a Dolní Vltavici-i kostel). Pozůstatky zemřelých byly v r.1957 převezeny na nové hřbitovy v Bližné a ve Frymburce.

V minulosti přicházela s téměř roční pravidelností velká voda. Zátopy páchaly značné škody a lidé hledali řešení, jak tomu zabránit. Jednou z možností byla stavba záchytných přehrad. V roce 1951 byl vypracovaný generální projekt vodního díla Lipna. V této době již probíhal geologický průzkum, zařizovalo se staveniště a pomalu se začala rozbíhat vlastní stavba. Vodní dílo od roku 1960 tvoří soustava dvou hrází, umělých vodních nádrží a dvou vodních elektráren, nazvaných Lipno I a Lipno II. Toto dílo bylo postaveno především z důvodů vodohospodářských a energetických. Cílem stavby tedy bylo energetické využití spádu 160 m jako zdroj špičkové regulační elektrické energie, zajištění minimálních průtoků ve Vltavě pod Lipnem II ve výši 6 m3 . s-1, ochrana před povodněmi, ovlivnění zimního průtokového režimu, zlepšení hygienických podmínek ve Vltavě pod vodním dílem, dodávka vody pro obec Loučovice a papírnu Loučovice a konečně i využití vodní nádrže Lipno I k rekreaci, rybolovu a lodní dopravě. Lipno-přehradní hráz Přehradní hráz, 296 m dlouhá 25 m vysoká, je na pravobřežní straně ze dvou třetin své délky zemní s návodním těsnícím jádrem, na levobřežní straně je zbývající část hráze tížná betonová se dvěma funkčními bloky. V těchto blocích jsou umístěna dvě přelivová pole, dvě základní výpusti a odběr průmyslové vody. Hráz je situována v říčním km 329,543. Přehradní nádrž je svou plochou o rozloze 4 870 ha největším umělým jezerem v České republice. Leží v nadmořské výšce 726 m n.m. a má objem 306 mil. m3 vody. Délka vzdutí je 48 km. Vodní elektrárna při výrobě elektrické energie z vody nespotřebovává žádné suroviny, nevzniká žádný odpad, elektřina se vyrábí ekologicky. Je schopná velmi rychle reagovat na změny zatížené sítě. Vyrábí energii levně a její životnost je několikanásobně delší než u jiných zdrojů elektrické energie. Vodní elektrárna Lipno I je provozovaná jako špičková, plně automatizovaná a ovládaná z dozorny. Dozorna spolu s administrativní budovou podzemní elektrárny je umístěna na levém břehu pod hrází. Vlastní strojovna elektrárny je vylámaná ve skále 200 m pod úrovní terénu. Přístup do podzemí je šikmým tunelem od budovy elektrárny. Elektrárna je vybavena dvěma soustrojími o jednotkovém výkonu 60 MW, která jsou umístěna v podzemní kaverně o rozměrech výlomu 60 x 22 x 38 m. Voda je k turbínám přiváděna přes vtokový objekt s česlicovými poli dvěma tlačnými šachtami o průměru 4,5 m do komory kulových uzávěrů. Tyto provozní uzávěry o světlosti 2,5 m přivádí vodu přes 24 rozváděcích lopat na Francisovy turbíny. Každá z obou turbín je pevně spojena s generátorem, který dosahuje při maximálním průtoku 46 m3/s vody přes turbínu výkon 60 MW. Voda, která odevzdala v turbíně svou energii, odtéká odpadním tunelem. Odpadní tunel vyúsťující přímo do nádrže Vodní dílo Lipno II (Vyšší Brod), je vylámán ve skále do podkovitého tvaru šířky 8,4 m, výšky 7,8 m a celkové délky 3,6 km. Jeho maximální kapacita je 104 m3/s.

Ještě po druhé světové válce se nacházela v lese nedaleko dnešní hráze, u jeskyně s kamenným klekátkem a oltáříkem, dřevěná deska s vypáleným nápisem "Poustevna". Text na desce uváděl: "Zde žil poustevník Godoš, muž Mandy, dcery cikánského hejtmana Wolfa. Manda zemřela po čtyřech letech manželství následkem prostřelení plic, které utrpěla při obléhání cikánského tábora dne 29. května 1715. Manda je pochována vedle kostelíka sv. Oldřicha u Vltavy. Godoš zemřel po mnoha letech a byl vedle Mandy pohřben". Po třicetileté válce nastalo velké stěhování Cikánů z Maďarska směrem proti proudu Dunaje. Část Cikánů se usadila i v jižní části Šumavy a několik desítek z nich našlo úkryt v zalesněném kopci na pravém břehu Vltavy mezi Uhlířským vrchem a Vyklestilkou. Kopci se dodnes říká Cikánský vrch. Zde mezi převisy a štěrbinami žilo na konci 17. století 50 až 60 stálých příslušníků tlupy. Nebyli to jen Cikáni, ale i lidé, kteří se z různých důvodů ukrývali před spravedlností. Jedním z nich byl i Godoš, syn německého uprchlíka z Porýní. Vyrůstal v táboře mezi svými vrstevníky, společně i s dcerou náčelníka Wolfa - Mandou. Tlupa dlouho loupila zásadně daleko od svého tábořiště. V květnu 1715 však bylo rozhodnuto vojensky přepadnout tábor náčelníka Wolfa v lese pod dnešním Cikánským vrchem.
Při přepadení došlo k přestřelce, při které se Wolfovi a většině mužů podařilo utéci. Za úsvitu byl vykopán hrob, do něhož bylo uloženo 13 mrtvých, převážně žen a dětí. Vyšebrodský farář, páter Albernik, u hrobu později nechal postavit hrubě otesaný 90 cm vysoký pomníček s křížkem a letopočtem 1715. Pomníček tam stojí dodnes, hrob však byl v letech 1820 a 1824 otevřen a nalezené kosti převezeny k výzkumu do Vídně. Vojáci po čtyři dny, od 25. do 29. května 1715, pročesávali okolní lesy a hledali ty, kterým se podařilo uniknout. Jedenáct uprchlíků našlo společný hrob u Kapliček, kde také stával pomníček. Ten však shrnul buldozer spolu s celou vesnicí. Otec Mandy byl zabit v Martínkově, když se chtěl pomstít hajnému za to, že ukázal vojákům cestu.
Obálka Tobnerovy knihy znovu vydané v roce 1987(repro Kohoutí kříž) Při přestřelce Mandě jedna ze střel poranila plíci. Podařilo se jí utéci do domku rybáře vedle kostelíka svatého Oldřicha. Zde jí ranhojič odstranil uvízlou kulku. Nezraněný Godoš se skrýval poblíž Čertovy stěny. Manda se postupně uzdravila a v květnu 1716 slavili Godoš s Mandou sňatek v kostelíku svatého Prokopa. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Živili se podomním prodejem krejčovských výrobků a drobného zboží. V roce 1720 začala však cikánská žena pociťovat následky zranění, přitížilo se jí, zimu trávili v domě rybáře. Na jaře 1721 Manda zemřela. Je pohřbena vedle zdi kostela svatého Oldřicha. Godoš se vrátil do Porýní a vždy po několika letech navštěvoval hrob své ženy. Když Godoš zestárl, vrátil se do míst, kde byla pohřbena jeho nebožka. V zimě žil v rybárně, v létě ve staré opuštěné poustevně, kterou kdysi založili poustevníci z kláštera v Přední Výtoni, kteří žili v létě roztroušeni v okolí kláštera po lese, přes zimu se pak vraceli do svého kláštera. Godoš obýval poustevnu po celou řadu let, po vzoru svých poustevnických předchůdců. Až jednou byl nalezen mrtvý s růžencem v rukou. Podle přání byl pochován vedle své ženy Mandy. Na podkladě této události sepsal vyšebrodský mnich Zephyrin Tobner román "Der Zigeunerwald" (dle F.Schussera).

Po silnici směr V.Brod, vlevo míjíme Loučovice:

První písemná zmínka je z roku 1361. V l.1885-86 postavena papírna Vltavský mlýn Arnošten Porákem, pův.výroba sulfit. celuózy, později papíru. Původně vyráběla sulfitovou buničinu ve třech vařácích, od roku 1894 i papírové výrobky ze stroje, který byl zakoupen jako 10 let starý a vyhospodařený, přesto se zde dožil v plné síle sta let. Při továrně bylo sedm obytných domů. Tovární budovy a obytné domy měly elektrické osvětlení, a to v době, kdy ve vídeňském Hofburgu se ještě svítilo petrolejkami! Elektřinu dodávala vodní turbína o výkonu 700 koňských sil. Poslední stroj na papírové výrobky byl postaven r. 1938. Dodnes stojí (a chátrá)) vila Eugena Poráka z roku 1921 od významného architekta Karla Járaye. Architekt byl inspirován barokními panskými sídly, např. zámkem ve Veltrusích. R.1901 postaven druhý závod U Prokopa, vyrábějící lepenku.

Kaple sv.Oldřicha(na místě původní z roku 1361) a sv.Prokopa gotického původu(první zmínka 1310), každá leží na jiném břehu Vltavy. Pověst: dva Rožmberkové milovali jednu šlechtičnu. Zatímco jeden byl na křižácké výpravě, druhý se šlechtičně tak dlouho dvořil, až byla svatba. Jakmile se první bratr vrátil z křížové výpravy a dověděl se o svatbě, vzplál zlostí; když se oba pak setkali "u Lúčovic", pozvedli proti sobě meče. Když bratrovražedný boj zuřil nejsilněji, tu se najednou ozval z nebes hlas: "Smiřte se, vždyť jste bratři !" Oba se ulekli, zastyděli, padli si do náručí a na památku usmíření se rozhodli, že každý z nich postaví na jednom břehu Vltavy kostelík, který zasvětí svému patronu, svatému Prokopu a svatému Theobaldu.
Loučovický kronikář František Schusser nám tuto pověst ale vyvrací: "Skutečnost však byla "úplně jiná". V roce 1220 povolal Vítek z Prčic do Přídolí benediktinského faráře Bohuslava ze Zátoně. Žádal jej, aby mu poskytl rady při osidlování krajiny. Zátoňská fara patřila klášteru Sázava. Za radu a službu dal Vítek faráři Bohuslavovi "kapli ve Frymburku a les Drahun", jež ještě ve 20. století patřil k zátoňské faře. A právě v lese Drahun, na levém břehu Vltavy v Čertových proudech, postavil páter Pisker dřevěný kostelík, či spíše kapli svatého Prokopa, aby "držel čerty na řetězu." V benediktinském klášteře v Sázavě jsou další dva doklady o loučovickém kostelíku svatého Prokopa. Okolo roku 1250 je připomínka o založení kaple sv. Prokopa na Vltavě nad Zátoní, tedy v dnešních Loučovicích. Až do 29. května 1305 patřila k frymburské faře. Toho dne převádí Jindřich z Rožmberka frymburskou farnost k rakouským premonstrátům ve Schläglu, ale les s kostelíkem nechává v péči benediktinů. Důkazem toho je nadání papeže Klementa V. z 13. prosince 1310, kde se píše i o kapli sv. Prokopa v lese Drahun. Loučovice-detail okna kaple sv. Oldřicha Když v roce 1259 udělili Vítkovci novému cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě nadání, věnovali jim především "klášterní les", který byl v darovací listině ohraničen pravým břehem Vltavy a zemskou hranicí. Ještě v následujícím století to byla pustá krajina s neprostupným hlubokým lesem. Jen na vrcholu, kterému se dnes říká Uhlířský, se usadilo několik klášterních uhlířů. Nejbližší trvalé osídlení v klášterním lese bylo na staré zemské stezce v Kapličkách. Na levém břehu Vltavy, v rožmberském panství, byla nejblíže dnešní Dvorečná, která se tehdy jmenovala Twarožná. Několik desítek metrů od kaple svatého Prokopa na pravém břehu Vltavy vysvětil 31. října 1361 pražský biskup Petr z Krbava kostelík svatého Theobalda, původně zřejmě také dřevěný, který dnes známe jako kostelík svatého Oldřicha. Současně vysvětil i okolí kostelíka jako místo nového osídlení. Svatý Theobald je patronem uhlířů, a tak se naskýtá domněnka, že zde mělo být místo pro trvalé osídlení uhlířů. Již 16. listopadu 1361 byly uděleny novému kostelíku odpustky, vázané pouze na návštěvu. První dům v jeho blízkosti vznikl ale až v roce 1450 - byla to klášterní rybárna. V době stavby rybárny byl kostelík již ve špatném stavu, a proto byl nahrazen kamennou stavbou. Ta byla dokončena až v roce 1489. I nový kostelík obdržel od několika římských kardinálů odpustky. Tehdy se sice ještě nazýval kostel sv. Theobalda, ale současně byl zasvěcen i svatému Oldřichu, patronu rybářů, jenž má svátek ve stejný den jako svatý Prokop."

Stavba železnice z V. Brodu do Loučovic započata r.1909, první vagón dorazil 18. října 1911. Do té doby se suroviny a výrobky dopravovaly 20 kilometrů koňskými povozy. Továrna měla vlastní elektřinu z vodních a parních turbin.

Rozmach obce začal až rokem 1884,kdy Arnošt Porák hledal v horním povodí Vltavy místo pro založení továrny. K založení papírny právě v okolí osady Loučovice vedlo Poráka nejenom využití vodní síly Vltavy a hodnotného šumavského dřeva, ale i levná pracovní síla. Obyvatelstvo bylo německé a jinou pracovní příležitost zde téměř nemělo. Prvním provozem budoucí papírny se stala celulózka. Výroba celulózy byla v té době známa pouze několik let. S technologií zpracování dřeva na celulozu se Porák seznámil za svého tříletého pobytu v Americe. Dělníci docházeli za prací i ze vzdálených vesnic Frymburk, Malšín, Přední Vytoň, Milná a Větrná. Vetší výstavba obytných domů v Loučovicích začíná v roce 1886. Po ukončení stavby těchto devíti domů jsou v roce 1890 přistavěny další dva domy.
V roce 1911 zahájila provoz elektrická železnice Rybník-Lipno. Nákladní doprava byla zahájena 18.října a 17.prosince téhož roku byla zahájena veřejná doprava osobní. Současná železniční stanice Lipno není však totožná s bývalou zastávkou.Původní trať vedla přes Vltavu po ocelovém mostě a končila u silniční komunikace na pravém břehu pod dnešní přehradní hrází elektrárny Lipno I. Trasa dnešní železniční tratě ze Sv.Prokopa na Lipno byla. postavena až v letech 1952-1954,kdy byla budována lipenská přehrada.
Další rozvoj obce začal po vzniku Československé republiky v roce 1918. Rakousko-uherská a z počátku ani republiková státní správa nebrala na vzrůstající význam Loučovic zřetel. Přesto,že se staly ekonomickým zázemím celé oblasti,až do roku 1950 jako samostatná obec neexistovaly. Byly rozděleny do katastru tří obcí - Bolechy(Wullachen), Krásná pole(Schönfelden) a Mnichovice(Minischlag). Ani církevní administrativa se nechovala jinak. Loučovice byly rozděleny mezi farnosti Vyšší Brod a Malšín. Pouze poštovní správa si uvědomovala budoucí význam Loučovic a zřídila zde v roce 1891 poštovní úřad. Rozdělila tak doručovací obvod Vyšší Brod,který vznikl již v roce 1851. První česká škola v Loucovicích zahájila vyučování dne 1.října 1927. Do této doby dojížděly děti z Loučovice do české školy ve Vyšším Brodě. Česká škola byla spolu s německou školou - umístěna v budově dnešní Zvláštní školy a Obecního úřadu. Počty žáků archivy neuvádějí.
První polovina třicátých let probíhala v Loucovicích poměrně klidně i když v letech 1931 a 1932 se papírny i obce dotkla hospodářská krize. V následujících letech se výroba opět zvýšila. V září 1938 dochází k odtržení českého pohráničí, Loučovice jsou přejmenovány na Kienberg a připojeny k Německé říši. Po převzetí závodu do prozatímní národní správy v roce 1945 a návratu jak německých občanů z fronty, tak českých předválečných zaměstnanců, dochází k obnově provozu papíren.
Protože se závod neustále potýkal s velkým nedostatkem zaměstnanců a pro nové pracovníky potřeboval byty, došlo vlastně k rozšiřování Loučovic o nové domy. Prvních pět zděných jednoposchoďových domů dnešního "starého sídliště" bylo postaveno v roce 1948. V roce 1950 byla dokončena výstavba tzv. "rakouských" domů. V roce 1953 je připraveno k obývání 30 "finských" domků.
V roce 1951 jsou ustanoveny Loučovice samosprávnou obcí. I když tehdejší Národní výbor Bolechy měl sídlo v Loučovicích, byly správní obcí Bolechy. Rok 1951 je rokem vzniku samostatné obce Loučovice, začleněné do okresu Kaplice. V roce 1962 staví závod Vltavský mlýn dva bytové dvojdomy ve východní části obce. Mimo tyto nové stavby se prováděly opravy a renovace starších domů. Dům č. 60 byl v šedesátých letech přestavěn na dům s pečovatelskou službou pro staré občany. V roce 1970 byla dokončena výstavba čtyř osmiposchoďových panelových domů. V roce 1980 byly připraveny k nastěhování další čtyři panelové domy. V Loučovicích vzniklo tzv. "nové sídliště". Mimo tyto obytné domy byla v roce 1959 dokončena stavba nové základní školy, v dalších letech byl postaven obchodní dům Vltava, restaurace Sparta, dům kultury, přístavba tělocvičny ke škole a mateřská škola.
V roce 1991 bylo uvedeno do provozu nové zdravotní středisko a papírny dokončily výstavbu šestipodlažního domu č.p. 292. Tak se z malé samoty za sto let stala obec Loučovice, která má nyní přes dva tisíce obyvatel a je jedním z významných sídel jižní Šumavy.(z obecních stránek)

Vlevo Čertovu stěnu:

rezervace na obou březích Vltavy, zřízena 1956, kamenné moře. Balvanité koryto s obřími hrnci, řeky 8km dlouhé, s převýš. 160 m mezi L. a V.B. bránilo plavbě dřeva-marné pokusy o úpravy Štěpánkem Netolickým r.1530 a koncem 18.st.J.Rosenauerem. Pověst o Čertově stěně zpracovanou E. Krásnohorskou zhudebnil ve stejnojmenné opeře B. Smetana. Bývalo zde strážiště při obch. stezce.

Čertova stěna-Luč je národní přírodní rezervace o rozloze 105 ha nacházející se okolo úseku řeky Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem. Vznikla v roce 1992 sloučením státních přírodních rezervací Čertova stěna (založena 1956 na pravém břehu řeky, výměr 10 ha) a Luč (založena 1935 na levém břehu řeky, výměr 95 ha). Chráněné území zabírá kaňonovité údolí Vltavy včetně nezpevněných suťovitých stěn periglaciálního původu a říčního koryta nazývaného v tomto úseku Čertovy proudy. Řečiště je charakteristické nakupením obrovského množství balvanů. Většinu skalního podkladu tvoří žula, konkrétně dvojslídný granit až adamellit eisgarnského typu.
Ve vrcholových partiích Luče a Čertovy stěny se nacházejí mohutné skalní útvary (mrazové sruby, skalní hradby a izolované skály - tory). Nejznámější je vrcholová skalní hradba Čertovy stěny s mohutným balvanem zvaným Ďáblova kazatelna, o kus dále se nachází vrch Strašidelník pokrytý dosud stojícími mrtvými kmeny stromů, které padly za oběť požáru v roce 1988. Oba tyto impozantní útvary se tyčí nad řekou a poskytují turistům neuvěřitelně působivý pohled dolů i na skalní útvary Luče na protější stěně údolí. Velká část obou svahů je tvořena kamenným mořem (kameny nepokryté zeminou a obrostlé pouze reliktními mechy a lišejníky), dále se zde nachází reliktní suťový bor tvořený borovicí lesní a břízou bradavičnatou, jehož podrost osazují hlavně nenáročné acidofilní druhy jako vřes, borůvka a brusinka s výraznou spoluúčastí mechového patra.
Vrchol Čertovy stěny je přístupný od parkoviště u silnice spojující Vyšší Brod a Loučovice (vstup dále do kamenného moře je zakázán), rezervací dále prochází 2 turistické značky, cyklostezka a železniční trať Lipno-Rybník (poblíž rezervace je zastávka Čertova stěna). Při vybudování cyklostezky v roce 1999 se řešil spor, jak zabránit vjezdu cyklistů do vnitřních, cennějších částí rezervace, přičemž nakonec bylo rozhodnuto vystavět v místě odbočení cyklostezky masivní dřevěný plot zapuštěný do země betonovými sloupky, což vyvolává v návštěvnících i místních obyvatelích poněkud smíšené reakce (plot byl vystavěn napříč pralesovitou částí rezervace, kde jsou vyloučené zásahy člověka). Poblíž řeky se nachází stanoviště s výskytem kriticky ohrožených rostlin - cídivky zimní a růže převislá. Dále se zde vyskytují ohrožený druh vřesovec pleťový, vlochyně obecná, dub zimní (jeden z nejvýše položených přirozených výskytů v ČR), terčovka prstencová (vzácný lišejník, který byl v ČR nalezen jen zde). Obratlovci jsou v rezervaci zastoupeni 14 druhy savců, 43 druhy ptáků, 2 druhy obojživelníků a 3 druhy plazů. Většina zjištěných živočichů jsou druhy s nepříliš vyhraněnými nároky na stanoviště, typické pro současné kulturní jehličnaté lesy. Výjimku tvoří několik druhů ptáků a plazů preferujících otevřené plochy sutí (rehek zahradní - Phoenicurus phoenicurus, rehek domácí - Phoenicurus ochruros, ještěrka živorodá - Lacerta vivipara, užovka hladká - Coronella austriaca). Z dalších významnějších druhů ptáků se zde vyskytuje holub doupňák (Columba palumbus) a datel černý (Dryocopus martius). Jako Čertovy proudy bylo původně nazýváno řečiště Vltavy od Lipna až po Vyšší Brod. Úsek zahrnutý do rezervace (asi 800 metrů) představuje nejnebezpečnější část Čertových proudů plný obrovského množství až několikatunových balvanů, v nichž voda za staletí svého působení vymlela spoustu roztodivných tvarů, mimo jiné například i tzv. hrnce o průměru větším než metr.
Čertovy proudy jsou brány za normálních okolností jako naprosto nesjízdné, avšak od doby postavení Lipenské přehrady se zde jezdí různé závody ve vodním slalomu nebo jen sjíždění řeky, vyžaduje to ovšem zvýšený průtok zařízený Lipenskou přehradou, obvykle 20-30 metrů krychlových za vteřinu - obvyklý průtok jsou přitom 2 metry krychlové. Využívána je celá trasa Vltavy od lipenské hráze až po Vyšší Brod (a případně i dále po Vltavě). Úsek Čertových proudů v oblasti Čertova Stěna-Luč je považován za jednu z nejtěžších přirozených slalomářských či vodáckých tratí na světě. Mj. se zde uskutečnilo mistrovství světa v raftingu v roce 2003, které se stalo předmětem sváru mezi ochranáři a přiznivci vodních sportů (viz externí odkazy níže, které se týkají organizace mistrovství republiky v roce 2004).
U řeky je možno nalézt pomníček věnovaný vodákovi, který zde svůj souboj s řekou v roce 1983 definitivně prohrál). Schwarzenbergové (zejména kníže Josef Adam Schwarzenberg) vynaložili v 18. století obrovské úsilí a na tehdejší dobu neobvykle vysoké finanční prostředky na splavnění Čertových proudů pro dřevařské vory, avšak nakonec byli nuceni projekt vzdát.

Pověst:V Čertových proudech chtěli ďáblové zbudovat přehradu a pak naráz zatopit právě budovaný klášter ve V.Brodě. Stavbu nestačili za noc dokončit. Kokrhání bílýho a rudýho kohouta mu nevadilo, když zakokrhal černej, musel pryč. Přitom upustil obrovský balvan, který leží dosud u domku v Předních Loučovicích a je na něm vidět otisk dlaně. Kameny a názvy je dodnes připomínají. Čertova stěna se za dávných dob nazývala Strašidelník. Podle dřívějších pověstí to bylo posvátné místo, kde staří Slované uctívali boha dobra Svatoroha.

Do Vyššího Brodu:

vedla zde stará stezka s brodem přes Vltavu z Lince do Čech, ves má už v r.1259 městský ráz, jméno Vyšší Brod se objevuje ale až v r.1349, děkanský kostel sv.Bartoloměje ze 13.st., zničen za hus. válek, upraven v 16.st.. Pův. got. radnice, býv. špitál z konce 15.st., staré domy s got.-renes. jádry-č.p. 33,31,71. V parku obří hrnec z Čertových proudů. Cisterciátský klášter založil Vok z Rožmberka r.1259 (snad jako dík,že neutonul v brodě přes Vltavu)při staré obchodní cestě-značný majetek, pozemky, 105 vesnic, před 1. sv. válkou mělo klášterní panství přes 4000 ha. Komplex klášt. budov(kostel Nanebevzetí P.Marie, opatství, hosp. budovy, vl. klášter)obehnán hradbami, od r.1950 kult. památka.

Kapit. síň z r.1265: pod dlažbou má být pohřbeno tělo Záviše z Falkenštejna, hlava zazděna v levé zdi-Antonín Cechner píše: "Blíže levé strany jest v dlažbě žulová deska, zdobená třemi pětilistými růžemi, pod níž dle tradice prý pochováno jest tělo Záviše z Falkenštejna". Hlava uložena dle téhož pramene do levé zdi. Náhrobní nápis Závišova hrobu četl ještě Bohuslav Balbín. Ladislav Stehlík píše v Zemi zamyšlené: "V kapitulní síni jsem hledal místo posledního odpočinku Záviše z Falkenštejna. Jeho zlehčenou mrtvolu přenesli tenkrát mniši vyšebrodští z hlubocké louky do svého kláštera, tělo pochovali vedle opatů a hlavu zazdili někde ve výklenku této síně. Měli k tomu své důvody. Manžel královnin jim dal dar hodný štědrosti vskutku královské. Vysoký stříbrný kříž, těšící se jistě oprávněné světové pověsti".

Pod kněžištěm hrobka rožmberského rodu-prvním pohřbeným Rožmberkem, u Hluboké popravený, Záviš, Rožmberkové prý neleží v rakvích, nýbrž sedí v drahocenných křeslech , postavených do kruhu, jako za živa, píše B.Balbín-skutečnost je asi opět jiná: V roce 1902 došlo k poklesu stupňů hlavního oltáře a 3. 12. 1902 byl proveden sondážní výkop. Po zhruba jednometrovém kopání se narazilo na klenbu a pod klenbou na hrobku o rozměrech 5 x 3 metry a výšce kolem 1,5 m. Uvnitř byly objeveny dvě cínové rakve, z nichž podle nápisu jedna patřila Petru Vokovi. Ostatní prostor byl vyplněn zpřeházenými zbytky zetlelých dřevěných rakví. Otvor pro zasouvání rakví byl zavalen velkým kamenem. Po zjištění příčiny poklesu kněžiště byla hrobka zase rychle uzavřena. Zjištění skutečné rozlohy hrobky bylo překvapením i zklamáním pro samotné objevitele, což je patrno i ze stylizace oficiální zprávy v řeholním tisku. Objevem v roce 1902 však nebyl zájem o kryptu uspokojen a lze zaznamenat další pokusy o proniknutí do prostor rožmberské klášterní hrobky.

Kříž. chodba ze 14.-15.st.(přestavěna po požáru r.1709), regotizace v 2.pol. 19.st..
V kapli kopie Vyšebrodské Madony(originál v Národní galerii), originál a 9 desek Vyšebr. pasionálu jsou ve sbírkách Národní galerie. Opatství barokní z doby kolem r. 1650. Knihovna o 70 000 svazcích, fiosof. a náboženská literatura, řada rukopisů a prvotisků.

Závišův kříž je nejvzácnějším kusem vyšebrodského klášterního pokladu. Praví se o něm, že ho dostal Záviš z Falkenštejna z bývalého pokladu uherských králů při své druhé svatbě se sestrou Ladislava Uherského. Je to dvouramenný byzantský kříž 70 cm vysoký a 28 cm široký. Původní kříž byl vysoký 445 milimetrů. Hořejší příčné břevno má 235 mm a dolní 280 mm. Všechna ramena jsou na koncích rozvinuta v trojlistou francouzskou lilii. "Skvělá nádhera této památky vrcholí v soustavě drahokamů a obrovských perel, rozložených ve skupinách na koncích i po celé délce břeven tak, že jejich velikost a barevná souhra odpovídají požadavkům symetrie". Později byla připojena noha a soška Krista. Původní kříž je poset 44 drahokamy a 166 perlami - Antonín Cechner uvádí, že perel je 174. Zhotoven je ze stříbra, na němž jsou položeny lístky arabského zlata. Devět emailových medailonů kryje relikvie. Na každém medailonu je zobrazeno poprsí světce, jehož jméno je řecky připsáno: Georgius Paulus, Thomas Georgcos, Petrus, Ionnes, Theologus, Demetrius a Athanasius. Karel Chytil uvádí, že "jednotlivá břevna i jejich průsečíky nesou celkem 11 emailů byzantského původu ze století asi 10 až 13". Přední i zadní strana se od sebe liší stylem zpracování. Kříž patří jak hodnotou užitých materiálů, tak úrovní uměleckého zpracování k nejpřednějším památkám svého druhu v České republice. Dodatečně přidělaná stříbrná pozlacená noha o průměru 28 cm je zdobená 39 drahokamy a 31 vltavskými perlami.
Roku 1810, kdy se stát ocitl ve finanční tísni, "musel klášter zlatou sošku Kristovu s kříže snít a odvésti ji do mincovny, aby se z ní nadělalo něco dukátů". Odevzdat museli i původní podstavec kříže. Teprve v polovině 19. století dostal Závišův kříž dnešní stříbrnou pozlacenou neorokokovou nohu s drahokamy a vltavskými perlami. Podle zprávy "Kroniky rožmberské" Jakuba Novohradského a Mikovce kříž věnoval klášteru sám Záviš. "Závišův kříž býval nošen v čele procesí na žerdi ve Vyšším Brodě i v Krumlově, neboť obsahoval dřevo pravého Kristova kříže". Vosel podotýká, že tento Závišův kříž věnoval klášteru roku 1412 Jindřich III. z Rožmberka, což je pravděpodobnější. Když byl veškerý majetek kláštera 14. října 1949 zestátněn, stal se překrásně zdobený kříž Záviše z Falkenštejna součástí chrámového pokladu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Po listopadu 1989 a návratu cisterciáckých mnichů do svého kláštera ve Vyšším Brodě se s nimi vrací i Závišův kříž.

Klášterní obrazárna, expozice pošt. muzea v Praze. Za řekou plicní léčebna Hrudkov, vzniklá z objektů z doby výstavby Lipen. přehrady. Malovali zde A.Bubák,J.Navrátil a J.Mařák.

Vyšebrodská krajina zaujímá nejjižnější cíp Čech. Jejím průsmykem vedla jedna z nejstarších obchodních stezek na Šumavě, která je zmiňována v roce 1198 jako "Sawinstrazze". Na této cestě při brodu přes řeku Vltavu vznikla osada. Významným mezníkem v historii Vyššího Brodu bylo rozhodnutí maršálka zemí České koruny, Voka I. z Rožmberka, který společně se svými příbuznými zakládací listinou z 1. června 1259 daroval cisterciáckému řádu pozemky pro zřízení zdejšího opatství, které se stalo domácím klášterem slavné rožmberské dynastie a místem posledního odpočinku tohoto rodu. Šedí řeholní, kteří byli povoláni z hornorakouského kláštera Wilhering nedaleko Lince, výrazně zasáhli do tváře krajiny, která byla postupně kolonizována rolnickými rodinami přicházejícími na pozvání převážně z Bavorska. Vedle hospodářsky pokrokového a kulturního významu kláštera nutno říci, že za založením opatství je kromě zbožného pohnutí velmože možno spatřovat i obratnou politiku Rožmberka, neboť nově zřízený cisterciácký klášter byl správně přičleněn do pražské katolické diecéze. Takto byla fakticky ustanovena zemská hranice Čech k jižním sousedům. O původu založení kláštera dodnes vypráví stará lidová legenda.
Mnoho historiků usuzuje, že rožmberský vladař daroval osadu Vyšší Brod klášteru hned při jeho založení, i když o této skutečnosti zakládací listina mlčí. Je pravdou, že obec, v době první Československé republiky sídlo soudu a nejmladší město v politickém okrese, byla až do moderní doby spravována klášterem. Již z tohoto vztahu je patrné, že historii kláštera a opatství není možno od sebe dělit a je nutné chápat tyto dva subjekty jako celek navzájem se ovlivňujících sociálních struktur a vztahů. Rožmberkové rozhodovali mezi nimi v případech sporů, nedorozumění a stížností jako nejvyšší soudcovská autorita.
Pro již dříve existující osadu byl založen v době příchodu cisterciáků vlastní farní kostel, který se nachází na horním konci náměstí. Fara se však nestala sídlem cisterciáckého kněze, ale duchovních bez příslušnosti k řádu, kteří zde svůj úřad nepřetržitě zastávali až do roku 1593, kdy byl opat Fabritius nucen pro nedostatek duchovních dosadit do funkce faráře jednoho z členů vyšebrodského konventu. Ani pak se ale nestala fara ve Vyšším Brodě doménou řádových kněží. Klášterní chrám, jehož stavba trvala takřka sto let, navštěvovali věřící pouze v době význačných svátků katolického kalendáře.
Ve srovnání s jinými kláštery (např. Zlatá Koruna nebo Osek) začíná historie kláštera ve Vyšším Brodě poměrně skrovným darováním. Přes všechny počáteční těžkosti se ale osud opatství nadále rozvíjel v hospodářském a kulturním směru příznivě. Dalšími donacemi a koupěmi se opat s konventem stali největšími vlastníky půdy v horním Povltaví. Poměrně drsné klimatické podmínky nikdy neusnadňovaly hospodaření na zdejších polnostech, a i když v období pozdního feudalismu patřilo klášteru 105 vesnic a dvě městečka, nebyly nikdy nahromaděny takové prostředky, které by dovolovaly komplexní přestavbu, jako tomu často v barokní době bylo jinde. Neštěstí zažil Vyšší Brod při vpádu husitských vojsk v roce 1422, kdy bylo městečko vydrancováno a klášter zapálen.
V čele městské správy stával rychtář a pět konšelů, kteří byli též nazýváni přísežnými. Nejstarší zpráva o rychtáři je z roku 1283. V roce 1524 udělil opat Christoph Knoll tržišti Vyšší Brod rozsáhlá práva a svobody, která měla podporovat rozvoj řemesel. Kromě jiných to byly následující výsady: svobodný odkaz majetku, obnovení týdenního trhu, odvolací právo z rozhodnutí místního soudu k rožmberské vrchnosti. O rok později se ale Vyšebrodští zdráhají opatovi prokázat svou poslušnost a chtějí žít pouze pod přímou správou rožmberských vladařů. Uvážíme-li, že klášter tržišti daroval četná privilegia pouze jeden rok před tímto povstáním, je možné se domnívat, že příčinou odporu mohl být i protestantismus, který byl v tehdejší době v regionu prokazatelně rozšířen například u krumlovských horníků. Obdobím reformačních hnutí protesty proti klášterní správě neustaly. Opat a konvent však zůstali vrchností městečka až do zrušení poddanství v roce 1848. Krok k posílení samosprávy učinil Jan III. z Rožmberka, který dal v roce 1528 svůj souhlas k užívání pečeti s vlastním znakem: zeď s cimbuřím a s okrouhlými věžemi, ve zdi hrotitá brána s mříží, mezi věžemi malý stříbrný štítek s červenou pětilistou růží.

V roce 1608 zavedl Petr Vok z Rožmberka od správy městečka dvanáctičlennou radu, v jejímž čele stál primátor a purkmistr. Rychtář ztratil své výsadní postavení. Agrární obec se pomalu začala přeměňovat v řemeslné centrum regionu, kde byly zastoupeny všechny důležité profese včetně lazebníků. Vyšší Brod tak nenabyl svůj význam, který byl znatelný především v 19. a první polovině 20. století, pouze politicko-správně, ale i ekonomicky a to díky mnohým specializovaným nabídkám služeb (notáři, všeobecný lékař a zubní lékař) a obchodů (obchod s módou, fotograf, papírnictví apod.). Obyvatelé Vyššího Brodu se v roce 1542 rozhodli k zakoupení posledního domu na horním konci tzv. "dolní řady". Zde zřídila obec šatlavu a byt strážného, později dům fungoval jako obecní radnice. Těžiště veřejného dění městečka se nyní nalézalo v zastavěné části u kostela, kde se nacházela fara, radnice a obecní špitál, který byl založen kolem roku 1540 a stával na místě vedle dnešního obchodu s potravinami R+R až do první čtvrtiny 20. století.
Po zhoubném požáru v roce 1567, kterému padlo za oběť 54 domů, se již nikdo neodvažoval znovu vystavět střední řadu domů. Z ní zůstala pouze radnice, jejíž novorenesanční budova se dodnes nachází ve středovém parku města. Pravděpodobně v této době se začala vyvíjet dispozice osídlení, jak ji známe z dnešní doby: Západní strana náměstí se nazývala často "U pečeně", východní obdržela přídomek "Bramborová". Hospodářská stavení, která stojí podél cesty svažující se za budovou hotelu Šumava (v listině z roku 1530 zmiňovaný větší statek) k východu, byla nazývána "Linecké předměstí". Náměstí přechází ve své dolní části u Panského domu do široké ulice, jejíž protilehlé strany byly označovány jako "Krásná" a "Žabí". Tato vede k malebné čtvrti "Na pískách", která se rozkládá přímo na pravém břehu Vltavy. Vzrostlá lipová alej lemuje dnešní třídu Míru, dřívější "Panskou ulici", část zástavby původní městské honorace. Podobně jako Panská ulice vznikla v novější době i zástavba podél cesty, která se k ní napojuje u Klášterní zahrady a vede dále do "Hamrů", ve kterých se nacházel jeden ze tří vyšebrodských mlýnů. Klášter byl vnímán jako samostatná čtvrť, ve které bylo možno spatřit kromě cenných staveb monastického charakteru i pivovar, pilu, konírny, kuželnu, lékárnu a od sebe oddělené okrasné a užitkové zahrady. Nová městská čtvrť vznikla na protilehlém břehu Vltavy, která byla převážně obývána voraři a dělníky.
Od roku 1850 je možno považovat Vyšší Brod za správní středisko nejjižnějšího cípu Čech, které politickým zřízením patřilo k okresnímu hejtmanství v Kaplici. Na místo starého správního systému nastoupil volený starosta s obecním výborem a obecním zastupitelstvem. Pro sídlo okresního soudu byla vybrána reprezentativní budova původní letní prelatury.
Co se etnického složení týče, zdá se, že obyvatelé obce byli až do počátku 20. století Němci. Teprve v prvních letech nového století se zde usadilo několik málo českých rodin. Podle sčítání lidu v roce 1910 žilo ve Vyšším Brodě ve 175 domech 1.694 osob, z toho 1.682 německy mluvících, 11 česky mluvících a jedna "státu cizí osoba". 1.687 se hlásilo ke katolické víře, 7 k judaismu. V této době se mohl Vyšší Brod chlubit statutem města, který obdržel rozhodnutím císaře Františka Josefa I. v roce 1870. Malé město žilo též činností spolků a sdružení, jako byly např. dobrovolný hasičský sbor, městská spořitelna nebo sportovní spolky. Park s kašnou, radniční budovou, sochou sv. Jana Nepomuckého a památníkem I. světové války podtrhovaly noblesním způsobem statut města. Klášter v moderní době neztratil však svůj ekonomický význam a společně s velkofabrikantem loučovických papírenských závodů Ernstem Porakem byl nejvýznačnějším zaměstnavatelem v širokém okolí. Ekonomickou stabilitu dokazuje i plán opata Bruno Pammera, který rozhodujícím způsobem financoval výstavbu lokální železniční dráhy, která dodnes vede z Rybníka na Lipno. Zajímavá je skutečnost, že ani klášter ani město nepřistoupily na zřízení společné vlakové stanice, ale že byly zřízeny dvě zastávky nové železniční dráhy: "Vyšší Brod - město" a "Vyšší Brod - klášter".

Po vzniku samostatného Československa byli do správy státních úřadů ve městě přiděleni úředníci české národnosti. Pro děti těchto státních zaměstnanců byla v Panské ulici postavena menšinová škola s českým vyučovacím jazykem. Do přičlenění německy mluvících oblastí v Československu k fašistické Třetí říši žilo ve Vyšším Brodě více etnických skupin, které měly své specifické spolky a činnosti. Němci, Češi a Židé zde však nacházeli i mnoho společných zájmů a aktivit. Toto soužití přerušily události na podzim 1938, kdy byl Vyšší Brod přičleněn k nacistickému Německu a stal se součástí župy "Oberdonau" a zůstal v jejím obvodu až do května 1945. Češi a antinacionálně smýšlející Němci se museli před fašistickými silami zachránit útěkem.
Původní německé obyvatelstvo, které ve Vyšším Brodě takřka sedm století svým počtem většinově převládalo, bylo až na výjimky na základě Benešových dekretů po druhé světové válce ze svých domovů pod přísnými podmínkami vysídleno a odsunuto do Německa a Rakouska. I řeholníci německé národnosti museli opustit své opatství.
Domy byly přiděleny novým obyvatelům, kteří přicházeli na Vyšebrodsko ve 40. letech 20. století často z velmi vzdálených oblastí a tedy do životního světa, který byl pro ně svým charakterem zcela nový. Situace byla ještě zkomplikována razantními majetko-právními změnami, které v Československé republice nastaly po politickém vítězství komunistické strany a nastolení jejího totalitního režimu. Po nucené odmlce ve válečném období byl řeholní život kláštera po své obnově opětně zastaven. Dekret ministra vnitra z roku 1950 odebral řádu klášterní komplex tentokráte na dobu plných čtyřiceti let. Postupně byla část klášterních budov přidělena jednotkám pohraniční stráže, část místním hospodářským organizacím. Mezi obyvateli se našli i tací, kteří navrhovali využití klášterního kostela jako prostoru ke garážování kombajnových strojů. Nejcennější staré jádro klášterních budov se stalo muzeem. Díky faktickému zničení některých okolních usedlostí a obcí se ocitl Vyšší Brod s novým obyvatelstvem v zásadně odlišných regionálních vazbách, než jak tomu bylo doposud. Pozorný návštěvník Vyššího Brodu na příkladech několika takřka posledních případů oprýskané omítky může dnes zpozorovat, jak se od roku 1989, který tzv. sametovou revolucí přinesl zemi demokracii, změnily bezbarvé fasády měšťanských domů v příjemně vyhlížející štíty, pod kterými vcházejí děti do školy, obyvatelé do svých domovů, pod kterými jsou často k nalezení příjemné obchody, cukrárny a restaurace, které zvou Vyšebrodské i turisty, aby vzali za kliku a vešli dále.(z obecních stránek)

Cisterciácký klášter Vyšší Brod je drahocennou perlou gotické architektury vyplavenou vltavskými proudy na břeh uprostřed hustých šumavských lesů. Vyšší Brod-Cisterciácký klášter Tento klášter, jehož účelem je dennodenní hledání Boha, byl založen r. 1259 Rožmberky z vděčnosti za zázračné zachránění zakladatele dynastie a byl osídlen cisterciáckými mnichy z kláštera Wilhering na rakouské straně hranic. Cisterciáci jsou vlastně rozvinutou větví benediktinů, kteří se na tomto místě už po 700 let modlí a pracují (ora et labora), a tak přetvořili vyšebrodské údolí na krásný kout země. Po vyhnání nejprve před 60 a pak opět před 50 lety se mohli opět vrátit do zpustošeného ráje a naplňovat jej opět trpělivě a láskyplně duchem sv. Benedikta. Příchozí může obdivovat zvenku i zevnitř výjimečně zachované gotické jádro kláštera a také barokní a klasicistní věnec budov okolo něj, kde je možno navštívit i Muzeum České pošty.

Expozice:
Postranní galerie - Postranní galerie nabízí zevrubné informace z cisterciáckého života.
Obrazová galerie - Obrazová galerie je umístěna v prvním poschodí nad západním křídlem křížové chodby. Vznikla přestavbou klášterních cel (1835-38) podle plánů českokrumlovského stavitele Karla Jambora v novoklasicistním stylu. Je trojlodním sálem s tzv. českými klenbami na toskánských sloupech. Středem pozornosti galerie jsou sbírky českého barokního malířství. Mezi nejvýznamější malíře patří Petr Brandl, Jan Kašpar Hirschelly, Norbert Grund, F. X. Palko, Kupecký či typicky cisterciácký Wilmann. Z restituovaných sbírek je možné si prohlédnout bohoslužebné předměty ze 17. a 18. století.
Knihovní chodba - Knihovní chodba vznikla s klášterní galerií a obsahuje převážně novější odbornou literaturu z 19. a počátku 20. století. Pozoruhodné jsou medailonové podobizny opatů ze 16. - 19. stol, umístěné nad knihovními skříněmi.
Filosofický sál - Filosofický sál je menším z obou knihovních sálů a obsahuje knižní díla různých vědních oborů, hlavně filosofie. Na stropě je freska s motivem ze Starého zákona "Šalamounův soud" a pochází od Lukáše Vávry, bratra-laika kláštera (2. pol. 18. stol.). Na stole pod sklem je vystavena velmi podrobná Müllerova mapa Čech (1720). Nad okny visí latinské citáty od sv. Bernarda, které chválí vzdělání vedoucí ke službě druhým. V současné době obsahuje knihovna celkem přes 70 tisíc svazků, 200 rukopisů na pergamenu, 1000 na papíře a 400 inkunábulí, tzn. knih vytištěných před rokem 1500.
Teologický sál - Teologický sál je největší z knihovních prostor knihovny kláštera. Obsahuje teologickou literaturu, z níž je pozoruhodná rozsáhlá sbírka biblí ve více než 40 jazycích. Bílé vepřovicové knižní vazby byly zhotoveny v pol. 18. stol. díky tehdejšímu velmi vzdělanému opatovi Quirinovi Micklovi. Jeho obraz visí nad vstupními dveřmi a zpodobňuje jej na vrcholu sil ve věku 45 let (1756). Strop je opět vyzdoben freskou s biblickým motivem, ale tentokrát z Nového zákona, znázorňující dvanáctiletého Ježíše, jak učí v jeruzalémském chrámě. Fresku namaloval koncem 18. století opět bratr-laik Lukáš Vávra.

Klášterní kostel - Klášterní kostel byl a je neoddělitelnou součástí kláštera. Jeho základy byly položeny záhy po založení kláštera ve 13. století a celá stavba byla dokončena po přibližně 100 letech v pol. 14. století. Kostel má půdorys kříže směrovaného na východ. Dvě boční lodě jsou stejně vysoké jako hlavní loď. V příčné lodi, která je charakteristická pro cisterciácké řádové kostely, jsou vsazeny 4 kaple. Několik údajů o rozměrech kostela: výška k vrcholu klenby 17,5 m, délka 52 m a šířka v příčné lodi 29 m.
Mnišský chór je umístěn uprostřed hlavní lodi kostela. Nechal jej zhotovit opat Candidus Heidrich (1725) bratrem-laikem kláštera Josefem Rafferem, který je rovněž autorem zpovědnic v kostele a knihovních skříní v knihovně. Chór je vyroben ze dřeva, bohatě vykládaného a zlaceného, a jeho horní okraje zdobí sochy významných církevních osobností. Chór je nezbytný ke klášternímu životu. Slouží k rozjímání a k pravidelné společné modlitbě mnichů - tzv. zpívání či recitace hodinek (tzn. v určité hodiny dne).
Z celkového počtu 8 oltářů v kostele stojí za povšimnutí dva nejstarší: pozdně gotické oltáře sv. Barbory (1525, vlevo) a sv. Rocha (1524, vpravo). Kostel má dvoje varhany, přičemž velké varhany z 19. století jsou umístěny na barokním kůru nad hlavním vstupem a malé jsou vestavěny do boční stěny mnišského chóru zleva
Hlavní oltář - Hlavní oltář je raně barokní a zaplňuje celou čelní plochu kněžiště (presbytáře). Zhotovili jej v letech 1644-46 dva řádoví bratři-laici: řezbář Linhart Wulliman a malíř Georgius. Oltář je ze dřeva a bohatě zlacený. Hlavní oltářní obraz se během církevního roku podle liturgické doby čtyřikrát mění. Obraz Nanebevzetí Panny Marie, jejíž svátek je 15 . srpna, a která je patronkou kláštera i celého řádu, byl namalován Josefem Houskou (1654) podle předlohy Josefa Heinze. Po stranách oltáře jsou dvě sochy v nadživotní velikosti: vlevo první papež z řad cisterciáků Evžen III a vpravo spolupatron řádu sv. Bernard z Clairvaux.
Boční stěny kněžiště byly původně zdobeny gotickými freskami, které byly v 19. století z valné části zničeny. Jejich zbytky jsou dnes překryty dvěma velkými obrazy z 19. století, malovanými na plátně. Obraz na pravé straně znázorňuje zázračné zachránění zakladatele kláštera, Voka z Rožmberka, z rozvodněné Vltavy. Autorem je Josef V. Hellich. Druhý obraz vlevo pochází od Bartoloměje Čurna a znázorňuje uvedení prvních mnichů do kláštera a věnování kostela Panně Marii Vokem z Rožmberka a jeho manželkou Hedvikou ze Schaumburku.

Kaple sv. Benedikta - Kaple sv. Benedikta má vbudován v podlaze náhrobní kámen hraběte Jana Zrinského, který byl od r. 1597 dědicem panství Rožmberků, ale r. 1612 zemřel bezdětný. Byl synem poslední Rožmberkovny, Evy z Rožmberka, a slavného válečníka proti Turkům, Mikuláše Zrinského.
Kaple sv. Bernarda - Kaple sv. Bernarda obsahuje figurální náhrobní kameny opatů ze 17. století.
Kaple panny Marie - Kaple panny Marie má na novogotickém oltáři vystaven deskový obraz Milostné Panny Marie, proslulý jako "Vyšebrodská madona". Tento obraz je dílo mimořádné úrovně a vzniklo krátce po roce 1400. Je připisován české malířské škole jak slohovou formou, tak motivy českých patronů v dolní části obruby. Autor je, jak je to obvyklé ve středověku, anonymní. Vystavený obraz je kopií z roku 1939 od prof. Bohuslava Slánského. Vedle jižní části příčné lodi je nejstarší část kláštera, dnešní sakristie. Nade dveřmi vedoucími do ní se nachází i výtvarně krásně řešený portálek, tzv. tympanon, který znázorňuje biblický motiv "Lišky na vinici".

Pověst: V chrámu Nanebevstoupení P. Marie se nalézá podzemní hrobka, kam prý pět set let nevstoupila lidská noha. Rožmberští vladaři v již zmíněných křeslech jednou za rok, na svátek Všech svatých o půlnoci, ožijí a odeberou se v plné zbroji do chrámu, kde naslouchají mši. Poté se vrátí zpět a rokují spolu až do rána. Nedaleko Vyššího Brodu leží malý lesík, který je vyhlášený tím, že se v něm dějí podivné věci. Dvě ženy, které zde byly na klestí, uviděly zde před sebou krásné město, u městské brány jim kynul lovec, aby šly blíž. Ženy utíkaly pryč, až se vzájemně ztratily. Jednu z nich napadlo, že si musí obrátit pravý rukáv kazajky, aby poznala správnou cestu. Jak to udělala, zjevení zmizelo a ženy se hned našly. Zjistily ale, že už je večer a probloudily zde celý den.

Z Vyššího Brodu po zelené na protějším břehu Vltavy podél Lipna II. do Předních Loučovic, pod horou Luč(astrálové druidů) do Loučovic a Lipna/Vltavou:

rekreační středisko, pův.dřevařská osada, v 18.a 19. st. se sem plavilo dřevo ze šum. lesů, odtud vozy do V.Brodu a železnicí dál. Stará osada zcela zanikla výstavbou přehrady. V okolí též lyžařské areály Kramolín (Ve stejnojmené, dnes už neexistující, osadě bylo až 11 domů a historie sahá až do roku 1459, kdy rytíř Vojtěch z Jílovic prodal plat v této vísce opatovi vyšebrodského kláštera Pavlovi. V majetku kláštera pak Kramolín zůstal dlouhá staletí, stejně jako náležel ( až do počátku 50.let 20.stol. ) pod pravomoc rychty Bolechy).

Z Lipna po žluté na Alpskou vyhlídku(na svahu Kaliště, 993m.n.m., výhled na Trojmezen. hornatinu, Tomášské pohoří, někdy Alpy), dolů do Plískova, po zelené do Studené, okolo U Lískovců do Frymburka:

trhová ves z konce 13.st. na obchod. stezce z Rakous do Čech. Rožmberkové zde zřídili mýto u mostu, zmiňované již r.1305. R.1450 se tudy vracelo mírové poselství Jiřího z Poděbrad z Francie do Čech. Požáry(největší r. 1866)setřely hist. ráz města. Pranýř z r.1651, marián. sloup z r. 1635. Kamenná mohyla-zbytek památníku A.Stiftera(pomník nechal zřídit spisovatel a pedagog J.K.Markus, 1831-93). Básník zde pobýval u svého přítele Mathiase Greipla. K význ. rodákům patřil i hud. skladatel Šimon Sechter(1788-1867), Ondřej Baumgartner(1793-1865)-fyzik, státník(v l.1851-55 ministr obchodu a průmyslu). Kostel sv.Bartoloměje, pův. gotický z r.1277, přestavěn r.1530 a v 17.st..

Novodobá historie začíná v roce 1198, kdy Dr. Valentin Schmidt uvádí "Fritburk byl strážný hrad nad vltavským brodem již v roce 1198 připomínaný". V roce 1270 daruje Vítek z Krumlova kapli ve Frymburku benediktinskému probožství v Zátoni u Č. Krumlova a v roce 1305 Jindřich z Rožmberka ji převádí k rakouským premonstrátům ve Schlägru. V roce 1379 byl Frymburk poprvé nazván městem a od 16. století zde byl i městský pivovar. V roce 1598 měla frymburská rychta 118 obytných domů, 61 lánů orné půdy a šest hospod. V roce 1620 přechází Frymburk pod panství Buquoyů a během třicetileté války je zpustošeno a vypáleno Švédy. Později byly znovu potvrzeny každotýdenní trhy a výroční trh na svátek svaté Anny. V roce 1856 vypukl ve Frymburku obrovský požár při kterém bylo zcela zničeno historické náměstí, když požáru padlo za oběť 54 domů a čtyři lidské životy. O tom, že Frymburk vždy stranil pokroku svědčímimo jiné i to, že již v roce 1881 zde svítili na náměstí pouliční lampy a v roce1884 zde byla zřízena telegrafní stanice. Po vzniku Československa v roce 1918 byl Frymburk český s německou většinou, která uvítala Mnichov a obsazení českého pohraničí Hitlerem, Frymburk byl 6. května 1945 osvobozen americkou armádou a po dosunu Němců sem přišli jako dosídlenci nejen Češi a Slováci, ale i reemigranti z Rumunska a Volyňští Češi.

Frymburk-Stará frymburská škola-v letech 1786-1838 působiště J.W.Maxanta Frymburk i krajina se podstatně změnily po napuštění lipenské přehrady v roce 1959, kdy postupně Frymburk získal ráz rekreačního městečka. Na jižní straně náměstí s parkem, které bylo "od nepaměti tržištěm při zemské stezce", stojí kostel svatého Bartoloměje z 13. století, který byl později přestavěn do dnešní pozdní gotiky. Vnitřní vybavení kostela je barokní. V parku na náměstí stojí pranýř, kašna, mariánský sloup a reliéf Adalberta Stiftera. Na vršku Marta nad Frymburkem stojí nově zrestaurovaná kaple z roku 1898 a nově se obnovuje křížová cesta k této kapli. Křížová cesta na kopec Marta byla původně vybudována roku 1894. Po roce 1950 musela dolní část ustoupit stavbě nové silnice. V letech 1999 - 2000 byla křížová cesta obnovena. Zastavení II. - XIII. jsou původní, I. a XIV. jsou nová, rovněž všechny kříže a obrazy. Křížová cesta byla znovu vysvěcena dne 24. srpna 2000. Od kaple je nejhezčí pohled na Frymburk. Z významných frymburských občanů zde připomínáme pouze kantora a hudebního skladatele J. W. Maxanta, jeho žáka varhaníka S. Sechtera a univerzitního profesora A. Baumgartnera.

Leží ve výšce 730 m nad mořem a rozkládá se na poloostrově u Lipenského jezera. Prehistorické nálezy v blízkém okolí města naznačují osídlení už deset tisíc let před naším letopočtem. První zprávy o novodobém Frymburku pocházejí ze 13. století. Tehdy je zmiňován jako trhová ves na význačném přechodu přes řeku na obchodní stezce z Horních Rakous do Českého Krumlova. V roce 1379 byl Frymburk poprvé nazván městem Na jižní straně náměstí stojí původně ranně gotický kostel sv.Bartoloměje z roku 1277, přestavěný kolem roku 1530 pozdně goticky. Vnitřní zařízení kostela je barokní. Západně od kostela stojí stará frymburská škola, patří k jedněm z nejstarších v jižních Čechách. ve staré škole působil jako varhaník a učitel hudby Jan Nepomuk Vojtěch Maxant (1750-1838). V parku na náměstí stojí kamenná mohyla s bronzovým reliéfem A.Stiftera - německy píšící básník, spisovatel i malíř, který je podobně jako Karel Klostermann spisovatelem Šumavy. Stifter zde několikrát trávil prázdniny a zde poznal měšťanskou dcerku Fanny Greiplovou. Sňatek byl podmíněn Stifterovou zajištěnou existencí, a proto se pokoušel, ovšem bez úspěchu, získat učitelské místo zprvu v Praze a pak v Linci. Mezitím se jeho velká láska provdala za jiného muže. Za shlédnutí určitě stojí kamenná kašna z roku 1676, pranýř se zvonem z roku 1651. Mariánský sloup zbudovaný v římskám slohu z roku 1635, který patří mezi nejstarší v Čechách. Při napouštění Lipenského přehradního jezera byl Frymburk z větší části zatopen. Z původní obce se dochovalo náměstí, jímž se táhne park s letitými stromy a barokní kašnou, která je chráněnou technickou památkou. V obci je přístav přívozu, který zajišťuje spojení s Frýdavou (Přední Výtoní) na druhém břehu Lipenské přehrady. Po žluté stezce pak můžeme vyrazit např. na Vítkův Kámen. Nad Frymburkem se tyčí vrch Marta s kaplí, odkud je nádherný výhled na jezero, okolní vrchy a při jasném počasí i na vrcholy Alp.

Náměstí ve Frymburku bylo od třináctého století, pravděpodobně i dříve, díky své poloze na obchodní stezce až do prvé světové války trhové. Trhy až do roku 1452 se zde konaly jen příležitostně, podle potřeby. Hlavní funkcí týdenních trhů bylo zásobování obyvatel nezbytnými potravinami. Tehdejší trhový řád zakazoval vesnicím frymburské rychty prodej potravin mimo frymburský trh. Při trhu upozornil měšťan, který měl na starosti konání trhu sedláka s obilím či babku s košem vajec o povinnosti nabídnout zboží ke koupi výhradně na městském trhu. Při návratu z trhu se museli venkované vykázat "kolkem", což byl kovový kotouč, který získali od správce tržiště. Kolek byl důkazem, že se prodej uskutečnil dovoleným způsobem. Za prodej na trhu se platil poplatek z místa k prodeji. Protože "všimné" je staré jaké lidstvo samo, bývalo zvykem, že správce tržiště dostal "za shovívavost" či "slušné zacházení" snop obilí, poleno z fůry nebo alespoň rybu. A tak se frymburští měšťané pravidelně střídali ve funkci správce tržiště. Kamennými plotnami byl vydlážděn umělý potok, který protéká frymburským náměstím již koncem 16. století nebo začátkem 17. století. Pověst říká, že strouhu v délce více než dva kilometry vykopal odsouzenec na smrt a za tento záslužný čin mu byl hrdelní trest prominut. Tento potok, ve kterém se na frymburském náměstí máchalo prádlo a byla napájena i městská kašna, přiváděl na tržiště i do městečka vodu z Podhorského potoka,který teče ze zaniklé osady Podhoří kolem Svatoniny Lhoty do dnešní frymburské zátoky. Při stavbě domů nad náměstím po roce 1950 byl uměle vykopaný potok přerušen a dnes tekoucí voda v parku je přivedena plastovou hadicí až z pramene od lyžařského vleku pod Martou.

Kašna uprostřed náměstí v parku je napájena z onoho umělého potoka. Na její východní straně je vytesán letopočet 1676 a rožmberská pětilistá růže. A přitom víme, že poslední Rožmberk zemřel již v roce 1611 a Frymburk s celým panstvím věnovali již v roce 1600 svému synovci Janu Zrinskému. V roce 1676 patřil Frymburk Buquoyům, kteří zde uplatňovali svůj vrchnostenský vztah až do zrušení poddanství v roce 1848. Kašna se také v roce 1853 stěhovala, když původně stávala na druhé straně potoka. Proč byla přemístěna, to je druhá záhada. Ví se o ní, že si zahrála ve filmu Stříbrný vítr. Směrem od kašny nahoru je mohutný, více než pět metrů vysoký pranýř, který má vročení 1651. Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená uvádí, že "mezi kameníky, kteří obnovovali kostel, byl zřejmě i autor pranýře. "Mé první zaváhání bylo, když jsem v německé kronice Frymburka u letopočtu 1651 našel větu : " na pranýř byl umístěn požární zvonec." A o stavbě mohutného kamenného pranýře ani řádka. Naopak, věta na mne činí dojem, že pranýř tam již v roce 1651 byl, ale tomu zase odporuje onen letopočet 1651 a tak spolu s kašnou je to další záhada frymburského parku. O tom, že zde byl pranýř již v roce 1648 nepřímo vypovídá další zápis ve frymburské kronice. Tentokráte je mnohem delší a i vypovídá o třicetileté válce více, než si asi kronikář myslel: " Když švédská vojska pustošila zdejší krajinu, tak zakopali frymburští na tajných místech cennější kusy bytového zařízení. Některé ženy ukryly svoje cennější šactvo na půdě opuštěného výtoňského kostela s důvěřivým vědomím, že tam budou v bezpečí. Jak byly ale překvapeny, když po několika dnech tyto šaty vydražovali Švédové ve Frymburku na náměstí u pranýře. Jednu po druhé bylo slyšet - to je moje sukně."
Z několika dalších pramenů bezpečně víme, že Švédové byli naposledy ve Frymburku a v okolí od 9. května do 20. září 1648. Hlavním velitelem v kraji byl generál Arfwed Wirttenberger, který si zřídil své velitelství v Zátesu a odtud posílal jednotlivé houfy do kraje, kde plenili, pálili a ničili. Za oběť švédským nájezdům zřejmě padl nejen kostel svatého Bartoloměje ve Frymburku, ale i pranýř na frymburském náměstí.
Pranýř v té doby byl pravděpodobně dřevěný, neboť po třicetileté válce byly například dřevěné pranýře ve Schlägru, kam Frymburk patřil a v nedaleké Dolní Vltavici. Požární zvonec pravděpodobně pochází z tehdy vypáleného frymburského kostela sv. Bartoloměje. Od pranýře v té době byl pravděpodobně stejně dobrý výhled do kraje jako z kostela a postavit nový kamenný pranýř bylo přeci jenom rychlejší než opravit vypálený kostel. Ale to jsou jen samé domněnky. Tehdy po třicetileté válce se houfně stavěly pranýře, u kterých bývali připoutáváni provinilci a jejich "doplněk" říkal, proč jsou na pranýři. Například hašteřivé ženy mívali náhubek a opakovaně padlé dívky slaměný věneček. Frymburský pranýř má dodnes nahoře zvoneček, na který Antonín Cechner ve svém soupisu památek zapomněl. Mne naopak připomenul, abych hledal oněch pět vytesaných lebek. Proč pět, to nevím. Možná i proto, že Frymburk měl po roce 1604 i právo hrdelní. Rožmberská popravčí kniha připomíná Frymburk jen třikrát. Teprve za císaře Josefa II. bylo pranýřování zakázáno, ale nejsem si jist, zda to bylo správné rozhodnutí. Směrem dolů od kašny je mariánský sloup, který nechal v roce 1635 postavit vyšebrodský cisterciácký mnich Jan František Latich před domem svého bratra, frymburského měšťana Gregora Laticha. Dal mu i třicet zlatých, aby on a po něm jeho rod se trvale starali o tento mariánský sloup, který měl ochraňovat frymburské občany před morem a válkami. Sloup byl postaven již v roce 1635, což je zřejmé z latinského chronogramu na jižní straně soklu. V celé řadě turistických průvodců je chybně uváděn rok 1735, tedy o sto let později. Chyba zřejmě vznikla v 19. století špatným opsáním latinského chronogramu a později autoři tento chybný údaj opisovali. Frymburský mariánský sloup patří mezi nejstarší v Čechách, neboť většina těchto sloupů pochází z let 1680 až 1720. Pod mariánským sloupem byl 14. srpna 1904 slavnostně odhalen pomník s bronzovou sochou císaře Josefa II. v životní velikosti. Třináct metráků těžká bronzová socha však na podstavci vydržela jen patnáct let, do roku 1919. Tehdy příliš připomínala tři století nadvlády Habsburků v Čechách, a tak byla odstraněna.

Pro podstavec se našlo nové uplatnění. Byl na něj z pomníku přenesen bronzový reliéf Adalberta Stiftera, který byl doplněn úryvkem jeho básně o Frymburku. Po druhé světové válce byl i tento reliéf básníka s úryvkem jeho básně odstraněn. Snad proto, že tento básník psal v 19. století o kraji, kde žil německy. Na prázdný podstavec myla umístěna deska se znakem Československé republiky a datem 9. 5. 1945. Dnes již Československo neexistuje a konec druhou světové války se slaví o den dříve, než je na desce. To rozhodně není důvod na odstranění desky, ale jen historií jediného století. Na počátku dvacátého století dal frymburský rodák a pozdější ředitel vídeňské průmyslové školy Jordán Kajetán Markus postavit pomníček Adalbertu Stifterovi. Pro jeho místo byl nakonec vybrán prostor v dolní části parku proti rodnému domu mecenáše, když proti rodnému domu Fanny Greiplové v té době již stála kašna a Latichův mariánský sloup. Pro základ pomníku sloužily, podobně jako u Stifterovy mohyly u Plešného jezera, šumavské balvany. Bronzový reliéf Adalberta Stiftera v roce 1902 vytvořil Hans Rathauský, který je také autorem pomníku tohoto básníka v Linci a reliéfu v Horní Plané. Po přenesení tohoto reliéfu A. Stiftera na podstavec pomníku císaře zde byl umístěn bronzový reliéf Jahna Thurnvatera, který kdysi organizoval v kraji sbory dobrovolníků proti napoleonským vojskům. Po roce 1946 zůstal kamenný památník dlouho prázdný. Teprve po objevení reliéfu A. Stiftera ve frymburské hasičské zbrojnici se navrátil na původní místo. Frymburské náměstí zažilo desítky požárů během svého trvání. Ten největší, který téměř zničil všechny staré frymburské domy na náměstí se odehrál 7. srpna 1856. Dopoledne kolem deváté hodiny vypukl v domě čp. 51 na střeše u komína požár, který se rychle rozšířil po celé půdě, kde bylo uloženo seno a sláma. Silný západní vítr způsobil rychlé rozšíření ohně na obě strany náměstí a během jediné hodiny bylo celé náměstí v jednom plameni a " na hašení nebylo ani pomyšlení." Po požáru bylo zjištěno, že padesát čtyři domů ve Frymburku zcela vyhořelo. Vedle zvířat přišli o život i čtyři lidé. Frymburský farář v Oznamovateli z jižních Čech líčil tuto hrůzu takto:"Mnoha osobám shořely šaty na těle, jiné ztratily z poloviny svůj zrak. Jedna ženská osoba zuhelnatěla, druhá se udusila v kouři a třetí a čtvrtá se musely potopit do vody potoka a rybníka aby si zachránily život." Překvapivá, téměř okamžitá byla pomoc z Českých Budějovic, kterou kolem poledne 7. srpna 1856 přivezl krajský komisař Schuster. Od budějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka přivezl dvě stě zlatých a město Budějovice věnovalo 143 zlatých. Tento dar byl ihned rozdělen mezi nejpotřebnější. Postupně přicházeli i další dary, takže sbírky vynesly celkem 10.028 zlatých. Na obnovu Frymburka přispěl i císař František I. a excísař Ferdinand. Když 30. srpna 1856 psal o frymburském požáru do Lineckých novin Adalbert Stifter, tak ani tentokráte nezapomněl na svoji celoživotní lásku Fanny Greiplovou při větě: "zde stály upravené domy na náměstí a bělidla plátna obchodníka Greipla, která se nacházela na úbočí, vzplanuly." Žádný z 54 shořelých domů nebyl pojištěn a k obnově dostali poškození bezplatně dříví z městského lesa.
Frymburk-frymburský trpaslík Pivovar a radnice byly znovu postaveny z prodaného dříví z městského lesa. A samotný park? V dubnu 1880 byly podél potoka vysázeny topoly a následující rok, přesně 22. února 1881 večer se na náměstí rozsvítily poprvé lampy, které byly koupeny ve Vídni. V druhé polovině března 1884 byla zahájena veřejná sbírka na zřízení frymburského parku na náměstí, která vynesla 40 zlatých. Již 3. dubna 1884 byl zasazen první strom, kaštan, frymburským starostou Gustavem Greiplem a následujícího dne, 4. dubna 1884 bylo měšťany , radními, učiteli a farářem zasazeno dalších devět stromů. Pátého dubna 1884 byly zasázeny další stromy a 7. dubna 1884 bylo započato se stavbou tyčkového plotu od horní části parku. Knížecí schwarzenberský nadlesní pan Josef Rodler dal ke zřízení tohoto plotu dřevo zadarmo."

Nedaleko pomníčku A. Stiftera v parku v trávě stojí malý kamenný skřítek. Zhotovil jej z umělého kamene, stejně jako meteorologický sloup u bývalé školy v čp. 36, frymburský učitel Arnošt Kundlatsch. Tento trpaslík celý frymburský park poctivě ve dne v noci hlídá. Jedné noci mu však vandalové urazili hlavu a hodili ji do lipenské přehrady. Frymburští potápěči však nakonec přeci jenom hlavu skřítka našli a tak je již opět socha dobrého skřítka v trávě parku úplná. Pod jeho dohledem je nejen celý park dosazován a upravován, ale mnozí frymburští občané i tvrdí, že je skřítek v noci napomínal ,když byli na cestě z hospody domů příliš hluční.(F.Schusser 1999)

PIRLINGU, ty milé městečko, jak jsem tě měl vždy rád! Ale kdo by si byl kdy pomyslil, že se mi staneš tak drahý! Jak se rozraduje mé srdce, kdykoliv vzpomene na tvou krásu: jak půvabně ležíš ve své samotě na sametově zeleném vrchu a tvé bílé domy shlížejí dolů k řece, svlažující své břehy a pospíchající pod tvým dřevěným mostem, na kterém stojí červená věžička s obrazem svatého Jana - buď mi ode dneška požehnán a pozdraven na věky věkův! Tak vzpomíná básník Šumavy Adalbert Stifter v jinotaji na svůj Frymburk v knize Z kroniky našeho rodu. Jak by ne - vždyť Frymburk bylo místo jeho celoživotní nenaplněné lásky k Fanny Greiplové. Narodila se jako jedna ze čtyř dcer bohatého obchodníka 28. července 1808 ve Frymburku. Asi by se o ní nemluvilo, kdyby její bratr Mathias nepozval o prázdninách 1826 svého kamaráda a studentského přítele Adalberta Stiftera, pozdějšího "básníka Šumavy," k nim do výstavného domu na náměstí.
Byl to výstavní měšťanský dům čp. 74. Dnes je zde nevzhledná novostavba se stejným číslem popisným. Až do velkého požáru, který zachvátil Frymburk sedmého srpna 1856, byl Greiplův dům jedním z nejvýstavnějších nejen v obci, ale i v širokém okolí. Frymburk-Greiplův dům v 70.letech 20. století Jeho barokní štít se vysoko vypínal nad ostatní domy a ukazoval, že v něm bydlí bohatý obchodník, který měl své obchody i ve Vídni a Terstu. O prázdninách 1828 se v tomto domě i horlivě muzicírovalo a přijíždělo sem mnoho významných osobností. Z oken pokoje, kde tehdy strávil prázdniny třiadvacetiletý Adalbert, byl krásný výhled na pohoří Svatého Tomáše, kterému vévodí zřícenina Vítkova Hrádku. Student Adalbert tehdy nevěděl, zda bude malířem nebo přírodovědcem. Zaujala jej však černooká dvacetiletá sestra přítele Mathiase Fanny, k níž vzplanul bezvýhradnou, prudkou a horoucí láskou. Fannině matce Terezii neušlo toto vzplanutí, ale ani to , že nemajetný student , jež se jí zdál i povahově rozkolísaný, neví, zda má studovat práva, která by mu zajistila poměrný blahobyt, nebo umění, jež ho lákalo svou volností. O frymburských prázdninách 1828 napsal později již známý básník "Já oněch dnů do věčnosti nezapomenu, byly to nejkrásnější z celé mé studentské doby." O prázdninách o rok později přijíždí Adalbert opět za svou Fanny Greiplovou a z tohoto pobytu se zachoval jeho obraz "Frymburk a zřícenina Vítkov Kamene." Je malován z míst, kde dnes u zátoky lipenské přehrady u silnice od Lipna jsou nové řadové novostavby. Z borového hájku u ohrady pastviny se tyčí nejen kostel sv. Bartoloměje a zřícenina Vítkova Hrádku, ale i barokní štít výstavného domu Greiplových, tedy dům jeho lásky Fanny. Naposledy jí básník spatřil při svatbě svého frymburského kamaráda Schifflera s Marií Blechingerovou, která byla přítelkyní Fanny. Povšiml si Fančinných slz a domníval se, že by mohl znovu získat její lásku. Napsal jí dopis, který však zůstal bez odpovědi jako tři předcházející. Sen mladé lásky byl dosněn a Frymburk se přestěhoval jen do vzpomínek. Nikdy již nespatřil Adalbert Stifter svou "nevěstu ideí", která se v jeho díle stala sestrou nesmrtelných básnických milenek. Když později navštívil básník se svou manželkou Frymburk, ubytovali se v domě Greiplových ve dvou pokojích obrácených k západu, kde trávil své studentské prázdniny a byl přijat velmi vlídně. Již nebylo ze strany rodičů Fanny důvodu k nepřízni. Prožil zde chvíle,které tak dojímavě vepsal do závěrečných stránek Lesního poutníka.
Tenhle příběh lásky básníka Šumavy Adalberta Stiftera s Fanny Greiplovou dnes ve Frymburku připomíná již jen pomníček Adalberta Stiftera v parku na náměstí a náhrobní deska rodičů Fanny Greipelové na zdi kostela směrem k převozu. O této poslední návštěvě Frymburka napsal Adalbert Stifter ve svém slavném Hvozdu: BOD, odkud lze skoro tak daleko, jak je zde popsáno, přehlédnout pouť této dcery lesa, je zřícenina rytířského hradu, jež z údolí vypadá jako oblačně modrá kostka, vznášející se nad nejvyšším okrajem širokého pásu lesa. Z oken Frymburka je jihozápadním směrem vidět zříceninu a jeho obyvatelé jí říkají Tomášův vrch nebo Tomášova věž nebo krátce Svatý Tomáš, a vypravují, že je to prastarý panský zámek, jejž kdysi obývali krutí rytíři, pročež je nyní zakletý a nebude se moci po tisíc let rozpadnout, třebaže povětří a slunce o to usilují. Často jsem v uplynulých dnech sedával v tom starém zdivu, četl v oblíbené knize nebo jsem naslouchal milým klíčícím citům mládí, hleděl vydrolenými okny k modré obloze nebo pozoroval zlatá zvířátka, která vedle mne běhala mezi stébly, nebo místo toho všeho jen líně a tiše vnímal němé sluneční paprsky opírající se do zdi a do kamenů - často a rád jsem tam pobýval, i když jsem ještě neznal osud těch, kteří nakonec obývali toto truchlivé místo.

Téměř o sto padesát let později, v roce 1975, napsal jiný básník Šumavy Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená o Frymburku: VZPOMÍNÁM-LI NA FRYMBURK, vrací se mi jeden dávný večer se srpkem půlměsíce nad osamělou břízou, vůně rosy vanoucí ze ztemnělých luk za šedými šindelovými střechami i záblesk říčního zákrutu pod stříbřitým nebem, v němž se téměř ztrácela rozmytá silueta chrámové věže, jejíž štíhlost dává Frymburku typickou tvář. Tak vypadalo městečko dlouhá léta, téměř bez proměny, než náš čas prostřel kolem něho předlouhou jezerní hladinu. Po letech jsem tu byl hostem malíře Oty Matouška a jeho rodiny v typické šumavské chalupě, stojící u lipenské silnice, a na společných toulkách krajem jsme byli okouzlováni novou krásou, zcela odlišnou od té, kterou tu miloval Adalbert Stifter.

Frymburk-kaple sv. Marty Na výšině, východně od obce, na kopci nad Frymburkem, který se jmenoval Marterberg a jemuž se nyní říká Marta, stávala kaple se sochou Ukřižovaného, která byla soukromým majetkem frymburského měšťana Bartoloměje Mugrauera. Ve Frymburku míval dům č. p. 76, a když 29. září 1890 zemřel, zanechal závěť s odkazem osmi set zlatých na stavbu nové kaple. Tohoto úkolu se ujal druhý frymburský kaplan Benedikt Sobotka, působící zde v letech 1892 až 1901. Se souhlasem premonstrátského kláštera ve Schläglu zorganizoval sbírku. Obec a dva frymburští měšťané darovali pozemek a téměř každý frymburský občan věnoval na stavbu nové kaple finanční obnos nebo svou práci.
Stará kaple Ukřižovaného byla do 30. června 1897 rozebrána a původní sochy po opravě převezeny do vesnické kaple v Kovářově. Stavební plán nové kaple na Marterbergu zhotovil frymburský stavební mistr Ondřej Wagner a "8. července 1897 bylo započato se stavbou kaple nové". Celá stavba nové kaple Hohe Marter, tedy Vysoká muka, stála asi dva tisíce zlatých, z nichž "menší polovina byla hrazena ze sbírky farníků a zbytek zaplatil klášter ve Schläglu". Na podzim 1898 byla kaple dokončena a nad vchodem z vnitřní strany byla zobrazena podoba kaple původní. Sochy pro novou kapli byly pořízeny z tyrolského Grödenu a dle kresby ve farní kronice to byla skupina tří soch s Ukřižovaným uprostřed - Kalvárie. Uvnitř nové kaple Vysoká muka byla i křížová cesta ze šumavských obrázků malovaných na skle. František Frantál napsal, že "obrázky na skle byly z nedaleké dřevěné kapličky" Tento údaj však není ani ve farní pamětnici, ani v německé obecní kronice uveden. Kaple byla slavnostně vysvěcena 13. října 1898.
První a rozhodující podnět ke stavbě křížové cesty ve frymburské farnosti dal lipenský statkář Adalbert Donauer, který na počátku devadesátých let 19. století věnoval šest set zlatých "na žulovou křížovou cestu". (Jen na dokreslení - v té době se ve Frymburku do dvou zlatých pořídil nocleh a celodenní stravování, kilo másla stálo zlatku.) Křížová cesta vedla od frymburského hřbitova, který byl při stavbě lipenské přehrady zatopen, k vrcholu Marterbergu, kde v té době stávala soukromá kaple "Ukřižovaného" patřící frymburskému měšťanovi Bartloměji Mugrauerovi. Magistr Frantál správně uvedl, že "díky péči kaplana Isfrieda Hilbera byla v roce 1894 zřízena křížová cesta". Jeho další údaje o této křížové cestě jsou však nepřesné, a tak cituji z frymburské farní pamětnice: "Kamenické práce provedl Jordán Wiltschko z Hořic. Za každé zastavení (kamenickou práci) dostal 26 zlatých. Křížovou cestu maloval malíř Hunčl z Lince, který za každý obraz dostal deset zlatých".
Pokud se utratilo celých 600 zlatých z daru Adalberta Donauera, pak 364 zlatých stály kamenické práce a 140 zlatých malování obrazů. Zbývá tedy 96 zlatých, které zřejmě byly zaplaceny za dopravu, úpravu terénu a osazení jednotlivých kapliček a obrazů. Procesí po této křížové cestě se konala každoročně třikrát, až do odsunu Němců v roce 1946. V letech 1947 až 1950 se zde konalo každoročně jedno procesí. Jak uvádí česká kronika: "byla poškozena a později prakticky demolována kaple Bolestné Panny Marie Vysoká muka, které se začalo říkat Marta (počeštěn německý název Hohen Marter) pro hledání domnělých pokladů. Rovněž křížová cesta k ní vedoucí byla poškozena, jakož i značné množství křížů a božích muk v celém okolí". To vše bylo "završeno" zatčením frymburského pátera Josefa Kříže koncem srpna 1957 a vydáním zákazu vykonávat duchovní správu. Sám Josef Kříž později napsal: "Nechovám k nikomu nenávist, pouze vděčnost Bohu. Řeči ve Frymburku po mém zatčení, že prý jsem měl tajnou vysílačku a spojení se zahraničím, byly pustým výmyslem". Za působení pátera Karla Prokopa Švarce: byla vyvinuta snaha o záchranu kaple Vysoká muka. Došlo sice k opravě střechy, ale vnitřek kaple byl neznámými vandaly značně poškozen. Chátrání a postupná demolice pokračovala až do roku 1992, kdy byla kaple nejen zachráněna, ale i restaurována frymburskou stavební firmou FAO. Následovala úplná obnova křížové cesty pod záštitou Obecního úřadu ve Frymburku a za účinné pomoci bývalých farníků pod vedením Herberta Foissnera.(F.Schusser)

Dnes lyž. svah a výhled.

Roku 1586 poddaný fary jménem Fleisch-Franzel nevyrozuměl faráře o tom, že bude vozit obilí s pole. Bylo totiž ustanoveno, že poddaný nesmí vozit dříve, dokud to nesdělí faráři, aby si tento pro stanovení desátku mohl snopy na poli předem spočítat. V případě, že by poddaný toto oznámení neučinil, patřila faráři veškerá úroda s pole. Fleisch-Franzel měl smůlu: farář jej překvapil, když vezl obilí domů, bez ohlášení. Došlo k prudké hádce, ve které poddaný faráře na místě vidlemi zabil

Pověsti: Vypráví se zde o muži, který se dostal na onen svět. Na louce po něm tehdy zbyly jen střevíce. Po třiceti letech se vrátil, musel však do vsi bosky. Mohl pak lidem předpovídat, co je čeká, poněvadž tam viděl svíce lidí. Farář mu to zakázal, muž ho však neposlechl, a byl proto uvězněn na faře.

Mor v lesích
Jednou přišel k převozníkovi na Vltavě ve Frymburku cizí neznámý muž. Na sobě měl temně rudý plášť a nesl černý pytel, který hrozně zapáchal. Převozníkovi dal předem zlatý dukát a tak rád či nerad mu musel převozník vyhovět. Ale když pak muž opouštěl jeho loď, řekl mu: "Od této chvíle bude tu tolik mrtvých, kolik je dní v roce". A opravdu. Již po několika dnech začaly docházet z obcí kolem Vítkova Hrádku hrozné zprávy o tom, jak tam najednou začali lidé hromadně stonat a mřít. V mnoha vesnicích zemřeli všichni až do posledního obyvatele a domy zůstaly prázdné, opuštěné. Hrůza morové smrti lehla na kraj. Lidé již ve svém zoufalství si mysleli, že se blíží konec světa a že v lidskému pokolení je souženo vymřít. Tu se v sadech a na stromech objevil neznámý ptáček a ten zpíval stále stejnou písničku: "Encián kdo jí, všechno přestojí a bude zachován". Tu začali všichni jíst encián i bedrník a vařili si je a pili z nich odvar. Tehdy umírání začalo ubývat, lidé se uzdravovali a morová nákaza pomíjela, až pominula docela. (H. Watzlik)

Tříkrálová noc
Jeden švec ve Frymburku měl tak malý domeček, že rukojeť pánve trčela oknem ven, když si něco vařil. Byl by rád zbohatnul a proto pracoval dnem i nocí a také v těch dnech, kdy se pracovat nesmí. Tak jednou seděl v noci při světle olejové lampičky a ševcoval, klepal a vůbec se nestaral o to, že je půlnoc zakázaného dne, kdy se nesmí pracovat. V tom se strhl jakýsi hluk před domem, okenice se otevřela a ze tmy najednou vnikla do světnice koňská noha a zazněl mohutný hlas: "Ševče, mistře, viď, že mi uděláš také botu?" Tu přepadl ševce velký strach, nechal botu a šídlo padnout na zem, zalezl do postele a přetáhl si peřinu až přes hlavu. (H. Watzlik)

Frymburský Puffr
Na jih od Frymburku vystupuje z Vltavy lesnatý horský břeh, který je známý pod jménem Hüttenwald. Táhne se směrem východním, kde Nachlingerbach jej dělí od tak zvaného Puffru. Tak se totiž nazývá kus země, kde je z části les a z části pole. Před dávným časem, před více než staletí zde stála jen stodola, kterou postavil domkář z Frýdavy jménem Mathias Berger proto, aby si v ní uschovával nástroje a všelijaké jiné nářadí. Tento člověk, který se do Frýdavy přistěhoval z Dolní Vltavice, byl pro svoji surovost všude zván vlkem. Přes jeho pozemek vedla cesta, vlastně pěšina a to od nepaměti. Tuto pěšinu chtěl ziskuchtivý majitel zrušit, což však právní cestou nebylo možné. Navzdory jeho klení a nadávání chodili lidé tak jako dříve, tudy po pěšině. Avšak brzy dostalo se toto území, které dříve bývalo poklidné, do zlých řečí. Jednotlivým poutníkům, kteří tudy šli, zjevovalo se strašidlo, které vyhlíželo jako žena a to strašidlo se tu prohánělo i ve dne. Od té doby vládla na Puffru úzkost a strach a kdo šel tudy, třásl se strachy před tím, že by se měl s tou strašidelnou ženou setkat. Tři školáky z Náhlova pronásledovalo zjevení jednou až hluboko do lesa a jinému chlapci, který pozdní dobou šel z hodiny hudby, ukázalo se strašidlo v dlouhé černé kutně s kapucí a s červeným zobákem. To strašidlo bylo čím dále, tím větší. Ten hoch se tak vystrašil, že krátce nato zemřel. Takovým způsobem řádila tady ta pufferská ženská s larvou a uváděla celé okolí ve strach a teprve, když ten člověk, řečený Vlk zemřel, strašení ustalo. Když zemřel, nalezli jeho dědici mezi jeho pozůstalostí také onu černou kuklu s kapucí a larvou s červeným zobákem, kterými to věcmi on lidi strašil a od svého pozemku odháněl. (H. Watzlik)

Zlý muž
V domě Ortnera Michela ve Frymburku bydlel před dobou delší nežli sto roků, hrubý, surový člověk. Po celý den jenom klel a nevěřil ani na nebe ani na peklo. "Člověk zemře jako zvíře, dobytek", říkával a to bylo vyznání jeho víry. Když jednoho večera v adventu ve stáji krmil a měl dát do žlabu poslední vidle sena, tu byl pojednou neviditelnou rukou uchopen, zvednut do vzduchu a unesen. Jeho dlouhou nepřítomností byli domácí lidé znepokojeni, avšak nenalezli po něm ani stopy. Jenom vidle byly zaraženy do hromady řezanky a vedle stály jeho dřeváky. Protože v tom nic dobrého neviděli, modlili se každého večera za něj. Tu jednoho dne se otevřely dveře během modlení a ztracený muž vlezl do jizby po čtyřech. Stěžoval si na to, že mu někdo odnesl dřeváky. Má prý v nohou takové bolesti, že nemůže na ně našlapovat. Tu se ho otázala jeho žena:"Muži můj, kde jsi byl tak dlouho?" Tu odpověděl na to, jak byl nesen vzduchem a byl by nesen bůh ví kam, kdyby se nad ním Panna Maria nesmilovala a poslala mu na pomoc strážného anděla. Přišli spolu širokou silnicí, která vedla do pekla. V tom pekle seděli navěky zavržení na žhavých stolicích, byli mezi nimi také někteří, které dobře znal. Nyní byl doprovázen k očistci. Zde seděly ubohé duše a prosily se sepjatýma rukama o pomoc. Potom se dostali na velice úzkou, trnitou pěšinu, která vedla k nebi. Tu seděla Svatá trojice ve věčné slávě. Poučujíce jej a upomínajíce, vrátili jej jeho průvodci zase tam, odkud byl unesen. A skutečně, od onoho dne byl tento muž docela jiným člověkem. Svému sousedovi, váženému člověku, který byl také nějaký čas purkmistrem, se přiznal, že mu z lesa odcizil vůz hrabanky. Prosil jej, aby mu řekl, co by tato hrabanka stála, že mu jí rád zaplatí. Griepl mu ale krádež odpustil. Na to mu ten muž řekl: "Pane sousede, vzdejte se svého úřadu, neboť mnoho úředníků sedí v pekle". Děvečce zakázal pískání, neboť je to podle jeho názoru hřích. Konečně mu farář zakázal, aby o tom dále mluvil, co na onom světě viděl. Muž zapomněl na onom světě svůj klobouk a tvrdil, že bude muset umřít, jestli se k němu klobouk vrátí. A skutečně, nejbližší popeleční středu ten muž zemřel, vykonav napřed pokání. (H. Watzlik)

Rytíř Siegfried
V dobách, kdy jižním Čechám vládli mocní Vítkovci, žil v krajině dnešního Frymburka loupežný rytíř Siegfried se svou sestřenkou Annou. Zatím co on sám sloužil temným mocnostem, jeho sestřenka přijala od své matky zásady křesťanských ctností. Anna byla v Laa, svém rodišti, zasnoubena s rytířem Rogerem z Löwenfeldu a během roku se měla stát jeho chotí. Zpráva, že Anna je v moci Siegfriedově, zasáhla jako blesk Rogerovo srdce. Stalo se brzy, že Roger zachránil Siegfriedův život, když právě zápasil s medvědem. Vystřelený Rogerův šíp rozhodl o Siegfriedově vítězství. Roger nežádal víc, než právě ruku Anninu. Siegfried odpověděl s posměchem:"Věř mi, pane rytíři, že v celé římské říši není zvon, který by vám mohl zvonit k oddavkám". Tu bylo najednou slyšet z dálky znění zvonu a Roger se modlil andělské pozdravení. Siegfried zmizel před očima jako dým a před Rogerem klečel šedý mnich. Měl stříbrné vlasy a řekl "Pán tvou modlitbu vyslyšel a odpověděl zněním zvonu. Není nikde v dalekém okolí kostelík, jehož zvon by tě zavolal k oltáři, proto se odeber do údolí, postav v té pustině Pánu oltář a přines své snoubence tuto první oběť". Roger sestoupil k Vltavě a se svou družinou začal stavět kostelík. Když se Siegfried uzdravil ze svých ran, které utržil při medvědím lovu, kráčel do údolí a spatřil kostelík. Drsně se otázal jednoho Rogerova zbrojnoše, kdo položil ke kostelíku základní kámen. "Rytíř Roger z Löwelfeldu", stručně odvětil ozbrojenec. Plň hněvu kráčel Siegfried až k rozvodněné Vltavě. Tam odhodil šat, skočil do proudu a volal knížete temnot. Kámen, na němž stál, se najednou s ním propadl a Siegfried se ocitl náhle v křišťálové síni naproti samému vládci pekel. Ten temně promluvil k svému chráněnci: "Od dětství mně věrně sloužíš, proto ti chci být nápomocen k záhubě svého nepřítele". Nato se proud rozhučel, vzdouval se v jednom trhajícím proudu a hrozil zničením kostelíka. Tu zazněl zvonek na věži, v okně se objevil mnich a vztáhl ruce nad burácející proud. Skučíc prchalo strašidelné zjevení, proud začal klesat a ranní slunce svým jasem pozdravilo nepoškozenou svatyni. V téže noci, jak praví pověst, zazářil jediný svatý obraz na Siegfriedově hradu, obraz svatého Tomáše, tak zázračným leskem, že rozrušení zbrojnoši pohanského rytíře vyznávali své hříchy a vrávorali za Annou ke kostelíku. Tam je Roger všechny přivítal a nechal se oddat s Annou. Roger poznal v obraze svatého Tomáše téhož šedého mnicha, který mu poradil vystavět kostelík. Ten byl nyní nazván svatoannenským a stal se poutním kostelíkem Voka z Rožmberka. Zlého Siegfrieda již nespatřilo žádné lidské oko. Pod kopcem, kde jej lidová pověst nechala zmizet v podzemních dílnách vodních duchů, doufali pověrčivci nalézt zlatý písek a jiné poklady. Mnoho rybářů a rolníků zde dlouho hledalo toužené bohatství, stavělo si zde rybářské chaty a hospodářské dvorce. Z těch se během času staly domy a tak povstala obec Siegfriedberg, která postupným zkracováním dostala jméno Friedberg. Siegfriedův hrad byl převzat rytířem Rogerem z Löwenfeldu jako Annino dědictví a zároveň věno, a nazván ke cti svého svatého ochránce v mnižské podobě Svatý Tomáš. Hrad rytíře z Löwenfeldu, který stál v Rakousích, byl záhy zničen a jen městečko Löwenfelden, nyní Leonfelden, zůstalo potomstvu rytířovo jméno. (L.Stehlík)

Přívozem na druhou stranu jezera do Frýdavy(CT 12) a vlevo do Přední Výtoně. Odtud po cyklotrasách směr Vítkův Kámen nebo Zvonková.

nahoru

Verze 2.7 , Mystik 2005-2012