Cyklistův průvodce Šumavou
poškozen r.1423 za husit. bouří, poslední úpravy z l.1872-74, žulová boží
muka z r.1665. Barokní fara z 18. stol. ve stylu pošumavských staveb. Lesní rašeliniště Bobovec (2,5 km jz.), přírodní památka na ploše 48 ha s významnou prameništní vegetací. Vývoj názvu obce:
Mezi nejcennější pamětihodnosti patří městský pranýř z roku 1549. Žulový sloup se dvěma kamennými mísami k odměřování desátků připomíná dřívější soudní pravomoc. Dominantou Hořic je kostel sv. Kateřiny z poloviny 13. století. Ani ten nebyl uchráněn před tehdy častými požáry, od kterých podle některých domněnek mohl vzniknout název obce. Naposledy v roce 1900 zapálil blesk kostelní věž, která pak musela být odbourána a o rok později postavena nová, která se dochovala dodnes. Zmínku si zaslouží soustava sedmi kamenných kašen, vzájemně propojených, které sloužily k zásobování domů na náměstí pitnou i užitkovou vodou. Byla do nich přiváděna voda ze tří studní. Užitková voda pak z malého rybníka. Ten dával možnost, aby při požárech byla puštěna voda potrubím do kašen k hašení. 
Nápad znovuobnovit jednu z nejstarších tradicí Pašijí v Evropě vzešel z hořické radnice v roce 1990. V témže roce vznikla "Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě". Budovu divadla vystřídal malebný přírodní amfiteátr s pěti sty krytými sedadly. Nejprve byl zpracován nový text a hudba a během června 1992 začíná nácvik celého příběhu. Účinkující jsou výhradně neherci z Hořic a nejbližšího okolí.Současné Pašijové hry navázaly na slavnou a bohatou tradici dřívějších her a bez nadsázky se zapsaly mezi kulturní pořady regionu s vysokou uměleckou hodnotou. 
Neobvyklým způsobem těžby vznikly v lokalitě jedinečné útvary, které dnes představují nejlepší exkurzní lokalitu podzemního lomu v Čechách, mající obdobu pouze na jedné lokalitě na Českolipsku. Unikátní podzemní těžbou krystalického vápence vznikly polopodzemní komory, chráněné před zavalením impozantními pilíři, z nichž jeden vytváří u vchodu do 2. lomu působivou skalní bránu o rozměrech cca 7 x 10 m. V poslední době však dochází k častému řícení odloučených desek dolomitického vápence ze stropů komor a zavalování vytěžených prostor-území je proto z bezpečnostních důvodů pro veřejnost nepřístupné.
V lomech lze studovat tektonický styl pestré krumlovské série moldanubika a řadu dalších významných geologických fenoménů, vč. krasových jevů.
Je zde významné zimoviště a letní shromaždiště netopýrů. V létě dominuje netopýr vodní a netopýr ušatý, k nejvzácnějším patří netopýr severní, netopýr pestrý a netopýr Brandtův. V zimě je nejpočetněji zastoupen netopýr ušatý.
Pahorek pokrytý smrkem ztepilým s příměsí borovice lesní, břízy bělokoré, jedle bělokoré, modřínu opadavého a javoru klenu. Z keřů převažuje líska obecná či ostružiník skalní. V bylinném patře se vyskytuje plicník tmavý, věsenka nachová, samorostlík klasnatý , kokořík přeslenatý, zvonek řepkovitý, kostival hlíznatý, jetel prostřední, jetel horský, dobromysl obecná, kruštík tmavočervený, vítod chocholatý, orlíček obecný, chrpa čekánka, ostřice horská, krvavec menší.
Tím byla zpochybněna i Stifterova studia na gymnáziu, zejména když ho kaplan z Horní Plané prohlásil za zcela netalentovaného. Dědeček Franz Friepess však odvezl chlapce v létě roku 1818 do benediktinského opatství Kremsmünster v Horním Rakousku, ve kterém se nacházelo gymnázium, a představil ho učiteli a knězi Placidu Hallovi. Ten se chlapce na všelicos vyptal a řekl pak, ať ho sem jen dají. V říjnu roku 1818 byl Stifter vyslán do Kremsmünsteru a velice dobře uspěl u přijímacích zkoušek. Na konci prvního ročníku získal i prvou třídní prémii. Tak pokračoval v gymnáziu i nadále do dvou tříd filozofie. Ve svém učiteli Placidu Hallovi našel Stifter druhého otce, podobně ho podporoval i učitel poezie Ignaz Reischl. Stifter se v Kremsmünsteru věnoval vedle svých učebních předmětů s velikou zálibou kreslení a malování vodovými barvami. Velká náklonnost ho však přimykala především k básnictví. Už jako dítě vyhledával knihy všeho druhu a četl vše, co se mu dostalo do rukou. V Kremsmünsteru se zčásti obeznámil s řeckým, římským a německým básnictvím a s dílem nejlepších jejich představitelů - celý ten svět pak na něho působil nezvyklou silou. Psal v Kremsmünsteru také básně, vždy většinou potají. Na podzim roku 1826 odešel do Vídně studovat práva. Vedle nich se věnoval matematice , a přírodním vědám a pokračoval i v osvojování si německého a cizího básnictví. Ani kreslení a malování nezůstalo stranou. Po skončení studií nenastoupil žádný úřad, ale zůstal ve Vídni a pěstoval dál pro sebe své vědecké snahy. Chtěl se připravovat k profesuře přírodních věd. V té době se bavil také olejomalbou a pustil se i do prvých větších spisovatelských pokusů, z nichž však neposkytl nic k otištění. Vydělával si jako domácí učitel, především matematiky a fyziky. 15. listopadu 1837 se oženil s Amalií Mohauptovou, dcerou vysloužilého důstojníka z osvobozeneckých válek (proti Napoleonovi) Philippa Mohaupta. Od roku 1840 počínaje objevovaly se jeho literární příspěvky v časopise Wiener Zeitschrift, v almanachu Iris a v některých jiných ročenkách. V roce 1844 vyšla část těchto prací souborně ve dvou svazcích u nakladatele Heckenasta v Pešti pod názvem Studie. Stifter postupně získával přístup k významným lidem, mezi nimi zvláště k Andreasu Baumgartnerovi, profesoru fyziky a pozdějšímu ministrovi, s nímž pak udržoval přátelský svazek až do smrti tohoto muže, dále pak v domě baronky von Münkové, horlivé podporovatelky básnických umění, která právě přiměla Stiftera, aby dal některé své práce do tisku, ke kněžně Anně ze Schwarzenbergu, vdově po polním maršálovi Karlu ze Schwarzenbergu, ženě nezvykle nadané, k hraběti Ferdinandu Colloredo von Mansfeldovi, jehož syna Josepha vyučoval, a když se pak ten, nakloněn jako otec všemu ušlechtilému, stal později knížetem, zůstal i vřelým Stifterovým přítelem, konečně pak ke knížeti z Metternichu, jehož syna Richarda, nynějšího rakouského vyslance v Paříži, učil v letech 1844, 1845 a 1846 matematice a fyzice. Stifter se v oné době šířeji zabýval i historií a politickými vědami a neusiloval už o profesuru. Roku 1847 vyšel třetí a čtvrtý svazek Studií. Mezitím bylo otištěno mnoho Stifterových prací v časopisech a almanaších. Na jaře roku 1848 odjel, jak to už činíval častěji předtím v letních měsících, spolu se svou ženou do milovaného Horního Rakouska, nevrátil se však tentokrát na podzim do Vídně, nýbrž strávil zimu a následující léto v Linci. Na podzim roku 1849 udělilo mu ministerstvo vyučování titul školního rady a také inspektora vídeňských a dolnorakouských gymnázií, on však svůj úřad odmítl a požádal ministra, aby mu dovolil působit jako školní rada a inspektor národních škol o Horním Rakousku, poněvadž tam dobře zná zemi a lid, s čímž ministr vyslovil souhlas. V roce 1850 přesídlil Stifter do Lince a nastoupil do úřadu, který pak vykonával až do roku 1865. Měl ve znamenitém neúnavně činném a právě s ohledem na rozvoj školství tolik horlivém hornorakouském místodržiteli Eduardu svobodném pánu von Bachovi nejen blahovolného představeného, nýbrž i přítele plného náklonnosti. V roce 1850 vyšel pátý a šestý svazek Studií. Roku 1'853 byly pak vydány dva svazky povídek pod názvem Pestré kameny. Roku 1857 vyšla ve třech svazcích povídka nazvaná Pozdní léto a v letech 1865, 1866 a 1857 historické vyprávění Vítek. Četné články a literární příspěvky z těch let jsou roztroušeny v časopisech a ročenkách. V roce 1850 obdržel Stifter od císaře velkou zlatou medaili za umění a vědy a v roce 1854 pak rytířský kříž řádu Františka Josefa. Koncem roku 1863 začal churavět a nalezl v té době účinnou pomoc u výtečného lékaře chorob těla i duše dr. Essenweina, který se mu stal i účastným přítelem a na jehož radu a radu Oppolzerovu z Vídně navštěvoval na jaře roku 1865, 1866 a 1867 Karlovy Vary a pobýval pak v létě většinou v Bavorském lese a na úpatí Třístoličníku. Karlovarský lékař dr. Seeger prohlásil na jaře 1867 jeho neduh za překonaný. V listopadu roku 1865 byl Stifter jmenován dvorním radou a s plným zajištěním přeložen do důchodu.
Věnoval se v Linci svým literárním a vědeckým snahám a k svému zotavení pěstoval i malířství a péči o květiny, z nich zvláště kaktusy, jichž nashromáždil ne právě nepatrnou sbírku. V roce 1867 mu vévoda sasko-výmarský propůjčil rytířský kříž první třídy řádu Bílého sokola. Stifter se rozhodl podržet si své bydliště v Linci a pracuje nyní právě na dokončení své práce Z kroniky našeho rodu a na historické povídce Záviš (z Rožmberka).(Za měsíc po napsání těchto řádků 28.1.1868 Adalbert Stifter v Linci zemřel.)
Již v lednu 1903 věnoval výbor na zřízení pomníku A. Stiftera v Linci dobrý počáteční obnos 50 zlatých. Tvůrce tohoto lineckého pomníku zaslal brzy model pomníku, který byl později uložen v Šumavském muzeu v Horní Plané. Sochaři prof. Grath a prof. Heinz ze Stuttgartu zaslali malé skicy, sochař Karl Wilfert z Chebu přišel v létě roku 1903 do Horní Plané, aby výboru vyložil své myšlenky na pomník, soutěže se zúčastnil také jeden sochař z Lublaně.Verze 2.5 , Mystik 2005-2010