wz
Panorama

Cyklotrasa 43:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Frymburk - Blatná - Světlík - Hořice na Šumavě - Muckov - Černá v Pošumaví - Hůrka - Horní Planá (32 km)

Z Frymburka(CT 42)po silnici okolo Svatoniny Lhoty přes Blatnou do Světlíka:

kostel sv.Jakuba Staršího gotický z pol.13.st., Světlík-kostel sv. Jakuba Staršího poškozen r.1423 za husit. bouří, poslední úpravy z l.1872-74, žulová boží muka z r.1665. Barokní fara z 18. stol. ve stylu pošumavských staveb. Lesní rašeliniště Bobovec (2,5 km jz.), přírodní památka na ploše 48 ha s významnou prameništní vegetací. Vývoj názvu obce:
1258 - Chirchslag
1307 - Liechtenwerdt
1367 - Swietlik
1423 - Světlík
1598 - Kirchschlag


První písemná zmínka je z roku 1258. Vok z Rožmberka daroval patronátní právo ke kostelu ve Světlíku. Roku 1300 patřil Světlík Oldřichovi z Vyšného. V roce 1331 byl rozdělen mezi Bolecha Předbora a Chvala. V roce 1423 byl Světlík vyloupen a vypálen husity. V letech 1624 až 1850 patřil ke Krumlovu. Kostel svatého Jakuba Většího - původně kolem poloviny 13. století, poškozen roku 1423, rozšířen 1663, úplně zromanizován v letech 1872 až 1874. V letech 1991 - 1998 byla provedena úplná rekonstrukce. Dne 25.7.1999 byly vysvěceny 2 nové bronzové zvony o váze 200 a 400 kg ze zvonařství Rudolfa Pernera v Pasově.
Zbytky tvrze č.p. 27 - zprávy od 80. let 13. století, 1624 prodána tvrz i dvůr s pivovarem a ves obci Krumlovské. Zachovány zbytky stavby z 15. století, třípatrová věž a síň s arkýřem ve dvoře.

Fr.A.Borovský: Nad Uretschlagem strmí lysé temeno Křížové Hory(825 metrů), na jejíž severozápadním svahu při silnici z Krumlova do Frimburku vedoucí prostírá se starobylá osada Světlík(Kirchschlag), čítající teď 478 obyvatelů. Na jižním konci vesnice stojí farní kostel sv.Jakuba, založený v polovici XIII. stol. od Voka z Krumlova, zachovala se konfirmační listina pražského biskupa Jana III. z Dražic z r.1258, kterou odevzdává se fara světlická klášteru Drkolenskému. Nynější kostelní budova vystavěna v letech 1448-1470 a roku 1663 rozšířena.

Ze Světlíku po zelené kolem bývalého filiálního kostela P.Marie v Trojas(Trojaň):

Roku 1844 dal rolník Adalbert Schaufler (Gregerblosl) a jeho žena Marie ze Světlíku postavit v Trojani na místě, kde dříve stávala v dřevěné kapli(z roku 1794) Kristova socha, kamenný kostelík. Ten byl vysvěcen 13.(21.) září 1859 ke cti Spasitele nesoucího kříž a Bolestiplné Matky Boží. Kapli benedikoval českobudějovický biskup J. V. Jirsík. Věž tehdy ještě nebyla dostavěna. Stavební kamení bylo dováženo z opodál stojící rozvaliny někdejšího hradu. Veškeré vnitřní zařízení věnovali zakladatelé. Roku 1877 byla věž dokončena a opatřena třemi zvony, které byly odlity v Linci ve zvonařství J.Holledera. I varhany, které postavil Peter Bürger ze Slavkova, byly v kostele umístěny. Kostel byl centrální, osmiboký, na východní straně presbytář a kruchta na straně západní. Loď měla rozměry 10 m krát 9,45 m, kruchta i presbytář 4,4 m široké a 3,6 m dlouhé. Na lodi bývala cibulovitá sanktusová věžička; uvnitř gotická soška Madony z konce 15. století(dnes nezvěstná). Kromě obrazu Bolestné Panny Marie tu byl i starší reliéf Panny Marie Pomocné z r. 1764.
V té době začaly trojaňské poutě znovu kvést. Když bylo naší vlastí ještě Rakousko a také později, objevovala se tu každým rokem v určená data prosebná procesí, tak v pátek před Květnou nedělí (Palmfreitag) a v úterý prosebného týdne ze Světlíku, první neděli po svatém Janu (v červnu) z Krumlova, první neděli po Nanebevzetí Panny Marie z Hořic a 15. srpna ze Svérazi (Tweras). Z ústního podání je ještě známo, že mezitím sem přicházely zbožné zástupy i z Kájova (Gojau), Přední Výtoně (Heuraffl), Kapliček (Kapellen), Slavkova, Mokré (Mugrau), Boletic (Polletitz), Černé v Pošumaví (Schwarzbach), Polné na Šumavě (Stein) i ze Skláří (Teutschmannsdorf). Po vysídlení původního německého obyvatelstva z kraje a šíření komunistického ateismu byla kaple v r. 1954 (nebo 1955?) vyhozena do povětří. Na jejím místě můžeme spatřit secesní litinový kříž s nápisem "Mater dolorosa de Trojace (sic) ora pro nobis". Kříž nechali na místo osadit místní obyvatelé r. 1998.

údolím Čertice okolo bývalého Gailova mlýna(Gailmühle či Gaymühle):

"Mlýn na Čertici stál v idylickém údolí řečeného potoka v místě, kde zahýbal směrem doprava a kde se na křižovatce cesta dvojila a vedla i do Pasovar. Pár minut odtud stál lesem obklopený trojaňský kostelík. V letech 1456-1653 sídlil na Trojani rod rytířů Višňů z Větřní, také z Višně zvaný (von Weichsel) a z toho se vyvozuje, že byli stavebníky mlýna. Už právě vodní služebnosti hovoří ve prospěch předpokladu, že tento mlýn klapal v tomto údolí jako první. Ve vlastním rybníce mohl majitel podle libosti zadržovat vody potoka či je naopak nechat volně plynout dál. V časech sucha mu to přinášelo výhody, dolnímu mlynáři to však mohlo být velice nepříjemné. Nedošlo však nikdy ke střetu v té věci už proto, že i postižený si byl plně vědom prastarého práva.
Nový majitel nabyl předtím odborných zkušeností jako mlynářský tovaryš na Ktišském mlýně u Chvalšin. Pocházel ze Lhotky (Mehlhüttel) a oženil se s pouhou selskou dcerkou ze Záhorkova (Ahorn) blízko Kájova. V následujících letech majetek přecházel nepřetržitě na další generace potomků. Pracovali neúnavně a drželi krok s dobou, leccos v hospodářství dokázali vylepšit i nově vybudovat. Tak i Franz Neubauer roku 1932 zmodernizoval svůj mlýn a roku 1942 zřídil při něm i novou rámovou pilu na výrobu prken.
Začátkem října roku 1946 postihl rodinu spolu s ostatními v okolí osud vyhnanců. Zničeno bylo dílo generací, spjaté s tolikerou pílí a odříkáním. Co mohlo víc zasáhnout srdce hospodářovo? - A pak další nesmyslný akt zvůle: roku 1953 vyhodili čeští vojáci kdysi tak výstavný mlýn do povětří a jeho zbytky srovnali se zemí."(Josef Beraus)

okolo bývalého Böhmova mlýna do Šebanova, zde vlevo po silnici do Hořic na Šumavě:

městečko u potoka Polečnice, první zmínka r.1274, koncem 13.st. zakoupil obec vyšebrodský klášter od bratra Záviše z Falkenštejna. Četné požáry v 18. a 19.st. setřely původní ráz. Pův. gotický kostel sv.Kateřiny založen ve 13.st., zpustošen husity okolo roku 1422, přestavěn na zlomu 15. a 16.st. jako dvoulodní, síťová klenba, sanktuář z r.1487, před kostelem pranýř, 2 kamenné mísy na odměřování obilí. R. 1948 nalezeny bronzové předměty z období mohyl. kultury bronzové(1300-100 př.n.l.)při opravě žel. přejezdu. Znovu obnoveny pašijové hry-divadelní zpracování Kristova života, od r.1818 do r.1947. Zprvu hrávali ochotníci v některém z hospodských sálů,bez kostýmů(1816-1840). V 80.letech dostala představení div. charakter, postavena div. budova, přepracován text(J.Amman,K.Landsteiner), scénická hudba J.Jungmanna, první výpravné představení r.1893 hrálo na 300 ochotníků. Hry třikrát filmovány, poprvé r.1895 amer.společ.Hurd, pravděpodobně první hraný film na našem území. Německy hrány naposledy r.1936, r.1947 obnoveny česky-nepodařily se obnovit. R. 1990 založena Společnost pro obnovu paš. her. Muzeum radiopřijímačů.

Počátky obce se datují rokem 1272, kdy byly usedlosti v majetku pánů z Kosové Hory. Později se staly majetkem jedné větve Rožmberků a tito je r. 1290 prodali cisterciánskému klášteru ve Vyšším Brodě. Hoříce na Šumavě-náměstí s kamennými kašnami Mezi nejcennější pamětihodnosti patří městský pranýř z roku 1549. Žulový sloup se dvěma kamennými mísami k odměřování desátků připomíná dřívější soudní pravomoc. Dominantou Hořic je kostel sv. Kateřiny z poloviny 13. století. Ani ten nebyl uchráněn před tehdy častými požáry, od kterých podle některých domněnek mohl vzniknout název obce. Naposledy v roce 1900 zapálil blesk kostelní věž, která pak musela být odbourána a o rok později postavena nová, která se dochovala dodnes. Zmínku si zaslouží soustava sedmi kamenných kašen, vzájemně propojených, které sloužily k zásobování domů na náměstí pitnou i užitkovou vodou. Byla do nich přiváděna voda ze tří studní. Užitková voda pak z malého rybníka. Ten dával možnost, aby při požárech byla puštěna voda potrubím do kašen k hašení.

Tradice hořických pašijových her sahá až do 13. století, což je úzce spjato s těžkými životními podmínkami poddaného lidu. Prostý lid spojuje své utrpení s utrpením Krista a věří, že také pro něho nastane vzkříšení, že nastanou lepší časy. Obnovení tradice začíná počátkem 19. století. Prvé uvedení Pašijí v Hořicích se datuje rokem 1816. Jejich autorem byl hořický tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl, který sepsal text pro pašijové hry s názvem: "Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou" a tím fakticky založil novou tradici hořických pašijí.
V letech 1816-40 se hrávalo o postních nedělích a velikonočních svátcích v sálech místních hospod a bez kostýmů. Tradice her a jejich stoupající úroveň přispěly k tomu, že pověst o nich pronikla daleko za hranice. Pro velký ohlas se hořičtí rozhodli postavit samostatnou budovu divadla. 25. června 1893 bylo divadlo otevřeno a v témže roce zde Pašije zhlédlo na 40 000 diváků.
V období 2. světové války sloužilo divadlo jako skladiště vojenské výzbroje. V roce 1947 se v divadle konají první česky hrané Pašijové hry. Po r. 1948 se v Hořicích nehrálo a v šedesátých letech byla zbořena i budova divadla. Nápad znovuobnovit jednu z nejstarších tradicí Pašijí v Evropě vzešel z hořické radnice v roce 1990. V témže roce vznikla "Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě". Budovu divadla vystřídal malebný přírodní amfiteátr s pěti sty krytými sedadly. Nejprve byl zpracován nový text a hudba a během června 1992 začíná nácvik celého příběhu. Účinkující jsou výhradně neherci z Hořic a nejbližšího okolí.Současné Pašijové hry navázaly na slavnou a bohatou tradici dřívějších her a bez nadsázky se zapsaly mezi kulturní pořady regionu s vysokou uměleckou hodnotou.
Celou historii i současnost obce a s ní přímo spojenou historii pašijových her lze sledovat v nově otevřené expozici místního musea a na trase krátké naučné stezky.
Tradice hořických pašijových her sahá až do 13. století, což je úzce spjato s těžkými životními podmínkami poddaného lidu. Prostý lid spojuje své utrpení s utrpením Krista a věří, že také pro něho nastane vzkříšení, že nastanou lepší časy. Obnovení tradice začíná počátkem 19. století. Prvé uvedení Pašijí v Hořicích se datuje rokem 1816. Jejich autorem byl hořický tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl, který sepsal text pro pašijové hry s názvem: "Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou" a tím fakticky založil novou tradici hořických pašijí.
V letech 1816-40 se hrávalo o postních nedělích a velikonočních svátcích v sálech místních hospod a bez kostýmů. Tradice her a jejich stoupající úroveň přispěly k tomu, že pověst o nich pronikla daleko za hranice. Pro velký ohlas se hořičtí rozhodli postavit samostatnou budovu divadla. 25. června 1893 bylo divadlo otevřeno a v témže roce zde Pašije zhlédlo na 40 000 diváků. V období 2. světové války sloužilo divadlo jako skladiště vojenské výzbroje. V roce 1947 se v divadle konají první česky hrané Pašijové hry. Po r. 1948 se v Hořicích nehrálo a v šedesátých letech byla zbořena i budova divadla.

Hořice na Šumavě-současný amfiteátr Nápad znovuobnovit jednu z nejstarších tradicí Pašijí v Evropě vzešel z hořické radnice v roce 1990. V témže roce vznikla "Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě". Budovu divadla vystřídal malebný přírodní amfiteátr s pěti sty krytými sedadly. Nejprve byl zpracován nový text a hudba a během června 1992 začíná nácvik celého příběhu. Účinkující jsou výhradně neherci z Hořic a nejbližšího okolí.Současné Pašijové hry navázaly na slavnou a bohatou tradici dřívějších her a bez nadsázky se zapsaly mezi kulturní pořady regionu s vysokou uměleckou hodnotou.
Celou historii i současnost obce a s ní přímo spojenou historii pašijových her lze sledovat v nově otevřené expozici místního muzea a na trase krátké naučné stezky.

Poutní kostel Panny Marie Bolestné stál na vrchu Randlesbergu (na mapách též sv. Anna) jižně od obce. Byl postaven v letech 1781 - 82 na místě dřevěné kaple z roku 1733 a byl menší kopií kostela ve Svérázu: jednolodní, obdélný, loď se zakulacenými rohy 11,4 x 9,5 m s elipticky ukončeným presbytářem, na jihu přiléhala malá sakristie, v polovině 19. století přistavěna venku pseudogotická předsíň, nad průčelím byla barokní věžička, v lodi falešná dřevěná klenba, presbytář se zděnou klenbou, loď byla kryta šindelem, věžička plechem, oltáře a kazatelna byly rokokové s klasicistními prvky, malé varhany byly z 1881; vedla k němu křížová cesta z 1850 - 1851; 1904 kostel renovován, odstřelen 1965, přestože měl v té době pouze poškozenou krytinu. Křížová cesta a Boží hrob se zčásti dochovaly. Na vrcholku kopce jsou dnes z trosek vyhrabány základy zdí a podlaha kostela.

Z Hořic po žluté na Mýtinu, do Muckova:

500 m západně od obce lesík s malými jámovými lomy-přírodní památka Muckovské vápencové lomy o rozloze 3,38 ha, vyhlášena 1990. Na nevýrazném pahorku probíhá několik metrů mocná vložka krystalického vápence a dolomitického vápence Z - V směru. V ložisku čistého krystalického vápence (mramoru) byly založeny menší jámové komorové lomy (použitý komorový způsob těžby zřejmě souvisí s tím, že těžbu prováděli místní horníci, těžící obdobným způsobem grafit v blízkých dolech u Černé v Pošumaví), v nichž byla několikametrová vrstva mramoru těžena selektivně do hloubky pod sklonem 45 - 50°. Vznikly tak tři jámové lomy o rozměrech zhruba 20 x 7 x 10 m, 50 x 20 x 4 m a 20 x 8 x 4 m. Ve třetím z lomů se nalézá podzemní komora o ploše cca 600 čtverečních metrů. Ve 2 lomech postoupila těžba poměrně hluboko pod zem - až 40 m šikmo po vrstvě. Voda není ani v nejhlubších podzemních prostorách. Muckovský vápencový lom-skalní brána Neobvyklým způsobem těžby vznikly v lokalitě jedinečné útvary, které dnes představují nejlepší exkurzní lokalitu podzemního lomu v Čechách, mající obdobu pouze na jedné lokalitě na Českolipsku. Unikátní podzemní těžbou krystalického vápence vznikly polopodzemní komory, chráněné před zavalením impozantními pilíři, z nichž jeden vytváří u vchodu do 2. lomu působivou skalní bránu o rozměrech cca 7 x 10 m. V poslední době však dochází k častému řícení odloučených desek dolomitického vápence ze stropů komor a zavalování vytěžených prostor-území je proto z bezpečnostních důvodů pro veřejnost nepřístupné. V lomech lze studovat tektonický styl pestré krumlovské série moldanubika a řadu dalších významných geologických fenoménů, vč. krasových jevů. Je zde významné zimoviště a letní shromaždiště netopýrů. V létě dominuje netopýr vodní a netopýr ušatý, k nejvzácnějším patří netopýr severní, netopýr pestrý a netopýr Brandtův. V zimě je nejpočetněji zastoupen netopýr ušatý. Pahorek pokrytý smrkem ztepilým s příměsí borovice lesní, břízy bělokoré, jedle bělokoré, modřínu opadavého a javoru klenu. Z keřů převažuje líska obecná či ostružiník skalní. V bylinném patře se vyskytuje plicník tmavý, věsenka nachová, samorostlík klasnatý , kokořík přeslenatý, zvonek řepkovitý, kostival hlíznatý, jetel prostřední, jetel horský, dobromysl obecná, kruštík tmavočervený, vítod chocholatý, orlíček obecný, chrpa čekánka, ostřice horská, krvavec menší.

Odtud vpravo po modré do Černé v Pošumaví:

letovisko u Lip. jezera,uváděna již ve 13.st., r.1268 darována zvíkovským purkrabím klášteru ve Zlaté Koruně, od r.1420 českokruml. panství, r.1568 zde založil Jakub Krčín pivovar, poč. 19. st. objevena ložiska tuhy, těžila se hlavně v 2.pol.19.st.( nová šachta Václav u Bližné). Kostel Neposkvrněného početí P.Marie postaven v l.1799-1800, přestavěn v l.1901-3 v pseudorománském stylu. Nový hřbitov při cestě do Bližné

Původně patřilo území obce Černá k panství Boletice, majetku české královské koruny. Král Václav I. daroval toto zboží Hirzovi, který patřil k pánům z Klingenbergu, původem z Porýní. Hirzo se v Čechách objevuje již v letech 1241 až 1248 jako královský vrchní kuchař a od roku 1250 jako královský purkrabí. Hirzo rozuměl stavebnictví a proto ho Otakar II. pověřil založením města Budějovic. V roce 1268 založil na svém panství Dolní Vltavici a také Černou, jejichž založení je v tomto roce písemně doloženo, avšak ve skutečnosti bylo toto místo osídleno dříve.
Počátek osídlení podél staré soumarské cesty přes vltavský průsmyk, která procházela celým Hirzovým územím, mohl být proveden dávno před časem, který je uveden v listinách. Rok 1268, uváděný jako založení Dolní Vltavice a Černé může platit pro začátek plánovitého osídlovaní.
Toto území se táhlo jako úzký dlouhý pruh od Boletic na jihozápad, až na zemskou hranici. V pozdější době bylo celé toto panství pojmenováno podle obce Mokrá, jedné z osad dnešní obce Černá v Pošumaví. Tímto územím vedla obchodní cesta podobná Zlaté stezce, která se na východě, sledujíc vltavským údolím obchodní cestu z Horního Rakouska přes Krumlov do Zlaté Koruny a odtud do Netolic, spojila se Zlatou stezkou.
Hirzo z Klingenbergu, který zemřel dne 13. května 1275 bez dědiců, daroval klášteru ve Zlaté Koruně veškeré zboží Mokrá - Dolní Vltavice, včetně na něm ležících 13 založených sídel. Tím se stali mokerští a dolnovltavičtí poddanými zlatokorunského kláštera. Hirzo leží pohřben ve Zlaté Koruně, náhrobní deska se nachází stále ještě uvnitř kostela. Král Otakar II. potvrdil listinou ze dne 17. března 1268, vyhotovenou v Písku, toto darování a právě tato listina uvádí jména 13 sídel podle místních pojmenování hor, lesů, polností a potoků. Šlo o Dolní Vltavici, Bližnou, Černou, Mokrou, Záhliní, Mýto, Skalné, Detochov, Lštín, Jankov, Mladoňov, Hořičky, Faschinghof a Slavkovice. V této listině, ač je psána latinsky, jsou jména osídlení napsána v českém jazyce (až na Faschinghof).
Klášteru Zlatá Koruna bylo dne 11.ledna 1284 potvrzeno držení hirzovského zboží králem Václavem II. a toto bylo ve vlastnictví kláštera až do husitských bouří. Když byl klášter 11.května 1420 zpustošen husity, dva mniši byli upáleni a ostatní uprchli, zmocnil se klášterního majetku Oldřich z Rožmberka a vymohl si na králi Zikmundovi zastavení klášterního majetku svému rodu. Rožmberkové nevrátili tento majetek zpět zlatokorunským mnichům, když se vrátili zpět z Kremže (Krems) v Dolním Rakousku, kde měli vinice. Ponechali si tento zastavený majetek a naopak nechali tento zapsat jako svoje vlastnictví králem Vladislavem dne 6. dubna 1501. Petr Vok, poslední z Rožmberků, prodal krumlovské panství s bývalým klášterním zbožím dne 11.září 1600 králi Rudolfovi II., od kterého přešel majetek v roce 1612 na krále Matyáše a z toho v roce 1619 na krále Ferdinanda II.. Tak se tento majetek stal opět majetkem korunním, až ho dne 23.prosince 1622 daroval král Ferdinand II. Johannovi Oldřichovi z Eggenbergu. V majetku jeho rodu zůstal tento až do jeho vymření dne 4.dubna 1719. Potom přešel na Schwarzenberky, jimž patřil až do zrušení poddanského svazku v roce 1848.

Fr.A.Borovský: Jedině v okolí Schwarzbachu dobude se ročně asi 20.000 metrických centů tuhy, jež se z části hned na místě na tavidla a různé podobné nádobí spracuje, z větší části však do Anglicka se vyváží. Doly ve Schwarzbachu i v Mokré jsou majetkem knížete Švarcenberka, jenž přičiňuje se o to, aby již v nejbližší době krajina tato až po Zelnavu spojena byla tratí železniční s Krumlovem a Budějovicemi. Tím stala by se krásná tato krajina přístupnější i cestovatelům a jmenovitě Liščí Louka byla by hojněji navštěvována.

Po hrázi přes část Lip.jezera do Hůrky(před zatopením byla součástí Černé), za žel.tratí vpravo po modré přes Žlábek(jméno vesnice odvozeno od žlábku, obec je uváděna již v roce 1445; v roce 1562 uváděn název Rindles, stejně jako 1653; na návsi stojí kaple; jihovýchodně se nacházel Lužní závod-schwarzenberské knížecí grafitové doly: šachty Moric, Nová Olšovská šachta či Josefova štola; dále se v Lužním závodě nacházela pila a cihelna), Jelm, okolo torza Stifterova buku(známý ze Stifterovy povídky Žula, dříve nazýván Machtlův, byl nejsilnějším stromem v okrese Český Krumlov, registrován v soupisu chráněných stromů. Byl vysoký 17 m, obvod kmene 5,7 m a šíře koruny 21,2 m. 8.12.1979 vichřice buk rozlomila, strom pak padl při dalším povětří v roce 1994 ), přes Stifterovu vyhlídku do Horní Plané:

založena zlatokorunským klášterem, připomínaná r.1332, r.1349 práva trhová-povýšena na městečko, v 15. st. ke krumlovskému panství, na obch. cestě z Čech do Rakous. Časté požáry v 16.-19.st., žádné staré budovy se nezachovaly. Kostel sv.Markéty, pův. raně gotický(z 2.pol.13.st.), rozšířen a přestavěn na zlomu 17.a 18.st(1694-96 a v l.1708-10). Ve st. části kostela renes. malby ze 16.st.(z l.1530-80), socha Madony ze 3.čtvrtiny15.st., ve zdi náhrobky Stifterovy matky Magdaleny (zemř.r.1858; ZDE ODPOČÍVÁ PANÍ MAGDALENA ROZENÁ FRIEPESOVÁ PROVDANÁ STIFTEROVÁ A ZNOVU PROVDANÁ MAYEROVÁ, NAROZENÁ 26.ČERVNA 1784, ZESNULÁ 27.ÚNORA 1858.SKLIDILA CO KDYSI ZASELA. NEJLEPŠÍ MATCE DĚKUJÍCÍ DĚTI. ADALBERT,ANNA MARIE, ANTONÍN, JAN, MARTIN, JAKUB) a Stifterova učitele J.Jenneho. Před kostelem středověký pranýř. Na domě č.p.5 znak města-sedící medvěd s pětilistou růží v tlapách(H.Planá ho obdržela r.1568). Pův. raně gotická fara z r.1865, dnešní vzhled z r.1826. Na Vlatavě stával svobodný Hamerský mlýn, o němž jsou zmínky již v roce 1445, 1893-94 přestavba a zavedení elektrického osvětlení jako prvního osvětlení v této krajině, od roku 1894 pak válcový mlýn, propust jezu byla vystavěna podle návrhu budějovického Lanny k usnadnění voroplavby.

Rodiště spisovatele Adalberta Stiftera(1805-1868), básníka Šumavy. V rodném domku(č.p.21) muzeum: Objekt lze charakterizovat jako maloměstský přízemní domek (chalupu) s navazujícím hospodářským dvorem. Jeho existence je archivně doložena již na začátku 17. století. Stavební dispozice domku se zřejmě v průběhu let nezměnila. Na tvářnosti celého objektu však zanechal negativní dopad požár v roce 1934. Domek byl sice záhy opraven do původní podoby, ale vyhořelá hospodářská stavení ve dvoře (stodola s přístavky) již nebyla obnovena. Dvůr tak zůstal na dlouhá léta otevřený a ke změně došlo až při stavebních úpravách v letech 1995-96, kdy byl prostor opět uzavřen obvodovými zdmi a získal podobu atria. Domek je zapsán do seznamu státem chráněných památkových objektů. Objekt patřil až do roku 1910 příslušníkům Stifterovy rodiny. Od listopadu 1910 je domek vlastnictvím obce Horní Planá. V první polovině 20. století zde byla umístěna obecní knihovna a byt knihovnice. Po roce 1945 byl domek využit pro bydlení. Ve druhé polovině 50. let 20.stol. se podařilo prosadit myšlenku na zřízení Památníku Adalberta Stiftera. Domek byl uvolněn a provedeny nutné opravy a úpravy. První expozici připravili dr. Hugo Rokyta jako zástupce Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze a Jan Huleš, tehdejší ředitel českokrumlovského muzea. Památník Adalberta Stiftera byl slavnostně otevřen v den 155. Stifterových narozenin, dne 23. října 1960. V průběhu dalších let byla expozice několikrát pozměněna, naposledy v roce 1993.

Adalbert STIFTER (1805 - 1868)
Autobiobrafie napsaná 26.12.1867.
Životopis byl určen pro encyklopedii a proto jej Stifter napsal sám o sobě ve třetí osobě.
Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v městečku Horní Planá na jihu Čech (in dem Marktflecken Oberplan im südlichen Böhmen) v domku čp. 21. Jeho otec Johann Stifter, syn Augustina Stiftera, byl domkář a tkadlec. Později provozoval v malém i obchod se lnem a obilím. Stifterova matka Magdalena Friepessová - její náhrobní deska je umístěna vlevo vedle vchodu do farního kostela v Horní Plané - byla dcerou hornoplánského řezníka Franze Friepesse. Stifter navštěvoval školu v Horní Plané a měl v Josefu Jennem - jeho náhrobní deska s titulem "vzorný učitel" je umístěna vpravo vedle vchodu do farního kostela v Horní Plané - příkladného vyučujícího, který cvičil své žáky zvláště ve slohu dopisů a pojednání. Tento učitel radil také poslat Stiftera na gymnazijní studia. Předběžnou výuku v latině poskytl žáku hornoplánský kaplan. V listopadu roku 1817 usmrtil Stifterova otce vlastní vůz s nákladem lnu, který se převrátil cestou mezi Welsem a Lambachem. A.Stifter-busta od O.H.Hajeka Tím byla zpochybněna i Stifterova studia na gymnáziu, zejména když ho kaplan z Horní Plané prohlásil za zcela netalentovaného. Dědeček Franz Friepess však odvezl chlapce v létě roku 1818 do benediktinského opatství Kremsmünster v Horním Rakousku, ve kterém se nacházelo gymnázium, a představil ho učiteli a knězi Placidu Hallovi. Ten se chlapce na všelicos vyptal a řekl pak, ať ho sem jen dají. V říjnu roku 1818 byl Stifter vyslán do Kremsmünsteru a velice dobře uspěl u přijímacích zkoušek. Na konci prvního ročníku získal i prvou třídní prémii. Tak pokračoval v gymnáziu i nadále do dvou tříd filozofie. Ve svém učiteli Placidu Hallovi našel Stifter druhého otce, podobně ho podporoval i učitel poezie Ignaz Reischl. Stifter se v Kremsmünsteru věnoval vedle svých učebních předmětů s velikou zálibou kreslení a malování vodovými barvami. Velká náklonnost ho však přimykala především k básnictví. Už jako dítě vyhledával knihy všeho druhu a četl vše, co se mu dostalo do rukou. V Kremsmünsteru se zčásti obeznámil s řeckým, římským a německým básnictvím a s dílem nejlepších jejich představitelů - celý ten svět pak na něho působil nezvyklou silou. Psal v Kremsmünsteru také básně, vždy většinou potají. Na podzim roku 1826 odešel do Vídně studovat práva. Vedle nich se věnoval matematice , a přírodním vědám a pokračoval i v osvojování si německého a cizího básnictví. Ani kreslení a malování nezůstalo stranou. Po skončení studií nenastoupil žádný úřad, ale zůstal ve Vídni a pěstoval dál pro sebe své vědecké snahy. Chtěl se připravovat k profesuře přírodních věd. V té době se bavil také olejomalbou a pustil se i do prvých větších spisovatelských pokusů, z nichž však neposkytl nic k otištění. Vydělával si jako domácí učitel, především matematiky a fyziky. 15. listopadu 1837 se oženil s Amalií Mohauptovou, dcerou vysloužilého důstojníka z osvobozeneckých válek (proti Napoleonovi) Philippa Mohaupta. Od roku 1840 počínaje objevovaly se jeho literární příspěvky v časopise Wiener Zeitschrift, v almanachu Iris a v některých jiných ročenkách. V roce 1844 vyšla část těchto prací souborně ve dvou svazcích u nakladatele Heckenasta v Pešti pod názvem Studie. Stifter postupně získával přístup k významným lidem, mezi nimi zvláště k Andreasu Baumgartnerovi, profesoru fyziky a pozdějšímu ministrovi, s nímž pak udržoval přátelský svazek až do smrti tohoto muže, dále pak v domě baronky von Münkové, horlivé podporovatelky básnických umění, která právě přiměla Stiftera, aby dal některé své práce do tisku, ke kněžně Anně ze Schwarzenbergu, vdově po polním maršálovi Karlu ze Schwarzenbergu, ženě nezvykle nadané, k hraběti Ferdinandu Colloredo von Mansfeldovi, jehož syna Josepha vyučoval, a když se pak ten, nakloněn jako otec všemu ušlechtilému, stal později knížetem, zůstal i vřelým Stifterovým přítelem, konečně pak ke knížeti z Metternichu, jehož syna Richarda, nynějšího rakouského vyslance v Paříži, učil v letech 1844, 1845 a 1846 matematice a fyzice. Stifter se v oné době šířeji zabýval i historií a politickými vědami a neusiloval už o profesuru. Roku 1847 vyšel třetí a čtvrtý svazek Studií. Mezitím bylo otištěno mnoho Stifterových prací v časopisech a almanaších. Na jaře roku 1848 odjel, jak to už činíval častěji předtím v letních měsících, spolu se svou ženou do milovaného Horního Rakouska, nevrátil se však tentokrát na podzim do Vídně, nýbrž strávil zimu a následující léto v Linci. Na podzim roku 1849 udělilo mu ministerstvo vyučování titul školního rady a také inspektora vídeňských a dolnorakouských gymnázií, on však svůj úřad odmítl a požádal ministra, aby mu dovolil působit jako školní rada a inspektor národních škol o Horním Rakousku, poněvadž tam dobře zná zemi a lid, s čímž ministr vyslovil souhlas. V roce 1850 přesídlil Stifter do Lince a nastoupil do úřadu, který pak vykonával až do roku 1865. Měl ve znamenitém neúnavně činném a právě s ohledem na rozvoj školství tolik horlivém hornorakouském místodržiteli Eduardu svobodném pánu von Bachovi nejen blahovolného představeného, nýbrž i přítele plného náklonnosti. V roce 1850 vyšel pátý a šestý svazek Studií. Roku 1'853 byly pak vydány dva svazky povídek pod názvem Pestré kameny. Roku 1857 vyšla ve třech svazcích povídka nazvaná Pozdní léto a v letech 1865, 1866 a 1857 historické vyprávění Vítek. Četné články a literární příspěvky z těch let jsou roztroušeny v časopisech a ročenkách. V roce 1850 obdržel Stifter od císaře velkou zlatou medaili za umění a vědy a v roce 1854 pak rytířský kříž řádu Františka Josefa. Koncem roku 1863 začal churavět a nalezl v té době účinnou pomoc u výtečného lékaře chorob těla i duše dr. Essenweina, který se mu stal i účastným přítelem a na jehož radu a radu Oppolzerovu z Vídně navštěvoval na jaře roku 1865, 1866 a 1867 Karlovy Vary a pobýval pak v létě většinou v Bavorském lese a na úpatí Třístoličníku. Karlovarský lékař dr. Seeger prohlásil na jaře 1867 jeho neduh za překonaný. V listopadu roku 1865 byl Stifter jmenován dvorním radou a s plným zajištěním přeložen do důchodu. Stifterův podpis Věnoval se v Linci svým literárním a vědeckým snahám a k svému zotavení pěstoval i malířství a péči o květiny, z nich zvláště kaktusy, jichž nashromáždil ne právě nepatrnou sbírku. V roce 1867 mu vévoda sasko-výmarský propůjčil rytířský kříž první třídy řádu Bílého sokola. Stifter se rozhodl podržet si své bydliště v Linci a pracuje nyní právě na dokončení své práce Z kroniky našeho rodu a na historické povídce Záviš (z Rožmberka).(Za měsíc po napsání těchto řádků 28.1.1868 Adalbert Stifter v Linci zemřel.)

První písemná zmínka o Horní Plané pochází ze září roku 1332 kdy rychtář Konrád a radní města Budějovice sepsali listinu v níž se koželuh Wenhart vzdává jistých dědických nároků ve zlatokorunské vsi Horní Planá. Latinsky psaná listina je uložena ve státním archivu v Českém Krumlově a je podepsána 12 členy rady.V roce 1349 byla Horní Planá císařem Karlem IV. povýšena na městys. V období husitských válek zde došlo ke změně vrchnosti. Valné části pozemkového majetku zlatokorunského kláštera se zmocnil Oldřich z Rožmberka. Kostel svaté Markéty je poprvé písemně doložen v roce 1374. V roce 1568 obdržela Horní Planá pravděpodobně na přímluvu Viléma z Rožmberka od císaře Maxmiliána vlastní znak. Na vrchu nad městem byla v roce 1667 postavena dřevěná kaple, kterou v roce 1777 vystřídala kaple zděná. Veliké bohatství lesů zůstávalo dlouhá staletí nevyužito, protože chyběla možnost dopravit dřevo do vnitrozemí. Zásadní obrat znamenalo až vybudování umělého plavebního kanálu, po němž se dalo dřevo plavit do řeky Mühl v Rakousku a odtud do Dunaje, kde se nakládalo na lodi a dopravovalo do Vídně. Se stavbou se započalo již roku 1789. V plavení se započalo v roce 1791. K hospodářskému rozvoji přispělo i vybudování železniční trati České Budějovice - Černý Kříž. V roce 1805 se v Horní Plané narodil Adalbert Stifter, v německy mluvících oblastech velmi uznávaný spisovatel Šumavy.

Název města se různě měnil - 1349 "Plana", 1408 "Plan", 1445 "Plan oppidum", 1493 "Miestečko Plané", 1600 "Stadtl Plan", 1653 "Oberplan" a poté v různých listinách "Ober Plan" a od roku 1918 německy Oberplan a česky Horní Planá.

1332 První písemná zmínka o Horní Plané.
11.7.1349 Císař Karel IV. uděluje Horní Plané práva obvyklá městysu.
1374 Je na papežské listině poprvé zmíněn kostel svaté Markéty (děkanský kostel)
1464 Postihla Horní Planou a okolí morová rána, stejně tak i v letech 1585,1680 a 1713.
1478 Byla hornoplánským obchodníkům zajištěna "svobodná cesta" vedoucí z Horní Plané přes Klaffen do Pasova.
1483 Bylo uděleno městečku soudní právo a pravomoc nad 15 přilehlými obcemi.
1529 Potvrdil císař Ferdinand I. všechna dosud udělená práva.
1536 Městečku se dotalo nových privilegií od Jošta z Rožmberka.
1563 Uděleno cechovní právo ševcům.
1568 Na požádání Viléma z Rožmberka udělil císař Maxmilián II. Horní Plané znak
1580 Bylo následkem požáru zničeno téměř celé městečko, obdobně i v letech 1744, 1817 a 1830.
1581 Byla pro Horní Planou zrušena povinnost odúmrtí a zavedeny robotní povinnosti.
1713 V Horní Plané bylo napočítáno 606 osob.
1.1.1765 Zavedení dolnorakouských měr a vah v českých zemích.
1777 - 1779 Byl postaven kostel Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě nad Horní Planou. Byl vysvěcen v roce 1779.
1801 V Horní Plané bylo napočítáno 999 osob.
23.10.1805 Narodil se v domě čp. 21 básník Adalbert Stifter.
1819 Zřídil pan Anton Friepeß prodej soli v domě čp. 52
19.2.1826 Podle guberniálního nařízení číslo 2961 se Horní Planá objevuje zapsaná mezi třemi městy a městysy kterým náleží vlastní vedení pozemkových knih.
1836 V Horní Plané bylo napočítáno 1.036 osob.
1841 Sebrala vrchnost v Krumlově hornoplánským právo vést vlastní pozemkové knihy. Toto právo bylo městu opět vráceno v roce 1873 ale tato přestávka měla za následek, že od domu číslo 103 až po dům č. 140 nejsou zapsáni jejich první majitelé v pozemkové knize.
1850 Byl zřízen soudní okres Horní Planá.
1855 Na náměstí byl založen malý parčík z lip a jasmínu. Byla postavena Wenzelem Hossingerem z Hořic kašna na náměstí.
14.11.1856 Hajným Josefem Jungwirtem byl zastřelen poslední šumavský medvěd.
1862 Horní Planá měla 1.100 obyvatel.
1872 Krejčí Johann Hartl koupil první šicí stroj.
1875 Bylo instalováno první veřejné osvětlení Horní Plané (olejové lampy).
1879 Byla postavena dobytčí váha.
1892 3. července se konalo slavnostní otevření dráhy z Kájova do Želnavy. První vlak vyjel z Budějovic v 1039 hod. a slavnostně vyzdoben přijel do slavnostně vyzdobené Horní Plané ve 1401 hod., kde byl očekáván velkým množstvím lidí. Nejvyšším bodem dráhy je stanice Polečnice, největší stoupání je 20 promile a trať má 51 přejezdů. Z Horní Plané stála jízdenka do Krumlova 50 krejcarů. Z počátku jezdily pouze dvě soupravy.
1895 Umístněny tabule v němčině označující začátek obce. V roce 1922 byly tabule změněny na dvojjazyčné.
1896 Stavitelský mistr Alois Schacherl postavil pro obec nemocnici.
1904 V Horní Plané se poprvé objevilo k vytápění hnědé uhlí.
23.10.1913 Náměstí bylo poprvé osvětleno elektrickým proudem.
17.5.1921 Na základě rozhodnutí ministerstva vnitra bylo změněno české jméno obce z "Planá" na "Horní Planá".
8.8.1922 Bylo pozorováno první vojenské letadlo, které letělo směrem na Volary.
1923 8. července bylo otevřeno Šumavské museum v Horní Plané.
1926 20. října si koupil vrchní lesní správce Max Friedl první radiopřijímač v obci. V dubnu si zakoupil čtyřlampový radiopřijímač hostinský Martin Putschögl v Bližší Lhotě za 2.600 Kč. 30. listopadu zakoupil Friedrich Skrbek první osobní automobil v obci
1928 obec povolila firmě Vacuum Oil Company postavení benzinového čerpadla u domu č.37 a potom také obchodníkovi Otto Schwarzovi. Byly umístěny dopravní značky omezující rychlost přes obec na 15 km/hod. V září zakoupili Anton Berger a Franz Gabriel, oba z Bližší Lhoty, první osobní a nákladní autobus se 16 místy k sezení.
13.9.1939 Vyhlášení stanného práva.
2.10.1939 ve 14.oo hod dorazila německá vojska z Bližší Lhoty do Horní Plané.
18.4.1942 Byly odevzdány pro válečné účely dva největší zvony z kostela sv. Markéty a dva menší z Dobrovodské kaple.
8.4.1945 Prošel Horní Planou transport vězňů z koncentračního tábora Flossenburg.
6.5.1945 Do Horní Plané dorazila v 8:30 americká vojska.
9.-10.4.1946 První hornoplánští Němci odvezeni do sběrného tábora v Krumlově a ještě před velikonocemi odsunuti do Německa.
1952 - 1958 Budování a napuštění lipenského jezera a zánik některých osad přidružených k Horní Plané.

Nad náměstím v části Dobrá Voda barokní kaple z l.1777-79: Kaple P.Marie Bolestné na Dobré Vodě u Horní Plané. Podle pověsti se zde roku 1667 uzdravil chromý člověk vodou ze studánky. V upomínku na tuto událost zde byla postavena dřevěná kaple, která však postupně pro tak velký počet poutníků nestačila. Z tohoto důvodu byla roku 1777 stavba zděné kaple. Slavnostní vysvěcení zdejší kaple na Dobré Vodě proběhlo 17. října roku 1779 krumlovským prelátem Gfellerem. Stavba se skládá z presbytáře elipticky zakončeného, 7,60 m širokého a s vítězným obloukem 8,40 m hlubokého, k němuž je přistavena malá sakristie. Na západ přiléhá podlouhlá loď, 15,30 m dlouhá a 11,40 m široká v jejíž čelo je vstavěna kruchta, která spočívá na dvou kulatých kamenných sloupech a čtyřech konsolách. V kapli je pochován farář Antonín Kitzhofer (1710 - 1793), který dal podnět ke stavbě zděné kaple (Děkan z Horní Plané Anton Georg Josef Kitzhofer, rodák z Brzotic, přišel do Plané v roce 1759. Zemřel 16.10.1793. Na vlastní přání byl pochován před hlavním vchodem do kostela, aby každý, kdo do kostela vstoupí, musel šlápnut na jeho hrob.). Zastřešená studánka. Bronzová socha A.Stiftera od K.Wilfera z r.1906: Již v roce 1866 a 1902 bylo vážně pomýšleno na to, prokázat poctu velkému domácímu básníkovi Adalbertovi Stifterovi pomníkem, aby i následující generace udržovaly v živé vzpomínce největšího syna Horní Plané. Z tehdejšího obecního zastupitelstva byl zvolen 6. února 1903 malý výbor, jehož členy se stali: Dr. Moriz Herrle (40), starosta Karl Gabriel (53), ředitel kanceláře na odpočinku Josef Reininger (5), notář Friedrich Hans Nitsche (184), lékárník Ambros Keller (170), tajemník okresního zastupitelstva Franz Wenzel (122) a hostinský Karl Pechmann (17).Brzo byl tento výbor doplněn o hornoplánského PhDr. prof. Antona Wallnera, Franze Stadlera, učitele ve Vídni a Andrease Bojara (5), výběrčího daní v Horní Plané. Tito pánové podepsali "Výzvu ke zřízení pomníku A. Stiftera v Horní Plané", kterou sepsal Dr. Anton Wallner, tehdy profesor v Lublani. Horní Planá-bronzová socha A.Stiftera Již v lednu 1903 věnoval výbor na zřízení pomníku A. Stiftera v Linci dobrý počáteční obnos 50 zlatých. Tvůrce tohoto lineckého pomníku zaslal brzy model pomníku, který byl později uložen v Šumavském muzeu v Horní Plané. Sochaři prof. Grath a prof. Heinz ze Stuttgartu zaslali malé skicy, sochař Karl Wilfert z Chebu přišel v létě roku 1903 do Horní Plané, aby výboru vyložil své myšlenky na pomník, soutěže se zúčastnil také jeden sochař z Lublaně.
Ministerstvo kultury a výuky ve Vídni přislíbilo vydatnou subvenci, jestliže bude zhotovením pomníku pověřen německo-český umělec, a tak bylo rozhodnuto pověřit postavením pomníku sochaře Karla Wilferta. Tento chtěl zobrazit básníka ve věku 40 let tak, jak kráčí z dobrovodského kopce, dívá se na svou rodnou obec, přemýšlí a pozoruje milované hory. Všichni byli s touto myšlenkou srozuměni. Vznikl krásný pomník, obklopen šumícími stromy na přední výšině dobrovodského kopce, jehož kostelíček a okolí básník velice ctil. Na tato místa, která navštívil a maloval, také v roce 1845, mu zůstala po celý život trvalá vzpomínka z mládí. A takového v půvabném zamyšlení ho zvěčnil v našem pomníku Wilfert.
Čilý pomníkový výbor rozeslal skvostnou "Výzvu" do 13 novin a 1.263 jednotlivcům a korporacím. Brzy začaly přicházet ze všech stran okouzlené souhlasy, které ujišťovaly svou podporou tohoto ušlechtilého díla. "Výzva" promlouvala ke všem srdcím: "Básník, kterého chceme uctít, není žádný hrdina německého básnictví, ke kterému vzhlíží také cizí národy s obdivem, jehož slova znějí kovovým hlasem světem, která námi otřásají a nás okouzlují, která s pýchou uctíváme, neboť ona jsou naše. Ale on je z těch, které milujeme. On hovoří půvabnou, tichou řečí, pro tiché hodiny a tichá srdce a vzbuzuje zármutek a touhu, jak doznívající zvuk struny. A je v tom zvláštní zvukové zabarvení. Jemu bylo dopřáno nahlédnouti do její hluboké hrudi jako do prsou přítele. Toto splynutí s přírodou je dědictví z jeho lesní domoviny. A tento zadumaný, krásný obraz vlasti zůstane věčně stát před jeho duší. Když někde v širém světě, tak zde je to místo, kde má být na Stiftera vzpomínáno."" Lidé skoro ze všech oborů lidské činnosti se postavili do milé služby dobrého díla a vyjmenovat je by bylo nemožné. Došlo 475 peněžních zásilek v celkové hodnotě 15.230 zlatých ze všech zemí rakouskouherské monarchie, Maďarska, Anglie a Německa. Na rozšíření oslavného sborníku věnoval sám císař 200 Korun. Plánované odhalení pomníku na rok 1905 muselo být odloženo na rok 1906. Slavnostní položení základního kamene bylo provedeno 22. října 1905. Zúčastnila se ho rodná obec a někteří přespolní. Pomník ze slitiny mědi a bronzu byl ulit ve slévárně Bendlmaier v Praze-Holešovicích. Váží 460 kg, je 230 cm vysoký s podstavcem 3 m.
Nápis: "Adalbert Stifter" (dole) - "Zde odpočívají široké lesní hřebeny a sestupují líbezně černomodře se šeříce proti stříbrnému pohledu Vltavy. Je něco nevýslovně milého a bolného v tomto pohledu" (tabule pod pravou rukou). Tvůrce pomníku obdržel 12.000 Korun, úprava místa včetně schodiště, 2 kamenných lavic a ostatní si vyžádalo 1.900 Korun, slavnostní odhalení 1.292 Korun, ostatní výdaje 630 Korun, oslavný sborník 1.000 Korun. Náklady byly zcela pokryty. Večer dne 25. srpna 1906 byl básník uctěn před svým rodným domem (21) okázalou slavností.
V samotný, následující slavnostní den odhalení pomníku panovalo krásné, slunečné počasí. Po budíčku v 6 hod. ráno se objevily četné delegace a spolky, přivítané slavnostně hudbou. Včetně těch co přijeli vlakem, přišlo asi 100 spolků a korporací. Slavnost to byla velice okázalá, průvod v osmistupech se odebral na místo pomníku v počtu asi 6.000 lidí. Tento průvod, nikdy předtím v Horní Plané nevídaný, za hřmění hmoždířů se vydal na dobrovodský kopec. Na slavnost bylo použito několik tisíc slavnostních odznaků, bylo rozesláno přes 1.000 pozvánek, 350 plakátů, 1.000 pivních sklenic po 50 haléřích, 1.000 pohlednic po 10 haléřích a mnoho jiného. Byl prodáván oslavný sborník "Vlast" od Dr. Antona Wallnera, z 2.000 kusů tohoto sborníku bylo prodáno po 1 Koruně, novinám bylo zasláno 7 kusů, do škol bylo dáno 208 kusů a 322 obcím okresu Horní Planá byl též zaslán.(zdroj: Historie městysu Horní Planá a přifařených obcí - Stanislav Jagr)

Dobrá Voda též dějištěm povídky Popsaná jedlička. Naučná stezka(6km,7 zastavení), chráněná lipová alej(obvod až 4,5 m).

Po Adalbertu Stifterovi je dalším proslulým hornoplánským rodákem univerzitní profesor Dr. filozofie Gustav Jungbauer, významný národopisec, autor řady knih a také jeden ze zakladatelů Šumavského muzea v Horní Plané (spolu s Hansem Schreiberem).Gustav Jungbauer se narodi1 17.července l886 v osadě Přední Hamry v tzv. Hamerském mlýně č.100. Jeho rodný dům musel ustoupit na konci 50. let Lipenskému přehradnímu jezeru. - V letech 1896 až 1904 studoval na německém gymnáziu v Krumlově, kde jej vyučoval profesor Josef Johann Ammann, jenž se velmi zasloužil o slavná velká představení Pašijových her v Hořicích na Šumavě (od roku 1893). Pod jeho vlivem se Jungbauer přihlásil na německou univerzitu v Praze, obor národopis a literatura. V roce 1909 byl promován na doktora filozofie, a až do roku 1914 učil na středních školách v Liberci, Rumburku a Litoměřicích. V r. 1914 byl povolán na frontu a v r. 1915 upadl do ruského zajeti. V letech 1919 až 1921 byl zástupcem Československého červeného kříže v Rusku. Zajišťoval repatriaci nemocných, raněných a dalších příslušníků Československé republiky bez rozdílu náboženství a národnosti,vojáků i civilistů. V roce 1921 se stal místopředsedou muzejního spolku a předsedou spolku pro folkloristiku a lidovou osvětu na Šumavě. Od roku 1923 pak vykonával i funkci předsedy muzejního spolku, a to až do své smrti. Byl vysokoškolským učitelem, od r.1933 univerzitním profesorem. Z jeho knih připomeňme rozsáhlou sbírku lidových písní ze Šumavy, nebo sbírky pověstí a pohádek. - Zemřel v Praze 23.října 1942. O pět dní později byl pochován na hřbitově v Horní Plané. Bohužel, jeho hrob není dnes přesně znám.

Dnes letovisko-písečná pláž, půjčovna loděk, šlap.kol. Přívoz do Z.Zvonkové.

Dne 12. února 1932 se objevil zcela zvláštní přírodní úkaz: po 10.15 hod. se položila velká, kulatá, velice slabá vrstva mlžného oparu před slunce a rychle se objevila tři vedlejší slunce na západě, východě a severu, vzdálená asi 30 slunečních průměrů od matně svítícího slunce, každé z nich vrhalo rovně ne vzpomenutém směru ostré duhové světlo v délce dvou slunečních průměrů. Jižní obloha se potáhla na 3 minuty rudým magickým paprskem a šumavské lesní hory ukázaly zářící Alpy. Po jedné hodině se přidružilo ke třem vedlejším sluncím čtvrté, jižně od slunce, na krátkou dobu spojil matně zbarvený světelný kruh všechna čtyři slunce. Během celého úkazu se objevovaly na různých místech oblohy, často daleko od slunce vzdálené, četné, dílem ven, dílem dovnitř zaoblené kusy duhy, bez slunečního obrazu, které bylo možno pozorovat až půl hodiny, často dvě a dvě nad sebou nebo vedle sebe. Takových bylo napočítáno deset. Celkem trval tento přírodní úkaz dvě hodiny.

Pověst: Místní selka-čarodějnice v noci nasazovala uzdu svému čeledínovi, proměňovala ho v koně a létala s ním na sabat na Třístoličník. Jednou se nechal proměnit v koně čeledínův kamarád, na sabatu vše vyslechl a když se změnil znovu v člověka, nasadil uzdu selce. Potom ji nechal podkovat jako koně. Čarodějnice nějaký čas předstírala, že je nemocná, nakonec ji však usvědčili a upálili. Kolem r.1800 byl starý majitel Hamerského mlýna(dnes zatopen Lip. jezerem-pozn.autora) u Horní Plané Hoepfler široko daleko známý jako člověk, který se nebojí smrti ani ďábla. Několik chasníků ho chtělo vyzkoušet, za soumraku se přikradli k mlýnu, namazali si ruce a obličej sazemi. Jeden z nich vrazil dovnitř a začal pekelně mručet a chrchlat. Když ho mlynář uviděl, šel klidně ke stolu a vzal ze zásuvky nůž. Přitom povídá: "Copak je to za pozdní návštěvu, to bych teda rád viděl jestli má čert krev červenou nebo černou". Když se přiblížil ke vchodu, nebylo po chasnících ani památky.

Pověst o Dobré Vodě: "V Horní Plané, v domku, jemuž se říká "U léta" a jenž náleží k těm, které jsou vystavěny blizoučko kopce, takže jejich kůlny a stodoly už stojí na svahu, zdálo se po tři noci za sebou jednomu slepci, že má vystoupit na vrch a že tam má kopat. Ve snu viděl trojhranné kameny, pod nimiž vytryskne voda; když si jí umyje oči, bude vidět. Ráno po třetí noci vzal motyku, a aniž někomu něco řekl, šel na kopec. Našel trojhranné kameny a dal se do kopání. Když chvíli kopal, uslyšel šumění, jako by někde vyvěrala voda, a když se zaposlouchal pozorněji, uslyšel tiché zurčení. Odložil tedy motyku, ponořil ruku do vody a přejel si jí po čele a přes oči. Když ruku sňal, prohlédl. Uviděl nejen svou paži a motyku, která tam ležela, nýbrž i celý kraj zalitý sluncem, zelený trávník šedé kameny a keře jalovce. Ale spatřil i něco jiného, co ho nesmírně polekalo. Těsně před ním ve vodě ležel milostný obraz Sedmibolestné rodičky boží. Měla lehounkou svatozář okolo hlavy, na klíně ukřižovaného mrtvého syna a v srdci sedm mečů. Poodstoupil na trávník vrhl se na kolena a modlil se k Bohu. Po chvíli vstal a dotkl se obrazu. Vytáhl jej z vody a postavil jej vedle největšího z trojhranných kamenů na trávu na slunce. Potom se ještě jednou pomodlil, setrval ještě dlouho na kopci, konečně se vrátil domů, vyprávěl o té události lidem, a až do konce života viděl. Ještě téhož dne se mnoho lidí vydalo na kopec pomodlit se k obrazu; později přicházeli jiní a jiní. Protože se událo mnoho zázraků, zvláště na chudých a churavých, zřídili nad obrazem stříšku, aby netrpěl nepohodou a sluncem. Neví se, kdy se to stalo, ale jistě to bylo velice dávno. Právě tak se neví, co se s obrazem stalo později, a z jakého důvodu byl po čase zapůjčen osadě Dolní Vltavice; ale tolik je jisté, že sedm let po sobě pustošilo krupobití hornoplánská pole. Tu lid přišel na myšlenku, že je nutno zase přinést obraz a jeden muž z domu U Jezulátka v Krátké ulici jej přinesl na zádech z Dolni Vltavice do Horní Plané. Krupobití už nepřišlo a pro obraz vystavěli překrásnou dřevěnou kapličku u slepcovy studánky a za ni zasadili lípu. Také začali stavět širokou dlážděnou cestu lemovanou lipami od kapličky dolů do Horní Plané, ale nedokončili ji ani v pozdější době. Po mnoha letech by1 jednou v Horní Plané velice zbožný farář, a protože poutníků k obrazu stále přibývalo a přes tmavé lesy z Bavorska přicházely celé zástupy věřících, navrhl, aby se postavil kostelík. Kostel vystavěli na vyšším a vhodnějším místě a v zbožném procesí přenesli do něho obraz, který předtím přioděli ozdobnými, krásnými rouchy. Červená kaplička byla zbourána a nad slepcovou studánkou, která se zatím rozdělila do dvou pramenů vystavěli dva domečky. Tím se stalo, že lípa, která dřív stála za kapličkou, stojí teď mezi oběma domečky a že dlážděná cesta, která měla vést ke kapličce, a nebyla dokončena, vede teď travou bez účelu a bez cíle. Jeden z farářových nástupců dal udělat novou cestu z Horní Plané ke kostelu, vysázel po jejích stranách mladé stromky a přikázal školním dětem, aby z ní sesbíraly kamínky, které se tam náhodou dostaly. Je to týž kostelíček, který tam stojí dnes."

Z Horní Plané po cyklotrasách směr Volary nebo přívozem směr Z. Zvonková.

nahoru

Verze 2.7 , Mystik 2005-2012