wz
Panorama

Cyklotrasa 44:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Světlík - Pasovary - Slavkov - Kájov - Boletice - Polná na Šumavě - Olšina - Hodňov - Horní Planá (33 km)


Ze Světlíku(CT 43)sv. 2 km po modré, zde odbočíme vpravo do Pasovar:

Jihozápadně od Krumlova, ve faře Světlické leží ves Pasovary, v níž tvrz a dvůr, nyní již rozprodané, bývaly. Předkové starých vladyk Pasovarských byli bratří Čeněk z Cipína jinak z Metlic (r. 1278-129, Radosta (r. 128?) a Domin (r. 1278-1300). Tento držel Pasovary, z nichž daroval r. 1291 klášteru Vyšebrodskému dva díly desátku(V roce 1291 získává klášter desátek ze statků Dominika "de Pazzawerslag". "Pazzawerslag" jsou dnešní Pasovary (Passern). Jméno místa samo je nepopiratelným důkazem toho, že kolonisté, pocházející z pasovského dominia, klučili a osidlovali v rožmberských službách i území na sever od hraničního lesa tu na české půdě (v originále "auf böhmischen Boden" - pozn. překl.). Dominik z Pasovar byl zřejmě ministeriál bavorského původu, který vstoupil do rožmberských služeb, aby s pasovskými lidmi (v originále "mit Pasauer Leuten" - pozn. překl.) klučil lesy v místech, kde vznikla jeho zásluhou osada Pasovary-F.Franz). Mikuláš z Pasovar daroval r. 1312 s přivolením manželky své a synů svých desátek veškerý na popluží a dvoru Uretšláku (tuším vlastně Dvořetíně, Dworzatschlag) kostelu sv. Jakuba ve Světlíku. Roku 1314 držel také zboží Nežetické u Svin. Domin z Pasovar daroval (r. 1341, 24. června) na spasení duše své klášteru Vyšebrodskému dědiny nějaké v Kališti. Roku 1366 byl již mrtev, zůstaviv vdovu Markétu, kteráž tolikéž dobrodiní klášteru dotčenému učinila. Pasovary-bývalá tvrz Z rodu Dominova pocházeli také bratří Veclin z Cipína (r. 1390-140?) Řehoř z Pasovar jinak z Cipína (r. 1390-140?) a Pešík z Uzdičova jinak z Pasovar (r. 1390-140?) kteří r. 1397 klášteru Vyšebrodskému platy ve Stokově a Světlíku darovali. Sestry jejich Kateřina a Lidmila oddaly se životu v čistotě a pobožnosti, nevstupujíce však proto do kláštera, nýbrž bydlíce s jinnými šlechtičnami pobožnými v domě vedlé samé kaple Betlemské v Praze.
Po smrti Janka Lovíka z Pasovar vyprosil si zboží jeho Pasovarské, jež na krále spadlo, Matěj Višně z Větřní (r. 143?) ale postoupil ho potom Petrovi Kačici z Jetřichovic a manželce jeho Elišce. Oba byli velice nábožni. Pověstný Jan de Capistrano poslal jim roku 1451 dne 6. listopadu list, jímž je učinil účastnými všech modliteb a dobrých skutků řádu Františkánského a tovaryšstva panenského sv. Klary. Tehda držel ještě Kačice Pasovary, ale komu se po něm dostaly, není známo. Nabyl jich před rokem 1472 Jiřík Višně z Větřní, jenž se po r. 1459 častěji, ale roku dotčeného po prvé jako pán Pasovarský připomíná. Toku 1475 dal poddaným kláštera Vyšebrodského ve vsi Tatteru odměnu za škody, která se jim zatopením byla stala; také r. 1481 učinil nějakou směnu, zakládaje nový rybník. Zemřel r. 1482 dne 24. března.
Ze synů jeho, kteří Pasovary a Větřní drželi, připomíná se mladší Erazim jen jednou r. 1489. Vácslav, syn starší, měl různice s farářem a mlynářem zádušním v Kajově o stoku, která šla na ten mlýn přes grunty jeho, ale r. 1498 byl spor ten urovnán. Držel Pasovary tvrz, dvůr a ves, tvrz pustou Trojaň se dvorem, Kajkan dvůr popl., ves Dobřejov, platy v Kramolíně a Světlíku, Zátoň dvůr popl., Větřní tvrz, dvůr s dvojím poplužím a ves, Němčí a Kaliště vsi celé, v Mezipotočí a Metlíně c. t. m., v Cipíně na jednom člověku desátek, k tomu koupil Všímary od Jindřicha Cinišpána, a vsi Dlouhou, Lhotku a Skupečnou od Adama, Petra a Jindřicha bratří Sudkův z Dluhé. Na Dluhé a Lhotě daroval r. 1533 plat klášterci na Výtoni. Žil ještě r. 1544 a nedlouho potom zemřel. Syn jeho Jan (r. 154?) vychován byl na dvoře pánů Krumlovských, jimž i sloužil, pročež také, když se r. 1551 ženil, byla paní z Roggendorfu, matka mladých pánův, přítomna veselí tomu na Žirovnici, jakož i naopak Jan byl později mezi těmi, kteří jeli r. 1562 pro nevěstu Vilémovu, Žofii kněžnu Braniborskou. Týž Jan koupil sobě roku 1572 dům v Krumlově, pro nějž měl pak mnohé rozmíšky s Krumlovskými. Ves Skupečnou prodal r. 1556 Jindřichovi Sudkovi. Zemřel r. 1575 zůstaviv veškeren statek svůj synovi Adamovi. Ten nebyl dobrý hospodář, neb zadlužil nemálo statek otcovský a míval pro dluhy své i jiné ještě případnosti téměř neustálé hádky a ústrky s měšťany Krumlovskými; i stěžoval sobě nejednou při pánech a radě městské, že by oni, Krumlovští, jemu znamenité škody v lesích, v řece a zvláště při mlýně Pečkovském lovením zvěře a lapáním ryb činili, poddané jeho bez příčiny věznili a jej u pánů křivě naříkali, ačkoliv jim chce podlé všeliké možnosti své z dluhů práv býti. K zapravení svých dluhů prodal dvůr ve Višnovém (r. 157?) potom Mezipotočí a konečně i (r. 158?) mlýn Pečkovský. Roku 1585 byl již mrtev, a statek sirotčí spravovala sestra jeho Anna Kolichreitrova z Větřní a na Černém Dubu. I syn jeho Jan, kterýž již r. 1589 Pasovary spravoval, měl těžkosti pro dluhy otcovy, proto prodal roku 1603 Větřní s příslušenstvím Krumlovským, a r. 1615 vsi Hořejší a Dolejší Dlouhou, Šamary, Hosenšlok a mlýn Český Mikuláši Čejkovskému z Čejkov. Na tvrzi, dvoru a vsi Pasovařích věnoval r. 1617 manželce své Lukrecii Višňové z Machovic 1000 kop gr. č. Když vojska císařská r. 1620 do jižních Čech vtrhla, nastaly veliké útrapy pro Jana. Jsa již stařec a maje dosti starostí o těhotnou svou manželku neuposlechl, když jej císařský hejtman a kommissaři před sebe na Krumlov obsílali, chtějíce na něm zvěděti, bude-li držeti s císařskými. Odebral se na hrad Rožemberk a tu zůstal, až byl hrad vojskem Bukvojovým dobyt. Potom se chtěl na Pasovary navrátiti, ale již nemohl, poněvadž přestal býti tu pánem. Statek Pasovarský totiž ihned zabrán, nad Janem pak již soud nedržán, nýbrž r. 1624 dne 10. června prodány tvrz Pasovary s dvěma štěpnicemi, dvůr s pivovárem a ves, dvůr Ebenovský pod Zátoní, vsi Světlík a Uretšlák obci města Krumlova za 6840 kop 41 gr. 3 p. míš. či 7864 fl., ačkoli statek ročně 1000 fl. nesl.
Roku 1628 podal Janů syn Jan Adam suplikaci k císaři a ke komoře žádaje, aby mu byl statek jeho navrácen. Vymlouval se, že nikdy rebelem nebyl a věrnosť k císaři nezrušil. K výmluvě Janově odpověděla rada Krumlovská, že byl otec jeho zajisté rebel, neb při počátku rebelie odebral se prý do Písku k vojsku nepřátelskému, vzav s sebou kočího a jednoho poddaného, tam pak se nějaký čas zdržev vrátil se prý do Pasovar a odebral se potom do Rožemberka, ačkoliv prý do Krumlova, kdež se dosti šlechty zdržovalo, blíže měl a tam bez nebezpečenství bydleti mohl. Poddaní jeho jej prý marně vybízeli, aby se vrátil, také mu prý cís. hejtman vojenský kolikráte z Hořic psal a sliboval, že se mu veškeré věci vojáky odňaté navrátí, než on ani k těmto psaním neodpovídaje tak dlouho na Rožemberce zůstával, až ho císařští dobyli. Roku 1628 také Lukrecie, Janova manželka, žádala, aby jí bylo věno na Pasovařích zapsané zaplaceno, ale místodržícími jí (r. 1630 dne 14. září) nakázáno, aby si spravedlnosť svou při soudech vymáhala. Ačkoliv se i arcibiskup Salcburský Jana Adama Višně ujímal a císaře, aby mu dědictví otcovské navrátil, prosil, přece v té věci nic dále jednáno nebylo. Roku 1637 omlouval Jan Adam otce svého opět a posledně (r. 1653, 10. ledna) psal obci Krumlovské, že by za 6000 kop práv svých k Pasovarům se odřekl.(A.Sedláček)

V roce 1907 tvrz vyhořela, v době mezi dvěma světovými válkami byla ves opuštěna a po roce 1945 zbořena. V tvrzi bylo ještě umístěno pastevecké družstvo, ale po jeho zániku zůstala tvrz pustá. Název tvrze a přilehlé vsi pochází z německého slova "Passauer" - Pasovan, člověk přišlý z Pasova. Původní název vsi zněl Passauerlag a byl postupně počeštěn. Pojmenování místa lze odvodit od jeho prvních obyvatel, kteří přišli jako kolonisté z okolí Pasova v polovině 13. století do českých příhraničních oblastí. Z tvrze se dochovala dvoupatrová hranolovitá věž uprostřed rozpadajícího se dvora. Ve východní zdi věže je v úrovni prvního patra gotické dveřní ostění původního vchodu z druhé poloviny 14. století, na opačné západní straně jsou krakorce, které nesly arkýř. Pozor na nezakrytou studnu!

V Českém Krumlově se konávaly poutě ke kapli na Křížové hoře (Kreuzberg), k níž vedla zastavení křížové cesty. Dvě sochy, Kristus nesoucí kříž a Kristus bičovaný, byly roku 1770 krumlovským purkmistrem odstraněny "wegen Geisterspuk" (pro strašení duchy). Ocitly se v také už zmíněné obci Pasovary prý v kurníku, odkud byla jedna z nich znovuinstalována na tamější návsi a stala se uctívaným předmětem početných poutí z široka daleka. Když pozdvižení kolem sochy neustále rostlo, dala ji českobudějovická biskupská konzistoř jedné noci roku 1794 převézt do krypty chrámu svatého Mikuláše v jihočeské metropoli. Odtud ji roku 1909 definitivně umístili při vnější východní straně chrámu ve výklenku opatřeném mříží.(K.Schefczik) Trochu jiná varianta od Josefa Berause: "Kdysi tu ve vsi hospodařil i nějaký "Christl", kterému tak říkali po chalupě. Vedle hospodářství příležitostně i povozničil. Jednoho dne přivezl domů do Pasovar dvě kamenné postavy Krista; nejspíš, ba zcela jistě zbytky soch, které dal kdysi pořídit kníže Jan Kristián Eggenberk pro zamýšlené zastavení křížové cesty z města Krumlova na přilehlý Křížový vrch. Jedna z postav představovala bičovaného, druhá zas kříž nesoucího Spasitele. Od kterého mistra sochy pocházely a jak se vůbec ocitly ve vlastnictví zmíněného rolníka, bude sotva kdy lze zjistit. Zpočátku jim posloužila jako útočiště komora ve staré pasovarské tvrzi. Jak je patrno z ústního podání pamětníků, zůstaly tam po nějakou dobu, než se obyvatelé vsi rozhodli, kde jim má být poskytnuta náležitá úcta. Socha bičovaného Spasitele zůstala v osadě a stanula dokonce uprostřed návsi. Socha Krista nesoucího kříž byla přenesena do dřevěné kaple v Trojaňském lese, kde jí byly přičítány zázraky a brzy sem za ní proudily zástupy poutníků. Zbožná úcta rostla a duchovenstvo, které mělo hrůzu z její živelnosti, žádalo přenesení svatého symbolu do farního kostela ve Světlíku. K tomu však už nedošlo. Krumlovští věřící přenesli sochu jedné červnové noci roku 1794 do tehdejšího filiálního kostela v blízkém Slavkově (Lagau), kde ji slavnostně instalovali. V Trojani nechali únosci dopis následujícího znění: "Neid und Hass hat mich vertrieben, sonst wäre ich noch länger hier geblieben." (Závist a zášť mne pryč vyhnala, jinak bych dále tu zůstávala.) Od oné doby se stal cílem poutí Slavkov. Na svatodušní neděli 8. června 1794 se tu prý sešlo na tři tisíce věřících. Poněvadž následně vznikly a rozhořely se spory o vlastnický nárok na zmíněnou sochu mezi obyvateli Slavkova, Světlíka, Pasovar a Krumlova, nařídil krajský úřad z moci vyšší instance její převezení do biskupského města Budějovic. V noci 25. července téhož roku musel majitel usedlosti čp, 12 ve Slavkově - říkalo se tam po chalupě u Kanlů - svým vlastním povozem dopravit sochu Spasitele do nového místa určení. V Budějovicích pak dodnes je socha umístěna ve výklenku s mříží při vnější zdi zdejší katedrály." Je i třetí verze:"Pro tamní křížovou cestu vedoucí ke kapli na Křížovém vrchu totiž nechalo zhotovit město a kníže Jan Kristián z Eggenbergu začátkem 18. století sochařská zastavení. Kolem soch se začaly šířit ovšem rozličné pověsti zavánějící pověrou, proto je krumlovský magistrát (snad při obnově křížové cesty r. 1774) nechal odstranit a dvě z nich složit do dvora v Pasovarech. Místní šafář pak pozoroval záři, která ze soch vycházela a chápal to jako znamení, aby byly sochy znovu postaveny na nějaké důstojné místo. Zařídil, že se socha Zbičovaného Krista dostala do kaple v Pasovarech a socha Krista nesoucího kříž do Trojského lesa poblíž tamní kapličky. Pastviny s názvem "Trojas (také Trojaň)", náležející sedlákovi ze Světlíka, se v těchto místech nedaleko starého zbořeného zámku uvádějí r. 1764. A lid začal znovu uctívat jednu ze soch, umístěnou u dřevěné kapličky na Trojasu. Každou neděli sem přicházeli poutníci a došlo tu i k uzdravení nemocné ženy z Rudolfova. Později došlo i k rehabilitaci kamenné sochy Krista nesoucího kříž, která byla při příležitosti restaurování katedrály sv. Mikuláše v Č.B. roku 1912 osazena do niky na vnější straně presbytáře. Zastavovali se u ní k modlitbě věřící zvláště z Českokrumlovska. Umělecky ne příliš vynikající dílo (což však z hlediska kultovních předmětů není vůbec podstatné) zde můžeme vidět dodnes"

zpět a po modré přes bývalý Cipín do Slavkova:

obec připomínaná poč. 14.st.,kostel sv.Bartoloměje, z pův. gotické kaple, r.1313 rozšířena, v l.1800-1 neogotická přestavba. Slavkov-bývalá tvrz Pův. tvrz, nyní fara, přestavěna r.1817. Slavkov (německy Lagau) vznikl z vlastního jména majitele, má význam "Slávkův dvůr". Západně od obce Slavkovský chlumek-suchý vápencový pahorek s teplomilnou květenou(brambořík evropský, lilie cibulkonosná, modřenec širokolistý).

Fr.A.Borovský: Jižně od Rovné jest staré panské sídlo Slavkov(Lagau), kde Budislav(Buzek) ze Slavkova se svolením probošta Drkolenského kapli(presbyterium nynějšího kostela)vystavěl, již Přibyslav biskup ze Satory in partibus infidelium dne 10.září roku 1313 vysvětil. R. 1362 vyloučen Slavkov z osady Světlické a kaple zdejší na farní kostel povýšena. V XV. stol. náležel Slavkov Odolenům z Komařic, načež se zde mnoho majetníků vystřídalo, až Melichar Kolkreitar z Kolkreitu a na Černém Dubu prodal roku 1607, tvrz Slavkov, v ní kostelík klenutý, dvůr poplužný, pivovár, ves a ves Nespotočí (jinak Mezipotočí,něm.Nespoding)purkmistru i obci města Krumlova za 11.000 kop míšenských. Pan Melichar Kolkreitar byl kališník a usadil u kaple v tvrzi své kněze kališnického, když Krumlovští Slavkov koupili, dali si kapli roku 1610 znova vysvětiti. Roku 1800 přistavěna k staré budově nevkusná loď.

První zmínku o Slavkově, který se původně jmenoval Louka, nacházíme v roce 1311, kdy Bušek ze Slavkova lokalizoval obec Smědeč na Brložsku, asi 2 km od Kuklova. Ve druhé polovině 15. století drželi ves Slavkov Odolénové z Komařic, jejichž původním sídlem byly Komařice u Borovan. Po nich se na Slavkově vystřídala řada majitelů, příslušníků drobné feudální šlechty. Roku 1584 odkoupil tvrz, dvůr a ves spolu se vsí Mezipotočí od bratrů ze Šonova Vilém z Rožmberka. Jeho nástupce Petr Vok prodal Slavkov v roce 1596 svému osobnímu lékaři, který však zemřel bez potomků. Slavkov tak připadl právem odúmrtí císaři Rudolfovi II. Habsburskému, který roku 1599 postoupil tvrz se vsí Václavu Berkovi z Dubé. Posledním majitelem bylo město Český Krumlov, které Slavkov koupilo roku 1607. V areálu tvrze byla kdysi jednotřídní škola, kapacitně však nevyhovovala a tak byla roku 1893 ve Slavkově postavena škola nová. Poslední renovace areálu byla provedena roku 1967.
V blízkosti Slavkova se nacházely i menší zemanské dvory. Tyto usedlosti v Cipíně a Mezipotočí, přesto že byly obývány drobnou šlechtou a požívaly určitého práva samostatnosti, nikdy nedospěly k výstavbě samostatné tvrze. I přes nálezy tuhy a železné rudy u Slavkova nebyl zde nikdy rozvinut průmysl. Roku 1934 zahrnovala obec Slavkov s osadou Mezipotočí 582 ha, 77 domů a 371 obyvatel. Téměř polovina domů a obyvatel sídlila v Mezipotočí.

Slavkovská tvrz je jednou z mála staveb, kde se zachoval původní vztah jednotlivých složek venkovského šlechtického sídla. Je to příklad o to vzácnější, že jde o celek dobře historicky dokumentovaný. Nejdůležitější stavbou zemanského sídla byla čtvercová věž, která má dnes kromě přízemí ještě dvě patra a zděnou část pod střechou. V roce 1791 byla přestavěna ve zvonici a opatřena hodinami. Na západní straně sousedí s věží obytné stavení, ze kterého vedl ve výši druhého patra padací můstek k hrotitému portálku, dosud zachovanému ve zdivu věže. Panské sídlo obklopoval v minulosti čtverec hospodářských budov, uzavřený kamennou hradbou se střílnami a kostelík.

Ze Slavkova přes Mezipotočí, říčku Polečnici na hl.silnici, po ní vlevo si můžeme odskočit do Kladenského Rovné:

ve vsi bývalá tvrz-později hájovna Státních lesů, nyní v soukromém vlastnictví(č.p.26). Z tvrze ještě v roce 1841 zůstávala zachována věž a některá klenutí někdejší její obytné části. Název vsi podle rovné krajiny v okolí. Nejstarším držitelem vsi Bušek z Rovného, připomínán roku 1308. V držení Rovného se pak střídala řada majitelů drobné šlechty. Mezi roky 1360 a 1387 je majietel tvrzi Smil a Litvín z Rovného. Dne 2. února 1406 prodal Jan Borovec klášteru zlatokorunskému. 14. dubna 1436 prodali cisterciáci tvrz Buzkovi Harrachéři z Rovného za 160 kop grošů. Na počátku 15. století tvrz vypálena(v roce 1423 se přiznal na mučidlech Mácha ze Strunkovic před rožmberským písařem k tomu, že Buzkův panský dvůr vyplenil a spálil). V letech 1422-1425 byl Buzek purkrabím na Krumlově a v této funkci se často podílel po boku Oldřicha z Rožmberka na bojích proti táboritům. Dále vlastnili tvrz rytíři z Nemyšle. Ondřej z Nemyšle ustanovil poručníkem svých nezletilých dětí a správcem majetku Jindřicha z Rožmberka. Jindřich prodal 17.11. 1487 tvrz se dvorem a ves s mlýnem svému kancléři Václavovi z Radenína, který v té době usměrňoval politickou koncepci vladaře i kulturní život na rožmberském dvoře. Václav, který se podle tvrze začal psát z Rovného odkoupil od Rožmberků vsi Ličov a Močerady, které společně s tvrzí prodal roku 1506 klášteru Vyšší Brod pod podmínkou možnosti doživotního užívání. Pod tíhou stáří se Václav z Rovného vzdal roku 1509 kancléřství, ale jako osobní rádce Petra z Rožmberka si ještě deset let udržel svůj dřívější vliv u krumlovského dvora. Po smrti Petra z Rožmberka se ujal vlády mladší energický synovec Jindřich, který Václava z Rovného na několik měsíců uvěznil na zámku v Českém Krumlově. Mezitím zabral tvrz, ves i s úrodou a nutil robotný lid k poddanosti. Václav opustil vězení až po Jindřichově smrti roku 1526 a brzy na to se přestěhoval do Českých Budějovic. Zůstala po něm dcera Apoléna, která se stala jeptiškou kláštera klarisek v Krumlově. Po jeho smrti se Rovné stalo majetkem vyšebrodského kláštera.

Počet obyvatel Rovného stoupal až do počátku II. světové války. Ves měla v roce 1841 27 domů se 176 obyvateli, v roce 1930 již 31 domů s 204 obyvateli. Další rozvoj Rovného zastavila II. světová válka. Po odsunu obyvatel německé národnosti se jejich počet značně snížil a nevyrovnal se ani při dosídlování pohraničí. Z posledního sčítání obyvatel vyplývá, že v Kladenském Rovném je pouze 17 domů a z toho počtu je jen 12 trvale osídleno 29 obyvateli.

Pověsti: Do rybníka, který byl později vysušen a přeměněn na louky, spadla kdysi z hráze stará služka. Ve strachu z utopení prosila tamního vodníka o záchranu. Hastrman ji zavedl do svého příbytku před kolovrat a nařídil upříst len na své nové šaty. Nebohá žena předla už tři roky, ale lnu neubývalo. Až jednou se jí ve snu zdálo, že má přadeno otočit. Učinila tak a rázem byla s prací hotova. V tu chvíli se ocitla doma s brašnou plnou dukátů. Další pověst: Jednu mladou ženu ze vsi ochránila před zlou mocí Panna Marie. Děvče sekalo trávu a najednou se pod ní zachvěla země a před ní se s podivným smíchem objevil čertův mládenec. Polomrtvá strachy se dívka bezděčně zachytila nedalekého kamene. Když se vzpamatovala, ďábel zmizel a v kameni, o který se opírala, spatřila otisky bosých nohou. Jiná: Pouti se konaly do Kladenského Rovného ke kapličce vystavené u kamene se záhadnými otvory, údajně stopami biskupa sv. Wolfganga. Místo nebylo církví posvěceno a tomuto světci byl vystaven zvláštní oltář v kájovském kostele proto, aby se pouti ke kameni nekonaly. Dalším poutím na ta místa to však zabránit nedokázalo.

vpravo přes Novosedly do Kájova:

první zmínka o obci z r.1263(královský statek), kdy byla věnována klášteru ve Zlaté Koruně. Poutní kostel Nanebevzetí P.Marie založen ve 14.st., vypálen r.1422, přestavěn v l.1471-85, r.1665 rozšířen, koncem 19.st. restaurován. Dvoulodní stavba, síťová a hvězdicová klenba(vyplněna květinovou výplní z poč. 17.st.), na hlavním oltáři Kájovská madona, pozdně got. křtitelnice z červen. mramoru, barokní zařízení, varhany z r.1740. Kostel spojen sakristií s kostelíkem Smrti P.Marie z 2. pol.13.st., částečně přestavěným v l.1488 a 1769. V kapli vyřezávaný reliéf umírající P.Marie a 12 desk. obrazů s apoštoly z konce 15.st.. Barokní kaple sv.Jana Nepomuckého, barokní hřbitovní kaple, barok. sousoší sv. Josefa, sochy sv. Josefa a sv. Anny, boží muka z r.1667.

První písemná zmínka je z roku 1263. Přemysl Otakar II. jej daroval klášteru Zlatá Koruna. Po jeho zrušení připadl roku 1785 panství Český Krumlov. Vývoj názvu obce :
1263 - Kayow; 1369 - Gayow; 1369 - Gayow; 1696 - Gojau; 1720 - Koyau; 1841 - Gojau, Kojau (Kágow).

Poutní kostel Panny Marie - původní stavba kostela je z 2. poloviny 13. století. Kostel byl zničen za husitských válek roku 1422 a v roce 1469, kdy vojska zničila i školu. Přívrženci husitů z Boleticka, shromážděni pod vedením Domina a podněcováni knězem Janem Biskupcem, zapálili Kájov a jiná skupina ze Sádlna zapálila zemanskou tvrz v sousedním Kladenském Rovném. Nynější kostel byl postaven v pozdně gotickém slohu v letech 1471 až 1488. V roce 1670 dal lékař Ondřej Volkshofer z Krumlova postavit oltář. Vnitřní zařízení kostela je většinou barokní, dochovaly se však i některé části původního gotického vybavení. Součástí hlavního oltáře je tzv. Kájovská madona, cenná pozdně gotická plastika z konce 15. století. V jihozápadním rohu kostela stojí hranolová věž s cibulovou bání. Sakristií je s kostelem spojena původně gotická kaple Smrti Panny Marie z druhé poloviny 13. století. Kaple byla v roce 1488 přestavěna, v 18. století barokně upravena. Její hodnotné vybavení je pozdně gotické. Součástí farních budov je raně barokní kaple svatého Jana Nepomuckého z roku 1699. Nejstarší varhany archivně doloženy již roku 1642. 1741 podepsána smlouva na stavbu nových varhan s freistadtským varhanářem Christophem Lachenwitzerem, při níž mě1 být jako hlavní stroj využit stroj starých varhan s přidaným Principálem 8', pozitiv se 4 rejstříky a pedál rovněž se 4 rejstříky měly být nové. Z neznámého důvodu (snad úmrtí Lachenwitzerovo) r. 1743 podepsána nová smlouva na varhany, na kterých už nějaká práce udělána byla, s Johannem Andreasem Niederlem z Nepomuku. Obsah dispozice ve smlouvě se neshoduje zcela se skutečností (hlavní stroj měl mít 10 rejstříků, pozitiv 4 a pedál také 4, reálný stav je však: hlavní stroj 8, pozitiv 5, pedál také 5 rejstříků). Varhany opravil r. 1760 61 Lorenz Franz Richter z Freistadtu. Roku 1803 varhanář: Fr. Prokop Noli navrhuje rozsáhlou opravu a konstatuje, že rejstříky hlavního stroje a pedálu se tahají z korpusu postamentu hlavního stroje za zády varhaníka - hrací stůl byl v pozitivu (typické pro všechny dvoumanuálové zachovalé Lachenwitzerovy nástroje přičemž navrhuje přemístění těchto táhel do hracího stolu pozitivu vč. rozsáhlého předělání registrační traktury. Tuto úpravu však provedl až českokrumlovský varhanář Fraz Jentschke roku 1837, bohužel konstrukčně ne příliš zdařile, což se projevuje i po restaurování v těžkém chodu registračních traktur. Později prováděny jen menší údržbářské opravy, ale i dílčí výměny části píšťalového fondu, zásahy do hracího stolu apod. Již léta přetrvávající špatný stav přerostl roku 1998 do úplného vyřazení nástroje z provozu. Restaurování nástroje s respektováním úpravy traktury z roku 1837 provedl v letech 1999 - 2001 Dušan Doubek.

Historie poutního místa :
Kájov patří mezi nejstarší mariánská poutní místa v Čechách. První historická zmínka o něm pochází z roku 1263, kdy český král Přemysl Otakar II. věnoval Kájov nově založenému cisterciáckému klášteru Zlatá Koruna. Cisterciáci podporovali zdejší mariánský kult. Kostel, jenž byl zároveň i farním, získal jejich přičiněním mnoho odpustků, které zvýšily jeho přitažlivost pro středověké poutníky. Ve dvacátých letech 15. století sice kájovský kostel vyplenili husité, poutě však nezanikly a poutní místo zažilo ve druhé polovině století dobu velkého rozkvětu, spojenou s působením humanisticky orientovaného faráře Michala Pilse. Rozkvět poutního místa byl ovlivněn i tím, že se jednalo o tradičně katolickou oblast.
Nejslavnější období Kájova však nastalo až v době baroka. Roku 1656 se stal zdejším farářem cisterciák Matěj Aleš Ungar, pozdější zlatokorunský opat. Ten povznesl poutní místo materiálně i duchovně. Kájov se stal místem velkolepých církevních slavností, na něž přicházeli zbožní poutníci z celého kraje. Velkými příznivci Kájova byli Eggenberkové a později i Schwarzenberkové, kteří poutnímu kostelu věnovali mnoho finančních i věcných darů. Mnoho darů kostelu přinášeli i mariánští ctitelé ze všech společenských vrstev, kteří v Kájově hledali u zdejší Divotvůrkyně pomoc v nejrůznějších záležitostech.
Život poutního místa zasáhly až reformy císaře Josefa II., v jejichž rámci došlo v roce 1785 i ke zrušení kláštera Zlatá Koruna, jenž měl patronátní právo na kájovský kostel, a proto zde duchovní správu vykonávali cisterciáci. Po zrušení kláštera přešlo patronátní právo na Schwarzenberky a duchovní správy se ujali světští kněží. Kostel postihly i zákazy poutí a dvě rekvizice cenností (1793, 1809) ve prospěch státu, které vedly ke ztrátě mnoha bohoslužebných předmětů a votivních (záslibných) darů (šperky, stříbrné šaty pro milostnou sochu apod.). Poutě však nezanikly ani v této době a přetrvaly až do současnosti. Ve třicátých letech 20. století získali Kájov kněží obláti, kteří se o poutní místo starali až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1945. Poté přešla duchovní správa opět na světské kněze. V současnosti však není kájovská fara obsazena a je spravována z Českého Krumlova. Pouť se v Kájově koná každoročně druhou říjnovou neděli po druhé říjnové sobotě. Areál kájovského kostela spolu s kostelíkem Smrti Panny Marie, farou a hospicem tvoří zcela ojediněle zachovalý funkční celek, který byl v roce 1995 vyhlášen národní kulturní památkou.

Další památky: Raně barokní fara z roku 1661, s kaplí svatého Jana Nepomuckého z roku 1699, hřbitovní kaple s kostnicí z roku 1752, původně renesanční hostinec z roku 1630, raně barokní kaple Božího Těla z roku 1660 na cestě do Křenova,

Obec leží na samé hranici Chráněné krajinné oblasti Blanský les, poblíž národní přírodní rezervace Vyšenské kopce se společenstvy rostlin na vápencovém podkladu a blízko přírodní památky Kalamandra se souborem teplomilných společenstvech na krystalickém podkladu.

Pověst: Až do kostela P.Marie se dokutálela hlava kněze, kterého sťali loupežníci. Hlava vzdychala: "Chci se vyzpovídat...". V kostele se jí konečně dostalo útěchy: Mnicha, který věřil, že jedině svatá Panna Maria Kájovská mu může vyprosit odpuštění a prominutí, na jeho pouti přepadli lupiči a usekli mu hlavu. Mnichova hlava se kutálela dál, vzdychala a volala, že chce kněze, že se chce vyzpovídat. Teprve až ubohá hlava, pokrytá krví a blátem, dorazila se svou prosbou do kájovského poutního kostela a farář z krvavých úst vyslechl zpověď a udělil rozhřešení, volající ústa umlkla a oči se zavřely. Mnichova hlava i tělo, které donesli poutníci, spočívají v hrobě na kájovském hřbitově.
V odlehlé usedlosti nedaleko Kájova umíral hamižný sedlák a jeho dědicové slíbili, že mu v rakvi podloží hlavu podhlavníkem, na kterém umíral. Když pak začali shánět dědictví a nemohli se dopočítat, napadlo je, že si nebožtík vzal své peníze do hrobu. Rakev vykopali a otevřeli; nebožtík v ní ležel na břiše a ztuhlýma rukama objímal polštář s penězi tak pevně, že příbuzným nezbylo než rakev zatlouci a pohřbít skrblíka znovu i s jeho pokladem.
U zříceniny hradu u Kájova býval vidět za nocí kočár tažený koňmi frkajícími oheň a v kočáře sedící paní v černém šatě se zlatým klíčem v ruce. Pod zříceninou se někdy otevírá vinný sklep plný sudů, ovšem vchod střeží obrovský vzteklý černý pes. Jednou v těch místech si chudá žena radostně nabrala plnou zástěru dukátů, ale všimla si šedivého mužíčka, který za ní křičel, že nese kuřince. Opravdu, v zástěře nic jiného nebylo. Vztekle ji vysypala, ale doma našla jeden zlatý dukát zapadlý za pentli. Jindy zase malý chlapec přinesl zpod zříceniny hradu čtyři žlutá kolečka a když je ukázal doma, byly to dukáty. Nepříjemná věc se stala čeledínovi, který na tom místě večer prozpěvoval - neviditelná ruka mu dala pořádnou facku a tak tak utekl psovi s planoucíma očima.
Při požáru kájovské fary a školní budovy byl značně poškozen i kostel. Začal se stavět nový kostel, a to v místech, kde dodnes stojí kaple Božího těla. Práce rychle postupovala, ale v noci se ozval podivný rachot a ráno našli staveniště pobořené. Kamení bylo přeneseno a srovnáno na jiném místě. To se opakovalo po tři noci, takže posléze bylo rozhodnuto postavit kostel tam, kde každé ráno lidé našli podivuhodně připravené stavební kameny. Také se vypráví o pokrývači, který se při dokončování posledních prací na střeše kostela zřítil dolů. Přihlížející strnuli hrůzou, ale řemeslník vstal bez nejmenšího zranění, sebral své nářadí a šel zas po své práci.

Blízko v lese byl kámen se stopami sv.Wolfganga. Stalo se z něho poutní místo.

Fr.A.Borovský: Vesnička, pouze 30 obyvatelů čítající, leží hodinu cesty na západ od Krumlova, v přívětivém údolí Kájovského potoka.-Statek Kájovský, nepochybně část panství Boletického, darován roku 1263 Otakarem II. klášteru Zlatokorunskému. Ve farním archivu zdejším uschován jest popis Kájova z r.1660, v němž dočítáme se jinak nedoložené zprávy, že nynější kaple P.Marie a sv.Leonarda byla nejstarším kostelíkem v okolí a že na místě nynějšího farního kostela zbudován byl r.1255 velký kostel... Páni z Rožmberka, pobádáni velikým přítelem umění, zvláště stavitelského, králem Vladislavem II., ujali se zpustošeného kláštera(Zl.Koruna, pozn.aut.) i kostela Kájovského. Pomocí cisterciáků Zlatokorunských a hlavně přičiněním tehdejšího faráře Kájovského Michala Pilsa zbudovali v letech 1474-1503 krásný chrám slohu gotického, jenž po dnes hlásá ve tvarech skoro nezměněných slávu umění českého.

Dále cyklotrasa vstupuje do Vojenského újezdu Boletice, kde je pohyb omezen. V současnosti(2007) je na značené trasy ve vojenském prostoru povolený vstup v soboty, neděle a státní svátky od 7,00 do 21,00 hodin pro pěší a cyklisty, přesto doporučuji sledovat, zda není újezd z důvodů cvičení uzavřen. V Kájově doleva do Boletic:

r.1263 věnoval král Přemysl Otakar II.ves klášteru ve Zlaté Koruně. Kostel sv.Mikuláše, románského původu, zachována loď s věží, presbytář a gotická sakristie. V okolních lesích slovanské mohyly(9.-8.st.), zbytky valů-nejstarší doklad slovanského osídlení kraje, mohyly halštatsko-laténské(5.-3.st.př.n.l.). Fr.A.Borovský:... leží jedna z nejstarších osad této krajiny, Boletice. V XIII.století byly Boletice středem rozsáhlého královského panství Boletického, které Otakar II. r.1263 jím založenému klášteru Svaté Trnové Koruny(nynější Zlaté Koruny) daroval. Nad vesnicí, čítající 269 obyvatelů, stojí na návrší(638 metrů)kostel sv.Mikuláše, původně zajisté "ecclesia castellata", sáhající původem svým aspoň do polovice XIII.století.

Nedaleko kostela, na vrchu zvaném Razí(659 m.n.m.-něm. Raziberg)) stála snad již před Otakarem II. tvrz Hradec, zachovaly se po ní jen nepatrné stopy: "Na temeni vrchu je malá plošina, která nedovolovala ani větší rozlohu objektu, který ji zabíral. Jako mnoho malých hradů, jak jejich pozůstatky můžeme najít ve všech částech Evropy, byl i ten zdejší ze dřeva. Ze samotné stavby se nedochovalo nic, jen okolní lesní porost j e pokračováním původního. Vrch se na všech svých stranách poměrně příkře svažuje. Tam kde jeho svahy přecházejí do zmíněné plošiny, vykopali někdejší budovatelé hradu v půdě sestávající ze žulové suti kruhový příkop. Na vnější straně příkopu navršili z právě vykopané zeminy po celém obvodu plošiny val, dosahující na východní straně výše až 3 metrů, stejně tolik činí pak i šířka příkopu.
Na východě leží i zdá se původní starý vstup do hradního příkopu. Jako jeho pokračování vede dnes příkopem nižší násep, který je však novějšího data a byl zřízen pro pohodlnější svoz dřeva. Od náspu vede krátká, příkrá cesta na vlastní hradní výšinu. Kdysi snad umožňoval vstup dovnitř ohrazené stavby padací most či snímatelná lávka. Na vrcholové plošině nacházíme prehistorické střepy. S pravěkými nálezy mísí se ovšem ty středověké, které pocházejí nejspíš z 11. století. Vrch byl tedy osídlen podvakráte. Zřejmě lákal svou polohou, vhodnou k obraně a je dokonce možné, že kruhový příkop tu vyhloubili už oni pravěcí obyvatelé vrchu a že byl ve středověku používán jako hotový; dokázat to lze ovšem sotva. Středověký hrad "na Hradci" nedokládá totiž nijaká listina. Nebylo to nejspíš panské sídlo, nýbrž něco na způsob opevněné strážní hlásky." (Leonhard Franz; dle projektu Kohoutí kříž)

Vojenský újezd a Vojenský výcvikový prostor Boletice vznikly roku 1946 na ploše 21 950 ha. Před válkou bylo v tomto prostoru 48 obcí se 7-10 000 obyvateli. Tyto osady byly po roce 1945 prakticky vylidněné. V roce 1949 byl vystěhován zbytek civilních obyvatel a přistoupeno k likvidaci jejich obydlí. Boletice patří k pěti funkčním vojenským újezdům v ČR (další jsou Březina, Libavá, Brdy a Hradiště). Je třeba připomenout, že armáda opustila bývalé vojenské újezdy Dobrá Voda (Sušice), Ralsko (Mimoň) a vojenský prostor Mladá (Mladá Boleslav). Minulost Vojenského újezdu Boletice připomíná už jen boletický kostel - jeden z nejstarších v jižních Čechách - a keltské mohyly v jeho blízkosti. V roce 1950 byl Vojenský výcvikový prostor rozšířen a obsazeno celé území Boletic. Roku 1952 byly rozkazem ministra obrany zřízeny Vojenské lesy a statky Horní Planá, které měly na tomto území hospodařit. VLS Horní Planá tu provozují hospodářskou činnost doposud s respektováním prioritních potřeb armády. V jejich působnosti je 16 000 ha lesů, 1000 ha zemědělské půdy a 280 ha vodních ploch. Polovina Vojenského újezdu Boletice patří do šumavského předhůří mezi Blanský les a Šumavu, druhá polovina přímo k Šumavě. Polovina území je součástí biosférické rezervace UNESCO. Lesní půda tu tvoří 55 procent, louky 1,5 procenta, orná půda 2,4 procenta a 40 procent jsou ostatní plochy. V současné době zpracovává Laboratoř geoinformatiky Univerzity J.E.Purkyně rešerši historických pramenů - starých map a písemných dokumentů s cílem vytvořit pro oblast Ondřejova rekonstrukční mapu, která by znázorňovala rozložení lesů, luk, pastvin a orné půdy v 1.polovině 19.století. Ještě působivější pohled je u bývalé centrální obce této unikátní oblasti - Ondřejova. Ondřejov byl tzv. bojovou vesnicí. Ondřejovský kostel byl odstřelen v roce 1956 pro účely československého filmu Dobrý voják Švejk s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Místní scenerie totiž pro účely filmu dobře nahradila krajinu Haliče. Některé vystěhované domy zůstaly a některé byly dostavěny jako makety pro cvičný útok a doplněny o pozorovací bunkry. Na vrchovišti za obcí prováděla armáda ještě v osmdesátých letech granátovou střelbu z helikoptér a letadel. Jámy po střelbě se postupem času zaplnily vodou a dnes jsou z nich rašelinná jezírka, v nichž se vyskytují vzácné druhy jako například rdest alpský. Byly vybudovány další vojenské stavby. Na místě osady Jablonec vznikla tanková střelnice. V jámách po tankových granátech se uchytily populace čolků a žab. V újezdu byla postavena také raketová střelnice pro raketomety, jejichž střely létaly osm kilometrů daleko směrem k bývalé osadě Michal. Vznikla střelnice pro bojová vozidla pěchoty v Třebovicích, tankové přejezdy a odstavná plocha pro bojová vozidla v Polečnici. Vojáci zbudovali v újezdu také zemljankovou vesničku pro ubytování vojsk. Bylo to v Podvoří. V nádrži u bývalé obce Loutka se brodily tanky.

Z Boletic jz.do Polné na Šumavě:

kostel sv.Martina, pozdně gotický z konce 15.st.(původní stavba ze 13. st.), zařízení z 18.-19.st., náhrobní kameny ze 17.a 18.st.. V roce 1946 bylo vyhnáno 1450 německých příslušníků této farnosti. Po roce 1990 kostel za přispění původních obyvatel renovován a v roce 1994 biskupem Dr. Antonínem Liškou znovuvysvěcen.

Fr.A.Borovský: ...vesnice Polná(Stein), čítající 169 obyvatelů, kde již v XV.století cisterciáky ze Zlaté Koruny kostel vystavěn a v XVI.století fara založena byla. Původní gotický sloh kostela sv.Martinu zasvěceného zachoval se v presbyteriu, loď a věž přistavěny r.1653. Také Polná poněmčena teprve Eggenberky po válce třicetileté.

V Polné vpravo přes Květušín, zde znovu vpravo k Olšině:

starší název Hodňovský rybník nebo Dlouhé Mosty, Olšina na dobové pohlednici založen v 15.stol.. Každé dva roky ho kníže Schwarzenberg nechával lovit. Patří k nejvýše polož. rybníkům v Čechách(731m.n.m.), rozloha 138 ha, hloubka 6m,vhodný ke koupání. V okolí rašel. lesy, výskyt rojovníku bahenního. Pověst: V rybníku býval doma obrovitý hastrman, do své říše stahoval rád malé děti a z dospělých si dělal slouhy. V rybníku také nebývaly ryby a když je nasadili, hned byly břichem nahoru. Porybnému někdo poradil. Ten jel do Horních Rakous, tam na žemli chytil malého chlapce, přivezl domů, dal do sudu a zaživa ho pohřbil do hráze rybníka. To opravdu pomohlo a dodnes se tam prohání tisíce ryb.

Josef Dichtl-Ban Loungabrucka Teicht steht a Föhra

In Loungabrucka Teicht mit ara Föhra koun i nit vagejssn.
Douft hots mi ulliwei wieda hizougn, bin i ouft gmua gsejssn.

Do houn i gschaut, gloust, troumt, ausgruacht, glejsn, bett und gschtudiacht,
gsiniacht, dounkt, ghoufft und zlejzt ulliwei s Hoamatheaz schloha gheacht.

Wounns Wossa bis zan Bam kimmt, in Loussin nit sou sealn,
do holns mitanouna Hoizat und a Gugatscha tuats mealn.

Schau, do fluignt hiazt zwej Roiga, wia van Himml a Poa,
ejnt, wou d Uisch in Teicht ahirinnt, houmt d Antn iah Gschroa.

D Sunn geht ohi üwan Schtiftawold, s Uischtol kimmt schou in Schod.
Bhüat di Goud, ma Teichtföhra, i muass wieda i d Schtod.


Borovice u Olšiny

U rybníka jménem Olšina stávala borovice v travách,
sedával jsem tam při ní. Dosud se mi o tom i zdává.

Odtud jsem hleděl, také sníval často nad knihami,
se srdcem domova jako bychom v tom tichu byli sami.

Na jaře, když zvedly se vody a k tomu stromu došly až,
kukačka jak o svatbě kukávala tenkrát, snad to znáš.

Po nebi táhl pár volavek a krásný býval svět,
při potoce, co do Olšiny ústil, náhlý křik kachen uslyšet.

To slunce za Stifterů les zašlo, stín lehl na vodu,
buď sbohem, strome u rybníka, vím, čas je k odchodu.

(dle projektu Kohoutí kříž)

Rovně do Hodňova(barokní kostel Nejsv. Trojice z r.1788, oltář. obrazy od M.Kuenzla-19.st.)a kolem bývalého Stifterova smrku(významná dominanta krajiny, míval od větrů a blesků sražený a rozervaný vrchol, dříve nazýván Velký smrk. Po vichřici 25.11. 1917 začal smrk postupně usychat. Z 9. na 10.11. 1969 vichřice smrk vyvrátila, který následně spadl na kapličku, jež zcela zničil. Stáří stromu se odhadovalo na 200 let, obvod měřil 3,5 m. Kaplička obnovena. ) do Horní Plané(CT 43). Dál po cyklotrasách směr Volary, Černá nebo přívozem směr Z.Zvonková.

nahoru

Verze 2.7 , Mystik 2005-2012