Panorama

Cyklotrasa 45:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Horní Planá - Maňava - Pernek - Hory - Bělá - Želnava - Pěkná - Volary - Soumarský Most (28 km)

Z Horní Plané(CT 43)po modré přes chatovou oblast na silnici, do Pihlova, za ním vpravo do Maňavy, do Perneku, zde vlevo do Hor, podél Lip. jezera do Bělé, tady vpravo do Želnavy:

Založení vesnice bylo provedeno klášterem Zlatá koruna před rokem 1360. Obec se dříve jmenovala Salnau, což pocházelo z německého slova Selder - tj. osoba mezi sedlákem a domkářem. Vesnice má nepravidelnou náves a její dominantou je kostel sv. Jakuba. Obec připomínaná r.1360, kostel sv.Jakuba, gotický ze 14.st., připomínán r.1395, r.1463 byl filiálním kostelem kostela v H.Plané, dnešní podoba z poč. 18.st.(l.1708-12), opraven r.1892, věž gotická, zvýšená r.1722, pozdně got. socha Madony z 2.čtvrtiny 15.st., socha světce ze zač.16.st., kostel se hřbitovem(litinové kříže) nově opraven-dominanta okolí, ve vsi vodojem z r.1818, ke konci 19.st. zde bylo 25 domků se 364 obyvateli. Vyhnaní původní obyvatelé mají pamětní šumavskou jizbu obcí Želnava a Pěkná v rakouské vsi Klaffer při hoře Smrčina vysvěcenou roku 1990.

V současnosti zde žije 160 obyvatel. Od roku 1989 je obec samostatná a do její správy patří ještě obce Slunečná, Uhlíkov a Záhvozdí. Z Želnavy mohou turisté podnikat výlety do želnavsko-ondřejovského pohoří, na Plechý s jezerem a k nedaleké Vltavě, kde se mohou vykoupat v rašeliništní vodě. Turista zde najde i občerstvení v hospodě nebo obchodě a ubytování v penzionu... . 4 km sev. lesovna Uhlíkov-ukázka Švarcenberské fořtovny, záp. při Vltavě Želnavské rašeliniště. 2 km jihovýchodně bývalé hradiště Hausberg či Waltershausen, o kterém napsal v roce 1922 Hermann Schefczik román Goldenes Sterben.

Od poloviny 13. století stál cisterciácký klášter Zlatá Koruna, jehož mniši se na rozdíl od vyšehradských proboštů věnovali Skála na níž se vypínal hrad Hausberk kolonizaci svěřenéhoúzemí velmi intenzivně. Do konce 13. století své území osídlili a rozlehlá neobydlená lesnatá krajina na západ od něj je začala lákat. Zkusili založit první vesnici nedaleko za hranicí svého území, a když na to vyšehradská kapitula nijak nereagovala, založili druhou a třetí. Do poloviny 14. století tak na vyšehradském území na východ od Zlaté stezky vyrostlo více než 20 zlatokorunských osad, které se měly čile k světu. Pracovití mniši si snad ani neuvědomili, že kolonizují cizí území, neboť z Vyšehradu se celou dobu nikdo neozýval. V roce 1360 se však stal vyšehradským proboštem a tím zároveň i kancléřem Českého království biskup Dětřich z Portic, významný rádce císaře Karla IV., a situace se rázem změnila. Nový probošt byl vynikající hospodář a hned začal usilovat o zvýšení důchodů svého nového úřadu. Když zjistil stav věcí na vyšehradském prachatickém zboží, ihned začal nárokovat 22 nových osad mezi Prachaticemi a Želnavou i se všemi právy a požitky. Osady sice držela Zlatá Koruna, která je všechny založila a provozovala, ale Dětřich z Portic neváhal a sporné vesnice obsadil. K jejich ochraně i proti jejich zakladatelskému klášteru dal postavit na dominantním kopci mezi Pernekem a Želnavou nový pevný hrad Waltershausen. Zlatokorunští mniši proti záboru svých vesnic zřejmě vůbec neprotestovali. Vyšehradský probošt měl velmi silnou pozici u samotného panovníka a nějaký spor s ním by neměl valnou naději na úspěch. Až po roce 1378, kdy již Dětřich z Portic i Karel IV. opustili tento svět, mohl zlatokorunský klášter na usurpaci svých vesnic zareagovat. Probošt kláštera Gerard de Borken podal na vyšehradského probošta žalobu k nejvyšším církevním místům v království, ale spor se postupně dostal až před papežskou stolici do Říma a protahoval se neustálým odkládáním líčení, žalobami a odvoláními po dlouhou řadu let. Do Čech putovali papežští auditoři, z Čech do Říma zase obhájci zájmů obou protivných stran. Vyšehradská kapitula se snažila proces prodlužovat častou nepřítomností svých zástupců, ale nepříznivému výsledku sporu nakonec neunikla. Konečný rozsudek, který na konci roku 1393 vyhlásil papežský auditor Bertrand, dal v plném rozsahu žaloby za pravdu Zlaté Koruně. Vyšehradský probošt měl nejen vrátit sporné vesnice, ale také nahradit ušlý zisk z těchto vesnic od roku 1360 a zaplatit soudní výlohy. Veškerá odvolání byla zamítnuta a v květnu roku 1395 mohl opat Zlaté Koruny Arnold převzít 22 vyšehradských vesnic zpět do správy svého kláštera. Jednalo se pro zajímavost mj. o Zbytiny, Blažejovice, Sviňovice, Želnavu, Leptač, Frantoly, ale také o později zaniklé osady Purgstall a Walterstift, které ležely někde v okolí našeho hradu a svými jmény se k němu hlásily. Hrad, kterému ještě nebylo ani padesát let, ztratil na konci 14. století svůj původní smysl. Z obranné výspy vyšehradského panství na samé jeho východní hranici proti soupeřícímu klášteru Zlatá Koruna se ocitl v hlubokém zázemí, uprostřed zlatokorunských držav. Jeho další osudy byly asi spojeny se správou a dohledem nad okolním klášterním územím, s nímž se zřejmě dostal do majetku Zlaté Koruny. V pramenech se o jeho osudu nic bližšího nedozvíme, ale pro vyšehradskou kapitulu pravděpodobně neměl izolovaný hrad uprostřed cizího území žádnou cenu. Je pravděpodobné, že byl brzy opuštěn a ponechán osudu. Zda se tak stalo již v 15. století nebo až na počátku 16. století, to nevíme, a něco bližšího by nám o tom mohl povědět jen archeologický výzkum hradního areálu. Okolní území s vesnicemi se v husitské a pohusitské době dostalo do zástavního držení světských vrchností a nakonec je ovládli Rožmberkové, kteří tak spojili pod svou vládou území obou soupeřů ze 14. století - Prachaticko vyšehradské kapituly a majetek kláštera Zlaté Koruny. Hrad Waltershausen stál na vrcholu skalnatého hřebene, který byl na jihozápadní straně překopán a prolámán do hradního příkopu. Od něj na jihovýchod se táhly hradby a na severozápadním konci hřebene stála věž. August Sedláček ještě na konci 19. století tyto zbytky nalezl v dobře rozeznatelném stavu a v jeho době tu také byly objeveny železné zbraně a další středověké nálezy. Dnes je celý areál hustě zarostlý vegetací a na povrchu nelze z pozůstatků hradu spatřit téměř nic. ( František Kubů)

Fr.A.Borovský: Na skalnatém vrcholu Hausberku(939 metrů), kteréž jméno má týž význam jako české "hradiště", spatřují se dosud základy strážní věže a příkopy, stará pak cesta sem vedoucí slove do dnes "Schlossweg"(zámecká cesta). O hradu tom nezachovalo se listinných zpráv, pověst vypravuje, že jmenoval se Valtershausen a skutečně jmenuje se ku konci XIV. století v okolí zdejší vesnice Walterstift. Zdá se, že hrad zbudován zde v posledních letech panování krále Václava IV., kterému krajina zdejší r. 1412 klášterem Korunským byla postoupena.

Bývalo zde východisko na nejvyšší horu Želnavských hor-Knížecí stolec(Liščí louka: Fuchswiesen-berg nebo Fuerstensitz), dnes bohužel ve VVP, nepřístupný.

Pověst: Na vrchu Hrad (Hausberg) blízko Perneku je ukryt poklad. Každoročně na Velký pátek, když želnavský farář čte před oltářem pašije, dá se z lůna hory odnést plno zlata i drahokamů. Jen se tam ve skále nesmí člověk dlouho omeškat. Sotva pašije doznějí, hora se zase na rok zavře. Jedna chudá žena chtěla si kdysi taky něco z toho pokladu odnést. Vydala se proto i se svou malou dceruškou k hoře, která se otevírala, zrovna když přicházely. Matka s dítětem vběhla do otvoru ve skále, posadila malou na hromadu zlata tam v jeskyni uvnitř a začala v horečném poblouznění plnit tašky poklady zářícími všude kolem. V Želnavě před oltářem kostela farář skončil čtení pašijí a hora se s rachotem zavírala. Žena ještě stačila vyběhnout, pro své tašky zapomněla ale na dítě tam v jeskyni. Vchod do skály zmizel beze stopy. Ta bohatá ubožačka teď slíbila dát své poklady tomu, kdo jí z hory přinese její děvčátko. Radili jí, aby počkala do příštího Velkého pátku. Toho dne šla napřesrok ta nešťastná zase k Hradu. Skála se před ní pomalu otevřela a ona nedočkavě vběhla dovnitř. Uviděla dítě, jak se jí směje vesele vstříc. V rukou držela dívenka velké růžolící jablko (i v originále "rotwangige Apfel"! - pozn. překl.). Šťastná matka už se ani neohlídla za poklady. Popadla malou a spěchala ven z jeskyně. To dítě pak vyprávělo, že za ním den co den přicházela tam v hoře nějaká paní bíle oděná, hrála si s ním a dala mu i to jablko.(H.Kurz)

Dále po silnici do Slunečné(dříve Žumberk), Záhvozdí(Hintring-Obec Záhvozdí byla založena před rokem 1360. V roce 1393 patřila spolu se svými vesnicemi Pěkná a Slunečná k rychtě Želnava stejně jako obec Bělá se svými vesnicemi Želnava a Vltava.), a Pěkné:

dříve Šenava, první zmínka r.1393, osada patřila ke Zl. Koruně, po husit. válkách Č.Krumlovu. Kostel sv.Anny postaven v l.1788-91, věž z r.1903, vnitřní zařízení z doby založení, kamenná křtitelnice z r.1789, pozdně gotická socha madony s dítětem z konce 15.st.. Ke konci 19.st. byla farní vesnicí s 354 obyvateli. Nedaleko odtud na březích Vltavy mají být prehistorické valy.

Dál přes Chlum:

Humwald, v 2.pol. 19.st. 500 obyvatel. Ludwig Baier-1908

Žil tu lidový básník Ludwig Baier. Se svou písní Žhářka a s jinými jí podobnými sjezdil přesto celou centrální Šumavu od Českých Žlebů a Lenory až po Polnou a Hořice - co jen tam tenkrát žilo lidí! - a za doprovodu kytary, harfy či bombardonu si v nich dobíral jízlivou notou bodré sousedy s jedním okem krátkozrakým a druhým po oční operaci nevidoucím skoro vůbec. Jak už to bývá, viděl nejspíš dál než všichni ostatní. Kolik celých vsí a krajin bylo srovnáno se zemí i bez ohně od dob, co se právě v Chlumu, o kterém zpíval, 2. září 1842 na chalupě čp. 22 narodil a zemřel 23. dubna 1914, tedy krátce předtím, než vypukla první světová válka. Na staré fotografii ho vidíme v darovaném železničářském úboru, jehož si zřejmě považoval, jediný syn selské rodiny, který odmítl převzít zděděné jmění, zřekl se ho ve prospěch sestřin a žil z hudby na jakémsi předčasném výminku, celník Rousseau těch rodných končin, šumavský prorok. Neboť všechno v tom osudném století mělo ztratit cenu, jen píseň zůstala:

Die Anzünderin

In Humwold hot si' wos neugs zuatrog'n,
hiazt muass i enks dazähl'n,
do häumts va Humwold d' Aunzendarin
an Buargamoasta g'wählt.
In Humwold is a Neuikeit,
döi Hearn, döi haumt 's nit kennt,
und a Mensch mit sieb'nundzwoanzig Joahr,
döi hot sieb'nmol aunzennt.

G'söiss'n is 's neun Wouch'n
In Pisek in Strofhaus;
Döi Hea(r)n, döi haumt 's nit kennt,
Söi loss'nt 's wiedar aus.
Und wia sie is z' Haus kummen,
Döi Leut, döi sand recht g'rennt,
Sie füa(r)cht'nt ihn schaun wieda,
Sie haumt glaubt, sie hot aunzennt.

Žhářka

Co se vám v Chlumu přihodilo,
povědět vám chci při chvíli,
že chlumskou starostkou si zrovna,
považte, žhářku zvolili.
Tuhletu chlumskou novinu,
páni, tu měli byste znát,
člověk, let sedmadvacet je mu,
a zapálil už sedumkrát.

Poseděla si devět neděl
v trestnici písecký,
páni, tu měli byste znát,
pustit musej šecky.
Jak příde domu, lidi
nestačej utíkat,
bojej se, že pálit znova
bude, kdo pálí rád.

(dle projektu Kohoutí kříž)

do Volar(CT 14). Zde po zelené přes Brixův dvůr k Vltavě a na Soumarský Most:

pův. brod a později most přes který vedla ve středověku Zlatá stezka. V blízkosti v 60.l. otevřeno rašeliniště s těžbou rašeliny, výměra 84 ha, zásoba rašeliny 1,9 mil.metrů kubických. Ložisko je situováno v horní části aluvia Teplé Vltavy v nadmořské výšce cca 740m. Je součástí unikátního komplexu mokřadů a rašelinišť, které se zformovaly na dně třetihorního antecedentního údolí horní Vltavy (Vltavský luh). Rašeliniště se nachází v 3.zóně NP Šumava. Soumarský Most 2004 Rašeliniště Soumarský Most představuje typické údolní vrchoviště, které se zformovalo pravděpodobně na bázi odstaveného ramene v aluviu řeky Vltavy (v nejspodnějších vrstvách byl na několika místech ložiska zjištěn sapropel). Celková výměra ložiska činí přibližně 90 ha, celková původní kubatura ložiska před těžbou přibližně 1 865 737m3.
Tato původní kubatura rašeliny znamenala, že ložisko mělo maximální mocnost rašeliny pět metrů, v současné době je ložisko zcela vytěženo na zbytkovou mocnost rašeliny, jež se pohybuje kolem jednoho metru. Část rašeliniště byla těžena již před rokem 1945 metodou tzv. borkování, stejně jako Chalupská slať nebo Jezerní slať.
Tato metoda má dvě výhody, nepoškozuje ekosystém rašeliniště nevratně, a to že těžba byla většinou omezena na relativně malou plochu. Zlom v těžbě rašeliny nastal v 50. letech, kdy se přistoupilo k plánované a velkoplošné těžbě rašelinišť v rámci celé ČSSR. Rašeliniště Soumarský Most bylo na základě detailního průzkumu rašelinářů určeno k těžbě. Po roce 1960 bylo prakticky celé ložisko postupně devastováno průmyslovou těžbou rašeliny. Celkový rozsah území využívaného k těžbě rašeliny činil cca 55ha. V závěru roku 1998 byla těžba ukončena na celkem 49ha plochy a tyto byly předány Správě NP a CHKO Šumava. Před vlastním předáním pozemků v roce 1998 byla Rašelinou Soběslav a.s. provedena předběžná revitalizační opatření (vyhloubení mělkých depresí - dle stanovených podmínek).

V okolí rezervace Malá a Velká niva(směr Lenora).

Poblíž též Volarské šance-zbytky opevnění z l.1618-20 vybudované českými stavy ke střežení vstupu do Čech císařskými vojsky (200 m vlevo po odbočení na tzv.Zelenou cestu). Až 3m hluboké zbytky příkopů opevněného objektu chránícího strategický bod na Zlaté stezce. Čtvercová pěchotní reduta o hraně asi 50m s dvojicí dělostřeleckých baterií z počátku třicetileté války zažívala v prvopočátku tohoto konfliktu zajímavé zvraty: užívali ji stavovské i císařské jednotky. Většinou si však kontrolu udržela císařská armáda. Strategické umístění reduty stavovská strana plně vycítila až nedlouho před bělohorskou bitvou. Pětiticísová armáda pod vedením generálů Mansfelda a Thurna zahájila třídenní obléhání 27.7. 1620. Tři stovky obránců přečkaly i podkopání a následný pokus o zlikvidování střelným prachem; až 29.7. byla dohodnuta kapitulace výměnou za možnost volného odchodu - posádka vallonského pluku de Croy tak odtáhla k Českému Krumlovu. Stavovští pozici získali a císařské armádě ztížili vstup do Čech. Po Bílé hoře mužstvo pevnůstku bez boje opustilo; v dalším průběhu války jen funkce zásobovací apod.až zcela zanikla. Archeologické nálezy můžete vidět, včetně rekonstruované reduty, v okresním muzeu v PT.

Tábořiště Soumarský Most poskytuje možnost klasického táboření bez elektrického proudu a dalších vymožeností moderní civilizace. V letní sezóně (tj. od 1. 7. do 31. 8.) je v areálu kempu otevřen obchůdek se základními potravinami. Ubytování je možné ve vlastních stanech, přívěsech nebo v pronajatých chatkách. V půjčovně lodí Soumarský Most si můžete pronajmout kanoe a sjet Vltavu do Pěkné nebo až na začátek přehradní nádrže Lipno do Nové Pece. Vltava ze Soumarského mostu protéká Národním parkem Šumava a CHKO Šumava, konkrétně územím takzvaného Vltavského luhu. Půjčovna AMK VOLARY vlastní 40 lodí. Cena za půjčení jedné lodi je 450 Kč/den(r.2005). Kanoe jsou k dispozici přímo v areálu kempu. V ceně jsou započítána pádla, vesty, nepromokavý vak.

Dále po cyklotrasách směr České Žleby(CT 11) nebo Lenora(CT 11).

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013