Cyklistův průvodce Šumavou
kolonizaci svěřenéhoúzemí velmi intenzivně. Do konce 13. století své území osídlili a rozlehlá neobydlená lesnatá krajina na západ od něj je začala lákat.
Zkusili založit první vesnici nedaleko za hranicí svého území, a když na to vyšehradská kapitula nijak nereagovala, založili druhou a třetí. Do poloviny 14. století tak na vyšehradském území na východ od Zlaté stezky vyrostlo více než 20 zlatokorunských osad, které se měly čile k světu. Pracovití mniši si snad ani neuvědomili, že kolonizují cizí území, neboť z Vyšehradu se celou dobu nikdo neozýval. V roce 1360 se však stal vyšehradským proboštem a tím zároveň i kancléřem Českého království biskup Dětřich z Portic, významný rádce císaře Karla IV., a situace se rázem změnila. Nový probošt byl vynikající hospodář a hned začal usilovat o zvýšení důchodů svého nového úřadu. Když zjistil stav věcí na vyšehradském prachatickém zboží, ihned začal nárokovat 22 nových osad mezi Prachaticemi a Želnavou i se všemi právy a požitky. Osady sice držela Zlatá Koruna, která je všechny založila a provozovala, ale Dětřich z Portic neváhal a sporné vesnice obsadil. K jejich ochraně i proti jejich zakladatelskému klášteru dal postavit na dominantním kopci mezi Pernekem a Želnavou nový pevný hrad Waltershausen. Zlatokorunští mniši proti záboru svých vesnic zřejmě vůbec neprotestovali. Vyšehradský probošt měl velmi silnou pozici u samotného panovníka a nějaký spor s ním by neměl valnou naději na úspěch.
Až po roce 1378, kdy již Dětřich z Portic i Karel IV. opustili tento svět, mohl zlatokorunský klášter na usurpaci svých vesnic zareagovat. Probošt kláštera Gerard de Borken podal na vyšehradského probošta žalobu k nejvyšším církevním místům v království, ale spor se postupně dostal až před papežskou stolici do Říma a protahoval se neustálým odkládáním líčení, žalobami a odvoláními po dlouhou řadu let. Do Čech putovali papežští auditoři, z Čech do Říma zase obhájci zájmů obou protivných stran. Vyšehradská kapitula se snažila proces prodlužovat častou nepřítomností svých zástupců, ale nepříznivému výsledku sporu nakonec neunikla. Konečný rozsudek, který na konci roku 1393 vyhlásil papežský auditor Bertrand, dal v plném rozsahu žaloby za pravdu Zlaté Koruně. Vyšehradský probošt měl nejen vrátit sporné vesnice, ale také nahradit ušlý zisk z těchto vesnic od roku 1360 a zaplatit soudní výlohy. Veškerá odvolání byla zamítnuta a v květnu roku 1395 mohl opat Zlaté Koruny Arnold převzít 22 vyšehradských vesnic zpět do správy svého kláštera. Jednalo se pro zajímavost mj. o Zbytiny, Blažejovice, Sviňovice, Želnavu, Leptač, Frantoly, ale také o později zaniklé osady Purgstall a Walterstift, které ležely někde v okolí našeho hradu a svými jmény se k němu hlásily.
Hrad, kterému ještě nebylo ani padesát let, ztratil na konci 14. století svůj původní smysl. Z obranné výspy vyšehradského panství na samé jeho východní hranici proti soupeřícímu klášteru Zlatá Koruna se ocitl v hlubokém zázemí, uprostřed zlatokorunských držav. Jeho další osudy byly asi spojeny se správou a dohledem nad okolním klášterním územím, s nímž se zřejmě dostal do majetku Zlaté Koruny. V pramenech se o jeho osudu nic bližšího nedozvíme, ale pro vyšehradskou kapitulu pravděpodobně neměl izolovaný hrad uprostřed cizího území žádnou cenu. Je pravděpodobné, že byl brzy opuštěn a ponechán osudu. Zda se tak stalo již v 15. století nebo až na počátku 16. století, to nevíme, a něco bližšího by nám o tom mohl povědět jen archeologický výzkum hradního areálu. Okolní území s vesnicemi se v husitské a pohusitské době dostalo do zástavního držení světských vrchností a nakonec je ovládli Rožmberkové, kteří tak spojili pod svou vládou území obou soupeřů ze 14. století - Prachaticko vyšehradské kapituly a majetek kláštera Zlaté Koruny. Hrad Waltershausen stál na vrcholu skalnatého hřebene, který byl na jihozápadní straně překopán a prolámán do hradního příkopu. Od něj na jihovýchod se táhly hradby a na severozápadním konci hřebene stála věž. August Sedláček ještě na konci 19. století tyto zbytky nalezl v dobře rozeznatelném stavu a v jeho době tu také byly objeveny železné zbraně a další středověké nálezy. Dnes je celý areál hustě zarostlý vegetací a na povrchu nelze z pozůstatků hradu spatřit téměř nic. ( František Kubů)
Rašeliniště Soumarský Most představuje typické údolní vrchoviště, které se zformovalo pravděpodobně na bázi odstaveného ramene v aluviu řeky Vltavy (v nejspodnějších vrstvách byl na několika místech ložiska zjištěn sapropel).
Celková výměra ložiska činí přibližně 90 ha, celková původní kubatura ložiska před těžbou přibližně 1 865 737m3.Verze 2.8 , Mystik 2005-2013