wz
Panorama

Cyklotrasa 46:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Zdíkovec - Zdíkov - U Lizu - U sloupu - Vimperk - Hrabice - Křesanov - Žírec - Putkov - Mlýny - Žár (26 km)

Ze Zdíkovce(CT 2)po hlavní silnici do Zdíkova:

první zmínka o obci z r.1318, kdy darován Vilémem Bavorem strakonickému konventu johanitů, od 14.st. patřil k panství Vimperk, od 16.st.(r.1539), kdy zde byla postavena tvrz(možná již ve st.14. za Koců z Dobrše), byl samostatným statkem rodu Malovců z Chýnova(tvrz přestavěli na renesanční obdélný dvoupatrový zámek s hřebínkovými klenbami v přízemí). Po jejich vymření(r.1799) řada držitelů: za posledních-Thun-Hohensteinů v l.1865-68 rozšířena a přestavěna(novogoticky) zámecká budova. Zdíkov-zámek 2004 Dnes zámek účelově využit. Kostel sv.Ludmily z r.1922. Rodákem geolog svět. významu Jan Woldřich(1834-1906), profesor Karlovy univerzity, narodil se zde i Karel Polata(1915-1974), dirigent Starošumavské dechové kapely(členy této kapely zachytil ve své knize "S pánem bohem od podlahy aneb Muzikantský dekamerónek" Zbyněk Kovanda). U autobus. nádraží šumavský dům, ovlivněný špýcharovým domem, pův. i pavláčka(č.p.126). Jinak centrum utrpělo výstavbou moderních objektů po 2. sv. válce. U zámku lípa 200 let stará(obvod 310 cm). Zdíkov býval střediskem světáků. Žil zde u svého syna,lékaře, Antonín Kříž, chemik, ale i přítel slovesného a výtvarného umění-přátelil se s E.Chalupným, O.Březinou, L.Klímou či sochařem F.Bílkem(jeho nábytek byl vyroben dle Bílkových návrhů ve Volarech).

Název obce Zdíkov pravděpodobně pochází od jména Zdíka z Janovic, který byl purkrabím na Vimperku. První písemná zpráva, která je dokladem o existenci lidského sídla na místě dnešního Zdíkova pochází z roku 1318. Uvádí se v ní, že Vilém Bavor ze Strakonic daroval strakonickému konventu maltézských rytířů - Johanitů Velký Zdíkov, Malý Zdíkov, Branišov a Lhotu s farním podacím právem, lesy, mlýny, rostlinami, pastvinami, vrchy a pozemky.
Roku 1385 se zdíkovské panství (statek) stává majetkem Hanuše Kaplíře ze Sulevic a je tak připojeno k vimperskému statku. První jménem známou postavou Zdíkova je kněz Václav neboli Jan ze Zdíkova, který působil roku 1417 ve Svojšicích u Sušice. V době okolo roku 1420 se Velký Zdíkov dostal do držení Jana Koce z Dobrše. Za více než sto let, roku 1529, jej Kocové z Dobrše prodali majiteli vimperského panství Janu Petrovi z Malovic. V držení Malovců byl pak Zdíkov celých 270 let, až do roku 1799. Roku 1603 za Zdeňka Malovce mělo zdíkovské panství již značnou rozlohu a sahalo až do prostoru Kvildy a Bučiny u státní hranice s Bavorskem. Tvořily jej tyto obce a osady: Velký Zdíkov, Lhota (Masákova), Nové Hutě, Pláně, Staré Hutě, Pokovy hutě, Františkov, Kvilda, Hraběcí Huť, Tobiášova Huť, Wiederbruck (Vydří most), Chaloupky a Bučina.
V období vlastnictví a správy Velkého Zdíkova rodem Malovců byla na místě dnešního zámku postavena kamenná tvrz, která je historickými písemnostmi poprvé uváděna roku 1666. Když roku 1771, za panování císařovny Marie Terezie, bylo zavedeno číslování domů, obdržela č. p. 1. Zmiňovaná tvrz byla postavena na skalnatém vyvýšeném pahorku nad potokem, což odpovídá i současnému podobnému pozměněnému terénu v tomto prostoru. Téměř tři čtvrtiny výměry zdíkovského statku tvořily lesy. Byly rozděleny do čtyř revírů: Velký Zdíkov, Pláně, Staré Hutě a Kvilda (tehdy se užívalo pojmenování "Zdíkovská Kvilda"). Na počátku 19. století se obyvatelé obcí, osad a samot zabývali obděláváním polí, chovem dobytka a prací v lese. Také byli zaměstnáni v několika sklárnách. K velkozdíkovskému panství též patřilo několik cihelen a skláren, vápenka a lom na těžbu křemene pro výrobu skla. Roku 1799 Jan Malovec z Chýnova a Vimperka statek Velký Zdíkov prodal za 271 000 zlatých hraběti Františku ze Sickingenu. Hrabě František ze Sickingenu vlastnil Velký Zdíkov krátkou dobu, jen do roku 1803, kdy jej prodal c.k. plukovníkovi Jakubovi z Wimerovi. Po dvaceti letech bylo panství opět prodáno. Novým majitelem se stal hrabě Ferdinand Palffy - Erdödy, který spravoval Velký Zdíkov do roku 1828. Pak se v krátkých časových obdobích o Velký Zdíkov vystřídalo několik majitelů: Hrabě Antonín Pejačovič z Veröcze (1820 - 1829); pražský židovský obchodník se železem Jakub Wimmer (1829 - 1839), s předešlým Wimmerem náhodná shoda jmen; rodina Gerstenbergova ze sasského Výmaru (1835 - 1836); rytíř Hubatius z Kotnova (1836 - 1837). Roku 1837 koupil hrabě Ferdinand Palffy panství znovu s úmyslem zbavit se ho co nejrychlejším a hlavně nejvýhodnějším prodejem. K tomu účelu si vyžádal povolení k uspořádání loterie, jejíž jedinou a hlavní výhrou bylo celé velkozdíkovské panství. V této vypsané loterii roku 1839 nakonec vyhrál jeden z mála neprodaných losů, a tak panství zůstalo dosavadnímu majiteli, který se ho chtěl zbavit. Ferdinand Palffy se dlouho z této "podařené" loterie neradoval, protože brzy na to zemřel a jeho dědic r. 1841 panství prodal hraběti Vilému Wurmbrandtovi. Hrabě Wurmbrandt zahájil výstavbu silnice Zdíkov - Kvilda - Bučina (silnice byla dokončena pozdějšími majiteli Thun-Hohensteiny).
Statistické údaje o panství v letech 1841 - 1846 za hraběte Wurmbrandta: Velký Zdíkov měl 136 domů a 910 obyvatel, panství celkem 453 domů a 3701 obyvatel. Časté změny vlastníku a majitelů statku od roku 1800 způsobily, že celkové hospodaření bylo zanedbané a špatné. Toto období neustálého střídání majitelů končí datem 8. prosince 1846, kdy panství Velkého Zdíkova kupují Thun-Hohensteinové: Šlechtický rod Thun-Hohensteinů pocházel z jižních Tyrol. V roce 1629 byl povýšen do hraběcího stavu. Po roce 1620 se Thunové usadili v Čechách. Zdíkov-zámek: erb rodu Thun Hohenstein Hrabě Kryštof Šimon z Thun Hohensteinu koupil v Čechách konfiskované statky Choltice, Svojšice, Svinčany, Děčín, Benešov a další, které pak odkázal bratru Janu Ciprianovi, zakladateli české větve Thun-Hohensteinů. Hlavním sídlem Thunů byl zámek Děčín. Celá řada příslušníků rodu hrála významnou politickou roli v rakouských státních službách a v 19. století se aktivně zúčastnila politického a veřejného života. Noví majitelé Velkého Zdíkova vyvinuli velké úsilí o rychlou nápravu jeho nevalného a špatného hospodářského stavu, ve kterém se zdíkovský statek nacházel. Snažili se o rychlou nápravu celkové zanedbanosti a nevýnosnosti, pramenící z chyb četných předchozích vlastníků. Postupně zavedli pořádek a řádný způsob hospodaření na úrovni tehdejší doby.

Roku 1865 bylo započato se stavbou současné budovy zámku: Nová prostorná budova zámku tehdy vznikla rozsáhlou a finančně nákladnou přestavbou původní staré kamenné tvrze. Na původní nízkou přízemní tvrz byla vystavěna dvě nová patra s průčelími zakončenými štíty ve stylu novoklasicizmu. Původní přízemí a sklepní podzemní prostor se silnými zdmi s klenutými stropy jednotlivých velkých místností tvoří architektonicky a stavebně zajímavé historické jádro celého objektu. V místech rybníka poblíže zámku se nacházela velká vzorně upravená zahrada. Tato zahrada byla v souvislosti se stavbou nové zámecké budovy roku 1867 přeměněna na velkou vodní nádrž obepínající okrouhlý ostrov, který byl tehdy osázen listnatými a jehličnatými stromy. Tyto stromy jej zdobí dodnes. Vykopaný materiál při hloubení rybníka byl navezen před jižní průčelí budovy zámku, čímž vznikla velká rovná plocha zámeckého nádvoří a menší zahrady za několika nižšími budovami celého zámeckého areálu. Z té doby pochází i krásná vzrostlá lípa uprostřed nádvoří.
Po dostavbě zámku byl v prostoru za potokem založen a vysázen rozlehlý park. Tehdy zámecký areál s parkem těsně souvisel. Dnešní silnice směr Vimperk zde nebyla. Vedla zástavbou obce okolo zámecké zdi a brány přes hráz rybníka. Celá jeho stavba byla dokončena za pouhé tři roky, roku 1868.

Roku 1867 zdědil zámek a celý velkozdíkovský statek hrabě Bedřich Thun. Po smrti Bedřicha Thuna (1880) získal panství Velkého Zdíkova jeho syn František Antonín Thun: František Antonín Thun-Hohenstein (1846 - 1916); český konzervativní politik a rakouský státník, statkář na Děčínsku a jinde. V letech 1883 - 1889 a 1901 - 1911 poslanec českého sněmu. Roku 1879 - 1881 poslanec říšské rady. Roku 1882 člen panské sněmovny. V letech 1889 - 1896 a 1911 - 1915 místodržící v Praze. Roku 1898 - 1899 ministerský předseda. Roku 1911 získal titul knížete. Stal se také nejvyšším hofmistrem arcivévody Františka Ferdinanda D´Este. Zemřel 1. listopadu 1916 v Děčíně(byl zároveň pánem Děčínského majestátu). Ve staré kronice je zaznamenána zpráva o smrti F. A. Thuna 1. listopadu 1916. Písemná zpráva nese pečeť vzorné a pečlivé úpravy i vážnosti chvíle. Kronikářův nekrolog je silně orámován černým inkoustem. V horní části, na výšku vyvedeného a narýsovaného rámečku, je znamení malého černě vyšrafovaného křížku:
"Jeho Jasnost František, kníže z Thunu a Hohensteinu, c. k. tajný rada a komoří, s. k. ministrpresident a místodržitel m. sl., dědičný člen panské sněmovny, rytíř řádu Zlatého rouna, velkokříže královského uherského řádu sv. Štěpána s brilianty, velkokříže rakouského císařského řádu Leopoldova, atd, atd, doktora technických věd h. c., čestného měšťana královského hlavního města Prahy a královského města Plzně, jakož i četných měst a obcí v Čechách a na Moravě, zemřel v 70. Roku věku svého v Děčíně, dne 1. listopadu". Po smrti F. A. Thuna (1916) se stal dědicem zdíkovského panství jeho bratr JUDr. Jaroslav Thun, který jej vlastnil i po zániku Rakouska-Uherska, kdy vznikla Československá republika, až do roku 1919. Majitelé a vlastníci zdíkovského panství své zdejší lesní a polní hospodářství spravovali prostřednictvím svých dosazených zámeckých úředníků a správců (direktor-ředitel, lesmistr atd.) Do Zdíkova zavítali jen občas a na krátkou dobu: V staré školní kronice je návštěva Františka Thuna-Hohensteina v roce 1892 popisována takto:
"Dne 31. srpna 1892 zavítal do obce zdejší na své inspekční cestě J. E., vysoce urozeny Pán, pan František, hrabě z Thun-Hohensteina, s. k. místodržitel království Českého a majitel zdejšího panství. Příchod J. E. ve 3/4 na 8 večer očekávalo na nádvoří zámku: vůkolní starostové obci, důstojné duchovenstvo ze Zdíkovce, učitelstvo zdejší a vůkolním počtem 14., spolky zdejší a z Kvildy. Po příchodu J. E. oslovil pan profesor Woldřich pana c. k. místodržitele a připomenul, jak obec za doby držitelů panství z Thun-Hohensteinského se povznesla. Jménem zdejšího a vůkolního učitelstva oslovil J. E. zdejší obecné a průmyslové školy a děkuje mu za prokázané podpory oběma zdejším školám, prosil jej i o další přízeň a podporu. J. E. děkovala blahosklonně a podporování ústavů zdejších i v budoucnu slíbiti ráčila. Učitelstvo zapělo tři sbory. Dne 1. září v 6 hodin ráno odjížděl již J.E. a doprovozen byl až na hranice okresu starostou obce, profesorem Woldřichem a správcem školy J. Žlábkem. Při rozchodu děkoval J. E. všem a vyslovila politování, že jí nebylo umožněno pro krátkost času se do obecné pětitřídní školy podívati a nad rozkvětem školství našeho projeviti své potěšení".

Začátkem 20. století byli mezi zámeckými hosty i příslušníci známých českých šlechtických rodů Chotků a Nosticů. Roku 1916 dostaly obce Velký Zdíkov a Malý Zdíkov úředním výnosem pojmenování Zdíkov a Zdíkovec. Tento kratší zjednodušený název se ale vyskytoval již před rokem 1916. Roku 1919 na základě ustanovení pozemkové reformy převzal zdíkovský konfiskovaný velkostatek Pozemkový úřad v Praze. Roku 1920 pak velkostatek koupila Pražská akciová společnost. Budova zámku byla dána do správy obce. Později do ní byla umístěna místní Měšťanská škola. Upravené prostory zámku potom sloužily školním účelům nepřetržitě až do roku 1975, kdy byla ve Zdíkově konečně postavena a otevřena nová moderní budova školy. Po odstěhování školy zůstal zámek několik let prázdný. Uvažovalo se, že by mohl být upraven na budovu pro správní a kulturní účely zdíkovské obce. Zámek byl nakonec prodám knižnímu nakladatelství ORBIS Praha, které zahájilo rozsáhle a finančně nákladné stavební úpravy vnitřního interiéru. Velké místnosti bývalých školních tříd byly rozděleny na malé pokoje hotelového typu. Po roce 1990 se o budovu zámku vystřídalo několik majitelů. V současné době je zdíkovský zámek hotelem. Budova zámku je vzorně opravena a je výraznou dominantu obce. Vkusně opraveny jsou i ostatní nižší budovy okolo zámeckého nádvoří. Celý rozsáhlý areál zámku je významnou historickou stavitelskou památkou Zdíkova.(dle F.Mandáka)

Významné osobnosti ze Zdíkova:
Tonner Emanuel (1829 - 1900) - Narodil se ve Velkém Zdíkově, syn ředitele velkozdíkovského panství, český politik a pedagog, od r. 1872 první ředitel české obchodní akademie v Praze, 1863 - 1870 poslanec českého sněmu, 1879 - 1891 poslanec říšské rady, vlastenec - spolupracovník Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera při založení Tělocvičně jednoty Pražské r. 1862, navrhl název "SOKOL" a sokolský pozdrav "Na zdar".
Woldřich Jan Nepomuk, PhDr. (1834 - 1906) - Narodil se ve Velkém Zdíkově, český geolog a palentolog a archeolog, profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity. Pocházel z rodiny Woldřichů ze Stach, narodil se však ve Zdikově. Školu vychodil ve Zdíkovci, od roku 1845 navštěvoval "Normal-Hauptschule" v Českých Budějovicích, tamže v letech 1847 - 1855 studoval na piaristickém gymnasiu. Na universitě ve Vídni studoval přírodní vědy a zde roku 1859 dosáhl doktorátu filosofie. Roku 1893 byl jmenován řádným profesorem geologie a paleontologie na české universitě v Praze, kde působil až do roku 1905, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Zemřel 3.února 1906 v Praze a je pohřben na vinohradském hřbitově. Význam celé jeho životní práce spatřujeme v tom, že se velkým podílem zasloužil o poznaní jižních Čech z hlediska geologického a paleontologického, ve stejné míře však i archeologického.
V oblasti paleontologické se zasloužil o poznání diluviální jihočeské fauny(především výzkumy v okolí Sudslavic a v údolí řeky Volyňky), ale i fauny na jižní Moravě, v okolí Prahy, severních Čechách a také v Dolním Rakousku, Dalmácii a Istrii.
Velkou měrou přispěl k archeologickému výzkumu jižních Čech (výzkumy 1874 - 1899). Provedl řadu výkopů na pravěkých hradištích, sídlištích a prokopal desítky mohyl z doby bronzové až slovanské. Svůj výzkum prováděl především v širším okolí Českých Budějovic, Týna nad Vltavou, Vodňan, Netolic, Volyně, Strakonic, Protivína a Písku.
Své výsledky vždy pečlivě publikoval, doprovázel je četnými dokonalými kresbami předmětů i plánky (půdorysy hradišť, profily zkoumaných opevnění ap.). Tyto vzorné publikace a dokumentace jsou dnes velmi užitečné a potřebné pro další archeologický výzkum jižních Čech. Vedle této činnosti se podílel i na studiu paleolitu v Čechách a zasloužil se i o odstranění mylné teorie o megalitických stavbách a tzy. obětních kamenech. Z jeho pera vzešlo i několik důležitých spisků pedagogických a jeho práce se vždy dotýkaly snahy o osvětové povznesení jižních Čech a své rodné šumavské obce. Hlavní dílo: Všeobecná geologie se zvláštním zřetelem k zemím Koruny české. Pamětní deska na domě č. 168.
Šustr František (1843 - 1907) - Narodil se v Novém Dvoře, architekt a stavitel ve Vídni. Na stavbu školy v Novém Dvoře r. 1906 věnoval 12 000 K.
Polata Karel (1915 - 1974) - Narodil se ve Zdíkově, hudebník, kapelník, skladatel - upravoval skladby neznámých autorů, umělecký vedoucí Starošumavské dechové hudby ze Sušice.
Lopatka Jan (1940 - 1993) - Narodil se ve Zdíkově, literární kritik, editor, publicista, signatář Charty 77, editor literárních spisů Václava Havla.
Suchl Jan (nar.1928) - narodil se ve Zdíkovci, spisovatel, ředitel nakladatelství Erika v Praze.

Pověsti: Cestou do Branišova jsou skalky Dědek a Bába. Jsou to prý zkamenělé pozůstatky lidí. Bába byla zakleta, když se opozdila se svačinou sekáčům. Zkameněla a po čase se propadla do země. Dnes už ční nad zemí jen kamenná hlava. Až zapadne pod zem docela, bude konec světa. Dědek je zkamenělým uhlířem, který pod kopcem pálil v milíři uhlí. Později žil na tomto vrchu v jeskyni poustevník, který vycházel do blízkých Pasek a na Liz žebrat.
Vlevo od cesty z Mas. Lhoty do N. Dvora je kopec Hrbeček, stávalo zde několik chalup, kde bydlely čarodějnice. Za Kočičovem bývala opuštěná chalupa, do níž se o štědrovečerní noci slétaly zyto čarodějnice na koštětech, aby se zde poradily komu mají v příštím roce škodit.K ránu se zase vracely domů. Tak to dělávaly každý rok. Proto zde bývalo zvykem střílet na Štědrý večer a v noci "na čarodějnice", aby se jim překazila jejich kouzla.
Ve Zdíkově byla dne 3. ledna 1998 v 19:45 hod. pozorována volně se vznášející červená koule velikosti Měsíce několika svědky.

Ze Zdíkova jz.směrem přes Zábrod, okolo poutní kapličky U Lizu:

Pouť každoročně v neděli po svátku Narození Panny Marie(8. září). Ida Gerstbergerová:" Na pokraji temných šumavských lesů mezi Novými Hutěmi (Kaltenbach) a Zdíkovcem (Klein-Zdikau) stojí mariánská kaple Na Lizu, německy kdysi zvaná Brünndl (tj. "studánka"). Vedla k ní shora od nás z Kaltenbachu úzká cesta zarostlá travou, přes stromové kořání a vodní kaluže, nakonec jen úzká stezička. Dnes z té tajemné cesty nezůstalo ostatně tak jako tak nic než moje vzpomínka. Tenkrát jsme sem totiž putovávali přes samotu někdejším jménem Gmoitschkerl a odtud k dosud zachovalé myslivně Na Lizu (na starých mapách bývá vidět i české označení místa V Lisu! - pozn. překl.), které se německy říkalo Lyßm a blízko níž řečená kaple také dosud stojí. Kaplička U Lizu 2004 Za našeho dětství vedla ta tajemná úzká cesta mezi lesními palouky, kde se všechno zdálo trochu neskutečné. Na jednom kusu skály tu byla znát tajemná stopa, která v nás budila velkou zvědavost. Maminka vyprávěla, že tam Naše Milá Paní, tj. Panna Maria, vyhlíží, jestli už se blíží procesí poutníků. Každým rokem jsme tudy na svátek svatého Jana Křtitele chodívali mezi stromy se sukovitými větvemi, pokroucenými už tolika vichry a nečasy, v tichém rozjímání k naší Studánce. Vždycky jsem podlehla tomu kouzlu místa, o kterém maminka dovedla tak krásně vypravovat. Nikdo nedovedl jako ona najít tu stopu v kameni a tím i cestu k "Brünndlu".
A přece sem kdysi dříve putovávala celá dlouhá procesí z německy i česky mluvícího okolí. Tma mezi stromy se projasňovala víc a více zástupům jdoucími lesy od šumavských Plání, až před jejich očima svitla úhledná kaple. Kolem ní stály prosté dřevěné lavice, které sloužily k odpočinku i k modlitbě. My děti jsme se obyčejně usadily v trávě i v mechu a naslouchaly, jak tiše pro sebe či sborem nahlas se čeští stejně jako němečtí poutníci modlili růženec. Potom mezi nás maminka rozdělila donesené koblihy, bábovku a dala napít limonády nebo studeného sladkého čaje. Kořenná vůně ušlapaného smrkového jehličí a vysluněných lesních plodů se mísila do našeho skrovného občerstvení.
Oltář kaple byl okrášlen květinami a prozářen světlem svic. Madona hleděla smutně, a hledí tak dodnes, od svatostánku na zástup u svých nohou. Vedle kaple prýštívala a šuměla voda dřevěnou stružkou do malé nádržky obrostlé sytě zelenou travou. Teď nadešel ten vytoužený okamžik, kdy jsme poklekli a pili tu ledově chladnou vodu. To byla nádhera! Jedna česká žena tenkrát řekla mamince naším nářečím: "Wisch, wisch, is queikst!" - jako aby nám v té vodě umyla oči, že je posvěcená ("Quickborn" je i spisovně německy "pramen vody živé", "živá voda" - pozn. překl.). Vrylo se mi to z dětství hluboko do paměti. Byli jsme tam tenkrát všichni spolu v pokoji a míru, jedny děti kolem své Matky, Matky Boží. Od doby, kdy jsme byli vyhnáni z domova, navštívila jsem to klidné místo s teskným pohledem Naší Milé Paní na oltáři lesní kaple už mnohokrát. Slýchám tam v duchu dodnes i hlasy těch, kdo už dávno nejsou mezi námi. Nezazní právě tady v našem srdci i tóny, které v nás tvrdost každodenního života dokázala otupět a přehlušit?
Jako děti jsme zažily v lesích našeho rodného kraje mnoho krásného i smutného. Každá pouť sem ke Studánce, cesta lemovaná prastarými hvozdy kolem, už navždy poznamenala náš život.
Dnes už byste pramen s dřevěnou stružkou blízko kaple nenalezli. Je skryt kdesi hloub v lesní půdě. O pár metrů níž jižním směrem si však mezi řeřichami, blatouchy a mechem razí voda cestu dál."(dle projektu Kohoutí kříž)

V roce 1800 stávala u studánky dřevěná bouda. Po roce 1803, kdy Zdíkov vlastnil c.k. plukovník Jakub Wimmer, ji poddaní zbourali a postavili zde dřevěnou kapličku zasvěcenou P. Marii. Kapli dal vystavět r. 1852 František Antonín Thun Hohenstein. Stavbu vedl zednický mistr Martin Kyznar z Krušce. Roku 1852 při výkopu základů nové zděné kaple nad studánkou nalezli dělníci lebku lidské hlavy a zrezivělý meč. Po vystavění a dokončení kaple byl poslán jistý Matouš, sedlák od Vítů z Masákovy Lhoty do Klatov, aby tam katolickým duchovním podal zprávu o jejím vysvěcení. Od klatovských kněží dostal darem sošku Panny Marie, kterou později dal na oltář v kapli. Pověsti: Okolo roku 1830 žila u Bártů v Zábrodě mladá slepá žena. Měla sen, že má jít ke zdejší kapličce. Ráno ji sem odvedli. Po omytí očí viděla. Domů šla sama.Nebo: V Pláních žilo dítě s tělíčkem poseté vředy. Kořenářky si nevěděly rady. Matka nevluvně vykoupala ve zdejší vodě. Po několika dnech se bolavá místa zhojila. Další pověst: Sklář Benedikt Adler z Plání zde zabloudil. Když už ztrácel naději, uviděl světlo, které ho přitahovalo. Šel stále za ním až najednou stál pod korunou lípy vedle lizovské kapličky. Zde už to znal. Odtud už snadno trefil domů.

na silničku od N.Dvora, vlevo pod vrchem Hrb(vrcholová skalka, tři vytesané letopočty, nejstarší z roku 1676 s někam ukazující šipkou!!, ve vrcholové skalce také býval vytesaný hákový kříž, později odstraněn) kolem Lesních chalup k Hospůdce(zde bývala hranice protektorátu Čechy a Morava), vpravo na Kamennou Lhotu, okolo rybníka Kramata:

Jedna z mála populací raka říčního na Šumavě-ještě Světlohorská nádrž a Žlebský rybníček. Rybník Kramata nebyl vypuštěn už několik desítek let. Potápěčům bylo zakázáno zde provádět průzkum, neboť před koncem II. světové války k rybníku prý přijela německá auta a obsah byl vysypán do rybníka.

přes hlavní cestu rovně k bývalému statku Na Radosti:

Friedrich Stumpfi v Böhmwind napsal: "Statek Schenkenberg u Vimperka (Winterberg) byl jedinečný a zajímavý výtvor. Všechno to začalo v osmdesátých letech dávno už minulého devatenáctého století. Geniální podnikatel Johann Steinbrener ve Vimperku doslova vydupal ze země knižní výrobu dosud tu nevídanou a dal mnoha místním lidem práci a chleba. Šumava totiž byla země chudá a přísná, kde dobré možnosti výdělku byly něčím opravdu vzácným. Johann Steinbrener pocházel ze starého selského rodu z Vyšovatky (Scheiben), kde by se dali jeho předkové sledovat až do století patnáctého. Důstojnost selského stavu měl takříkajíc v krvi, a tak když "přišel k penězům", pustil se i do úspěšného podnikání v oblasti zemědělství. Získal tehdy dva upadlé selské dvory v obci Hrabice (Rabitz), jmenovaly se Annahof a Drosselhof, a začal na nich hospodařit podle nejmodernějších ekonomických zásad. Už za mých mladých let stál např. při Drosselhofu asi patnáct metrů vysoký stožár s větrným motorem, instalovaným tu na Steinbrenerův popud a dodávajícím hospodářství elektrickou energii. Větrná elektrárna před více než sto lety na údajně tak zaostalé Šumavě, kdo to jen kdy slyšel? Jednoho krásného letního dne roku 1886 ukazoval tehdy už renomovaný nakladatel Johann Steinbrener jednomu budějovickému kanovníkovi obě tato svá vzorová hospodářství a následně ho pak pozval k vyjížďce po nejbližším okolí. Po kostrbatých lesních cestách, plných sukovitých kořenů, dospěli s kočárem ne bez nesnází na slunečnou paseku, odkud se jejich zrakům otevřelo nádherné panoráma Brložského údolí (Bärenlochtal). "Tady," mínil budějovický pan prelát zasněně a ukázal na jedno místo při kraji lesa, "tady bych si uměl docela dobře představit kapli ke chvále Toho, kdo tu všechnu krásu kolem stvořil." Ta myšlenka, zrozená vlastně jen z okamžitého dojmu, padla u neúnavného Steinbrenera na úrodnou půdu. Získal pozemek, který se tehdy nacházel v majetku města Vimperka a patřil katastrem k obci Hrabice, na tomto místě pak, vyznačujícím se nezvyklou přírodní krásou, dal vystavět kostelík. Oltář kaple na Schenkenbergu v roce 2007 Brzy nato vznikla v jeho bezprostředním sousedství stavba malého domku pro pobyt kněze, který tu měl denně sloužit mši. I to všechno bylo součástí Steinbrenerova zbožného záměru. Prostorný interiér kaple, zasvěcené Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, byl vybaven vším nezbytným inventářem, oltáři, mešním nářadím i obřadními rouchy.. Prvním z těch, kdo tu konali mešní pobožnost, byl penzionovaný arcikněz z Nicova (Nitzau) u Kašperských Hor (Bergreichenstein). Jmenoval se Jungbauer a měl povahové rysy světce. Požehnaně tu působil až do svého skonu, kdy už k Schenkenbergu jako nově vzniklému poutnímu místu směřovaly zástupy věřícího lidu z blízkého i dalekého okolí. Zdejšímu prameni průzračně čisté vody, který vyvěral ze země poblíž kaple, byla totiž brzy připisována obzvláštní léčivá moc vůči především očním neduhům. Přicházeli sem poutníci až z Kvildy (Außergefild), Nových Hutí (Kaltenbach), Stach, Zdíkova, Hrabic, Vimperka a z jiných ještě míst, Němci i Češi, mladí i staří, a provázela je odtud všechny slova arcikněze Jungbauera, očištěny a posíleny do těžkých všedních dnů života. Kaple a knězovo obydlí byly první stavby na Schenkenbergu. Teprve později se rozhodl Johann Steinbrener, který dal svému založení i to jméno (dnes ovšem dávno už neužívané - pozn. překl.), zbudovat tady i další svůj vzorový statek. Byly přikoupeny další pozemky na vrchu Jilmová (Ilmberg) a zřízeny tam hospodářské budovy. Nakonec dal na Schenkenbergu pro sebe a svou velkou rodinu (dva syny a pět dcer) Steinbrener jako své letní sídlo postavit prostornou vilu ve švýcarském slohu. Statek byl obklopen převážně lesy a lukami. Jeho majitel sem uvedl zvláštní plemeno skotu ze severomoravského Kravařska (Kuhländchen), které drsnému šumavskému klimatu dobře přizpůsobilo a těšilo se mezi hospodáři z okolí značnému zájmu. Poté, co zemřel páter Jungbauer, nastoupil na jeho místo v schenkenberské lesní kapli penzionovaný farář Tuschl. I on byl ctihodným typem starého kněze, který tu den co den konal bohoslužbu. Teprve později přesídlil do Hrabic a zaopatřoval tam navíc duchovní službu ústavního kněze v sirotčinci Annahof. Farář Tuschl zemřel pouhých pár týdnů po svém vyhnání z domova v říjnu roku 1946 v bavorském Pasově. Když Johann Steinbrener završil 1909 svou životní pouť, naplněnou činorodou prací, převzala statek Schenkenberg jako svůj podíl na dědictví jeho dcera Anna Ticková, vdova po vimperském městském staviteli Johannu Tickovi, zesnulém roku 1901 (ve Vimperku po něm zůstal místní vodovod a "Nový hřbitov"). Anna Ticková byla povahově otevřená a právem oblíbená bytost, která těžkou ránu osudu, jakou jistě bylo její předčasné ovdovění, snášela s důstojností a s nezlomnou důvěrou v Boha. V Schenkenbergu, této nádherné oáze uprostřed smrkových a jedlových lesů, konávaly se mezi válkami exercie pro kněze, rodinná setkání, kulturní akce určené užšímu okruhu a nejrůznější semináře. Vystupovali tu s ukázkami své tvorby známí umělci, jako třeba prachatický hudebník profesor Willi Schweyda či slavný šumavský básník Zephyrin Zettl Pak ale přišla druhá světová válka a statek Schenkenberg usnul jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Pilně sice dodával pro říšskou "dělnickou třídu" (Reichsnährstand) mléko, máslo a jiné zemědělské produkty, debaty na závažná témata i smích mladé generace však v těch jednoduše a přesto vkusně zařízených prostorách zmlkl jakoby navždy. K vyvlastnění statku došlo 5. září roku 1945. Jeho poslední majitelka Anna Ticková, rozená Steinbrenerová, byla násilně vysídlena v říjnu následujícícho roku. Zemřela pět let nato 21. října 1951 ve Falkenbergu u Eggenfelden v Dolním Bavorsku. Pozemky na Schenkenbergu a Stadthaiden (Městská lada) se několik let po válce staly zakázaným vojenským prostorem. Statek byl sice ještě obhospodařován, jednotlivá stavení však postupně osiřela a zpustla k nepoznání..." (dle projektu Kohoutí kříž)

ke Sloupu, vpravo po staré silnici do Vimperka:

hrad snad založen r. 1195 na ochranu Zlaté stezky, první písemná zmínka z r.1263, stará obchodní cesta existovala nejspíš i v době předslovanské. Koncem 13.st.kostelík(dnes sv.Bartoloměje) při menší tržní osadě. Založení hradu před r.1263 se přisuzuje Purkartovi z Janovic(člen družiny Přemysla Otakara II.), který se uvádí s přídomkem "z Vimperka". R.1278 se města zmocnil Bavor ze Strakonic. Za vlády J. Lucemburského se vrací zpět Janovicům. R.1359 potvrzuje Karel IV. vlastnictví Peškovi z Janovic a synům jeho bratra Herbarta. Od r. 1395 patřil Kunátovi Kaplířovi ze Sulevic. Za jeho stejnojmeného syna došlo v r. 1422 nebo 1423 k vypálení podhradí husity. Další vypálení r. 1468 pasovskými Němci. Za Petra Kaplíře r.1479 povýšen na město. R. 1494 odkázáno město Zdeňku Malovcovi z Chýnova. Jeho synovi Petrovi zabaven r.1547 a r.1553 prodán Jáchymovi z Hradce, r.1554 Vilémovi z Rožmberka, ten je r.1565 postoupil svému bratru Petrovi Vokovi, který Vimperk vlastnil do r.1601, kdy panství prodal Volfovi Novohradskému z Kolovrat. R. 1619 poškozen při obléhání stav. vojskem. R.1630 prodáno panství Janu Oldřichu z Eggenberka, po vymření jejich rodu zdědili panství Schwarzenberkové. Adam František Schwarzenberk zámek v l.1728-1734 důkladně obnovil a rozšířil. Poslední přestavba po požáru v r.1857. Velká část města shořela v r.1904. Tradice sklářská od r.1359(Pravětín),ve Vimperku od r.1814, založena Janem Mayerem Adolfova huť(r.1838-16 mistrů, 122 brusičů, 6 rytců, 32 pomocníků). Tiskařská tradice se datuje od konce 15. st.(Jan Alacraw, r.1484), moder. tiskárna od r.1855(special. miniaturní korány). Zámek-Horní, Dolní a Haselburg(pozdně got. pevnůstka, po r.1479). Nejstarší část hradu-dvoupatrová Vlčkova věž(r. 1470 spravoval město válečník Václav Vlček z Čenova), got. obvodová hradba, vstupní věž. Hrad renesan. přestavěn po r.1554. V l. 1622-24 přistavěn zámek s arkádovou galerií a vyhlídkovou věží, barokně přestaven v l1728-34, dnešní podoba z r.1857. Od r.1549 zámecký pivovar, dům U jelena z r.1415, gotická ostění domů na náměstí(č.p.13,40,8,9,43), srubové domy(č.p.16 ze 17.st.), městská zvonice(Černá věž)kolem r.1500, přest. r. 1919, kostel Navštívení P.Marie, pův.gotický z r.1365, přest. kolem r.1500, hřbitovní kostel sv.Bartoloměje připom. r.1369, přest. v 17.st. a r.1857. Kaple Čtrnácti pomocníků z r.1708(dal postavit Michal Müller-vynálezce křišťál.skla), r.1970 upravena, pod dlažbou krypta, kašna se sv.Florianem na náměstí. Arboretum(180 druhů dřevin). R. 1897 při úpravě potoka před dnešním hotelem Vltava mince římského císaře Hadriána(117-138n.l.). V r.1910 žilo ve Vimperku 4642 osob německé národnosti a 582 české, po obsazení něm. armádou v r. 1938 4680 Němců a 270 Čechů.

Významné památky:
Původní hrad z poloviny 13. století, v 16. století přestavěný na zámek, rozšířený vletech 1622-24 Jáchymem Novohradským. Hrad byl pravděpodobně založen jako královský, spravovaný Purkartem z Janova, který zde mohl být purkrabím a poté ho získal do vlastnictví. Z dalších významných vlastníků zmiňme Jana Rotleva, Kaplíře ze Sulevic,Václava Vlčka z Čenova, Malovce, Rožmberky či Schwarzenberky. V roce 1948 zámek přešel do majetku státu. V zámku můžete navštívit vlastivědné muzeum s expozicemi sklářství, knihtisku, dějin města a Národního parku a CHKO Šumava. Vimperský zámek vznikl na původním gotickém hradu založeném údajně před rokem 1263 Purkartem z Janovic, který se právě v roce 1263 poprvé uvádí s přídomkem z Vimperka (de Winterberk). Hrad vstanul nad již dříve vzniklým městečkem, které podle některých pramenů založily dělní mnichové z bavorského kláštera Wimberk, kolonizující nepřístupné pohraniční lesy a kteří mu pravděpodobně dali jméno po své domovině. Hrad samotný sloužil převážně k ochraně odbočky Zlaté stezky (obchodní stezka) z německého Pasova do českého vnitrozemí a jako centrum rozlehlého panství.
Po nemilosti u Záviše z Falkenštejna se neznámým způsobem dostali na hrad počátkem 14. století Bavorové ze Strakonic. Později však Vimperk získali zpět Janovicové. V roce 1375 byl dočasným majitelem zámku bohatý pražský měšťan Jan Rotlev, který měl Vimperk v zástavě. Král Václav IV. dal potom Vimperk do manství Kaplířům ze Sulevic. Ti hrad stavebně upravili a rozšířili. Jejich rod Vimperk držel až do roku 1494, kdy jej bezdětný Petr Kaplíř odkázal do rukou svému příbuznému Zdeňku Malovcovi z Chýnova.
V roce 1547 bylo jeho synu Petrovi Malovcovi za účast ve stavovském povstání proti císaři panství Vimperk zabaveno. Za 6000 kop jej koupil Jáchym z Hradce roku 1553, ale dlouho si jej nepodržel a hned následujícího roku jej odprodal dalšímu Vítkovci Vilému z Rožmberka za 12 000 kop. Za Rožmberků došlo k přestavbě nehostinného hradu v renesanční sídlo Petra Voka, kterému bylo vimperské panství svěřeno Vilémem do správy v 60. letech 16. století. Vimperk ale z cela nevyhovoval představám mladého Rožmberka a tak zakoupil Bechyni, která přeci jen nebyla tak odlehlá v nepřístupném kraji. Poslední rožmberský vladař Petr Vok pak odprodal roku 1601 Vimperk za 20 000 kop Volfu Novohradskému z Kolovrat. Jeho syn Jáchym byl nucen po stavovském povstání, kdy byl vimperský zámek dobyt Mansfeldem, přistoupit k rozsáhlým opravám. Zadlužil se a panství roku 1630 prodal Janu Oldřichu z Egenberka za 60 000 zl.
Po vymření Egenberků se Vimperk dostal dědictvím do majetku Schwarzenbergů. 20. července 1857 zapálil blesk vimperský zámek, kde vyhořelo divadlo, kaple a druhé poschodí proti městu. Po rekonstrukci a opravách dostal zámek nynější podobu. držení hlubocké větve Schwarzenbergů byl zámek do roku 1948. Pak byl zestátněn. Své sídlo zde měly Jihočeské státní lesy a po revoluci připadl městu. To jej prodalo Správě národního parku Šumava, která jej vlastnila do roku 2012. V součastnosti ministerstvo kultury.
Někdejší vimperský hrad býval jedním ze starých pevnostních objektů v jihozápadní oblasti Čech. Jeho počátky sahají do poloviny 13. století. Nejstarší část hradu, velkou obytnou věž, vystavěl na jihozápadním konci staršího hradiště na okraji skalnatého výběžku pravděpodobně zvíkovský purkrabí Purkart z Janovic, který se v r. 1263 uvádí s přídomkem "z Vimperka". Z majetku Purkartových potomků vzniklo brzy sídliště (uvádí se v r. 1359), které spolu s hradem přešlo do vlastnictví krále Václava IV., jenž je postoupil se sedmi vesnicemi svému oddanému úředníku a milci Kunátu Kaplířovi ze Sulevic (v l. 1386 - 1396 byl nejvyšším zemským písařem). Je pravděpodobné, že později přední člen rodu a přívrženec katolické strany Kunát podnikl na hradě závažné stavební úpravy. V r. 1424 bylo městečko husity vypáleno. Na počátku 70. let 15. století hrad přechodně spravoval známý válečník Václav Vlček z Čenova, jenž byl synovcem Petra Kaplíře. Zhruba v téže době bylo také město Vimperk opevněno hradbami a věžemi. V r. 1494 poslední držitel Vimperka z rodu Kaplířů ze Sulevic, Petr, odkázal vimperské panství Zdeňku Malovci z Chýnova. Za účast ve vzpouře proti králi Ferdinandu I. Byl jeho synu Petru Malovcovi r. 1547 Vimperk zabaven a v r. 1553 panství koupil Jáchym z Hradce. V jeho vlastnictví zůstal však Vimperk jen rok, kdy jej od něho koupil Vilém z Rožmberka. Ten pak v r. 1565 postoupil hrad s panstvím svému bratru Petru Vokovi, od něhož je koupil v r. 1601 Volf Novohradský z Kolovrat.
Za dobývání Vimperka stavovským vojskem v r. 1619 byl hrad vážně poškozen požárem. Jáchym Novohradský vystavěl na místě hradu v l. 1622 - 1624 nové renesanční zámecké sídlo. Netrvalo však dlouho a zámek s pivovarem, městem Vimperkem a 27 vesnicemi (včetně Kunžvartu) byl zadluženému Kolovratovi zvláštní komisí odhadnut a prodán v r. 1630 majiteli sousedního krumlovského prachatického panství, knížeti Janu Oldřichu z Eggenberku. Během necelých devadesáti let vimperský zámek dost zchátral.
Po vymření eggenberského rodu převzal dědictvím vimperské panství v r. 1719 kníže Adam František Schwarzenberk, který se postaral o důkladnou obnovu zámku v l. 1728 - 1734. Dnešní podobu má zámek po požáru v r. 1857. Zámek se skládá z předhradí a vlastního horního zámku. Byl kdysi opevněn dvojí hradbou a dvojím příkopem, který byl v druhé polovině 17. století již zasypán. Nad vstupní čtyřhrannou branou je letopočet 1622 a nad ním arkýř spočívající na krakorcích. Zámecké nádvoří je uzavřeno ze tří stran budovami, z volné čtvrté strany je přístup k obytným objektům. Nad arkádou proti vstupní bráně je letopočet 1624 a znak Jáchyma Novohradského z Kolovrat. Ve slepých oknech v druhém poschodí nad arkádami jsou slabě znatelné původní malby restaurované po r. 1945.
K bývalé věži starého severního traktu je tzv. evangelická kaple s křížovou klenbou a šternberským znakem a letopočtem 1611 na svorníku. V nástropních malbách jsou zobrazeni čtyři evangelisté. Někdejší kaple sv. Josefa byla přestavěn po požáru v r. 1857. Jednolodní prostor valeně klenutý. Pozdně gotická Vlčkova věž je dvoupatrová, v přízemí klenutá.
Opodál zámku na severní straně stojí předsunuté opevnění zvané Haselburk. Je to válcová bašta kdysi obehnaná dvojitými, částečně zachovanými hradbami. Vedle věže je branka s kamenným ostěním a s otvory pro klady. Nad brankou je znak Kaplířů ze Sulevic a letopočtem 1479. Tento hrádek byl v roce 1531 dočasně samostatný, neboť při dělení majetku Malovci připadl Petru, zatímco zbytek hradu jeho bratru Janovi Malovcovi. Část objektu padla za oběť zájmům některých vimperských měšťanů, kteří si z něho brali kámen na stavbu svých domů. V předhradí býval pivovar, přeměněný v polovině 19. století na byty a kanceláře. Od nich vybíhá směrem k městu renesanční křídlo s arkádami o dvou poschodích, které je zakončené pavilónem. Požár, který vznikl 20. července r. 1857 po úderu blesku, zapálil střechu a brzy nato lehla popelem tři podlaží zámku, věž, kaple, divadlo a Vlčkova věž. Veškerá snaha zachránit budovu před zkázou byla marná, třebaže stovky obyvatel z města i z okolí se snažily oheň uhasit. Trval až do 27. července. Nedotčeny zůstaly pouze sklepní prostory. V současné době jsou v horním zámku výstavní místnosti a depozitáře místního muzea.

Vimperk-Haselburg Mezi dominanty pozůstatků starého hradu patří Haselburg(někdy nazýván Hasenburg čili Zaječí hrad): Unikátní, samostatně stojící předsunutá dělostřelecká bašta bývala součástí opevnění hradu. Vznikla za kaplířovských přestaveb v 15. století a jejím úkolem byla ochrana severní strany, ohrožené nevýhodnou terénní konfigurací. Hlavní součástí je válcová věž, dnes již pouze dvoupatrová, s branou s výklenkem pro padací most. Nad ním je osazena erbovní deska Kaplířů ze Sulevic s letopočtem 1479. Obranný systém bašty tvořily dvě linie. Vnější parkánová hradba se dochovala pouze v nevelkých fragmentech na JV straně. V rámci hlavní obranné linie dominantu celé bašty tvořila mohutná okrouhlá bateriová věž stojící na straně přivrácené k hradu vedle vstupní brány. Vnitřní areál bašty je vymezen hradbou o nestejné síle zdiva (v nejexponovanější poloze až 8 m). Brána byla opatřena padacím mostem přes dnes již zaniklý příkop.

Nejstarší památkou města, připomínající jeho založení, by měl být vimperský zámek. Z původní stavby zpočátku druhé poloviny 13. století se dochovalo jen velmi málo stavebních památek. V první polovině 14. století byl Petrem Kaplířem ze Sulevic hrad rozšířen a byla postavena rovněž dělostřelecká předsunutá bašta Haselburg. Za Malovců roku 1479 byl hrad Vimperk zapojen do městského opevnění. Vlčkova věž je nejpevnější částí původního hradu. Přízemní místnost má původní románsko-gotickou křížovou klenbu, sklenutou čtyřmi kvádrovými pasy na střední pilíř. Zdi této věže jsou téměř 4 metry silné, místnost má pouze dvě úzká okénka dovnitř se rozšiřující, která sloužila jako střílny. Podlahu tvoří dlažba z lomového kamene, pod ní je hliněná maznice.
Nad touto místností je ve výši prvního patra další místnost s valenou klenbou s jedním oknem v gotickém ostění s odstraněnou kovovou okenní mříží. O poschodí výše je pak největší čtyřhranná místnost se šesti okny s vyzděnými sedadlovými výstupky. Místnost je bez stropu. Pozoruhodná a poměrně vzácná je závěsná tříposchoďová konstrukce krovu. Schodiště do této nejvyšší místnosti je vedeno zdí a dveře jsou vsazeny do pěkného gotického kamenného ostění z počátku 15. století.
Do obou výškových místností se původně vstupovalo ve výšce 1. poschodí po dřevěné pavlači z protilehlé stavby.

Arkády byly vybudovány pravděpodobně za Petra Voka z Rožmberka v druhé polovině 16. století. Po devastaci zámku v počátku 17. století mansfeldovými vojsky byl zámek v letech 1622-24 přebudován a dostavěn Jáchymem Novohradským z Kolowrat. Renesanční podoba jižního křídla dolního zámku je koncepčně provázána s malebnými zahradami, které postupně dostávají svou tvář. Zahrada pod jižním křídlem, vymezená od západu arkádovou lodžií, byla založena jako štěpnice a dotváří malebnou atmosféru danou architekturou lodžie v detailním výrazu půvabně rustikální. Taras s nikami a nezbytnou grottou (umělou jeskyní) celou atmosféru umocňuje. Fasáda arkádové lodžie je zdobena podobně jako budovy dolního zámku jednoduchým psaníčkovým sgrafitem.

Černá zámecká brána je součástí městského opevnění budovaného od roku 1479. Je jedinou dochovanou branou ve Vimperku. Síla zdiva brány se pohybuje kolem 120-150 cm. Stropní konstrukce a vnitřní příčka jsou dřevěné. Průjezd lemují po obou stranách výklenky pro lavice. Portály jsou zaklenuty do hrotitého gotického oblouku. Po mřížích a padacích vratech zbyly jen otvory s kladkou. Dlátová střecha krytá štípaným dřevěným šindelem je pro tuto stavbu typickým zakončením.

Barokní kaple 14 pomocníků byla postavena r. 1708 sklářem Michalem Müllerem (někdy psán jako Millner), jemuž se často připisuje prvenství ve vynálezu křišťálového a také rubínového skla. Kaple měla sloužit jemu a jeho rodině jako hrobka, která se také skutečně nachází pod podlahou lodi. Je označena letopočtem "A 1714", což je i rok dokončení kaple. Michal Müller však zemřel již r 1709 ve věku 70 let. Rámový oltář v kapli pochází z doby výstavby kostela. Tato barokní kaple prošla v posledních letech celkovou rekonstrukcí, která měla za úkol vrátit stavbě její barokní podobu a vypořádat se se zvýšenou vlhkostí zdiva. Při té příležitosti byly zhotoveny a osazeny nové okenní vitráže, zobrazující právě 14 svatých pomocníků. V průběhu stavby byl archeologem PhDr. Jaromírem Benešem proveden průzkum kostela (ne hrobka). Podle knihy Ferdinanda Mathese Innozenzius (Innozenziusbüchlein, vydavatelství Steinbrenner Vimperk) je v ní pochováno 6 osob a to: Michael Millner, huťmistr a zakladatel kaple, zemřelý 28. ledna 1709. Jako stavitel je jmenován Valentin Millner, zemřelý 10. srpna 1720. Potom následují podle již jmenovaného pramene Anna Maria Eiller, manželka Michaela Millnera mladšího a Antona Eillera , huťmistra, zemřelá 1. června 1759 (poslední uložení do hrobky). Johann Michael Eiller, syn Antona Eillera, zemřelý 26. června 1744. Anna Maria Switeczky (dcera Johanna Millera), manželka Petra Switeczky (Petr Kašpar Světecký), archiváře v Třeboni, zemřelá 7. listopadu 1746. Maria Anna Pecksieder, manželka Johana Pecksiedera, perníkáře a voskáře, zemřelá 6. prosince 1749.

Z církevních památek je nejstarší původní farní kostel Sv. Bartoloměje, jehož založení spadá do doby dostavění vimperského zámku okolo roku 1270. Této době stavby odpovídá křížová kamenná klenba kvadratického presbytáře se svorníkem zdobeným dvojitou osmilistou růží, jeho masivní vítězný oblouk s románskými patkami a jeho úzké, na obě strany se rozšiřující okno.
Koncem 14. století kostel značně utrpěl přestavbou a v roce 1857 další stavební úpravou, kdy byla odstraněna dřevěná zvonička ze středu kostelní lodi a postavena zděná nad západním štítem. Původní kostelní loď byla nižší, měla trámový strop, který byl v 17. století o 1,5 m zvednut a valené sklenut do šesti lunet. V té době byla také vestavěna dřevěná kruchta. Podlaha presbytáře i lodi byla pokryta žulovými deskami a několika náhrobními kameny, z nichž pět bylo do stěn zazděno. V presbytáři je nejzajímavější česky psaný epitaf Agáty Černé z Vinoře, manželky vimperského zámeckého hejtmana Jana Černého z Vinoře. z roku 1562. Zajímavý je i dětský náhrobek s latinským nápisem z roku 1616 s vyobrazením dítěte v peřince a stojícího čápa.
Na starém hřbitově u kostela sv. Bartoloměje jsou poničené pomníky majitelů skláren v Lenoře a Vimperku Josefa Taschka a Viléma Kralika. Náhrobek J.Taschka s postavou anděla, byl zhotoven z hořického pískovce v Praze v roce 1862 výtečným sochařem Emanuelem Maxem. Nejznámějšími pracemi tohoto umělce je sousoší sv.Cyrila a Metoděje v Týnském chrámě, sv.Ludmila v chrámě sv.Víta, P.Maria na Karlově mostě a postava maršála Hradeckého na jeho někdejším pomníku v Praze.
Náhrobek Viléma Kralika, s postavou žehnajícího Krista, byl vytvořen rovněž v Praze v roce 1878 významným českým sochařem Ludvíkem Šimkem, z jehož významných děl je Jungmannův pomník v Praze. Při přemísťování těchto náhrobků se klenby obou hrobek propadly a při odstraňování sutin byly v poškozených rakvích nalezeny, mimo pozůstatků jmenovaných sklářů, dva kříže z křišťálového skla, odlité a vybroušené v huti Adolf. Jsou umístěny va vimperském muzeu. U vchodu na bývalý hřbitov stojí socha sv. Anny Samotřetí z 2. poloviny 16. století. Restaurovaná v krumlovském ateliéru J. Koreckého a znovu usazena 11.8.2011 (i když ne na původním místě). Samotřetí proto, že bývá zobrazována se svou dcerou P. Marií a vnukem Ježíšem.

Farní kostel Navštívení Panny Marie byl postaven prý již ve druhé polovině 14. století a ještě roku 1405 je uváděn jako nový. Sakristie je klenutá křížovou klenbou, stejně jako presbytář. V hlavní i boční lodi jsou pak klenby síťové. Na hlavním oltáři můžeme obdivovat pozdně gotickou Madonu s barokním plechovým pláštěm. Po stranách hlavního oltáře jsou vystaveny Quastovy vitráže Ježíše a Marie, vyrobené pro světovou výstavu ve Vídni 1873 a poté věnované skláři(V.Kralikem)) kostelu. V pravé boční lodi jsou ve skleněné rakvi uloženy ostatky sv. Inocence z doby barokní (l768).
První zmínky o jeho existenci sahají do roku 1365, kdy jej nechal vystavět Petr z Janovic, majetný pán z Vimperka. Následně byla celá ranně gotická stavba snížena a zároveň došlo i k rozšíření prostoru pro věřící. Poslední rozsáhlejší úpravy, zahrnující opravu střechy a fasády kostela, byla provedena za děkana Rudolfa Kohouta v letech 1978 - 1979 v souvislosti s 500. výročím založení města Vimperk. Vnitřní zařízení kostela pochází z různých dob. Hlavní oltář je barokní práce, jenž ve skleněné skříni nese sochu Matky Boží, patronky kostela. Jde o z pískovce zhotovenou gotickou sochu Panny Marie s Ježíškem, krytou měděným postříbřeným pláštěm s renesančními rostlinnými ornamenty. Roku 1966 byla na výstavě v Rotterdamu. Dále se na hlavním oltáři nachází sochy čtyř velkých světců, sv. Václava, sv. Víta, sv. Petra a sv. Pavla. Ze stejné doby je také kazatelna s reliéfy postav evangelistů.
Levý boční oltář Jezulátka Páně je novější a je ozdoben sochami Božského Srdce Páně. V jeho blízkosti se rovněž nachází starobylá, z jednoho kusu odlitá cínová křtitelnice o třech nohách - mužských karyatidách. Latinský nápis na ní říká: "Tato svatá studnice byla odlita ke cti Pána a k potřebě při křtu dětí vimperského obvodu na vlastní náklad věhlasného pána, Karla Libkovského, zámeckého správce z Vimperka a Drslavic, v roce Pána 1607." A krátká česká poznámka potom jmenuje jako tehdejšího faráře Jiřího Číka, patrona Novohradského z Kolovrat.
V pravé boční lodi je k vidění skleněná rakve s ostatky svatého Inocence, patrona města. Ten byl podle římského historika Eusebia umučen v roce 303 po Kristu, a to dle pověsti až na třetí pokus. Neuškodily mu totiž ani plameny, ani voda a tehdejším pronásledovatelům křesťanů se poprava podařila až oběšením. Jeho mrtvola pak byla pochována v římských katakombách. Získat ostatky tohoto světce pro vimperskou farnost nebylo snadné a podařilo se to nakonec až Janu Squorovi, rodákovi z Vimperka. Darovací listina byla vyhotovena v Římě dne 7. června 1764, přičemž do Vimperka byly ostatky dopraveny 1. prosince 1768. Křesťanští mučeníci, mezi nimi i sv. Václav, jsou v kostele ztvárněni i na fresce naproti vchodu do kostela. Pozdější zaklenutí kostela však tuto fresku zčásti zničilo.

Pozdně gotická městská zvonice, oddělená od farního kostela Navštívení Panny Marie, byla postavena kolem roku 1500. V druhé polovině 19. století byla silně poškozena požáry a roku 1909 obnovena ve slohu moderním. Z původní gotické stavby se dochovala spodní část věže s kamenným ostěním vchodu, soklem, kordonovou římsou prvního patra a jednoho krakorce původního arkýře. Kolem roku 1900 byly do zvonice instalovány hodiny od L. Hainze z Prahy. Největší zvon, zvon Navštívení Panny Marie, byl odvezen zřejmě za druhé světové války. Na věži zůstaly dva zvony. Maria Hilf pochází z roku 1419. Nápisy na něm se dají jen stěží rozluštit. V roce 2010 byl renovován firmou Manoušek v Holandsku. Druhý, menší, zvon je z roku 1942.

Roku 1877 vybudoval Johann Steinbrener křížovou cestu na vrchu Honigbüschel-Flur. Kalvárie byla vysvěcena 23.6.1884. Chátrající křížová cesta byla obnovena a 6.4.2001 znovu vysvěcena. Pod vrchem Honigbüschel stávala jedna z prvních vimperských skláren, huť Josefa Kösnera. Huť vyráběla převážně pateříky. Na Křesánovském potoce měla sklárna stoupu na drcení křemene. Při stavbě nemocnice v roce 1887 bylo nalezeno velké množství různobarevných korálků. Dnešní školka naproti restauraci Hamajda je bývalým sídlem majitelů lenorských a zdejších skláren Kraliků. Byla postavena v secesním slohu významným vídeňským architektem Leopoldem Bauerem v roce 1905, který je mimochodem autorem dalších secesních skvostů jako např. obchodního domu Breda v Opavě či Preissnitzova sanatoria v Jeseníku. Nad vchodem do budovy je erb rodu Kraliku.

Pověst: Každé půlnoci se na jedné z chodeb vimperského zámku objevuje přízrak bývalého místního aktuára v podobě osla. Dva sedláci z osady Kosmo kdysi křivě přísahali, že na nich vimperský aktuár vydíral peníze. Úředník byl obžalován a měl být souzen. Ze strachu se odvolal k ďáblu, jenž na zdíkovské silnici žalobníky zardousil, ale aktuára současně proměnil ve strašícího osla.(J.Váchal-Očarovaná Šumava).

Na počátku 20.st. zde bydlel sedlář, který vlastnil černé magické(tzv. zemní) zrcadlo anglického mága Johna Dee. Byl posledním, kdo s ním uměl zacházet: asi jako dlaň velké, skleněné, viděl v něm dávné i současné děje.

Na Vimpersku bydlel prý kdysi jeden z těch, kteří uměli rozumět hadí řeči. Když se vrátil ze světa, kde pobýval třicet let a naučil se tam rozumět hadí duši i řeči, zde na Šumavě prováděl tajné hadí rituály.Jednou, jako obvykle, došel na svou tajnou louku a začal hady přivolávat. Nejen ty obyčejné, ale i nadpřirozené, lidským očím neviditelné, žijící mezi nebem a zemí. Kolik barev, tolik druhů a hadů. Tentokrát však zapomněl na zástupce bílé alabastrové rasy. V tom zahřmělo, objevil se světlý had a za ním mnoho jemu podobných, začali se zjevovat údajně "z mlhy". Přivolávač poznal, že je zle, prchl k domovu jen díky rychlému koni, uvázanému nedaleko stromu. Ještě že nešel pěšky, živ by nevyvázl! Doma se zabarikádoval a čekal, až pronásledující skupina hadů odleze pryč. Bílí jsou prý ze všech mystických ti nejhorší a nejnebezpečnější. V roce 1996 byla objevena chodba, o které dosud vyprávěly jen pověsti. Začíná na spodním konci starého náměstí, vede od zvonice, kolem kostela Navštívení Panny Marie, kolem současné radnice a pod Steinbrenerovou ulicí dolů k tržnici. Chodba pochází buď z doby renesance nebo raného novověku. Pravděpodobně šlo o vodohospodářské dílo, ačkoli první hypotézy počítaly i s funkcí kultovní - očistnou, spojenou s asketickými křesťanskými očistnými praktikami. Další názory počítaly s obrannou funkcí, případně zásobovací. Přístupná část je však pouze 20 metrů dlouhá. Podle zpráv starousedlíků v podzemních chodbách pod městem cosi ukryli prchající nacisté. Archeologický průzkum těchto chodeb prokázal, že šlo skutečně o vodohospodářské dílo, ve kterém se však kvalita vody měnila od téměř čisté až k odpadní. Našly se též zlomky pozdně gotických nádob a 2 mince z let 1500 - 1509 a z přelomu 17. a 18. století. Z toho se vyvozuje, že štola vznikla na přelomu 15. a 16. století, byla však v provozu na počátku 18. století.

E.Krásnohorská: Jest málo míst, ve kterých nalezneme pohromadě tolik starobnosti s tak svěžím, čilým ruchem života, zvláště o trhu, "jarmarce", poskytují těsné, šedé ulice Vimberka množství pestrých obrazů. Hlahol uslyšíš ponejvíce český, jak mezi venkovany, kteří o kus dobytka v hlučném sboru smlouvají, tak i v novomodně výstavném hostinci při veselém společném obědě lesního úřednictva. Všecky cesty-a rozkošnými údolími vedou ty cesty k Vimberku-hemží se vozíky selskými a kočáry, houfci hnaného dobytka i strakatou směsicí pěších venkovanů.

Z Vimperka kolem hřbitova sz.silničkou, přes hl.silnici do Hrabic:

Kaple: stavba kaple dokončena roku 1861 a vysvěcena 8. prosince téhož roku. Rozšířená loď kaple je novější, vznikla na přelomu 19. a 20. století za přispění Johanna a Anny Steinbrenerových.
Pověst: na louce V Luhu se kutálívá ohnivý pecen chleba, jako pozůstatek křivdy způsobené jedním sedlákem druhému
,

rovně do Cejsic, vlevo do Křesánova a po červené do Zdíkova, po sjezdu na hl. silnici hned vpravo do Žírce, Račova(pův. šumavské lidové stavby, javor starý 250 let, obvod 400cm), Putkova:

šumav. lid. stavby s polovalbami a bedněnými štíty, roubený dům č.p 14. 0,3 km východně od obce středověké tvrziště "Hájek" na místě snad laténského hradiště, nálezy od J. Woldřicha z 12.st. Putkov-skica hradiště dle Woldřicha Osada je prvně písemně doložena kolem r. 1400, sídlo pocházející podle archeologických nálezů z 12. stol., se v pramenech neuvádí. Podoba lokality je značně atypická, daná archaickým vznikem a bezesporu ovlivněná i stavem dochování. Její jádro na rozšířené části ostrohu tvoří protáhlý skalnatý hřbítek, k němuž se na západní a zejména jižní straně připojují terasovité, nevýrazně tvarované ploché stupně o výšce 1,5 až 2,5 m. Tento tvar je poněkud excentricky umístěn v rozsáhlé, zhruba čtvercové ploše se zaoblenými rohy, vymezené prudkým terénním stupněm, jehož výška kolísá od 1 do 3,5 m. Podle toho se tedy zdá, že hrádek chránilo jen dřevěné hrazení bez příkopů. Hradiště v druidských dobách plnilo psychotronickou funkci k očistě krajiny. Jak uvádí Ing. Pavel Kozák v knize "Tajemná místa od Blaníku k Sušici" je význam hradiště v tzv. zakončení Dobršského draka směrem na sever. Hradiště neplnilo funkci opevňovací jako ostatní, ale funkci čistě kultovní.

Do údolí Spůlky-do Mlýnů a do Žára. Zde po cyklotrasách směr Vacov(14) nebo Čkyně(16).

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013