wz
Panorama

Cyklotrasa 48:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Dřešín - Dřešínek - Podhoslovičky - Ohrazenice - Vojnice - Štěchovice - Kladruby - Kozlov - Kalenice - Volenice (30 km)

Z Dřešína(CT 18) přes Dřešínek:

V Dřešínku se nalézá tvrz, zmiňovaná již r. 1407, později přestavěná na barokní zámeček. V druhé polovině 20. století znehodnocena úpravami. Barokní patrová budova s otevřeným věžovitým rizalitem v průčelí a zámeckou kaplí se zbytky fresek.

Dřešínek je od roku 1850 znám pod názvy Rešínek, Dřešínko nebo-li Dřešim v okresu Volyně. V roce 1869 pod názvem Dřešínko, nebo-li Rešínek jako osada obce Dobrš v okrese Strakonice. V roce 1880 - 1900 pod názvem Dřešínko jako osada obce Dobrš v okrese Strakonice. Od roku 1910 obec v okrese Strakonice. 22. 2. 1924 byl změněn název z dosavadního Dřešínko na Dřešínek. Od roku 1921 až 1930 obec v okrese Strakonice. Od roku 1950 obec v okrese Vimperk, v roce 1961 - 1970 osada obce Dřešín v okrese Strakonice.

V místní kapličce se nachází zvon z roku 1829 s nápisem, že zvon obětoval do Dřešínka Vavřinec Pilný a jeho manželka Magdaléna ke cti Panny Marie. Zvon váží 38,5 kg. Ve 2. svět. válce byl odevzdán na sbírku kovů (1. 4. 1942). Zvon se dostal až do Prahy, kde byl uskladněn. Po válce zjistil p. Miloslav Lešák z Vrbice, že je zvon ještě v Praze a tak jej 17. 6. 1945 přivezl a byl opět zavěšen a používán. Zvon z Hořejšic, který byl také odevzdán se již nevrátil. Ten vážil 25 kg.

V čestické farní kronice se píše: "Dřešínek čili Malý Dřešín s menším zámkem a zahradou ovocnou býval druhdy samostatným statkem náležícím rytíři Antonínu z Berišů, jenž také Bernardice držel. Týž prodal statek Dřešínek rytíři z Kadova, manželovi Barbory z Malovců, jež po smrti svého manžela r. 1769 za Václava Weiderberga se provdala a když tento r. 1771 zemřel, až do své smrti Dřešínek podržela, načež dědictvím na Josefa Františka Malovce přešel a tak s Česticemi r. 1780 spojen byl. Ve Dřešínku bývala odedávna kaple zámecká a vydržováni byli v zámku kaplani, z nichž uvádí se za pána ze Stadova jakýsi Páter Ouvín z řádu Cisterciáků, rozený baron Dubský z Moravy (1767). O poplužním dvoře Dřešínku nečiní se později žádná zmínka, až dne 19. srpna 1800, kdy Jan Arnošť z Malovců prodal Čestice Františku hraběti ze Sikingenů, jenž statek Čestický koupil za 70 000 zl. r. a dvůr Dřešínek za 40 000 zl. r."

Vpravo do Hořejšic, zde vpravo pod vrchem Chrasnice okolo Velkého kamene:

skalka s pozitivní energií

Dolů do Podhosloviček:

doškový vodní mlýn, který je v současné době přestavěn na skanzen. K objektu patří i další hospodářské budovy ve stejném stylu, náhon a sad. Po smrti majitelů bratří Harantů(Karel Harant zemřel v lednu 2004 ve věku 87 let) patří objekt Muzeu ve Strakonicích a 5. dubna 2008 byl slavnostně zpřístupněn po úpravě návštěvníkům.

"Zastupitelstvo Jihočeského kraje schválilo dne 1. března 2006 odkoupení jedinečné technické památky, vodní mlýn v Hoslovicích, do vlastnictví Jihočeského kraje s tím, že předalo tento majetek do správy Muzea středního Pootaví Strakonice, které je jím zřizováno. Podhoslovičky-rekonstruovaný mlýn Areál unikátního hoslovického mlýna tvoří původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, všechny kryté došky, roubené či zděné ze smíšeného zdiva. Patří k němu také rybníček s náhonem, sad a louky.
Obytný dům s mlýnicí je rozložité patrové stavení téměř čtvercového půdorysu o rozměrech asi 12 x 16 metrů. Široká valbová střecha je krytá došky. Obvodové konstrukce jsou zděné kamenné, obytná část , patrové komory a šalanda sroubeny z mírně přitesaných trámů. Stropy jsou povalové, v mlýnici je strop ze širokých fošen. Ze vstupní síně je přístup do čtyř prostor. Černá kuchyně je přizpůsobena otopnému systému se sporákem, který s pecí vévodí sousední světnici, v níž se dochovalo vybavení z 20. let minulého století a dřevěná podlaha ze širokých prken. Další skladový prostor (lednice) má povalový strop a podlahu z udusané hlíny. Mlýnice v levé části se zachovala se vším pomocným vybavením a používaným nářadím. Významné a unikátní je, že je zde k vidění jednoduché české složení s jedním mlýnským kamenem, násypkou a ostatními potřebnými součástmi. Dvůr areálu mlýna uzavírá vedle brány obdélná zděná kamenná budova chlévů se sedlovou střechou krytou došky. Prostor chléva je sklenut třemi poli pruské placky do pasů. Na chlév navazuje kolna pro vozy a zemědělské stroje a nářadí. Podstřeší bylo využíváno jako seník. Ke střední části dvorního průčelí chlévů jsou přistavěny ojedinělé roubené prasečí chlívky.
Za mlýnem na svahu stojí průjezdná stodola obdélného půdorysu o rozměrech 17 x 6 metrů. Sedlová střecha s bedněnými štíty je opět krytá došky. Obvodové konstrukce jsou částečně kamenné a částečně roubené, za stodolou se dochovala konstrukce žentouru s upraveným pozemkem.
Mlýn byl poháněn vodou, přiváděnou vantroky z malého rybníka. Toto zachovalé vodní dílo zajišťované příkrým náspem a hrází se nachází bezprostředně nad budovou mlýna. Náhon je asi 150 metrů dlouhý a začíná nad malým jezem u potoka. Vzhledem ke středověkému původu vsi Hoslovice (podle písemných zmínek již existovala v roce 1352) mlýn v místě stával již v této době. První písemně doložená zpráva je z Berní ruly z roku 1654. V ní je uvedeno, že zde byl "mlýn o jednom kole a 16 strychů pole" a osedlým byl Tomáš Mlynář. Tuto dataci potvrzuje dendrochronologický průzkum. Stromy, použité v konstrukci stropu sýpky, byly pokáceny v letech 1568 až 1569. Je tedy nepochybné, že mlýn stával v tomto místě již před více než čtyřmi sty lety.
Zmínka o mlýnu o jednom kole se objevuje později ještě v Tereziánském katastru z roku 1748 a ve sčítání lidu v roce 1905. Mlýn byl stále v provozu. Vlastníci, bratři Harantovi, ještě koncem 70. let osadili nový hřídel mlýnského kola a s mletím končili asi před dvaceti lety.
Výjimečný byl způsob života posledních vlastníků, kteří se od padesátých let izolovali od společnosti. Odmítli veškerý technický pokrok, proto poslední dochovanou technickou úpravou je žentour, poháněný voly, za stodolou. V areálu zakonzervovali tradiční venkovský způsob života - není zavedena elektřina, chybí sociální zařízení, obytné místnosti tvoří malou část budovy. Díky tomu je mlýn včetně dalších staveb a pozemků v autentickém stavu tak, jak jej znali obyvatelé Hoslovic a okolí po staletí.
Záměrem strakonického muzea je jeho celková obnova a uvedení mlýna do provozu, včetně revitalizace rybníka a mlýnského náhonu. Vzhledem k přilehlým pozemkům se počítá i s umístěním drobného hospodářského zvířectva. Areál s dobovým autentickým zařízením bude tak vhodný pro ukázky tradičních řemesel, zemědělské výroby a místního zvykosloví (masopust, velikonoční obchůzky, posvícení, Vánoce).
Do opravy památky padlo téměř 18 milionů korun. Rekonstrukce hoslovického mlýna byla slavnostně ukončena 10. prosince 2007. "(dle webových stránek Muzea středního Pootaví)

Bývalí vlastníci bratři Harantové žili z dnešního pohledu svérázným životem. Žili samotářsky, nestýkali se s úřady a nedbali nařízení a zákonů už od dob protektorátu. Jen pár dní po komunistickém puči jim přišli vyvlastnit hospodářství s 16 hektary pozemků. Mlynáři si jich vůbec nevšímali, otočili se zády a dál sušili seno. Předseda MNV pak napsal, že nerespektují MNV ani nikoho jiného a že na otázku vstupu do JZD neodpovídají, takže toto není možno řešit. Posléze je OAV ve Vimperku posílá na převýchovu k pétépákům na Slovensko. Zde bratři odmítají pracovat odděleně, jedině spolu dohromady. Po návratu dál pasou dobytek a suší seno na svých, teď už ale vyvlastněných loukách. JZD jim seno vždy odváží, začínají vždy znovu. Několikrát úřady zkoumají jejich duševní stav. Předsedovi MNV Hoslovice je nařízeno bratry přimět k provedení vyšetření jejich stavu, načež předseda odpovídá: "S vyšetřením úplně souhlasím, ale soud upozorňuji, že jmenovaní dobrovolně nikam nepůjdou, s nikým nejednají, zvláště ne se mnou. Navíc upozorňuji, že Harantové jsou chytřejší než já." Nakonec ale bratři do blázince nejsou zavřeni a prokurátor souhlasí s prohlášením rady MNV Hoslovice: "Až na další navrhujeme ponechat sourozence Harantovy v jejich osamělém životě, dokavad by neohrožovali další okolí, i když jejich hospodářství pro veřejnost ničeho nepřináší." Od té doby se ale už na teď družstevních polích neukázali. V mlýně neměli elektřinu. Sklizené obilí vymlátili cepama a umleli mouku, z níž napekli chleba. Měli 5 kusů dobytka, kozu a několik slepic. Ze slámy si vyráběli došky na střechu, v osmdesátých letech pořád orali pluhem taženým voly. Mlýnské kolo se zastavilo v roce 1979, pak mleli mouku na ručním šrotovníku. Nikdy nevyhledali lékařskou pomoc, doktorům nevěřili.

Vody náhonem vtéká na mlýnské kolo se žlábky, jímž mlynáři říkají korečky, rychle je plní, čímž otáčí kolem. Kolo otáčí hřídelem, který zasahuje až do mlýnice, kde převádí svůj pohyb na svislý hřídel, zvyná železí; ten prochází do prvního patra mlýnice, kde otáčí mlýnským kamenem - běhounem, jenž má uprostřed otvor (oko) a spočívá na pevném kamenu, spodáku. Oba mlýnské kameny jsou na plochách, kde se dotýkají, od obvodu do středu paprskovitě rýhovány. Obilí se sype do dřevěného koše, padá do truhlíku (korčáku), který se stále otřásá, aby obilí padalo stejnoměrně do otvoru běhounu a dál odstředivou silou mezi mlýnské kameny, kde se rozemílá. Na obvodu třecích ploch mlýnských kamenů přichází rozdrcené obilí do dřevěného koše v podobě pláště komolého kužele (lubu) a odtud do hedvábného pytlíku, který se otřásá v moučnici ze všech stran uzavřené a prosívá v ní již mouku. Hrubší neproseté části vycházejí z pytlíku a padají do šrotovníku, aby se nasypaly znovu. Mouka z prvního násypu byla považována za nejlepší, je úplně bílá. Čím více obilí se vymílá, tím je mouka tmavší. Zbylé slupky z obilí jsou otruby. Někdy do konce 19. století si lidé mleli obilí ve mlýně sami. Stárek (starší tovaryš)nebo "pan otec", jak říkali mlynáři, zařídil, čeho bylo ke mletí třeba. Za práci pak dostal trochu obilí-měřičné. Opotřeboval-li se mletím mlýnský kámen, vysekaly se na něm znovu rýhy dlátovitými kladivy tzv. oškrdami.

Vzhůru do Hoslovic(CT 16), Zvotok(CT 17), Tažovic(CT 17), zde vlevo do Ohrazenic:

První písemná zmínka je z roku 1360. V 16. - 18. století má v majetku obec Markvart Koc. Z tohoto období je zachována tvrz z 16. století. Její součástí byla dnes již zřícená podzemní chodba. Na objektu jsou zřetelné ornamentální sgrafitové rustiky vykazují podobnost s tvrzí v Dobrši, nad severním portálem je znak Koců z Dobrše - stejný jako je na kašně před zámkem v Tažovicích. Na vršku nad obcí boží muka, která uvádí Pavel Kozák jako typickou již předkeltskou svatyni s dodnes vysokou energií místa (Tajemná místa od Blaníku k Sušici).

Zpět na křižovatku před ves, doprava do Vojnic:

Na místě vojnické tvrze stojí dnes zámeček. První zmínky o tvrzi ve Vojnicích osou z roku 1383, kdy patřila Kačce z Nalžov. V roce 1384 držel ves Oynicze Maltézský řád. Roku 1413 přitiskl Petr z Vojnice svou pečeť k listu na založení čtené mše ve Strakonicích, Sádlové z Kladrubec drželi tvrz, ves a dvůr Vojnice. Když za krále Ludvíka I. v jeho nezletilosti nastaly rozbroje mezi městy a drobnou šlechtou, nezůstal jich ušetřen ani náš kraj. Pod vedením Zdeňka Malovce z Chýnova a Zdenka Sudy z Řenče začali se soustřeďovat nespokojení rejtaři, hlavně z řad drobné šlechty a jejich zbrojnošů, a k nim se přidali i Sádlové z Kladrubec, Přech z Čestic, takže shromáždili na 400 rejtarů; měli svého písaře, Filipáře Bartoše z Nahořan, který byl v roce 1520 v Praze popraven. Číhali na zemských stezkách na kupce a prováděli i jiná lotrovství.

Původní název obce je Oynicze. V roce 1383 patřila ves Kačce z Nalžov, od roku 1540 byla součástí majetku Koců z Dobrše a v 17. století je drželi Branišovští z Branišova. Největší zajímavostí v obci je zámek postavený v 17. století jako nástupce původní tvrze. Zámek byl v 19. století přestavován. Arkádové chodby na západní straně jsou barokní, porušené úpravami v 19. století. Sýpka ve dvoře náleží pozdnímu baroku. Zámek obklopuje park o výměře 2,34 ha s pavilonkem Patriae et musis. Celý komplex se nachází uvnitř obce. Kostel Navštívení Panny Marie, jednolodní s připojenou kaplí sv. Martina je raně barokní z roku 1687. Zařízení dobové. Dřevěná kruchta, oltář Máří Magdalény z roku 1721, obraz sv. Dominika z 18. století. Stavebníkem byl Václav Markvart Branišovský z Branišova.

Zpět pod ves přes Krejnice do Volenic(CT 19) a do Štěchovic:

První písemná zmínka o osadě je z roku 1204, kdy král Přemysl Otakar I. daruje osadu klášteru sv. Jiří v Praze. V roce 1408, po smrti zemana Jana všechen zdejší majetek Štěchovice-zámek připadl králi. Vesnice tehdy patřila ke hradu Kašperk a král nebo zástavní držitel hradu byl vrchností zemanského statku, na němž byl v 15. století usazen svobodník. Tento stav trval až do roku 1584, kdy se držiteli statku stali Boubínští z Újezda a postavili si tu renesanční sídlo. Zámek je jednopatrový, trojkřídlý, původně renesanční (původ připomínají sgrafitové rustiky), pozdější úpravy byly barokní, dnešní vzhled dala zámečku úprava z období klasicismu.

Na začátku 15. století spadá ves pod královský hrad Kašperk a král nebo zástavní držitel hradu byl vrchností zemanského statku, na němž byl v 15. století usazen svobodník. Tento stav trval až do roku 1584, kdy se držiteli statku stali Boubínští z Újezda a postavili si tu renesanční sídlo. V objektu sídlili držitelé hospodářství, roku 1600 se odloučili od Střely a sídlo existovalo jako samostatný statek až do roku 1850. Přehled majitelů: 1584-Petr Boubínský z Újezda, 1598-synové jeho bratra Dětřicha, 1642-Václav Záborský z Brloha, 1673-František Albert Hlozek ze Žampachu, 1690-baron Václav Rumerskirchen, 1764-rytíř Vavřinec Schönpflug ze Schönpfenbergu, 1790-poručík Wilscher, 1794-nadporučík Adam Bayer z Bayerbergu, asi 1800-Ignác Böhm, 1810-Antonín Taschek, 1834-Antonie Tascheková a syn František Taschek, 1881-Ing.Jan Muzika a Ing.Karel Schnabel, 1884-Josef a Jana Kuttanovi. Zámek pak koupil Veselý(1890) - později se psal Wessely, který v Týně nad Vltavou stavěl vlečné lodě pro labskou plavbu a plavil se až do Hamburku. Za vydělané peníze koupil velkostatek ve Štěchovicích, který vlastnil ještě jeho vnuk. Pak byl majetek rodině znárodněn (r. 1948) a užíván JZD Štěchovice. Střecha opravena 2005-6. Po roce 1989 byl potomkům vrácen. Zahrada zde byla založena se vznikem celého komplexu v 16. stol. V průběhu let se měnil její ráz. V posledním období před rokem 1948 se vyznačovala anglickým stylem. Měla jak okrasnou tak užitkovou část, byly zde dva skleníky pro pěstování a šlechtění orchidejí. Na přelomu let 2007-8 je plánována změna dosavadního stavu zahrady na podobu blízkou začátku 20. století.

Při cestě na Novosedly vpravo stojí dvě lípy jako památka na jednu nešťastnou lásku.

Mezi další zajímavosti v obci patří kaplička z roku 1861 - na návsi, opatřená zvonem; pomník padlým v první světové válce - nachází se vedle kapličky na návsi; špýchar z 18. století - poblíž statku, sloužil jako kontribuční sýpka; statek čp. 22 - z roku 1848, má štít lidového baroka. Byla zde známá výrobna kořalek,vína a octa. Jejím majitelem byl Simon Münz. Jeho nejznámějším výrobkem byla "žitná" zvaná Münzovka. Výroba později (1831) přesunuta do Horažďovic. František Münz zahynul v Mauthausenu, složení a způsob výroby kořalky prý nikomu neprozradil. Příčinou její dobré chuti byla prý voda ze studny právě zdejšího statku. Na velkostatku byl také do roku 1890 pivovar. Sládkem Jan Schrottenbaum(1873). Výtoč 200 hl. Majitelé Pavel a Marie Wellnerovi. Na vrchu Krčohrad, východně od obce bývalo tvrziště kruhového půdorysu chráněné valem a příkopem. Kaplička sv. Jana Nepomuckého z let 1835-40 na severní straně obce na kopečku je majetkem velkostatku i s parkem, který ji obklopoval. O Velikonocích se zde tradovalo "pálení Jidáše".

Přes hlavní silnici rovně do Kladrub:

Nejstarší zmínka o osadě, původně rozdělené na několik statků, je z roku 1405. Na jednom z nich stála podle A. Sedláčka tvrz, o níž není bližších zpráv. V roce 1598 byla již pustá a patřila zámku Střela. V roce 1686 ji koupil Ferdinand Ignác Ježovský z Lub, který již od roku 1675 vlastnil část vsi a který pak Kladruby připojil ke svému majetku v Kalenicích. Koncem 19. století byl majitelem Karel rytíř Taschek, velkostatkář v Kladrubech.

Kladrubská vodní tvrz - původem asi z 15. století, stávala v prostoru dnešního parku jihozápadně od bývalého panského dvora. Zachoval se z ní pouze malý úsek obvodového zdiva z lomového kamene. Staré zdivo bylo dodatečně nadezděno do podoby romantické zříceniny. Její okrajové části jsou ztvárněny tak, že znázorňují profily někdejších majitelů panství. 8,8 dlouhý úsek je nadezděn do profilu paní a kratší severní úsek zachycuje profil pána s bradkou. Romantické úpravě na počátku 20. století podlehl i bažinatý terén kolem zříceniny s původními vodními příkopy.
Zámeček pochází z 1. poloviny 19. století, je jednopatrový, členěný piastry. Kladruby-drak Indiosek Obklopen parkem o rozloze 2 ha s ohradní zdí, jejíž část v místě, kde stával kiosek, je tvarována do podoby hřbetu draka s ještěří hlavou v čínském pojetí. Pochází z přelomu století, z doby rytíře Tascheka, který velmi rád cestoval a své dojmy se snažil zhmotnit na svém panství. U okna zámku stávala socha japonského samuraje hned proti zrcadlu, kde si zámecký pán čistíval ráno zuby. U místních obyvatel se však tradovalo, že pán políčkuje Japonce dokud mu nevydá zlato. Z tohoto místa je překrásný rozhled na šumavské vrchy. V zámku bývala kdysi velmi pěkná sbírka předmětů z Dálného východu - čínské a japonské zbraně, porcelán, roucha a sošky pohanských bůžků. Vzpomínkou na tuto dobu je už jen název místního hostince "U Draka".

V lese Lipovice vedle památného dubu leží tzv. Hvězdný kámen. Nechal ho sem umístit rytíř Taschek. Původně byly v důlkách umístěny zlaté hvězdičky. Podle pověsti prý nastane konec světa až se kámen úplně zanoří do země.

V horní části obce stojí poutní kaple Nejsvětější Trojice - jedná se kapli půdorysu kříže s věží - původně raně barokní, úpravy z roku 1926. Uvnitř oltář Nejsvětější Trojice, boční oltář sv. Barbory, rozměrné sochy sv. Sebestiána a Rocha, obraz Krista s českými patrony, obraz sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 19. století, kazatelna s deskovými obrazy evangelistů. Vedle kaple stojí ještě kaplička s obloukovou nivou.

Smrtí hora - les západně od Kladrub. Bylo zde nalezeno mnoho starých podkov a zbraní. Rodina rytíře Tascheka na Kladrubech požadovala, aby jí byl každý nalezený památný předmět odvezen. Pověst praví, že zde Žižka svedl velikou bitvu, když táhl od Velkého Boru do Prachatic.

Dále směrem na Kozlov, před vsí doleva do Kalenic:

Kalenická gotická tvrz je patrové stavení, dosud v části obklopené dvojím příkopem a valem. K objektu patří parčík a sýpky a portálem, označeným vytesaným letopočtem 1708.

Poprvé se Kalenice připomínají již v r. 1045 jako majetek břevnovského kláštera. Ve 14. století tu sídlili Kalenicové z Kalenic. Z četných dalších majitelů zasluhují zmínky Sádlové z Kladrubec. Otík a Václav Sádlové se účastnili přepadání kupců, o nichž se zmiňuji svrchu. Kalenice byly vypáleny koncem května 1530. Když byla tvrz v r. 1543 obnovena, byla zde Kateřina Malovcová z Čestic, později Ježovští z Lub a pak do r. 1765 Kocové z Dobrše.

Budova tvrze č. p. 50, zv. Hvížďalka, je dosud zachována v dnešním zámeckém parku, v podobě jednopatrového stavení obdélného půdorysu se zvalbenou sedlovou střechou. Kalenice-tvrz Hvížďalka Průčelí nesou stopy jednoduché klasicistní úpravy se symetrickým rozvrhem oken, převážně dosud osazených v líci, nad přízemím obíhá prostý kordonový pás. Před vstupní severozápadní průčelí byla při úpravě v 19. století postavena kamenná rampa, přístupná bočními schodišti. Starší původ budovy připomíná zvenčí jen sklepní okénko na severozápadním boku, rámované okosenými žulovými kvádry. Zdá se, že jádro středověké tvrze, v renesanci přestavované a kolem roku 1530 dobyté a vypálené, tvořilo původně věžové stavení obsažené v severovýchodní polovině dnešního objektu. Pouze tato část, s výrazně silnější obvodovou zdí (130 - 110 cm) je podsklepena. Sklepní prostor, přístupný chodbou pod vnější rampou, má dnes omítnutou valenou klenbu půleliptického průřezu a je přisvětlovaný zmíněným gotickým okénkem. Čelo sklepa na vstupní straně je v koutě probráno pravoúhlou schránkou. Podobně v přízemí je v této části jediný prostor, sklenutý zde valeně s dvojicí styčných trojúhelných výsečí, jejíž omítkové hrany byly vytaženy do menších hřebínků. Půleliptická čela klenby vybíhají dnes rovnou z úrovně podlahy. Druhá polovina přízemí obsahuje vstupní síň pod segmentovou klenbou a navazující komory pod plackovými klenbami z 19. století. Schodiště při pravém boku síně stoupá odtud do plochostropého prvého patra. Tvrz dosud ze tří stran obklopuje okrouhlé opevnění se zdvojeným příkopem a valem, pouze před vstupním průčelím již chybí. Průměr tvrziště je cca 35 x 20 m, hloubka příkopu od koruny valu obsahuje dnes místy 3,5 m (dle Kašička František, Nechvátal Bořivoj: Tvrze a hrádky na Strakonicku, Strakonice 1986 ).

Podle dosud živé místní tradice se v Kalenicích nacházel v předhusitském období farní kostel, který bývá lokalizován na návrší, nazývaném Na svaté starosti či jen Na starosti. Bartoloměj Paprocký z Hlohol ve svém díle O stavu rytířském uvádí, že v roce 1418 oznámil Kašpar, farář v Kalenicích, že rytíř Hynek z Kalenic ku spasení duše svého otce u onoho kostela učinil nadaci s ročním důchodem půl kopy grošů a tu nadaci ujistil na kalenickém dvoře. Za husitských válek pak byla fara údajně opuštěna. Další památky ve vsi: pomník padlých hrdinů; kaplička na návsi pochází z roku 1832; morový sloup před kaplí se sochou sv. Františka pochází roku 1722. Před tvrzí stojí památný javor klen. Vysoký je 21 m, obvod kmene má 538 cm, stáří se odhaduje na 300 - 350 let. Chráněn od roku 2005.

Z Kalenic do Volenic(CT 19). Dále po cyklotrasách směr Katovice, Frymburk nebo Tažovice.

nahoru

Verze 2.7 , Mystik 2005-2012