Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 49: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Vyšší Brod - Maria Rast - Kapličky - Rychnůvek - Frýdava (35 km)

Z Vyššího Brodu(CT 42) okolo Opatského kanálu:

Celým údolím od Mnichovic protéká Menší Vltavice, která je také často nazvaná Hamerským potokem. Pramení za česko-rakouskou hranicí na svazích Sternsteinu, na našem území přibírá přítoky a protéká zalesněným údolím s charakteristickou šumavskou vegetací. Na středním toku představuje prudký horský potok s mohutnými balvany. Na jaře 1962 našel docent Jan Minář lastury perlorodek v písčitém náplavu Menší Vltavice. Lastury byly masivní, o rozměrech až 10 x 5 cm. Od té doby zde již nikdy nebyly lastury perlorodky bohužel nalezeny. Menší Vltavice byla při vzniku vyšebrodského kláštera po roce 1259 nevyužitelným zdrojem vody pro klášter, protože tekla hluboko pod areálem budovaného cisterciáckého kláštera. Proto větší část toku Menší Vltavice byla oddělena od přirozeného koryta a odvedena do kláštera umělým kanálem. Umělé koryto v délce zhruba půl kilometru vzniklo v příkrém svahu vytvořením náspu, který umožňuje vést vodu do kláštera téměř po vrstevnici s minimálním spádem. Na straně náspu je Opatský kanál vyzděn kamenem a směrem do stráně zůstal zachován původní terén. Množství natékané vody do Opatského kanálu z Menší Vltavice bylo regulováno jednoduchým hradítkem.
Voda Opatského kanálu je svedena pod povrch v blízkosti klášterního mlýna, který stojí již uvnitř klášterního areálu. Voda napájela nejen náhon mlýna, ale i sousední pivovar a později i pilu. Všechny tyto provozy se nacházely nedaleko sebe v hospodářské části kláštera. Kanál se dělí v areálu kláštera do tři ramen, prochází pod celým klášterem a zásobuje i studnu v ambitu. Opatský kanál vytéká z barokního chrlíce v podobě dračí hlavy z 18.stol. Opatský kanál byl vybudován nejpozději před rokem 1380, protože toho roku je již písemně potvrzen provoz klášterního pivovaru. V provozu však mohl být již v době budovám klášterního areálu.
V současnosti je vlastníkem Opatského kanálu akciová společnost Nemocnice České Budějovice. Když se stavělo na Hrudkově sídliště pro stavbaře lipenské přehrady, na kopci nebyla pitná voda, a tak se postavil vodovod vedený z Opatského kanálu po hrázi nádrže Lipno II. nahoru k sídlišti, které se později stalo majetkem nemocnice (léčebna Hrudkov). Výškového rozdílu mezi ústím Opatského kanálu a Menší Vltavicí využívá v současnosti i malá vodní elektrárna.

Podél Menší Vltavice k Wolfgangovu vodopádu:

Proč vodopády na Menší Vltavici vyšebrodští klášterníci před staletími nazvali Wolfgangovými, se lze jen domnívat. Wolfgang byl v desátém století biskupem v Řezně. Odtud se pravděpodobné na Vyšebrodsko šířilo křesťanství. Wolfgang dbal na obnoveni sídel zpustošených válkou i o zakládání nových osad v místech dosud neosídlených. Je zobrazován jako biskup s modelem kostela u nohou a v krovu kostela bývá zaťata sekera. Je národním světcem Německa, tak jako svatý Václav je národním světcem Čech.
U vodopádů se občas podaří zahlédnout skorce či dokonce ledňáčka. Voda u vodopádů je mírné kyselá-pH 6,6 až 6,8. Teplota vody se od června do září pohybuje od 8 do 12 stupňů Celsia a za teplého počasí kolísá během dne o dva stupně. V zimním období teplota vody klesla až na 0,1 °C.

Přes silnici k poutnímu místu Maria Rast am Stein:

Na malém lesním palouku, se nachází žulový blok, ke kterému se váže legenda, že zde odpočívala Matka Boží se svým synem. V roce 1844 zde dnes již neznámý úředník se svým dvanáctiletým chlapcem pověsili obraz Panny Marie Sněžné. V květnu 1887 postavilo sedm pasáčků nad kamenem provizorní kapličku, kterou vyzdobili svatými obrázky. Zpráva o kapličce nad kamenem se rychle šířila, a tak zde byl zanedlouho připevněn dřevěný kříž a větší obraz. V polovině srpna 1887 navštívil kapličku i vyšebrodský opat Leopold Wackarz, který rozhodl o stavbě poutního kostelíka.
Inženýr František Karel, který v té době stavěl loučovickou papírnu, udělal stavební plán, hostinský Franz Preinfalkl poskytl stavební parcelu, jiní zase věnovali dřevo, cihly a povozy. Zednický mistr Josef Dobusch postavil ze žuly poutní kostelík v pseudorománském slohu a 29. července 1888 již byl svěcen kříž a zvon. Slavnostní vysvěcení poutní kaple nazvané "Maria Rast am Stein", tedy "Odpočinutí Panny Marie na kameni", provedl vyšebrodský opat Leopold Wackarz 15. srpna 1888 za účasti více než dvou tisíců poutníků. Již v následujícím roce 1889 se zde konalo 15. srpna slavnostní procesí a 15. srpen se od té doby stal hlavním poutním dnem.
Původní kaplička nad kamenem byla v roce 1890 nahrazena novou. Socha Panny Marie Sněžné v životní velikosti byla zakoupena u firmy Stufleser ve St. Ulrichu v Tyrolsku. Je umístěna na kameni, kde býval obraz starého mistra představující mučednickou smrt sv. Šebestiána. Svěcení sochy a kaple proběhlo opět 15. srpna. Průvod vyšel od vyšebrodského farního kostela Svatého Bartoloměje nacházejícího se v horní části vyšebrodského náměstí. V čele procesí šlo 276 bíle oděných dívek nesoucích květiny a sochu Panny Marie Sněžné, za nimi šly více než dva tisíce vyšebrodských farníků.
V roce 1898 byla při cestě z horní části vyšebrodského náměstí na poutní místo vystavěna křížová cesta se čtrnácti kamennými zastaveními, které jsou vyplněny výjevy křížové cesty zhotovenými z litiny, a s Božím hrobem na vrcholu. Křížová cesta na Maria Rast am Stein byla vysvěcena 27. března 1898. Pod kaplí s kostelíkem stával hostinec Alexe Peckla, který zde čepoval klášterní pivo. Každoročně se na Maria Rast am Stein konají tři procesí. V minulosti se vždy v čele procesí nosívala korouhev vyšebrodského Bratrstva živého růžence. V neděli 29. července 1900 šlo procesím z Č. Budějovic až do vyšebrodského kláštera pod vedením pátera Bellera 540 věřících. Zde byla sloužena děkovná mše a 243 poutníků bylo u svatého přijímání. Poutníci pak došli podél křížové cesty až k poutnímu kostelíku Maria Rast am Stein. Po celou poutní cestu z Č. Budějovic nesla děvčata nejen palmové listy, ale i korouhev a sošku Panny Marie. Největší pouť se však konala 5. května 1901, kdy v čele poutníků šel jedenadevadesátiletý opat Leopold Wackarz a za ním všichni vyšebrodští mniši. Jak napsal D. Kaidl: "Začátek průvodu již míjel kostel svatého Josefa, zatímco poslední opouštěli teprve brány kláštera." Také procesí 15. srpna 1901 mělo "více než tři tisíce poutníků." Byla to pro opata Leopolda Wackarze poslední křížová cesta na Maria Rast am Stein, neboť 13. prosince 1901 ve věku 92 let zemřel (dle Františka Schussera).

Přes Mnichovice:

německy Minichschlag, tedy Mnichova paseka, vznikly v místech, kde se stýkají zemské stezky od Lince a Helfenburku. Poprvé jsou připomínána v klášterní listině v roce 1400. O sto let později, v roce 1500, se uvádí, že rožmberský kancléř Václav z Rovného prodal Mnichovice Kristianovi z Rovného. Vyšebrodský urbář z roku 1530 však již opět uvádí Mnichovice jako svůj majetek a bylo zde pět osedlých. Před sto lety, v roce 1903, zde bylo sedm stavení a 42 obyvatel. Obec zanikla v roce 1960.
v katastru leží přírodní památka Uhlířský vrch: chráněné území je tvořeno smíšeným lesem na severním svahu Uhlířského vrchu (925 m), 1,5 km jihozápadně od středové části obce Loučovice. Důvodem ochrany jsou přirozené porosty květnatých bučin s charakteristicky vyvinutým a floristicky pestrým bylinným podrostem a s druhově početnou avifaunou,

Krásná Pole:

osada dostala své jméno podle kvality svých polí. Mniši kláštera Vyšší Brod velmi brzo poznali, že zde působí velmi teplý "podunajský fén", kde je teplota o několik stupňů vyšší než v údolí Vltavy. V roce 1530 zde bylo šest domů. V této osadě se pěstovalo víno a chmel. Hrozny vína sloužily na výrobu mešního vína a chmel sloužil na výrobu piva nejen v klášterním pivovaru. Klášterní odborníci na víno a chmel psali, že "když slunce svítí, tak na Krásném Poli svítí". V polovině 19. století zde bylo 14 domů a 118 obyvatel a v roce 1930 17. domů a 131 obyvatel. Po odsunu Němců v roce 1946 byla část osady znovu osídlena, ale tak jako v ostatních místech osídlení farnosti Kapličky, tak i zde, bylo obyvatelstvo násilně vysídleno a domy zbořeny(dle Františka Schussera).
rodiště malířky Gabriele Breitové roz. Leitnerové (Leitner Gaberl),

a Kapličky:

Zdejší farnost Kapličky (Capella - Kapellen) je připomínána již v nejstarším českém urbáři z roku 1278. V tomto roce již odevzdávala vyšebrodskému cisterciáckému klášteru 780 vajec a 60 sýrů. Ležela na "antigua via", tedy na "staré cestě", která vedla z Pasova přes rakouský Helfenberg do Vyššího Brodu. Z etymologie názvu "Capella" vyplývá, že zakladatelem kaple jako centra budoucího osídlení mohl být nejspíše Vok z Rožmberka a osada byla předána klášteru až po několika letech existence.

15. září 1377 přišel do Kapliček první známý farář z vyšebrodského kláštera. Kostelík svatého Jana a Pavla byl postaven v Kapličkách na vrcholu kopce v nadmořské výšce 950 metrů v místech, které mapa označuje jako Stranwaldské polesí. V roce 1530, kdy prováděl vyšebrodský cisterciácký klášter soupis svého majetku, byly Kapličky uváděny jako rychta, sídlo správy rozsáhlého území mezi pravým břehem Vltavy a hranicí s horním Rakouskem. K rychtářství Kapličky patřilo v roce 1530 dvanáct obcí a 71 selských usedlostí, z toho v samotných Kapličkách třináct, přičemž v dnešních Loučovicích byl jediný grunt. Dvacátého prosince 1574 byly Kapličky a celá rychta zbaveny odúmrtí, tedy obyvatelé mohli svůj majetek svobodně dědit. O pět let později, v roce 1579, je zachycena první písemná zpráva o sklárně v Kapličkách a v roce 1587 je zde písemně doloženo založení školy.
Velké nebezpečí a ohrožení přišlo v letech 1713 a 1714, kdy řádil v okolí Kapliček mor. Obec Kapličky vytvořila hlídky, jež měly zabránit vstupu cizích lidí. Jsou známa jména Ch. Thannera a A. Nägela, kteří za morové hlídky dostali plat deset krejcarů. Zajímavá zpráva pochází z roku 1723, kdy soud v Praze projednával spor mezi vyšebrodským klášterem a obcí Kapličky. Hlavním důkazem byl robotnický deník. Podle zápisů posílali sedláci z Kapliček na robotu děti a starce, kteří byli na robotu slabí, "a přesto dostávali robotnický chlebíček". I když v celém mocnářství byla oficiálně zrušena robota v roce 1775, v Kapličkách došlo k jejímu zrušení až v roce 1786 a robotní daně byly zrušeny až 19. srpna 1803. Vraťme se ještě ke škole v Kapličkách. V dřevěné budově byl přistavěn chlév, kde měl učitel krávu a kozu. Také kostelík byl postupně rozšiřován. V roce 1643 byly vysvěceny tři postranní oltáře a k nim v roce 1790 přibyl nový hlavní oltář Panny Marie.

Ke konci 19. století byl starý kostel zbourán a postaven nový, který se stal dominantou obce. Plány kostela v novorománském slohu zhotovil inženýr Karl z Vyššího Brodu a 11. června 1896 byl kostel vysvěcen. Trojlodní stavba dosahovala 23 metrů délky a téměř 12 metrů šířky. Ve věži vysoké padesát metrů byly umístěny čtyři zvony. Hlavní oltář z polychromovaného dřeva vyřezal tyrolský řezbář Riffesser. Uprostřed oltáře byly sochy svatého Jana a Pavla, kterým byl kostel zasvěcen již od roku 1377. Postranní oltáře pocházely ze 17. století a byly převezeny z vyšebrodského kláštera. Věžní hodiny zhotovil hodinář Johann Krammer a kovář Wenzel Hutter z Kapliček. Nejstarší zvon byl z roku 1590, další známý zvon z roku 1618. Kostelnictví v Kapličkách patřilo od roku 1854 až do roku 1946 rodině Hutterů, kteří bydleli v domě číslo 17. Rod Hutterů současně vykonával i funkci hrobařů na místním hřbitově.
V obci Kapličky platilo tak zvané "přírodní právo", což znamenalo, že každý majitel statku musel povinně dodat zadarmo statkáři, který vyhořel nebo jej postihla jiná pohroma, dřevo na střechu nebo slámu. Poštovního spojení se Kapličky dočkaly v roce 1898. Truhlář Karel Hutter v tu dobu nosil dvakrát týdně poštu z Kapliček do Vyššího Brodu a zpět. Po něm převzal donášku jeho syn a v roce 1940 byla v Kapličkách zřízena poštovna. Spolek hudebníků existoval v Kapličkách již před rokem 1900 a v roce 1905 zde byla otevřena hudební škola. Na počátku 19. století tu také působil Spolek hasičů, který vlastnil dvoukolový a čtyřkolový hasičský vůz. V roce 1927 přišel do Kapliček jako řídící učitel Gerard Bitzan. S jeho jménem je spojena nejen modernizace školy, ale i rozvoj značení turistických cest v širokém okolí. Gerard Bitzan spolu se svými žáky vyznačil mimo jiné turistickou cestu z Vítkova Hrádku přes Kapličky na rakouský Sternstein. V roce 1927 se v Kapličkách začalo i pravidelně hrát ochotnické divadlo a v roce 1934 byl založen tělocvičný spolek. Po skončení druhé světové války byli odsunuti Němci a Kapličky již nikdy nebyly doosídleny. Například v roce 1930 zde žilo 2 536 obyvatel a v roce 1947 se píše, že ve farnosti Kapličky je 160 Čechů a 40 Němců. Na počátku padesátých let začala být budována "železná opona" a s ní přišla i demolice obce. K poslednímu odstřelu došlo 4. června 1959. To byl odstřelen kostel...(dle Františka Schussera)

Dnes poblíž bývalé obce přírodní rezrvace Rašeliniště Kapličky o rozloze 72,74 ha zřízené 1992. Chráněné území je tvořeno rašeliništěm a rašelinnými loukami mezi zaniklými osadami Kapličky a Krásné Pole. Důvodem ochrany je komplex klečového vrchoviště, kontaktních rašelinných borů a podmáčených smrčin, nelesních rašeliništních společenstev a mezohygrofytních luk a pastvin s výskytem chráněných a ohrožených rostlinných druhů a tyrfofilní entomofauny. V minulosti se na části rašeliniště maloplošně těžila rašelina ručním borkováním. Nelesní plochy byly využívány jako pastviny nebo jednosečné louky. Niva potoka byla v 70. letech 20. století odvodněna povrchovými příkopy, které však jsou v současné době opět zarostlé. Část svahových luk byla v téže době rekultivována a intenzivně hnojena a kosena, avšak toto využití skončilo začátkem 90. let. Pro udržení floristické diverzity je žádoucí kosení luk opět obnovit.
Horninovým podkladem severní části území je středně zrnitá až drobnozrnná dvojslídná žula eisgarnského typu, v jižní části středně zrnitá porfyrická až blastoporfyroklastická biotitická žula weinsberského typu (moldanubický pluton). Východní dvě třetiny jsou překryté ložiskem vrchovištní rašeliny o mocnosti několika metrů.
Ve východní části je vyvinuta vegetace klečového vrchoviště (Pino rotundatae-Sphagnetum) s keřovými porosty rašelinné kleče (Pinus × pseudopumilio), s kontaktními porosty rašelinných borů (Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris) a podmáčených smrčin (Mastigobryo-Piceetum) na okrajích. V rozvolněných klečových porostech na vrcholové plošině rašeliniště je maloplošně vyvinuto společenstvo Andromedo polifoliae-Sphagnetum magellanici, bývalá borkoviště na jeho západním okraji zarůstají suchopýrorašeliníkovými porosty asociace Eriophoro vaginati-Sphagnetum recurvi. Význačnými druhy na vrchovišti jsou suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), ostřice chudokvětá (Carex pauciflora), v mechovém patru rašeliník křivolistý (Sphagnum fallax), r. prostřední (S. magellanicum), r. červený (S. rubellum), ploník tuhý (Polytrichum strictum). Nelesní část území mimo vrchoviště pokrývá složitá mozaika společenstev rašelinných ostřicových luk (Caricion fuscae), ostřicovorašeliníkových společenstev (Sphagno recurvi-Caricion canescentis), fragmentů bezkolencových luk (Molinion), mezofytních horských luk (Polygono-Trisetion) a krátkostébelných smilkových pastvin (Violion caninae). Luční porosty jsou zčásti degradované jednak povrchovým odvodněním potoční nivy, jednak dlouhodobým neobhospodařováním. Z významnějších druhů zde rostou pleška stopkatá (Willemetia stipitata), starček potoční (Tephroseris crispa), ostřice šedavá (Carex canescens), o. zobánkatá (C. rostrata), o. ježatá (C. echinata), violka bahenní (Viola palustris), bezkolenec modrý (Molinia caerulea), čertkus luční (Succisa pratensis), hadí kořen větší (Bistorta major), smilka tuhá (Nardus stricta), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), všivec ladní (Pedicularis sylvatica). V obnoveném rybníčku v severozápadní části území je vyvinut úzký ostřicový lem (Caricetum rostratae).
Z této lokality pocházejí četné starší nálezy motýlů, indikující mimořádnou hodnotu původních společenstev. Jedná se zejména o severské tyrfobiontní druhy, jako je například makadlovka Athrips pruinosella a travníček Elachista kilmunella. (L. Klimesch, 1974)

V katastru bývalé obce leží i další přírodní památka a to Medvědí hora: chráněné území je tvořeno lesem na hřbetu a východních svazích Medvědí hory, 1,5 km západně od západní části obce Loučovice, 2 km jižně od obce Lipno nad Vltavou. Důvodem ochrany je rozsáhlý lesní komplex s četnými zbytky přirozených květnatých bučin s charakteristickou floristickou skladbou a druhově početnou avifaunou.
V podloží převažuje středně zrnitá až drobnozrnná muskovit-biotitická žula eisgarnského typu, na hřbetu vystupuje středně zrnitá porfyrická až blastoporfyroklastická biotitická žula weinsberského typu (moldanubický pluton). Na obou vrcholech Medvědí hory (severní - kóta 934 m, jižní - kóta 914 m) jsou mohutné mrazové sruby se svahovými blokovými sutěmi. V území je dochováno několik zbytků přirozených květnatých bučin a jedlobučin (Eu-Fagenion), v nichž převažuje suťový kapradinový typ bučin s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), místy jsou vyvinuty kostřavové bučiny (Festuco altissimae-Fagetum). Na úpatí mohutného mrazového srubu pod severním vrcholem Medvědí hory se dochoval fragment suťového lesa (Mercuriali-Fraxinetum).
Ve stromovém patru přirozených smíšených porostů mírně převažuje buk lesní (Fagus sylvatica) nad smrkem ztepilým (Picea abies), přimíšeny jsou javor klen (Acer pseudoplatanus) a jedle bělokorá (Abies alba). Na skalnatých vrcholech se vzácně vyskytuje bříza karpatská (Betula carpatica). Keřové patro je tvořeno přirozeným zmlazením hlavních porostotvorných dřevin, vtroušen je bez červený (Sambucus racemosa) a zimolez černý (Lonicera nigra). V druhově bohatém bylinném podrostu mimo jiné rostou svízel vonný (Galium odoratum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), pitulník horský (Galeobdolon montanum), violka lesní (Viola reichenbachiana), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kostřava lesní (Festuca altissima), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), kopytník evropský (Asarum europaeum), bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata), na menších prameništích rostou čarovník alpský (Circaea alpina), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), ostřice řídkoklasá (Carex remota). Větší část území je však porostlá druhotnými lesními kulturami s naprostou převahou smrku ztepilého.
V chráněném území hnízdí především běžné lesní druhy ptáků. K dominantním patří pěnkava obecná (Fringilla coelebs), pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), střízlík obecný (Troglodytes troglodytes) a sýkora uhelníček (Parus ater). Jediným druhem se striktní vazbou na staré bukové porosty je holub doupňák (Columba oenas). Hnízdí zde také jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a datel černý (Dryocopus martius).

Přes silnici Výtoň-Guglwald do Pasečné:

V roce 1880 připomínáno již 1128 dušemi, měla v roce 1981 pouhých 49 stálých obyvatel. Pasečná bývala od třináctého století (první písemný zápis je z roku 1379) známá spíše pod německým názvem Reiterschlag, což se vykládá nejspíše jako "planičova paseka" - planiči byli lidé, jejichž úkolem kdysi bylo mýtit lesní porost a získávat tak novou zemědělskou půdu. Podle dochovaných zápisů byla Pasečná hospodářským centrem širého okolí - působili tu dva obchodníci - se smíšeným zbožím a s ovocem a zeleninou, byl tu kovář, řezník i hokynář,hospoda. Po odsunu bývalého obyvatelstva byly postaveny nové budovy kasáren pohraničních jednotek, původní zástavba však byla zničena. Na základech bývalé vsi vybudován pod patronátem pražského ČKD agrokombinát.

Před obcí pomníček Antonínovi Měsíčkovi s textem:
In Memoriam
Zde padly první výstřely během vyhrocujícího se nacionalistického šílenství, dne 21. 9. 1938. Ze zálohy zde byl příslušníky Freikorpsu zastřelen Antonín Měsíček, četnický velitel z Rychnůvku. Zemřel 23. 9. 1938. To byla první oběť vraždění. Jako odplatu za tento čin položili další lidé své životy v letech 1945 - 1946. Vzpomeňme všech obětí i těch dalších, kteří následovali.

Dál rovně do Rychnůvku:

Rychnůvek býval sídlem fary a později i děkanství v kraji pod Vítkovým Hrádkem na pravém břehu Vltavy. Osadu poprvé zmiňuje rožmberský urbář z roku 1379, kde je uvedeno "šest osedlých", tedy šest statků. Osada však patrně vznikla již ve 13. století na obchodní cestě z rakouského Haslachu do Frymburka. V roce 1384 se již o zdejším kostele svatého Václava hovoří jako o farním. Původní německé označení "na úrodné nivě" ("Auf reichen Au") bylo již ve 14. století přejato do češtiny v podobě Rychnov a později přeměněno na Rychnůvek. V historii se objevuje i označení Německý Rychnov a Rychnov u Frymburka.
V rožmberském urbáři z roku 1379 je uvedeno u panství Vítkův Hrádek, které je shodné s farností Rychnůvek, v 16 obcích a osadách 178 usedlostí. Žádná z těchto obcí dnes již neexistuje a celá oblast nyní spadá pod správu obce Přední Výtoň. Mezi osadami v roce 1379 je i sklárna Glashut. Je zajímavé, že oba další urbáře, jak v roce 1515, tak i v roce 1590 uvádějí méně usedlostí než v roce 1379. Díky prostorné návsi s výstavnými domy býval Rychnůvek často označován jako městečko, přestože se jím fakticky nikdy nestal. Od roku 1893 zde byla pošta, která zajišťovala i přepravu osob. Po roce 1918 zde působili tři obchodníci s dobytkem, byly tu tři hospody, dva výčepy lihovin, dva obchody s potravinami a dva se smíšeným zbožím, dvě trafiky, pracovali zde dva krupaři, dva pekaři, kolář, hodinář, dva obuvníci, dva mlynáři a pilaři, hamerník, porodní bába a obchodník tkaninami z koňských žíní. Škola, kterou míval Rychnůvek při faře od nepaměti, byla tehdy čtyřtřídní a navštěvovalo ji kolem dvou set dětí z několika přiškolených vesnic.
Rozsáhlá přestavba gotického kostela z roku 1673 zahrnovala jednu loď o čtyřech polích s kněžištěm o jednom poli a závěru ze tří stran osmistěnu. Čtyřpatrová věž přiléhala na severozápadním rohu k lodi. Kryt na sedlové střeše lodi a na valbě kněžiště byl taškový, na báni věže a střeše sanktusníku plechový. Celý vnitřek kostela byl pozdně renesanční. Hlavní oltář byl dvojitý. Vpředu bílý rokokový s částečným zlacením a při zdi za ním stál pozdně renesanční oltář. Uprostřed oltáře visel obraz zavraždění svatého Václava. Vedle oltáře stály pozlacené sochy sv. Vojtěcha, sv. Ludmily, sv. Prokopa a sv. Ivana v životní velikosti. Dva dřevěné boční oltáře pocházely z konce 18. století. Dřevěná rokoková kazatelna s reliéfem sv. Josefa měla na víku sochu. Jediným zbytkem gotiky byl 113 cm vysoký sanktuář, který spolu s mřížkou pocházel z 16. století. Varhany byly rokokové. V roce 1738 byl kostel povýšen na děkanský.
Celý kraj, který byl po roce 1851 přičleněn k soudnímu okresu Vyšší Brod, trpěl svou izolovaností. Citelně chybělo vhodné dopravní spojení. Lidé odsud chodili na vlak do rakouského Haslachu či Aigenu. S českou stranou byly kontakty ještě složitější. Dna 21. září 1938 zde byl zákeřně zastřelen příslušníky Freikorpsu velitel četnické stanice v Rychnůvku Antonín Měsíček. Na základě Mnichovské dohody byla farnost připojena nejen k Hitlerově Třetí říši, ale od 18. července 1939 byla dokonce převedena od okresu Vyšší Brod pod rakouský okres Rohrbach. K farnosti Rychnůvek až do roku 1945 patřilo 16 osad a žilo zde ve 420 domech 2100 obyvatel. Samotný Rychnůvek měl 54 domů se 410 obyvateli. 7. května 1945 bylo celé území o rozloze 5.211 hektarů z okresu Rohrbach vyčleněno a stalo se součástí okresu Kaplice. Mezi 25. dubnem a 15. listopadem 1946 z farnosti Rychnůvek bylo odsunuto 1.494 Němců a o tři roky později se zbylých 250 rodilých Rakušanů odstěhovalo do Rakouska. Počátkem padesátých let se ze zdejší oblasti stalo zakázané pohraniční pásmo, kam "obyčejní lidé" nesměli vkročit. Po vysídlení německého obyvatelstva zde "spadla železná opona" a začalo postupné vylidňování a devastace obce. Devátého června 1959 byl děkanský kostel svatého Václava speciálním demoličním komandem ministerstva vnitra vyhozen do povětří, když předtím došlo podobným způsobem i k demolici ostatních domů. Místo bývalého kostela dnes připomíná prostý dřevěný kříž, u kterého poprvé od roku 1959 desátého srpna 1991 sloužil páter Horst Prieschl opět mši (František Schusser).

Roku 1956 referuje otec premonstrát Johannes Felhofer ve farní kronice obce Sankt Oswald u Haslachu: "V květnu toho roku zahájili Češi na hranicích truchlivé dílo zkázy. Buldozerem byla srovnána se zemí všechna někdejší lidská sídla podél ostnatého drátu. Jen při okraji katastru obce Sankt Oswald tak bylo zničeno:
v Horním Ureši (Ober Uresch) : 6 domů, kaple,
v Muckenschlagu: 4 selské usedlosti, 2 domky,
v Jasánkách (Asang) : 21 domů, kaple,
v Dolním Markschlagu (Dolní Hraničné) : 11 selských usedlostí, škola,
v Horním Markschlagu (Horní Hraničné) a na samotě u Stradbaura: 19 domů,
v Morau: hamr, 2 domky.
Stovky lidí byly na vlastní oči svědky tohoto nesmyslného ničení: i mnozí ne tak dávní vyhnanci odtud museli teď na vlastní oči přihlížet, jak se jejich obydlí nejprve zřítila záměrně založeným požárem a byla pak definitivně rozdrcena strojem bez mozku. Uprostřed kvetoucích právě ovocných stromů zela jen spoušť a vršily se hromady trosek. A to všechno se událo pouhých deset let a jeden rok po válce."

Roku 1957 pak zaznamenala táž farní chronika: "Smutné divadlo započalo 4. května tohoto roku. V šest hodin večer otřásla mohutná detonace i okny naší obce: věž farního kostela v Rychnůvku (byl zasvěcen zemskému patronu svatému Václavovi - pozn.překl.) se rázem slehla do cihlové sutě. Po druhé následné detonaci zbyl z kostela jen kopec rudého prachu. I lidem okoralého srdce vehnaly ty scény slzy do očí. Už několik dnů předtím byla se zemí srovnána fara a ostatní domy obce. Rychnůvek byl přitom se svým vyvýšeným kostelem jakýmsi odedávným symbolem té pohraniční končiny a znali ho, zdaleka na dohled, i z kraje v údolí řeky Mühl (na ni upomíná jméno celé hornorakouské oblasti Mühlviertel, tedy Mlýnská čtvrť; česky se té řece, jejíž rameno zvané Steinerne Mühl tvoří i kus naší hranice, říkávalo také Mihela - pozn.překl.). Později byly trosky vsi (významem byl Rychnůvek spíše městečko - pozn.překl.) odklizeny a dnes už jen zasvěcenec pozná, že se tu někdy rozkládalo lidské sídlo. Kosti mrtvých, kteří spí na zarostlém hřbitově blízko někdejšího kostela (místo dnes značí pamětní kříž - pozn.překl.), budou však při pozdějších odkryvech půdy neklamným svědectvím té skutečnosti."
Stejně jako kostel v Rychnůvku ostatně skončily i kostely a kaple mnoha okolních šumavských obcí daleko podél hranic, nejblíže odtud veliký kamenný kostel svatého Jana a Pavla v rovněž zaniklých Kapličkách (Kapellen - pozn.překl.). Jen mezi Guglwaldem a Třístoličníkem zřídili mezitím na rakouské i bavorské straně někdejší vyhnanci celou řadu kaplí a památníků v upomínku na starý domov: promlouvá z nich bolest nad jeho ztrátou, nikdy však ani stín nekřesťanské nenávisti či odplaty. Děti a vnuci sice ještě - byť už jen matně - rozumějí smutku svých rodičů a prarodičů, hovoří však už řečí kraje, který se jim z původní ciziny, jíž byl ještě generaci vyhnanců, stal druhou novou vlastí, a berou radostný podíl ze svobody, toho po zdraví a domově nejvyššího pozemského statku. Jakže to řekl starý Řehoř ze Stifterovy slavné povídky Hvozd? "To si pomohli... Jen se upokojte, děti moje!"(dle Aloise Sonnleitnera a projektu Kohoutí kříž)

Pod Růžovým a Sovím vrchem k Lipenské nádrži, vpravo do Frýdavy (CT 12). Odtud po cyklotrasách směr Přední Výtoň nebo Frymburk.

nahoru