Cyklistův průvodce Šumavou
F.F.Toužimský: Hledíme-li s výše na horstvo
Ždánovské, jeví se jako křivolaké, rozvlněné lesnaté pokračování Šumavských výšin do českých vlastí, jest nižší sice než
jeho šumavské pozadí, avšak jednotlivé jeho vrcholy jak obrovské vlny vynořují se do znamenité výše.
Pevnůstka byla vystavěna na nepravidelném protáhlém půdorysu s břitem směrem k východu. Pravděpodobně se jednalo o dvojpodlažní stavbu, doplněnou o polopatro s ochozem pro střelce z ručních zbraní. Zánik bašty způsobil již v průběhu 15.století mohutný požár, trámy podlahy při něm vyhořely až na dno hlubokých kapes. Malta, v níž byly trámy uloženy, žárem zrůžověla;
Stavba je z neobráběného kamene, omítnutá, s kvádrovým osazením opěráků. Nároží a ostění oken je pečlivě zpracováno a je dílem vyškoleného stavitele a kameníka ze 14. století. V čele kostela stojí věž, krytá jehlanovou bání, která je přístavbou z roku 1591 jak ukazuje letopočet nad gotickým vchodem. Novou klenbu kostela, provedenou na sklonku 16. století, bylo nutné vrcholy oken zazdít a nově zaklenout, při tom byly kružby a pruty odstraněny. Neporušenou zůstala jen kabátovská kaple, nevysoká čtverhranná kobka se zvláštním vchodem. Vnitřek kostela, jehož stavitelské úpravy se uskutečnily koncem 16. století, tvoří jediná loď 16,82 m dlouhá, 9,10 m široká, která byla původně rozvržená na dvě klenbová pole a závěr z pěti stran osmiúhelníka. Nynější klenba z konce 16. století se přidržuje původní dispozice, je valená s nehlubokými lunetami, na ní je štukovými žebry napodobeno hvězdovité klenutí s diagonálními a příčnými pásy, jehož středové terče jsou dekorovány věncovím, ostatní terče lvími maskami. Žebra vystupují z neforemných, též maltových barokních konsolů. Okna jsou segmentovými oblouky zaklenutá a sahají až ke klenutí. Oltáře jsou barokní z 18. století a nemají příliš velkou hodnotu. Obrazy na nich zavěšené pocházejí ze stejné doby. (nanebevzetí P. Marie, sv. Jáchym, smrt sv. Josefa, klanění tří králů a sv. Jan Nepomucký).
Název hřbitovní se nevztahuje k novodobé funkci při pohřebních obřadech, ale ke skutečnosti, že právě zde okolo kostela býval patrně nejstarší sušický hřbitov. Náhrobky byly postupně odvezeny a prostor byl přeměněn v park. Stavba nebyla nikdy dokončena a její ukončení věží roku 1591 představuje určité stavební provizórium. Při kopání hrobů byly často nacházeny zbytky mohutného zdiva. Jedna z domněnek hovoří o stavbě kostela ve 13. století, kdy zde měli působit mniši z kláštera ve Windbergu, kteří měli v nedalekých Albrechticích malý újezdní klášter. Vykonávali tehdy církevní správu rodícího se města. Jiné doklady dávají zbytky zdiva a nedokončenou stavbu do souvislosti s rokem 1352, kdy císař Karel IV. pověřil řád křížovníků s červenou hvězdou v Praze stavbou špitálu s kaplí v Sušici. Další domněnkou je, že v létech 1330 - 1345 působili v Sušici augustuniáni, kteří měli v úmyslu vystavět ve městě vznosný chrám. Sušice, město královské a velmi bohaté, se mělo pyšnit kostelem, jehož chrámová loď měla údajně překonat výškou i proslulý chrám Panny Marie Sněžné v Praze.
V roce 2000 byla dokončena oprava kostela, která se týkala interiéru i exteriéru.
V 18. století byla přistavena Kaple sv. Kalvárie.
Architektura kostela i kláštera odpovídá řádovým předpisům. Ke klášternímu kostelu sv. Felixe z Cantalicie přiléhá na jihovýchodě rajský dvůr s ambitem. Na východní straně se nachází velký letní refektář. Na jižní zdi jsou narýsovány sluneční hodiny s letopočtem 1731. V patře ambitu jsou dochovány dřevěné stropy. Dnes jsou zde nově opravené cely řeholníků.
Do kostela se vstupuje po širokém kamenném schodišti. Průčelí chrámu zdobí mozaika představující Milostný obraz Panny Marie Bolestné. Provedli ji roku l986 na náklad kněze a věhlasného léčitele P. Františka Ferdy pracovníci Uměleckých řemesel. Chór kostela je přepažen velkým oltářem se dvěma průchody, v nichž jsou obrazy českých zemských patronů, vlevo sv. Víta, vpravo sv. Václava, vzniklé v druhé polovině 18. století. Nad levým průchodem spatřujeme medailón s neznámým kapucínským světcem, s křížem a hořícím srdcem, nad pravým pak medailón s neznámým světcem v kapucínském rouchu a s křížem. Na středním plátně je provedena rozměrná kompozice se sv. Felixem z Cantalicie s Ježíškem v rukou adorujícího Pannu Marii. Vpravo od něho anděl drží hůl s vakem, na němž je latinský nápis "Deo gratias", což poukazuje na činnost sv. Felixe, stejně jako prázdný koš či scéna vlevo, na níž andělé rozdělují víno a chleba, stejně jak to činil chudým sv. Felix z Cantalicie. Celý výjev završuje Bůh Otec a anděl sypoucí růžové květy, symbolizující Boží milost. Na levém obraze je vyobrazen sv. Antonín Paduánský s Ježíškem, na pravém pak sv. Klára s monstrancí. Po stranách intarzovaného tabernáklu opatřeného iniciálou IHS jsou zavěšeny relikviářové rámce se slepotisky a ostatky svatých. Z druhé strany, obrácené do mnišského chóru tvoří střed oltáře scéna Kladení do hrobu (kompozice dle van Dycka), po stranách centrálního motivu jsou pak obrazy sv. Františka z Assisi a řeholníka s kardinálským kloboukem, snad sv. Bonaventura. Na obou bočních obrazech jsou erby (Hyzrlové z Chodů?), iniciály I. A. -
T. Z. T. a datace 1655. Pod triptychem je zavěšen mladší obraz Panny Marie Pomocné. Vitráže v oknech, osazené podle datace v roce 1944 zobrazují Asumptu a znak kapucínů.
Na epištolní straně "laického" chóru se nachází pozdně barokní oltář (kol. 1745) s Milostným obrazem v uzamykatelné skříni. Obraz je namalován na plátně (rozměry 140 x 110 cm), zasazeném do rokokového rámu. Představuje Pannu Marii zobrazenou ke kolenům. Zahalena je do tmavého pláště, ruce má spjaty k modlitbě a její srdce protíná nádherně zdobený meč bolesti. Z výrazu Mariiny tváře lze vyčíst hloubku bolesti, kterou prožívá nad ztrátou svého Syna. Také tři asistující andělé spoluprožívají utrpení Matky Páně. Hlava Panny Marie je ozdobena tepanou korunkou. Zobrazení Panny Marie Bolestné vychází z typu obrazu uctívaného bratrstvy Sedmi bolestí Panny Marie. Pod Milostným obrazem je zavěšen obrázek Panny Marie Karmelské, na něj údajně kapala krev při zázraku v zámku Hyzrlů z Chodů. Nad obrazem vidíme ornamentálně pojatý monogram Mariina jména, v oltářním nástavci Nejsvětější Trojici a celý oltář završuje socha pelikána krmícího mláďata vlastní krví, symbol Kristovy oběti.
Jestliže oltář na epištolní straně byl věnován Bolesti Panny Marie, oltář (kol. 1745) na straně evangelijní je zasvěcen bolestem Kristovým. V zasklené skříni spočívá obraz na plátně (rozměry 140 x 110 cm) představující Ecce Homo, tedy zmučeného Krista vyváděného vojáky a Pilátem se slovy "Hle člověk" (Ecce Homo, J 19,5)
Obraz je velmi kvalitní prací z doby kolem poloviny 17. století. Nad ním je stylizovaný monogram Ježíšova jména, v oltářním nástavci obraz sv. Barbory - patronky "dobré smrti" a na vrcholu oltáře vstává fénix z popela, což poukazuje na Kristovo zmrtvýchvstání. Pod obrazem v zaskleném rámu jsou ostatky svatých (sv. Kláry mučenice, sv. Feliciána mučedníka, sv. Viktora mučedníka a sv. Honorata mučedníka).
Kazatelna je zdobena intarzováním. Z poprsně podle řádové tradice ční ruka v řeholním rouchu držící kříž. V lodi na evangelijní straně se vstupuje do kaple s oltářem, na němž je obraz sv. Františka z Assisi. Nad oltářem je umístěn znak kapucínů a pod ním se na oltáři nacházejí dva relikviářové rámy. Na stěně je zavěšen obraz sv. Josefa, patrona umírajících, zasazený v bohatě řezaném akantovém rámci (kol. 1700). Doprovází jej nápis: "Svatý Josefe, vypros, bychom mohli šťastně skonat, mezi Ježíšem, Marií duši Bohu odevzdat". Druhá kaple, zv. Kalvárie, podstatně hlubší než kaple prvá, byla vystavěna místním stavitelem Jakubem Mirwaldem. Dominuje jí monumentální krucifix z doby kolem roku 1700, který původně zdobil sušický most. Zajímavý je mimo jiné i tím, že nohy Krista jsou v duchu raně křesťanské tradice přibity dvěma hřeby. Dole je opatřen erbem donátora. V nikách jsou umístěny sochy sv. Františka z Assisi, sv. Alžběty Durynské, sv. Anny učící Pannu Marii a sv. Ludvíka z přelomu 19. a 20. století.
Na stěnách vidíme novodobé malby s náměty smrti sv. Františka, sv. Kláry, sv. Ludmily, sv. Alžběty Durynské a sv. Františka z Assisi. Na epištolní straně je oltář sv. Jana Nepomuckého se sochou světce z druhé poloviny 18. století a se dvěma relikviářovými rámci. Sochy Krista s planoucím srdcem, Panny Marie se zářícím srdcem, sv. Antonína Paduánského a sv. Terezie a sv. Judy Tadeáše jsou novodobé (poč. 20. stol. ). Klenbu chrámu zdobí nástěnné malby. V chóru spatřujeme zemské patrony sv. Cyrila a sv. Václava, na vítězném oblouku vedutu Sušice, v lodi pak Nanebevstoupení Páně, Oslavu Panny Marie, čtyři evangelisty a kapucínské blahoslavené a svaté: B. Angela de Acrio (1668 - 1739 ), sv. Františka a Camporubeo (též František Maria a Camporosso, vl. jménem Giovanni Croese, 1804 - 1866), sv. Seraphina a Montegranaro (vl. jménem Felice de Rapagnano, 1504 - 1604), sv. Felixe z Nicosie (vl. jménem Giacomo Antonio Amuruso, 1715 - 1787), sv. Ignacia a Laconi (1701 - 1781) a bl. Crispina a Viterbo (vl. jméno Pietro Fioretti, 1668 - 1750 ).
Varhany jsou dílem sušického varhanáře Josefa Matyáše Wunsche z přelomu 19. a 20. století.
Bohulibá činnost kláštera trvala bez přerušení až do osudného dne 27. dubna 1950, kdy komunisté vyhnali řeholníky a klášter obsadilo vojsko. Do svého původního domova se mohli kapucíni vrátit až 16. srpna 1993 (Z webových stránek řádu).
Když se o této zázračné události dověděl hrabě Jindřich, rozhodl se věnovat obraz, obrázek, na nějž kapala krev, i svoji modlitební knihu nově založenému klášteru v Sušici.
Pro milostný obraz nechala hraběnka Eleonora Alžběta Hýzrlová zřídit oltář na epištolní straně chóru sušického klášterního kostela, ke kterému dále darovala liturgická roucha a nádoby. Pod obraz Panny Marie Bolestné byl zavěšen malý obrázek, představující Pannu Marii Karmelskou se škapulířem, na nějž kapala krev. roku 1745 dali sušičtí měšťané zhotovit oltář nový. Roku 1762 daroval bývalý netolický děkan Antonín Roušar pro milostný obraz stříbrný rám. V roce 1771 byl oltář ozdoben na náklad kvardiána P. Prothasia novým tabernákulem, zhotoveným budějovickým sochařem. Zloději se obrazu poprvé zmocnili roku 1791 a oloupili jej o stříbrný rám. K další krádeži obrazu došlo 24. 4. 1977, ale již 9. 5. byl nalezen. Od roku 1792 hořela před obrazem lampa, kterou dala udělat hraběnka Dohalská z Dohalic. Z pramenů jsou nám známy četné peněžní odkazy na olej do lampy.
K sušickému obrazu již záhy začali putovat poutníci. V roce 1669 sušický děkan Karel Frantešek Rosacínius z Karlsbergu požádal arcibiskupskou konzistoř, aby faráři z okolních far mohli vykonat procesí do Sušice. Této jejich žádosti vyhověl 24. dubna 1669 metropolitní děkan pražský a kapitulní vikář Šebestián Zbraslavský a ustanovil, aby se procesí konalo vždy třetí neděli po velikonocích, v níž se připomíná slavnost Sedmibolestné Panny Marie. Duchovní správci far, z nichž poutníci putovali k milostnému obrazu, předem informovali sušického děkana "by podle libosti to tak zařídil, aby ani oni, ani pořádek v děkanském kostele nebyl rušen, doufají, že bude se zvonit v městě při jejich příchodu a že jim sušický chór vyjde vstříc" (latinský dopis kašperskohorského faráře Francka z l5. června 1765). Po příchodu procesí do kostela nejprve byl konán výklad (exhorta) o Panně Marii, načež následovala zpívaná mše svatá. Roku 1749 se slavilo jubileum milostného obrazu, k němuž byla vydána již zmíněná knížka Sedmero uctění sedmi bolestí Marie Panny ..., obsahující vedle zprávy o milostném obraze především modlitby. Na rytině frontispisu této publikace sv. František z Assisi a sv. Felix z Cantalicie adorují Milostný obraz Panny Marie Bolestné, v pozadí je kapucínský klášter v Sušici. K jubilejní slavnosti zval dopisem z 9. dubna 1749 kvadrián P. Elzearius, sděloval v něm svolení budějovické konzistoře slavit svátek s oktávou a získáním plnomocných odpustků. Jubilea se na svátek Sedmibolestné Panny Marie zúčastnily zástupy prostých i vznešených poutníků, jak víme z dopisu hraběnky Althanové kvadriánu Elzearovi ze dne 14. července 1749. Poutníci si mohli z pouti odnést grafické listy s vyobrazením Panny Marie Sušické, které ryli přední barokní rytci ( např. z Prahy S. Dvořák, F. Goldschmidt,
z Augsburgu Johann Klauber či S. Sondermayer). V Muzeu Šumavy v Sušici se dochovala forma na odlévání podoby milostného obrazu z vosku.
S Milostným obrazem v Sušici byla spojena řada zázračných uzdravení. Jako výraz vděčnosti byly milostnému obrazu obětovány dary, často ve formě stříbrných či voskových částí těla, které byly uzdraveny. Za josefínských reforem však byly tyto votivní dary z chrámu odstraněny.
Pověst sušické thaumaturgy přesáhla hranice regionu a vyobrazenu ji nalezneme například na pověstné Svaté cestě z Prahy do Staré Boleslavi (též ve stejnojmenné knize Jana Tannera) či na reliéfu kartuše, kterou přidržuje anděl umístěný na balustrádě poutního kostela Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami. Kopie Milostného sušického obrazu se dostaly i do zahraničí, jedna z nich se od 18. století nachází v dolnorakouském Murstettenu.
(Z webových stránek řádu)
V roce 1848 byly provedeny opravy všech omítek a střech. Největší oprava byla provedena k oslavě 200 let založení této kaple. Byl ustanoven "Spolek ku obnově kaple Anděla strážce k důstojné oslavě dvoustoleté památky založení jejího".
R. 1882 bylo k 200. výročí založení poutní místo opraveno a budovy získaly historizující neorománský vzhled, jak je patrné ze starých fotografií (tyto prvky byly odstraněny při pozdějších opravách). Při příležitosti oslav jubilea tehdy také papež Lev XIII. udělil týdenní odpustky pro toto poutní místo. Do ústřední svatyně byl pořízen nový oltář se sochami andělů, tak jak je známe dnes.
10.2.1935 schválil Památkový úřad plány a rozpočet na generální opravu. Střední kaple byla podle nových plánů rozšířena a změněna tak, aby architektonicky vynikala v celém objektu. Původní zdivo bylo rozbouráno a na ose půdorysu byla postavena kaple nová. Všechny práce byly dokončeny 23. srpna 1936. Slavnostní vysvěcení a odevzdání veřejnosti se konalo 6. září 1936 za přítomnosti kardinála Dr. Karla Kašpara, arcibiskupa pražského. Poslední oprava se uskutečnila v roce 1995, kdy byla opravena venkovní i vnitřní omítka a střecha kaplí. V následujícím roce byla provedena generální oprava schodů a instalace elektrického osvětlení. Obojí financovalo město Sušice a farní úřad ze sbírek věřících.
Podle záznamů přišlo v roce 1908 kolem 10 000 lidí prosit o Boží pomoc. Většinou se zde zpívá melodická píseň "Přeslavný ochránče města". Bohoslužby se zde konají každý čtvrtek v 18.30 od začátku června do konce srpna. Poutní slavnost a zároveň poslední bohoslužbu v roce se zde slaví první neděli v září.
Obraz Anděla Strážce je v průběhu roku uložen mimo poutní areál.
Na úpatí Svatoboru byly objeveny stopy polozahloubené chaty ze střední doby kamenné (10 000 - 8 000 let před n. l.) o rozměrech asi 4,5 × 3 m. V ní byl nalezen větší počet kamenných štípaných nástrojů. Rekonstrukci této chaty můžete spatřit v expozici muzea v Sušici. Pod Svatoborem jsou i objevy pohřebiště původní slovanské osady Sušice, datované nálezem denáru z doby Vratislava I. (1061 - 92). Inventář obsahoval také perly, jež se v Čechách vyskytovaly poměrně zřídka a jsou dokladem rozvinutých obchodních kontaktů. V minulých dobách byl Svatobor opředen mýtem pravěkého hradiště a obětiště (vedl k tomu název vrchu a náhodně nalezený středověký svícen, považovaný za staroslovanského bůžka). V roce 1868 byl ze Svatoboru vybrán jeden ze základních kamenů Národního divadla. V dobovém průvodci čteme: "Rozhledna tato byla postavena roku 1894 a dokončena v roce 1896 - vysoká 28 m, hojně navštěvovaná a pro špatný stav byla v roce 1934 zbořena a na její místo postavena ve své nynější podobě jako živý památník archit. stav. K. Houry v témže roce během 3 měsíců. Útulna byla postavena roku 1900 a byla dosti navštěvována, avšak roku 1905 vyhořela a zůstalo ještě v těch místech sklepení, ale během své doby se již rozpadává." 
Baronka Antonie Sturmfedrová v roce 1853 započala s úpravami lázní, ale i přes její velkou snahu a velké investce nebyla o mnoho zvýšena návštěvnost lázní.
Jednu neděli ke konci srpna 1867 improvizovali tu studenti zábavu a k ní dopravili sem starší klavír. Vypravil se sem i náš genius, hudební skladatel Bedřich Smetana, který tehdy byl hostem v Sušici u pana Angra, kapelníka Národního divadla.
Často sem chodíval s přáteli z okolí i František Pravda
Léčil se tu i spisovatel Ivan Klicpera, jehož pravidelně navštěvovali Dr. Josef Gabrie1 a hrádecký kněz, spisovatel František Pravda. Klicpera napsal tu 2 pověsti z našeho okolí: Na stráži a Vodolena
V roce 1869 tu marně hledal uzdravení herec Jan Kaška, člen Tylovy družiny Prozatímního divadla. Zemřel zde a byl pochován v nedalekých Svojšicích.
Hostinec byl v provozu ještě několik let po druhé světové válce.
Po uzavření hostince několik roků areál pustl, na počátku 60.tých let se počalo s budováním pionýrského tábora. Tento tábor je zde v provozu až do dněšních dnů a prošlo jím tisíce dětí.
Město Sušice a obec Hrádek spolupracuje v současné době na projektu "Svatobor žije". 
Bedřich Desfours nechal postavit ve dvoře zámku kapli sv. Valburgy se vstupem ze zámku i zvnějšku. Po smrti Bedřicha se stala dědičkou Františka Romana Desfoursová. Po její smrti a smrti jejích dětí převzal panství její manžel Karel Theodor Sturmfeder (1827). Karel Strumfeder se podruhé oženil. Jeho syn Otakar byl psychicky narušený hoch, v dětství se o něj staral místní učitel Ondřej Šváb (pozdější ředitel školy) a od roku 1847 František Pravda. Po smrti Strumfedera zůstal Hrádek čtyřem dětem jeho dcery Otílie. Za děti vedl správu panství Karel Henn. V roce 1898 převzal panství Bohumil Henneberg-Spiegel a spravoval ho až do své smrti roku 1934. Zámek je dochován dodnes. Dominanta Hrádku, třípatrová věž s hodinami na všechny strany se zřítila v červenci 1976. Koncem roku 2000 zámek zakoupila sušická firma Šumavaplan spol s r.o., zastoupená Ing. arch. Pavlem Lejskem. Po mnoha letech byly zahájeny práce směřující k záchraně tohoto architektonicky nesmírně vzácného objektu. V letech 2000 - 2001 bylo provedeno základní stavební a statické zajištění objektu, v letech 2002 - 2003 bylo provedena rekonstrukce krovu a výměna střešní krytiny. Byly zahájeny restaurátorské práce v objektu. Většinu prací zajišťovali místní firmy. Veřejnosti je přístupná kaple patřící k zámku, při bohoslužbě, která se konná 1x za měsíc. V kapli jsou pořádány koncerty duchovní hudby.
K zámku patřil také rozsáhlý zámecký park a altánem Blud. Místo je opředeno pověstmi o neštěstí během 30leté války. V olšové aleji je dodnes dochován kamenný podstavec nejasného původu - říká se, že jde o pozůstatek jezdecké sochy. Altán, kde sedávala paní hraběnka byl letech 2005-7 obnoven. Bylo též odborně ošetřeno 18 stromů aleje.
Zdá se, že mnohé z jeho odkazu ještě není doceněno. Životní osud zavál mladého kněze Vojtěcha Hlinku na Sušicko v roce 1847. Bylo mu 30 let a pomýšlel na jinou budoucnost. Na Hrádku chtěl zůstal jako vychovatel jen 6 let, ale nakonec bylo vše jinak a on zde zůstal ještě celých 57 let, až do konce svého života. Po vysvěcení na kněze nebylo pro něj volné místo. Zůstal téměř celý rok ve svém rodném Nekrasíně u Jindřichova Hradce. Po nějaké době začal pomáhat duchovnímu v sousedním Jarošově. Za nedlouho nastoupil jako kaplan ve středních Čechách v Kvílicích. V roce 1846 odešel do pražského ústavu pro odrostlé slepce. Setkal se zde se zakladatelem časopisu Blahosvěst Václavem Štulcem, který ho požádal o přispívání do tohoto časopisu. Pak začal Hlinka psát i svou vlastní povídku "Dvě svatby najednou". Právě pod ní se objevilo jméno František Pravda, které už zůstalo Hlinkovi na celý život. Tou dobou Hlinka těžce onemocněl a musel zanechat své práce ve slepeckém ústavu. Po vyléčení přijal místo vychovatele dětí hrádeckého pána. Nedlouho před Hlinkových příchodem (v říjnu 1847) zemřela druhá žena barona Sturmfedera Marie z Hornecku a baronovi zůstali dvě děti Otakar (13 let) a Otýlie (11 let). Syn Otakar byl duševně nemocný, ale už během prvního roku Hlinkova působení se ukázalo, že se podařilo najít metodu, jak v chlapci rozvinout to, co bylo možné. Baron byl za to kaplanovi vděčný, a když se blížila dohodnutý doba odchodu kněze ze svého místa, přála si i celá rodina, aby kněz zůstal dál. Dokonce mu dali postavit domek, ve kterém pak všechna další léta žil. Po dalších třech letech se Otýlie vdala za barona Henna a na zámku přibyly čtyři děti. V letech 1865 až 1871 ale postupně zemřeli všichni Sturmfederové - mladá maminka, starý baron a nakonec i Hlinkův ošetřovanec Otakar. O panství se pak staral baron Henn za své děti. O jeho děti pečovala i nevlastní babička a duchovně i páter Hlinka. Začátkem 70. let byl už Hlinka známým spisovatelem Fr. Pravdou. Byl i arcibiskupským notářem pražským a biskupským notářem budějovickým a královéhradeckým. Byl čestným občanem Hrádku a schylovalo se také k jeho volbě poslancem do zemského sněmu. Mezi jeho ctitele patřili spisovatelé: Hálek, Šmilovský, Kosmák, Rais, Bass a další. L. Stehlík o něm napsal v Zemi zamyšlené: Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a proto tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschoďový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904.Verze 2.5 , Mystik 2005-2010