wz
Panorama

Cyklotrasa 5:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Rohanov - Javorník - Kašperk - Sedlo - Sušice - Svatobor - Hrádek (32 km)

Z Rohanova po st.silnici přes Lhotu/Rohanovem, Bošice na Javorník:

Obec patřila již r.1624 ke král.rychtě ve Stachách. Oblíbené turistické středisko s lidovou architekturou a sochou K.Klostermanna(z července 1968). J. Kraml o návštěvě K. Klostermanna píše: "Den před národní poutí na Javorníku, navštívil Mistr Klostermann s paní spisovatelku Amálii Kožmínovou, která byla tehdy na letním bytě u rodičů paní učitelky. Z pokoje bytu a z přilehlé pavlače je pohled kolem hřbitovního kostelíka přes stachovské louky na pastviny a sousední vesničku Zdíkovec. Se zalíbením spočinuly jiskrné, přívětivé, modré oči Klostermannovy na svěží zeleni luk. Za potokem pak se popásalo veliké stádo dobytka. Bylo slunné dopoledne, mírný větřík zchlazoval rozpálený dech léta. Až k nám do pokoje doléhaly zvuky zvonců pasoucího,se stáda. Mistr prý tehdy přivřel oči, zaposlouchal se do té směsi zvuků a tónů a po dlouhém odmlčení pronesl: "Víte, kdybych ten pokojík si mohl tak přenést s sebou do Plzně, to bych byl nejšťastnějším člověkem na světě". To jistě tak promluvilo jeho srdce z bolesti nad tím, že stářím ztrácíme i nejmilejší a zbývají nám jen vzpomínky, jako živí svědkové do nenávratna zašlých dob. Svatoanenské národní pouti na Javorníku se nemohl dočkat. Časně ráno vyjel kočárem, aby už byl mezi svými. Měl všude přece tolik známých,o jejichž osudy měl stále vřelý zájem. Naposledy se tehdy svítal s Ferdou Krobiánem, oblíbeným javornickým hostinským. Nikdo netušil, že za několik málo hodin celé chystaná a tak dobře připravené slavnost ztroskotá. Ani pořádně nezačala, ještě nedošlo k oficiálnímu uvítání hostů, když jízdní kurýr ze Sušice přináší zprávu o vyhlášení války a mobilizace. Shromáždění je rozpuštěno. Mistr odjíždí, nezdržuje se, přes Vacov ke vlaku do Čkyně a již nikdy, nikdy se nevrací. Nachylující se čas jeseně života trávívá v kruhu svých milých ve Štěkni, horečně dokončuje své práce, z nichž některé vyšly až po jeho smrti."

Nad obcí rotunda Sv.Antonína z r.1939, vedle lyž.vlek a sjezdovka. 14.7. 1968 slavnostně odhalena socha K. Klostermanna, slavnostní zápis do obecní kromiky provedl Jóža Mrázek Hořický, "veršotepec, recitátor a národní model". Socha přemístěna na obecní pozemek v roce 2011.

Javorník-socha K.Klostermanna F.F.Toužimský: Hledíme-li s výše na horstvo Ždánovské, jeví se jako křivolaké, rozvlněné lesnaté pokračování Šumavských výšin do českých vlastí, jest nižší sice než jeho šumavské pozadí, avšak jednotlivé jeho vrcholy jak obrovské vlny vynořují se do znamenité výše.

"Javorník je nejvyšší horou Javornické hornatiny, která je součástí Šumavských plání. Má nadmořskou výšku 1065,7 metrů. Na západ od Javorníku obsahuje horský hřbet Javornické hornatiny Královský kámen (1058,3), Ždánov (1064,5) a Chlum (962,4). Mezi vrchy Javorníku a Královského kamene je široké sedlo (992). Okolí sedla se nazývá Krankoty. Původ názvu Javorník: podle hojného výskytu javorů v tehdejším lesním porostu na temeni kopce. Ve staré historické literatuře jsou v celém horském masivu Javorníku jmenovány dva Javorníky: Hořejší Javorník a Prostřední Javorník. Z toho vyplývá existence "Dolejšího Javorníku" - možného pojmenování nízké nevýrazné vyvýšeniny blízko severovýchodního úpatí poblíže místa U Biskupa. Prostřední Javorník má nadmořskou výšku 989 m (Na Valachu), "Dolejší Javorník" 807 m. (Obzor všech tří uvedených javornických kót je možné nejlépe přehlédnout od Mladíkova, Vacova a Vrbice. Dříve, než byla na Javorníku postavena v r. 1938 Klostermannova rozhledna, mělo ploché temeno pojmenování "U Věže" nebo "Ve Věži" - podle laťové konstrukce nad trigonometrickým výškovým bodem. Vrchol Javorníku se nachází na katastrálním území Lhoty n. Rohanovem. Původ názvu osady: Je pravděpodobné, že již dříve před vznikem osady nesl kopec nad ní pojmenování Hořejší Javorník. A první chalupy (lidské příbytky) vznikající osady byly pojmenovány podle vrchu nad nimi - místním jménem Javorník. První historická zmínka o Javorníku - osadě - lidském sídle, je z roku 1624. Zpráva o lesích na Javorníku pochází z r. 1660. Zemský soud nařídil dne 1. července roku 1660 krajským hejtmanům, aby k přátelskému porovnání obou stran sešli se na shlédnutí hranic. Ale hr. Ferd. Z Vrbty odpírá zem. soudu jmenovati komisi, ježto hranice byly již dávno upraveny. Uvádí, že "dotčený les Velký Javorník, jenž k dílu II. Dobršskému přidělen jest a se zavírá od lesů královských (rychta Stašská) a jde hřebenem až do král. Kamene, potom dolů až k prostřednímu Javorníku do hranic, které týž Velký Javorník od prostředního Javorníka k dílu II. " Markvart z Dobrše svého času s inspektorem z Přečína obcházeli a zjišťovali hranice; on sám, ač stár, pustil se do tohoto nepřístupného lesa, po skalách a děravých místech velmi nebezpečně šel, a naposledy nemoha po tak nebezpečných místech jíti, od dvou lidí sotva z tohoto lesa jsem byl vyveden. Nejlépe, tuším, uvedeny jsou hranice v lese Javorníku v kupní smlouvě, jíž Markvart kupuje celý les od V. Ježovského z Lub. " (Poznámka: Nynější pásmo Javorníka není ani stínem toho, čím bylo ještě v polovině 19. stol. Tehdy na Javorníku vůbec se stromy nekácely; zužitkovala se jen malá část toho, co vichry vyvrátily a Javornický les zůstával pralesem téměř do roku 1850.)

Vesnice Javorník s osadou Tejmlov byly do r. 1923 součástí politické obce Stachy. V tomto uvedeném roce vytvořily samostatnou obec s místním názvem Javorník o malé katastrální výměře 0,915 km2 = 91,5 ha. Javorník měl svoji školu - zřízena roku 1875 v Tejmlově. Školní budova postavena r. 1878. Před otevřením Javornické školy docházely děti do školy ve Stachách. V kronice je o počátcích tejmlovské školy následující zpráva: "Tejmlovská škola obecná vystavěna byla r. 1880 nákladem javornicko-tejmlovské školní obce, která také i se zahrádkou školní jest majetkem této obce. Avšak ku stavbě školy obdržela tato školní obec ze zemského fondu příspěvek v částce per 2000 zlatých rakouské měny na přímluvu vysoké c.k. zemské školní rady v Praze. Škola tato stavěna byla za úřadování obecního představeného Františka Švarce v Jirkalově č. 59 na Staších, kterážto stavba pak přešla na obecního představeného Jana Wastla v Krousově č. 142 na Staších. Škola stála okolo 3200 zlatých rakouské měny. Poznamenal František Voldřich, obecní písař, dne 23.4.1888. " Roku 1884 škola měla 56 žáků. Škola v Tejmlově byla později školou dvoutřídní a měla vždy jednu třídu v Tejmlově a jednu na Javorníku. Dvoutřídní školou zůstala do roku 1947. Tehdy byla třída v Tejmlově zrušena a v původní školní budově se přestalo vyučovat. Škola zůstala v Javorníku a pokračovala jako jedno-třídní. Byla umístěna v horním patře Baťovny. V roce 1964 došlo k jejímu zrušení. (Malý počet žáků). Posledním "řídícím učitelem" zde byl Antonín Sládek ze Lhoty n. Rohanovem.

Z roku 1938 pochází o obci Javorník obšírnější zpráva, kterou sepsal řídící učitel Jindřich Linhart. "Na svahu k východu a jihu obráceném leží obec Javorník s osadou Tejmlovem a samotou Krankoty. Stráně nad obcí jsou porostlé lesy, kde nejvyšší bod je 1065 m nad mořem. Domky na Javorníku jsou postaveny pohromadě, v Tejmlově roztroušeně. Domky jsou malé, většinou dřevěné, kryté šindelem, ojediněle eternitem nebo došky. Voda pitná i užitková sváděna jest přímo z pramenů korýtky do společného koryta vždy pro několik stavení. Svítí se petrolejem. Katastr obce má 91 ha 50 a 59 m2, z toho 67 ha 47 a orné půdy, 24 ha 3 a 59 m2 luk. Jednotlivé trati jsou pojmenovány hlavně podle své polohy: Krankoty, Na pláních, Nad vysokou zdí, Na výsluní, Ve vysouzeném, Ve vypáleném, U obrázku, U čertova buku, V nebi, V pekle. Podle sčítání je zde 297 obyvatel a 45 domů. Většina obyvatel jsou zedníci a stavební dělníci, kteří dojíždějí za prací do měst, hlavně do Prahy. 292 osob je české národnosti, 5 německé, 183 osob je řím. kat. náb. a 14 osob bez vyznání. Pošta, četnická stanice a 3 peněžní ústavy jsou ve Staších, 5 1/4 km vzdálených. Obvodní lékař je ve Zdíkově, 7 km vzdáleném. Do Sušice na vlak jsou pěšky 4 hodiny. Jezdí též státní autobus dvakrát denně na trati Vimperk-Kašperské Hory - Sušice. V obci je dvoutřídní obecná škola. Při volbách do Nár. shromáždění r. 1935 bylo odevzdáno 161 hlas, z toho obdržela strana republ. 25 hlasů, soc. dem. 62 hlasy, nár. soč. 4, komun. 63, lid. 6 hlasů. Obecní zastupitelstvo má 12 členů, z nichž je 6 za stranu republ., 2 členi za soč. dem. 2 či za kom., l za živnostníky a l za lid. V obci je místní odbor Nár. jedn. pošumavské, divadelní kroužek J. K. Tyl, místní osvětová komise, 4 politické spolky a l odborová organisace. Obyvatel ani domů nepřibývá. V Javorníku i v Tejmlově jsou staré zvonice, postavené na střeše stavení asi r. 1797. Podle statistického sčítání byly napočteny 221 kusy dobytka, z toho 3 koně, 109 kusů hověz. dobytka, 56 kusů vepřového dobytka, 34 kozy a 19 ovcí. Postavením Klostermannovy rozhledny na Javorníku (1065 m n. m.) zvýšil se v obci turistický ruch. Obec Javorník tehdy náležela k politickému okresu Sušice a do soudního okresu Kašperské Hory.

V letech 1938 - 1940 doznalo původní javornické venkovské prostředí určitých nebývalých a významných změn, které spočívaly ve výstavbě několika pro obec významných budov, a také vydláždění hlavní cesty Javorníku a jeho elektrifikaci. Všechny stavební akce se dají uvést stručným výčtem: Klostermannova rozhledna - otevřena 31.8.1938. (Stavba zahájena 21.6.1938. Postavena na katastru Lhoty nad Rohanovem. Poslední úřední listinu umožňující její stavbu vydal OÚ ve Lhotě n.Roh. - starosta Josef Vlček z Bošic.) Švehlova chata - vládní a poslanecká budova. Otevřena v březnu r. 1940. Elektrifikace Javorníku. (Elektrické vedení z Vacova. Ostatní vesnice na Vacovsku se dočkaly elektrifikace až po r. 1948.) Rozšíření a vydláždění silnice středem obce a také částí cest, které na ni navazují. Budova prodejny Baťa - Baťovna. Dokončena r. 1941. Kaple sv. Antonína Paduánského byla Vysvěcena 4. srpna 1940. Začala se také budovat silnice, která měla umožnit lepší spojení a přístupnost Javorníku z Vacova. (Širší okresní silnice směrem na Javorník končila v Rohanově a odtud přes Lhotu a Bošice vedla úzká polní cesta "pro kravský potah".) Směr nové silnice: od silnice Vrbice - Maleč - Strašín lesním prostorem k místu U kamene na silnici Sušice - Lazny - Javorník. Práce na stavbě této téměř hotové silnice, které se začalo říkat "Dálnice", byly po roce 1940 zastaveny, zůstala nedokončena. Javorník musel čekat na lepší cestovní spojení s Vacovem až do let 1953-1955, kdy byla od Rohanova přes Lhotu a Bošice vybudována silnice nová. Nedokončená "Dálnice" v Panském lese zůstala jen širší a rovnější opomenutou a tichou lesní cestou. Tato, pro šumavskou vesnici neobvyklá stavební činnost, byla vyvolána především zásluhou českého politika, poslance NS Rudolfa Berana (1887-1954, věznice Leopoldo v), rodáka z Pracejovic u Strakonic, a dalších tehdejších vlivných osobností, které našemu pošumavskému kraji byly příznivě nakloněny, měly jej v oblibě a přály mu. Všem stavebním akcím se dostalo značné finanční podpory ze státní pokladny. Byl to počátek snah tehdejších vládních úřadů učinit z Javorníku letovisko a významné místo šumavského ruchu. Javorník je součástí obce Vacov od listopadu roku 1976" (František Mandák-Vacovský zpravodaj 9,10/2006)

V letech 1713-45 je zde uváděn větrný mlýn. V roce 1713 ho vlastní Matěj Fischer, roku 1720 ho předává synovi Jiřímu Hanslovi, 1738 předán dalšímu synovi Jiřímu Hanslovi (později Hanslik, Hanzlík). Platí z něj ročně 1 zlatý a 30 krejcarů.

Z obce stoupáme k rozhledně:

1065 m.n.m., vrch ze žulového porfyru, Za II. světové války nejvyšší hora Protektorátu, snahy o stavbu rozhledny od počátku 20. století - V.Zeithamer a J.Šafhauser. 26.7.1914 byla svolána schůze přátel spisovatele Klostermanna, aby se dojednaly poslední podrobnosti k započetí stavby dřevěné rozhledny. Jakékoliv jednání bylo zmařeno, neboť byla vyhlášena mobilizace. Sám spisovatel v jednom vyprávění líčí četné zástupy Šumavanů, kteří v onen slavnostní den do Stach přišly, ale jen několik set jich vystoupilo na vrchol Javorníka. Rozhledna od 28.8.1938(slavnostní otevření) dle projektu arch.Karla Houry, na 27 kvádrech vytesána jména těch, kdo se o rozhlednu zasloužil, výhled byl omezen stromy, r. 2003 dokončena nástavba (197 schodů, 39 vysoká, vyhlídka ve 30 metrech). Za protektorátu nejvyšší hora Čech. Stavba rozhledny: zahájena 21.6.1938, ukončena 31.8. téhož roku!!!

Mudrc je rekonstruovaný menhir na severním svahu hory Javorník na Šumavě. Je vysoký téměř tři metry a pojmenování bylo inspirováno rozšířenou horní částí kamene, jakoby tedy velkou hlavou. Při objevení byl nakloněn asi o 45° od vertikály a kolem něj existoval takzvaný energetický vír. Energie kamene je oproti průměrným kamenům více než dvojnásobná. Aktilit stojí necelé 2 km severně od nově zvýšené javornické rozhledny, pod širokou lesní cestou vedoucí od bývalé lovecké chaty západně na strašínskou silnici (Kozák)

od rozhledny klesáme až na samotu Krankoty(po modré), odtud stoupáme na Královský kámen:

1059 m.n.m.,mrazový srub ze žul.porfyru, kam.moře, do jedné ze skal vtesána kaplička, omezený rozhled. 7.10.2007 zde byl znovu vztyčen a vysvěcen(jáhen Jan Pečený) vrcholový kříž. Kříž zhotoven uměleckým kovářem Janem Zoubkem ze Sušice-Příkop. Pověst: kdysi se dva králové přeli o zdejší území, dohodli se, že zem bude patřit tomu, který na Kr.kámen vystoupí jako první, na úpatí postavena stráž, jeden z králů hlídku podplatil a vystoupil na vrcholek již v noci, stal se vítězem a vyryl zde svoje iniciály A.W.-jsou vidět do dnes. Další pověsti: Ukryl se zde panovník prchající před švédským vojskem. Nebo: stával zde mocný hrad, v němž mocichtiví služebníci zabili svého krále a ten je, než skonal, proklel. Vysvobodit je a získat bohatství, může jen ten, kdo najde čarovnou bylinu. O Valpružině noci(z 30.4. na 1.5.) se na vrcholu objevuje deska s letopočtem zániku světa. V určité době se někdy odtud také ozývá zvuk hlásné trouby ohlašující nebezpečí.

Chvíli klesáme po červené, vzápětí vystoupáme ke kapličce Sv.Jana:

tuto kapličku, kam "táhlo cosi" už Karla Klostermanna v knize Prázdniny na Šumavě, nechal prý postavit kníže Lamberk jako dík za záchranu svého syna Jana před medvědem. Kaplička bývala také místem schůzek nezdických a pohorských čamrdářů-pašeráků cukerínu z Bavor,

odtud klesáme okolo bývalé osady Ždánov, přes hlavní silnici do osady Žlíbek; odtud možno vlevo na Pustý hrádek:

Zde stávalo předsunuté opevnění hradu Kašperk zvané Pustý hrádek ( 924m. n. m.). Tuto baštu nechal pravděpodobně vystavět Zdeněk ze Šternberka, zástavní držitel hradu Kašperk v letech 1454 až 1476. Pustý hrádek měl vykrývat pro hrad nebezpečný prostor ve směru od jihovýchodu a zabránit tak ostřelování hradu palnými zbraněmi z výše položeného místa. Pustý hrádek se podílel i na ochraně hospodářského zázemí hradu, které bylo umístěno v prostoru mezi touto baštou a Kašperkem. Kašperk z Pustého Hrádku Pevnůstka byla vystavěna na nepravidelném protáhlém půdorysu s břitem směrem k východu. Pravděpodobně se jednalo o dvojpodlažní stavbu, doplněnou o polopatro s ochozem pro střelce z ručních zbraní. Zánik bašty způsobil již v průběhu 15.století mohutný požár, trámy podlahy při něm vyhořely až na dno hlubokých kapes. Malta, v níž byly trámy uloženy, žárem zrůžověla;

dále na Kašperk:

hrad postaven z příkazu Karla IV.na ochranu zemské stezky, stavbu v l.1356-61 řídil Vít Hedvábný, hrad utrpěl po r.1655-rozkaz k boření hradů. Město koupilo hrad r.1617 od císaře Matyáše(hrad mj.vlastnili-nejv.mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína, arcibiskup Jan Očko z Vlašimě, Švamberkové či král.tajemník Jiří z Lokšan), stavitelem hradu snad bratr Petra Michal Parléř. Hrad Kašperk byl vybudován na severozápadním výběžku hory Ždánova, na půdorysu 300 metrů dlouhého protáhlého oválu. Z hlediska obrany byla pravděpodobně největší předností hradu jeho poloha, neboť terén spadá na obou delších stranách velmi strmě dolů.

Hrad Kašperk nechal v roce 1356 založit český král a římský císař Karel IV. Důvody k založení tohoto stážního hradu byly hned tři. Prvořadou nutností byla potřeba zajistit ostrahu zemské hranice se sousedním Bavorskem Druhým důvodem byla panovníkova snaha o ochranu zlatonosné oblasti Kašperských Hor. V neposlední řadě Karel IV. považoval za nutné zajištění bezpečnosti na nově zřízené obchodní komunikaci zvané Zlatá stezka. Ta spojovala Čechy s Bavorském a dále s vyspělými oblastmi západní Evropy. Jedna z jejích větví vedla přes Kašperské Hory. Architektonická dispozice hradního jádra představuje obdélný palác, srostlý do jednoho celku s obytnými věžemi.Takto vzniklé hradní jádro se nedotýkalo obvodového opevnění vnitřního hradu. Čelní stěny obou 30 metrů vysokých věží, které by mohlo ohrozit případné ostřelování z tehdejších vrhacích či metacích zbraní, neměly žádný otvor (kromě arkýře u západní věže). I když měl Kašperk statut hradu královského, nespravovala jej přímo královská komora. Král jej pronajímal takzvaným zástavním držitelům, většinou významným královým věřitelům, samozřejmě i s celým kašperským panstvím. Hrad se stal sídlem popravy, což znamenalo, že každému pánu na Kašperku příslušelo právo a povinnost pečovat o veřejný pořádek a bezpečnost, stejně tak jako stíhat provinilce v Prácheňském kraji (oblast jihozápadních Čech). Prvním zástavním držitelem hradu byl druhý pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko z Vlašimi, jehož erb visí zde na zdi, spolu s erby dalších významnějších držitelů hradu. Například v letech 1411 až 1454 přešel hrad do držení rodu Zmrzlíků ze Svojšína a Orlíka. Otec Petr, královský mincmistr, i jeho stejnojmenný syn patřili k stoupencům kalicha, proto se Kašperku vyhnula hrozba pustošivých husitských útoků. Naopak, mladší Petr Zmrzlík z hradu podnikal loupeživé nájezdy na území sousedních katolických Bavor. Ostatně ani ve své další historii nebyl tento šumavský hrad nikdy dobyt. Ve druhé polovině 15. století přešel hrad Kašperk do držení významného rodu Šternberků ze Šternberka. Když Zdeněk ze Šternberka zorganizoval v roce 1465 odbojné seskupení usilující o sesazení Jiřího z Poděbrad z českého trůnu, byl do tohoto odboje "zapleten" i Kašperk. Posádka se proto připravovala na obléhání královským vojskem. V této době byla pravděpodobně narychlo postaven hrádek Pustý hrádek, stojící 400 m východně na výše položeném, místě. Dnes zbylo z tohoto předsunutého opevnění jen torzo. Mezi významného držitele hradu Kašperk se zapsal i místokancléř a tajemník krále a císaře Ferdinanda I. Jiří z Lokšan. Tento slezský rytíř hrad držel před polovinou 16. století a svým rozhodným zákrokem zde v jihozápadních Čechách přispěl k hladkému potlačení pokusu o stavovské povstání v roce 1547. S blížícím se koncem 16. století hrad postupně ztrácel svůj původní význam, na jeho pravidelnou údržbu se již prostředků nedostávalo a hrad chátral. Královská komora začala rozprodávat kašperské panství. Nakonec v roce 1616 odkoupilo již zpustlý hrad Kašperk nedaleké Město Kašperské Hory, které je vlastníkem i provozovatelem hradu Kašperk i dnes.

Pověst: Karel IV. při pronásledování jelena zabloudil, narazil na starce, který kolem sebe švihal proutkem, chtěl utlouct satanáše, najednou přišla strašná bouře, po bouři stařec ležel u králových nohou mrtvý, na památku, že jemu se nic nestalo, nechal postavit mohutný hrad.

Další pověsti: Karel IV. zakládá Kašperk: Šumavské hory, pnoucí se jižně od Sušice, chovaly odedávna ve svých útrobách hojnost ryzího zlata. Když tu zlatokopové našli jednoho dne celý balvan zlata, poslali jej do Prahy císaři Karlu IV., jenž v té době vládl nad Čechami. Císař potěšen tímto darem povýšil osadu zlatokopů na město a sám přijel shlédnouti zlaté hory a zaloviti si v starých, tmavých hvozdech, jimiž byly hory pokryty. Přicházeli k němu horníci a přednášeli svoje žaloby a prosby. Dobře prý by jim bylo pod vládou moudrého, laskavého císaře - otce poddaných - kdyby loupeživé hordy nepřepadávaly bezbranné horníky, kdyby stál v kraji pevný hrad, který by střežil ovoce jejich přičinění. A pak - kde zlato, tam se i ďáble stěhuje a o duši lidskou usiluje. Těžký boj s mocí ďáblů, kteří se prohánějí krajem a maří dílo kovkopů. Zadumal se císař nad žalobami zlatokopů, vsedl na koně a pustil se do hloubi temných hvozdů. Sám a sám jede, stále dál od své družiny, rozložené táborem na pokraji lesa. Chtěl býti sám, chtěl uvážiti, kde by bylo nejlépe zbudovati pevný, mocný hrad k ochraně zlatých hor. Balvany skutálené s temen skal, kmeny smrků vyvrácených vichřicí leží mu v cestě, jako by jich byl sám ďábel v tato místa naválel, aby zabránil vládci země vstup v tajemné lůno hor. Hůře a hůře prodírá se císař kupředu, s koně ssedá, k stromu jej váže. Přelézá přes balvany a dere se drásavými křovinami dále tím směrem, kde stoupá nad lesem k obloze sloup nažloutlého, čpavého dýmu. Císař vyšel z lesa - a jaké překvapení! Uprostřed dolinky, obstoupené lesy, stojí dřevěná chatrč, na paloučku vedle ní se popásá kráva, za chatrčí na pokraji lesa dýmá vysoký milíř. Nad dolinou směrem k jihu se zdvíhá horský hřbet, na něm šumí javorový les a nad něj ještě výše ční skalnaté témě. Tam se císařův zrak pozastavil a na jeho tvářích zahrál spokojený úsměv. Mezitím, co se císař nořil v úvahy, komu by měl svěřiti zbudování hradu na této skále, vyšel z chatrče starý muž osmahlých, hubených tváří. Byl to uhlíř, který se usadil uprostřed lesů a pálil tu uhlí. Uchopil lopatu, zamířil k milíři, aby naň přihodil země. Sotvaže udělal několik kroků, zarazil se, jako by ho cosi polekalo. Odhodil lopatu, popadl poleno s hranice dříví a počal jím divoce mávati, jako by kohosi bil. "Šílenec" - myslí si císař. Obrátil kroky k chaloupce, zavolal na uhlíře: "Hej, co to tropíš, pošetilý člověče?" "Och, zlou já mám práci, cizinče!" odpovídal uhlíř, stíraje pot s horkého čela. "Biji se s čertem na život a na smrt. Zasedl si na mne, nebohého strace, usmyslil si, že mě vystrnadí z doliny. Stíhá mě nemocemi, posílá blesky na moji chatu, rozhazuje mi milíře i jinak je ničí. Nyní jsem ho uchopil za jeho ohavný ohon a na místě se s ním vypořádám!" vzkřikl stařec hněvivě a začal znovu bušiti polenem do neviditelného nepřítele. V tom se rozlehla hromová rána, oblohu zastřely mraky, den se proměnil v noc. Prudký vítr zavál dolinou, až se stromy rozkývaly jako stébla trav a vzápětí zaduněla země od pádu jejich těžkých těl. Císař vběhl do chatrče, aby v ní přečkal bouři. Venku dále burácí hrom, vichřice vyje jak zbloudilý, hladový pes. Kdosi venku sténá... Naříká si starý uhlíř či snad satan, jehož uhlíř bije? Císař v rozechvění pohlíží ven do tmy a naslouchá řádění rozpoutaných živlů. Pojednou se mu zdá, že se vítr slehá a bouře že slábne. V okénku místo klikatých blesků, sjíždějících k zemi jak ohnivé šípy, se zase objevuje bílé denní světlo. Je po bouři, nastává klidný den, jaký byl předtím. Jen vyvrácené stromy a zurážené větve svědčí, jak kruté byly právě zašlé chvíle. "Kde je stařec?" ohlíží se císař starostlivě po uhlířovi, vycházeje z chatrče na svěží horský vzduch. - Hle, tu leží na zápraží s obličejem zčernalým a ožehlým bleskem, nehybný, bezvládný, mrtev. V pohnutí postál císař nad jeho mrtvolou. - Proč zase zvítězilo zlo nad dobrem, ďábel nad člověkem? - Z dálky se ozvalo štěkání psů a po chvíli zvuky loveckého rohu. - Hledají mě, jdou po mé stopě - pomyslil si císař. Postál, počkal, až přišla jeho družina k uhlířově chatrči, a pak pověděv jí, čeho byl svědkem, ukázal na temeno hory, pnoucí se nad dolinou. "Tam nechť stojí nový, pevný hrad! Ať střeží klid tohoto kraje proti moci nečistých a chrání zlaté hory! A na památku toho, že jsem šťastně vyvázl na tomto místě z osidel ďábla, ať nese moje jméno!" Králova vůle se splnila. Stavitel Vít Hedvábný začal tu stavěti roku 1356 pevný hrad a v pěti letech dokončil toto veliké dílo. Leč čert jako by nadále bojoval s hradními pány o svůj bývalý úděl. Na tucty rytířů se tu vystřídalo, Kašperk (Karlsburg - Karlsberg - Kašperk) pustl a stával se děsivým přízrakem, o němž obyvatelstvo horských vsí a samot bájilo, že v něm sídlí čertovská chasa, pročež je lépe vyhnouti se mu na míli cesty. Dnes nezbylo nic z hrůzy Kašperka. U vchodu nás vítá místo strašidelného psa s ohnivýma očima, který prý tu hlídal poklady, jezevčík hradního správce, se zdí se na nás pitvoří leda zkroucený kořen borovice, v podzemí vidíme zasypané sklepní dutiny. A jen mohutné věže a černé, široké zdi nám výmluvně hlásají, že tu kdysi žili rytíři a že Kašperk nebyl hradem z pohádky, nýbrž skutečností.

Očarované růže: Na rozvalených hradbách Kašperka vyrostl šípkový keř. Bylo podivné, že rozkvétal již o velikonocích - v době, kdy se objevovaly teprve první jarní květy. Jeho růžičky byly sice plané, ale neobyčejně veliké a tak krásně zbarveny, že již zdaleka k sobě vábily pohled mimojdoucích. Jednou o Božím hodě šla tudy vesnická žena se svou pětiletou dceruškou. Vracely se z Kašperských Hor ze slavných služeb Božích. Děvče spatřilo růže, rozběhlo se k hradbám. Vylezlo vzhůru, utrhlo si z nich tu nejkrásnější. V tu chvíli zdvihl se vítr, uchvátil děvčátko a odnesl je jako pírko kamsi dovnitř hradu. Matka vzkřikla zděšením a pospíšila na hradní nádvoří, neboť se domnívala, že jí tam dceruška spadla. Jaké však bylo její ustrnutí, když jí tam nikde nebylo - jako by se byla nad ní země slehla. Vzlykajíc lítostí a lomíc rukama ubírala se nešťastná matka širými lesy dále k domovu. Potkal ji starý dřevař, zastavil ji, soucitně se otázal: "Kdopak vám zemřel, že tak naříkáte, až vám srdce usedá?" "Och, já nešťastná!" bědovala žena. "Nezemřel mi nikdo, avšak neštěstí, které mě stihlo, je zrovna tak kruté jak sama smrt. Ztratila se mi dcera před očima, když si na kašperských hradbách utrhla planou růži. Kam se jen - dušinka moje - kam se poděla?" "Zmizela-li, marné vaše lkání. Pláč vám dcerku zpátky nepřivolá. Utište se, čekejte trpělivě! Až uplyne rok, zajděte si v místa, kde se vám dnes dítě ztratilo. Najdete je tam zase zdravé a veselé,"" dal jí dřevař potěchu a radu. Nekonečnou připadala zarmoucené matce doba, nežli minul rok. A když tu zase byly velikonoce a slavný hod Boží, pospíšila s tlukoucím srdcem k šerým zdem hradu Kašperka. Již zdaleka spatřila na hradbách růžové květy a vedle nich malé děvčátko. Jako šílená se rozběhla k šípkovému keři, rozpřáhla náruč, uchopila do ní dcerušku. Byla větší a krásnější nežli před rokem, kdy tak tajuplně zmizela. V ruce držela planoucí šípkový květ. "Kde jsi, dítě moje, vězelo tak dlouho?"" tázala se matka, líbajíc ji, slzíc radostí. "To nesmím povědět," zavrtělo děvčátko hlavou a splativši matce políbení pospíchalo s ní radostně k domovu. Růžové květy na hradební zdi zářily v zeleni lesa, vábily k sobě nové oběti. Pověst o jejich zlé moci však poutníky před nimi varovala.

Jinoch se zlatými kadeřemi: Ve vsi pod horami žil chudý chalupník, který si přivydělával vázáním košťat. Chodil tajně do lesů na březové pruty, bral s sebou syna, který právě dorůstal v hezkého jinocha. Byl otci dobrým pomocníkem, neboť byl mrštný jako veverka a štíhlý a pružný jako proutek. Jednou se spolu dostali až do lesů, které náležely kašperskému pánu. Bylo v nich hojnost bříz dosud lidskou rukou netknutých, i měli v nich oba dobrou žeň. Nařezali prutů, složili je na povřísla a vázali je v otýpky, když tu znenadání zahřměl na ně panský hajný: "Hned se seberte a hajdy se mnou na hrad!" V chalupníkovi hrklo, hoch leknutím zbledl. Počali hajného prositi, aby jim prominul provinění, slibovali, že se již nikdy neodváží do kašperských lesů, avšak hajný zůstal neoblomným. Když přišli na hrad a byli předvedeni před rytíře, zmírali strachy, jaký trest je stihne, neboť jejich osud závisel teď od jeho vůle, nálady a rozmarů. "Budeš-li ještě jednou dopaden v mých lesích," hrozil rytíř chalupníkovi, "dám tě zmrskat a vsadit v kládu... A ty," obrátil se k jeho synovi - "hned zítra přijdeš na hrad a za trest budeš pást moje stádo. Ztratí-li se ti jediný kus, přijdeš o hlavu!" Ač nerad, musil se jinoch rozloučiti s domovem a odebrati se na hrad, ukrytý v horách. Smutně stoupal z údolí vzhůru do lesnatých strání, když se tu pojednou před ním objevil starý, bradatý mužík. "Kam jdeš?" zeptal se jinocha. "Proč věsíš tak smutně svou mladou, kučeravou hlavu?" "Och, ty můj mužíčku, mám před sebou zlou cestu. Jdu do služby na hrad, budu pást panské krávy. Bude-li mi chybět jediný kus, až přiženu s pastvy, budu prý hned o krk kratší. Jak se já jen stáda dohlídám?" "Hehehe," zasmál se mužíček, "jsi hezký jinoch, je mi líto tvého života... Tady máš píšťalku, tu si schovej a opatruj ji jako oko v hlavě! Zapískáš-li na ni, stádo samo se k tobě pohrne a žádný kus ti nebude chybět." Jinoch poděkoval dobrému mužíčkovi a schoval si píšťalku do mošny. Protože měl žízeň, přistoupil k studánce, která vedle cesty nabízela svou chladnou vodu mimojdoucím. Poklekl na zem, shýbl se nad studánku, pil. Tu se k němu přitočil mužíček a ponořil mu hlavu do vody. Jinoch zatřepal mokrou hlavou, otočil se nevrle po mužíčkovi, který mu provedl tuto nezbednost. Mužíček se zasmál svému nápadu a řekl pohněvanému jinochovi: "Pohlédni nyní do studánky!" Hoch nahlédl do vodního zrcátka, s úžasem zpozoroval, že má zlaté vlasy, jako koudel hebké, jako slunce třpytné. "To jest můj druhý dar, který tě učiní šťastným," řekl mu mužík a podal mu čepici, aby pod ní skryl své kadeře. "Střez svoje tajemství! Štěstí samo si tě najde!" napomenul ho malý dobrodinec a zmizel v tu chvíli. I šel jinoch s veselou na hrad a pásl bezstarostně krávy na lukách a lesních holinách. Chtěl-li hnáti domů, zapískal a stádo se samo k němu sběhlo. Na hradě se divili, čím to je, že nový pasák koná tak lehce svoji těžkou službu. Jediná kráva se mu nezaběhla, jediného kusu ze svého stáda dosud neztratil. I počali o něm vyprávěti, že má čarodějnou moc, že to není jen tak samo sebou. Proč jen nosí stále na hlavě čepici a ani na noc ji neodkládá? Slyšela ty řeči i dcera hradního pána, počala se o pasáka zajímati. Jednoho dne, když tvrdě spal, přiblížila se k němu a sňala mu čepici s hlavy. Zpod čepice rozlil se mu kolem hezkých, opálených lící proud zlatých kadeří. Srdce jí prudce zabušilo, zahořelo touhou po jinochovi se zlatými vlasy. Vyjevila otci svoje tajemství, vyslovila přání, že si chce toho hocha vzíti za manžela. Otec se marně snažil odporovati její vůli. Aby ji uvaroval smrti ze zármutku a hoře, svolil k sňatku s krásným jinochem. Z pasáčka se stal rytíř a kašperský pán. (Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků)

Dále pokračujeme po červ.tur.značce. U mezníku s vyrytým jménem Franz Liebl můžeme odbočit vlevo do zapadlé vísky Humpolce (Ve vsi bez el. energie najdeme opravenou kapličku sv. Vendelína a také kašnu, dovezenou sem kdysi ze Sušice). Vrátíme se zpět k mezníčku a pokračujeme po červené na Sedlo:

Vrchol z biotické pararuly a s nadmořskou výškou 902 m.n.m. s halštatsko-laténským hradištěm, nejspíše z 5 století př.n.l.. Patří mezi tzv.věneckou skupinu, v 9.-10.století zde pak bylo slovanské strážiště a útočiště. Hradiště je po obvodě 920 metrů dlouhé s až sedmimetrovými vysokými valy. Největší délka hradiště je 403 metrů a šířka dosahuje až 114 metrů. Mezi nejčastější nálezy keramiky patří sídlištní odpad-laténská keramika s esovitými kolky či mladší zdobená hřebenováním. Bylo zde nalezeno i bronzové držadlo antického poháru. Spečené valy jsou snad důsledkem požáru (Kozák uvádí úmyslné spečení opevnění). Ze Sedla je krásný výhled na jihozápad: na Velký Javor a další vrcholy. Na vrcholu stojí 27,5 metrů vysoká vyhlídková věž za 6,5 milionu korun, která by měla posílit turistický ruch na Sušicku. Již v roce 1883 Řivnáčův průvodce po Šumavě uvádí, že rozhledu vrcholu hory Sedla brání les, a současně říká, že P. Kuchyňka (pravděpodobně statkář z Albrechtic ) vystaví zde dřevěnou věž pro vyhlídku. Panu Kuchynkovi se však z neznámých důvodů vyhlídkovou věž postavit nepodařilo. První stavbou na Sedle byla vojenská pozorovatelna postavená ve druhé světové válce, která sloužila vojsku ještě v padesátých letech minulého století. Na přelomu padesátých a šedesátých let ztratila svůj význam a z opuštěné pozorovatelny, zbavené u prvních dvou pater žebříků, se stala "turistická rozhledna". Tato dřevěná nikým neudržovaná stavba se postupem času zřítila a zbyly jen betonové patky, které se zachovaly dodnes.Toto krásné místo, ze kterého je impozantní výhled na Čechy, je nyní hojně navštěvováno turisty a přímo vyzývalo k obnovení vyhlídky. Proto bylo jako nezisková organizace založeno Sdružení pro obnovu rozhledny na Sedle. Cílem činnosti "Sdružení pro obnovu rozhledny na Sedle" bylo zajistit projektovou dokumentaci a následně finanční prostředky na výstavbu nové rozhledny na vrcholu bývalého keltského hradiště Sedlo. Studie obnovy rozhledny počítalo s dřevěnou stavbou na půdorysu sedmiúhelníku, opláštěnou zpeřenými vodorovnými prkny. Točité schodiště je ukončeno rozšířeným vyhlídkovým ochozem ve výšce cca 2m nad úrovní vzrostlých smrků. Půdorys je inspirován keltským vzorem. Rozhledna byla slavnostně otevřena dne 13. 12. 2009 ve 13 hodin a 12 minut.
Pod vrchem pramení studánka kryta vkusným přístřeškem nebo se zde můžeme setkat se vzácným hořcem tolitovitým.

Pověst: Šumavské hory v dávnověku obýval rod obrů, žili na Obřím hradu u Popelné, když jich bylo moc, část odtáhla na Sedlo u Albrechtic a vystavěli si tam hrad, společný oltář měli u Mouřence, ještě do dnes nacházejí lidé obrovské kosti, jedna sloužila jako lávka přes potok, v lese u Červené-obrovské hroby.

Pokračujeme z kopce do Albrechtic:

Kostel P. Marie a sv. Petra a Pavla i dvůr (níže položená kolonizační ves později) byl zbudován v 2. polovině 12. století za krále Vladislava II., který ho spolu z újezdem o pár let později daruje bavorskému klášteru ve Windbergu, kterému patřil až do roku 1803. Kostel byl raně goticky upraven v době kolem r.1235 s barokními úpravami z r.1779, restaurován 1909, fresky z 15. století restaurovány F.Kotrbou.

Původní stavba z lámaného kamene je omítnutá, má podélnou loď o rozměrech 11,5 m krát 8,5 m, čtvercový chór a hranolovou věž. V 15. století byla přistavěna sakristie a chór nově sklenut. V roce 1778 byla na místě staré postavena nová empora, na oblých kamenných sloupech a v roce 1779 byl vytvořen nový západní vchod a přistavěna severní kaple P. Marie. Loď je krytá mansardovou střechou. Z kaple P. Marie se otvírá do lodě ranně gotický portál o rozměrech 2,4 m krát 1 m. Křížová klenba je v sakristii a presbytáři. Z detailů je významné románské okno. v presbytáři a lomený ústupkový portál s ranně gotickou profilací v severní části lodi z doby kolem roku 1240. V presbytáři pak nástěnné malby z 15. století.

Na konci roku 1178 sem putuje salzburský arcibiskup Albert (Vojtěch), aby tu 5. ledna 1179 vysvětil kostel Nejsvětější Trojice, Panny Marie a sv.Petra. Přítomni byli i opat Gebhard z bavorského kláštera Windberg, klášterní bratr Albert a jeho bratří Michael, Svojše, Petr a Jan se svými syny (snad pozdější zakladatelé Petrovic, Svojšic či Janovic), zřejmě českého původu, a jiní Češi a Němci. O této události se zachoval zápis v knihách windberského kláštera. Ve 12. století soustředil v sousedním bavorském Podunají, především v sousedství Šumavy, největší majetek a moc rod, který se v prvních desítiletích 12.stol, psal podle svého staršího sídla z Windberka, později z Bogenu, když Windberg věnoval premonstrátům a své hlavní sídlo přenesl blíž k Dunaji. Není divu, že tomuto útvaru, který měl značnou váhu i na politickém kolbišti a ležel v těsném sousedství Čech, věnovali Přemyslovci pozornost. S hrabaty z Bogenu byli patrně již dříve i v příbuzenských stycích a politický vývoj 12. století je sblížil ještě víc, zvláště za Vladislava II., který byl švagrem Friedricha z Bogenu. Olomoucký biskup Zdík, vynikající představitel reformního hnutí a příznivec premonstátského řádu, prý byl vlastním iniciátorem založení windberského kláštera a r.1142 světil ve Windberku dva oltáře. Byl proto windberskými mnichy s úctou vzpomínán. Důležitější však bylo tehdy jeho politické poslání: vyjednat s Friedrichem z Bogenu pomoc Vladislavovi v bojích o udržení vlády. Roku 1167 tam Vladislav vypravil opět olomouckého biskupa, tentokrát Jana, ke svěcení chrámu a dalších oltářů. Snad právě při některé z těchto příležitostí věnoval český král tomuto klášteru nově kolonizovanou půdu při samém okraji Prácheňska pod pomezním hvozdem, Albrechtice s menším újezdem. Zajímavé je, že klášterní tradiční kniha jmenuje Alberta stále salzburským arcibiskupem, ač již tehdy arcibiskupem nebyl. Této vysoké hodnosti se mu dostalo hlavně proto, že byl synem českého krále Vladislava II.. Ale v době papežského schizmatu se Albert postavil na stranu papeže Alexandra, který pokračoval v reformním hnutí a v úsilí o vymanění církve ze závislosti na světské moci. Střetl se ovšem s císařem Fridrichem I. Barbarossou, jehož obratné politice se nakonec podařilo Alberta odstranit. Nepomohlo ani úsilí jeho otce a nakonec sám papež Alexandr ho z politických důvodů přiměl r.1177 k rezignaci. Ovšem nižší kněžstvo a řeholníci mu prý zachovali věrnost. Proto onen zápis slavnosti se zachoval ve windberských pamětech bez jakékoliv poznámky a zřejmě proto i arcibiskupova účast při svěcení malého horského kostelíka.

Louky a pastviny s liniovými porosty dřevin asi 1 km severovýchodně od obce Albrechtice tvoří NPP Pastviště u Fínů (Vyhlášena v roce 1985. Výměra: 4,19 ha). Botanicky nejcennější lokalita v okrese. Pestrá mozaika rostlinných společenstev s řadou chráněných druhů cévnatých rostlin. Cenné jsou zejména vzácné druhy z čeledi vstavačovitých - např. švihlík krutiklas, kruštík bahenní, vstavač osmahlý, vstavač kukačka a pětiprstka žežulník. Významný je také výskyt kriticky ohroženého hořečku českého.

dále klesáme buď po silnici či červ.tur.značce přes Záluží, do Sušice:

původně slovanská osada rýžovníků zlata, její jméno(suché místo mezi říčními rameny)poprvé uváděno až v r.1233. Ve 12.st. patřilo hrabatům z Bogenu, potom bav.vévodům, Přemysl Otakar II. r 1257 obsadil celé Sušicko a začal budovat nové královské město, dokončil Jan Lucemburský 1325 l.p.(r.1322 dal obehnat hradbami), rozvoj v 16.st., úpadek 17.-18.st., v 19.st.rozmach, r.1839 výroba zápalek(Scheinost a Fürth), koncem 19.st. 6500 obyv.. Území města Sušice bylo dle archeologických nálezů osídleno již ve starší době kamenné. Další archeologické nálezy se datují do pozdní doby bronzové, z tohoto období pochází bronzový hrot kopí nalezený na sušickém náměstí. Z doby laténské pocházejí nálezy keltských zlatých mincí a z 11. století je slovanské kostrové pohřebiště, objevené při úpatí Svatoboru.Město Sušice bylo původně pravěkou rýžovnickou osadou při obchodní cestě do Bavor. Její jméno značí suché místo uprostřed vodních toků Otavy a Roušarky. Osada byla založena patrně kolem roku 790, 1. písemné zmínky pocházejí až z roku 1233. Ve 12. století patřilo celé Sušicko bavorským hrabatům z Bogen. Český panovník Přemysl Otakar II. pravděpodobně již kolem roku 1257 vojensky obsadil celé Sušicko a někdy po roce 1260 začal budovat královské město, které se mu mělo stát oporou v tomto kraji. Toto období vývoje města bylo dovršeno vybudováním důkladného opevnění s dvojitým pásem hradeb a 3 branami za Jana Lucemburského.Zdrojem bohatství sušických měšťanů byla zlatá rýžoviště a obchod s Bavorskem, který byl umožněn výhodnou polohou Sušice na obchodní Zlaté stezce, po níž se dovážela zejména sůl.

V husitství stála Sušice na straně táborského městského bratrstva. Velký hospodářský růst města nastal v 16. století, kdy Sušičtí obchodovali se sousedním Bavorskem se solí, obilím a sladem. Došlo k nákladným přestavbám domů a na sklonku století byla postavena uprostřed náměstí i nová renesanční radnice. Její renesanční vzhled byl však zničen požárem v roce 1707. Z tohoto období pochází také budova nynějšího muzea s mohutným atikovým štítem.V 17. a 18. století město hodně trpělo válkami, požáry a protireformací, jíž měl napomáhat kapucínský klášter ve městě a poutní kaple na vrchu Stráži nad městem.V 19. století nastává doba nového rozkvětu. V roce 1839 zde Vojtěch Scheinost zavedl výrobu fosforových zápalek a právě tato výroba proslavila Sušici po celém světě. Ten pracoval u vídeňského lékárníka Stephana Römera vyrábějícího fosforové zápalky. Zápalnou směs pomáhala u lékárníka vyrábět rovněž služebná Marie Urbancová. Marie s Vojtěchem se do sebe zamilovali a rozhodli se vrátit do Sušice, kde v roce 1839 získali povolení k výrobě zápalek. V dnešní době je společnost Solo sirkárna jediná svého druhu v zemi. Dále se zde rozvinul kožedělný průmysl a koncem 19. století těžba a zpracování vápence. Jestliže na počátku 19. století mělo město přes 3 tisíce obyvatel, na počátku 20 století zde žilo 6,5 tisíce obyvatel.V dnešní době jsou v Sušici i nadále probíhá výroba zápalek v podniku Solo. Dalším významným podnikem je PAP, který vyrábí obalový materiál. Významně je zastoupen i potravinářský průmysl. Město je kulturním a hospodářským centrem jižní části klatovského okresu.

Arciděkanský kostel sv. Václava byl postaven v polovině 14. století a do něho byla jako sakristie zapojena starší kaple ze 13. století. Roku 1707 se při velkém požáru města zřítila věž a část lodní klenby; poté barokně upravil stavitel Karel Zanetti. Nová přestavba z let 1884 - 1885 je dílem městského stavitele Antonína Perseina a dodala chrámu pseudogotické prvky.

Hřbitovní kostel P. Marie pochází také ze 14. století. V 15. století byla k němu přistavěna tzv. Kabátovská kaple, zachovaná v neporušeném gotickém slohu, i s hvězdovou klenbou. Po požáru r. 1581 byl kostel přestavěn a byla mu přidána věž. Kostel je částí většího nedostavěného gotického chrámu ze 14. století. Historikové se domnívají, že se jedná o zbytek kostela, stávajícího při špitále křižovníků s červenou hvězdou, k jehož založení bylo dáno svolení roku 1352 císařem Karlem IV. Sušice-hřbitovní kostel P.Marie Stavba je z neobráběného kamene, omítnutá, s kvádrovým osazením opěráků. Nároží a ostění oken je pečlivě zpracováno a je dílem vyškoleného stavitele a kameníka ze 14. století. V čele kostela stojí věž, krytá jehlanovou bání, která je přístavbou z roku 1591 jak ukazuje letopočet nad gotickým vchodem. Novou klenbu kostela, provedenou na sklonku 16. století, bylo nutné vrcholy oken zazdít a nově zaklenout, při tom byly kružby a pruty odstraněny. Neporušenou zůstala jen kabátovská kaple, nevysoká čtverhranná kobka se zvláštním vchodem. Vnitřek kostela, jehož stavitelské úpravy se uskutečnily koncem 16. století, tvoří jediná loď 16,82 m dlouhá, 9,10 m široká, která byla původně rozvržená na dvě klenbová pole a závěr z pěti stran osmiúhelníka. Nynější klenba z konce 16. století se přidržuje původní dispozice, je valená s nehlubokými lunetami, na ní je štukovými žebry napodobeno hvězdovité klenutí s diagonálními a příčnými pásy, jehož středové terče jsou dekorovány věncovím, ostatní terče lvími maskami. Žebra vystupují z neforemných, též maltových barokních konsolů. Okna jsou segmentovými oblouky zaklenutá a sahají až ke klenutí. Oltáře jsou barokní z 18. století a nemají příliš velkou hodnotu. Obrazy na nich zavěšené pocházejí ze stejné doby. (Nanebevzetí P. Marie, sv. Jáchym, smrt sv. Josefa, klanění tří králů a sv. Jan Nepomucký). Název hřbitovní se nevztahuje k novodobé funkci při pohřebních obřadech, ale ke skutečnosti, že právě zde okolo kostela býval patrně nejstarší sušický hřbitov. Náhrobky byly postupně odvezeny a prostor byl přeměněn v park. Stavba nebyla nikdy dokončena a její ukončení věží roku 1591 představuje určité stavební provizórium. Při kopání hrobů byly často nacházeny zbytky mohutného zdiva. Jedna z domněnek hovoří o stavbě kostela ve 13. století, kdy zde měli působit mniši z kláštera ve Windbergu, kteří měli v nedalekých Albrechticích malý újezdní klášter. Vykonávali tehdy církevní správu rodícího se města. Jiné doklady dávají zbytky zdiva a nedokončenou stavbu do souvislosti s rokem 1352, kdy císař Karel IV. pověřil řád křížovníků s červenou hvězdou v Praze stavbou špitálu s kaplí v Sušici. Další domněnkou je, že v létech 1330 - 1345 působili v Sušici augustuniáni, kteří měli v úmyslu vystavět ve městě vznosný chrám. Sušice, město královské a velmi bohaté, se mělo pyšnit kostelem, jehož chrámová loď měla údajně překonat výškou i proslulý chrám Panny Marie Sněžné v Praze. V roce 2000 byla dokončena oprava kostela, která se týkala interiéru i exteriéru.

Kostel sv. Felixe a kapucínský klášter byl založen r. 1654 pro posílení věřících a potlačení protestantství. Původně byly budovy jednoduché, bez výzdoby, jak to vyžadovaly stanovy řádu. Sušice-kostel sv. Felixe V 18. století byla přistavena Kaple sv. Kalvárie. Architektura kostela i kláštera odpovídá řádovým předpisům. Ke klášternímu kostelu sv. Felixe z Cantalicie přiléhá na jihovýchodě rajský dvůr s ambitem. Na východní straně se nachází velký letní refektář. Na jižní zdi jsou narýsovány sluneční hodiny s letopočtem 1731. V patře ambitu jsou dochovány dřevěné stropy. Dnes jsou zde nově opravené cely řeholníků. Do kostela se vstupuje po širokém kamenném schodišti. Průčelí chrámu zdobí mozaika představující Milostný obraz Panny Marie Bolestné. Provedli ji roku l986 na náklad kněze a věhlasného léčitele P. Františka Ferdy pracovníci Uměleckých řemesel. Chór kostela je přepažen velkým oltářem se dvěma průchody, v nichž jsou obrazy českých zemských patronů, vlevo sv. Víta, vpravo sv. Václava, vzniklé v druhé polovině 18. století. Nad levým průchodem spatřujeme medailón s neznámým kapucínským světcem, s křížem a hořícím srdcem, nad pravým pak medailón s neznámým světcem v kapucínském rouchu a s křížem. Na středním plátně je provedena rozměrná kompozice se sv. Felixem z Cantalicie s Ježíškem v rukou adorujícího Pannu Marii. Vpravo od něho anděl drží hůl s vakem, na němž je latinský nápis "Deo gratias", což poukazuje na činnost sv. Felixe, stejně jako prázdný koš či scéna vlevo, na níž andělé rozdělují víno a chleba, stejně jak to činil chudým sv. Felix z Cantalicie. Celý výjev završuje Bůh Otec a anděl sypoucí růžové květy, symbolizující Boží milost. Na levém obraze je vyobrazen sv. Antonín Paduánský s Ježíškem, na pravém pak sv. Klára s monstrancí. Po stranách intarzovaného tabernáklu opatřeného iniciálou IHS jsou zavěšeny relikviářové rámce se slepotisky a ostatky svatých. Z druhé strany, obrácené do mnišského chóru tvoří střed oltáře scéna Kladení do hrobu (kompozice dle van Dycka), po stranách centrálního motivu jsou pak obrazy sv. Františka z Assisi a řeholníka s kardinálským kloboukem, snad sv. Bonaventura. Na obou bočních obrazech jsou erby (Hyzrlové z Chodů?), iniciály I. A. - T. Z. T. a datace 1655. Pod triptychem je zavěšen mladší obraz Panny Marie Pomocné. Vitráže v oknech, osazené podle datace v roce 1944 zobrazují Asumptu a znak kapucínů. Na epištolní straně "laického" chóru se nachází pozdně barokní oltář (kol. 1745) s Milostným obrazem v uzamykatelné skříni. Obraz je namalován na plátně (rozměry 140 x 110 cm), zasazeném do rokokového rámu. Představuje Pannu Marii zobrazenou ke kolenům. Zahalena je do tmavého pláště, ruce má spjaty k modlitbě a její srdce protíná nádherně zdobený meč bolesti. Z výrazu Mariiny tváře lze vyčíst hloubku bolesti, kterou prožívá nad ztrátou svého Syna. Také tři asistující andělé spoluprožívají utrpení Matky Páně. Hlava Panny Marie je ozdobena tepanou korunkou. Zobrazení Panny Marie Bolestné vychází z typu obrazu uctívaného bratrstvy Sedmi bolestí Panny Marie. Pod Milostným obrazem je zavěšen obrázek Panny Marie Karmelské, na něj údajně kapala krev při zázraku v zámku Hyzrlů z Chodů. Nad obrazem vidíme ornamentálně pojatý monogram Mariina jména, v oltářním nástavci Nejsvětější Trojici a celý oltář završuje socha pelikána krmícího mláďata vlastní krví, symbol Kristovy oběti. Jestliže oltář na epištolní straně byl věnován Bolesti Panny Marie, oltář (kol. 1745) na straně evangelijní je zasvěcen bolestem Kristovým. V zasklené skříni spočívá obraz na plátně (rozměry 140 x 110 cm) představující Ecce Homo, tedy zmučeného Krista vyváděného vojáky a Pilátem se slovy "Hle člověk" (Ecce Homo, J 19,5) Obraz je velmi kvalitní prací z doby kolem poloviny 17. století. Nad ním je stylizovaný monogram Ježíšova jména, v oltářním nástavci obraz sv. Barbory - patronky "dobré smrti" a na vrcholu oltáře vstává fénix z popela, což poukazuje na Kristovo zmrtvýchvstání. Pod obrazem v zaskleném rámu jsou ostatky svatých (sv. Kláry mučenice, sv. Feliciána mučedníka, sv. Viktora mučedníka a sv. Honorata mučedníka). Kazatelna je zdobena intarzováním. Z poprsně podle řádové tradice ční ruka v řeholním rouchu držící kříž. V lodi na evangelijní straně se vstupuje do kaple s oltářem, na němž je obraz sv. Františka z Assisi. Nad oltářem je umístěn znak kapucínů a pod ním se na oltáři nacházejí dva relikviářové rámy. Na stěně je zavěšen obraz sv. Josefa, patrona umírajících, zasazený v bohatě řezaném akantovém rámci (kol. 1700). Doprovází jej nápis: "Svatý Josefe, vypros, bychom mohli šťastně skonat, mezi Ježíšem, Marií duši Bohu odevzdat". Druhá kaple, zv. Kalvárie, podstatně hlubší než kaple prvá, byla vystavěna místním stavitelem Jakubem Mirwaldem. Dominuje jí monumentální krucifix z doby kolem roku 1700, který původně zdobil sušický most. Zajímavý je mimo jiné i tím, že nohy Krista jsou v duchu raně křesťanské tradice přibity dvěma hřeby. Dole je opatřen erbem donátora. V nikách jsou umístěny sochy sv. Františka z Assisi, sv. Alžběty Durynské, sv. Anny učící Pannu Marii a sv. Ludvíka z přelomu 19. a 20. století. Na stěnách vidíme novodobé malby s náměty smrti sv. Františka, sv. Kláry, sv. Ludmily, sv. Alžběty Durynské a sv. Františka z Assisi. Na epištolní straně je oltář sv. Jana Nepomuckého se sochou světce z druhé poloviny 18. století a se dvěma relikviářovými rámci. Sochy Krista s planoucím srdcem, Panny Marie se zářícím srdcem, sv. Antonína Paduánského a sv. Terezie a sv. Judy Tadeáše jsou novodobé (poč. 20. stol. ). Klenbu chrámu zdobí nástěnné malby. V chóru spatřujeme zemské patrony sv. Cyrila a sv. Václava, na vítězném oblouku vedutu Sušice, v lodi pak Nanebevstoupení Páně, Oslavu Panny Marie, čtyři evangelisty a kapucínské blahoslavené a svaté: B. Angela de Acrio (1668 - 1739 ), sv. Františka a Camporubeo (též František Maria a Camporosso, vl. jménem Giovanni Croese, 1804 - 1866), sv. Seraphina a Montegranaro (vl. jménem Felice de Rapagnano, 1504 - 1604), sv. Felixe z Nicosie (vl. jménem Giacomo Antonio Amuruso, 1715 - 1787), sv. Ignacia a Laconi (1701 - 1781) a bl. Crispina a Viterbo (vl. jméno Pietro Fioretti, 1668 - 1750 ). Varhany jsou dílem sušického varhanáře Josefa Matyáše Wunsche z přelomu 19. a 20. století. Bohulibá činnost kláštera trvala bez přerušení až do osudného dne 27. dubna 1950, kdy komunisté vyhnali řeholníky a klášter obsadilo vojsko. Do svého původního domova se mohli kapucíni vrátit až 16. srpna 1993 (Z webových stránek řádu).

V roce 1999( 400 let od příchodu kapucínů do Čech), uplynulo 350 let od darování Milostného obrazu Panny Marie Bolestné klášteru kapucínů v Sušici. Dar je spojen s událostí, která se odehrála na Zelený čtvrtek 1.dubna 1649 na zámku Lčovicích při narození syna hraběte Jindřicha Michaela Hýzrle z Chodů. Ten daroval svojí manželce Elonoře Alžbětě Hyzrlové z Chodů obraz Panny Marie Bolestné, který prý obdržel jako poděkování saského kurfiřta za diplomatickou službu na jeho dvoře. Zbožná hraběnka si ho zavěsila v místnosti, kde na lůžku očekávala porod. Podle dobrozdání z 13. prosince 1650 o Milostném obrazu Panny Marie Bolestné, uchovaném v archivu kapucínského kláštera a publikovaném roku 1749 v knížce Sedmero uctění sedmi bolestí Marie Panny - narozené dítě nejevilo známky života. K rodičce byl povolán manžel, jenž se před mariánským obrazem modlil z modlitební knihy kající žalmy a litanie ke Všem svatým. Vzal již zdánlivě mrtvé dítě do náručí a počal na něj dýchat(není vyloučeno, že provedl "umělé dýchání" z úst do úst ), načež dítě obživlo a v duchu předpisů církve v nebezpečí života bylo ihned pokřtěno urozenou paní Napkovou. Malý chlapec přijal jméno František Michael a dlužno dodat, že dožil tehdy velmi slušného věku 60 let. Jako výraz poděkování za šťastný porod a zázračné obživnutí dítěte se hraběnka modlila před obrazem Panny Marie a povšimla si krvavé krůpěje velikosti groše, která stékala u jejího čela. Upozornila na to svého manžela, oba pak pozorovali, jak krev stéká přes obraz Panny Marie na jiný obraz Madony (Panna Maria Karmelské se škapulířem), kde se dělila ve dva proudy a dopadala na modlitební knížku, z níž se předtím hrabě modlil. První krůpěj dopadla na verš: "Aby všemu lidu křesťanskému pravou svornost a jednotu dáti ráčil", a druhá nad veršem: "Spomocník a vysvoboditel můj jsi Ty, pane, nerodlévejž... Jen Bohu buď sláva". Také druhý obraz a modlitební knížku darovali oba manželé později kapucínskému klášteru. V německy psané "Cestovní knize" Jindřicha Hýzrle z Chodů, uložené v Knihovně Národního muzea v Praze, se nachází ilustrace, na níž je místnost a rodičkou i obrazem vyobrazena, v textu je vzpomenut zázrak s krvácejícím obrazem, avšak chybí zde zmínka o zázračně obživlém dítěti. Jindřich Hýzrle z Chodů s celým příběhem seznámil kapucína P. Františka Hozlauera, v ten čas pobývajícího na zámku v Lčovicích. Ten se záhy odebral ke své příbuzné čekající dítě, jež se pomodlila k obrazu Panny Marie, podobně jak to učinila hraběnka Alžběta Hýzrlová z Chodů. Sušice-interiér kostela sv. Felixe Když se o této zázračné události dověděl hrabě Jindřich, rozhodl se věnovat obraz, obrázek, na nějž kapala krev, i svoji modlitební knihu nově založenému klášteru v Sušici. Pro milostný obraz nechala hraběnka Eleonora Alžběta Hýzrlová zřídit oltář na epištolní straně chóru sušického klášterního kostela, ke kterému dále darovala liturgická roucha a nádoby. Pod obraz Panny Marie Bolestné byl zavěšen malý obrázek, představující Pannu Marii Karmelskou se škapulířem, na nějž kapala krev. roku 1745 dali sušičtí měšťané zhotovit oltář nový. Roku 1762 daroval bývalý netolický děkan Antonín Roušar pro milostný obraz stříbrný rám. V roce 1771 byl oltář ozdoben na náklad kvardiána P. Prothasia novým tabernákulem, zhotoveným budějovickým sochařem. Zloději se obrazu poprvé zmocnili roku 1791 a oloupili jej o stříbrný rám. K další krádeži obrazu došlo 24. 4. 1977, ale již 9. 5. byl nalezen. Od roku 1792 hořela před obrazem lampa, kterou dala udělat hraběnka Dohalská z Dohalic. Z pramenů jsou nám známy četné peněžní odkazy na olej do lampy. K sušickému obrazu již záhy začali putovat poutníci. V roce 1669 sušický děkan Karel Frantešek Rosacínius z Karlsbergu požádal arcibiskupskou konzistoř, aby faráři z okolních far mohli vykonat procesí do Sušice. Této jejich žádosti vyhověl 24. dubna 1669 metropolitní děkan pražský a kapitulní vikář Šebestián Zbraslavský a ustanovil, aby se procesí konalo vždy třetí neděli po velikonocích, v níž se připomíná slavnost Sedmibolestné Panny Marie. Duchovní správci far, z nichž poutníci putovali k milostnému obrazu, předem informovali sušického děkana "by podle libosti to tak zařídil, aby ani oni, ani pořádek v děkanském kostele nebyl rušen, doufají, že bude se zvonit v městě při jejich příchodu a že jim sušický chór vyjde vstříc" (latinský dopis kašperskohorského faráře Francka z l5. června 1765). Po příchodu procesí do kostela nejprve byl konán výklad (exhorta) o Panně Marii, načež následovala zpívaná mše svatá. Roku 1749 se slavilo jubileum milostného obrazu, k němuž byla vydána již zmíněná knížka Sedmero uctění sedmi bolestí Marie Panny ..., obsahující vedle zprávy o milostném obraze především modlitby. Na rytině frontispisu této publikace sv. František z Assisi a sv. Felix z Cantalicie adorují Milostný obraz Panny Marie Bolestné, v pozadí je kapucínský klášter v Sušici. K jubilejní slavnosti zval dopisem z 9. dubna 1749 kvadrián P. Elzearius, sděloval v něm svolení budějovické konzistoře slavit svátek s oktávou a získáním plnomocných odpustků. Jubilea se na svátek Sedmibolestné Panny Marie zúčastnily zástupy prostých i vznešených poutníků, jak víme z dopisu hraběnky Althanové kvadriánu Elzearovi ze dne 14. července 1749. Poutníci si mohli z pouti odnést grafické listy s vyobrazením Panny Marie Sušické, které ryli přední barokní rytci ( např. z Prahy S. Dvořák, F. Goldschmidt, z Augsburgu Johann Klauber či S. Sondermayer). V Muzeu Šumavy v Sušici se dochovala forma na odlévání podoby milostného obrazu z vosku. S Milostným obrazem v Sušici byla spojena řada zázračných uzdravení. Jako výraz vděčnosti byly milostnému obrazu obětovány dary, často ve formě stříbrných či voskových částí těla, které byly uzdraveny. Za josefínských reforem však byly tyto votivní dary z chrámu odstraněny. Pověst sušické thaumaturgy přesáhla hranice regionu a vyobrazenu ji nalezneme například na pověstné Svaté cestě z Prahy do Staré Boleslavi (též ve stejnojmenné knize Jana Tannera) či na reliéfu kartuše, kterou přidržuje anděl umístěný na balustrádě poutního kostela Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami. Kopie Milostného sušického obrazu se dostaly i do zahraničí, jedna z nich se od 18. století nachází v dolnorakouském Murstettenu. (Z webových stránek řádu)

Barokní kaple Anděla strážce stojí 551 m n. m. a 85 m nad městem. Tento vrch se jmenuje Stráž a hlídky zde bděly nad bezpečím malé osady rýžovníků zlata. Dnešní kaple stála na místě dnešní hlavní kaple uprostřed a byla menších rozměrů. V roce 1735 byla kaple obehnána ambity s třemi branami, jednou prostornou a dvěma menšími. V každém ze čtyř rohů je umístěna kaple. Jednotlivé kaple jsou zasvěceny Matce Boží zobrazené na Palladiu - ochranný obraz České země, sv. Janu Nepomuckému, sv. Floriánu a sv. Máří Magdaleně. V roce 1873 byl rozšířen a nově zařízen kůr.
Kostelík založil kvardián kapucínů Ladislav z Bílina r. 1682, dne 3. srpna 1683 jej posvětil pražský biskup Jan Dlouhoveský v době panování Leopolda I. Ambity byly přistavěny až později, r. 1735. Areál má oblíbenou dispozici poutních míst s ústřední svatyní, kterou obklopují ze všech stran zmíněné ambity s vnitřními arkádami. Centrální kaple je poměrně malá budova na čtvercovém půdorysu. V nárožích ambitů jsou ještě navíc kapličky sv. Maří Magdalény, sv. Floriána, sv. Jana Nep. a Panny Marie Staroboleslavské. Na základě nařízení z r. 1791 muselo být poutní místo zavřeno, obrazy byly přeneseny do děkanského kostela. Teprve 1. května 1799 na naléhání magistrátu, celé obce i děkana P. Prokopa Podlešňovice došlo opět k otevření kaple a obraz Anděla Strážce byl slavnostně přenesen zpět v průvodu. Poutní místo od té doby žije prakticky až do současnosti. Sušice-poutní kaple Anděla Strážce V roce 1848 byly provedeny opravy všech omítek a střech. Největší oprava byla provedena k oslavě 200 let založení této kaple. Byl ustanoven "Spolek ku obnově kaple Anděla strážce k důstojné oslavě dvoustoleté památky založení jejího". R. 1882 bylo k 200. výročí založení poutní místo opraveno a budovy získaly historizující neorománský vzhled, jak je patrné ze starých fotografií (tyto prvky byly odstraněny při pozdějších opravách). Při příležitosti oslav jubilea tehdy také papež Lev XIII. udělil týdenní odpustky pro toto poutní místo. Do ústřední svatyně byl pořízen nový oltář se sochami andělů, tak jak je známe dnes. 10.2.1935 schválil Památkový úřad plány a rozpočet na generální opravu. Střední kaple byla podle nových plánů rozšířena a změněna tak, aby architektonicky vynikala v celém objektu. Původní zdivo bylo rozbouráno a na ose půdorysu byla postavena kaple nová. Všechny práce byly dokončeny 23. srpna 1936. Slavnostní vysvěcení a odevzdání veřejnosti se konalo 6. září 1936 za přítomnosti kardinála Dr. Karla Kašpara, arcibiskupa pražského. Poslední oprava se uskutečnila v roce 1995, kdy byla opravena venkovní i vnitřní omítka a střecha kaplí. V následujícím roce byla provedena generální oprava schodů a instalace elektrického osvětlení. Obojí financovalo město Sušice a farní úřad ze sbírek věřících. Podle záznamů přišlo v roce 1908 kolem 10 000 lidí prosit o Boží pomoc. Většinou se zde zpívá melodická píseň "Přeslavný ochránče města". Bohoslužby se zde konají každý čtvrtek v 18.30 od začátku června do konce srpna. Poutní slavnost a zároveň poslední bohoslužbu v roce se zde slaví první neděli v září. Obraz Anděla Strážce je v průběhu roku uložen mimo poutní areál.
Několik legend: Jedna z nich vypráví o chlapci, který v lese sbíral jahody a šlápnul přitom na hada. Ten zasyčel a obtočil se mu kolem nohy. Hošík zkameněl hrůzou, ale záhy vedle sebe spatřil anděla, jenž se k němu s úsměvem naklonil. Had spadl na zem a zmizel. Chlapcovi rodiče spolu s jinými zbožnými rodinami prý nechali namalovat obraz Anděla Strážce a postavili tu malou kapli.

Voprchovský dům (muzeum), dřívější děkanství na náměstí je zachovalý gotický dům se zachovalým původním zdivem, portálem a štíty zadního traktu. Kolem roku 1600 získala budova malebný renesanční štít. Dnes je sídlem Muzea Šumavy s bohatými sbírkami k dějinám horního Pootaví, historii města a sušického sirkařství. Muzeum Šumavy dále láká na unikátní sbírku skla darovanou českým rodákem Bruno Schreiberem, který nyní žije ve Švýcarsku. Odborníci na sbírce oceňují, že představuje všechny používané techniky výroby daných období. Jedná se hlavně o práce šumavských sklářů. Hodnota exponátů dosahuje pěti milionů korun.

Radnice byla přestavěna po požáru roku 1707, další přestavby proběhly v letech 1850 a1898. Pozůstatkem původní radnice je renesanční portál v přízemí. V průjezdu je umístěna mramorová deska na památku postavení hradeb roku 1322, přenesená z Klášterní brány.

Starý židovský hřbitov se nachází mezi okružní komunikací a hradební zdí. Původně byl hřbitov zřízen pod městským opevněním r. 1626, rozšířen v 17., 18. a 19. stol. Nejstarší čitelný náhrobek z r. 1708, pohřby konány do r. 1875. Je to velmi cenný hřbitov s náhrobky barokního a klasicistního typu. V letech 1987-88 byl opraven. Nyní je významnou kulturní památkou. Nový židovský hřbitov je v Křičkově ulici a pochází z roku 1876, poslední pohřeb zde byl v roce 1946. Židé v Sušici žili již od středověku. Jejich domy stávaly v dnešní Vodní ulici. R. 1923 ulice vyhořela a část domů byla nahrazena novostavbami. Židovští podnikatelé stáli u zrodu tradiční sušické výroby zápalek: v 1. pol. 19. stol. tu Bernard Fürth založil závod na výrobu fosforových sirek, od r. 1903 řídily rodiny Fürthů obě zdejší sirkárny. V Sušici se narodil také známý pražský malíř samouk Robert Guttmann (1880-1942 Lodž). První synagoga nebo modlitebna, dřevěná stavba stála ve dvoře při západní straně Vodní ulice, zřízena v letech 1659-60. Před rokem 1710 byla zničena požárem. Druhá synagoga, zděná, postavena na místě první syn. Bohoslužby asi do r. 1859, později adaptována na obytný dům. Ve zmiňovaném roce 1923 budova vyhořela a později byla zbořena. Třetí synagoga na východní straně Vodní ulice, poblíž kostela sv. Václava, byla postavena v letech 1857-59 v novorománském slohu. Bohoslužby do 2. svět. války, později nevyužitá, zbořena roku 1961. Dne 27. listopadu 1942 byli sušičtí židé odvlečeni do Terezína a téměř všichni vyvražděni v koncentračních táborech.

Opevnění města bylo vybudováno r. 1322 a obepínalo v oválu město. Přirozenou součástí opevnění byla řeka Otava, říčka Roušarka, bažinatý terén na jihu a vodní příkop. Do dnešní doby se z hradeb zachovaly pouze malé zbytky (např. u autobusového stanoviště na nábřeží) a zbytky Klášterní brány u mostu přes Otavu. Empír.kašna, měšťanské domy-klenuté mázhausy, sgrafiti, židovský hřbitov.

Rektor university pražské Marek Bydžovský z Florentina píše o požáru v Sušici roku 1592: "Téhož léta /1592/ 9.dne měsíce července Sušice město v ohradě téměř všechno vyhořelo, kromě školy a jednoho domu, a kteréhož krov shozen. Ten /oheň/ vyšel u písaře městskýho nedopatřením dcery jeho, kteráž přepoštěvši máslo, odešla a v tom se zapálilo, a ona uslyševši, že plaská, lekla se a běževši, náhodou vzala pálenýho /kořalku/, kteréhož tam dostatek jest pro soumary, kteří sůl k nim vozí, domnívavši se leknutím, že jest voda, vlila na to máslo a ono vznítivši se, vskočilo do komínu a zapálilo, takže v hodině dvě stě dvorcův a 25 stodol v městě a předměstí všecko se stodolami kromě Pražského obilí do několika tisíc strychů shořelo, nebo někomu dvě, jinému tři sta strychů a jednomu do 1500 strychů shořelo. Písař i s dcerou a k tomu jiných šest lidí shořelo".

V Sušici též používali člověčí hnát jako léčební prostředek proti odvšivení končetiny(roku 1663):Písařský manuál města Sušice z let 1659 - 1664, zápis z 22.února r.1663, Srvn. též opis rukopisu ze spisu "Antiqua vera memorabilia regiae urbis Sutticenae ad fluvium Votava olim conscripta a Joanne Řešatko", uchovaný dr.J.A. Gabrielem, později jeho dcerami předaný do Archivu městského muzea v Sušici. Písařský manuál města Sušice, cit.: Zavolána hrobařka a učiněna na ni otázka, že by Václav Jelínek, punčochář, tento minulý pondělí z kostnice hnát člověčí vzíti a pryč nésti měl. Oznámila, Ze jest tomu tak a týž Václav Jelínek v pondělí minulý na krchov jdouce, z kostnice hnát člověčí vzal, a ona jsouc na ponebí a slyšíce hřmot v kostnici, ven vykoukla a volala, kdo tu jest, a spatřila, an již Václav Jelínek od kostnice šel a pod pláštěm hnát člověčí nesl, proti kterémuž že jesti vyšla a jemu domlouvala, proč on to činí. Načež že jí oznámil, že tu kost potřebuje na nemocné své krávě k líkům. Ona pak že mu té kosti vsíti nedala, nýbrž aby ji zase tu, kde ji vsál, položil, co jest učinil a jí zase do kostnice pomohl. Což jest nápodobně Fricova Sládková viděla. Načež byvše Václav Jelínek do místa radního povolán a jemu to předneseno, se přiznal, že jest jminulý pondělí takovou kost z kostnice vzal a k tomu užívati chtěl, majíce prý mnoho vsí, že jest mu rada dána, aby takovou kost do svých šatů dal, že pominou. Snesení pánů, dán do arestu do dalšího té věci povážení". Antiqua vera ...., opis dra Gabriela, cit.: "Jistý punčochář a soused vsál z kostnice hnát pravé ruky, nesl jej domů, potkajíc jej druhý jeho soused, ptal se co to pod šosem nese, že vidí nějakou kost úmrčí býti, i přiznal se, že má pravici všivou, a že jemu jeden člověk poradil, aby takovou kost po tři dni od zadu ke krku držel, že jí ten neřád pomine. Napomínal jej druhý, aby takových pověr neužíval a ten hnát na své místo nesl, což on neučinil. Načež když jemu vyčítáno bylo, složil přísahu, že to není pravda, a tak z rathausu když domů šel, koupil sobě housku, kterou začnouce jísti, se na ní udávil a ve svém stavení tak strašil, že jeho žena tu chalupu opustiti musela, a sousedi chvíli mnoho slyšeli, pročeš tu chalupu rozbořili a spálili. Spatřuje se místo vedle obydlí Václava Olivy, k strouze hledíce".

Pověst:Po pádu ze splaš. koně před Šifnerovským domem(plochý kámen v dlažbě) se zabil rytíř z Rumelskirchenu, zjevoval se pak za tmy s výkřiky "Hoří!" děsil měšťany. Města ho zbavil až neohrožený zvoník, který mu vzal pohřební rubáš.

Na vrchu v nadmořské výšce 551 m n.m. bylo původně strážní a pozorovací stanoviště, sledující bezpečnost osady rýžovníků stříbra. Až do poloviny 17. století tu byl jen les. Podle pověsti se zde malému chlapci při hře ovinul kolem nohy jedovatý had. Chlapec ve velkém strachu a úzkosti spatřil anděla, který se k němu sklonil a ochránil před nebezpečím. Pověst využila církev a na památku zde nechala postavit roku 1683 kapli.

Ve spise r. 1868 Královské město Sušice zmiňuje se J. A. Gabriel o této noční pouti: R. 1859 dne 24. dubna na Boží hod velikonoční stalo se v Sušici převeliké neštěstí. Měšťan Jiří Karl, zakladatel růžencového spolku, ustanovil v noci procesí putování do Emauz od kříže na náměstí až na vrch Anděla Strážce vésti a sezval k tomu účelu až od Nepomuka, Planie a Kolína mnoho lidí. Procesí se sešlo na náměstí u kříže před lékárnou, kdež Jiří Karl držel k lidu řeč, pak se ubíral celý zástup lidí skoro 1600 hlav počítaje, dále. Na mostě se zastavilo procesí u kapličky a Jiří Karl začal zase řečiti, sotva několik slov promluvil, tu se počal most bořiti, a skoro 300 lidí se sesypalo pod most. Hrůza toho okamžení se nedá popsati. Když se rozednilo, bylo 54 mrtvol a as 20 těžce a víc než 50 lehce poraněných. Strašlivá tato událost nejen v městě, ale v celém okolí vzbudila všeobecné ustrnutí.

V muzeu se dochoval pranýř, původně umístěný u radnice pod zvonkem zvaném Planýř. Nad vchodem do muzea je zazděna hlava dívky. Podle jedné verze ukazuje, kam až sahala voda při povodni podle jiné je to část sochy Spravedlnosti. Váže se k ní také pověst o dívce udušené vajíčkem. Zloděj jí chtěl na hřbitově ukrást prsten, který ovšem nešel sundat, tak s ní praštil vzteky o zem až vajíčko vypadlo a dívka obživla. Zloděje pak místo vězení čekala odměna. Na budově spořitelny je reliéf z roku 1936 od sochaře Josefa Matějů; na reliéfu je zobrazena hlava A. Hitlera, co by německého souseda. Na budově staré lékárný se nachází zbytek železného řetězu, kterým byl kdysi v čase bohoslužeb uzavírán vchod do Kostelní ulice. V kamenném obložení vchodu vily továrníka Schwarzkopfa na rohu ulic T.G.Masaryka a Ostrovní můžeme zase najít otisk trilobita.

Povětroň byl pozorován v Sušici, v sobotu 27. června 1931 po 22 hodině večerní. Letěl velikou rychlostí, dosti nízko nad zemí od jihovýchodu na severozápad, takže se zdálo, že se dotýká Kalov za Andělíčkem. Byl neobyčejně jasný. Osvítil celý kraj a úplně zastínil měsíční světlo, ač toho večera bylo neobyčejně jasno. Meteor se jevil jako dvojitý kužel, vpředu komolý do běla rozžhavený, u společné základny červený, hlomozně sršící částečky na všechny strany, vzadu plný, různobarevný až fialový a bílý, značné délky. V prvním okamžiku činil povětroň dojem obrovské rakety, provázené známým sykotem. V několika vteřinách vzácný tento přírodní jev zmizel za Chmelnou.

Dále po žluté do Horních Dvorců a vzhůru na Svatobor(845m.n.m.):

Rozhledna je vysoká 31,6 m a celková výška rozhledny nad mořem činí 871 metrů (182 schodů). Odtud je nádherný pohled do kraje a na zahraniční šumavské velikány. Je možno vidět mohutná Ždánidla, hřebeny Plesné i Polední hory a skalnaté temeno velebného Javora. Za pěkného dne je možno viděti i useknutý kužel malebné Přimdy, na severu se rýsuje hrad Radyně u Plzně a na jihovýchod dohlédneme k hřebenu Boubína, jehož vrchol je zakryt Ždánovem jemuž sousedí Javorník s rozhlednou. Výrazná dominanta Sušicka při chatě KČT z r.1935 a 75 m vysokou TV retranslační věží.
Svatobor-rozhledna Na úpatí Svatoboru byly objeveny stopy polozahloubené chaty ze střední doby kamenné (10 000 - 8 000 let před n. l.) o rozměrech asi 4,5 × 3 m. V ní byl nalezen větší počet kamenných štípaných nástrojů. Rekonstrukci této chaty můžete spatřit v expozici muzea v Sušici. Pod Svatoborem jsou i objevy pohřebiště původní slovanské osady Sušice, datované nálezem denáru z doby Vratislava I. (1061 - 92). Inventář obsahoval také perly, jež se v Čechách vyskytovaly poměrně zřídka a jsou dokladem rozvinutých obchodních kontaktů. V minulých dobách byl Svatobor opředen mýtem pravěkého hradiště a obětiště (vedl k tomu název vrchu a náhodně nalezený středověký svícen, považovaný za staroslovanského bůžka). V roce 1868 byl ze Svatoboru vybrán jeden ze základních kamenů Národního divadla. V dobovém průvodci čteme: "Rozhledna tato byla postavena roku 1894 a dokončena v roce 1896 - vysoká 28 m, hojně navštěvovaná a pro špatný stav byla v roce 1934 zbořena a na její místo postavena ve své nynější podobě jako živý památník archit. stav. K. Houry v témže roce během 3 měsíců. Útulna byla postavena roku 1900 a byla dosti navštěvována, avšak roku 1905 vyhořela a zůstalo ještě v těch místech sklepení, ale během své doby se již rozpadává."

F.F.Toužimský: ...upomínají nás na dobu, kdy národ český osadil žírné ty kraje, kdy nad Otavou plály ohně Svatovítu, kdy ctěn byl Perun, kdy vládly zde Lada, Živa i Morana, na dobu kdy posvátná doubrava šuměla v místech, kde dnes pnou se štíhlé jedle Svatoboru, kdy lid mýtil si nad Otavou družné sídlo a shromažďoval se v něm nejen k úctě bohův, ale i k radám i k soudům. Záhy as i rýžovnictví, pokračujíc proti toku řeky, sem se rozšířilo. Doba ta minula, zavítalo křesťanství, rozmetány obětnice, sporáženi bůžci, rozprášeni žreci a vlchevci, kteří však dlouho ještě nacházeli útulku v okolních hvozdech a ochrany u lidu. Pověst: Na sev.svahu léčivý pramen Odolenka-podle dcery Klata(zakladatele Klatov), jež zde byla pohřbena. Za bouřlivých nocí se zde zjevuje její přízrak zpívající pohanské písně, poté nasedá do povozu taženého bílými voly, kteří ji vezou zpět ke hrobu.

Ze Svatoboru sjedeme silničkou(nebo okolo Klicperovy skály) přes Vodolenku a Odolenov:

První písemná zmínka o obci Odolenov pochází z roku 1573, kdy se dozvídáme, že obec náleží ke statku Hrádeckému. Vůbec první písemná zmínka o prameni pochází od Vojtěcha Chanovského, když v latinském spise "Šlépěje nábožnosti české" vydaném v roce 1659 mluví o studánce Vodolenské a o jejím působení. Bohuslav Balbín píše v roce 1679 o zázračných účincích vody z pramene na Svatoboru. Z dalších pramenů se dozvídáme , že roku 1748 nechal Jan Ferdinand hrabě Desfours asi sto kroků od hrobu Vodolenky postavit kapli k poctě Panny Marie Pomocné. Tento hrob byl ještě v těch letech označen dřevěnou mříží a byl uctíván. Při výstavbě kaple byl hrob zničen.Kaple byla vysvěcena 18.června 1750 od P.Vácslava Weissenregnera, děkana sušického a česného kanovníka staroboleslavského. V roce 1776 napsal známý zbynický farář František Hruška německy obsáhlý rukopis "VODOLENKA". Spis daroval Anně Marii Hraběnce des Foursové. Tento spis je v současné době uložen ve sbírkách sušického muzea. Uvádí v něm několik popisů zázračných uzdravení. Zemřel zde vynikající český divadelní herec 19. století Jan Kaška (1810-1869). Vodolenka-kaple Baronka Antonie Sturmfedrová v roce 1853 započala s úpravami lázní, ale i přes její velkou snahu a velké investce nebyla o mnoho zvýšena návštěvnost lázní. Jednu neděli ke konci srpna 1867 improvizovali tu studenti zábavu a k ní dopravili sem starší klavír. Vypravil se sem i náš genius, hudební skladatel Bedřich Smetana, který tehdy byl hostem v Sušici u pana Angra, kapelníka Národního divadla. Často sem chodíval s přáteli z okolí i František Pravda Léčil se tu i spisovatel Ivan Klicpera, jehož pravidelně navštěvovali Dr. Josef Gabrie1 a hrádecký kněz, spisovatel František Pravda. Klicpera napsal tu 2 pověsti z našeho okolí: Na stráži a Vodolena V roce 1869 tu marně hledal uzdravení herec Jan Kaška, člen Tylovy družiny Prozatímního divadla. Zemřel zde a byl pochován v nedalekých Svojšicích. Hostinec byl v provozu ještě několik let po druhé světové válce. Po uzavření hostince několik roků areál pustl, na počátku 60.tých let se počalo s budováním pionýrského tábora. Tento tábor je zde v provozu až do dněšních dnů a prošlo jím tisíce dětí. Město Sušice a obec Hrádek spolupracuje v současné době na projektu "Svatobor žije".

Za času vojvody Nezamysla zplodil Lopota Bytiš s manželkou Burkou syny Tuchonce a Krásoně, dceru pak Klatowku (zakladatelka Klatov). Esymislaw zplodil se svou družkou Klatowkou 4 syny, jeden měl jméno Klattowesan, druhý Wostrodic, třetí Lab a čtvrtý Kejchan, svému synu Labovi vystavěl dvorec Lab, který nachází se čtvrt hodiny od Klatow (dnešní Luby). Syn Lab ten sobě vzal si za ženu krásnou dívku jménem Trestinka, dceru rytíře Zymoroda. A v krátké době své bohatství rozmnožil a po své smrti zanechal dědice Bořka a dvě dcery, Wodolinku a druhou Hodolanku. Tato paní Klatowka byla pohanského původu a část svého dědictví věnovala pohanské víře, svou nejvetší víru měla v bohyni Klywynu.Tuto bohyni uctívala Klatowka se svými syny a dcerami, a obyvateli velmi, a z toho jest také znáti, že celá tato rodina z rodu Bitišova byla víry pohanské, jeho žena Burka stejně jako Wodolenka byly vychovány jako pohanky, a také tak všichni žili, jak ale do Klatow pronikla víra a světlo víry křesťanské počalo prosvětlovat místní víru pohanskou, stejně jako bázeň boží, která dobře učinila jejich srdcím, kde nalezli pravého boha a útěchu v nebi a jedinou zemskou víru a své pohanství za omyl uznali. Z toho tedy vyplývá, že Wodolenka, sestra Rosmilova, který byl váženým klatovským občanem a pohanským vyznavačem, musela tedy uprchnouti z omylu pohanské víry, a tedy za sluncem východu pak skrz husté a tmavé lesy prodírati se musila, až na horu zvanou Svatobor narazila, která u města Sušice se nachází, kde také zastavila, aby zde svůj dům pro sebe a svou družinu vystavěla, a pak zde i zemřela, kde její blízcí pak její hrob učinili, tam pramen vytryskl, o kterém jsme tu pojednávali, a který se Wodolenka zove. Páter Chanowsky ale píše takto: čtvrt míle od města Sušice směrem ke slunce západu je vysoká hora a les zvaný Svatobor, tam se nachází pramen na vodu velmi bohatý, ke kterému z různých důvodů lidé se ubírají, aby tu své oči umyli a se vykoupali a vše v posvátné úctě a sem také svatá procesí vedli. Původ tohoto pramene jest následující, jak jsme zpravováni. Jedna pamětihodná panna nemocná byla k smrti, vyhledala tedy své přátele, aby po její smrti její tělo na vůz naloženo bylo a dva bílí voli zapřaženi, kteří i s vozem bez průvodčího na místo dojeli, a ona tam pohřbena a kde do dnešních dnů jako znamení jejího hrobu, pramen vytryskl. Tento pramen se nazývá Wodolenka( Vodolenka 1776 - uloženo v sušickém muzeu, z němčiny přeložila M.Bouchalová ze Sušice).

do Hrádku:

Název obce Hrádek je odvozen jako Hrádek = malý hrad (tvrz). Zdejší oblast byla osídlována Slovany již koncem 5.století. V sídlech Zbynice a Čejkovy jsou dochována stará slovanská sídliště, poblíž sídla Čejkovy je i staré keltské sídliště. První zmínka o obci Hrádek je z roku 1298. Zbynice jsou uváděny od roku 1169 a Čejkovy dokonce od roku 1O45. Do roku 1479 obec příslušela k hradu velhartickému. Hrádek, jako celé panství, se dědil z pokolení na pokolení a nebo prodával jiným. A tak se koncem 14. století (1391) přes obě dcery Jana z Velhartic dostaly Velhartice a také Hrádek do rodu pánů z Hradce. I v době vlády pánů z Hradce na Velharticích patřil Hrádek k panství a měl své purkrabí. V letech 1407 a 1408 to byl purkrabí Matěj a v roce 1415 Ojíř z Vlčkovic. V roce 1452 po smrti Oldřicha z Hradce bylo panství prodáno Děpoltovi z Rýzmberka. 15. července 1479 Vilém Švihovský z Rýzmberka vydal listinu, podle které se po velkém požáru obnovuje městečku Hrádku zákupní právo a vymezují další povinnosti i svobody. Po požáru byla opuštěna tvrz a zanikl i purkrabský úřad na Hrádku. Během 1. poloviny 16. století přišel Hrádek do rukou různým majitelům, kteří prodejem panství vyrovnávali své dluhy. Až v roce 1565 koupili polovinu Hrádku Račínové z Račína a z Čejkov a roku 1588 dokoupili druhou. Po roce 1590 byl pravděpodobně vybudován renesanční zámek na místě středověkého hrádku. V roce 1686 koupil "statek Hrádek a Mokrosuk, tvrz Hrádek s dvorem poplužním Hrádeckým a s městečkem Hrádkem" Jan Heřman Černín z Chudenic. Z majitelů Hrádku v 18. století stojí za zmínku Jan Ferdinand, hrabě Desfours z Montu a Athienville. Statek Hrádek koupil roku 1731. Ještě v tomtéž roce začal přistavovat ke starému renesančnímu zámku nový barokní zámek. Roku 1746 bylo k hrádeckému panství připojeno velhartické. Hrádecké panství bylo označováno jako Hrádek Desfours a bylo sídlem panské správy. Jan Ferdinand Desfours vystavěl na vrchu Svatobor, v místě pramenu léčivé vody, kapli. Při silnici Hrádek - Sušice nechal postavit sochu sv. Jana. Erb rodu des Fours Bedřich Desfours nechal postavit ve dvoře zámku kapli sv. Valburgy se vstupem ze zámku i zvnějšku. Po smrti Bedřicha se stala dědičkou Františka Romana Desfoursová. Po její smrti a smrti jejích dětí převzal panství její manžel Karel Theodor Sturmfeder (1827). Karel Strumfeder se podruhé oženil. Jeho syn Otakar byl psychicky narušený hoch, v dětství se o něj staral místní učitel Ondřej Šváb (pozdější ředitel školy) a od roku 1847 František Pravda. Po smrti Strumfedera zůstal Hrádek čtyřem dětem jeho dcery Otílie. Za děti vedl správu panství Karel Henn. V roce 1898 převzal panství Bohumil Henneberg-Spiegel a spravoval ho až do své smrti roku 1934. Zámek je dochován dodnes. Dominanta Hrádku, třípatrová věž s hodinami na všechny strany se zřítila v červenci 1976. Koncem roku 2000 zámek zakoupila sušická firma Šumavaplan spol s r.o., zastoupená Ing. arch. Pavlem Lejskem. Po mnoha letech byly zahájeny práce směřující k záchraně tohoto architektonicky nesmírně vzácného objektu. V letech 2000 - 2001 bylo provedeno základní stavební a statické zajištění objektu, v letech 2002 - 2003 bylo provedena rekonstrukce krovu a výměna střešní krytiny. Byly zahájeny restaurátorské práce v objektu. Většinu prací zajišťovali místní firmy. Veřejnosti je přístupná kaple patřící k zámku, při bohoslužbě, která se konná 1x za měsíc. V kapli jsou pořádány koncerty duchovní hudby. K zámku patřil také rozsáhlý zámecký park a altánem Blud. Místo je opředeno pověstmi o neštěstí během 30leté války. V olšové aleji je dodnes dochován kamenný podstavec nejasného původu - říká se, že jde o pozůstatek jezdecké sochy. Altán, kde sedávala paní hraběnka byl letech 2005-7 obnoven. Bylo též odborně ošetřeno 18 stromů aleje.

Domy špýcharovitého typu, barokní mlýn.

Mezi osobnosti, které se v Hrádku narodily či zde žily a vynikly v některém oboru ať už v Hrádku nebo v jiných místech, patří zcela jistě český spisovatel, vychovatel a kněz František Pravda. Výborný povídkář, který přinesl do české literatury žánr vesnických povídek, realistické vyprávění příběhů z každodenního života. Pro Hrádek má Pravda ještě mnohem větší význam, protože svůj život s ním spojil a své dílo tu skoro celé vytvořil. Své literární pokusy začal Pravda (tehdy ještě student Hlinka) na gymnasiu. Pak se učil psát spíše překládáním z němčiny. Svou první povídku "Dvě svatby najednou" začal psát v Praze, ale dokončil až v Hrádku, kam přišel v roce 1847. Jeho dílo bylo nemalé. Sám je třídil na povídky pro širší kruhy (těch bylo 123) pro mládež vůbec (31) pro mládež dospělejší (28) pro mladé řemeslníky (11) divadla pro děti (7) cestopisy a drobnější články (7) Vycházely jednotlivě, ale i souborně u Pospíšila (Povídky z kraje), u J. L. Kobra (Fr. Pravdy sebrané spisy, Fr. Pravdy sebrané spisy pro lid), u B. Stýbla a později u FR. Urbánka divadelní hry (Divadlo pro děti). Pravda měl na mysli literární hodnotu až na druhém místě a na prvním místě hodnotu mravokárnou a kazatelskou tendenci povídek. Podobně se na mnoha místech v Pravdových povídkách setkáváme naopak se zemitým smyslem pro humor, se šťavnatou zkratkou, která vyjadřuje víc, než dlouhé úvahy. František Pravda Zdá se, že mnohé z jeho odkazu ještě není doceněno. Životní osud zavál mladého kněze Vojtěcha Hlinku na Sušicko v roce 1847. Bylo mu 30 let a pomýšlel na jinou budoucnost. Na Hrádku chtěl zůstal jako vychovatel jen 6 let, ale nakonec bylo vše jinak a on zde zůstal ještě celých 57 let, až do konce svého života. Po vysvěcení na kněze nebylo pro něj volné místo. Zůstal téměř celý rok ve svém rodném Nekrasíně u Jindřichova Hradce. Po nějaké době začal pomáhat duchovnímu v sousedním Jarošově. Za nedlouho nastoupil jako kaplan ve středních Čechách v Kvílicích. V roce 1846 odešel do pražského ústavu pro odrostlé slepce. Setkal se zde se zakladatelem časopisu Blahosvěst Václavem Štulcem, který ho požádal o přispívání do tohoto časopisu. Pak začal Hlinka psát i svou vlastní povídku "Dvě svatby najednou". Právě pod ní se objevilo jméno František Pravda, které už zůstalo Hlinkovi na celý život. Tou dobou Hlinka těžce onemocněl a musel zanechat své práce ve slepeckém ústavu. Po vyléčení přijal místo vychovatele dětí hrádeckého pána. Nedlouho před Hlinkových příchodem (v říjnu 1847) zemřela druhá žena barona Sturmfedera Marie z Hornecku a baronovi zůstali dvě děti Otakar (13 let) a Otýlie (11 let). Syn Otakar byl duševně nemocný, ale už během prvního roku Hlinkova působení se ukázalo, že se podařilo najít metodu, jak v chlapci rozvinout to, co bylo možné. Baron byl za to kaplanovi vděčný, a když se blížila dohodnutý doba odchodu kněze ze svého místa, přála si i celá rodina, aby kněz zůstal dál. Dokonce mu dali postavit domek, ve kterém pak všechna další léta žil. Po dalších třech letech se Otýlie vdala za barona Henna a na zámku přibyly čtyři děti. V letech 1865 až 1871 ale postupně zemřeli všichni Sturmfederové - mladá maminka, starý baron a nakonec i Hlinkův ošetřovanec Otakar. O panství se pak staral baron Henn za své děti. O jeho děti pečovala i nevlastní babička a duchovně i páter Hlinka. Začátkem 70. let byl už Hlinka známým spisovatelem Fr. Pravdou. Byl i arcibiskupským notářem pražským a biskupským notářem budějovickým a královéhradeckým. Byl čestným občanem Hrádku a schylovalo se také k jeho volbě poslancem do zemského sněmu. Mezi jeho ctitele patřili spisovatelé: Hálek, Šmilovský, Kosmák, Rais, Bass a další. L. Stehlík o něm napsal v Zemi zamyšlené: Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a proto tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschoďový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904.

Dalšími osobnostmi Hrádku byli Anderlové: Pocházeli od hrádeckého mlynáře Josefa Anderleho, který koupil panský mlýn od hraběte Bedřicha Desfourse už v roce 1767. jeho pravnuk Jan (1819-1852) žil v Sedmihradsku a založil tam školskou nadaci, jeho bratr Karel (1826-1895) se stal radou zemského soudu v Praze, a o dvě generace později se stal syn mlynáře Josefa Anderleho, Jan, guberniálním radou ve Lvově.

Karel Bayer se narodil v Hrádku v roce 1888 jako potomek mlynářského rodu Františka Bayera. Karel se stal profesorem reálného gymnasia v Mělníku. Napsal studii "J.E. Purkyně - Adelaida Desfoursová - M. B. Koster" (Stručný popis životního příběhu těchto tří lidských duší). Jeho bratr Ing. František Bayer z prvního otcova manželství, byl ministerským radou v Praze a pomohl získat pro Hrádek subvence na dláždění silnice.

Jarko Dvořák - Šumavský se narodil ve Strakonicích v roce 1887. Od roku 1908 studoval v Praze u prof. V. Jansy a po vojenské službě pokračoval u prof. F. Engelmüllera. Často navštěvoval Hrádek (byl příbuzný starosty Aloise Saxla, obchodníka a starosty v letech 1919 až 1922). Namaloval pohled na starý most a zámek v Hrádku, od Vodolenky na Břetětice, na část cihelny v Tedražicích apod. Zemřel 1. 10. 1964.

Josef Hozman se narodil v roce 1863 v Bílenicích. Po absolvování učitelského ústavu učil jako mladý učitel také v Hrádku, a to v letech 1890 až 1893. Zde také našel manželku - oženil se s Kristinou Šebestovou, dcerou sládka. Později se stal ředitelem měšťanských škol v Sušici a také napsal několik knih např. Šumava po převratu, Dějiny škol měšťanských v Sušici, Rodokmen Hozmanů na panství žichovickém, romány: Se srdcem divno hrát, Z dob kněžny Černé Káči apod. Zemřel v dubnu 1946 v Sušici.

Benjamin Matyáš Kosler se narodil 7. října 1789 v Litomyšli u Hořovic jako syn řezbáře. Vystudoval práva a po krátké etapě vychovatelské se stal panským úředníkem a v roce 1817 správcem hrádeckého panství. Zřejmě byl velmi schopný. Do Hrádku přivedl i svého otce a zřejmě i mladšího bratra. Vyjednával také svatbu Františky Romany Desfoursové s Karlem Theodorem Sturmfederem, k níž došlo v roce 1824. Zakoupil pro hrádecký zámek zvon Concordia v roce 1824 a byl i kmotrem prvorozeného syna barona Sturmfedera. Po smrti Romany Sturmfederové a jejích dvou dětí byl vypovězen, odešel do Štýru a pak do Kuksu. Zemřel 7. října 1869 v Plni.

Bohumil Kosler byl synem mladšího bratra B. M. Koslera, Františka, který byl nadlesním ve Velharticích. V třicátých letech rodina ještě žila v Hrádku, kde se narodil Bohuslav i jeho sestra Alberta. Bohuslav vychodil obecnou školu v Hrádku a po dokončení právnických studií se stal úspěšným právníkem a auditorem. Zemřel v roce 1923 a je pochován na velhartickém hřbitově.

Antonín Liška se narodil 27. 3. 1791 v Hrádku. Vystudoval filozofii a stal se knězem premonstrátského řádu na Strahově. Patřil k česko-slovanským spisovatelům začátku minulého století. V roce 1845 napsal pod pseudonymem Václav Nábožný román Eliška, časoměrně přeložil Homéra apod. Zemřel v Praze v roce 1847.

Karel Polata se narodil ve Zdíkově v roce 1914 a v 16 letech se s rodiči přestěhoval do Sušice. Přestože se v dětství učil hudbě, její teorii i hraní na housle i klavír, vyučil se v Sušici automontérem, ale po svém úraze v roce 1945 se věnoval už jen hudbě. Karel Polata byl nějaké čas zaměstnán na obecním úřadu v Hrádku a oženil se s Marií Kroupovou z čísla 100. V Hrádku často hrával k tanci se svou známou kapelou. Jaroslav Křička pro něj složil několik skladeb, z nichž se některé týkají i našeho prostředí, např. Hrádecké panenky a Zbynický pan farář. V repertoáru měl i Tedražickou polku Josefa Stupky. Stará paní Hosnedlová mu zpívala několik písniček, které upravil do svého repertoáru. Zemřel v březnu 1974.

Antonín Schlössewald se narodil 24. dubna 1891 v Hrádku u Sušice. Byl akademickým malířem a ilustrátorem. V mládí byl žákem Naskeho. Žil v Praze, na Vinohradech. Maloval figurální obrazy i krajiny z přímoří i z Československa. Známé jsou jeho obrazy: Venuše s Amorem, Thamara, Sapho. Ilustroval například Sienkiewiczův román Quo vadis. Vystavoval v salonech u Rubeše a Topiče v Praze. Karel Stöger byl synem ředitele panství Hrádek. Po ukončení gymnasia vystudoval práva se stal radou vrchního zemského soudu v Kutné Hoře. Jeho bratr se stal rovněž právníkem a c. k. soudcem.

Karel Šváb byl synem hrádeckého řídícího učitele Ondřeje Švába (1847-1888). Gymnasium začal studovat v Klatovech a dokončil ho v Písku. Pak vystudoval práva a stal se úředníkem na staroměstském magistrátu v Praze.

Emanuel Uher se narodil v roce 1915 ve Volšovech, ale jeho otec pocházel z Hrádku č. 32. Za okupace byl totálně nasazen v Německu a vrátil se s narušeným zdravím. Po válce dokončil pedagogickou fakultu v Praze a jako zapálený češtinář působil dlouhá léta na sušickém gymnasiu. Jeho manželka Anna pocházela z rodu hrádeckých Sveřepů (dolejší mlýn) a tak věnoval kus života také Hrádku. Zemřel v Sušici v roce 1975.

Václav Zíbar se narodil 20. 12. 1914 v čísle 33. Byl vyučeným zámečníkem. Začátkem okupace odešel do Zlína a pak do Prahy, kde už zůstal. Tady vystudoval i vyšší strojnickou průmyslovku a pracoval v různých funkcích. Oženil se v roce 1955 a celá léta se vracel do rodného Hrádku. V Praze se stal členem regionálního spolku rodáků a přátel Sušicka. Jeho koníčkem se stalo studium dějin Hrádku, kterému se věnoval od roku 1960 a plně se mu věnoval do roku 1974, kdy odešel do důchodu. Sepsal práci "Dějiny Hrádku u Sušice 1960-1985", v níž shromáždil množství informací k vývoji Hrádku a životu v něm a také 290 fotografií k dokumentaci jeho vývoje. Zemřel 26. března 1990 v milovaném Hrádku.

Dalšími významnými osobnostmi obce jsou rodák z Tedražic, slavný dirigent, Václav Stupka, dále farář ve Zbynicích a spisovatel František Hruška. Známý je i vztah Jana Evalgelisty Purkyně k Hrádku. Purkyně, domácí učitel na zámku Blatná, se seznámil s hrádeckým panstvem. Tajemstvím je opředen jeho vztah k Adéle Desfourousové. S mladým Purkyněm (23) se seznámila v roce 1810 jako desetiletá a jejich přátelství bylo trvalé. V roce 1823 odchází Purkyně na univerzitu ve Vratislavi. V Purkyňově pozůstalosti se našlo mnoho dopisů od Adély, poslední - smutný, z roku 1827 obsahuje přání k Purkyňově sňatku. Korespondenci obnovil Purkyně v roce 1840. Jako vdovec vychovávající 2 syny prý často vzpomíná na Čechy a na mládí na blatenském zámku. Návratu do Prahy se Purkyně dočkal až v dubnu 1850, ve svých 64 letech. To už Adéla nežila. Čtyři roky předtím uhořela - při pečetění dopisů se jí vzňaly šaty.

Do roku 1885 se děti učily v nevyhovujících objektech, a to na několika místech v obci. V roce 1885 byla na pozemku velkostatku dokončena stavba obecní školy. Předtím sloužil pozemek jako jízdárna pro zámecké panstvo. Do nové školy, která měla pět tříd, chodily děti z Hrádku, Tedražic a Kašovic. V letech 1977-80 byla provedena generální oprava budovy základní školy a v září 1981 byla v akci "Z" dokončena výstavba dvoutřídní mateřské školy pro 60 dětí. Současně s tím byla vybudována i školní jídelna a vyvařovna pro děti z mateřské i základní školy. Zámecký pivovar, ve kterém se do 30. let tohoto století vařilo pivo, převzaly Západočeské pivovary Plzeň. V současné době objekt slouží jako sklad piva. K zajímavostem Hrádku nesporně patří Panský mlýn. Při dostatku vody dvě turbíny poháněly mlýn, kde se nejen mlelo obilí, ale byla zde i pila, jeden z největších katrů v širokém okolí. Bylo zde zaměstnáno mnoho lidí. O turbíny se staral pan Hlaváč. Při nedostatku vody nastupoval parní stroj, který v chodu udržoval strojník Ulrich. Při mlýnu byly zřízeny i sádky na ryby, kde místní obyvatelé mohli nejen o době Vánoc, ale i během roku si kupovat kapry. Díky mlýnu měla obec Hrádek elektrickou energii v domácnostech dávno před hromadným zaváděním elektrifikace okolních obcí. Posledními mlynáři byli pan Faic a pan Pikeš. Mlýn skončil svoji činnost v šedesátých letech, pila skončila v době zavádění elektrického proudu již v padesátých letech tohoto století.

Starý most se dvěma oblouky byl kdysi ozdobou a chloubou mostního stavitelství. Byl vybudován v době kolem roku 1560, v době, kdy se přestavoval i starý renesanční zámek. Jako renesanční památka byl zařazen do seznamu památkových objektů I. kategorie. Přes svou idylickou krásu most ustoupil potřebám nové doby. Most svou nedostatečnou průchodností při povodních býval příčinou záplav, sám byl poškozován od plovoucích ker a musel být často opravován. Ještě ve třicátých letech byl učiněn pokus o zvýšení průtoku tak, že na západní straně mostu byly vybudovány tunely - jeden kamenný a jeden z betonových skruží. Tunely ale byly začátkem německé okupace zasypány. V roce 1967 se započalo v obci se stavbou nového mostu přes říčku Pstružnou na křižovatce do Sušice a Tedražic. Nový železobetonový most byl dokončen v roce 1968 a tím se výrazně zvýšila průjezdnost ve směru na Tedražice a Zbynice z obou směrů od Sušice i od Klatov. Na středním pilíři kamenného mostu stála od nepaměti socha svatého Jana Nepomuckého a naproti ní na druhé straně mostu také kříž. Po zrušení mostu byla socha umístěna na prostranství mezi novým mostem a domem čp. 43. Kříž se při budování nového mostu ztratil. Po pravé straně mostu stála dříve dřevěná trafika. Dnes naproti tomuto místu na levé straně mostu stojí nově otevřená dřevěná trafika paní Lísové.

Dub starý 400 let. Do správního území obce spadají v současné době, kromě Hrádku také Čejkovy, Zbynice, Čermná, Kašovice, Odolenov a Tedražice. Obec má dnes 1330 obyvatel.V Hrádku bylo vybudováno dětské hřiště a nyní se realizuje výstavba parčíku vedle budovy obecního úřadu. Značné prostředky dává obec do oprav kulturních a historických památek, údržby komunikací a výsadby a ošetřování zeleně. V roce 1998 byla realizována plynofikace celého Hrádku a v roce 2001 Tedražic. V roce 1998 byla v Hrádku dokončena výstavba inženýrských sítí pro 34 stavebních parcel(dle webových stránek obce).

Dále po cyklotr.směr Zbynice, Kolinec,nebo Tedražice.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013