Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 50: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Vimperk - Klášterec - Korkusova Huť - Arnoštka - Horní Vltavice - Žlíbky - Strážný (20 km)

Z Vimperka(CT 46) podél Volyňky pod kláštereckým čtyřobloukovým viaduktem (s otvory zaklenutými polokruhovými klenbami z kamenných kvádrů; opěry jsou kamenné-na prostředním letopočet 1899; svým vzhledem připomíná viadukt typické alpské mosty(technická památka; v roce 2004 gen. oprava)) polní cestou do Klášterce:

malá kolonizační vesnici založena snad roku 1174, ležící na vimperské větvi solné Zlaté stezky. Prý zde ve 13. století založili mniši - kolonizátoři z Bavorska - klášter, není to ovšem nikde doloženo a tak nejspíše zde jen poustevna. Vesnice zmińována také 1359. R. 1547 zde sklářská huť. Na návsi vesničky najdete kapli Povýšení Sv. Kříže postavenou v roce 1852. V roce 1910 zde žilo 247 obyvatel v 31 domech; byla zde i škola. V blízkosti bývalá tanková střelnice.

Zdejším nejznámějším sedlákem byl jakýsi Terl, který po okolí proslul svou chutí k jídlu. Na posezení prý snědl celé tele. Otec básníka Antonína Sovy, řídící učitel a hudebník Jan Sova, pocházel ze zdejší hodinářské rodiny.

Po turistické žluté okolo bývalého Huťského Dvora(pocházela odtud rodina Pimmerova-Anna Justine nářeční básnířka či její bratr farář Josef Alois) do Korkusovy Huťě:

Korkusova Huť v r. 1869-1910 pod názvem Korkushütten obec v okr. Prachatice, v r. 1921-1930 obec v okr. Prachatice, v r. 1950 obec v okr. Vimperk, v r. 1961-1971 část obce Klášterec v okr. Prachatice, od 26.11.1971 část obce Vimperk v okr. Prachatice. Lidově také zvaná Wenzelheislhütte, poprvně zmiňovaná roku 1606, majitelem snad jakýsi Jáchym; později roku 1625 jako Hutt Jana Khorgusa(v souvislosti s jeho úmrtím); huť v hodnotě 300 kop grošů dědí jeho syn Jiří. Ten brzy upadá do dluhů, v roce 1632 přestává plnit závazky, kupuje ji od něho za 150 kop grošů Václav Khüweg(Khübeck, Khühweg, Küweg, Kieweg) a huť posléze 8 let nevyrábí. V roce 1678 huť kupuje jeho syn Matěj, od něho zase roku 1740 jeho syn Albrecht, který splatil v roce 1740 všechny své závazky. 23.6. 1753 zdědila majetek odhadnutý na 1328 zlatých jeho žena Markéta. Ta předává huť svému synovi Janovi, který jako svobodný člověk vrací výhostí list a tak se stává znovu schwarzenberským poddaným. Jeho nástupcem se na huti stává Ignác Küweg. Výroba v huti skončila roku 1787 a z huti se stává zemědělské stavení. R. 1785 zřízena lokálie. R.1788 vystavěna vedle hutě dřevěná kaple Nejsvětější Trojice se zděnou sakristií a roku 1801 kostel Nalezení sv. Kříže. Oltář dovezen ze zrušeného kostela v Č.B. Na bočním oltáři bývala plastika Oplakávání Krista z konce 15. století, dnes umístěná v Alšově jihočeské galerii. Stroj i skříň varhan z roku 1853 od varhanáře Franze Jüstla, I/8, mz.

Dál přes hlavní silnici do bývalé Huti pod Boubínem:

nebo také Táflova Huť
Otto Veith v Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, s. 60 píše: "Samota zvaná Táflova Huť (Tafelhütten) pod severním svahem hory Boubín (Kubani) je poprvé zmiňována roku 1619 (české označení Huť pod Boubínem odkazují Profousova Místní jména v Čechách ke zmínkám ještě starším, totiž z roku 1552 a 1554 a citují je z díla Klimeschova, Tofel-Bettlhütten zato poprvé až k prvé zmínce 1687 - pozn. překl.). Prvým osadníkem byl prý Wölfl Plechinger a jeho dům byl později přebudován na sklářskou huť. Usedlost předal Plechinger svému synu Kryštofovi, podle jehož zdrobnělého křestního jména (Christoph se v němčině zdrobňovalo i na Töffel) se odtud huť nazývala, poněvadž pak vedle levného dutého skla se tu vyráběly i skleněné perly do růženců zvané nářečně "Beteln", máme tu i vysvětlení místního jména Tofel-Bettlhütten (viz i práce Josefa Blaua Die Glasmacher des Böhmerwaldes). Aby byl ušetřen les, byla roku 1722 huť zrušena. Tehdejší huťmistr Lampert Plechinger provozoval nadále už jen zemědělské hospodářství, které pak přešlo do vlastnictví rodiny Korbischovy, jíž náleželo od té doby bez přerušení. Korbischovi navíc při křtu dávali chlapcům výhradně jméno Johann. Tak Johann Korbisch a jeho manželka Maria předali dvorec synu Johannovi, který se narodil 14. února 1802, a byl to opět Johann, narozený 1850 a po něm ještě jeden, ročník 1877, jimž později připadl. Pak přišel osudový zvrat, když další z Korbischových Johannů, tento s datem narození 13. března 1925, zmizel roku 1944 beze stopy kdesi na ruském bojišti za druhé světové války jako voják německého wehrmachtu. Na statku hospodařila za něho sestra Marianne, provdaná Graupeová, než nadešla další osudová rána v podobě násilného vysídlení. Korbisch-Hof osiřel. Jako případný dědic přicházel v úvahu tenkrát jedině, třeba poznamenat, Mariannin syn a doktor práv (Dr.jur.) Johannes Graupe (tedy opět Johann!). Korbisch-Hof s 56 hektary polí, luk i lesa musel být tehdy počítán k největším selským usedlostem tady v okolí. Konečná hodina zkázy udeřila tomuto kdysi znamenitému statku v roce 1963, kdy český tank stavení nejprve rozstřílel a pak srovnal se zemí. Tak provždy zanikla někdejší huť pod Boubínem, zvaná Táflova (někdy se podle mylného výkladu toho přívlastku píše česky i Táflová, tj. "tabulová" Huť - pozn. překl.). Tam, kde kdysi kvetlo lidské dílo, zbyla jen mohutná lípa jako osamělý monument, připomínající život zašlé šumavské samoty."(dle projektu Kohoutí kříž)

V červnu 2002 zde založena Alej smíření. Studenti gymnázií z bavorského Waldkirchenu a Freyungu a škol ve Vimperku vysadili na místě bývalé osady alej, která má dvě části. První tvoří 17 líp a 17 dubů - české a německé národní stromy, ve druhé části jsou vysázeny ovocné stromy (jabloně). Poslední dva stromy aleje zasadili jihočeský hejtman Jan Zahradník a poslanec Bavorského zemského sněmu Konrád Kobler. Studenti tak přispěli ke smíření dvou národů, stejně jako tvůrci (v rámci projektu Uměním ke smíření) zde stojícího nalomeného gotického oblouku. Informační panely na odpočinkovém místě jsou zaměřeny na seznámení s dřívějším soužitím obou národů v pohraniční oblasti Šumavy.

kousek zpět a vlevo po turistické žluté do Arnoštky:

první chalupa postavena 1696 (Mathias Kerschbaum ze Solné Lhoty), osada dostala jméno po kněžně Marii Ernestině z Eggenberka v roce 1706 - Ernstberg. dnes součástí Vimperka, evidováno 11 popisných čísel a 10 trvale žijících obyvatel; v centru osady se dochoval přes dvě stě let starý Greger Hof ze zvoničkou; část osady i při hlavní cestě.

Dále po žluté podél středověkých sejpů po trase Zlaté stezky(míjíme její pozůstatky) na Kubovu Huť (CT 15), po žluté turistické značce kolem pomníku obětem první světové války do Horní Vltavice (CT 11), pořád po žluté přes Havránku:

neboli Rabenhütte, známa i pod názvy Gubischova Huť či Vltavská Huť. Založena asi v polovině 16. století. Prvním známým majitelem je uváděn roku 1554 Lukáš Šlemar, po něm Mertl Zelnar z Pravětína, poté Ondřej Zelnar, který do roku 1613 vyplatil všechny dluhy na huti. V tomto roce předává huť svému zeti Jiřímu Stögbauerovi. Po jeho smrti roku 1644 jeho stejnojmenný syn, roku 1685 jeho vnuk Jan Adam. 31. 5. 1703 prodává Adam Stögbauer huť svému zeti Mathiasu Gubischovi za 1000 zlatých. Za něho výroba pro špatný odbyt zastavena. Od roku 1731 do své smrti v roce 1775 vlasní huť Jan Adam Gubisch, po něm jeho žena Eva Rosina. Ta ji prodává v lednu 1176 Janu Michalovi Gubischovi, manželovo bratranci, za 1 595 zlatých. Ten ji prodává r. 1807 Antonínovi Pangrlovi. Ve 20. letech 19. století výroba zastavena.

Havránka v r. 1869 pod názvem Rabenhütte osada obce Vltavice v okr. Prachatice, v r. 1880-1930 pod názvem Rabenhütte osada obce Horní Vltavice v okr. Prachatice, v r. 1950 osada obce Horní Vltavice v okr. Vimperk, v dalších letech jako osada zanikla,

Od okraje lesa nad zaniklou osadou se táhne další rozsáhlý systém zachovaných zbytků Zlaté stezky až po bývalé Žlíbky:

dříve Röhrenberg, Röhrenhäuser, zaniklá osada na jižním svahu Žlíbského vrchu v nadmořské výšce 930 m. První zmínka o osadě pochází z roku 1720. Zde původně soumaři s nákladem soli odpočívali a napájeli své koně. V roce 1910 zde stálo 12 domů s 61 obyvateli. Louky v prostoru bývalé osady jsou využívány jako obora pro chov daňků a jelenů. V bývalé osadě byly obnoveny kříž z roku 1840 a kaplička.

Koleje bývalé Zlaté stezky jsou zde převážně mělké a středně široké. Charakteristickým znakem Žlíbského systému je pozvolný sklon všech jeho kolejí. Celý systém sice stoupá až do nadmořské výšky 1035 m, ale nikde ne strmě a prudce. Povrchovým sběrem se v okolí nalezly zlomky skleněných knoflíků, korálků a úlomky skloviny a keramiky z 16.-18.století(pozůstatky okolních skláren) či drobné podkovy soumarských koní a různá kování. Systém je dlouhý téměř jeden a půl kilometru. Kolej je široká 1 - 2 metry, hluboká kolem metru, někde je cesta lemována kamennými náspy. Za vrcholem stoupání, asi 100 m jižně od křižovatky s asfaltkou kámen s letopočtem 1692.

Okolo "Šancí"(zachovalé vojenské opevnění 95 x 29 m, vnitřní plocha narušena novodobými zemljankami z éry socialismu; více v CT 9) přes Kořenný:

původně založena obec pouze se 3 domy - rodiny: Mathias Baur, Lorenz Paule, Hans Stögbauer - proto v němčině dříve též označení "Dreihauser". Posledními majiteli těchto tří domů byli Haselberger, Heinzl a Tomschy(č.p.5). Právě statek č.p.5 měl být zabudované vchodové ostění z Kunžvartu. V roce 1910 bylo v Kořenném(Schlossbach) 23 domů, v roce 1930 26 domů, v roce 1910 151 obyvatel a v roce 1930 129 obyvatel-pouze německé národnosti. Dnes jen pár domků k rekreaci.

Z kopce do Strážného(CT 9).

nahoru