wz
Panorama

Cyklotrasa 53:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Vlachovo Březí - Chlumany - Žíchovec - Strunkovice - Čichtice - Blanice - Bavorov - Helfenburk (32 km)

Z Vlachova Březí(CT 14) přes Chlumany:

První písemná zpráva o obci je z roku 1383. Až do roku 1848 patřila obec pod vrchnostenské panství do Vlachova Březí a rychtář byl jmenován touto vrchností. Od tohoto roku byla obec nezávislá a své obecní zastupitele si volila sama. Na konci devatenáctého a začátku dvacátého století postihly obec dva ničivé požáry. V roce 1877 vznikl v horní části obce požár, při kterém shořelo 24 obytných domů i s hospodářskými budovami, panský dům a kaple, na které se žárem roztavil zvon. Při tomto požáru zahynula jedna žena. Další ničivý požár byl v roce 1913, při kterém shořelo 29 domů. Po tomto požáru, jak se píše v obecní kronice: "přičiněním tehdejšího pana starosty Jana Láda dostalo se pohořelím veliké podpory neb on žádal pro ně na všech stranách a také ze všech stran i od státu zasílány milodary pohořelím byly."

přes Budkov (CT 40) do Žíchovce:

První zpráva o obci pochází z roku 1334. V roce 1351 patří k panství Žíchovec-kaple Bavorovskému, které vlastní páni z Rožmberka. Později byl připojen k panství Helfenburském, s nímž byl roku 1593 prodán městu Prachatice. Roku 1628 byl darován rodu Eggenberků.

Za vsí při cestě na Bavorov dvě kaple. Větší kaple, zasvěcená jménu Panny Marie, má stěny zdobené z krystalů křemene. Menší kaplička sv. Jana Nepomuckého je obdélníkového půdorysu a byla postavena v barokním stylu. Na kapličce je výklenek pro sošku nebo obraz a pod ním letopočet 1738 a mříž kryjící oltář. Střecha má půlkruhový tvar a na ní je umístěn kříž. Na její výstavbu darovali určité obnosy všichni občané. Na stříšce kapličky je barokní kříž. V roce 1990 byl poškozený kříž vyměněn za nový, který zhotovil Přemysl Štěpán z Klučova u Českého Brodu. V blízkosti této menší kapličky se nachází kaple zasvěcená jménu Panny Marie, která má stěny zdobené z krystalů křemene.

do Strunkovic:

Nejstarší zmínka je z roku 1227, kdy se připomínají jako majetek kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. V roce 1290 drží Strunkovice (spolu s bratrem Jindřichem, též Husinec) Vok z krumlovské odnože Vítkovců.

Strunkovice jsou původu velmi starého a založeny byly jedním z rodů menších větví slovanských kmenů, které se zde usadily. K těmto rodům patřili i Ztronkovici, kteří byli zakladatelé nynějších Strunkovic. Ztronkovice (Ztronkovici) jsou uváděny v listině, kterou byl majetek kláštera sv. Jiří na Hradčanech, k němuž tehdy patřily i Strunkovice, potvrzen od králů Otakara. A Václava I., jakož i od papeže Řehoře IX., dne 2.července 1233 (patří k Netolicům). Další písemná zmínka je na listině z roku 1290, kde se hovoří o Voku ze Strunkovice. Nechal se zváti Vok z Krumlova, Strunkovice a Fridlandu (*1272,+1302). V období kdy vlastnil Strunkovice, nechal s největší pravděpodobností postavit zdejší hrad. Stál na skalnatém ostrohu nad řekou Blanicí, východně od kostela, na místě zvaném Na Hradišti (dnes usedlosti č.p. 68, 153, 69, a 70). Není vyloučeno, že ještě dříve než byl hrad zbudován, stávaly na tomto místě zbytky opevnění vytvořené zakladateli Strunkovice. Někdy před válkami husitskými byl hrad opuštěn a pozvolna se rozpadl a zanikl. O tom že ve Strunkovicích stával hrad svědčí i ta okolnost, že Petr z Rožmberka udělil roku 1504 městysi Strunkovicům výsadu používat vlastní pečeť, sestávající z hradní věže a rožmberského znaku, pětilisté růže. Udělený znak vždy odpovídal skutečnosti a nebyl sestavován nahodile:
My, Petr z Rožmberka etc., jménem svým a všeckněch dědicuov a buducích našich vyznáváme tímto listem všem vuobec a přede všemi, kdož jej zří a nebo čtúce slyšeti budú, že jsu předstupili před nás opatrní rychtář a konšelé městečka našeho řečeného Strunkovice jménem svým a vší obce obyvateluov v témž městečku a oznámili jsu nám některé své a téhož městečka našeho nedostatky a zvláště ten, že pečeti své vlastní nemají a když k potřebám svým v kterýchžkolivěk příčinách listy pečetiti mají, že musejí jiných lidí za pečeť prositi. Kterážto věc že jim k zlechčení jich a téhož městečka přichází Prosíc nás, abychme je v tom, jakožto poddané své, opatřili. Strunkovice-kostel sv. Dominika Protož znamenajíc my jich prosbu slušnú, pro poctivost svrchudotčeného městečka a obyvateluov jeho, z naší zvláštní náchylnosti, kterúž k nim máme, svrchu psaným poddaným našim, dali jsme tu moc a povolení a mocí listu tohoto dáváme, aby na své pečeti městské mohli míti růži a věži s nápisem téhož městečka. A té početi nyní i po všecky časy, aby mohli v potřebách svých svobodně užívati tak, jako jiná městečka naše bez zmatku všelikterakého. Tomu na pevnost a na svědomí pečeť naší vlastní větší rozkázali jsme přivěsiti k tomuto listu. Jenž jest dán na Krumlově léta od narození Syna Božího tisicího pětistého čtvrtého v pondělí po svatém Tomáši Apoštolu Božím.
Roku 1334 patřili Strunkovice k panství Bavorovskému, v letech 1594-1622 jsou Strunkovice spravovány z Prachatic.

Kostel sv. Dominika z 2. poloviny 13. století byl přestavěn v 18. století. V oknech jsou gotické kružby, u vchodu do kaple raně gotický portál. Kamenná křtitelnice je z roku 1389, oltáře z roku 1757. Hlavnímu oltáři dominuje obraz Panny Marie Růžencové a sv. Dominika.

okolo letiště do Protivce:

První zpráva o osadě pochází z roku 1377, kdy vlastní osadu Janco de Protywecz. Roku 1381 pak Sanburk z Protivce, syn Markéty. V letech 1417-1444 zdejší tvrz drží Bohuslav z Protivce, roku 1452 Petr z Protivce. Po něm jeho děti Jan, Mikuláš a Eliška. Roku 1473 se zde opevňuje před Rožmberky Bohuslav z Protivce (Palada). V roce 1543 je Protivec připojen ke statku Čichtice Býčků z Nezpečova. Ke konci 16. století je již tvrz zaniklá. Podle tradice je místo tvrze uváděno v zahradě při č.p. 6 na skalnatém ostrohu nad Zlatým potokem. V roce 1623 pak patří ves Lukáši Kořenskému z Terešova a roku 1651 hraběnce Marii Magdaleně Buquoyové. Mezi roky 1720 až 1726 je Protivec majetkem Jana Štěpána Rejského z Dubenic, po roce 1728 v majetku panství Libějovice. Od roku 1850 patří pod soudní okres Netolice a ve válečných letech 1942 - 1945 patří pod obec Velký Bor.Po roce 1945 v okrese Prachatice. Protivec příslušel ke strunkovické faře od roku 1786.

V dolní části podélné nepravidelné návsi stojí neslohová kaple P. Marie z roku 1860. Kaple má čtvercový půdorys o straně délky cca 3,5m a výšku cca 8,3m. Nad vchodem do kaple je výklenek se soškou Panny Marie. V kapli malý oltář s dalšími náboženskými symboly, sochami a obrazy. Kaple má sedlovou střechu s podlouhlou zvonicí zakončenou kopulí a křížkem. Před kaplí památník padlým v první světové válce.

Protivec-most Na svátek Panny Marie Sněžné 5.8. 1866 v Protivci k požáru. Od té doby chodili Protivečtí každoročně průvodem do kostela sv. Dominika ve Strunkovicích nad Blanicí na mši, aby se modlili a děkovali za to, že nevyhořela celá vesnice. Tato tradice se držela až do konce druhé světové války.

V Protivci stojí starý kamenný most přes Zlatý potok o šesti obloucích. Je významnou technickou památkou. Pochází nejspíše z 18. století. Průčelí mostu jsou neomítnuta, klenby mostu postaveny z několika řad cihel. Ploché oblouky mají čtyřmetrové rozpětí a vzepětí 1,5 metru.

okolo Malého Boru a u Kněžského rybníka vlevo, a za Hlubokým rybníkem opět vlevo do Čichtic:

Ještě před Čichticemi stojí bývalý, kdysi výstavný statek, Schwarzenbergský dvůr. V horní části vsi je podlouhlá náves s kaplí, naa východní straně vsi je rybník Bašta. Dolní část osady prudce klesá ke Zlatému potoku, který se pak po několika zátočinách vlévá do Blanice. V Čichticích bývala obecní škola, vedle níž stojí malá výklenková kaplička.

Židovský ze druhé čtvrtiny 18. století se nachází 800 metrů jihovýchodně od obce, na svahu mezi loukami. Je zde 130 náhrobků, nejstarší z roku 1798, nejmladší z počátku 20. století, většina náhrobků jihočeského typu s rostlinnou ornamentikou. V polovině 90. let 20. století byl hřbitov, zarostlý hustý náletem, vyčistěn. Na konci 90. let 20. století byla rekonstruována márnice, z níž po dlouhodobé devastaci zbylo jen obvodové zdivo. V téže době byly postaveny všechny povalené náhrobky a jako poslední byla opravena část ohradní zdi z lomového kamene. Do budoucna se počítá s dokončením opravy ohradní zdi a s restaurováním několika desítek náhrobků z první poloviny 19. století.

přes Blaničku do Blanice:

Na křižovatce u hlavní silnice jsou osazeny tři kamenné desky (jedna je soklem pro křížek)pocházející ze 16. století a označující místo přepadení táborských obchodníků, o čemž svědčil (dnes nečitelný) nápis na kamenech. Na jednom kameni je možno vidět vlevo bambitku, na pravé straně nůž, na druhém kameni je kord a meč, což patrně představuje zbraně, s kterými se na místě zápasilo. Místo se nazývá na"Táborským". Krvavé rozbroje měst proti zemanům probíhaly nejvíce kolem roku 1520. V té době působilo na Prácheňsku 400 jízdních lupičů (rejtarů). Vůdcem jim byl Zdeněk Malovec z Chýnova. 27. července 1520 zde přepadl Malovec se svými kumpány táborské kupce. Několik měšťanů zabil, vzal jim sukna zelená, blankytná, brunátná, modrá, černá i vlčatá, zásoby pepře v hrncích, zázvoru celé žoky, 5 štuků kmentu, štuk barchánu, štuky bílého plátna na podšívky, ke kabátům, štuk plátna pohanského, svazky černých tkanic, koně a něco peněz. O lup se pak rozdělili v lese Bisanovici (dnes Bičoňovec) u Bušanovic.

na křižovatce "Na Táborské" vpravo do Bavorova:

Bavorov, latinsky nazývaný Bavarovium měl vždy strategický význam. Místem procházela jedna větev středověké Zlaté stezky. Podle archeologických nálezů se v místě současného Bavorova nalézala slovanská osada již v 10. století. Přesné datum založení města není známo, první písemná zmínka o Bavorovu pochází z r. 1228. Na vzniku města se podílel rod Bavorů ze Strakonic. Bavorové byli mocný a starý rod. Nejznámější je Bavor II. Veliký. Jeho tři synové Jan, Mikuláš a Vilém zdědili veškeré statky po svém otci a podělili se o ně. Jan Bavor se nastěhoval do malého dřevěného hradu v osadě na břehu divoké řeky Blanice. Zamiloval si tento kraj a říkal si od té doby Jan Bavor III. z Bavorova. Nechal vyměřit čtvercové tržiště (nyní náměstí), vybudovat ulice a dřevěné hradby. Bavor III. zemřel r. 1318, pouhé tři roky po tom, co se v Bavorově usídlil.

R. 1351 se stali držiteli bavorovského panství bratři Rožmberkové - Petr, Jošt, Jan a Oldřich. Po jejich nástupu získal Bavorov řadu nových, a na tu dobu skvělých, výsad. Například právo měst královských, to znamená, že nesměl být zastaven knížeti ani rytíři. 21. května 1355 král Karel IV. vyhověl žádosti bratří z Rožmberka a povolil jim vystavět hrad Helfenburk nedaleko Bavorova na vrchu Malošín. V téže době přestal být Bavorov sídelním městem panství, které se stalo částí panství helfenburského. Rožmberkové se nadále starali o rozvoj města. R. 1359 založili špitál pro 7 chudých a školu pro 7 studentů. Po r. 1360 započali s pracemi na novém farním kostele (stavba dokončena zřejmě do r. 1384). V r. 1381 udělili Rožmberkové Bavorovu právo pečetění voskem, občané získali veškerá práva, svobodu, oprávnění, nedotknutelnost, omilostnění a zvyklostí jako město Písek, ale také povinnost platit vrchnosti jako Písek. Tímto Rožmberkové také dali Bavorovu svůj erb - červenou růži ve stříbrném poli. V r. 1384 zřídili při kostele knihovnu.

Hrad Bavorov stával pravděpodobně na jižním konci města Bavorova, na nevysokém ostrohu vybíhajícím do údolí řeky Blanice, kde ji místo zvané dodnes Hradiště. První dochovaný písemný doklad o hradu je v listině krále Jana Lucemburského z r. 1334. Hrad vystavěl nejspíš Bavor III. ze Strakonic (1289 - 1318), jemuž také město Bavorov vděčí za své založení. V r. 1334 získal hrad s městečkem a 23 vesnicemi do dědičného držení Petr z Rožmberka od krále Jana, jenž se vzdal odúmrtního práva po Bavorově smrti. Petr se svými bratry Joštem, Oldřichem a Janem vystavěli po r. 1355 v blízkosti Bavorova nový hrad Helfenburk, kam pak také přenesli správu panství. Bavorovský hrad byl patrně již ve druhé polovině 14. století opuštěn, časem zanikl, takže po něm není ani stopy. R. 1390 zemřel poslední z bratrů Oldřich. Přímí potomci a nástupci bratrů neměli o Bavorov a Helfenburk zájem, vlastnili jiná honosná a přepychová sídla. Bavorovským výsady potvrdili, ale nové neudělili. V době husitských válek byly pergameny s právy a výsadami zazděny, aby byly uchráněny před vojskem a ohněm. Vlhkost zdiva je však úplně zničila. Zástupci obce se proto r. 1474 obrátili na současné držitele helfengurského panství s žádostí o povolení výsady přepsat. Jindřich z Rožmberka jménem svým a svých bratří toto povolil a privilegia rozšířil o právo hrdelní. Rok na to koupil helfenburské panství Jan ze Švamberka, ten také potvrdil výsady městu Bavorov, stejně jako další majitelé panství - bratři Václav a Zikmund z Čenova. R. 1503 se vrací helfenburské panství znovu do rukou Rožmberků. Vilém z Rožmberka byl k Bavorovu štědrý. Rok po svém nástupu (1552) vymohl pro město na císaři Ferdinandovi I. dva výroční trhy - na sv. Vavřince a na sv. Martina - každý týden obilní trhy a dále výsadu pečetit červeným voskem. Ve stejném roce Vilém povolil založení ševcovského cechu. V r. 1593 prodal vladař Petr Vok z Rožmberka celé helfenburské panství s tehdy již pustým hradem prachatické obci za 20 000 kop českých grošů. Ta potvrdila dne 6. srpna 1607 bavorovským občanům jejich výsady a rozšířila je o právo odúmrtí. Prachatická obec také povolila Bavorovu vařit v panském pivovaře ječné nebo pšeničné pivo. Po bitvě na Bílé hoře (1620) byly Prachaticům zkonfiskovány všechny statky a Bavorov i Helfenburk připadly královské komoře, která zrušila veškerá privilegia. Další rok bylo panství darováno knížeti Oldřichu z Eggenberku. Bavorovským nastaly zlé časy - vojsko, požáry, epidemie, robota, to vše museli obyvatelé snášet.
Po roce 1635 (vysvěcen světícím biskupem Šimonem Brosiem) byl zdejším farářem Matouš Mecl (Mekelius). Měl ještě ve správě kostel v Strunkovicích a občas docházel i do Bílska. Ze záduší bavorovského kostela měl výnos z pozemků, kteří obhospodařovali kostelníci. Farář ale nepřiučoval osadníky katechismu a provinilce netrestal, nýbrž je oznamoval rovnou panskému hejtmanovi, který je trestal i žalářem. Obročí přinášelo faráři 100 zlatých ročně, 150 žejdlíků másla, bečku soli, míru ryb, 30 vozů dříví od patrona kostela, 6 měřic žita a desátkem dostával 50 měr žita. Od zápisu křestního bral 24 krejcarů, při oddavkách 45 krejcarů a ještě k tomu měl důchod z osady Bílské. Zámecký hejtman knížete z Eggenberka sídlil v panském domě, kde byl též panský úřad. Byl sem přeložen po prodání hradu Helfenburka. Prvním bavorovským hejtmanem se připomíná Jiří Bavorovský, nejspíš bratr známého kazatele a mravokárce XVI. století kněze Tomáše Bavorovského. Bavorov-kostel P. Marie Až v r. 1675 získal Bavorov zpět svá práva. Kníže Eggenberk navíc povolil městu pořádat trhy na sv. Jiří a na den Obětování Panny Marie. Kníže Jan Kristián z Eggenberka zemřel bez potomků dne 23. února 1717 a všechny jeho statky připadly jeho manželce Marii Ernestině rozené kněžně Schwanzerberkové. Po její smrti r. 1719 Bavorov získávají Schwarzenberkové. 7. srpna 1747 císařovna Marie Terezie vlastní rukou podepsala a potvrdila bavorovská privilegia. Dalším panovníkem, který výsady potvrdil byl Josef II. (1782). Poslední potvrzení výsad bylo provedeno ve Vídni císařem Františkem I. r. 1793.

Revoluční rok 1848 přinesl zrušení poddanství, odstranění privilegií a závislost Bavorova na Vodňanech. Tím se snížil jeho význam. V následujícím roce postihl Bavorov velký požár, který zničil 14 domů, mezi nimi i knížecí dvůr a školu. V r. 1850 byl Bavorov přidělen k píseckému kraji a 9.1. 1854 výnosem krajského úřadu v Písku povýšen na město. 9. září 1867 vypukl ve městě opět velký požár. Zničeno bylo 31 domů, zasažen byl i kostel. Ve stejném roce se začalo s vyměřováním železniční trati přes Bavorov do Prachatic, doprava na ní byla zahájena r. 1893. Do života bavorovských občanů krutě zasáhla 1. i 2. světová válka. V r. 1945 bylo město osvobozeno americkou armádou.

V poválečném období dochází k rozvoji jak v zemědělské, tak v průmyslové oblasti. Bylo založeno JZD, vybudovaly se studny na pitnou vodu, do provozu byla uvedena síť Podnik služeb. V letech 1965 až 1972 se vybudovalo koupaliště. Začalo se stavět na novém sídlišti (rodinné domky, obytné domy Čemolenu), vybudovala se sušička brambor, požární zbrojnice, později kulturní dům (1981 - 1984). V r. 1983 dochází ke sloučení JZD Bavorov s JZD Chelčice - vzniká JZD Mír Chelčice. V r. 1991 je Bavorov přijat za člena Svazu měst a obcí a v r. 2000 se rozhodnutím Poslanecké sněmovny opět stává městem.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bavorově je jednou z nejvýznamnějších jihočeských gotických staveb. Kolem r. 1350 stál v Bavorově již starší kostel, filiální ke kostelu v Blanici. Po r. 1360 se započalo se stavbou nového farního chrámu - zakladatelé bratři Petr,Jošt, Jan a Oldřich Rožmberkové. Zřejmě do r. 1384 byla stavba dokončena (podle znaků Jana z Rožmberka a jeho choti Elišky z Halsu, umístěných na jižním portále, lze soudit, že tato část byla hotova již před r. 1389, kdy Jan zemřel). Listinou z r. 1384 ustanovili bratři Rožmberkové při novém kostele pět kaplanství a důchody kněžím, učitelům a špitálu. R. 1604 byl položen základ k druhé věži na jihozápadním nároží stavitelem Petrem Vlachem z Vodňan. R. 1649 kostel poničil požár a následně v letech 1652 - 1654 byl chrám přestavěn v trojlodí eggenberským stavitelem Petrem Spinetou. 9. září 1867 ve městě opět vypukl požár, který zachvátil i velkou kostelní věž a zničil zvony Marie, Marek a Pavel. V následujících dvou letech se velká věž dočkala přestavby píseckým stavitelem Špirhanzlem. 1. prosince 1869 došlo k posvěcení a zavěšení nových zvonů: Marie, Jana Nepomuka, Adolfa a Idy. V letech 1905 - 1908 byl kostel regotizován podle plánů J. Mockera za vedení J. Sedláčka. Vnitřní úprava kostela byla provedena M. Boháčem v r. 1938. V době 1. i 2. světové války došlo k v Bavorově k rekvírování zvonů, zůstal pouze jediný Prokop z r. 1500. V r. 2001 byla podána do Prahy žádost o náhradu za bavorovské zvony odvezené r. 1942. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl původně plánován jako jednolodní na pravidelném křížovém půdorysu, později po dostavění presbytáře a příčné lodi proveden jako dvoulodí sklenuté původní obkročnou klenbou na dva pilíře. V 17. stol. přestavěn na trojlodí s pětiboce uzavřeným presbytářem se sakristií na severní straně. Sakristie je spojena chodbou na obloucích s přilehlou farou. Při severním rameni příčné lodi se nachází obdélníková věžovitá kaple Anděla strážce, na severní straně trojlodí kostnice a při jeho jihozápadním nároží větší třípatrová renesanční věž. Vnitřní řezbářská výzdoba je zčásti dílem Jana Václava Hammera z Čimelic z doby kolem r. 1770.
Chrám Nanebevzetí Panny Marie se vypíná na západním okraji původního městského jádra a tvoří skutečnou dominantu města.
V roce 2007 se podařilo farní kostel Nanebevzetí Panny Marie opravit. Byla dokončena venkovní fasáda, opraveno oplocení, položena nová kanalizace, dlažba a schody před kostelem. Po sedmdesáti letech byl nově vymalován i interiér chrámu a instalováno vytápění. Dále byla provedena nová elektroinstalace kostela, úprava chrámového parku a oprava a zprovoznění třech zvonů. V současné době se započalo s kompletní opravou varhan.Nová fasáda zdobí také budovu fary.

Bývalý panský dům (zvaný Zámek) stojící na náměstí je raně barokní, jednopatrová stavba, krytá vysokou sedlovou střechou a vysokou konklávně prohnutou podstřešní římsou. Portál zdobí eggenberský a schwarzenberský znak (držitelé helfenburského panství). V prvním patře se nachází místnost zaklenutá klášterní klenbou, zdobenou štukovými orientálními rámy. V současné době je panský dům majetkem Města Bavorov. Po provedené rekonstrukci zde bude umístěna obřadní síň, stálá výstava o historii města a další expozice.

Střed bavorovského náměstí zdobí kamenná čtvercová kašna, pocházející z r.1742. Opravená byla v r. 1869 a další kompletní oprava se uskutečnila v r. 2006.

28.12. 1850 se v Bavorově narodil historik František Mareš, archivář třeboňský.


Z Bavorova na Helfenburk(CT 39). Dále po cyklotrasách směr Dub nebo Volyně

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013