Panorama

Cyklotrasa 54:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Volyně - Čepřovice - Paračov - Jinín - Miloňovice - Hoštice - Volyně (28,5 km)

Z Volyně(CT 16) přes Čepřovice (CT 39), kolem vrchu Kobylnice (též V kobylencích; Bedřich Dubský popisuje na vrchu balvan s miskami, při kterém nalezl v roce 1913 zlomky laténských nádob) do Skal:

Na návsi se nachází kaple Panny Marie pocházející ze začátku 19. století Boží muka při polní cestě do Paračova a při silnici do Čepřovic.

přes Kváskovice:

Na návsi kaple sv. Jana Nepomuckého z první poloviny 19. století. Kaplička Panny Marie, postavená v polovině 19. století, se nachází se na okraji obce u silnice do Paračova. Při silnici do Radějovic se nacházejí kamenná boží muka postavená v roce 1842.

do Paračova:

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1316, kdy je zde zmiňován farář Heřman. V roce 1384 daroval Jan z Rožmberka plat 7,5 kopy v paračově pěti kaplanům při bavorovském kostele. Podle pověsti bylo za husitských válek kostelní náčiní zakopáno na blízkém návrší Na Oltářích. V roce 1620 patřil Paračov Janu Malovcovi z Cehnic, byl konfiskován a postoupen Budějovicům. Za třicetileté války fara zrušena a kostel přifařen roku 1670 ke Štěkni. Roku 1857 zřízena lokalie, v roce 1888 povýšena na faru. V roce 1704 byla postavena stará farní budova, která se nacházela již přímo v centru obce. Starší kostel sv. Petra a Pavla byl přestavěn v letech 1830-1832 a za ním se nachází i kaple Nejsvětější Trojice, která je zde od roku 1685. Nová farní budova byla vystavena v roce 1900. Výklenková kaplička sv. Václava; kaplička u usedlosti č. p. 4 pocházející z druhé poloviny 19. století; kaplička nacházející se u usedlosti č. p. 22 - postavená v polovině 19. století. Plebanie r. 1361, r. 1670 přenesena farnost do Štěkně, r. 1744 expositura, r. 1786 s duchovní správou, r. 1857 lokalie, r. 1888 farnost. Matriky od r. 1747. Paračov-kostel Farní kostel sv. Petra a Pavla stojí na vyvýšeném místě uprostřed obce. Ze starého kostela se kromě křtitelnice nic nedochovalo. Byl snad románský, v roce 1830 stržen a nahrazen novým kostelem, postaveným v letech 1830-40. Klasicistní stavby je kamenná, omítnutá a žlutě malovaná. Do kostela vedou tři vchody: hlavní vchod ze strany západní (opatřen novou mříží od kováře Petra Nekováře! z Netolic), postranní pak ze strany jižní, do sakristie ze strany severní. Kostel je zdoben korunní římsou nad níž je sedlová střecha krytá taškami. Průčelí kostela nad hlavním vchodem ubíhá ve čtyřbokou věž, která má hrubě omítnutý sokl. Na nároží je průčelí přepnuto hladkými lisénami, uprostřed věž, vyznačena ploše bosovanými lisénami a odstupněna v plochý mělký ryzalit. Věž členěna lisénovými pásy na nárožích, nahoře obepnuta prostým pásem a ukončena jehlanovou střechou. Ze všech čtyř stran jsou na ní pravoúhlá okna s hodinovými ciferníky, které vyrobil Adamec z Čáslavi roku 1911. Menší dřevěná věžička nad střechou nad presbytářem. Okna obdélníková, zasklená světlým sklem Vchody máji románské oblouky. Strop chrámové lodě rovný. Presbytář oddělen od hlavní lodě románským vítězným obloukem, strop presbytáře valený, modře malovaný se čtyřmi evangelisty a s holubicí uprostřed. Kůr držen dvěma sloupy. Ve velkém výklenku pod kůrem Boží hrob. Hlavni oltář z roku 1839 od Ad. Panacha - architektura s kanelovanými sloupy. Křtitelnice na nízké noze, 74 cm vysoká, 84 cm v průměru. Káď s válcovým okrajem a kalichovitým spodem. Okraj zdoben reliéfně dvěma maskami, postavami zvířat a růžicemi.
Na průčelí kostela býval znak Windischgretský, který byl roku 1918 otlučen.

Kaple Nejsvětější Trojice se nachází východně za kostelem sv. Petra a Pavla v Paračově, je součástí někdejší ohradní zdi starého zrušeného hřbitova. Kaple byla vystavěna pravděpodobně krátce po roce 1650, jestli měla nějakého ještě staršího předchůdce, dnes již není jisté. Pamětní kniha paračovské farnosti přináší latinský zápis o obnově a opravě kaple v roce 1707, ke které došlo nákladem Kryštofa Hofnera, tehdejšího direktora štěkeňského panství a kterou zaznamenal štěkeňský farář Samuel Augustin Zdeněk Reich. Od té doby byla vícekrát ještě upravována
Jedná se o cihlovou stavbu, vybudovanou na lichoběžníkovém půdorysu s trojbokým závěrem. Na průčelí má typický barokní volutový štít, v nástavku trojúhelníkově ukončený a ve svém středu opatřený čtvercovým nehlubokým výklenkem, určeným původně pro obraz či reliéf. Ve vrcholu štítu se nachází dvojitý kovaný křiž. Kaple je do prostoru bývalého hřbitova, který byl zrušen již v průběhu 19. století, otevřena velkou polokruhově zaklenutou arkádou. Fasáda průčelí je po stranách arkády členěna pilastry s profilovanými hlavicemi. Masivní korunní římsa s bohatou profilací obíhá kolem celé stavby. Střecha je sedlová, krytá taškami. Uvnitř valená klenba s lunetami, na které jsou patrné zbytky původní výmalby.
Farář Samuel Augustin Zdenko Reich o obnově kaple napsal: "Sub hoc curato anno 1707 aedificata fertur in coemeterio Paracžoviensi capella SS Trinitatis, expensis Praenobilis Domini Chrystophori Hoffner Directoris Stieknensis. Verum haec capella probabilius videtur a praefato Domino Directore fuisse restaurata ač renovata. Nám in scriptio in ara SS Trinitatis, in hac capella existente, quam hic de verbo ad verbum adnecto, luculenter testatur. Aram hanc jam anno 1658 a Perillustri Equite Henrico Adamo Slawkovsky, Domino in Nonov, Skalitz et Minielovitz in honorem SS. Trinitatis fuisse errectam Tenor hujus inscriptionis sic sonat: Léta Páně 1658 dal tento obraz Urozený a statečný ritíř pan Hendrich Adam Slawkowský z Nonowa a Zkalic w Minělovicých na swug vlastný náklad znowa udělati a malowati ke cti a sláwě Trogice Swaté, blahoslawené Rodički Božý a swatemu Petru a Pawlu, patronům tohoto Chrámu Páně geg obětowal. Pan Bůh wssemohaucý rač se na dussi a celim rodem geho smilowati, hrichi odpustiti, w počet swatých a wiwolených do nebeské radosti přygmauti. Rač to dáti Nebeský Otče skrze P. nasseho Gežisse Krista. Amen. Cum Maria (Kniha pamětní (1648-1947), str. 10-11).
Za kostelem jsou pozůstatky 60 keřů šeříku, který zde dne 24. března 1898 vysázel farář Alois Červenka s kostelníkem Matějem Filipem.

Svobodnický dvůr v Paračové (zvaný Svojšovský) založil Rudolf z Říčan z Cehnic. Jeden z jeho synů, Svojš, po smrti staršího bratra dvůr zdědil. K roku 1557 se jako majitel svobodnického dvora připomíná Jan Svojše. Jiřík Svojše r. 1726 dvůr prodal hraběti Losymu a dvůr tak připadl ke statku Štěken. R. 1815 byl připojen ke dvoru v Cehnicích a budovy bývalého dvora emfyteuticky rozprodány ve veřejné dražbě. R. 1843 došlo na popud zemského soudu a krajského úřadu prácheňského k jednání o bývalém dvoře a bylo prověřováno oprávnění rozprodeje. Po událostech r. 1848 však tyto aktivity ustaly. Bývalý svobodnický dvůr dnes tvoří přízemní obytná budova č.p. 1 a 41, špýchar, rozsáhlé stodoly a stáje postavené souvisle do tvaru písmene U.

"Počátek Paračova klade se dle odhadu naslovo vzatého archeologa p. Bedřicha Dubského, bývalého zdejšího učitele, do doby mohylové, neboť šetřením zjistil z doby té dvě osady: jedna z "Luhu", druhá na "Ouperové". Z osad, které lid mohylový zakládal, zbyly pouhé hluboké jámy od 25 cm do 1 m. V nich nalezeny v popelovité prsti rozbité nádoby, používané k vaření, setlelé kosti a zuby zvířat, lepenice, přesleny a mlýnské kameny, totiž ploché kameny, na kterých lid menšími kameny drtil obilí. Na návrší zvaném "Stroupek" objevena osada Gallská. Pod návrším zvaném "Na Oltářích" zjištěna osada ze starší doby hradištní, tj. z doby ještě před příchodem našich slovanských předků. Osada ta nalézá se na pozemcích pánů Filipa, Petržílky, Křiváčka, Hrnčíře. Do mladší doby hradištní, tedy již slovanské řadí se zjištěná osada na místě zvaném "U Luhu" na poli pánů: Hnrského, Vítra, Vachty a Koláře. Z toho vidmo, že na katastru paračovském bydleli lidé již před narozením K. P. Kdy povstal nynější Paračov, bude snad zjištěno dalším bádáním". (dle obecních stránek)

U balvanu se třemi miskami na vrchu Na oltářích nalezl B. Dubský zlomky misek z doby laténské. Kámen byl odstraněn kameníky kolem roku 1940. Podle pověsti u kamene za husitských nepokojů zakopal paračovský kněz zlaté a stříbrné kostelní náčiní.

přes Třešovice:

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1303. Na návsi se nachází kaple sv. Jana Křtitele z poloviny 18. století. Kruhová cihelna pomalu chátrá, ale stále je v zachranitelném stavu.

do Jinína:

Podle historických pramenů není přesně známo, kdy byl Jinín založen. Již v roce 1279 jsou však zmínky o Janu z Jenína a dále o jinínské faře. Jinín, někdy zvaný Jenín, měl již ve čtrnáctém století svůj kostel a svého duchovního.

V 16. století povýšen na městečko. Domy č.p. 14 a 35 v lidovém baroku z okruhu Jakuba Bursy. Kostel Nanebevzetí Panny Marie raně gotický ze 13. století, přestavěný ve století 15. a dále upravený v pol. 18. století. Pozdně gotická křtitelnice.

Prostorný jinínský kostel Nanebevzetí Panny Marie je velmi cennou historickou památkou. Je dochován postupný seznam všech působících farářů od roku 1303. Mezi nimi působil na jinínském kostele kanovník kostela sv. Jiří na Pražském hradě Jan z Dubé. Při stavovských nepokojích, 9. července 1468, vpadli do Jinína Vodňanští, pobourali všechno a vypálili i kostel. Ke konci 15. Století je znovu stavěná vysoká chrámová věž. Zvonař Jan Kantarista pro ni zhotovil velký zvon, který slouží dodnes. Na věži jsou v současné době celkem čtyři zvony. Jinínští neporušili ani tradice a pravidelně třikrát denně zvoní jedním zvonem ráno v šest hodin, v pravé poledne a večer v devatenáct. Jinín jako farní osada byl vždy pro okolí spádovou obcí společenskou a kulturní. Už v první polovině 16. století byl kvetoucím městečkem a měl dokonce i svůj pivovar, když v letech 1560-79 plat pivovarný odtud náležel k panství helfenburskému a V. Březan píše : "Item v městečku Jiníně uvolili se pánu z Rožmberka za bílé várky platiti ročně 40 kop". V této době byla založena i škola, která byla v roce 1880 zmodernizována do dnešní podoby. Z okolních přiškolených obcí Třešovice, Sudkovice, Miloňovice, Nová Ves, Nebřehovice a Sedlíkovice navštěvovaly děti školu v Jiníně. Tehdy to byla význačná patrová budova v obci. V současné době se ve škole neučí, ale slouží občanům jako středisko obvodního lékaře. Od roku 1879 zde bylo i prosperující rybníkářské družstvo, které po kolektivizaci splynulo se zemědělským družstvem. (dle obecních stránek)

Na Husově pomníku je umístěna pamětní deska zdejšímu rodákovi (1916) a čs. letci Josefu Cimburkovi, který byl popraven v roce 1943 v Mnichově.

Mezi další památky patří kaplička sv. Vojtěcha. Cestou do Nebřehovic boží muka z roku 1482 (nejstarší v okolí): umrzla zde prý mlynářka i se svým dítkem.

Z Jinína po silnici do Miloňovic:

Prvá zpráva o obci je z roku 1243, kdy Miloňovice daroval Bavor ze Strakonic maltézskému řádu ve Strakonicích. Dále se uvádí k roku 1251, kdy je součástí strakonické řádové komendy. Avšak již počátkem 14. století, v roce 1318, sídlil zde vladyka Ctibor a později zde byla postavena tvrz. V roce 1373 jsou zde jmenováni Bašek a Pešek z Miloňovic, kteří měli ještě dva bratry Hrzka na Nebřehovicích a Vojtěcha na Budkově. Další prameny uvádějí, že bratři Jan Kočka, Oldřich Kočka a Ctibor z Miloňovic koupili v roce 1398 popluží v Droužeticích a plat v Černíkově. Oldřich vlastnil Droužetice a Jan měl Miloňovice asi až do roku 1410. V této době je koupil Vlastěj nebo Vlašek z Kruhu, syn Peškův, který se připomíná v letech 1408-1412 jako pán na Jeníně. Roku 1417 se připomíná Václav jako majitel Jenína a pán z MiIoňovic, který žil ještě v roce 1434. Vlašek vlastně,jak uvádí A. Sedláček - Vácslav Vlašek řečený (od roku 1445) byl ve službách Rožmberků, v roce 1457 držel Nihošovice a stal se později purkrabím na Helfenburku. Připomíná se ještě v roce 1468, kdy patřil k těm, co se postavili proti císaři Bedřichovi. V této době měl ještě v Miloňovicích dvůr Martin Vlašek, jehož vdova Domka zemřela před rokem 1455. Kromě toho se téhož roku připomíná Mařík z Miloňovic.

Počátkem 16. století - v roce 1517 vlastnil část vsi Vilém z Buzic, ale samotnou tvrz drželi Petr Radkovec z Mirovic(zem. 1532) a po něm Voršila ze Žihobce. Synové Petra Radkovce Jan a Hynek prodali před rokem 1541 tvrz, dvůr poplužní a ves Miloňovice za 450 kop Václavovi Buzickému z Buzic, který zemřel v roce 1557 a odkázal svůj majetek dcerám Ludmile a Markétě. V roce 1589 vlastnil Miloňovice Jindřich Dejm ze Stříteže, který byl při pobělohorských konfiskacích odsouzen v roce 1623 ke konfiskaci poloviny svého statku. Tvrz Miloňovice s příslušenstvím byla potom prodána Volfovi Ilburkovi z Vřesovic na Podsedicích za 10 000 kop míš., ale ten ji prodal ještě téhož roku Ferdinandovi Rudolfovi Lažanskému z Bukové. Kratší dobu náležely Miloňovice statku Oseckému a Mladějovskému, ale Ferdinandův syn František Adam prodal v roce 1661 tvrz, dvůr a ves Miloňovice a další osady Leopoldu Václavovi Kolchrejtárovi z Kolchrejtu (zemřel 1669). Později držel Miloňovice Ignác Jetřich Vitanovský z Vlčkovic (zemřel 1681). Manželka jeho Johanka Majdaléna rozená Hrzánka z Harasova prodala v roce 1683 Miloňovice s celým dědictvím Františkovi Jiřímu Doudlebskému z Doudleb a jeho manželce Lidmile Veronice z Kalenic. Od nich koupil všechny statky v roce 1685 Gundakar z Ditrichštejna a připojil je k Vlachovu Březí. Miloňovice-hospoda Nástupcem goticko-renesanční tvrze v Miloňovicích, naposledy zmiňované roku 1661 je tzv. Panský dům v rozlehlém areálu bývalého dvorce při severozápadním dílu obce. Do jaké míry obsahuje renesanční či starší substrukce, mohou doložit pouze výsledky budoucího hloubkového průzkumu. Předpokládá se, že obdélné stavení vyrostlo do dnešní půdorysné podoby v 17. století (r. 1669) a kolem roku 1910 bylo radikálně přestavěno a zvýšeno na jednopatrové. Nejvýraznějším pozůstatkem hospodářství při tvrzi je dnes tedy vlastně jen obdélná pozdně renesanční sýpka, situovaná blíže výjezdu z obce severně od panského domu. N a průčelích objektu s vesměs novodobě upravenými otvory jsou zřetelné stopy psaníčkových sgrafit, strmý krov nad cihelnou zubořezovou římsou uzavírají dva nestejně v obrysu tvarované etážové štíty, členěné polopilířky. V jižní části je dnes upravena bytová jednotka, zadní díl je otevřen do krovu. V tarasu při cestě k panskému domu před jižním průčelím sýpky je ještě vstup do menšího, cca 3 m širokého sklípku, zaklenutého valenou omítnutou klenbou - rovněž zřejmě pozůstatek hospodářského zázemí bývalého feudálního sídla. Sedláček 1897 XI, 243-244; Sedláček 1908,607; Braun 1968,48-49; UPČ II 1978,391.

V letech 1915 - 18 tvořil v Miloňovicích v rodině rytíře Antonína Klenky z Vlastimilů, tehdejšího majitele zámku a statku, slovenský malíř Martin Benka. V první světové válce měl nastoupit službu v uherské armádě, ale nejspíš díky malíři Kalvodovi, jehož byl někdejším žákem a který okolí Volyňska dobře znal, dostal zaměstnání jako zemědělský dělník u velkostatkáře Klenky a tím ušel rekrutu. Zde se sešel také s o dva roky mladším profesorem malířství Bohumilem Krsem, občas i s Kalvodou. Památkou na tento pobyt zůstalo pár malířových pláten.

Mezi památky patří bývalá hospoda č.p. 4 se štítem od Jakuba Bursy či bývalý špýchar. Na návsi stojí kaple Panny Marie postavená na počátku 19. století U usedlosti č. p. 18 se nachází výklenková kaplička sv. Anny pocházející z první poloviny 18. století. Pod rozcestím do Nové Vsi a Sudkovic, stojí boží muka, postavená v 18. století. Podle pověsti zde byl ubit rozhořčeným davem kat, kterému se nepovedla poprava.

Z Miloňovic do Sudkovic:

Na návsi stojící kaple sv. Václava pochází z roku 1836. Východně od obce Sudkovice byla postavena v první polově 19. století kaplička Panny Marie.

Polní cestou pokračujeme do Milíkovic:

Rodný dům manželky Jakuba Bursy Anny Fundové, se štítem upraveným nejspíš samotným Bursou. Při cestě na Hoštice vlevo statek Jedraž.

Přes Hoštice(CT 52), polní cestou do Přechovic (CT 52) a kolem kaple sv. Anny do Volyně

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013