Cyklistův průvodce Šumavou
Součástí přírodní rezervace jsou také menší plochy luk a pastvin. Během průzkumu měkkýšů byl v přírodní rezervaci potvrzen výskyt 44 druhů. Na území přírodní rezervace se nachází jedno z nejvýznamnějších zimovišť netopýrů v Pošumaví. Byl zde zaznamenán výskyt 15 druhů letounů. Mezi významnější druhy obratlovců vázaných na přírodní rezervaci patří vydra říční, rejsek horský, skorec vodní a jeřábek lesní. Aktivity a činnosti v přírodní rezervaci se obecné řídí zákonem č. 114/1992 Sb. ČNR o ochraně přírody a krajiny.
Později majitel získaný podnik rozšířil o truhlárnu a ohýbárnu dřeva a vyráběl zde loukoťová kola pro ruční dřevěné trakaře a dětské kočárky a doplňkové provozy: kovárna se zámečnickou dílnou, lakýrnická a čalounická dílna. Tehdy se firma jmenovala "První rakousko-uherská továrna na kolečka k dětským kočárkům." Vyráběly se zde také žebřinové vozy. Dostatek kvalifikovaných řemeslníků měla zajistit Odborná škola pro zpracování dřeva v Kašperských Horách založená v roce 1878. Během první světové války i zakázky pro armádu. V roce 1930 měla továrna 230 - 250 zaměstnanců, kteří zpracovávali 7 - 10 tisíc kubíků dřeva ročně. Zboží převáženo vlastními koni, později automobily. Firma také usilovala o výstavbu železniční tratě ze Sušice.
Ve třicátých letech se zde vyráběly kočárky dětské, kočárky pro panenky, tříkolky, koloběžky, dětská auta, dřevěné houpací i sedací hračky, dětské sáňky, lyže, dětský nábytek. Obchodní zastoupení měla firma v Praze i Vídni. V Kašperských Horách, ve Watzlawickově domě čp. 143 na náměstí, měla firma svou obchodní kancelář, kde byli zaměstnáni čtyři úředníci.
Francouzští a ruští váleční zajatci, totálně nasazení Češi z Protektorátu a ženy z Ukrajiny nahradili za druhé světové války rukující Němce a vyráběli především bedny na munici.
Po roce 1945 zde pracuje 37 osob. Později se zde vyrábí kuchyňský nábytek, do 90.let patří objekty SOLU Sušice. Dnes v dezolátním stavu.
R.1836 v bývalém mlýně klatov.benediktinů vznikla
sklárna-Klášterský mlýn, která byla v l.1878-1904 nejvýznam.sklárnou Rak.-Uherska(barev.sklo-secesní), vyhašena 1947.
Vedle bývalé sklárny(dřevěná konstrukce převezena v 90. letech do skanzenu v Tittlingu) stojí secesní vila rodiny
Loetzovy(resp. Maxe Spauna-vnuka) z r.1903 od vídeň.architekta L.Bauera, na hřbitově hrob matky a bratra K.Klostermanna.
Stavba probíhala někdy na počátku 20. století a předpokládá se,
že měla sloužit na výrobu kosmetických prostředků z pryskyřic jehličnatých
stromů. Provedení stavby totiž neodpovídá tehdejším technologickým požadavkům na kolomaznou pec či podobná zatížení. U hlavního objektu se nacházejí ještě pozůstatky zdí, částečné založené pod úrovní terénu. Může se jednat o základy tří nadzemních staveb,nebo o pozůstatky plánované stavby louhovacích bazénů. Podle pamětníkůse na přelomu 19. až 20. stol. přiženil na Velký Radkov nějaký holič z Vídně,
patrně rodák z kraje. Není známo, zda si na Velký Radkov přinesl plány
na výrobu kosmetických prostředků (esence, vonné masti, mýdla, aj.),
nebo zda se dostal k plánům později. Pravděpodobně se jednalo o jeho
podnikatelské spojení s nějakým vídeňským podnikatelem. Z ústního podání
se traduje, že podnikatel sice předal holiči stavební plány, ale už mu nepředal
výrobní plány. Podle jiného výkladu se jednalo o podvodníka, který holiče ožebračil. Další verze upozorňuje na možné přerušení prací v důsledku 1. světové
války. Poslední úvaha říká, že stavba mohla být od počátku prováděna
technicky špatně a od výroby se raději upustilo. Pravděpodobná se dnes jeví
verze, že se jednalo o nedodržení stavebního plánu možná z nepochopení
plánu, či o úplné špatný plán.
Vintíř (Günther) pocházel z bohatého šlechtického rodu z Duryňska. Uvádí se, že byl příbuzný německého císaře Jindřicha II. - Svatého a jeho sestry Gisely, provdané za uherského krále sv. Štěpána. Teprve ve zralém věku se Vintíř stal mnichem bavorského benediktinského kláštera v Niederaltaichu. Opat Gotthard mu dovolil, aby opustil zdi kláštera a poustevničil v šumavských pralesích u řeky Černé Řezny. Sem Vintíře následovalo několik dalších řeholníků, a tak vznikl klášter Rinchnach. Klášter v Niederaltaichu byl v úzkých stycích s klášterem břevnovským, o čemž svědčí např. zvolení mnicha Meginharda z Niederaltaichu opatem v Břevnově roku 1044. Právě Vintířovi je připisováno založení nové stezky významně spojující bavorské pomezí s Čechami. Na nově proklestěné cestě, procházející centrální části šumavského pohoří, na českém území v místech Březník ("Preznich") měl Vintíř svou poustevnu. Dodnes je zde poblíž osada St. Günther, známější pod jménem Dobrá Voda (Gutwasser) a místo Pustiny (Einöde), upomínající na tohoto poustevníka. Také románský kostelík sv. Mouřence (Mauritia) nad levým břehem kdysi zlatonosné Otavy u Annína, zasvěcený stejnému světci jako klášter v Niederaltaichu, byl prý postaven na místě starší svatyně, založené Vintířem. Není bez zajímavosti, že oba kláštery (Niederaltaich, Břevnov) podržovaly svůj vliv v kraji působením Vintíře i v pozdější době. Např. ve 13. století má klášter v Niederaltaichu na Sušičku desátky a klášter v Břevnově ještě ve 14. století vybírá clo na Vintířově stezce v Hartmanicích.
Nebylo by však správné domnívat se, že poustevník Vintíř zůstával stále v těchto odlehlých šumavských končinách při modlitbě, rozjímání nebo stavbě a údržbě proslulé stezky. Vintíř totiž ještě vedle své činnosti misionářské v Uhrách, Čechách i u pohanských Luticů vystupuje aktivně také v politickém životě své doby. Jistě nemálo významné úkoly mu byly svěřeny v diplomatických jednáních, která prostředkoval mezi německým císařem Jindřichem III. a českým knížetem Břetislavem I. (1034 - 1055) ve složité mezinárodní situaci. Císař Jindřich III. viděl v tehdejším rozmachu českého státu, posíleného ještě i úspěšným tažením do Polska, vážné ohrožení zájmů německé říše. Břetislav se proto již na začátku roku 1040 snažil předejít hrozícímu konfliktu vysláním velkého poselstva k císaři, v jehož čele i tentokrát stál poustevník Vintíř. Břetislav ústy poselstva ochotně souhlasil s přijetím svých zemí v léno a odváděním obvyklého poplatku spojeného s lenní závislostí, ale rozhodně však odmítl jakékoli jiné závazky a zejména vydat cokoli ze svých válečných zisků. Toto Břetislavovo stanovisko se nelíbilo císaři, který ještě roku 1040 vyslal do Čech dvě velká vojska, která však byla poražena. Teprve vítězství německých vojsk v následujícím roce dovolilo císaři prosadit část požadavků vůči českému státu. V souvislosti s událostmi válečného tažení Jindřicha III. do Čech se uvádí také jméno poustevníka,Vintíře. Tvrdí se, že to byl právě Vintíř, který převedl stezkou přes Šumavu německá vojska do Čech. Tato domněnka však nemá oporu v pramenech. Historik V. Novotný (České dějiny I, Praha 1913) zná pouze tzv. Herimanovu (Hermanovu) zprávu, v které se uvádí, že Vintíř po Břetislavově vítězství u Brůdku (u Domažlic) roku 1040 ukázal zbytkům prchajícího císařova vojska cestu pomezním hvozdem zpět do Německa. Novější studium tohoto pramene upřesnilo tento údaj v tom smyslu, že Vintíř diplomaticky zprostředkoval nerušený odchod zbytků německých vojsk z Čech.
Vintířovské legendy, které nelze opomíjet jako historický pramen, nám kromě vyprávění o svatosti poustevníkova života, jímž si získal pověst světce, napovídají mnoho o jeho přátelském poměru k českému prostředí, zejména k českému knížeti a břevnovskému klášteru. Legenda vypravuje, že když měl Vintíř zemřít, navštívil jej v jeho poustevně na Šumavě sám kníže Břetislav I. v doprovodu biskupa Šebíře, který podal poustevníkovi Tělo Páně. Když 9. října 1045 Vintíř zemřel, dal Břetislav převézti jeho tělo k pohřbení do břevnovského kláštera.
Postupem času rostla úcta k ostatkům Vintíře. Přesto, že jeho kult ještě ani ve 13. století nebyl církví oficiálně uznán, přicházelo se poklonit poustevníkovým ostatkům do Břevnova velké množství poutníků nejen z Čech, ale také z Bavorska, Rakouska, Uher, Durynska i ostatních zemí. Za panování Václava IV. měli Vintířovi ctitelé otevřené nepřátele v příslušnících formujícího se husitského revolučního hnuti. V roce 1420 byl břevnovský klášter husity zničen. Mniši však Vintířovy ostatky ukryli a přenesli je pak do kláštera v Polici. Odtud byly teprve v roce 1726 navráceny do obnoveného Břevnova. Oslava památky blahoslaveného (svatého) Vintíře v břevnovském klášteře však v 18.století pozvolna zaniká. Tradice úcty k sv. Vintíři se udržela
daleko déle v místech jeho působení na Šumavě. Ještě ve třicátých letech našeho století se konávaly poutě do osady Dobrá Voda (St. Günther) u Hartmanic, ke kostelíku a prameni "dobré vody" sv.Vintíře."
Pracovalo zde celkem šest tovaryšů, dva učedníci, dva malí pomocníci, tři malí chlapci, tesař, podomek, čtyři starší a pět mladších ženských dělnic a občas se najímali ještě nádeníci. Dělníci v dílně pracovali od tří hodin ráno, ostatní od čtyř, nádeníci od pěti hodin. Pracovní doba trvala až do sedmi do večera a byla přerušena jen půlhodinovou přestávkou na snídani a hodinovou přestávkou na oběd. Podnik byl rozsahem své produkce řazen mezi středně velké v Čechách. Jan Eggerth byl podnikavý a snažil se získat odbyt pro své výrobky i v cizině. Prášilský papír byl velmi kvalitní a získal brzy příznivý ohlas. O kvalitě jeho papíru svědčí i to, že na světových výstavách v Londýně roku 1851 a v Paříži roku 1855 získal za své výrobky diplom a medaili. Jednotlivé archy byly vytvářeny na sítech ručně, bez zarovnávání a tudíž měly pro ruční papír charakteristické nerovné okraje. Proto ho rádi užívali výtvarníci a byl mimo jiné dodáván i do prezidentské kanceláře. Účast na světové výstavě v Paříži r.1841, své dřevoryty na ně vytvářel J.Váchal, který sem často jezdil. Po smrti svého švagra Vavřince Zelzera koupil Jan Eggert i druhou papírnu, ale ta časem zanikla. Po smrti Jana Eggertha se majitelem stal František Eggerth a po jeho smrti v roce 1911 převzala papírnu vdova s dcerou Marií, která po matčině smrti podnik řídila až do roku 1933. I po požáru jí štěstí nepřálo neboť byla odsunuta posledním, tj. 9. transportem ze Sušice v roce 1946-k odsunu jí nejspíš dopomohlo, že po návratu z předchozího držení v Sušici, obvinila mezitím se nastěhované nové doosídlence z krádeží jejího osobního majetku-stříbrné příbory atd. Byla to moderní žena, zvala do papírny různé umělce, běhala na lyžích. Po požáru papírny bydlela v tzv. Doktorhausu. Čeští přátelé jí oslovovali Márinka. Po odsunu žila Maria Eggerthová, provdaná Böhmová, až do své smrti v roce 1965 v bádenském Ederbachu.
Eggertovi se věnovali výrobě papíru po 12. generací. (též mlýn a papírna části Janovic-Harant).
V posledních letech vyráběla prášilská papírna psací papíry slabé i silnější, podkladový papír, lepenky, balicí papír i papír filtrační. Slabá lepenka se dehtovala a používala na pokrývání střech.
Výroba papíru se v Prášilech udržela přes sto let, ale pak nečekaně skončila v noci z 25. května na 26.června 1933, kdy zcela vyhořely tři objekty papírny a dva obytné domy. Část zachráněného technologického vybavení převzalo Národní technické muzeum. Arch. Ivan Adam s Evou Blažíčkovou připravuje obnovu papírny, i když ne na původním místě(v místě bývalého pivovaru)-25.5.2008 v den požáru, ale 75 let po něm, byla zahájena výstava obrazů A.Mackové a dobových materiálů o papírně.
cca. 5 km jihovýchodně od Bavorské Rudy. Na vrcholu Velkého Falkensteina stojí horská bouda, která byla postavena v roce 1932 sdružením lesníků a dnes slouží v letní sezóně jako hostinec a noclehárna (od 30. dubna do 31. října je možno se občerstvit, denně od 10-17 h, kuchyně od 11.30 do 16.00 h.). Naproti horské boudě stojí kaple, která je zasvěcena Sv. Františku. Byla postavena v roce 1987 přírodním parkem "Naturpark Bayerischer Wald".
Na samém vrcholku Velkého Falkensteinu se tyčí kříž na kamenném podstavci. Odtud se otevírá krásný výhled na západ a jihozápad, směrem k Velkému Javoru a k horskému pásmu předního Bavorského lesa. Oblast Velkého a Malého Falkensteinu je překrásnou a oblíbenou turistickou oblastí. Nejvyšší část tvoří žulová hrana, která nabízí milovníkům lezení kolmé stěny několika stupňů obtížnosti.
Z Falkensteinu je možno vidět Ostrý, Javor, Roklan, Luzný a Třístoličník - za dobré viditelnosti i Bavorské Alpy. Zatímco je Velký Falkenstein celý zalesněný, vrcholek Malého Falkensteinu je odkrytý.
Verze 2.5 , Mystik 2005-2010