wz
Panorama

Cyklotrasa 6:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Řetenice - Rejštejn - Březník -Falkenstein - Špičácké sedlo (51,5 km)

V Řetenicích(Ídrc):

Pověst: Na kamenité louce u Řetenic našli dva pasáčci velký hrnec s poklicí, házeli do něj kamenem, spadla poklice, z hrnce strašný řev, v hrnci samé zlaté mince, doma ohlásili hospodáři, ten úřadům-přijela komise, peníze odvezla-Kdyby sedlák držel zobák, udělal by líp.

se dáme vlevo dolů Stezkou strážců hranic(informační tabule) okolo Plánského mlýna, štoly Naděje:

celkem na 3 km chodeb. Měla zde těžit českokanadská společnost TVX Bohemia důlní, která odhadovala zásoby zlata na 100 tun. Moderní průzkum probíhal od roku 1982-Geoindustria- a to půdní metalometrií. Místy bylo zjištěno až 64 g zlata na 1 tunu hlušiny. V oblasti Suchého vrchu na štolou Naděje se nachází asi dva tisíce jam ze 14. století-stopy po dolování. Dále zde nalezeny stopy po kruhové stavbě-žentouru k odčerpávání vody ze šachet z 15. století.

k seismické stanici:

zřízena 1961, přístroje umístěny v býv. štole Kristina 380 dlouhé a s hloubkou 70 m. Stanice zaznamená ročně až 4000 zemětřesení na celém světě.

Dále buď Amáliným údolím:

Kaňonovité údolí Zlatého potoka včetně rozsáhlého prameniště na svazích Ždánova je od roku 1994 přírodní rezervací o výměře 80,93 ha. Celá leží uzavřená v ochranném pásmu o velikosti 180,09 ha. Hranice rezervace jsou označeny červenými pruhy a státním znakem České republiky. Nadmořská výška přírodní rezervace se pohybuje v rozmezí od 620 do 914 m.n.m. Středem přírodní rezervace protéká Zlatý potok lemovaný horskými olšinami, které přecházejí přes pás smrků ztepilých, jedlí bělokorých, bříz bělokorých a javorů klenů do výslunných porostů borovice lesní s lískou obecnou, smrkem ztepilým a jalovcem obecným. Významným jevem jsou na skalnatých svazích kaňonu hojně zastoupené reliktní bory s charakteristicky vyvinutým mechovým patrem. Největší hráz na Losenici Součástí přírodní rezervace jsou také menší plochy luk a pastvin. Během průzkumu měkkýšů byl v přírodní rezervaci potvrzen výskyt 44 druhů. Na území přírodní rezervace se nachází jedno z nejvýznamnějších zimovišť netopýrů v Pošumaví. Byl zde zaznamenán výskyt 15 druhů letounů. Mezi významnější druhy obratlovců vázaných na přírodní rezervaci patří vydra říční, rejsek horský, skorec vodní a jeřábek lesní. Aktivity a činnosti v přírodní rezervaci se obecné řídí zákonem č. 114/1992 Sb. ČNR o ochraně přírody a krajiny.

Cestou staré štoly a na Losenici regulační nádrže. Kaskádovitě postavené zabraňovaly hlavně v době tání sněhu či přívalových srážkách páchání větších škod.První práce na nich začaly v roce 1932. Nejvyšší hráz má výšku 5,5 m a je 42 m dlouhá. Tloušťka hráze u přepadu je až 1,45 m,

až na křiž.silnice od Červené nebo vlevo do kopce a po 500 m vpravo do Červené:

Samotné jméno Rothsaifen(Červené sejpy), připomíná rýžovnickou minulost osady. Vzhled těchto sejpů byl patrně způsoben přítomností křemene s obsahem zlata, pro nějž je charakteristické rudavé zabarvení. Nejstarší zpráva o obci je v privilegiu císaře Karla IV. pro Heinczlina Badera(Bajera) z 11.4.1356. Za pomoc prokázanou při budování silnice z pasova do Čech obdržel zmiňovaný do dědičného užívání lán země mezi Malou Losenicí a Červenou (pergamenový originál v Muezeu Šumavy v K.H.). Ves patřívala ke hradu Kašperk. Když v 16 st. bylo panství rozprodáno, získaly ves v roce 1584 Kašperské Hory. V roce 1856 tu byla postavena nová mešní kaple zasvěcená Panně Marii Pomocné. V té době měla Červená 22 domů a 232 obyvatel. Kaple byla přestavěna a rozšířena ve 20. letech 20. století. Poslední oprava kaple se realizovala brigádnickou svépomocí občanů z Kašperských Hor v letech 1982-83. Červená byla známa zemědělskou činností svých obyvatel. Před rokem 1938 je zde uváděno 29 koní, 344 kusů hovězího dobytka a 54 koz. Před obcí u kapličky vpravo-chov bizonů.

Sepp Berndt
Rothsaften bei Bergreichenstein

Kein Haus, in dem ich einstens nicht die Schwelle überschritt,
Wo andachtsvoll die Bauersfrau vom Brot die Scheibe schnitt.
Noch klingen ihre Worte mir im Ohr, vertraulich froh:
"Do sitz's Enk her af d'Ofabank und schneid's vom Brot Enk o!"

Und wenn zur frühen Stund' der helle Ruf der Glocke klang,
Der einte sich mit dem von Liedlhof und Vogelsang,
Da glöckelten aus Haus und Hof die Ziegen und die Küh'
Und scherzten querfeldein. Der Hirt, der hatte seine Müh'.

Vom Rachel kam der Wind und strich des jungen Fuhrmanns Haar,
Die Geißel knallte hart, bedächtig zog ein Ochsenpaar
Im gleichen Wiegeschritt die Fuhr' Getreide, mahlig reif,
Den rauhen Weg herab zur Mühle an der Riesenschleif.

An steilen Hängen blitzten Sensen auf wie Spiegelglas
Und sausten mitten in das Gelb und Grün von Korn und Gras.
Ein Hoffen lag in der zu Boden hingestreckten Mahd:
Aus angestammter Erde keimte stets dieselbe Saat.

Ein schmaler Wasserlauf umkreiste, eine Insel gleich,
Die mit der rohen Webe dicht belegte Leinwandbleich.
Das Tuch besprengte eine Frau aus einem hölznen Krug,
Den sie, am klaren Quell gefüllt, vom nahen Brunnen trug.

Am Hirtenbichel roch nach Harz und frischen Holz die Luft,
Von braunen, feisten Herrenpilzen kam der herbe Duft,
Hier glänzten Preißelbeeren rot, der Heidelbeere Blau,
Am Busch die Haselnuß. Die Natter kroch im Steinverhau.

Vom Heuloch kam das Wetter her. Ein Irrwisch ging im Moor.

Die Knechte eilten, Wagen rollten durch das Scheunentor.
Die Gänse flogen hoch und heim.Ein Sturm hob Staub und Sand.
In allen Stuben flackte der geweihten Kerzen Brand.

Es ritt die Wilde Jagd mit Feuerstrahl und Donnerschlag
Am dunklen Firmament und riß mit sich den späten Tag,
Zuletzt die schweren Wolken über das Gebirge nach.
Ein fahles Abendlicht beschien den regenvollen Bach.

Und über allem lag der Erde und des Waldes Ruch.
An groben Tischen sprach der Bauer seinen frommen Spruch.
Am Rocken hing das Werch, das Rädchen trat das Weib und wog
Die Spindel in der Hand. Ein Tag im Dorf die Runde zog.

Allein, die Woche brachte wohl mit Fleiß und Schweiß das Brot,
Für Tanz und Trunk der Sonntag seine freien Stunden bot.
Doch wenn die Sonne forderte zum Schnitt, zur Ernte just,
Da harrte das Kapellenfest, die Wallfahrt im August.

Der Vormittag war Gott geweiht, der Mittag einem Mahl
Voll Gaumenlust. Jedoch am Abend stampfte schon im Saal
Beim Prexelwirt das junge Volk, das sang dann um die Wett'
Gar mit dem Gschwendertbauern Pepschen seiner Klarinett!

Die Bauern rauchten Pfeifen hinter ihrem Glas mit Bier,
Die Weiber saßen müd' in alten Seidenkleidern hier:
Die Wenzalin, die Wasserseppalin, die Pilsnerin,
Die Girgalin, die Schoffer- und die Schoberbäuerin.

Vergangen ist der Polkatanz. Wie lange ist das her?!
Entschwunden all' die Namen. Keiner nennt und kennt sie mehr.
Die Jungen, die sind alt und weit vom Vaterhaus entfernt.
Die Jugendhat den Böhmerwäldler Dialekt verlernt.

Nach Jahren kam ich wieder in den altvertrauten Ort.
Die Menschen fremd, Gehöfte leer, ein ausgeräumter Hort.
Die Uhr auf den Kapellenturm steht still, die Glocke schweigt.
Mein Schritt verhielt, denn eines noch die alten Zeiten zeigt:

Am Hirtenbichel roch nach Harz und frischem Holz die Luft
Von braunen, feisten Herrenpilzen kam der herbe Duft,
Hier glänzten Preißelbeeren rot, der Heidelbeeren Blau,
Am Busch die Haselnuss. Die Natter kroch im Steinverhau.

Červená u Kašperských Hor

Nebylo v té vsi domu, kde bych nepřekročil práh
a všude selka krajíc nabídla mně s chlebem na rukách.
Ještě mi v uších zní pozvání prosté noblesy:
"Poseďte u nás u kamen a chleba vemte si!"

A když se brzo zrána ozval hlas zvonu, ve sboru
se přidal i ten, co stál Vogelsang, i ten od Lidlovo Dvorů.
Rozkejhala se husí hejna ve statcích, kozy se rozmečely
a krávy vydaly se do luk, aby i pasáčci práci měli.

Od Roklanu šel vítr a vozkovi zčechral vlasy,
zapráskal bič nad volským párem, a pěkně že se časí,
je třeba svézt obilí do mlýna, už zralé pro semletí,
tam k vodě dolů. Jméno Riesenschleif snad odtud známo je ti.

Na stráních blysknou se kosy jak střípky ze skla,
klasnatá stébla polehnou, aniž si pozasteskla.
Naděje spočívá v té posečené roli:
po čase setba vzejde zas ze země, co se drolí.

A dole u vody jako ostrov se bělá
prádlo, co právě kropí teď děvečka uzardělá,
vodu sem donesla ve džbánku od pramene,
co k studně nablízku průzračnou vláhu žene.

Na kopci Hirtenbichel voní to smolou dnes,
úrodou hříbků dechl sem i blízký černý les,
brusinami se červená, borůvčím v modro mění.
Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení.

Od Heulochu zvedl se vichr. To skřítci ze slatí.
Pacholek chvátá teď s fůrou, div že vůz nezvrátí.
I husy letí z cest do dvora. Bouřka už víří prach.
A posvěcenou hromničku rozžehnou v chalupách.

Co divoký hon na nebi blesk a hrom zblízka zní,
setmí se pojednou, jak k hodince poslední.
Sinými mraky se pohoří kryje skokem
a večer zamžiká do dešťů nad potokem.

A nade vším ten pach lesa a těžké země.
Při stole v chalupách modlí se selské plémě.
Přeslice ubývá a kolovrat se točí,
s vřetánkem v rukou žen, když noc už do vsi vkročí.

Že byl týden pln lopoty, potu a píle celý,
tanec a truňk to napravit měl aspoň při neděli.
I když se ten den se žněmi mohlo i pěkně hnout,
Hlavní bylo posvícení a s ním srpnová pouť.

Bohu patřilo dopůldne, pak jídla do sytosti
přišlo o polednách, večer zas plno hostí
pojala hospoda u Prexlů. A že se měli k světu!
Zvlášť když se Gschwendertovic Pepa chopil klarinetu.

Dýmali ze svých fajek sousedi při sklenici
dobrého moku, selky v svátečním zasedly na lavici:
Wenzalka, ta Wasserseppova i Pilsnerka,
Girgalka i ta Schoberbauera a Schofferka.

Ta polka dávno dozněla. Jak dlouho už je tomu?!
Zmizela jména. Sotva kdo by dnes znal je tak dům od domu.
Ti mladí zestárli a jsou daleko od domova.
I stará řeč je pryč, nerozumět jí slova.

Po letech přišel jsem do milovaných míst.
Cizí lidé tu jsou, jen zkázu můžeš číst
z rozpadlých chalup, zahrad do pusta i hodin, které stojí,
zvonu, co mlčí ve věži. Jen s mládím dál tě pojí

na kopci Hirtenbichelu že dál voní to smolou dnes,
úrodou hříbků dechl zas i blízký černý les,
brusinami se červená, borůvčím v modro mění.
Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení.
(dle projektu Kohoutí kříž)

Z kopce přes Losenici, jejím údolím kolem Karliny pily, Lídlovy Dvory ( V roce 1699 zde vznikla jedna z nejstarších papíren v JZ Čechách. Prvním papírníkem zde byl Šebestián Lindner a výroba se zde udržela do 19. století) pily Červená, k soutoku se Zlatým potokem(Amálino údolí) do Rejštejna:

Rejštejn (dříve Dolní Rejštejn) Vznikl pravděpodobně ve 13. století, při soutoku Vltravy s Losenicí, jako významné místo rýžování a dolování zlata. Společně s Kašperskými Horami tvořil jednu obec, která již v předhusitské době měla právo používat pečeť a znak. Úplné osamostatnění nastává až za vlády Rudolfa II.,který roku 1584 povýšil Rejštejn na královské horní město. Stagnaci ve vývoji Rejštejna zapříčiňuje pokles těžby v 17. století. Jisté oživení přineslo zakládání skláren a využívání dřeva z okolních lesů. Rozvoji obce mělo napomoci i potvrzení privilegií a udělení dalších trhů Josefem II. a Františkem II. Významnou součástí historie je bývalá světově proslulá sklárna v Klášterském mlýně. Dominantou Rejštejna je kostel sv. Bartoloměje, připomínaný v roce 1570 a přestavěný roku 1792. Zvon ze 14.st.. Na náměstí se nachází balvan s miskovitými prohlubněmi ze středověkých úpraven zlatonosného křemene. V prohlubních se třel rozemletý zlatonosný křemen se rtutí, čímž bylo získáváno čisté zlato. Kašna pochází z roku 1890. Socha sv. Jana Nepomuckého byla vytvořena roku 1883.

Nedaleká továrna Franze Watzlawicka ležící na břehu Losenice proslula výrobou dětských kočárků. V roce 1878 tu tesař a pozdější starosta Kašperských Hor, Franz Watzlawick zakoupil malou dřevařskou soustružnu, jež byla poháněna vodou z říčky Losenice. Nejdříve se zde vyráběly kartáče, násady k bičům, ozdobné knoflíky a nohy ke stolům a židlím. Watzlavickova továrna ve 30.letech Později majitel získaný podnik rozšířil o truhlárnu a ohýbárnu dřeva a vyráběl zde loukoťová kola pro ruční dřevěné trakaře a dětské kočárky a doplňkové provozy: kovárna se zámečnickou dílnou, lakýrnická a čalounická dílna. Tehdy se firma jmenovala "První rakousko-uherská továrna na kolečka k dětským kočárkům." Vyráběly se zde také žebřinové vozy. Dostatek kvalifikovaných řemeslníků měla zajistit Odborná škola pro zpracování dřeva v Kašperských Horách založená v roce 1878. Během první světové války i zakázky pro armádu. V roce 1930 měla továrna 230 - 250 zaměstnanců, kteří zpracovávali 7 - 10 tisíc kubíků dřeva ročně. Zboží převáženo vlastními koni, později automobily. Firma také usilovala o výstavbu železniční tratě ze Sušice. Ve třicátých letech se zde vyráběly kočárky dětské, kočárky pro panenky, tříkolky, koloběžky, dětská auta, dřevěné houpací i sedací hračky, dětské sáňky, lyže, dětský nábytek. Obchodní zastoupení měla firma v Praze i Vídni. V Kašperských Horách, ve Watzlawickově domě čp. 143 na náměstí, měla firma svou obchodní kancelář, kde byli zaměstnáni čtyři úředníci. Francouzští a ruští váleční zajatci, totálně nasazení Češi z Protektorátu a ženy z Ukrajiny nahradili za druhé světové války rukující Němce a vyráběli především bedny na munici. Po roce 1945 zde pracuje 37 osob. Později se zde vyrábí kuchyňský nábytek, do 90.let patří objekty SOLU Sušice. Dnes v dezolátním stavu.

V roce 1925 zasáhla Rejštejn velká povodeň. Purkmistrovský úřad v Rejštejně uváděl: "V noci ze dne 11. na 12. srpna 1925 snesla se nad naším městem a okolím strašná bouře spojená s velmi těžkou povodní. Způsobená škoda je velmi značná. Zejména strženy byly: obecní most do Kašperských Hor, most k obecnímu mlýnu, okresní most do Sušice a most ke sklárně Klášterský Mlýn, poslední částečně zničen. Obec trpí tím škodu 500.000 Kč. Potřebné doklady budou úřadu předloženy po komisi odborníků. Také se podotýká, že mnozí soukromníci, jako tovární dělníci, řemeslníci a domkáři utrpěli velmi značných škod. Mnozí tovární dělníci jsou od katastrofy bez práce, poněvadž továrna na dřevěné zboží Watzlawick, brusírna skla Schuster et Comp. a umělý mlýn Huber musily zastaviti práci, ježto mlýnský potok si vyhledal nové koryto a přítoky jsou zaplaveny. Čištění potoka, resp. uvedení jeho do starého koryta si vyžádá mnoho práce, teprve pak bude možno zahájiti práci v těchto podnicích."
O následné likvidaci škod v senátu promluvil senátor Stark: Katastrofální povodní spolupostižená území v Rejštejně u Kašperských Hor utrpěla zničením mostů, silnic, vodovodu, transformační stanice a kanalisace podle odhadu odborníků úhrnnou škodu 384.000 Kč, 58 soukromých osob, nejvíce to příslušníků nejchudších tříd, utrpělo úhrnnou škodu 382.700 Kč. Tyto škody vznikly odplavením stavebního materiálu, hotového zboží, kusů nábytku, šatstva, prádla a polních plodin, sesutím staveb a zničením polí a luk. Dále utrpěly tři továrny tyto vyšetřené škody František Watzlawick, továrna na dětské kočárky a dřevěné zboží, která zaměstnává asi 200 dělníků, škodu 625.000 Kč, firma Lötz, vdova, zaměstnává asi 100 dělníků a trpí škodu 200.000 Kč, firma Josef Schubert, sklářský průmysl v Rejštejně trpí škodu 90.000 Kč, tudíž úhrnná škoda 1,681.700 Kč. V obci Kašperských Horách utrpělo rovněž větší množství chudších lidí škody vodou, a zde obnáší úhrnná škoda asi 150.000 Kč.

Mozaika na secesní vile R.1836 v bývalém mlýně klatov.benediktinů vznikla sklárna-Klášterský mlýn, která byla v l.1878-1904 nejvýznam.sklárnou Rak.-Uherska(barev.sklo-secesní), vyhašena 1947. Vedle bývalé sklárny(dřevěná konstrukce převezena v 90. letech do skanzenu v Tittlingu) stojí secesní vila rodiny Loetzovy(resp. Maxe Spauna-vnuka) z r.1903 od vídeň.architekta L.Bauera, na hřbitově hrob matky a bratra K.Klostermanna.

Pověst: V osamělém stavení mezi Rejštejnem a K.Horami sídlili škrtiči čili hockaufové. Byli to staří mužíci-skřítkové, kteří se mstili lidem. Často se s nimi shledáváme ve starých něm.pověstech tohoto kraje. F.F.Toužimský: Rejštein činí dojem čisté, avšak jakoby rozházené osady poblíž ústí Losenice, jejíž údolí má divočí ještě horský ráz než otavské....Známo, že za Přemysla Otakara II., kdy Němci houfně byli voláni k zakládání a osazování měst, mají svůj původ mezi Landeskrony, Senftenberky, Rosenthaly a j. též všeliké Reichenberky, Reichenburky, Reichenauy, jež záhy přizpůsobila si česká výslovnost v Lanškrouny, Žamberky, Rožmitály, Rychnovy a j.

Z Rejštejna stoupáme po modré tur.značce k osadě Malý Radkov:

500 m směrem na Velký Radkov(opačným směrem než pojedeme dále) je tzv. Radkovská pec: Zdejší stavba je svým charakterem zcela ojedinělá a nebyla nikdy dokončenaani použita. Radkovská pec Stavba probíhala někdy na počátku 20. století a předpokládá se, že měla sloužit na výrobu kosmetických prostředků z pryskyřic jehličnatých stromů. Provedení stavby totiž neodpovídá tehdejším technologickým požadavkům na kolomaznou pec či podobná zatížení. U hlavního objektu se nacházejí ještě pozůstatky zdí, částečné založené pod úrovní terénu. Může se jednat o základy tří nadzemních staveb,nebo o pozůstatky plánované stavby louhovacích bazénů. Podle pamětníkůse na přelomu 19. až 20. stol. přiženil na Velký Radkov nějaký holič z Vídně, patrně rodák z kraje. Není známo, zda si na Velký Radkov přinesl plány na výrobu kosmetických prostředků (esence, vonné masti, mýdla, aj.), nebo zda se dostal k plánům později. Pravděpodobně se jednalo o jeho podnikatelské spojení s nějakým vídeňským podnikatelem. Z ústního podání se traduje, že podnikatel sice předal holiči stavební plány, ale už mu nepředal výrobní plány. Podle jiného výkladu se jednalo o podvodníka, který holiče ožebračil. Další verze upozorňuje na možné přerušení prací v důsledku 1. světové války. Poslední úvaha říká, že stavba mohla být od počátku prováděna technicky špatně a od výroby se raději upustilo. Pravděpodobná se dnes jeví verze, že se jednalo o nedodržení stavebního plánu možná z nepochopení plánu, či o úplné špatný plán.
Rozměry pece: výška zdiva 3,60 m; šířka zdiva 0,47 m; vnější obvod 11,20 m.

Vrátíme se zpět do Malého Radkova a odbočíme vlevo a po hranici NPŠ a stoupáme až k býv. osadě Velký Babylon(krásný výhled):

Jméno dvorce Babylon pochází z francouzského "pavillon". Správa někdejších dávných zdejších dolů na zlato nechala blízko kutacích jam postavit zřejmě někde v okolí těchto míst stanu podobné stavení, sloužící zásobování a nutnému přístřeší a nazvané tenkrát pavilon. Na pražském trůně sedící Lucemburkové pocházeli z francouzského kulturního okruhu. Pravopis na starých listinách k tomu také odkazuje: "Pawilon Krank", "Pobilon" (podle výkladu jazykovědce Dr. Strichhirtsche). Šumavské selské dvorce s bohatstvím dětí byly bohatým nevysychajícím pramenem, který dával světu vynikající lidi. Kolik jen pokolení vzešlo z jedné takové usedlosti a jak se košatěl seznam osobností jednoho jediného rodokmenu, můžeme tu jen naznačit. V tomto případě sestavili podobný přehled všech linií rodu Haasů, zdávna usedlého na Velkém Babyloně, z Ameriky se navrátivší Johann Haas v Lipsku (Leipzig) a paní E. Lindnerová, roz. Haasová, ve Vídni (Wien). Vycházeli od Johanna Haase "von Grünenwaldt", povýšeného právě s tímto přídomkem roku 1653 do šlechtického stavu (dopis a erb udělený císařem Ferdinandem III. Habsburským), rychtáře v Zejvízu (Seewiesen, dnes Javorná), který prodal tamější dvůr a sklárnu roku 1666 Sebastianu Gerlovi (odtud místní jméno Gerlov, Gerlhof) a odešel do Sušice (Schüttenhofen), kde se stal radním a jeho vnuk pak tamtéž i starostou; potom kochánovská a stodůlecká linie; dále linie velkobabylonská, založená Andreasem Haasem ze Zejvízu, od toho zase vycházející linie pražská, linie na rytířském zboží Schlötenitz v Pomořanech (Pommern) a vídeňská linie s muži jako byl Dr. Ferdinand rytíř von Haas, generální konzul v bosenském Sarajevu, Josef rytíř von Haas, generální konzul v čínské Šanhaji, jeho bratr Ferdinand, generálmajor, generál Ottokar Haas "von Trotzen". O tom, že však i sedláci na domovském statku umějí mnohého dosáhnout, svědčí případ Franze Haase, který jako starosta obce Stodůlky (Stadln) a okresní hejtman (obojí v letech 1901-1918) získal roku 1908 císařský Zlatý záslužný kříž. Jeho syn Johann zcela přestavěl dvorec i hospodářské budovy a vedl hospodářství podle těch nejmodernějších zásad (odvodňování ve velkém rozsahu, zlepšování půd, zalesňování), a to už ve dvacátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) zcela bez státní subvence (dle projektu Kohoutí kříž).

vlevo míjíme vrchol Křemelné(1125m.n.m.) se Sněžnými jámami na sev.úpatí(ve 14. - 15. století zde docházelo k intenzivnímu dolování zlata, původní hloubka bývalých šachet je 30 - 50 metrů, v současné době jsou přístupné asi 20 metrů; orientační vzorky odebrané z hald vykázaly v průměru 6,2 g zlata na tunu, ve vrtech od 1 - 6 g zlata na tunu; v bývalých štolách vydrží sníh až do konce června), klesáme k Mal.Babylonu (bývala zde dvě stavení ve kterých v roce 1880 žilo 11 lidí, v roce 1900 21, ale v roce 1921 už jen 5 obyvatel; v roce 2005 zde byla vyhlášena CHKO Šumava přechodně chráněná plocha - nachází se zde několik druhů chráněných vstavačovitých rostlin) a Pustinám, abychom před Dobrou Vodou odbočili vlevo a vystoupali na bájný Březník:

1006m.n.m.,na vrcholu žulová skála s tesanými schody, pod vrcholem měl poustevnu benediktinský mnich Vintíř(Günther), pocházející z duryn.panovnického rodu, hrabě ze Schwarzburgu, byl spřízněn s Jind.II., jeho sestrou Giselou, jež byla manželkou uher. krále Štěpána, současně byl příbuzným Břet.I.(přes jeho manželku Jitku), zúčastnil se jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem Břetislavem I., v 85 letech se zúčastnil také bitvy u Brůdku(1040), zemřel v poustevně 9.října 1045 a je pohřben v břevnov. klášteře. U jeho lože byl přítomen Břetislav I. a pražský biskup Šebíř. O jeho svatořečení usiloval už Přemysl Otakar II. Pověsti o jeho vyzvědačství ve prospěch Němců nejsou hist. doloženy. Při porážce Němců u Brůdku měl Vintíř vyvést zbytky císař.vojsk ze záseků údolím Řezné zpět do Němec, aby je roku následujícího přivedl zpět a donutil Břet.I. ke kapitulaci. Proto za hus. bouří jeho hrob rozmetán(později ale kosti sneseny zpět). Kaplička pod vrcholem obnovena 1992, pův. dřev. s jeho sochou(zmiňována r. 1618) - svaté poutní místo. Upadající zájem o osobu sv. Vintíře i zdejšího poutního místa oživil ve 20. letech 20. století dobrovodský farář Pius Gockner.

Vladimír Horpeniak z kašperskohorského muzea o sv. Vintířovi napsal: "Při líčení českých dějin první poloviny 11. století se setkáváme se jménem poustevníka Vintíře (něm. Günther), který je pozdější tradicí označován jako blahoslavený, nebo dokonce jako svatý. V obecném povědomí je však známo jen málo faktů o životě tohoto mnicha - poustevníka, jehož působení v Čechách je spjato zejména se dvěma místy: břevnovským klášterem a Šumavou. Svatý Vintíř Vintíř (Günther) pocházel z bohatého šlechtického rodu z Duryňska. Uvádí se, že byl příbuzný německého císaře Jindřicha II. - Svatého a jeho sestry Gisely, provdané za uherského krále sv. Štěpána. Teprve ve zralém věku se Vintíř stal mnichem bavorského benediktinského kláštera v Niederaltaichu. Opat Gotthard mu dovolil, aby opustil zdi kláštera a poustevničil v šumavských pralesích u řeky Černé Řezny. Sem Vintíře následovalo několik dalších řeholníků, a tak vznikl klášter Rinchnach. Klášter v Niederaltaichu byl v úzkých stycích s klášterem břevnovským, o čemž svědčí např. zvolení mnicha Meginharda z Niederaltaichu opatem v Břevnově roku 1044. Právě Vintířovi je připisováno založení nové stezky významně spojující bavorské pomezí s Čechami. Na nově proklestěné cestě, procházející centrální části šumavského pohoří, na českém území v místech Březník ("Preznich") měl Vintíř svou poustevnu. Dodnes je zde poblíž osada St. Günther, známější pod jménem Dobrá Voda (Gutwasser) a místo Pustiny (Einöde), upomínající na tohoto poustevníka. Také románský kostelík sv. Mouřence (Mauritia) nad levým břehem kdysi zlatonosné Otavy u Annína, zasvěcený stejnému světci jako klášter v Niederaltaichu, byl prý postaven na místě starší svatyně, založené Vintířem. Není bez zajímavosti, že oba kláštery (Niederaltaich, Břevnov) podržovaly svůj vliv v kraji působením Vintíře i v pozdější době. Např. ve 13. století má klášter v Niederaltaichu na Sušičku desátky a klášter v Břevnově ještě ve 14. století vybírá clo na Vintířově stezce v Hartmanicích. Nebylo by však správné domnívat se, že poustevník Vintíř zůstával stále v těchto odlehlých šumavských končinách při modlitbě, rozjímání nebo stavbě a údržbě proslulé stezky. Vintíř totiž ještě vedle své činnosti misionářské v Uhrách, Čechách i u pohanských Luticů vystupuje aktivně také v politickém životě své doby. Jistě nemálo významné úkoly mu byly svěřeny v diplomatických jednáních, která prostředkoval mezi německým císařem Jindřichem III. a českým knížetem Břetislavem I. (1034 - 1055) ve složité mezinárodní situaci. Císař Jindřich III. viděl v tehdejším rozmachu českého státu, posíleného ještě i úspěšným tažením do Polska, vážné ohrožení zájmů německé říše. Břetislav se proto již na začátku roku 1040 snažil předejít hrozícímu konfliktu vysláním velkého poselstva k císaři, v jehož čele i tentokrát stál poustevník Vintíř. Břetislav ústy poselstva ochotně souhlasil s přijetím svých zemí v léno a odváděním obvyklého poplatku spojeného s lenní závislostí, ale rozhodně však odmítl jakékoli jiné závazky a zejména vydat cokoli ze svých válečných zisků. Toto Břetislavovo stanovisko se nelíbilo císaři, který ještě roku 1040 vyslal do Čech dvě velká vojska, která však byla poražena. Teprve vítězství německých vojsk v následujícím roce dovolilo císaři prosadit část požadavků vůči českému státu. V souvislosti s událostmi válečného tažení Jindřicha III. do Čech se uvádí také jméno poustevníka,Vintíře. Tvrdí se, že to byl právě Vintíř, který převedl stezkou přes Šumavu německá vojska do Čech. Tato domněnka však nemá oporu v pramenech. Historik V. Novotný (České dějiny I, Praha 1913) zná pouze tzv. Herimanovu (Hermanovu) zprávu, v které se uvádí, že Vintíř po Břetislavově vítězství u Brůdku (u Domažlic) roku 1040 ukázal zbytkům prchajícího císařova vojska cestu pomezním hvozdem zpět do Německa. Novější studium tohoto pramene upřesnilo tento údaj v tom smyslu, že Vintíř diplomaticky zprostředkoval nerušený odchod zbytků německých vojsk z Čech. Vintířovské legendy, které nelze opomíjet jako historický pramen, nám kromě vyprávění o svatosti poustevníkova života, jímž si získal pověst světce, napovídají mnoho o jeho přátelském poměru k českému prostředí, zejména k českému knížeti a břevnovskému klášteru. Legenda vypravuje, že když měl Vintíř zemřít, navštívil jej v jeho poustevně na Šumavě sám kníže Břetislav I. v doprovodu biskupa Šebíře, který podal poustevníkovi Tělo Páně. Když 9. října 1045 Vintíř zemřel, dal Břetislav převézti jeho tělo k pohřbení do břevnovského kláštera. Postupem času rostla úcta k ostatkům Vintíře. Přesto, že jeho kult ještě ani ve 13. století nebyl církví oficiálně uznán, přicházelo se poklonit poustevníkovým ostatkům do Břevnova velké množství poutníků nejen z Čech, ale také z Bavorska, Rakouska, Uher, Durynska i ostatních zemí. Za panování Václava IV. měli Vintířovi ctitelé otevřené nepřátele v příslušnících formujícího se husitského revolučního hnuti. V roce 1420 byl břevnovský klášter husity zničen. Mniši však Vintířovy ostatky ukryli a přenesli je pak do kláštera v Polici. Odtud byly teprve v roce 1726 navráceny do obnoveného Břevnova. Oslava památky blahoslaveného (svatého) Vintíře v břevnovském klášteře však v 18.století pozvolna zaniká. Tradice úcty k sv. Vintíři se udržela daleko déle v místech jeho působení na Šumavě. Ještě ve třicátých letech našeho století se konávaly poutě do osady Dobrá Voda (St. Günther) u Hartmanic, ke kostelíku a prameni "dobré vody" sv.Vintíře."

Vintíř sestárnuv na poušti připravoval se na křesťanskou smrť. Stará pověsť dí, že kníže Břetislav I. trvaje s biskupem Šebířem na župním hradě Práchni v podhoří šumavském vyjel si jednoho dne na lov, a v lese, kde nyní stojí ves Dobrá Voda u Hartmanic, spatřil krásného jelena. A když v průvodu služebníka pustil se za ním, octl se pojednou před chýši poustevníka - Vintíře. Stařec uvítav knížete a pohovořiv s nim laskavě jal se ho prositi, aby prokázal klášteru Břevnovskému nějakých milostí, aby ti, kdož tam přebývají, jeho i veškerého knížecího rodu na modlitbách svých vzpomínali. Břetislav slíbiv to přimlouval kmetu, aby samoty této opustil. Ale Vintíř předpověděl, že příštího dne zemře, a poprosil, aby tělo jeho pohřbeno bylo v Břevnově. I odešel kníže s úmyslem, že nazítří se vrátí, a provázen biskupem Šebířem i několika dvořany vešel dne 9. října 1045. do poustevny i uzřel starce, an se modlí a žalmy pěje. Na žádost jeho odsloužil biskup před ním mši svatou a udělil mu svátosti umírajících. A v hodinu třetí odevzdal poustevník duši svou Pánu maje let života téměř devadesát. Tělo jeho bylo od knížete převezeno do Břevnova a pohřbeno v klášterním chrámu před oltářem sv. Štěpána prvomučedníka. Dle podání rozmnožil kníže Břetislav hned po pohřbu poustevníka Vintíře nadání kláštera Břevnovského novými statky v Čechách, a na Moravě založil opodál Brna na místě pustého hradu, jemuž říkali Rajhrad, klášter na počest apoštolů sv. Petra a Pavla, jejž podřídil opatství Břevnovskému. Tenť prý byl počátek slavného, posud kvetoucího benediktinského opatství Rajhradského. Benediktini v Čechách a na Moravě jali se záhy ctíti Vintíře za světce, ježto na hrobu jeho docházeli zbožní lidé zázračným způsobem vyslyšení modliteb svých. Pověst o těchto divech rozhlásila se tou měrou, že nejen z Čech, ale i z Bavor, Duryňk a Uher dováženo mrzáků do chrámu Břevnovského, aby na přímluvu Vintířovu uzdraveni byli. Marek Husteřův ze vsi Vran, slepý po celý rok, byv ve výroční den smrti Vintířovy od otce svého do chrámu Břevnovského předveden, prohlédl, náhle u přítomnosti biskupa Pražského Mikuláše a mnoha věřících. Žena Bratříce ze vsi Hostěhorni měla dceru od narození slepou, a i ta nabyla u hrobu Vintířova zraku, což potvrdil Pražský biskup Jan III. z Dražíc. Podobných událostí zaznamenáno jest v letopisech více, a takto byl hrobem Vintířovým oslaven chrám Břevnovský, a zástupové lidu putovali do něho zvláště ve výroční památku tohoto poustevníka. Z vděčností za mnohá dobrodiní, jež Bůh na oslavu jeho prokazoval těm, kdož na hrobě jeho vzývali jej v rozličných potřebách svých, přidal král Otokar II. klášteru Břevnovskému r. 1260. ve vsi Kuromrtvicích u Bílé hory k posavadnímu tamnímu zboží jeho nějakých pozemků. Již Břevnovský opat Heřman ucházel se r. 1261. v Římě o prohlášení poustevníka Vintíře za svatého, a papež Bonifác IV. schválil r. 1390. odvěký zvyk konati výroční památku smrti jeho v chrámu Břevnovském slavnými službami Božími, a udělil odpustků všem věřícím, kdož toho dne chrám ten zbožně navštíví. Při oltáři blahosl. Vintíře býval zde zvláštní kaplan či almužník. Dne 23. května 1420. vytáhli Táboři spolu s branným lidem Pražským ku klášteru Břevnovskému a vypálili jej. Tehdejší opat Mikuláš odešel krátce před tím s několika mnichy z Břevnova na bezpečnější statky své v Poličku a Broumovsku, a jest pravdě podobno, že byly tehdáž ostatky Vintířovy od něho tajně přeneseny do Police a v tamním chrámu zazděny. Bylyť r. 1684. nalezeny za oltářem sv. Maří Magdaleny v tomto chrámu ostatky, o nichž pravilo se a věřilo zbožně, že jsou ostatky poustevníka Vintíře. Byly r. 1716. přeneseny z Police do nového chrámu Břevnovského a r. 1726. uctivě uloženy pod oltářem zřízeným na počest blahosl. Vintíře. Na obraze tohoto oltáře vylíčen jest Vintíř, an u přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Šebíře v poustevně umírá. Jiný obraz tohoto poustevníka spatřuje se na klenbě svatyně této. Za oltářem blahosl. Vintíře zasazen jest venku na jižní straně do chrámové zdi starobylý náhrobník, na němž vytesán jest mnich tisknoucí levou rukou k srdci knihu a podpírající se pravou rukou o hůl. Hlava jeho jest obestřena svatozáří. Dle' jistých známek pokládá se tento náhrobník za památník blahosl. Vintíře z doby předhusitské. Ležel kdesi dlouho u kláštera pohozen, až byl r. 1761. na nynější místo zazděn. V Pošumaví, kde blahosl. Vintíř poustevničil a zemřel, zachovala se v lidu památka jeho do dneška. Vrch u Hartmanic, na němž přebýval, zdvíhající se velebně do výše 1006 metrů, sluje "Horou sv. Vintíře," a po studánce, z níž píval, má jméno farní ves "Dobrá voda," jinak také "Svatý Vintíř" řečená. Místo asi čtvrt hodiny od této vsi sluje Pouští. Farní chrám v Dobré Vodě je zasvěcen na počesť blahosl. Vintíře. Okolní lid putuje posud hojně v tato místa uctít blahoslaveného poustevníka, jenž tu před dávnými věky bohumile žil (Církev vítězná, Životy Svatých a Světic Božích; František Ekert; Praha 1899 ).

Vedle kaple sv. Vintíře byla nedávno umístěna kamenná deska, pod níž leží urna s popelem Josefa Karla Haška(1911-2001). JUDr. Hašek byl významnou osobností politického a kulturního života. Jeho otce, známého českého bankéře a spolumajitele Melantrichu, popravili nacisté. Syn po něm převzal vedení bankovního domu a počátkem roku 1948 byl jako odborník na finance vyslán do Spojených států. Po komunistickém převratu v roce 1948 se ale rozhodl, že v Americe zůstane. Jeho rodina emigrovala o rok později. Doktor Hašek se později stal viceprezidentem International Bank of Washington, byl i aktivním členem Československé společnosti pro vědu a umění. Zpět do ČR se trvale vrátil v roce 1998. Jeho dcerou je paní Eliška Hašková - Coolidge, která pracovala pro pět amerických prezidentů: Johna F. Kennedyho, Lyndona Johnsona, Richarda Nixona, Geralda Forda a Jamese Cartera. Měla na starost korespondenci, styk s veřejností a protokol; později působila na vysokých postech na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1990 se vrátila do Československa a později byl jí a jejímu otci v restituci vrácen rodinný majetek-zámek v Kundraticích, Pustina, patří ji i bývalá Blochova vila v Hartmanicích.

Z Březníku se spustíme do osady Rovina:

zde stávalo osm domů s hospodou(W.Haas) na Vysokém hřbetě.

po st. silnici do Skelné:

zde stávalo 24 rozptýlených dvorů a domů, dnes jediné stavení(v minul.užívané vojskem),

zde odbočíme doleva, přejedeme přes Křemelnou:

nejdelší šum.řeka(začín. i končící na Šumavě), nad Zhůřím se nazývá Zhůřský potok, pod Čeňkovou Pilou se stéká s Vydrou-Otava, název od výskytu křemene v korytě,

a přijedeme do Prášil:

Původně zdejší panství patřilo od r.1640 Lobkowiczům. Dne 26.září 1749 koupil od majitele zdejšího panství, knížete Jindřicha Pavla Mansfelda, rozsáhlé území rychet Stodůlky a Stachy Lorenz Gattermayer, příslušník sklářské rodiny působící mimo jiné i v Javorné. Ten do roku 1752 postavil a uvedl do provozu dvě nové hutě v prostora dnešních Prášil a třetí na Nové Studnici. Místní skláři se specializovalo na výrobu zrcadlového skla. V roce 1757 postavil ještě čtvrtou huť, Grunberskou. V roce 1750 nejprve postaveny dvě skladové kůlny a prvé tři obytné domy. Při zapálení první pece v Dolní huti roce 1751 byl již postaven pivovar, řeznictví s krámem, mlýn s pilou a dvě výrobny potaše. V roce 1752 byly současně s výstavbou Horní hutě postaveny další tři domy pro skláře. Prvním majitelem a sklářem Heisler Gottfried. R.1779 bylo expedováno kolem 70 tis. kusů tab. skla do Norimberka, Prahy, Vídně, Petrohradu a Turecka. Proti prodeji území Gattermayerovi protestovali sedláci z okolních Králováckých rychet, kteří zde měli stará práva pastvy, dřevaření a další. K nim se přidali i původní skláři z Javorné, které znepokojovala vznikající konkurence. Spory se vyhrotily natolik, že první sklárnu Gaítermayerovi krátce po jejím postavení dokonce zbořili. Škodu museli uhradit až po nátlaku úřadů. Ani doba nebyla podnikání příznivá, takže se v roce 1754 Gattermayer musel zadlužit, ale ani to nepomohlo a v roce 1763 došlo k úpadku. V dražbě roku 1763 pak celé panství včetně skláren získal hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský z Vchynice-Tetova(1705 - 1780) za 26.800 zlatých Vznikající obec nesla nejdříve název pouze Gattermayerova huť. Po jeho úpadku byla v roce 1766 obec úředně pojmenována na Stubenbach. Kinský měl s provozem skláren, brusíren a leštíren skla zkušenosti. Zaměstnával na severu Čech 2.500 lidí. Měl také dobrou pozici pro obchodování - byl předsedou Českého obchodního kolegia. Zrcadlové sklo vyráběné v prášilských hutích posílal do svých severočeských podniků k finalizaci výroby zrcadel. Po jeho smrti zdědil panství jeho prasynovec Filip Josef Kinský(1742 - 1828). V roce 1776 byly v Prášilech postaveny dvě nové brusírny a leštírny a dále amalgamovna. Kinský sem nastěhoval také odborníky ze severních Čech. Po té se zde vyráběly celá zrcadla i rámy. Hutě byly pronajímány sklářským mistrům. V prášilských hutích se tak střídali huťmistři Josef Ignác Eisner, Kristian Ferdinand Abele, Jan Baptist Šmauz a jeho syn Jan Šmauz. Roku 1798 kupuje panství kníže Josef Schwarzenberg (za 400 000 zlatých), r.1799 vystavěl kanál a zavedl vodní plavbu dřeva. Ti se zaměřili na obchod se dřevem, kterého byl ve vnitrozemí veliký nedostatek. Těžba dřeva se zvýšila po silné vichřici v noci z 26.na 27.10.1870 (vichřice strhla i kryt věže Sv.Štěpána v Praze a Černé věže v Klatovech). V roce 1809 byly Prášily vyrabovány tlupami vojenských zběhů z napoleonských válek. Válečné události přinesly velký úpadek ekonomiky a není tedy divu, že výjimkou nebyl ani obchod se sklem. V roce 1818 vyhasil Kinský Horní huť. DoIní huť pracovala ještě šest let - byla vynášena v roce 1824. Všechny sklářské objekty pak odkoupil kníže Schwarzenberg.

Budovy brusíren zrcadel byly prodány roku 1819 ve veřejné dražbě Kašparu Eggerthovi. Ten dostal povolení vyrábět v obou objektech papír. Kašpar Eggerth zemřel roku 1828. Prášilské papírny byly rozděleny tzv. horní, která byla předána již roku 1827 Eggerthovu zeti Vavřinci Zelzerovi a druhou vedl později až do roku 1871 Eggerthův syn Jan. Chod strojů v papírně zajišťovala dvě vodní kola a k sušení papíru sloužily ještě tři sousední budovy. Prášilská papírna na dřevorytu Anny Mackové Pracovalo zde celkem šest tovaryšů, dva učedníci, dva malí pomocníci, tři malí chlapci, tesař, podomek, čtyři starší a pět mladších ženských dělnic a občas se najímali ještě nádeníci. Dělníci v dílně pracovali od tří hodin ráno, ostatní od čtyř, nádeníci od pěti hodin. Pracovní doba trvala až do sedmi do večera a byla přerušena jen půlhodinovou přestávkou na snídani a hodinovou přestávkou na oběd. Podnik byl rozsahem své produkce řazen mezi středně velké v Čechách. Jan Eggerth byl podnikavý a snažil se získat odbyt pro své výrobky i v cizině. Prášilský papír byl velmi kvalitní a získal brzy příznivý ohlas. O kvalitě jeho papíru svědčí i to, že na světových výstavách v Londýně roku 1851 a v Paříži roku 1855 získal za své výrobky diplom a medaili. Jednotlivé archy byly vytvářeny na sítech ručně, bez zarovnávání a tudíž měly pro ruční papír charakteristické nerovné okraje. Proto ho rádi užívali výtvarníci a byl mimo jiné dodáván i do prezidentské kanceláře. Účast na světové výstavě v Paříži r.1841, své dřevoryty na ně vytvářel J.Váchal, který sem často jezdil. Po smrti svého švagra Vavřince Zelzera koupil Jan Eggert i druhou papírnu, ale ta časem zanikla. Po smrti Jana Eggertha se majitelem stal František Eggerth a po jeho smrti v roce 1911 převzala papírnu vdova s dcerou Marií, která po matčině smrti podnik řídila až do roku 1933. I po požáru jí štěstí nepřálo neboť byla odsunuta posledním, tj. 9. transportem ze Sušice v roce 1946-k odsunu jí nejspíš dopomohlo, že po návratu z předchozího držení v Sušici, obvinila mezitím se nastěhované nové doosídlence z krádeží jejího osobního majetku-stříbrné příbory atd. Byla to moderní žena, zvala do papírny různé umělce, běhala na lyžích. Po požáru papírny bydlela v tzv. Doktorhausu. Čeští přátelé jí oslovovali Márinka. Po odsunu žila Maria Eggerthová, provdaná Böhmová, až do své smrti v roce 1965 v bádenském Ederbachu. Eggertovi se věnovali výrobě papíru po 12. generací. (též mlýn a papírna části Janovic-Harant). V posledních letech vyráběla prášilská papírna psací papíry slabé i silnější, podkladový papír, lepenky, balicí papír i papír filtrační. Slabá lepenka se dehtovala a používala na pokrývání střech. Výroba papíru se v Prášilech udržela přes sto let, ale pak nečekaně skončila v noci z 25. května na 26.června 1933, kdy zcela vyhořely tři objekty papírny a dva obytné domy. Část zachráněného technologického vybavení převzalo Národní technické muzeum. Arch. Ivan Adam s Evou Blažíčkovou připravuje obnovu papírny, i když ne na původním místě(v místě bývalého pivovaru)-25.5.2008 v den požáru, ale 75 let po něm, byla zahájena výstava obrazů A.Mackové a dobových materiálů o papírně.

V roce 1756 byla v blízkosti dolní hutě postavena soukromá kaple, kam o nedělích a svátcích docházel konat bohoslužby mnich z kláštera Kapucínů v Sušici. Kaple neměla zvon, protože to tehdy nepovolil farář z Dobré Vody, takže k bohoslužbám byli obyvatelé voláni výstřelem z pistole! Poblíž kaple byl později postaven dům pro duchovního. V roce 1766 byly Prášily vyhlášeny za lokálii fary Dobrovodské. Tím se mohly začít přímo v místě konat bohoslužby pro veřejnost. Později, po postavení kostela a fary, byl objekt kaple přestavěn na hospodu "U tetřeva" Dominantou obce i okolí pak býval farní barokní kostel svatého Prokopa z roku vystavěný v letech 1793-1803 (byl zde zavěšen lustr ze skleněných korálků). V roce 1979 dosloužil i jako kulturní zařízení ČSLA a byl odstřelen.

Na zdejším hřbitově se začínalo pohřbívat nekdy v roce 1830. Jsou zde pohřbíváni místní skláři, rolníci, dřevaři i osadníci ze sousedního Grubergu, Gsengetu či Formbergu. Byl zde pochován i v prášilském jezeře utonulý Ottakar Kareis v roce 1927. Po odsunu německého obyvatelstva se zde v roce 1949 přestává pohřbívat. V letech 1993-2000 došlo pak k obnově zchátralého hřbitova a k osazení pamětní desky se jmény 566 pochovanými obyvateli.

Počátkem 20. století začaly být dřevěné stavby nahrazovány zděnou výstavbou, postavena byla pošta s telegrafem, mateřská škola, trojtřídní česká škola (1926-38) a čtyřtřídní škola německá (původní byla z r. 1787), dvě hospody(Zum Boehmerwald a Zum Auerhahn: farář Březina s rázovitými úslovími, rád vysedával s výletníky v hospodě U tetřeva) a studentská noclehárna, četnická stanice, inspektorát oddělení finanční stráže, sídlo státního polesí, pila a zřízena byla i lékařská ordinace. Místní pivovar byl zrušen v roce 1928 a jeho budovu získal Klub českých turistů, který ji přestavěl na svou chatu, které již měla elektrické osvětlení. Prášily se tak v té době staly významným turistickým střediskem.. Turisté dokonce ještě stihli v roce 1936 vybudoval na Prášilském potoce nové koupaliště. V roce 1937 měly Prášily 161 domů, 1022 lidí. Od roku 1938 bylo v Prášilech uvádí elektrické osvětlení z malé elektrárničky a vodovod odebírající vodu z bystřiny na svahu nad obcí. Většina obyvatel se živila jako dřevaři nebo drobní řemeslníci. V obci byly registrovány dva německé a dva české spolky.

Gattermayer nechal v roce 1756 západně od sklárny postavit kapli, která byla vysvěcena sv. Prokopovi. Mši směli navštěvovat jen lidé ze Gattenmayerova domu a sklárny (=služebnictvo a pracující ze sklárny). Na zákaz faráře z Dobré Vody se nesmělo k začátku mše zvonit, aby se zabránilo tomu, že by se tam dostavily děti z Dobré vody, neboť Prášily patřily k farnosti Dobrá Voda. Znamení ke mši se dávalo tedy výstřelem z pistole...
V roce 1806 byl ve věži zřízen zvonový stroj. Zvonová stolice, vyrobená tesařem Ratzlingerem, byla nezpůsobilá a proto musela být přestavěna/přebudována. Zároveň se dvěma v Bavorsku zakoupenými zvony přišly také dva, které byly určené pro Rehberg. Prášilští postavili/vztyčili podstavce/konstrukce a vyzkoušeli všechny zvony. Ty, které měly hezký zvuk/tón si nechali, ty jiné dva poslali do Srní...
Byt duchovního byl již 1792 zchátralý, uvnitř křivý a podlomený a zvenku.podepřený. Pro duchovního byl tedy postaven nový dům. Amtsdirektor=ředitel úřadu Frauenfeld se měl při svém příjezdu do Prášil nastěhovat do bývalého bytu duchovního. Protože se mu nezamlouval, nastěhoval se do domu postaveného pro duchovního. Duchovní mínil: "Co člověk všechno neudělá, jen aby se zalíbil úředníkovi..."
Přechodné obydlí hraběte Kinského, které 6. února 1903 shořelo, se nacházelo pod pivovarem jižně od kostela. Při stavbě se nesnažili. Kuchyně, sklep a klenutí/klenby nebyly duležité. Měl se tam přeci ubytovat pan hrabě, člověk a žádný anděl. Hrabě Kinský sem přijel 18. srpna 1754, byl velmi rozzlobený a nazval panský dům ptačí budkou. Zlostí měl povalit stůl...
26.července 1853 byl položen základní kámen nového pivovarského sklepa. Po běžných oslavách se společnost odebrala pod jilm u pivovaru, který byl při bouři roku 1929 vyvrácen. Správce podával hostům velmi dobré pivo. Při této stavbě sklepa bylo Kirchplatz = místo kolem/před kostelem navršenými hromadami zeminy hrozivě znetvořeno a duchovnímu výhled z jeho okna úplně zahraděn/zatarasen. Ve dne bývalo nutné zapálit svíčky, tak tmavý byl farní byt...
Hostinský má právo po zaplacení daní čepovat pivo, kořalku a víno, a také péct chléb na prodej a porážet dobytek. Přitom je ale povinnen čepovat jen vrchnostenské pivo a kořalku. Každý padělek/podvrh nápoje bude pokutován 3 říšskými tolary. Má povinnost chovat se klidně, počestně a poslusně k úředním nařízení, hosty dobře obsluhovat a nehostit žádné podezřelé nebo špatné lidi...
Dřevorubci bude k jeho domu přiděleno 10 /Strich/ = korců /öde Fläche/ = pusté plochy/ pustiny, z toho má využít jeden korec jako pole na pěstování brambor a zelí a zbylý pozemek jako louky, aby měl celý rok krmivo pro svůj povolený/schválený dobytek. Bude mu zakázáno chovat více než tři krávy. Bude-li nalezeno/shledáno více dobytka, bude mu odebrán a prodán. Není povoleno chovat ovce nebo kozy...
Osadníkům/Osadníkovi je 10 let dovoleno brát si /používat potřebné palivové dříví-větve, sbírané klestí, suché, přestárlé, nahnilé a vůbec k Schwäme=plavení nezpůsobilé dřevo z míst vykázaných hraběcím lesním úřadem. Po uplynutí těchto deseti let bude záležet na blahosklonnosti/milosti jeho Jasnosti/Milosti, jestli mu tato přízeň bude zachována...
Osadník je povinnen všechny vrchnostní nápoje, tj. pivo a kořalku odebírat od vrchnosti jen k vlastní potřebě a prázdné vědro/prázdnou pivní nádobu osobně okamžitě a v dobrém stavu/neporušenou vrátit...
6.ledna 1844 začalo tak strašlivě sněžit, že farní děti po bohoslužbě jen stěží mohly dojít zpět do svých bytů. Tahle strašlivá chumelenice trvala bez přestání až do konce dubna. Sníh dosáhl výšky 2 sáhů a lidé, aby si mohli dojít pro vodu a chléb, mohli své domy opustit jen s největší námahou. Hrabali si ve sněhu chodby. Neboť byla ubohá/špatná sklizeň, byly zásoby, zvláště brambor, brzy vyčerpány a začala nouze...
Když se bída stala nesnesitelnou, obrátili se 21.března na krajský úřad v Písku. Baron ze Schrink=Šrinku veřejně vypsal sbírku, která vynesla 1350 fl.=zlatých rakouského čísla. Z těchto darovaných/ věnovaných peněz nakoupilo panstvo/vrchnost potraviny a rozdělovalo/přidělovalo je až do 23. května chudým horským obyvatelům... (Z prášilské kroniky vybral Ivan Adam, čteno na Kontrolním dnu prášilské papírny 2011)

Svalený skalní útvar při Vintířově stezce na Jagerschachtl, který svým tvarem připomínal čtyřposchoďovou indickou pagodu stával v zahradě hájovny u Prášil, než přemluvil jeden geolog majitele, hajného Maiera, k odvozu do pražského muzea.

V roce 2005 byla založena v Prášilech botanická zahrada; zaujímá rozlohu půldruhého hektaru a celá její expozice je umístěna pod širým nebem. Miloš Šeda zde pěstuje okolo 5000 rostlinných druhů a odrůd, a to nejen od nás, ale z celého světa. V místech bývalé papírny jsou chováni bizoni. V Prášilech je budována také keltská vesnice, která je ve zkušebním provozu. Naleznete zde vstupní bránu a opevnění vybudované dle nálezu z oppida Nevězice. Velký dům je pak postaven podle nálezu z Mšeckých Žehrovic. Objekt si přes sezónu můžete projít sami nebo s průvodcem či si objednat výukový program zaměřený na řemesla starých Keltů.

Pověst: V časech, kdy ještě žili na Šumavě medvědi a vlci, vydávali se lovci často do hor. O jednom takovém veselém honu přišel nějaký sklářský pán s přáteli k potoku, kde si chtěli chvíli odpočinout. Všem bylo divné, že na tom místečku bylo tak teplo a ten sklář povídá: "Tady je jako v komůrce." Dal tam pak postavit loveckou chatu a rád v ní přebýval. Později se při tom potoce usídlilo víc lidí a nově založená osada dostala německé jméno Stubenbach podle tak řečeného potoka. (stube = pokoj, světnice a bach = potok). J.Vrchlický: Na břehu potoka leží v půvabném lučném okolí vesnice Prášelí čili Prášily s kostelem a věží, jejíž červená báň vesele z daleka kyne. Jinak neposkytuje pohorská tato vesnice mimo velkou pilu, s níž spojena jest továrna na vyrábění šindelů, a snad ještě řezbářskou školu, kterou založil zdejší nadlesní, nic zvláštního. Prašelí leží na pokraji velké spousty lesů patřících Švarcenberkům, v kterých nejvíce řádil korovec.

Z Prášil vzhůru podél býv. kostela, přes býv.Zadní Ždánidla

(poblíž v Horních Ždánidlech stávalo 24 domků a bývala zde nejkrutější zima na Šumavě)

na přechod do SRN Gsenget:

osada zmiňovaná r. 1781(1772)-česky Gsenget vlastně znamená Spálenec, koncem 18.st.vydal knížecí lesmistr Václav z Feldecka pokyny pro plavbu dřeva v šum. potocích, přizváni zkušení dělníci z Horních Rakous, Štýrska a Bavorska pro něž se zakládaly nové osady: r.1800 Dolní Ždánov, r.1801 Horní Ždánov a r.1772 Gsenget. Před 2.sv.válkou 7 domů a 28 obyvatel, vesměs Němců, zemědělské usedlosti vlastnily 2-4 ha půdy, bylo zakázáno lovit, rybařit, chytat ptáky. Usedlíci chovali krávy, ovce, osly, muži pracovali v lese, ženy vedly domácnost. V nůších nosily až 75 kg nákladu. V okolí se říkalo: ,,Vším bych chtěl být, jenom ne psem v Hartmanicích, volem ve Štádlu(Stodůlkách) a ženou na Gsengetu´´. Koncem třicátých let 20.st. býval v každém stavení tkalcovský stav. Poblíž přechodu starý hr.kámen z r.1772. Přes přechod prochází každý rok procesí k Vintířově kapličce na Březník. Přechod vlasně tvoří most přes potok Marchbach (Prášilský). O most se generace starala rodina Frischova, která bydlela hned v prvním domě od hranic již v roce 1772. Za účasti českého ministra zahraničí se na Böhmweg 5. července 1997 otevíral obnovený Frischův most - Frischen Brücke.

Josef Schmidt: "Po cestě, která je v Národním parku Bavorský les označována "Böhmweg", přicházíme po překročení potoka Marchbach (jméno znamená vlastně "hraniční" potok - pozn. překl.) k zaniklé vsi Gsenget, po níž dnes zbyla jen pustá pláň, zarostlá horskou travou. Lidé, kteří tu sídlili na jižním úbočí Ždánidel (Steindlberg) v 1000 m nadmořské výšky, byli roku 1946 násilně vysídleni a jejich domy několik let nato srovnány se zemí. Místní jméno vypovídá o tom, že tu byl vzat na pomoc oheň a původní les byl vypálen (tj. "gesenget" - pozn. překl.), aby byla získána půda k obdělání. Nešlo tu o nijakou dřevorubeckou, nýbrž rolnickou osadu, která vzešla, jak se německy říkalo, "aus wilder Wurzel" (tj. "z divokého kořene" - pozn. překl.). Gsenget vznikl takto roku 1772 na panství hraběte Josefa Kinského. Prvním osídlencem byl údajně Johanngeorg Frisch, který se s pěti jinými ujal díla klučení lesní končiny. "S milostivým svolením vrchnostenské hospodářské správy z 27. října 1772 smí tu být vystavěna jedna chalupa (i v německém originále stojí psáno ,eine Chaluppe'! - pozn. překl.) a dům s pozemky pak ponechán k užívání po pom po sobě následujících let". Od 1. ledna 1782 počínaje musel pak Frisch ročně platit 10 zlatých nájmu. Kupní cena obnášela 50 zlatých, dlužný zbytek podléhal dvouprocentnímu úroku. Na svatého Jiří (24. dubna) a na svatého Havla (16. října) bylo pokaždé třeba zapravit dlužné a dědičné úroky "do vrchnostenské renty" (v originále "in die hochobrigkeitlichen Renten"). V kupní smlouvě, pořízené písemně na počátku, je osídlencům zapovězeno "lovit zvěř, ryby i ptactvo, oškrabávat pryskyřici ze stromů a pálit popel (nutný k výrobě potaše - pozn. překl.). Přesto měl, podle Rudolfa Frische, posledního majitele, v čp. 7 existovat flusárna; Rudolf Frisch viděl prý v mládí stát tam v čp. 7 tři velké flusárenské kotle. - Rodina Frischova pocházela z Bavor; než přišli na Gsenget, byli domovem v Brčálníku (Frischwinkel - původní německé místní jméno uchovalo na ně památku - pozn. překl.). - Ostatní osídlenci směli být synové svobodných sedláků, jejichž zděděná práva byla ovšem v kupní smlouvě pominuta. Všechny kupní smlouvy měly emfyteutickou povahu; dvorce byly sice dědičné, splácením ročního nájmu byla ovšem uznána přednostní vlastnická práva panské vrchnosti. Z toho důvodu si hrabě Kinsky dal smluvně zajistit i právo vykoupit nazpět majetek osídlenců v případě, že by jejich zadlužení překročilo únosnou míru. - Na základě smlouvy bylo Gsengetu zajištěno i právo odebírat vodu ze silného pramene v tak řečeném Schachtenau kus výš nad sousedícími Horními Ždánidly (Obersteindlberg). Voda protékala příkopem přímo prostřed Gsengetu po celé jeho délce; všichni obyvatelé osady o příkop pečovali a udržovali ho v čistotě. Jeho znečištění by bylo podle staré právní zásady považováno za totéž co travičství studní.
Pozemková výměra jednotlivých rolnických hospodářství se pohybovala mezi 9 a 14 hektary. U Frischů a Hofmannů si mohli držet 4 až 6 krav, několik ovcí a volů, s nimiž v zimě na bavorské straně dřevo poražené ve státních lesích dokázali "vystavit" k cestám tak, že mohlo být pak saněmi odváženo dál do Bavor. Tato nelehká práce přinášela kýženou možnost výdělku a potřebný peníz k obživě. Gsenget byl věhlasný svým bohatstvím sněhu. Nezřídka pokryla bílá nádhera osadu až po střechy, včetně všech cest i cestiček k jednotlivým stavením. Pak dalo hodně námahy uvolnit přístup k oknům, dveřím i studnám a než přišlo na jaře hodně opožděné tání, byla tráva pod sněhem už dávno vzrostlá, byť slehlá a zažloutlá. V hřejivém jarním sluníčku ostatně nabyla brzy i své šťavnatě zelené barvy.
Poněvadž Gsenget ležel takřka na samé bavorské hranici, pašeráctví tu nijak zvláště nekvetlo, alespoň podle mínění místních obyvatel. Sůl, cukr, sacharín, šňupavý tabák, léky, barvy, nářadí i hodiny do domácností se sice nakupovaly na bavorské straně, tady se však s nimi už dále neobchodovalo a sloužily jen k vlastní potřebě, takže takový nákup v "zahraničí" nebyl zdejšími považován za nijaké pašování.
Zvláště vyzdvihnout si zasluhuje píle gsengetských žen. Zatímco muži odcházeli v létě za prací a výdělkem do lesa, to ony samy obstarávaly všechno v domě, kolem dobytka a skrovného hospodářství. Za starších časů musely ostatně i v lese zastat tutéž práci co jejich muži. V roce 1922 zakázala lesní správa veškerou pastvu v lesích, což tu bylo považováno za porušení dávného práva. Jako náhrada byly vydávány tzv. travní poukázky. Bylo opět na ženách, aby v létě donášely trávu pro zvířata v domě vyzbrojeny jen srpem a nůší na zádech často celé dlouhé kilometry až do chalup. Váha nákladu přitom často činila až 75 kilogramů! Říkalo se proto jistě nikoli náhodou v okolních vsích: Vším se dá být, jen proboha ne v Gsengetu ženou, ve Stodůlkách volem a v Hartmanicích psem.(dle projektu Kohoutí kříž) "

Dále pak po Böhmerweg na tur.zelenou a po značené cyklostezce na Grosser Falkenstein:

1315 m.n.m.,hora s typickou siluetou zahnutého ostrohu, významnou meteorolog. stanicí a horským hotelem, rulový masív, vrch.skála s křížem, skupina umrlčích prken, severně Kl.Falkenstein(1150 m.n.m.). Nachází se v oblasti Národního parku Bavorského lesa na hranici s Českou republikou, Umrlčí prkna na Falkensteinu cca. 5 km jihovýchodně od Bavorské Rudy. Na vrcholu Velkého Falkensteina stojí horská bouda, která byla postavena v roce 1932 sdružením lesníků a dnes slouží v letní sezóně jako hostinec a noclehárna (od 30. dubna do 31. října je možno se občerstvit, denně od 10-17 h, kuchyně od 11.30 do 16.00 h.). Naproti horské boudě stojí kaple, která je zasvěcena Sv. Františku. Byla postavena v roce 1987 přírodním parkem "Naturpark Bayerischer Wald". Na samém vrcholku Velkého Falkensteinu se tyčí kříž na kamenném podstavci. Odtud se otevírá krásný výhled na západ a jihozápad, směrem k Velkému Javoru a k horskému pásmu předního Bavorského lesa. Oblast Velkého a Malého Falkensteinu je překrásnou a oblíbenou turistickou oblastí. Nejvyšší část tvoří žulová hrana, která nabízí milovníkům lezení kolmé stěny několika stupňů obtížnosti. Z Falkensteinu je možno vidět Ostrý, Javor, Roklan, Luzný a Třístoličník - za dobré viditelnosti i Bavorské Alpy. Zatímco je Velký Falkenstein celý zalesněný, vrcholek Malého Falkensteinu je odkrytý.

Z Falkensteinu do Zwieslerwaldhausu:

oblíbené středisko zimních sportů, dva okruhy běž.tratí,

dále přes přechod Ferdinandovo údolí:

Hraniční přechod nazvaný po zakladateli zdejší velké továrny na zrcadla Ferdinandovi Abele. Továrna byla postavena v tomto údolí v letech 1834 až 1835. Došlo zde k prvním pokusům lití zrcadlových skel, které přinesly zvrat v jejich výrobě. Po pronájmu Michalovi Poschingerovi roku 1870 byla huť v roce 1871 vytápěna dřevným plynem. Před požárem 20.5. 1895 měla brusírna a leštírna 12 brusných stojanů a 80 leštících kotoučů. Po požáru už nikdy nebyly obnoveny v původním rozsahu. K výhasu huti došlo v roce 1899.

zpět do ČR, na Debrník(viz CT 3), Železnou Rudu(viz CT 3), odtud po st.silnici na Špičácké sedlo. Odtud buď po cyklotrasách směr Černé jezero nebo Hofmanky.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013