Cyklistův průvodce Šumavou

Cyklotrasa 7: Profil cyklotrasy Mapa cyklotrasy Fotogalerie

Rohanov - Hartmanice - Černé jezero - Dešenice - Čachrov - Hrádek - Strašín - Rohanov (140 km)

Z Rohanova do Benešovy Hory(viz CT 2), dále přes Úbislav:

u mostu přes Horský potok tzv. Kohoutí kříž(lidový rozčepýřený, starobavorského původu) s nástroji Kristova umučení a řemeslnické nářadí, z Bavor je v 19. století přivezl zdejší rolník a povozník František Štoural; svým nákladem jej nechal opravit a postavit. Odehrává se zde(Dubislav) i část románu Manfreda Bielera Dívčí válka(zfilmován 1977), jednoho z nejčtenějších německých poválečných autorů. Ve vsi stavby pod vlivem jihoč. blatského domu.
Za obcí památný buk dle dr. V.V.Kremera 350 let starý. V roce 1971 měl ve výšce 130 cm obvod 397 cm, byl vysoký 18 m, větvení ve výšce 6 m, průměr koruny 20 m, katastrální území Úbislav, parcelní číslo 513/5.
Do dubna 1985 zde stávala kaple. Byla zbořena při rozšiřování silnice; byla soukromá, majitel se ji marně snažil uhájit; byla obdélná (cca 3 x 2,5 m - hlubší než širší), vysoká 2,2 m, se sedlovou střechou, byla postavena kolem 1850 zmiňovaným Františkem Štouralem, stála přímo před nynější dílnou v zahradě domu č. 81 (dveře dílny jsou z ní); obec neuvažuje o obnově kaple.
Pod vsí koupaliště. U Úbislavi se objevil piktogram, dlouhý až 40 m. Ve stejné době byly vlevo před vsí(od B. Hory) spatřeny místním obyvatelem podivné zelené postavy 80 cm vysoké, připomínající panáčkující králíky(Kozák),

do Šebestova(na kraji lesa lesní cestou asi 500 m vlevo tzv. hadí smrk; v srpnu 1998 se u obce Šebestov objevil piktogram ve tvaru trojúhelníku s vepsaným kruhem ), vzhůru do Nicova:

obec připom. r.1296, patřil klášteru v Ostrově, v 16.st.Kašper.Horám, kostel sv.Martina pozdně rom.původu z 13.st., barokizován ve 2. pol.17.st., upravován v 19.st., na hřbitově žel.kříže., barokní fara, lidová architekt..

Za vsí v roce 2005 postaven a vysvěcen tzv. kohoutí kříž, kopie původního z roku 1890, který byl poničen v 60. letech 20. století a posléze přemístěn do Kašperských Hor ke kostelu sv. Markéty. Tyto kříže se znázorněním nástrojů Kristova umučení(Arma Christi) byly oblíbené v sousedním Bavorsku, mají středověký původ. Nástrojů umučení bylo většinou vyhotoveno 33-věk Kristova skonu. Bývaly to třeba Petrův meč, rouška Veroničina, sloup s pouty, v nichž byl Ježíš bičován, jeho roucho i vrhcáby, jimiž o ně žoldnéři metali los, výplatní deska pro 30 Jidášových stříbrných i kalamář s psacím perem Herodovým apod. Na vrcholu nicovského kříže je kohout připomínající trojí zapření Krista apoštolem Petrem - dříve, než kohout zazpíval, Petr třikrát zapřel svého mistra. Kohout stojí na hodinách, které ukazují třetí hodinu, tedy čas, kdy Kristus na kříži skonal. Na kříži vedle Ježíšova těla a trnové koruny jsou ze silného plechu siluety dalších předmětů: hřebů, kladiva, kleští, vrtáku, kopí, halapartny, ruky, která Krista udeřila, Pilátova džbánu, rukojeti bičů a důtek, žebříku, lopaty, kalicha, tesáku, houby na tyči, lucerny.

Ves Nicov se poprvé objevuje v písemných záznamech r. 1223, kdy byla majetkem benediktinského kláštera na Ostrově u Davle. Zmíněný klášter zde měl své probožstvi. Kostel byl vystavěn v téže době, původně v románském slohu(nejvýše položená románský kostel v Čechách). O faře v Nicové je první zmínka z r. 1365. V době náboženských zmatků farnost zanikla, kostel byl zpravován z Kašperských Hor. V polovině 17. stol byl kostel zbarokizován, v devatenáctém století renovován a prodloužen. Věž; byla snížena, o jedno podlaží. Originální je hlavní barokní oltář původně s plastikami zemědělských patronů. Ty byly bohužel ukradeny v roce 2004. Bohoslužby zde s oblibou navštěvoval šumavský silák Sepp Rankl. V letech 1982-83 byl celý kostel i věž pokryt měděnou krytinou, nákladem 450 000 Kč. V roce 1787 byla zřízena lokálie, r. 1857 obnovena farnost. Do farnosti Nicov patři: Nicov, Bajerov, Krousov, Plánsky Mlýn, Popelná, Řetenice, Studenec a Šebestov. Součástí farnosti jsou i dnes zaniklé osady Ranklov a Mílov. V současné době je farnost Nicov zpravována farností Stachy. Po roce 1945 muselo 730 německých občanů obce Nicov svůj domov opustit. Jejich finanční pomocí mohly být od roku 1990 renovovány kostel, hřbitov, kaple a kříže podél cest. V roce 1908 se zde narodil nářeční básník Karl Winter.

Pověst: u Nicova stojí čertův buk, zasadil ho sám ďábel, není možné ho porazit, když někdo zařízl pilou do kmene, druhý den byl zářez opět zarostlý, většinou opovážlivce zahnal černý mužíček, nebo se káceli hned mrtví.

Z Nicova do Řetenic(viz CT 6), dále po st. silnici pod bývalým Ždánovem:

vznik osady se spojuje s hornickou činností ve středověku. Po určitou dobu vesnice patřila k Žichovickému panství Lamberků. Žichovické panství potřebovalo naléhavě pro svůj veliký lesní majetek lesní dělníky, a dalo jim, aby se usadili, kousek pozemku ke stavbě skromného obydli. Také jim poskytlo peníze a materiál ke stavbě. Osídlenci pak museli vykonávat všechny jim přidělené lesní práce, mohli chovat kozy, drůbež a drobný dobytek, stejně tak si z lesa přinést trávu a odpadové dřevo. Také nedaleko stojící statek Höllhof(Peklo) jim pronajímal podle potřeby kousek pole, na kterém mohli pěstovat brambory, červené a bílé zelí, časem osadníci chovali i krávy a stávali se nezávislými. V létě pracovali jako sezónní dělníci, většinou jako zedníci v cizině a v zimě se živili jako dřevaři. Okolo roku 1900 si pronajali od Žichovického panství i pole a louky. Od třicátých let pracovala většina obyvatel Ždánova v kašperskohorských fabrikách. Vedle práce v továrnách obdělávali své pozemky. Statek Peklo jim půjčoval koňské spřežení a povozy za pomoc při sklizni. Tím jak se zlepšovaly sociální podmínky obyvatel Ždánova, se na statku Peklo zvyšovala nouze o zemědělské pracovníky. Bylo stále obtížnější je získávat, musela se nakupoval zemědělská technika. Na Ždánově pracoval švec, až do dvacátých let minulého století fungoval obchod s prodejem piva a tabákového zboží, dočasně i hostinec, u Vimperské silnice stával hezký hotel Winkelbauer s jehož stavbou se započalo roku 1869, u hotelu bývala autobusová zastávka na znamení na trase: K. Hory - Vimperk.

Mezi Chlumem (Holm, 962 m) a Ždánovem (Zosum) stával pověstmi opředený statek Peklo (Höllhof) u Kašperských Hor (Bergreichenstein). Byla to svobodnická usedlost s polnostmi kolem 50 hektarů. Selský rod Ertlů, který statek vlastnil, pocházel z Horních Bavor, údajně od Lenggriesu. Po čtyři staletí zachovávali svému dvorci věrnost. V roce 1946 byli poslední z té dlouhé řady roduvěrných sedláků vyhnáni ze svého. Sám statek Peklo byl roku 1956 zničen a později srovnán se zemí. V době, než Höllhof podlehl zkáze, vznikly následující verše:

Fremde kamen - Fremde gingen
schwer enttäuscht von Hof und Flur;
blieb ein Trümmerhaufen nur
von dem Haus und vielen Dingen.

Cizí přišli - zašli cizí,
změnili ráj v suchopár,
dvorec v trosky, všecko v zmar.
Co věcí s tím domem zmizí...
(dle projektu Kohoutí kříž)

Pověst: Před 400 lety zde byl prales kde se skrývaly loupežníci a sužovali celý kraj. Z Bavor přišel hejtman od lancknechtů jménem Ertl-bandu pochytal, upálil, od krále dostal za odměnu tolik půdy, co nestačil zorat šesti voly za celý den, po šest lidských věků zbavenou daní. Každý rok ale musel odvádět černou slepici, která měla jediné bílé pero.

Bývalá hájenka Nebe (německy Himmellreich) je nejvýše položeným domem Kašperských Hor. Hájenka Nebe bývala jakýmsi protějškem statku Höllhof Peklo, ležícího na opačné straně kopce Chlum 962 m.n.m.. V současné době se v bývalé hájence Nebe nachází soukromý ubytovací penzion Nebe. Vlevo pod silnicí stejnojmenná přírodní rezervace s výskytem prstnatce májového či vemeníku dvoulistého)

do Kašperských Hor:

horské město s původ.názvem Reichenstein, později Bergreichenstein, po koupi hradu Kašperku r.1617 K.Hory, nejdůležit. zlatorudný revír v Čechách, těžba od 13.st., Jan Lucemburský obec osvobodil od cla(obec dodala do vojska 600 ozbrojenců), prochází tudy Zlatá stezka(od Kvildy na Klatovy). R.1584 obec povýšena na královské horní město, r.1777 byly důlní práce zastaveny, místo dolů sklárny, r.1699 papírna pod Lídl.Dvory. Zlatorudný revír byl 7km dlouhý, 2km široký,hloubka štol max.70 m, na poč.15.st. uváděno 37 dolů, řada důlních prací i pod samotnými ulicemi, na náměstí kusy mlecích kamenů, Arciděkanský kostel sv.Markéty z pol.14 st., původně byl zasvěcen sv. Linhartu, klenba z r.1883 na dřev.konstrukci. Jedná se o gotickou trojlodní baziliku s původními klenbami v kněžišti a bočních lodích. Kostel novogoticky upraven v roce 1883, kdy k západnímu průčelí přistavěna nová věž. Vcelku jednotné zařízení interiéru pochází převážně z 18. století. Rozměrný hlavní barokní oltář z roku 1720, bohatě řezaný se sochami andělů a světců, rámuje svým portálem kvalitní obraz sv. Markéty vzývané rodinou místního havíře. Kněžiště barevně prosvětlují vitráže z konce 19. století s postavami sv. Markéty, Linharta a Madony. V kostele jsou rovněž cenné středověké památky. Na vnější straně presbytáře Kohoutí kříž(Arma Christi), pův. z Nicova, zhotovený roku 1890 z kovaného železa a stříhaného plechu znázorňující nástroje Kristova umučení. Na náměstí tzv.Panský dům, přestavěný r.1579 na renesanční radnici, přírodovědné a historické Muzeum Šumavy, městu věnoval 6 povídek (Hostinný dům, Pozdní láska)K.Klostermann, který zde v mládí bydlel s rodiči-otec zde byl lékařem.

Po likvidaci sirkárny ve Zlaté Koruně založili synové Ber.Fürtha v roce 1872 nový pobočný závod v Kašperských Horách v bývalém klášteře. Dominikánský klášter, u něhož byla roku 1697 postavena kaple sv.Michala, byl zrušen Josefem II. Fürthové počítali s levnějším provozem vzhledem k snadnějšímu přísunu dřeva. Vedením závodu byl pověřen ředitel Anarchelitz. Vyráběly se tu fosforové zápalky a dřevěný drát, kulaté krabičky se vyráběly podomácku v okolí Vimperka a Kašper.Hor. Závod byl v činnosti po dobu dvaceti let. Po zrušení sirkárny v roce 1892 zřídila zde firma Horrer výrobu dřevěného drátu. Dřevěný drát různých dimenzí /známé "špejle"/ byl vyráběn hlavně pro dřevěné žaluzie. Jeho výroba se na Kašperských Horách udržela ještě několik let. Ještě předtím v roce 1873 vznikla další sirkárna v Amálině údolí /Amalienthal/ u Kašperských Hor, založená H.J.Simlichem v bývalé brusírně skla. Ale záhy - nějakým zásahem Fürthů- Simlich výrobu zápalek zastavil a věnoval se výhradně obchodu se dřevem. Celý objekt bývalého dominikánského kláštera koupil. Ignác Kysner, opravil jej a v roce 1897 zde zřídil hostinec a cvočkárnu. Ještě v dobách 1.republiky byl tento objekt v Kašperských Horách nazýván Michaelgebäude.(dle Vondry)

Kostel sv.Mikuláše z doby před rokem 1330 na vrchu 1 km záp. od města v místech starého města, v 18.st.opravován. Kostel má úzkou spojitost s hornickou minulostí a je jedním z nejstarších center osídlení kraje.Podle tradice chrám vystavěli a využívali horníci místních zlatých dolů. Je to gotická trojlodní bazilika z období před rokem 1330 s dlouhým pětiboce zakončeným presbytářem a s hranolovou věží na severní straně. Dochovaly se tu původní klenby na kamenných žebrech, kamenné portály, gotické sedile s konzolou v podobě fantastické sovy, náhrobník s nápisem z roku 1347 a d. Interiér zdobí významné gotické nástěnné malby z první poloviny 14. století, často s vyobrazením místních donátorů jako votivní obraz z roku 1330, Ukřižování, Utrpení 10.000 mučedníků (na bočním oltáři s bohatě vyřezávaným rámem) a d. Kostel upravován v 17.a 18. století. V lodi je zcela jedinečný dřevěný strop s malbou květinových ornamentů se znakem města - dílo malíře a purkmistra Kašperských Hor Viktorina Antonína Groffa z roku 1700, za které dostal zaplaceno 300 zlatých. V roce 1955 byly ak. malířem F. Fišerem sejmuty přemalby s nejstaršími původními nápisy doplněné fresky: je zde vyobrazen patron kostela a po stranách pak snad zakladatel chrámu Johannes Chugnerus a tehdejší farář Fridericus.
Na hřbitově kaple sv Anny. Původně snad středověký karner, bývala dříve také oblíbeným poutním místem. Kapli barokně upravil a nástěnnou malbou vyzdobil pražský malíř Josef Hager v roce 1757. Barokní oltář se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava doplňuje hornický reliéf.Areál hřbitova, zasazený do nádherného přírodního a krajinného prostředí,je zajímavý rovněž dochovanými starými kříži a náhrobky. Místo je dějištěm četných lidových pověstí.

Kostel P.Marie Sněžné, pseudorománský směrem k Amáliinu údolí, pouť 5.srpna, někdy bývalo až 50 000 poutníků. Byl vystavěn na jižním okraji města v novorománském slohu v letech 1850 - 1867 podle plánů domácího zednického mistra Jana Buchingra pro velké množství poutníků, kteří přicházeli do Kašperských Hor každoročně na pouť 5. srpna. Tradice mariánských poutí je živá dodnes, nebyla přerušena ani za komunistického režimu. Kašperskohorskou pouť, jak probíhala v 19.století, zachytil Karel Klostermann v románu V ráji šumavském. V blízkosti poutního kostela se nachází poutní kaple Panny Marie Klatovské, zvaná Grantl, původem ze 17. století. Přestavět ji dal děkan Mikuláš Toepper v roce 1816. Manželé Jiří a Anna Prunovi sem už v roce 1690 umístili milostný obraz Panny Marie Klatovské namalovaný na dřevěné desce. Při severní stěně kaple vyvěrá vydatný pramen, jehož voda byla prohlašována za léčivou. Drobná obdélná stavba v jejímž průčelí je segmentově zaklenutý vchod. Štít s reliefním křížem vrcholí oblounkem vyklenutou římsou. Uvnitř je valená klenba.

Na Zelený čtvrtek věřící směřovali ke kapli Hory Olivetské na staré Rejštejnské cestě. Lidé seřazení do procesí zpívali pašijové písně. Zpěvy začínaly před radnicí a pokračovaly pak vždy po hodině na různých křižovatkách a rozcestích města až skončily u kaple Hory Olivetské. Slavnosti se prý účastnily stovky lidí, řada z nich setrvala u kaple při zpěvu a rozjímání až přes druhou hodinu ranní. Tento místní zvyk zanikl až vyhnáním německých obyvatel po druhé světové válce. (PhDr. Horpeniak)

Kaple Zmrtvýchvstání Páně Na Prádle je dnes bez střechy a krovů, klenba je prolomena. Zůstalo pouze obvodové zdivo (cca 4 x 5 m) téměř do původní výše (sníženo max. o 0,5 m), ale prolomené nad oběma okny. Zdobený trojúhelníkový štít nad průčelím snížen cca o 2 m. Fasáda zničena. Bez oken a dveří. Průčelí bylo členěno pilastrovým řádem. V interiéru jsou zbytky náběhů klenby, proti vstupu se dochovala mělká nika. Dřevěná socha Vzkříšeného Krista z 18.století, která tu stávala, je dnes uložena ve sbírkách Muzea Šumavy. Uvnitř vyvěrá pramen. Kaple i pozemek pod ní (pozemková parcela č. 1491) patří Pozemkovému fondu ČR; město uvažuje alespoň o zajištění torza kaple. V noci před Božím hodem sem přicházeli místní lidé na pobožnost.

Kaple sv. Antonína se nachází v cípu ulice Besední a Vimperské st.p. 437. Kaple má pravidlený šestiboký půdorys. Je vysoká 6.5 m, šířka stěn 1.87 m, které jsou zděné z kamene. Stěny josu členěny slepými valeně klenutými nikami. Má jehlancovou střechu pokrytou plechem, zakončenou makovicí a křížkem. Obdélný vstup není rámován, vrcholí vysokým klenákem. Dveře jsou dřevěné. První zmínky jsou dochovány ve stabilním katastru z roku 1837 se jménem St.Antoniflus. Roku 1867 byla poničená a zastaralá, ale později roku 1897 byla nově vystavěna a požehnána místním děkanem P. Hirnschrodtem a nazvána kaplí Sv.Antonína. Sv.Antonín z Padovy byl ctěn jako patron lidí, kteří ho vyzívali s prosbami za znovunalezení ztracených věcí, šťastný porod, dobrou úrodu, proti nemocem, moru atd. Od roku 1897 má stálou podobu.

Radnice je původně renesanční dům,ve kterém bydlíval zástavní držitel hradu Kašperka, tajemník krále Ferdinanda I., královský rada a místokancléř českého království, Jiří z Lokšan. Dům si v roce 1551 koupili měšťané a už před rokem 1597 jej upravili na radnici. Na konci 17. století bylo průčelí spojeno třemi barokními štíty a doplněno hodinovou vížkou. Poslední rozsáhlejší přestavba je ze 70. let 18. století, kdy v řadě prostor se uplatnily plackové klenby a průčelí bylo ozdobeno štukovou fasádou projektovanou patrně architektem Filipem Hegerem (kolem 1734 - 1804). Kromě místní samosprávy sídlil v radnici až do roku 1938 okresní soud. Soudcem zde byl spisovatel - satirik Václav Lacina

Pověsti: V domcích Na prádle se ztrácela vajíčka, podezřívali lišku, ale nakonec dopadli skřítky. V poutním kostele P.Marie Sněžné vyvěrá zázračný pramen, který uzdravuje zrak, požáry ve městě zvěstoval buď hrbatý mužíček-Věčný žid nebo dlouhý muž se svítícíma očima pobíhající ulicemi. Kdysi žila v Klatovech zbožná vdova. Uctívala obrázek Bohorodičky (počátek pověsti připomíná jiný portrét, zázračnou Madonu z Klatov, jde ale jen o náhodnou podobnost). Po smrti ženy přenechal nejstarší syn svůj dědický podíl sourozencům. Vypravil se do světa s trochou osobních potřeb a nevelkým finančním obnosem. Přibalil si do ruksaku i matčin nejmilejší obrázek. Když usedl poblíž Kašperských Hor (v místě již tehdy stojící kapličky zvané Grantl), cítil, že zavazadlo ztěžklo, nemohl se pohnout z místa. Poprosil starou paní, aby mu vše chvíli pohlídala, a běžel rovnou k místnímu děkanovi. Ten, sotva vyslechl nezvyklý příběh, okamžitě rozhodl. (Věděl dopředu, co se přihodí?) Jde o boží znamení. Panna Maria chce zůstat zde. Obraz byl proto instalován u kapličky. O něco později jel kolem chasník s povozem. U Grantlu se koně zarazili. V domnění, že příčinou je sám obrázek, ohnal se vozka po něm bičem. Přihodilo se něco hrůzyplného: Panna Maria začala krvácet na čele. Muž se ulekl a prchl odtud. Povoz zanechal bez dozoru. Utekl do lesů a spáchal sebevraždu. Od těch časů k obrazu proudily davy poutníků, aby modlitbou a obětí byla Matka usmířena. Vždy o 5. srpnu se konaly slavné poutě. Účast bývala hojná, za dobrého počasí přicházelo i 60 tisíc návštěvníků. Nad kapličkou byl postaven kostel. Stále nevěděli, jak ho pojmenovat. Pomohlo jim další boží znamení. Jednoho léta (právě v den výročí krvavého zázraku) se přehnala hustá chumelenice, celá krajina zbělala. Sněžení uprostřed léta dalo kostelu jméno: Maria Schnee - Marie Sněžná. Čeští i němečtí poutníci zde v naprosté jednotě i shodě vzývali Matku Boží. Slavnosti nebyly nikdy docela přerušeny.
Poutní kaple s pramenem zázračné vody byla místem mnoha proseb. O jedné z mnoha vyslyšených vyprávěla i paní Šebková z Plzně. Při pouti poprosila za nemocného bratra. Upřímná víra slavila úspěch. Bratr se vyhnul plánované operaci a lékaři v nemocnici hovořili o "rapidním zlepšení". Buď jak buď, žena je přesvědčena, že pomohla Sněžná Maria. K účasti na této bohoslužbě dospěla čirou náhodou. U přítelkyně si chtěla vypůjčit nějaké staré rodokapsy. Když jeden vytahovala z police, vypadla na zem sbírka Hanse Kollibabeho "Sagen aus dem Böhmerwald", vydaná roku 1925 v Liberci. Autor by s potěšením sledoval její zájem. Sám byl slezským Němcem, který se stal v Kašperských Horách učitelem. Byl milovníkem Šumavy a zdejších obyvatel. Zemřel na počátku padesátých let minulého století v Bavorsku. Je pochován tak, aby i po smrti viděl milovaný kraj, přestože nebyl jeho rodným. Paní Šebková potrhanou a sotva čitelnou sbírku pověstí pročetla. Píše se v ní i o slavném obraze kašperskohorském, studánce a poutích. Když se naskytla příležitost, na pouť přijela. Z hlediska záhadologického je zajímavá i ona kaple. Stávala na stejném místě údajně již počátkem 17. století. Název Grantl (či Grandl) byl původním pojmenováním kamenné kašny, ze které se nabírala voda. Ta zdejší měla (a údajně má dosud) léčivé účinky. Zejména podporuje zrak. Stavba kostela byla přerušována mnohými překážkami. Sám ďábel se prý snažil škodit bohoslužbám u kapličky, i výstavbě kostela. Několikrát se podle pověstí osobně objevil ve městě i na stavbě. Roku 1863 na Kašperské Hory přivolal velký požár k zastrašení věřících. Kostel byl nakonec dokončen a 5. srpna 1868 slavnostně vysvěcen. Finančně přispěly i známé osobnosti. Císař František Josef, císařovna Alžběta, manželka následníka trůnu, arcivévodkyně Žofie a mnoho dalších. Studánka Grantl stojí zřejmě v mimořádně příznivé lokalitě. Dávno před vznikem miniaturní kapličky tu podle legendy bratrstvo kazatelů konávalo své tajuplné obřady. Jeho členové údajně vládli nevídanými schopnostmi. Když došlo dřevo na ohýnek, jeden z nich mávnutím ruky vykouzlil hromádku paliva. Prý dovedli létat a čarovat z vody. Bohužel, dochoval se jen nepatrný zlomek celé pověsti. Ve starých šachetních štolách v okolí sídlí netopýři. Někteří ezoterici věří, že jsou hlídači bran do jiných světů.

F.F.Toužimský: Kašperské hory, neb od Čechů prostě jen Hory zvané, nyní okresní město, jsou též jen chudým zbytkem ze své slavné minulosti. Rozloženo na svahu horském, jenž k Losenici spadá, činí dojem úplného neklidu. Ulice i náměstí, vše jde s kopce a do kopce. Ve starožitné radnici v archivu, kde nalézají se mnohé památné listiny, chovají se dosud ukázky ryzího zlata, nalezeného v nejbližším okolí před sto lety.

Na úpatí Šibeničního vrchu pranýř z r.1630 pův. na náměstí-pozměněn na Boží muka. Pozoruhodnou památkou Kašperských Hor je kamenný pranýř z roku 1630. Původně stával na náměstí jižně od kostela. Po ztrátě své funkčnosti byl kolem roku 1800 přenesen za město na úpatí Šibeničního vrchu a upraven na boží muka. Bývalý pranýř je tvořen kamenným válcovým sloupem o výšce cca 147 cm krytým hlavicí s vytesaným letopočtem "1630". V minulosti byly pranýře místem veřejného trestání a hanby. K pranýři se připoutávali odsouzenci, kteří se dopustili trestných činů a přestupků, na něž se nevztahovaly hrdelní tresty. Připoutání k pranýři zbavovalo trestaného cti, vykonávaly se zde některé tělesné tresty jako mrskání, uříznutí uší, jazyka, useknutí ruky, vypálení cejchu apod. Jedna lidová pověst vypravuje, že k tomuto pranýři byla připoutána cikánská dívka, nespravedlivě obviněná z krádeže. U pranýře jí kat uřezal uši. Odtud vyřkla zoufalá Cikánka svou kletbu. Trojí vypálení krovů a déšť o každém jarmarku měly postihnout měšťany za její neprávem vytrpěná muka. Pranýř se nachází u polní cesty při východním svahu Šibeničního vrchu (odbočka ze Smetanovy ulice za penzionem Holeček).

Z K.Hor do údolí Otavy vlevo přes řeku do Annína:

ves pod vrchem Mouřenec se sklárnou z poloviny 18.st. V roce 1755 vyhašena na 40 let. 15. září 1796 rekonstrukce sklárny povolena purkmistrovi Kašperských Hor Augustinu Müllerovi. Sklárna vyráběla křišťálové sklo, perle a pateříky. V roce 1803 koupil sklárnu Jakub Wimmer, ten nechal zastavit chod pateříkové pece a sklárnu na 5 let pronajal Janu Václavu Fürlingerovi. Za něho vyráběno duté a zelené tabulové sklo. Dalším nájemcem byl skelmistr Paul Meyer. Ten znovuobjevil technologii výroby rubínového skla(růžové sklo za použití zlata), za což obdržel Zlatou medaili císaře Františka II. Pod jeho vedením se huť dále rozvíjela a vyráběla zvláštní druh anglického skla, obyčejné sklenice a okenní sklo. R.1810 zde pracovalo 24 dělníků, roku 1817 se sklárna dostala do odbytových potíží a byla na 20 let uzavřena. V roce 1837 si pronajal huť Jan Lötz. Vybudival brusírnu a budovu pro nájemce sklárny. Pokračoval ve výrobě dutého zušlechtěného křišťálu. R. 1849 si sklárnu najímá Samuel Bloch, později bratři Blochové, kteří začali vyrábět zrcadlové sklo na židovská zrcátka. Roku 1863 získává huť skelmistr Josef Eduarda Schmid. Byl to muž hlubokého vzdělání a širokých zájmů, za jehož působení zažívá sklárna největší rozkvět. Roku 1965 uvedl do provozu náhon zařízení brusírny na vodní energii a páru, následovaly opukávací a brousicí stroje, v roce 1870 změnil otop tavicí pece. Dominantním sortimentem sklárny bylo prvotřídné křišťálové sklo a bylo velmi úspěšné na mezinárodních veletrzích. Schmid se zasloužil o rozvoj nejen vlastní sklárny, ale i jejího okolí. Zvýšil počet pracovních příležitostí ve sklárně, postavil pro zaměstnance několik obytných domů, železniční most spojující Annín se silnicí na Kašperské Hory, zprovoznil turistický hotel v Anníně, nechal instalovat telefonní síť(1880) a vybudoval vlastní hydroelektrárnu, jejíž výkon zajišťoval elektrické osvětlení ve sklárně i v obci. Ve sklárně byly vyrobeny housle na které pak hrál R.Kubelík, Schmid vlastnil i Edisonův fonograf. V roce 1910, se vedení sklárny ujímá Schmidův zeť František Novotný. Jako první v tehdejším Rakousko-Uhersku začíná s chemickým leštěním křišťálového skla. Elektrifikuje pohon zařízení. Roku 1934 se vedení sklárny ujímá Novotného zeť ing. Karel Schell(rodák z Dlouhé Vsi). Dokončil projekt elektrifikace sklárny-nedostatek palivového dříví nahradil elektrotavbou skla v peci(světový primát). Po 2. sv. válce národním správcem Jaroslav Koucký, dále Konrád, který pokračoval v technologii elektrického tavení skla, kterou ještě zdokonalil výstavbou nové pece. Tu však nechává počátkem roku 1948 rozebrat a po únoru 1948 odchází do zahraničí. Po znárodnění je sklárna součástí Národního podniku Lenora, po roce 1951 Národního podniku Český křišťál Chlum u Třeboně, v roce 1965 je místní provoz součástí Sklárny Bohemia Poděbrady. Od 1. září 1993 majetkem ing. Jiřího Rückla.

Dnes zde kemp, pstruzi(sádky,prodej).

Podél Otavy do Nového Městečka:

městečko založené vladykama z Dlouhé Vsi r.1350, sloučením vsi při Mouřenci a Rajska, brzy upadlo na ves.

dále vzhůru do Hartmanic(viz CT 4) a Rovinu(viz CT 6), dolů na Skelnou(CT 6), Novou Hůrku(CT 3), Gerlovu Huť(CT 3), rovně přes st.silnici na Hofmanky(CT 4) a Špičácké sedlo(CT 6), přes hlavní silnici a parkoviště podél torza Komárkovy jedle(Nazvaná podle zdejšího lesmistra Julia Komárka(1844-1919). Jedle bělokorá(Abies alba). Vévodila zdejším lesům až do roku 1983. Příčinou zániku stromu byl přímý zásah blesku, který srazil korunu stromu o délce 14 m. Kmen měl po skácení 36 m délky. Střední průměr 76 cm a 17, 63 m3. Stáří stromu bylo dle dendrologického vývrtu určeno na cca 350 let. Tentýž Komárek(otec stejnojmenného univerz. profesora) nechal postavit před 1. sv. válkou i silničku po které jedeme. Již předtím železnorudský nadlesní Komárek nasadil v letech 1890 - 1893 do tohoto jezera 40 750 kusů sivenů amerických, ale i sivenů alpských či marén.) a Herrgottsrieglu (Když ještě Kristus putovával po Zemi, přišel do končin kolem Železné Rudy. Unaven putováním, sedl si na kámen při cestě, aby si odpočinul. Dodnes lze vidět výstupek k sezení, kde tenkrát unavený Ježíš nalezl místo ke klidnému odpočinku.) na Černé jezero:

jezero wurmského stáří v karu ledovce poslední doby ledové, 18,47 ha, 1008m.n.m., hloubka 39,8 m, naše největší ledovc. jezero, nad ním 320 m vysoká jezerní stěna. 21. ledna 1926 byla uložena na dno jezera urna s popelem průkopníka plzeňského lyžování Julia Poláka za účasti jeho přátel Arna Juránka, náčelníka lyžařů Norberta Langa, V. Hory, bratrů Hudcových, Stangla, Dr. Mayera a dalších. Na památku byla do skály proti hrázi vsazena bronzová destička, která se ale později stávala častým cílem střelby hraniční stráže.

Pod hrází(na Černém potoce) první naše přečerpávací hydroelektrárana z let 1929-30(vybudovaná Škodovými závody Plzeň). Hráz umělé nádrže je 7 m vysoká a 64 m dlouhá. Zadržuje 23.000 m krychlových vody. V budově elektrárny je umístěna Peltonova turbína o instalovaném výkonu 1500 kW. V roce 2004 v sousedním objektu instalován nový turbogenerátor o výkonu 40 KW s horizontální Kaplanovou turbinou; roce 2005 pak byl do strojovny původní elektrárny instalován další nový turbogenerátor o výkonu 370 kW s Peltonovou turbinou. Elektrárna je dnes technickou památkou.

V roce 1965 fingovaná akce STB s válečnými dokumenty. V jezeře porosty šídlatky jezerní a zevaru splývavého, na jez.stěně arktoalpinské rostliny, vzácné druhy bezobratlých.

Pověst: Je bezedné, tři muži nevěřili, udělali vor, spustili do jezera provaz, na dno nedosáhl, voda začala vřít, jezero se otevřelo až bylo vidět jeho strašlivé dno a ozvalo se - "když mě změříš, pohltím Tě", ti tři rychle veslovali pryč a hluboké vodě už nikdy nemluvili.

J.Vrchlický: Jest to bez odporu nejkrásnější místo celé Šumavy...největší ze všech, nejkrásnější to drahokam na ňadrech Čech. Ráz jezera tohoto je týž co šumavských jezer to ostatních, stěna nad ním se příkře zvedá, chmurné zdi stromů ze všech stran je obkličují, poušť a odloučenost. Jednotlivé mohutné, vichrem pokácené kmeny kloní se nad černé zrcadlo vodní, které jen slabě čeří. Místy celé spousty holých kmenů, pařezů a rozsochatých snětí vroubí břehy jezerní, jako bílé, sluncem sprahlé kosti titanů padlých zde v boji předvěkém.

dále po tur.červené k Bílé strži:

národní přírodní rezervace z roku 1972 o rozloze 79,02 ha, ukázka horských klimatických biotopů nenarušené činností člověka, smíšený les pralesovitého charakteru hercynské směsi buku, jedle a smrku, bylinné patro tvoří kapradiny a plavuně, největší šumavský vodopád, odolné křemenné vložky vytvářejí kaskádové stupně, nejvyšší svodopádem 13 m vysoký.
Bílý potok na němž vodopád leží překonává od pramene na Svarohu k soutoku s Úhlavou převýšení 500 m. Žije zde pstruh, vranka i rak. Hudební skladatel Karel Maria Weber se při psaní opery Čarostřelec nechal inspirovat legendou o zázračném střelci, který jako myslivec žil v 17. století u sedla Ostrého (dříve zváno Vlčí propast). Podle legendy byl ve spojení s temnými silami a ďáblem, kterého vzýval pod vodopádem Bílé Strže..

J.Vrchlický: ...ve třech odstavcích kácí se velikým rachotem prudká bystřeň přes omšené, zelení se smějící balvany. Černé sosny hlídají rozervanou skalní strž. Jako po stupních lze po skále dostati se až k temeništi slapu. Stíny stromů honí se nad vodou a slunce kouzlí v nich zlatou hru arabesek stále se měnící, stále těkající.

prudce klesáme Pod statečkem(vlevo si můžeme odskočit na Ostrý: Nápadný dvojvrchol Ostrého dosahuje 1293 m n.m. a nachází se na státní hranici s Německem. Vyšším vrcholem Velký Ostrý prochází státní hranice. Stojí zde kříž a na bavorské straně turistická chata z roku 1897(Osserschutzhütte Haus Willmann). Nižší vrchol Malý Ostrý 1266 m n.m. leží na bavorské straně. Tyto skalnaté vrcholy jsou rozděleny sedlem. V tomto sedle nazývaném Vlčí propast potom stojí královácká kaple se zvoničkou, jejíž zvon pochází z Čech. K sedlu se váže pověst o myslivci ze 17. století, který byl zázračným střelcem. Podle legendy byl ve spojení s temnými silami a ďáblem, kterého vzýval pod vodopádem Bílé strže. Za své umění byl pod záminkou čarodějnictví uvězněn v Domažlicích(o jeho dalším osudu už ale nic nevíme). Jeho příběh inspiroval Karla Mariu Webera ke zkomponování opery Čarostřelec. Dnešnímu názvu Ostrý předcházela řada dalších jmen. Hora byla též známá jako Prsa Matky Boží(díky svému dvojhrotému vrcholu), Jezerní hora nebo Ossa. Pověst: Na Šumavě hoře Ostrý lid chodský říká "Prsa Matky Boží". Že prý každých sedm let se sbližují (oba hroty) a druhých sedm let se oddalují. Při sbližování jsou léta úrodná a při oddalování neúrodná. V Lamu, pro který je domovskou horou, ho rádi nazývají "Matterhorn des Bayerwaldes". Ve středověku stálo na tomto místě pomezní strážní stanoviště. Bylo nejvýše položeným českým hradem. Byl to hrádek s rozměry asi 30 x 30 m. Podle archeologických nálezů byl zřejmě postaven na konci 13. století. Hraniční mapy z 16. století ho zakreslují jako výraznou zříceninu a starší popisy zde ještě zaznamenávají zbytky zdiva. V současnosti jsou jediným pozůstatkem bývalého hradu náznaky příkopu na vrcholovém skalním hřbetu. ) do Úhlavského údolí do Hamrů:

První písemné zmínky o osadě pocházejí již z roku 1429. Osadu tvořilo několik dvorců. Ve vsi sídlila jedna z osmi králováckých rychet. Za rozvojem osady stojí zpracování železné rudy v oblasti. Obec Hamry se rozvíjela jako hamernická a kovářská osada v blízkosti dolů - hamry byly vlastně malé dílny ke zpracování železa a využívaly energie vodních toků. Jako palivo se využívalo především dřevěné uhlí pálené v milířích. Období zpracování železa zanechalo řadě osad a míst jména : Železná Ruda, Hamry, Eisenstrass - česky Hojsova Stráž, Železný potok, Červené jámy... V polovině 18. století tu byla založena také sklárna. Roku 1869 firma Petzold zřídila v obci papíru, kde se probíhala výroba dřevoviny a dřevitého papíru. Ta pracovala ještě ve 2. polovině 60. let 20. století, kdy byla zrušena.

Dominantou je kostel Bolestné Panny Marie, který vznikl přestavbou původní kaple z roku 1773. Obci se počátkem devadesátých let díky peněžním darům německých starousedlíků podařilo zrekonstruovat tento krásný kostel, který byl před pádem železné opony v podstatě na odpis. Ke kostelu vede nová Cesta Panny Marie Bolestné s osmdesáti pěti schody. Do osmi původních žulových kamenů, z bývalé křížové cesty, byly osazeny keramické plastiky vyjadřující sedm bolestí Panny Marie. Další čtyři plastiky jako volné pokračování díla od klatovského keramika Gustava Fifky zdobí prostory kostela.

Hamry po roce 1945 málem potkal osud řady obcí, které úplně zanikly. Po řadě usedlostí zbyly jen základy nebo ovocné stromy. Obec byla socialismu sice přístupná, ale část Hamrů ležela v hraničním pásmu a každé projíždějící auto bylo kontrolováno pohraničníky. Turisticky bylo možno využít jen jedinou trasu - na Špičák. Obcí mohl automobil projet jedině tehdy, pokud osádka auta bydlela nebo pracovala v místě nebo musela mít nějakou "pádnou" výmluvu, například že jede úředně sledovat ústí špičáckého železničního tunelu, ležícího nad obcí. Z názvu nedaleké železniční stanice Hamry-Hojsova Stráž bylo dokonce slovo Hamry vyškrtnuto. Dnes už je vše naštěstí zase při starém.
Nad obcí buk starý 250 let.

Vpravo přes Úhlavu do Zelené Lhoty:

první zmínka o z roku 1533, náležela statku Dešenice; od roku 1757 jednou z poddanských vesnic na panství Bystřice. Kostel svatého Wolfganga je z 18. století a stále se v něm slouží bohoslužby; oltář s dřevěnými plastikami z poloviny 18. století. U kostela památné lípy vysazeny 24.4.1854 učitelem Seidlem a školní mládeží při příležitosti sňatku císaře Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou-Sisi.

Po silnici směr Nýrsko podél vodní nádrže Nýrsko:

z r.1969, hráz 36m vysoká, šíře 337m,objem 1 mil.kub.metrů, úpravna vody pro Domažlicko a Plzeň,

v Milencích vpravo do Dešenic:

původně gotická vodní tvrz, rytířské sídlo připomínané r.1272, poč. 17.st. přestavba na renes.zámek, jeden z majitelů Adam Hynek Vrábský z Vrábí, pán na Drahenicích a Uzenicích byl ve 40. letech 17.st. čtyřikrát hejtmanem Prácheňského kraje, v 19.st. přestavba na pivovar, gotický kostel sv.Mikuláše ze 14.st., barokně upraven, obec dříve známa obchodem s peřím.

Kostel sv. Mikuláše s obdélnou loďí a předsíní na západě. K odsazenému pravoúhlému kněžišti na severu přiléhá zákristie. Východní stěna kněžiště je odstraněna a prostor kostela byl rozšířen o osmiboké centrální barokní kněžiště. To bylo později opatřeno křížovou žebrovou klenbou. Ta byla naopak v zákristi nahrazena rovným stropem. Průčelí kostela vrcholí štítem s vykrojenými křídly. Věž nad zákristií ustupuje horním patrem, připojené kněžiště má jehlancové zastřešení s cibulovitým nástavcem. Interiér kostelní lodi má plochou valenou klenbu s trojúhelníkovými výsečemi.

Kostel byl postaven v raně gotickém stylu v roce 1350 a v roce 1384 byl obsazen vlastním farářem. Později byl několikrát poničen a znovu opět dostavěn. V době třicetileté války se kostel dostal do rukou protestantů. Kolem roku 1630 vyhnal majitel bystřického panství Koc z Dobrše ozbrojenou rukou duchovního z dešenické fary a obsadil ji farářem z Nýrska. V roce 1670 se Dešenice jako farní obec arcibiskupským výnosem opět osamostatnily a byly jí přiděleny Děpoltice, Zelená Lhota, Hojsova Stráž a částečně Hamry, dále ještě Matějovice a Žížnětice. Farářem byl Ignác Lohner (zemřel 1674).
V prvních létech 18. století byla nad kostelem postavena fara. Na náklady nového majitele Viléma Kolowrata, pána z Dešenic a Drahonic, syna pána z Újezdu, byl r. 1720 kostel zevrubně opraven a bylo zřízené prebysterium. Roku 1750 byl přenesen velký oltář, který dříve stával uprostřed kostela. Mezi léty 1770 - 1780 byl do věže kostela přenesen jeden ze zvonů ze zničené kaple sv. Václava, která stála na "Kirchalbergu". V letech 1785 - 1806 byla farnost rozdělena mezi králováckou faru v Hamrech a lokální fary Zelená Lhota a Děpoltice.

V dešenickém kostele byly roku 1914 zrekvírovány 3 zvony a 1 varhanní rejstřík, takže zůstal jen starý malý zvon z roku 1652. Sbírkou mezi obyvateli se po válce r. 1921 podařilo shromáždit finance na dva nové bronzové zvony. Jeden má průměr 65 cm a je 140 kg těžký, druhý s průměrem 77 cm váží 250 kg. Velký zvon byl opatřen z jedné strany nápisem Svatý Mikuláši, oroduj za nás a obrazem sv. Mikuláše, z druhé strany nápisem: K poctě Boží a německého národa, farní obec Dešenice 1921. Menší zvon měl na jedné straně obraz anděla strážného a na druhé straně nápis: Věnováno na památku hrdinů padlých ve světové válce obcí Dešenice. Podle nařízení Okresní politické správy v Klatovech byla od r. 1930 od kostela odstraněna márnice, hroby okolo kostela srovnány a pomníky byly odstraněny. Na podzim roku 1931 praskla klenba v přední části kostela. Zdivo se vychýlilo ven o 7 cm, proto se souhlasem památkového úřadu bylo ke zpevnění použito železných pásů s dvojitým šroubováním. Konce těchto pásů byly zabetonovány do zdiva kostela. (dle obecních stránek Dešenic)

za Dešenicemi vpravo do Děpoltic:

první písemná zmínka z roku 1379; ves patřila tehdy Rackovi z Dešenic z rodu Čachrovských. Okolo vsi jsou rozlehlé jabloňové a ořechové sady, založené v padesátých letech. Kostel gotizující sv. Isidora z r. 1805, průčelí je pobité šindelem. Ve vsi roubená stavení V roce 1907 zde bylo 30 domů, 195 obyvatel, v roce 1921 30 domů a 210 obyvatel V roce 2008 je zde hlášeno 59 obyvatel,

ve vsi doleva směr Strážov, před ním vpravo na Víteň, Březí, vzhůru na Čachrov:

První zmínka o Čachrově z roku 1352; r. 1362 už Čachrov drží Vilém z Čachrova. Pozdně gotická tvrz z l.1380-90, tehdy pro svou velikost označována jako hrad, r.1540 pustá, později sýpka(18. století), tvrz postavil vladyka Vilém z Čachrova. Tvrz byla obklopena vodním příkopem. Do dnešní doby se z ní dochovala mohutná věž, do které se vstupovalo ve výši prvního patra dodnes existujícím hrotitým portálem a odtud do úzké chodby, z níž vedly vchody do obytných místností. Podobně bylo původně rozděleno i přízemí; dnešní vchod byl proražen až později. Reprezentační obytné místnosti tvrze byly v dalších dvou patrech a na severní straně obrácené do nádvoří měly velká obdélná okna, kdežto na jižní straně byla pouze úzká okénka a v druhém patře nadto dva prevéty. Čtvrté patro tvořil jediný velký sál. Ve výši tohoto patra byl patrně dřevěný ochoz, do něhož vedly dveře na všech stranách tvrze (na severní a jižní po dvou, na zbývajících po jedněch). Po r.1740 tvrz obklopena barok.zámkem(přestavován 1878), který ale roku 1933 vyhořel, a v roce 1973 definitivně zbourán, kostel sv.Václava, gotický z r.1362, opraven v 18.st., věž z r.1804, Čachrov je dějištěm románu K.Šmilovského Starohorský filosof(Čachrov je zde nazýván Polomí). Výhled od skalky U sv.Víta, bývala zde kaplička a hřbitov, kde se za Josefa II.pochovávalo v pytlích. Na místě zvaném Puksení se najdou hříbky i na Štědrý den.

Pod Čachrovem na Ostružné byla postavena r.1902 družst. elektrárna, první svého druhu v R.-Uhersku. Zásluhu o jeho založení v r. 1901 měl tehdejší čachrovský farář a poslanec Zemského sněmu Království Českého a pozdější děkan ve Volenicích, František Blahovec. Úkolem družstva, nazvaného "Rolnická elektrárna" byla výroba el. energie pro svícení, čerpání vody a další hospodářské účely. Složené podíly po 50 K vytvořily kapitál, z něhož byl zakoupen za 18 000 K starý Zikmundův mlýn na řece Pstružná. Ještě téhož roku mlýn vyhořel a bylo rozhodnuto postavit novou budovu mlýna a elektrárny. Práce postupovaly velice rychle a k slavnostnímu zahájení provozu a vysvěcení elektrárny došlo 16. 11. 1902. Na slavnosti se sešlo více než 6 000 lidí a bylo rozvíceno 29 žárovek. Tato vodní elektrárna byla obnovena po roce 1989.

22.listopadu 1861 byla na Čachrově otevřena poštovna v areálu zámku. Od 10.prosince 1871 byl poštovním expedientem Adam Löwy z čp. 29 a první c.k.poštmistrová Mathilda von Ziwny (Živná-Hošková).

Pod obcí, v serpentinách asi 200 od hlavní silnice, se nachází hrobka rodiny Kordíků, která je postavena v klasicistním stylu. Má čtvercový půdorys se stranou 6 m a s dvouspádovou střechou. Výška objektu je u čelní, členitější strany, přibližně 7 m. Objekt není bohužel památkově chráněný. Hrobka pochází z poloviny 19. století. V minulosti se v ní prý scházeli satanisté. Místní občané se proto rozhodli hrobku vyklidit a v květnu 2005 pohřbili pozůstatky Kordíků v Čachrově, který jim patřil někdy v letech 1792 až 1891.

J.Vrchlický: Majitel Čáchrova, pan Fruwein z Podolí-poslední rodu svého-věnoval značné částky na opravu sídla svého. Tak vypravuje se o něm, že snésti kázal střechu ze zámku a tam upraviti průhledný vodojem, v němž ku potěše jeho a mimojdoucích zlaté a jiné rybky plovaly. Dědicem jeho stala se zemanská rodina Horů z Ocelovic, za níž r.1792 zadlužený statek veřejnou dražbou prodán jest. Od té doby vládne na Čáchrově nejstarší větev rodiny Kordíkovské, která o okolní krajinu nevšedních zásluh v oboru hospodářském si zjednala. Ondřej Fruhwein žil volně se svou švagrovou, často mu marně domlouval klat.farář, musel se zpovídat v Praze, tam ho podplacení soudci osvobodili, doma pozval kněze k usmíření. Od té doby kněze nikdo neviděl. Když později přestavovali zámek, našli pod podlahou lidskou kostru. Legenda vypráví, že se zde zjevuje přízrak matky, majitelky objektu (neví se ale, zda jde o tvrz či zámek), které zemřel syn. Smutek nad ztrátou syna si přenesla i do své podoby - jde o černou paní.

V r.1943 zde u Krýslů pobýval J.Seifert, jezdil sem i Cyril Bouda. V okolí se těžila tuha. Byl zde i pivovar, kde se vařilo pivo mezi léty 1380 - 1943; poslední výstav 5 000 hl. Poslední sládek se jmenoval Bohumil Jerman a vařil pivo 10° a 12° Světlozdroj.

V č.p. 44 provozuje Václav Zahrádka muzeum drezín. Zaměření muzea je na záchranu a udržování historických železničních drezín a jejich vystavování a provozování při historických železničních oslavách a výročích. Muzeum je přístupné převážně o víkendech a vždy po předchozí dohodě. Součástí muzea je i krátká předváděcí kolej či strážní domek se závorami. Najdete zde i sbírku historických čísel z lokomotiv, výrobních štítků z lokomotiv a vozů a další zajímavosti. Ač se to dnes nezdá, Čachrovu chybělo málo, a železniční trať Klatovy-Železná Ruda vedla málem přes něj. Pro stavbu železnice v letech 1866-1871 aktivně vystupovali statkář Jindřich Polland z Kunkovic a majitel Čachrovského panství Petr Kordík. V železnici spatřovali možnost rozvoje kraje i relativně levného vývozu svých výrobků(Kordík pak především známého čachrovského vápna).

Z Čachrova vlevo údolím Ostružné k Rajskému mlýnu(ve dvacátých letech 20. st. zde došlo k trojnásobné vraždě) přes Nemilkov:

Ottúv slovník naučný: Nemělkov(Nemelkau), ves v Čechách, hejtm. a okr. Klatovy, fara a pš. Velhartice; 39 d., 329 obyv. c., 5 n. (1890), telegraf, žel. stanice Českomor. příční dráhy (Horažd'ovice-Klatovy), pila, mlýn. Alod. statek (229,74 ha půdy), náleží k němu zámek s mešní kaplí sv. Kříže, dvůr, pivovar, lihovar a mlýn, majetek Jos. Schreinera.

Ves nad Ostružnou západně od Velhartic, připomínaná v roce 1382. Počátkem 16. století připomíná se zde Jan z Nemilkov. Té doby na větší části zboží nemilkovského seděl Jan Bohuchval z Hrádku, který tu vystavěl renesanční tvrz. Ke konci 16. stol. seděli zde Lukavečtí z Řeneč, z nich Petr Suda L. z Ř. účastnil se vzpoury stavů čes., začež jemu zboží nemilkovské od král. komory zabráno a prodáno Donu Martinovi de Hoeff Huertovi. Vdova po něm prodala týž statek r. 1649 Jaroslavovi Kocovi hr. z Dobrše, potom se tu vystřídali rozliční rodové. Renesanční tvrz byla upravena barokně v roce 1798. Od r. 1802 Schreinerové.

Patrová stavba s věžičkou, velkým věžovým rizalitem a mansardovou střechou veřejnosti není přístupná. Dochovaly se zbytky psaníčkových sgrafit. Hlavní původní dvoukřídlé dřevěné vstupní dveře s kamenným ostěním s vytesaným letopočtem 1728. V hlavní obytné části velmi zachovalé prostorné místnosti, původní klenby s původními dřevěnými zárubněmi, dveřmi a výzdobou, klenby v chodbách v různých tvarech, klenby nad okny, štukatérské práce na stropech, stěny s malovanými obrazy zámku, kachlová kamna, původní dlažba. V hlavní prostorné místnosti v I. patře malovaný oltář a krásná původní nedotčená kazetová podlaha z tvrdého dřeva. Střecha zachovalá - eternitové šablony překryty na šindelu. Zámeček opraven 1962. R. 2008 na prodej.

Pivovar Nemilkov zrušen asi v roce 1905; 200 hl; poslední majitel A. Schreiner. Nemilkov je spojen s pobyty Václava a Dobroslavy Menclových. V roce 1931 zde pobývá Josef Váchal.

V obci stojí několik stavení s polovalbovými střechami. V roce 1910 zde bylo 38 domů a žilo 315 obyvatel, z nichž se jen 15 hlásilo k němčině.

Železnicí stanice asi 1 km směr Běšiny. Sem umístil K. H. Čapek-Chod děj jednoho příběhu, v němž roli sehrával známý oblouk železniční trati mezi Nemilkovem a Běšinami. Čapkův hlavní hrdina, měl vystoupit v Nemilkově, provést úkladný čin vraždy, a ještě stačit doběhnou do Běšin a tam zase nastoupit do vlaku.

Chrástovský dub je památný strom u Nemilkova, západně od Velhartic. Dub letní (Quercus robur) roste v poli nad dvorem Chrástov při silnici do Nemilkova, v nadmořské výšce 599 m. Obvod jeho kmene měří 580 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 23 m (měření 2000). Chráněn je od roku 1978 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta.

Dále do Velhartic:

Osada starého původu vznikla již dříve při obchodní cestě z Bavor do vnitra Čech. Páni z Velhartic v prácheň. kraji již ve 12.st., V.připomínány ve 14.st.. Nejstarší písemná zpráva o Velharticích je z roku 1318. Stavebníkem hradu Bušek z Velhartic v l.1290-1318(od r.1335 komorník Karla IV.), hrad rozšířen za jeho syna.
Starší než hrad je i farní kostel, původně románský. Zakládací listina dalšího kostela z roku 1373 nazývá osadu městečkem. Po roce 1390 jsou majiteli Velhartic páni z Hradce (Jindřichova). Z nich Menhart obdařil městečko roku 1444 prvním privilegiem (týkalo se nápadů odúmrtních). V tomto období byly na hradě ukrývány po několik let české korunovační klenoty. Do roku 1506 je pánem na Velharticích Zdeněk Lev z Rožmitála. Započal zde s dolováním na stříbro a vymohl u krále pro městečko právo dvou výročních trhů. Za třicetileté války získal Velhartice císařský plukovník a dobrodruh de Hoeff Huerta, který na hradě postavil renesanční palác a za poplatek odpustil měšťanům robotování. Oblíbenou hrou na tomto hradě byly šachy. Po jeho smrti patřil zámek jeho adoptované dceři Anně Marii. Restauratérské práce 1843 a 1930. Koncem 18. století začali tu majitelé panství hrabata Desfours s výrobou papíru, roku 1865 vznikla další papírna. Papírna byla na Velharticích v letech 1787-1903. Na místě bývalého podhradí byly vysázeny v době národního obrození modříny. Chystá se tam skanzen bývalých podhradních domků. Roku 1869 byla ve Velharticích zřízena pošta. Roku 1882 v obci postavil židovský podnikatel továrnu na kůže. V tomto období čítaly Velhartice kolem 1100 obyvatel. Obětí nacistické okupace se stalo všech 19 místních občanů - Židů. Roku 1957 byla založena bramborářská šlechtitelská stanice a lisovna plastických hmot na místě bývalé koželužny.V tomto období byla dokončena elektrifikace, veřejný vodovod, postaven kulturní dům, v sedmdesátých a osmdesátých letech rekreační rybník, mateřská škola s byty, prodejna potravin, kanalizace, čistírna odpadních vod a sportovní areál, v devadesátých letech Dům pečovatelské služby a v posledním období dokončeno parkoviště pod hradem, spolufinancované z prostředků Evropské Unie. Za zmínku stojí muzeum a naučná stezka dokumentující historii hornictví na Horách Matky Boží. V období po roce 1989 ze zmíněné šlechtitelské stanice vznikla akciová společnost VESA Velhartice zaměřená na pěstování a šlechtění sadby brambor a další zemědělskou činnost. VESA Velhartice, a. s., Výrobní družstvo Plzeňské dílo, zabývající se lisováním plastických hmot a Zemědělské obchodní družstvo Hlavňovice jsou významným zdrojem pracovních míst v regionu. V současné době mají Velhartice 460 obyvatel, s osadami, které byly k městečku přičleněny po roce 1976, pak kolem tisíce osob. Obec Velhartice je tvořena částmi: Braníčkov, Drouhaveč, Hory Matky Boží, Chotěšov, Jarkovice Konín, Nemilkov, Radvanice, Stojanovice, Tvrdoslav a Velhartice.

Kostel Narození P.Marie, rom. z r.1240, got. přestavěn v l.1300-20, empírová kašna z r.1857, hřbitovní kostel sv.Máří Magdalény, gotický z r.1373-nechal postavit farář Zdat za Jana z Velhartic(jeho dcera Anna unesena Hervíkem z Degenberka, donucen ji vrátit, provdána za Menharta z Hradce, po jeho smrti za Vácslava z Vartemberka, po jeho smrti za Hynka st. Z Dubé), za Oldřicha z Hradce zde měly být skrývány klenoty zemské se svatováclavskou korunou, v okolí rýžovnická pole. Dne 16. července 2006 byla slavnostně otevřena naučná stezka kolem hradu Velhartice. Stezka vede od parkoviště u hradu, ke kostelu, z městečka uhýbá směrem k Borku, kolem Ostružné a končí u Werichovy chaty. Označení naučné stezky je provedeno dřevěnými vyřezávanými sloupy. Pět informačních tabulí informuje o daných místech.

Poslední, co ve svém životě Jan Werich viděl, byla jeho chata u Velhartic na Šumavě. Tady v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici už se neprobral. Do nebe si tedy nesl obraz místa, které si kdysi sám vybral a měl nade vše rád. Jak se tam ocitl? Jan Werich byl vášnivý rybář. Potok - nejlépe pstruhový - byl základní podmínkou, když si s manželkou Zdenou hledali místo, kde by si postavili chatu. Pozemek v krásném údolí koupila Werichova žena v roce 1938 za 27 335 korun od Václava a Alžběty Hanzíkových, kteří měli vedle mlýn a pilu. Jen pár metrů od Werichova pozemku teče řeka Ostružná. Na jejím břehu, v meandru, kudy proplouval jeden pstruh za druhým, prostál slavný muž za celá dlouhá léta kus života. Toužil po chatě na místě, kde by mohl chytat pstruhy - a přesně tam ji měl. Podobu chaty navrhl Werichův blízký přítel a soused na pražské Kampě, mistr loutkového filmu Jiří Trnka v duchu Karafiátových Broučků. Postavili ji rychle, jenže užít si ji už nestačili. Těsně před německou okupací bylo úředně zavřeno Osvobozené divadlo a Werich v roce 1939 utekl před Němci do Ameriky. Do krásné dřevěné chaty se nastěhoval bývalý československý konzul v Berlíně doktor Zelinka. "Nevím, jak se sem ten pán dostal, nikdo o tom moc nevěděl. Stal se prakticky správcem nemovitosti, ale jen do doby, než se vrátil pan Werich zpátky do vlasti," vypráví pětačtyřicetiletý Václav Hanzík, jehož dědeček kdysi Werichovým prodal třiapadesát arů. Teprve po válce nastal pravidelný každoroční rituál: Werichovi přijížděli do Velhartic na celé prázdniny. Často s dcerou Janou a pak i s vnučkou Zdeničkou, které se říkalo Fanča. Naposledy sem přijel Jan Werich v roce 1980, kdy zemřel. Právě tam upadl do bezvědomí, když mu praskl žaludeční vřed. Sanitka ho převezla do nemocnice v Klatovech a odtud do pražské nemocnice Na Františku, kde už se neprobral a zemřel. Své poslední dny trávil se svou přítelkyní, která s ním jezdila do Velhartic, když ovdověl, starala se o něj a vařila mu.

Přírodní rezervace Borek u Velhartic
Navrhovatelem Chráněného území bylo Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Západočeského kraje a dr.V.Skalický, dr. A.Skalická a okresní konzervátor státní ochrany přírody Josef Vaněček. Přírodní rezervace Borek u Velhartic byla ustavena vyhláškou ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 14.12.1990. Důvodem pro zřízení bylo zachování reliktního boru v Předšumaví jako zbytku přirozeného rozšíření borovice na strmých svazích Ostružné, společenstva extrémních svahů.Předmět ochrany lze charakterizovat jako komplexní ochranu geobiocenózy společenstev extrémních svahů s reliktním borem s ochranou geologického prostředí, půdního prostředí, rostlinné i živočišné složky těchto biotopů. Přírodní rezervace Borek u Velhartic je částí lesních porostů na pravém břehu říčky Ostružné na severním a částečně východním svahu Borku (859,1 mnm) jižně od Velhartic v nadmořské výšce 587 - 800 m n.m. Podle orografického členění ČSAV patří území PR Borek u Velhartic do provincie Česká vysočina, soustava Šumavy, podsoustava Šumavská hornatina, celek Šumavské podhůří. Rezervace se nachází v povodí říčky Ostružné (na některých mapách označena jako "Pstružná"), která je levostranným přítokem řeky Otavy. V samotném území je bezejmenný pravostranný přítok Ostružné stékající po svahu Borku přírodní rezervací. Potůček má bystřinný charakter. Území patří do mírně teplého okrsku s chladnou zimou, roční úhrn srážek se pohybuje kolem 580 mm s maximem v červenci, počet dní se srážkami je průměrně 120. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 7,5°C, počet vegetačních dnů bývá více než 150. Sněhová pokrývka leží v průměru až 50 dnů, převládají západní větry. Těžištěm území je reliktní bor. Na nejexponovanějších místech jsou skalky s epilitickými lišejníkovými synuziemi. Směrem k údolí Ostružné mají porosty charakter lišejníkových nebo mechových borů, na hlubších půdách se nacházejí borůvkové bory. V rokli mezi Borkem a Černým lesem se vytvořila jedlobučina s porostem buku lesního, jedle bělokoré a příměsí smrku stepilého. Je uváděn výskyt dutohlávky alpské a dřípatky horské. Chráněné území zahrnuje téměř výhradně lesní půdu, porosty jsou zařazeny v kategorii lesa zvláštního určení. Vývoj lesa a lesního hospodářství byl ovlivněn lidskou populací od doby kolonizace tohoto území. Postupně byly mýceny zdejší lesy a byla tak získávána nejen půda pro založení sídel, ale také plocha pro zemědělství, především pro pastvu. Významným zásahem bylo vybudování hradu, který z obranných důvodů nemohl mít v blízkém okolí les. Svůj vliv měly i boje v okolí hradu, kdy lze předpokládat, že byl mýcen les, svůj vliv mohla mít i zdejší papírna jako provoz, zpracovávající dřevo. Lze předpokládat, že zdejší borové porosty na severním svahu Borku se mohly udržet jedině tehdy, kdy zde v minulosti vznikly rozsáhlé holoseče, při kterých se mohl i v této nadmořské výšce a na severní exposici udržet náletem vzniklý životaschopný borový porost i v této nepříznivé poloze a tak uhájit svoji pozici oproti jinak v těchto polohách dominujícímu smrku, příp. i jedli a buku. Nahrávaly tomu i pomístně jen mělké půdy, skalnatý povrch svahu Borku a konečně i přítomnost zdroje borového semene z borovice na JVV svahu bočního údolí a hřbetu nad ním, kde má borovice pro sebe daleko výhodnější podmínky, dokonce takové, že zde může dominovat. V údolních partiích okolo Ostružné, v chladné a vlhké poloze však jednoznačně převládá smrk a dřeviny potoční jaseniny a olšiny. I když se o zdejších borových porostech hovoří jako o původních je otázkou, zda a v jakém množství zde byla borovice původně zastoupena. Lze považovat za jisté, že zde původně borovice na skalnatých a strmých srázech s mělkou půdou a na příznivé expozici vždy byla. K jejímu dalšímu rozšíření pak mohlo přispět i rozsáhlé mýcení lesa v období kolonizace tohoto území, v době obléhání hradu nebo pro získávání dřevní suroviny pro zdejší papírenskou výrobu. Poslední domněnce nahrává i věk současných nejstarších porostů, který spadá právě do období po založení papírny. V těchto obdobích mohla borovice jako světlomilná dřevina schopná osidlovat i velké holiny právě ze zdrojů semene z ne zrovna tvárných borovic bočního hřebetu údolí, k čemuž mohlo přispět i to, že tento hřbet se nachází na západ od větší části plochy PR. Geologický podklad území tvoří křemence, které se dostávají na povrch zejména v Z části území, dále jsou zde ruly. Půdy jsou zde mělké, chudé co do zásoby živin, ve spodních partiích poněkud obohacené, půdy jsou skeletovité, převládají dystrofní rankery a pomístně humusovité podzoly. Ve vývoji tvaru terénu sehrál hlavní úlohu zlom ve směru S-J vyplněný kavernózním křemenem a silně prokřemenělými migmatizovanými parulami. Okraj parul vytváří skalní hřeben lemující pravou stranu údolí Ostružné. Povrchovým zvětráváním hornin vznikaly kamenité sutě a málo mocné hlinitokamenité až hlinitopísčité půdy. V údolí říčky Ostružné jsou štěrkovité kvarterní usazeniny typické pro toky bystřinného charakteru. V bylinném pokryvu zde najdeme některé druhy horské květeny i významnější druhy lesní.. Zejména v bočním údolí a na jeho hřbetu jsou v boru různé mechy a lišejníky, v údolí pak rašeliníky. Chybí zde průzkum zastoupení živočichů. Z pobytových stop možno soudit na výskyt kuny, lišky, srnčí a černé zvěře, je možné předpokládat i výskyt vydry. V potůčku zjištěn výskyt blešivce a larev chrostíků, z dutin lze soudit na výskyt datlovitých. Území PR Borek u Velhartic je tvořeno severním svahem Borku. Podstatné geomorfologické rysy jsou ovlivňovány geologickou stavbou, specificky se zde projevila dlouhodobá antropogenní činnost, nevelké ovlivnění těžbou stříbra a zlata, lesním hospodařením (zářezy cest), erozní činností dešťové vody ve svazích, erozní činností Ostružné v údolí u paty svahu Borku, erozní činností potůčku v bočním údolí, který dnes zde má ale stabilizované koryto v křemencích, které tvoří přirozené stupně toku. Těžbu stříbra a podle údajů uvedených ve Vlastivědě Klat, z r.1933 (Zachystal), také.zlata připomíná dochovaný vchod do štoly dolu.
Základní údaje:
Severní svah Borku - (859,1 m n.m.)
Celková výměra - 38,09 ha
Ochranné pásmo - 17,45 ha
Nadmořská výška - 587 - 800 m n.m.
(dle webových stránek Velhartic)

Pověst: Traduje se, že z hradu vedly tajemné podzemní chodby až k Ostružné. Jiná pověst je o Huertovi: Jednoho rána vyhlédl pan Huerta z okna a na louce pod hradem spatřil dívku. Pásla kozičku. "Ta louka mi dosud nepatří"uvědomil si rozezleně. Odpoledne již vedl dráb děvče i se dvěma bratry na hrad."Milost" klečeli a prosili. "Jsme sirotci, přijdeme o naši jedinou obživu." Marně. Pan Huerta jim zaplatil hrncem ovesné kaše a dodal:"Můžete si ho nechat- na památku." Sourozenci se vrátili domů . Bývalo těžko v oné válečné době. Mnozí velhartičtí sousedé často sami trpěli nouzí. Děti musely prodat kozičku, kterou neměly kde pást. Brzy nato zemřely hlady. Lidé nemohli víc než Huertovo jméno rozezleně drtit mezi zuby. I na něho však přišla spravedlnost. Kdykoliv nastal čas kosení louky, přišla velká voda a odnesla mu všechnu trávu.

O velhartické Bílé paní: K rodu zakladatelů hradu se váže pověst o Bílé paní velhartické : Ve velhartické kronice Karla Poláka, který opisuje pověst místního písmáka Františka Votavy:
"Tak jako na mnohých hradech českých vídali bílou paní, tak i na hradě velhartickém často vídána byla bílá něžná paní Hradecká z Velhartic v ložnici klínového pokoje, nalézajícího se na straně k cimbuří. Zemřela při narození dcerušky Elišky a po pohřbu třetí den o 11. hodině v noci přišla, objevíc se z výklenku, zakolébala plačící dcerušku. Stará Kačena znajíc velmi dobře milou povahu zemřelé této paní s klidem na ni pohlížela a tato o 12. hodině políbivši dcerušku obrátila se k výklenku a zmizela. To se opakovalo každé noci, až manžel pán z Hradce, když přijel z válečného tažení, dcerušku na vychování do Hradce odvezl. Však nicméně ukazovala se zde bílá paní i dále a sice u zadní gotické branky."
Pověst neuvádí jméno bílé paní. Většina pramenů se shoduje v tom, že bílou paní byla dcera Jana z Velhartic, posledního mužského potomka hlavní větve rodu. Jinde se lze dočíst, že by to měla být snad jeho manželka Anna. Kdo byl tedy bílou paní? Zvažujme nejprve možnost, zda by jí nemohla být manželka Jana z Velhartic. Poslední mužský potomek hlavní větve rodu pánů z Velhartic, Jan (Ješek) z Velhartic, byl dvakrát ženat. O prvním manželství (uzavřeném okolo roku 1371), s dcerou bavorského rytíře Petra Ekra z Ecku, se neví, zda-li byly z něj vůbec děti. Nevíme, jak se jeho první žena jmenovala. Annu, coby jméno jeho manželky, tedy nelze vyloučit. Historie mlčí. Vzhledem k tomu, že brzy ovdověl, lze předpokládat, že děti nebyly. Ale pozor! Co když ovdověl, neboť jeho žena zemřela při porodu své dcery Elišky? Tato spekulace zůstává otevřenou otázkou. V souvislosti s Janem z Velhartic existuje ve výše zmíněné Polákově kronice zmínka (Polák cituje prof. Šimáka: České dějiny 1, svazek 4) o manželce Eltrudě ze Šenštejna: "Jan se současně oženil s dcerou bavorského rytíře Petra Ekra z Ecku a poručil proto všecko jmění své, jména Velhartice a Hrádek svati svému Petrovi mladšímu a manželce Eltrudě ze Šenštejna." Z citace není jednoznačně zřejmé, zda-li je to jeho manželka. Je-li to jeho manželka, máme jméno jeho první ženy. V téže kronice je zmínka o tom, že Václav Břežan, archivář Rožmberků, se zmiňuje o Anně, jako o manželce Jana z Velhartic (odkaz na ČČM 1878, str. 100). Polák konstatuje, že se jedná o omyl. Janova druhá žena byla Žofka z Opočna. Spolu měli dvě dcery, starší Kateřinu, mladší Annu. Jan z Velhartic zemřel před rokem 1390 na Nových Hradech, kde strávil poslední roky svého života. K možnosti, zda manželka Jana z Velhartic je bílou paní, je třeba podotknout, že jí asi nebude, a to právě proto, že jejím mužem byl Jan z Velhartic. Tato verze totiž odporuje citaci pověsti. V pověsti se cituje "bílá něžná paní Hradecká". Z pověsti, která je citována výše, vyplývá několik důležitých informací, podle nichž by nemuselo být těžké zjistit o koho se jedná. V dalším pátrání se nyní zaměřme na dcery Jana z Velhartic, tak jak o tom ostatně traduje většina pramenů.
Z pověsti vyplývá, že manžel bílé paní a otec Elišky je pán z Hradce. Bílá paní tedy:
1) byla provdána za pána z Hradce Po Janově smrti (před rokem 1390) se jeho dcery, Kateřina i Anna, provdaly. Stačí nyní zjistit, která z nich se provdala za pána z Hradce. Záhy však zjistíme, že se provdaly, a to podle přání Oldřicha z Rožmberka, jejich poručníka, obě za pány z Hradce! (rozuměj Jindřichova Hradce). Obě tedy splňují tuto podmínku. Bílá paní, manželka pána z Hradce:
2) měla dceru Elišku, zemřela při porodu (bylo to poslední její dítě, v případě, že měla více dětí). Kateřina se vdala (roku 1391) za Jana staršího z Hradce (syna Oldřicha z Hradce). Měli spolu tři děti: Menharta a dvě dcery. Jedna z nich se jmenovala Eliška (později byla provdána za Arnošta Flašku z Pardubic). Tato Eliška zemřela roku 1437. Jedná se tedy o onu maličkou Elišku z pověsti. Zdá se, že u Kateřiny jsou podmínky č.1 a 2 splněny. (Augustýn Sedláček ve svých "Hradech..." se však zmiňuje, že Kateřina žila ještě roku 1419; v té době mohla mít tedy minimálně 44 let, spíše daleko více, snad přes padesát, je nepravděpodobné, k by v tomto věku podstoupila ještě porod. Navíc, její manžel Jan starší byl tehdy již léta po smrti, zemřel asi 1418.) Anna se provdala za Menharta z Hradce (syna Heřmana z Hradce). V době svého manželství s Menhartem by musela mít dceru Elišku a musela by zemřít při porodu této dcery. Historické prameny se však zmiňují o skutečnosti, že byla vdaná za svého života celkem třikrát Menhart byl špatného zdraví; za dva roky zemřel. Podruhé se Anna vdala již roku 1393 za Václava z Vartenberka; potřetí naposledy za Hynka z Dubé a z Náchoda, se kterým měla dva syny. U Anny není splněna podmínka č.2, navíc, i kdyby měla se svým posledním manželem dceru Elišku, o které historie mlčí, její poslední muž nebyl pán z Hradce (zde by nebyla splněna podmínka č. 1). Bílá paní dále
3) žila na Velharticích. Kateřina žila po sňatku na Velharticích, Anna žila později na Čečovicích. Muž bílé paní, pán z Hradce:
4) se zúčastnil někdy v té době válečného tažení. Vypadá to, že tato okolnost není pro nás směrodatná. Doba Václava IV., kdy naši účastníci žili, nebyla již onou dobou klidu, jako za předcházejícího krále Karla IV. Válečná tažení se již stala bohužel opět součástí života českých pánů, kteří mezi sebou sváděli drobné války.
Závěrem můžeme shrnout: Bílá paní velhartická je z posuzovaných žen pravděpodobně Kateřina, dcera Jana z Velhartic. Hovoří pro ni nejvíce splněných podmínek. Při veškerých nejasnostech a pochybách je třeba vzít v úvahu také velkou časovou vzdálenost mezi její dobou a naší současností. Zdědila po svém otci polovinu Velhartic. Odevzdala ji svému manželovi Janovi staršímu z Hradce. Ten získal roku 1395 druhou polovinu Velhartic od Jindřicha z Rožmberka. (Jindřich z Rožmberka ji koupil téhož roku od ovdovělé Anny z Velhartic). Rožmberkové byli s Velhartickými v dobrých vztazích; již Oldřich z Rožmberka pomohl vydatně Janovi z Velhartic ve válce s Bavory. Na rozdíl od některých nebezpečných bílých paní, např. od Bílé paní karlštejnské nebo Bílé paní valdecké, byla bílou paní a maminkou milující, "něžnou".(Klub psychotroniky a UFO)

Pod Velharticema, kolem zmiňované Werichovy chaty vlevo přes Ujčín:

Pravděpodobný vznik staršího z ujčínských sídel odborná literatura řadí do období 14. století. Tato tvrz však patrně někdy záhy zanikla, nemáme o ní dalších informací. Můžeme se jen domnívat, že nový renesanční zámek byl na přelomu 16. a 17. vystavěn na jejím tvrzišti. Vyloučit doměnku, že se ve zdivu současného objektu nachází relikty původního objektu by mohl jedině podrobnější průzkum. Pro další osudy zámku byl rozhodný rok 1693, kdy jej nový majitek Karel Fruvein z Podolí připojil ke kolinskému statku. S ním pak sdílel i své další osudy. Jako zámek je veden ještě koncem 18. století, ale již počátkem 19. století je přestavěn - díky absenci sídelní funkce - v panský dvůr. Jako mnohé, i ujčínský zámek si vychutnal správu JZD. Dnes je v soukromých rukou, očividně v udržovaném stavu.(Úlovec))
Tato část dvojkřídlé zámecké stavby (oproti původnímu stavu dnes o patro nižší) je podsklepená, rozkládá se na půdorysu o rozměrech 16x40m. Již zmíněné východní průčelí zdobí osm oblouků arkádové chodby. Interiér prošel mnohými úpravami, původní stav je tedy dnes nečitelný. Při jižní straně stojí nevysoká osmiboká věž se zachovalou hvězdicovou klenbou, od severu přiléhá druhé křídlo zámku. Tento masivní objekt byl patrně již od svých počátků využíván k hospodářské činnosti. K areálu zejména od západu přiléhá několikero dalších hospodářských stavení, stejně tak jako zemědělsky využívané pozemky.(dle www.hrady.cz)

do Kolince:

Kolinec leží při hlavní silnici ze Sušice do Klatov, na rozhraní Šumavského podhůří a Plánické vrchoviny. Nadmořská výška je zde 550 - 600 m n. m. Kolinec je tvořen částmi: Bernartice, Boříkovy, Brod, Buršice, Hradiště, Javoří, Jindřichovice, Kolinec, Lukoviště, Malonice, Mlázovy, Podolí, Sluhov, Smrčí, Střítež, Tajanov, Tržek, Ujčín a Vlčkovice.
Obec Kolinec - v latinských textech Colonia Minor - byla věnným městem českých královen. První zmínka o osadě rýžovníků zlata v údolí řeky Ostružné se datuje z roku 1290. V roce 1380 se již začíná objevovat název shodný s dnešním Kolinetz = menší Kolinec. V době působení Václava Vintíře z Vlčkovic dochází k rozkvětu městečka. Tehdy byl na místě dřevěné tvrze postaven renesanční zámeček. Od počátku 15. do poloviny 16. století patřila pánům z Velhartic. Tvrz patřící českým královnám v 16.st. přestavěna na zámek(novodobě na školu). Po nich se v jejím vlastnictví vystřídala řada majitelů. Z období po roce 1838, kdy městečko patřilo k nalžovskému panství hraběte Ludvíka Taaffe, pochází krásný zámecký park. Z památek je nejcennější raně gotický kostel svatého Jakuba Většího, postavený koncem 13. století na základech původního románského kostelíka z přelomu 12. a 13. století. Barokní kamenný most se sochou Jana Nepomuckého přes řeku Ostružnou byl postaven v 18. století a je chráněn jako technická památka. V městečku stojí také stará synagóga a židovský hřbitov z poloviny 17. století. V okolí obce jsou četné stopy po středověkém rýžování zlata. Roku 1566 se v Kolinci narodil Dr. Matyáš Borbonius, vlastním jménem Matěj Burda - český vyhnanec, učenec a lékař. Ve své době měl oficiální titul zemského lékaře a byl dvorním dodavatelem léčiv pro císařský dvůr Rudolfa II. V Praze vlastnil vyhlášenou lékárnu. Známou rodačkou z Kolince je také operní pěvkyně L. Márová. K rekreačním účelům slouží místní koupaliště a sportovní areál. Za obcí na kamenném mezníku je reliéf lotrinského kříže.

J.Stýblová ve Sborníku vlastivědných zpráv(1990) píše o Kolinci: "Kolinecko, stejně jako celá oblast Pošumaví, bylo osídleno poměrně pozdě. Hlavními příčinami pozdního osídlení bylo drsné klima nevhodné pro zemědělství, hornatý terén a husté zalesnění. K výraznějšímu zalidňování dochází až v 6. století, kdy na území Sušicka přicházejí Slované. Tehdy pravděpodobně vznikla i slovanská sídliště na místě dnešního městečka. Tato domněnka je podepřena z té doby doloženým slovanským osídlením okolních oblastí, nálezem slovanské keramiky a osídlením hradiště na vrchu Hradce u Ústalče.
K soustavnému osídlení údolí řeky Ostružné (v Kolinci často zvané Pstružné), v místě dnešního Kolince, dochází pravděpodobně v první polovině 13. století. Začátek tohoto osidlování můžeme spojit s datací stáří základního zdiva kolineckého kostela, jehož stavba byla dokončena přibližně v roce 1180. Existuje domněnka, že Kolinecko, stejně jako část Sušicka, bylo v tomto období součástí panství bavorského rodu pánů z Bogenu. Bogenské území je však natrvalo připojeno k českému státu králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1257 jako jeho nedílná součást. V té době v tehdy bažinatém zákrutu řeky vzniká osada. Podle mnoha pramenů byla založena rýžovníky zlata, protože Ostružná, stejně jako Otava, byla zlatonosnou. Osada rychle rostla a již v roce 1290 o ní vzniká první zmínka. Kolinec se připomíná složitým názvem jako "Zwaihonis de Staedlino et. sig. civium de Shvetenhouen". Postupem času se název mění na Colonitz, který se vyvinul z latinského názvu Colonia a v roce 1380 se začíná objevovat název shodný s dnešním - Kolinetz. Městečko bylo od svého založení majetkem českých královen. Dokazuje to znak i pečeť městečka. Na znaku je stříbrná jednoocasá lvice bez koruny ve skoku se zlatou zbrojí. Stejný heraldický motiv nese i pečeť.
Od poloviny 14. století se Kolinec stává manstvím pánů z Velhartic. Prvně se jako manské městečko uvádí v roce 1371. Od té doby Kolinec spojuje své osudy s velhartickým hradem, na kterém se do roku 1506 vystřídali jako majitelé páni z Velhartic, Hradce a Rýzmberka. V roce 1506 bylo městečko z manství propuštěno a bylo odevzdáno Zdeňku Lvu z Rožmitálu. Doba jeho vlády znamená pro Kolinecko období velkého rozkvětu. Zdeněk Lev, který byl vysokým královským úředníkem, dostává od krále dolovací právo a na Horách Matky Boží a Velharticích se začíná dolovat. Také v Kolinci se obnovuje rýžování zlata. Ruch utichá roku 1535, kdy Zdeněk Lev umírá a jeho syn panství prodává, aby mohl uhradit otcovy dluhy. Panství je roku 1541 rozebráno věřiteli a v roce 1565 získává městečko Kolinec Václav Vintíř z Vlčkovic. Za jeho působení dochází k rozkvětu městečka Kolince. Na místě dřevěné tvrze vystavěl Václav Vintíř renesanční zámeček, nechal zřídit špitál, v němž byli prvními pacienty nemocní z výprav proti Turkům. O tom, že Kolinec svým významem zastiňoval okolní městečka svědčí i to, že si v městečku kupovali domy příslušníci okolní nižší šlechty, jako byli Jan Dlouhoveský ze Zavlekova, Jan Radkovec z Krutěnic a Barbora Boříkovská z Vlčkovic. Po smrti Václava Vintíře v roce 1580 je panství rozděleno mezi jeho tři syny. O tvrz se podělil Jan s Jindřichem a Mareš dostal mlýn u Puchverka a část městečka. Z bratrů dosáhl nejvyššího postavení Jindřich Vintíř, který se stává regentem kuchyně na rožmberském panství a posléze kancléřem Petra Voka z Rožmberka. Vymohl pro Kolinec potvrzení trhů a přidání výročního trhu. Po Jindřichově smrti v roce 1610 prodává jeho syn Václav kolinecké panství rozšířené o Čihaň, Vlčkovice a Tržek paní Magdaleně Perglarové z Janovic a na Tedražicích. V tomto období (v letech 1621 - 1622 a někde už v r. 1591) se v historických dokumentech objevuje jméno kolineckého písaře Adama Žižky z Trocnova, podle jména zřejmě příbuzného slavného husitského vojevůdce. Na konci 16. a počátkem 17. století je v atmosféře života na Klatovsku cítit blížící se krize a neodvratné střetnutí mezi stranou katolickou a protestantskou. Sušicko bylo ještě před bitvou na Bílé hoře obsazeno generálem Marradasem, takže v době stavovského povstání nemohlo klást císaři odpor na straně odbojné šlechty. Důsledkem bělohorské porážky byly velké konfiskace majetku odbojných stavů a dochází k násilnému pokatoličťování obyvatelstva. Tehdy byl také zkonfiskován majetek Perglarů a v roce 1623 se stává vlastnictvím Dona Martina de Hoeff-Huerty, za něhož téhož roku vyhořelo kolinecké sídlo. Zpustošené kolinecké panství bylo zanedlouho zase vráceno rodině Perglarů. Po smrti Magdaleny Perglarové v únoru 1624 se stal Kolinec majetkem její dcery Eleonory a Eleonořina manžela Jindřicha Koce z Dobrše. Roku 1650, když zemřel Jindřich Koc, se pánem na Kolinci stal jeho syn hrabě Jaroslav Jáchym z Dobrše. Za třicetileté války pokračuje vývoj na území dnešního okresu Klatovy velice nepříznivě. Roku 1640 se na Sušicku rozložilo císařské vojsko generála Piccolominiho, do Klatov v letech 1641, 1645 a 1648 vpadli Švédové. Po zpustošení Klatov opanovali i Sušici. V té době trpěl i Kolinec, který byl kromě Hor Matky Boží a Velhartic nejvíce zpustošen."V tomto městečku obyvatelé veskrze skrovné možnosti jsou a chudobně se obírají," píše se v berní rule z roku 1654. V tomto roce, kdy v Kolinci ještě sídlí Jaroslav Jáchym z Dobrše, patří do kolineckého katastru také vsi Nemilkov, Zahrádka a Radvanice. Kolinec tehdy klesl na pouhou vesnici.
Po smrti Jaroslava Jáchyma z Dobrše v roce 1656 získává tvrz i městečko Kolinec jeho žena Kateřina Eleonora z Klenové. Brzy se provdala za Kryštofa Rudolfa Karla ze Svárova, na něhož svůj majetek převedla. Když podruhé ovdověla (v roce 1663), provdala se za hraběte Maxmiliána Rudolfa z Gutštejna. Kolem roku 1666 byla dosud pohořelá a zpustlá zámecká stavba nahrazena novým kamenným zámeckým objektem a k městečku Kolinci byly připojeny další vsi - Střítež, Podolí, Hořákov a dvůr Bukovský. Zlepšila se situace v samotném městečku. Roku 1677 předává Kateřina kolinecké panství svému druhému manželovi hraběti z Gutštejna. Za něho byla Kolineckým potvrzena 14. 7. 1677 privilegia králem Leopoldem I. Roku 1690 se stává vlastníkem Kolince Karel Fruvein z Podolí. Za pět let však umírá a kolineckou tvrz i městečko zdědily jeho děti. Hned po smrti svého otce prodaly Kolinec i se vsí Ujčínem hraběti Quiddu Terzi de Sissa, c. k. nejvyššímu veliteli hannoverského pluku kyrysníků. Po jeho smrti v roce 1699 spravoval kolinecké statky jeho synovec Mario. Pak až do roku 1798 je pánem na Kolinci jeho syn Franciscus.
V době, kdy na kolineckém zámku sídlila rodina Terzi de Sissa, byla mnohokrát potvrzena privilegia Kolineckých. Marií Terezií, Josefem II. a Františkem II. V Kolinci bylo celkem 6 výročních trhů, 3 normální trhy a zvláštní trh na len, který ale brzy zanikl. Byly povoleny trhy na telata a drůbež, ale i ty rovněž zanedlouho zanikly. Za Francisca Terzi de Sissa se v roce 1755 konala velká oprava kostela sv. Jakuba. Interiér stavby získal novou tvář. Místo bývalého klenutí v lodi byl vytvořen plochý strop, bylo prodlouženo a nově překlenuto presbyterium, nově upraven hlavní oltář, zřízena kazatelna a upevněny rámové boční konstrukce vedlejších oltářů. V roce 1795 získal městečko i zámek Kolinec koupí od rodiny Terzi de Sissa baron Villani z Kondratic. Mezi roky 1799 až 1802 byl majitelem Kolince Artnošt z Manasser, za kterého byla roku 1800 postavena židovská synagoga (1931 vyhořela a byla zbourána). Po něm se majitelé rychle měnili. V roce 1803 vlastnil městečko baron Apfalthern, ale ještě téhož roku je koupil Arnošt z Malovec, který zde sídlil až ro roku 1805. V následujícím roce se na panství vystřídali málo známí majitelé: Nádherný, Kořínek, Novák a v letech 1806 až 1809 zde sídlí Jan Schmiedt. Zámek prodal Aloisu Tesařovi, od něhož jej roku 1815 koupil Karel Pötting. Za něho byla kamenná stavba přestavěna na empírový zámeček.
V roce 1832 vypukla na kolinecku asijská cholera. Tato nemoc postihla v Kolinci 200 lidí a z toho 30 lidí na ni během pěti týdnů zemřelo. Z roku 1837 máme zmínku o kolineckém chudobinci. Na konci roku 1836 podporoval 16 chudých. Neexistuje však doklad ani o jeho založení, ani o jeho zrušení. Název chudobinec se udržel na domě před kostelem, který v roce 1906 vyhořel. Roku 1838 koupil městečko i zámek Kolinec hrabě Ludvík Taafe z Irska, který je připojil k nalžovskému panství a za kterého byl u zámku zřízen krásný empírový zámecký park. V polovině 19. století začalo v Kolinci přibývat židovského obyvatelstva. První zmínka o stavu židovských obyvatel je z berní ruly z r. 1654 a vypovídá o malém počtu Židů jak v Kolinci, tak v sousedních obcích. Konkrétně v našem městečku byli pouze 4 Židé. Před rokem 1848 bylo v Kolinci 16 židovských rodin, které zde obývaly 8 domů. Roku 1848 však byla zrušena "omezenost sídel Židy" a bylo jim dovoleno zakoupit si dům kdekoliv. V roce 1869 sídlí na území dnešního klatovského okresu už 1345 Židů. V roce 1930 jsou zde už jen 4 židé
V prvních letech 19. století probíhá na Klatovsku proces národního obrození. Má především rysy kulturní osvěty, důležitou roli sehrává ochotnické divadlo, od 40. let dochází k zakládání spolků, v roce 1812 je v Klatovech založeno gymnázium. Nositeli národně osvobozeneckých snah se stávají především významné osobnosti politického a kulturního života, které zde působí nebo které mají k naší oblasti bezprostřední vztah. Na Klatovsku pobývá Josef Dobrovský, přímo v Klatovech se narodil Václav Matěj Kramerius, na Sušicku působí organizátor obrozeneckého života Josef Ambroz Gabriel a Karel Maria Drahotín Villani. Rozvoj kultury a osvěty zaznamenal společenský život také v Kolinci. Byla například založena čtenářská společnost, kterou vedl učitel J. Král a která měla 21 členů. Velmi dobře zde působila ochotnická divadelní společnost. Dokladem rozvíjejícího se vlasteneckého citu byla i stará školní kronika, která byla od roku 1812 psána německy, ale od roku 1847 měla zápisy pouze české. Konec 19. století je v našich zemích ve znamení rozvoje technických věd. Zkracují se vzdálenosti, zlepšuje se postavení obyvatel. Nejinak je tomu i v našem městečku. Roku 1867 byl v Kolinci zřízen poštovní úřad. 30. září 1888 byla dána do provozu železniční trať z Horažďovic do Domažlic vedoucí přes Kolinec. Téhož roku byla vystavěna kolinecká nádražní budova, která si zachovala původní vzhled.
V roce 1936 se rozpoutala v dalekém Španělsku občanská válka, jejíž následky pocítil i Kolinec - byl zde zřízen odbor civilní protiletecké obrany. Daleko horší situace však nastala na podzim roku 1938, kdy po podepsání mnichovského diktátu odstupuje prezident Beneš ze své funkce a novým prezidentem byl ustanoven dr. Emil Hácha. Vznikají zárodky nové světové války, která plně vypukla o rok později. Už od 1. 9. 1939 vyšlo nařízení k odstranění školních učebnic, obrazů, místo českých nápisů se začínají objevovat německé - například na obou kolineckých školách (od 27. 7. 1940). 12. března byly Němci uloupeny tři zvony z kolineckého kostela, na věži zůstal pouze jeden z roku 1528. Situace v naší obci se zhoršila po atentátu na říšského protektora Heydricha v květnu 1942. V Kolinci a okolí proběhly pátrací akce 4. června 1942.
24. ledna 1944 byl v naší obci vyhlášen první letecký poplach (od 12.30 - 13.30), další poplachy během války byly hlášeny vždy v poledních hodinách, kdy americká letadla v počtu až 450 za doprovodu stíhaček přelátávala naši obec směrem na Plzeň. Během války byl vydán všeobecný zákaz staveb, takže se tvář Kolince příliš nezměnila.
Válka přinesla i naší obci mnoho utrpení způsobeného ztrátami lidských životů. Lidé umírali na frontách, při náletech, ale i v koncentračních táborech (Oranienburg, Weimar- Buchenwald a Dachau). Byli transportováni i kolinečtí Židé. Z nich 6 zahynulo a 5 se jich vrátilo. Počátkem roku 1945 zesílila činnost tzv. hloubkařů americké armády. 20. dubna bylo bombardováno klatovské nádraží, téhož dne prolétávala bombordováno klatovské nádraží, téhož dne prolétávala letadla nad Kolincem až do pozdního večera. 5. května už po celém našem městečku byly vyvěšeny československé vlajky. Němci projíždějící Kolincem byli zajišťováni a odzbrojeni. 8. května 1945 přijely do naší obce první jednotky americké armády, které směřovaly k hlavnímu městu. Následující den přijela další jednotka, která se ubytovala v našem městečku v budově lihovaru a v soukroumých bytech. 9. května oznámila siréna z kolinecké Radnice konec války. Tento den slavili kolinečtí občané společně s vojáky americké armády jako den oznamující nový život a víru v lepší budoucnost lidstva, v budoucnost bez dalších válečných útrap."

O významných osobnostech Kolince dále píše:" Nejslavnějším rodákem z městečka Kolince je bezesporu dr. Matyáš Borbonius. Jeho jméno je spojeno s úspěšnou lékařskou prací, literární činností i s nešťastným skluzem do politického života. Borbonius se narodil 24. srpna 1556 v Kolinci. Pocházel z chudé rodiny. Jeho rodiče Štěpán Burda a matka Kateřina byli poddanými Václava Vintíře z Vlčkovic. Rodiče si uvědomovali význam vzdělání, a proto Matěj Burda, jak znělo jeho jméno, začíná navštěvovat školy. V kolinecké škole se učí u tří abecedářů - Jana Píseckého, Jana Celestýna, a Jana Kateřinky. Byl velice nadaný a ve svých deseti letech byl vyslán jako chudý žák (mendicus) na městské školy. Nejprve do Sušice a pak do Klatov. V Klatovech si nadaného žáka všiml mistr Jan Rosacius, který byl v roce 1581 poslán na univerzitu do Prahy a vzal Matěje Burdu s sebou. V Praze Burda studoval ve škole u sv. Tomáše a ve škole u sv. Michala. Pak odchází do škol v Rakovníku, Kolíně a Chrudimi, kde v roce 1586 studia končí. Již tehdy chtěl studovat lékařství, ale byl nucen hledat zaměstnání, které by ho uživilo. Odešel do Velkého Meziříčí, kde byl rektorem Jan Ursinius. Absolvent této školy byl postaven na roveň bakaláři a mohl studovat na univerzitách v cizině. Tam také Burda mění své jméno na latinské Borbonius. V roce 1591 se Borboniovi naskytla příležitost stát se preceptorem - vychovatelem v rodině Vartemberků. Se svým žákem Janam z Vartemberka Borbonius odjíždí na univerzitu v Basileji, kde začíná provozovat lékařskou praxi. 6. března 1597 promoval Borbonius na doktora medicíny. Po příjezdu domů začíná provozovat lékařskou praxi. Svými odbornými znalostmi si získává pacienty a začíná být vyhledávaným lékařem. Jeho pacienty se stávají Petr Vok z Rožmberka, páni ze Žrotína a páni z Valdštejna. Byl také několikrát pozván k Anně Tyrolské, manželce císaře Matyáše. Borbonius také stál při zrodu Františkových Lázní,tehdy nazývaných "Chebské vody". Jejich účinky Borbonius zkoumal ve spojitosti s nemocí Polyxeny z Lobkovic, která byla neúspěšně léčena již několik let a jíž Borbonius zcela vyléčil právě za pomoci těchto kyselek. Borbonius se vzrůstající slávou shromažďoval i majetek. Stal se pražským měšťanem, výhodně se oženil a byl velice váženou osobou. Jako pravá renesanční osobnost se snažil být Borbonius všestranným a jako ostatní učenci té doby píše básně. Začal psát již jako student verše milostné. Píše i básně oslavné na své dobrodince, kteří mu pomáhali. Borbonius se také rozhodl napsat oslavné básně na všechny římské císaře. Výsledkem byla sbírka "Ceasares", která byla oslavou panovnické moci. Sbírku věnoval císaři a odměnou mu bylo uděleno 23.3.1596 šlechtictví, přídomek z Borbonheinu a titul císařského poety. Podle dnešních odborníků se však sbírka nevyznačuje ani uhlazeností ani slohovou dokonalostí. Dále se Borbonius věnoval poezii jen náhodně. Jednalo se většinou o epitafy nebo oslavy významných životních událostí. Pokojný život zemského lékaře Matyáše Borbonia však zasáhla bělohorská pohroma, která dolehla na celý český národ. V květnu 1618 začali čeští stavové jednat s měšťany novoměstskými o účasti měst pražských na sněmu, který byl císařem zakázán. Měšťané nabídku přijali a mezi třemi vyslanými měšťany byl i Borbonius. Po bitvě na Bílé hoře nastalo zatýkání. Byl zatčen i doktor Borbonius. Spolu s ostatními očekává smrt, ale na přímluvu jeho vysoce postavených pacientů mu byl rozsudek změněn na doživotní žalář a ztrátu majetku. Později byl propuštěn, ale majetek mu vrácen nebyl. Stalo se tak zřejmě na přímluvu jeho pacientů, aby je mohl léčit. Roku 1627 opouští Borbonius Čechy, neboť se evangelické víry nezřekl, ačkoliv byl několikrát přemlouván. Odchází do polské Toruně. V emigraci se také schází s J. A. Komenským. Opět získává věhlas jako výborný lékař. Léčí členy vysoké polské šlechty, získává významné postavení, ale v roce 1627 umírá. Dokladem toho, že dr. Matyáš Borbonius byl ve své době významnou lékařskou osobností, svědčí i zájem mnoha historiků i spisovatelů o jeho osobu. S jeho osobou se setkáváme v díle Z. Wintera Mistr Kampanus nebo Václava Kaplického Veliké theatrum, v němž je zachycen celý Borboniův život.

Významným kolineckým rodákem byl Mistr Šimon Skála, děkan artistické fakulty pražské univerzity. Jeho rodina pocházela z Klatov, o jeho kolineckém původu však svědčí predikát "Z Kolince", který směl ke svému jménu přidávat od roku 1608, a dále poznámky lékaře Matyáše Borbonia, který ve svých denících píše o Skálovi jako o svém rodáku. Datum narození Šimona Skály není známo, jsou známa pouza data jeho význačných úspěchů už na univerzitě v Praze. Roku 1589 dosahuje gradu bakalářského, roku 1593 mistrovského titulu. O dva roky později se stal univerzitním profesorem a v roce 1599 nastoupil na místo děkana artistické fakulty pražské univerzity. Roku 1604 pak byl zde zvolen univerzitním notářem. Z mnohých pramenů se dovídáme, že Mistr Skála nebyl na univerzitě příliš oblíben pro svoji svárlivou povahu. Z knihy Zikmunda Wintera "O životě na vysokých školách pražských" se zase můžeme dovědět o jeho skromnosti. "Mistra Skály habitace záležela na dvou světnicích s třemi stoly; v komoře měl kolejní sedadlo u postele a bidlo na šaty". Když po vydání Rudolfova Majestátu (1609) dochází k pokusům o obnovu církve, veškerého školství a tedy i univerzity, do společenského dění se aktivně zapojuje i M. Šimon Skála. Spolu s Martinem Bacháčkem, děkanem artistické fakulty Janem Kampanem a proboštem Karlovy koleje Kryštofem Mathebaem byl pozván jako představitel univerzity k poradám o zřízení církve české. Do nové konzistoře byli vedle devíti kněží zvoleni tři nejstarší univerzitní mistři - Bacháček, Skála a Jan Kampanus. Společně s M. Mikulášem Troilem měli sepsat nový katechismus podle konfese české. Jenže při provádění různých oprav na univerzitě nebyl Skála na straně horlivých a nezištných profesorů, byl proti zrušení celibátu profesorů, nechtěl, aby byla oddělena správa zbylých univerzitních statků od profesorské činnosti, a tím, aniž si to uvědomoval, vyháněl z univerzity nejlepší učitelské síly. O jeho učitelské činnosti na univerzitě se nedochovalo mnoho zpráv, pouze víme, že v roce 1610 přednáší na právnické fakultě o městském právu, v letech 1611 - 1612 přednáší na staré artistické fakultě historii a roku 1612 učí také logice. V roce 1612 byl M. Šimon Skála zvolen proboštem Václavovy koleje, o rok později je opět zvolen děkanem artistické fakulty. Na univerzitě byl M. Š. Skála známý jako nejhádavější profesor. Roztržky sám vyvolával a neprávem obviňoval své kolegy z prosazování jejich - na svou dobu pokrokových názorů. Zikmund Winter o něm píše: "...kteraké různice tropil při reformě univerzitních statkův, však Skála i v soukromém živobytí kollgiátů až do své smrti, chovaje se foukáním obyčejným přes tu chvíli vznášel zlosti a hněvy." Začátkem léta 1617 Skála onemocněl. Zanedlouho - po marné léčbě doktora Borbonia - 10. srpna 1617 ve 3 hodiny ráno ve Václavově koleji umírá. Přesto, že nebyl příliš oblíben mezi kolegy ani mezi žáky, bylo po jeho smrti napsáno hodně veršů, ve kterých byl oslavován jako člověk nadmíru dobrý. Byl opěvován tako Janem Kompanem i Jiřím Bergrem z Grinberka, který o něm napsal toto: "Šťasten, jejž ošemetnost života ani váhavá vina závisti nedovede zvrátit od cesty přímé". Básník tyto verše jistě nemínil ironicky, přesto tato věta se na hašteřivého Skálu vůbec nehodí. Mistr Šimon Skála z Kolince byl pochován v Betlémské kapli v Praze. Nad jeho hrobem byla položena kamenná deska s jeho erbem a nápisem, že byl přes dvacet let profesorem pražské univerzity a s datem jeho úmrtí.

Mnoho kolineckých rodáků zasvětilo svůj život hudbě. Mezi nejstarší a nejproslulejší patřil Jan Král. Narodil se 16. května 1823 v Kolinci jako syn zdejšího učitele Jakuba Krále. Do školy chodil v Kolinci a v Klatovech, v dalším studiu pak pokračoval na pražské konzervatoři, kde absolvoval hru na housle v roce 1873. Už od roku 1842 působí jako první houslista ve Stavovském divadle. Krátce po roce 1850 se stává členem proslulého smyčcového kvarteta Henriho Vieuxtempse ve Vídni a od roku 1851 do roku 1885 je členem vídeňské dvorní opery. Ještě před odjezdem do Vídně jej zlákalo malé sólo na violu d´amour natolik, že se celý život věnuje pouze tomuto nástroji. Nebyl jen vynikajícím hráčem na tento nástroj, ale zdokonalil i techniku hry, napsal pro vielu d´amoure několik skladeb a vytvořil i novou moderně pojatou školu hry na tento nástroj. Zemřel ve Vídni 10. června 1911.

Smrtí Jana Krále nekončí proslulá tradice Kolince. Pokračuje v ní kromě jiných Josef Emanuel Jankovec. Narodil se v roce 1866 v Kolinci. Působil jako učitel, ředitel kůru a sbormistr na Kladně. Byl jedním ze zakladatelů Kladenské filharmonie. Poslední svá léta trávil v Podkrkonoší, kde se věnoval sběru lidových písní. Zemřel v Nové Pace roku 1949.

V první třetině 20. století ovlivňovala silně hudební dění v Kolinci rodina Zajíců a Márů. Své mládí tady prožívá altistka Manka Poštová, členka operního souboru v Liberci a Českých Budějovicích. V dnešní době je významnou uměleckou osobností kolinecká rodačka Libuše Márová, mezzosopranistka opery Národního divadla v Praze. Narodila se 24. 12. 1943. Studovala sólový zpěv na lidové škole umění v Klatovech, ve studiu pokračovala u prof. Michala Zabejdy a Přemysla Kočího na Akademii múzických umění v Praze. Studium ukončila v roce 1965 a ještě téhož roku nastupuje jako sólistka opery v Plzni. Od září 1966 je sólistkou Národního divadla v Praze.

Nelze opomenout ani další dva kolinecké rodáky, kteří se profesionálně věnují hudbě - Jaroslavu Šteiningerovou - Zajícovou, houslistku rozhlasového orchestru v Plzni a houslistu Karla Hejduka, člena operního orchestru Národního divadla v Praze. V Kolinci také pobýval a pracoval akad. malíř František Michl, malíř chodské krajiny, jehož hosty zde byli spisovatelé Jan Vrba a Ladislav Stehlík. V nedalekých Mlázovech trávil své dětství Karel Matěj Čapek - Chod.

Židovský hřbitov 300 m jihovýchodně od náměstí, na příkrém svahu nad silnicí do Hrádku. Založen údajně v 1. pol. 14. stol., nejstarší nalezený náhrobní kámen (dnes nezvěstný) prý pocházel z počátku 16. stol. Spolehlivě je hřbitov doložen od 1.čtvrtiny 18. stol., rozšířen byl r. 1803 až 1834. Nejstarší čitelný náhrobek z 1. pol. 18. stol., pohřby do r. 1939. Cenný hřbitov s náhrobky barokního typu.

V okolí těžba kvalit. žuly.

V Kolinci vpravo do Kašovic:

O vsi Kašovicích se zachovaly písemné zprávy jen zcela ojediněle. Podle všeho původně spadala pod hrad Velhartice. Roku 1341 se uvádí Sezama z Kašovic. Asi roku 1390 Jan z Velhartic pojistil své manželce Ofce z Opočna její věno na Kašovicích. Roku 1428 Oldřich z Rožmberka prodal Menhartovi z Hradce 30 vesnic v okolí Velhartic, mezi nimi také Kašovice. Když si roku 1565 vkládal Jan Rendl z Úšavy do zemských desk zápis o svém majetku v Kašovicích, byl tamní hrad již uveden jako pustý. Hrad stával na kopci nad Kašovicemi, kde se zachoval zbytek obvodového zdiva a příček. Okenní otvory ukazují, že hrad měl dvě patra. V okolí sejpy.

Pověst: jméno hradu od Libušiny sestry Kazi(dříve Kaša). Za zmínku stojí občasná tvorba kruhů v obilí poblíž zříceniny. V okolí na Ostružné loveny perly-12.srpna 1765 při jediném lovu nalezeno 400 kusů, jak hrách velkých.

V obci pomník (zde v lese místními lidmi omylem zastřelený) ruskému partyzánovi-12.5.1945-Konovalovov Ivan Těrentěvič. Nad železniční tratí označen křížkem hrob 11 zastřelených německých vojáků. Vojáci byli bez soudu zastřeleni 6.5. bývalými zajatci v zářezu tratě. Poté těla vytahána provazem uvázaným za krk do stráně a zde zakopáni (nejdříve ovšem obráni o boty apod.)

Vpravo asi 1 km od hlavní cesty Mokrosuky:

Mokrosuky leří v nadmořské výšce 530 m.n.m.. Pod obec Mokrosuky spadají osady Lešišov a Pozorka. Ves Mokrosuky patřila od 14. století k velhartickému panství. Poprvé se uvádí r 1418 (zmínka o mlýnu). R. 1542 připomíná ve vsi dvůr. R. 1579 ji koupil od Václava Vintíře z Vlčkovic zbohatlík Volf Gothard Pergler z Perglasu a vystavěl si v ní (nebo jeho syn) renesanční tvrz obehnanou zavodněným příkopem. Volfův syn Václav Otakar byl sice po Bílé hoře pro účast na stavovském povstání z let 1618-20 souzen, dosáhl ale odpuštění. Mezitím byli v Mokrosukách ubytopváni vojáci Baltazara Marradase a z užitku tohoto statku jim plynul žold - roku 1628 byl výnos ze statku používán pro pluk Martina de Hoeff-Huerty. Nakonec získal statek stávající se z tvrze, dvora a vesnic Mokrosuk, Čermenné, Lešišova a Nemanic Humprecht Račín z Račína. Výsledky hospodaření po třicetileté válce nebyly valné a Račín se zadlužil. Jeho dcera Apolena Lidmila, provdaná hraběnka Althanová, převzala statek dočasně do vlastní správy a r. 1679 jej odevzdala svému bratru Arnoštu Vojtěchovi Račínovi. Od té doby byly Mokrosuky spojeny s panstvím Hrádek. Významnou památkou v Mokrosukách je bývalá vodní tvrz. Ta byla v roce 1579 přeměněna Volfem Gothardem z Perglasu na dvoukřídlý renesanční zámek s arkádovým průčelím, jehož fasáda byla ozdobena sgrafity. Při pozdějších úpravách byla přistavěna i zámecká kaple, z níž se do dnešní doby dochoval pouze polokruhový výklenek mezi severní a jižní stranou. Ve druhé polovině 20. století sloužil zámek veřejným účelům. Na místě původní kaple z první poloviny 19. století stojí opravená kaple zasvěcená sv. Václavu. Interiér je vyzdoben lidovým oltářkem. V roce 1850 zde bylo 45 stavení, 123 českých obyvatel, 9 koňů, 185 kusů hovězího dobytka ( z toho 3 býci, 91 krav, 34 volů a 57 jalovic), 379 ovcí, 6 koz a 74 prasat, v roce 1938 332 obyvatel a 59 stavení.

V obci Mokrosuky jsou dva památné stromy stáří přes 400 let. Na kraji vísky je památná dutá lípa a pod vesničkou se nachází dub, pod nímž jsou pochováni švédští vojáci z dob 30tileté války.

dále do Hrádku(CT 5), rovně okolo kostelíka na Zdouni:

po zaniklé osadě rýžovníků Vzduny: tato osada vyhořela v 15. století v době husitských válek (podle jiných pramenů v době 30-leté války v 17. století), zůstal kostel sv.Vavřince, raně gotický z pol.13.st., na věži zachov. román. okénka. Presbytář a sakristie byly přistaveny v 15. století. Původní dřevěný malovaný strop chrámové lodi byl v roce 1691 nahrazen valenou klenbou Prkna původního stropu i s cennými malbami doby vladislavské se zachovala pod kruchtou. Vchod z věže do kostela otevírá profilovaný raně gotický portál. Cenou kamenickou prací jsou dvě okna v presbytáři zdobená plamínkovými kružbami. R. 1858 při opravě zabíleny nástěnné malby z 16. století. Hlavní oltář s kamennou mensou renesanční práce z 2. poloviny 17. století. Žulová křtitelnice má na sobě hladké erbovní štítky formy 14. století. Jednu mši tu měl nechat sloužit Jan Žižka, když táhl z Velhartic na Rábí, v chrámové lodi kříž, který nechal postavit Volf Gothard Perglar z Perglasu z konce 16. st., náhrobní kameny s erbem rodu Perglasů; u kost.zdi pomníček Fr.Pravdy. Na protilehlém břehu Ostružné jsou rozsáhlá sejpová pole.

Pověst: má tu být zakopán poklad: dvanáct stříbrných apoštolů s množstvím stříbrných peněz, roku 1820 marně celý hřbitov rozkopán, o pokladu věděl hrobník Lupíšek, jenž za třicetileté války zmizel ve světě, aniž komu byl oznámil, zdali poklad na jiné místo nepřenesl. Další pověst nebo stejná: pověst o utopeném pokladu z Břevnovského kláštera (benediktini z Nezamyslic při cestě do Bavorska - Niederaltaichu - v pokladu byla i zlatá socha svatého Vojtěcha a stříbrná socha sv. Vintíře).

Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené píše: "Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglara z Perglasu v Tedražicích, postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby. V rohu u kostelní zdi uzavírá železná mřížka ošetřovaný hrob, kde nějaká pozorná ruka vsadila čínské karafiáty, buxus, betunie a lobelky, právě kvetoucí do slunečného dne. Na černém mramorovém pomníčku čteme nápis, že zde odpočívá kněz jubilár Vojtěch Hlinka literárním jménem František Pravda, český spisovatel."

Do Tedražic:

Tedražice lze spojovat s panským sídlem ve Zdouni, neboť se předpokládá, že patřily zdouňským šlechticům. Později byly i se Zdouní připojeny k velhartickému panství. V 15. stol. se Tedražice staly samostatným statkem ve vlastnictví jistého Děpolta. Snad právě za něj došlo k založení tvrze a to její nejstarší části velké věže s hradbou a příkopem. Tvrz je však písemně zmiňována až v roce 1471. Na přelomu 15. a 16. stol. byly na východní straně přistavěny k věži dvě obytné místnosti. V polovině 16. stol. za Volfa Gotharda Perglára byla tvrz renesančně přestavěna a rozšířena severním směrem. Součástí přístavby byl průjezd a šestiboká věž s kaplí v patře. Za Floriána Jaroslava Švihovského počátkem 18. století byl upraven interiér tvrze. V polovině 19. stol. byla severní část tvrze i se šestibokou věží zbořena a do dnešních dnů se tak dochovala jen nejstarší část tvrze. Dnes je tvrz v soukromých rukou a slouží k bydlení.(Úlovec)

Narodil se zde muzikant Fr.Stupka.
Při stavbě nové okresní silnice v roce 1937 z Tedražic do Hrádku u Sušice narazili dělníci na místo, kde to silně dunělo. Poté jen v hliněném terénu našli chodbu 24 m dlouhou a 1,5 m vysokou. Směr chodby ukazoval do tedražického dvora, bývalé tvrze. Také z ní se táhne chodba asi 20 kroků dlouhá, zakončená závalem. Sloužila zřejmě jako záchranná. Tvrz patřila Marholtům z Tedražic, Perglasům, rytířům Stokovským aj. Ačkoli byla chodba v hlíně, všechny překvapila dokonalostí, se kterou byla zhotovena,

u nádraží v Sušici vlevo do Čepice, vpravo přes Otavu do Žichovic(CT 1), vpravo přes Čimice, Dražovice(CT 1), Rozsedly, Strašín(CT 1), vpravo na Maleč, Rohanov.

nahoru