Panorama

Cyklotrasa 9:             Profil cyklotrasy              Mapa cyklotrasy              Fotogalerie

Bučina - Strážný - Borová Lada - Nové Hutě - Stachy - Rohanov (51 km)

Z Bučiny(CT 2) dolů na Knížecí Pláně(CT 8), přes Žďárské sedýlko vpravo k Žďárskému jezírku:

umělé jezírko sloužící k plavení dřeva,

dále buď rovně kaňonovitým údolím Časté(E.Krásnohorská-Bystré, proudící vody sbíhají v širokou prohloubeninu, v níž bílé domy městyse se tulí, nejblíže spěje od západu potok Kunžvartský, vzniklý pod horou Scheurekem, a plynoucí hlubokým údolím mezi krásnými, pěstovanými lesinami, kdež levou, jako stěna sráznou jeho stráň vroubí překrásná cesta, s jejíchž záhybů naskytují se úchvatné pohledy v hlubinu pod námi, někde až závratnou. "Před nedávnem se zde koně ulekli suchého stromu, jenž z lesa do cesty vyčníval, zplašili se, -ztrhli povoz se sedmi osobami do propasti, všecko se zabilo," vypravuje nám povzbuzujícím způsobem vozka na místě, kde nelze bez zachvění pohleděti přes okraj cesty. Kolmá stráň spadá přímo před zrakem a ztrácí se v zejícím černu, jehož hloubku lze nám uhodnouti jenom dle jehličnatých vrcholků pod námi.)

nebo doprava přes hráz nádrže vzhůru na Žďárek:

1039 m.n.m., bývalá dřevařská osada založená r. 1774, 1775 zde stojí prvních 6 domů, r. 1840 již 20 domů a 147 obyvatel německé národnosti, v roce 1930 20 domů a 158 obyvatel. Někdy uváděn také název Stodůlky(Přední a Zadní). Mezi oběma částmi obce stála škola. Nad Žďáreckou nádrží stála knížecí hájovna. V Zadním Žďárku stávala Habelsbergerova hospoda s třemi pokoji a osmi lůžky. V první sv. válce padlo 8 a v druhé 15 zdejších mužů. Místní specialitou byla výroba obřích dřeváků pro vojenské účely. Dřeváky se obouvaly na normální vojenskou obuv. Největší výroba nastala okolo roku 1880(posílány do Bosny a Haliče), za jeden pár byl výdělek 6 krejcarů. Kaple zbourány v roce 1956 a ani jeden dům se nedochoval. Bývala zde kasárna PS s leteckou hláskou-likvidováno 1999,

vlevo dolů po asf.silnici do míst, kde končí Horní Světlé Hory:

zaniklá osada se zbytky základů budov,terasy,zplanělé ovocné stromy, pod cestou vpravo dole bývalá škola postavená roku 1798, přestavěná 1910. Stávalo zde 68 domů, knížecí pila a Adolfova pila v údolí Časté. Obec mívala 353 obyvatel. V celé obci(i Dolní Světlé Hory a Josefovo údolí) bylo v roce 1930 103 domů, 553 obyvatel, z toho 10 Čechů. Stávaly zde tři hospody, tři obchody, byl zde truhlář, kolář, dva mlýny a dvě pily. Chovali se zde 3 koně, 422 kusů hovězího dobytka, 45 ovcí a 92 prasat. V Horních Sv. Horách stávaly tři kapličky (nejvýstavnější u místní části Farmhäuser z roku 1895 u domu zv. Ludwigen Haus) a dalších 17 božích muk a křížků. Při cestě k Pohanským kamenům stávala v 30.letech sýrárna založená Ottem Spitzbergerem (po chalupě Irglbauer). Plnotučný šumavský sýr Irgl kas, zabalený ve třpitivém staniolu se třemi jedličkami kupovaly krámy i hospody po celém okolí.

na konci asf.cesty odbočíme špatně znatelnou cestou vlevo nahoru, vyjedeme z lesa, držíme se pravého okraje louky, cestou znovu do lesa, po 200m vpravo v lese skála-tzv.Pohanské kameny:

pověst: jedná se o obětní kameny-pod skalou obětní mísa na krev, badatel Schefczik-astronomická funkce kamenů-pozorování slunce o slunovratech, jeden stojící kamen na vrcholu svalen armádou, v roce 2003 opět postaven.

Matthäus Danner o Pohanských kamenech napsal: "Je noc za úplňku před asi dvěma tisíci lety. Mraky se ženou v cárech po nebi jako obrovité koráby nad nekonečným mořem vrcholů, které pokrývá šumavské horské hřbety. V údolích kypí husté chuchvalce mlh, z nichž se tyčí jen jasně osvětlené hroty vrchů. I dlouhý protáhlý hřbet Gaisbergu vystupuje tak z mlžného moře. Na jeho západním výběžku je jedna velká lesní holina. Bouře a sněhy tu nenechaly vyrůst nijakému stromoví. Srnčí rodinka se pokojně pase na okraji lesa. Náhle srnec nastraží slechy. Zlostně pak zadupe a vyrazí bystrými skoky pryč odtud. Zvětřil lišku, která, chtivá srnčího masa, pokusila se přikrást blíže. Ferina tentokrát musel pláchnout. Srnec se vrací zpátky, už se však nepase, nýbrž jen hlídá. Tu se ozve krátké tupé zamručení. Jako by strnula úlekem, zůstane srnčí rodinka okamžik stát, pak ale v děsivé hrůze prchá. Medvěd se prodral houštím a octne se na okrajilesní holiny. Mžouraje a frkaje zvedá hlavu a přehlíží holinu, než na ni vstoupí. I ten lesní obr však stane zaražen hrůzou. Z blízké skaliny se blýská plamen a zdaleka viditelný plápolá k noční obloze. Medvěd začne hněvivě mručet a obrací se k odchodu. Nejprve pomalu a pak stále rychleji zní ozvěna toho, jak se huňáč dere lesem, až i ten zvuk dohasne. Sotva zmizel medvěd, přežene se holinou smečka vlků a zmizí ve stínu hustého mlází. Teď les jako by podivně ožil. Hned tu, hned tam se z něho vynořují muži, mávají hořícími loučemi, hlasitými výkřiky se navzájem ujišťují o cestě sem. Ti muži vyhlížejí hrozivě. Mají dlouhé světle rusé kštice, které jim splývají na ramena, často zapleteny do uzlu. Horní část těla mají zahalenu ve zvířecích kožišinách, v pěsti třímají těžké kopí, za pasem mají mohutnou kamennou palici, po boku krátký široký meč. Nohy jsou rovněž až po kolena obaleny kožišinou, upevněnou k lýtkům řemením. Kus kožišiny pokrývá i hlavu, mnohdy stažen z lebky medvědí, mnohdy jsou v pokrývce hlavy upevněny i tuří rohy. Na nezahalených ramenech svítí bronzové a někdy i zlaté spony. Kolem šíjí nosí každý šňůru s navlečenými medvědími či vlčími zuby a drápy. Tak sem přitáhly ty mohutné postavy jako by tíhly k jedinému bodu: k planoucímu ohni na západním výběžku horského hřbetu. Stále větší je zástup mužů, když se mezi sebou zdraví hlasitými výkřiky při úpatí skaliska, které ční nad nimi jako oltář. Výš a výš plápolá oheň k nebi a kolem se rozhostí ticho. Šedivý kněz, oděný lněným rouchem, začíná oběť. Neboť je to bohoslužba, která pohnula muže, aby se tu shromáždili. Má být poraženo krásné mladé dobytče. Krev je zadržena do jímky vyhloubené v kameni a přítomní jsou jí poté skropeni. Vyříznuté vnitřnosti oběti jsou uloženy v jiné ploché kamenné jímce a z tvaru či zavinutí střev bude hádána budoucnost. Část masa dobytčete je spálena na obětních kamenech, zbylý díl je opečen na jiném ohni a po bohoslužbě sněden jejími účastníky. Kam jen oko sahá, je vidět na všech okolních horských vrcholech a kopcích planout menší či větší ohně, až do nejzažší dálky. Ženy a otroci, kteří zůstali doma, stojí nyní u takových ohňů ve dvorcích. S tvářemi obrácenými k obětnímu kameni, slaví zápalnou oběť spolu. Ženy byly ponechány doma vzhledem k obtížnosti a nebezpečím cesty, která trvala mnohým z účastníků i celé hodiny. Nevolníci a otroci nesmějí k obětišti putovat vůbec. Dávnému božstvu tu kámen ční jak oltář slunce z šera pravěku. Čtu v jeho deskách skrytá znamení, jaká jen skála vydá člověku. Jí tážu se a tážu zas a zas, tajemství k zemi však pevně lne. Jak ve hvězdách psáno i v ní o nás kdesi je slovo kouzelné. Po oběti se usadí muži kolem ohně při úpatí obětního skaliska. Tady se uzavírají dohody, tady se smlouvají sňatky, tady se dohadují i obchody. Tu probíhají i porady o válečných výpravách, projednávají a usnášejí se záležitosti kmene i celé župy, připravují soudní sněmy zvané starogermánsky thing. Nejedná se tu jen o držení dvorců či pozemků, ale i o vlastnictví otroků, dobytka a zbraní. Postupující čas tíhne k rozbřesku. S hlasitými výkřiky a stisky rukou se muži zvedají k rozchodu a spěchají domů. Brzy panuje pod korunami stromů opět klid a lesní zvěř tu všude kolem nabývá poznovu domovských práv.
Jak to vyhlíží dnes na obětním místě našich dávných předků? Na západním konci dlouhého horského hřbetu Gaisbergu, který se táhne téměř přesně od východu k západu, zvedá se jako hradební zeď skalní stěna, spadající kolmo dolů na severní straně. Skalisko ve tvaru kamenného oltáře je asi 16 metrů dlouhé a 6 metrů vysoké. Na východě vede skalní pěšina až na vrcholovou plošinu skaliska, k níž se přimyká od jihu široká kamenná plošina v téměř stejné výši, která však strmě opadá směrem k západu. Skalní pěšina vede až ke středu nahoře ploché vyvýšené skalní stěny. Vyvýšená plocha má tvar stolu a sloužila zřejmě jako oltář nebo obětní kámen. Na něm spočívají dva obrovité klínovité balvany, asi 2 metry vysoké, necelý metr našíř a 2 metry nadél. Ty balvany byly od sebe navzájem, jak je dosud patrno, dříve asi jeden a půl metru vzdáleny a byly obráceny přesně od jihu k severu, dokonce natolik přesně, že 21. června v poledne slunce stálo přesně mezi nimi. Oba balvany jsou dodnes zvány místními obyvateli "die Heidensteine", tj. pohanskými kameny nebo také Heidenmicheln, pohanskými obry (Michel značí ve staré němčině velký, viz Mecklenburg = Obří hrad). Při úpatí obětní skály, na její severní straně, lze dodnes spatřit krevní jímku, do níž byla zachycována krev obětovaných zvířat, kterou byli při bohoslužbě skrápěni její účastníci. Jímka je okrouhlá prohlubeň, vytesaná ve skalním balvanu. Velká kamenná deska s plochou prohlubní na způsob koryta byla bohužel před časem rozlomena ke kamenickým účelům a zpracována na ohradní pilíř a vstupní dlažbu domu. Druhá krevní jímka, o níž pamětníci, kteří ji mohli spatřit, dosud vyprávějí, je natolik zarostlá mechem, že ji už nelze určit. Mnozí návštěvníci místa se domnívají, že sama skalní stěna mohla být zbudována lidskou rukou. To ovšem nepřipadá v úvahu. Stěna je podle všeho výtvorem vodní eroze už z doby ledové. Ledovec se tu opíral do skal, vyčnívajících jako ostrov z moře kolem jako kra, kolem níž voda stále klesala a opadala, až ji vyhladila jako stěnu, a to na volné, k otevřenému moři obrácené severní straně. Oba klínovité balvany mohly však být do dnešní polohy přivedeny pouze lidskou rukou, navzdory veškeré své velikosti a váze.
Před asi dvaceti lety byl východní z obou kamenů bohužel povalen svévolnými výrostky. Předloni učinili turneři z Kuschwardy (německé jméno dnešní obce Strážný - pozn.překl.: turneři byli pak členové německého tělocvičného spolku, podobného našim sokolům) pokus povalený kámen znovu postavit do původní polohy. Chyběl jim však spolehlivý nástroj k jeho uzvednutí a pokus tak ztroskotal. Kdo dnes navštíví to místo, užasne nad nevídaně dalekým rozhledem, jaký se odtud zraku naskýtá a pochopí také, proč se právě ono jako žádné druhé nabízí k tomu, sloužit za posvátné obětiště, ze všech stran zdaleka viditelné. Pouhým okem je odtud za příhodných dnů vidět třeba Sonntagskogel, Staufen a přilehlé vrcholy Berchtesgadenských Alp. Jen směrem k východu je dnes výhled trochu omezen vysoko vzrostlými smrky. Na západ, jih i sever má zato zrak před sebou horu za horou až do mlhavé dálky.
Pohanské obětní kameny mohly být zasvěceny nejen dávnověkým bohoslužbám, ale mohly za starých časů sloužit i jako hraniční kameny (označované německým slovem Mark). Ohňová znamení, která byla předávána z určených horských vrcholů, a to Horním Bavorskem, přes Švýcarsko a ze severní Francie dál až na britské ostrovy, sloužila dorozumívání o směnném obchodě. Obyvatelé Čech a přilehlých zemí evropského Východu nabízeli zlato, perly, drahokamy i kožešiny výměnou za sůl a zbraně, které přinášeli Západoevropané. Dá se předpokládat, že už dlouho před Germány byly obětní kameny známy v Čechách usazeným keltským kmenům. K následující germánské době pak poukazují početné nálezy kančích zubů, které byly u obětních kamenů stále znovu zaznamenávány. Velké půdní prohlubně na severní straně skalního útvaru jsou naplněny žlutým pískem, který tu nikde jinde není k vidění. Geologové to považují za důkaz skutečnosti, že kamenný val Gaisbergu se kdysi netyčil jen z dávného pravěkého moře, ale že stál i na okraji daleké bezlesé pláně, přes níž sem větry navály písek zaplňující prohlubně, v nichž je uložen až dodnes. V okolí Rýna učinila turistická reklama známými četné obětní oltáře starých Germánů. Žádný z těch vychvalovaných obětních kamenů nelze však velikostí a krásou, nehledě ani k velkoleposti zdejšího okolí, srovnávat s pohanskými obětními kameny v Horních Světlých Horách. Přesto právě ony zůstaly neznámé - ačkoli leží nejen pár set kroků od užívané cesty, ale především v naší vlasti. Nevíme stále nic o tom, co je v ní krásného, nevážíme si toho, čemu bychom nenašli rovného na celé zeměkouli."(dle projektu Kohoutí kříž)

pokračujeme rovně po vrcholu Homole(Farnfleck), kde se otočíme o 180 stupňů a po nově upravené kamenité cestě klesáme k louce odkud jsme vyjeli, tam vpravo dolů přes Častou na asf.silnici od Žď.jezírka vpravo do Strážného:

obec vznikla v 17.st. pod stejnojmenným vrchem(dříve se jmenovala Kunžvart)1672, původně zastavena domy volarského typu, v 60.letech 19.st. uváděn jako městečko, v blízkosti procházela Zlatá stezka, k její ochraně byl koncem 13.st.postaven hrad, jv. sypaná hráz rybníka z 15.-16.st. prolomená r.1587. Rybník postaven Petrem Malovcem(v letech 1543-1547), v 19.st. chtěl rybník opravit knížecí lesní ing.Josef Fischer, r.1840 zde bylo 65 domů, r.1781 byl uprostřed vsi postaven kostel sv.Trojice, odstřelen r.1965. Na Kamenném vrchu je kaple Panny Marie.

E.Krásnohorská: Kunžvart sám, jehož domy a domky nejvíce z kamene po městsku jsou zbudovány, ni výstavností těchto ni svého kostelíka neposkytuje žádné zvláštnosti, jest to však přívětivé, čisté a zámožnější místečko, kteréž vedle Eisensteina jest největší pohostinskou stanicí cestovatelů šumavských. U Strážného nalezeny též římské mince(výpady Římanů z Pasova-Castra Batava-proti severním "barbarům").

21.7.1926 se zde při svých toulkách Šumavou setkal J.Váchal s rodinou malířky Klenkové.

Na temeni mírného návrší(850 m n.m.) severně od Strážného u místní části Kořenný patrné valové opevnění (cca 100 × 40 m) zvané Šance. V červnu 1620 se zde stavovské vojsko, vedené Thurnem a Mansfeldem, utkalo úspěšně s vojskem císařským. Sedláček s Marešem v Soupise památek historických a uměleckých v Království Českém píše: "Severně od Kunžvartu nad vesničkou Schlösselbachel mírné návrší, šance jmenované, na jehož temeni val značné výše uzavírá tábor asi 100 m dlouhý a 40 m široký. Tabulka okrašlovacím spolkem tam postavená uvádí "Schanzen aus dem 30jährigen Kriege. Im Juli 1620 wurden die hier verschantzen aus Passau angerückten kaiserlichen Truppen nach hartnäckigem Kampfe durch die Grafen Mansfeld und Thurn in die Flucht geschlagen." Domácí lid popírá pravdivost tohoto tvrzení, odvolávaje se na zprávy svých bezprostředních předků, kteří za doby válek Napoleonových (r. 1808) na těchto "šancích" pracovali. Zdají se však býti staršími, než z doby třicetileté války." Podle archeologického výzkumu Prácheňského muzea spadají "šance" opravdu do období napoleonských válek (1820).
V okolí Kořenného ještě byli objeveny další zajímavé objekty, jako např. Průvodce Šumavou z roku 1903 a A. Beneš v roce 1965 uvádí, že 2 km severně od Strážného proti myslivně na Kořenském potoce byly nalezeny stopy starého sídliště-šesti až sedmi srubů pohanského původu. Patrně však šlo o zaniklou osadu novověkého stáří. Všechny tyto události se odrazily i do místních pověstí.

Pověst: Na dlouhých rolích východně od Strážného lidi často vyorají šavle, podkovy a jiné válečnické náčiní. Strhla se tam kdysi velká bitva. Duchové padlých se často o půlnoci přes brázdy řítí s divokým rytířem z Kušvardy a jeho družinou v čele. Běda tomu, kdo by sebou nepraštil k zemi, když nad ním zuří divoká honba! Kdo zůstane stát nebo se podívá vzhůru, je jimi uchvácen a utracen. Už mnoho lidí zažilo divoký lov, ale ten, kdo ho slyšel, mlčí a nerad o tom mluví.

Jiná pověst: Rytíř Kunz, majitel hlásky nad vsí, měl za úkol střežit i velkou vodní nádrž zvanou Weiherfilz(onen rybník založený Malovcem-dnes je v oněch místech rezervace Stráženská slatina). Povinnost prý zanedbával a tak se jednoho dne hráz nádrže protrhla a voda zaplavila velké území a odnesla množství dobytka a zvěře. Rytíř unikl spravedlivému trestu jen tak, že na útěku okoval svého jezdeckého koně podkovami obráceně, aby zmátl stopu a své pronásledovatele zavedl opačným směrem. "Warta", jak se jmenoval rytířův pes, neustával při tom, co s pánem prchal, žalostně výt. Protože Kunz chtěl, aby přestal, křikl na něj opakovaně: "Kusch Warta". Tak získala Kuschwarda (1735) své nové německé jméno, které prý dříve znělo Bärenloch.

Ze Strážného vzhůru pod sjezdovkami na Samoty:

nebo Orlová huť či bývalá Adlerova huť: "Dne 13 června 1754 oznamoval hejtman Jan Josef Čapek knížeti Josefu Adamovi ze Schwarzenberka, že se přihlásil zámožný a dobrého úvěru požívající huťmistr jménem Tobiáš Adler, jež tu v lesích na pasovských hranicích za vsí Kušvardou, kdež kníže několik domů vystavěti dovolil, huť by vystavěti chtěl. Privilegiem z roku 1755 dostal Tobiáš Adler u vsi Rohrenbergu kus lesa a pozemku 16 lečí ( 748 strychů) nedaleko kužvartského zámku, za tím koncem by zde sklárnu s obydlím, 6 chalup po dvou bytech a stoupy vystavěl." Tobiáš Adler byl nájemcem hutí v Dobříši a v Rožmitále. Majitel vimperského panství kníže Josef Adam ze Schwarzenberku mu povolil pro jeho potřebu postavit pilu a sklářskou pec pro výrobu všech druhů skla. Huť prosperovala až do r. 1759, kdy ji převzal jeho syn František Antonín Adler. S převzetím huti začal její úpadek. V té době zde bylo zaměstnáno 8 dělníků, 2 učedníci a 10 pomocníků. Vyrábělo se zde křídové a páteříkové sklo. Dvě třetiny výrobků se prodávaly v Čechách, jedna třetina se vyvážela do Turecka. Úpadek skelné hutě byl dovršen ztrátou trhů při válkách v 90. letech 18. století. Po prodeji hutě Michalu Müllerovi z Kašperských Hor v r. 1798 kníže již novou kupní smlouvu nepotvrdil a huť sám vyplatil. Krátce na to byla výroba skla zastavena a huť zrušena. O huti samé a o obchodu s jejími případnými pozdějšími výrobky pod vedením majitele panství nemáme dalších zpráv. Tobiáš Adler zemřel ve věku 71 let, dne 26. 8. 1810 ve sklářské huti na Kvildě.

Zde můžeme odbočit 1 km vlevo ke zřícenině hradu Kunžvart:

Hrad Kunžvart(1032 m.n.m.) je poprvé zmiňovaný v písemných pramenech k roku 1359. Od poloviny 14. století procházely karavany od zemské hranice do Vimperka již několika osadami a na jejich bezpečnost dohlížel z vysokého vrchu nad pozdější osadou Strážný malý pohraniční hrad. Tak tomu bylo po celé 14. století. V 15. století se pod hradem pohybovaly kromě karavan i ozbrojené houfy, které místo zboží přinášely smrt a zkázu. Kaplířovská posádka se jistě snažila nějak zasahovat, tažení velkých oddílů či celých vojsk však zabránit nemohla. O nějakém obléhání nebo dokonce dobytí tohoto pevného bodu písemné prameny nic neříkají, ačkoliv musel být minimálně ještě celé 15. století obýván a používán. Podle pův. jména hradu Královská stráž(Kunigswarte) je snad král. založení, poprvé se připomíná r.1359 jako centrum Kungenslen či Kungenstein, r.1547 uváděn jako pustý, r.1578 zde vyhořely staré světnice, ostění z věže použito jako vchod do statku č.p.5 v Kořenném, sloužil na ochranu Zlaté stezky.

Kunžvart Hrad byl postaven na výrazném skalním útvaru, v jehož rámci pak představuje nejvyšší bod. Poloha je ze tří stran zajištěna svislými skalními stěnami. Na přístupné západní straně se nachází širší rozsedlina, obecně považovaná za hradní příkop. Hlavním a nepochybně jediným zděným objektem hradu byla čtverhranná obytná věž. Ostatní plocha lokality nevykazuje žádné zjevné pozůstatky výraznějších terénních úprav, ani zástavby či opevnění. Pokud zde skutečně existovalo, muselo mít lehčí, dřevěnou konstrukci. Snad právě zde mohly stát hospodářské objekty jako stodoly, stáje či chlévy. Prohlubeň pod severním nárožím věže v rozsedlině (příkopu) lze považovat za pozůstatek cisterny, která tvořila vodní zdroj pro celý hrad. Přístup do hradního areálu byl veden od jihu pod oblým nárožím velké věže, i když se žádné pozůstatky po vstupu nedochovaly. Velká věž téměř čtvercového půdorysu o rozměrech 10,5 x 10,7 metru byla vyzděna z místního lomového kamene. Zdivo je tvořeno pečlivě provedenými řádky. Síla stěn kolísá od 175 cm do 280 cm. Věž se dochovala do úrovně druhého patra, nelze však vyloučit možnost existence podstřešního roubeného či hrázděného patra. Vstup do věže byl situován již v úrovni přízemí, zhruba ve středu severovýchodní strany. Byl opatřen dveřmi, zajištěnými masivní závorou, která se zasouvala do mohutné kapsy. Portálem se vstoupilo do valené zaklenuté chodby v síle zdiva, která byla i proti vnitřku věže uzavřena opět portálem, z jehož ostění se zachovala pouze část. Přízemí věže patrně sloužilo jako pomocný a skladovací prostor. Tuto funkci nejspíše plnilo i temné první patro. Teprve druhé patro bylo určeno pro obývání. Osvětlovala ho dvě velká okna, třetí okno je dochováno pouze na vyobrazení A. Langweila z roku 1810. Strop místnosti byl s největší pravděpodobností rovný a trámový.

Sondážní výzkum realizovaný v letech 2000 - 2001 Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích a Prachatickým muzeem: V rámci tohoto výzkumu bylo vyhloubeno celkem 8 sond a 14 mikrovrypů v interiéru věže či v jejím blízkém okolí a na přístupové šíji k hradu. Ze sond pochází několik set kusů keramiky, skla a železných předmětů. Není pochyb o tom, že je možno celý soubor, včetně dalších sběrem získaných nálezů, datovat do historicky doložené doby života hradu - ocl 14. do 16. století. Těžiště souboru přitom nepochybně leží ve druhé polovině 14. až první polovině 15. století. Mezi zajímavé kovové nálezy patří podkova z předpolí hradu, hroty lukostřeleckých šípů a hrot střely do kuše poškozený nárazem na stěnu (nalezený v sondě pod věží) nebo miniaturní sekerka z téhož místa. Ta mohla představovat nějaký speciální řemeslnický nástroj, nebo jde o součást dětské výzbroje. Situaci pochopitelně komplikuje skutečnost, že nemáme žádné informace o podobě a složení hradní posádky. Závažným výsledkem sondáže v roce 2001 jsou doklady využití plochy před hradem již ve 13. století, tedy před stavbou hradu.

E.Krásnohorská: Jinak hlavně již jen obraznost si kreslí její běh mezi lesnými stráněmi Šumavy, any oživují stinnou samotu její řady soumarů se svým nákladem i s vůdci svými v pestrých krojích středověkých, ozbrojenými proti loupežným přepadením i proti klům a drápům vlků, rysů, medvědů, kterýž tu mívali svá divá doupata. Ve skutečnosti již jen podloudníci zachovali zde v tajném svém řemesle kus oné romantiky, která obestírala někdy veškeren obchod středověký, kde loupežný rytíř na kupce číhal v záloze, jako nyní-v obráceném smyslu a poměru-prosaický finanční strážník na pašery.

Odtud dolů na Polku(CT 8),

vlevo na Novou Polku(CT 8), na kraji lesa vpravo do kopce, pak dlouhým klesáním na Borovou Ladu:

Vznik obce roku 1750 na soutoku Černého potoka, Vydřího potoka a Malé Vltavy. Roku 1721 byl zde Františkem Adamem Schwarzenbergem zřízen knížecí revír a v roce 1724 postavena dřevěná lovecká chata. Od tohoto data se zde toto místo označovalo jako "Jägerhauser" - Lovecké domky. Později se ale vžil název na Myslivnách. Zajímavostí této obce v jejím názvu je, že po vzniku I. československé republiky si až do roku 1945 udržela svůj původní německý název Ferchenhaid. Teprve po skončení 2. světové války byla přejmenována na Bříza. I tento název se změnil. Podle vikáře Jana Paterka z Malovic, který správně přeložil ze staroněmčiny slovíčko Ferchen, což znamená Borovice, byla přejmenována 5. února 1948 na Borová Lada. Jeden z bývalých názvů vsi zněl též Vrchovina. Tato horská obec se v minulosti přizpůsobovala městské výstavbě a svými "bytovkami" to udělala důsledně, donucena potřebou bytů pro osídlení pohraničí a tehdejším trendem bydlení. Z původní architektury šumavských chalup se skládanými lomenicemi toho moc nezbylo.

V obci nikdy nestál kostel ani kaple. Zděná kaplička, zasvěcena sv. Anně, ochranitelce početných rodin a ochránkyni dobrých sklizní, stála až za obcí u lesa směrem na Horní Vltavici. Místo pro stavbu bylo vybráno podle legendy: jednou v létě napadl sníh, během dne roztál, jen na jednom místě zůstal. Tam byla pak kaple postavena. Podle slovních podání stála na skalnatém vrcholku, kam vede křížová cesta, hláska zvaná Wartturm. Z této hlásky byl pěkný výhled do vltavické nivy zvané starousedlíky Türmlau - Věžní niva. Údajně byl jako stavební materiál při stavbě kaple použito zchátralé strážní věže. Kapli nechali roku 1860 postavit statkáři z Borových Lad Franz a Dorothea Müllerovi. Přispěli též rodina Johanna Friedla, krejčího z Pravětínských Lad a farář Leonard Zdiarsky. Kaple byla vysvěcena 16. září 1860 a byla nejdříve zasvěcena Povýšení Svatého Kříže. Kaple měla vysokou zděnou zvoničku a překrásný prolamovaný štít. Od ní se do kopečka skalnaté kalvárie rozbíhaly zděné kapličky křížové cesty. Na vrcholku stál Od 18. září 1864 železný kříž (který jediný zůstal nezničen). O kapli se do roku 1945 starala rodina Heinzlova(u Fronznbauerů-na jejímž pozemku kaple stála, i rodina Winterova(u Tobiasnů)-na jejimž pozemku stála křížová cesta. Celé skalnaté návrší bylo místními zváno Dirndlau-Dívčí niva. Poblíž kaple byla studánka se zázračnými účinky. Tento skvost lidové architektury a důkaz zručnosti šumavských zedníků a tesařů je dávnou minulostí. Byl totiž za minulého režimu zbourán (později na jejím místě byl dřevěný kříž, který nechala postavit paní Ida Mikešová). V kapli byl ručně malovaný obraz této kaple s česko-německým nápisem : "V této kapličce začala Marie Sovová, 5 let stará, z Velkého Ždíkova v září roku 1871, po vroucí motlitbě k Matce Boží, ponejprv chodit." Dalším z votivních obrazů, které v kapli visely byl grafický ocelorytinový list, nejcennější z darovaných obrazů. Daroval jej pro Anenskou kapli v roce 1901 baron Walther von Burg, který se v témže roce zúčastnil tetřevích honů ve ferchenhaidském revíru. Znázorňuje kněze, který spěchá za umírajícím poskytnout mu poslední pomazání. Bosýma nohama se právě chystá přebrodit říčku, neboť most byl stržen při průtrži mračen, když tu přijíždí na koni Rudolf Habsburský. Ten půjčuje duchovnímu svého koně, aby kněz na něm mohl pokračovat v další cestě za svým posláním. Borová Lada-kaple sv. Anny V roce 1801 prý byly u kaple po pravé a levé straně vysazeny dva javory. Stalo se tak ku příležitosti sňatku korunního prince Rudolfa s princeznou Stefanií.

Pověst: Cestovat v dávných dobách Šumavou nebyla nikdy procházka. Cesty byly ve špatném stavu, stavěné pro volské a koňské potahy. V řídce osídlených horách o nebezpečí nebyla nikdy nouze. Byl konec září. Na Šumavu se vrátilo teplé pozdní léto. Na cestách byly ještě nevyschlé lokáče po nedávných deštích. Horské potůčky se opět vrátily do svých staletých koryt a na brodech a pod můstky si zpívaly svojí bublavou píseň. Brzy z rána vyjel z bavorského Freyungu se svojí rodinou obchodník za nákupem různých výrobků do známého Františkova. Koně si bujně pohazovali hlavou a na otýpkách sena na koňských houních se spokojeně usadila obchodníkova žena s dceruškou, která byla slepá. Dcerka se velmi radovala z dlouhé cesty. Bylo to poprvé, kdy ji rodiče s sebou vzali. Řinčení postrojů, šum lesa, zpěv ptáků a zurčení potůčků a k tomu vyprávění matky, která barvitě líčila kraj, kterým projížděli, to vše vstupovalo do duše nevidomé. Bylo to stejně krásné a pro dívku představivé, jako při dlouhých zimních večerů, kdy maminka předčítala z modlitebních knih, nebo starých kalendářů. V pozdních odpoledních hodinách, kdy projížděli nevelkou osadou Zahrádky, začaly nepříjemně vrzat loukotě v zadním kole. Vypadlý kovový hřeb byl nahrazen novým a vůz se znovu rozjel k blížícímu se cíli. U křížové cesty a kaple sv. Anny před Borovými Lady obchodník zastavil. Všichni, jako správní křesťané se pokřižovali a krátkou motlitbou poděkovali sv. Anně za dosavadní zdárný průběh cesty. Dělávali to při každé cestě tam i zpět. Poté se koňský povoz rozjel, ale ujel jen pár metrů, kdy prudký náraz na kámen způsobil značné poškození kola, které již předtím způsobilo malé zdržení na Zahrádkách. Nezbývalo než jej sejmout z nápravy a opravit v nedalekém borovoladském mlýně. Žena s dcerou zůstaly u kaple a vroucně se modlily, aby jim bylo pomoženo. Zapadající sluníčko naposled svými paprsky pozlatilo celý kraj a ozářilo celou kapli. Tu náhle při motlitbě slepá dcerka zvolala : "Maminko, vidím namalovaný obraz na oltáříčku." Slepá dívenka začala vidět. Běžely s matkou naproti do nedalekého mlýna, právě když otec vyvaloval před sebou právě opravené kolo. Dcerka již z dálky na svého otce volala : "Tatínku, tatínku, já vidím ! Svatá Anna mne uzdravila." Snad jenom doplníme, že tato dívka, která nabyla zrak, prý v roce 1912 při konání světového eucharistického kongresu ve Vídni, již jako dospělá žena, při zpáteční pěší cestě z Vídně odbočila za účelem poděkování k ferchenhaidské kapli.

Kapli a křížovou cestu se podařilo obnovit a v neděli 30.července 2006 byla slavnostně vysvěcena panem Msgr.Karlem Fořtem, který byl poslední, kdo zde v roce 1949 sloužil mši-pionýrům!! (bývalý vězeň gestapa v tomto roce i emigroval, posléze působil v rádiu Svobodná Evropa). Je to výsledek dlouhodobé spolupráce obce, sponzorů a hlavně nadšenců, kteří projevili zájem tento projekt podpořit nejen finančně (Pan Antonín a pani Anička Myslivcovi; finanční prostředky z dotace MMR Programu obnovy venkova ve výši 400.000,-Kč a z rozpočtu obce Borová Lada ve výši 496.000,-Kč; křížová cesta byla postavena výhradně ze sponzorských darů německých rodáků z Nového Světa - výjevy namalovala Olga Leitkepová; obec zafinancovala výzdobu zastavení obrázky, oltář do kaple - práce tragicky zesnulého nadějného uměleckého truhláře z Vacova Jaroslava Krejčího, zvon-od firmy Rudolf Perner z Č.B., stůl a pod. a to ze společných prostředků POV a obce ve výši POV 120 000,-Kč a obec 80 000,-Kč). Vlastní stavbu kaple provedla firma ALAP-Robert Pevný z Prachatic.

Rozhodujícím datem vzniku obce Borová Lada i obcí okolních je rok 1750, kdy dochází z podnětu majitele vimperského panství Josefa Adama ze Schwarzenbergu (jež toto území vlastnil) ke vzniku tak zvaných "dominikálních" obcí v "čistém" lese. První usedlíci, většinou dřevorubci, pocházeli ze sousedních obcí panství vimperského a ze zrušených sklářských hutí. Tak v roce 1780 byly v Borových Ladech již tři rodiny tak zvaných dominikálních kolonistů. Za pouhých 75 roků, kdy se píše rok 1855, je zde postaveno 26 převážně dřevěných chalup s 230 obyvateli. Za dalších 75 roků, má tato obec již 384 obyvatel, převážně německé národnosti. V téže době, to jest v roce 1930 je již zde zaregistrováno 29 živností. Byly to například : 2 obchody s chlebem a pečivem, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 krejčovství, 3 hospody, 3 kováři, 3 pily, truhlářství, mlýn, řeznictví, obuvník, kolář, pilař, povoznictví apod. Zajímavým a velmi špinavým řemeslem bylo v Borových Ladech kolomaznictví. Výroba tuhé kolomazi byla tehdy nutná pro mazání kol potahových vozů, ale i v mlýnech, hamrech i mnohých řemeslných dílnách. Strategické umístění obce na soutoku tří horských říček dalo podnět k rozvoji určité průmyslové výroby. Byly to pily, mlýn a malý hamr. Za zmínku stojí i určité splavnění Malé Vltavy vytvořením prahů v řečišti, kdy bylo splavováno krátké dřevo z lesů od Knížecích Plání do Borových Lad. I když v obci byl poštovní úřad a telefon, správní a farní obcí byl Nový Svět - Neugebau, kam Borová Lada patřila. Uběhlo půl století od roku 1945 a je tomu právě naopak. Z Nového Světa, kde v pětačtyřicátých letech bylo přes půl stovky chalup, dnes již zbylo nepatrné torzo.

vlevo do Svinné Lady(neboli Seehaid vznikla r. 1760 jako dřevorubecká osada, později se její obyvatelé živí zemědělstvím, pracují v továrně(sklárna později papírna) ve Františkově či těží rašelinu(palivo v parních kotlích papírny) na Chalupské slati. Obec měla vždy výhradně německé obyvatelstvo: r. 1855 zde bylo 96 obyvatel v 9 domech, r. 1910 164 lidí v 20 domech a r.1930 191 obyvatel v 30 domech. Dodnes se dochovalo pouze sedm chalup. Obec byla proslulá výrobou dřeváků-výrobci Johan Nader, Liebreich Kasparak a Karel Reindl, byla zde hasičský sbor, dechová kapela, trafika, obchod smíšeným zbožím a Wagnerův hostinec, kam za první republiky přijížděli i hosté z Prahy. ), zde vpravo, po 100m odbočka k Chalupské slati:

vrchovištní rašeliniště v nadm. výšce 878-920m.n.m., s jezírkem 1,3ha, naučná ministezka(260m), výskyt masožravé rosnatky okrouhlolisté; kolem roku 1890 se uskutečnil neúspěšný pokus o odvodnění centrálního jezírka slati, k němuž tehdy těžba rašeliny výrazně postoupila. Těžba rašeliny byla zastavena až r.1946, Chalupská slať je dnes cenným chráněným územím.

dál po asf.silničce až na Nové Hutě:

kostel neslohový z 19.st., lidová architektura-lomenice, lyžařské středisko. Jako správní obec uváděna až v roce 1818. 1801-1876 Mayerova sklárna(tabul.sklo). Po jeím zrušení je zde M. Fuchsem založena továrna na hoblování sirkových dřívek, později sirkárna s výrobou fosforových sirek. Nové Hutě-kostel s památníkem padlých Od Fuchse přebírá továrnu J Stadler, výrobce deštníků. U dělníků v továrně se vyskytuje také nekróza zubů(s fosforu), proto Stadler přechází na výrobu švédských zápalek. V roce 1913 kupuje výrobu firma Helios a práce zastavuje. Později zde pila, která však roku 1921 vyhořela. V oklí objevena ložiska nekvalitní tuhy. Základní kámen kostela položen 1895, 1901 vysvěcen, 1.7. zde biskup Josef Říha biřmuje 1500 věřících. Roku 1930 zde stálo 207 domů a měla 1406 obyvatel. Se všemi přilehlými osadami zde bylo 9 hospod, 3 mlýny, 2 pily, 2 řeznictví, 6 obchodů a krejčovství. Při mobilizaci 1938 utekla většina mladých mužů do lesů okolo Přilby. Většina obyvatel byla sympantizanty henleinovské SdP. Schůze mívali v hospodě u Sagernazi(dnes hotel Klostermann)- Sager měl na střeše zvoničku, provaz vedl až do místnosti-vyzváněl k modlitbě každé ráno, v poledne a večer. Specialitou byl výborný sulc zvaný Gschdonos. Další vyhlášenou hospodou byla Blauhim s kuželnou podél cesty. Často sem chodil mlynář Lang z Dolních Hutí, což se mu stalo osudným 2.1.1843, kdy odešel v 11 večer. Druhý den ho hledalo 20 lidí a našli ho zmrzlého na obecních drahách. Zanechal za sebou ženu, šest dětí a dluhy. Velkou událostí bývalo vítání letního slunovratu na kamenitém vrchu Steidlberg na Hutěmi směrem k Pláním. Zde se u ohně scházeli svobodní hoši a dívky z celého okolí. V roce 1942 posílá Tondlovi Tomaierovi k jeho 104. narozeninám soudek rumu samotný Hitler. Z války se nevrátilo 146 mužů. Příběh: V roce 1945 zde vyslýcháni a posléze mučeni Franz Eibner a jeho dcera Francizka, která nebyla po vůli veliteli finančníků Brousilovi. Na výslechu se podílel i polesný Tvrdek. Zmrzačení vyslýchaní odvezeni ke Kyzu, kde byli zastřeleni. Zde je chtěli také zakopat, avšak záměr byl prozrazen, proto pochováni za hřbitovní zdí ve Zdíkovci. Až po roce 1990 opět pohřbeni na Nových Hutích.

Pochází odtud Otto Herbert Hajek(1927-2005)-významný současný německý sochař(mj. v Prachaticích nese kulturní středisko jeho jméno; v řezenské Valhalle je od něj busta A.Stiftera). Odehrává se zde děj Klostermannovy povídky Zmizelá(Apolena z Kaltenbachu).

"Období vánočních a novoročních svátků je radostné a veselé. Avšak na horách znamenal příchod zimy příchod velkých starostí. Přežijeme ve zdraví? Tentokrát se nevydáváme po stopách paranormálních jevů, ale obyčejné tragédie, přihodivší se na Šumavě někdy kolem roku 1880. Obyčejné - no, jak se to vezme. Ve sněhové vánici tehdy zemřelo 26 dětí na cestě mezi Kaltenbachem a Pasekami.Toto neštěstí je velmi neobvyklé. To je důvodem, proč jsme se vydali na malou historickou exkurzi. Ačkoliv by svým rozsahem mělo patřit mezi největší v regionu, ačkoliv různí lidé vyprávěli podrobnosti tragédie a ukazovali hromadný hrob, ačkoliv Karel Klostermann o hrůze nevinných obětí napsal sugestivní povídku Bílý samum, nepodařilo se nikdy doložit hodnověrnost všeobecně známé události. Znamená to, že se nikdy nepřihodila? Pamatuji si na záměry představitelů státní správy zřídit památník tragédie hned na počátku 90. let. Byl by to nejvhodnější symbol uctění památky nebohých dítek. Nastalo bádání a zkoumání, pátrání v historických dokumentech, matrikách, školních archivech. (Skvělou práci tehdy odvedl tuším pan dr. J. A. Mager, lékař a výtečný znalec regionu.) Jenže se zjistilo, že existence neštěstí není nikde evidována! Nahlédneme-li přímo do děje Klostermannovy povídky, musíme si všimnout osoby šlechetného hejtmana prachatického, soucitného s chudáky na šumavských Pláních, i malého synka Bertouška. Tento hoch byl přitahován kolorovanou rytinou z časopisů zobrazující hledače obětí pouštní bouře. Hrůzný obraz nesl název Samum. Orientálci zde objevují pod nánosem písku udušenou skupinu dětí. Jejich vyschlé obličeje a oči malého chlapce děsí. Současně je obrazem fascinován. Pronáší prorocká slova: "Takový obraz se mi právě líbí, v tom je pravda." Od svého otce se dozvídá, že samum je horký vysušující vítr. Obraz se pro chlapce stává posedlostí, celé hodiny nad ním medituje. Byl přesvědčen, že samum je pravdou, žádnou fantazií. Vytušil senzitivní churavý hoch blížící se tragédii, i svou vlastní smrt?V Nových Hutích (dříve Kaltenbachu) se kdysi na hřbitově ukazoval hromadný hrob dětských obětí, již tehdy zanedbaný. Nové Hutě byly i sídlem filiální školy (původní farní byla v Novém Světě). Jenže stejný problém -- nikde žádná zmínka, žádné bližší podrobnosti. Někomu děti musely chybět, muselo se vést vyšetřování, musely se pohřbít (v povídce štědře přispívá ze svého právě hejtman). Ztratily se dokumenty, nebo byl spisovatel inspirován tragédií z jiného kraje (možná i z jiné země)? A vizionářský Bertoušek? Jak mohl tušit blížící se neštěstí? Pouštní samum na českých horách? Ano, jedině jako bílý samum, smrtící vánice. Odtud pocházel i legendární pašerák, Král Šumavy, Franz Nowotny, později úspěšný převaděč. Zde podle spisovatele Klostermanna žila i léčitelka, známá svým věhlasem i mimo region."(podle Spirit)

Na kostele umístěny desky v českém a německém jazyce: "Dne 26.července 2002 oslavil pan farář Bruno Nowotny, který se zde narodil na Pláních v roce 1931, 25. jubileum vysvěcení na kněze při prvním setkání obyvatel Kaltenbachu po vyhoštění v roce 1946. Setkání se uskutečnilo mezi památníkem a kostelem. Mše svaté se zúčastnilo 1000 lidí, Němců a též mnoho Čechů. Odpoledne tohoto slavnostního dne zde byl přítomen veledůstojný pan ThDr. Antoním Liška, biskup diecéze budějovické, který posvětil oltář v kostele a na hřbitově. Věřte v boha a žijte podle jeho přikázání, abyste na konci svého života mohli vejít do jeho království!"

V Hutích vpravo k penzionu Babůrek, zde vlevo na rozc.Kvilda-N.Hutě, rovně směr Zdíkov, před Novým Dvorem vlevo dolů okolo Bláhova, kolem Kovářů mlýna(viz dále) do Jirkalova a Stach:

se 16 osadami(2346ha) největší obec v Čechách, bývala vždy ryze česká, užívala název Královský hvozd-svobodná obec Stachy. Vznikla v 15.st. kolem sklárny a byla jednou z rychet, obyvatelé byli známí světáci-na jaře odcházeli za prací(hudebníci, cirkusáci), na zimu se vraceli(výroba špejlí, topůrek, násad, hrabí, dřeváků, hraček), píše o nich K.Klostermann(Světák z Podlesí, Šumavská rapsodie, Odyssea soudního sluhy) a E.Bass(Cirkus Humberto).
Na náměstí rostou hřiby-koloděje: od roku 1961, kdy byly přeneseny se zeminou od upravované benzinové pumpy. Nejdříve rostly smrkové, postupně se změnou prostředí změnily na koloděje. Každý hřib dostává své číslo a datum objevu. Místo se stalo stašskou rezervací. Nejvíce hřibů narostlo v roce 1984 - 246 a nejméně v roce 1976 - 46. Na hřbitově pochována známá postava Klostermannových románů Sepp Rankl-místní silák(dnešní místo je fiktivní, symbolické). Obecní úřad sídlí v budově bývalé renesanční fary, kde se dochoval pozdně renesanční kamenný portál. Původně farním býval pozdně barokní kostelík Bolestné Matky Boží z r.1781 na místním hřbitově s původními varhany; opraven v letech 1969-72 zásluhou Jana Voldřicha. Roubené domy s věžičkami a "umíráčky", barokní kostel Navštívení P.Marie z l.1842-49(padesát metrů dlouhý a šestnáct metrů široký).

U zázračného pramene stojí kaple P.Marie s jejím obrazem, který je opředen pověstmi. Jedna z nich vypravuje, že obraz zčernal dvanáct let před válkou a a měl zbělet do začátku války; druhá pověst praví, že obraz při opravách kaple měli nést do kostela dva muži, obraz byl stále těžší a těžší, takže jej nemohli unést. V kostele obraz zčernal, nosiči později zemřeli na zvláštní nemoc. Po vrácení do kaple obraz zbělel, ale ještě dnes je roh obrazu stále tmavý. Kaple opravena v roce 2010 firmou Král.

Dle záznamů farní pamětní knihy vystavěna byla na Staších kaple ke cti Sedmibolestné Panny Marie za působení faráře Karla Zannbauera kolem roku 1808 na žádost "Stacháků". Pod oltářem v této kapli vyvěrá silný pramen čisté vody, obsahující prý železité částečky, který ještě nikdy nevyschnul a vždy skýtá hojnost vody, kterou předkové rádi popíjeli, léčivou moc jí připisujíce. Dle pověsti jakýs dobrodinec, jehož jméno není již bohužel známo, dal k tomuto temenci sloupek, na němž zavěsil obraz Panny Marie Sedmibolestné, která stala se tak patronkou našeho Královského Hvozdu Svobodné rychty Tachovské, založené knížetem Břetislavem v jedenáctém století. I první náš kostelíček, nyní hřbitovní, vystavěný v roce 1781, byl jí zasvěcen. Jakou láskou lnuli naši předkové k bolestné Panně Marii, vidno z toho, že sotva kostel byl dostavěn, již opět sbírali milodary a vystavěli, (ačkoliv tehdy byla velká drahota, stálať měřice žita 12 zl.) v roce 1808 kapličku v románském slohu ke cti a chvále Panny Marie. Stavba kaple té byla provedena p. Josefem Pikešem, mistrem tesařským města Horažďovic k velké radosti domácích i okolních obyvatelů, neboť ze širého okolí celá procesí, ba i Němci k nám do kaple chodili, poutníci ve svém trapném životě útěchy hledali a po pobožnostech vodu z této studánky svým milým domů přinášeli a zvláště nemocným podávali, aby uzdraveni byli. Ochotně pan farář Zannbauer českým i německým poutníkům kázal a dodnes ve starém, osiřelém kostelíčku na velkou pouť, která první neděli po 2. červenci se koná, jest též kázání v jazyku německém. Stachy-kaple Sedmibolestné P. Marie Léta Páně 1831 byl panem Karlem Czapem vymalován na dřevě velký obraz "Mater Dolorosa" pro Stachovskou kapli. Obraz ten posvěcen a na oltář slavnostně postaven. Stacháci zamilovali si kapli i obraz tak, že žádný Stachák opouštějící svůj domov, neopomenul s Matičkou Sedmibolestnou se rozloučiti. Bohužel, pěkný tento obraz, snad následkem výparů ze studánky a kouřem čadícím ze svěc, po čase úplně zčernal, takže malba úplně zašla. Ježto nebylo patrno, co obraz představuje, byl starý obraz ten odsunut a jeho místo novým nahrazeno. A hle, milý čtenáři, co se stalo v roce 1926. Tento starý obraz, jako starožitnost odsunutý, úplně zčernalý, na němž nebylo již ničeho znáti mimo prasklé rýhy ve dřevě, se v roce 1926 pomalu objevoval. Bylo to právě na sv. Jakuba, dne 25. července, kdy se na tomto úplně černém a zašlém obrazu ukázalo tělo Kristovo spočívající na klíně Panny Marie. Dne 3 srpna objevila se hlava Bohorodičky; dne 5. srpna zelený polštář sametový a nohy Panny Marie a pravá ruka Kristova, levá ruka je doposud částečně zakrytá; dne 11. srpna objevil se v horní části obrazu Bůh Otec a jeho pravá ruka; dne 15. srpna se objevil obličej Kristův a holubice a až dne 21. listopadu na den Obětování Panny Marie, uzřeli jsme namalované slzičky po tvářích kanoucí. Malba obrazu, která byla po 40 let neviditelná, objevila se v celé své majestátnosti se živým nádechem a odstíny v nádheře úchvatné, což pouhým pérem ani vypsati nelze. Ruka Boha Otce ukazuje na jižní stranu ke studánce a při pohledu nám takřka velí: "Pojďte všichni Stacháci, pijte z teto osvěžující studánky, pracujte svorně jako Vaši pradědové, kteří svorností a obětavou prací dva kostely a ještě tuto krásnou kapli zbudovali. Dnes bychom to jistě nepostavili a kdyby naši dědové viděli tu naši rozháranost, zvolali by s okem slzami zaroseným:
Králováci, vlasti stráž,
čím jste byli, buďme zas!"
Jakub Strašil, rodák Stachovský Královské Stachy, v červenci 1930

Dříve název Stachov, jedna z osmi rychet připomínaných r.1614, r.1617 výsady dekretem císaře Matyáše. Narodil se zde A.Hartauer r.1839-autor písně Tam v krásné Šumavě. Obecní úřad sídlí v budově bývalé renesanční fary, kde se dochoval pozdně renesanční kamenný portál. Dne 12.7.2003 byl vysvěcen prapor SDH Stachy a vysvěceno a slavnostně otevřeno Pošumavské hasičské muzeum ve Stachách(u odbočky ze silnice č.145 Vimperk - Sušice, směrem na lyžařské středisko Zadov-Churáňov v areálu hasičské zbrojnice SDH Stachy).

Pověsti: Pamětní kámen, který byl usazen v haldě kamení za Kovářovic mlýnem, směrem na Nový Dvůr, byl na rozhraní tří okresů. Na okres prachatický /Nový Dvůr/, volyňský /Zdíkovec/ a sušický /Stachy/. Kámen byl tesaný ve tvaru hranolu a na něm byl vyryt letopočet a královská koruna, tento kámen se někdy po třicátých letech tohoto století ztratil a zůstal po něm jen vyhrabaný dolík ve zdi který svědčí o tom, kde stával. Dříve zde studánka U Brůžků, schovávali se zde zbojníci, kteří přepadávali soumary putující po blízké Zlaté stezce. Když se zde stavěl mlýn, skutečně zde našli jakési meče a jiné zbraně. Mlýn patří rodině Randáků-potomci po posledním rychtáři Stachovské rychty Matěji Štroblovi(rod Štroblů pocházel z rakouského města Strobl). Matěj měl jen dceru, která si vzala jakéhosi Randáka. V mlýně bylo uchováváno mnoho králováckých listin či starých krojů. Vše vzalo za své při požáru v době první svět. války(někdo úmyslně mlýn zapálil, spekulovalo se i o tom, že to byl pojišťovací agent, neboť během války zůstalo mnoho domů nepojištěných a pojišťovny chtěli "upozornit" co se může stát). Do mlýna také jezdíval Karel Havlíček Borovský či Karel Klostermann. Stojí zde schwarzenberský mezník, přemístěný sem ovšem z nedaleké louky.

Pověst o poli "Na rendlíku": Přišel jistý občan do rodiny již zmíněné a tam mu na uvítanou uvařili velký kastrol kaše, Hodně mu ji omastili, takže byla máslem zaplavena a protože byl host hodně vyhladovělý, všechnu kaši snědl. Po jídle a odpočinku se zamyslel a řekl tehdejšímu hospodáři: to pole nad stavením /patrně to byl nějaký úhor/ ti dávám za tak dobrou kaši, které jsem snědl plný rendlík. Jistě je tato "kupní smlouva" někde zaznamenána v pozemkových knihách. Od té doby se tomuto poli říká "na rendlíku".

Pověst o jeskyni "Kobrhauz": Na cestě ze Stachů na Bláhov za Jirkalovem po levé straně bývala místa s haldou kameni a rozstřílených balvanů. Pole i louky, byl měly plošné míry 0,50 strychu, byly kolem dokola pokryty vysoko kamením. Tento kámen pocházel ze skály, ve které byla jeskyně zvaná "Kobrhauz". Snad dostala tato jeskyně název od toho, že se tam prý zdržovali hadi. Tehdy se na Stachách užívalo hodně poněmčelých slov a odtud snad tato zkomolenina. Jelikož tato skála-jeskyně zabíhala asi polovinou strychu plošné míry do obdělávaných pozemků a překážela při zpracovávání půdy, dal tehdejší majitel -ještě v minulém století - tuto skálu vystřílet a odtud ta halda kamení. Tento kámen byl používán do staveb, do chodeb a i k jiným účelům a ještě teď je vidět zarovnaný a zapadlý v zemi a ve zdích. Dosud osení vzešlé na tomto kusu půdy má trochu odlišnou barvu, a polím a lukám, které byly kolem této skály, se dosud říká "Kobrhauz". V jeskyni žil poustevník Kobr. Postupem času zatrpkl na lidi a nechoval se k nim dobře. Zemřel na jakousi neznámou nemoc. Lidé z okolí se obávali, že je nemoc nakažlivá a jeskyni zavalili. Kameny je ještě možno spatřit u Kovářů mlýna ve zdivu polorozpadlé pily.

Naproti Kobrhauzu, ale nad cestou po pravé straně je místo, kde se říká u "Behýnka". Již toto místo napovídá, že tam byla "behna", jak zdejší staří lidé říkali. Dle jejich vypravování se prý v těch bahnech utopila kráva. ještě v minulém století nebyla půda zpracována tak dokonale, drenáže ani odvodňování ještě nebylo, takže jen stoky /strouhy/ přijímaly vodu. Kde byl terén rovný, tam se obzvlášť voda držela. Proto byla vykopána studánka, která byla vždy plná a které se udržela až do roku 1974.

Stachy-kostel Navštívení P. Marie Pověst o Vlčích jamách: Z Kůsova nad Domovem důchodců, směrem na severozápad je místo, kde se říká ve Vlčích jamách. V době, kdy byla obec ještě pokryta hustými lesy a bylo hojnost zvěře a i vlci a medvědi zle řádili, byly proto vykopány hluboké vlčí jámy a ty byly pokryty chvojí, jakási past na divokou zvěř. I stalo se jednomu občanu z Reckerberku, který hrál na housle ve Stachách na zábavě, že šel v noci od zábavy domů v podroušeném stavu. Musel jít přes Ušniperk /Popelní Hora/ domů do Reckerberku. Tehdy vedla jen úzká stezka přes Popelnou, on trochu ze stezky sešel a najednou se ocitl ve vlčí jámě. Jaké však bylo jeho zděšení, když to zjistil a že jeho sousedem byl medvěd, který vrčel. Rázem vystřízlivěl a začal medvědovi hrát. Tomu se patrně hra líbila, poněvadž když houslař únavou již ustával ve hře, medvěd hrozil vrčením. Houslista byl již hrozně vysílen, když se rozednilo a slyšel lidské hlasy. Voláním o pomoc na sebe upozornil a ženské, které šly na klestí do lesa, jej vysvobodily. Podnes se tomu místo říká Vlčí jámy i když jen malé prohlubně nasvědčují, kde dříve byly.

Františka Hájková, zvaná stará hrobařka, spávala v letní době ve hřbitovním kostele na kůru. Jedné noci roku 1880 viděla "jak letěla z nebe hvězda" a spadla nedaleko na Kadlojc louku. Druhý den tam našla velký kámen, který odvalila na hřbitov k hlavnímu kříži. Kámen tam pak nějakou dobu ležel. Potom byl dán za hlavní oltář hřbitovního kostela. Tradovala se pověst, že je to hlava kobyly, na které letěla vzduchem léčit raněné vojáky po bitvě jedna místní kořenářka. Při cestě zpět nabrala vážně varování jednoho důstojníka, aby nebrala Boží jméno nadarmo. Nad Stachama vykřikla: "To je zima, ježíšmarjá, já to už nevydržím." Poté kobyla zkaměněla a spadla i s kořenářkou na zem. Později se myslelo, že tento šedočerný, 16 kg vážící kámen tvaru kobylí hlavy, je meteorit. Proto byl v roce 1960 převezen do kašperskohorského muzea. Tam ovšem odborníci celou pověst znehodnotili tím, že určili, že se nejedná o meteorit nýbrž o horninu kersantit, která hůře odolává zvětrávání.

E.Krásnohorská: ...významná statná vesnice Stachov, půvabně rozložená na lučinatém svahu po břehu potoka Sputky, označená výstavným, novým kostelem. Mezi okolními, českými vesnicemi jest odedávna Stachov rozšafně sebevědomou jich hlavou i býval hlavní, staroslavnou obcí českého okresu někdejších svobodníků šumavských, tak zvaných králováků, jichžto všecky západní obce, kterými jest poset královský Hvozd, jsou německé. Někdejší výsady, jakých králováci požívali, ovšem ode dob zrušení poddanství a roboty pozbyly všeho významu, avšak Stachovští, jako němečtí jich vrstevníci, zachovali si dosud jakési dědičné podání, že původ jich jest mémě ponížený než jiného lidu selského.

Ze Stach severně přes Studnici do Jaroškova:

šumavské domy, výskyt vápenců, bývalý lom-dnes sportovní střelnice. Lom byl otevřen v roce 1927 a byl provozován firmou Prastav Praha. Těžený krystalický vápenec(59 % CaCO3, 40 % MgCO3, slonově bílý se zelenými pruhy a žilkami)byl označován jako Šumavský mramor a prodáván pod obchodní značkou "Blanche ivoir". Byly zde hlavně vyráběny dlažební kostky 5 x 5 x 6 cm(strojně) či větší. Z jaroškovských kostek jsou vydlážděny např. části obcí Stachy, Javorníku či Čestic. Z jaroškovského mramoru jsou zhotoveny také např. obklady stěn Arcibiskupského paláce, část oltáře kostela sv. Ludmily v Praze či schody v Národním památníku na Vítkově. Bílá stěna lomu byla vidět daleko do kraje. Po ukončení těžby v 70. letech 20. století byla kvůli bezpečnosti stěna lomu stržena.

přes Horský potok(rekr.objekt Fezka), do Benešovy Hory(CT 2) a Rohanova.

nahoru

Verze 2.8 , Mystik 2005-2013